načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pán návratů Osudové cykly -- aneb Jak přichází smrt - František Kruml

Pán návratů   Osudové cykly -- aneb Jak přichází smrt

Elektronická kniha: Pán návratů Osudové cykly -- aneb Jak přichází smrt
Autor:

Na základě sledování cykličnosti času a pozorování opakujících se jevů na obloze, především pak z pozorování babylónských astrologů, vzniklo učení o věčném návratu. Také ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 630
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Téma: astrologie, numerologie, okultismus
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1381-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na základě sledování cykličnosti času a pozorování opakujících se jevů na obloze, především pak z pozorování babylónských astrologů, vzniklo učení o věčném návratu. Také numerologie zastává představu, že vše se děje rytmech a cyklech. Podobně jako astrologie dělí i numerologie lidský život na různé fáze a předpovídá budoucnost podle návratů. Při předpovídání budoucnosti pracuje kromě jiného také s devítiletými cykly. Určité motivy a situace, vyjádřené číselnými hodnotami osobních roků, se mají opakovat v intervalech devíti let, tedy např. ve věku 9, 18, 27, 36 let. S každým devítiletým cyklem může takový návrat nabývat na intenzitě. To se samozřejmě týká i „smrtících návratů“, opakujících se motivů ohrožení života, umírání a smrti.

V první části knihy autor demonstruje fungování devítiletých cyklů na příkladech osudů několika známých a slavných osobností. Ve druhé pak vysvětluje široké historické souvislosti, týkající se astronomie, astrologie, kalendářních systémů, příslušných božstev, způsobů věštění atd.

(osudové cykly, aneb, Jak přichází smrt)
Zařazeno v kategoriích
František Kruml - další tituly autora:
Numerologie číselných mřížek Numerologie číselných mřížek
Sluneční astrologie Sluneční astrologie
Numerologie Numerologie
 (e-book)
Sluneční astrologie Sluneční astrologie
 (e-book)
Numerologie číselných mřížek Numerologie číselných mřížek
 (e-book)
Numerologie Numerologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

František Kruml

PÁN NÁVRATŮ

Osudové cykly aneb Jak přichází smrt

copyright © František Kruml, 2017

ISBN 978-80-7511-381-8

ISBN 978-80-7511-382-5 (epub)

ISBN 978-80-7511-383-2 (pdf )


František

Kruml

Pán

návratů

OSUDOVÉ CYKLY

aneb

Jak přichází smrt



Návraty



7

Smrtící návraty

Lidé se dnes v ekonomicky vyspělých zemích běžně doží

vají osmdesáti, devadesáti i sta let. Podle indické tradice

má být právě sto let standardní trvání lidského života.

Přesto se i taková délka života může jevit jako krátká

doba. Nikdo ovšem nemůže žít věčně. Už ve chvíli našeho

příchodu na svět se spolu s námi rodí i naše smrt. Jak praví

klasik: „Ta hodina, která život dala, už ho krátí“ (Seneca

Mladší). Každý vlastně umírá už od svého narození. Ně

kdo umírá dvacet, někdo padesát, někdo osmdesát nebo

sto let, ale všichni jsou nakonec vehnáni do náruče smrti.

Ta o sobě poprvé dává vědět už při našem příchodu na

svět. Často se umírá už při porodu nebo krátce po něm,

mnozí odcházejí ještě před dovršením jednoho roku ži

vota. Někdy smrt jenom zahrozí, ale po určité době se

znovu připomene. Má tendenci periodicky se vracet. Má

zálibu v návratech.

Rok našeho narození lze sčítáním zredukovat na jed

no z čísel od jedné do devíti. Tak například u roku 1900


8

nám vyjde číslo 1, protože 1 + 9 + 0 + 0 = 10 a 1 + 0 = 1.

Stejným způsobem lze zredukovat všechny roky našeho

života. Život jedince, který se narodil v roce 1900 a dožil

se 81 let, lze podle redukcí roků jeho života rozdělit do

devíti cyklů po devíti letech. Podle těchto redukcí můžeme

také sestavit následující tabulku:

6 – 1905 1914 1923 1932 1941 1950 1959 1968 1977

7 – 1906 1915 1924 1933 1942 1951 1960 1969 1978

8 – 1907 1916 1925 1934 1943 1952 1961 1970 1979

9 – 1908 1917 1926 1935 1944 1953 1962 1971 1980

1 1900 1909 1918 1927 1936 1945 1954 1963 1972 1981

2 1901 1910 1919 1928 1937 1946 1955 1964 1973 –

3 1902 1911 1920 1929 1938 1947 1956 1965 1974 –

4 1903 1912 1921 1930 1939 1948 1957 1966 1975 –

5 1904 1913 1922 1931 1940 1949 1958 1967 1976 –

Redukce roků vytvářejí v tabulce devět linií, z nichž

každá obsahuje roky se stejným „příčným součtem“. Nej

významnější je linie s rokem narození, kterou můžeme

označit jako „linii zrození“ nebo jako „vrcholovou linii“.

Tuto linii, na které se spolu s námi zrodila i naše smrt,

můžeme označit za primárně rizikovou. Řada lidí umírá

právě na této linii, která se tak pro ně stává i jejich „linií

úmrtní“ (jako u naší příkladové osoby, která se narodila

v roce 1900 a zemřela v roce 1981).

Smrt ovšem nemusí člověka dostihnout právě na linii

zrození. Může udeřit na kterékoli linii. Ta se pak stává

úmrtní linií daného jedince. Často se na této linii obje

vují různá varovná znamení. Tato znamení mívají po


9

dobu kritických roků. Jde o roky životních krizí, život

ohrožujících onemocnění, nehod, zranění a úrazů apod. Smrt se také připomíná nemocemi, nehodami a úmrtími

blízkých lidí, rodičů, dětí, přátel, životních partnerů nebo

i životních vzorů.

V našich životech často dochází k opakování různých

rizikových událostí, k jejich návratům. Jak uvidíme na příkladech, mají tyto návraty tendenci sledovat devítileté

cykly, přičemž s každým dalším cyklem mohou příslušná rizika nabývat na intenzitě. Smrt jedince může být obdo

bou nebo následkem události, k níž došlo například před

devíti nebo osmnácti lety.

V následujícím textu jsou uvedeny příklady návratů

na úmrtních liniích. Tyto příklady jsou demonstrová

ny na tragických osudech několika známých a slavných

osobností. V tabulce každé z těchto osobností předchází

úmrtnímu roku na inkriminované linii vždy nějaké varovné znamení, a to v podobě alespoň jednoho kritického roku s určitou rizikovou událostí, která se mohla stát předpovědí smrti dotyčné osobnosti.


10

Josef II. (1741–1790)

Josef II. z rodu habsbursko-lotrinského (13. 3. 1741 –

20. 2. 1790) byl arcivévoda rakouský, od roku 1764 král

římský, od roku 1765 císař Svaté říše římské německého

národa a spoluvladař své matky Marie Terezie, od roku

1780 uherský a český král.

4 1741 1750 1759 1768 1777 1786

5 1742 1751 1760 1769 1778 1787

6 1743 1752 1761 1770 1779 1788

7 1744 1753 1762 1771 1780 1789

8 1745 1754 1763 1772 1781 1790

9 1746 1755 1764 1773 1782 –

1 1747 1756 1765 1774 1783 –

2 1748 1757 1766 1775 1784 –

3 1749 1758 1767 1776 1785 –

1763: 27. listopadu zemřela na neštovice Isabella Marie

Parmská (*31. 12. 1741), první manželka Josefa II. Z 18. na

19. listopadu se u ní projevily neštovice a o dva dny později

porodila předčasně šestiměsíční holčičku, pokřtěnou jako

Marie Kristýna, která však již po dvou hodinách zemřela.

Isabella ji následovala za několik dnů. Pro Josefa II., který

svou ženu velmi miloval, to byla velká ztráta.

1790: 18. února, den po porodu své prvorozené dcery,

zemřela Alžběta Vilemína Württemberská (*1767), choť

Františka I. (1768–1835), pozdějšího císaře Františka II.,

synovce Josefa II. Stárnoucí císař Josef II., který zůstal i po

druhém manželství s Marií Josefou Bavorskou (1739–1767)


11

bezdětný, si svého synovce velmi oblíbil a počítal s ním

jako se svým nástupcem. Našel mu také vhodnou man

želku, kterou se stala Alžběta Vilemína Württemberská.

Sňatek se konal 6. ledna 1788 ve Vídni. O rok později už

byla Alžběta v jiném stavu. Její zdraví se však záhy výraz

ně zhoršilo. S císařem Josefem měla Alžběta velmi vřelý

vztah a byla mu potěchou v jeho posledních dnech. Když

ho 15. února uviděla po posledním pomazání na smrtelné

posteli, omdlela. O dva dny později přivedla na svět dceru

Luisu Alžbětu. Porod byl dlouhý a těžký a lékaři museli

nakonec použít kleště. Dítě se narodilo silně poškozené

a po roce a půl zemřelo. Alžběta zemřela den po porodu

na silné poporodní krvácení. Dva dny nato, 20. února,

zemřel také císař Josef II.

Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832)

Johann Wolfgang von Goethe (28. 8. 1749 – 22. 3. 1832)

byl největší německý básník, prozaik, dramatik, vrcholný

představitel literárního klasicismu, historik umění, umělecký kritik a filozof. Působil rovněž jako právník a přírodovědec.

1 – 1856 1865 1874 1883 1892 1801 1810 1819 1828

2 – 1857 1866 1875 1884 1893 1802 1811 1820 1829

3 1849 1858 1867 1876 1885 1894 1803 1812 1821 1830

4 1850 1859 1868 1877 1886 1895 1804 1813 1822 1831

5 1851 1860 1869 1878 1887 1896 1805 1814 1823 1832

6 1852 1861 1870 1879 1888 1897 1806 1815 1824 –

7 1853 1862 1871 1880 1889 1898 1807 1816 1825 –

8 1854 1863 1872 1881 1890 1899 1808 1817 1826 –

9 1855 1864 1873 1882 1891 1800 1809 1818 1827 –

1869: Goethe se zotavoval z těžké choroby, která ho už v deva

tenácti málem připravila o život. Koncem července roku 1768

ho na studiích práv v Lipsku postihlo život ohrožující „chrlení

krve“, prudké krvácení (hematorea), k němuž pravděpodobně došlo v důsledku plicního onemocnění. Šlo nejspíš o plicní krvácení při tuberkulóze. Goethe přerušil studium a odjel k rodičům do Frankfurtu nad Mohanem. Následovalo rok

a půl trvající období rekonvalescence, které bylo přerušeno ně

kolika zvraty. Na studia se Goethe vrátil až v dubnu roku 1770.

1805: Počátkem února začaly Goetha poprvé sužovat

úporné ledvinové koliky, které se pak v určitých časových odstupech vracely. Trápily ho také „revmatické ataky“

a „záchvaty dny“, bolesti krku od zánětů mandlí, zánětlivé


13

otoky dásní a tváří, bolesti zubů a také potíže způsobené

zvyšující se arteriosklerózou, které byly provázeny závra

těmi a bolestmi v srdeční krajině. Goethe toho roku také

ztratil blízkého člověka. Dne 9. května skonal ve Výmaru

Goethův přítel, spisovatel, básník a dramatik Friedrich

von Schiller (*10. 11. 1759). Pravděpodobně zemřel na

akutní zápal plic vyvolaný tuberkulózním onemocněním.

Pitva ukázala, že Schillerův levý plicní lalok byl zcela

zničený. Ledviny měl téměř rozložené a také některé další

orgány – žlučník, slezinu a srdce – měl silně poškozené.

1823: V únoru utrpěl Goethe srdeční infarkt. Od 11. úno

ra pociťoval celkovou nevolnost, která byla provázena

bolestmi hlavy. 17. února se ho zmocnila dvouhodinová

zimnice, s níž se zároveň dostavila svíravá bolest na hrudi,

vyvolávající silný pocit úzkosti. Následovala silná bolest

v srdeční krajině a dušnost. 18. února lékaři přikročili

k opatřením, která měla upravit Goethův krevní oběh –

přiložili mu pijavice, pustili mu žilou, použili baňkování,

do srdeční krajiny mu přikládali lokální tlakové obvazy

s křenovým výtažkem. 19. února Goethe stále pociťo

val bolest u srdce. Dostavila se horečka a pacient občas

upadal do deliria. Jeho stav se střídavě zlepšoval a zhoršoval.

23. února byla situace nejhorší. Ráno toho dne řekl Goethe

svému synovi Augustovi: „Smrt stojí kolem mě ve všech

koutech.“ Následujícího dne mu řekl: „Tohle je boj mezi

životem a smrtí.“ Téhož dne došlo ke kritickému poklesu

horečky. Od 25. února se začal pacientův stav zlepšovat.

27. února už vypadal mnohem lépe. O dva dny později se cítil


14

tak dobře, že si mohl poprvé znovu vyjít do zahrady. Goethe

se rychle zotavoval. V červenci odcestoval do Mariánských lázní, kde se seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von

Levetzow (1804–1899). Goethe mladé Ulrice zcela propadl

a uvažoval dokonce o tom, že se s ní ožení. Došel ale nakonec

k závěru, že je ve svých čtyřiasedmdesáti letech příliš starý

a že si svou lásku musí odříci. Uvědomil si, že se jeho život

chýlí ke konci. Své poznání vyjádřil slovy: „Uzlík jsem si už svázal a čekám na příkaz k odchodu.“ Příkaz k odchodu přišel o devět let později, v roce 1832.

1832: 16. března Goethe onemocněl. Šlo o infekci dýchacích cest.

Podle všeho ho postihla horečnatá bronchitida nebo akutní

zápal plic. Už když se den předtím vrátil z odpolední vyjížďky, kterou vykonal za velmi chladného a větrného počasí, necítil

se Goethe dobře. Jedl s nechutí a brzy se odebral na lože, kde pak strávil téměř bezesnou noc, sužován zimnicí, návaly horka,

suchým kašlem a nepříjemnými bolestmi na hrudníku. Pří

činou nevolnosti se zdálo být nachlazení. 16. března proležel

Goethe celý den v posteli. 19. března se zdálo, že se jeho stav

zlepšuje a že nemoc ustupuje. 20. března však Goetha posti

hl další srdeční infarkt, na jehož následky 22. března kolem

11:30 zemřel. Goethova mrtvola byla vystavena 26. března

dopoledne v jeho domě na výmarském Frauenplanu, kde ji

bylo možné ještě jednou spatřit. K tomuto účelu byly básníkovy ostatky, pečlivě obložené ledem, uloženy v jeho pracovně. Téhož dne v pět hodin odpoledne se konal státní pohřeb.

Johann Wolfgang von Goethe byl uložen do knížecí hrobky

ve Výmaru po boku svého přítele Friedricha von Schillera.


15

Alžběta Bavorská (1837–1898)

Alžběta Amálie Evženie Bavorská, německy Elisabeth

Amalie Eugenie in Bayern (24. 12. 1837 – 10. 9. 1898), zná

má jako Sissi, byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů

a od roku 1854, po svém sňatku s císařem Františkem

Josefem I. (1830–1916), rakouská císařovna.

4 – 1840 1849 1858 1867 1876 1885 1894

5 – 1841 1850 1859 1868 1877 1886 1895

6 – 1842 1851 1860 1869 1878 1887 1896

7 – 1843 1852 1861 1870 1879 1888 1897

8 – 1844 1853 1862 1871 1880 1889 1898

9 – 1845 1854 1863 1872 1881 1890 –

1 1837 1846 1855 1864 1873 1882 1891 –

2 1838 1847 1856 1865 1874 1883 1892 –

3 1839 1848 1857 1866 1875 1884 1893 –

1853: Alžběta se poprvé setkala s Františkem Josefem

v srpnu roku 1853 v císařských lázních Bad Ischl, kde

mělo být domluveno zasnoubení mladého císaře s její

sestrou Helenou. Císařova matka, arcivévodkyně Žofie,

byla sestrou vévodkyně Ludoviky Bavorské. Obě ženy

společně vymyslely plán, jak Františka Josefa oženit.

K domluvení zásnub byl zvolen i vhodný okamžik, císa

řovy 23. narozeniny. U příležitosti setkání v Bad Ischlu

byly císařovi představeny obě jeho sestřenice, Helena

i Alžběta. Vyhlédnutou císařskou nevěstou byla deva

tenáctiletá Helena, zvaná Nené, která také byla pro tuto

úlohu vychována. František Josef si ale vybral její mlad

ší sestru, patnáctiletou Alžbětu, zvanou Sissi, do které


16

se na první pohled po uši zamiloval. Dne 18. srpna, při

hostině o císařových narozeninách, už seděla Sissi vedle

Františka Josefa. Následujícího večera bylo oznámeno

zasnoubení Františka Josefa I. Rakouského s Alžbětou,

vévodkyní v Bavorsku. K setkání a zasnoubení Františka

Josefa s Alžbětou Bavorskou však vůbec nemuselo dojít.

Dne 18. února 1853 byl totiž život Františka Josefa ohro

žen při pokusu o atentát. Císař toho dne konal jednu ze

svých pravidelných procházek po vídeňských baštách,

středověkém městském opevnění, které dosud obklopovalo staré město a oddělovalo je od předměstí. Poblíž

Korutanské brány se naklonil přes zídku, aby se podíval

na vojáky cvičící v městském příkopu. V tu chvíli k němu

zezadu přiskočil mladý muž s dlouhým kuchyňským nožem s oboustrannou čepelí. Vrhl se na císaře a bodl

ho do zátylku. František Josef zavrávoral a jeho uniforma

se začala zbarvovat krví. Pobočník Maxmilian Karl von

O’Donell, který císaře doprovázel, tasil šavli a vrhl se na

útočníka. Na pomoc mu přispěchal jeden z kolemjdoucích,

řeznický mistr Ettenreich. Společnými silami atentátníka

zpacifikovali. František Josef si mezitím tiskl na krvácející

ránu kapesník. Po chvíli dorazila policie a atentátníka

zadržela. Byl jím krejčovský tovaryš János Libényi (*1831), maďarský nacionalista. (Při vyšetřování vyšlo najevo, že pachatel už čtrnáct dní sledoval Františka Josefa při jeho procházkách na baštách a čekal na vhodný okamžik k útoku; vražedný nástroj si koupil na tržišti.) Zraněný císař

se odebral do blízkého paláce vévody Albrechta, kde se

jeho pobočník snažil zastavit silné krvácení přikládáním


17

šátků. Pak se dostavili lékaři a dopravili Františka Jose

fa v kočáře do Hof burgu. Tam mu jeho osobní chirurg

vyholil vlasy a ošetřil ošklivě vypadající zranění. Císaři

pravděpodobně zachránil život tuhý límec jeho hulán

ské uniformy, který útočníkovu ránu ztlumil a zabránil

tak nejhoršímu. Nějak ale při útoku utrpěl panovníkův

zrak, protože František Josef viděl všechno rozmazaně.

Vyšetřování atentátu ukázalo, že Libényi sloužil v letech

1848–1849 v revoluční uherské armádě. U soudu uvedl,

že se chtěl jako maďarský vlastenec pomstít za prohranou

revoluci. Za útok na císaře byl Libényi odsouzen k trestu

smrti a 26. února 1853 popraven.

1889: 30. ledna zemřel násilnou smrtí za nejasných okol

ností korunní princ Rudolf Habsburský (*21. 8. 1858),

jediný syn Františka Josefa a Alžběty Bavorské. František

Josef chtěl mít z dlouho očekávaného následníka trůnu

především skvělého vojáka. Rudolf se proto hned při svém

narození stal plukovníkem a majitelem 19. pěšího pluku.

V šesti letech dostal vlastní dvůr a nejvyššího hofmistra,

generálmajora hraběte Gondrecourta, který byl zároveň

i jeho vychovatelem. Ten Rudolfa podrobil tvrdému vojen

skému výcviku. Císařovna Alžběta se přímo zhrozila, jak

na Rudolfa působí Gondercourtův vojenský dril, a rázně

proti němu zakročila. Zasadila se o jeho nahrazení hrabě

tem Latourem, který měl k jejímu synovi citlivější přístup.

V červenci 1877 ukončil Rudolf svá studia a jeho novým

nejvyšším hofmistrem se stal Karel hrabě Bombelles, kte

rý začal Rudolfa lákat za milostnými avantýrami. Když


18

Rudolf přijel v roce 1878 do Prahy, kde narukoval jako

c. k. plukovník 36. pěšího pluku, užíval si relativní volnosti.

Začal se zúčastňovat různých zábav, výstředností, pitek

a dobývání ženských srdcí. Napravit ho mělo manželství.

Vyhledali mu proto nevěstu, mladičkou princeznu Štěpánku

Belgickou (*21. 5. 1864), druhou dceru belgického krále

Leopolda II. Sňatek byl uzavřen 10. května 1881. Dne 2.

září 1883 porodila Štěpánka dceru Alžbětu. Zpočátku se

zdálo, že Rudolf je v manželství spokojen. Brzy se však

rodinnému životu odcizil a znovu začal s nepořádným

a divokým způsobem života. V roce 1886 jej postihla

zdravotní katastrofa. Propukla u něj kapavka, tehdy ne

vyléčitelná nemoc, kterou nakazil i svou manželku. Té

komplikovaný průběh onemocnění způsobil neplodnost.

V březnu 1887 si Rudolf vzal poprvé na radu lékaře proti

trýznivým bolestem morfium, na kterém si rychle vypěs

toval závislost. To spolu s alkoholem a dalšími milostnými

avantýrami dále zhoršovalo jeho situaci. Vystupňovala se

u něj nervozita a agresivita, propadal melancholii a de

presím. Jeho situaci zhoršovaly také manželské neshody,

výčitky a žárlivé výstupy jeho ženy, které nedokázal být

věrný. Téhož roku se Rudolfovou další milenkou stala

sedmnáctiletá baronesa Marie Vetserová (*17. 3. 1871),

s níž korunního prince seznámila jeho sestřenice hra

běnka Marie Larischová, neteř císařovny Alžběty. Rudolf

začal uvažovat o rozvodu a o sňatku s Marií Vetzerovou,

která mezitím otěhotněla. Se svou žádostí se obrátil na

císaře a posléze i na papeže, ale neúspěšně. Koncem roku

1888 prý začal uvažovat o sebevraždě. Dne 30. ledna 1889


19

byl korunní princ Rudolf nalezen mrtev ve své posteli

v Mayerlingu, v malém lovčím zámečku nedaleko Vídně ve

Vídeňském lese. Vedle něj ležela mrtvola baronesy Marie

Vetzerové. Obě těla ležela v tratolišti krve. Podle obdukční

zprávy zemřel Rudolf „po roztříštění lebky a předních

partií mozku“. Zpráva dále říkala, že k uvedenému roz

tříštění „došlo z bezprostřední blízkosti po vpálení kulky

do pravého spánku“, že „není pochyb o tom, že si jeho c.

a k. Výsost tuto ránu způsobila sama a že smrt nastala okamžitě“. Zastřelena byla i Rudolfova milenka. Podle

všeho ji zastřelil svým revolverem sám Rudolf, který tedy

nebyl jen sebevrahem, ale i vrahem. Když se císař dověděl o Rudolfově smrti, zhroutil se. Prý padl na zem a plakal.

Pak až do své smrti o Rudolfovi nepromluvil ani slovo.

Když se krutou pravdu o mayerlingské tragédii dozvěděla

císařovna Alžběta, začala hořce plakat. Od smrti svého

syna pak chodila oděna jen v černém.

Kolem posledních hodin života korunního prince

Rudolfa se vynořila řada nejasností. Objevily se různé

verze o pravých příčinách Rudolfovy smrti. Hodně se

mluvilo o ošklivé scéně, k níž došlo 27. ledna, kdy prý císař odmítl dát korunnímu princi souhlas k rozvodu

a zle mu vyčinil za to, že za jeho zády usiloval u papeže o anulování svého sňatku. Když Rudolf nezískal souhlas k rozvodu a nemohl se oženit s Marií Vetzerovou, která

byla v době své smrti ve 4. až 5. měsíci těhotenství, chtěl

prý všechno ukončit a domluvil se s Marií Vetzerovou

na společné sebevraždě zastřelením. Dnešní historikové

se vesměs kloní právě k této verzi, o níž byl od samého

začátku přesvědčen i František Josef. Císařská rodina

se snažila všechno ututlat a zamlžit, aby pravda o smrti korunního prince nevyšla najevo. Díky tomu začala mezi lidmi kolovat celá řada fantastických verzí o mayerlingské tragédii. Byla mezi i verze „nejzakázanější“, verze o „sexuální nehodě“, která popírala teorii o Rudolfově nešťastné lásce k Marii Vetzerové, kvůli níž si korunní princ nakonec sáhl na život. Podle této verze se císaři při poslední rozmluvě s Rudolfem podařilo přesvědčit svého

syna, aby se se svou milenkou rozešel. Marie Vetzerová, která tušila, že ji princ opouští, navštívila tehdy hraběnku Larischovou a přísahala před ní, že opustí-li ji princ, pomstí se mu takovým způsobem, že už nikdy nebude moci patřit jiné ženě. Hraběnka Larischová byla hrozivou přísahou Vetzerové velmi znepokojena a okamžitě napsala

Rudofovi, aby ho varovala před pomstou zhrzené milen

ky. Když se Vetzerová dověděla, že Rudolf chce poměr

s ní opravdu ukončit, vylákala ho k poslední schůzce na

Mayerling, kde ho pak ve spánku vykastrovala břitvou.

Rudolf, probuzený ukrutnou bolestí, sáhl v nepříčetném

hněvu po revolveru, zastřelil ženu, která mu zničila život,

a pak obrátil zbraň proti sobě.

Výše uvedená „sexuální“ verze nachází oporu v de

vítiletých cyklech. K mayerlingské tragédii došlo v roce

1889, který leží na linii 8, na které najdeme také roky 1853

a 1898. V roce 1853 byl císař František Josef při pokusu

o atentát pořezán nožem s oboustranným ostřím a v roce

1898 byla císařovna Alžběta při útoku anarchisty probod

nuta naostřeným pilníkem. V obou případech se jednalo o motiv, který lze označit jako pomstu. V obou případech

bylo použito řezného nástroje a v obou případech skon

čili pachatelé násilnou smrtí. Verze o „sexuální nehodě“

korunního prince Rudolfa má podobný scénář jako vra

žedné útoky na jeho rodiče. Podle „sexuální“ verze byl

také Rudolf napaden řezným nástrojem (břitvou), i zde

měla být motivem pomsta a i zde po útoku následovalo

potrestání, které připomíná popravu. (János Libényi, který

zaútočil na Františka Josefa, byl odsouzen k trestu smrti

a popraven. Luigi Lucheni, který zavraždil císařovnu

Alžbětu, byl odsouzen k doživotnímu žaláři, kde nakonec

spáchal sebevraždu.)

Od smrti korunního prince Rudolfa chodila císařovna

Alžběta oděna jenom v černém. Až do své smrti nedoká

zala odpustit hraběnce Larischové „spoluvinu“ na synově

smrti. Rudolf nebyl prvním dítětem, které ztratila. Když

byla dne 24. dubna 1854 ve svých šestnácti letech pro

vdána za císaře Františka Josefa I., očekávalo se od ní, že

brzy přivede na svět následníka trůnu. Císařskému páru

se narodily čtyři děti: dcery Žofie (*1855) a Gisela (*1856), korunní princ Rudolf (*1858) a dcera Marie Valerie (*1868).

V roce 1857 zemřela v pouhých dvou letech nejstarší Žofie.

Alžběta si tehdy vydobyla právo vzít s sebou své děti na

cesty. Malá Žofie ale na cestách velmi vážně onemocněla

a po několika dnech zemřela. Pro Alžbětu to byla velká

rána. Císařova matka, která si osobovala právo na vý


22

hradní slovo u dvora, Alžbětě smrt malé Žofie neustále

vyčítala a snažila se jí bránit ve výchově ostatních dětí.

Už po zasnoubení s Františkem Josefem pocítila Alž

běta tlak vídeňského dvora. Po příchodu do Vídně ji

rakouská šlechta přijala velmi chladně. Její manželství

bylo šťastné pouze několik málo let po svatbě, k čemuž

významnou měrou přispěla právě císařova matka Žofie.

Alžbětu svazovala dvorská etiketa a život u dvora ji nu

dil. Vždy toužila po svobodě a volnosti, byla romanticky

založená, měla velký cit pro přírodu a umění. Milova

la poezii a od dětství skládala básně. Velmi obdivovala

básníka Heinricha Heineho, kterého ve své tvorbě často

napodobovala nebo citovala. V nepřátelské atmosféře vídeňského dvora se necítila dobře. Ráda jezdila do Uher.

Přátelila se s maďarskou šlechtou, která ji milovala. Časem

si prosadila maďarské dvorní dámy, které se staly jejími

věrnými přítelkyněmi a jedinými důvěrkyněmi. Alžběta velmi obdivovala rytířské vystupování Maďarů, jejich

temperament, nezkrotnost, zálibu v tanci a hudbě a také v divokých jízdách na koních. Sama se zúčastňovala takových jízd maďarskou pustou, často na neosedlaném koni.

Při lovech jezdívala vpředu a neohroženě přeskakovala

překážky. Denně dokázala unavit až tři koně. Byla poklá

dána za jednu z nejlepších jezdkyň své doby. Při jízdách

na koni ji doprovázeli velcí psi, dogy a bernardýni, které velmi milovala. Na koni jezdila obkročmo, „mužským“

způsobem bez dámského sedla, což bylo v tehdejší době

pro ženu v jejím postavení něčím skandálním. Dovolila si

23

také vystupovat jako amatérská krasojezdkyně. Ve dvorní

jízdárně císařského zámku v Gödölö měla zřízenou cirku

sovou manéž, ve které se pravidelně pořádala vystoupení

s doprovodem cikánské hudby. Pro cikány měla velkou

slabost, často je zvala do císařského zámku v Gödölö, kde

je hostila a obdarovávala. K nelibosti císaře připomínalo

okolí zámku v létě nebo na podzim spíše cikánskou ko

lonii. Císařovna provozovala i jiné sporty. Věnovala se

gymnastickým cvičením, hodně plavala (nejraději v moři)

a podnikala velmi dlouhé a náročné túry do hor, které

často připomínaly závody v běhu. Také díky tomu byla

pokládána za nejkrásnější panovnici Evropy. Svým vzhle

dem byla Alžběta přímo posedlá. Za svou největší chloubu

považovala své hnědé, měkké, husté a dlouhé vlasy, které

dosahovaly až na zem. Každý den jí musela kadeřnice

předkládat vyčesané vlasy. A když se císařovně zdálo, že

ji jich příliš mnoho, neváhala kadeřnici uštědřit políček.

Mytí a následné rozčesávání císařovniných vlasů vyžado

valo celý aparát služebnictva. Kromě spousty žloutků bylo

k této důležité proceduře používáno také velké množství

té nejlepší vlasové vody. Císařovninou další posedlostí

byla její váha. Od dvaceti let držela přísné až drastic

ké odtučňovací kúry. Její váha nesměla nikdy překročit

55 kilogramů. Aby zůstala štíhlá, jedla velmi málo. Každý

den pila silné extrakty ze syrového hovězího masa, šťávy

ze zvěřiny, kuřat a bažantů. Nechávala se třikrát denně

vážit, a shledala-li, že přibrala i jen několik dekagramů,

učinila okamžitě přísná opatření v jídle. Také se snažila

být neustále v pohybu. V místnostech, jimiž procházela,

24

nechávala vždy otevřené dveře. Ve svých komnatách si

nesedala. Místo židlí používala zvláštní klekátka. Podle

všeho trpěla mentální anorexií.

Drastické diety a enormní fyzická zátěž si záhy vy

braly svou daň. Alžběta velmi rychle zestárla. Zhruba

od pětačtyřiceti let se již nenechávala portrétovat nebo

fotografovat. Dostavily se zdravotní potíže a císařov

na zanedlouho vážně onemocněla. V roce 1894 bylo její

zdraví již velmi podryto. Měla nemocné srdce a ze zdra

votních důvodů už nemohla jezdit na koni. Dvorní lékař

jí doporučil ozdravný pobyt na Madeiře. Od té doby byla

císařovna stále na cestách. Zásadním přelomem v jejím

životě byla tragická smrt korunního prince Rudolfa v roce

1889, z níž se Alžběta již nikdy nevzpamatovala. Po ztrátě

jediného syna z ní začala vyprchávat životní síla. Začala

také pochybovat o své víře. Rozdala většinu svých šperků

a začala chodit výhradně v černém, nosila černé jehlice ve

vlasech, černý závoj a černé perly. Málo mluvila, propadala

smutku a depresím, stahovala se do ústraní a stávala se

stále více podivínskou. Cestovala nazdařbůh po Evropě

v doprovodu několika dvorních dam. Hodně času trávila

v Řecku a na ostrově Korfu, kde si nechala zbudovat zámek

Achilleion. Přála si už jenom klid. Císaři jednou řekla, že

„život je pro ni utrpením, že smrt jí bude vykoupením, že

se zabije“. Na námitku, že pak přijde do pekla, odvětila,

že „peklo má člověk přece už na zemi“. Toužila po smrti

a nebála se jí. Nevěřila, že „existuje moc tak strašná, aby jí

nestačilo utrpení v životě a rvala by ještě duši z těla a dál

25

ji týrala“. Svému učiteli řečtiny jednou řekla, že život po

smrti neexistuje. Domluvila se s ním také, že ten, kdo

zemře dříve, dá druhému znamení z onoho světa. Nepříliš

šťastnému životu císařovny Alžběty učinil konec italský

anarchista Luigi Lucheni, který ji v roce 1898 zavraždil.

1898: 10. září byla Alžběta, císařovna rakouská a krá

lovna uherská, manželka Jeho apoštolského Veličenstva

Františka Josefa I., zavražděna u Ženevského jezera ital

ským anarchistou Luigim Luchenim. Onoho osudné

ho dne vyšla Alžběta z hotelu Beau Rivage a zamířila

do přístavu k parníku. Doprovázela ji hraběnka Irma

Sztarayová, její dvorní dáma. Náhle na Alžbětu zaútočil

neznámý muž a probodl ji ostrým trojhraným pilníkem.

Zprvu se zdálo, že do císařovny jenom někdo náhodou

strčil a srazil ji k zemi. Hraběnka Sztarayová pomohla

Alžbětě vstát a zeptala se, zda jí něco není. Císařovna

odpověděla, že se jí nic nestalo. Zvedla se a pokračovala

pevným krokem dál k parníku. Náhle zavrávorala. Ze

ptala se, zda není příliš bledá. Po chvíli prohlásila, že ji

bolí na prsou. Mezitím došly obě dámy na loď. Náhle se

císařovna zhroutila v mdlobách na palubu. Na lodi nebyl

žádný lékař. Přítomna byla pouze bývalá zdravotní sestra.

Kapitán parníku, který vůbec netušil, kdo dotyčná žena

je, doporučil dopravit omdlelou zpět do hotelu. Bylo mu

ale řečeno, že jde jen o ztrátu vědomí z leknutí, a že může

klidně vyplout. Alžbětě vpravili do úst kostku cukru

namočenou v éteru. Za chvíli se probrala a zeptala se, co

se vlastně stalo. Pak opět ztratila vědomí a už se nepro

26

brala. Když jí rozepjali šaty, uviděli na košili krvavou

skvrnu o velikosti mince a v levém prsu malou ranku.

Kapitán, který se mezitím dozvěděl, kdo zraněná žena

je, obrátil loď a zamířil ke břehu. Alžbětu dopravili na

nosítkách do hotelu Beau Rivage, kam přispěchal lékař

a po něm duchovní. Pitva prokázala, že příčinou Alžbětiny

smrti byla téměř devět centimetrů hluboká bodná rána

pod levou klíční kostí nad levým prsním hrotem, která

zlomila čtvrté žebro a probodla levou srdeční komoru.

Atentátníkem byl sedmadvacetiletý stavební dělník Luigi

Lucheni (*22. 4. 1873), italský anarchista. Původně prý

chtěl zavraždit vévodu Orleánského, který ale nakonec na

inkriminované místo nedorazil, protože se o chystaném

atentátu včas dozvěděl. Lucheni si proto jako náhradní cíl

vybral za oběť císařovnu Alžbětu. Vzápětí po svém činu

byl dopaden a následně odsouzen k doživotnímu žaláři.

Dne 16. října 1910 se ve své cele oběsil na koženém řeme

nu. Když se František Josef dozvěděl o tragickém konci

císařovny, prohlásil: „Nikdo neví, čím mi tato žena byla.“

Pak prý ještě řekl: „Tedy mrtva.“ Od té doby už nikdy

více o císařovně nemluvil. Stejně se měl císař zachovat

i v případě korunního prince Rudolfa, po jehož smrti prý

už nikdy nepronesl jeho jméno. Korunní princ Rudolf

zemřel v roce 1889. Zemřel na linii 8, na které v roce 1898

zemřela také císařovna Alžběta. Na linii 8 dostihla smrt

v roce 1916 také císaře Františka Josefa I.

27

Thomas Edward Lawrence (1888–1935)

Plukovník Thomas Edward Lawrence, známý jako Law

rence z Arábie (16. 8. 1888 – 19. 5. 1935) byl britský ces

tovatel, archeolog, arabista, tajný agent, vojenský stra

tég a spisovatel. Proslavil se především jako organizátor

arabského povstání proti Turecku během první světové

vá l k y.

5 – 1895 1904 1913 1922 1931

6 – 1896 1905 1914 1923 1932

7 1888 1897 1906 1915 1924 1933

8 1889 1898 1907 1916 1925 1934

9 1890 1899 1908 1917 1926 1935

1 1891 1900 1909 1918 1927 –

2 1892 1901 1910 1919 1928 –

3 1893 1902 1911 1920 1929 –

4 1894 1903 1912 1921 1930 –

1917: Lawrence působil jako koordinátor britsko-arab

ských akcí proti Turecku v tzv. hidžázské válce. Hidžáz,

region na západní straně Arabského poloostrova u Ru

dého moře, představoval nejvýznamnější část Arabského

poloostrova. Velkým úspěchem hidžázské války bylo

dobytí Widžhu, posledního přístavu v Hidžázu okupo

vaného Turky, který padl do rukou Arabů 25. ledna 1917.

Po úspěchu ve Widžhu si Britové v Egyptě uvědomili

hodnotu arabského povstání a slíbili dodat povstalcům

zlato, zbraně, obrněná vozidla, auta a motocykly. (Arabové

milovali hlavně motocykly, na kterých rádi konali cvičné

jízdy. Říkali jim „ďáblovi koně“ nebo „děti automobilů“.

Auta měli za „syny a dcery vlaků“, které zase pokládali

za „děti vlaků“ na hidžázské dráze, „poutnické železnici“

z Damašku do Medíny. Hidžázská dráha byla postavena

pro Turky německými inženýry. Záminkou pro její stavbu

bylo usnadnit cestu poutníkům do Mekky. Skutečným

důvodem však bylo umožnit vojenským posádkám sul

tána Abdula Hamida přístup do svatých měst jinudy než

Suezským kanálem, který až dosud představoval jedinou

bezpečnou cestu pro jeho jednotky. Sultán kladl důraz

na svůj zděděný titul Kalifa, vládce ortodoxních moha

medánů, a chtěl, aby svatá města byla pod jeho přímou vládou). Lawrence se měl v květnu 1917 vydat z Widžhu

s oddílem beduínských Arabů dobýt Akabu, strategicky

významný přístav na nejzazším bodě Rudého moře, ležící

na opačné straně Sinajského poloostrova než Suez. Akaba

představovala strategickou bránu na cestě do Palestiny

a Sýrie. Šlo o jediný přístav v Rudém moři, který byl ještě

v tureckých rukou. Jeho strategický význam byl dán blíz

kostí Suezu a hidžázské dráhy. Cílem tažení bylo postavit velbloudí sbory a překvapit Akabu z pevniny. Současně

měla na přístav zaútočit také britská f lotila, která měla

poskytnout námořní podporu.

Lawrencův oddíl vyrazil z Widžhu dne 9. května 1917.

Cesta vedla přes Sirhán, známý řetěz vodních zdrojů

a pastvin s půdou vhodnou pro táboření, táhnoucí se

v proláklinách od Džaufu až k Sýrii. Sirhán byl toho roku

přímo zamořen jedovatými hady. Pohyb v noci byl velmi

nebezpečný. Muži museli při chůzi mlátit klacky do křoví.

Po setmění se nedala čerpat ani voda, protože jezírka

se hemžila hady. Hadi se nebáli ani táborových ohňů.

V noci zalézali k spícím pod pokrývku nebo uléhali na

ní. Každé ráno bylo třeba dávat si pozor při vstávání. Ani

ti nejodvážnější si netroufali dotknout se bosou nohou

země. Denně bylo zabito až dvacet hadů. Sedm mužů

bylo uštknuto. Tři z nich zemřeli, čtyři se po velkých

bolestech zotavili. Také Lawrence byl málem uštknut

jedovatým hadem. Do nebezpečné situace ho přivedli

jeho dva sluhové, šestnáctiletí chlapci Farrádž a Daud,

kteří se neustále bavili vyhlašováním falešných poplachů

a tloukli do každé větve. Lawrence to nakonec nevydržel

a během jedné polední přestávky zakázal oběma chlapcům

zmiňovat se o hadech. Po nějaké době si všiml, že se jeho

sluhové spiklenecky usmívají a mlčky hledí k nejbližšímu keři. Když se tím směrem podíval, spatřil hada, který se na něj chystal zaútočit. Lawrence rychle uskočil na stranu

a zavolal na jednoho ze svých mužů, který hada utloukl

jezdeckou holí.

Ke konci tažení na Akabu měl Lawrence kuriózní „do

pravní“ nehodu, při které málem přišel o život. Při útoku

na Turky se mu splašila jeho závodní velbloudice Naáma.

Vyrazila do útoku s takovou rychlostí, že brzy předběhla

všechny ostatní. Lawrence se tak dostal sám mezi střílející

Turky. Pronikl do jejich prvních řad a začal kolem sebe

divoce pálit z revolveru. Náhle jeho velbloudice klopýtla

a padla k zemi. Lawrence byl vymrštěn ze sedla, prole

těl obloukem velkou vzdálenost a těžce dopadl na zem.


30

Prudký náraz ho připravil o všechnu sílu. Zůstal ležet

a zdálo se, že se už neprobere. Hrozilo nebezpečí, že ho

zabijí Turci, nebo že ho rozdupou velbloudi, kteří pádili

za ním. Naštěstí žádný Turek nepřišel a velbloudi se Law

rencovi vyhnuli. Když se konečně vzpamatoval, bylo po

bitvě. Při ohledání mrtvé velbloudice Lawrence zjistil, že

Naáma se stala obětí jeho vlastní divoké střelby. Sám ji

totiž nechtě zasáhl do zadní části lebky pátou střelou ze

svého revolveru.

Akaba byla dobyta 6. července 1917. Jejím obsazením

skončila válka v Hidžázu. Lawrencovým novým úkolem

bylo pomoci Britům při vpádu do Sýrie. Z arabských sil operujících z Akaby se stalo pravé křídlo britských vojsk umístěných na Sinaji. Z Akaby se daly podnikat útoky proti hidžázské dráze, které mohly způsobovat Turkům

značné potíže a citelné ztráty. Arabové se učili přerušovat trať s pomocí výbušnin, vyhazovat do vzduchu mosty

a nepřátelské vlaky. Hlavním cílem tažení proti železnici

bylo ničení lokomotiv. Těchto akcí se aktivně zúčastnil také Lawrence. Byl při nich několikrát zraněn úlomky

z explodujících vlaků a střelbou bránících se Turků, ale

zranění nebyla naštěstí vážná.

V lednu 1918 se Lawrence zúčastnil bitvy o Tafileh,

shluk vesnic jihovýchodně od Mrtvého moře. Během dalších bojů s Turky byl znovu několikrát raněn. Na

štěstí se i tentokrát jednalo jen o lehká zranění. V říjnu

1918 byl dobyt Damašek a arabské povstání bylo u kon

ce. Téhož roku se Lawrence vrátil do Británie, kde se už o něm šířily legendy. V březnu 1919 se jako člen britské delegace zúčastnil pařížské mírové konference. Snažil se

prosadit arabskou nezávislost. Jeho arabští přátelé však

vytouženou nezávislost nezískali. Britové a Francouzi

neměli v úmyslu nechat Palestinu, Sýrii a Libanon Ara

bům. Společně vypracovali návrh na dělení arabských

zemí: Britům připadlo Jordánsko, většina Iráku a okolí

palestinského přístavu Haifa, Francie získala východní

části Turecka, sever Iráku, Sýrii a Libanon. Lawrence byl

dohodou Spojenců znechucen, trpěl výčitkami svědomí

a styděl se za to, že patří k Britům, kteří Araby zradili.

Během závěru mírové konference se vrátil do Káhiry. Na

cestě letadlem došlo v Římě k havárii. Oba piloti zahynuli

a Lawrence si zlomil klíční kost a tři žebra.

Lawrence se snažil bojovat za arabskou věc dál a rozho

dl se využít svého vlivu. Po marných snahách ale nakonec

zahořkl. Při ceremoniálu v Buckinghamském paláci odmítl převzít vojenské vyznamenání z rukou krále Jiřího V., kterému připomněl ostudnou dohodu o dělení Osman

ské říše. Od roku 1921 působil na ministerstvu kolonií

v Londýně v odboru pro Blízký východ jako poradce pro

arabské záležitosti. Protože ho neustále pronásledovaly

výčitky svědomí, že západní mocnosti nesplnily sliby dané

Arabům před vypuknutím protitureckého povstání, vzdal

se všech hodností i vyznamenání a v srpnu 1922 začal

sloužit jako mechanik s hodností vojína v Královském letectvu (RAF) blízko Dorchestru. Aby unikl nežádoucí

publicitě, začal používat pseudonym John Hume Ross.


32

Když byla v prosinci téhož roku jeho totožnost odhalena

v tisku, změnil si v následujícím roce jméno na Thomas

Edward Shaw, a nastoupil jako vojín ke Královským tan

kovým sborům v Dorsetu. V srpnu 1925 byl znovu přijat

ke Královskému letectvu v Cranwellu. V roce 1926 vydal

soukromě svou knihu Sedm pilířů moudrosti (The Seven

Pillars of Wisdom), v níž se soustředil na arabské pro

titurecké povstání, na šíření arabské svobody při tažení

z Mekky do Damašku. Od roku 1927 sloužil v Indii. Po

dvou letech opět nastoupil u Královského letectva ve

Velké Británii, kde sloužil do února 1935. O necelé tři

měsíce později zemřel na následky zranění po motocy

klové nehodě.

Lawrence miloval jízdu na motocyklu a fascinoval ho

rychlý pohyb. Jeho životní vášní se staly závodní moto

cykly Brough-Superior, tehdy nejrychlejší anglické mo

tocykly. Po dlouhá léta se přátelil s Georgem Broughem,

který je vyráběl, a sotva byl na trh uveden nový model,

Lawrence si jej hned pořídil. První model si obstaral už

v roce 1921. Každý rok získal další model a jezdil s ním

tak dlouho, dokud ho nezničil. Testoval pro výrobce nové

prototypy a psal o nich zprávy. V posledních dvanác

ti letech života vlastnil sedm motocyklů. Přezdíval jim

biblickým jménem boanerges („synové hromu“). Jeho

velkou radostí byla rychlost na silnici, kde často nemohl

odolat, aby nezávodil. Pouštěl svůj stroj naplno a snažil se všechno předjet. Motocykly testoval také na letištní dráze vedle startujících letadel. Jeho velkým koníčkem bylo také

33

létání. Ačkoli několikrát havaroval, stále v tom pokračoval.

Posedlost rychlostí se mu nakonec stala osudnou.

Lawrence nejspíš patřil k typu lidí, kteří se označují

jako „nehodovci“. Možná by se to dalo vysvětlit jeho pů

vodem a komplikovanou povahou. Narodil se 16. srpna

1888 v Tremadocu v severním Walesu jako nemanželské

dítě anglo-irského baroneta sira Thomase R. T. Chapmana

(1846–1919). Jeho matka se jmenovala Sarah Junnerová

(1861–1959). Pracovala jako vychovatelka dívek v bohaté

rodině Chapmanů, vlastníků rozlehlého panství na jihu

Irska. Po svém otci používala příjmení Lawrence. Thoma

sovi rodiče se nikdy nevzali. Odešli spolu do Anglie a žili

v Oxfordu, ve výstavní vile na Polstead Road, jako pan

a paní Lawrencovi. Narodilo se jim pět chlapců. Thomas

se narodil jako druhý a byl pokřtěn jako Thomas Edward

Chapman. Když se po otcově smrti dozvěděl, že manžel

ství jeho rodičů nebylo legitimní, byl prý velmi zklamán.

Zjistil, že jeho otec se ve skutečnosti jmenoval Thomas

Chapman, že to byl aristokrat, který opustil nešťastné

manželství a začal žít s vychovatelkou svých dětí. Poté,

co otec rodinu opustil, zvolil si Thomas příjmení Lawren

ce. Neměla to být poslední změna jeho jména. Thomas,

kterému se přezdívalo „Ned“, získal později ještě několik

dalších jmen a přídomků. Arabové mu říkali „Aurans“

nebo „Lurenc“, přezdívalo se mu „Princ Dynamit“ nebo

„Emír Dynamit“, byl známý jako „Lawrence z Arábie“, po

válce používal pseudonymy „John Hume Ross“ a „Thomas

Edward Shaw“.

Ve věku osmi devíti let se Lawrence začal zajímat o his

torii. Velmi ho přitahoval středověk. Svůj pokoj si zdobil kresbami rytířů. Fascinovaly ho příběhy krále Artuše

a rytířů kulatého stolu. Jeho ideálem byli středověcí hr

dinové. Když chodil do městské školy v Oxfordu, začal

se zajímat o archeologii. Od třinácti let podnikal cesty na kole po Anglii s cílem vytvořit studii o středověkém

brnění, vydával se na výzkumné cesty na kánoi po řekách kolem Oxfordu a během školních prázdnin studoval hrady

a katedrály. V šestnácti se mu stala první vážnější nehoda,

když si zlomil nohu při zápasu s jiným chlapcem ve škole.

Od té doby už nevyrostl. Měřil jen 166 centimetrů. Ve

Francii dostal malárii. V osmnácti dostal maltskou ho

rečku, později měl také úplavici, tyfus, neštovice a další

nemoci. V roce 1907 vstoupil Lawrence v Oxfordu do Jesus

College, kde se zapsal na studia historie. V celém svém

univerzitním životě, stejně jako ve škole, se nezúčastňoval organizovaných her, ani společenských akcí. I později se

vyhýbal veřejným událostem, nezapojoval se do žádných

skupin, klubů nebo společností. Nezajímaly ho kolektivní

sporty, ani je nesledoval. Nezúčastňoval se fakultního

života, vyhýbal se veškerému kontaktu s ostatními, stranil

se davů a společnosti cizích lidí, také nerad jedl s jinými lidmi a nikdy neobědval v kolejní jídelně. Byl vegetarián, nekuřák a abstinent. Neměl v oblibě pravidelnou dobu

jídla a příležitostně držel půsty, někdy až pětidenní, aby si

zbystřil smysly. V samotné koleji strávil pouze jeden rok.

Pak měl povoleno bydlet doma. Protože ho neomezoval

kolejní řád, mohl si dovolit experimentovat se svým tělem.

Testoval svou fyzickou zdatnost a vytrvalost, zkoušel

vydržet co nejdéle beze spánku apod. Jeho oblíbený čas

byl od půlnoci do čtvrté hodiny ranní.

Dalším zvláštním rysem Lawrencovy povahy bylo,

že nesnášel fyzický kontakt. Vyhýbal se tomu, aby se ho

někdo dotýkal, a zřídkakdy si s někým potřásl rukou. Po celou dobu studia nebyl nikdy viděn v ženské společnosti.

Vyhýbal se také veškerým vulgárním hovorům o ženách.

Dával přednost společnosti mužů a později napsal, že

ho fascinovala myšlenka homosexuálního styku. Téma

homosexuality se objevuje v Lawrencově dramatickém líčení jeho zatčení tureckou hlídkou v Diraá v roce 1917, které uvedl ve své knize Sedm pilířů moudrosti (o kterém

se však ani slovem nezmiňuje jeho pečlivě vedený polní deník). K této epizodě mělo dojít na počátku prosince

1917, kdy se Lawrence údajně pustil do riskantní výzvěd

né akce s cílem zjistit, jaká vojska Turci připravují při obraně strategicky důležitého města Diraá, železničního uzlu, kde se protínaly tratě z Jeruzaléma, Damašku, Haify

a Medíny. Lawrence líčí, jak se mu podařilo proniknout

hluboko do týlu tureckých kontingentů, ale výzvědnou

akci nedokončil. Byl zajat tureckou hlídkou a odveden na strážnici. Zpočátku ho považovali za zběha. Přivolaný důstojník turecké výzvědné služby, který měl vést další

vyšetřování, začal Lawrencovi dělat milostné návrhy. Štíh

lý mladík světlé pleti, s přitažlivou tváří, plavými vlasy

a modrošedýma očima Turkovi zřejmě učaroval. Osahá

val zajatce na intimních partiích, sliboval, vyhrožoval


36

a pokoušel se o homosexuální styk. Když se Lawrence

bránil kopanci, byl zmučen a zbičován. Pak ho zavřeli

do nějakého dřevěného baráku ve dvoře, odkud se mu

naštěstí podařilo za svítání uprchnout.

Lawrence měl další zvláštní osobní vlastnosti. Nerad se

díval člověku do tváře a měl velké potíže s rozeznáváním

obličejů. Necítil přitom pocit nadřazenosti nad cizinci. Lawrence měl také dar pro učení se cizím jazykům. Dokázal

číst v několika jazycích a četl hodně, rychle a pečlivě, nikdy

však běžné knihy. Jeho zájmy se týkaly hlavně středověku. Ještě než vstoupil na univerzitu, specializoval se na středověké pevnosti. Navštívil snad všechny hrady z dvanáctého

století v Anglii a ve Francii. Na Oxfordské univerzitě si

podle očekávání zvolil za téma závěrečné práce Vliv křížových výprav na evropskou architekturu vojenských staveb.

Zamýšlel kvůli tomu odjet do Sýrie, aby tam studoval kři

žácké hrady a také aby pátral po zbytcích starověké che

titské civilizace. Měla to být jeho první návštěva této části

světa. Lawrence se rozhodl, že se na cestu do Sýrie vydá

v letních měsících roku 1909. Chtěl putovat pěšky a sám. Byl varován, že to není bezpečné, že Evropané v Sýrii nechodí

pěšky a bez průvodců. Lawrence to přesto zkusil, naučil se

trochu arabsky, zabalil si fotoaparát, revolver a pár dalších věcí a v Marseille nastoupil na palubu lodi Mongolia, která

ho dopravila do Bejrútu. Pak pokračoval pěšky. Jeho cesta

vedla z Haify na severním pobřeží Palestiny k pohoří Tau

rus a pak do Urfy u břehů Eufratu v severní Mezopotámii.

V jedné turecké vesnici blízko Eufratu vyndal Lawrence


37

jednou ráno své hodinky, které se leskly jako zlato. Byly

to obyčejné měděné hodinky, které si Lawrence koupil za

deset franků na své cestě v Paříži. Lawrence byl kvůli těmto

hodinkám přepaden a málem zabit. Jeden z vesničanů ho

celý den sledoval a večer se na něj na osamělém místě vrhl.

Lawrence byl sražen k zemi. Turek mu sebral jeho revolver,

přiložil mu ho k hlavě a stiskl spoušť. Revolver byl nabitý,

ale rána nevyšla, protože útočník neuměl zbraň odjistit.

Turek zkoušel znovu vystřelit, ale marně. Pak revolver

zlostně odhodil a začal svou oběť tlouci do hlavy kameny.

Naštěstí se včas objevil jiný vesničan, který útočníka vypla

šil. Nechybělo mnoho a Lawrence mohl mít rozbitou lebku.

Hrozba smrti z tureckých rukou se Lawrencovi zopakovala

o devět let později, v roce 1918, kdy vedl arabské povstání,

při kterém v bojích s Turky utrpěl řadu zranění.

Během své první cesty na Blízký východ využíval Law

rence pohostinství syrských kmenů. Při své výpravě v sobě

objevil dar rychle se přizpůsobit novému prostředí, kultuře

i jazyku. Dokázal snadno vstoupit do cizí komunity a stát

se po čase jejím členem. Své matce napsal: „Přijal jsem

arabské způsoby, mluvím arabsky, přemýšlím jako Arab,

jednám jako Arab. Bude pro mne obtížné stát se znovu

Angličanem.“ Podle svých blízkých se Angličanem opravdu

už nikdy nestal. Do Oxfordu se Lawrence vrátil za čtyři

měsíce. Na základě jeho pěší túry po Sýrii si ho dr. David

George Hogarth, který se pokoušel nalézt klíč k chetitským

hieroglyfům, vybral jako svého asistenta pro archeologic

ké vykopávky v chetitském městě Karchemiši, ležícím na


38

syrském břehu Eufratu (v dnešním jižním Turecku). Law

rence měl na starost odborný dohled nad vykopávkami.

Pracoval především s arabskými kopáči, žil v místní arabské

komunitě a přátelil se s místními lidmi. Mezi dělníky si

brzy získal respekt a oblibu. Nejbližší mu byl čtrnáctiletý nosič vody Dahum. Vztah mezi Lawrencem a Dahumem

vzbuzoval u ostatních podiv a po táboře se brzy začaly šířit

pověsti o jejich milostném vztahu. V mimosezónní době

se Lawrence vydával na cesty po Sýrii a Blízkém východě,

studoval starověké památky a zdokonaloval se v arabštině.

Dostal se do kontaktu se členy různých společností pro

arabskou svobodu, pro kterou měl velké pochopení. Je

zajímavé, že už na střední škole začal Lawrence přemýšlet o vzpouře Arabů proti turecké nadvládě. Vykopávky

v Karchemiši trvaly do roku 1914. Pro Lawrence to prý

byly nejšťastnější roky jeho života.

Na jaře 1914 se Lawrence vrátil do Anglie. V srpnu

vyhlásilo Německo Evropě válku. Záhy se Německo

spojilo s Tureckem a začalo ohrožovat zájmy Spojenců

v Asii. Protože Lawrence mluvil plynně arabsky a znal

politické poměry v Turecku, byl přidělen k výzvědné

službě britské armády v Egyptě. Od roku 1915 působil

v arabském oddělení britské výzvědné služby v Káhi

ře, v tzv. Arabském byru. Dne 5. června 1916 vyhlásili

princové Fajsal a Abdalláh, synové emíra Husajna, šerifa

Mekky, povstání beduínů proti Osmanské říši. Podařilo

se jim zformovat armádu o síle deseti tisíc mužů a během měsíce se zmocnili většiny strategických měst a přístavů

v Hidžázu. Odolávala pouze Medína, která stála daleko

z dosahu britských námořních děl. Medína byla nejen

soběstačnou oázou, ale díky hidžázské železnici i důleži

tou dopravní křižovatkou. Turci sem během krátké doby

přesunuli více než patnáct tisíc dobře vyzbrojených vojáků.

Bez výbušnin neměli Arabové šanci hidžázskou dráhu

přerušit. Princ Abdalláh proto oficiálně požádal Brity

o vojenskou pomoc. Lawrence se stal styčným důstojníkem mezi britským ústředím v Káhiře a Araby. Spřátelil

se s arabskými vůdci povstání Fajsalem a Abdalláhem.

Dokázal si získat důvěru beduínů. Oblékl se do bílého

arabského oděvu a přizpůsobil se normám jejich tvrdého

způsobu života. Naučil se, jak se obejít několik dní bez

vody a jídla. Všiml si, že beduíni nepijí za pochodu, že

se napijí vydatně u studní a pak vydrží v případě potřeby

bez vody dva nebo tři dny. Lawrence se naučil snášet žízeň

stejně dobře jako oni. Také se naučil jíst hodně najednou,

aby se delší dobu obešel bez potravy. Naučil se také, jak se několik dní obejít beze spánku. Takto připraven působil

jako úspěšný gerilový vůdce. Připravil útok na Widžh,

obsadil Akabu a v říjnu 1918 dobyl společně s Fajsalem

a Abdalláhem také starobylé arabské město Damašek.

Po skončení války se Lawrence dočkal velkého zklamá

ní, když se marně zasazoval o vytvoření nezávislého arab

ského království s emírem Fajsalem v čele. Byl zoufalý, že nedostál závazkům, které vůči Arabům měl. V posledních letech se zdálo, že začal toužit po smrti, která by smyla

jeho hanbu za zradu Britů na jeho arabských přátelích.


40

Vypadalo to, že Lawrence úmyslně vyhledává riskantní

situace a záměrně se vystavuje nebezpečí, jako by doufal

ve smrtelnou nehodu. Už v Arábii nedbal příliš o vlastní

bezpečí. Nehod měl již od mládí mnoho, ale většinou

nebyly nijak vážné. Největší nebezpečí mu pravděpodobně hrozilo při nehodě s velbloudicí, k níž došlo ke konci

jeho slavného tažení proti Akabě v roce 1917. Vyvázl z ní

naštěstí bez úhony. Osudná nehoda přišla o osmnáct let později, v roce 1935.

1935: 25. února byl Lawrence propuštěn z Královského

letectva. V šestačtyřiceti letech byl poslán do výslužby.

Usadil se v jižním Dorsetu, poblíž osady Clouds Hill,

kde si už před několika lety koupil malý domek, kam

jezdíval na víkendy. Rozhodl se, že tam nyní bude v klidu

žít. O jeho odchodu z armády se ale brzy dozvěděl tisk

a Lawrence, který nesnášel publicitu, musel znovu čelit nežádoucí pozornosti novinářů. Dlouho to nevydržel

a jednomu neodbytnému reportérovi přerazil nos. Novináři byli v Dorsetu také 13. května 1935. Ráno toho dne nasedl Lawrence na svůj závodní motocykl Brough-Superior SS100, který pojmenoval „George“ (po svém příteli

Georgi Bernardu Shawovi). Cestou na poštu v Bovingtonu

si za ostrou levotočivou zatáčkou na poslední chvíli všiml

dvou chlapců na kolech. Snažil se chlapcům vyhnout,

ale jel příliš rychle. Ztratil nad svým strojem kontrolu

a havaroval. Při pádu si rozbil lebku a o šest dní později,

9. května, na následky těžkého zranění zemřel v nemoc

nici, aniž předtím nabyl vědomí.

41

Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944)

Antoine Marie Jean-Baptiste Roger hrabě de Saint

-Exupéry (29. 6. 1



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist