E-kniha: Paměti krále Slunce -- Úvahy pro poučení dauphinovo - Ludvík XIV.

// 1

2 //

// 3

Ludvík XIV.

Paměti krále Slunce

Úvahy pro poučení dauphinovo

PROSTOR

4 //

// 5

Ludvík XIV.

Paměti krále Slunce

Úvahy pro poučení dauphinovo

přeložil, poznámkami a doslovem opatřil

Martin Pokorný

6 //

© PROSTOR, 2007

Translation © Martin Pokorný, 2007

Afterword © Martin Pokorný, 2007

ISBN 978-80-7260-176-9

// 7

Obsah

Historický úvod // 9

(Martin Pokorný, Petra Švehlová)

Vnitrostátní a zahraniční situace francouzského státu

před Ludvíkovým nástupem na trůn // 9

Hlavní protagonisté evropské politiky v letech 1660–1668 // 10

Ludvíkův vládní aparát // 15

Jansenismus // 16

Válka ve Španělském Nizozemí // 17

Adresát Pamětí // 18

ROK 1661 // 19

Kniha první // 21

Kniha druhá // 41

Oddíl prvý // 41

Oddíl druhý // 56

Oddíl třetí // 72

ROK 1662 // 97

Oddíl prvý // 99

Oddíl druhý // 119

Oddíl třetí // 133

ROK 1666 // 141

ROK 1667 // 209

Dodatek // 245

ROK 1668 // 249

Doslov // 269

(Martin Pokorný)

Základní literatura v češtině k Ludvíkovi XIV. // 277

8 //

// 9

Historický úvod

Ludvíkovy Paměti nechceme prezentovat jako historický dokument (viz Doslov). Snažili jsme se proto

poznámkový aparát přímo v textu omezit na minimum. Následující stručný přehled má čtenáři umožnit

základní orientaci v dobovém kontextu. Údaje zmíněné zde již v poznámkách až na drobné výjimkyneopakujeme.

Vnitrostátní a zahraniční situace francouzského

státu před Ludvíkovým nástupem na trůn

Smrtí Ludvíka XIII. (*1601, králem od 1610) v roce

1643 přešla francouzská koruna na pětiletého Ludvíka XIV. Faktické moci se coby regentka ujala královna

matka, Anna Rakouská (1601–1666), dcerašpanělského krále Filipa III., a první ministr čili předsedakrálovské rady kardinál Mazarin.

Jules kardinál Mazarin (1602–1661), rodem Ital a původním jménem Giulio Mazarini, úředně získal francouzskou národnost roku 1639. Coby chráněnec kardinála Richelieua později převzal jeho místo v čele státního aparátu a v době Ludvíkovy neplnoletostiurčoval politiku francouzské koruny. Byl předevšímvynikající diplomat; díky vlastní obratnosti (a nikoli pod Ludvíkovým vedením, jak se píše v Pamětech) vyjednal pyrenejský mír (viz níže) i rýnský spolek (založený 1658, obnovený 1661). Zemřel 9. března 1661; jeho skon byl pro Ludvíka podnětem k plnému převzetí výkonné moci. Před smrtí Ludvíkovi doporučil svého osobního pokladníka Jeana-Baptista Colberta.

Pro Ludvíkovo celoživotní vnímání mocenských vztahů a rizik byla určující zkušenost s takzvanoufron

10 //

dou (La Fronde), sérií povstání šlechty proti královské

moci z let 1648–1653. Jako rozbuška posloužil protest

pařížského nezávislého soudního dvora, takzvaného

parlamentu, proti daňové politice kardinála Mazarina.

Roku 1650 v čele vzbouřenců stanul Ludvík II., kníže

de Condé (1621–1686), do té doby velitel královských

sil a jeden z princů s přímým nárokem na trůn (tzv.

princes du sang). Regentka, následník trůnu i Mazarin

byli tlakem událostí načas nuceni opustit Paříž a sám

Mazarin musel boj proti vzbouřencům až do roku

1653 řídit z Německa.

V rámci třicetileté války (1618–1648) stála Francie

především proti španělským Habsburkům ašpanělsko

-francouzský konfl ikt také přetrval dalších deset let po

uzavření vestfálského míru, až do pyrenejského míru ze

7. listopadu 1659, který též stanovil španělskou prin

ceznu Marii Terezii (1638–1683) za budoucíLudvíko

vu manželku (sňatek byl uzavřen 9. červnanásledující

ho roku).

Hlavní protagonisté evropské politiky

v letech 1660–1668

Španělsko

Země vedla s Francií ozbrojený konfl ikt nejen v rámci

třicetileté války (1618–1648), ale až do uzavřenípyre

nejského míru v roce 1659, který uznal francouzské

územní zisky. Habsburský král Filip IV. (1605–1665,

králem od 1621) byl v letech 1647 a 1652 nucenjmé

nem země vyhlásit bankrot. Po jeho smrti nastoupil

na trůn jeho syn Karel II. (1661–1700), ovšem až do

dosažení jeho plnoletosti v roce 1675 zemi řídila Fili

pova druhá manželka, královna regentka Marie-Anna

Rakouská (1634–1696), která se obklopovala Němci.

// 11

Dánsko

Po tzv. dánsko-švédských válkách let 1643–1645

a 1657–1660, vedených za vlády Kristiána IV. (1577–

–1648, králem od 1588, do plnoletosti 1596 všakvlá

dl s regentskou radou) a Frederika III. (1609–1670,

králem 1648–1670), Dánsko ztratilo velká území ve

Skandinávii a v Pobaltí. Monarchie obsazovaná volbou

se roku 1660 změnila v dědičnou a roku 1661 vabso

lutní.

Anglie

Anglická revoluce skončila rokem 1660, kdy na trůn

nastoupil Karel II. Stuart (1630–1685), syn poprave

ného Karla I. a Ludvíkovy tety Jindřišky Francouzské.

Po sňatku s Kateřinou Braganzskou v květnu 1662

země poskytla vojenskou a námořní pomoc Portugal

sku, dlouhodobě ohrožovanému Španělskem. Zoufa

lá fi nanční nouze krále donutila přijímat od Ludvíka

peněžní asistenci a podporovat jeho politiku.

Nizozemí/Holandsko

Terminologická poznámka: v souladu s územ v textu

Pamětí užíváme název „Nizozemí“ (les Pays Bas) pro

geografi ckou oblast a označení „Holandsko“ (Hollande)

pro Spojené provincie nizozemské jakožto státní útvar.

Po smrti Viléma II. Oranžského v roce 1650 nebyl ve

Spojených provinciích až do nástupu Viléma III. v roce

1672 jmenován místodržící a v letech 1654–1660 byla

tato funkce formálně zrušena. Hlavním představitelem

Spojených provincií byl v tomto období Jan De Witt

(1625–1672), od roku 1653 tzv. hlavní penzionář

(= prokurátor) největší provincie, Holandska.

12 //

Vatikán

Alexandr VII. (papežem 1655–1667) v souladu s tra

diční linií Vatikánu podporoval Španělsko. Po jeho

smrti nastoupil Klement IX. (papežem 1667–1669);

ten mimo jiné dosáhl dočasného míru mezi Svatým

stolcem a skupinou prelátů galikánské církve, kteří

odmítali odsoudit Janseniovy spisy (tzv. pax clementi

na), podílel se na vyjednávání mírové dohody z Cách

a Benátkám poskytl materiální pomoc v boji sosman

skou říší o Krétu.

Švédsko

Od roku 1654 vládl v zemi král Karel X. Gustav

(*1622). Po jeho smrti v roce 1660 na trůn nastoupil

Karel XI. (1655–1697), který však dosáhl plnoletosti

a převzal vládu od regentů až v roce 1672.

Portugalsko

Portugalské království si vydobylo nezávislost na Špa

nělsku v roce 1640; to se dlouhodobě snažilo siPortu

galsko opět podrobit. Po smrti Jana IV. v roce 1656 na

trůn nastoupil Alfons VI. Vítězný (1643–1683), od tří

let ochrnutý a mentálně postižený, v důsledku čehož

jeho matka Luisa Františka Gusmánská (1613–1666)

vládla z titulu královny regentky po celých šest let.

V roce 1662 Alfons kvůli intrice hraběte de Castelo

-Melhor královnu regentku vypověděl od dvora a poslal

ji do kláštera. Desátého března 1666 byl oddán sfran

couzskou šlechtičnou Marií Františkou AlžbětouSavoj

skou, kněžnou de Nemours a d’Aumal (1646–1683).

V roce 1667 Alfonse sesadil z trůnu jeho bratr Pedro,

do Alfonsovy smrti regent a následně král Petr II. Té

hož roku bylo zrušeno Alfonsovo manželství a Marie

Františka si vzala nového vládce. Svržený král dožil ve

vyhnanství na Azorech.

// 13

Jeho sestra Kateřina Braganzská (1638–1705) se

v roce 1662 vdala za anglického krále Karla II. Svazek

zajistil zemi vojenskou a námořní podporu.

Polsko

V roce 1648 byla polská koruna volbou přisouzena

Janu II. Kazimírovi (1609–1672). Jeho vládu charak

terizovaly četné a neúspěšně vedené konfl ikty, mj. vpád

Turků a kozáků a válka s Ruskem (1654–1667) aŠvéd

skem (1655–1660). Velkou oporou mu byla jeho žena

(a někdejší manželka jeho zesnulého bratra) Ludwika

Maria Gonzaga (1611–1667), šlechtična narozená ve

Francii. V roce 1668 Jan abdikoval a uchýlil se dojezu

itského kláštera ve Francii, kde se stal opatem.

Svatá říše římská národa německého

Leopold I. (*1640) z rodu Habsburků vládl jako císař

římský a arcivévoda rakouský (1658–1705), král český

(1656–1705) a uherský (1655–1687). Vedle osman

ské říše, s níž se opakovaně střetl na území Uher, byla

Francie jeho hlavním politickým a vojenským protiv

níkem (s Ludvíkem XIV. si též odpovídali věkově).

V roce 1666 se oženil se španělskou infantkouMarké

tou Terezou (1651–1673), nevlastní sestrou Ludvíkovy

manželky Marie Terezie.

Rakousko a Uhry viz Svatá říše římská národa německého

Falc

Falckrabě Karel I. Ludvík (1670–1685) dobyl Dolní

Falc a v odškodnění za ztracená léna se stal osmým

kurfi řtem (vládl 1648–1680). V roce 1673 se zapojil

do protifrancouzské ligy. Jeho dceraCharlotta-Alžbě

ta Bavorská (1652–1722), též známá jako „Liselotte“

či „Princesse Palatine“, se stala druhou ženou Ludví

14 //

kova bratra a proslula svou temperamentníkorespon

dencí.

Bavorsko

Bavorským kurfi řtem se v roce 1651 stal Ferdinand

Maria (1636–1679), po přeslici vnuk někdejšího císaře

Ferdinanda II.

Braniborsko

V roce 1640 převzal titul braniborského kurfi řtaFrid

rich Vilém I. (1620–1688) z rodu Hohenzollernů,zva

ný „Velký kurfi řt“.

Mohuč

Arcibiskupem-kurfi řtem mohučským byl v roce 1647

jmenován Jan Filip ze Schönbornu (1605–1673), od

roku 1663 též biskup wormský.

Kolín nad Rýnem

Arcibiskupem-kurfi řtem kolínským byl v roce 1650

jmenován Maxmilián Jindřich z rodu Wittelsbachů

(1621–1688). Současně spravoval i episkopát v Hil

desheimu a v Lutychu.

Savojsko

Od smrti vévody Viktora-Amadea I. (1587–1637)

až do své smrti fakticky vládla na panství sestra Lud

víka XIII. Marie Kristina Francouzská (1606–1663)

coby regentka titulárního vévody Karla-Emanuela II.

(1634–1675). Ten se v březnu 1663 oženil se sestřenicí

Ludvíka XIV., dcerou Gastona d’Orléans Františkou

Magdalenou d’Orléans (*1648), avšak ta následující

ho roku zemřela. V roce 1665 se oženil znovu; novou

družkou mu byla dcera vévody de Nemours Marie

Jana-Křtitelka Savojská (1644–1724).

// 15

Lotrinsko

Vévodou lotrinským byl od roku 1624 Karel IV. (1604–

–1675, uváděn též jako Karel III., rozdíl v číslování je

odvozen od nároků lotrinských vévodů na dynastic

ké spojení s Karlovci). Za třicetileté války se připojil

k císaři a po útoku Francouzů musel abdikovat. Uprchl

do Španělska, kde byl uvězněn, avšak po uzavřenípyre

nejského míru obdržel své léno zpět. Do rozbořeného

Nancy se vrátil až v září 1663. Z Lotrinska jej definitiv

ně vypudila francouzská okupace, která trvala od roku

1670 až do uzavření ryswického míru v roce 1697.

Benátky

Od roku 1659 byl 104. dóžetem benátské republiky

Domenico II. Contarini (1585–1675).

Janov

Dóžata janovské republiky se střídala každé dva roky.

Osmanská říše

V letech 1648–1687 byl sultánem Mehmed IV. (1642–

–1693). Éra sultánů coby faktických vládců říše for

málně skončila v roce 1656, kdy se Mehmed zřekl

exekutivních pravomocí ve prospěch svého velkove

zíra Mehmeda Köprülü. Říše v daném období vedla

mj. zdlouhavou, ale nakonec vítěznou válku s Benát

kami o Krétu. V letech 1663–1664 má sultán v moci

skoro celé Uhry. Relativně dobré vztahy s Turkyposky

tují Ludvíkovi nástroj k omezení císařského vlivu.

Ludvíkův vládní aparát

Čtveřici státních tajemníků (secrétaires d’État) v době

po Ludvíkově plném převzetí moci tvořili Michel Le // Tellier (odbor války), Henri-Auguste de Loménie,hrabě de Brienne, jehož v roce 1663 vystřídal Hugues de Lionne (odbor zahraničí), Henri de Guénégaud, pán z Plessis-Belleville (odbor královského domu), a Louis Phélypeaux, pán z La Vrillière (náboženské záležitosti). Ministry v přísném slova smyslu (ministres d’État), tedy členy Nejvyšší rady (Conseil d’En-Haut), byli pouze Le Tellier a Lionne.

Funkci kancléře (chancelier), který pečetí a takto

stvrzuje jednotlivé královské výnosy, od roku 1656 až

do své smrti zastával Pierre Séguier (1588–1672).

Obratem „vrchní správce“ překládáme termín surintendent, de facto ministr fi nancí. Tuto portefeuille

v da né době držel Nicolas Fouquet (1615–1680);přesun jeho pravomocí na vlivného Ludvíkova spolupracovníka a rádce Jeana-Baptista Colberta (1619–1683)

záhy vedl k vykonstruovanému a bombasticky vedenému politickému procesu, jehož otěže očividně držel

sám Colbert. Zrušení titulu surintendent poFouquetově odvolání bylo defi nitivní; Colbertova funkce již nese

označení contrôleur général.

Colbert za Ludvíkovy vlády hluboce zreformoval

francouzskou ekonomiku podle merkantilistických

principů. Je pravděpodobně přímým autorem všech

pasáží, které v Pamětech pojednávají o čistě fi nanční

nebo hospodářské problematice, a měl přinejmenším zásadní vliv na všechny negativně laděné a vysoce

manipulativní zmínky o Fouquetovi.

Jansenismus

Jansenistické hnutí vycházelo z myšlenek vlámského

teologa Cornelise Jansena (1585–1638). Zvláštnímdůrazem na predestinaci a Boží milost mělo blízko ke

// 17

kalvinismu, nicméně jeho příslušníci se nadále hlásili

k římskokatolické církvi. Centrem jansenistické akti

vity se stala klášterní kolej Port-Royal nedaleko Paříže

a k předním představitelům proudu patřili Antoine

Arnauld (1612–1694) a Blaise Pascal (1623–1662).

Jean-François Paul de Gondi kardinál de Retz (1613–

–1679), první arcibiskup pařížský, kterého Ludvík v této

souvislosti zvláště zmiňuje, se do spojitosti s jansenis

mem dostal spíše v důsledku vlastních i cizích politických

intrik nežli názorové spřízněnosti: původcem obvinění je

kardinál Mazarin a jeho dopis papeži Alexandru VII.

z roku 1655. Ludvík k němu choval zášť pro jeho pro

spěchářskou účast na frondě a pro incident z roku 1650,

kdy na Gondiho podněcování vnikl dav až do ložni

ce tehdy dvanáctiletého Ludvíka. Čerstvě jmenovaného

kardinála de Retz nechal Ludvík v prosinci 1652, krátce

po návratu do Paříže, bez konkrétního obvinění uvěznit;

následovalo domácí vězení, exil, a nakonec výměnou za

abdikaci z pařížské arcidiecéze opatství v Saint-Denis.

V roce 1668 mu byl povolen návrat do Paříže.

Válka ve Španělském Nizozemí

V roce 1667 Ludvík prohlásil, že namísto nepropla

ceného věna má nárok na panství, která spadala pod

španělskou korunu v oblasti jižního Nizozemí. Španělé

se nepokusili o protiútok, nicméně Spojené provin

cie nizozemské utvořily spolek s Anglií a Švédskem, se

kterým Ludvík uzavřel mír. Tuto krátkou, takzvanou

devoluční válku (jako záminka k válce posloužiloLud

víkovi brabantské nástupnické právo, ius devolutionis)

ukončil cášský mír, podepsaný 2. května 1668. Francii

přinesl územní zisky v jižním Nizozemí, např. město

Lille. Španělsku vracel Franche-Comté.

18 //

Adresát Pamětí

Adresátem Pamětí je Ludvík Francouzský (1661–1711),

zvaný „Velký dauphin“. Preceptorem mu byl J. B.Bossuet a pro potřeby následníkova vzdělání vytvořilPierre-Daniel Huet ve spolupráci s Anne Dacierovou (známější jako „Madame Dacier“) sérii „umravněných“

vydání řeckých a římských klasiků, jejichž titulní

označení – Ad usum Delphini – se stalo okřídleným.

Následník se živě zajímal o antické památky a vynikl

chrabrostí, avšak vlády se nikdy neujal: vlastní otec ho

přežil o čtyři roky.

Všechny ostatní děti ze svazku Ludvíka XIV. a Marie Terezie zemřely v útlém věku, většinou již po několika týdnech, jen v jediném případě se dcerka dožila pěti let. Nejstarší syn Velkého dauphina, Ludvík, vévoda burgundský, zemřel rok po svém otci, tedy tři roky před skonem dědovým. Nárok na trůn tak přešel na mužské potomky panovníkova vnuka, avšak první z nich zemřel v útlém věku a druhý pouhých pár týdnů po svém otci. Teprve třetí pravnuk Ludvíka XIV. přežil v dynastické linii vlastního praděda a jako Ludvík XV. se ujal francouzské koruny.

Ludvík XIV. také zplodil 16 či 17 dětí se svými milenkami, z nichž šest (tři syny a tři dcery) veřejně uznal za své.

Martin Pokorný, Petra Švehlová

// 19

Rok 1661

20 //

// 21

Kniha první

Můj synu, dlouhá řada velmi závažných důvodů mne

přiměla k rozhodnutí zanechat vám mezi nejvýznamnějšími plody mé práce a za cenu značného úsilí tyto

vzpomínky na mou vládu a na mé klíčové činy. Nikdy

jsem nevěřil, že by králové – vždyť přece pociťují stejnou otcovskou něhu jako ostatní! – byli oproštěni od

povinnosti společné všem otcům, totiž poučit své děti

příkladem a radou. Naopak se podle mého mínění na

této vysoké úrovni, na níž se vy a já nacházíme,povinnost jedince pojí s veřejným závazkem, a jelikožkoneckonců všechna nám vzdávaná úcta i veškerá hojnost

a třpyt, které nás obklopují, jsou jen odměnou nebes

v úhradu za starost nad národy a státy, jíž nás pověřila,

byla by tato starost nedostatečná, kdyby nepřekračovala nás samé a nepřiměla nás předat dědici, který má

vládnout po nás, vše, co se nám podařilo pochopit.

Doufal jsem dokonce, že vám – a vposledku tedy i svým poddaným – snad tímto záměrem prokážu větší užitek, než by to svedl kdokoli jiný. Neboť i kdyby měl někdo větší nadání a více zkušenosti, přec – nevládl, a nevládl ve Francii; a mohu vám směle říci, že čím vyšší je to či ono místo, tím více sleduje účelů, které lze postřehnout a poznat jen tehdy, když dané místo zaujímáte.

Vzal jsem ostatně v potaz i to, co jsem sám mnohokrát zažil, totiž davy lidí, kteří na vás dotírají, každý s vlastními plány, mezi nimiž jen s obtížemi kdy najdete upřímný názor – zatímco na úradky otce, jehož veškeré zájmy se kryjí s vašimi a jehož jedinou vášní je vaše velkolepost, se lze naopak dokonale spolehnout.

Občas mi také lichotila představa, že kdyby vás snad jednoho dne – jak se to stává nepříjemně často –pracovní povinnosti, různá potěšení a styk se světemzbavily kontaktu s knihami a letopisy, a přitom mladí vladaři jedině v nich najdou tisíce pravd bez sebemenší příměsi pochlebnictví, mohla by četba těchto pamětí jakoby nahradit všechny ostatní spisy, neboť by pro vás zůstala čímsi libým a zvláštním díky přátelství a úctě, které si ke mně zachováte.

A taktéž jsem se zamyslil nad (v tomto ohledu tíživou a nesvobodnou) situací králů, kteří takřka dluží veřejné zúčtování ze všech svých skutků celémuvesmíru a všem věkům a nemohou ho přitom ve své vlastní době nikomu složit, aniž by tím porušili své prvořadé zájmy a odhalili tajné jádro vlastního konání. A jelikož nepochybuji, že ony nepominutelné a jistě závažné záležitosti, na nichž jsem se podílel jak uvnitř říše, tak za jejími hranicemi, jednoho dne různými směrypodnítí génia a vášeň spisovatelů, není mi proti mysli, že tu najdete nástroj, jak napravit kroniky, pokud sejdou na scestí nebo sáhnou vedle vinou neschopnosti podat věrnou zprávu či náležitě proniknout do mých úmyslů a jejich pohnutek. Vylíčím vám je bez zastíránídokonce i tam, kde mé dobré úmysly neměly šťastný konec, neboť jsem přesvědčen, že jen člověk malomyslný, který se mýlí neustále, se nechce nikdy mýlit, zatímco kdokoli je vskutku zasloužilý a povětšinou uspěje, dokáže velkoryse uznat své chyby.

Zda mám mezi vlastní chyby počítat i to, že jsem se řízení státu neujal hned na počátku, nevím. Pokud ano, pak jsem se tu chybu následně snažil plněnapravit, a mohu vás směle ujistit, že příčina netkvěla ani v nedbalosti, ani v zahálčivosti.

Již v dětství mne trýznilo, když někdo v mépřítomnosti vyslovil byť jen pouhé jméno lenošivých králů a majordomů. Nutno ale vědět, jaké panovaly poměry: předtím i poté, co jsem dosáhl plnoletosti, celým krá

// 23

lovstvím otřásal strašlivý neklid, v cizině se vedla vál

ka, ve které Francie vinou těchto domácích konfl iktů

přišla o tisíce výhod, v čele nepřátel stál princ mé krve

a skvělého jména, stát byl prolezlý komploty,provinč

ní parlamenty stále měly v rukou a brousily si zuby

na moc získanou neprávem, u dvora se mi dostávalo

pramálo věrnosti bez postranního zájmu a mí pod

daní – zdánlivě pokorní a poddajní – pro mne byli

stejnou protistranou a hrozbou jako ti největší rebelo

vé. I vprostřed všech frakcí se dokázal prosadit velmi

obratný a zručný ministr, který mne měl rád a já jeho

také a který mi poskytl nezměrné služby, nicméně je

ho uvažování a chování se přirozenou povahou lišilo

od mých; nemohl jsem mu však odmlouvat ani sebe

méně oslabit jeho pověření, aniž bych tím proti němu

v důsledku falešného dojmu, že upadl v nemilost,zno

vu podnítil stejnou bouři, jakou jsme s takovounáma

hou utišili. A i já byl ještě dosti mlád. Pravda, byl jsem

dospělý, pokud jde o královskou plnoletost, stanovenou

v zákonech státu, aby se zabránilo největším pohro

mám,* avšak nikoli pokud jde o onu dospělost, kdy se

obyčejní jednotlivci svobodně zhostí vlády nad svými

věcmi; do hloubky jsem znal pouze tíhu svéhobřeme

ne, ale neměl jsem dosud příležitost poznat vlastní síly.

Samozřejmě jsem si u dvora více než čehokoli jiného,

ba i života, cenil skvělé pověsti, pokud bych si ji mohl

vydobýt, ale zároveň jsem chápal, že mé první kroky

buď položí její základy, anebo způsobí, že o ni navždy

a beznadějně přijdu. Touha po slávě mne tak při mých

plánech takřka stejnou měrou hnala vpřed i brzdila.

Neopomněl jsem se ovšem prověřit potajmu a beze

svědků. Sám a v duchu jsem uvažoval o všech udá

lostech, jež se naskytly, pln nadějí a radosti, kdykoli

* Tj. od završení třinácti let (v Ludvíkově případě 5. září 1651).// jsem zjistil, že smýšlení obratných, dokonale zkušených lidí nakonec dospělo k myšlenkám, které mne napadly nejdříve, a v hloubi duše jsem věřil, že pokud jsem byl posazen na trůn a zachován na něm s tak ohromným odhodláním konat dobro, jistě pro to najdu iprostředky. Takto uplynulo několik let, když mne všeobecný mír, uzavřené manželství, upevněná moc a smrtkardinála Mazarina přiměly již dál neodkládat, po čem jsem toužil a čeho jsem se zároveň tak dlouho obával.

Začal jsem obhlížet všechny rozmanité části státu, a to nikoli lhostejnými zraky, nýbrž očima pána, a citelně se mne dotklo, že jsem mezi nimi nespa třil jedinou, jež by mne naléhavě nevyzývala veškerými silami se jí zhostit, avšak pečlivě jsem též zjišťoval, co mi vlastně doba a daná situace dovolí. Všude vládlchaos. Můj dvůr byl značně dalek oné atmosféry, kterou v něm, doufám, najdete vy. Hodnostáři a zplnomocněnci, navyklí na nekonečná vyjednávání s ministrem, kterému se takový postup nepříčil a pro kterého byla nevyhnutelná, si neustále činili domnělé právo na vše, co se jim hodilo. Velitelé pevnostních posádek lačnili po moci a ke každé žádosti byla přimíšena nějaká výčitka z minulosti anebo nějaká nadcházející stížnost, jejíž náznak měl sloužit co výhrůžka. Projevy královské milosti – spíš vyžadované a násilím vynucované nežli očekávané, a proto také vždy odvíjené jeden oddruhého – již nikoho nepoutaly závazkem věrnosti a hodily se leda k perzekuci těch, komu je člověk chtěl upřít.

Finance, jež skýtají hybnost a činorodost celému ohromnému tělu monarchie, byly vyčerpané do té míry, že takřka nebyl na dohled žádný další zdroj. U řady svrchovaně nutných a výsadních nákladů mého domu a mé osoby docházelo v rozporu se vší slušností ke zpožděním anebo byly hrazeny pouze z úvěrů stíživými dopady, zatímco v téže době byla jasně patrná

// 25

hojnost u obchodníků, kteří své zpronevěry na jednu

stranu zastírali všemožnými triky, na stranu druhou je

vystavovali na odiv v drzém a smělém přepychu, jako

kdyby jim ode mne bylo dáno na vědomí, že všehodlám přehlížet.

V církvi – ponecháme-li stranou její obvykléneduhy – se po zdlouhavých disputacích o scholastických otázkách, jejichž znalost (jak již bylo uznáno) není nezbytná pro ničí spásu, rozpory den za dnemvyhrocovaly v důsledku zanícení a zatvrzelosti ducha, a navíc se neustále mísily s novými, čistě lidskými zájmy, až nakonec vyvstala otevřená hrozba schizmatu,podníceného lidmi mimořádně nebezpečnými právě proto, že bývali mohli být velmi užiteční a zasloužilí – jen kdyby o těchto možných zásluhách nebyli sami tak silněpřesvědčeni. Nejednalo se tu jen o několik individuálních učenců, působících v ústraní, nýbrž o biskupy ukotvené v diecézi, kteří s sebou mohli strhnout obecné množství, biskupy s velkým renomé a se zbožností, jež by zasluhovala úctu, jen kdyby ji provázela povolnost k míněním církve, mírnost, střízlivost a shovívavost. Celou tuto rodící se sektu – ať vlivem temperamentu anebo promyšleného zájmu – podporoval a sám jí byl podporován kardinál de Retz, arcibiskup pařížský, u něhož mi obecně známé ohledy na státní zájem zabránily strpět jej v království.

Vady urozeného stavu začínaly tím, že se v něm hemžilo nesčetnými svévolníky zcela bez šlechtického titulu anebo s titulem, který si pořídili za peníze beze služby. Tyranii, kterou šlechta v některých provinciích rozpoutala nad svými vazaly a sousedy, již nebylomožno snášet a potlačit ji mohla jedině exemplární přísnost a strohost. Zuřivá záliba v soubojích mírně opadla díky přesnému dodržování nejnovějších pravidel, na nichž jsem vždy neochvějně trval, a pouze pokročivší léčba tak hluboce zakořeněného neduhu ukázala, že není důvodu zoufat si nad nenapravitelností.

Justice, jejímž úkolem bylo zajistit reformu všeho ostatního, se mi naopak jevila vůbec nejméně reformovatelná. Přispívalo k tomu nepočítaně vlivů: stolce obsazené nahodile nebo za úplatu namísto zrozhodnutí a na základě kompetence, pramalá zkušenost a ještě chabější znalosti některých soudců, takřka všeobecné porušování pravidel ohledně věku a aktivní služby, právnické kličkování, po několika staletích pevněvštíené a vynalézavé v úskocích proti těm nejlepšímzákonům, a konečně jeho hlavní příčina, totiž onen přemnožený národ milovníků soudních pří, kteří je pěstili jako svůj odkaz a jejichž jedinou snahou bylo zvýšit jejich délku a počet. I můj vlastní úradek, který by měl řídit ostatní jurisdikce, je mnohdy naopakznepřehledňoval podivnou záplavou navzájem protichůdných výnosů, do jednoho vydaných mým jménem a jakoby pocházejících ode mne, což panující chaos činilo ještě ostudnějším.

Všechny tyto choroby či jejich vlivy a důsledky nakonec dopadaly především na prostý lid, navíc obtížený daněmi, lid, na nějž v mnoha ohledech dotírala bída, po jiných stránkách ho – od chvíle, kdy byluzavřen mír – kazila vlastní zahálčivost, a který především potřeboval úlevu a práci.

Vprostřed tolika obtíží, z nichž některé působily dojmem, že jsou nepřekonatelné, jsem čerpal odvahu ze tří úvah. Za prvé, u podobných záležitostí není v moci králů, kteří jsou přece lidmi a mají co dočinění s lidmi, dosáhnout plné dokonalosti, o niž usilují a která je příliš vzdálena našim chabým schopnostem; nicméně přes všechnu nerealizovatelnost nutno konat, co je v našich silách, a přes všechnu nedosažitelnost nutno postupovat stále dál – což jistě přinese svůjuži/ 27

tek i slávu. Za druhé, u všech spravedlivých aoprávněných podniků obvykle čas, skutek i pomoc nebes rýsují

tisíce cest a odhalují tisíce výhod, o nichž jsme neměli

tušení. A konečně mi samo nebe podle všeho zdání

zmíněnou pomoc slibovalo a schystávalo všechno právě

pro onen plán, který mi vnuklo.

Všude vládl klid, žádné otřesy, obavy z otřesů či domnělé otřesy v říši mne nemohly zarazit anebo mi bránit v plánech a se sousedy byl – díky situaci, v níž se nacházeli – uzavřen mír podle všeho na tak dlouho, jak budu chtít.*

Španělsko nebylo schopno hbitě se zotavit ze svých ohromných ztrát. Zemi scházely nejen fi nance, ale i kredit, nedokázala shromáždit podstatnější množství peněz ani mužů a její pozornost zabírala válka sPortugalskem, kterou jsem jí mohl snadno ztrpčovat a ukteré panovalo podezření, že ji většina velmožů tohoto království nechce přivést ke konci. Král byl stařec chatrného zdraví a měl jen jednoho syna útlého věku a neduživé konstituce. Jak panovník, tak jeho ministr don Luis de Haro** se obávali všeho, co by mohloznovu vyvolat válku, která vskutku nebyla v jejich zájmu ani s ohledem na stav obyvatelstva, ani s ohledem na situaci královského domu.

Sebemenší hrozbu pro mne nepředstavoval ani císař, zvolený jen proto, že pocházel z rakouského domu, na základě kapitulace spjat tisíci pouty s císařskými státy, bez chuti k jakýmkoli výbojům, císař, jehož rozhodnutí podle všeho pramenila spíše z rozmaru než z vyspělosti a důstojnosti.

Kurfi řti, kteří na něj především uvalili tak tíživé * K následujícím odstavcům viz Historický úvod. ** Luis Méndez (Menéndez) de Haro y Guzmán, markýz de Carpio (1598–1661), působil od roku 1643 jako první ministr Filipa IV.// podmínky a stěží mohli pochybovat o zášti, kterou k nim cítí, s ním žili v setrvalém sporu. Ostatní vladaři císařství stáli přinejmenším částečně na mé straně.

Švédsko mohlo sledovat reálné a trvalé cíle jen s mou pomocí: země právě ztratila velkého panovníka a měla plné ruce práce, pokud si chtěla po dobu neplnoletosti nového krále udržet zabraná území.

Dánsko – oslabené předchozí válkou se Švédy, ve které stálo na pokraji porážky – myslelo jedině na mír a klid.

Anglie se sotva nadechla po přestálých útrapách ajejím jediným cílem bylo upevnit vládu pod novědosazeným králem, jenž ostatně k Francii choval vřelou přízeň.

Celá politika Holanďanů a jejich předáků měla v té době za cíl jen dvě věci, totiž udržet obchodní ruch a pokořit rod oranžský. Sebemenší válka by škodila jednomu i druhému a hlavní oporu jim skýtalo mé přátelství.

V Itálii si výhradně papež vlivem pozůstatkuněkdejšího nepřátelství s kardinálem Mazarinem uchoval vůči Francouzům dostatek zlé vůle, nicméně ta nezacházela dost daleko na to, aby mi ztížila kroky, které na papeži závisely, a v zásadě pro mne nepředstavovala žádné nebezpečí. Pokud proti mně snad pojal nějaké úmysly, jeho sousedé ho v nich nenásledovali. Savojsko, kde vládla moje teta, mi bylo velmi příznivě nakloněno. Benátky vedly válku s Turkem, a tak si pečlivě chránily spojenectví se mnou a doufaly v mou pomoc více než u ostatních křesťanských panovníků. Velkovévoda se dal znovu na mou stranu, když syna oženil s princeznou mé krve.* A konečně tito mocnáři i všichni * Syn velkovévody toskánského, budoucí Cosimo III. Medici (1642– –1723), se v roce 1661 oženil s Ludvíkovou sestřenicí Markétou-Louisou d’Orléans.

// 29

ostatní vládci Itálie (z nichž někteří – například vParmě, Modeně a Mantově – mi byli přáteli a spojenci)

byli každý sám příliš sláb na to, aby mi mohl uškodit,

a žádný strach ani naděje by je nepřiměly spojit seproti mně. Dokonce jsem mohl čerpat prospěch z jedné

zdánlivé nevýhody: ve světě mne ještě nikdo neznal

a také mi lidé záviděli méně než později; mé činynebyly sledovány tak bedlivě a málokdo vytrvale pomýšlel,

jak zmařit mé plány.

Bezpochyby bych tak dokonalého poklidu, který se někdy nenajde po několik staletí, býval prachšpatně využil, kdybych ho neuplatnil za jediným účelem,kterým jsem ho mohl zhodnotit; můj věk a potěšení stát v čele svých vojsk ve mně zase vzbuzovaly touhu po živější aktivitě za hranicemi. Jelikož ale hlavní naděje všech těchto proměn tkvěla v mé vůli, bylo jejich nejhlubším základem učinit mou vůli zcela absolutní, a to chováním, které by si vynutilo poddajnost a úctu, totiž zjednat naprostou spravedlnost každému, komu jí jsem povinován, avšak královskou milost projevovatsvobodně a bez omezení ke komukoli se mi zlíbí a kdykoli se mi zlíbí, ač z mých následných činů vyjde jasně najevo, že byť nikomu nedávám za pravdu, přec se řídímpravdou a rozumem, a že podle mého mínění má paměť poskytnutých služeb, přízeň a povýšení za zásluhy, zkrátka a dobře konání dobra, představovat nejenom hlavní povinnost, ale také svrchované potěšení vládce.

Naprosto nezbytné pro mne nepochybně bylo dvojí, totiž mé vlastní ohromné úsilí a za druhé velkorysávolba lidí, kteří by mi v něm mohli napomoci.

Pokud jde o práci a úsilí, není vyloučeno, můj synu, že tyto paměti začnete číst ve věku, kdy je člověk navyklejší se práce bát, než mít ji rád, a kdy je šťasten, že unikl nadvládě učitelů a pánů a nemá žádnýpředesaný rozvrh ani dlouhodobé a pevně dané úkoly.//

Níže vás upozorním, že prací a pro práci člověkvládne a že ony podmínky královské moci, které vám v tak ohromné zemi možná budou občas připadat tvrdé a nepříjemné, by se vám jevily libé a snadné, kdybyste k nim býval musel napřed dospět. Ale nejen to.

Je tu ještě cosi dalšího, synu, a doufám, že to nikdy nepoznáte z vlastní zkušenosti: nic by vám nepřineslo větší lopocení než pravá zahálčivost, kdybyste do ní snad upadl, napřed znechucen povinnostmi, pakslastmi, nakonec samotnou zahálkou, a všude marně hledaje, co nikdy nelze najít, totiž libý odpočinek a volný čas, nepředchází-li mu námaha a práce.

Ustanovil jsem si jako zákon, že budu pracovatdvakrát každý den, vždy dvě až tři hodiny s jinými lidmi, nepočítaje v to dobu, kterou strávím sám, ani čas mimořádně věnovaný výjimečným záležitostem, pokud nastanou, přičemž není chvíle, kdy by bylo zakázáno mne o nich informovat, byť třeba nespěchají, svýjimkou zahraničních vyslanců, kteří mnohdy z důvěrného kontaktu, jestliže jim k němu dáte příležitost, příliš sebevědomě usuzují, že mají výhodnou příležitost buď něco získat, nebo někam proniknout, a je zcela nepříadné jim naslouchat bez předběžné přípravy.

Nedokážu vám vylíčit, jakou žeň jsem díky tomuto rozhodnutí ihned sklidil. Cítil jsem, jak mohutní můj duch a odvaha, připadal jsem si jako nový člověk, objevil jsem v sobě netušené vlastnosti a s radostí jsem si vyčítal, proč jsem to jen nezjistil dříve. Prvotníbázlivost, kterou soudný člověk vždy cítí a která mnezpočátku trápila, zvláště když bylo třeba hovořit delší dobu a na veřejnosti, se brzy zcela rozplynula. Cítil jsem jen to, že jsem král a ke kralování zrozen. A konečně jsem také vnímal obtížně popsatelnou libost, kterou sám poznáte jen tehdy, pokud ji okusíte jako já. Nepodléhejte totiž představě, můj synu, že záležitosti státu jsou

// 31

jakoby neprůhledná, trnitá a pro vás možná únavná

zákoutí věd, kde se duch s námahou snaží povznést se

nad vlastní sféru, většinou bezúčelně, a odkud nássku

tečný či zdánlivý nedostatek užitku zastraší stejně silně

jako obtížnost pro pochopení. Poslání krále tkvípřede

vším v tom, že nechá konat vrozenou soudnost [le bon

sens], která jedná vždy přirozeně a bezbolestně. Pra

covní povinnosti jsou mnohdy méně tíživé než pouhá

zábava. Užitek vždy následuje. Ať už jsou panovníkovi

ministři jakkoli obratní a inteligentní, kdykoli králpři

loží ruku k dílu, projeví se to. Úspěch, jenž přinášízalí

bení ve všech věcech včetně těch nejmenších, je u nich

stejně okouzlující jako u nejdůležitějších záležitostí

a žádné uspokojení se nevyrovná tomu, když každý

den zaznamenáte určitý pokrok ve vznešených činech,

přinášejících slávu, a v blahu národů, jejichžuspořádá

ní a plán jste sám narýsoval. Vše, co je pro tuto práci

svrchovaně nutné, je zároveň příjemné – neboť, můj

synu, sem patří, stručně řečeno, mít oči otevřené po

celém světě, dozvídat se v každý čas novinky ze všech

oblastí a států, tajnosti ode všech dvorů, náladu a sla

biny všech panovníků a cizích ministrů, být poučen

o nesčetných otázkách, u nichž se má za to, že o nich

nic nevíme, proniknout u poddaných právě k tomu,

co nám nejpečlivěji skrývají, a odhalit ty nejvzdálenější

záměry našich vlastních dvořanů i jejich nejzastřenější

úmysly, které nám jsou předkládány v hávu úmyslů

opačných. A nenacházím žádnou slast, které bychom

se nevzdali výměnou za tuto, jen když nám ji zvídavost

poskytne.

Zastavil jsem se u tohoto důležitého bodu, aniž bych

se omezoval jen na své tehdejší rozhodnutí, a to pře

devším ve vašem, nikoli ve svém zájmu, neboť vím, že

zároveň s tím, jak odhaluji tyto záliby a požitky čerpané

z největších starostí královské vlády, snižuji tím takřka // jedinou zásluhu, v niž mohu na světě doufat. Vaše čest, můj synu, je mi tu však cennější než má, a stane-li se, že vás Bůh povolá panovat, dříve než si osvojíte tohoto ducha píle a akceschopnosti, jak vám ho líčím, pak ten nejmenší ústupek, jejž byste mohl složit názorům otce, kterému – troufám si říci – v řadě ohledů za mnohé vděčíte, je konat zpočátku a po nějaký čas (byť třeba z donucení, byť třeba s nechutí) ve jménu vaší lásky ke mně, a zde vás zapřísahám, to, co poté budete konat po celý život z lásky k vlastní osobě, jakmile jste s tím jednou začal.

Přikázal jsem čtveřici státních tajemníků, aby již nic nepodepisovali bez porady se mnou; totéž vrchnímu správci s dodatkem, aby byla každá změna ve fi nancích zaznamenána do knihy uschované u mne společně se souhrnným přehledem, kde budu moci kdykoli jedním rázem zjistit stav pokladny a učiněných anebonaplánovaných výdajů.

Podobný rozkaz obdržel kancléř, totiž užívat pečetidla jen na můj příkaz pouze s výjimkou takzvaných právních přípisů, kterým se tak říká, protože by bylo velkým bezprávím odepřít je, a které jsou nutné spíše pro formu než pro podstatu věci. Ponechal jsem tehdy v této kategorii i úkony a úlevy u případů, které očividně připouštějí omilostnění, byť jsem v tomto bodě mezitím změnil názor, jak vám povím na náležitém místě. Dal jsem na vědomí, že v každé záležitosti bez ohledu na její povahu je zapotřebí žádat příslušnýprojev milosti – neboť o nic jiného se tu nejedná – přímo u mne, a přiřkl jsem všem svým poddaným bez rozdílu svobodné právo obracet se na mne v kteroukoli dobu přímou promluvou i suplikami.

Suplik bylo zpočátku ohromné množství, ale to mne neodradilo. Mnohé vyplývaly ze zmatků, do nichž byly uvrženy mé záležitosti, a stejné množství jich přita/ 33

hovala novota poměrů i naděje do nich vkládané, tu

nadarmo, tu proti právu. Velký počet žádostí mi byl

zasílán ohledně soudních řízení, která jsem nemohl

ani nehodlal v kterýkoli okamžik odnímat běžnéjurisdikci a vést řízení sám. Nicméně i v těchto zdánlivě

tak neužitečných věcech jsem objevil ohromné zdroje

užitku. Podrobně jsem se tak poučil o situaci obyvatel

mé země, kteří zjistili, že na ně myslím, a díky tomu

jsem si je získal. Útlak v běžném soudnictví mi byl

vypodobněn tak působivě, že jsem považoval zavhodné nechat se lépe informovat a v případě potřeby tu

provést mimořádný zásah. Jeden dva příklady tohoto

typu zabránily tisícům podobných zlořádů a stížnosti,

byť třeba nepravdivé a nespravedlivé, mým úředníkům

bránily, aby zavdali příčinu k pravdivějším aspravedlivějším.

Pokud jde o pomocníky, v první řadě jsem rozhodl nejmenovat žádného prvního ministra; a pokud mi, můj synu, v tomto bodě budete důvěřovat a po vás všichni vaši následovníci, bude ten titul ve Francii navždy zrušen – vždyť není nic ostudnějšího než vidět na jedné straně nakupeny všechny pravomoci a nadruhé jen a jen hodnost krále, nic víc.*

Za tím účelem bylo nezbytné rozdělit důvěru avykonávání mých rozkazů, místo abych je svěřil celé jedinému člověku, a určit různým lidem různé úkoly ve shodě s odlišnostmi jejich nadání, což je možná vůbec první a nejdůležitější umění vladaře.

A pojal jsem i další rozhodnutí. Abych totiž sám v sobě lépe sloučil veškerou autoritu pána, byť jsou ve všech možných záležitostech různé podrobnosti, ukte* Funkci prvního ministra či ministerského předsedy (premierministre) obnovil již Ludvíkův přímý nástupce, jeho pravnuk Ludvík XV. (1710–1774).// rých nám naše úkoly i naše důstojnost nedovolujíběžně se do nich nořit, pojal jsem poté, co jsem si zvolil ministry, plán občas se s každým z nich těmto drobnostem věnovat, právě když by to očekávali nejméně, aby pochopili, že bych si tak mohl počínat i u jiných otázek a v kteroukoli dobu. Navíc poučení o těchto drobnostech, přijaté pouze sem tam a spíše pro zábavu nežli zpravidla, nás krůček po krůčku bez námahypoučí o tisíci věcí, které nejsou pro všeobecné rozhodování bez užitku a jež bychom sami museli znát a umět, kdyby bylo možné, aby jedinec všechno znal a uměl.

Říci vám, můj synu, jak si počínat při výběru různých ministrů, je pro mne obtížnější. Šťastná náhoda tu má volky nevolky vždy stejnou nebo větší roli než rozum a v míře, v níž svým dílem může rozum přispět, má pronikavý postřeh mnohem větší váhu než střízlivá úvaha.

Ani vy, ani já, můj synu, nebudeme pro podobné funkce vyhledávat ty, kteří jsou vinou vzdálenosti nebo života v ústraní zastřeni našemu pohledu, ať jsou jejich schopnosti sebevětší. Nutnost velí zaměřit se na onu skupinku, kterou před nás náhoda postavila, tedy na lidi, kteří již zaujímají jisté hodnosti anebo jsou s námi nejtěsněji spjati díky rodu či osobní náklonnosti.

A o tomto umění, jak poznat lidi, které pro vás bude tak důležité nejen v uvedené souvislosti, ale u všech životních kroků, vám, můj synu, pravím, že se mu lze naučit, ale nelze ho vyučovat.

Nepochybně je správné hodně vsadit na všeobecnou a zavedenou pověst, neboť veřejnost není v ničem zaujatá a těžko ji lze dlouhodobě ovládat.* Je moudré naslouchat všem a nevěřit tak docela lidem, kteří nás oslovují, ani pokud jde o jejich nepřátele – s výjimkou * K termínu „zájem“ viz Doslov, str. 274.

// 35

případů, kdy u nich jsou nuceni uznat nějakou dobrou vlastnost –, ani pokud jde o přátele – s výjimkou

případů, kdy se u nich snaží omluvit nějaký zlořád –,

a ještě moudřejší je prozkoušet na malých záležitostech každého, koho chceme pověřit velkými. Ovšem

pravidla, jak dobře rozpoznat nadání, sklony a možné

uplatnění každého jedince, lze ve zkratce vystihnout

tak, že je tyto rysy nutno zkoumat a čerpat z nich

zalíbení, k čemuž vás tímto vyzývám, neboť, obecně

vzato, od nejmenších drobností až po ty nejvelkolepější

záležitostí platí, že žádnou věc nepoznáte, pokud si z ní

neučiníte zálibu a nebudete ji mít rád.

V rozdělení funkcí, jež jsem vykonal, patřil k lidem, jichž jsem nejčastěji využíval ve věcech svědomí, můj zpovědník otec Annat, kterého jsem si zvláště vážil pro jeho přímého a nesobeckého ducha a za to, že senezalétal do žádných intrik, dále Marca, arcibiskup toulouský, kterého jsem později jmenoval arcibiskupem pařížským, muž nesmírně učený a jedinečně laskavého ducha, též biskup renneský, neboť si to přála královna matka, a konečně biskup rodezský, později arcibiskup pařížský, který mi býval preceptorem.*

Otázky justice jsem především svěřil kancléři, hodnostáři, který již sloužil mnoho let a byl v těchto věcech obecně považován za velmi obratného.

Přizval jsem ho také na všechna veřejná poradní zasedání, která jsem sám řídil, zvláště pak dva dny v týdnu společně se čtveřicí státních tajemníků, kdy se vyřizovaly běžné depeše uvnitř království a odpovědi na supliky.

Někdy jsem se dokonce rozhodl zúčastnit sezasedání Rady stran, které kancléř řídí mým jménem a kde se jedná pouze o soudní pře mezi jednotlivci nad úrovní * Všichni jmenovaní byli řádovými bratry Tovaryšstva Ježíšova.// jurisdikcí. A pokud vám to náročnější úkoly dovolí, nechybíte, když vyhrazeného času užijete stejně, svou přítomností členy rady vybídnete a podnítíte k plnění povinností a sám se seznámíte s rekvestory, kteřípředkládají zprávy a formulují právní nálezy, neboť odtud obvykle vycházejí kandidáti pro správu provincií, zahraniční zastupitelstva a další významné funkce.

Nicméně pokud jde o vůbec nejdůležitější státní zájmy a o tajné záležitosti, kde je malý početzúčastněných svrchovaně žádoucí a na něž je zapotřebí více času a péče než na všechny ostatní dohromady, měl jsem za to (jsa odhodlán nesvěřit je jen jednomu ministrovi), že nejužitečněji se tu uplatní tito tři: Le Tellier, Fouquet a Lionne.*

Funkce státního tajemníka, kterou Le Tellier vykonával po dvacet let s nesmírnou věrností a pílí, mu zajistila pronikavou znalost peněžních otázek. Za všech dob byl v této oblasti využíván jako rádce poslední instance. Kardinál Mazarin mi mnohokrát řekl, že si mohl v nesmírně delikátních situacích ověřit Le Tellierovu spolehlivost a loajalitu, kterých jsem si povšiml i sám. Počínal si uvážlivým, obezřetným a skromným způsobem, což jsem dobře registroval.

Také Lionne měl na své straně přímluvu kardinála Mazarina, který mu byl kdysi učitelem. Žádný z mých poddaných, věděl jsem dobře, se tak často a s takovým zdarem neuplatnil při zahraničních jednáních. Lionne znal nejrůznější evropské dvory, plynule hovořil a psal několika jazyky, byl sečtělý a přátelského, vnímavého a přímého ducha, jaký se právě pro vyjednávání scizinci hodí.

U Fouqueta možná shledáte zvláštním, že jsem ho chtěl využít, až se dozvíte, že jsem již v této době měl * K následujícím odstavcům viz Historický úvod, str. 16.

// 37

důkazy o jeho zpronevěrách. Věděl jsem však, že je

duchaplný a nesmírně dobře zná vnitřní chod státu,

což mne přivedlo k mínění, že pokud dozná svédosavadní prohřešky a slíbí mi, že se napraví, mohl by mi

poskytnout dobré služby.

Ale abych se pojistil, ustanovil jsem nad ním voblasti fi nancí jako inspektora s titulem intendant Colberta, muže, v něhož jsem choval plnou důvěru, neboť jsem znal jeho nesmírnou píli, důvtip i poctivost, a pověřil jsem ho správou onoho pokladního registru, který jsem zmínil výše.

Dnes vím, že výběr těchto tří ministrů vyvolal mezi lidmi reakce kladné i záporné – ve shodě s tím, jaké zájmy kdo sleduje. Chcete-li ovšem zjistit, zda jsem si mohl počínat lépe, stačí se zamyslet nad ostatními poddanými, které jsem na tato místa mohl jmenovat.

Kancléř byl skutečně velmi obratný, ale spíše – jak jsem již uvedl – v justičních věcech než v záležitostech státu. Věděl jsem, že mi slouží velmi oddaně, avšak měl pověst, že u nejzávažnějších otázek mu schází potřebná pevnost; snad vinou pokročilého věku a neustálého vytížení tak náročnou funkcí postrádalvytrvalost a kvality potřebné k tomu, aby mne následoval na všechna místa, kam mne potřeby říše a zahraničníválky mohly donést. Jeho pozice coby prvního hodnostáře království a předsedy všech poradních sborů byla navíc sama o sobě tak silná, že kdyby se k ní připojila těsná účast na tajných záležitostech, vyvolalo by to – přinejmenším tehdy – dojem, že jeden z mých ministrů je mimořádně vlivný a stojí výše než ostatní, což nebylo mým úmyslem.

Hrabě de Brienne, státní tajemník, který řídil zahraniční oddělení, byl starý a domýšlivý a většinou vyvstavší problémy nepromýšlel ani v souladu s mými zájmy, ani v souladu s rozumem.//

Jeho syn, který otcovu hodnost zdědil, měl podle všeho snahu konat ku prospěchu, avšak byl takmladičký, že místo, abych se ho ptal na názor ohledně jiných úkolů, nemohl jsem mu ponechat na starosti ani náplň jeho vlastní funkce, kterou z valné části plnil Lionne.

La Vrillière a du Plessis byli dobří a poctiví, avšak jejich inteligence se omezovala na vykonávání jejich funkcí, pod něž nespadalo nic skutečně důležitého.

Jistě jsem mohl vzít v úvahu lidi proslulejší aváženější, ale nikoli schopnější než tyto tři – a jak jsem jižuvedl, toto nízké číslo se mi jevilo lepší než větší počet.

Odhalím vám svou úvahu v úplnosti: jmenovaturozenější poddané nebylo v mém zájmu. Hlavní věcí pro mne bylo ustavit vlastní reputaci a dát rodem zvolených ministrů veřejnosti najevo, že nemám v úmyslu dělit se s nimi o svou autoritu. Záleželo mi na tom, aby nepojímali žádné vznosnější naděje, než jaké se mi uráčí v nich vyvolat, což je u významných šlechticů obtížné – a tato obezřetnost byla zvláště nutná, uvážíme-li, že i svět mne v tomto ohledu poznával jen velmi zvolna.

Mnozí si namlouvali, že se některý z těch, s nimiž jsem byl ve styku, zakrátko zmocní mého ducha i mých záležitostí. Většina považovala mou píli a přičinlivost za horkokrevnost, která brzy ochabne, a ti, kdo o věci chtěli soudit příznivěji, vyčkávali s verdiktem na pozdější dobu.

Čas jasně ukázal, kde je pravda, a je to již desátý rok, co kráčím – krokem, zdá se mi, poměrně stálým – stejnou cestou, aniž bych polevil ve svém úsilí, o všem informován, ochoten naslouchat nejskromnějším poddaným, v každém okamžiku poučen o počtu a připravenosti svých vojsk a o stavu území, neustále vydávaje rozkazy pro zajištění všech potřeb, jednám bez prostředníka se zahraničními ministry, přijímám a čtu

// 39

depeše, některé odpovědi píšu sám a u ostatníchtajemníkům diktuji hlavní obsah, řídím příjmy a výdajesvého státu, nechávám si osobně podávat zprávy od všech,

které jsem jmenoval do důležitých funkcí, střežím své

záležitosti ve větším utajení, než to učinil kdokolipřede mnou, udílím svou přízeň na základě vlastní volby,

a nemýlím-li se, tak všechny, kdo mi slouží, udržuji

– byť v blahobytu pro ně samé i rodinu – v mezích

skromnosti, již lze těžko srovnávat s povzneseností

a mocí prvních ministrů.

S tím, jak mohli lidé po libosti sledovat všechny tyto skutky, nepochybně se o mně ve světě utvořilo jisté mínění, které nemálo přispělo ke zdaru mých pozdějších podniků. Nic nedosáhne v tak krátkém čase tak ohromných účinků jako vládcova pověst.

Nenechte se však, můj synu, zmýlit jako mnozí jiní a nemyslete si, že na zajištění reputace bude dost času, až jí bude zapotřebí. Nelze si ji vydobýt pomocí armád, nezískáte ji za cenu nashromážděných pokladů. Je třeba na ni myslet předem a teprve po dlouhém vlastnictví si jí můžeme být jisti.

Již od prvních let jsem měl dostatek důvodů ke spokojenosti s vlastním počínáním, nicméně zvučné pochvaly, k nimž nové uspořádání podněcovalo, ve mně probouzely pouze trvalý neklid v důsledku obav, které jsem cítil a nejsem jich zcela prost ani dnes, obav, že si tyto pochvaly nezasluhuji dostatečně.

Snadno si zjistíte, jak provokativně jsem si počínal vůči svým dvořanům a kolikrát jsem je přiměl s cílem prověřit jejich postřeh, aby mi vychválili i věci, o kterých jsem se sám domníval, že jsem je zkazil. Vždy jsem jim to hned vytkl a vštípil jim, aby mi nepochlebovali.

Ať už jsou ale jejich záměry jakkoli skryté, předvedu vám, můj synu, snadný prostředek, jak všeho, co vám řeknou, využít ve vlastní prospěch. Zkoumejte potajmu

40 //

sám sebe a věřte vlastnímu srdci víc než jejich chvále,

kterou – v závislosti na povaze toho, kdo k vám mluví –

považujte vždy buď za zlovolnou výtku pro nějakou

protikladnou chybu, anebo za tajnou výzvu k něčemu,

čeho byste se sám necítil schopen; a navíc tak čiňte

v přesvědčení, že i kdybyste tyto chvály považoval za

oprávněné, nevykonal jste ještě dost. Dobré jméno si

lze uchovat jedině tím, že ho každý den získáváme víc

a víc, a sláva je vládkyně, kterou nelze nikdyzanedbá

vat a nelze její prvopočáteční přízně zůstat hoden,po

kud neustále netoužíme po nových projevech náklon

nosti.

// 41

Kniha druhá

Oddíl prvý

Obecná ustanovení, jak jsem o nich hovořil, mne zaměstnávala po celý březen, neboť kardinál Mazarin

zemřel až devátého dne téhož měsíce. A přestože jsem

v průběhu jeho nemoci, která trvala dlouho, i pourčitou dobu předtím sledoval situaci pečlivěji než dříve,

domníval jsem se, že bych se do ničeho neměl vkládat,

dokud si nenechám podat konkrétní zprávu odkaždého, kdo byl spolu s kardinálem pověřen danými úkoly,

a pečlivě se nevyptám, jaké měli doposud úmyslyanebo jaké plány považovali za možné do budoucna, jsa

přesvědčen, že mé inteligenci, byť pronikavější, mohou

jejich myšlenky pomoci a mohou ji rozšířit.

Považoval jsem za nutné vás na to upozornit, můj synu, z obavy, abyste z přemíry dobrých úmyslů v útlém mládí a ze zanícení, které by ve vás tyto paměti mohly vyvolat, nesmísil dvě odlišné věci, totiž být samovládcem a nenaslouchat žádné radě, což by byla opět krajno