načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pan Šimral přichází - Luboš Pavel

Pan Šimral přichází

Elektronická kniha: Pan Šimral přichází
Autor:

Dobrodružné, bláznivé, legrační, milé i absurdní příběhy důchodce pana Šimrala, který bývá někdy dosti zmatený, jako ostatně my všichni. Příběhy pana Šimrala reflektují ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Creatio o.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 72
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-904-1203-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dobrodružné, bláznivé, legrační, milé i absurdní příběhy důchodce pana Šimrala, který bývá někdy dosti zmatený, jako ostatně my všichni. Příběhy pana Šimrala reflektují problémy moderní doby. Tento svérázný důchodce se účastní demonstrace, recykluje odpad, zkoumá obsah masa v plátku šunky, rozhodne se přilepšit si k nízkému důchodu sázením sportky. Celkem devatenáct historek vás vtáhne do kouzelného světa, kdy je možné létat v povětří pomocí deštníku.

Zařazeno v kategoriích
Luboš Pavel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pan Šimral přichází

Luboš Pavel

Creatio

Praha 2015


Copyright © Luboš Pavel, 2015

Illustrations Copyright © Aneta Pavlová

www.lubospavel.cz

ISBN 978-80-904120-3-3

Věnováno tátovi


5

Jak pan Šimral nepospíchal

To vám žil v Praze na Starém Městě pán, který se jmenovalŠimral. Žil sám, ženu neměl, děti neměl, měl rád klid. Byl to už

starý muž, který nosil černý klobouk, sako a motýlka podlímečkem košile. Dále měl samozřejmě kalhoty a ponožky a k nim

naleštěné boty. Takže vlastně vypadal jako mnoho jiných mužů,

jen trochu vyšlý z módy.

Tělesným založením byl pan Šimral spíše menší, vepředu s bříškem. Jinak ale souměrné postavy, chodil vzpřímeně jakoštafle. Pěkný, sympatický, od pohledu zvenčí. Oči měl zelené, někdy šedé nebo žluté. To záleželo na tom, jak se zrovna cítil a jaké bylo venku počasí. Vlasy si udržoval krátké a jednobarevné, pěšinku na pravé straně pěkně podle dopravních předpisů. Svaly panŠimral neměl, neboť neposiloval a ani jinak svoje tělo netrénoval a netýral, a jeho tělo mu za to bylo vděčné. Někdy si říkal, že svoje tělo vlastně ani moc nepotřebuje, a odkládal ho do křesla, kde poslušně vydrželo sedět třeba i celé odpoledne.

Pracoval v Akademii věd na Národní ulici. Staral se tam vsuterénu o krmení laboratorních zvířat a jejich psychohygienu, což nebylo nic jiného, než že jim vyráběl různé žebříky, běhacíbubny, překážky a domečky. Jednou zapojil svoji kreativitu apořídil jim hrací skříňku s melodií Mozartovy ukolébavky, kterou ale po týdnu odstranil, protože ho rozčilovalo neustálé vyhrávání. Také měl na starosti kartotéku a každý pátek kontroloval, zda jsou všechny karty seřazené podle abecedy, aby to měli páni


6

toři na pondělek připravené. Práci měl rád, ale konec pracovní

doby také a přesně v 15:00 stál připravený ve dveřích k odchodu

domů. Stál tam a čekal až do 15:30 a pak rázně vykročil ze dveří.

Tenhle pan Šimral měl jednu zvláštní vlastnost. Vždy o všem velmi důkladně a hloubavě přemýšlel. Možná právě proto také pracoval v Akademii věd. Než kupříkladu vyrazil do práce,důkladně promyslel, kudy má jít. Prohlédl si mapu, odhadl,kolik mu bude cesta trvat času a vyrazil s dostatečnou rezervou. Zkontroloval, jestli má peněženku, klíče a brýle, občanský průkaz a průkaz Akademie věd. Zatelefonoval na informace, aby zjistil předpověď počasí. Do aktovky si zabalil náhradní ponožky atrenýrky.

U stánku s novinami vedle Akademie věd si zakoupil čerstvý tisk a pak se nadechl, aby dokázal odtlačit velké dveře do budovy akademie. Vešel dovnitř do příšeří a zatuchliny chodby. Započala mu pracovní doba. Pan Šimral zvolna, už v pracovní době, došel na svoje pracoviště. Tam si otevřel noviny, a dokud byly ještě čerstvé, v klidu je pročítal. Jednoho dne ale na jeho pracovním stole ležela obálka. Zprvu si ji nevšiml, protože ji překrylnovinami. Když ale dočetl na poslední stránku, všiml si bílé obálky bez adresy a bez známky. Stálo na ní jen tiskacím písmem jeho jméno: ŠIMRAL.

Dlouho přemýšlel, co to může být za obálku, vždyť žádnýdois nečekal. Nervózně přecházel kolem stolu a občas na ni vrhl pátravý pohled. Bílá obálka ležela na stole s tichou nevinností. Když ani po dvou hodinách nebyl schopen přijít na to, od koho může být, vrhl se ke stolu, s lačnou dychtivostí vzal skalpel na preparaci zvířat a obálku rozřízl. Uvnitř stálo oznámení, že pan Šimral po celoživotním docházení do práce dospěl dodůchodového věku, a je mu tudíž tímto za jeho práci poděkováno a


7

covní poměr s ním ukončen. Zítra už nemusí do Akademie věd

chodit. S pozdravem doc. RNDr. Ivan Jakoubský, DrSc., ředitel

AV ČR.

Pan Šimral si chtěl sednout, protože se mu podlamovala z té zprávy kolena, pak si ale uvědomil, že už sedí. Vstal tedy, aby mohl znovu usednout. Udělalo se mu trochu lépe. Výborně,uvědomil si pan Šimral, rozptýlím své chmurné myšlenky trochou pohybu. Vstal a usedl ještě asi osmkrát, než se ozval zvoneček, kterým potkani dávaly najevo, že mají hlad.

Nasypal jim do misky zrní, do druhé dal vodu a hledě na ně stále zamyšleněji, říkal si: „Kdo se o vás teď postará, drobátka moje. Kdo vám dá najíst a napít, kdo vám přichystá postýlku, kdo vás uchlácholí, až vám bude úzko? Kdo vám bude předčítat ze Světové encyklopedie, aby se vám dostalo také trochu toho vzdělání? Kdo vám bude ťukat na okénko terária, abyste měli sdostatek kognitivních podnětů, kdo se vás bude ptát, jak vám je, a kdo mi zase neodpoví? Je mi to všechno tak líto,“ vzdychl si pan Šimral.

Bylo už po třetí hodině odpolední a pan Šimral stále ještě nestál ve dveřích připravený k odchodu. Věci si balil pomalu a pokukoval po potkanech v teráriu. Víte co, holátka moje? Já to tak nenechám. Vezmu si vás všechny domů a tam se o váspostarám. Pan Šimral se oblékl, vzal si svoje věci a nakonec otevřel aktovku a opatrně do ní vložil všechny čtyři potkany, co je tady choval pro pány doktory biológie. Aktovku zavřel, jemně jipohladil, naposledy se rozhlédl po svém pracovišti a pak bez jediné ukáplé slzy vyšel ven.


8

Jak pan Šimral vzpomínal

To bylo jedno úterní dopoledne, když paní Lopatková umývala

schody. Pan Šimral po mokrých schodech prošel ven, když si šel

do trafiky koupit noviny, a pak po nich v zablácených botách

přešel nazpátek, když se vracel. Paní Lopatkovou mohli omývat.

Praštila hadrem na podlahu a neudržela se: „To musíte neustále

courat sem a tam, pane Šimrale?“

Pana Šimrala ta otázka zaujala. Zastavil se a vážně o nípřemýšlel. „Nu, paní Lopatková, jak to probírám ze všech stran, nedokážu přijít na způsob, jak si koupit noviny, aniž bych se musel cournout ven a zase nazpátek. Ledaže bych vyšel ven a zdržel se tam dostatečně dlouho, takže by pak můj příchod byl spíše návrat po dlouhé době odněkud, a ne courání, ale zase nevím, za jak dlouho by to muselo být, a také nevím, kam bych šel. Kdyby bylo léto a pěkné počasí, snad bych mohl zajít do parku a pročítat tam noviny, ale teď je zima a venku je pěkná plískanice, takže o procházce do parku nemůže být ani řeč,jelikož já mám ledviny, víte, paní Lopatková, a ty by mi mohlynastydnout. Také bych snad mohl zajít do Akademie věd podívat se na své kolegy, jenomže nevím, jak rádi mě uvidí, když jsem jim při svém odchodu do důchodu odnesl jejich laboratorní zvířátka. Snad bych mohl...“

„Ale pane Šimrale,“ zvolala paní Lopatková, „vy jste mě vzal vážně? To mě opravdu mrzí. Vždyť vy jste tak milý a slušný pán. Poslechněte, nechcete zajít ke mně na kávičku? Vy umíte


9

tak krásně vyprávět. S vámi se člověk nenudí. Trochu sipopovídáme. Vždyť bydlíme v jednom domě vedle sebe a nic o sobě

nevíme.“

Nebyla to tak docela pravda, protože paní Lopatková se do domu přistěhovala před dvanácti lety a za tu dobu se potkali na chodbě osm tisíc stotřicetkrát, už stoosmačtyřicetkrátvynadala panu Šimralovi, šestapadesátkrát ho pozvala na návštěvu, což šestapadesátkrát odmítl, vždy s výmluvou, že spěchá do práce. Tuto výmluvu teď neměl.

„Ale, no tak snad bych mohl...“ zaváhal pan Šimral. Vešli do bytu paní Lopatkové a sousedka hned dala vařit vodu na kávu a na stůl donesla i kousek bábovky, který už týden schovávala pro syna, jenže syn nešel a nešel.

„Vemte si a povězte mi něco o sobě,“ vybídla ho paníLopatková.

A tak pan Šimral začal vyprávět svůj životní příběh.

„Narodil jsem se v roce 1939 v Roudnici nad Labem. Moje maminka byla krejčová a můj tatínek jezdil nákladní lodí po Labi. Když mi bylo sedm let, tatínek vyjel lodí do Hamburku a už se nevrátil. Vyrůstal jsem tedy sám s maminkou a několikasourozenci. Byl jsem nejmladší, a proto mi ani nepřišlo, že doma není otec, protože se o všechno postarali bratři a sestry. Pak jsem vyrostl, jak už se to člověku přiházívá, vyrostl jsem a vyučil se číšníkem. Když mi bylo dvaadvacet let, chodil jsem s jednoudívkou. Bohužel jsem ji prohrál v kartách, neboť mojí zálibou bylo po směně sedávat s partičkou a věnovat se karbanu. Byla toškoda, protože jsme se měli brát. Jednoho dne se ale na mne usmálo štěstí a já donesl domů slušný obnos peněz. Moje další dívka byla ráda, tak ráda, že sama určila, kam peníze doma schováme, aby byly v bezpečí. Když jsem o několik dní později přišel domů,


10

til jsem, že se odstěhovala. Zřejmě potřebovala nějakou hotovost

na cestu, a tak vybrala i naši skrýš. Po nějaké době jsem přestal

s kartami, ale zase jsem začal pít, protože číšník, že ano, ten má

k alkoholu blízko, řekl bych, že nejblíž ze všech lidí. Několik žen

ode mne kvůli tomu uteklo, ale jedna zůstala, jelikož si umínila,

že mě toho pití odnaučí. Šla na to od lesa. Řekla si, že bude pít

se mnou, abych toho vypil o to míň. Jenomže to odnesla její játra

a chuděra umřela na cirhózu. Další ženu svého života jsem měl

rád, moc rád, ale byla tak hádavá, pomlouvačná a nesnášenlivá,

že mě nezbylo v rámci zachování duševního zdraví nic jiného,

než utéci. Utekl jsem do Prahy a tady jsem se zařekl, že už seženami nechci mít nic společného. Vzal jsem místo v Akademii věd

a zůstal tam dvacet roků věrný jen myším, krysám a potkanům.“

„Ale nepovídejte,“ zvolala paní Lopatková, „takové osudy jste si prožil. Ale copak je to za důvody zanevřít na všechny ženský? Však nejsou všechny stejný. Podívejte se kupříkladu na mě.Nepiju, příležitostný karban toleruju, jsem mírná jako holoubátko a zdravá jako cukrová řepa. A i vy jste se hodně změnil. Zmoudřel jste a víte už svý. No, nemám pravdu?“

„Máte pravdu,“ pokývl pan Šimral, „a pročpak vy jste zůstala sama, paní Lopatková?“

„Ale to to letí, to to letí, už bude hnedle dvanáct hodin. Mám ještě fůru schodů před sebou. No, o sobě vám povykládám snad až jindy. Zase se zastavte, pane Šimrale. Vždyť vy jste takovej hodnej a milej pán. A tak málo toho o sobě víme, přestože jsme sousedi.“

„Děkuji za kávu i bábovku, paní Lopatková,“ zvedl se panŠimral. Nasadil si klobouk a odkráčel z bytu na chodbu a pak do druhého patra k sobě domů. Nechal po sobě jen řadu černých šlápot začínajících v kuchyni paní Lopatkové.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist