načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paní Grimmová a případ továrníka na penzi -- Jarní případ – Josef Bernard Prokop

Paní Grimmová a případ továrníka na penzi -- Jarní případ

Elektronická kniha: Paní Grimmová a případ továrníka na penzi
Autor: Josef Bernard Prokop
Podnázev: Jarní případ

Město Kostelec a jeho okolí jsou díky malebným uličkám a kvetoucí přírodě oázou klidu. Město, i místní zámek patřily odedávna rodu baronů z Grimmu, kteří město milovali a snažili ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 224
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6072-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Město Kostelec a jeho okolí jsou díky malebným uličkám a kvetoucí přírodě oázou klidu. Město, i místní zámek patřily odedávna rodu baronů z Grimmu, kteří město milovali a snažili se mu prospívat svou péčí. Není tedy divu, že poslední úřadující potomek, baronka Kornélie, stojí vždy po boku zákona a pomáhá jej prosazovat, i když někdy velmi osobitě a po svém. ... S panem Léonem Séguierem jste se mohli již setkat v první knize "Paní Grimmová a případ zapomenuté vraždy". Nyní přijíždí do Kostelce, aby se zúčastnil malířského festivalu, jehož poklidný průběh naruší vražda. V Séguierově pokoji ve skříni je nalezen zastřelený mladík. Zdá se, že ho nikdo nezná, neshání, nepostrádá... Kdo je ten mladík? Kdo měl důvod ho zabít? Byl to někdo z návštěvníků festivalu, někdo z města, anebo snad byl vrahem sám Séguier? A do toho všeho se blíží svatba přátel paní Grimmové, Hermíny a Georga, kterému komplikuje přípravy jeho bývalá manželka... Třetí případ zvědavé baronky Grimmové, hrdinky české detektivní řady pro milovníky románů Agathy Christie.

Popis nakladatele

Třetí případ zvědavé baronky Grimmové, hrdinky české detektivní řady pro milovníky románů Agathy Christie.

Město Kostelec a jeho okolí jsou díky malebným uličkám a kvetoucí přírodě oázou klidu. Město, i místní zámek patřily odedávna  rodu baronů z Grimmu, kteří město milovali a snažili se mu prospívat svou péčí. Není tedy divu, že poslední úřadující potomek, baronka Kornélie, stojí vždy po boku zákona a pomáhá jej prosazovat, i když někdy velmi osobitě a po svém. Pomáhá jí bystrý rozum, logický úsudek, detektivní schopnosti a její přátelé a spolubydlící na zámku: neteře Helena a Johana, dlouholetý kamarád George a jeho nastávající žena Hermína, abbé Holub, zahradník Emil a další. Ostatně, mohli jste je poznat v předchozích dvou příbězích zvědavé baronky: Paní Grimmová a případ zapomenuté vraždy a Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře.

 S panem Léonem Séguierem jste se mohli již setkat v první knize. Nyní přijíždí do Kostelce, aby se zúčastnil malířského festivalu, jehož poklidný průběh naruší vražda. V Séguierově pokoji ve skříni je nalezen zastřelený mladík. Zdá se, že ho nikdo nezná, neshání, nepostrádá… Kdo je ten mladík? Kdo měl důvod ho zabít? Byl to někdo z návštěvníků festivalu, někdo z města, anebo snad byl vrahem sám Séguier? A do toho všeho se blíží svatba přátel paní Grimmové, Hermíny a Georga, kterému komplikuje přípravy jeho bývalá manželka…

Zařazeno v kategoriích
Josef Bernard Prokop - další tituly autora:
Zikmund Lucemburský Zikmund Lucemburský
 (CDmp3 audiokniha)
Karel IV. - Císař a synové - CDmp3 (Čte Jiří Dvořák) Karel IV. - Císař a synové
 (CDmp3 audiokniha)
Zikmund Lucemburský - CDmp3 (Čte Marek Holý) Zikmund Lucemburský
 (CDmp3 audiokniha)
Sámo - CDmp3 Sámo - CDmp3
Marie Terezie - Symfonie života velké císařovny Marie Terezie
 (e-book)
Marie Terezie -- Symfonie života velké císařovny Marie Terezie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Josef Bernard Prokop

Paní Grimmová a případ továrníka na penzi

aneb Jarní případ

Copyright © Josef Bernard Prokop, 2016

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2016

Cover design © Daniela Antalovská, 2016

Front cover photo © Jiří Antalovský, 2016

Back cover photo © dgool/123RF, 2016

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Odpovědná redaktorka Jana Semelková

První vydání.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, ukládána

do informačních systémů nebo rozšiřována jakýmkoli způsobem,

ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou cestou

nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-7546-072-1


Kapitola první

Město leželo v  ranním oparu kdesi hluboko pod zámeckým oknem. Stromy ještě ojíněné ranním chladem lemovaly pohled na domy a domky. Paní Grimmová zhluboka vdechla ještě trochu chladný vzduch.

Stála teď na balkonu svého pokoje a rozhlížela se. Přesněji, nemohla se dost vynadívat na  rodný Kostelec, zarámovaný rozkvetlými stromy a keři a ozvučený tisícihlasými trylkovými kadencemi všech opeřených obyvatel města.

Byla od přírody snílek, nikdy se neubránila melancholickým vzpomínkám na  uplynulé roky. Mizerné, dobré, beznadějné, i plné lákavých představ. Není tomu ještě tak dlouho, co se odtud dívala i se svým manželem. Kolik je to let? Pět? Připadalo jí to jako půl století.

„A  je tu jaro,“ pravila k  sobě polohlasem, poněvadž ucítila v  nose povědomé zaškrábání a  vzápětí musela mocně kýchnout. Přicházelo to dvakrát ročně – na konci dubna a trvalo až do začátku května a poté na sklonku léta. Lékařská věda jí nedokázala odpovědět, na co vlastně tu malou alergii má, poněvadž ani jeden ze sedmnácti vpichů nereagoval a ve spirometrické laboratoři krčili rameny. Objevovala se nicméně, jak již bylo řečeno, a  mizela vždy o  dva, až tři týdny později. První věštila opravdový začátek jara, druhá konec léta.

Pokud bychom si toho dne vzali na  balkonu do  ruky dalekohled, jako nyní paní Grimmová, a podívali se na náměstí


6 Josef Bernard Prokop města Kostelce, mohli bychom počítat jednu malířskou paletu vedle druhé. Spousty malířských stojanů a umělců obojího pohlaví a různých dat narození zaplavily náměstí a dělaly starosti policistům, majícím na starosti plynulost dopravy.

Každý rok touto dobou ožíval totiž Kostelec malířským festivalem a prodejní výstavou všemožných krajinářských obrazů. Od originálů, přes více méně zdařilá díla kopistů, až po tvorbu soudobou. Každým rokem byla vypsána soutěž v několika kategoriích. Nejzajímavější byla cena za nejosobitější vyobrazení kosteleckého náměstí, anebo jiné městské zajímavosti.

Zájemci o malování si vybrali některé z volných míst, zaujali své stanoviště a  pouštěli se do  práce. Porota, dílem odborná, dílem složená z amatérských nadšenců, udělovala každoročně tři ceny, velmi slušně honorované. O  festival byl tedy zájem, každoročně přilákal zástupy lidí z okolí i daleka. Hotely a penziony měly plno a také obchodníci si mnuli ruce.

Paní Grimmovou velmi mrzelo, že na  takovou věc nepřišla sama. Byla to myšlenka paní Pollakové, manželky hoteliéra a majitele Podzámeckého hotelu.

Podzámecký hotel byl nejlepším podnikem svého typu nejenom ve městě, ale i široko daleko v kraji. Měl starobylý ráz, včetně stylu, jakým zde přistupovali k hostům. Není tedy divu, že po celý rok bylo velmi obtížné tu získat jak pokoj, tak i místo v hotelové restauraci.

Hotelová budova ve svém základu pamatovala ještě třicetiletou válku a byla jedinou, která patřila historicky k zámku, ale vlastnil ji někdo jiný.

Majitel, pan Pollak, byl velmi typickou a  oblíbenou postavou města Kostelce. Menší, s nevýraznou vlasovou pokrývkou, avšak s o to výraznější až caesarskou hlavou, nosící vždy světlý oblek, modrou košili, připomínající námořnický styl, a stylový klobouk, vše typem patřící spíše do Středomoří. Pro každého našel dobré slovo. Měl rád svou ženu, lidi, své město a především svůj hotel. A pokud mohl, vždy vyhověl.


7Jarní pípad

Tedy kývl i  své ženě, když ho jednoho dne požádala, aby prosperující hotel podpořil malířský festival. Od  onoho okamžiku už sedmkrát hostilo kostelecké hlavní náměstí neuvěřitelné množství výtvarníků.

Paní Grimmová milému panu Pollakovi kývla, když ji rozpačitě požádal, zda by vítězové a porota mohli slavnostně poobědvat v  některém ze zámeckých sálů. A  také mu, i  když velmi nerada, kývla na  zapůjčení několika obrazů z  vlastních sbírek. Nutno přiznat, že pan Pollak rozhodně nešetřil na ostraze a výstava měla bezpečnostní opatření podobná Louvru.

* * *

Když paní Grimmová završila snídani skvělým meruňkovým koláčem paní Marie a vydala se do středu dění, nemohla téměř přes náměstí projít. Malířské stojany jeden na druhém a stejné množství snaživých mladých, i  starších umělců, snažících se vyhovět zadání a  zachytit podobu a  zejména atmosféru náměstí nebo města jako takového.

Měla výtvarné umění ve velké oblibě, sama sice ke své lítosti malovat nedokázala, ale díky svému otci věděla o tomto oboru dost, aby rozpoznala talent od pouhé snahy.

Navíc každý rok zapůjčovala, jak už bylo řečeno do výstavní síně, která stála na náměstí, několik zajímavých pláten.

Letos to například byla krásná kolekce akvarelů z  města Kostelce od slavného Vojtěcha Jansy. Dotek starých časů zprostředkovaný očima a štětcem tohoto umělce byl čímsi jedinečným. Takovou kolekcí se mohla pochlubit jen Praha a její Kostelec. Staré, dnes již neexistující domy na  předměstí, barokní přístavba kostela, stržená během puristické regotizace na konci devatenáctého století.

Zkrátka jeho akvarely a  kartony dýchaly neopakovatelnou atmosférou starých zidealizovaných časů.


8 Josef Bernard Prokop

Shodou okolností i na zámku mělo dojít k výtvarnému počinu. Objednali restaurátora z hlavního města, aby oživil fresky zámecké kaple, a pokud by zbyl čas – a peníze – i několika dalších místností.

* * *

Shluk lidí a neobvyklý neklid na náměstí se jí ani trochu nezamlouval. Rozhodla se tam zajít, až se atmosféra trochu uklidní a  bude možné nerušeně pozorovat umělce, tedy činnost, kterou milovala.

Ještě jednou tedy přejela náměstí pohledem a klidným krokem pokračovala k  zámeckému kopci. Když míjela Podzámecký hotel, slyšela za  svými zády zaskřípět brzdy. Hluk automobilového motoru ustal, když řidič vypnul motor, poté k ní doletěl známý hlas:

„Pány Grimmova! Pány Grimmova! Nelly!“

Otočila se, poněvadž hlas dobře poznala. O  několik metrů dál spatřila velkou limuzínu, jejíž šofér v tmavém obleku právě otevíral dveře postaršímu pánovi. Byl to její dobrý známý, továrník na  penzi, pan Séguier. Ačkoliv byl rodem odkudsi z jižní Francie, zamiloval se do Čech i města Kostelce a pravidelně přijížděl, dokonce několikrát do roka.

Přivítali se objetím a  polibkem na  tvář. Bylo slyšet, že za  dobu, kdy tu nebyl, nezahálel a  zušlechťoval si znalost jazyka českého.

„Já jsem moc rád, že vás vidím, pani barónko.“

„To je překvapení! A milé!“ Odpověděla popravdě paní Grimmová.

Starý pán přikývl a rozzářila se mu tvář.

„Kdy jste přijel?“

„Je to dva dny. Ve středu. Já jsem se vzpomněl, že tady bude v Kostelci un grand festival, těch, co dělají óbrazy, jak se... “

„Malířů... “


9Jarní pípad

„Eh bien, jak říkáte. Malířů. A  já zrovna chci si udělat radost a pár jich koupit. A navíc, mám tu neteř. Chtěl jsem ji vzít k vám na zámek, ale ona neměla čas.“

„Neteř?“ podivila se upřímně paní Grimmová. „Vy máte příbuzné v Čechách?“

Pan Séguier přikývl.

„Moje sestra se vdala do  Čech. Já byl za  ní... il y a  vingt ans... Od té doby já jezdím pořád!“

„Kde máte neteř teď?“ zajímalo paní Grimmovou.

„Na  naméstí, taky kreslí a  maluje... Chce vyhrát cenu! Vy pojďte teď se mnou, paní Grimmová, je to možné?“

Baronka si vzpomněla na přecpané náměstí, ale výraz pana Séguiera byl natolik prosebný, že přikývla.

Slovo tlačenice ani vzdáleně nevystihuje shon na  kosteleckém hlavním náměstí. Baronka a starý pán se prodírali davy a Séguier pátral bystrýma očima po neteři.

Paní Grimmová neměla valnou chuť napodobit jeho rychlou chůzi. Když už tu musela být, chtěla si vychutnat atmosféru davového malování. Ve  vzduchu bylo cítit ostré, ale docela příjemné aroma malířských barev. Zvolnila krok a  nahlížela umělcům přes rameno.

Bylo opravdu nač se dívat. Kromě několika opravdových mazalů se tu objevily obrazy veskrze zajímavé. A dokonce několik vynikajících.

Nechápala dost dobře, proč se festival nekoná raději v  létě. Vzpomněla si na  předminulý ročník, kdy účastníkům museli organizátoři postavit prostorný vytápěný stan, aby v  chladu, který panoval, bylo vůbec možné malovat. Duben, za  kamny ještě budem...

Zarazila se před plátnem mladé dívky. Její výtvor byl opravdu pozoruhodný a nemohla se od něj odtrhnout. Byla to abstraktní podoba kosteleckého náměstí, avšak se zachovanými nejvýraznějšími stylovými prvky. Člověk nemusel být znalec, aby ho onen obraz okouzlil. A pak že naše století nemá talenty!


10 Josef Bernard Prokop

„Páni Grimmová, páni Grimmová!“ zaslechla Séguierovo volání.

Vzhlédla od plátna a vydala se k němu. Starý pán stál u jednoho z nesčetných pláten a objímal se, až nestrýcovsky, s mladou dívkou. Baronka přistoupila blíž a počkala, až se ti dva přivítají.

Pan Séguier se odtrhl od své půvabné neteře. Přivolal pohybem ruky paní Grimmovou.

„Páni Grimmová, to je má nièce, neterž!“

Baronka dívce podala ruku a přejela ji zvědavým pohledem. Dívka učinila totéž. Pak podanou ruku bez váhání stiskla. Měla pevnou, suchou a teplou dlaň.

„Znám vás z vyprávění, paní baronko. Iveta Menier. Těší mě.“

„I mě, Iveto, ale prosím bez té baronky.“

Pan Séguier považoval za potřebné zasáhnout.

„Iveta většinu života trávila ve Francii, kde titres běžně užíváme. Může vám povídat Nelly?“

Paní Grimmová se usmála.

„Samozřejmě, budu ráda.“

Iveta byla asi pětadvacetiletá, na ženu velmi vysoká a štíhlá, se záplavou hustých tmavých vlasů a koketním úsměvem. Její oblečení, připomínající romantické obrazy bílou košilí, sakem, trochu umazaným od barev, a přiléhavými kalhotami, dotvářelo obrázek úspěšné mladé ženy. Na jejím malířském stojanu viselo plátno a  na  něm velmi zdařilá kompozice historického náměstí. Nic geniálního, nicméně dobrý nadprůměr.

Iveta viděla, jak si paní Grimmová prohlíží její výtvor a patrně uhodla její hodnocení.

„Vím, Nelly, nejsem Rubens.“

Paní Grimmová se ještě několik okamžiků dívala na plátno, pak kousek poodstoupila.

„Naopak, Iveto, kdyby byl na prodej, koupím ho pro zámek!“

Pan Séguier pyšně naslouchal. Při posledních slovech zavrtěl hlavou a zamával rukou.


11Jarní pípad

„Kdépak! Obrázek musím mít v Poitiers! Abych mohl vzpomínat na Kostelec!“

Náhle se baronka cítila provinile. Ona se tu baví, místo aby dlela na  zámku a  vyčkávala restaurátora. Většinou jezdil pan Orel, starý známý, nedbalého chování i  zevnějšku, oblečený do šatů nejistých barev, na nichž se vyjímaly malé, avšak zřetelné nánosy, které neumožňovaly jejich přesný popis. Šlo o  bručlavého hrubiána, který měl však zlaté srdce a  opravdu uměl. Hermína ale pana Orla upřímně nenáviděla, takže by od ní bylo velmi nepěkné, kdyby ji s ním nechala příliš dlouho. Raději se omluvila svým dvěma přátelům, vzala telefon a zavolala na zámek.

„Jo, je tu,“ odpověděl jí Hermínin hlas ve sluchátku, ale zněl bez obvyklé zášti. „Nelly, nemusíš spěchat.“

To bylo podivné a Hermíně nepodobné. Rozloučila se s panem Séguierem a došla na zámek. Na nádvoří stálo auto, které tu bylo navíc, neznala ho. A rozhodně stálo za prohlídku, poněvadž něco takového se na  ulici hned tak nezahlédne. Malé autíčko světle okrové barvy a světle modrých poklic kol mělo na přední kapotě namalovanou reprodukci Arcimboldova portrétu Rudolfa II. Jako boha Vertumna. Zkrátka auto člověka, který je malířem tělem i duchem.

Když vešla do  salonu, pochopila, proč nemusela spěchat. V  místnosti byl kromě Hermíny, Heleny a  Johany ještě muž. Ne však pan Orel, to jí bylo hned jasné. Byl to typ svůdce, muže, který si obratem získá přízeň většiny přítomných osob opačného pohlaví. Snědý, černovlasý, kudrnatý s  veselýma očima. I  on však mohl na  obou mladších ženách nechat oči. Baronka si všimla, že Johana si vzala svou nejsvůdnější krátkou sukni, která z ní činila velmi přitažlivou mladou ženu.

Muž vstal a uklonil se.

„Paní Grimmová, jmenuju se Kryštof Kondrac, synovec pana Orla, restaurátora. Jsem akademický malíř a restaurátor.“


12 Josef Bernard Prokop

„Dnes je to samá neteř a  synovec,“ blesklo hlavou paní Grimmové. Nahlas však řekla: „Buďte nám vítán, Kryštofe. Helena a Johana vás jistě rády provedou zámeckou kaplí. Kdy se pustíte do práce?“

Kryštof pokrčil rameny.

„Třeba hned!“

„Dobrá, tak pojďme, ať vidíte, co je třeba, a pak vás nechám v péči těchto mladých dam.“

Šli zámkem k  jedné z  jeho nejkrásnějších částí. Zámecká kaple, spíš bychom měli napsat zámecký kostel, poněvadž její rozměry byly úctyhodné, měla svůj původ již v  dobách, kdy kostelecký hrad byl nedobytnou pevností. Snad už v  dobách románských se tu sloužily mše za úspěch zbraní těch, či oněch. Gotika dala kapli, dobrá, tedy kostelu, již dnešní půdorys a také překrásnou klenbu a kamennou kazatelnu, nemluvě o nástěnných malbách.

Kamenná podlaha pamatovala také mnoho. Například pozoruhodnou událost z  roku 1561, kdy jeden z  jejích předků chtěl v  těchto místech pojmout za  svou ženu mladou dívku, dceru sousedního hradního pána. Potíž byla v  tom, že o  ni velmi stál i jeden z nejzpupnějších šlechticů v království, který přísahal, že ji dostane, stůj co stůj. Onoho slavného svatebního dne, kdy ostražitost vojáků v branách hradu poněkud polevila pod přívaly svatebních hostů, vnikl onen muž, jmenoval se Michal Počepický z  Počepic, do  hradu a  přemýšlel, jak by se co nejlépe pomstil za domnělou urážku. Podařilo se mu proniknout až do kaple. Tady se převlékl za duchovního a chtěl v příhodný okamžik oba mladé zamilované lidi probodnout a utéct předem připravenou cestou. Kněz, který je měl oddat, se sice překvapeně díval na druhého sluhu Božího, ale měl za to, že ho povolala nevěstina rodina. Nechal jej tedy stát poblíž a sám počal s obřadem. Pan Michal se pomalu přibližoval a pod kutnou svíral v ruce ostrou dýku. Když měl za to, že je příhodný okamžik, vyrazil a bodl.


13Jarní pípad

V  ten okamžik však shodou náhod oddávající kněz podával k políbení ženichovi a nevěstě Bibli. Michalova dýka se zabodla do Bible. Marně se snažil ji vyprostit. Bible vypadla knězi na kamennou podlahu a s buchnutím zůstala ležet. Mladík nevěřícně zíral. Než se vzpamatoval, již jej drželo nejméně dvacet rukou, aby již nemohl škodit. Protože si nikdo nechtěl kazit svatební veselí popravou, uvěznili zatím pana Michala v hradním vězení. Tady ho navštívil moudrý kněz, který k  němu dlouho promlouval a upozornil ho na Boží zázrak. Dýka přece nešla vytáhnout! A na podlaze, kam dopadla Bible, zůstal její otisk! Tedy si Nejvyšší nepřeje, aby se Michal stal vrahem. Mladík dlouho přemýšlel a pak k sobě povolal hradního pána. Odprosil jeho, i  jeho mladou ženu. Slíbil přátelství a  očistil se dlouhou poutí do  vzdáleného Santiaga ke  hrobu svatého Jakuba. A když se vrátil, nebylo věrnějšího přítele nad něho.

Tak praví kronika rodu Grimmů. Mimochodem – otisk Bible v kapli zůstal až do dnešních dnů.

To vše a mnohé další vyprávěla paní Grimmová mladíkovi a neteřím. Pak si uvědomila, že na ni Johana s Helenou pohlížejí s  dávkou netrpělivosti. Spolkla tedy další historky, podle jejího mínění velmi zajímavé, a  poučila v  rychlosti restaurátora, které z  obrazů potřebují zásah a  které fresky třeba konzervovat. Dokumentace ostatně ležela v jedné z lavic.

„Spolehněte se, paní baronko, hned se pustím do práce.“

Paní Grimmová se pochybovačně podívala na Helenu a Johanu, ale nic neřekla. Kondrac pochopil a usmál se.

„Naučím dámy míchat barvy, budou mi pomáhat.“

Baronka se vědoucně usmála a  přikývla. Pokynula na  pozdrav a nechal ty tři jejich zábavě.

* * *

Při vzpomínce na  svatební pověst si paní Grimmová vzpomněla na blížící se vdavky své nejlepší přítelkyně. Bylo jí divné,


14 Josef Bernard Prokop že ji nikde nevidí. Procházela zámkem v  očekávání, že zaslechne nosný a dobře známý hlas, který ji bude hledat. Ale nic. Začínala si uvědomovat, jak jí bude Hermína chybět, až začne bydlet s Georgem. Zvykla si příliš na její stálou přítomnost.

„Snad ve svém věku není příliš rozrušená ze svatebních příprav?“ V úsměvných vzpomínkách na vlastní předsvatební horečku došla ke dveřím Hermínina pokoje. Zaklepala a vešla.

Hermína seděla na lůžku a rozhodně neměla vzhled šťastně zasnoubené ženy. Jenom zdrceně vrtěla hlavou. Baronka se zasmála.

„Nemáš být náhodou šťastná? Bereš si svou velkou lásku, ne?“

Hermína na ni vrhla nešťastný pohled.

„Nelly, to nemůžeme stihnout!“

„Co máš na mysli?“

Hermína rozhodila rukama.

„Vybrat šaty, připravit bydlení, kostel, hostinu... Je to málem zítra!“

„Je to za nějakých deset týdnů, Hermínko.“

Když viděla, že přítelkyně se nemá k žádné odpovědi, mávla rukou a vyšla opět na chodbu.

* * *

Zámek byl vylidněný. Prázdné pokoje, prázdné chodby. Dokonce ani na oběd se tu neobjevil prakticky nikdo. Paní Grimmová pobaveně vrtěla hlavou. Kuchařka Marie vrtěla rovněž hlavou, ovšem spíš rozhněvaně.

„Já to nechápu, Nelly, nechat si ujít můj oběd!“

„Víš, kolik je dnes v Kostelci různých akcí? To přece za oběd stojí..., i když je vynikající,“ dodala rychle.

S  přibývajícím časem se zámek opět trochu plnil. Zahradník Emil přišel s plnými taškami sazenic, které, jak tvrdil, nestály ani desetinu toho, co měly. Pan Vršek zase přitáhl na vo


15Jarní pípad

zíku několik pytlů zásob pro zámeckou psí smečku a tvářil se nesmírně spokojeně. A podobně i Helena s Johanou. Paní Ludmila, lékařka na  penzi, si jako vzácnou kořist nesla tři menší obrazy, které z nejasného důvodu nechtěla ukazovat. Hermína a Jiří si přinesli překrásný porcelánový servis.

Večeře se konala za všeobecné účasti a občasné nadšené výkřiky strávníků měly ukonejšit paní Marii, která dlouho truchlila pro zneuznaný oběd.

Obvyklé večerní zámecké zábavy, včetně hudby a „hazardních“ her již probíhaly jako obvykle. Jen Johana se omluvila a vyrazila do města.

V  půl desáté a  deset minut se ozval telefon. Helena, která byla nejblíž, se rychle po  něm natáhla a  po  svém „haló“ naslouchala, pak zklamaně zvedla sluchátko do výšky a přivolala paní Grimmovou.

Když přišla, řekla jí Helena potichu: „Pan Séguier!“

Baronka se usmála a vesele se ozvala do telefonu. Pak se zamračila, poněvadž slyšela vyděšený hlas svého přítele:

„Páni Grimmová, hrozné neštěstí! Přiďte, prosím, hnéd teď!“

* * *

V hotelu vládl naprostý klid, a tak doufala, že to bude planý poplach. Jaké hrozné neštěstí?

V recepci se vyptala na číslo pokoje a vyjela výtahem do prvního patra. Malé, vkusné lucerničky na stěnách dávaly množství světla, takže šla bez obtíží podle šipek s čísly. Nebyl to vůbec malý hotel, jak by se zvenku zdálo. Nabízel několik desítek pokojů ve třech patrech. Séguierův měl číslo 12A. Zasmála se lidské pověrčivosti.

Po pohodlném červeném koberci došla k jedenáctce a dvanáctce, zastavila se před vedlejšími dveřmi. Poblíž se nacházely před prudkým služebním schodištěm už jenom privátní


16 Josef Bernard Prokop místnosti, jak hlásal nápis na  zdi. Na  zemi mezi dvanáctkou a dvanáct A jako by byla skvrna. Paní Grimmová se zamračila a podívala se pozorněji. Že by krev? Naštěstí šlo jen o otlačené místo, kde dříve stálo něco těžkého.

Zaklepala na  Séguierův pokoj. Dveře se po  chvíli otevřely a  vyděšený továrník na  penzi ji rychlým pohybem ruky zval dovnitř.

Vešla a  rozhlédla se po  pokoji. Ocitla se v  přepychovém apartmánu, jistě jednom z nejdražších v hotelu. Z předsíně, či spíš haly, vedly troje dveře, jedny do další místnosti, zřejmě pokoje, druhé do koupelny a poslední do šatny.

Paní Grimmová se obrátila na Séguiera.

„Co se stalo, Léone?“

Místo odpovědi zamířil Séguier do šatny, rozsvítil a otevřel dveře jedné ze skříní. Byl v  ní nehybný a  zakrvácený mladý muž.


Kapitola druhá

Baronka se rychle sklonila k mladíkovi a sáhla mu na zápěstí. Ucukla, poněvadž ruka byla studená jako led. Roztáhla mu prsty oční víčka a podívala se na zornice. Pro něj se dostavila jakákoliv pomoc pozdě.

„Léone, co se stalo?“

„Nelly, já přišel, my přišli s Ivetou a chtěli si dát šaty do skříně a on tam byl!“ Ukázal třesoucí se rukou Séguier.

„A Iveta je kde?“

„Já poslal ji pryč. Nechci, aby měla potíže.“

Paní Grimmová si povzdychla, Zavrtěla hlavou.

„Musíme zavolat policii.“

„Si, certenement, mais...“

Séguier vytáhl kapesník a utřel si zpocené čelo. Vypadal náhle daleko starší a  paní Grimmové se ho zželelo. Dovedla ho do pokoje, posadila do křesla. Otevřela bohatě zásobený hotelový bar a nalila mu štědrou dávku dobré whisky.

„Vypijte to!“

Továrník mechanicky poslechl a  vypil skleničku. Do  tváře se mu vrátila barva. Zhluboka se nadechl.

„Nelly, co když oni budou mít za to, že já...“

Baronka se usmála tomu, jak i nyní Séguier zvládá češtinu a zavrtěla hlavou.

„Buďte bez obav! Tomu, kterému zavolám, to myslí!“

Vytáhla mobilní telefon.


18 Josef Bernard Prokop

* * *

O půl hodiny později už v hotelu chodilo množství uniformovaných i  civilně oblečených policistů a  zkoumali, prohlíželi, měřili a  odebírali vzorky. Inspektor Chval byl rovněž v  pilné práci. Seděl s  panem Séguierem a  zpovídal ho.

Paní Grimmová si prohlížela pokoj i možné místo činu, samozřejmě tak, aby nebránila kriminalistům.

Chval ji zahlédl a přes tvář mu přelétl pobavený úsměv, když viděl barončinu očividnou posedlost. Vypadala jako honící pes, jdoucí po horké stopě.

„Nelly,“ zavolal na  ni, „pojďte si k  nám sednout. Pomůžete mi, kdybych nějakému slovu nerozuměl.“

Paní Grimmová vděčně nabídku přijala. Tělo bylo již vytaženo ze skříně a  položeno na  nosítka. Mladík byl podobný typ jako Kryštof, restaurátor, který dnes přibyl na zámek. Paní Grimmová si však nevzpomínala, že by ho někdy jen zahlédla.

„Pusťte nás tam!“ ozval se mužský hlas. Otočila se po zvuku a  spatřila dvojici, muže a  ženu. Jednalo se o  nesourodý pár. Muž byl oblečený velmi elegantně do světlého saka a tmavých kalhot, střední postavy, velmi statný, ale ne tlustý, měl kulatou, poctivou tvář a ustupující vlasy.

Jeho partnerka byla o mnoho vyšší, na ženu možná vysoká až příliš, štíhlá, skoro hubená, jako někdo, kdo rád a  hodně sportuje. Obličej měla nápadně krásný, i  když bylo znát, že na sokolském sletu by cvičila nikoliv se staršími dorostenkami, ale se ženami.

Vstoupili majitelé Podzámeckého hotelu, pán a  paní Pollakovi. Pollaková předběhla svého muže a vkročila do  haly Séguierova apartmánu první. Obrátila se velitelsky na  nejbližšího z policistů a ostře spustila:


19Jarní pípad

„Co se tu stalo? Slyšeli jsme, že...“ Vtom zahlédla mrtvé tělo, prudce zbledla a  zapotácela se. Její muž k  ní ihned přiskočil a podepřel ji. Bylo vidět, že je zvyklý o svou ženu pečovat.

Chval zaslechl hlas, ihned vyskočil, omluvil se Séguierovi a několika kroky se objevil v hale. Jedním pohledem se zorientoval a oslovil příchozí.

„Vy jste majitel? Nebo správce?“

Statný muž přisvědčil.

„Jsem Rudolf Pollak a to je má žena Kristýna. Hotel nám patří... Co se tomu chlapci stalo? Kolaps?“

„Jsem inspektor Chval, pane Pollaku, ve vašem hotelu došlo k trestnému činu. Ten mladý muž byl zavražděn.“ „Zavražděn? Tady? Je určitě mrtvý?“ zeptala se Pollaková. Už se trochu vzpamatovala, ale stále nejistě pokukovala po  nehybné postavě.

Pollak vytáhl z kapsy saka kapesník a otíral si pot, který mu náhle vyrazil.

„Můj Bože! Vražda v  našem hotelu! Jestli se to rozkřikne, máme po klientele!“

„Buďte bez obav,“ uklidnil ho Chval. „Budeme diskrétní, jak to jen bude možné.“

Pollak se zhluboka nadechl.

„Kdo je to?“

„Neměl u sebe žádné doklady, zatím nevíme...“

Pollak se přemohl a podíval se směrem k nehybné postavě.

„Nikdy jsem ho tu neviděl...“

Chval sledoval jeho pohled a  chápavě ho poklepal po  rameni.

„Vezměte odtud paní Pollakovou. Budu mít pár otázek, kde vás najdu?“

„Budeme ve vedlejším bytě, jsou tam cedule Private.“

„Tam bydlíte?“ otázala se se zájmem paní Grimmová, která mezitím přišla z pokoje.


20 Josef Bernard Prokop

„Ano,“ odpověděl udiveně Pollak. „Kde se tu berete, paní Grimmová? Proč se ptáte?“

„Že jdete až teď. Neslyšeli jste třeba výstřel anebo hluk?“

Manželé na  sebe pohlédli a  zavrtěli hlavou. Pollaková se velmi nervózně podívala směrem k ležícímu. Snažila se vypadat klidně, ale její ruka, hrající si s  náramkem, prozrazovala opak.

„Jsme doma už dlouho a  nic jsme nezaslechli,“ odpověděl za oba Pollak.

„V kolik hodin jste přišli?“ Chval vzal do ruky svůj zápisník a tužku. Paní Grimmová pouze nastražila uši.

„Já asi po sedmé... a žena...“

„Nebyli jste spolu?“ zeptala se baronka překvapeně.

„Ne. Já byl na rybách.“

„A vrátil jste se?“

„Jak jsem říkal, někdy po sedmé... sedm pět, deset, nejpozději po čtvrt na osm.“

„Jak to víte tak přesně?“

„Končil první turnus večeře, raději jsem se tam byl podívat,“ usmál se Pollak. „Hotel je moje posedlost.“

Chval chápavě přikývl.

„A paní Pollaková?“

Pollaková se na Chvala překvapeně podívala.

„Omluvte mou ženu, prosím, je z  toho všeho zmatená...,“ chopil se slova Pollak.

„Byla jsem u matky,“ řekla mdle Pollaková.

„V kolik jste se vrátila?“

„Asi také v sedm, myslím.“

Pollak zavrtěl hlavou.

„Později, já už dávno zkontroloval večeře.“

Chval se poškrábal tužkou za uchem.

„Tak v kolik si mohu napsat? Čtvrt na osm?“

„...a záleží na tom? Neznala jsem ho.“

„Je to formalita,“ pokrčil rameny Chval.


21Jarní pípad

„Vrátila jsem se na druhý turnus.“

„Turnus čeho?“ zeptala se překvapeně paní Grimmová.

„Máme večeře na  dva turnusy, osvědčilo se to. Druhý je v osm,“ vysvětloval Pollak, jeho žena pokračovala:

„A pak jsem byla v hotelové posilovně.“

„Tak vidíte, a je to.“ Chval sklapnul zápisník a zastrčil tužku.

„Dalo by se to možná najít i na kamerách. Víte...“

„Není to jedno? Proč by se to mělo hledat na kamerách?“ vyjela Pollaková náhle na svého muže.

„Promiň,“ zahanbeně řekl Pollak.

Pollaková se ihned uklidnila.

„Ne, ty promiň. Je toho na mě moc. Nejdřív matka a její stav...“

„A teď ten mladík, viď?“ řekl něžně Pollak. „To nic, to nic...“ Pollak ji pohladil po  vlasech a  přivinul k  sobě. Obrátil se na Chvala:

„Jestli už je to všechno...“

„Už můžeme odejít? Není mi dobře,“ řekla slabým hlasem Pollaková

„Samozřejmě,“ přikývl Chval, „kdyby něco, vím, kde vás najdu .“

Paní Grimmová nesměle zvedla ruku jako ve škole.

„Jen kdybyste zařídil ty kamery.“

Pollak přikývl.

„Samozřejmě, člověk od ochranky pro vás přijde.“

Majitelé odešli.

* * *

Zato k  nim přišel starý známý, inspektor Heger. Pozdravil se s baronkou a obrátil se na Chvala.

„V době vraždy bylo...“

„Nevíme, kdy byl zavražděný,“ ohradil se Chval.

„Dobře, tak když pan Séguier nalezl bezduché tělo toho mládence, tak se v  hotelu nacházelo jenom deset ze třiceti hostů.


22 Josef Bernard Prokop Zbytek byl ve městě, nebo zkrátka někde pryč. Jo, a v noci narychlo odjel jeden z hostů.“

„Kdo?“

Heger se podíval do papírů.

„Nějaký Ployhar, v devět padesát se odhlásil, zaplatil a zmizel. Když se ho recepční ptal, jestli s  ním policie už mluvila, prohlásil, že jo a byl ten tam.“

„A adresu máme?“

„Jestli je pravá, tak jo.“

„Počkej, oni ji nekontrolují v dokladech?“

Heger se na něj uličnicky zašklebil.

„Měl s sebou dámu...“

Chval pokývl hlavou.

„A těch deset?“

„Nikdo nic neviděl, ani neslyšel.“

„Pomalu, pomalu. Kdo je to?“

Heger vytáhl notýsek podobný Chvalovu.

„Deset lidí na  dovolené, s  dětmi, vybavením, bez vztahu k malování. Budeš to mít ve zprávě.“

„Ten Ployhar, proč odjel?“

„Nevím. Je to zvláštní, stane se vražda a  on hned poté odj í ž d í ...“

* * *

Policejní lékař, doktor Václavek při svých rozměrech nespokojeně pofrkával, když se musel v těsném malém prostoru sklonit. V horkém, přetopeném pokoji z něj kanul hojný pot, který stíral už ne zcela bílým kapesníkem. Prohlédl mrtvého, otočil ho na bok a zkoumal i zadní část těla. Chval se omluvil Séguierovi, vstal a popošel k doktorovi.

„Povíš mi o tom něco?“

„Zabili ho zezadu. Kulka větší ráže, asi devítka.“

„Z blízkosti?“


23Jarní pípad

Václavek zavrtěl hlavou.

„Sotva. Okolí rány není spálené. Spíš bych řekl z  několika metrů. Jenom...,“ doktor Václavek se rozhlédl.

„Ano?“

„Je to průstřel, takže bych tu někde čekal projektil.“

Chval a jeho kolegové z výjezdovky dlouho pozorně pátrali po  možném vstřelu ve  zdi, anebo v  obložení. Marně, nic nenašli.

„Takže asi nebyl zabitý tady?“ zeptala se paní Grimmová.

Chval přikývl.

„Je tu i málo krve,“ pokračoval Václavek. „Navíc, Jindřichu, ta rána byla ošetřená! A to docela pečlivě.“

„Cože?“ vyvalil oči Chval.

„Namouduši!“ ukázal Václavek na  velký, prosáklý obvaz na mužových zádech. Podobný našli i zepředu.

„Tomu nerozumím. Proč by ho střelili a pak ošetřili?“

„Ze soucitu?“ napadlo doktora Václavka.

„Z praktičnosti, aby to nekrvácelo,“ řekla s jistotou paní Grimmová a Chval se na ni pochvalně zahleděl.

„A něco dalšího?“ otázal se.

Václavek pokrčil rameny.

„Až ho budu mít na stole... třeba se od něj dozvím víc!“ Zasmál se hloupému vtipu, pokynul na pozdrav a odcházel.

* * *

Po  patologovi počali odcházet i  další kriminalisté, kteří již měli své úlovky pro laboratorní prozkoumání. Paní Grimmová si opět přisedla k Séguierovi a Chvalovi. Zdálo se, že se výslech chýlí ke konci. Pan Séguier nebyl ještě zcela klidný, viditelně jej pobuřovalo, že si někdo odložil něco takového k němu do skříně.

Baronka chápala jeho obavy.


24 Josef Bernard Prokop

„Viďte, že si nemyslíte, že to pan Séguier udělal, Jindřichu?“

Chval se krátce zamyslel:

„Nějak mě nenapadlo ho podezřívat. Vždyť toho člověka ani neznal... anebo ano?“

Podíval se na továrníka.

„Certainement pas, jiste nikoliv, monsieur le inspecteur,“ odpověděl Séguier, paní Grimmová si s  úžasem všimla jeho malého zaváhání. Séguier pokračoval.

„Proč ho vlastně dávali do té police? Proč třeba ne do sklepa?“

„Dali?“ povytáhla obočí paní Grimmová.

„Mais si, óvšem, přece tam nevlezl jen tak sám.“ Chval chtěl cosi poznamenat, pak se však zarazil. Vzal tužku a  chvilku psal do  diáře. Pak paní Grimmové pokynul nenápadně hlavou. Baronka opět nalila Séguierovi skleničku, stejně tak sobě. Počkala, až se napije, a  usrkla také. Chval mezitím vstal a  odešel do  haly, baronka po  chvíli přišla za  ním.

Inspektor se rozhlédl, jestli někdo nepovolaný neposlouchá a zašeptal jí do ucha:

„Za  chvilku se podíváme na  kamery, jestli tam bude něco zajímavého. Co si o tom myslíte?“

„Že to vážně nebylo tady.“

Chval přikývl.

„Máte pravdu, není projektil, málo krve a žádný hluk.“ „Uvidíme, co bude na kamerách!“

Z chodby k nim nahlédl pan Pollak. Beze slova jim ukázal, že mohou jít. Šli ze schodů kamsi dolů do  suterénu a  v  rohu chodby do úzkých dveří, kde se nacházel velín. V nevelké místnosti se kroutila spleť kabelů od několika obrazovek, které sledovali dva muži v  černých uniformách. Jednoho z  nich baronka znala.

„Netušila jsem, že tu máte takovou armádu, pane Pollaku,“ řekla vážně.


25Jarní pípad

„Musíme, býval klid, ale v poslední době sem do restaurace chodí dost divní lidé... Mám celkem pět strážců. Jsou často zap ot řebí .“

„Zavřeli hospodu Na Spravedlnosti, to bude tím.“

Otočila se na Chvala:

„To byla hospoda na bývalém popravišti a skutečně přitahovala kostelecké občany nižší morálky.“

Pollak přikývl.

„Možná někdo z nich zabil toho nahoře!“

Chval na  to nic neřekl a  posadil se, stejně tak paní Grimmová.

„Kde všude jsou kamery?“ zajímalo inspektora.

„V  hale, v  chodbě z  haly do  hotelu, všechna schodiště, východy z výtahů.“

„A patra?“

Muž z ochranky se poškrábal za uchem.

„Velká část ano.“

„Co to znamená – velká část?“ nadzvedla tázavě obočí paní Grimmová.

„Všechny, kromě chodby před bytem šéfa a šéfové.“

„Jasně,“ řekla paní Grimmová. „Kolik lidí pracuje v hotelu?“

„To jsem už zjistil,“ pochlubil se Chval a  nahlédl do  svého zápisníku. „Tři recepční, dva v týdnu, třetí na víkend. Pět pokojských a dvě uklízečky. A kuchařů je...“

„Ne, díky, to mi stačí. A ještě ochranka.“

„Samozřejmě, ale nepředpokládám, že by...“

Paní Grimmová přikývla.

Muž z ochranky se očividně nudil.

„Už to můžu pustit?“

„Jistě,“ řekl Chval trochu nedůtklivě. Muž myší najel na adresář s příslušným datem, rozklikl ho a pak ještě přibližnou hodinu. Záznam z kamer se rozběhl a muž k tomu podával komentář.

„Je tam pohybové čidlo, jakmile se něco šustne, zapne se to! V kolik hodin to mělo být?“


26 Josef Bernard Prokop

Chval se zamyslel.

„Pan Séguier vypověděl, že přišel ve dvacet jedna třicet.“

„Sám?“

„ A no.“

„V kolik vám Séguier volal, Nelly?“

„V půl desáté a deset minut.“

Muž chvíli cosi kutil s přístrojem a na obrazovce se objevil time kód – 21:15, 21:20, 21:25 a tady naskočil obraz.

Paní Grimmová pokývla hlavou a  s  očekáváním se zahleděla na obrazovku. Stejně tak Chval. Kamery si podávaly muže se ženou, pana Séguiera s Ivetou. Přišli, prošli halou kolem recepce, vyšli po schodišti a zašli do apartmánu. Chval se usmál a zavrtěl hlavou.

„Pan továrník se nesvěřil, že má pěknou mladou přítelkyni. Tajnů s t k á ř! “

„Neteř!“ upřesnila rázně paní Grimmová. Chval se na ni se zájmem obrátil.

„Aha! Vy ji znáte?“

„Trochu,“ pokrčila rameny. „Představil mi ji.“

„A předtím, viděla jste ji někdy?“

„ N e , a l e ...“

„Hm!“ řekl významně Chval. „Myslím, že se pana továrníka za chvíli ještě půjdu na něco zeptat.“ Obrátil se na muže z ochranky:

„Dejte to ještě kousek.“

Obrazovka na  chvilku potemněla, pak se rozjasnila a  ukázala opět onu mladou ženu, tentokrát jak vyděšeně utíká po schodech.

„Hm,“ poznamenal Chval. „Tak víme, na čem jsme.“

Paní Grimmové to tak nepřišlo, ale nechtěla se přít. Chval opět oslovil muže z ochranky:

„A  teď to, prosím, dejte na  dřívější hodinu, ať vidíme, kdy tam ten mladík přišel.“

„Od kolikáté?“


27Jarní pípad

Chval pokrčil rameny.

„V kolik je tma? V šest?“

„Tak asi,“ řekla paní Grimmová, „ale to je ještě dost lidí venku a viděli by ho.“

„Tak od 18:00?“

„ Dobře .“

Muž pustil opět video. Mohli sledovat několik hostů, jak vycházejí, či zacházejí, servírka vyšla z výtahu a vezla na vozíku studenou večeři a šampaňské.

„Kam to veze?“ zeptal se Chval, nepřestávaje ani na  okamžik sledovat obrazovku.

„Na pokoj číslo 10,“ odpověděl polohlasem muž z ochranky. „Manželé na líbánkách.“

„Nikdo, koho byste neznal?“

Muž se zamyslel a pak zavrtěl hlavou.

„Nikdo. Tak pouštím!“

„ Dobře .“

Chval, i paní Grimmová se pohodlněji zavrtali do nepohodlných židlí.

18:30, 18:45, 19:00... Nic!

„Snad přišel jinudy?“ řekl nejistě muž z ochranky.

„To by šlo?“

„Ano, ale to by nemohl být cizí.“

„Jasně. Kudy?“

„Přes garáže a  výtahem na  soukromou stranu. Ale stejně byste ho viděli na kameře číslo 3. Musel by projít kolem ní do Séguierova pokoje.“

„ A ha .“

Najednou se opět rozběhl obraz. Byl na  něm mladý muž, kterého znali jako bezduché tělo ve  skříni. Podivná a  nepříjemná představa, že tady ještě žil, dýchal, chodil a myslel. A co bylo potom?

Muž prošel hlavními dveřmi, zastavil se u prázdné vrátnice, natáhl se k jednomu z věšáků na klíče a jeden z nich vzal. Pak


28 Josef Bernard Prokop se s  obtížemi opět narovnal. Šel ztěžka, opíral se o  zeď a  pak o zábradlí. Zmizel ve výtahu, objevil se po chvíli v záběru další kamery o patro výš. Vyklopýtal  ze zdviže. Rozhlížel se a vratkým krokem došel ke  dveřím pokoje. Ztěžka odemkl klíčem, který vytáhl z kapsy.

„Jak to, že tam nebyl vrátný?“

Muž z ochranky pokrčil rameny.

„Není tam stále. Mohl si odskočit.“

„Jestli ten mladík nechtěl, aby ho viděli, tak si počkal,“ řekla paní Grimmová.

„Ano,“ přikývl Chval. „V kolik se objevil?“

„Moment, ...v 21:08. Chvilku před Séguierem.“

Chval se obrátil na baronku:

„V kolik jste přišla?“

„Asi za deset minut. Ze zámku je to kousek. Byl hrozně vyděšený, tak jsem celou cestu spíš běžela, než šla.“

„Mohl to být přítel té jeho neteře?“

„Copak vím? Zeptám se.“

„A  já se taky zeptám pana továrníka, proč nám zapřel neteř!“

„Aby ji ušetřil vyšetřování, říkal mi to do telefonu.“

Chval se zatvářil výhrůžně a stejně zněl i jeho hlas.

„Nelly! Ještě jednou něco takového a  budete osobou nežádoucí při vyšetřování! Rozumíte?“

Paní Grimmová se zatvářila kajícně.

„ A no.“

Inspektor mávl rukou. „Nevěřím vám ani slovo. Pojďte za tím Séguierem!“

* * *

Našli ho na stejném místě, pouze hladina lahve s whisky klesla o několik centimetrů níž. Vypadal, že je nepřítomen duchem.

„Léone!“ ozvala se paní Grimmová.


29Jarní pípad

„Hm?“ otočil se na ni volaný. „Asi já chvilku spal, Nelly...“ Začal se sbírat. „Vy máte již toho, co to udělal?“

„Pane Séguiere, neřekl jste mi všechno,“ vzal si slovo inspektor.

„Ják to? Pověděl všechno.“

„A vaše neteř?“ vybafl inspektor. Séguier upřel vyčítavý pohled na baronku.

„Nedívejte se na paní Grimmovou, ta vás neprozradila. Copak jste nevěděl o kamerách na chodbě?“

„Nikoliv,“ vydechl továrník. „Pas du tout! Eh bien, neřekl já o neteři vše, ale my nic neudělali, víte? Proč by tu měla čekat hodiny jako já? Jen proto, že byla se mnou?“

„Dobře. Mávl rukou inspektor. To už nechme stranou. Teď mi povězte – je to opravdu vaše neteř?“

Séguier se zatvářil udiveně.

„Jistě! Aspoň má sestra to tvrdí.“

„Jak se jmenuje?“

„Iveta Ménier.“

„Francouzka?“

Séguier zavrtěl hlavou.

„Češka, i když já ji vychovával dlouhou dobu u sebe.“

„Ten mladý muž byl její přítel?“

„Non!“ vydechl Séguier. „Zaplaťpámbu nikoliv! Ale když vy pryč, já jsem vzpomínal, já ho viděl na  náměstí. Prodával u stánku.“

„U jakého?“

„Snad obrázky? Už nevím.“

„Tak to musíme všechno vzít ještě jednou. Kde jste byli večer?“

„Byli jsme na večeři a pak šli domů.“

„Byla s vámi celou dobu?“

Séguier vypadal, jako by spolkl žábu. Poctivost a  svědomí v něm s čímsi zápasily.

„Pane Séguiere!“


30 Josef Bernard Prokop

„Léone!“

Oba výkřiky vyšly ve  stejný okamžik a  slily se do  důrazné pobíd k y.

„Ano. Celou tu dobu tam byla se mnou.“

Chval nijak továrníkovo tvrzení nekomentoval. Séguier pokračoval.

„Dojedli jsme a šli se projít po městě. Bylo překrásně. Na náměstí byl nějaký program a my se chvíli dívali.“

„A dál? Jeli jste autem?“

„Ne, to je dva kroky, šofér byl volný a odjel do Holína.“

Chval přikývl a sklapl zápisník, po celou dobu otevřený.

„Pane Séguiere, budete tu bydlet dál?“

„Ne,“ oklepal se hrůzou starý pán. „Nechám se přestěhovat. Já nechci bydlet tam, kde se našla taková věc!“

„A vaše neteř bude s vámi tady?“

„Ano, mám vždy dvoulůžkový pokoj, snad bude tu ještě jeden tak podobný.“

„Dobře, chci s vaší neteří zítra mluvit, prosím, vyřiďte jí to. Kdyby nepřišla, musel bych pak zvolit úřední cestu, je to v jejím zájmu!“

„Samozřejmě,“ kývl hlavou Séguier. „A pane inspektore...“

„Ano?“

„Díky vám...“

Chval se usmál.

„Víte, většina lidí nám neřekne pravdu, nebo alespoň ne celou. A přitom se ji nakonec stejně vždycky dozvíme...“

Podali si ruce a  paní Grimmová pozvala ještě Séguiera do zámku na zítřejší oběd. Pak se rozloučila i ona a vyšla za inspektorem.

Chval stál opřený o  zábradlí, pod nímž bylo v  hloubce asi pěti metrů přízemí hotelu.

„Tak už se na něj nezlobte, Jindřichu!“ řekla prosebně paní Grimmová, „myslel to dobře.“

Chval beze slova mávl rukou.


31Jarní pípad

„Já řeším jinou věc. Kde se tu vzal? Proč šel právě do jejich pokoje?“

Paní Grimmová přemýšlela.

„Když vás postřelí, anebo je vám zle, kam jdete?“

Chval přikývl.

„No právě! Tam, kde čekáte, že bude bezpečno a pomohou vám! Ale Séguier? Je tu druhý den. Iveta? Jestli ho neznali, tak proč?“

„Nemohl si splést čísla pokojů?“ Chval se ušklíbl.

„Mohl..., ale v  takové situaci? Když jde o  život? To těžko! Jestli ho Séguier viděl na náměstí, třeba ho někdo pozná. Zítra pošlu do města pár lidí s jeho fotografií.“

„Jindřichu, myslíte, že přišel po svých? V tomhle stavu?“

„Asi těžko. Ale auto jsme nenašli. Moji lidé už prohledali okolní ulice i hotelové parkoviště.“

„Možná bude někde ukryté.“

Za řeči sešli po schodech do přízemí. Baronka se rozhlížela a dívala se na zem.

„Tady nic nebude, Nelly. Potřebujeme najít místo, kde se to stalo. Zatím to vypadá, že někde úplně jinde. A tady to už určitě prohlíželi chlapi od nás.“

„Já si to tu raději pořádně projdu ještě jednou. Náhoda je někdy milosrdná pomocnice.“

Došli až do recepce. Paní Grimmová využila opětovné nepřítomnosti vrátného a  stoupla si podobně, jako mladý muž na záběru, který viděli.

„Jindřichu!“

Ukazovala rukou kamsi dolů před sebe. Chval, který zpozorněl při tónu jejího hlasu, rychlými kroky přišel blíže a zahvízdl. Na  zemi pod pultem kóje recepčního byl klíč od  auta s přívěskem.


Kapitola třetí

„Co tam děláte?“ ozval se přísný hlas.

Otočili se a  za  nimi stál recepční v  livreji. Chval mu ukázal průkaz.

„Jak to, že býváte tak dlouho mimo recepci?“

Muž zrozpačitěl.

„No, mám už svůj věk a dost často...“

Chval cosi polohlasem zamumlal pod vousy. Pak vzal z  kapsy plastikový sáček na  důkazní materiál a  klíče do  něj opatrně vsunul. Prohlédl emblém na přívěšku.

„Ford!“

„Ale žádný jste na  hotelovém parkovišti nenašli!“ upozornila paní Grimmová.

„Ne, ani v okolních ulicích.“

„A co v podzemním parkovišti?“ řekl důležitě recepční, očividně rád, že si může napravit reputaci.“

„Cože? Tady je podzemní parkoviště?“

„Ano,“ přikývl důležitě recepční.

„Skvělé!“ vykřikl Chval. „Jdeme tam.“

„Jděte to prohlédnout a já si ještě něco zařídím,“ řekla paní Grimmová.

Počkala, až všichni odejdou, osaměla a vyrazila jistým krokem k sídlu ochranky v přízemí. Zabušila na dveře, které z této strany neměly kliku, a počkala, až se otevřou. Proti ní stál muž, který jim pouštěl záběry z kamer. Baronka zahrozila prstem.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist