načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pan Slušňák – Jennifer Miller

Pan Slušňák

Elektronická kniha: Pan Slušňák
Autor: Jennifer Miller

Lucas Callahan se rozhodne opustit usedlý maloměstský život a užívat si všech radostí, které mu může nabídnout New York. Začne si budovat kariéru novináře v časopise Empire. Když se jednoho večera v baru seznámí s okouzlující brunetou, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Kontrast
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 366
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu Mr. Nice guy přeložila Blažena Kukulišová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5569-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lucas Callahan se rozhodne opustit usedlý maloměstský život a užívat si všech radostí, které mu může nabídnout New York. Začne si budovat kariéru novináře v časopise Empire. Když se jednoho večera v baru seznámí s okouzlující brunetou, považuje vše za nezávazné sexuální dobrodružství. O to větší překvapení ho ovšem čeká. Dotyčná neznámá je totiž Carmen Kellyová, sloupkařka z Empire, a intimní zážitky oné noci využije ve svém posledním peprném příspěvku. Lucasovy výkony v nich nejsou vylíčeny právě nejlépe. Odveta na sebe tedy nenechá čekat. Lucas pod pseudonymem Slušňák zveřejní odpověď. Čtenáři jsou nadšeni, žádají si pokračování. A tak časopis uzavře s Lucasem a Carmen dohodu - budou pravidelně popisovat a hodnotit ve sloupcích svoje společná milostná dobrodružství, ve formě slovní přestřelky. Pro oba aktéry situace není vůbec jednoduchá.

Popis nakladatele

Poznejte nejprovokativnější sexuální vztah, jaký kdy nějaký pár měl. Lucas Callahan se vzdal snoubenky a budoucnosti na maloměstě a s právnickým titulem se rozhodl zkusit štěstí v New Yorku. Uchytí se v časopise Empire a věří, že je jen otázkou času, kdy se z nejnižší pozice vypracuje na slavného novináře. A pak jednou v noci vyrazí do centra a seznámí se v baru s nádhernou brunetkou, která ho vezme k sobě domů… Carmen Kellyová chtěla být investigativní žurnalistkou, ale místo toho píše v časopise Empire sloupek o sexu. Její poslední příspěvek je o politováníhodném – a neuspokojivém – setkání s rozpačitým nemotorným chlápkem, který je sice celkem pohledný, ale v posteli příšerně nezkušený. Lucas zjistí, že se vyspal s nechvalně známou Carmen Kellyovou – tou, co píše sloupek o sexu v časopise, kde pracuje i on! –, až když si přečte její ponižující hodnocení. Rozzuřeně napíše odpověď a podepíše se jako „Slušňák“. Empire reakci zveřejní a oba sloupky mají bouřlivý ohlas. Čtenáři žádají pokračování. Časopis přistoupí na dohodu: Carmen a Lucas se spolu vyspí každý týden a utkají se ve vzájemném hodnocení svých výkonů. Jde o nejprovokativnější sexuální vztah, jaký kdy nějaký pár měl, ale aktéry milostného sloupku zanedlouho čeká víc než jen válka slov: nakonec si musejí vybrat mezi ambicemi, láskou a důsledky svých slov.

Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Pan Slušňák" doporučujeme také:
 (e-book)
Prokurátor Prokurátor
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

pan slušňák


Copyright © 2018 Jennifer Miller & Jason Feifer

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Blažena Kukulišová, 2019

Cover © Kateřina Bažantová, 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-351-0 (pdf)


Jennifer Miller & Jason feifer

Pan

Slušňák


Mnoha, přemnoha seznamkám, které jsme vyzkoušeli,

než jsme se našli: díky, že to (konečně) vyšlo.

A všem editorům, kteří nás berou vážně:

patří vám díky (a vina) za to, co následuje.


část první


9

kapitola 1

Těsně před devátou ráno, podpaží už teď vlhce slaná, se

Lucas vynořil ze stanice podzemky na Chambers Street

a zařadil se do davu chodců směřujících k One World Tra

de. Stejnou cestu podstupoval společně s turisty, ouřady,

pravdaři a emigranty ze Staten Island už zhruba měsíc. Dojíždění do práce ho těšilo i v srpnovém vedru, k čertu

s ním. Vlastně nemohl uvěřit, jakou má kliku. Že je konečně tady v New Yorku a pracuje v tom do nebe čnícím

žezle z blyštivého skla. Špička budovy prorážela neuvěři

telnou modř, jako by bodala přímo do slunce. Lucasovi to připomínalo pálkaře, mířícího na metě do vnějšího pole.

Cynika by tak grandiózní myšlenky uváděly do rozpa

ků. Lucas si ale nemohl pomoct. Sice jen ověřoval fakta –

něco jako bezobratlovec v mediálním potravním řetězci –,

ale i tak vstupoval každé ráno do zvučícího vestibulu mrakodrapu s nadšením. Strašně se mu líbilo, že stačí mávnout průkazkou, aby bezpečnostní závora sjela dolů

a současně byl přivolán výtah. Jen zřídkakdy s ním v ka

bině jel někdo jiný. Tyhle výtahy sloužily výhradně lidem

z redakcí časopisů a ti chodili do práce až po desáté. Lu

cas se těm takzvaně mediálním hodinám ještě nepřizpů

sobil. Připadalo mu, že kolem desáté už v horku seschla polovina dne. A nemohl si dovolit žádné chybné kroky. Až příliš mnoho lidí doma věřilo, že je pouze otázkou času,

kdy se zase stáhne zpátky za Masonovu-Dixonovu linii.


10

Dychtivě očekávali jeho zkroušený návrat ke starému

životu, tomu, v němž si vedl tak dobře, než všechno zka

zil a odešel do New Yorku, té „špinavé, upocené žumpy

liberalismu“. Přesně tak to zformulovala jeho babička.

„V Charlotte se lidi taky potí,“ namítl Lucas. „Ale ne

páchnou,“ opáčila babička. „Pokud nejsi bohatý, New

York je jako slum. Něco jako Indie.“

Lucasova babička nikdy nebyla v New Yorku ani v Indii.

Ale o to tolik nešlo. Lucas zkrátka nesplnil očekávání

své rodiny a zmařil její naděje, protože po roce odešel

ze studia práv a šest měsíců před svatbou se rozešel se

snoubenkou (bohatou a urozenou). Nebo mu spíš Mel dala

kopačky, jenže to se nebralo v potaz. Všichni včetně Mel

samotné se domnívali, že toho měl Lucas pro záchranu

situace udělat víc. Místo toho zbaběle utekl – a ke všemu

zrovna do Yankeedomu! Otočil se zády k vlastním lidem

a kultuře, v níž byl vychován.

Od chvíle, kdy před zhruba měsícem dorazil na Man

hattan, s výjimkou staršího bratra Sama s nikým z rodiny

nemluvil. No a? Tohle bylo místo, kde si toužebně přál být,

a pracoval v Empire Magazine, tam, kde chtěl pracovat

odjakživa. No a co, že bydlí v mizerně větrané špeluňce

a vydělá za rok třiatřicet tisíc dolarů před zdaněním?

V devětadvacátém patře se dveře výtahu rozevřely

a Lucas vystoupil.

EMPIRE

To slovo, namalované velkými černými písmeny na zdi

proti výtahům, bylo vizuálním ekvivalentem býčích rohů

nebo políčku do tváře. Tahle „říše“ – jak všichni říkali

jejich patru – působila zastrašujícím dojmem – a jak

by ne? Jednalo se o newyorský časopis s padesátiletou

tradicí, instituci s ústředím v nejnovější manhattanské

baště nadějí a pýchy.


11

Cestou ke stolu Lucas procházel kolem prosklených

kanceláří editorů – vládnoucí třídy –, z jejichž velkých

oken se naskýtal výhled na dolní Manhattan a řeku East River. Míjel prostory s kukaněmi namačkanými těsně

vedle sebe, kde proletariát – redaktoři, designéři, lidé

z marketingu a všelijací další přisluhovači – vytvářel

dvouměsíční publikaci. Lucas se už nacházel na předměstí říše, blížil se k základně stážistů. A pak konečně

chumel ověřovačů. Jak absurdní, že lidé, co ověřují fakta, mají mít méně žádoucí pracoviště než stážisté, ale už

je tomu tak. Tísnili se v kamrlících u zdi bez oken, bez

hřejivého sluníčka. Lucas ovšem věděl, že si nemá na co

stěžovat. Dělal v Empiru teprve měsíc. Neustále si při

pomínal, že kariéra potřebuje vytrvalost a čas. I když ho počáteční skok víry katapultoval tak daleko a tak rychle.

Možná bude dělat další skoky stejnou rychlostí, ne?

Posadil se ke svému úhlednému stolu. Pracoviš tě kole

gů pokrývala změť papírů, na které si zapisovali a čmá

rali poznámky – fakta – k připravovanému vydání. Lucas nic nehromadil, doslova ani obrazně. Přijel se do New

Yorku zbavit zátěže. Až na to, že se kvůli tomu musel trápit

ohledně dluhu za rok studia na právnické škole. A navíc mu práce často připomínala vlastní nuzotu. Teď napří

klad ověřoval fakta pro článek o celebritním šéfkuchaři,

v jehož restauraci figurovalo „zlaté menu“. Za pár tisíc

dolarů si můžete dát pozlacený burger s hovězím z Kóbe nebo margaritu se zlatoslaným okrajem. Jak úžasná představa, že tíž lidé, co teď cálují haldu peněz za zlatě pečeného mořského okouna, před necelým desetiletím

brečeli v burze na podlaze!

Lucas se snažil pracovat, ale zanedlouho už brousil na

facebookových stránkách své bývalky. Rozešli se teprve

před dvěma měsíci a Mel už byla „ve vztahu“. Nový nápadník si chránil soukromí, takže měl Lucas k dispozici

omezený materiál: výška a stavba těla (vysoký, statný),

12

oblečení (khaki kalhoty, zvednutý límeček, kšiltovka)

a jméno (Cal Braden). Zkrátka hráč lakrosu z nějakého

bratrstva. New York měl svoje Vládce vesmíru a Jižané

zase měli Krále kreténů. Z fotek bylo zřejmé, že se Cal

Braden nemůže dočkat, až dá nějaké hezké jižanské holce

prstýnek s velkým diamantem, pořádný barák a kupu

dětí vymóděných od hlavy až po paty věcmi z Vineyard

Vines. Lucas nechtěl nic z toho. Přesto se ale nějaký sval

v hlubinách jeho já napjal při zjištění, že ho Mel vymě

nila za tenhle novější, konvenčnější model. Jo, a taky

se odtagovala ze všech Lucasových fotek. Chodili spolu

šest let – čtyři na vysoké škole a dva další roky – a jako

by vůbec neexistoval.

„Probůh, Lucasi, už jsi tu měsíc. Musíš s tím podlézáním

šéfovi přestat. My ostatní kvůli tobě vypadáme blbě.“

Lucas rychle schoval Facebook na lištu a otočil se. Za

jeho zády stál Franklin, krátký a tuponosý, s vlasy jako

dikobrazí bodliny, a pil ledovou kávu Venti z plastového

kelímku opoceného vedrem.

„Kolik je hodin?“

„Půl jedenácté.“ Franklin si sundával přes hlavu z ra

mene popruh kabely.

Strávil Lucas prohlížením Meliných fotek opravdu

hodinu?

„Kolikrát ti to mám říkat, Luku: Tady vzadu o nás ni

kdo neví.“

Když o nás tady vzadu nikdo neví, pomyslel si Lucas,

proč byste kvůli mně vypadali blbě? Ale přece jen byl

přesvědčený, že kolegové nakonec uznají jeho pracovní

morálku. Tenhle Luke, budou si říkat. Ten se činí. Vysoké

šarže si toho v jistém bodě všimnou. Jinak by Lucase stihl

stejný osud jako Franklina, který pořád ještě ověřuje fak

ta i po třech letech ode dne, kdy začal v Empiru pracovat.

Jak může být někdo takhle liknavý? Kdyby měl Lucas dost

13

filipa, aby z Charlotte utekl hned po maturitě, určitě by

to už dotáhl na editora.

Jenže zrovna promrhal hodinu na Facebooku. Nená

viděl se, tížilo ho to jako betonový kvádr. Zasloužil by si

hodit do East River.

„Na čem děláš?“ Franklin se naklonil přes příčku kóje.

„Něco o nejlepších restauracích.“

Franklin se zamračil. „Empire musí být v háji, jinak

bychom nepsali o těchhle sračkách. Každé číslo Washing­

tonianu se točí kolem nejlepších restaurací. A v každém

výtisku Bostonu se probírá ,to nejlepší z Bostonu‘, což je

srandovní, protože všechno v Bostonu je nejhorší.“

Lucas nesouhlasil. V Empiru byla ještě pořád spousta

skutečné kultury – politické analýzy a každý měsíc aspoň

tři hutné reportáže. Časopis byl pořád stejným světem

příslibů, jaký ho upoutal, když si coby středoškolák náho

dou vzal jeden výtisk v Barnes & Noble. Začal si kupovat

předplatné, což mátlo jeho spolubydlící z koleje a poz

ději i Mel, která nikdy nepochopila, proč se zajímá o nej

novější skandál ohledně starostovy dcery, bitvy kolem

přestavby chudších čtvrtí na sídla boháčů nebo vzestup

pochybných lázeňských domů v Chinatownu. Tam doma

nikdo nechápal, že ty lesklé stránky Lucase přenášejí

do světa plného půvabu i špíny, modernosti i historie,

kultury od podzemní až po nebeskou. V Empiru bylo za

chyceno vše, o čem chcete mluvit, co chcete vidět a zažít.

„Jak dlouho trvalo, než tě nechali ověřovat důležité

články?“ zeptal se Lucas.

„Takový klouček, a jak se do všeho hrne,“ zachechtal

se Franklin. „Rozkošné.“

Franklin si z něj může utahovat, jak chce. Za další

rok bude pořád ještě trčet tady a ověřovat pravdivost

článků, které sepsali jiní. Ale já ne, pomyslel si Lucas.

Já je budu psát. Zavřel Facebook a pustil se do práce na

hamburgerech za tisíce dolarů.

14

kapitola 2

Přesně v 11:13 Lucas obdržel mail od sekretářky šéfredak

tora. Měl se k němu dostavit.

Když se o mnoho měsíců později probíral troskami své

kariéry a pokoušel se najít bombu, která vedla k její implo

zi, usoudil, že všechno začalo právě tady, u tohoto sdělení.

V tu chvíli ale mohl sotva uhodnout, co mu šéfredaktor

chce. Jay Jacobson patřil ve městě k nejvýznamnějším

mediálním mogulům. V Empiru byl něco jako benevolentní

despota: lidé se ho báli, měli k němu úctu, diskrétně kri

tizovali jeho vrtošivou povahu, ale především poslouchali.

Zaměstnanci mu mezi sebou říkali Jays – malá slovní

hříčka se dvěma stejnými písmeny v jeho monogramu.

Šlo o neškodný projev vzdoru, který ten despota potají

schvaloval, aby proletariátu poskytl iluzi vlády.

Lucas četl mail znovu a znovu – „ve 4, kancelář pana

Jacobsona“ – a snažil se odhadnout, jestli je to dobrá,

nebo hodně špatná zpráva. Uvědomil si, že opakovaně

ztěžka oddechuje, až když Franklin prudce vystrčil hlavu

přes přepážku ve stylu hry Plácni krtka. „Co se děje? Máš

astmatický záchvat?“

„Jays mě chce vidět.“

Franklin se zamračil. „Tak až ho budeš zdravit, hlu

boce se mu ukloň, do pasu.“

„Ha ha,“ řekl Lucas, ale když se o něco později chystal

odejít, zašel na pány a udělal před zrcadlem zkusmo

15

úklonu. Cítil se – a vypadal – směšně. Napřímil záda

a urovnal si kravatu. Jako jediný v kanceláři nosil vá

zanku každý den a i za tohle rozhodnutí, podobně jako

za časné příchody do práce, byl nejednou odměněn zved

nutým obočím. A vida, jak chytře se zachoval! K upoutání

pozornosti je nutné být předem připraven na cokoli a pak

okamžitě zareagovat. „Narodil ses, abys tady pracoval,“

zašeptal, naposledy zkontroloval svůj vzhled a usmál se,

aby se ujistil, že mu nic neuvízlo v zubech. „Uděláš na

toho chlápka senzační dojem.“

Ale nejdřív se musel propracovat přes šéfredaktorovy

asistentky, Florence a Phyllis. Sloužily Jaysovi jako odda

né strážkyně: statné ženské v neurčitém středním věku,

které v Empiru pracovaly tak dlouho, kam sahala paměť

ostatních. Navzdory těstovitým končetinám a dvojitým

bradám z nich čišela kamenná vážnost. Občas vypadaly,

jako že spí s otevřenýma očima. Lidi jim říkali Sfingy.

„Pst! Lucasi!“ kývla na něj Alexis, Jaysova třetí asis

tentka a děvečka pro všechno. Byla útlá a působila tak

křehce, jako by se mohla rozpadnout na kusy, kdyby

náhodou do něčeho vrazila. Zato měla obrovské poprsí.

Lucas jednou zaslechl, jak je jeden editor nazval „fran

couzským“, a od té doby mu dělalo potíže udržet oči na

Alexině tváři. Přinejmenším se o to soustředěně snažil;

spousta ostatních kolegů, mužů i žen, se nenamáhala.

„Můžeš jít dál,“ řekla Alexis a pak se spikleneckým

výrazem zašeptala: „Hlavně se těm ženským nedívej do

očí, nebo zkameníš. A při odchodu radši couvej. Pomalu.“

„Jasně, díky,“ hekl Lucas, příliš vynervovaný, aby se

zmohl na vtipnou odpověď. A třeba to byla dobrá rada,

kdoví? Když procházel kolem Sfing, cítil, že ho sledují

pohledem jako nějací tvorové z říše plazů. Zaklepal a byl

vyzván, ať jde dál.

V Jaysově kanceláři se linulo oslepující odpolední svět

lo. Jako by vkročil do skleněného hranolu, kde se všechno

16

točí, oslnivě září a láme. „Dobrý den?“ Lucas horečně

mrkal. Že by to už teď zpackal?

„Rád tě poznávám!“ Jays vstal od stolu a místnost se

najednou zaostřila, jakoby fyzicky pozměněná vzhle

dem toho urostlého, dokonale oblečeného krasavce. Na

Severokarolínské univerzitě Lucas poznal spoustu alfa

mužů, ale tenhle chlapík by klidně mohl být filmová hvěz

da. Bylo mu kolem pětačtyřiceti, ale vypadal tak nějak

věčně mladý. Měl dokonalou bradu a nos, hodné sochy,

sytě blankytné oči a blyštivé zuby. Setkal se s Lucasem

uprostřed místnosti a podal mu ruku. Zpod vyhrnutých

rukávů vykukovala silná předloktí bez jediného chloupku.

Depiluje si voskem paže? Lucas chvíli váhal, než se

vzchopil a odpověděl: „Já vás taky rád poznávám.“ Při

potřásání rukou pamatoval, že má nechat prsty pevné.

„Prosím.“ Jays ukázal na prostor k sezení, kde na bí

lém huňatém koberci stálo seskupení pohovky z patino

vané kůže, křesla a stolku naleštěného až k neviditelnosti.

„Jak se zapracováváš v Empiru, Luku?“ zeptal se.

„Jde to skvěle,“ řekl Lucas a přitom si šéfredakto

ra nenápadně prohlížel. Jays měl na sobě nažehlenou

plátěnou košili se dvěma rozepnutými knoflíčky a – jak

si Lucas všiml – nenosil nátělník. Světle šedé kalhoty

a černé horsebit mokasíny od Gucciho. Bez ponožek. Ten

výjev postrádal už jen sklenici skotské. Stoly některých

editorů připomínaly barové vozíky, ale u Jayse nebyla

vidět jediná láhev alkoholu. Zato tady celou jednu stěnu

pokrývaly police obložené identickými notesy. Jedním ze

známých excesů tohoto šéfredaktora byla skutečnost, že

dává přednost psaní rukou (s použitím pera Lamy 2000

s extra jemným hrotem, které Alexis objednala přes Ama

zon za příznivou cenu 134.99 dolarů) do knih v kožené

vazbě vyrobených na zakázku. Co pár měsíců jich přišla

z Milána plná krabice a každý z těch notesů údajně stál

stovky dolarů.

17

„Jsem nadšený, že tady pracuju,“ řekl Lucas.

Jays se poklidně usmál. „To velice rád slyším. Víš, Luku,

obvykle nebereme úplné začátečníky.“

Lucas se začínal potit.

„Housman říkal, že máš spoustu ctižádosti.“

Dan Housman byl ve vedení mužem číslo dvě. On i Lu

cas se na Severokarolínské univerzitě začlenili do bratr

stva Sigma Chi, ovšem v rozmezí mnoha let. Byl to jediný

důvod, proč z té hromady žádostí na personálním oddě

lení uspěla právě Lucasova.

„... což dává smysl,“ pokračoval Jays, „protože pokud

vím, Sigma Chi obvykle není k dispozici někomu, jehož

otec, dejme tomu, prodává auta?“

Měl pravdu, v bratrstvu se družili synové bankéřů a lidí

z vedení firem. Všichni platili školné v plné výši. Lucase

ale uvítali, jeho originalita se jim podle všeho líbila: byl

zástupce „soli země“. Přestože Lucas bydlel na jednom

z nejbohatších předměstí Charlotte, kde měli rodiče dům

s kusem pozemku a patřili ke třetímu z nejvíce žádoucích

country klubů ve městě. I tak mohli jeho přátelé z bratr

stva na mejdanech říkat: ... a tohle je Lucas, jeho tatík

prodává auta, fakt jo! Lucasovi to nevadilo. Koneckonců,

fungovalo to ku vzájemnému prospěchu.

Ale když teď slyšel stejná slova vycházet z Jaysových

úst, trochu se zarazil. „Popravdě řečeno,“ namítl zle

hounka, „táta je majitel autosalonu.“

„Být synem někoho, kdo prodává auta,“ odpověděl Jays,

„a mít odvahu nakráčet do bratrstva, kam nepatříš...“

Urážel ho šéf? Lucas to nepoznal.

„... je tím druhem iniciativy, jakou obdivuju.“

Moment. Jay Jacobson ho obdivuje?

„Musím říct, Luku, že na mě tvoje žádost udělala do

jem. Už dlouho jsem neviděl někoho s takovým zápalem

pro tento časopis. Tak obeznámeného s tím, co děláme.

A přitom jsi syn prodavače aut ze Severní Karolíny!“

18

Místo „Severní Karolíny“ mohlo z Jaysových úst rovnou

vyjít slovo Madagaskar. Ale vlastně na tom nezáleželo.

Šéfredaktor ho obdivoval. Lucas na něj udělal dojem!

„Ale teď ti něco prozradím, Luku.“

Jays se v křesle předklonil. Takhle zblízka Lucas viděl,

že má šéf na bradě malý škrábanec od holení. A to o jeho

očích byla pravda: měl je trochu moc blízko u sebe. Lucas

se trochu uvolnil.

„Zásluhou osudu, božím přičiněním nebo ať to nazveš

jakkoli, jsem i já měl tu smůlu, že jsem se narodil v ne

příliš příhodném místě. Beloit v Kansasu, věřil bys tomu?

Někdy si říkám: když existuje New York, může existovat

i Kansas? Víš, jak to myslím?“

Lucas si tím nebyl jistý, ale přikývl. Najednou si akutně

uvědomoval, jak se mu hlava na krku pohupuje dopředu

a dozadu.

„Někdy si musíme cestu do světa prorazit,“ pokračoval

Jays. „Musíme přepsat naše původní příběhy. Ty to děláš

a já si toho nesmírně vážím. Ta řádka ve tvém motivačním

dopise, že se chceš přetvořit ‚k obrazu Nového Amster

damu‘. Leckterý editor by mohl říct, že je to přepísknuté,

Luku.“

Lucas cítil, že mu planou tváře a čelo, jako by měl

čtyřicítku horečku.

O té větě s Novým Amsterdamem uvažoval celé dny,

než dospěl k rozhodnutí, že by trocha poetiky mohla po

moct k odlišení od ostatních uchazečů. Jak mohl udělat

takovou pitomost?

„Ale je to ukázka tvého hladu. Tvé ctižádosti. A konec

konců i ti nejlepší spisovatelé potřebují dobré editory.

Zkušené vedení.“

Lucas přikývl. Opravdu hladověl. A Jays to viděl. Fran

klin se mýlí, Jays je přece jen sleduje.

„Vidím, že jsi velice horlivý mladý muž. Máš potenciál

odvádět tady skvělou práci.“

19

„Děkuju,“ řekl Lucas. Měl chuť dodat „pane“, ale obával

se, že by to znělo směšně.

Jays vstal. „Chci, abys věděl, že se na mě můžeš kdykoli

obrátit, když budeš mít nějaké otázky nebo problémy,

Luku. Moje dveře jsou ti otevřené.“

„Toho si cením,“ řekl Lucas a znovu se přiměl nedodat

„pane“.

„Chtěl by ses mě na něco zeptat, Luku?“

Lucas na tohle nebyl připravený. „Spíš bych rád věděl,

jestli pro mě máte nějakou konkrétní radu.“ Nejradši by

třískl hlavou do zdi. Jak může být takhle nevynalézavý?

Ale Jaysovi ta otázka z nějakého důvodu připadala zá

bavná.

„Sám jsi to napsal,“ zasmál se. „Přetvoř se k obrazu

Empire. Narodil ses jako kluk ze Severní Karolíny. Staň

se Newyorčanem.“

„Ano, pane,“ odpověděl Lucas s mohutným přikývnu

tím. Kdo by čekal, že bude Jay Jacobson tak vlídný? Tohle

nebyl odměřený a nevypočitatelný autokrat, před jakým

ho varovali. Byl to člověk, který si Lucase cenil jako muže,

jímž skutečně je, nebo jím přinejmenším chce být.

„A Luku?“ dodal Jays. „Malý dotaz. Od koho je ta kra

vata?“

Lucas netušil. Jeho babička ji koupila u  Macyho,

a přestože se v módě moc nevyznal, věděl, že přiznat

tohle na rovinu není v pořádku. „Od Brook Brothers,“ od

pověděl a doufal, že je to v pohodě.

„Hm.“ Jays pokýval hlavou. „Moje jsou od Gucciho. Slu

šely by ti.“

„Děkuju!“ vykřikl Lucas, ačkoli se tak docela nejednalo

o kompliment. Udělal pár kroků pozpátku a pak se otočil

a zavřel za sebou šéfredaktorovy dveře.

Proplul kolem Sfing s úsměvem zářivým jako pra

žící manhattanské slunce. Připadal si jako znovuzro

zený v jiskrné nové verzi sebe samotného. Všichni ti

20

skeptici – rodiče, babička, Mel, blbeček Cal Braden – ať

jdou někam. Lucasovi se právě dostalo požehnání od Jaye

Jacobsona, vládce téhle říše.

„Tak co?“ zeptala se Alexis, když Lucas procházel ko

lem jejího stolu. „Máš ještě práci?“

Lucas nechtěl srážet cenu svého rozhovoru s Jaysem

tím, že ho bude s někým probírat. Chtěl se někam zašít

a znovu ho v myšlenkách probrat větu po větě, slovo po slo

vě. Jenže Alexis čekala. „Měl kritické poznámky k mému

motivačnímu dopisu.“

Alexis se zamračila. „To je drsné.“

„Taky říkal, že by mi slušel Gucci.“

Alexis se zašklebila.

„Co se děje?“

„Teď dobře poslouchej. Až dnes skončíš, musíš si poří

dit nějaké šlajfky. Hezké kravaty. Ne až moc hezké – takže

ne od Gucciho. Spíš stylové. Třeba od Michaela Korse?“

„Co je špatného na...?“

Alexis ho nenechala domluvit. „Pokud budeš mít ty

správné šlajfky, myslím, že tě nevyrazí.“

„Vyrazit mě kvůli kravatě? Děláš si srandu?“

Alexis zavrtěla hlavou. „Neuraz se, Luku, ale ještě ne

víš, kde jsi. Jays si teď bude všímat tvých kravat.“

Lucas přikývl. Sice nevěděl, co si má o jejím hodnocení

myslet, ale Jays mu evidentně přichystal zkoušku, kte

rou musí složit. Jenže to mělo háček. „Na nové oblečení

nemám.“

„Nakup si ráno bagely za dolar u stánků na rozích

ulic,“ poradila mu Alexis. „Když jsem tady začínala, dě

lala jsem to celý rok. S těmi bagely ti bude plat stačit na

spoustu jiných věcí.“

Po zbytek dne byli všichni na Lucase neobvykle hodní.

Franklin tvrdil, že ho skoro jistě vyšoupnou. Proč jinak by

se Jays namáhal povolat Lucase k sobě a kritizovat jeho

21

motivační dopis? „Hrozná škoda,“ prohlásil neupřímně.

„Jsi tady teprve měsíc.“

S Alexis Lucase pozvali večer na drinky. „Čistě pro

případ, že se s tebou budeme muset rozloučit,“ nazvali

tu příležitost. Lucas samozřejmě neodcházel, ale nemohl

jim přece vykládat, jak Jays říkal, že ho obdivuje. Oba by

si tím znepřátelil. „Sejdeme se v baru,“ řekl před koncem

pracovní doby. „Ještě něco musím vyřídit.“

Když tam dorazil, Franklin byl tak opilý, že měl v pod

paží velké zpocené fleky. „Cos nakoupil?“ zeptal se a uká

zal na Lucasovu tašku z Bloomingdale's.

„Nic,“ odpověděl, ačkoli „nic“ ho v tomhle případě

stálo asi tak polovinu výplaty. Přitáhl tašku k sobě, ale

Franklinovi se podařilo ji popadnout. Hrábl do ní a vytáhl

chomáč jemného papíru a hedvábných kravat.

„Vida vida!“ zvolal Franklin. „Koho by napadlo, že je

Luke takový fanda Beau Brummela?“

„Koho?“ zeptal se Lucas a vyškubl mu kravaty z pracek.

„Kdo to je?“

„První britský dandy. Ten elegán si leštil holínky šam

pusem. Před ním byla jedinou správnou barvou kravat

blanc d‘innocence virginale. Ale to zjevně není tvůj styl,“

uchechtl se Franklin.

Lucas cítil, že jeho obličej nabírá odstín, který měl

do panensky nevinné běloby daleko. Alexis se smála, až

se skoro zdálo, že její křehká tělesná schránka pukne

smíchy. Se škytáním Franklinovi prozradila, že si z Lu

case trochu střílela a poradila mu, ať si pořídí značkové

šlajfky, nebo určitě poletí.

Franklin málem vyprskl pivo a Lucas se vrhl na kravaty,

aby je ochránil.

„Jenom jsi kecala?“ Nuceně se usmál. Zítra hned ráno

kravaty vrátí, ještě než se o tom jeho běžný účet doví.

„Pozvedněme sklenice,“ navrhla Alexis, „a připijme na

Lukovu poměrně slušnou šanci udržet si zaměstnání.“

22

Všichni tři si přiťukli a Lucas se hned cítil lépe. Kdyby

se jim nelíbil, jeho starosti by jim byly ukradené. Zdálo

se, že ho berou. „Takže Jays není až takový cvok, jak jste

říkali?“ zeptal se a dodal: „Proto jsem ti věřil, Alexis.“

„Nene, on je cvok,“ řekl Franklin. „Nebo aspoň dohání

k šílenství ostatní. Všechna rozhodnutí u nás vznikají

tak, že někdo hádá, co Jays chce, ale bojí se ho zeptat.

Klidně vyhodí článek, na kterém celé týdny nebo i měsíce

ověřuješ fakta.“

Alexis si naposledy otřela uslzené oči. „Zadá úkol, pak

se mu ten nápad přestane líbit a obviní redaktora nebo

editora – případně oba –, že plýtvají jeho časem.“

„Můžu být rád, že jsem jen ověřovač faktů,“ usoudil

Lucas a ostatní se zasmáli.

Večer pokračoval probíráním dalších Jaysových vý

střelků. Proslýchalo se, že při krátkém dostaveníčku

s jednou prestižní interiérovou designérkou šéfredak

tor utratil nekřesťanskou částku z firemních peněz za

parádní křišťálový lustr do své jídelny. „Ve versailleském

stylu,“ upřesnila Alexis. „Stál prý deset táců.“

„Já slyšel, že dvacet,“ namítl Franklin.

„Kdo řeší výdaje?“ zeptal se Lucas. „Někdo určitě vede

záznamy.“

„Co takhle počkat, až tady nějakou dobu pobudeš,

a pak nám povědět, co si myslíš?“ navrhl Franklin a dopil.

Lucas si vzpomněl na Alexinu poznámku z téhož dne: Ješ­

tě nevíš, kde jsi. Ale to přece žertovala, utahovala si z něj.

Tyhle řeči o Jaysově utrácení jsou určitě něco podobného.

23

kapitola 3

O půl jedné je večer v plném rozkvětu. Někdy touhle dobou

se potetovaná slečna s hnědou ofinou nechá pozvat na

druhý drink. Tou dobou svištíte taxíkem po Central Park

West a za staženými okny se míhají pozlacené vchody. Tou

dobou, zatímco se rozjařeně přesunujete do dalšího baru

s partou lidí, s nimiž jste se zrovna seznámili, seberete

odvahu a vezmete za ruku hezkou cizí holku.

Takhle si Lucas představoval New York. Nebyly to vr

cholné okamžiky – pokud jste se dostali na párty v pod

střešním bytě ve West 80s nebo tu hezkou holku skuteč

ně vzali do své postele. Realita událostí se může příliš

snadno zkazit. Opravdové vzrůšo spočívá na skvostném

rozmezí.

Jenže Lucas se na rozmezí ocitl samotný. Stál na rohu

Bleecker Street a Cornelia Street a třímal tašku s drahý

mi kravatami. Kolegové se vytratili – Alexis ke svému pro

tějšku, Franklin ke slibné známosti přes Tinder. A přitom

ve West Village kypěl noční ruch. Bary byly natřískané. Po

ulicích si vykračovaly dlouhonohé ženy, zavěšené jedna

do druhé. Procházely kolem něj davy Jerseyanů, muži

s vlasy ve tvaru sněhových pusinek, ženy vmáčknuté do

klobásových střívek, která vydávaly za šaty. Lucas nepa

třil k žádné partě či smečce, ale zoufale si přál cítit se

součástí těchto ulic. Což znamenalo, že musí zapadnout

do baru. Musí oslovit nějakou neznámou ženu.

Došel ke Christopher Parku a zastavil se. Po jeho

levici stál někdejší bar Lion's Head, kde se slovy Peta

Hamilla „báječná směska novinářů, malířů, muzikantů, námořníků, exkomunistů, farářů a jeptišek, sportovců,

burzovních makléřů, politiků a folkových zpěváků vzá

jemně spojila v jednotící demokracii popíjení“. Lucas

tohle věděl z téhož zdroje, z jakého čerpal vědomosti

o čemkoli jiném v New Yorku: psalo se o tom v Empiru.

Ovšem teď už se nemusel spoléhat na informace z druhé

ruky. Mohl ta místa vidět na vlastní oči, dychtivě vstře

bávat jejich ducha. Škoda jen, že Lion's Head technicky

vzato přestal existovat. Nahradila ho newyorská putyka

s názvem Kettle of Fish.

Uvnitř popíjeli studenti laciné pivo a hráli Connect

Four. U barového pultu seděl shluk třicátníků a lidí z okolí. Lucas tam bezradně stál, sevřený nerozhodností. Možná

by se měl radši vrátit domů. Vzpomněl si na stísněný byt

se zářivkami a špinavými podlahami. Do hajzlu. Našel

volnou barovou stoličku a pověsil na háček tašku s hed

vábnou odměnou tak opatrně, jako by to bylo klubko

spících hadů.

Pokukoval po whisky Macallan 12, ale s myšlenkou

na svou peněženku si radši dal Jacka Danielse s ledem.

Trojice žen opodál si vyměňovala stížnosti na advokátní

kancelář, kde pracovaly. Jedna z nich byla drobná blon

dýnka s pohupujícím se ohonem a bujným poprsím. Lucas uvažoval, že ji pozve na drink. Ale co její kamarádky? I kdyby si mohl dovolit zaplatit pití všem, nevypadalo by to úchylně – jako že se snaží sbalit všechny najednou? Co má muž v takové situaci udělat? S tichým proklínáním

své nezkušenosti zachytil pohled jedné z nich. Nebyla to ta hezká. Lucas se na ni přesto usmál, ale už zase stočila pohled jinam. Učiněná pohroma.

Vytáhl notes a pero. Pokud bude vypadat dost umě

lecky nebo dost tajemně, možná přijde nějaká žena za


25

ním. Nemohl se zbavit pocitu, že na něj všichni hledí

a posuzují skutečnost, že je mu čtyřiadvacet a netuší, jak

si má počínat, když je sám v baru. Nebo už jen fakt, že je

sám v baru. Musí si objednat další pití – to aspoň umí –,

takže do sebe kopl zbytek whisky a ukázal barmanovi,

že chce další.

A vtom ji uviděl.

Husté tmavohnědé vlasy přehozené přes opálené

rameno, kriticky vyklenuté obočí, sexy hrbol na jinak

delikátním nosíku, dlouhé prsty otáčející sklenkou

s červeným vínem a především její hrudní kost. Za což

mohly šaty – černé a s hlubokým výstřihem do véčka,

který odhaloval široký pruh lehce pihovaté kůže. Ten

výstřih, uvědomil si, má přesně stejný tvar jako Chris

topher Park. Jen s tím rozdílem, že špička trojúhelníku

nemíří na východ, ale k jihu, směrem dolů k nespatřeným

oblas tem.

Lucas se nikdy dřív nezamýšlel nad hrudní kostí něja

ké ženy. Taky proč, když jsou hned opodál ňadra? (Chvilku

zavzpomínal na Mel, jejíž velká prsa miloval, přestože

si stěžovala, že tvoří ze strany nelichotivé boule.) Tahle

žena měla přinejlepším skromná prsa. Ale momentálně

mu nic nepřipadalo tak půvabné jako ta rovinka upro

střed: holá a odkrytá. Téměř pyšná. Jako by ho ta hrudní

kost vybízela: Pojď, Lucasi, ukaž, jak blízko se dokážeš

dostat.

Mel měla vůči osamělým ženám v baru vždycky výhra

dy. Tvrdila, že jsou evidentně buď zoufalé, nebo zhýralé.

Proč jinak se vydávat napospas tomu druhu mužů, co

se chodí seznamovat se ženami v barech? Lucas se s ní

nehádal, ale nesouhlasil. Proč by měla být osamělost

automaticky známkou nemravnosti? Jako by věděl, že

tento den – tento konkrétní den, kdy sedí sám v baru –

jednou přijde. A přesto mohl odpřisáhnout, že z téhle

hrudní kosti dokáže číst jako z křišťálové koule. Co ho


26

čeká: bezprostřední odmítnutí. Jenže jak jinak se přetvoří

k obrazu Manhattanu? Ne tím, že tu bude sedět a hloubat.

Ne, když to nezkusí. Kéž by tak měl záminku promluvit

s ní. Je vážně břídil, když se bojí navázat jednoduchou

konverzaci.

Musí se vzchopit. Znovu se na tu ženu opatrně podíval.

Něco čmárala na ubrousek. Nedělá on v podstatě totéž?

Třeba to je znamení. Rozpačitě se prodíral davem, až se

ocitl skoro u ní. Zblízka byla ještě nádhernější. Oči měla

zvýrazněné tmavými šminkami, technikou, o niž se Mel,

jak Lucasovi došlo, neúspěšně pokoušela celé roky. Srdce

mu tepalo v uších. „Dovolíš?“ zeptal se.

Vzhlédla a zhodnotila Lucase jedním kratičkým po

hledem, který jednoduše říkal: Tenhle ujde.

Lucas musel říct ještě něco, ale co? Cítil náhlé sym

patie ke všem mužům, co se kdy pokoušeli oslovit ženu.

Nešlo o zvrhlíky! Byli vyděšení! A právem, protože tahle

začínala působit netrpělivě. Lucas tonul. Kéž by mohl

upřímně přiznat: Tohle jsem nikdy dřív nedělal, dej mi

ještě chvilku.

Ale pak ho kupodivu zachránila. Podala mu ruku. „Já

jsem Carmen.“

„Lucas,“ řekl a vložil prsty do jejích, hebkých a hřeji

vých. Cítil, jak ho polévá horko. „Těší mě, že tě poznávám.“

„Co tě přivádí na tuhle stranu baru, Lucasi?“

Tak jo. Buď začne plavat, nebo se utopí ve studené

vodě. „No, víš... napadlo mě, jestli nepotřebuješ papír.“

„Papír?“ Zdálo se, že ji zaujal.

„Čmárala jsi něco na ubrousek, už je nejspíš popsaný.

Řekl jsem si, že bys možná chtěla opravdový papír.“

„A ty nějaký máš?“ Pousmála se, jen koutkem úst.

„Chodíš po newyorských barech a rozdáváš kancelářské

potřeby ženám v nouzi?“

„Občas,“ odpověděl. Mel ve skutečnosti rozčilova

lo, když si někam vyšli a on si vzal reportérský notes.


27

Obviňovala ho, že se nesoustředí, dokonce tvrdila, že je

divný. Ale od chvíle, kdy se Lucas dozvěděl z článku ve Va­

nity Fair, že má Jay Jacobson vášnivou zálibu v notesech,

začal s sebou taky jeden nosit. Samozřejmě nic v drahé

italské kůži, pořídil ten svůj levně v běžném papírnictví.

Teď ho vytáhl ze zadní kapsy a vytrhl několik stránek.

„A neboj,“ řekl nesměle. „Můžu ti dát víc.“

Carmen se zamračila.

Pitomče! „Chci říct, že mám spoustu papíru,“ opravil

se. „Pro případ náhlé inspirace.“

„Aha. Budu hádat. Studuješ na NYU, tvůrčí psaní.

Chceš být spisovatel.“

„Novinář,“ upřesnil a oddechl si. Byl si celkem jistý,

že jako „student žurnalistiky“ má u téhle holky šanci.

Zvažoval, že se zmíní o práci v Empiru, což by jí dokonce

mohlo imponovat.

Ale kdyby se dozvěděla, že jen ověřuje fakta, nejspíš by

ho odkopla zpátky na Christopher Street. „Taky píšeš?“

zeptal se a ukázal na ubrousek.

„Dá se říct, že jo,“ přisvědčila Carmen, ale nezdálo

se, že by to chtěla upřesnit. „No a kolik ti je – dvacet dva,

dvacet tři?“

„Vypadám tak mladě?“ Blesklo mu hlavou, že si asi

nastavil laťku až moc vysoko. Tahle Carmen je evidentně

tak tisíckrát víc sexy a vytříbenější než Mel. A taky starší.

Je jí určitě přes třicet. Ačkoli, nejdou teď starší ženy po

mladších mužích? V Empiru o tom nedávno vyšel článek.

Carmen se usmála a přehodila si vlasy přes rameno. Ve

vzduchu prosáklém pivem se rozvinula vůně nějaké vel

kokvěté kytky.

„Dáš si ještě sklenku vína?“ zeptal se.

„Jasně, Lucasi,“ řekla. „Můžeš mi koupit pití.“

Naštěstí se mu podařilo upoutat bez velkých potíží

pozornost barmana a objednat Carmen drink.

„Ještě jednoho Jacka, mladej?“ nabídl barman.


28

„Dvanáctku Macallan,“ odpověděl Lucas břitce a vrhl

na Carmen pohled, jímž říkal: Který člověk s trochou

sebeúcty pije Jacka?

Barman přinesl pití. „Váš Macallan, pane.“ Obrátil

oči v sloup a dodal: „A pinot – na účet podniku.“ Kývl na

Carmen, jako by šlo o soukromý žertík. Lucas se naježil.

No co, nevadí. S Carmen si připili. Opravdu se to dělo.

„Povídej, Lucasi,“ pobídla ho Carmen. „Jaký jsi měl

večer? Co tě sem přivádí samotného?“

Nebyl si jistý, jestli s ním flirtuje, nebo usoudila, že

je lůzr, a chce zjistit, jakého kalibru. „Mí přátelé byli

unavení,“ řekl.

„Ale ty ne.“ S naprostým klidem si ho prohlížela.

„Já ne,“ potvrdil Lucas a málem se udusil douškem

Macallanu.

Čekal, že Carmen něco řekne. Myslel by, že je řada na

ní, ale obával se další trapné odmlky. „Jsem tady, proto

že sem v šedesátých a sedmdesátých letech chodili velcí

spisovatelé. Chtěl jsem se sem mrknout.“

„Pilně studuješ i v noci?“ zasmála se Carmen.

Lucas s planoucími tvářemi upil další velký doušek

na uklidněnou. „Jsi v New Yorku už dlouho?“ zeptal se.

„Narodila jsem se a vyrostla v Upper West Side. Nikdy

jsem nežila jinde.“

„Vím, jak to myslíš,“ řekl. „Já se sem snažím dostat

celý život.“

„Celých dlouhých dvacet let.“

„Vážně, nejsem tak mladý,“ ohradil se.

Skepticky přikývla.

„Ale jsem tady teprve měsíc.“

„Co ti bránilo přijet dřív?“

„Moje bývalka. Nechtěla o stěhování ani slyšet.“

Carmen vážně pokývala hlavou. „No, takové tady v New

Yorku rozhodně nechceme. Ovšem co se týče tebe – New

York těší, že tě tu máme.“


29

V tu chvíli někdo do Lucase zezadu strčil tak, že do

Carmen vrazil a trocha jeho pití jí vyšplouchla do klína.

„Promiň,“ omlouval se vyděšeně. „To mě fakt mrzí. Po

čkej, něco ti podám – chceš ubrousek?“ Sáhl po tom, co

ležel na barovém pultu, ale byl to ten její popsaný. Zaklel

a horečně mával na barmana.

„V pohodě, Luku,“ řekla Carmen. „Uklidni se.“

Choval se jako nemehlo, musel s tím přestat. Sklopil

zrak, aby se vzchopil, a jeho pohled dopadl na Carmeniny

šaty. Byly kousek nad kyčlí svázané do uzlu. Jak rád by

za ten uzel zatahal.

„Jsi v pořádku, Luku? Potíš se.“

„Je tady horko,“ řekl. A pak, protože alkohol konečně

zafungoval, dodal: „Co třeba si povídat někde, kde se dá

volněji dýchat?“

Carmen jedním velkým lokem dopila víno. „Vím kde.“

Sklouzla ze stoličky. V botách na podpatku byla vyšší než

on. Mel mu sahala sotva po ramena. Ale na Mel teď zapo

mene. Tahle noc s ní nesouvisí. Tato žena s ní rozhodně

nemá nic společného.

„Jsi připravený?“ zeptala se Carmen.

Nemáš tušení, pomyslel si Lucas. Teprve pak si vzpo

mněl na kravaty. Půl jeho výplaty naštěstí neskončí

v prackách nějakého neznámého opilce. „Tak jo,“ řekl,

zvedl tašku a připojil se k ní u dveří. „Až po tobě.“ Car

men se na něj ohlédla a trochu škobrtla. Uvědomil si, že

je podnapilá. Vzal ji za paži, vděčný za šanci podepřít ji.

„Kam to bude?“ zeptal se.

„Tudy,“ trošku zadrmolila a odvedla ho na ulici.


30

kapitola 4

Lucas se po šest předchozích let neprobudil vedle jiné

ženy než Mel. Vlastně se přesně tak dlouho se žádnou

jinou v posteli neocitl. Byl, jak mu nedávno řekl jeden

kámoš, „pořád ještě panic“. Ne úplně doslova, pochopi

telně – spíš ve smyslu jasně, tenhle chlápek už měl sex,

ale o šoustání ví kulové. Pořád ještě zelenáč, šoustačko­

vej panic. Tahle analýza Lucase znervózňovala. Když se

s Mel dali na univerzitě dohromady, pro oba to byla první

sexuální zkušenost a oběma se stejnou měrou ulevilo,

že se zbavili nálepky panic/panna. Ale zatímco Lucas

spal jenom s jednou ženou – jistě, milovali se, nejdřív

hodně a potom, jak už to v dlouhodobých vztazích chodí,

sexu čím dál víc ubývalo –, jeho kamarádi postoupili dál

k sexu se známými i cizími holkami, což bylo úplně jiné

umění. A to znamenalo, že teď musí Lucas ztratit zase

jiné panictví.

Kupodivu se zdálo, že si Carmen jeho nezkušenosti

nevšimla, všechno probíhalo víceméně tak, jak by mělo.

Nějaký ten zádrhel sice nastal, ale nic katastrofálního.

A teď za slunného sobotního rána ležel v posteli vedle

nádherné ženské ve West Village. Měl za sebou první vztah

na jednu noc.

Lucas se protáhl a cítil, jak mu paty kloužou po luxus

ních lůžkovinách. Vždycky se domníval, že prostěradlo je

jenom prostěradlo a „hustota vláken“ je čistě reklamní


31

trik, takže sahal po nejlevnějších. Vycházelo najevo, že

lůžkoviny mohou být zázrak. A postel může být široká,

hebká a bělostná jako nadýchaný obláček. Musel se vyčurat, ale nechtěl se odsud hnout. Nikdy.

Ale co když bude další sex? Pokud ano, s plným měchý

řem to nezvládne. Zdráhavě vylezl z postele. Ložnice se

skvěla čistotou, vybavena nábytkem, který nebyl zachráněný z ulice ani pořízený v IKEA. Kdyby chtěl vzít nějakou

ženu k sobě, musel by se rozloučit s další polovinou platu

a ještě něco přidat.

Odkradl se po špičkách do koupelny. V proutěném

košíku vedle záchodu byla učiněná schizofrenie časopisů:

Elle, Economist, nedělní příloha Timesů z předchozího týdne, a Us Weekly. Žádný Empire. Neměl tušení, co

vlastně Carmen píše. Přišlo mu divné, že se spolu vyspali

a přitom o ní nic neví. Ale není snad naprostý odstup podstatou toho, proč být v New Yorku singl? Může dnes

večer sbalit další holku a nikdo se nebude vyptávat. Ani

o tom nikdo nemusí vědět! Lucas dosud nikdy v životě

nepoznal takovou anonymitu. Doma v Charlotte bylo

soukromí neznámý pojem.

Umyl si ruce a přemítal, co teď. Má počkat, až se Car

men probudí, a pak se odporoučet? Uvařit kafe? A kde by měl být – čekat někde oblečený, nebo jednoduše hupnout

zpátky do postele? Představa ranního sexu mu najednou

připadala troufalá. Co by udělal Jays? Lucas o tom přemýšlel. Jays, usoudil, by se oblékl, odešel by a později téhož dne by dotyčné dámě poslal textovku s poděkováním

za skvělý večer. A tím by to skončilo. Zdvořile a sebejistě.

Jenže Lucas ani neměl Carmenino číslo. Při rozvažování

se na sebe díval do zrcadla. Když začal chodit s Mel, pro

zradila mu, že ho kamarádky považují za hezkého kluka.

Líbily se jim jeho tmavě blond vlasy a velké hnědé oči,

a samozřejmě lícní kosti – študácké lícní kosti, jak je Mel nazvala. A pokud jejím kámoškám taky připadalo, že má

oproti tělu trochu malou hlavu, nechaly si ten detail pro

sebe. Lucase ten nedostatek hodně znervózňoval a často hodnotil poměr velikosti hlavy a trupu u mužů, s nimiž

se setkával. Carmen ta vada zjevně nevadila. Nebo si jí

v podnapilosti nevšimla. V baru byla koneckonců tma.

Lucas se rychle oblékl. Zvažoval, že Carmen nechá

svoje telefonní číslo, ale usoudil, že Jays by tohle řešení

zavrhl. Lucase by rozhodně těšilo znovu se s Carmen vi

dět, ale nechtěl, aby si myslela, že očekává její telefonát. A kdoví? Možná se ještě setkají, na nějaké párty nebo

venku na ulici, jako ve filmu Woodyho Allena. To by byl celý

New York. Lucas se naposledy podíval na Carmen v její

obláčkové posteli, vyšel z bytu a zavřel za sebou dveře.

Našel kavárničku, kde si koupil New York Times a čer

nou kávu, posadil se a chtěl číst. Nemohl se soustředit.

V duchu viděl, jak tiskne tvář ke Carmenině hrudní kos

ti. Po příchodu do jejího bytu neplýtvali časem. Ani se nenamáhala rozsvítit. Líbal ji na ústa, na krk, pak přes

látku na obě ňadra a nakonec, jako by to byla nejvyšší

odměna, do holého prostoru mezi nimi. Potom sáhl po uzlu na šatech a zatahal za něj, ale tkanina pod jeho prsty nepovolila, jak předpokládal. Chvíli se s uzlem potýkal, až

se nakonec uvolnil a rozvázal. Šaty se rozevřely a Lucas

zalapal po dechu. Stála tam v botách na vysokém podpat

ku. Pod průhlednou podprsenkou se rýsovaly bradavky

a tanga tvořil tak mrňavý trojúhelníček látky, že mohl být

rovnou ušitý ze stínu. Lucasovi bleskla hlavou vzpomínka na porno, na které se ve svém předchozím bytě potají podíval, když Mel nebyla doma. Vždycky se tam objevila nějaká napohled nevinná dívka, brýlatá a třeba s vlasy

svázanými do ohonu, a úplně bezelstně si hleděla svého. A tuhle nevinnou dívku šokovalo, ohromilo či konsterno

valo, že po ní někdo vyjel. Ale jen co z ní dotyčný svlékl

košili nebo šaty, ukázalo se, že je pod nimi nahá. Nebo

že má hanbaté tetování, nebo přistávací dráhu v klíně.


33

A ta nedůslednost ve vyprávění tu chvíli vždycky pokazila.

Carmen jako by tu zásadní chybu ve scénáři převedla do

života. Když se ráno oblékala, ve skutečnosti se připravila

na to, že bude svlečena.

Stála tam krásná a obnažená a Lucas ještě neodložil

ani kousek oblečení. Napadlo ho, jestli se Carmen netváří

trochu rozmrzele – budu tady trčet polonahá celou noc? – ,

ale ve tmě se tím dlouho netrápil. Následoval ji do ložnice,

kde při svlékání jeho košile zdolávala zručnými prsty

jeden knoflíček po druhém. Uvolnila kravatu a sklouz

la rukama k opasku. Cítil, jak se v něm něco děje, něco

s takřka posvátnou mocí. Podobně jako odpolední křest

v Jaysově kanceláři byla i tohle určitá konverze. Potkal

v literárním baru krásnou dívku a ta ho vzala k sobě domů.

Po téhle noci už nebude šoustačkový panic. Až tahle noc

skončí, bude přetvořen – znovuzrozen v ranním slunci

coby Newyorčan.

Lucas se vrátil ke svlékání. Carmen mu uvolnila krava

tu, sklouzla rukama k opasku... uvolnila kravatu, sklouz

la rukama... uvolnila kravatu...

„Do prdele!“

Lidé v kavárně vzhlédli od novin.

Lucas zabořil obličej do dlaní. Tak tohle kardinálně

podělal. Je ten největší vrták v dějinách vrtáků. Protože

na podlaze Carmenina bytu se teď válí pořádný kus jeho

výplaty. Při všem váhání a hloubání o tom, jak se mis

trovsky vypařit, úplně zapomněl na tašku se značkovými

šlajfkami.


34

kapitola 5

O týden později se Lucas při house párty v South Slope

pomuchlal s učitelkou ze základní školy. Byla baculatější než ženy, které se mu obvykle líbily. Jako vytáhlý hubeňour

si někdy připadal zakrsle oproti urostlým typům žen

s boky dvakrát tak širokými, než jsou jeho. Ale líbily se mu její brýle s plastovými obroučkami a plné, vyšpulené rty. Nenuceně si povídali a ona se pořád smála. V obývá

ku se tančilo, tak se uchýlili do ložnice, kde skončili na

nepříliš pohodlné posteli pokryté hromadou kabelek. Jde to tak snadno, pomyslel si. A věděl, že na tom má zásluhu

Carmen. Carmen byla starší, atraktivnější a mnohem

rafinovanější než tahle učitelka ze základky. Úča, kterou mohl ošukat, aby bylo jasno! Jako středoškolák přišel

o panictví se středoškolačkou. Vlastně se to dalo čekat, neměl jinou možnost. Ale tohle byla součást dospělosti, jakou nikdy dřív neuvážil – švédský stůl s nabídkou profesí, opravdových lidí, kteří mají důležitou funkci ve

světě a přitom jsou to divoké, sexuálně založené bytosti.

Ta advokátka, kterou viděl ráno v podzemce? Šoustá! Re

cepční u zubaře? Šoustá! Když ho chtěla Carmen, proč ne i tyhle další ženy? Ta myšlenka v něm zanechala inspiraci.

„Chtěla bys...,“ začal se té učitelky ptát a vzápětí si

uvědomil, že pořádně neví, co by mělo následovat. Odmlčel

se a zkusil to jinak. „Zajdeme ke mně?“

„Jsi sladkej.“ Dotkla se jeho tváře. „Ale myslím, že ne.“


35

Sladkej? Lucas zrudl. „Nechápu,“ řekl. „Udělal jsem

něco špatně?“ Bylo to tím, jak líbal? Něco v jeho tónu?

„Ne...“ odpověděla učitelka váhavě a slezla z postele.

„Prostě nemám zájem.“ Působila naštvaně, skoro uraženě.

Myslela si, že na ni vyvíjí nátlak? O to přece vůbec nešlo.

Chtěl jenom zpětnou vazbu.

„Počkej,“ hlesl, ale učitelka se zamračila a rychle ode

šla.

Lucas chvíli seděl mezi kabelkami. Kabelkami žen růz

ných profesí, které s ním nakonec asi nebudou šoustat.

Napadlo ho, že by mohl vysypat obsah kabelek na při

krývku, důkladně si ty krámy prohlédnout a pátrat po

odpovědích. Protože mu teď hlavou vrtala znepokojivá

myšlenka: Co když byla Carmen výjimka? Náhoda. Trik,

který mu nastrojil vesmír, aby mu vnukl myšlenku, že

je obstojně atraktivní a snesitelně uhlazený. Co když je

ošklivý a trapný? Ošklivý a trapný (a z velké části pořád

ještě) pitomý panic.

Týdny plynuly a Lucas zjišťoval, že sbalení jedné ženy

nutně nevede k balení dalších. Celou řadu večerů neměl

žádné plány, nevěděl, kam jít. A Jays se mu taky neozý

val. To osobní setkání mu připadalo tak slibné, ale po

tom... nic. Každý den v práci se podobal účasti na pálce

za Charlotte Knights, baseballový tým z ligy Triple-A,

který u nich doma miloval. Možná dnes. Možná dnes. Ale

žádný hledač talentů nevolal.

Lucas se hecoval: Není na tomhle městě úžasné právě

to, jakou klade výzvu? Netkví důstojnost – a dokonce kouz

lo – v usilování? Copak sem nešel právě z toho důvodu?

Protože doma rodiče zajímal jen vítězný tým a nejvyšší

liga. Proto se v době, kdy byl Lucas malý, přestěhovali

do čtvrti, kde si mohli bydlení jen taktak dovolit. A pak

si neustále dělali starosti o peníze, ačkoli máma trvala

na tom, že bude pracovat jen pro charitu. Proto jim tak


36

záleželo na tom, aby Lucas vystudoval práva, přiženil se

do klanu Woodwardových a pracoval pro firmu Melina

otce. V podstatě postup z třetí ligy v postavení a bohatství

do světa Velké show.

A pak jednoho zářijového dne se hledači talentů konečně

ozvali. „Jays nestíhá a chce, abys za něj zaskočil a projevil

podporu,“ stálo v mailu od Sfing.

Dole pod tím byla připojena pozvánka v plném znění:

„Jaysi!!! Příteli, tak dlouho jsme se neviděli! Uvádím na

trh Casa Madera Black, přijď na párty do VIP salonku

ve Wilde's. Bude pro mě znamenat strašně moc, když tě

tam uvidím. XO, Lori.“

Lucas zíral na monitor. Jays mohl požádat kohokoli,

aby tam místo něj šel, ale obrátil se rovnou na něj. Bylo

to strašně vzrušující. A děsivé. Jak by Lucas mohl za

stupovat Jayse při nějaké exkluzivní události? Nebo ve

správné míře podpořit Casa Madera Black, ať je to, co je

to? Pohybovat se ve společnosti dalších VIP, ať jde o koho

koli? Ve stavu rozčilené paniky přeposlal pozvánku Alexis

a nahoru připsal: „!!!“ Zdálo se, že to k téhle komunikaci

patří jako společný dorozumívací jazyk.

Alexis obratem odpověděla: „Vítej u korýtka propa

gačních akcí.“ A pak mu vysvětlila, že televizní studia,

technologické startupy ohodnocené na miliardy dolarů,

alkoholové konglomeráty, a hrome, dokonce i výrobci lu

xusních per vědí, že jediný zaručený způsob, jak dostat do

jedné místnosti spoustu lidí od novin, je pronajmout nóbl

salonek a nabízet alkohol a občerstvení zadara. Tyhle

akce se konají každý den a redaktoři, kteří mají to štěstí,

že dostávají pozvánky, se můžou celou řadu dní obejít

bez nutnosti vařit večeři nebo jakkoli platit za potraviny,

pokud jsou ochotni jíst pořád dokola burgery s hovězím

z Kóbe, crostini s tuňákovým tatarákem a grilované sýry

plněné prosciuttem – což samozřejmě jsou. Před jídlem


37

i po něm se podává mezcal nebo whisky ve sklenicích se

slaným okrajem.

„Tohle se děje i po hospodářské recesi?“ odpověděl

Lucas.

„Jo, jasně. Umíš si představit, jaké to bylo předtím?“

„Co tyhle firmy oplátkou očekávají?“

„Teoreticky publicitu. Ale skoro nikdy o nic nežádají.

Žijeme v době blahobytu. Už jsi viděl produktovou skříň?

Od té doby, co tady dělám, si nemusím kupovat tělové

mýdlo.“

Lucas ještě produktovou skříň neobjevil. Lucas za své

tělové mýdlo platil. Svět se před ním otvíral.

„Vážně, s Franklinem jsme v hierarchii tak nízko, že

tyhle pozvánky nedostáváme. Prosím tě, hned té ženské

napiš, že chceš další dvě.“

A tak Lucas napsal mail publicistce Lori. O pět minut

později odpověděla: „Lucasi! Moc mě těší, že tě poznávám.

Potvrzuju další dvě pozvánky. Nemůžu se dočkat, až se

sejdeme ve Wilde's.“

Mohlo to jít až tak snadno?

Na druhý den odpoledne k Lucasovi dorazil messen

ger s lahví Casa Madera Black za 125 dolarů. Před veče

rem mu Lori poslala dvě další pozvánky, jednu na vodka

párty příští týden a druhou do nového vinného baru

v Tribeca s názvem September Issue. Šlo o výstřední pro

jekt šéfkuchaře, o němž Lucas v životě neslyšel; inspira

ce pro talířky měla pocházet od předních módních foto -

grafů.

„Jenom ověřuju fakta,“ řekl Lucas Alexis. „Nebudou

všichni ti lidé naštvaní, že nemám absolutně žádnou

redakční moc?“

„Předpokládáš, že vědí, jak vzniká časopis,“ odpově

děla Alexis.

„Nepatří to k jejich práci?“

Alexis pokrčila rameny. „Přestaň se pořád strachovat.“


38

Jenže Lucas si nepřestal dělat starosti. Před párty ve

Wilde's pročítal celé hodiny vše, co v Empiru vyšlo o módě,

a snažil se zkombinovat věci ze svého šatníku tak, aby

se jakž takž podobaly některé z fotek. Opravdu si nebyl

jistý, jestli teď Jays očekává, že bude nosit módní kravaty,

nebo ne, takže zdráhavě vyrazil znovu na nákupy a utra

til další polovinu první výplaty za novou sadu šlajfek.

Modlil se, aby jeden z těch stylových doplňků vykompen

zoval zcela nepozoruhodnou kvalitu jeho košile, kalhot

a bot.

Po práci se Lucas s Alexis a Franklinem přesunuli met

rem do stanice Grand Central. Když procházeli po Park

Avenue, Lucas nenápadně pozoroval míru šlechtěnosti.

Čím dál, tím víc peněz na čtvereční stopu. V hlavě mu

běžela představa městských příbytků se smetanovými

fasádami a zábradlím z tepaného železa, luxusních bu

tiků a drahých restaurací.

Franklin si nejspíš všiml jeho nostalgického výrazu,

protože si odfrkl. „V Upper East Side je to nechutné. Samí

nafrnění pracháči, privilegovaná děcka šňupající kokain

a psi, co připomínají krysy. No nic, jsme tady.“

Na druhé straně ulice byla červená markýza s logem

podniku Wilde's: siluetou hejska s křiklavou kravatou. Bar

se nacházel v butikovém hotelu: šest pater bezvadných

červených cihel. Dveře obsluhovaly dvě vypulírované dívky

ve šteklích, držící s úsměvem psací podložky. Jedna z nich

měla tak bujnou záplavu tmavých kadeří, že Lucasovi

připadalo, jako by stála v černé kaluži. Druhá měla nad

čelem upevněný kopec světl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.