načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Panama - Josef Opatrný

Panama
-6%
sleva

Elektronická kniha: Panama
Autor:

Náš přední amerikanista (mj. autor Kuby, Mexika a spoluautor USA) líčí dějiny území Panamy od jejích „indiánských počátků“, přes španělské panství až k samostatnosti území, ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 47
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 140
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
Téma: obecné dějiny
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7216-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Náš přední amerikanista (mj. autor Kuby, Mexika a spoluautor USA) líčí dějiny území Panamy od jejích „indiánských počátků“, přes španělské panství až k samostatnosti území, které bylo vyvoláno výstavbou známého průplavu. Těžiště je přirozeně ve výkladu 20. století, během něhož se Panama emancipovala. Text doplňuje encyklopedické heslo a další obligatorní části této řady.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Panama" mají také často zájem o tyto tituly:
Mexiko Mexiko
Opatrný, Josef
Cena: 47 Kč
Kuba Kuba
Opatrný, Josef
Cena: 47 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Nakladatelství Libri, Praha 2004 Panama JOSEF OPATRNÝ Stručná historie stá tů © Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc., 2004 © Libri, 2004 ISBN 80-7277-216-3 Obsah Od indiánů po kolumbijskou provincii 7 Předkolumbovská Panama 7 K Jižnímu moři 11 Piráti 17 Součást Kolumbie 23 Transkontinentální komunikace 33 Panamská železnice 33 Francouzská společnost 38 Revoluce v Panamě 55 Stavba průplavu 76 Hledání suverenity 93 Průplavová republika 93 Suezský příklad 115 Vojenský režim a nová dohoda o průplavu 119 Staré tradice 123 Česko-panamské vztahy 127 Doporučená literatura 129 Encyklopedické heslo 132 Základní informace pro turisty 137 Zastupitelské úřady 139 Důležitá telefonní čísla 140 Web 140 Jazyková první pomoc 141 Nejdůležitější slova a fráze 141 Výslovnost 141 Od indiánů po kolumbijskou provincii Předkolumbovská Panama Už někteří zvídaví španělští kolonisté hledali na počátku 16. století odpověď na otázku po původu obyvatel Nového světa. Hovořili v této souvislosti o ztracených izraelských kmenech zmiňovaných v Bibli, zpochybňovali lidský charakter bytostí, které podle nich měly jen podobu lidí, ale ve skutečnosti byly zvířaty, odkazovali na Atlantidu jako most mezi starým a Novým světem a uvažovali o asijském původu indiánů. Poslední myšlenku podporovalo posléze rostoucí množství autorů a dnes je o její správnosti, s jistými modifi kacemi, přesvědčena většina odborníků na danou problematiku. Podle nich přišli předchůdci indiánů do Ameriky z Asie v oblasti Beringovy úžiny a postupně pak osídlili v několika vlnách celý kontinent. Podle staršího názoru panamských archeologů se první obyvatelé objevili na šíji přibližně před deseti či dvanácti tisíci let. Velký rozmach americké archeologie v posledních třiceti letech však posunul datum příchodu prvních lidí do Panamy dále do minulosti, možná až o deset tisíc let. Zastánci tohoto názoru však nevycházejí ani tak z velmi řídkých (a často sporných) nálezů na území Panamy, jako především z výsledků prá ce archeologů v Mexiku a Peru. V prvním případě datují odborníci lokalitu Tlapacoya do období kolem 22 000 před n. l., v druhém pak přisuzují hrotu šípu z Paccaicasa stáří asi 20 000 let. Pokud platí obecně uznávaný názor, že Panamská šíje byla mostem, po němž přešli paleoindiáni ze Severní do Jižní Ameriky, mohla tudy skutečně procházet první vlna migrace asi před dvaceti až dvaadvaceti tisíci let. Přinejmenším část odborníků tak dnes soudí, že do Panamy přišly skupiny migrujících lovců z území dnešní Kostariky a Nikaraguy už kolem roku 18 000–20 000 před n. l. Předpokládají, že patrně asi dvaceti až pětadvacetičlenné tlupy paleolitických kočovníků postupovaly kolem pobřeží a lovily tropické tuleně, malou zvěř, ale také ryby a ptáky. 8 Tato první migrace zanechala v Panamě malé množství konkrétních stop v podobě kamenných nástrojů nalézaných především v ústí a podél toku řek Chagres, Atrato a Rio Grande. Patrně velmi řídká populace mohla pronikat podél řek i do vnitrozemí, dále pak postupovala k jihu na území dnešní Kolumbie. Vývoj kamenné industrie v podobě štípaných nástrojů potom směřoval od hrubších tvarů k jemnějším, značného mistrovství dosáhli později lovci při výrobě dokonalých hrotů šípů a oštěpů. Panamští archeologové hovoří v této souvislosti o přechodu na drobnější lovnou zvěř, která postupem doby nahradila velká zvířata jako hlavní zdroj potravy. Nálezy z některých lokalit na atlantickém pobřeží naznačují, že si některé tlupy často doplňovaly jídelníček sběrem mořských mlžů, jejichž lastur používali k výrobě nástrojů. Zůstává ovšem stále předmětem diskuse, zda tuto proměnu způsobily primárně měnící se přírodní podmínky, či kontakty s další migrační vlnou. Sporu naproti tomu není v otázce způsobu života těchto prvních obyvatel Panamy. Žili hlavně pod volným nebem a jako ochranu před nepříznivým počasím, tj. zejména větrem a deštěm, si budovali z proutí primitivní chatrče se stříškou a stěnou obrácenou proti převládajícímu směru větrů. Znali oheň a kromě nástrojů k lovu si štípali z pazourkových pecek také drobné nože či škrabky. Velké kamenné sekery mohly podle archeologů sloužit především ke kácení stromů, používaných k výrobě vorů a kanoí. Asi před 5 000–6 000 let dospěla do Panamy další migrační vlna mezolitických rybářů a sběračů. Nepřicházeli ze severu, ale zřejmě z pobřeží dnešní Venezuely, odkud postupovali podél pobřeží Kolumbie přes Panamu dále k severu, aby nakonec zamířili na moře a kolonizovali postupně některé karibské ostrovy. Hlavním zdrojem potravy jim byla drobná zvěř žijící na bažinatých březích, ryby, mořské želvy a mlži. Umění vyrábět předměty různého určení z jejich velkých lastur (nádoby, tlouky, náhrdelníky) si přinesli tito obyvatelé už ze svých původních stanovišť, stejně jako plavecké dovednosti spjaté se stavbou dokonalých kanoí. Velmi zřídka opouštěli úzký pobřežní pás, kde žili jednak v jeskyních a pod převislými skalami, jednak v chýších kruhového či obdélníkového půdorysu, „ Dějiny Panamy 9 které v některých případech budovali po obvodu elipsy, jejíž delší osa měřila přes čtyřicet metrů. Někdy mezi lety 3 000 a 1 000 před n. l. se začaly rozvíjet v oblasti dnešní Kolumbie a Ekvádoru první zemědělské kultury v regionu, pro něž plody primitivního zemědělství zpočátku znamenaly pouze doplněk stravy získávané sběrem. Od počátku doprovázelo tuto novou kulturu umění výroby keramiky. V relativní blízkosti hranic Panamy, v kolumbijském Puerto Hormiga, tak žili na pobřeží sběrači měkkýšů a jedni z prvních výrobců keramiky na americkém kontinetě. Jejich keramiku charakterizují prosté kulovité tvary. Podobná keramika pochází i z lokalit na dolním toku řeky Magdaleny a z osad Monsú, Canapote či Barlovento, opět u panamských hranic. Existuje tak předpoklad, že nositelé této kulury mohli žít v obodbí 2 500–1 000 před n. l. i na území Panamy. Mezi cenné archologické názlezy tohoto etnika patří kameny s malými prohlubněmi, sloužící pravděpodbně k drcení tvrdých semen. Kameny se zdrsněným povrchem sloužily naproti tomu k mletí semen měkčích. Tito lidé nepřinesli do regionu jen keramiku, ale také počátek pěstování rostlin ze semen na drobných políčkách, i když i oni si obstarávali větší část potravy sběrem plodů, lovem drobné zvěře a ryb i mořských mlžů. Ryby lovili jak do sítí, zhotovovaných pomocí jehel z rybích kostí, tak do různých vrší a ok. Při lovu používali kanoí vypalovaných ze silných kmenů. Jejich kamenné nástroje vynikaly dokonalým opracováním. Na konci této éry mohli do Panamy dospět nositelé plnohodnotné zemědělské kultury. Přinesli do regionu nejen pěstování juky, ale také kvalitní keramiku s ostrými hranami. Z osad na atlantickém pobřeží kolem zálivu Urabá se kultura šířila i do vnitrozemí a postupně zasáhla celé území Panamy. Po celé šíji existují desítky lokalit, kde se nositelé této zemědělské civilizace usazovali. Archeologové zde nalezli zbytky obydlí, nástrojů, nářadí, ozdob, keramiky a zbraní. Hlavní surovinou k výrobě nástrojů zůstával jako všude v Americe kámen. Kamenné nástroje vynikaly dokonalými tvary, stejně jako ozdoby a drobné plastiky nábožensko-magického charakteru. K výrobě těchto předmětů používali panamští zemědělci tohoto období i dřeva, kostí, zubů atd. Ze dřeva stavěli i svá obydlí. Běžný typ představovala chýše kruPředkolumbovská Panama „ 10 hového půdorysu pokrytá palmovými listy; čtyřúhelníkový půdorys nenacházejí archeologové zdaleka tak často a domnívají se, že v domech tohoto typu bydleli patrně především náčelníci. Obydlí se lišila i velikostí, větší stavby obývalo patrně několik spřízněných rodin, v osadách nechyběly ani stavby sloužící kultovním a ceremoniálním účelům. Zařízení domů vynikalo prostotou: nikde sice nechybělo ohniště, avšak kromě hamaků z bavlny či jiných přírodních vláken, v nichž indiáni spali, domy žádné další vybavení neměly. Dřevo sloužilo domorodcům z osad na pobřeží také k výrobě kanoí, někdy značné velikosti. Tyto velké lodice poháněla pádla desítek veslařů. Kanoí používali indiáni při rybolovu, kde lovili ryby jak sítí, tak do různých pastí, vrší i na udice z rybích kostí, ale také ke stěhování a válečným výpravám. Třebaže panamští indiáni neznali hrnčířský kruh, uměli vyrobit keramiku překvapivě ladných tvarů. Vypalovali ji v otevřených pecích a málokdy používali barev. Mísy, talíře a další keramika měly pouze barvu přírodní hlíny, zpravidla však na nich nechyběly ozdoby v podobě řad vpichů, vlnovek či rovných čar. Nejdůležitější hospodářskou aktivitu těchto agrárních komunit představovalo přirozeně obdělávání půdy, kterou zbavovali porostu kombinací mýcení kamennými sekerami a vypalování. Na těchto vyžďářených políčkách pak pěstovali kukuřici, juku a fazole. I v Panamě znali indiáni pěstování tabáku, jehož listy potřebovali pro rituální kouření či vdechování tabákového prachu. Třebaže panamští indiáni znali bavlnu, zřejmě ji nepěstovali a její vlákna získávali z divoce rostoucích rostlin. Zdá se, že obyvatelé vesnic, žijící v kmenových pospolitostech, obdělávali půdu společně, což kladlo spolu s výměnou přebytků nemalé nároky na společenskou organizaci. Její přesná podoba však stále zůstává předmětem diskusí. K posledním velkým migračním pohybům došlo v regionu mezi roky 500 a 1000 n. l., kdy sem patrně přicházely kmeny jak z jihu, tak ze severu, popř. sem pronikaly z těchto směrů kulturní vlivy. V období 500–700 n. l. přichází z jihu pokročilá metalurgie zlata a v oblasti Chiriquí a v centrální Panamě nastává období velkého kulturního rozmachu, jež spojují panamští archeologové s příchodem kmenů patřících do okruhu Chibcha. Hrobové nálezy z Conte u Coclé, pocházející z doby „ Dějiny Panamy 11 existence kmenové říše Natá, přinesly skvělé ukázky zlatnického umění a keramiku dokonalých tvarů. Hustá síť osad spadajících pod kontrolu asi třiceti kasiků (kmenových náčelníků), žijících v sídelních vesnicích, však nezasahovala do pralesem porostlého vnitrozemí s horšími možnostmi zemědělství. Hranice mezi územími kasiků tvořily zpravidla řeky; žádná z „říší“ nedosáhla takové velikosti, aby dosahovala od břehů Atlantiku po Pacifi k. Zvláštní postavení kasiků ve společnosti symbolizovalo jak využívání práce válečných zajatců, tak předměty ze zlata, perel a drahých kamenů. Významný zdroj jejich příjmů pak představovala kontrola obchodních stezek, protínajících celý region, třebaže společnost ještě patrně nedospěla k formování zvláštního stavu obchodníků. Směna zasahovala velký okruh komodit – od zlatých předmětů a perel přes pestré lastury a sůl až k potravinám v podobě sušených ryb, ale také bavlněné výrobky a otroky. Ne všichni kasikové však ovládali stejně velká území. Kolem roku 1500 získalo největší moc asi sedm či osm pohlavárů v oblasti Dariénu a zálivu Svatého Michala. Comogre rozšířil hranice svého panství až na pobřeží Atlantiku, další k velkých kasiků držel záliv San Blas. Na tichomořském pobřeží měli mimořádné postavení kasikové z Natá, Parita a Escoria. Pro dnešní antropology přestavuje předmět stálých diskusí sociální uspořádání „říší“ těchto náčelníků, kde hráli nepochybně značnou roli válečníci chránící nejen vlastní hranice, ale podnikající i výpady na území sousedů. Na druhé straně však žádný z archeologů či antropologů nepochybuje o tom, že v polovině druhého tisíciletí našeho letopočtu žily na území dnešní Panamy desítky tisíc lidí, jimž zaručovaly obživu především zemědělství a rybolov a jako doplňkový zdroj i lov. Kamenné nástroje, keramika, bavlněné sítě a zlaté či perlové ozdoby představovaly v této době vrchol civilizace v regionu, kam dorazil v roce 1500 předvoj nové velké migrace. K Jižnímu moři Když spatřil 12. října 1492 janovský námořník Kryštof Kolumbus ve službách kastilské královny Isabely Katolické po třítýK Jižnímu moři „ 12 denní plavbě přes Atlantik zemi, považoval ji za část Asie, k níž měl podle svých výpočtů dospět stejně bezpečně jako ti, kteří volili cestu na východ kolem Afriky. Během své první ani druhé expedice však nenašel žádné stopy po vyspělé civilizaci, o níž informoval Evropu už na konci 13. století benátský obchodník Marco Polo. Domníval se, že zatím doplul pouze k ostrovům nedaleko asijských břehů, a na své třetí a čtvrté výpravě se proto snažil proniknout ještě dál na západ. Během své poslední expedice tak Kolumbus mapoval od 27. července 1502 ostrovy Guanaja u pobřeží dnešního Hondurasu a pak postupoval podle pobřeží dál k východu. V prosinci dospěl do oblasti dnešní Panamy, kde výpravu zastihly velké problémy v podobě bouří, nepříznivých větrů a nebezpečných proudů. Kolumbus proto v lednu 1503 rozhodl postavit v ústí řeky Veragua osadu, již nazval Santa María de Belén. Posádky si tu podle jeho představy měly odpočinout a zanechat zde malou skupinu osadníků, kteří vyčkají příjezdu dalších kolonistů ze Španělska. Protože však v průběhu několika týdnů dříve přátelské chování domorodců značně ochladlo, Kolumbus od kolonizačního plánu upustil a 16. dubna vyrazili všichni členové jeho výpravy zpátky na moře. Expedici čekala při návratu do Španělska řada potíží a sám Kolumbus se do Ameriky už nikdy nevrátil. Pouze registroval informace o cestách dalších kapitánů mířících k ostrovům Karibiku i k samotnému kontinentu. Nebyl konec konců ani objevitelem Panamy. Její pobřeží navštívil už před Kolumbem v doprovodu slavného kartografa a kormidelníka Juana de la Cosy trianský obchodník a námořník Rodrigo Bastidas. Jeho dvě plachetnice opustily 5. července 1500 sevillský přístav a dorazily k pobřeží Ameriky v zálivu Urabá v oblasti Dariénu. Odtud zamířila expedice jihovýchodním směrem a Juan de la Cosa zmapoval pobřeží v místech, kde Španělé postavili později důležitá města Santa Marta či Cartagena. Bastidas objevil i ústí řeky Magdaleny a navíc získal od domorodců velké množství zlata a perel. Zprávy o tomto bohatství inspirovaly Španěly na Españole nejen k dalším expedicím k pevnině, ale také k rozhodnutí vybudovat v oblasti Dariénu první osady přímo na kontinentě. Trvalo však celých devět let, než přikročila španělská koruna skutečně ke kolonizaci pevniny v oblastech, jež nazývala později Novou Andalu„ Dějiny Panamy 13 sií a Zlatou Kastílií. Nepřesně vymezenou hranici tvořil Dariénský záliv, záliv Urabá a řeka Atrato na území dnešní Panamy. Kolonizační aktivity Alonsa de Ojedy a Diega de Nicuesy v roce 1509 však narážely na tvrdý odpor domorodců a mařily je i rozpory mezi samotnými dobyvateli. Zatímco Ojedu, operujícího východně od zálivu, kde založil osadu San Sebastián, indiáni nakonec zahnali zpět na moře, Nicuesa měl na západě v oblasti zvané Veragua větší štěstí. Osadu Nombre de Díos indiáni sice ohrožovali, ale posily z Españoly, vedené Martínem Fernándezem de Encisem, nebezpečí zažehnaly. Španělé pak starší osadu opustili a na západním pobřeží zálivu Urabá založili další osadu Santa María la Antigua de Darién, kde získal brzy velkou autoritu Vasco Núñez de Balboa. Extremadurský rodák přišel do Ameriky někdy kolem roku 1500. Patřil k účastníkům Bastidasovy expedice, pak ale zkoušel štěstí na už kolonizované Españole. Podle tradice zde nadělal velké dluhy a využil výpravy na pomoc Nicuesovi, aby unikl věřitelům ukryt v sudě na palubě jedné z Encisových lodí. Na panamském pobřeží prokázal nejen značné schopnosti v jednání s indiány, ale také dostatečnou rozhodnost při řešení sporů mezi členy komunity. Postupně eliminoval oba konkurenty; s Encisovou pomocí donutil Nicuesu opustit osadu (loď, na níž plul bývalý guvernér na Españolu, k cíli nikdy nedorazila) a pak se svými stoupenci přinutil k odjezdu na Españolu i Encisa. Santa María la Antigua de Darién pak na rozdíl od většiny prvních evropských osad v Americe skutečně prosperovala. Současníci a pozdější historici přisuzovali tento fakt dobrým vztahům Balboy s domorodci. I Balboa samozřejmě požadoval na indiánech různé práce a poplatky v naturáliích, činil tak nicméně v rozumné míře a navíc se oženil s dcerou jednoho z významných kasiků. Od manželčiných příbuzných získal také informace nejen o vnitrozemí, ale také o velkém moři na jihu a bohaté říši na jeho březích. Syn jednoho z náčelníků ve vnitrozemí Panguino vyprávěl Balboovi o velkých lodích plujících podél pobřeží z bohatých a velkých měst. Jejich obyvatelé prý ovládali plavecké umění stejně dobře jako Španělé a navíc jedli ze zlatých mis a talířů. Balboa zorganizoval nejdřív výpravu k řece Atrato, kde ovšem zlatých chrám, o němž vyprávěli domorodci, nenašel. Jeho důvěrou v existenK Jižnímu moři „ 14 ci vytouženého Jižního moře to však neotřáslo. Poslal do Španělska zprávu o dosavadních úspěších a v první polovině roku 1513 pilně chystal výpravu na jih. První zářijový den roku 1513 vyrazil se sto padesáti vojáky a asi tisícovkou indiánských nosičů a průvodců na cestu. Během následujících dní sice musel čelit útokům indiánů z vnitrozemí, všechny však dokázal odrazit a 25. září dospěl ke kontinentálnímu předělu. Z vysokého pahorku zahlédl v dálce třpyt rozlehlé vodní plochy, k níž Španělé okamžitě zamířili. Při sestupu k pobřeží museli odrážet další útok: indiány náčelníka Chiapese ovšem opět porazili a Balboa pak uzavřel s poraženými přátelství. Sám náčelník jej pak doprovázel k moři, do jehož vln Balboa vstoupil 29. září a prohlásil jak vody oceánu, tak okolní země za majetek španělské koruny. Od obyvatel osad na březích zátoky Sv. Michala pak nezískali Španělé jen skvostné perly a zlaté předměty, ale i potvrzení zpráv o bohaté říši a nové informace o ostrovech nedaleko pobřeží. Balboa poručil postavit několik hrubých člunů, s nimiž dopluly jejich posádky až k ostrovům, oplývajícím perlami, podle nichž je Španělé nazvali ostrovy Perlovými. Při návratu s bohatou kořistí sice musela výprava odrážet další útoky indiánů, 19. ledna však už mohli její účastníci začít dělit v La Antigua donesené zlato i perly. Zpráva o Balboových úspěších přilákala do regionu další conquistadory i osadníky, kteří začali na atlantickém pobřeží zakládat nové osady. V listopadu roku 1515 přikročil kapitán Antonio Tello Guzmán k realizaci plánu výstavby řetězce pevnůstek mezi pobřežím Atlantiku a břehy Jižního moře, kde lákalo conquistadory místo nazývané domorodci Panama. Domnívali se totiž, že zde najdou nějaké větší město, podle očekávání Evropanů samozřejmě plné zlata a perel, našli zde však pouze rybářskou osadu, v jejíž bezprostřední blízkosti vybudovali v roce 1517 stanici s malou posádkou vojáků. Přeměnu tvrze ve skutečné město zbrzdily těžké spory mezi Španěly v Panamě, jimž padl za oběť i sám Vasco Núñez de Balboa. Napětí v regionu narůstalo už od roku 1514, kdy sem dorazil nový guvernér Pedro Arias de Ávila, zvaný Pedrárias Dávila. Pocházel z drobné segovijské šlechty, získal pověst tvrdého válečníka v severní Africe a ta mu pomohla mezi královské „ Dějiny Panamy 15 rádce. Poté co došly do Španělska Balboovy zprávy o dobrých podmínkách kolonizace kolem zálivu Urabá a Darién, pověřila koruna Pedráriase vedením velkého kolonizačního podniku, který přivedl do La Antigua víc než tisíc Španělů. Guvernér začal různými intrikami snižovat Balboovu autoritu, nemilosrdnou politikou vůči indiánům zmařil výsledky jeho dosavadní činnosti a nakonec jej právě v roce 1517 obvinil ze spiknutí. Během krátkého procesu mu guvernérovi straníci přisoudili i vinu na Nicuesově smrti a spolu s dalšími čtyřmi společníky ho nechali v Acle popravit. Balboova smrt otevřela Ávilovi cestu k naprosté kontrole celého regionu. Zpočátku ho spravoval z La Antigua, v roce 1519 pak vybudovali kolonisté na tichomořském pobřeží nové město, jež začali nazývat Panamou. Odtud vedl Ávila už v následujícím roce velkou výpravu proti kasikovi Urracovi v oblasti dnešní Kostariky. Na počátku desetiletí kolonizovali Španělé z Panamy Nikaraguu a o několik let později i Honduras. Autoritativní způsob Ávilovy vlády vzbuzoval mezi kolonisty stále větší odpor, ale ani řada stížností adresovaných koruně nevedla k jeho odvolání. Pouze mu bylo změněno působiště. Zemřel v roce 1531 v Leónu a jeho smrt přivítala jak většina kolonistů, tak samozřejmě i indiáni. Měl totiž mimořádně špatnou pověst pro svou krutost a pomstychtivost už mezi současníky a žádná pochvalná slova pro něj nenašli ani pozdější historikové. Ti stavěli do protikladu jeho tvrdé zacházení s indiány a vstřícný postup, jejž vůči nim uplatňoval Ávilův neúspěšný soupěř Balboa. Mezi Ávilovy spojence patřil Francisco Pizarro, původně účastník Ojedovy výpravy do zálivu Urabá v roce 1509 a později jeden z Balboových důstojníků při cestě přes panamskou šíji. Nakonec však přešel na Ávilovu stranu a to mu zajistilo po Balboově smrti další vzestup. Hned po založení Panamy zde působil v městské radě, později dosáhl i úřadu starosty. Hlavní pozornost však nevěnoval správě města, ale shromažďování zpráv o zlaté říši na jihu. Společně s Diegem de Almagro a Fernandem de Luque organizoval v letech 1523–1524 první průzkumnou expedici k ověření pravdivosti informací indiánů, sám vedl v roce 1526 druhou výpravu, s níž dospěl až k pobřeží Peru. Po návratu zamířil do Španělska, aby tu u dvora získal K Jižnímu moři „ 16 jednak pověření k dobyvačnému tažení do Peru, jednak titul guvernéra dobytých území. Pizarro vedl svá jednání u dvora Karla V. v době, kdy jiný bývalý Balboův společník Alvaro Saavedra Ceron už přemýšlel o spojení břehů Atlantiku a Jižního moře umělou vodní cestou. Magellanova výprava z let 1519–1521 sice našla průchod mezi oběma oceány, délka putování a nebezpečí, která číhala na plavce na jihu kontinentu, však nutila poddané španělské koruny uvažovat o hledání jiných řešení. Alvaro Saavedra tedy navrhoval jako jednu z možností prokopat šíji mezi zálivem Urabá a zálivem Svatého Michala, popř. mezi osadou Nombre de Díos a Panamou. Patřil však s těmito myšlenkami ve 20. letech 16. století k výjimkám. Většina Španělů měla na mysli jen zlato a stříbro, které získal Cortés v říši Aztéků, popř. pátrala po každé informaci o zlatých říších jinde na kontinentě. Za těchto okolností nijak nepřekvapují Pizarrovy aktivity po návratu do Panamy. Shromáždil zde na sto padesát mužů a v létě roku 1532 s nimi opět odplul ke břehům Peru. Zprávy o bohatství, jež zde conquistadoři získali, budily v Panamě samozřejmě velké nadšení a město i osady na obou březích šíje opouštěly stovky mužů, aby následovali příkladu prvního Pizarrova oddílu. Přesto však nečekal region osud některých karibských ostrovů předcházejícího desetiletí, kde španělské osady zcela zanikly, protože všichni jejich obyvatelé odešli za Cortésem do Mexika. Dobytí říše Inků totiž význam Panamy jenom zvětšilo. Poklady inckých vládců a zlato i stříbro těžené potom Španěly v Andách musely být dopravovány do Evropy právě přes Panamu. Obtíže plavby Magellanovým průlivem či kolem mysu Horn prakticky vylučovaly pravidelné využívání této cesty, přeprava nákladů z Peru přes celý kontinent na atlantické pobřeží nebyla možná už vůbec. Zbývalo tedy pouze vozit zboží z Callaa na peruánském pobřeží loděmi na sever do Panamy, zde přeložit náklad na hřbety mezků a na atlantickém terminálu cesty zpátky na paluby lodí. Ještě ve 30. letech sice zněly hlasy vyzývající ke stavbě umělé vodní cesty (sám Karel V. podporoval v roce 1534 plán na splavnění řeky Chagres a rozdělení zbytku šíje vykopaným kanálem), nedostatek fi - nančních prostředků, velká technická náročnost úkolu a potíže s pracovními silami však realizaci myšlenky zabránily. „ Dějiny Panamy 17 Nezbytnost bezpečného spojení Peru s metropolí vedla ve 40. letech k vybudování tzv. Královské cesty. Z jejího atlantického konce pluly lodi do ústí Chagres a proti proudu až do Cruces. Z této osady vybudovali otroci cestu do Panamy, ale provoz zde ztěžovaly nepříznivé přírodní podmínky. Záplavy na řece Chagres v období dešťů znemožňovaly na dlouhé týdny průchod stezkou a nutily úřady v Panamě i Nombre de Díos postavit ve městech skladiště pro úschovu zboží pro dobu neschůdnosti Královské cesty. Díky této komunikaci vyrostla Panama zakrátko v jedno z největších a nejdůležitějších míst španělské koloniální říše v Americe. Počet jejích obyvatel dosáhl už v polovině 16. století asi 50 000, ve městě pracovaly desítky řemeslnických dílen a v jeho okolí vznikly stovky hospodářství, jež do Panamy dodávala potraviny. Význam Panamy dále vzrostl po tom, co Španělé obsadili Filipíny a přepravovali po Královské cestě nejen zlato a stříbro z Peru, ale částěčně také luxusní asijské zboží. Růst objemu obchodu na komunikaci přes Panamskou šíji přivedl do Panamy také nové etnikum. Pro těžké práce v přístavech sem začali Španělé dovážet v poměrně velké míře africké otroky. Nemálo z nich využilo první příležitosti k útěku do těžko přístupných částí vnitrozemí, kde zakládali celé vesnice, popř. se připojovali k „divokým“ indiánům. Většinu indiánského obyvatelstva Panamy však potkal osud domorodců celého kontinentu. Misionáři je nutili k přijetí křesťanství, koruna je přidělovala španělským statkářům, aby jim za ochranu a civilizaci spláceli prací na jejich půdě a úředníci po nich žádali účast na veřejných i náboženských stavbách. Indiáni nepředstavovali v Panamě, na rozdíl od některých jiných částí španělské koloniální říše v Americe, pro bílé osadníky či úřady v podstatě žádné ohrožení. O to větší hrozbu však cítili Španělé v Panamě ze strany poddaných jiných evropských vládců. Piráti Záhy po objevení zlatých a stříbrných říší v Americe, především říše Aztéků v dnešním Mexiku a říše Inků v dnešním Peru, začali panovníci evropských zemí litovat, že nebyli vstřícnější vůči Kolumbovým požadavkům a hledali, stejně jako jejich Piráti „ 18 poddaní, způsob, jak se na bohatství Nového světa podílet. Především v Karibské oblasti začali operovat francouzští a později i angličtí a nizozemští obchodníci, jimž však španělské úřady bránily v přístupu, a počestní šlechtici či měšťané evropských přístavů se rychle měnili v podloudníky a piráty. Hledali kořist nejen na osamělých lodích, ale brzy útočili i na velké osady, a dokonce města. Už na počátku druhé poloviny 16. století vyplenil Jacques Sorés Havanu a o několik let později se pokusila anglická výprava vedená Johnem Hawkinsem o útok na největší přístav Nového Španělska Veracruz. Piráti, na jejichž podniku se fi nančně účastnila samotná královna Alžběta, však neměli u Veracruzu štěstí a většinu jich tu Španělé pobili nebo krutě popravili. Právě tato zkušenost učinila údajně nesmiřitelného nepřítele všeho španělského z velitele jedné Hawkinsovy plachetnice Francise Drakea. Drake uskutečnil na počátku 70. let několik výprav k pobřeží Dariénu, kde hledal nejen zátoky vhodné jako úkryty a základny pro piráty číhající na španělské karavely a galeony, ale zkoumal i způsob, jímž Španělé přepravovali stříbro z Peru na atlantské pobřeží k dalšímu transportu do Evropy. V roce 1572 zaútočila skupina Drakeových mužů (bylo jich pouhých několik desítek) na Nombre de Díos, ale musela nakonec před španělskou přesilou ustoupit, byť si nějakou kořist přece jen odnesla. Angličané, lákaní představou obrovského množství stříbra dopravovaného po královské cestě, se rozhodli zaútočit na některou z karavan ještě před tím, než dosáhne Nombre de Díos. Region proto neopustili a očekávali zprávu o příjezdu španělských lodí určených k přepravě cenného nákladu. Drake totiž zjistil, že na základě informace z atlantského terminálu komunikace posílají příslušní úředníci v Panamě přes šíji karavanu mezků nesoucích pytle se stříbrnými slitky. Jakmile tedy Drakea zpravili, že očekávané lodi v Nombre de Díos skutečně zakotvily, vyrazil s pouhými osmnácti nejlepšími vojáky a domorodými průvodci do vnitrozemí. Z jednoho pahorku na kontinentálním předělu sledoval příjezd lodí do Panamy a následující noc zaútočil na nechráněnou karavanu s velkým nákladem. K velkému zklamání Angličanů však obsahovaly vaky na hřbetech mezků jen potraviny. Drake pak napadl osadu Cruces, ale kořist hodnou zmínky nenašel ani zde. Zavelel „ Dějiny Panamy 19 proto k návratu do zátoky, která zde pirátům sloužila jako tajné kotviště, kde čekaly výsledek expedice posádky jeho lodí. Z nich pak posílil svůj útočný oddíl, který rozšířil i o posádku francouzské pirátské plachetnice. Správně totiž předpokládal, že další karavanu bude doprovázet strážný oddíl. Ten však nemohl 31. března 1573 útoku Drakeových pirátů odolat. Když přihnali vítězní Angličané a Francouzi mezky s kořistí do zátoky, zjistili, že ani nemohou všechno stříbro na své lodi naložit, a část ho proto museli ukrýt na pevnině. 9. srpna dospěla Drakeova plavidla zpět do Plymouthu, kde byli všichni účastníci úspěšné výpravy přijati nadšeným davem. O dva roky později uskutečnil jeden z Drakeových podřízených John Oxenham vlastní expedici se stejným cílem. Jeho zvědové mu však přinesli z Královské cesty zarmucující informace. Španělé, poučení ztrátou z roku 1573, posílali s každou zásilkou stříbra tak silný oddíl vojáků, že piráti nemohli počítat s úspěšným přepadem. Oxenham proto podnikl ještě dobrodružnější akci než sám Drake. Přešel se svými muži na tichomořské pobřeží, kde postavili malou brigantinu a útočili na lodi plující z Callaa do Panamy. Ukořistili sice množství zlata a stříbra, nakonec ovšem Španělé Oxenhamovy muže dílem pobili a dílem pochytali. Část jich popravili v Panamě, Oxenhama a důstojníky dopravili do Limy a po výslechu před místokrálem popravili tam. Drake zatím připravoval další cestu, expedici, jež mu vynesla šlechtický titul a pověst druhého muže, který obeplul Zemi. Po návratu dosáhl dalších úspěchů v Karibské oblasti, plánoval také útok přímo na Panamu. Předpokládané obsazení Nombre de Díos a přesun silného oddílu na tichomořské pobřeží však překazila epidemie žluté zimnice. Drake ztratil tolik lidí, že se nemohl útoku na silně opevněnou Panamu odvážit. Operace u španělských břehů a účast na bitvě s „neporazitelnou fl otilou“ v lamanšském průlivu pak zabránila Drakeovi na několik let v dalších akcích u břehů Panamy. Až v roce 1595 vedl v té době už jeden z nejslavnějších anglických mořeplavců na osobní příkaz královny Alžběty výpravu 26 lodí do Karibské oblasti, aby tu ukořistil celou fl otilu vezoucí do španělských přístavů drahé kovy z Panamy a Vercruzu. Španělé se však o jeho expedici dozvěděli a odjezd fl otily zrušili. Pak potopili Piráti „ 20 v ústí přístavu San Juan, k němuž Drake zamířil, jednu z lodí, aby zamezili proniknutí pirátů do zátoky. Angličané pak systematicky drancovali menší osady. Obsadili znovu i Nombre de Díos, odkud Drake vyslal silný oddíl po Královské cestě do Panamy. Španělé však komunikaci obratně hájili a donutili útočníky k ústupu. Rozzuření Angličané vypálili Nombre de Díos, spálili i lodi v přístavu a pak zamířili k nepravidelně obývané osadě Puorto Bello a San Juanu. Na moři však utrpěli těžkou ztrátu: sir Francis Drake zemřel a posádka jej pochovala podle námořnického zvyku do vln moře, které zůstalo i po Drakeově smrti předmětem zájmu dobrodruhů celé Evropy. Vypálením Nombre de Díos skončila sláva tohoto terminálu královské cesty, a Španělé ho v roce 1596 přeložili do mnohem lépe položeného Puorta Bella. Zatímco na počátku 90. let přijížděly na kotviště před Nombre de Díos desítky lodí, po svém částečném obnovení se osada proměnila z významného centra v jednu z četných pobřežních vesnic a v roce 1606 zde zakotvilo pouze 16 plachetnic. Už v roce 1595 přitom začaly úřady se stavbou pevnosti San Lorenzo v ústí řeky Chagres. Do konce století ale daleko největší stavební aktivity rozvíjeli v Puorto Bellu. Osada stála u zátoky představující vynikající přirozený přístav. Přírodní ochranu jejího ústí v podobě nebezpečných mělčin a skalisek posílili Španělé pevnůstkami na ostrozích při vjezdu do přístavu, jejichž děla kryla kanál umožňující bezpečný průjezd k samému břehu. Stavební dělníci a otroci postavili stanoviště pro dělostřelecké baterie i přímo u přístavního mola, další pevnůstku pak vybudovali ve stráni nad osadou. Ještě než však stačili obranné pásmo dokončit, přepadl Puorto Bello v roce 1602 jeden z dědiců Drakeova řemesla kapitán Parker. Získal zde takovou kořist, že piráti při jejím nakládání nestačili osadu ani zničit. Parkerova akce donutila Španěly urychlit práce na opevnění Puorta Bella, které pak víc než půl století odrazovalo svou silou všechny eventuální útočníky. Dostatek síly a odvahy našel až Henry Morgan. Léta získával zkušenosti ve službách slavného nizozemského námořního lupiče Mansvelta a pak si začal budovat vlastní soukromou fl otilu. V roce 1668 disponoval už dvanácti plavidly se sedmi sty muži posádky a v červnu toho roku napadl Puorto Bello. Část pirátů se vylodila nedale„ Dějiny Panamy 21 ko města, pronikla houštinami a zaútočila na obránce pevností, ostřelovaných z moře děly Morganových lodí. Během několikahodinové bitky zlomili Angličané odpor vojáků na hradbách a město obsadili. Drancování, znásilňování, mučení zajatců, od nichž chtěli piráti získat informace o ukrytých pokladech, i prosté vraždění překonaly vše, co dosud piráti v dobytých španělských osadách ukázali. Obrovská kořist z Puorta Bella přilákala k Morganovi další muže a umožnila mu útok na Maracaibo, považované dosud jak španělskými vojenskými odborníky, tak samotnými piráty za nedobytné. Morgan prokázal mylnost tohoto názoru a díky kořisti v podobě zlata, stříbra či perel dále rozšířil svou fl otilu a armádu dobrodruhů. Ta potom zaútočila v kombinované operaci na pevnost San Lorenzo a bez větších problémů ji dobyla. 1300 mužů, sice bez vojenského výcviku, zato však s pověstí nepřemožitelných bojovníků v osobním střetu, pak plulo v desítkách člunů proti proudu Chagres až ke Cruces. Odtud postupovali k Panamě a devět dní po tom, co opustili San Lozenzo, narazili několik kilometrů před cílem svého putování na silný oddíl španělských vojáků. Ti sice jejich postup jen zdrželi, získali tak ovšem čas pro obyvatele Panamy i královské úředníky. Většina jich město se svými cennostmi opustila, a když piráti dorazili k hradbám, setkali se už jen se slabým odporem. Během krátkého boje však začalo město hořet. Příčina požáru zůstala neodhalena, kronikáři však nezapomněli zaznamenat fakt společného úsilí Španělů, kteří ve městě zůstali, a krvežíznivých pirátů požár uhasit. Obyvatelé Panamy hleděli zachránit střechy nad svými hlavami, piráti pak kořist, kvůli níž celou operaci podnikali. Panama však zcela vyhořela a zklamaní Angličané pozajímali ty, s nimž ještě před několika hodinami lili do plamenů vědra vody. Morgan za ně bude žádat výkupné, aby zvětšil jinak hubenou kořist, již piráti získali v několika osadách na tichomořském pobřeží panamské šíje. Poslední Morganova akce v pozici piráta (brzy nato jej anglická koruna jmenovala guvernérem na Jamajce) tak sice skončila z vojenského hlediska velkým úspěchem, z hlediska pirátů však velmi neuspokojivě. Kořist zdaleka nedosáhla očekávání. Pro samotnou Panamu měl pak Morganův útok značné důsledky. Místokrál v Peru rozhodl vypálené město neopravoPiráti „ 22 vat a přemístit z otevřeného pobřeží na několik kilometrů vzdálený poloostrov. Stovky otroků pracovaly na veřejných budovách, přístavních zařízeních a hlubokém příkopu s vysokou hradbou oddělující nový terminál královské cesty od pevniny. Kolem poloostrova a přímo před vjezdem do přístavu čekaly každého, kdo neznal dokonale zdejší vody, nebezpečné mělčiny, a když se v roce 1680 objevili před novou Panamou opět piráti, neodvážili se na město zaútočit. V dalším půl století tak plnila Panama úspěšně svou roli, stejně jako na druhé straně komunikace Puorto Bello. Zatím však docházelo k důležitým změnám v politických vztazích Španělska a jeho konkurentů. Anglie, Francie i Nizozemí získaly v Karibském moři některé ostrovy a ztratily zájem na podpoře pirátů. Začaly proti nim energicky zasahovat a rychle učinily konec jejich slávě. Třebaže námořní lupiči operovali v omezené míře u amerických břehů až do 19. století, jejich sláva pohasla už na počátku století osmnáctého. Konec zlatého věku karibské piraterie přinesl paradoxně ztrátu významu i Královské cestě a Panamě vůbec. S růstem těžby stříbra v Horním Peru, dnešní Bolívii, rostl význam přepravy stříbra z tichomořského pobřeží Ameriky cestou přes Tucumán a Buenos Aires. V roce 1739 navíc dobyli atlantský ter minál Královské cesty Puerto Bello Britové. Admirál Edward Vernon během tzv. Války o Jenkinsovo ucho město vážně poškodil a Španělé přestali komunikace používat ve velkém. Odrazem této skutečnosti je fakt, že Panama, postižená v průběhu 18. století třemi velkými požáry (poslední v roce 1781 ji téměř úplně zničil), skýtala ještě v době návštěvy Malaspinovy výpravy na konci roku 1790 obraz zkázy. Žilo zde jen několik tisíc lidí, asi pětina počtu obyvatel města z doby jeho největší slávy. V této době provedli Španělé ve svých koloniích rozsáhlou administrativní reformu. V jejím rámci připadla Panama do místokrálovství Nová Granada. Měla vlastního guvernéra, disponujícího širokými pravomocemi nad pěti menšími správními celky – Puorto Bello, Veraguas, Darién, Atlante a Natá. Příjmy koruny z místních zdrojů nedosahovaly v této době výše nákladů na platy místních úředníků, údržbu přístavních zařízení a udržování malé vojenské posádky, a Španělé proto museli „ Dějiny Panamy 23 do Panamy dovážet stříbrné mince z Peru. Členitého pobřeží využívali především britští podloudníci z karibských ostrovů, kteří ve velkém pašovali levné a kvalitní zboží. V době napoleonských válek musel i panamský guvernér tuto skutečnost ofi ciálně uznat a úředně povolit obchod s Jamajkou, do té doby největším centrem ilegálního obchodu právě s panamskými přístavy na karibském pobřeží. To už však bylo v době, kdy španělský koloniální režim v regionu patřil pomalu minulosti. Součást Kolumbie Na konci 18. století se začal v místokrálovství Nová Granada projevovat, tak jako všude jinde v Latinské Americe, vliv myšlenek americké války za nezávislost a francouzské revoluce. Kreolové byli nespokojení se svým postavením ve společnosti. Často sice disponovali velkým materiálním bohatstvím a kontrolovali výrobu nejdůležitějších komodit koloniální ekonomiky, za celých tři sta let španělské vlády v Novém světě však nezískali podíl na politické moci. Nemohli ani pomyslet na jmenování do vyšších úřadů a plody svých plantáží, vysoce ceněné na světových trzích, museli prodávat prostřednictvím španělských obchodníků. Těm pak připadl díky jejich monopolnímu postavení v kontaktu kolonií s mezinárodním trhem větší díl zisků z prodeje cukru, kávy, tabáku, přírodních barviv, kůží či bavlny. Francouzská revoluce a napoleonské války pak narušily spojení mezi španělskou metropolí a jejími americkými koloniemi. Obchod závisel fakticky na neutrálních prostřednících, především amerických rejdařích. Po vyhlášení kontinentální blokády ztratilo Španělsko do značné míry i možnost udržovat s koloniemi pravidelné spojení alespoň v oblasti administrativy. Když pak v roce 1808 nahradil Napoleon španělského krále Ferdinanda VII. svým bratrem Josefem, otevřela se ve vztazích Španělska a kolonií nová důležitá otázka. Část španělské společnosti odmítla Josefa uznat a ustavila juntu, která vyzvala Španěly k boji proti okupantům. Ve snaze získat na svou stranu americké kreoly zrušil tento výbor koloniální statut zámořských území v Americe a prohlásil je za integrální část Španělska. Jejich obyvatelé získali stejné postavení jako všichni Součást Kolumbie „ 24 ostatní poddaní španělské koruny, ale kreolové přijímali zprávy z Evropy s velkými rozpaky. Je jejich králem Josef či Ferdinand? Mají poslouchat jako rovnoprávní poddaní koruny dříve jmenované místokrále, symboly koloniálního režimu? V řadě měst Ameriky vznikaly různé junty, jejichž členové obsáhle diskutovali možnosti dalšího vývoje a zpravidla se nakonec přiklonili k myšlence nezávislosti. Tato nezávislost však nevydržela dlouho: Španělé dokázali slabé independentisty v první fázi války porazit a Ferdinand, který se po Napoleonově porážce vrátil s britskou pomocí na španělský trůn, usiloval o návrat starých koloniálních pořádků. Jeho politika vedla brzy k obnovení války za nezávislost. Na severu Jižní Ameriky vedl stoupence odporu proti španělské armádě Simón Bolívar. Potom co ovládl velkou část Venezuely zamířil se svými oddíly proti vojsku místokrále Nové Granady Morilla. 7. srpna 1819 porazil jednotky generála José Maríi Barriera u osady Boyacá a tím rozhodl o osudu místokrálovství. O tři dny později vstoupili bojovníci za nezávislost do Bogoty a odtud mohli ohrožovat další španělské državy v této části kontinentu: Quito, ale pak i Peru a Horní Peru. 17. prosince 1819 odhlasovalo shromáždění delegátů ve městě Angostura tzv. Základní zákon republiky Velká Kolumbie, jež zahrnovala bývalý generální kapitanát Venzuelu, místokrálovství Nová Granada a část místokrálovství Peru. Součástí nového státního celku byla i Panama. Tady se stoupenci nezávislosti pokusili vyhlásit samostatnost Tierra Fir me už v roce 1813. Vzhledem k síle posádky v Panamě však se svým plánem neuspěli. Nezdar utrpěli i v roce 1819, kdy skupina odpůrců španělského koloniálního režimu zaútočila z britských lodí na Puorto Bello a bez potíží ho obsadila. Podle původního plánu pak chtěli postupovat dál proti Panamě a městům na Chagres, avšak nemoci zbrzdily jejich postup. Navíc došlo ve skupině k rozporům a velitel španělských oddílů v regionu Alejandro de Hore dokázal využít situace. Během několika dní překročil s pěti sty muži šíji a 30. dubna napadl demoralizované independentisty v Puorto Bellu. Po krátkém boji je porazil, a celá provincie tak zůstala v rukou Španělů. S postupem událostí však změnili španělští úředníci v regionu taktiku. Panamský guvernér Juan de la Cruz Mouregeon „ Dějiny Panamy 25 uznal po Riegově revoluci ve Španělsku liberální ústavu, což vyvolalo v celé oblasti velké nadšení. I bývalí kritikové režimu projevovali guvernérovi velké sympatie a de la Cruz dospěl k názoru, že dosáhl naprosté stabilizace situace. V říjnu 1821 proto odvedl velkou část vojáků pravidelných oddílů, které střežily přístavy v oblasti šíje, na jih proti Bolívarovi. Pouhý měsíc po guvernérově odchodu z Panamy se zde sešla městská rada a stoupenci nezávislosti vyhlásili 28. listopadu 1821 samostatnost. Shromáždění svolané k diskusi o budoucí podobě regionu nebylo v názorech na podobu nového státu jednotné. Kromě stoupenců myšlenky vytvoření suverénního státu zde vystupovali i delegáti žádající připojení k některému velkému sousedovi: Středoamerickým provinciím, Mexiku či Velké Kolumbii. Tento návrh také získal nejvíc přívrženců a shromáždění vzápětí oznámilo přičlenění Panamy ke státu, v jehož čele stál jeden z hrdinů protišpanělského boje amerických kolonií Simón Bolívar. Ten přičítal Panamě pro její polohu velký význam. Právě sem, přímo do města Panamy, svolal na rok 1826 kongres zástupců zemí amerického kontinentu, které dosáhly nedávno samostatnosti. Přednesl zde svoji ideu vytvoření celoamerické federace, další řečníci hovořili také o potřebě vybudovat právě ve Střední Americe průplav, který by se stal důležitým článkem spojujícím východní a západní pobřeží kontinentu. Návrh budování průplavu narážel na vážné ekonomické a technické problémy, shromáždění delegáti přijali však velmi chladně i Bolívarův návrh na vytvoření kontinentální federace. Myšlenka velkého státu založeného na stejném jazyce, náboženství a kultuře narážela nejen na zájmy lokálních caudillů (významných pozemkových vlastníků se silným vlivem v politice), ale také na velké rozdíly ekonomické a sociální. Ty bránily naplnění Bolívarova snu a vedly i k rozpadu některých větších státních celků ustavených po vítězství nad španělským koloniálním režimem. Tak se v roce 1830 rozpadla po Bolívarově smrti i Velká Kolumbie, od níž se odtrhly Venezuela a Ekvádor. Panama u zbytku velkého státního celku, který přijal po secesi Ekvádorců a Venezuelanů starý název Nová Granada, zůstala i přesto, že také tady existovaly skupiny, které by příkladu Páeze ve Venezuele či Florese v Ekvádoru rády následovaly. Součást Kolumbie „ 26 V roce 1831 tak vyhlásil plukovník Alzuru odtržení od Nové Granady, ale jednotky věrné Bogotě povstání potlačily a jeho vůdce zajaly. Ani plukovníkova poprava však přívržence myšlenky panamské nezávislosti nezastrašila. Hned v roce 1832 odhalily úřady další tajnou juntu a na konci desetiletí využili spiklenci v Panamě občanské války v Nové Granadě a v roce 1840 vyhlásili nezávislost. Stát Panamské šíje však měl krátké trvání. Na počátku třináctiměsíční existence zvolili obyvatelé země dokonce prezidenta, ale když s blížícím se koncem občanské války v nové Granadě začala růst hrozba vojenské intervence, prosadila se v Panamě znovu myšlenka příslušnosti země k většímu státnímu celku na jihu. V roce 1841 proběhla mezi zástupci Nové Granady a státu Panamské šíje jednání, která skončila oznámením inkorporace nového separatistického státu zpět do větší republiky. V jejím čele stál tehdy jako prezident Pedro Alcántara Herrán, otec budoucího kolumbijského vyslance ve Washingtonu. Ten vejde do dějin Panamy jako muž, který bude vyjednávat s ministrem zahraničních věcí USA Johnem Hayem podmínky postoupení části kolumbijského území v Panamě na stavbu transkontinentálního průplavu. Ani opětovné připojení Panamy ke Kolumbii nezměnilo nic na velmi slabých vazbách této hraniční provincie s kolumbijským vnitrozemím. Z koloniální doby přetrvával nedostatek komunikací spojujících poměrně izolované osídlené oblasti. Části států, a to nebyl jen případ Kolumbie a Panamy, měly často užší spojení se zahraničím než mezi sebou. Panamu oddělovaly od dalších provincií Kolumbie pralesy a bažiny Dariénu. Neprostupné močály porostlé mangrovníkovými houštinami znemožňovaly vybudování stálé pozemní komunikace mezi Panamou a Bogotou. Colón sice spojovala s karibským pobřežím Kolumbie lodní doprava stejně jako Panamu s pobřežím tichomořským, šíje však udržovala užší hospodářské kontakty s karibskými ostrovy než s kontinentální Kolumbií. Neexistovala ani větší migrace obyvatel a to samozřejmě nepřispívalo u obyvatel hraniční provincie k posilování vědomí příslušnosti k nejasně vymezenému kolumbijskému národu. Po separatistických pokusech 30. a počátku 40. let řešily kolumbijské vlády vztahy odlehlé Panamy k zbytku republiky udělením široké samosprávy, již si tato část země udržovala „ Dějiny Panamy 27 bez ohledu na federální či centralistickou podobu státu. Guvernér se širokými pravomocemi představoval jedinou viditelnou vazbu Panamy a Bogoty v době, kdy o Panamu projevovaly vzhledem k jejím zeměpisným charakteristikám větší zájem mocnosti, především Spojené státy, Británie a Francie, než kolumbijská vláda. První desetiletí 19. století nepřinesla totiž americkému kontinentu jen nezávislost, ale také těsnější vazby na světový trh a užší kontakty se zeměmi představujícími v této době centra technického pokroku a moderního myšlení. Průmyslovou revoluci v této době symbolizoval parní stroj a stále dokonalejší a komplexnější síť komunikací. Stavební inženýři přicházeli s novými nápady při stavbě těles silnic, navrhovali trasy kanálů a představovali nedůvěřivé veřejnosti plány prvních železničních tratí. Vzhledem k významu panamské šíje pro světový obchod příliš nepřekvapí, že už v letech 1827–1829 prováděli britský železniční expert J. A. Lloyd a švédský topograf Falmark z podnětu Simóna Bolívara rozsáhlý průzkum kolem řeky Chagres, kde zjišťovali možnosti výstavby první železniční trati, která by spojila oba břehy amerického kontinentu. Evropští odborníci sice dospěli k závěru, že je možné z technického hlediska železnici v oblasti Chagres vybudovat, fi nanční náročnost projektu a politické komplikace v této části Ameriky, rostoucí napětí ve Velké Kolumbii, které v roce 1830 skončilo rozpadem státního celku, však plány na stavbu trati v této době zmařily. Zároveň však ukázala železnice své možnosti i na americkém kontinentě. V USA byly vybudovány první kilometry sítě, která přispěla v průběhu následujících desetiletí k růstu ekonomického i politického významu tohoto státu. Navíc zde v roce 1826 uvedli do provozu tzv. Erijský kanál, který otevřel státům na východním pobřeží Ameriky cestu k Mississippi a odtud k přístavům Karibské oblasti. Není proto náhodou, že se ve Spojených státech objevily plány na stavbu transkontinentální železnice ve Střední Americe a několik senátorů přišlo s iniciativou uzavření dohody s reprezentací Spojených středoamerických provincií a Nové Granady, která by chránila zájmy amerických společností budujících v regionu spojnici mezi Atlantským a Tichým oceánem. Součást Kolumbie „ 28 V roce 1836 tak odjel do Střední Ameriky bankéř a diplomat Charles Biddle s jasným úkolem: zkoumat místní situaci a zjišťovat nejvhodnější trasu stavby železnice. Emisar však nehodlal ztrácet výzkumem čas a opouštěl Washington s jednoznačným cílem – zamířil přímo do Panamy a do Bogoty, kde začal okamžitě vyjednávat s místními úřady. K rozhořčení washingtonských úřadů informovaných americkým vyslancem v Nové Granadě využil své ofi ciální cesty k získání koncese na stavbu železnice přes Panamskou šíji a od června 1836 se plně věnoval svému vlastnímu podniku. Už v následujícím roce ovšem zemřel a jeho společníci s ohledem na hospodářské potíže v USA práce v Panamě zastavili. Ve stejné době pak zahájila provoz první železnice v Latinské Americe; postavili ji britští odborníci na Kubě a jen o rok později hovořil o „americké“ železnici ve Střední Americe ve svém výročním poselství o stavu Unie i prezident Van Buren, zmiňující zájem své vlády na jednáních, jež by zajistila občanům Spojených států na budoucí komunikaci ve Střední Americe dobré podmínky. O cestu mezi oběma břehy středoamerické šíje však nejevil


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist