načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paměť kostí – Diana Gabaldon

Paměť kostí

Elektronická kniha: Paměť kostí
Autor: Diana Gabaldon

Díky svému vztahu s Claire Randallovou, která do minulosti přicestovala z dvacátého století, Jamie Fraser ví, jak dopadne americká revoluce. Jenže znát vítěznou stranu ještě není zárukou přežití a Jamie má i další závažný důvod, proč se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  479
+
-
16
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79%hodnoceni - 79% 93%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Edice Knihy Omega
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 1176
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložila: Anna Křížková
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-0274-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Díky svému vztahu s Claire Randallovou, která do minulosti přicestovala z dvacátého století, Jamie Fraser ví, jak dopadne americká revoluce. Jenže znát vítěznou stranu ještě není zárukou přežití a Jamie má i další závažný důvod, proč se války obává. To je však pouze začátek bouřlivých událostí. O dvě století později Brianna, dcera Claire a Jamieho, prostřednictvím dopisů poznává fascinující osud svých rodičů a její rodina se ocitá v ohrožení. Historický román s jemným prvkem fantasy je opět plný velkých emocí.

Popis nakladatele

Jamie Fraser, bývalý jakobita a rebel, ví, že americké povstání přináší tři jistoty.

Američané vyhrají, boj na straně vítězů není zárukou přežití a raději zemře, než aby se postavil se zbraní v ruce svému nemanželskému synovi – mladému poručíkovi britské armády. Claire také ví, že Američané vyhrají, ale netuší, za jakou cenu.

Mezitím, v relativním klidu dvacátého století, se jejich dcera Brianna s manželem Rogerem MacKenziem usadili ve starém skotském domě, kde se před dvěma staletími odehrávalo drama jejích rodičů. Nalézají zde Claiřiny dopisy. Křehké stránky odhalují její lásku k Jamiemu. Budoucnost rodiny MacKenzie na Vysočině je záhadně, neodvratitelně a těsně spjatá s válkou v amerických koloniích.

Zařazeno v kategoriích
Diana Gabaldon - další tituly autora:
Vážka v jantaru Vážka v jantaru
Mořeplavec Mořeplavec
Hořící kříž Hořící kříž
Ledový dech -- A Breath of Snow and Ashes Ledový dech
Paměť kostí Paměť kostí
Vepsáno krví vlastního srdce Vepsáno krví vlastního srdce
 
K elektronické knize "Paměť kostí" doporučujeme také:
 (e-book)
Bubny podzimu Bubny podzimu
 (e-book)
Kanibal z Nine Elms Kanibal z Nine Elms
 (e-book)
Zuřivost Zuřivost
 (e-book)
Král králů Král králů
 (e-book)
Mstitel z Jenštejna Mstitel z Jenštejna
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Diana Gabaldon

PAMĚŤ

KOSTÍ


AN ECHO IN THE BONE

Copyright © 2009 by Diana Gabaldon

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Překlad © Anna Křížková, 2019

Obálka © KREATIKA s. r. o., 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-655-9 (pdf)


Diana Gabaldon

PAMĚŤ

KOSTÍ

Přeložila: Anna Křížková


Mým hodným psům:

Penny Louise

Tipper Johnovi

Johnovi

Flipovi

Archiemu a Edovi

Tippy

Spotsovi

Emily

Ajaxovi

Molly

Gusovi

Homerovi a JJ


5

PODĚKOVÁNÍ

Na jednom dílu Cizinky pracuji celé tři roky, během nichž bez ustání pokládám otázky a ochotní lidé mi nabízejí fascinující střípky odpovědí, o nichž se mi ani nesnilo. Na všechny si nevzpomenu, ale všem jsem nesmírně vděčná.

Ráda bych tedy dále poděkovala...

... Johnu Flickerovi a Billu Masseyovi, svým editorům, kteří nepostrádají kuráž a statečně si poradili i s knihou psanou na kousky (na mnoho kousků) a se spisovatelkou, která žije nebezpečně.

... Dannymu Barorovi a Russellu Galenovi, svým literárním agentům, kteří mají cenu zlata. A to není v časech ekonomické recese zrovna málo.

... Kathy Lord, hrdinské redaktorce, a Virginii Norey, designérce (neboli „knižní bohyni“), které nesou zásluhy za krásu a čtivost této knihy.

... Vincentu La Scalovi a ostatním krutě využívaným členům produkčního týmu, kterým se navzdory dlooouhému zdržování podařilo poslat knihu do tisku včas.

... Stevenu Lopatovi za živé vyprávění, jak ho pronásledoval had ploskolebec, i za poetický popis jeho zápachu („kombinace zápachu pavilonu hadů v zoologické zahradě a shnilých okurek“).

... Catherine MacGregor a Catherine-Ann MacPhee za překlady do skotské gaelštiny a pomoc s užitím gaelského jazyka. Rovněž Katie Beggs a jiným nenápadným, avšak velmi váženým členům Mezinárodní gaelské mafie.

... zdravotní sestře Tess, paní doktorce Amarilis Iscold, Sarah Meir (certifikované porodní asistentce) a několika dalším profesionálním zdravotníkům za pomoc s terminologií a poskytnutí příšerných lékařských detailů.

... Janet McConnaughey za hesla ze slovníku OEDILF (Omnificant Dictionary in Limeric Form), ztělesnění múzy zakrvácených seker i za to, že mě seznámila s explodujícími cypřiši.

... Larrymu Tuohymu (a dalším) za objasnění, jak vypadá uniforma pilota letounu Spitfire.

... Ronu Parkerovi, Helen, Esmé a Lesley za pomoc s chlupatou opicí.

... Beth a Matthewovi Shopeovým a Jo Bourne za užitečné informace o kvakerech – Společnosti přátel. Veškeré nepřesnosti vznikly na mé straně.

... Jarimu Backmanovi za podrobné časové osy, za to, že mi pomohl s orientací na noční obloze a vysvětlil mi, jaké hvězdy jsou vidět z Inverness a Fraserova hřebene.

... Katrině Stibohar za podrobnou mapku toho, kdo se kdy narodil a co se komu přihodilo. Také té spoustě laskavých nadšenců, kteří mi vždycky ochotně prozradí, kolik je komu let či zda se lord John setkal s Fergusem, když onemocněl spalničkami.

... Pamele Patchet Hamilton (a Buddymu) za odpudivě živý popis skunkova zápachu.

... Karen Henry, carevně, která se mi stará o složku v Compuserve Books and Writers Community a udržuje její obyvatele pohromadě (http://community.compuserve.com/n/pfx/forum. aspx?nav=start & webtag= ws- books).

... Nikki Rowe a její dceři Caitlin za úžasný kanál na YouTube, který pro mě založily (http://www.youtube.com/user/voy- agesoftheartemis – pro ty, které zajímá, zda skutečně mluvím jako kačer Donald).

... Rosaně Madrid Gatti, své správkyni webu, za rychlé a věrné aktualizace a kreativní design.

... Susan Butler za neutuchající logistickou podporu, hlídání psů, doplňování zásob černobílé náplně do tiskárny a dokonalé návrhy týkající se Jema.

... Allene Edwards, Catherine MacGregor a Susan Butler za korektury a nesmírně nápomocné (téměř bulvy drásající) zkoumání textu.

... Shirley Williams za moravské sušenky a výhled na New Bern.

... Becky Morgan za historické kuchařky.

... svému pradědečkovi Stanleymu Sykesovi za Jamieho repliku týkající se střelectví.

... Bev LaFrance, Carol Krenz a mnoha dalším za pomoc s francouzštinou. Rovněž překladatelce Florence, Peteru Berndtovi a Gilbertu Sureauovi za vysvětlení rozdílu mezi francouzským otčenášem z roku 1966 (accorde-lui) a jeho starší, formálnější verzí (accordez-lui).

... Johnu S. Kruszkovi za objasnění, jak se správně píše a vyslovuje „Kościuszko“ („koščůško“, kdyby vás to zajímalo. Ani během revoluce to nikdo neuměl vyslovit. Raději se mu říkalo „Kos“).

... dámám z Lallybrochu za neutuchající podporu a velice zajímavé dárky.

... svému manželovi, protože ví, jak se má muž chovat.

... Alexi Krislovovi, Janet McConnaughey a Margaret Campbell, systémovým kooperátorům z Compuserve Books and Writers Community, a těm mnoha, mnoha, mnoha ochotným lidem, kteří web denně navštěvují a nabízejí mi postřehy, informace i všeobecnou zábavu.

... vydavatelství Alfred Publishing za svolení citovat text písně „Tighten Up“ od skupiny Archie Bell and the Drells.

„Bílá labuť“ je s laskavým svolením nakladatelství Floris Books převzatá z knihy Carmina Gadelica.

9

PROLOG

Tělo je úžasně tvárné. A duše ještě tvárnější. Ale z některých věcí

už se člověk nezotaví.

To tvrdíš, a nighean? Pravda, tělo se snadno zohaví a duše

zmrzačí – avšak je v člověku cosi, co zničit nelze.

ČÁST PRVNÍ

ROZBOUŘENÉ VODY

1

NĚKDY JSOU DOOPRAVDY MRTVÍ

Wilmington, kolonie Severní Karolína,

červenec 1776

Pirátova hlava zmizela. William slyšel dohady skupinky povalečů na nedalekém molu. Přemýšleli, zda se ještě někdy vynoří.

„Ne, ten je nadobro pryč,“ usoudil otrhaný míšenec a zavrtěl hlavou. „Co nesežerou aligátoři, to pohltí voda.“

Zálesák si posunul tabák a nesouhlasně plivl do vody.

„Ne, zmizel jen na den, možná dva. Chrupavka, která drží hlavu, na slunci vysychá. Zpevní se jako železo. U mršin to vídám často.“

Williamovi neušlo, jak se paní MacKenzieová rychle podívala k přístavu a pak pryč. Připadala mu bledá, a tak mírně popošel, aby jí zastínil výhled na muže a hnědé vody přílivu. Za přílivu sice nebyla mrtvola uvázaná ke kůlu přirozeně vidět, samotný kůl však drsně připomínal, jakou cenu pirát za svůj zločin zaplatil. Napíchli ho na kůl do bahna už o několik dní dříve a jeho rozkládající se tělo bylo každodenním tématem veřejné konverzace.

„Jeme!“ zvolal pan MacKenzie ostře a vystřelil kolem Williama za svým synem. Chlapec, stejně zrzavý jako jeho matka, se odplížil, aby mohl poslouchat hovor mužů, a nebezpečně se nakláněl nad vodu. Držel se sloupku a usilovně se snažil dohlédnout na mrtvého piráta.

Pan MacKenzie chlapce popadl za límec, stáhl ho k sobě a zvedl do náručí, ačkoliv se hoch vzpíral a nepřestával natahovat krk ke kalnému přístavišti.

„Chci vidět, jak toho piráta sežere valigátor, tatínku!“

Povaleči se zasmáli a nepatrně se usmál i MacKenzie, ačkoliv při pohledu na svou ženu rychle zvážněl. Během chvíle jí stál po boku a přidržoval ji za loket.

„Měli bychom jít,“ navrhl MacKenzie a nadhodil si synka, aby mohl lépe podepřít svou ženu, které zjevně nebylo dobře. „Poručík Ransom – totiž lord Ellesmere,“ opravil se a omluvně se na Williama usmál, „má jistě i jiné povinnosti.“

Byla to pravda. William měl povečeřet se svým otcem. Měli se však setkat v hostinci na druhé straně nábřeží, kde se nemohli minout. William to řekl nahlas a naléhal, ať zůstanou, neboť mu byla jejich společnost milá – obzvláště společnost paní MacKenzieové. Ta se však jen lítostivě usmála, přestože se jí do tváří pomalu vracela barva, a pohladila své dítě, jež chovala v náručí, po hlavě.

„Ne, skutečně musíme jít.“ Podívala se na svého syna, který se stále pokoušel uprchnout, a William si všiml, jak se letmo podívala k přístavu a ostrému kůlu, jenž vyčníval nad hladinou. Odhodlaně se odvrátila a raději upřela zrak na Williama. „Miminko už se probouzí, bude mít hlad. Ale moc ráda jsem vás viděla. Kéž bychom si mohli povídat déle.“ Řekla to naprosto vážně a zlehka se dotkla jeho paže, přičemž mu radostně zajásalo v útrobách.

Povaleči se nyní sázeli, kdy se utonulý pirát znovu objeví, ačkoliv všichni působili dojmem, že o haléř ani nezavadí.

„Dva ku jedné, že tam po odlivu ještě bude.“

„Pět ku jedné, že tam bude tělo, ale bez hlavy. Říkej si o chrupavce, co chceš, Leme, ale před přílivem se zdálo, že mu hlava visí jen na vlásku. Voda mu ji určitě utrhne.“

Ve snaze rozhovor přehlušit se William začal důkladně loučit, přičemž paní MacKenzieové dokonce zdvořile políbil ruku. Vedený náhlým popudem políbil na ručičku i dívenku, čímž všechny rozesmál. Pan MacKenzie jej opatřil zvláštním pohledem, i když se nezdálo, že by se urazil, a způsobem nanejvýš republikánským mu potřásl rukou. Vtipnou situaci završil tím, že svého chlapce postavil na zem a pobídl ho, ať si s ním potřese rukou i on.

„Už jste někoho zabil?“ vyzvídal chlapec zaujatě a prohlížel si Williamův krátký meč.

„Ne, ještě ne,“ odvětil William s úsměvem.

„Můj dědeček zabil dva tucty lidí!“

„Jemmy!“ zděsili se oba rodiče naráz a chlapec nakrčil ramena až k uším.

„Je to pravda!“

„Tvůj dědeček je jistě statečný muž, který se nebojí krve,“ ujistil chlapce William s vážným výrazem. „Takové král vždycky potřebuje.“

„Dědeček říká, že mu král může políbit zadek,“ odpověděl hoch věcně.

„JEMMY!“

Pan MacKenzie přikryl svému prostořekému synovi pusu rukou.

„Přece víš, že dědeček nic takového neřekl!“ oponovala paní MacKenzieová. Chlapeček přikývl a jeho otec ruku sundal.

„Ne. Ale babička ano.“

„To už je pravděpodobnější,“ zamumlal pan MacKenzie a očividně potlačoval smích. „Ale přesto takové věci před vojáky neříkáme. Slouží králi.“

„Aha,“ poznamenal Jemmy a jeho zaujetí zjevně polevilo. „Už bude odliv?“ optal se nadějně a znovu natáhl krk k přístavu.

„Ne,“ prohlásil pan MacKenzie přísně. „Až za několik hodin. To už budeš ležet v posteli.“

Paní MacKenzieová se na Williama omluvně usmála a tváře jí v rozpacích zrůžověly. Následně celá rodina odešla a William se zmítal mezi smíchem a zděšením.

„Hej, Ransome!“

Otočil se a uviděl Harryho Dobsona a Colina Osborna, dva podporučíky ze svého regimentu, kteří evidentně unikli povinnosti a dychtivě se vydali vstříc wilmingtonským nočním podnikům.

„Kdo to je?“ Dobson se zaujatě podíval za odcházející rodinkou.

„Pan a paní MacKenzieovi. Přátelé mého otce.“

„Takže je vdaná?“ Dobson si vcucl tváře a nepřestával ženu sledovat. „To je sice překážka, ale k čemu je život bez výzev?“

„Tak výzva?“ William vrhl na svého nevelkého kamaráda zlobný pohled. „Jestli sis toho nevšiml, její manžel je třikrát větší než ty.“

Osborn se zasmál a celý zrudl.

„A ona zase dvakrát větší než ty! Rozmáčkla by tě, Dobby.“

„Z čeho soudíš, že bych si lehal pod ni?“ odvětil Dobson důstojně. Osborn pobaveně zahýkal.

„Copak jste posedlí obryněmi?“ káral je William. Ohlédl se za rodinkou, která už mu na konci ulice téměř zmizela z dohledu. „Ta žena je skoro stejně vysoká jako já!“

„Ještě se přidávej!“ Osborn sice Dobsonových pět stop převyšoval, stále byl však o hlavu menší než William, a tak předstíral, že ho kope do kolene. William se kopanci vyhnul a rozmáchl se po Osbornovi, který se sehnul a odstrčil Williama na Dobsona.

„Pánové!“ Výhružný tón četaře Cuttera je z nezbedností vytrhl. Četař byl sice nižší hodnosti, ale žádný z nich by se na to neodvažoval poukazovat. Četaře Cuttera, který byl starý jako Metuzalém a zhruba stejně vysoký jako Dobson, se obával celý prapor. Navzdory drobnému vzhledu z něj totiž vyzařovala zuřivost, jíž mohla konkurovat leda vybuchující sopka.

„Četaři!“ Poručík William Ransom, hrabě z Ellesmere a nejstarší z mužů, se napřímil a přitiskl bradu k límci. Osborn s Dobsonem jeho příklad roztřeseně následovali.

Cutter před nimi začal pochodovat sem a tam, čímž připomínal leoparda na lovu. William si pomyslel, že četařovi schází už jen nastražený ocas a vyplazený jazyk. Čekat na kousnutí bylo skoro horší než samotný výprask.

„A kde máte vojsko?“ zavrčel Cutter. „Pánové?“

Osborn s Dobsonem se dali do překotného vysvětlování, ale poručík Ransom věděl, že se ničeho zlého nedopustil.

„Moji vojáci hlídají guvernérův palác pod velením poručíka Colsona. Dostal jsem volno, četaři, abych povečeřel se svým otcem,“ dodal uctivě. „Od sira Petera.“

Sir Peter Packer byl muž váženého jména a Cutter se uprostřed kroku zastavil. K Williamovu překvapení však tuto reakci nevyvolalo sirovo jméno.

„S vaším otcem?“ opakoval Cutter a zamhouřil oči. „Tím je lord John Grey, že ano?“

„Hm... ano,“ odvětil William ostražitě. „Vy ho... znáte?“

Než stihl Cutter odpovědět, dveře nedalekého hostince se otevřely a z nich vyšel Williamův otec.

William se nad jeho správně načasovaným příchodem potěšeně usmál, ale při pohledu do četařových pronikavých očí zase rychle zvážněl.

„Nechechtejte se tady jako nějaká opice,“ spustil četař nebezpečným tónem, ale záhy ho přerušil lord John, který jej důvěrně poplácal po rameni. Žádný z mladých poručíků by si něco takového nedovolil ani za slušný obnos.

„Cuttere!“ pravil lord John s vřelým úsměvem. „Zaslechl jsem váš libý hlásek a hned jsem si řekl: ať do mě hrom uhodí, jestli to není četař Aloysius Cutter! Žádný jiný chlap nemluví jako buldok, kterému se povedlo spolknout celou kočku.“

„ Aloysius?“ gestikuloval Dobson neslyšně na Williama, ale ten pouze krátce zahekal. Pokrčit rameny nemohl, neboť se jeho otec otočil přímo k němu.

„Williame,“ pokynul mu srdečně. „Jsi přesný jako hodinky. Omlouvám se za zpoždění. Zdrželi mě.“ Než stihl William otevřít ústa a představit ostatní, lord John s četařem Cutterem se jali vzpomínat na staré časy a bitvu na Abrahamových pláních vedenou generálem Wolfem.

Mladí poručíci si mohli na chvíli oddychnout, což v Dobsonově případě znamenalo navázat na původní úvahu.

„Říkal jsi, že ta červenovlasá krasotinka je přítelkyní tvého otce?“ zašeptal k Williamovi. „Zeptej se ho tedy, kde je ubytovaná, hm?“

„Idiote,“ zasyčel Osborn. „Vždyť ani není pěkná! Nos má dlouhý jako... jako... jako Willie!“

„Až na obličej jsem jí nedohlédl,“ culil se Dobson. „Její prsa jsem měl přímo v úrovni očí. A ten...“

„Zadek!“

„Ššš!“ Osborn Dobsonovi dupl na nohu, aby ho umlčel, a lord John se k mladíkům znovu otočil.

„Představíš mě svým kamarádům, Williame?“ otázal se lord John zdvořile. William ve tváři celý zrudl a poslechl. Dobře věděl, že se jeho otec navzdory letité službě u dělostřelectva pyšní dokonalým sluchem. Osborn a Dobson se užasle poklonili. Neuvědomili si, kdo je jeho otcem, a když William uviděl, jaký na ně udělal dojem, zmocnila se ho hrdost. Zároveň ho však mírně popudilo, že lorda Johna poznali. Věděl, že do zítřejší večeře se to dozví celý prapor. Ne že by to samozřejmě sir Peter nevěděl, ale...

Když si uvědomil, že se jeho otec loučí, rychle, ale řádně četaři Cutterovi oplatil pozdrav, načež se rozběhl za svým otcem a Dobbyho a Osborna zanechal jejich osudu.

„Viděl jsem, že jsi mluvil s panem a paní MacKenzieovými,“ prohodil lord John jakoby nic. „Mají se dobře?“ Podíval se k přístavišti, ale MacKenzieovi již dávno zmizeli z dohledu.

„Vypadalo to tak,“ odpověděl Willie. Nehodlal se ptát, kde si zaplatili nocleh, ale mladá žena na něm zanechala dojem. Nedokázal říct, jestli byla pěkná, nebo ne, ale její oči ho oslovily. Měla je tmavě modré, olemované hnědými řasami, a upírala je na něj s takovou intenzitou, až se mu rozhořelo srdce. Sice byla směšně vysoká, ale... co ho to napadlo? Byla přece vdaná... a s dětmi! A ještě k tomu zrzavá.

„Znáš... znáš se s nimi už dlouho?“ zeptal se a myslel při tom na zvrácené politické postoje, jimiž byla zjevně protkána celá rodina.

„Už nějaký čas. Je to dcera jednoho z mých nejdávnějších přátel, pana Jamese Frasera. Nepamatuješ si na něj náhodou?“

William se zamračil. To jméno mu nic neříkalo... ovšem jeho otec měl tisíce přátel, jak by také mohlo?

„Aha!“ pravil. „Není to Angličan, že ne? Nebyl to náhodou ten pan Fraser, kterého jsme navštívili v horách? Tenkrát jsi přece onemocněl... spalničkami?“ Při vzpomínce na otřesný zážitek se mu nepatrně sevřely útroby. Tenkrát cestoval přes hory zmítaný žalem. Jeho matka byla po smrti teprve měsíc. Potom chytil lord John spalničky a William si byl jistý, že přijde i o otce a zůstane uprostřed divoké přírody úplně sám. V hlavě měl místo pouze pro strach a zármutek, a z návštěvy mu proto zůstala jen směsice zmatených vzpomínek. Matně si vybavoval, jak ho pan Fraser vzal na ryby a byl na něj hodný.

„Ano,“ odpověděl jeho otec s úsměvem. „Jsem dojatý, Willie. Myslel bych, že si budeš pamatovat spíš svoje vlastní trápení než to moje.“

„Tráp...“ V tu chvíli se rozpomněl a zavalil ho žár žhavější než parný letní vzduch. „Mockrát děkuju! Než ses o tom zmínil, podařilo se mi na to úspěšně zapomenout!“

Jeho otec se ani nesnažil skrýt smích. Dokonce ho zachvátila křeč.

„Promiň, Willie,“ zalapal po dechu a otřel si kapesníkem oči. „Nemůžu si pomoct, byla to ta nej – nej – ach Bože, nikdy nezapomenu, jak ses tvářil, když jsme tě z té latríny vytáhli!“

„Přece víš, že to byla nehoda,“ prohlásil William ztuhle. Při vzpomínce na dávné ponížení se mu rozhořely tváře. Alespoň to tenkrát neviděla Fraserova dcera.

„Ano, samozřejmě, ale...“ Jeho otec si přitiskl kapesník k ústům a ramena se mu v tichosti otřásala.

„Klidně se přestaň chechtat, kdy budeš chtít,“ procedil William chladně. „Kam to vůbec hergot jdeme?“ Došli až na konec přístaviště. Otec, který stále ještě frkal jako velryba, jej zavedl do jedné z tichých, stromy lemovaných uliček, daleko od hostinců a krčem v přístavu.

„Povečeříme s kapitánem Richardsonem,“ uvedl otec a se značným úsilím se začal ovládat. Zakašlal, vysmrkal se a zastrčil si kapesník. „V domě pana Bella.“

Dům pana Bella byl vybílený, uklizený a honosný, avšak nikoliv prvoplánově okázalý. Kapitán Richardson působil stejným dojmem: byl to muž středního věku, upravený, skvěle oblečený, ale bez osobitého stylu. Jeho tvář by v davu lidí po dvou minutách zapadla.

Dvě Bellovy dcery vzbuzovaly silnější dojem – zvláště ta mladší, Miriam. Z čepce jí koukaly medově zbarvené lokny a své veliké, kulaté oči upírala během celé večeře na Williama. Seděla od něj příliš daleko, aby mohla hovořit přímo s ním, ale z řeči očí bylo patrné, že byla jejich fascinace vzájemná. A kdyby se později naskytla příležitost k osobnější konverzaci...? Usmála se, zdrženlivě sklonila medové řasy a rychle pohlédla ke dveřím, jež vedly na verandu. Úsměv jí oplatil.

„Myslíš si to, Williame?“ zeptal se otec zvýšeným hlasem, z čehož bylo zjevné, že se ptá již podruhé.

„Ano, zajisté. Hm... a co?“ zeptal se, neboť to byl koneckonců jeho tatínek, a ne velitel. Otec by v tu chvíli očividně nejraději obrátil oči v sloup, kdyby zrovna nebyli mezi lidmi, ale místo toho trpělivě odpověděl.

„Pan Bell se ptá, zda se sir Peter chystá ve Wilmingtonu zdržet dlouho.“ Pan Bell, který seděl v čele stolu, vznešeně sklonil hlavu – přestože Williamovi neušel přísný pohled, který vrhl po Miriam. Napadlo ho, že by měl přijít raději zítra, až bude pan Bell zaměstnán povinnostmi.

„Aha. Věřím, že se zde zdržíme jen krátce, pane,“ odpověděl panu Bellovi uctivě. „Zaslechl jsem, že hlavní problém vypukl na venkově, a tak se jej jistě bez otálení vydáme řešit.“

Pan Bell se zatvářil potěšeně a William zachytil koutkem oka, jak Miriam při zmínce o jeho brzkém odjezdu našpulila ústa.

„Dobrá, dobrá,“ pronesl Bell žoviálně. „Cestou se k vám jistě přidají celé stovky loajalistů.“

„O tom nepochybuji, pane,“ zamumlal William a nabral si další lžíci polévky. Pochyboval, že mezi nimi bude i pan Bell. Už od pohledu to žádný pěšák nebyl. A i když si nebyl jistý, zda jim bude doprovod venkovanů bez jakéhokoli výcviku, ozbrojených nanejvýš lopatami, ku pomoci, ale na jeho názoru nezáleželo.

William se snažil nenápadně okukovat Miriam a zachytil přitom i krátký pohled mezi jeho otcem a kapitánem Richardsonem. Neubránil se otázce. Jeho otec výslovně uvedl, že povečeří s kapitánem Richardsonem, čímž měl na mysli, že bude hlavním bodem večera setkání s ním. Proč?

Potom zachytil pohled slečny Lillian Bellové, která seděla naproti němu vedle svého otce, a na kapitána Richardsona rázem zapomněl. Měla tmavé oči a byla ještě vyšší a štíhlejší než její sestra. William si pomyslel, jaká je to krasavice.

Když však paní Bellová s dcerami vstala a muži se po večeři přesunuli na verandu, Williama ani nepřekvapilo, když se ocitl přímo před kapitánem Richardsonem. Jeho otec mezitím s panem Bellem čile debatoval o cenách dehtu. Dokázal se ostatně bavit s kýmkoliv o čemkoliv.

„Mám pro vás návrh, poručíku,“ poznamenal Richardson poté, co si vyměnili několik zdvořilostních frází.

„Ano, pane,“ odvětil William uctivě. Jeho zvědavost sílila. Richardson byl kapitánem lehkých dragounů, avšak momentálně se svým plukem necestoval. Už u večeře vysvětloval, že je na samostatné misi. Ale v jakém smyslu?

„Nevím, kolik vám toho váš otec řekl o mém pověření.“

„Vůbec nic, pane.“

„Ach tak. Mám na starost shromažďování tajných informací z Jižní oblasti. Ne že bych těmto operacím přímo velel, rozumějte,“ kapitán se skromně usmál, „ale malý podíl na nich nesu.“

„Já... oceňuji, jakou mají tyto operace váhu, pane,“ pravil William diplomaticky, „nicméně zrovna já, abych tak řekl...“

„Nemáte zájem špehovat. Ne, jistěže ne.“ Na verandě byla tma, ale osten v kapitánově hlasu nešel přeslechnout. „Mezi vojáky se takových najde pomálu.“

„Nechtěl jsem vás urazit, pane.“

„Ale vůbec ne. Já vám však nenabízím pozici špeha – je to choulostivá práce obehnaná nebezpečím. Hodil byste se mi jako posel. Ačkoli kdyby se vám cestou povedlo zastat i práci zpravodaje... byl by to vysoce ceněný přínos navíc.“

Při kapitánově narážce, že vojákům schází smysl pro choulostivou práci i nebezpečí, William cítil, jak se mu do tváře hrne krev. Ovládl se a řekl jen: „Ano?“

Jak se zdálo, kapitán shromáždil významné informace o místních podmínkách obou Karolín a zbývalo poslat je veliteli Severní oblasti – generálu Howeovi, který se momentálně nacházel v Halifaxu.

„Přirozeně nevyšlu jen jednoho posla,“ vysvětloval Richardson. „Lodí by to bylo nejrychlejší, ale rád bych, aby jeden posel cestoval po souši, a to jak z důvodu bezpečnosti, tak proto, aby získával poznatky en route. Váš otec vaše schopnosti chválí, poručíku.“ Zaslechl v jeho suchém vysvětlování náznak humoru? „Slyšel jsem, že jste projížděl značnou částí Severní Karolíny a Virginie. Toho já si cením. Ovšem je třeba si uvědomit, že netoužím po tom, aby mi posel zmizel někde v Great Dismal a již nikdy ho nikdo nespatřil.

„Haha,“ pravil William zdvořile, neboť se dovtípil, že jde o žert. Kapitán Richardson zjevně do mokřin s názvem Great Dismal nikdy nezavítal. William věděl, že by tím směrem nikdo se zdravým rozumem dobrovolně nezamířil. Akorát tak na lov.

Richardsonův návrh v něm rovněž probouzel pochybnosti. I když si v duchu říkal, že by neměl o opouštění svých mužů, svého pluku, ani uvažovat... zároveň už si romanticky představoval, jak osaměle brázdí divočinu a v bouři a nebezpečí střeží důležité zprávy.

Nezapomínal však přemýšlet ani o tom, co by ho asi čekalo na druhém konci cesty.

Richardson jeho otázku čekal a odpověděl, ještě než ji William stihl položit.

„Jakmile se ocitnete na severu, připojíte se ke sboru generála Howea, pokud se to tedy bude hodit.“

Tak se tedy věc má, pomyslel si. Leželo před ním šťavnaté červené jablko. Dobře věděl, že má Richardson slovy „pokud se to bude hodit“ na mysli spíše generála Howea než jeho samotného, svým schopnostem však věřil a domníval se, že by se osvědčil.

Severní Karolínu navštívil jen na pár dní, stačilo to však na to, aby si přesně spočítal, kam budou vojska Severní i Jižní oblasti v blízké době postupovat. Celá kontinentální armáda setrvávala na severu pod velením generála Washingtona, zatímco jižní odboj tvořily problémové houfy venkovanů a improvizovaná domobrana – které jen stěží představovaly hrozbu. A co se týkalo momentální situace velitelů sira Petera a generála Howea...

„Jestli mohu, rád bych si vaši nabídku promyslel, kapitáne,“ podotkl a doufal při tom, že z jeho hlasu není slyšet nadšení. „Smím vám odpovědět zítra?“

„Zajisté. Jistě si o tom chcete promluvit se svým otcem. To můžete.“

Kapitán poté hovor záměrně stočil jinam. Po chvíli se k nim připojili i lord John s panem Bellem a konverzace se zaměřila na všeobecnější témata.

William však debatě nevěnoval pozornost. Plně se soustředil na dvě štíhlé, bílé postavy, jež se jako duchové vznášely mezi keři na konci dvorku. Dvě hlavy v bílých čepcích se přiblížily k sobě a potom zase od sebe. Občas se jedna z nich na chvíli spekulativně otočila k verandě.

„‚A losem si rozdělili jeho šaty,‘“ zavrtěl jeho otec hlavou.

„Hm?“

„Ale nic.“ Otec se usmál a otočil se ke kapitánu Richardsonovi, který se zrovna zmínil o rozmarech počasí.

Dvorek zaplnily světlušky jako zelená světýlka mezi vlhkými, bujnými květinami. Bylo milé je znovu vidět, v Anglii mu chyběly. Stejně jako mírný jižní vánek, jenž mu tiskl oděv k tělu a burcoval krev ve špičkách prstů. Všude okolo cvrkali cvrčci. Jejich zpěv jako by na chvíli přehlušil všechny zvuky kromě jeho tepu.

„Káva je na stole, pánové.“ Jemný hlas Bellovy otrokyně jeho myšlenky přerušil. William se připojil k ostatním a pouze letmo se ohlédl na dvůr. Bílé postavy zmizely, ale v teplém vzduchu stále přetrvával příslib.

O hodinu později se vracel do hostince, oddával se příjemnému snění a jeho otec v tichosti pochodoval vedle něj.

Slečna Lillian Bellová mu na rozloučenou věnovala polibek mezi světluškami, cudný a prchavý, avšak přímo na rty; těžký letní vzduch jako by chutnal po kávě a zralých jahodách. Nepřehlušil je ani pronikavý zápach přístavu.

„Kapitán Richardson mi prozradil, že ti učinil návrh,“ prohodil lord John jakoby nic. „Kývneš mu na něj?“

„Ještě nevím,“ odpověděl William stejně nenuceně. „Kamarádi by mi samozřejmě chyběli, ale...“ Paní Bellová trvala na tom, že musí v týdnu přijít na šálek čaje.

„Voják se nikdy dlouho nezdrží na jednom místě,“ pravil jeho otec a krátce zavrtěl hlavou. „Varoval jsem tě.“

William souhlasně zahekal, ale jeho myšlenky se točily jinde.

„Byla by to dobrá příležitost, jak si polepšit,“ pokračoval otec a bez okolků dodal: „Ačkoliv by se to samozřejmě neobešlo bez nebezpečí.“

„Cože?“ William se ušklíbl. „Cesta z Wilmingtonu do newyorského přístavu? Skoro celou dobu tam vede silnice!“

„A na ní číhá nespočet kontinentálních vojáků,“ podotkl lord John. „Pokud mám správné informace, na této straně Filadelfie čeká celá armáda generála Washingtona.“

William pokrčil rameny.

„Richardson říkal, že mě oslovil, protože tuhle zemi znám. Vyznám se v ní i mimo cesty.“

„Víš to jistě? Do Virginie jsi nezavítal téměř čtyři roky.“

Jeho pochybovačný tón Williama popudil.

„Myslíš si, že jsem neschopný trefit na správné místo?“

„Ne, to vůbec ne,“ bránil se otec, avšak pochyby se z jeho hlasu nevytratily. „Ale jeho návrh s sebou nese značné riziko. Nerad bych, kdyby ses mu vystavil bez řádného promyšlení.“

„Ale já už jsem si to promyslel,“ poznamenal William dotčeně. „Udělám to.“

Lord John chvíli kráčel v tichosti a poté zdráhavě přikývl.

„Je to tvoje rozhodnutí, Willie,“ dodal mírně. „Ale osobně bych byl rád, kdybys na sebe dal dobrý pozor.“

Williamovo rozčilení rázem pominulo.

„Jistěže dám,“ prohodil nevrle. Procházeli temným závěsem z větví javoru a ořechovce. Kráčeli v tichosti a tak blízko vedle sebe, že se o sebe občas otřeli rameny.

V hostinci William popřál lordu Johnovi dobrou noc, ale rovnou do svého pokoje se neodebral. Byl neklidný a neusnul by, a tak se šel projít po přístavišti.

Nastal odliv a William ucítil pach mrtvých ryb i rozkládajících se chaluh, bahno však stále ještě zakrývala hladká vodní hladina osvětlená srpkem měsíce.

Chvíli mu trvalo, než kůl spatřil. Už se lekl, že zmizel, ale ne... stál na místě a jeho tmavý, tenký obrys se rýsoval ve třpytu vody. Byl prázdný.

Kůl již nestál zpříma. Ostře se nakláněl do strany, jako kdyby měl spadnout. Vedla z něj tenká provazová smyčka, jež na klesající hladině připomínala šibenici. Williamovi neušlo, jak se mu zachvěly útroby. Samotný odliv by tělo nesundal. Povídalo se, že ve vodě žijí krokodýli nebo aligátoři, ačkoliv na vlastní oči žádného neviděl. Nedobrovolně se ohlédl, jako by se některý z ještěrů mohl náhle vynořit z vody přímo u jeho nohou. Vzduch ještě nevychladl, ale přesto jím projel mráz.

Oklepal se a zamířil k ubytovně. Do odjezdu mu zbývalo několik dní a William přemýšlel, zda ještě před odjezdem stihne spatřit modré oči paní MacKenzieové. Lord John se chvíli zdržel na verandě hostince a díval se, jak jeho syn mizí ve stínu stromů. Měl obavy. Celá záležitost se domluvila mnohem rychleji, než se mu zamlouvalo. O Williamových schopnostech nepochyboval, a přestože dohoda zjevně nesla svá rizika, takový už byl život vojáka. Některé situace však byly ještě riskantnější než ostatní.

Když z lokálu uslyšel hovor, zaváhal, ale ten večer už měl společnosti dost. A když si představil, že by měl pochodovat v dusném vzduchu pod nízkým stropem pokoje, rozhodl se, že se bude raději procházet, dokud se natolik nevyčerpá, že jistojistě záhy usne.

Avšak vedro nebyl hlavní problém, pomyslel si, když sestoupil z verandy a vydal se opačným směrem k hostinci, kde se ubytoval Willie. Znal se dost dobře na to, aby věděl, že i když se zatím jeho plán jevil jako úspěšný, neznamená to, že se nebude převalovat na posteli, lámat si nad ním hlavu, hledat slabiny a vymýšlet způsoby, jak plán zdokonalit. William koneckonců neměl odjet ihned, a ještě mu tak zbývala chvíle na případné úpravy.

Například generál Howe. Byla to skutečně nejlepší volba? Možná Clinton... ale ne. Henry Clinton byl jako podrážděná stará bába; bez třikrát vydaného rozkazu nehne ani palcem.

Bratři Howeové – jeden generál, druhý admirál –, byli známí pro svou neotesanost. Jejich vychování, vzhled a všeobecný dojem odpovídaly divočákům uprostřed říje. Ani jeden však nebyl hloupý, a bázlivý už vůbec ne, a Grey usoudil, že je Willie schopný jejich drsné manýry a hrubá slova vydržet. A velitel, který plive na podlahu – Richard Howe kdysi plivl přímo na Greye, přestože se to stalo omylem, když se nečekaně obrátil vítr –, je pro mladého důstojníka přece jen menší sousto než vrtochy jiných příslušníků armády z Greyova okruhu známých.

Ačkoliv i ti nejpodivnější z bratrstva čepele byli přijatelnější než diplomaté. Grey uvažoval, jakým hromadným jménem by se dali nazvat. Pokud spisovatelé tvořící bratrstvo pera udávají jako liščí vlastnost podšitost... co jsou potom diplomaté? Milovníci pomluv? Bratři dýky? Ne, usoudil. Příliš přímočaré. Spíše tak uspávači. Bratrstvo nudných. Ačkoliv ti, kteří nebyli nudní, mohli být příležitostně i nebezpeční.

Sir George Germain byl jedním ze vzácné sorty: nudný a nebezpečný.

Chvíli se procházel po ulicích v naději, že se před návratem do svého malého, dusného pokoje unaví. Pochmurnou oblohu občas osvítil blesk v mraku a atmosféra byla vlhká jako nasáklá houba. Raději měl zůstat v Albany. Tam bylo sice stejné vlhko i hmyz, ale přesto o něco chladněji, a navíc se město nacházelo v blízkosti temných lesů Adirondackého pohoří.

Přesto své uspěchané cesty do Wilmingtonu nelitoval. Willie byl zajištěn – a to bylo hlavní. A Willieho sestra Brianna – na chvíli zavřel oči a zastavil se. Připomněl si tu naprostou dokonalost doprovázenou bolestí v srdci i pocity, které jej přepadly, když je odpoledne spatřil při jejich jediném setkání v životě. Téměř nedýchal, když upíral zrak na dvě vysoké postavy s pohlednými, smělými tvářemi, jež se sobě tolik podobaly. A oba se rovněž nemálo podobali muži, který stál bez hnutí Greyovi po boku a na rozdíl od něj z plných plic nasával čerstvý vzduch, jako by se bál, že už se nikdy nenadechne.

Grey se poškrábal na levém prsteníčku. Na to, že je prázdný, si zatím nezvykl. S Jamiem Fraserem udělali všechno pro to, aby své milované co nejlépe zabezpečili. A představa, že je spojuje tak silný smysl pro zodpovědnost, jej navzdory melancholickým pocitům potěšila.

Setká se ještě někdy s Briannou Fraserovou MacKenzieovou? Řekla mu, že ne, a zdála se při tom stejně sklíčená jako on.

„Bůh vám žehnej, dítě,“ zamumlal a zavrtěl hlavou, načež se obrátil k přístavu. Bude mu nesmírně chybět, ale stejně jako v případě Willieho přehlušovala jeho osobní ztrátu útěcha, že Brianna z Wilmingtonu brzy uteče do bezpečí.

Když vcházel na molo, bezděky se podíval do vody. Při pohledu na křivý, prázdný kůl úlevou zavzdychal. Její čin nechápal, ale jejího otce, potažmo bratra, znal dost dobře na to, aby v jejích modrých kočičích očích ihned poznal tvrdohlavé přesvědčení. Obstaral jí proto malou loď, jak ho požádala, a se srdcem v krku čekal na molu, připravený v případě potřeby způsobit povyk. Její manžel ji mezitím vezl přímo ke svázanému pirátovi.

Viděl už umírat mnoho mužů, většinou neochotně, občas odevzdaně. Ale nikdy nikoho neviděl odcházet s tak vášnivým vděkem v očích. Grey znal Rogera MacKenzieho pouze letmo, ale přesto jej považoval za pozoruhodného muže. Nejen že vytrval v manželství s tak úchvatnou a nebezpečnou bytostí, on s ní dokonce i zplodil potomstvo.

Zavrtěl hlavou, otočil se a zamířil zpátky k hostinci. Germainovi může na dopis odpovědět klidně až za dva týdny – už když na něm spatřil Williamovo jméno, hbitě jej vyňal z diplomatické brašny. Za dva týdny mu bude moci popravdě napsat, že když byl dopis doručen, lord Ellesmere se bohužel nacházel kdesi mezi Severní Karolínou a New Yorkem, a tudíž jej nebylo možné informovat, že byl povolán do Anglie. Ačkoliv on (Grey) si je jistý, že až se Ellesmere za několik měsíců dozví o promeškané příležitosti připojit se k vojsku sira George, bude jí hluboce litovat. Taková smůla!

Začal si hvízdat pochod „Lillibulero“ a v dobré náladě se vydal k hostinci.

Cestou se zastavil v lokále, kde výčepní požádal, aby mu nahoru donesla láhev vína. Ta jej však informovala, že „ten džentlmen“ už si s sebou láhev vína nahoru vzal.

„I se dvěma skleničkami,“ dodala s úsměvem. „Nemyslím si tedy, že ho chce vypít sám.“

Greyovi připadalo, jako by mu po páteři přeběhla stonožka.

„Prosím o prominutí,“ odvětil, „ale říkala jste, že mám v pokoji nějakého džentlmena?“

„Ano, pane,“ přitakala. „Představil se jako váš dávný přítel. Řekl mi i svoje jméno...“ Na chvíli svraštila obočí a poté se jí tvář rozjasnila. „Bušemp nebo něco podobného. Takové francouzské,“ vysvětlovala. „A ten pán i jako Francouz vypadá. Dáte si i něco k jídlu, pane?“

„Ne, děkuji,“ odvětil a vydal se po schodišti nahoru. Rychle vzpomínal, zda v pokoji nenechal ležet něco, co neměl.

Francouz jménem Bušemp... Beauchamp. To jméno mu zazářilo před očima jako blesk. Uprostřed schodiště se zastavil a po chvíli se znovu pomalu rozešel.

To jistě ne... ale kdo jiný by to byl? Když před několika lety odešel z aktivní služby, započal diplomatický život jako agent ang lické Černé komory, polotajné organizace pověřené zachycovat a luštit oficiální diplomatickou poštu i mnohem méně oficiální vzkazy, které putovaly mezi vládami evropských zemí. Každá vláda provozovala svou vlastní černou komoru a nebylo neobvyklé, že se mezi sebou členové jednotlivých komor znali. Nikdy se nepotkávali, ale znali své podpisy, iniciály i nepodepsané poznámky po stranách.

Beauchamp byl jedním z nejaktivnějších francouzských agentů. Grey se s jeho činností setkal hned několikrát, ačkoliv jeho vlastní dny v černé komoře byly dávno sečteny. Jestliže znal Beauchampa jménem, bylo rozumné se domnívat, že zná i on jeho – ačkoliv jejich neviditelná komunikace proběhla už před lety. Osobně se nikdy nesetkali, a aby se jejich první schůzka konala právě zde... sáhl si na tajnou kapsu v kabátu a šustivý zvuk papíru jej uklidnil.

Nad schody zaváhal, ale nemělo smysl se plížit; zjevně byl očekáván. Pevným krokem proto přešel chodbu a otočil bílým knoflíkem u dveří. Hladký porcelán jej příjemně chladil na prstech.

Zaplavila ho vlna horka a Grey automaticky zalapal po dechu. Byl rád, neboť díky tomu alespoň potlačil nadávky, jež mu vytanuly na rtech.

Muž usazený na jediné židli v místnosti byl podle vzhledu skutečně Francouz. Jeho dokonale střižený oblek zdobily vrstvy sněhových krajek na límci a manžetách a boty doplňovala spona stejně stříbrná jako jeho vlasy na spáncích.

„Pane Beauchampe,“ pravil Grey a pomalu za sebou zavřel dveře. Provlhlé oblečení se mu lepilo na tělo a cítil, jak mu na spáncích buší tep srdce. „Mám takový dojem, že mě nevidíte zrovna rád.“

Perseverance Wainwright se nepatrně usmál.

„Přímo naopak, Johne,“ odvětil.

* * *

Grey se kousl do jazyka, aby z něj nevypadlo něco nerozvážného. I když do této kategorie spadalo v podstatě všechno kromě přání dobrého večera, pomyslel si.

„Dobrý večer,“ řekl nahlas. Tázavě zvedl obočí. „Monsieur Beauchamp?“

„Ano.“ Percy se chystal vstát, ale Grey mu pokynul, ať se neobtěžuje. Otočil se pro židli v naději, že se dá za těch několik vteřin dohromady. Když zjistil, že pár vteřin stačit nebude, přešel k oknu, aby je otevřel, a chvíli do plic nasával dusný, vlhký vzduch. Poté se otočil a posadil se.

„Jak k tomu došlo?“ zeptal se s předstíranou ledabylostí. „Mám na mysli toho Beauchampa. Nebo je to pouze pseudonym?“

„To ne.“ Percy vytáhl krajkový kapesníček a elegantně si otřel pot z koutů – které se mu začaly zvětšovat, jak si Grey všiml. „Oženil jsem se s jednou ze sester barona Amandinea. Rodinné jméno je Beauchamp, a tak jsem ho přijal. Tento vztah mi otevřel dveře do jistých politických kruhů, díky čemuž...“ Pokrčil rameno a gestem ruky naznačil, že má na mysli svou kariéru v černé komoře... a nepochybně i jinde, pomyslel si Grey zasmušile.

„Blahopřeji ti k manželství,“ poznamenal Grey a ani se neobtěžoval skrýt ironii v hlase. „A s kým vlastně sdílíš lože? S baronem, nebo jeho sestrou?“

Percy se zatvářil pobaveně.

„Příležitostně s oběma.“

„Najednou?“

Usmál se ještě víc. Grey si všiml, že má stále zdravý chrup, ačkoliv poněkud zabarvený vínem.

„Příležitostně. Ačkoliv Cecile – moje žena – upřednostňuje společnost své sestřenice Lucianne. Já raději trávím čas se zahradníkovým pomocníkem. Půvabný muž jménem Emile. Připomíná mi tě... když jsi byl mladší. Štíhlý, plavovlasý, svalnatý a brutální.“

Grey musel ke své nelibosti potlačit smích.

„Zní to neuvěřitelně francouzsky,“ řekl místo toho suše. „Ale tobě to jistě vyhovuje. Co tedy chceš?“

„Spíš je otázkou, co chceš ty.“ Percy se vína ještě ani nedotkl. Zvedl láhev a opatrně nalil červenou tekutinu do skleniček. „Nebo bych měl raději říct – co chce Anglie.“ S úsměvem podal skleničku Greyovi. „Protože tvoje zájmy lze jen těžko oddělit od zájmů tvé země, že je to tak? Musím přiznat, že jsi na mě vždycky působil spíš jako Angličan, Johne.“

Grey by mu nejraději užívání svého křestního jména zakázal, ale tím by jen oživil vzpomínku na jejich intimní prožitky – což samozřejmě Percy zamýšlel. Rozhodl se to ignorovat a usrkl si kvalitního vína. Přemýšlel, zda ho sám zaplatil, a pokud ano, z čeho.

„Co chce Anglie,“ opakoval skepticky. „A co bys řekl, že chce Anglie?“

Percy si lokl vína, a než polkl, chvíli si doušek labužnicky převaloval na jazyku.

„To skutečně není žádné tajemství, drahoušku.“

Grey si povzdychl a podíval se přímo na něj.

„Viděl jsi ‚Deklaraci nezávislosti‘ vydanou takzvaným kontinentálním kongresem?“ zeptal se Percy. Otočil se a z kožené brašny, jež visela na židli, vytáhl složený papír. Podal jej Greyovi.

Ten ve skutečnosti zmiňovaný dokument neviděl, ačkoliv o něm dosti slyšel. Vytiskli jej před pouhými dvěma týdny ve Filadelfii a kopie se následně rozletěly po koloniích jako semínka ve větru. Grey nakrčil čelo, papír rozložil a rychle jej přelétl pohledem.

„Král je tyran?“ četl a nad nehorázností jedné z extrémnějších formulací se napůl rozesmál. Znovu papír složil a hodil jej na stůl.

„Pokud já jsem Anglie, předpokládám, že ty v tomto rozhovoru ztělesňuješ Francii.“

„Hájím tam jisté zájmy,“ odpověděl Percy mírně. „A rovněž v Kanadě.“

Při těch slovech Grey zpozorněl. V Kanadě bojoval s generálem Wolfem a dobře věděl, že zatímco Francouzi přišli ve válce o značnou část severoamerického majetku, zuřivě se opevnili v severních oblastech od Ohio Valley až po Quebec. Bylo to dost blízko na to, aby nyní působili problémy? O tom pochyboval, avšak od Francouzů se dalo čekat cokoliv. Stejně jako od Percyho.

„Anglie chce tomuhle nesmyslu zjevně učinit přítrž.“ Mávl svou dlouhou, vyhublou rukou směrem k papíru. „Takzvaná kontinentální armáda se spokojuje s muži, kterým chybí zkušenosti a jsou ve střetu zájmů. Co kdybych ti poskytl informaci, díky níž bys mohl... separovat jednoho z Washingtonových nejvyšších úředníků od svých věrných?“

„A co když ano?“ odvětil Grey a ani se neobtěžoval zakrývat skeptický tón. „Co by z toho Francie měla? Potažmo ty, neboť mám podezření, že nejde o zcela identické zájmy.“

„Vidím, že čas tvůj přirozený cynismus neotupil, Johne. Je to jedna z tvých méně přitažlivých vlastností. Nevím, jestli jsem ti to někdy řekl.“

Grey mírně vykulil oči a Percy si povzdychl.

„Území,“ poznamenal. „Severozápadní teritorium. Chceme ho zpátky.“

Grey se zmohl na krátký smích.

„To se vsadím.“ Zmiňované teritorium, širokou oblast vedoucí na severozápad od údolí řeky Ohio, věnovala Velké Británii Francie na konci francouzsko-indiánské války. Británie však oblast neobsadila. Původní obyvatelé ji bránili se zbraněmi v rukou a nahrávalo jim i vzájemné obchodování. Osadníci z toho radost neměli. Grey se s původními obyvateli setkal a dospěl k názoru, že je pozice britské vlády jak rozumná, tak čestná.

„Francouzské obchodníky pojí s místními domorodci pouto. Tebe však nikoliv.“

„A mezi... zájmy... které reprezentuješ, patří i kožešináři?“

Percy se otevřeně usmál.

„Největší zájem to není, ale zčásti ano.“

Grey se neobtěžoval ptát, proč Percy oslovil právě jeho – zdánlivě vysloužilého diplomata bez zjevného vlivu. Z doby, kdy se osobně scházeli, Percy dobře věděl, jakou má Greyova rodina moc a kontakty. A „monsieur Beauchamp“ znal jeho momentální osobní vztahy i díky informacím, jež zásobovaly evropskou černou komoru. Grey samozřejmě jednat nemohl. Mohl však nabídku v tichosti předložit někomu, kdo takový vliv má.

Měl pocit, jako by mu ostražitostí vstaly všechny chlupy na těle – jako hmyzí tykadla číhající na nebezpečí.

„Pochopitelně bychom žádali víc než jen návrh,“ pronesl s ledovým klidem. „Například jméno pověřeného úředníka.“

„To v tuto chvíli není na mně. Ale jakmile se zahájí vyjednávání...“

Grey už v duchu promýšlel, komu návrh představí. Siru Georgi Germainovi jistě ne. Snad lordu Northovi? Ale to mohlo počkat.

„A tvé osobní zájmy?“ zeptal se přísně. Znal Percyho Wainwrigh ta příliš dobře, aby věděl, že bude z návrhu těžit i on osobně.

„Ach ano.“ Percy si usrkl vína, poté skleničku odložil a pronikavě se zahleděl na Greye. „Mé zájmy jsou prosté. Jsem pověřen najít jistého muže. Znáš skotského džentlmena jménem James Fraser?“

Grey cítil, jak mu nožička sklenky praskla v ruce. Nepřestával ji však držet a opatrně se napil vína, přičemž děkoval Bohu, že se před Percym o Jamiem Fraserovi nikdy nezmínil. Také byl rád, že Fraser to odpoledne z Wilmingtonu odjel.

„Ne,“ odvětil s klidem. „Co od toho pana Frasera chceš?“

Percy s úsměvem pokrčil rameny.

„Jen mu položit pár otázek.“

Grey cítil, jak se mu v dlani hromadí krev. Opatrně držel prask lou skleničku a zbytek vína dopil. Percy v tichosti popíjel s ním.

„Vím, že jsi přišel o ženu. Upřímnou soustrast,“ pronesl Percy tiše. „Vím, že byla...“

„Nevíš nic,“ zarazil ho Grey hrubě. Naklonil se a odložil rozbitou skleničku na stůl. Baňka se zběsile roztočila dokola a usazenina sklo zabarvila. „Vůbec nic. O mojí ženě ani o mně.“

Percy po francouzsku zvedl ramena. Jak myslíš, naznačoval. Avšak jeho oči – stále překrásné, tmavé a jemné, k čertu s ním – na Greyovi spočinuly s upřímným soucitem.

Grey vzdychl. Skutečně byl upřímný. Percymu se nedalo věřit, a to nikdy, ale jeho činy se daly přičítat slabosti, nikoliv zlomyslnosti ani nedostatku citu.

„Co tedy chceš?“ opakoval.

„Tvůj syn...,“ spustil Percy a Grey se k němu náhle otočil. Popadl Percyho za rameno tak tvrdě, až ztuhl a zalapal po dechu. Grey se sklonil a podíval se Wainwrightovi – totiž Beauchampovi – zblízka do tváře, až na lících ucítil jeho dech i kolínskou. Umazal Wainwrightovi kabát krví.

„Když jsem tě viděl naposledy,“ procedil Grey téměř neslyšně, „chyběl jen kousíček, abych ti hlavou prohnal kulku. Nedávej mi důvod, abych toho litoval.“

Pustil jej a napřímil se.

„Drž se od mého syna dál. I ode mě. A jestli si chceš nechat poradit... vrať se do Francie. Rychle.“

Otočil se na podpatku, vyšel z místnosti a rázně za sebou zabouchl dveře. Teprve na ulici si uvědomil, že Percyho zabouchl ve svém vlastním pokoji.

„K čertu,“ zamumlal a vyrazil se četaře Cuttera zeptat, zda u něj může přespat. Ráno zajistí, aby Fraserovi i William odjeli v bezpečí z Wilmingtonu pryč.

2

A NĚKDY NEJSOU

Lallybroch, kraj Inverness, Skotsko

září 1980

„Jsme naživu,“ opakovala Brianna MacKenzieová roztřeseným hlasem. Podívala se na Rogera a oběma rukama si papír tiskla k hrudi. Po tvářích jí kanuly slzy, ale modré oči jí užasle svítily. „Naživu!“

„Ukaž mi to.“ Srdce mu v prsou bušilo tak silně, že se sotva slyšel. Natáhl ruku a ona mu papír zdráhavě předala, načež se k němu přitiskla. Zatímco četl, držela se ho za paži a nemohla z prastarého kusu papíru spustit oči.

Byl to ručně vyrobený papír s viditelnými částečkami listí a květin a jeho hrubý povrch byl příjemný na dotek. Věkem zežloutl, ale stále se nevzdával. Bree ho sama vyrobila – před více než dvěma sty lety.

Roger si všiml, že se mu chvějí ruce. Papír se třásl a inkoust již tolik vybledl, že rozmáchlý rukopis téměř nešlo přečíst.

31. prosince 1776

Má drahá dcero, pokud se Ti tenhle dopis dostane do rukou, věz, že jsme naživu...

Oči se mu zamlžily a hřbetem ruky si je otřel, ačkoliv si říkal, že na tom stejně nesejde. Teď už Jamie Fraser se svou ženou Claire po smrti jistě jsou. Přesto mu však těch několik slov udělalo takovou radost, jako by je viděl celé rozesmáté přímo před sebou.

A skutečně se jednalo o oba, jak brzy zjistil. Dopis sice začínal Jamieho rukopisem – jeho hlasem –, na druhé straně jej však vystřídalo Claiřino úhledné skloněné písmo.

Víc už toho ruka tvého otce nezvládne. A bude to zatraceně dlouhé vyprávění. Celý den sekal dříví a skoro nemůže rozevřít prsty, přesto však trval na tom, aby ti napsal on sám, že jsme – zatím – neshořeli na prach. Ačkoliv se tak může stát každým okamžikem. Tísní se nás tu ve staré chalupě čtrnáct a při psaní tohoto dopisu už sedím víceméně v ohni. Stará babička MacLeodová odpočívá na slamníku u mých nohou, takže kdyby se zdálo, že umírá, můžu jí do hrdla rychle nalít další whisky.

„Můj Bože, já ji slyším,“ pravil užasle.

„Já taky.“ Bree stále ještě tekly slzy, ale byly to slzy štěstí. Se smíchem si je otřela. „Čti dál. Co dělají v naší chalupě? Co se stalo s hlavním domem?“

Roger přejel prstem po stránce, aby našel místo, kde skončil, a pokračoval ve čtení.

„Prokrista!“ řekl.

Vzpomínáte si na toho idiota Donnera?

Při té zmínce mu na ruce vyskočila husí kůže. Cestovatel časem Donner. A jeden z nejneschopnějších lidí, jaké kdy poznal – ovšem stejně tak i nebezpečný.

Předčil sám sebe. Dal dohromady partu neotesanců z Brownsvillu a přesvědčil je, aby se nás pokusili okrást o drahokamy. Myslel si, že je máme u sebe, ale to jsme samozřejmě neměli.

Neměli – protože on, Brianna, Jemmy a Amanda využili hromádku zbylých kamínků k bezpečnému průchodu přes kameny.

Drželi nás jako rukojmí a rozházeli celý dům, pitomci jedni. A mimo jiné rozbili i láhev s éterem v mé ordinaci. Všichni jsme se málem na místě otrávili výpary...

V rychlosti přečetl zbytek dopisu. Brianna mu koukala přes rameno a občas polekaně vykřikla. Když dočetl, papír odložil a s rozechvělými útrobami se k ní obrátil. „Takže za to můžeš ty,“ prohlásil, ačkoliv věděl, že by měl raději mlčet. Nedokázal si však pomoct a smíchy chrochtal. „Ty s těmi svými zpropadenými zápalkami. Dům jsi podpálila ty!“

Její obličej prozrazoval úporný zápas. Střídala se v něm hrůza, pobouření... a ano, i hysterické veselí, jež s ním sdílela.

„To není pravda! Byl to maminčin éter. Výbuch mohla způsobit jakákoliv jiskra...“

„Ale nebyla to jakákoliv jiskra,“ vysvětloval Roger. „Tvůj bratranec Ian zapálil jednu z tvých zápalek.“

„Takže to tedy zavinil Ian!“

„Ne, zavinila jsi to ty se svou matkou. Vy vědkyně,“ zavrtěl Roger hlavou. „Osmnácté století může být rádo, že to s vámi přežilo.“

Mírně se zakabonila.

„Nebýt toho prevíta Donnera, nic z toho by se nestalo!“

„To je pravda,“ uznal Roger. „Ale i on byl potížista z budoucnosti, ne? Ačkoliv uznávám, že ani žena, ani kdovíjaký vědec.“

„Hm.“ Zvedla dopis. Zacházela s ním jemně, ale nemohla si pomoct, aby přestala mnout stránky mezi prsty. „On však osmnácté století nepřežil, že?“ Klopila oči k zemi a víčka měla stále ještě červená.

„Snad ti ho není líto!“ bouřil se Roger nevěřícně.

Zavrtěla hlavou, ale nepřestávala přejíždět prsty po tlustém, hebkém listu.

„Jeho tolik ne. Spíš... představa, že někdo zemře zrovna takhle. Myslím o samotě. Tak daleko od domova.“

Ne, na Donnera v tu chvíli nemyslela. Objal ji a opřel si hlavu o tu její. Voněla šampónem značky Prell a čerstvým zelím; nejspíš se byla podívat na záhoně. Slova na papíře vybledla a rozpila se, stále však byla jasně čitelná – psala je lékařka.

„Ona není sama,“ zašeptal a ukazováčkem přejel po poznámce na konci dopisu, znovu napsané Jamieho rozlezlým rukopisem. „Ani jeden z nich. A ať už mají střechu nad hlavou, nebo ne... oba jsou doma.“

* * *

Odložila jsem dopis. Času na něj ještě bude dost, pomyslela jsem si. Posledních několik dní jsem na něm pracovala, kdykoliv čas dovolil. Tedy ne že bych se musela bát, že propásnu listonoše. Pousmála jsem se, pečlivě papíry složila a bezpečně schovala do brašny. Otřela jsem brk a odložila jej stranou. Protáhla jsem si rozbolavělé prsty a vychutnávala si sladký pocit propojení, jež mi psaní poskytovalo. Psalo se mi mnohem snadněji než Jamiemu, ale tělo a krev má své limity a za sebou jsem měla velmi dlouhý den.

Podívala jsem se na slamník vedle ohně, jak jsem to dělávala každých několik minut, ale stále byla potichu. Slyšela jsem její dech. Sípavé zurčení se ozývalo v intervalech tak dlouhých, že jsem pokaždé už myslela na nejhorší. Avšak nezemřela a podle mých odhadů to mělo ještě chvíli trvat. Doufala jsem však, že se tak stane, než mi dojde omezená zásoba opia.

Nevěděla jsem, kolik je jí let. Vypadala asi tak na sto, ale klidně mohla být i mladší než já. Její dva vnuci, chlapci v pubertě, ji za mnou přivedli o dva dny dříve. Byli na cestě z hor, chystali se babičku odvést za příbuznými v Cross Creeku a následně se ve Wilmingtonu přidat k vojsku. Avšak podle jejich slov babička „nějak sešla“ a někdo jim poradil, že na nedalekém hřebeni žije čarodějnice. A tak ji přivedli za mnou.

Babička MacLeodová – její jméno jsem neznala, neboť chlapce nenapadlo mi je sdělit a sama byla na představování příliš zesláblá – byla téměř s jistotou v posledním stadiu rakoviny. Byla vyzáblá, i v bezvědomí se jí v obličeji zračila bolest a o těžké chorobě svědčila i našedlá pleť.

Oheň dohoříval. Měla jsem jej prohrábnout a přidat další poleno z borovice, ale Jamie si stále opíral hlavu o mé koleno. Dokázala bych se natáhnout k hromadě dříví, aniž bych jej vzbudila? Zlehka jsem se mu opřela o rameno, natáhla se a prsty dosáhla na konec malého polínka. Jemně jsem s ním zakvedlala, aby se uvolnilo, zakousla se do spodního rtu a nahnula se, abych jím prohrábla oheň. Z červenočerných uhlíků se okamžitě zvedl oblak jisker.

Jamie se mi pohnul pod rukou a cosi nesrozumitelně zadrmolil, ale když jsem vhodila polínko do ohně a znovu se opřela, zavzdychal, uvelebil se a znovu usnul.

Podívala jsem se ke dveřím, zaposlouchala se, ale neslyšela nic než šustění stromů ve větru. Samozřejmě, pomyslela jsem si. Nic jsem ani slyšet nemohla, když jsem čekala na mladého Iana.

Střídavě s Jamiem drželi hlídku a schovávali se mezi stromy nad spálenými troskami hlavního domu. Ian už byl venku přes dvě hodiny a blížil se čas, aby se vrátil na jídlo a střídání stráží.

„Někdo se pokusil zabít bílou prasnici,“ oznámil u snídaně o tři dny dříve. Tvářil se otupěle.

„Cože?“ Podala jsem mu misku ovesné kaše vylepšené oříškem rozpouštějícího se másla a lžící medu. Sudy s medem a včelí plástve byly naštěstí v době požáru uloženy v chladírně. „Víš to jistě?“

Přikývl, vzal si misku a labužnicky si přivoněl.

„Ano. Má na boku šrám. Rána není hluboká a hojí se, tetičko,“ dodal a kývl mým směrem. Očividně vycítil, že považuji zdraví naší prasnice za stejně důležité jako zdraví kteréhokoliv jiného obyvatele Hřebene.

„Ano? To je dobře,“ odvětila jsem, ačkoliv kdyby se jí rána nehojila, mnoho bych nezmohla. Zvládala jsem ošetřovat koně, krávy, kozy, lasice, a dokonce i pobíhající slípky, ale tohle konkrétní prase si muselo pomoci samo.

Amy Higginsová se při zmínce o prasnici pokřižovala.

„Nejspíš to byl medvěd,“ přemýšlela. „Nic jiného by si na ni netrouflo. Aidane, poslouchej, co pan Ian říká! Netoulej se daleko a dávej venku pozor na svého bratra.“

„Medvědi v zimě spí, mámo,“ prohodil Aidan nepřítomně. Pozornost upíral na novou káču, kterou mu vyřezal Bobby, jeho nový otčím, a kterou se zatím nenaučil pořádně roztočit. Zašilhal na ni, pečlivě ji postavil na stůl, chvíli provázek přidržoval a potom škubl. Káča vystřelila přes stůl, hlasitě se odrazila od džbánku s medem a rychle zamířila k mléku.

Ian natáhl ruku a v poslední vteřině káču chytil. Dožvýkal chleba a pokynul Aidanovi, ať mu provázek podá. Natočil jej na káču a zkušeným pohybem zápěstí káču roztočil přímo uprostřed stolu. Aidan ji s otevřenou pusou sledoval, a když se skutálela ze stolu, sehnul se pro ni.

„Ne, zvíře to nebylo,“ poznamenal Ian, když se mu konečně podařilo polknout. „Byla to čistá řezná rána. Někdo po ní šel s nožem nebo mečem.“

Jamie zvedl zrak ze spálené topinky, kterou si zrovna prohlížel.

„Našel jsi jeho tělo?“

Ian se krátce usmál, ale zavrtěl hlavou.

„Ne. Jestli ho zabila, rovnou ho i snědla. A žádné zbytky jsem nenašel.“

„Prasata za sebou nechávají binec,“ pravil Jamie. Opatrně si ukousl sežehnuté topinky, zašklebil se, ale přesto ji snědl.

„Myslíte, že to byl indián?“ optal se Bobby. Malý Orrie se Bobbymu snažil seskočit z klína. Jeho nový nevlastní otec jej poslušně postavil na jeho oblíbené místo pod stolem.

Jamie s Ianem si vyměnili pohledy a já jsem cítila, jak mi vstávají chlupy za krkem.

„Ne,“ odpověděl Ian. „Zdejší Čerokíové ji dobře znají a nedotkli by se jí ani dlouhým klackem. Podle nich je to totiž démon, víte?“

„A kočovní indiáni ze severu by zaútočili šípy a tomahavky,“ doplnil jej Jamie.

„Víte jistě, že to nebyla puma?“ otázala se Amy váhavě. „Ty přece loví i v zimě, ne?“

„To ano,“ připustil Jamie. „



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.