načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pamatujte na Alamo -- (Od reality k mýtu a zase zpátky) - Josef Opatrný

-6%
sleva

Elektronická kniha: Pamatujte na Alamo -- (Od reality k mýtu a zase zpátky)
Autor:

Šestého března 1836 zaútočily čtyři tisíce mexických vojáků na bývalou misijní stanici Alamo. Všichni obránci, anglicky mluvící texaští hraničáři, při obraně pevnůstky ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 93
+
-
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 110
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 stran obr. příl. : ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5212-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Šestého března 1836 zaútočily čtyři tisíce mexických vojáků na bývalou misijní stanici Alamo. Všichni obránci, anglicky mluvící texaští hraničáři, při obraně pevnůstky zahynuli a jejich smrt se stala mementem pro stovky příslušníků milice Tesasanů, kteří připravili po několika týdnech vítězům od Alama s pokřikem "Pamatujte na Alamo" u San Jacinta těžkou porážku. Bitva znamenala konec přináležitosti Texasu k Mexiku a stala se symbolem nezávislosti a součástí mýtu, který trvá dodneška. Ohlas pokřiku Texasanů od san Jacinta pak zněl opakovaně v průběhu 19. i 20. století, kdy střídaly slovo Alamo další výrazy, srov. například tituly amerických novin v únoru a březnu 1898 "Pamatujte na Maine". Mýtus Alama, jehož součástí byly odkazy na smrt nevinných žen a dětí povražděných po dobytí misie či pevnůstky vítěznými Mexičany přetrvával i v seriózní literatuře až do druhé poloviny 20. století, kdy rekonstruovali mexičtí a američtí historici skutečný průběh bitvy. Popis obléhání a dobytí Alama bude pak hlavní částí navrhované publikace, jistý epilog pak vytvoří popis bitvy u San Jacinta, kde zněl bojový pokřik "Pamatujte na Alamo" poprvé.

Slovo autora
Když jsem psal před čtyřiceti lety první, kratičký, text o Alamu, vycházel jsem nejen z tradičních titulů k dané problematice, tedy např. práce John MayersMeyers, Alamo (1948) ale především z tehdy moderních děl, zejm.LonTinkle,13 Days to Glory: TheSiege of theAlamo(1958) či Virgil E. Baugh, Rendezvous attheAlamo. Highlights in theLives of Bowie, Crockett, and Travis(1960). Obléhání a dobývání Alamabylo pro tyto autory, a odbornou i laickou veřejnost vůbec, součástí boje anglicky mluvících Texasanů za svobodu, jeho pád potom na jedné straně vítězstvím brutální přesily korunovaným vražděním bezbranných žen a dětí, na druhé straně pak mementem, které sjednotilo Texasany a utvrdilo je v přesvědčení o správnosti jejich rozhodnutí zřídit vlastní stát a nakonec vstoupit do americké Unie. 
Tento klasický pohled vycházel z pramenů americké provenience a ještě častěji pouze z dobové americké publicistky opřené o nekriticky přijímanásvědectví z první, druhé či páté ruky. Tato publicistika pak trpěla stejnými neduhy jako publicistika pozdější, včetně té dnešní, a tvrzení novinářů odpovídala skutečnosti přibližně ve stejném počtu případů, jako se od ní méně či více, někdy přímo diametrálně, lišila. Teprve v posledních dvaceti letech a zejména v posledním desetiletí se objevily práce, jejichž autoři využívají ve větší míře také mexických pramenů a pamětí účastníků (srov. např. Thomas RicksLindley, AlamoTraces: New Evidence and New Conclusions(2003),ToddHansen(ed.), TheAlamoReader. A study in History (2003), James E. Crisp, Confrontando el Álamo. La últimalucha de Davy Crockett y otrosmitos de la Revolución de Texas (2009) či Phillip Thomas Tucker, Exodus fromAlamo. The Anatomy of the las stand myth (2010).Přistupují k nim samozřejmě s potřebnou mírou kritičnosti a podařilo se jim vytvořit obraz událostí, který se nejspíš velmi přibližuje skutečnému průběhu událostí a podstatně se liší od obrazu klasického. 
Nemohl jsem nebrat tuto proměnu obrazu v úvahu, když jsem zmiňoval Alamo ve svých novějších textech a dnes jsem s politováním nucen konstatovat, že onen můj text ze sedmdesátých let neodráží patrně nic z historické skutečnosti Alama posledních únorových a prvních březnových dní roku 1836, ale reprodukuje věrněalamský mýtus. Davy Crockett s největší pravděpodobností nepobíjel útočící vojáky svou Betsy, nechybující ručnicí, v časové tísni jako kyjem, Jim Bowie téměř určitě nepálil do nepřátel z dvou pistolí a obránci Alama asi mluvili, alespoň ve své většině v běžném životě spíš španělsky než anglicky, případně anglicky se svými mexickými přáteli a obchodními partnery, jejichž kreolští předci se usadili v Texasu dávno předtím, než britští kolonisté překročili Allegany a vydali se na cestu k Missisippi, a díky svým pobytům v New Orleansu, Washingtonu či New Yorku hovořili jazykem Williama Shakespeara stejně dobře jako jazykem Cervantesovým.Když se pak ocitli s vystřílenými zbraněmi pod nelítostnou hrozbou ostrých bodáků, nechovali se jako hrdinové od Thermopyl (choval se se tam ostatně každý Sparťan, jak mu kázaly zákony?), ale hledali záchranu v útěku. Jen proto, aby se pak nechali honit naprosto bezbranní po pláni jako králíci mexickými kavaleristy s jejich šavlemi a hlavně strašnými kopími. Realitě neodpovídá ani tvrzení o zlovolném vraždění žen a dětí. Půvabným mladým ženám, a ty v Alamu byly, samozřejmě hrozí v přítomnosti vojáků téměř vždy různá nebezpečenství, či možná kdysi hrozila, důstojníci ovšem dokázali zajistit ženám a jejich dětem bezpečí i uprostřed bitvy a po krátké internaci v jednom z domů elity San Antonia se mohli všichni zadržení vrátit domů, dokonce s osobním Santa Anovým darem, pokrývka představovala na hranici civilizace užitečnou věc a dvě stříbrná pesa nebyla úplně malým penízem.
Laskavý čtenář tedy nechť přijme moji omluvu za bludy, které jsem kázal o Alamupřed čtyřiceti lety na základě svých tehdejších vědomostí získaných z hodnověrné literatury. Desítky let studia v knihovnách a archivech proměnily moje dávné podezření, probuzené už patrně během návštěvy seminářů a přednášek pedagogů, jichž si dodneška velmi vážím, a posilované potom četbou klasické i moderní literatury, pamětí, dobového tisku a luštěním neskutečných klikyháků v archivních dokumentech, v jistotu. Ne vše, co je považováno s odkazem na autority, za nezpochybnitelný fakt, takovým faktem skutečně je. Archivní pramen je zase jen výtvorem člověka a fotografie i filmový dokument výsledkem jeho volby. Paměť svědků je omylná, nemluvě o jejich schopnosti „zapomínat“ či nechat ovlivňovat pamatované a reprodukované pozdější zkušeností. A to v lepším případě.Publicistice je pak lepší nevěřit apriori vůbec. 
Přes veškerou skepsi mi však nezbývá, s ohledem na čtenáře,na fakt, že mne historie živí a v neposlední řadě i na vlastní zvědavost, neustávat v pokusech poznat minulost v její skutečné podobě, hledat její kořeny, souvislosti a smysl. Přitom stále o obraze, jehož vytvoření a pochopení mne stojí nemalé úsilí, pochybovat a hledat dál. Nejen v případě Alama, jehož obraz podle stávajícího stavu poznání předkládám níže. Ve skutečnosti tak možná nakonec Davy Crockettpobíjel opravdu nepřátele pažbou svojí pušky a Jim Bowie zemřel tak jak byl zvyklý žít, se zbraní v ruce.

Prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc. (*1945)
je vedoucí Střediska iberoamerických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, členem mnoha odborných a vědeckých institucí, společností, kromě jiného i členem Klubu autorů literatury faktu. Je autorem odborných publikací věnovaných především problematice formování moderních národů na americkém kontinentě, vztahům Spojených států a Latinské Ameriky a otázce vztahů české společnosti a hispánského světa – za tuto činnost mu udělil v roce 2003 španělský král Juan Carlos prestižní řád Isabely Katolické. Napsal také řadu populárně vědeckých prací a knih z oblasti literatury faktu, například Benito Juárez (1974), José Martí (1975), Průplav dvou oceánů (1979), Válka severu proti jihu (1986), Poslední indiánské války (1990), Objevitelé, dobyvatelé, osadníci (1992), Bitva u Little Bighornu (1994 ), Amerika presidenta Granta (1994), Amerika v proměnách staletí (Praha), Válka Mohykánů. Sedmiletá válka v Americe (2000), Panama (2000), Kuba (2002), Stát osamělé hvězdy a mexicko-americká válka (2002), Mexiko (2003), Velká siouxská válka (2005), Malá skvělá válka (2013) a mnoho dalších.

(od reality k mýtu a zase zpátky)

Předmětná hesla
* 1831-1840
* 1836
bitva o Alamo (1836 : San Antonio, Texas)
Hnutí za nezávislost -- Texas -- 1831-1840
Texas -- Dějiny -- 1831-1840
San Antonio (Texas) -- dějiny -- 1831-1840
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Josef Opatrný Pamatujte na Alamo OD REALITY K MÝTU A ZASE ZPÁTKY NAKLADATELSTVÍ EPOCHA PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST Copyright © Josef Opatrný, 2014 Drawing © Martin Ďásek, 2014 Czech edition © Nakladatelství Epocha, Pražská vydavatelská společnost, 2014 ISBN 978-80-7425-212-9 (Nakladatelství Epocha) ISBN 978-80-7250-671-2 (Pražská vydavatelská společnost) Ediční rada Edice Magnetka: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita v Liberci) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem) PhDr. Miloslav Martínek, CSc. JUDr. František Čermák Obsah Úvodní poznámka 7 Provincie na hranici 10 Andrew Jackson a Santa Ana 17 Protagonisté 27 Opravdová válka 40 Bitva o San Antonio 47 Alamo 51 David Crockett 63 Obklíčení 71 Goliad 95 Pamatujte na Alamo 103 Post scriptum 109 O autorovi 110 7 Úvodní poznámka Když jsem psal před čtyřiceti lety první, kratičký text o  Alamu, vycházel jsem nejen z tradičních titulů k dané problematice, tedy například z  publikace Johna Myerse Myerse, Alamo (1948), ale především z tehdy moderních prací, zejména Lon Tinkle, 13 Days to Glory: The Siege of the Alamo (1958) či Virgil E. Baugh, Rendezvous at the Alamo. Highlights in the Lives of Bowie, Crockett, and Trav i s (1960). Obléhání a dobývání Alama bylo pro jejich autory, a  odbornou i  laickou veřejnost v  této době vůbec, součástí boje anglicky mluvících Texasanů za svobodu, jeho pád potom na jed­ né straně vítězstvím přesily nelítostné soldatesky nad hrstkou civi­ listů bránící tradiční hodnoty Ameriky korunovaným vražděním bezbranných žen a  dětí, na  druhé straně pak mementem, které sjednotilo Texasany a utvrdilo je v přesvědčení o správnosti jejich rozhodnutí zřídit vlastní stát a nakonec vstoupit do americké Unie. Tento klasický pohled vycházel z  pramenů americké proveni­ ence a  ještě častěji pouze z  dobové americké publicistky opřené o nekriticky přijímaná svědectví z první, druhé či páté ruky. Tato publicistika pak trpěla stejnými neduhy jako publicistika pozdější, včetně té dnešní, a  tvrzení novinářů odpovídala skutečnosti při­ bližně ve  stejném počtu případů, jako se od  ní méně či více, ně­ kdy přímo diametrálně, lišila. Teprve v  posledních dvaceti letech a  zejména v  posledním desetiletí se objevily práce, jejichž autoři využívají ve větší míře také mexických pramenů a pamětí účastní­ ků, jedná se například o tituly: Thomas Ricks Lindley, Al amo Traces: New Evidence and New Conclusions (2003), Todd Hansen (ed.), The Alamo Reader. A study in History (2003); James E. Crisp, Confrontando el Álamo. La última lucha de Davy Crockett y otros mitos de la Revolución de Texas (2009) či Phillip Thomas Tucker, Exodus from Alamo. The Anatomy of the Last Stand Myth (2010). Přistupu­ jí k  nim samozřejmě s  potřebnou mírou kritičnosti a  podařilo se P amatujte na alamo 8 jim vytvořit obraz událostí, který se nejspíš velmi přibližuje sku ­ tečnému průběhu srážky a podstatně se liší od veřejností zažitého obrazu. Nemohl jsem nebrat tuto proměnu obrazu v  úvahu, když jsem zmiňoval Alamo ve svých novějších textech, a dnes jsem s politová­ ním nucen konstatovat, že můj popis dobytí původně misijní stanice ze sedmdesátých let odráží patrně velmi málo z historické skuteč­ nosti Alama posledních únorových a prvních březnových dní roku 1836 a reprodukuje pouze alamský mýtus. Davy Crockett s největší pravděpodobností nepobíjel útočící vojáky svou Betsy, nechybující ručnicí, v  časové tísni jako kyjem a  Jim Bowie téměř určitě nepá­ lil do  nepřátel z  dvou pistolí. Obránci Alama asi mluvili, alespoň ve své většině v běžném životě, spíš španělsky než anglicky, případ­ ně anglicky nejen se svými krajany, ale také se svými mexickými přáteli a obchodními partnery, jejichž kreolští předci přišli do Texa­ su dávno předtím, než britští kolonisté překročili Allegany a vydali se na  cestu k  Mississippi, a  díky svým pobytům v  New Orleansu, Washingtonu či New Yorku hovořili jazykem Williama Shakespeara stejně dobře jako jazykem Cervantesovým. Když se potom texaští milicionáři ocitli s vystřílenými zbraněmi pod nelítostnou hrozbou ostrých bodáků, nechovali se jako hrdinové od Thermopyl (choval se tam ostatně každý Sparťan, jak mu kázaly čest a zákony?), ale hle­ dali záchranu v útěku. Jen proto, aby se pak nechali honit naprosto bezbranní po  pláni mexickými kavaleristy s  jejich šavlemi a  hlav­ ně strašnými kopími. Realitě neodpovídá ani tvrzení o  zlovolném vraždění žen a dětí. Půvabným mladým ženám, a ty v Alamu byly, samozřejmě hrozí v  přítomnosti vojáků téměř vždy různá nebez­ pečenství, mexičtí důstojníci ovšem dokázali zajistit alamským že­ nám a jejich dětem bezpečí i uprostřed bitvy a po krátkém zadržení v jednom z domů elity San Antonia mohly všechny svobodně ode­ jít, dokonce s osobním Santa Anovým darem. Laskavý čtenář tedy nechť přijme moji omluvu za  bludy, které jsem kázal o  Alamu před čtyřiceti lety na  základě svých tehdej­ ších vědomostí získaných z hodnověrné literatury. Desítky let stu­ dia v  knihovnách a  archivech proměnily moje dávné podezření, probuzené ostatně už během návštěvy seminářů a  přednášek pe­ dagogů, jichž si dodneška velmi vážím, a posilované potom četbou 9 ž ř č ůěThžň ťěfiČŘfl klasické i moderní literatury, pamětí, dobovým tiskem a luštěním někdy neskutečných klikyháků v archivních dokumentech, v jisto ­ tu. Ne vše, co je považováno s odkazem na autority za nezpochyb­ nitelný fakt, takovým faktem skutečně je. Archivní pramen je zase jen výtvorem člověka a  fotografie i  filmový dokument výsledkem jeho volby. Paměť svědků je omylná, nemluvě o jejich schopnosti zapomínat či nechat ovlivňovat pamatované a reprodukované poz­ dější zkušeností. A to v lepším případě. Publicistice je pak lepší ne­ věřit apriori vůbec. Přes veškerou skepsi mi však nezbývá, s ohledem na čtenáře, na skutečnost, že mne historie živí, a  v  neposlední řadě i  na  vlastní zvědavost, neustávat v  pokusech poznat minulost v  její skutečné podobě, hledat její kořeny, souvislosti a smysl. Přitom stále o obra­ ze, jehož vytvoření a pochopení mne stojí nemalé úsilí, pochybovat a hledat dál. Nejen v případě Alama, jehož obraz podle stávajícího stavu poznání předkládám níže. Ve  skutečnosti tak možná nako­ nec Davy Crockett pobíjel opravdu nepřátele pažbou svojí pušky a Jim Bowie zemřel tak, jak byl zvyklý žít, se zbraní v ruce. Josef Opatrný, Praha 31. července 2014 10 Provincie na hranici Historii severních částí španělské kolonie Nové Španělsko po ­ znamenávaly v 18. a na počátku 19. století dvě skutečnosti. Špa­ nělé zde dorazili do oblasti, kde je už nečekaly žádné velké nálezy drahých kovů a kolonisty sem nelákala ani možnost tehdy v re­ gionu jediného lukrativního hospodářského počínání v podobě chovu dobytka. Jeho transport do hustě zalidněných oblastí ko­ lonie byl komplikovaný a  ekonomickou rentabilitu statků tedy silně snižoval. Navíc kraj obývali „divocí“ Indiáni, *) ohrožující svými nájezdy několik osad, misií a  pevnůstek, jež zde Španělé v  průběhu 18.  století založili, aby chránili hranici před eventu­ álním pronikáním konkurenčních koloniálních mocností, tedy především Británie a  jejích amerických kolonistů. Proto zde také vedli proti Indiánům – Apačům, Komančům a později Če­ rokijům – pouze defenzivní operace, Indiáni totiž neohrožovali jen španělské osadníky, ale bránili v přístupu také Angličanům. Díky těmto skutečnostem nežily na počátku 19. století v dneš­ ním Texasu patrně více než nějaké čtyři tisíce osadníků, někte­ ří ve správním centru regionu, San Antoniu de Béxar, další pak v  jiných osadách nebo na  statcích, kde jejich zaměstnanci hlí­ dali dobytek. Neprodávali ho do vzdáleného vnitrozemí, ale spíš za  nedalekou americkou hranici. Plantážníci tam potřebovali živit otroky na  polích s  bavlnou a  díky tomuto kontaktu začali jevit o severní pohraničí Nového Španělska zájem také američtí obchodníci, ochotní dodávat své zboží do osad, do nichž zástupci obchodních domů z  hlavního města kolonie nebyli ochotni zajíždět. Řídké osídlení a kvalitní půda v Texasu však inspirovaly *) Autor si je vědom užití výrazu Indián podle nového českého pravopisu. Vzhledem k etymologii slova a tradici zůstává nicméně u použití velkého písmene. 11 ž ř č ůěThňěťžThfižČčfiThěňě některé příslušníky bavlníkové elity na americké straně hranice k úvahám o možnostech založit nové plantáže bavlny na území pod španělskou koloniální správou. Další Američané pak uvažovali o důlním podnikání. Ještě před koncem druhého desetiletí 19. století tak odjel do kolo­ niální metropole Mexika Moses Austin. Těžil se společníkem olov­ natou rudu na americké straně hranice a chtěl zkusit štěstí i v Novém Španělsku. Při jednání o  prospekci vyjednal s  koloniálními úřady dohodu o příchodu osadníků z Missouri, případně dalších států či teritorií americké Unie. Završil přitom svá jednání úspěchem hlavně díky podpoře příslušníků texaské politické a ekonomické elity, Jua­ na Erasma Seguína a  Felipe Enrique Neriho. Podle patentu z  roku 1820 mohl přivést do Texasu 300 rodin ze Spojených států za před­ pokladu, že budou respektovat zákony kolonie, stanou se z nich spo­ lehliví poddaní španělské koruny, konvertují ke katolicismu a usadí se mimo centra osídlená už španělsky mluvícími Texasany. Austin však nestačil dohodu naplnit. Když se vrátil do Missouri, aby začal se získáváním kolonistů, dostal zápal plic a zemřel. V  Mexiku navíc došlo k  velkému zvratu. Kritikové koloniální­ ho režimu dokázali porazit královské oddíly a vyhlásili nezávislost země. Austinův syn Stephen, který měl zájem v pokračování otco­ va podniku, pak vyjednával celá léta o  obnovení kontraktu a  na­ konec s pomocí starých otcových přátel uspěl nejen v Texasu, ale i v hlavním městě. V roce 1824 tak překročily první z tří set rodin hraniční řeku Sabine a  založily v  rámci dohody postupně něko­ lik osad. Úspěch podniku lákal samozřejmě následovníky. O  ko­ lonizační kontrakty usilovali další podnikatelé, dohody o rozšíření původního počtu osadníků podepisoval Austin. Během necelých deseti let se tak rozšířil počet obyvatel osad, jež Austinovy spo­ lečnosti založily v Texasu, z několika stovek na osm tisíc. Víc než dvojnásobek přitom přišel s jinými podnikateli v přistěhovaleckém „průmyslu“, ale také ilegálně. Především tito ilegální přistěhovalci nectili pravidla, jež přijímali osadníci přicházející v rámci dohod­ nutých kontraktů, a dostávali se do konfliktů s místním španělsky mluvícím obyvatelstvem a mexickými úředníky. Asi třicetičlenná skupina vedená bratry Edwardsovými dokon­ ce poté, co se zmocnila pevnůstky v osadě Nacogdoches, vyhlásila P amatujte na alamo 12 na  konci roku 1826 nezávislou republiku Fredonia. Vzbouřenci vzápětí uzavřeli dohodu s  některými náčelníky Čerokijů. Podle ní si měly signatářské strany rozdělit část Texasu a  poskytovat si vzájemně pomoc proti vnějším nepřátelům, jimiž chápali spojen­ ci samozřejmě Mexiko. Třebaže mexická armáda nedisponovala v  Texasu velkými silami v  podobě stálých posádek, na  povstalce jejich jednotky stačily. Zatímco pochodovaly k Nacogdoches, sna­ žili se Edwardsovi zmobilizovat osadníky, kteří přišli ze Spojených států. V  této snaze ovšem neuspěli, a  někteří jejich představitelé dokonce výslovně podpořili mexické úřady. Když se pak armád­ ní oddíl plukovníka Matea Ahumady přiblížil na  vzdálenost jed­ nodenního pochodu k Nacogdoches, opustili vzbouřenci 28. ledna 1827 osadu. Ne proto, aby táhli Mexičanům vstříc, zamířili k řece Sabine a přešli na americký břeh. Po  necelých šesti týdnech tak dobrodružná akce skončila, ale pro část mexické politické scény znamenala velké varování. Přes­ tože se tehdejší nezpochybnitelný vůdce Texasanů amerického pů­ vodu Stephen Austin od podniku Edwardsových jasně distancoval, upozorňovali někteří mexičtí politici a novináři na nebezpečný vý­ voj v Texasu. V regionu už počet přistěhovalců ze Spojených států přesahoval počty španělsky hovořících obyvatel, ať už jejich předci přišli do regionu před desítkami let, nebo krátce po vyhlášení ne­ závislosti. Nic na tom neměnil fakt, že Stephen Austin představo­ val v této době v Texasu výrazný stabilizující faktor a jeho kontakty v samotném Texasu i v hlavním městě pomáhaly jak jeho koloni­ začním podnikům, tak uklidňování situace. Stephen Fuller Austin se narodil v roce 1793 v důlní oblasti v ji­ hozápadní Virginii, kde se jeho otec neúspěšně snažil zbohatnout těžbou olovnaté rudy. Když zde neuspěl, přestěhoval se v roce 1798 i  s  rodinou do  dnešní Missouri, tehdy části španělské Louisiany, a získal od koloniálních úřadů koncesi na dolování v lokalitě, v níž už dříve hledali olovnatou rudu francouzští prospektoři. Ve  věku jedenácti let se malý Austin vrátil do  prostředí, v  němž se mlu­ vilo anglicky. Ne proto, aby se zde živil vlastními silami, jak bylo ve Spojených státech na začátku 19. století poměrně časté, ale aby chodil do školy. Nejprve navštěvoval vzdělávací zařízení v Conne­ cticutu a poté kolej v Kentucky. Tady úspěšně skončil v roce 1810 13 ž ř č ůěThňěťžThfižČčfiThěňě a začal se studiem práv. Jako mladý právník kandidoval do záko­ nodárného sboru teritoria Missouri, kde jej zastihla v  roce 1819 zpráva o krachu otcova podniku v Missouri a jeho rozhodnutí jít v duchu nejlepší americké tradice dál na západ. Na  tehdejší západ, do  Arkansasu, odešel i  Stephen. Usadil se v  osadě, z  níž měl zanedlouho vyrůst Little Rock, kandidoval do místního parlamentu, ale neuspěl, nevyšel mu ani pokus o spe­ kulaci s půdou, a proto v Arkansasu dlouho nezůstal. V listopadu 1820 začínal znovu v  New Orleansu, kam mu také napsala mat­ ka o  otcově úspěchu v  jednání se španělskými koloniálními úřa­ dy. Protože už nositele kontraktu sužoval zápal plic, žádala matka syna, aby otci s jeho podnikem alespoň prozatím pomohl, což Ste­ phen s jistým váháním učinil. Na parníku Beaver odjel na setkání s Erasmem Seguínem, ale ještě dřív, než se s ním stačil sejít, dostal poslední červnový den roku 1821 další zprávu od matky. Informo­ vala jej o otcově smrti s tím, že na něj otec ještě stačil převést kolo­ nizační kontrakt. Austin potom pokračoval se svými společníky v  cestě do  San Antonia, kde ho zpravili o  důležitých změnách v  zemi. Španělský generál Agustín de Itúrbide přešel na stranu stoupenců nezávislo­ sti, v  čemž ho následovala řada vysokých důstojníků, a  koloniální úředníci kapitulovali. Radikální proměna poskytla značné možnos­ ti provinčním samosprávám, kde se příslušníci lokálních elit stavěli už dříve k myšlence nezávislosti s nemalými sympatiemi a v sever­ ním pohraničí jevili značný zájem o  kontakt se zahraničními ob­ chodníky. V San Antoniu patřili mezi tyto osobnosti jak guvernér Antonio María Martínez, tak José Antonio Navarro, kteří pomáhali získat kontrakt Mosesi Austinovi. Pro další vývoj v Texasu pak měly velký význam osobní sympatie mezi Austinem a  José Antoniem Navarro, minimální věkový rozdíl, stejná profese a Navarrův zájem o anglosaský svět napomohly sblížení obou mužů a guvernér brzy převedl kontrakt na  Navarrovo doporučení na  Stephena. Navarro zajistil Austinovi také průvodce po kraji mezi San Antoniem a ře­ kou Brazos, v němž měli američtí kolonisté zakládat svoje vesnice. Austin přitom poslal do New Orleansu posla s informací o převe­ dení kontraktu a podmínkách pro zájemce. Manželský pár s dětmi tak mohl získat až 520 hektarů kvalitní půdy za výrazně nižší cenu P amatujte na alamo 14 než v Missouri. Ještě před koncem roku 1821 tak dorazili do Texasu první kolonisté z New Orleansu a usadili se na březích řeky Brazos. Vzápětí však přišly potíže spojené se změnami migračních zá ­ konů a  jejich výkladem. Austin musel odjet do  hlavního města, kde usiloval o  potvrzení kontraktu na  nejvyšší úrovni. Při jedná­ ních s příslušnými úředníky však dostával zpravidla vyhýbavé od­ povědi. Zvraty na  politické scéně výrazně ovlivňovaly efektivitu práce zákonodárného sboru, a tak teprve rok 1824 přinesl defini­ tivní jistotu. Parlament potvrdil Austinův kontrakt a  empresario, titul udělovaný podle nového imigračního zákona organizátorům přistěhovaleckých podniků, mohl začít v sousedních státech Unie s  novou informační kampaní. Austinův pobyt v  Texasu i  v  hlav­ ním městě mu umožnil bezpečnou orientaci nejen v  politickém životě země, ale také v  politické praxi, která se výrazně odlišova­ la od  praxe ve Spojených státech. Velice zde záleželo na osobních kontaktech a  inkorporaci do  lokálních mocenských sítí, v  čemž výrazně pomáhala znalost španělštiny a  konverze ke  katolicismu s institutem kmotrovství. Austin to velmi rychle pochopil a k dů­ věrným přátelům v Texasu záhy přibyly politické vazby v hlavním městě. V druhé polovině dvacátých let sledoval empresario rych­ lý růst vlivu generála Antonia Lópeze de Santa Any. Ten se v této době prezentoval jako stoupenec liberalismu a  Austin jej proto podporoval v  ambicích získat  presidentský úřad. Generál přitom figuroval hned v  několika pokusech o  puč a  přispěl podstatnou měrou k nestabilitě země. Ani za těchto okolností neumlkaly v Mexiku hlasy varující před nebezpečím, jež znamenal rostoucí počet imigrantů ze Spojených států. Předzvěstí dalšího možného vývoje jim byly výsledky míst­ ních voleb v roce 1827 ve státě, který zahrnoval historické regiony Texas a Coahuilu. Ve volebním okrsku rozsáhlého území vymeze­ ného cestou do San Antonia a břehy Mexického zálivu byl zvolen do  místní rady Austin a  brzy zde dosáhl díky kontaktům s  míst­ ní španělsky mluvící elitou zcela mimořádného postavení. Doko­ nalá znalost mexického i  amerického práva, včetně nejrůznějších kliček, mu umožnila obejít důležitý zákon přijatý parlamentem v hlavním městě. Zákaz otroctví obcházeli přistěhovalci z Missou­ ri pomocí Austinova vynálezu – institutu doživotního služebníka. 15 ž ř č ůěThňěťžThfižČčfiThěňě Na druhé straně ovšem empresario dbal na dodržování všech čás­ tí uzavřených dohod, spolu s  rodilými farníky navštěvoval kostel a na jednáních rady mluvil španělštinou nerozeznatelnou od špa­ nělštiny starých usedlíků. V roce 1829 však nemohl ani Austin zabránit projednávání zprá­ vy Manuela Mier y Terána v parlamentě. Vláda vyslala tohoto ge­ nerála na sever v roce 1828 jako velitele tzv. východních vnitřních provincií. Generála nezajímal jen stav vojenských zařízení, ale také situace v oblasti obývané osadníky ze Spojených států. Hovořil jak s osadníky, tak s jejich zástupci a představiteli místní administra­ tivy a do hlavního města si přivezl množství poznámek, jež potom rozšiřoval během dalšího pobytu na severu. S důkladnou znalostí poměrů a schopností analyzovat fakta potom připravil podrobnou zprávu pro ministerstvo války. Její závěr byl zcela jednoznačný: Po­ kud Mexiko nezmění politiku v  hraničních oblastech, úřady zde nebudou trvat na  dodržování podmínek kontraktů a  uplatňovat mexické zákony, Mexiko o Texas brzy přijde. Zprávu pak doplnil svými doporučeními. Na  severu musí být trvale detašovány silné a  dobře vyzbrojené vojenské jednotky, současně s  nimi by měly přicházet Mexičané z vnitrozemí, přilákaní sem promyšlenou poli­ tikou podpory nových osadníků. Kromě nich počítal plán Miera y Terána s proimigračním programem zaměřeným na přistěhovalce z Evropy a začleňováním regionu do národní mexické ekonomiky. Prvním krokem tu bylo zřízení pravidelného námořního spojení mezi Vera Cruzem a Galvestonem v Texasu, kam podle Mier y Te­ ránova zjištění přijíždělo více lodí z  New Orleansu než ze všech mexických přístavů dohromady. Mier y Terán si potom zřídil velitelské stanoviště v  San Anto­ niu a odtud na konci roku 1829 poslal zprávu o příchodu dalších osmi set kolonistů ze Spojených států. Informaci doprovodil krát­ kou, opět silně varující poznámkou: „Frekvence takových pří­ chodů ukazuje na  nepřátelské úmysly, ale mexický stát zůstává netečný. Na  jedné straně přicházejí Severoameričané do  kolonie bez jakéhokoli úředního dozoru, na  druhé straně nemají jiný zá­ jem než ten, který prezentuje jejich president. Podle zde kolujících pověstí je jím obsazení Texasu.“ Kongres sice potom projednával generálovy zprávy, dokonce podpořil jeho návrhy a  začal jednat P amatujte na alamo 16 o konkrétních zákonných opatřeních. Nestabilní politická situace v  Mexiku však bránila realizaci jakýchkoli praktických opatření. Nepříznivě pro Mexiko se vyvíjely i poměry v nejbližším zahraničí, ve Spojených státech. V této době patřili k protagonistům obou zemí, jež svedou zane ­ dlouho zápas o Texas a celé mexické severní pohraničí, dva politiko­ vé patřící k nejvýraznějším postavám politického života v regionu konce dvacátých a  valné části třicátých let. Santa Ana v  Mexiku a  Andrew Jackson, onen president, jehož zmiňoval Mier y Terán ve  svém textu, pak podstatným způsobem ovlivnili další vývoj si­ tuace v Texasu. 17 Andrew Jackson a Santa Ana Sedmý president Spojených států amerických Andrew Jackson ne ­ patřil k obyčejným americkým politikům. Byl prvním představite­ lem americké Unie, který ani svým původem ani názory nenáležel k  politické elitě východního pobřeží. Narodil se ve  srubu v  Jižní Karolíně – na  hranici divočiny – tři týdny poté, co zemřel jeho otec. Matka vychovávala tři poloviční sirotky sama, a když v roce 1781 zemřela i  ona, bylo budoucímu americkému presidentovi pouhých čtrnáct let. Nenaučil se sice ve  škole o  nic více než jeho spolužáci – číst, psát a počítat, na rozdíl od nich měl však ambici dosáhnout vyššího vzdělání a  začal se studiem práv. Nejenže jej pak úspěšně dokončil a byl přijat do advokátní komory, ale v roce 1788 si ve  svých jedenadvaceti letech otevřel v  Nashvillu, pohra­ ničním teritoriu Tennessee, velmi úspěšnou praxi. Už v roce 1795 tak mohl zakoupit velké pozemky s usedlostí Hermitage, kde pak pěstoval bavlnu a choval koně. Nestaral se ovšem jen o farmu a o případy svých klientů, v roce 1796 vstoupil do politického života. Jako člen zastupitelského sbo­ ru teritoria pracoval na  ústavě administrativního celku, která byla podmínkou vstupu Tennessee do Unie, a hned poté, co se stala její součástí, úspěšně kandidoval do  Sněmovny reprezentantů. Brzy ji však opustil a vrátil se do Tennessee, kde působil šest let na přelo­ mu století jako soudce nejvyššího soudu. Po roce 1804 ovšem na čas z veřejného života odešel, ponechal si jedinou veřejnou funkci (ve­ litele miličních oddílů státu), úspěšně farmařil a získal pověst muže dbalého vlastní cti a  schopného ji hájit i  fyzickým střetnutím. To potvrdil například v  roce 1806, když ho místní advokát Charles Dickinson urazil, Jackson jej vyzval na souboj a protivníka zabil. Jako patriot nabídl na  počátku britsko­americké války vládě ve  Washingtonu milici státu Tennessee posílenou o  další dobro­ volníky a  poté, co úřady nabídky nevyužily, vytáhl v  roce 1813 P amatujte na alamo 18 se svými milicionáři proti britským spojencům Kríkům. Po  ně ­ kolika vítězných srážkách dorazily Jacksonovy oddíly k  opevně­ nému nepřátelskému táboru v  meandru řeky Tallapoosa. Ze tří stran ho chránil tok řeky, na té čtvrté vybudovali Indiáni pevnou hradbu, za níž očekávalo útok milicionářů tisíc bojechtivých Krí­ ků. Obléhání se účastnili na Jacksonově straně také Indiáni, hlav­ ně Čerokijové, ale též tlupa Kríků vedená náčelníkem Williamem McIntoshem. Zatímco jeho válečníci útočili 27. března na  barié­ ru, na  níž šplhal mezi dalšími hraničáři také další z  protagonistů událostí v Texasu roku 1836 Samuel Houston, provedli Čerokijo­ vé diverzní přepad přes řeku a  vnesli do  řad nepřátel velký zma­ tek, čemuž odpovídal i výsledek bitvy. Zahynulo na osm set Kríků a pouze 49 milicionářů. Desítky dalších utrpěly zranění, mezi nimi i  Houston, zasažený šípem do  stehna. Mladého důstojníka si při srážce u Horseshoe Bendu povšiml sám generál Jackson, nejen pro statečnost, již v boji prokázal, ale možná zejména proto, že pokra­ čoval v útoku hned potom, co mu jeden ze spolubojovníků vytáhl šíp z rány. Teprve úspěch u Horseshoe Bendu vynesl generálovi dobrovol­ níků uznání v  hlavním městě Unie a  jmenování generálmajorem pravidelné armády. V této funkci pak vedl úspěšné tažení na Flo­ ridu, zaměřené zase proti indiánským spojencům Britů. Větší po­ zornost než vítězství nad Indiány na  hranicích s  Floridou však vyvolala bitva v  lednu 1815, již svedl Jackson jako velitel americ­ kých jednotek tentokrát už s  britskými oddíly u  New Orleansu. Na velké popularitě vítěze nemohl změnit nic ani fakt, že ke střet­ nutí došlo až po podepsání míru mezi bojujícími stranami. Podpis pod dohodou mezi USA a Británií přičinili totiž vyjednavači v Ev­ ropě a dřív než se o ukončení války dozvěděli ve Washingtonu, sta­ čil Jackson dosáhnout u New Orleansu vítězství, jež z něho udělalo celebritu národních rozměrů. Uniformu už potom nesvlékl a na konci prosince 1817 operoval opět na  jižních hranicích a  opět proti Indiánům. Tentokrát proti Seminolům, kteří ze svých vesnic překračovali hranice španělské kolonie se Spojenými státy a  odnášeli si pak zpět bohatou kořist. Od  presidenta Monroa získal souhlas s  pronásledováním Indiá­ nů až na  území Floridy a  tohoto souhlasu také využil. Nebojoval 19 ž řč ůěTh žňř ťfiČŘč žřžČř čflřžřč ř tu ovšem jen se Seminoly, obsadil i španělskou pevnost San Mar­ co a  nakonec i  Pensacolu. Zatímco senátoři ve  Washingtonu ro­ kovali o  oprávněnosti pobytu americké armády na  cizím území, byť to bylo v  zájmu obyvatel hraničního pásu Georgie, pokračo­ val Jackson v  aktivitách, které slibovaly setrvání floridské proble­ matiky na  předních stránkách amerického, ale také španělského a nakonec i britského tisku. Jacksonovi vojáci totiž zajali při ope­ racích proti Seminolům Roberta Ambristera a  Alexandra Ar­ burtona, poddané britské koruny. Oba stanuli za  podněcování Indiánů k boji proti Američanům před vojenským soudem a přes jisté pochybnosti některých členů grémia o  vlivu popravy obža­ lovaných na  diplomatické vztahy Washingtonu a  Londýna dal Jackson na  konci dubna 1818 pokyn k  vykonání rozsudku smrti. Arburtona oběsili na  hlavním stěžni plavidla, s  nímž provozoval obchod v  karibské oblasti, Ambrister pak stanul 29. dubna před popravčí četou. Poté, co britský vyslanec ve  Washingtonu vznesl ostrý protest, zvažovali na  americkém ministerstvu zahraničních věcí vstřícný krok v podobě odvolání Jacksona z Floridy, president však návrh odmítl a naopak vyslovil politování nad neschopností Španělska garantovat bezpečí americké hranice. Po delším jednání pak Španělsko uznalo reálný poměr sil a odstoupilo Floridu v roce 1819 Spojeným státům. Jackson se během války proti Seminolům jen utvrdil v  pře­ svědčení, že trvalé soužití bílých zemědělců a „divokých“ Indiánů na jednom místě je stejně nemožné jako bezproblémová koexisten­ ce anglosaské (tzv. anglos) a španělské komunity. Jackson nazýval hispánce napůl posměšně a napůl nenávistně „dony“ a přisuzoval jak jednotlivcům, tak celé skupině pouze negativní vlastnosti, což mělo přirozeně později konsekvence pro vztahy Spojených států s jejich jižními sousedy. Po  připojení Floridy k  Unii jmenoval president Jacksona gu­ vernérem nového území. Dlouho ale v této funkci nezůstal a vrátil se do  Tennessee, kde mu pověst vítěze z  britsko­americké války a  prvního „západního“ politika nespojovaného se starou politic­ kou aristokracií východního pobřeží vynesla v  roce 1923 nejen vítězství v senátních volbách tohoto státu Unie, ale také nomina­ ci na presidentský úřad ve volbách roku 1824. Jackson sice získal P amatujte na alamo 20 většinu hlasů voličů, měl však málo hlasů volitelů a o úřadu presi ­ denta tedy rozhodoval zákonodárný sbor. Tady nakonec podpoři­ la většina kongresmanů Jacksonova protikandidáta Johna Quincy Adamse a „zápaďan“, ve své kampani intenzivně podporovaný dal­ šími politiky stejného původu a  stejných zkušeností, musel čekat na vstup do Bílého domu další čtyři roky. Během těchto čtyř let se nejbližší Jacksonovi spolupracov­ níci setkávali v  Jacksonově domě Hermitage a  připravovali pro Jacksona texty, jimiž udržovali u  veřejnosti povědomí o  jeho existenci a  ambici kandidovat v  presidentských volbách  v  roce 1828. Kroužek propagandistů zvaný „Literární úřad“ ovšem ne­ proslul jen oslavnými texty na Jacksona, ale i nevybíravými úto­ ky na  Adamse, který patrně také díky této kampani ve  volbách roku 1828 prohrál. Metody, jichž používal v  kampani „Literární úřad“, ovšem znechutily Adamse natolik, že odmítl s Jacksonem po  prohraných volbách jakýkoli kontakt, včetně tradiční cesty kočárem, kdy odstupující president doprovázel svého nástupce při jeho první cestě do  Bílého domu. Jacksona ovšem doprovo­ dily do sídla americké hlavy státu místo odstupujícího presiden­ ta tisíce voličů, farmářů, zálesáků, dělníků, veteránů války proti Británii i z floridského tažení. Vyslechly jeho přísahu a pak nad­ šeně přijaly pozvání ke vstupu do budovy, kde čekalo občerstve­ ní v podobě beček jablkové šťávy. Když pod náporem stovek lidí začal praskat nábytek, uvědomili si president a jeho nejbližší spo­ lupracovníci hrozící nebezpečí. Masa lidí toužící stisknout ruku svému presidentovi znamenala v  přeplněných místnostech smr­ telnou hrozbu a  Jackson unikl umačkání jen díky těsnému kor­ donu přátel. Dokázali ho protlačit k zadnímu východu z budovy, jímž president nakonec potupně před svými obdivovateli utekl. Před všemi, kdož pomohli Jacksonovi do úřadu, se pak otevírala vzhledem k  jeho názorům na  politiku skvělá budoucnost. Nová hlava státu zastávala názor, že „vítěz bere všechno“, a byla ochotna splatit pomoc v kampani těmi nejvyššími úřady. Na druhé straně však Jackson pociťoval stejnou měrou závazky ke svým voličům a  dobře si uvědomoval, že se do  Bílého domu dostal především zásluhou obyvatel hraničních států, kde stále trvala hrozba indi­ ánských nájezdů na sruby osadníků. 21 ž řč ůěTh žňř ťfiČŘč žřžČř čflřžřč ř Chtěl ji odstranit radikálním způsobem a  vyřešit indiánský problém podle svých představ hraničáře. Tedy odsunout všechny kmeny z oblasti východně od Mississippi za široký tok Otce vod. Realizace této politiky zasáhla paradoxně nejdřív Čerokije v Geor­ gii, kde fakticky opustili tradiční způsob života a změnili se z lov­ ců v zemědělce. Začali masově pěstovat bavlnu, což představovalo záminku pro tu část místní administrativy, která chtěla Indiány z  území státu vystěhovat. Podle dohod s  americkou vládou měli na území rezervace lovit, zatímco pěstování bavlnovníku předsta­ vovalo nepřijatelné porušení smlouvy, důvod jejího vypovězení a deportaci příslušníků kmene. President Monroe přijal na počát­ ku dvacátých let tuto argumentaci, ale násilím Čerokije vystěhovat z Georgie nechtěl. Podle něho měli úředníci Byra pro indiánské zá­ ležitosti přesvědčit Indiány ke stěhování za Mississippi po dobrém, sliby velkého území na  pravém břehu Mississippi a  velkorysými dary, ale Čerokijové z  Georgie přesto dohodu o  odchodu pode­ psat nechtěli. Vyhlásili naopak v roce 1827 Čerokijskou republiku, což sice vyvolalo ve  Washingtonu jisté znepokojení, ale stávající president, John Quincy Adams, měl rok před volbami jiné priority a otázku Čerokijů v Georgii odsunul. Když pak ve volbách v roce 1828 zvítězil Jackson známý svými názory o  nemožnosti soužití Indiánů a  bílých osadníků, úřady v  Georgii rychle reagovaly. Hned po  oznámení výsledku voleb začaly s přípravou zákona, jejž přijala místní legislativa ještě v roce 1829. Čerokijové podle něj ztráceli 30. červnem 1830 právo na půdu v  hranicích státu. Současně přestala administrativa uznávat ustanovení, jímž se kmen řídil jako specifická komunita. Náčelník John Ross, bohatý plantážník, míšenec s  pouhou osminou čero­ kijské krve, nicméně s nezpochybnitelnou autoritou v čele kmene vyslal do Washingtonu delegaci, již nepřijal jen ministr války John Eaton, ale sám president. Ten pak oznámil návštěvníkům, že jim nemůže nijak pomoci a vrátil se k problému ve svém prvním po­ selství o stavu Unie. Po jeho přečtení museli ztratit všichni Indiáni na východním břehu Mississippi iluze o své budoucnosti v této čás­ ti Spojených států. V úvodu dlouhé pasáže věnované indiánské po­ litice své administrativy hovořil o  dosavadní politice amerických vlád, které zdůrazňovaly potřebu odvrátit Indiány od  kočovného P amatujte na alamo 22 způsobu života a jejich povznesení na vyšší stupeň civilizace. Ko ­ lonizace východu Ameriky bílými osadníky však znamenala de­ strukci velkých kmenů, jejichž osud hrozil podle Jacksona také Čerokijům, jimž věnoval president v  projevu vzhledem k  situaci v Georgii zvláštní pozornost. „Jejich současná situace kontrastují­ cí s minulostí je mocnou výzvou našim sympatiím. Naši předkové našli Indiány jako pány obrovských rozloh. Pronásledováním a si­ lou je donutili k ústupu, od řeky k řece, od pohoří k pohoří. Někte­ ré kmeny úplně vyhubili, z jiných zůstaly jen zbytky uchovávající si dříve hrůzu nahánějící jména. Obklíčeny bílými a jejich civilizova­ nými zvyky, ničícími sám základ života divochů, zeslábly a upadly. Osudu Mogeganů, Naragansettů a Delawarů dnes téměř dosahuje sudba Čoktů, Čerokijů a  Kríků.“ Za  těchto okolností přikazovala Američanům „lidskost a národní čest“ usnadnit Indiánům odchod na  západ. Zde podle Jacksona existovala „široká oblast západně od Mississippi, kde zatím nejsou žádné hranice státu či teritoria“. Tam budou moci americké úřady zaručit Indiánům „tolik země, kolik jí budou potřebovat a na tak dlouho, jak dlouho zde budou chtít žít“. Jackson sliboval v poselství, že vláda Spojených států ne­ bude vůbec zasahovat do vnitřního života Indiánů za Mississippi, jediným jejím právem tu bude role garanta míru mezi jednotlivý­ mi kmeny. Závěrečná pasáž nebyla jen příslibem, ale také hrozbou. Vláda nebude nikoho nutit k odchodu, každý, kdo bude chtít zů­ stat, si však musí uvědomit nové skutečnosti. V zemědělské krajině nebudou mít lovci žádnou možnost obživy a na této situaci se nic nezmění ani v budoucnu. Byla­li presidentova slova v poselství o stavu Unie určena přede­ vším shromážděným kongresmanům a  americké veřejnosti, pro­ mlouval v dalších dnech Jackson v Bílém domě přímo ke členům delegace Čerokijů. Při svém apelu na racionalitu svých hostí se od­ volával na zkušenosti bílých Američanů. „Je dobře známá vaše vaz­ ba k zemi, v níž spočívají kosti předků. Naši pradědové měli před dlouhou dobou stejné pocity, když ve snaze dosáhnout štěstí opou­ štěli své domovy za  velkou vodou a  hledali klid a  štěstí v  těchto vzdálených a  neprobádaných končinách. Kde by nyní byly jejich děti, kdyby tenkrát jednali jinak? Kde by byla jejich prosperita, jíž se dnes těší?“ A pak odkazoval na budoucnost potomků Čerokijů: 23 ž řč ůěTh žňř ťfiČŘč žřžČř čflřžřč ř „Starý svět by mohl jen těžko poskytnout lidem to, čeho dosáhli změnou, již provedli jejich otcové, učinit je šťastnějšími a  blaho­ bytnými. V budoucím čase čeká stejné štěstí i vaše děti.“ Zatímco pak Jackson promlouval se zástupci Indiánů, projedná­ val se v Kongresu Zákon o odsunu. Po jeho schválení zákonodárci podepsal dokument podle očekávání i president. Podle zákona se měly kmeny na východním břehu Mississippi – na jihu především Čerokijové, Seminolové a Čoktové, na severu potom Foxové i Sa­ ukové – vzdát stovek milionů hektarů půdy a  usídlit se za  řekou, kde v následujících letech vyměřili vládní geodeti tzv. Indiánské te­ ritorium, obrovské území zahrnující několik dnešních států Unie. Ne všichni Čerokijové měli ovšem v  této době svá loviš­ tě v  Georgii či v  Arkansasu. Část jich žila také za americkými hranicemi v Texasu, odkud společně s příslušníky dalších kmenů znepokojovali obyvatele sousedních států či teritorií americké Unie. K  nejbojovnějším Indiánům Texasu patřili Komančové a Apačové, z nichž ovšem zneklidňovali Jacksona jenom ti první. Jejich vesnice ležely na východě mexického státu, zatímco Apačové sídlili na jihozápadě a začali zajímat americké politiky teprve potom, co se stal Texas součástí USA stejně jako Arizona a Nové Mexiko. Komančové, vynikající jezdci dokázali překonat při svých nájezdech během krátké doby velké vzdálenosti a jisti si před nimi tedy nemohli být ani Američané hluboko na území Unie, není proto divu a při známém vztahu Jacksona k  hispánskému světu nijak nepřekvapí, že president nehodlal jednat o problému s  mexickými úřady, ale poslal svého zvláštního emisara přímo k  Indiánům na mexické straně hranic, aniž by o svých záměrech Mexičany informoval. Jednáním s Indiány v Texasu zmocnil muže, s nímž léta spolupracoval a jemuž v otázce Indiánů velmi důvěřo­ val. Samuel Houston žil dlouho mezi Čerokiji a  mohl tedy uspět i v jednání s Indiány v Mexiku. Nejmocnějším politikem mexického státu byl v této době Anto­ nio de Padua María Severino López de Santa Ana y Pérez de Lebrón. Pokud jej nelze srovnávat s  Jacksonem v  názorech na  demokracii a  optimální uspořádání lidské společnosti, byli si blízcí svými po­ stoji k jiným kulturám, než byla jejich vlastní. Jestliže Jackson neměl Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.