E-kniha: Paměti krále Slunce -- Úvahy pro poučení dauphinovo – Ludvík XIV.

2 // // 3

Ludvík XIV.

Paměti krále Slunce

Úvahy pro poučení dauphinovo

PROSTOR

4 // // 5

Ludvík XIV.

Paměti krále Slunce

Úvahy pro poučení dauphinovo

přeložil, poznámkami a doslovem opatřil

Martin Pokorný

6 // // 7

© PROSTOR, 2007

Translation © Martin Pokorný, 2007

Afterword © Martin Pokorný, 2007

ISBN 978-80-7260-176-9

Obsah

Historický úvod // 9

(Martin Pokorný, Petra Švehlová)

Vnitrostátní a zahraniční situace francouzského státu

před Ludvíkovým nástupem na trůn // 9

Hlavní protagonisté evropské politiky v letech 1660–1668 // 10

Ludvíkův vládní aparát // 15

Jansenismus // 16

Válka ve Španělském Nizozemí // 17

Adresát Pamětí // 18

Rok 1661 // 19

kniha první // 21

kniha druhá // 41

Oddíl prvý // 41

Oddíl druhý // 56

Oddíl třetí // 72

Rok 1662 // 97

Oddíl prvý // 99

Oddíl druhý // 119

Oddíl třetí // 133

Rok 1666 // 141

Rok 1667 // 209

Dodatek // 245

Rok 1668 // 249

Doslov // 269

(Martin Pokorný)

Základní literatura v češtině k Ludvíkovi XIV. // 277

8 // // 9

Historický úvod

Ludvíkovy Paměti nechceme prezentovat jako historický dokument (viz Doslov). Snažili jsme se proto poznámkový aparát přímo v  textu omezit na minimum. Následující stručný přehled má čtenáři umožnit základní orientaci v  dobovém kontextu. Údaje zmíněné zde již v poznámkách až na drobné výjimky neopakujeme.

Vnitrostátní a zahraniční situace francouzského

státu před Ludvíkovým nástupem na trůn

Smrtí Ludvíka XIII. (*1601, králem od 1610) v  roce 1643 přešla francouzská koruna na pětiletého Ludvíka XIV. Faktické moci se coby regentka ujala královna matka, Anna Rakouská (1601–1666), dcera španělského krále Filipa III., a první ministr čili předseda královské rady kardinál Mazarin.

Jules kardinál Mazarin (1602–1661), rodem Ital a  původním jménem Giulio Mazarini, úředně získal francouzskou národnost roku 1639. Coby chráněnec kardinála Richelieua později převzal jeho místo v  čele státního aparátu a v době Ludvíkovy neplnoletosti určoval politiku francouzské koruny. Byl především vynikající diplomat; díky vlastní obratnosti (a  nikoli pod Ludvíkovým vedením, jak se píše v Pamětech) vyjednal pyrenejský mír (viz níže) i rýnský spolek (založený 1658, obnovený 1661). Zemřel 9. března 1661; jeho skon byl pro Ludvíka podnětem k  plnému převzetí výkonné moci. Před smrtí Ludvíkovi doporučil svého osobního pokladníka Jeana-Baptista Colberta.

Pro Ludvíkovo celoživotní vnímání mocenských vztahů a rizik byla určující zkušenost s takzvanou fron// // 11 dou (La Fronde), sérií povstání šlechty proti královské moci z let 1648–1653. Jako rozbuška posloužil protest pařížského nezávislého soudního dvora, takzvaného parlamentu, proti daňové politice kardinála Mazarina. Roku 1650 v čele vzbouřenců stanul Ludvík II., kníže de Condé (1621–1686), do té doby velitel královských sil a  jeden z  princů s  přímým nárokem na trůn (tzv. princes du sang). Regentka, následník trůnu i  Mazarin byli tlakem událostí načas nuceni opustit Paříž a  sám Mazarin musel boj proti vzbouřencům až do roku 1653 řídit z Německa.

V  rámci třicetileté války (1618–1648) stála Francie

především proti španělským Habsburkům a španělsko-francouzský konflikt také přetrval dalších deset let po uzavření vestfálského míru, až do pyrenejského míru ze 7. listopadu 1659, který též stanovil španělskou princeznu Marii Terezii (1638–1683) za budoucí Ludvíkovu manželku (sňatek byl uzavřen 9. června následujícího roku).

Hlavní protagonisté evropské politiky

v letech 1660–1668

Španělsko Země vedla s Francií ozbrojený konflikt nejen v rámci třicetileté války (1618–1648), ale až do uzavření pyrenejského míru v  roce 1659, který uznal francouzské územní zisky. Habsburský král Filip IV. (1605–1665, králem od 1621) byl v letech 1647 a 1652 nucen jménem země vyhlásit bankrot. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho syn Karel II. (1661–1700), ovšem až do dosažení jeho plnoletosti v  roce 1675 zemi řídila Filipova druhá manželka, královna regentka Marie-Anna Rakouská (1634–1696), která se obklopovala Němci.

Dánsko

Po tzv. dánsko-švédských válkách let 1643–1645

a 1657–1660, vedených za vlády Kristiána IV. (1577–

–1648, králem od 1588, do plnoletosti 1596 však vlá

dl s  regentskou radou) a  Frederika III. (1609–1670,

králem 1648–1670), Dánsko ztratilo velká území ve

Skandinávii a v Pobaltí. Monarchie obsazovaná volbou

se roku 1660 změnila v dědičnou a roku 1661 v abso

lutní.

Anglie

Anglická revoluce skončila rokem 1660, kdy na trůn

nastoupil Karel II. Stuart (1630–1685), syn poprave

ného Karla I. a Ludvíkovy tety Jindřišky Francouzské.

Po sňatku s  Kateřinou Braganzskou v  květnu 1662

země poskytla vojenskou a  námořní pomoc Portugal

sku, dlouhodobě ohrožovanému Španělskem. Zoufa

lá finanční nouze krále donutila přijímat od Ludvíka

peněžní asistenci a podporovat jeho politiku.

Nizozemí/Holandsko

Terminologická poznámka: v  souladu s  územ v  textu

Pamětí užíváme název „Nizozemí“ (les Pays Bas) pro

geografickou oblast a označení „Holandsko“ (Hollande)

pro Spojené provincie nizozemské jakožto státní útvar.

Po smrti Viléma II. Oranžského v roce 1650 nebyl ve

Spojených provinciích až do nástupu Viléma III. v roce

1672 jmenován místodržící a v letech 1654–1660 byla

tato funkce formálně zrušena. Hlavním představitelem

Spojených provincií byl v tomto období Jan De Witt

(1625–1672), od roku 1653 tzv. hlavní penzionář

(= prokurátor) největší provincie, Holandska.// // 13 Vatikán Alexandr VII. (papežem 1655–1667) v  souladu s  tradiční linií Vatikánu podporoval Španělsko. Po jeho smrti nastoupil Klement IX. (papežem 1667–1669); ten mimo jiné dosáhl dočasného míru mezi Svatým stolcem a  skupinou prelátů galikánské církve, kteří odmítali odsoudit Janseniovy spisy (tzv. pax clementina), podílel se na vyjednávání mírové dohody z  Cách a Benátkám poskytl materiální pomoc v boji s osmanskou říší o Krétu. Švédsko Od roku 1654 vládl v zemi král Karel X. Gustav (*1622). Po jeho smrti v roce 1660 na trůn nastoupil Karel XI. (1655–1697), který však dosáhl plnoletosti a převzal vládu od regentů až v roce 1672. Portugalsko Portugalské království si vydobylo nezávislost na Španělsku v roce 1640; to se dlouhodobě snažilo si Portugalsko opět podrobit. Po smrti Jana IV. v roce 1656 na trůn nastoupil Alfons VI. Vítězný (1643–1683), od tří let ochrnutý a  mentálně postižený, v  důsledku čehož jeho matka Luisa Františka Gusmánská (1613–1666) vládla z  titulu královny regentky po celých šest let. V  roce 1662 Alfons kvůli intrice hraběte de Castelo-Melhor královnu regentku vypověděl od dvora a poslal ji do kláštera. Desátého března 1666 byl oddán s francouzskou šlechtičnou Marií Františkou Alžbětou Savojskou, kněžnou de Nemours a  d’Aumal (1646–1683). V  roce 1667 Alfonse sesadil z  trůnu jeho bratr Pedro, do Alfonsovy smrti regent a  následně král Petr II. Téhož roku bylo zrušeno Alfonsovo manželství a  Marie Františka si vzala nového vládce. Svržený král dožil ve vyhnanství na Azorech.

Jeho sestra Kateřina Braganzská (1638–1705) se

v roce 1662 vdala za anglického krále Karla II. Svazek

zajistil zemi vojenskou a námořní podporu.

Polsko

V  roce 1648 byla polská koruna volbou přisouzena

Janu II. Kazimírovi (1609–1672). Jeho vládu charak

terizovaly četné a neúspěšně vedené konflikty, mj. vpád

Turků a kozáků a válka s Ruskem (1654–1667) a Švéd

skem (1655–1660). Velkou oporou mu byla jeho žena

(a  někdejší manželka jeho zesnulého bratra) Ludwika

Maria Gonzaga (1611–1667), šlechtična narozená ve

Francii. V roce 1668 Jan abdikoval a uchýlil se do jezu

itského kláštera ve Francii, kde se stal opatem.

Svatá říše římská národa německého

Leopold I. (*1640) z  rodu Habsburků vládl jako císař

římský a arcivévoda rakouský (1658–1705), král český

(1656–1705) a  uherský (1655–1687). Vedle osman

ské říše, s níž se opakovaně střetl na území Uher, byla

Francie jeho hlavním politickým a  vojenským protiv

níkem (s  Ludvíkem XIV. si též odpovídali věkově).

V roce 1666 se oženil se španělskou infantkou Marké

tou Terezou (1651–1673), nevlastní sestrou Ludvíkovy

manželky Marie Terezie.

Rakousko a Uhry viz Svatá říše římská národa německého

Falc

Falckrabě Karel I. Ludvík (1670–1685) dobyl Dolní

Falc a  v  odškodnění za ztracená léna se stal osmým

kurfiřtem (vládl 1648–1680). V  roce 1673 se zapojil

do protifrancouzské ligy. Jeho dcera Charlotta-Alžbě

ta Bavorská (1652–1722), též známá jako „Liselotte“

či „Princesse Palatine“, se stala druhou ženou Ludví// // 15 kova bratra a proslula svou temperamentní korespondencí. Bavorsko Bavorským kurfiřtem se v  roce 1651 stal Ferdinand Maria (1636–1679), po přeslici vnuk někdejšího císaře Ferdinanda II. Braniborsko V roce 1640 převzal titul braniborského kurfiřta Fridrich Vilém I. (1620–1688) z rodu Hohenzollernů, zvaný „Velký kurfiřt“. Mohuč Arcibiskupem-kurfiřtem mohučským byl v  roce 1647 jmenován Jan Filip ze Schönbornu (1605–1673), od roku 1663 též biskup wormský. Kolín nad Rýnem Arcibiskupem-kurfiřtem kolínským byl v  roce 1650 jmenován Maxmilián Jindřich z  rodu Wittelsbachů (1621–1688). Současně spravoval i  episkopát v  Hildesheimu a v Lutychu. Savojsko Od smrti vévody Viktora-Amadea I. (1587–1637) až do své smrti fakticky vládla na panství sestra Ludvíka XIII. Marie Kristina Francouzská (1606–1663) coby regentka titulárního vévody Karla-Emanuela II. (1634–1675). Ten se v březnu 1663 oženil se sestřenicí Ludvíka XIV., dcerou Gastona d’Orléans Františkou Magdalenou d’Orléans (*1648), avšak ta následujícího roku zemřela. V  roce 1665 se oženil znovu; novou družkou mu byla dcera vévody de Nemours Marie Jana-Křtitelka Savojská (1644–1724).

Lotrinsko

Vévodou lotrinským byl od roku 1624 Karel IV. (1604–

–1675, uváděn též jako Karel III., rozdíl v číslování je

odvozen od nároků lotrinských vévodů na dynastic

ké spojení s  Karlovci). Za třicetileté války se připojil

k císaři a po útoku Francouzů musel abdikovat. Uprchl

do Španělska, kde byl uvězněn, avšak po uzavření pyre

nejského míru obdržel své léno zpět. Do rozbořeného

Nancy se vrátil až v září 1663. Z Lotrinska jej definitiv

ně vypudila francouzská okupace, která trvala od roku

1670 až do uzavření ryswického míru v roce 1697.

Benátky

Od roku 1659 byl 104. dóžetem benátské republiky

Domenico II. Contarini (1585–1675).

Janov

Dóžata janovské republiky se střídala každé dva roky.

Osmanská říše

V letech 1648–1687 byl sultánem Mehmed IV. (1642–

–1693). Éra sultánů coby faktických vládců říše for

málně skončila v  roce 1656, kdy se Mehmed zřekl

exekutivních pravomocí ve prospěch svého velkove

zíra Mehmeda Köprülü. Říše v  daném období vedla

mj. zdlouhavou, ale nakonec vítěznou válku s  Benát

kami o Krétu. V letech 1663–1664 má sultán v moci

skoro celé Uhry. Relativně dobré vztahy s Turky posky

tují Ludvíkovi nástroj k omezení císařského vlivu.

Ludvíkův vládní aparát

Čtveřici státních tajemníků (secrétaires d’État) v  době

po Ludvíkově plném převzetí moci tvořili Michel Le // // 17 Tellier (odbor války), Henri-Auguste de Loménie, hrabě de Brienne, jehož v  roce 1663 vystřídal Hugues de Lionne (odbor zahraničí), Henri de Guénégaud, pán z  Plessis-Belleville (odbor královského domu), a  Louis Phélypeaux, pán z La Vrillière (náboženské záležitosti). Ministry v přísném slova smyslu (ministres d’État), tedy členy Nejvyšší rady (Conseil d’En-Haut), byli pouze Le Tellier a Lionne.

Funkci kancléře (chancelier), který pečetí a  takto

stvrzuje jednotlivé královské výnosy, od roku 1656 až do své smrti zastával Pierre Séguier (1588–1672).

Obratem „vrchní správce“ překládáme termín sur

intendent, de facto ministr financí. Tuto portefeuille v da né době držel Nicolas Fouquet (1615–1680); přesun jeho pravomocí na vlivného Ludvíkova spolupracovníka a  rádce Jeana-Baptista Colberta (1619–1683) záhy vedl k  vykonstruovanému a  bombasticky vedenému politickému procesu, jehož otěže očividně držel sám Colbert. Zrušení titulu surintendent po Fouquetově odvolání bylo definitivní; Colbertova funkce již nese označení contrôleur général.

Colbert za Ludvíkovy vlády hluboce zreformoval

francouzskou ekonomiku podle merkantilistických principů. Je pravděpodobně přímým autorem všech pasáží, které v  Pamětech pojednávají o  čistě finanční nebo hospodářské problematice, a  měl přinejmenším zásadní vliv na všechny negativně laděné a  vysoce manipulativní zmínky o Fouquetovi.

Jansenismus

Jansenistické hnutí vycházelo z  myšlenek vlámského teologa Cornelise Jansena (1585–1638). Zvláštním důrazem na predestinaci a  Boží milost mělo blízko ke

kalvinismu, nicméně jeho příslušníci se nadále hlásili

k  římskokatolické církvi. Centrem jansenistické akti

vity se stala klášterní kolej Port-Royal nedaleko Paříže

a  k  předním představitelům proudu patřili Antoine

Arnauld (1612–1694) a Blaise Pascal (1623–1662).

Jean-François Paul de Gondi kardinál de Retz (1613–

–1679), první arcibiskup pařížský, kterého Ludvík v této

souvislosti zvláště zmiňuje, se do spojitosti s  jansenis

mem dostal spíše v důsledku vlastních i cizích politických

intrik nežli názorové spřízněnosti: původcem obvinění je

kardinál Mazarin a  jeho dopis papeži Alexandru VII.

z  roku 1655. Ludvík k  němu choval zášť pro jeho pro

spěchářskou účast na frondě a pro incident z roku 1650,

kdy na Gondiho podněcování vnikl dav až do ložni

ce tehdy dvanáctiletého Ludvíka. Čerstvě jmenovaného

kardinála de Retz nechal Ludvík v prosinci 1652, krátce

po návratu do Paříže, bez konkrétního obvinění uvěznit;

následovalo domácí vězení, exil, a nakonec výměnou za

abdikaci z  pařížské arcidiecéze opatství v  Saint-Denis.

V roce 1668 mu byl povolen návrat do Paříže.

Válka ve Španělském Nizozemí

V  roce 1667 Ludvík prohlásil, že namísto nepropla

ceného věna má nárok na panství, která spadala pod

španělskou korunu v oblasti jižního Nizozemí. Španělé

se nepokusili o  protiútok, nicméně Spojené provin

cie nizozemské utvořily spolek s Anglií a Švédskem, se

kterým Ludvík uzavřel mír. Tuto krátkou, takzvanou

devoluční válku (jako záminka k válce posloužilo Lud

víkovi brabantské nástupnické právo, ius devolutionis)

ukončil cášský mír, podepsaný 2. května 1668. Francii

přinesl územní zisky v  jižním Nizozemí, např. město

Lille. Španělsku vracel Franche-Comté.// // 19

Adresát Pamětí

Adresátem Pamětí je Ludvík Francouzský (1661–1711), zvaný „Velký dauphin“. Preceptorem mu byl J. B. Bossuet a pro potřeby následníkova vzdělání vytvořil Pierre-Daniel Huet ve spolupráci s  Anne Dacierovou (známější jako „Madame Dacier“) sérii „umravněných“ vydání řeckých a  římských klasiků, jejichž titulní označení – Ad usum Delphini – se stalo okřídleným. Následník se živě zajímal o  antické památky a  vynikl chrabrostí, avšak vlády se nikdy neujal: vlastní otec ho přežil o čtyři roky.

Všechny ostatní děti ze svazku Ludvíka XIV. a Marie Terezie zemřely v útlém věku, většinou již po několika týdnech, jen v  jediném případě se dcerka dožila pěti let. Nejstarší syn Velkého dauphina, Ludvík, vévoda burgundský, zemřel rok po svém otci, tedy tři roky před skonem dědovým. Nárok na trůn tak přešel na mužské potomky panovníkova vnuka, avšak první z nich zemřel v útlém věku a druhý pouhých pár týdnů po svém otci. Teprve třetí pravnuk Ludvíka XIV. přežil v dynastické linii vlastního praděda a jako Ludvík XV. se ujal francouzské koruny.

Ludvík XIV. také zplodil 16 či 17 dětí se svými milenkami, z  nichž šest (tři syny a  tři dcery) veřejně uznal za své.

Martin Pokorný, Petra Švehlová

Rok 1661

20 // // 21

Kniha první

Můj synu, dlouhá řada velmi závažných důvodů mne přiměla k  rozhodnutí zanechat vám mezi nejvýznamnějšími plody mé práce a  za cenu značného úsilí tyto vzpomínky na mou vládu a na mé klíčové činy. Nikdy jsem nevěřil, že by králové – vždyť přece pociťují stejnou otcovskou něhu jako ostatní! – byli oproštěni od povinnosti společné všem otcům, totiž poučit své děti příkladem a  radou. Naopak se podle mého mínění na této vysoké úrovni, na níž se vy a já nacházíme, povinnost jedince pojí s veřejným závazkem, a jelikož koneckonců všechna nám vzdávaná úcta i  veškerá hojnost a  třpyt, které nás obklopují, jsou jen odměnou nebes v úhradu za starost nad národy a státy, jíž nás pověřila, byla by tato starost nedostatečná, kdyby nepřekračovala nás samé a nepřiměla nás předat dědici, který má vládnout po nás, vše, co se nám podařilo pochopit.

Doufal jsem dokonce, že vám – a  vposledku tedy i svým poddaným – snad tímto záměrem prokážu větší užitek, než by to svedl kdokoli jiný. Neboť i kdyby měl někdo větší nadání a  více zkušenosti, přec – nevládl, a  nevládl ve Francii; a  mohu vám směle říci, že čím vyšší je to či ono místo, tím více sleduje účelů, které lze postřehnout a  poznat jen tehdy, když dané místo zaujímáte.

Vzal jsem ostatně v  potaz i  to, co jsem sám mnohokrát zažil, totiž davy lidí, kteří na vás dotírají, každý s  vlastními plány, mezi nimiž jen s  obtížemi kdy najdete upřímný názor – zatímco na úradky otce, jehož veškeré zájmy se kryjí s vašimi a jehož jedinou vášní je vaše velkolepost, se lze naopak dokonale spolehnout.

Občas mi také lichotila představa, že kdyby vás snad jednoho dne – jak se to stává nepříjemně často – pra// // 23 covní povinnosti, různá potěšení a styk se světem zbavily kontaktu s  knihami a  letopisy, a přitom mladí vladaři jedině v nich najdou tisíce pravd bez sebemenší příměsi pochlebnictví, mohla by četba těchto pamětí jakoby nahradit všechny ostatní spisy, neboť by pro vás zůstala čímsi libým a  zvláštním díky přátelství a  úctě, které si ke mně zachováte.

A  taktéž jsem se zamyslil nad (v  tomto ohledu tí

živou a  nesvobodnou) situací králů, kteří takřka dluží veřejné zúčtování ze všech svých skutků celému vesmíru a všem věkům a nemohou ho přitom ve své vlastní době nikomu složit, aniž by tím porušili své prvořadé zájmy a  odhalili tajné jádro vlastního konání. A  jelikož nepochybuji, že ony nepominutelné a jistě závažné záležitosti, na nichž jsem se podílel jak uvnitř říše, tak za jejími hranicemi, jednoho dne různými směry podnítí génia a  vášeň spisovatelů, není mi proti mysli, že tu najdete nástroj, jak napravit kroniky, pokud sejdou na scestí nebo sáhnou vedle vinou neschopnosti podat věrnou zprávu či náležitě proniknout do mých úmyslů a jejich pohnutek. Vylíčím vám je bez zastírání dokonce i tam, kde mé dobré úmysly neměly šťastný konec, neboť jsem přesvědčen, že jen člověk malomyslný, který se mýlí neustále, se nechce nikdy mýlit, zatímco kdokoli je vskutku zasloužilý a  povětšinou uspěje, dokáže velkoryse uznat své chyby.

Zda mám mezi vlastní chyby počítat i  to, že jsem

se řízení státu neujal hned na počátku, nevím. Pokud ano, pak jsem se tu chybu následně snažil plně napravit, a  mohu vás směle ujistit, že příčina netkvěla ani v nedbalosti, ani v zahálčivosti.

Již v dětství mne trýznilo, když někdo v mé přítom

nosti vyslovil byť jen pouhé jméno lenošivých králů a majordomů. Nutno ale vědět, jaké panovaly poměry: předtím i  poté, co jsem dosáhl plnoletosti, celým krá

lovstvím otřásal strašlivý neklid, v  cizině se vedla vál

ka, ve které Francie vinou těchto domácích konfliktů

přišla o tisíce výhod, v čele nepřátel stál princ mé krve

a skvělého jména, stát byl prolezlý komploty, provinč

ní parlamenty stále měly v  rukou a  brousily si zuby

na moc získanou neprávem, u  dvora se mi dostávalo

pramálo věrnosti bez postranního zájmu a  mí pod

daní – zdánlivě pokorní a  poddajní – pro mne byli

stejnou protistranou a  hrozbou jako ti největší rebelo

vé. I  vprostřed všech frakcí se dokázal prosadit velmi

obratný a zručný ministr, který mne měl rád a já jeho

také a  který mi poskytl nezměrné služby, nicméně je

ho uvažování a  chování se přirozenou povahou lišilo

od mých; nemohl jsem mu však odmlouvat ani sebe

méně oslabit jeho pověření, aniž bych tím proti němu

v důsledku falešného dojmu, že upadl v nemilost, zno

vu podnítil stejnou bouři, jakou jsme s takovou náma

hou utišili. A i já byl ještě dosti mlád. Pravda, byl jsem

dospělý, pokud jde o královskou plnoletost, stanovenou

v  zákonech státu, aby se zabránilo největším pohro

mám,* avšak nikoli pokud jde o onu dospělost, kdy se

obyčejní jednotlivci svobodně zhostí vlády nad svými

věcmi; do hloubky jsem znal pouze tíhu svého břeme

ne, ale neměl jsem dosud příležitost poznat vlastní síly.

Samozřejmě jsem si u  dvora více než čehokoli jiného,

ba i života, cenil skvělé pověsti, pokud bych si ji mohl

vydobýt, ale zároveň jsem chápal, že mé první kroky

buď položí její základy, anebo způsobí, že o ni navždy

a beznadějně přijdu. Touha po slávě mne tak při mých

plánech takřka stejnou měrou hnala vpřed i brzdila.

Neopomněl jsem se ovšem prověřit potajmu a  beze

svědků. Sám a  v  duchu jsem uvažoval o  všech udá

lostech, jež se naskytly, pln nadějí a  radosti, kdykoli

* Tj. od završení třinácti let (v Ludvíkově případě 5. září 1651).// // 25 jsem zjistil, že smýšlení obratných, dokonale zkušených lidí nakonec dospělo k myšlenkám, které mne napadly nejdříve, a v hloubi duše jsem věřil, že pokud jsem byl posazen na trůn a  zachován na něm s  tak ohromným odhodláním konat dobro, jistě pro to najdu i prostředky. Takto uplynulo několik let, když mne všeobecný mír, uzavřené manželství, upevněná moc a smrt kardinála Mazarina přiměly již dál neodkládat, po čem jsem toužil a čeho jsem se zároveň tak dlouho obával.

Začal jsem obhlížet všechny rozmanité části stá

tu, a  to nikoli lhostejnými zraky, nýbrž očima pána, a  citelně se mne dotklo, že jsem mezi nimi nespa třil jedinou, jež by mne naléhavě nevyzývala veškerými silami se jí zhostit, avšak pečlivě jsem též zjišťoval, co mi vlastně doba a daná situace dovolí. Všude vládl chaos. Můj dvůr byl značně dalek oné atmosféry, kterou v  něm, doufám, najdete vy. Hodnostáři a  zplnomocněnci, navyklí na nekonečná vyjednávání s ministrem, kterému se takový postup nepříčil a  pro kterého byla nevyhnutelná, si neustále činili domnělé právo na vše, co se jim hodilo. Velitelé pevnostních posádek lačnili po moci a  ke každé žádosti byla přimíšena nějaká výčitka z minulosti anebo nějaká nadcházející stížnost, jejíž náznak měl sloužit co výhrůžka. Projevy královské milosti – spíš vyžadované a  násilím vynucované nežli očekávané, a proto také vždy odvíjené jeden od druhého – již nikoho nepoutaly závazkem věrnosti a  hodily se leda k perzekuci těch, komu je člověk chtěl upřít.

Finance, jež skýtají hybnost a  činorodost celé

mu ohromnému tělu monarchie, byly vyčerpané do té míry, že takřka nebyl na dohled žádný další zdroj. U řady svrchovaně nutných a výsadních nákladů mého domu a mé osoby docházelo v rozporu se vší slušností ke zpožděním anebo byly hrazeny pouze z úvěrů s tíživými dopady, zatímco v  téže době byla jasně patrná

hojnost u  obchodníků, kteří své zpronevěry na jednu

stranu zastírali všemožnými triky, na stranu druhou je

vystavovali na odiv v  drzém a  smělém přepychu, jako

kdyby jim ode mne bylo dáno na vědomí, že vše hod

lám přehlížet.

V církvi – ponecháme-li stranou její obvyklé nedu

hy – se po zdlouhavých disputacích o  scholastických

otázkách, jejichž znalost (jak již bylo uznáno) není

nezbytná pro ničí spásu, rozpory den za dnem vyhro

covaly v důsledku zanícení a zatvrzelosti ducha, a navíc

se neustále mísily s  novými, čistě lidskými zájmy, až

nakonec vyvstala otevřená hrozba schizmatu, podníce

ného lidmi mimořádně nebezpečnými právě proto, že

bývali mohli být velmi užiteční a zasloužilí – jen kdyby

o těchto možných zásluhách nebyli sami tak silně pře

svědčeni. Nejednalo se tu jen o několik individuálních

učenců, působících v  ústraní, nýbrž o  biskupy ukot

vené v  diecézi, kteří s  sebou mohli strhnout obecné

množství, biskupy s velkým renomé a se zbožností, jež

by zasluhovala úctu, jen kdyby ji provázela povolnost

k  míněním církve, mírnost, střízlivost a  shovívavost.

Celou tuto rodící se sektu – ať vlivem temperamen

tu anebo promyšleného zájmu – podporoval a  sám jí

byl podporován kardinál de Retz, arcibiskup pařížský,

u  něhož mi obecně známé ohledy na státní zájem

zabránily strpět jej v království.

Vady urozeného stavu začínaly tím, že se v  něm

hemžilo nesčetnými svévolníky zcela bez šlechtického

titulu anebo s  titulem, který si pořídili za peníze beze

služby. Tyranii, kterou šlechta v  některých provinciích

rozpoutala nad svými vazaly a sousedy, již nebylo mož

no snášet a potlačit ji mohla jedině exemplární přísnost

a strohost. Zuřivá záliba v soubojích mírně opadla díky

přesnému dodržování nejnovějších pravidel, na nichž

jsem vždy neochvějně trval, a  pouze pokročivší léč// // 27 ba tak hluboce zakořeněného neduhu ukázala, že není důvodu zoufat si nad nenapravitelností.

Justice, jejímž úkolem bylo zajistit reformu všeho

ostatního, se mi naopak jevila vůbec nejméně reformovatelná. Přispívalo k  tomu nepočítaně vlivů: stolce obsazené nahodile nebo za úplatu namísto z rozhodnutí a  na základě kompetence, pramalá zkušenost a  ještě chabější znalosti některých soudců, takřka všeobecné porušování pravidel ohledně věku a  aktivní služby, právnické kličkování, po několika staletích pevně vštípené a vynalézavé v úskocích proti těm nejlepším zákonům, a  konečně jeho hlavní příčina, totiž onen přemnožený národ milovníků soudních pří, kteří je pěstili jako svůj odkaz a  jejichž jedinou snahou bylo zvýšit jejich délku a  počet. I  můj vlastní úradek, který by měl řídit ostatní jurisdikce, je mnohdy naopak znepřehledňoval podivnou záplavou navzájem protichůdných výnosů, do jednoho vydaných mým jménem a  jakoby pocházejících ode mne, což panující chaos činilo ještě ostudnějším.

Všechny tyto choroby či jejich vlivy a  důsledky

nakonec dopadaly především na prostý lid, navíc obtížený daněmi, lid, na nějž v mnoha ohledech dotírala bída, po jiných stránkách ho – od chvíle, kdy byl uzavřen mír – kazila vlastní zahálčivost, a který především potřeboval úlevu a práci.

Vprostřed tolika obtíží, z  nichž některé působily

dojmem, že jsou nepřekonatelné, jsem čerpal odvahu ze tří úvah. Za prvé, u  podobných záležitostí není v moci králů, kteří jsou přece lidmi a mají co do činění s  lidmi, dosáhnout plné dokonalosti, o  niž usilují a  která je příliš vzdálena našim chabým schopnostem; nicméně přes všechnu nerealizovatelnost nutno konat, co je v  našich silách, a  přes všechnu nedosažitelnost nutno postupovat stále dál – což jistě přinese svůj uži

tek i slávu. Za druhé, u všech spravedlivých a oprávně

ných podniků obvykle čas, skutek i pomoc nebes rýsují

tisíce cest a odhalují tisíce výhod, o nichž jsme neměli

tušení. A  konečně mi samo nebe podle všeho zdání

zmíněnou pomoc slibovalo a schystávalo všechno právě

pro onen plán, který mi vnuklo.

Všude vládl klid, žádné otřesy, obavy z  otřesů či

domnělé otřesy v  říši mne nemohly zarazit anebo mi

bránit v plánech a se sousedy byl – díky situaci, v níž se

nacházeli – uzavřen mír podle všeho na tak dlouho, jak

budu chtít.*

Španělsko nebylo schopno hbitě se zotavit ze svých

ohromných ztrát. Zemi scházely nejen finance, ale

i  kredit, nedokázala shromáždit podstatnější množství

peněz ani mužů a její pozornost zabírala válka s Portu

galskem, kterou jsem jí mohl snadno ztrpčovat a u kte

ré panovalo podezření, že ji většina velmožů toho

to království nechce přivést ke konci. Král byl stařec

chatrného zdraví a  měl jen jednoho syna útlého věku

a  neduživé konstituce. Jak panovník, tak jeho ministr

don Luis de Haro** se obávali všeho, co by mohlo zno

vu vyvolat válku, která vskutku nebyla v  jejich zájmu

ani s  ohledem na stav obyvatelstva, ani s  ohledem na

situaci královského domu.

Sebemenší hrozbu pro mne nepředstavoval ani císař,

zvolený jen proto, že pocházel z rakouského domu, na

základě kapitulace spjat tisíci pouty s  císařskými státy,

bez chuti k jakýmkoli výbojům, císař, jehož rozhodnutí

podle všeho pramenila spíše z rozmaru než z vyspělosti

a důstojnosti.

Kurfiřti, kteří na něj především uvalili tak tíživé

* K následujícím odstavcům viz Historický úvod.

** Luis Méndez (Menéndez) de Haro y Guzmán, markýz de Carpio

(1598–1661), působil od roku 1643 jako první ministr Filipa IV.// // 29 podmínky a  stěží mohli pochybovat o  zášti, kterou k nim cítí, s ním žili v setrvalém sporu. Ostatní vladaři císařství stáli přinejmenším částečně na mé straně.

Švédsko mohlo sledovat reálné a trvalé cíle jen s mou

pomocí: země právě ztratila velkého panovníka a měla plné ruce práce, pokud si chtěla po dobu neplnoletosti nového krále udržet zabraná území.

Dánsko – oslabené předchozí válkou se Švédy, ve

které stálo na pokraji porážky – myslelo jedině na mír a klid.

Anglie se sotva nadechla po přestálých útrapách a je

jím jediným cílem bylo upevnit vládu pod nově dosazeným králem, jenž ostatně k Francii choval vřelou přízeň.

Celá politika Holanďanů a jejich předáků měla v té

době za cíl jen dvě věci, totiž udržet obchodní ruch a  pokořit rod oranžský. Sebemenší válka by škodila jednomu i  druhému a  hlavní oporu jim skýtalo mé přátelství.

V Itálii si výhradně papež vlivem pozůstatku někdej

šího nepřátelství s kardinálem Mazarinem uchoval vůči Francouzům dostatek zlé vůle, nicméně ta nezacházela dost daleko na to, aby mi ztížila kroky, které na papeži závisely, a  v  zásadě pro mne nepředstavovala žádné nebezpečí. Pokud proti mně snad pojal nějaké úmysly, jeho sousedé ho v  nich nenásledovali. Savojsko, kde vládla moje teta, mi bylo velmi příznivě nakloněno. Benátky vedly válku s  Turkem, a  tak si pečlivě chránily spojenectví se mnou a doufaly v mou pomoc více než u  ostatních křesťanských panovníků. Velkovévoda se dal znovu na mou stranu, když syna oženil s  princeznou mé krve.* A  konečně tito mocnáři i  všichni * Syn velkovévody toskánského, budoucí Cosimo III. Medici (1642– –1723), se v  roce 1661 oženil s  Ludvíkovou sestřenicí  Markétou-Louisou d’Orléans.

ostatní vládci Itálie (z nichž někteří – například v Par

mě, Modeně a  Mantově – mi byli přáteli a  spojenci)

byli každý sám příliš sláb na to, aby mi mohl uškodit,

a žádný strach ani naděje by je nepřiměly spojit se pro

ti mně. Dokonce jsem mohl čerpat prospěch z  jedné

zdánlivé nevýhody: ve světě mne ještě nikdo neznal

a také mi lidé záviděli méně než později; mé činy neby

ly sledovány tak bedlivě a  málokdo vytrvale pomýšlel,

jak zmařit mé plány.

Bezpochyby bych tak dokonalého poklidu, který se

někdy nenajde po několik staletí, býval prachšpatně

využil, kdybych ho neuplatnil za jediným účelem, kte

rým jsem ho mohl zhodnotit; můj věk a  potěšení stát

v  čele svých vojsk ve mně zase vzbuzovaly touhu po

živější aktivitě za hranicemi. Jelikož ale hlavní naděje

všech těchto proměn tkvěla v  mé vůli, bylo jejich nej

hlubším základem učinit mou vůli zcela absolutní, a to

chováním, které by si vynutilo poddajnost a úctu, totiž

zjednat naprostou spravedlnost každému, komu jí jsem

povinován, avšak královskou milost projevovat svobod

ně a bez omezení ke komukoli se mi zlíbí a kdykoli se

mi zlíbí, ač z mých následných činů vyjde jasně najevo,

že byť nikomu nedávám za pravdu, přec se řídím prav

dou a  rozumem, a  že podle mého mínění má paměť

poskytnutých služeb, přízeň a  povýšení za zásluhy,

zkrátka a  dobře konání dobra, představovat nejenom

hlavní povinnost, ale také svrchované potěšení vládce.

Naprosto nezbytné pro mne nepochybně bylo dvojí,

totiž mé vlastní ohromné úsilí a za druhé velkorysá vol

ba lidí, kteří by mi v něm mohli napomoci.

Pokud jde o  práci a  úsilí, není vyloučeno, můj

synu, že tyto paměti začnete číst ve věku, kdy je člověk

navyklejší se práce bát, než mít ji rád, a kdy je šťasten,

že unikl nadvládě učitelů a pánů a nemá žádný přede

psaný rozvrh ani dlouhodobé a pevně dané úkoly.