načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paměti - Doc. Otto Horský

Paměti

Elektronická kniha: Paměti
Autor:

Tato kniha je milou vzpomínku na šťastná léta autorova dětství, prožitá v kruhu milující a mnohačetné rodiny. Tato rodina není ledajaká, vždyť maminka pocházela ze šesti sester a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  97
+
-
3,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 243
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tato kniha je milou vzpomínku na šťastná léta autorova dětství, prožitá v kruhu milující a mnohačetné rodiny. Tato rodina není ledajaká, vždyť maminka pocházela ze šesti sester a tatínek měl tři sestry, takže tetiček a strýčků byl bezpočet. Všichni jsme se navzájem častokrát stýkali, vzájemně se navštěvovali a měli se rádi. Tato tradice se zachovala doposud a mnozí je obdivují, jak to asi musí být krásné, když se v rodině nevyskytují žádné problémy, všichni se navzájem respektují a stýkají. Vždyť při významných rodinných oslavách se jich někdy sejde až čtyřicet. Autor si nevytkl za cíl sepsat všeobsahující paměti, zachycující celý jeho dosavadní život, neboť vystihnout krátce jeho složité životní etapy v jedné knize by bylo velmi nesnadné. Proto v závěru uvádí anotace dalších knih, které takto lze považovat za součást jeho autobiografické literatury. Aby ale představa o jeho životě byla ucelená, zařadil jako první kapitolu svůj stručný životní příběh. To proto, že předkládaná kniha je pouze vzpomínkou na jeho dětská a studentská léta a jen na první krůčky do života dospělých. Autor si také neodpustil nezařadit do těchto pamětí alespoň některé úvahy a zamyšlení, které postupně vznikaly, nesourodě, tak, jak mu přišly na mysl a cítil potřebu je vyjádřit a zachytit.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

OTTO HORSKÝ

PAMĚTI

aneb

vzpomínky, úvahy a zamyšlení

Brno, 2012


Paměti

Text © Otto Horský, 2012

www.horsky.estranky.cz

Fotografie © Otto Horský, Milan Zatloukal, Ivo Hanák, Vít Chyla

Obrázky © Otto Horský, Milan Zatloukal

Grafická úprava a obálka © Otto Horský

1. vydání jako e-kniha © Lukáš Vik, 2015

ISBN PDF formátu: 978-80-87749-46-3 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

grafik a webdesignér Lukáš Vik

www.lukasvik.cz

Tato kniha je milou vzpomínku na šťastná léta dětství, prožitá

v kruhu milující a mnohačetné rodiny. Není ledajaká, vždyť

maminka pocházela ze šesti sester a tatínek měl tři sestry,

takže tetiček a strýčků byl bezpočet. Všichni jsme se navzájem

častokrát stýkali, vzájemně se navštěvovali a měli se rádi. Tato

tradice se zachovala doposud a mnozí nás obdivují, jak to asi

musí být krásné, když se v rodině nevyskytují žádné problémy,

všichni se navzájem respektují a stýkají. Vždyť při významných

rodinných oslavách se nás někdy sejde až čtyřicet. Tímto držím

palce, aby tomu tak bylo vždy, ale i v jiných rodinách. Zároveň

vyslovuji poděkování těm, kteří při psaní knihy poskytli cenné

připomínky, nebo vložili do knihy svůj příspěvek či fotografie.

Zejména patří poděkování mému bratrovi Milanovi za

nádherné obrázky a kapitoly Můj brácha Otík a Doslov, dále

jeho manželce Jarušce, Drahoslavovi a jeho milé rodině a

bratranci Ivo Hanákovi.


3

Předmluva

Nikdy jsem neopustil myšlenku sepsání pamětí v časovém sledu událostí, pokud možno od mého zrození až do posledních okamžiků života, dokud ještě budu schopen přemýšlet a udržet ruku beze chvění na klávesnici. V současné době jsem si však vytkl jiné cíle. Jsou nadčasové, nepočítal jsem s nimi, přišly samy, tak, jak doposud všechno v mém životě mělo vždy svůj pravý čas, svůj řád, svoje zařazení, svoje zákonitosti. Proto se jim podřídím a moje úsilípřechodně zaměřím jiným směrem. Má tomu tak být, vždy tomu tak doposud bylo a ukázalo se, že to tak bylo správné.

Přesto bych si neodpustil nezařadit do těchto pamětí alespoň některé úvahy a zamyšlení, které postupně vznikaly, nesourodě, tak, jak mi přišly na mysl a cítil jsem potřebu je zachytit. Aby představa o mém životě byla ucelená,zařazuji jako první kapitolu můj stručný životní příběh. To proto, že předkládaná kniha je pouze vzpomínkou na moje dětská a studentská léta a jen na první krůčky do dospělého života.

Celý můj život byl tak složitý, že některé jeho etapy je lépe popsat v samostatných knihách. Každá tato etapa byla zcela odlišná od těchpředchozích a znamenala ucelenou kapitolu života, jeden lidský život. Tak to i cítím. Prožil jsem několik lidských životů a prožívám další, ten nejkrásnější,obkloen milující rodinou a vnoučaty. Ale aby to nebyla jen planá slova. V předchozích knihách jsem popsal svá dobrodružství v Egyptě, odbornou a diplomatickou činnost v Peru, poradenskou činnost na Kubě. Mám v plánu ještě napsat knihu Cestopisy, ve které uvedu zkušenosti a zážitky z mnoha jiných zemí, které jsem navštívil. A pokud tomu budou přát všemocnéokolnosti, moje tři roky působení ve Španělsku jsou také ucelenou a samostatnou kapitolou mého života a rozhodně by stály za publikování.

4

Karikatura Otty Horského podle kubánského malíře Reného. 1986.

Úvod, aneb můj stručný životní příběh. Dnes se to jen hemží knihami pamětí. Mohu vzpomenout kteréhokolivpopulárního umělce, herce, sportovce čí cirkusáka, nebo dokonce osobu VIP, která je slavná jen tím, že chodí každý večer „pařit“a někdo buď o nich nebo oni s někým, kdo trochu rozumí psanému slovu, napíšou a vydají paměti.

Já však nejsem ani slavný sportovec či cirkusák, nebo herec či zpěvák, ani nechodím pařit, takže o mě nebo se mnou nikdo paměti nenapíše. Musím tak učinit sám. Ovšem s tím rozdílem, že nebudou určeny široké veřejnosti, neboť ta má již pamětí plné zuby, ale mým nejbližším rodinným příslušníkům a přátelům, které by to svým způsobem zajímat mohlo. O některých z nich se v knize píše, nebo jsou uvedeni na přiložených fotografiích. Ale ani o nich nemám mylné představy, že by se tato kniha pro ně stala poutavou, zajímavou, možná skončí zařazena v knihovně bez povšimnutí. Mě to ovšem nebude nijak vadit. Knihu píši pro vlastní potěšení. Spolu s ní znovu prožívámnádherné roky šťastného dětství, ve šťastné rodině, ve zdravém životnímprostředí, které již neexistuje. A možná po této knize šáhnou další generace naší široké rodiny a i kdyby tak učinil jen jeden z nich, nebyla moje práce marná.

Je to až s podivem, co vše se může přihodit za jeden jediný lidský věk.

Když jsem se narodil, po ulicích ještě jezdily koňské povozy a jen sem tam

nějaké náhodné auto. Z počátku jsme neměli ani rádio, o televizi nebylo ani

ponětí, letecká doprava byla teprve v plenkách. A dnes? Nové technologie,

počítače, mobilní telefony, internet. Z mého pohledu jsem se narodil vestředověku a přešel rovnýma nohama do novověku. Myslím by bylo vhodné, aby

dosud vžité dělení na středověk a novověk bylo předěláno. Vždyť to, co se

v rozvoji vědy a techniky událo v posledních čtyřiceti letech, to je více, než za

celá předchozí staletí.

Dát dohromady paměti není dozajista úkol snadný. Zejména ne, když jsem měl rozstrkané po všech půdách a sklepeních tuny dokumentace, jejížzpracování by byl úkol pro jednu osobu přímo nadlidský. Díky bohu, dnes již tato dokumentace je jen na dvou místech, jednak v domě na Břenkově ulici v Brně, i když asi ve dvaceti různých skrýších, jednak na chalupě v Tučapech, kde ji postupně žerou myši a rozkládají bakterie a povětrnostní vlivy. Ale je tozajisté pokrok, neboť dříve jsem měl tuto určitě cennou a bohatou dokumentaci

6

v bytě a ve sklepě v Porubě na Žilinské ulici, později i v mém druhémčtyřpo

kojovém bytě v Ostravě Přívoze, ale také na půdě pracoviště Geotestu

v Ostravě, ve své kanceláři v Geotestu v Brně, na půdě mé švagrové v Dobré u

Frýdku Místku a nakonec i v garáži v Porubě, neboť tam nikdy mé autonestá

lo, protože po dobudování garáže jsem již v Ostravě nikdy nežil.

Sklep na Žilinské ulici mi totálně vykradli a s tím i pět tlustých sešitů, které

obsahovaly paměti mé první ženy Olgy. Naštěstí při pobytu v Peru, kdy cítila

svůj blížící se konec, shrnula své paměti do tří svazků, z nichž bohužel jen dva

se zachovaly. Jeden, ten prostřední a velmi důležitý, mi rovněž někdo zcizil.

Také mi později vykradli tu garáž v Porubě, v níž jsem měl spoustudoklado

vé literatury, cenných dopisů a připomínek na moji „indiánskou“ minulost,

jako byly mnou vyrobené kožené toulce z jelení kůže s vypálenými ozdobami,

vlastnoručně vyrobené šípy a luky a některé drobnosti od peruánskýchindiá

nů z pozdější doby. Nesmírně cenná byla moje sbírka nerostů, která zůstala po

přestěhování rodičů do menšího bytu na půdě domu na Rejskově ulici

v Prostějově. Nebyla jen z mých gymnaziálních studií, ale postupně bylado

plňovaná a vyznačovala se opravdu velmi vzácnými exponáty, mezi něžpatři

la určitě „sicilská růže“ z hematitu, která by byla chloubou kteréhokolivmu

zea a celá spousta polodrahokamů a drahokamů. Některé z nich jsem později

použil na zhotovení zajímavého díla, rybu, vytvořenou na skle z nalepených

polodrahokamů, drahokamů a kousků zlata a platiny z různých nalezišť. Oko

ryby bylo z modrých safírů a za ně jsem položil do díry ve zdi světlo, takže

večer rybí oko svítilo jako intimní osvětlení. I ryba délky asi 80 cm díky mým

cestovatelským aktivitám a časté nepřítomnosti doma záhadným způsobem

zmizela. Také jsem vlastnil čtvero kapesních hodinek z 18. století z porcelánu,

dědictví to po prapředcích z manželčiny strany, jejichž hodnota bylanedozír

ná. I ty mi byly postupně ukradeny. Takže nakonec jsem vždy zůstal chudý,

nemajetný a bohatý jen myšlenkami.

Paměti lze psát dvojím způsobem, z nichž jsem se prozatím rozhodl pro ten

první. To znamená, napsat je bez použití metráky vážící dokumentace, tedy

opravdu, psát paměti zpaměti. Protože mě stále baví pracovat a podnikat, ale i

cestovat a sbírat další zkušenosti, materiály a náměty a udržovat přátelské a

obchodní vztahy, nemám prozatím ani jinou možnost. Snad ji budu mít, až

budu nepracujícím důchodcem. Ale doopravdy, bude to vůbec někdy?

7

Myslím si, že jsem měl v odborném, ale i jiném konání mimořádné štěstí.

Zatímco náročné vodní a civilní stavby, k nimž jsem se dostal již v mladém

věku jako hlavní a zodpovědný řešitel a výzkumník, by se v tehdejšímzápad

ním světě staly předmětem konkurenčního boje těch nejlepších anejvlivněj

ších odborníků a firem o jejich získání, u nás je nikdo nechtěl dělat, neboť

z toho nebyly žádné peníze ani výhody, ale jen velká dřina, zodpovědnost a

sebeobětování. Když se naše vláda rozhodla, že se bude stavět dálnice, na ten

první úsek z Prahy do Brna se nenašel žádný obětní beránek. Nebylyzkuše

nosti z geotechnického průzkumu silničních staveb. Ti starší a zkušenější

kolegové si nechtěli pálit prsty a kazit si život. Tak jsem po tom s odhodláním

skočil a jen s několika roky získaných zkušeností vedl od roku 1965 do roku

1967 průzkumné práce pro moravský úsek dálnice. Oponentura mé závěrečné

zprávy po dvou letech průzkumu vyzněla v můj prospěch a vyneslo mi to

místo oborového geologa na podnikovém ředitelství v Brně.

V roce 1967 nastaly velké problémy s Oravskou přehradou naseverozápad

ním Slovensku. Při projektování a výstavbě této nádherné přehrady, svojí

rozlohou vodní plochy připomínající moře, zapomněli zhodnotit, jak se budou

chovat břehy a svahy po napuštění nádrže, kdy tyto budou vystavenyznačné

mu vlnobití, vodní abrazi a erozi, hlubokému promrzání a dalším nepříznivým

vlivům. A skutečně, v roce 1967, tedy po čtrnácti letech provozu přehrady,

břehy na některých místech již ustoupily v důsledku působení uvedených vlivů

o desítky metrů a došlo k výraznému rozvoji sesouvání břehů do nádrže.Nej

více byl ohrožen hotel Goral, kde bylo třeba zajistit bezproblémový abezpeč

ný provoz a to ihned, bez jakýchkoliv průtahů. V souvislosti s řešením tohoto

úkolu bylo rozhodnuto zajistit stabilitu i dalších objektů, a to rekreační chaty

ČSAD, přístavu, kostela a hřbitova v Ústie nad Priehradou a dalších menších

staveb. Od tohoto velmi náročného úkolu dávali všichni ruce pryč. Nebyly

zkušenosti s řešením podobných případů, nejen u nás, ale i jinde ve světě. Na

základě výsledků inženýrsko-geologického průzkumu měla být navrženasa

nace a objekty měly být zachráněny. Kdyby se to nepovedlo, pro dotyčného by

nastaly kruté časy. V uvedené době se někdy mohl podobný neúspěchpova

žovat za provokaci a zavíralo se i do vězení. Nebyl by to první případ.

Protože „obětního beránka“ nenašli na Slovensku a nepochodili ani v České

republice, tak jsem po tom opět skočil. Práce to byla náročná, ale nádherná.

8

Úkol se postupně rozrostl na studium břehů v obvodu celé vodní nádrže, což

bylo 90 kilometrů břehové linie. K práci mi byla přidělena loď Bernolák i

s kapitánem, což mi umožnilo pořízení fantastické a zcela ojediněléfotogra

fické dokumentace břehů přímo z lodi. Následná sanace svahů u ohrožených

staveb a nejvíce postižených úseků břehů dle mého návrhu byla úspěšná a tato

problematika se mi stala na další roky koníčkem. Oravskou přehradou jsem se

zabýval jako odborník a výzkumník střídavě až do roku 1991, kdy jsem odešel

pracovat do Španělska. V roce 1968 navštívili v rámci předkongresovéexkur

se Světového geologického kongresu v Praze nejlepší světoví odborníci

z USA, Německa, Francie, Anglie a dalších zemí. Všichni tyto moje práce

hodnotili jako průkopnické, neboť touto problematikou se dosud málokdo

v západním světě zabýval.

Na tomto místě je třeba uvést, že v létě roku 1968 jsem na tuto svoji akci

vzal na prázdninový pobyt kromě mé ženy Olgy a dcery Violy také sestřičku

Marušku, dále dceru mé milované tety Broni neteř Broničku, a některé další

neteře. Jezdili jsme po nádrži lodí „Bernolák“ a děvčata na to dodnes ráda

vzpomínají. Moc se jim líbilo, když jim lodivod svěřil řízení a předstíral, že

hluboce usnul a řízení lodi je zcela v jejich rukou.

Když se projekt našeho největšího vodního díla, Dalešická přehradaspřaže

ná s přečerpávací vodní elektrárnou dostaly po deseti letech průzkumu apro

jekčních prací do potíží a koncepčních neujasněností, nenapadlo našenadříze

né orgány nic jiného, než mě pověřit v roce 1969 vedením inženýrsko

geologického průzkumu.Úkol to byl nemalý, neboť jsem musel ve velmikrát

ké době prostudovat všechny materiály dosud realizovaných průzkumných a

výzkumných prací a reagovat velmi pružně, neboť práce na lokalitě nebyly

zastaveny, ale v plném rozsahu probíhaly. Ve velmi krátké době se mipodaři

lo prokázat, že při stávajícím projekčním řešení, s betonovou klenbovoupře

hradou vysokou sto metrů a s hydrocentrálou založenou do hloubky čtyřiceti

metrů v údolí pod hrází, by hrozilo nebezpečí sesutí pravého svahu do výlomu.

Doporučil jsem proto průzkumné práce orientovat na jiný typ přehradní hráze,

na hráz sypanou z místních materiálů, jejíž koncepce nebude vyžadovat tak

hluboké výlomy v údolí. Výsledky této mé tříleté práce byly přeloženy do

ruštiny a v roce 1972 předloženy k oponentuře nejlepších sovětskýchodborní

ků v Moskvě. Více než měsíční oponentury jsem se osobně zúčastnil a musel

9

jsem obhajovat svoji práci a zejména důvody, které mě vedly k zamítnutí

koncepce klenbové betonové hráze a obhájit novou koncepci sypanégravitač

ní hráze. Oponentura vyzněla v můj prospěch s výsledným hodnocením, že tak

dobrý inženýrsko-geologický průzkum nemají ani pro 272 metrů vysokou

betonovou klenbovou hráz na řece Inguri v Gruzii, která byla ve výstavbě a

patří dnes mezi nejvyšší přehradní hráze světa. Přehrada Dalešice v mnou

navržené variantě sypané zemní hráze byla v roce 1978 úspěšně uvedena do

provozu a její provoz je bezproblémový. Hlavním posláním tohoto vodního

díla je zajištění technologické vody pro jadernou elektrárnu v Dukovanech a

výroba špičkové elektrické energie. Společně s níže ležící vodní nádržíMo

helno tvoří energetický komplex přečerpávací vodní elektrárny s výkonem 4 x

120 MW. Hráz dalešické přehrady je nejvyšší sypanou zemní hrází v České

republice a druhou nejvyšší v Evropě.

Protože na celou dobu průzkumných prací mi byla přidělena vyvlastněná

chata přímo u řeky v místě budoucí hráze, i do Dalešic jsem v letníchměsí

cích přizval svoji rodinu na prázdninový pobyt a prožili jsme mnoho krásných

zážitků. Celé údolí řeky Jihlavy bylo v té době z pohledu milovníka přírody

opravdovým skvostem. Muselo však ustoupit náročným požadavkůmenerge

tiky. Hadcová step nad meandrem řeky Jihlavy poblíž níže ležící nádržeMo

helno je jednou z nejcennějších chráněných oblastí v České republice, ale také

v Evropě. Již v roce 1933 byla vyhlášena státní rezervací kvůli svérozmani

tosti fauny a flory, která je zapříčiněna hadcovým podložím, které dobřeaku

muluje teplo a je bohaté na hořčík. Museli jsme svádět tvrdé boje s ochránci

přírody, kteří měli obavy, že po vybudování nádrže a jejím uvedením dopro

vozu vyhynou mravenci, jichž zde žije 91 druhů ze 107 druhů známých v

Evropě. Díky bohu, nestalo se tak a hadcová step je stále velkou atrakcí.

Přehradou ve Slezské Hartě v Jeseníkách jsem se zabýval jako hlavní řešitel

střídavě po mnoho roků. Stavba byla úspěšně dokončena v roce 1997 a

v tomtéž roce uvedena do provozu. Je hodnocena jako přehrada

v nejsložitějších geologických podmínkách v naší republice a snad i v Evropě.

A to proto, že původní řečiště řeky Moravice bylo na sklonku třetihor zalito

lávou po výbuchu sopky Velký Roudný. Řeka byla lávovým proudemvytla

čena a musela si najít nové koryto. Postupně se zahloubila o 50 metrů níže,

než bylo koryto původní. Při projektované výšce přehradní hráze 65 metrů

10

hrozilo nebezpečí, že voda z nádrže bude prosakovat přes pravý hřbet dopů

vodního výše ležícího koryta, které je vyplněno silně propustnými štěrky.

Tento problém možných úniků vody z nádrže byl vyřešen zavazovací těsnící

podzemní stěnou a injektáží.

Opět je třeba na tomto místě uvést, že v období inženýrsko-geologického

mapování celé oblasti budoucí nádrže jsem v létě roku 1966 pozval naprázd

niny část mé rodiny, tentokrát bratry Milana a Drahoslava s manželkami a

dětmi.

Když nikdo v Čechách nechtěl v roce 1972 řešit geologickou ageotechnic

kou problematiku projektu přehrady v Josefově dole u Jablonce nad Nisou,

opět jsem po tom skočil. To mi umožnilo být několik týdnů v blízkosti staršího

bratra Jana, který v té době pracoval jako výrobní náměstek Povodí Jizery

v Jablonci nad Nisou. Na blízké přehradě v Seči mělo povodí ve správěstylo

vě zařízenou srubovou chatu vybavenou těžkým dubovým nábytkem. Za první

republiky prý na ní častokrát trávil chvíle odpočinku Jan Masaryk. Tuto chatu

mě Povodí Jizery zapůjčilo jako základnu pro probíhající průzkumné práce. I

zde, obklopen rodinou a hlavně neteřemi, jsme prožili mnoho krásných chvil.

Vzpomínám si, že jsme s sebou měli asi 40 litrů červeného vína. Večery ve

srubu, se stoly obtěžkanými jídlem a pitím, obklopen manželkou a dcerou,

bratrem Janem, jeho ženou Jaruškou a několika neteřemi, byly opravdunád

herné a nezapomenutelné. Nejvíce jsem byl obdivován, když z mého auta

Cortiny vždy vyskákalo šest nádherných děvčat. Moje manželka, dcera Viola a

čtyři neteře, Dášenka, Helenka, Jarmilka a Bronička. Protože děvčata byla

různého věku a byla si navzájem podobná, samozřejmě nás všichni považovali

za rodiče. Tolik dětí se již v té době nenosilo. Byli jsme proto předmětem

závisti a nebývalého obdivu. Bohužel, záhy po dokončení mých průzkumných

prací bratr Jan zemřel. Vodní dílo bylo úspěšně vybudováno a v roce 1982 byl

zahájen zkušební provoz. Mám radost, že jsem se pod tímto vodním dílem

podepsal. A ještě větší radost, že osud mě byl milostiv a dopřál mi užít si ještě

alespoň na chvíli mého milovaného bratra Jana.

V roce 1974 dostala naše vláda výborný nápad. Rozhodla se zřídit při našem

velvyslanectví v Limě v Peru technickou kancelář, první svého druhu u nás.

Nenapadlo je nic moudřejšího, než pověřit mě jejím vedením. I když působení

v Peru mělo pro mě tragický dopad, neboť v roce 1976 mi zemřela po těžké nemoci manželka Olga, činnost kanceláře byla velmi úspěšná a pozitivnívýsledky její práce se projevují v dalších aktivitách dodnes. Vzhledem ke smrti mé manželky, aktivní činnost v Peru jsem ukončil a pokračoval v práci doma jako vedoucí geologického odboru Geotestu Brno.

Z uvedených dosavadních aktivit a po získaných zkušenostech z Peru byl již jen krůček k tomu, abych byl vyslán v roce 1978 jako hlavní poradceministerstva stavebnictví na Kubu. Z této pozice jsem navštívil, konzultoval čioponoval všechny významné stavby v zemi a ty nejsložitější i řídil a vyhodnocoval osobně. Současně, vzhledem k mým získaným zkušenostem s řízenímpracovních kolektivů v Peru, jsem byl pověřen koordinací prací všech našich expertů pracujících na Kubě ve stavebnictví. Tato moje poradenská činnost trvala čtyři roky, až do roku 1982.

Ani po návratu, kdy jsem pokračoval po dva roky v průzkumných pracích pro přehradu ve Slezské Hartě a vedl pracoviště Geotestu v Ostravě, mi nebylo dopřáno klidu. Opět jsem byl na žádost kubánské strany vyslán v roce 1984 na Kubu, abych řídil práce pro jejich největší stavbu století – přečerpávací vodní elektrárnu v pohoří Escambray. I když Dalešice považuji za jednu z mých nejnáročnějších staveb, průzkumné práce pro tuto přečerpávacíelektrárnu na Kubě se staly mým životním dílem. Trvaly s malou přestávkou šest let a já sám jsem strávil přímo v terénu v čele stavby poslední a rozhodující čtyři roky.

Ale to jsme již přestali v roce 1990 s Kubou kamarádit a mohl jsem konečně uplatnit své zkušenosti jako generální ředitel akciové společnosti „Vodni Espaňola“ ve Španělsku, jako zakladatel a společník geologické ageotechnické firmy „Geoinza, S.L.“ v Madridu a při mých komerčních aktivitách jako representant různých zahraničních firem. Tato moje činnost ve Španělsku trvala od roku 1991 do roku 1994. Vrátil jsem se domů, abych se mohlvěnovat rodině a začít podnikat jako fyzická osoba v mém oboru a v zahraničním obchodě. A tuto činnost vyvíjím dodnes. To všechno líčení vypadá, že jsem jenom pracoval a vhodné podmínky k práci mi vytvářeli moji nejbližší, kteří tím trpěli. Tak tomu ale nikdy nebylo. Vždy jsem se snažil skloubit práci s bohatým a mnohotvarým životem amyslím, že se mi to podařilo. Jistě, svůj život jsem musel podřizovat práci, kterou jsem miloval a miluji. Vlastně jsem šel od jedné velké akce k další, zcelajin

12

de, v jiných geologických a přírodních podmínkách, případně i v jiné zemi.

Ale dokázal jsem skloubit dohromady účelné s dobrým a na žádnou etapu

mého života nemohu vzpomínat ve zlém. I těžké situace nás během života

potkávají, je to jeho zcela přirozená součást. Nikdy jsem si ale nevážil lidí, o

nichž se při udělování řádů či při nekrolozích pravilo, že „díky své ženě, která

se obětovala po celý život“, dosáhl ten a ten onoho vědeckého úspěchu. Asi i

takoví lidé jsou potřební pro společnost. Ale chudák žena, chudák tímtoposti

žená rodina a nakonec i chudák ten onen. Takový přístup k životu jsem nikdy

nepovažoval a nepovažuji za důstojný a plnohodnotný.

Od dětských let jsem snil o indiánech a postupně se stával i propagátorem

jejich způsobu života. Nejen teoreticky, ale v dětských letech i jako „náčelník“

indiánů jménem Nitó v lesích kolem Ptenského dvorku, jsem si vyzkoušel

indiánský život v praxi.To jsem ještě netušil, že se mi mé sny naplní a budu žít

v Peru mezi opravdovými indiány po celé dva roky.

Vždy jsem toužil po dalekých cestách plných dobrodružství a cílevědomě

jsem se na ně připravoval. Jak teoreticky, tak později i prakticky. Všechny

prvně vydělané peníze jsme spolu s mojí první ženou Olgou investovali do

poznávání okolního světa a hodně prostředků a sil jsme věnovali na dalšímu

vzdělávání, zejména jazykové přípravě. Ihned po ukončení vysoké školy jsme

začali oba studovat španělštinu, Olga navíc angličtinu a já němčinu. Naše

první cesty, i když většinou s cestovní kanceláří nebo s turistickým oddílem,

byly vždy kulturně-historickým obohacením a přispěly k prohloubeníjazyko

vých znalostí. Z některých cest do zahraničí jsem vytěžil, protože jsem o nich

publikoval první odborné a populární články a tak se učil spisovatelskému

umění.

Trvalo mi dlouhých 14 let, než se naplnil můj sen, ale i sen mé manželky

Olgy, pracovat jako expert v zahraničí. Byl jsem vybrán či navržen opakovaně

několikrát, dokonce i jako expert OSN. Vždy však vstoupily do toho jinézá

važnější úkoly v Československu. Vcelku chápu, že moji kolegové se nato již

dívali pesimisticky a divili se, proč pořád studuji cizí jazyky a proč investuji

tolik peněz do účelového cestování za poznáním a za rozšířením odborných

znalostí. Stejně je to na nic a nikdy se mi nic nepovede. Ale osud tomu chtěl a

byl jsem navržen a schválen do funkce vedoucího technické kanceláře do Peru

a navíc i do funkce diplomatické. Od té doby tvrdím, že lidé si nesou svůj

13

osud, ale musí mu neúnavně a systematicky připravovat cestu, nesmí klesat na

mysli a nesmí to vzdát. A jak jsem se naučil jako vlče ve skautu: “ Buď vždy

připraven!“ O to se snažím dodnes. Jsem stále připraven.

Dvouletý pobyt v Peru byl nepřetržitým řetězem pracovního úsilí, které

velmi rychle přineslo své plody. Ale byl i řetězem dosud nepoznanýchdobro

družství, o nichž jsem napsal knihu Peruánské postřehy, připravil a napsal

scénáře pro televizní filmy Peruánské postřehy a Geologové z Mantara aparti

cipoval na scénáři filmu Člověk proti horám. Relací v rozhlase jsem měl na

toto téma bezpočet nejen v minulosti, ale vracím se k nim i dnes, zejména

v pořadu Apetit. Pobyt v Peru však znamenal i kalich hořkosti ze ztráty mé

milované ženy Olgy. Zemřela po dlouhém boji s rakovinou v roce 1976. Její

touha po zahraničních zemích a po naplnění společenského postavení se

završila předčasně. Měla pouhých 35 let.

Ještě za života Olgy jsem začátkem roku 1976 připravil propagační a ko

merční cestu přes kontinent Latinské Ameriky, po stopách cestovatelů Zik

munda a Hanzelky. Náš tým byl ve složení: Otto Horský, geolog a vedoucí

expedice, Jiří Vrožina - kameraman, Milan Švihálek – zpravodaj a publicista,

oba z Československé televize v Ostravě, dále Jaromír Musial – novinář a

zpravodaj čs.rozhlasu. Prostřednictvím našich podniků zahraničního obchodu

jsem se obrátil na naše zastupitelské úřady ve všech zemích Latinské Ameriky

po trase námi plánované cesty a spolu s nimi jsem vypracoval přesný plán a

scénář. To jest, které země navštívíme, v jakém pořadí, které stavby a projekty

nafilmujeme a o nich napíšeme a budeme je propagovat ve světě a po návratu

domů i v televizi, rozhlase a dalších mediálních prostředcích. Konkrétníplá

novaná místa a scénáře jsem potom projednal s podniky zahraničníhoobcho

du, abych od nich získal finanční prostředky na realizaci cesty. Tak se mi

podařilo získat podporu od Polytechny, Exica, Strojexportu, Pragoinvestu,

ČKD, dále od Geotestu Brno a Stavební geologie Praha. Celkem bylopřislí

beno skoro 60 tisíc dolarů, což by v té době stačilo na realizaci tohoto záměru.

Škodovka nám přislíbila pro tuto cestu zdarma dva specielně připravenéauto

mobily ŠKODA. Celá akce skončila na nesouhlasu generální ředitelky

čs.televize Mileny Balašové, která si nechtěla pálit prsty, a to i přesto, že jsem

u ní osobně dvakrát intervenoval a ředitel Ostravské televize tuto cestuvehe

mentně podporoval. Jiří Vrožina to pak vyřešil tak, že utekl do Austrálie,zalo

14

žil si tam vlastní studio a velmi se proslavil. Po 89 roce pozval do Austrálie

cestovatele Miroslava Zikmunda (Jiří Hanzelka již byl vážně nemocen a brzy

nato zemřel), aby alespoň jemu splnil původní cestovatelský plán, který byl po

okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 znemožněn a oba cestovatelé byli

šikanováni. Milan Švihálek se po zákazu cesty zhroutil a rok byl nemocen.

Později se do televize vrátil a působil jako redaktor až do odchodu dodůcho

du. Dnes je velmi úspěšným spisovatelem a mým váženým přítelem.

Náhodné souvislosti na něž od dětství trpím tomu chtěly, že v roce 2002

jsem byl přizván do vědecké expedice „Titicaca, 2004 CZ“. V rámcipsychic

ké a fyzické průpravy na náročný dvouměsíční pobyt ve vysokohorských

Andách v Peru jsem musel prokázat fyzickou zdatnost výstupem na nejvyšší

horu Řecka, Miticas v pohoří Olymp (2917 m). Expedice Titicaca se v roce

2004 realizovala a její výsledky přinesly ovoce, jež s chutí požívám dodnes

v různých populárních a populárně-vědeckých článcích, knihách, výstavách

fotografií a přednáškách (www.horsky.org).

V letech 2002 a 2012 se mi podařilo navštívit třikrát znovu moji milovanou

Kubu, ne jako turista, ale pracovně. V únoru v roce 2012 jsem navštívilYuka

tánský poloostrov v Mexiku, abych se konečně seznámil s kulturou Mayů a

abych zjistil, jestli bude v prosinci 2012 konec světa, jak prý předpovídá

mayský kalendář. S kulturami Toltéků a Aztéků jsem se seznámil připředcho

zích návštěvách Mexika (1987, 2000).

Touha po dobrodružství byla vždy u mě tak silná, že mnohdy blokovala i

můj pud sebezáchovy. Dostával jsem se proto častokrát do situací,ohrožují

cích vlastní život. Prožitá dobrodružství však tato nebezpečí vyvažovala a byla

mi vždy odměnou. Přesto se divím, že dosud žiji, neboť vzniklé situace byly

někdy opravdu na pováženou.

Tato kniha je prvním dílem mých pamětí. Týká se dětství a studentských let,

tedy až do doby vystudování vysoké školy. Tedy té první. Studoval jsempo

tom ještě externě některé předměty potřebné pro můj obor na VUT v Brně a

vystudoval jsem Universitu 17. listopadu v Praze – obor španělština. Najazy

kové škole a v různých jazykových kurzech jsem studoval angličtinu, němčinu

a půl roku i francouzštinu. Protože ruštinu jsem studoval již od čtvrté třídy

obecné, potom na střední škole, na gymnáziu a v rámci vědecké aspirantury,

tedy celkem 11 let a stále ji používám, umím myslím slušně i rusky.

15

Do psaní pamětí jsem se pustil v roce 2000. V roce 2001 jsem je vydal

vlastním nákladem a daroval je bratrovi Drahoslavovi k šedesátýmnarozeni

nám. Poněkud přepracované druhé vydání bylo věnováno dceři Viole

k Vánocům roku 2001. Vydání třetí bylo věnováno bratrovi Zdeňkovi v roce

2002. Vydání čtvrté a značně doplněné, v rozsahu zatím konečných 409 stran,

včetně obrázků a barevných fotografií, bylo věnováno manželům Maškovým

v den jejich uzavření manželství v březnu roku 2003.

*

V psaní pamětí pokračuji znovu nyní, tedy v roce 2012. Rozhodl jsem se

k tomu proto, že, ač si to neradi přiznáváme, všichni stárneme a bylo byžá

doucí zanechat po sobě nějaký vzkaz příštím generacím naší velké rodiny.

Jestli to má smysl, jestli to někdo dnes nebo v budoucnu ocení, to jižnechá

vám na vás, milá rodino či milý čtenáři. Já budu mít dobrý pocit, že jsem tento

úkol, pro mě velmi příjemný, splnil.

Je velmi obtížné si po tak dlouhé době všechno vybavit z paměti bez pomoci

“pamětníků”, kteří, věřím tomu, by rádi přispěli svojí troškou k obsahu této

knihy. Život je však náročný a vyburcovat všechny, aby sdíleli moje nadšení a

snažení, není vůbec jednoduché. Dopředu se tedy omlouvám za nepřesnosti,

nebo třeba zato, že na některé věci či události se dívám jinak, než byzasluho

valy nebo než by se na ně dívali oni.

Tím chci napovědět, že s velkou radostí přijmu i po vydání knihy různá

upřesnění či další náměty na doplnění, aby případné další vydání pamětí bylo

více kompletní a exaktní. A budu li živ a zdráv, třeba i nahlédnu do těchmet

ráků dokumentace a pustím se s vervou mě vlastní do dalšího, přepracované

ho a rozšířeného vydání.

To co nyní předkládám ale vypadá tak, že od roku 2001, kdy jsem v podstatě

tyto paměti dokončil, až do roku 2012, kdy je doplňuji, jsem, co se týčelite

rární činnosti, lenošil. Opak je ale pravdou. K některým údobím svého života

jsem se v těch letech vyjádřil samostatně v knihách: Peruánské postřehy

©2004, druhé vydání ©2008, Osm roků na Kubě ©2007, Bájné jezero Titicaca

©2010, Záhadné jezero Titicaca a Altiplano ©2010, Nosičem vody v Egyptě

©2010. V roce 2004 vyšla ve španělštině moje odborná kniha oinženýrsko

16

geologickém průzkumu pro přehrady - Investigaciones Ingeniero-Geológicas

para las Obras Hidráulicas. Na ni navazuje kniha „Inženýrsko-geologický

průzkum pro přehrady“ ©2007, určená pro inženýrské geology, projektanty a

různé instituce, zabývající se výstavbou přehrad. Spoluautorem této knihy je

geofyzik Doc. RNDr. Pavel Bláha, DrSc. Po jejím úspěchu byla přeložena do

angličtiny pod názvem „The Application of Engineering Geology to Dam

Construction“ ©2011. K dnešnímu dni je již uvedena ve více než čtyřiceti

zemích světa a uvažuje se o jejím překladu do ruštiny. Podrobnější údaje o

uvedených knihách jsou na mých webových stránkách www.horsky.org nebo

www.horsky.eStranky.cz, dále také na webových stránkách Českého klubu

cestovatelů CKC http://www.ckc.cz/knihy-otto-horsky.html.

Členem Českého klubu cestovatelů jsem se stal v roce 2004(www.ckc.cz),

členem České Iberoamerické společnosti v roce 2006 a členem Občanského

sdružení pro využití odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, klubu

H+Z v roce 2007 (http://www.klubhz.blogspot.com). Když jsem se v roce

2004 zúčastnil odborné expedice „Titicaca 2004 CZ“, vedené historikem Ivo

Bartečkem, byl jsem odkázán skoro dva měsíce na tvrdé terénní poměry,

noclehy v autě pod širým nebem a velmi omezené hygienické podmínky.

Musel jsem absolvovat cestu dlouhou několik tisíc kilometrů, většinou ve

vysokohorském terénu Kordiller, se všemi obtížemi, které s tím souvisí. Pouhé

dva měsíce. A opravdu jsem se těšil, až naše poslání skončí a vrátíme se do

normálního života. Tehdy jsem si uvědomil, že skoro desetileté cestování

Hanzelky a Zikmunda automobilem po mnoha kontinentech světa bylo nejen

úžasným dobrodružstvím, ale i opravdovým hrdinstvím.

Neměl jsem v úmyslu věnovat se znovu náročné práci spojené s koordinací a

řízením průzkumných prací pro velká vodní díla. Po návratu ze Španělska

v roce 1994 jsem se kromě inženýrské geologie usilovně věnoval a stále věnuji

zahraničnímu obchodu, zejména se Španělskem a s některými zeměmiLatin

ské Ameriky. Tato činnost spojená s cestováním mě plně pohlcuje a je pro mě

potěšením, splněním mých dávných představ o uplatnění získaných zkušeností

s možností samostatného rozhodování bez omezujících politických vlivůpřed

chozího režimu. Přesto jsem se nebránil úkolu převzít na sebe v roce 2010

zodpovědnost za koordinaci prací projektu vodního díla Bawanur na řece

17

Sirwan v Iráku, v Kurdistánu a věnuji se i nadále poradenské činnosti

v inženýrské geologii.

Protože čas je neúprosný a nikdo z nás nezná dopředu svůj osud, zacházím

v tomto úvodu velmi krátce i do mé dospělosti, kterou teprve, budou li tomu

přát přírodní síly a všemocné okolnosti, zhodnotím v dalším díle pamětí nebo

v samostatných knihách. To říkám přesto, že “sudičky” mi prorokovaly dlouhý

věk, a že se až v požehnaném věku utopím na moři. Měl bych tedy doufat, že

ano, že než se naplní tato sudba, ještě nějaké ty knihy napíši. Můžeme však

věřit sudičkám? Prosím také, aby mi bylo odpuštěno, že nezacházím v této

knize do oblasti mého soukromého života v dospělosti, neboť ten byl vždy tak

složitý a náročný, ale hlavně krásný, tak naplněn zajímavými poznatky audá

lostmi, že by nato nestačilo pár stránek této knihy. Pokud máte zájem dozvědět

se něco více o mém životě, co doposud nebylo v knihách napsáno a vydáno,

pak navštivte moje webové stránky: www.horsky.eStranky.cz, nebo

www.horsky.org

18

Otto v roce 1956.

1 - CO PRAVILY SUDIČKY

Narodil jsem se 13 dubna 1938 vProstějově. Ne v nemocnici, jak je dnes zcela běžné,

ale doma. Vždy jsem si myslel, že se tak stalo v rodinném domě na Mlýnské ulici číslo 37. Ale bylo tomu podledochovaných svědectví jinak. Maminka prý v předstihu před mým narozenímodejela do Štětovic ke své mamince, aby mě porodila za asistence porodní báby paní Benešové, naší vzdálené příbuzné. Učinila tak právě včas, neboť jsem se narodil o něco dříve, než mělo být. Prý jsem byl tak maličký a neduživý, že babička Loníková, když mě poprvé spatřila, pravila: „Toto? Mařo, nech to umřít!“

Ale Mařa to umřít nenechala a oč více muselo to dítě bojovat o svůj život,

o to bylo čilejší a vynalézavější.

Jednou, když jsem tak ležel v kolébce, se nade mnou skláněly tři sudičky.

Jedna z nich pravila:

„Toto dítě se bude mít k světu, ale bude vždy trpět zlomeninami. Jinak ale

má zdravý kořínek a budou se mu vyhýbat infekční choroby.

Druhá se usmála a řekla:

„Bude to ale pěkný rošťák, co ten se za svého života navyvádí. Ale vše se

vždy v dobro obrátí“.

Třetí pravila:

„Vidím, že dosáhne dobrého vzdělání a úspěchů v práci a cestování. Dosáhne

uznání, ale nakonec se v požehnaném věku utopí“.

Moje nejranější vzpomínka je z věku asi tří let. Do oka mi vletěla žhavá

jiskra. Bolelo a pálilo to. Plakal jsem a tatínek mě konejšil. Vysadil mě

v kuchyni na stůl a snažil se mi jiskru z oka vytáhnout.

Záhy potom se málem vyplnila předpověď jedné ze sudiček. Babička„hůlková“, tedy tak jsme nazývali maminku mého tatínka, čili moji babičku, byla

se mnou u rybníka a já jako vždy, házel jsem do něj kamínky a dělal žabičky.

Náhle jsem se přímo u výpustí převrátil a spadl do vody. Začal jsem se topit,

Stařa, babička „hůlková“


20

ale duchapřítomná babička mě v poslední chvíli z vody vytáhla. Ostatně by

bylo nelogické, kdybych se již utopil, protože jsem ještě neměl „požehnaný

věk“, jak pravila jedna ze sudiček a navíc, nebylo to moře.

Můj strýček Otto, tedy manžel sestry mého tatínka, po němž jsem dostal

jméno, na mě od dětství působil dojmem moderního člověka. Nevěděl jsem,

co je to být moderní, ale on se odlišoval od dalších mých strýčků, jichž bylo

požehnaně. Byl vždy veselý a usměvavý, plný elánu, čistil si zuby kartáčkem,

používal zubní pastu a dokonce si vyplachoval ústa jakousi vodičkou značky

„kalodont“.Vše, co dělal, probouzelo moji dětskou fantazii. Obdivoval jsem

nejen jeho, ale i jeho motorku „Guzzi Gambalunginu“. Dodnes je v mých

představách přímo obrovská, přesahující výšku dítěte, což je dokladem toho,

že dětskýma očima vidíme všechny objekty

větší, než je vidí dospělý člověk.

Častokrát jsem k němu chodil na návštěvu.

Lépe řečeno za ním a jeho milovanou ženou

Aničkou. Ze dvorku tři schody nahoru do

„forhausu“ a první dveře doprava. Anička

byla velmi krásná a milá žena a ke mně byla

vždy hodná a laskavá. Nikdy se nestalo, že

by pro mě neměla nějakou tu sladkost. A

také měli gramofon na kliku, což v té době

neměl zrovna kdekdo a melodie, kterépouštěli, mě i jako malé dítě uchvacovaly.Jednou však byly dveře zavřené. Neviděl jsem je ale nikam odcházet, museli tedy být doma, to jsem měl pod kontrolou.Skočil jsem si proto pro velký plechový hrnec, přiložil ho na dveře otevřenou stranou a dal ucho na jeho dno. Nevím, kdo mě to naučil. Uslyšel jsem, jak můj milovaný strýček říká Aničce: „Aničko, ty můj malý holoubku, ty moje holubičko sivá.“ Byl jsem z toho celý zaražený a zmatený. Že by se moje milovaná tetička proměnila v holoubka? No to bych opravdu nechtěl, to by mi bylo líto. Navíc by se mohla babička hůlková splést a bylo by po Aničce. Dědeček totižpěstoval holuby, ale ne ty poštovní, pěstoval je na jídlo a častokrát jsem je u nich pojídal. Mohu říci, že v babiččině úpravě to byla opravdová pochoutka. Ale

Vždy elegantní tetička

Anna Řehulková nadostizích v Maroku, 31.1.1949.


21

představa, že by mě pohostili Aničkou

mě opravdu vyděsila. Plný obav jsem si

nakonec dodal odvahy a zaklepal nadvéře. Otevřela mi laskavá tetička Anička a

tedy žádný holoubek. To mě opravdu

uklidnilo, neboť kam bych potom chodil

na sladkosti a obdivovat ten gramofon na

kliku.

Z dětských let mám ještě na strýčka

Ottu vzpomínku, jak se hadicí zcelasvlečený sprchuje studenou vodou na dvorku.

A ještě pozdější, jak kope na zahradě díru

pro kryt pro případ bombardování. Blížil

se konec války a v případě leteckého

náletu jsme se v něm měli všichnischovat. Ten kryt tam byl ještě dlouho po skončení války a tak se na něj dobře pamatuji, neboť jsem se v něm často schovával před dědečkem, když mě honil po zahradě.

Jen co mě maminka odkojila, stal se ze mě velký „mlsoun“. To ale právě

začala druhá světová válka a vše bylo na příděl. Ale kdo by mlsoun nebyl. To

byli i moji dva starší bratři Milan a Jenda. A tak když chtěli moji porci nějaké

dobroty, dělali prsty, jako že mi do jídla sypou jed. Smrti jsem se jako dítě

strašně bál. Takže to byl s jídlem konec a moji bratři se na to ihned vrhli a

všechno mi snědli. Já jsem potom plakal a prosil je, kdybych přece jenom

umřel, ať mě v hrobečku nepřikrývají jehličím. To by mě totiž píchalo.

Jindy zase, když maminka rozdala dětem jídlo a bylo to něco co mi chutnalo,

spustil jsem moldánky a nebyl jsem k utišení.

„Pročpak pláčeš, Otíčku?“ Zeptala se maminka.

Bé, bé, natahoval jsem moldánky, Milan dostal víc, a Jenda také dostal víc. Já

chci jejich talíř.

Ale moji starší bratři byli vynalézaví a vždy použili již ten vyzkoušený a

osvědčený trik. Nasypali si do svého jídla „jed“, tedy dělali, jako že tam něco

sypou, a jejich porci jsem již nechtěl. Situace byla zachráněna a já

s uspokojením snědl svoji porci a čekal jsem, kdy na bratry začne působit jed.

Milan a Otto na dvorku

v Mlýnské ulici, 1942.


22

Dědečka Františka, který bydlel

s babičkou „hůlkovou“ v rohu na

dvorku, jsem velmi miloval. Byl

to hotový „Rakušák“, připomínal

mě vždy císaře Františka Josefa.

Viděl jsem císaře na nějaké fotografii a ta podobnost dodávala

mému dědečkovi aureolu velké

důstojnosti. Jen nebydlel v zámku,

ale v malé kuchyňce a ložnici,

záchod byl dřevěný a muselo se do

něj chodit přes dvorek. Zadní část

záchodu sloužila jako kůlna a po venkovních stěnách se plazila vinná réva. Za dvorkem byla zahrádka, v mých dětských očích velká zahrada, plná různých tajů. Byl to můj první indiánský výběh. Neboť od útlého věku jsem si rád hrál na „indiány“. Až dospěji, budu indiánem. To bylo vždy moje velké přání, moje tužba. Dědeček však pro ni a moje hrátky neměl moc pochopení. Vždy mě honil po zahradě, házel po mě čepicí a křičel: „Kruci, Laudon, patalión“ . A když mě náhodou „ulovil“, chytil mě za obě uši, vytáhl do výšky a pravil: „Vidíš Holomóc?“ Viděl jsem sice všechny svaté, ale raději jsem dělal, že vidím Holomóc, aby mě dědeček spustil dolů. Proto mám tak uši vytahané. Někdy, to když dědeček byl hodně naštvaný, dokonce na mě křičel i„škarbalión“. Ale botami po mě neházel, protože jich měl málo.. Mezi bytem dědečka a babičky a záchodem byly také kůlny. Některésloužily na uhlí a dřevo, jiné na nářadí. Tatínek mnohokrát vyprávěl historky, jak v těchto kůlnách zápasil s potkány. Mě to vždy připadalo, že šlo o nerovný boj a tatínka málem sežrali. Proto byl tatínek vždy v mých očích nevýslovnýhrdina. Nevím proč, ale jako dítě jsem se bál psů a leteckého náletu. Když jsem na Mlýnské ulici, která byla eldorádem mých dětských her, spatřil psa, utíkal jsem domů, co mi síly stačily. Dodnes mám před očima, jak za mnou běží buď

Dědeček František Zatloukal ababička Marie, rozená Krampolová.

Foto 4 května 1957.


23

lev nebo bernardýn. Stačil jsem doběhnout do „forhausu“, jako střela jsem

přeletěl ty tři schody co vedly na dvorek a spadl na kanál pod nimi. Maminka

uslyšela srdcervoucí řev. Když přiběhla na dvorek, ležel jsem na kanálu, na

mě ten bernardýn a olizovat mi hlavu. Zřejmě si chtěl se mnou hrát, ale já se

bál, že mě sežere. Takový jsem byl strašpytel. A když bombardovaliprostějovské letiště, to jsem byl zase již o něco větší, ale stále maličký, vlezl jsem

v kuchyni pod stůl v naději, že tam se mi nemůže nic zlého přihodit.

Úplnou pokladnicí historek o mém dětství byla teta Broňa z Hněvotína, tedy

sestra mé maminky. Tenkrát za války bydlela občas v Prostějově u mýchrodičů jako pomocnice v domácnosti. Ale většinou bydlela se svou matkou, tedy

mojí milovanou babičkou, v rodném domku ve Štětovicích. No kde by také

jinde bydlela, když ještě nebyla dospělá. Její historky o tom, co se mnouprováděla když jsem byl ještě v kočárku, se

staly rodinnou legendou a když je vypravovala, všechny děti a později i vnoučata

poslouchaly s otevřenými ústy a sezatajeným dechem. Nejen proto, že i teta

Broňa byla pěkný výlupek, ale i proto, že

tyto krásné časy plné čarokrásnýchdobrodružství jsou již nenávratnouminulostí. Dnešní děti podobná dobrodružství

neprožívají. Ale nejen jako malé dítě

v kočárku, i později se mi staly Štětovice

domovem. Protože jsem měl panický

strach z hukotu bombardérů a děsily mě

výbuchy bomb, což jsem zažil a vnímal,

když bombardovali prostějovské letiště, odvezla mě maminka z Prostějova do Štětovic, kde přece jen bylo klidněji. A Broňa opět se mnou tropila hlouposti. A tak jsem ji v posledním roceminulého století navštívil, abych si vyslechl pár historek. A byly u toho děti avnoučata a všichni poslouchali a ani nedutali:

No jéjej, Otíčku, s Tebó bela taková sranda. To když jsi byl ještě v kočárko,

tak jsme se s děvčaty z vesnice načernile sazema a pak jsem dostala nápad.

Vetáhla sem tě z kočárko a i tebe celého načernila. Vepadal si jako opravdové

Babička Loníková, rozená

Jančíková a teta Broňa.


24

černóšek. Pak jsem tě dala zpátke do kočárko a vozile sme tě po vesnici a

všem okazovaly. My černé, ty černý, no nikdo tomu nechtěl věřit. Jedna naše

známá, Božena Krbálová, ona tak šeplala, se zděšeně podívala do kočárko a

pravela:

„Podívéte se ve švině, jak Otiček vepadá. Až přende matka, tak vám dá.“

Když se matka vrátila z pole, tedy vlastně ne moje matka, ale matka mojí

matky, tedy moje milovaná babička Loníková, nemohla vyjít z údivu.Podí

vala se prý na Otíčka a řekla:

„Ve švině, co ste to z Otíčka odělale?“

„Nic sme neodělale, me sme si jenom hrály na čerty“

Tak mě potom Broňa strčila do strouhy a celého umyla. Voda byla ledová a

prý jsem řval jako opravdový čert.

Když jsem byl o něco větší, to již na mě zkoušela i ten jed, jako to dělali

moji starší bratři, když měli hlad a chtěli se zmocnit mého sousta. Ona to ale

nedělala proto, chtěla se jen bavit, měla z toho vždy velkou legraci. A tak dala

na stůl jakýsi sáček hned vedle mého hrníčku kávy. Ihned mě to bylopodezře

lé.

„Teto Broňo, co to je na tom stole?“

„No přece jed na myše“ .

A otevřela sáček a dělala, jako že mi ten jed nasypala do kafé, tedy do cigorky

s mlékem. Začal jsem strašně ječet, že se otrávím, a že to jíst nebudu. A že

chci její hrníček kafé.

„Ale tam je taky jed na myše.“

Tak chci třetí, nebo čtvrtý hrníček.

„Ale všade je jed na myše“.

Tak chci pátý hrníček.

Broňa se strašně naštvala a zakřičela:

„Poleb mě prdel, te šviňo, a žer!“

Taková byla teta Broňa a takový jsem byl já. Když potom chtěla mít klid,

udělala mi smažená vajíčka, ty jsem měl od útlého věku velmi rád. Potom mě

navlékla do dědečkova kabátu a strčila do vozíčku. Tam jsem velmi rádspá

val. Ihned potom jsem usnul.


25

Kousek od Štětovic jsou Charváty, a

tam zase bydlela moje tetička Božena

Chylová. To byla starší sestra mé maminky. Ono jich bylo vlastně šest sester

a žádný bratříček. Moje maminka se

narodila jako druhá. No a teta Boža, jak

jsme jí říkali, mě doslovně milovala.

Byl jsem její nejmilejší chlapeček a

mazlíček. Do Charvát jezdíval často i

starší bratr Milan a kamarádil s dcerou

tety Boži, s o něco starší Libuškou.

Jednou, o mnoho let později, jsem zaslechl, jak se teta Boža bavila s mojí

maminkou na téma, že by bylo nejlepší,

kdyby si Milánek Libušku vzal za ženu. Ale to jsem z toho ještě neměl rozum, že by to bylo asi krvesmilství.

V roce 1942 byl Milánek u tety Boži sám na prázdninách. Když si jelamaminka z Prostějova pro něho, aby mohl nastoupit v září do školy, vzala mě

s sebou. Teta Boža vykládala, že Milánek po celých čtrnáct dnů „žebronil“, že

chce sodovku. To nebylo jako dnes, sodovka neboli ochucená sodová voda

byla tehdy velkou vzácností. Teta mu toto přání nesplnila, buď

z ekonomických důvodů, nebo protože prostě nechtěla, a tak Milánek, chudák

malý, musel pít jen vodu ze studny. Voda to asi nebyla moc chutná, když si

dnes uvědomím, že hned vedle studny bylo

páchnoucí hnojiště. Nebylo to ale niczvláštního, v té době se lidé otázkami závadnosti

vody moc nezabývali a byli přivyklí na to,

co od dětství pili. Ale jen jsem přijel já, hned

první otázka byla:

„Tak co si dáš, Otíčku? Chceš sodovečku,

nebo malinovku? My ti dáme vše, co budeš

chtít. No tak, řekni, co bys chtěl nejraději?“

A před Milánkem mě napájeli těmidobrotami a já z toho neměl rozum, že on by se

Co se v mládí naučíš.......

Prázdniny v Charvátech, 1942.


26

také rád napil, a že musel, chudák malý, celých čtrnáct dní pít jen vodu. A asi

tady začaly ty šarvátky mezi mnou a mými staršími bratry. Proto mi do jídla

„sypali jed“ a dělali i jiné schválnosti.

Více vzpomínek z raného dětství mám na pobyt na venkově u babičkyLoní

kové a u tetičky Boži, než na Prostějov, mé rodiště. Ještě se potom na venkov

vrátíme. Ale jedna vzpomínka z Prostějova je obzvláště živá. To když jsem si

hrál s dětmi a s bratry na ulici a najednou se z Vodní ulice vynořil džíp a

v něm nějací vojáci a německý důstojník. Neměl jsem nic jiného na práci, než

vzít kámen a trefit jím přímo toho důstojníka. Auto zastavilo, vojáci vyskákali

a zfackovali mého staršího bratra Milana. Potom si nechali zavolat méhota

tínka. Když to vezmu dnes tak, že byla německá okupace a mohli to považovat

za provokaci, jde mi mráz po zádech. A tak mě rodiče raději znovu odvezli

k babičce do Štětovic, abych snad neprovedl zase nějakou nebezpečnoulum

párnu. To již byly poslední záchvěvy války, ale tím horší, neboť její ozvěny

zasáhly i tuto malebnou vesnici.

Rodinný dům na Mlýnské ulici v Prostějově v roce 1938.


27

U Loníkových v roce 1942. Zleva: Děda Robert, babička Marie, teta Boža, teta

Draha a její manžel Lolin držící Otíčka, maminka, tatínek, dole děti LibaChy

lová, Milan a Jenda.

Pohlednice ze Štětovic z roku 1909.


28

2 - VENKOVSKÁ DOBRODRUŽSTVÍ A KONEC VÁLKY

Psal se rok 1944 a prožíval jsem neobvyklá

venkovská dobrodružství. Babička Loníková byla strašně hodná a milující žena. Asi

proto, že mě chtěla nechat „umřít“ po mém

narození, milovala mě „mateřskou“ láskou.

Chaloupka u potoka na konci vesnice byla

malá a tak jsem spával v jedné posteli

s babičkou pod velkou peřinou z husího peří.

Povlečení bylo typicky venkovské, barevné a

proužkované. Nespali jsme na madraci, ale

na „strožoku“, což byla matrace naplněná

slámou. Strožok krásně voněl obilím, leželo

se na něm velmi pohodlně a po vyspání jsem se vždy probudil s pocitem svěžesti. Babička chodila brzy ráno s dědečkem Robertem na pole. On byl siceobuvník, ale na poli ráno babičce pomáhal, zatímco jeho dva obuvničtí učedníci, neboli tovaryši, byli již zapřažení do obuvnické práce. Vykonávali většinou rutinní a snazší práce a souběžně získávali vedle profesionálního obuvníka, dědečka Roberta, potřebné znalosti pro budoucí samostatnou živnost. Dědeček jim za jejich práci nic neplatil a ani oni jemu neplatili za výuku řemesla. Měli však zdarma ubytování, spali v seně na půdě a byli dobře živeni. Vzpomínám si, jak babička komentovala jejich velkou chuť k jídlu.Třeba řekla: „Představ si, Otíčku, ten Francek dnes na snídaní sežral deset vajec!“ Moje teta Bronica, nejmladší sestra mé maminky, byla v době mého druhého pobytu na venkově v Prostějově. Vypomáhala mé mamince s domácností a s dětmi. Vždyť v bytě na Mlýnské ulici bylo stále „veselo“. A to i bezzlobivého Otíčka. Milánek měl již deset roků, Jeníček osm, Drahošek teprve tři roky a Zdeněček se právě v květnu narodil. U babičky ve Štětovicích mě

Dědeček Robert Loník,

narozen v roce 1980,

zemřel 26.1.1957.


29

neměl nikdo pod dohledem. V domečku,

který se z jedné strany nacházel hned upotoka, nebo řekněme u strouhy, mě častokrát

nechávali samotného. Když babička s dědečkem brzy ráno odcházeli na pole, ležel

jsem ve vyhřáté a voňavé posteli a předstíral,

že hluboce spím. Jen co však odešli, nastalo

pro mě opravdové „eldorádo“. Pes, kočky,

kráva, husy a kačeny, samozřejmě i slepice a

koza. A hned vedle babiččina domu byla

kovářská dílna s výhní. Rád jsem tam chodil

a pozoroval, jak kovář a jeho pomocník

vhání do ohně měchem vzduch, rozpalují

železné pruty a dělají z nich podkovy apotom je na kovadlince kují do správného tvaru. Také sami vyráběli hřebíky, jimiž upevňovali hotové podkovy na kopyta koní, což byl ještě větší zážitek. Bez této kovářské dílny by se neobešla zdejší zemědělská výroba. Ale oba kováři byli tak šikovní, že vyráběli i předměty denní potřeby, jako zámky, petlice a dokonce i srpy a lopaty. Tam jsem se seznámil s jedním německým chlapečkem. V jednotřídce jsme měli i němčinu a tak jsem se s ním domluvil. Ostatně, děti se vždycky domluví. Dodnes si ho pamatuji, jak řve na celé kolo: „Maus, maus!“, a plný strachu před myšičkou utíkal.

Můj dědeček Robert byl hubený a nevysoké postavy. Připadal mi jako

uschlý strom, na němž roste to nejsladší ovoce, nebo jako pytel dobroty.Choval se krásně i ke svým tovaryšům. Ke konci války již nebyli tak žraví, jak o

nich babička častokrát vykládala. Slepice prý měly co dělat, aby se tovaryši

najedli. Dědeček mě měl moc rád, a protože se jako voják Rakousko-Uherské

armády zúčastnil v letech 1917 až 1918 velké bitvy proti Italům a Spojencům

v Benátsku na Piavě, se zvláštní oblibou mi vykládal historky z první světové

války. Obzvláště mě zaujalo, že jednou bomba vyhodila do vzduchu domek,

ve kterém spal a on z něho vyletěl i s postelí a zůstal živ a zdráv. Ale kromě

toho povídání se o mě nestaral a starostlivost nechával na babičce.

Moje milovaná babička

Loníková ze Štětovic.


30

Na okraji vesnice se nacházelo eldorádo našich dětsk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist