načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pamatuji si vás všechny - Yrsa Sigurdarđóttir

Pamatuji si vás všechny

Elektronická kniha: Pamatuji si vás všechny
Autor: Yrsa Sigurdarđóttir

U ledového islandského fjordu leží vesnice duchů. Královna islandské krimi přichází s mrazivým thrillerem, poprvé bez právničky Tóry, ale i tak naberete dech až na konci.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  322
+
-
10,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 315
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Název originálu: Geisterfjord
Spolupracovali: přeložil Eduard Světlík
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9471-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Gardar, jeho žena Katrín a společná kamarádka Líf - všichni typičtí městští obyvatelé Reykjavíku - se rozhodnou, že si koupí a zrenovují dům v opuštěné vesnici daleko v pustinách západních fjordů. Brzy se ale v domě i okolí začnou dít podivné věci, objevují se mokré šlápoty, ozývají se divné zvuky, vybíjejí se mobily. Na druhé straně fjordu mezitím v malém městečku dojde nejprve k vandalskému poničení školky a pak začne policistka Dagný společně se svým přítelem psychiatrem Freyrem vyšetřovat sérii podivných úmrtí. Záhady na obou stranách fjordu se pomalu začínají propojovat... Napínavý thriller islandské autorky se odehrává v mrazivých pustinách západních fjordů.

Popis nakladatele

U ledového islandského fjordu leží vesnice duchů. Královna islandské krimi přichází s mrazivým thrillerem, poprvé bez právničky Tóry, ale i tak naberete dech až na konci.

Další popis

Když se tři mladí lidé z Reykjavíku rozhodnou, že koupí dům v opuštěné obci v pustých západních fjordech, netuší, co všechno je tam čeká. Co bude odhaleno a co probuzeno. Gardar, jeho žena Katrín a společná kamarádka Líf se chtějí pustit do renovace domu, ale brzy se začnou dít divné věci. Na podlaze se objevují mokré šlápoty, někdo trousí po pokojích mořské mušle, ozývají se podivné zvuky. Mobily se jim záhadně vybijí a loď pro ně má přijet až za několik dní. Jiná cesta z oněch mrazivých pustin nevede. Jsou tu úplně sami. Nebo ne…? V malém městečku na druhé straně fjordu vyšetřuje policistka Dagný spolu se svým kamarádem, psychiatrem Freyrem, sérii nepřirozených úmrtí. Stopa vede do zaprášených archivů s policejními složkami z minulého století. Jak by ale tehdejší zločiny mohly souviset s nedávným záhadným zmizením Freyrova malého syna? Záhady se vrší jedna na druhou a pomalu se začínají propojovat do řetězce děsivých událostí. Příšerná pravda musí být odhalena. Ale pokud byste si snad chtěli říct "Vždyť je to jen spisovatelčina fantazie", nebuďte si tak jistí a vězte, že příběh je (přinejmenším zčásti) postaven na skutečných událostech.


Zařazeno v kategoriích
Yrsa Sigurdarđóttir - další tituly autora:
 (e-book)
Led v žilách Led v žilách
Pamatuji si vás všechny Pamatuji si vás všechny
DNA DNA
 (e-book)
DNA DNA
Katarze Katarze
 (e-book)
Katarze Katarze
 
K elektronické knize "Pamatuji si vás všechny" doporučujeme také:
 (e-book)
Poslední rituál Poslední rituál
 (e-book)
Manuál zralé ženy Manuál zralé ženy
 (e-book)
Plavba smrti Plavba smrti
 (e-book)
Kruh Kruh
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

-

tn

PAMAIUJI

,

SIVAS

v

VSECHNV- ·

,.

U ledového islandského fjordu lež i vesnice duchů ...


1PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Y r s a S i g u r đ a r d ó t t i r

P A M A T U J I S I V Á S

V Š E C H N Y


2 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

U NÁS UŽ VYŠLO:

Poslední rituál

Mrazivé světlo

Žhavý hrob

Led v žilách

Ohnivý anděl

Plavba smrti


3PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Yrsa Sigurđardóttir

PAMATUJI SI VÁS

VŠECHNY

Přeložil

Eduard Světlík


4 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Islandský originál Ég man ðig,

vydaný v nakladatelství Veröld v Reykjavíku

© Yrsa Sigurđardóttir 2010

Německý překlad Geisterfjord Tina Flecken

© S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2011

Published by agreement with Salomonsson Agency

Translation © Eduard Světlík, 2015

Czech edition © Metafora, 2015

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-471-8


5PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Tuto knihu věnuji

své báječné tchyni Ásrún Ólafsdóttir

a svému skvělému tchánovi Thórhallur Jónssonovi.

Yrsa


6 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Za informace o místních poměrech v Západních fjor

dech a o historii obce Hesteyri děkuji svému kolegovi

Ingólfurovi Arnarsonovi, svým milým přátelům Halldó

ře Hreinsdóttir a Jónovi Reyniru Sigurvinssonovi, jakož

i paní Birně Pálsdóttir, správcové a hospodářce starého

lékařského domu v Hesteyri.

Yrsa


7PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Postavy příběhu

V Hesteyri

Katrín – mladá učitelka z Reykjavíku

Gardar – její manžel

Líf – její přítelkyně

V Ísafjörduru

Rodiče pohřešovaného Benniho:

Freyr – lékař a psychiatr

Sára – jeho bývalá žena

Dagný – kriminální komisařka

v Ísafjörduru

Veigar – její kolega

Úrsúla – Freyrova pacientka

a někteří další...


9PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Kapitola první

Člun se otřásal pod nárazy vln, které na něj v nepravi

delném rytmu dorážely. Příď se zvolna zvedala a klesala,

zatímco boční vlny smýkaly člunem do stran. Kapitán

se marně snažil přivázat jej k železnému sloupku na

plovoucím můstku, který se kymácel a prováděl úhyb

né manévry, jako by si z lidí tropil žerty. Kapitán trpěli

vě opakoval stále stejné pohyby, přitahoval ošoupané

lano k uvazovacímu kolíku, ale to se vždy vysmeklo dří

ve, než jeho smyčka vklouzla na své místo. Zdálo se,

že si moře s kapitánem hraje, aby mu ukázalo, kdo je

mocnější. Nakonec se kapitánovi podařilo člun přivá

zat – buď už vlny přestalo jejich laškování bavit, nebo

se prosadila námořníkova trpělivost. Obrátil se ke třem

pasažérům a s bezvýraznou mimikou pronesl: „Dávejte

ale, prosím, při vystupování pozor.“ Pokývl bradou smě

rem k bednám, pytlům a ostatním věcem, které přivezl.

„Pomůžu vám vyložit bagáž na můstek, ale k domu si

ji musíte dopravit sami. Měl by tam být nějaký vozík.“

Přimhouřil oči a pozoroval vodní hladinu. „Musím se

co nejdřív vydat na zpáteční cestu. Takže se do toho

dejme.“


10 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

„Žádný problém.“ Gardar se na něho ledabyle usmál,

ale očividně se nechystal člun vykládat. Přešlápl z nohy

na nohu a pohrdavě si odfrkl. Jeho pohled klouzal ke

břehu, kde nad nízkým hřbetem vykukovalo pár domů.

Za nimi probleskovaly další střechy. Kalné zimní světlo

už sláblo, ačkoli bylo teprve časné odpoledne. Brzy na

stane tma. „Nevypadá to tu právě velkoměstsky,“ utrou

sil Gardar s hranou veselostí.

„Čekal jste něco jiného? Myslel jsem, že jste tu už ně

kdy byl. Nechcete si svůj plán ještě jednou promyslet? Vzal bych vás všechny zpátky, samozřejmě zdarma.“

Gardar zavrtěl hlavou a vyhnul se Katríninu pohle

du. Ta se snažila naznačit přikývnutí nebo mu dát jiným způsobem najevo, že ona by se určitě radši vrátila. Na očekávané dobrodružství se netěšila zdaleka tak jako on, ale také se mu sveřepě nebránila. Nechala se nakazit jeho nadšením a ujišťováním, že všechno dobře dopadne. Když se jí však zdálo, že Gardar váhá, její přesvědčení se rozplývalo. Teď si byla téměř jistá, že v nejlepším případě půjde všechno šejdrem – a co by se mohlo stát v nejhorším případě, na to nechtěla ani pomyslet. Její zrak zabloudil k Líf, která se opírala o zábradlí a snažila se najít ztracenou rovnováhu, kterou zanechala na molu v Ísafjörduru. Byla úplně vyřízená a celou cestu zápasila s mořskou nemocí. Téměř ničím už nepřipomínala rezolutní ženu, která chtěla bezpodmínečně jet s nimi a Katríniny pochybnosti zaháněla mávnutím ruky. Ani Gardar už nebyl k poznání. Když se blížili ke břehu, jeho obvyklá smělost jej rychle opouštěla. Katrín se nevedlo o nic lépe. Nejradši by prostě zůstala dřepět na pytli s palivovým dřívím. Jediný rozdíl mezi ní a dvěma ostatními členy výpravy spočíval v tom, že se na tu cestu nikdy netěšila. Jenom jeden pasažér se nemohl dočkat chvíle, kdy vyskočí na pevninu: Putti, Lífin psík, jenž se choval jako pravý mořský vlk – navzdory všem předpovědím, že takový pokojový pejsek plavbu nezvládne.


11PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Až na šumění příboje bylo všude ticho. Jak jen mohla Katrín věřit, že všechno půjde hladce? Ve třech lidech, uprostřed zimy bez elektrického proudu a topiva, v opuštěné vesnici na konci světa, kam se lze dostat jenom lodí. Kdyby se něco stalo, byli by odkázáni jenom sami na sebe. Když teď Katrín měla celou tu nádheru před očima, věděla, že skvělé nápady by jim rychle došly. Nikdo z nich nebyl zkušeným turistou a s mnoha věcmi by si dokázali poradit lépe než s renovací starého domu. Katrín otevřela ústa a chtěla kapitánovu nabídku přijmout, pak je ale zase zavřela a jen si tiše povzdechla. Rozhodující okamžik přešel, už se nedalo nic dělat. Na nějakou vzpouru bylo samozřejmě příliš pozdě. Věděla přesně, že za to, že se nechala nalákat na tenhle pochybný podnik, si může sama. Měla ostatně bezpočet možností protestovat, měnit plán, škrtat. Mohla například svou účast odvolat a navrhnout, aby s opravami počkali na léto, kdy sem jezdí lodě a platí jízdní řád. Katrín pocítila závan chladného vzduchu a přitáhla si větrovku k tělu. Celý ten nápad byl úplně absurdní.

Nakonec nebyla příčinou její váhavosti vlastní letargie, nýbrž Einarova euforie. Einar byl Gardarův nejlepší přítel a Lífin manžel. Nedávno zemřel. Nyní, když už nemohl být s nimi, mohli se na něho těžko hněvat, ale Katrín dobře věděla, že největší odpovědnost za tuhle bláznivou ideu nesl on. Přede dvěma roky podnikl Einar v létě výlet do Hornstrandiru a poznal i Hesteyri, vesnici, kde stál onen dům. Horoval o vsi na konci světa, o kráse a klidu a výpravách do nepopsatelně báječných míst. Gardara ovšem nezlákalo jeho líčení přírody, nýbrž to, že tam Einar nenašel žádný nocleh. Katrín už nevěděla, kdo z nich navrhl, aby zjistili, není-li tam na prodej nějaký dům, z něhož by se dala udělat turistická chata s ubytováním – v každém případě se tento nápad zrodil a už nebylo cesty zpět. V tu dobu byl Gardar už osm měsíců nezaměstnaný a myšlenka, že by mohl dělat něco rozum


12 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

ného, ho nadchla. Jeho nadšení bylo nakažlivé, takže

Einar se k němu chtěl přidat fyzicky i finančně. Líf pak

oba podporovala výmluvnými komentáři k tomu, o jak

velkolepý podnik jde. Katrín musela myslet na to, jak jí

šlo Lífino horování na nervy a podezřívala přítelkyni, že

se chce tímto způsobem zbavit manžela – Einar by trá

vil všechen čas vysoko na severu renovací domu. V jejím

manželství vládlo značné napětí, ale když Einar zemřel,

Líf upadla do bezedného smutku. Katrín prolétla hla

vou ošklivá myšlenka: že by bývalo bylo lépe, kdyby Einar

umřel ještě před koupí toho domu. To však už nehrálo

žádnou roli. Měli na krku nemovitost a Gardara, který

ji chtěl mermomocí přestavět. Líf chtěla převzít roli své

ho manžela a rekonstrukci domu v Hesteyri popohánět,

čímž bezpochyby čelila svému smutku – každopádně však

neoplývala rukodělnou zručností ani pílí. Kdyby byla Líf

zařadila zpátečku, mohl se dům zase prodat a oni nyní

mohli sedět doma před televizorem v bezpečí města, kde

noc není nikdy tak černá jako v Hesteyri.

Když se ukázalo, že projekt nezemřel s Einarem, od

jela o jednom víkendu Líf s Gardarem do Západních fjordů a pak člunem z Ísafjörduru do Hesteyri, aby si dům prohlédli. To, že byl v dosti špatném stavu, ale jejich horlivost neochromilo. Vrátili se do Reykjavíku se spoustou fotek z každého koutu domu a Gardar začal okamžitě plánovat, co bude potřeba do začátku příští sezony udělat. Podle fotografií se zdálo, že dům už potřebuje pouze nový nátěr, neboť Gardar je ujistil, že veškeré práce vyžadující odborné znalosti provedl už poslední majitel. A Líf nadšeně líčila venkovskou krásu okolí. Gardar následně prováděl obšírné kalkulace a při každém otevření excelové tabulky v počítači zvyšoval cenu přenocování i počet lůžek v malém dvoupodlažním domě. Katrín se těšila, až ten skvostný objekt spatří na vlastní oči a bude si moci udělat představu, jak Gardar nacpe dovnitř tolik hostů.


13PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Zvedla se, ale ze svého místa ve člunu nemohla dům spatřit. Podle celkového záběru okolí, který Gardar pořídil, musel stát poněkud výše a na okraji vesnice, aby byl vůbec vidět. Nemohl se po Gardarově a Lífině průzkumné cestě prostě zřítit? Od té chvíle uplynuly téměř dva měsíce a za tu dobu byl několikrát pořádný nečas. Katrín chtěla právě navrhnout, aby se na něj ještě jednou podívali, dřív než člun odpluje, když se kapitán v obavě, že ji bude muset z paluby odnést, ujal slova: „No, každopádně máte štěstí na počasí.“ Pohlédl k nebi. „To se ovšem navzdory předpovědi může rychle změnit. Měli byste být připraveni na všechno.“

„To jsme. Jen se koukněte na všechny ty krámy,“ ubezpečil ho Gardar s úsměvem a s jistotou v hlase. „Jediné, z čeho musíme mít strach, jsou bolavé svaly.“

„Když myslíte...,“ zahučel kapitán. Nevysvětlil ovšem, co tím míní, a vynesl jednu bednu na můstek. „Doufám, že máte nabité mobily. Když vyjdete na kopec, budete mít dobrý signál. Tady dole to ani nezkoušejte.“

Gardar a Katrín hleděli na pahorek, který se jim jevil spíše jako hora. Líf upírala zrak přes zábradlí na rozvířenou černou vodní hladinu.

„Užitečná informace,“ poznamenal Gardar a poklepal si na kapsu bundy. „Doufejme, že je nebudeme potřebovat. Týden tu určitě vydržíme a potom na vás budeme čekat, jak jsme se domluvili, tady na přístavním můstku.“

„Počítejte ale s tím, že při špatným počasí nebudu moct vyplout, ale vyrazím sem hned, jak se zlepší. V tom případě nemusíte pochopitelně čekat na můstku, ale zajedu pro vás k pobřeží. V zimě a bouři byste tady stejně nevydrželi.“ Kapitán se obrátil a přejížděl pohledem fjord. „Předpověď počasí je celkem slušná, ale to se během týdne může radikálně změnit. I při poměrně mírným příboji se loď někdy chová jako korková zátka. Při silný bouři se pak nedá vůbec ovládat.“


14 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

„Jak špatné počasí tedy musí být, abyste nemohl při

jet?“ otázala se Katrín nervózně. Proč jim to ten člověk neřekl dřív, než tu plavbu dojednali? Mohli si najmout větší člun. Ihned si však uvědomila, že větší loď by taky byla mnohem dražší.

„Když se na vlnách na otevřeným moři začne dělat bílá

pěna, tak nejspíš nevyjedu.“ Znovu se zahleděl na fjord

a pokýval hlavou. „A pokud budou hřbety vln ještě bělejší

než teď, docela určitě nevypluju.“ Pak se otočil znovu ke

svým pasažérům. „Musím už vyrazit.“ Přešel po palubě ke

stohu zavazadel a podal Gardarovi matraci, která ležela

nahoře. Vytvořili řetěz, podávali si bedny, kbelíky s bar

vami, dřevo, nářadí a černé plastové pytle plné různých

věcí a ukládali je na pontonový můstek. Katrín měla za

úkol všechno třídit, Líf dali volno. Měla co dělat, aby se

vypotácela na pevnou zem a lehla si do písku. Pes ji násle

doval, pobíhal tam a sem, radoval se, že se pod ním pře

stala houpat paluba, a nevolnost své paničky ignoroval.

Katrín se snažila mužům stačit, ti však museli občas skočit

na můstek a pomoct jí. Konečně na něm všechny potřeby

uložili a ty teď ve špalíru čekaly na transport. Kapitán pře

šlápl z jedné nohy na druhou a zdálo se, že na rozdíl od

Gardara a Katrín už by se rád rozloučil. Jeho přítomnost

jim dodávala pocit bezpečí, který se brzy ztratí, až člun

zmizí za obzorem. Kapitán si rozuměl s přírodními živly

lépe než oni a určitě si uměl v obtížných životních situa

cích poradit. Gardar a Katrín si pohrávali s myšlenkou, že

jej poprosí, aby tu zůstal s nimi a pomáhal jim, ale neod

hodlali se ho oslovit. Nakonec promluvil sám.

„Takže teď už vám zbývá jenom vydat se na pevninu

a pustit se do práce,“ pronesl ke Gardarovi, který se unaveně usmál, vystoupil ke Katrín na můstek, kde teď oba bezradně stáli a shlíželi na kapitána, který se rozpačitě vyhýbal jejich pohledu.

„Všechno dobře dopadne. A vaše přítelkyně se rychle

zotaví.“ Vystrčil bradu a zadíval se na Líf, která se prá


15PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

vě posadila. Její bílá zimní kombinéza byla nápadným znamením toho, jak málo se tihle tři městští lidé hodí do zdejšího prostředí. „Vida, už vypadá mnohem líp.“ Dodat jim odvahy – pokud to měl vůbec v úmyslu – se mu však nezdařilo a Katrín uvažovala, jak na něj ten jejich spolek musí působit: manželský pár z Reykjavíku, učitelka a ekonom, třicátníci, oba nepříliš zdatní, třetí členka trojspřeží, která je zatím mimo provoz. „Vy to zvládnete.“ Kapitánův hlas však nezněl moc přesvědčivě. „Nesmíte už ale přešlapovat na místě, je třeba odnosit všechno do domu, za chvíli bude tma.“

Dlouhý rozcuchaný pramen vlasů padal Katrín do očí. Při chvatu, s nímž bylo nutné zabalit všechno, co měla zapsáno na seznamu životních potřeb a stavebního materiálu, si zapomněla vzít gumičku do vlasů. Líf měla jenom jednu a tou si musela spoutat vlasy, aby jí nepadaly do obličeje, když zvracela. Katrín se pokoušela přičísnout pramen prsty, ale vítr ji hned znovu rozcuchal. Gardarovy vlasy nevypadaly o moc lépe, ale byly mnohem kratší než její. Turistické boty si koupila speciálně pro tuto cestu, a ačkoli nepromokavé kalhoty a bunda nebyly úplně nové, vypadaly dobře. Dostala ty věci od Gardarových sourozenců ke svatbě a teprve nyní se naskytla příležitost je obléknout. Líf si koupila bílou lyžařskou kombinézu při zimní dovolené v Itálii – do tohoto prostředí se ale moc nehodila. Lífina, Katrínina i Gardarova světlá pleť svědčily o tom, že pobytu v přírodě moc neholdovali. Snažili se vylepšit si formu intenzivním tréninkem mezi čtyřmi stěnami fitcentra, ale Katrín měla podezření, že to jim tady moc nepomůže.

„Nevíte, jestli sem má tenhle týden ještě někdo přijet?“ zeptala se Katrín s nadějí v hlase. Přinejmenším by to znamenalo možnost dřívějšího návratu.

Kapitán zavrtěl hlavou. „Vy o tomhle místě moc nevíte, co?“ Během plavby se kvůli příliš hlučnému motoru o ničem bavit nemohli.


16 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

„Ne, vlastně ne.“

„Lidi sem jezdí jen v létě, v zimě se tu nedá existovat.

V jednom domě bývá někdo o Silvestru a sem tam se tu

zastaví nějaký majitel, aby zkontroloval, jestli je všechno

v pořádku.“ Kapitán se odmlčel a zadíval se na tu část

vesnice, kterou mohli ze člunu pozorovat. „Který dům

jste tady vlastně koupili?“

„Stojí úplně na kraji. Myslím, že to byla fara,“ pravil

Gardar pyšně. „Za šera odtud není nic vidět, ale jinak je

ta stavba dost nápadná.“

„Cože? Jste si jistý? V téhle vsi nebyl nikdy žádný farář.

Nejbližší kostelík je v Adalvíku. To vás někdo musel špat

ně informovat.“

Gardar váhal a Katrín svitla jiskřička naděje, že všech

no bylo nedorozumění, že žádný dům nekoupili, a proto by se mohli okamžitě vrátit. „Ne, vždyť jsem si ho prohlédl, je to jednoznačně fara. Na domovních dveřích je krásně vyřezaný kříž.“

Kapitánovi se zdálo zatěžko Gardarovi uvěřit. „Kdo je

spolumajitel?“ Vraštil čelo, jako by Gardara podezříval,

že si ten dům přivlastnil ilegálně.

„Nikdo,“ zamumlal Gardar mrzutě. „Koupili jsme

dům z pozůstalosti jednoho muže, který zemřel dřív,

než stačil dům zrenovovat.“

Kapitán přitáhl lano a vyskočil k nim na můstek. „Mys

lím, že bude lepší, když půjdu s vámi. Znám všechny domy ve vsi, většina patří společenství vlastníků, což jsou sourozenci nebo potomci dřívějších obyvatel. Nevzpomínám si, že by některý dům patřil jednotlivé osobě.“ Otřel si ruce o kalhoty. „Můžu vás tady nechat samotné, jedině když si budu jistý, že máte střechu nad hlavou a že nejde o hloupý omyl.“ Přešel po můstku. „Ukažte mi ten dům ze břehu, kde nás nebude oslňovat světlo člunu.“ Kráčel dál a Katrín s Gardarem ho následovali. Museli dělat delší kroky než obvykle, aby tomu malému, hbitému muži stačili. Stejně náhle, jako vykročil, zůstal


17PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

v příští chvíli stát, takže do něj málem narazili. Došli k místu, kde dřepěla nebohá Líf, jejíž tváře nabraly opět trochu barvy.

„Myslím, že už nebudu blinkat,“ pronesla a žalostně se na ně usmála. „Je mi ale strašlivá zima. Kdy budeme uvnitř?“

„Brzy,“ odsekl Gardar nezvykle popudlivě, ale vzápětí o něco vlídněji dodal: „Nejdřív se pokus sebrat síly.“ Sotva je Putti pozdravil zavrtěním ocasu a začal na ně skákat, Gardar ho odstrčil a ometal si písek z nohavic.

Kapitán se na něho obrátil. „Který dům to je? Odtud už je vidět?“

Katrín se postavila vedle mužů, napjatá stejně jako kapitán. Ačkoli měla dosud v paměti Gardarovu fotku vesnice, srovnat ji s reálným pohledem bylo obtížné. Skupina deseti stavení a několika kůlen byla rozsáhlejší, než si představovala, a užasla, že domy stojí tak daleko od sebe. Myslela si, že lidé v tak izolované obci budou toužit bydlet blíž k sobě pro případ, že by se něco stalo. Co ale dosud zjistila? Netušila ani, jak jsou ty budovy staré. Možná ti lidé potřebovali velké ohrady pro dobytek a zahrady pro pěstování zeleniny a brambor. Ve vsi určitě není žádný obchod. Gardar konečně objevil svůj dům a ukázal na něj. „Tam, úplně na kraji, na druhé straně řeky. Je vidět jenom střechu, zbytek zakrývají jedle na návrší.“ Spustil napřaženou ruku, „Není to snad fara?“

Starý kapitán mlaskl jazykem a zíral na nevinnou střechu, která vyčnívala ze zažloutlého porostu pahorku. „Ach, na tenhle dům jsem dočista zapomněl. Ne, to není fara. Kříž na dveřích nepochází od žádného faráře. Dřívější obyvatel se jím odevzdával do vůle boží. Chvíli přemýšlel a pak vyložil: „Ten dům byl dlouho známý pod jménem Poslední pohled. Byl dobře viditelný z moře.“ Zjevně chtěl dodat ještě něco, ale zatím mlčel.

„Poslední pohled. Aha!“ Gardar dělal, že ho to nechává chladným, ale Katrín ho prokoukla. Jednou z věcí,


18 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

která na něho nejvíc zapůsobila, bylo to, že ten dům dří

ve obýval jeden z nejdůležitějších mužů vesnice. „A farář

byl pro tak malou obec opravdovou vzácností.“ Gardar

nechal svůj zrak těkat po domech, které byly viditelné

z jeho stanoviště – až na ten, který teď patřil jemu. „Stá

valo tu dříve víc domů? Pár jich bylo určitě během času

strženo.“

„Tak, to souhlasí.“ Starý kapitán se k nim dosud ne

otočil a působil dost nepřítomně a zadumaně. „Těch domů tu vážně bylo víc. Moc lidí tu sice nebydlelo, ale někteří si je odstěhovali s sebou a nechali tu jenom základy.“

„Byl jste někdy uvnitř? Myslím v našem domě.“ Katrín

měla dojem, že ten člověk jim něco tají. „Hrozí snad,

že se střecha propadne?“ Na jinou možnost její fantazie

nestačila. „Budeme tu v bezpečí, nebo snad ne?“

„V tom domě jsem nikdy nebyl, ale střecha je každo

pádně v pořádku. Všichni předchozí majitelé zpočátku dům pilně vylepšovali. Ze začátku bývalo všechno dobrý.“

„Zpočátku?“ Gardar potají mrkl na Katrín a ušklíbl se.

„Pak je opravdu načase, aby se někdo vzchopil a dotáhl

to do konce.“

Kapitán ale na Gardarův pokus povzbudit náladu ne

reagoval. Otočil se zády ke skupině domů, která se sotva dala nazvat vesnicí, a chystal se vyrazit opět k můstku. „Vynesu ještě něco rychle z člunu.“ Katrín s Gardarem zůstali udiveně stát a nevěděli, jestli mají jít za ním nebo na něho počkat. Nakonec ho loudavě následovali.

„Kam jdete? Nechci tu dřepět sama!“ zakřičela na ně

Líf a ztěžka se zvedla.

Katrín se k ní za chůze otočila. „Budeme hned zpátky.

Když tu sedíš sama už víc než půl hodiny, tak tě pár mi

nut nezabije. Odpočiň si.“ Aniž jí poskytla možnost pro

testovat, zrychlila krok a dohnala kapitána s Gardarem.

Kapitán zmizel ve člunu a zakrátko vyšel s plastovou


19PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

krabicí. Vyndal z ní svazek klíčů s normálním klíčem od domu a ještě jeden staromódní kousek. „Vezměte si pro jistotu klíč k pokojům ve starém lékařském domě,“ prohlásil a ukázal na největší budovu, která byla z můstku vidět. „Dám majitelům vědět, že jsem vám půjčil klíč; o dům se jim stará moje švagrová a ta bude jistě ráda, až uslyší, že se máte kam uchýlit, kdyby se něco stalo. Můžete toho využít.“

Ve vzduchu viselo něco nevysloveného. Gardar a Katrín mu nic nepověděli o svém plánu, že vlastně chtějí ubytovně, od níž teď mají klíče, konkurovat. Nikdo nepromluvil. Katrín natáhla ruku, převzala svazek klíčů a poděkovala.

„Dávejte pozor, ať se vám nevybijou mobily, a kdybyste měli nějaký problém, zavolejte mi. Při dobrým počasí jsem tady za dvě hodinky.“

„To je velmi milé,“ prohodil Gardar a objal Katrín kolem ramen. „My ale nejsme tak neschopní, jak vypadáme. Nemyslím si, že to bude nutné.“

„Můžete se ocitnout v nouzi bez vlastního zavinění. O vašem domě kolujou všelijaký pověsti. Nejsem sice pověrčivý, ale budu klidnější při vědomí, že můžete jít do jinýho domu a přivolat pomoc. Kromě toho tu počasí někdy bývá nebezpečný.“ Když už manželé nic neříkali, kapitán jim popřál hodně štěstí a rozloučil se. Katrín s Gardarem zamumlali něco na rozloučenou, zůstali stát na místě a mávali, dokud opatrně neodvázal člun a nevyrazil do fjordu.

Když dvojice osaměla, začalo Katrín náhle něco vrtat hlavou. „Co myslel tím, že o našem domě kolují různé pověsti?“

Gardar pomalu zavrtěl hlavou. „To netuším. Domnívám se, že možná ví o našich plánech víc, než je ochoten přiznat. Nepovídal snad, že tu jeho švagrová provozuje ubytovnu? Chtěl nám jen nahnat strach. Doufám, že ty fámy nešíří on sám.“


20 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Katrín mlčela. Věděla, že to není možné. Kromě Líf

nikdo o jejich plánu nevěděl. A oni dva o něm nic ne

prozradili ani svým rodinám z obavy, že by do toho moh

lo něco přijít. Stačilo, že všichni litovali Gardara kvůli

tomu, že je nezaměstnaný. Katrínina rodina si myslela,

že ji napadlo strávit školní prázdniny v Západních fjor

dech. Ne, starý kapitán s tím nevyrukoval proto, aby jim

nahnal strach – za tím vězelo něco jiného. Katrín zali

tovala, že se ho na nic bližšího nezeptala, protože teď ji

soužila probuzená fantazie. Člun se vzdaloval rychleji,

než se přibližoval při plavbě sem, až se z něj stala jen

nepatrná tečka.

„Páni, tady je tedy klid,“ pronesl Gardar do ticha, kte

ré tu po odplutí člunu zavládlo. „Myslím, že na tak liduprázdném místě jsem nikdy nebyl.“ Sklonil se ke Katrín a políbil ji na tvář pokrytou slanou krustou. „Je tu však alespoň jeden milý člověk.“

Katrín se na něj usmála a nezeptala se, zda nezapo

mněl na nešťastnou Líf. Otočila se od moře, protože nechtěla vidět, jak člun definitivně mizí z dohledu, a zadívala se k pobřeží. Líf se už postavila na nohy a horlivě jim mávala. Katrín zvedla paži, aby jí zamávala zpět, ale nechala ji klesnout, když se za bíle oděnou ženou něco mihlo. Nějaký smolně černý stín, ještě tmavší než tmavé okolí. Zmizel však zase tak rychle, jak se vynořil, a Katrín nedokázala poznat, o co šlo. Vypadalo to jako mrňavý člověk. Popadla Gardara za rameno. „Co to bylo?“

„Co?“ Gardar zaostřil zrak směrem, kterým Katrín

ukazovala. „Myslíš Líf?“

„Ne, něco se pohnulo za ní.“

„Ale ne!“ Gardar se na ni udiveně zahleděl. „Nikdo

tam není. Jenom ženská po mořské nemoci v lyžařském

oblečení. Ledaže to byl její čokl.“

Katrín se snažila uklidnit. Je možné, že to byl chvil

kový přelud. V žádném případě to nebyl Putti, protože ten stál před Líf a větřil. Možná vítr prohnal kolem


21PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

nějaký předmět. Proletěl však tak rychle, že muselo jít

o mohutný větrný závan. Katrín stáhla ruku z Gardarova

ramene a snažila se cestou z můstku klidně dýchat. Když

došli k Líf, nechtěla už o svém vidění mluvit. V suchých

a zažloutlých keřích za nimi něco šustilo a praskalo.

Gardar ani Líf si ničeho nevšimli, ale Katrín se nemohla

zbavit pocitu, že v Hesteyri nejsou sami.


22 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

Kapitola druhá

„Nevím, kdo to mohl spáchat, ale pochybuju, že to

byly děti nebo nějací mlaďoši. Ačkoli je to samozřejmě

možné.“ Freyr si strčil ruce do kapes pláště a pozoroval

strašlivý chaos. Na podlaze leželi rozcupovaní plyšoví

medvídci a hadrové panenky s utrhanými údy a vypícha

nýma očima. „Máme dostatečný důvod k tomu, dělat si

starosti o osobu či osoby, které tu takhle řádily, i když je

těžké stanovit na základě těchto ukazatelů jednoznačnou

diagnózu. Pokud ti to pomůže, soudil bych, že jde spíše

o jednoho člověka. Je mi to líto, ale nic přesnějšího

nejsem schopen říct.“ Upřel zrak na počmárané stěny

a zbytky výkresů dětí z mateřské školy v Ísafjörduru. Vlast

ně tu visely jenom cípy archů přichycených na zdi lepicí

páskou. Zbytek se válel na zemi, roztrhané bílé čtvrtky

s pestrými motivy. Na první pohled se zdálo, že vandal

je hekticky strhával, aby měl místo pro své poselství. Při

podrobné prohlídce však bylo zřejmé, že je pečlivě šku

bal na malé kousky. Na stěně se roztahovala neobratná

písmena, divoce načmáraná voskovými pastelkami, které

ležely zlomené mezi útržky papíru na podlaze. Stáří oso

by, která napsala na zeď poselství, se nedalo určit, pokud

to vůbec nějaké poselství mělo být. Znělo: ŠPINAVÉ.


23PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Stěnu na chvíli ozářil blesk fotoaparátu a Freyra oslnil. „Vyvolala u tebe tahle čmáranice nějaké asociace?“ zeptala se Dagný, odtáhla od očí těžký aparát. Neotočila se ale k Freyrovi, nýbrž pozorovala písmena.

„Ne,“ odpověděl a pozoroval její půvabný profil. Vyzařoval jistou přísnost, ale krátké nepoddajné vlasy zdůrazňovaly její ženskost, bezpochyby navzdory jejímu úmyslu. Freyrovi nebylo jasné, zda se pokouší potlačit svou atraktivitu kvůli policejní profesi nebo zda je to prostě její styl. Normálně dokázal číst v lidech jako v otevřené knize, ale Dagný byla mimořádná žena a tato zvláštnost ho zajímala, i když na jeho váhavé snahy o sblížení téměř nereagovala. Zdálo se, že se při vzácných setkáních cítí v jeho blízkosti docela dobře, leč přesto bylo nesnadné jejich přátelství prohloubit. Buď byl na to připraven on, ale ona ne, nebo, což byl ovšem vzácnější případ, učinila náznak ona, ale jeho se okamžitě zmocnily pochyby a stáhl se. Pochyby nevyvolávala ona, ale on; hluboko ve svém nitru choval podezření, že pro ni není dost dobrý, že je příliš zlomený a poznamenaný, než aby se na ni nebo na nějakého jiného člověka vázal. Pak zase nabyl trochy optimismu, ale ona se mu už vyhýbala. Byl to jakýsi ďábelský kruh.

Freyr nejprve řadu let nevěděl, jak se má k lidem chovat a snažil se vzpomenout si na svůj předchozí život, než se začal specializovat na lidskou psychiku. V tom tkvěl zřejmě důvod, proč cítil, že ho Dagný přitahuje, ale nechtěl o tom přemýšlet, aby se ta náklonnost neztratila. Přestal ji teď sledovat a soustředil se na písmo na stěně. Pomalu kroutil hlavou a odfukoval, což činil vždy, když byl bezradný. „Něco mě ještě napadá, ale nezdá se mi to zvlášť rozumné.“

„Například?“ Její hlas zněl apaticky, asi jako když se prodavačka v pekařství lhostejně zeptá, má-li chleba nakrájet.

„Uf, špinavé prádlo, špinavé peníze, špinavé obcho


24 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

dy, špinavé myšlenky. Něco na ten způsob, ale nenapadá

mě, co to může mít společného s vandalismem.“

Dagný se tvářila pořád stejně. Pozvedla opět aparát

k očím a stiskla spoušť. Pak dlouho hleděla na malý monitor, zda se záběr povedl. Freyr nabyl dojmu, že sahá po foťáku, kdykoli se za ním chce schovat. „Myslela jsem, že psychiatři se něco takového učí. Nemusíte náhodou vědět, jaké pohnutky má ten, kdo cosi píše ve stavu emocionálního vzrušení?“

„Měli bychom, ale většinou míváme víc opěrných

bodů než jediné slovo. Je ale možné, že jsem se zrovna

ulil z hodiny, když se probíralo vloupání do mateřské

školy v souvislosti s vandalismem a poselstvím na stěně.“

Sotva Freyr tu větu vyslovil, už toho litoval. Proč ho tak

zlobí její věcný způsob uvažování? „Měli byste zkusit na

jít pachatele obvyklými metodami, a až ho budete mít,

promluvím s ním a posoudím jeho motivaci. Momen

tálně k tomu nemohu víc dodat.“ V podstatě netušil,

proč ho zavolala; vždyť k jeho práci v okresní nemocnici

v Ísafjörduru nepatřilo poskytovat odborné rady policii

a Dagný se nechovala tak, jako by počítala s tím, že jeho

vyhodnocení vyvolá obrat ve vyšetřování. „Patrně chce

te, abych prošetřil obdobné případy v jiných místech

a z toho vyvodil svoje závěry. Nevím ale, zda by to k ně

čemu bylo.“

„Ne, ne.“ Dagnýin hlas zněl stroze a sebejistě, ale tro

chu zjihl, když doplnila: „Děkuji, ale to není nutné.“

Okny pronikl dovnitř hlahol dětských hlasů. Za nor

málních okolností by už děti byly uvnitř, hrály by si nebo malovaly další obrázky pro výzdobu místnosti, ale tohoto rána bylo všechno jinak. Učitelka, která přišla první, utrpěla šok. Hned zavolala policii a ohlásila vloupání. Dagný přijela na místo činu s jedním ze starších kolegů. Freyr se domníval, že byla v práci už od časného rána, a proto ji sem poslali. Normálně začínala ranní služba v osm hodin, ale Dagný obvykle vstávala o šesté


25PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

bez ohledu na to, jakou službu měla. Ve dnech, kdy musela ráno do práce, vycházela z domu už v sedm hodin, protože déle nevydržela sedět doma. Věděl to jen proto, že bydlel v protějším domě – a také proto, že jeho ranní program probíhal stejně. V tomto ohledu si byli zatraceně podobní, neradi někde jen tak posedávali. To se mu líbilo. V těch několika vztazích, které měl, chtěly jeho partnerky spát co nejdéle stočené do klubíčka a neměly pochopení pro jeho potřebu vyskočit z postele hned po probuzení, nejlépe dřív, než v poštovní schránce přistanou noviny. Vztah, při němž mu žena dělá v kuchyni společnost v době, kdy je venku ještě ticho a tma a všichni ostatní dosud spí, si dokázal dobře představit. Jiné nároky na partnerku neměl, na to byl jeho rozchod ještě moc čerstvý. Nevěděl, zda jeho vzpomínky na počátek tohoto vztahu byly realistickou představou toho, co chce, nebo jestli svou ženu jen neviděl v růžovém světle. Odpověď vlastně znal, nechtěl si ji však přiznat.

Freyr přistoupil k oknu a nejprve se v jeho skle spatřil jako v zrcadle. Budil dojem mladšího, než skutečně byl, protože se nemusel starat o přebytečné kilogramy, které trápily spolužáky ze studií. V podstatě právem, protože u žen neměl takové šance jako oni. Naštěstí se zdálo, že ženy jeho dnešní rysy a postavu oceňují. Když vzpomínal, jak si musel pokaždé odkašlat, chtěl-li upoutat pozornost atraktivní ženy, snažil se ještě nějakou dobu udržovat svůj sportovní vzhled. Někdy samozřejmě ve svém úsilí polevil, ale do čtyřicítky mu pořád ještě pár let zbývalo.

Děti na dvoře měly tlusté zimní kombinézy, ve kterých působily neobratně a trochu bachratě. Zima byla neobvykle mírná, ale teď bylo venku chladno a pod pestrobarevnými vlněnými čepicemi žhnuly zrudlé tváře. Freyr si uměl dobře představit, že tento jev bude mít za následek hojnější návštěvy lékaře; chřipka už řádila a ohlašovaly se už záněty středního ucha. Nepustí-li děti


26 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

dovnitř dřív, než se všechno uklidí, budou muset strávit

celý zbytek dne venku.

„Kdy budou smět ta ubožátka zase dovnitř?“ otázal se

Freyr a zaznamenal, že jedna dívenka upadla, když za

kopla o hrazení pískoviště.

„Až budeme hotovi.“ Dagný pořizovala další foto

grafie. Odraz blesku v okenní tabuli ukázal, že přešla k levným knižním regálům, jejichž obsah byl rozházený po podlaze. „Snad nám nepotrvá příliš dlouho, než sejmeme otisky prstů z většiny věcí, jichž se mohl pachatel dotknout, ale nevěřím, že to něco přinese. Tady je každý čtvereční centimetr posetý otisky prstů. Je nemožné poznat, který z nich patří pachateli.“

Freyr mlčel a pozoroval děti. Když přimhouřil oči,

mohl se vrátit o několik let nazpět a představit si, že to je

hřiště jeho syna. Jedno z těch dětí by mohlo být jeho sy

nem; je dost chlapců, kteří se pohybují naprosto stejně

jako on, když byl malý, a protože jsou tak tlustě nabale

ní, lze si něco takového snadno namluvit. Bylo bolestné

vysněný svět znovu opustit a vrátit se do chladné reality,

v níž už jeho syn nehraje žádnou roli.

Otevřely se dveře a Veigar, starší policista, který přijel

s Dagný na místo činu, vstoupil dovnitř. „A jak to jde

tady?“ Rozhlédl se a potřásl hlavou. „Takový svinstvo!“

Veigar byl zvyklý pracovat s Dagný a nevadilo mu, že ne

odpověděla. Místo aby svou otázku zopakoval nebo se

rozhněval, obrátil se na Freyra. „Už jsi pro nás ten pří

pad rozlouskl, docente?“

Freyr se odtrhl od okna a opětoval Veigarův úsměv.

„Ne, ještě ne, ale podle stop jde o dílo značně nemoc

ného člověka.“

„Jistě, ale k takovému úsudku není nutný specialista

z Reykjavíku.“ Veigar se sklonil a zvedl ulomenou nohu

od židle. „Jak se dá něco takového provést? Je mi srdeč

ně jedno, proč to ten idiot spáchal, chci jen vědět, jak to

udělal.“


27PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

„Zůstalo něco ušetřeno?“ Freyr sice zkoumal jenom hernu, ale při cestě sem si musel všimnout, že byla zdemolovaná i šatna u vchodu, že pachatel vyrval ze zdi věšáky a police.

„Jen máloco, v kuchyni je to taky jedna hrůza.“

„Ale jediný vzkaz je jenom tady?“

Veigar se podrbal na hlavě. „Jo, třeba chtěl napsat něco dalšího, ale neměl k tomu dost času. Ten vandal musel být úplně vyřízený, když tu takhle řádil.“

„Nevíme, jestli to provedl muž nebo žena.“ Dagný ani nevzhlédla, protože se snažila nacpat fotoaparát do černé brašny. „Mohli na to také být dva nebo tři. Jeden člověk by to těžko dokázal, i když na to měl celý víkend.“

„Každopádně se pustil velmi důkladně do díla.“ Freyr se dotkl nohou hromádky kolejí a totálně rozbitého vláčku, který k nim patřil. „Nikdo si ničeho nevšiml? Sousedé či kolemjdoucí? Vždyť musel nadělat spoustu rámusu.“

„Pokud víme, tak ne. Zatím se nám nepodařilo zastihnout všechny sousedy, a ti, se kterými jsme mluvili, nic neslyšeli, nebo si to alespoň s tím vloupáním nespojovali. Školka má velký pozemek a ten je od nejbližších domů dost vzdálený,“ vyložil Veigar.

Na okno, u kterého Freyr stál, přiletěla plastová lopatička. Všichni udiveně vzhlédli. „Ti mrňousi už se venku začínají nudit,“ poznamenal Veigar. „Jestli nebudou smět brzy dovnitř, bude třeba udělat nějaká opatření. Za hodinu je oběd, a jediný záchod, kam můžou, jim nestačí.“

„Mluvil jsi s ředitelkou?“ Dagný se podařilo narvat foťák do brašny tak, aby ji mohla zavřít.

„Ano. A třebaže má pro naši práci pochopení, je s danou situací nespokojená, znervózňuje ji to. Dětem už je venku zima.“

Freyr počítal s tím, že po něm Dagný bude chtít, aby děti trochu rozptýlil, ale ta byla neobvykle tolerantní.


28 YRSA SIGURÐARDÓTTIR „Během půl hodiny budou mít k dispozici menší místnost. Je téměř prázdná, a nebyla proto tolik poškozena. Ale při jídle musejí mít talíře na klíně, zatím jsem neviděla žádný nepoškozený nábytek.“

„Povím to ředitelce, bude jistě ráda.“ Veigar prošel dveřmi a nechal je otevřené, takže Dagný a Freyr měli před očima nesmyslné dopuštění na chodbě.

„Měl bych už odsud vypadnout. Myslím, že tu nic víc nepořídím – můžu-li vůbec něčím přispět.“ Freyrův zrak zabloudil opět k oknu a k hrajícím si dětem. Ty byly stále neklidnější. Pravděpodobně i z hladu. Freyra zvlášť zaujal jeden tříletý či čtyřletý klučík, ne snad proto, že by mu připomínal syna, nýbrž proto, že na rozdíl od ostatních dětí stál na místě jako přikovaný a zíral na něho do okna. Podle výrazu ve tvářičce se zdálo, že Freyra považuje za vandala, který školku zpustošil. Kdosi se sice pokoušel držet děti stranou toho všeho, ale ony přesto cítily, že tady něco nehraje. Chlapec s nehybnou tváří nepůsobil vůbec ustrašeně, spíš jako někdo, kdo v sobě dusí zlost namířenou na Freyra. Ten se pokusil na hocha usmát a zamávat mu, ale jeho obličejík zůstal strnulý.

„Máváš tomu klukovi?“ Dagný se postavila vedle Frey

ra a ukázala na hošíka v zelené zimní kombinéze. „Div

né dítě.“ Třela si paže, jako by jí umrzaly, ačkoli je měla

v teple.

„Podle mě si myslí, že tím zločincem jsem já. Každo

pádně na mě tak civí. Možná je ochromený strachem.“

Dagný přikývla. „Je zvláštní, že takový strach nepopadl víc dětí.“

„Většina ho patrně potlačila a zapomněla na něj při hře. Děti mají neuvěřitelný talent nepříjemnosti vytěsnit, ale tenhle hošík je asi jiný.“ Freyr od něho nedokázal odtrhnout oči. Ostatní děti poslechly volání učitelky, aby se šly dovnitř najíst. Musel ji slyšet i ten zatvrzelý klučík, ale nehnul se z místa a neodvrátil pohled od Freyra. Náhle se u něho objevila učitelka a táhla ho pryč. Šla


29PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

pal za ní s hlavou otočenou dozadu a nespouštěl Freyra z očí. Kontakt se přerušil teprve ve chvíli, kdy zahnuli za roh.

„Je to možné?“ Dagný povytáhla obočí a odstoupila od okna. „Kdybychom se o víkendu nepotkali, měla bych důvod přezkoumat tvoje alibi.“ Zasmála se, což dělala jen zřídka, ale vzhledem k jejímu půvabnému a čistému smíchu to byla škoda. Jeho bývalá manželka se smávala často, dokud ji život nepřipravil o všechny důvody k radosti. Freyr se zasmál také, šťastný, že si ho Dagný vůbec všímá. Hned ale zase zvážněla. „Možná mi přeskočilo, ale z celé téhle záležitosti mám velmi podivný pocit.“

Freyr těkal zrakem po spoušti kolem nich. „Ne, je normální, že taková věc člověka zneklidní, a přemýšlí, s jakým nápadem přijde tenhle týpek příště.“

„Myslím to jinak. Jde o zvláštní pocit, jako bych něco přehlédla nebo zapomněla, jako by za tím vězelo něco jiného než chorobně ničivý pud. Doufala jsem, že to dokážeš vysvětlit ty.“

Freyr chvíli mlčel a přemýšlel o své odpovědi. Nechtěl s ní jednat jako psychiatr a obě ty věci – posuzování stop na místě činu jako účastník policejního šetření a soukromý rozhovor s Dagný – si přál od sebe oddělit. Jedním z důvodů, proč přijal práci v Ísafjörduru, bylo to, že tu mohl působit i jako doktor všeobecné medicíny. Psychiatra na plný úvazek tu nepotřebovali a to mu vyhovovalo. Měl dost co dělat sám se sebou a netoužil se ještě k tomu celý den zabývat psychickými problémy jiných lidí. Dagný netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu, protože dosud neodpověděl na její otázku, a tak rychle zadrmolil: „Myslím, že jde o směsici různých věcí: o strašlivou situaci, která vyvolává hlodavý neklid, a o přání dopadnout pachatele. Kromě toho na vás doléhá tlak z nutnosti uzavřít ohledání místa činu a ty se trápíš tím, žes mohla něco důležitého přehlédnout. Podvědomí je současně zaujato všemi stránkami přípa


30 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

du a pocit, který popisuješ, je výsledkem tohoto pro

cesu.“ Přibrzdil ve svých vývodech, ačkoli se mu chtělo

mluvit dál.

„Rozumím.“ Nebudila dojem, že ji dostatečně pře

svědčil, ale nic nedodala, protože do dveří strčil hlavu Veigar. „Dagný, musíme si pospíšit. Dorazili Gunni a Stefán a zbývající práci dokončí. Nás teď potřebujou jinde.“ Vrhl na ni pohled, který signalizoval, že došlo k něčemu horšímu než ke zdemolování jedné školky.

Dagný se chvatně rozloučila. Ona i Veigar měli tak na

spěch, že Freyr sotva stačil křiknout „ahoj“, než za nimi zapadly dveře.

Potom stál sám ve velké vstupní hale, obklíčen houfem

dětí a učitelek, které zručnými pohyby vysvlékaly své svě

řence ze zimních overalů. Jedna dirigovala čtyři děti do

chodby a vykládala jim, že budou jíst v malé tělocvičně.

Freyr zamrkal na pár mrňousů a rozloučil se s učitelkami,

které opětovaly jeho pozdrav, ale nenechaly se přitom ru

šit od práce. Ve chvíli, kdy Freyr stiskl kliku domovních

dveří, zatahal ho někdo za kalhoty. S úsměvem sklonil

hlavu. Byl to ten chlapec, který ho pozoroval zvenku.

Pořád měl na sobě zelenou kombinézu, mlčky hleděl

na Freyra a pevně svíral jeho nohavici. Hošíkova těsná

blízkost mu byla z nějakého důvodu nepříjemná, třebaže

od svých pacientů byl zvyklý na leccos. Sklonil se k němu

a zeptal se ho: „Viděl jsi ty policisty? Pomáhal jsem jim

vypátrat toho zloducha, co tu řádil.“ Chlapeček na něho

upřeně hleděl. Beze slova. „Policisti chytí každého zlého

člověka,“ ujistil ho ještě. Hošík na to zamumlal něco, co

Freyr dobře neslyšel. Ale dřív než ho poprosil, aby to zo

pakoval, zavolala si chlapce jedna učitelka. Freyr se na

přímil a vyšel ven. Ošklivá situace a vandalismus musely

v tom klukovi zanechat silný dojem, neboť slovo, o němž

se Freyr domníval, že zaslechl, znělo špinavé.


31PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

Kapitola třetí

Katrín seděla na okraji verandy, zavírala oči a požitkář

sky nasávala čistý vzduch. Dřevěná podlaha byla v rohu

propadlá, takže musela dávat pozor, aby do té díry ne

spadla. Slunce už vyšlo a viselo nízko nad obzorem, jako

by bylo příliš ochablé, aby vydrželo na obloze celý den.

Jeho paprsky nebyly horké, jen vlažné, ale poté, co Ka

trín strávila noc ve studeném domě, si nestěžovala. Na

konec nikdo nemohl mít v zimě vysoko na severu na

slunce příliš veliké nároky a musel se spokojit tím, čeho

se mu dostalo. Tváře jí ovívala mírná bríza a zaháněla

pach barev, který se jí usadil v oblečení a ve vlasech. Vítr

jí dělal dobře a Katrín dýchala tak zhluboka, jak jen jí

plíce dovolily. Pach hořlavých látek byl protivný a nebez

pečný, neboť si s každým nádechem uvědomovala, že

jed, jejž barvy obsahují, v určité míře rozkládá mozkové

buňky. Při dnešním natírání jistě nějaké padly za oběť.

Katrín otevřela oči a protáhla se. Až na šumění řeky,

která oddělovala dům a opuštěnou ves, tu vládlo do

konalé ticho. Na něco takového nebyla zvyklá, a tak to

obzlášť citlivě vnímala. Gardar i ona včera večer ztěžka

usínali, přestože byli vyčerpaní nekonečným přepravo

váním materiálu. Líf jim po překonané mořské nemoci


32 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

moc pomáhat nemohla a spala jako dřevo. Byli by však

její přispění uvítali, neboť vozík, o němž se kapitán zmí

nil, nebyl nikde k nalezení, a tak museli všechno od

nosit. Katrín zkusila počítat, kolikrát museli absolvovat

cestu k domu, ale po třináctce ztratila nit – mohlo to

být dvacetkrát, padesátkrát nebo klidně i stokrát. Bolest

svalů na sebe nedala dlouho čekat. Při vzpomínce na tu

námahu ji rozbolely celé paže a musela si je masírovat.

Frustrovaně si přiznala, že tortura podstoupená ve fit

centru velký užitek nepřinesla.

Katrín obcházela verandu a snažila se zahlédnout Gar

dara a Líf na svahu západně od vsi, ale přes trsy uschlé anděliky nebylo moc vidět. Mezi zežloutlým rostlinným porostem se těžko dalo něco rozeznat a dohlédnout až na vrchol kopce. Gardar líčil, že zprvu stoupá svah docela mírně, ke konci je už strmější a k dalšímu fjordu pak spadá téměř kolmo dolů. Katrín však z toho viděla jen část a vrchol kopce nedokázala určit. Usoudila, že Gardar nebyl při popisu okolí moc přesný, a byla teď příliš líná vydat se oba hledat. Musejí se už každou chvíli vrátit. Katrín nevěděla přesně, jak dlouho jsou už pryč, protože náramkové hodinky již řadu let nenosila a spokojila se s časovými údaji v mobilu. Baterie ovšem byla příliš drahá na to, aby měla mobil trvale zapnutý. Gardar a Líf byli venku už moc dlouho, a tak ji potěšilo, že nešla s nimi. Možná bylo kapitánovo tvrzení o dobrém signálu na tom kopci stejně nespolehlivé jako to o vozíku. Třeba bylo nutné zajít mnohem dál, aby mobil fungoval. Katrín by zabilo, kdyby měla šplhat tak vysoko, a kromě toho se Gardar mohl zeptat makléře klidně sám, zda bedny, které našli v domě, jsou také jejich. Katrín to nepovažovala za nutné, zejména pokud se rozhodla šetřit baterii svého mobilu pro případ takové nepohody, že budou muset přivolat pomoc. Když si však Gardar vzal něco jednou do hlavy, nedal se od toho odradit a Katrín neprotestovala. Katrín dokonce ustoupila,


33PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

když Líf, která se dosud nezmátořila natolik, aby mohla s něčím pomoct, suše oznámila, že půjde s Gardarem, a přitom měla chuť jí povědět, aby radši natírala dům. Líf chtěla pravděpodobně alespoň na chvíli zmizet, protože přesně věděla, že jakmile se spolu ocitnou samy, Katrín jí ihned zadá nějaký úkol. Katrín nebyla zdaleka tak útlocitná jako Gardar, který Líf ráno řekl, ať si klidně odpočine, dokud jí nebude líp.

Katrínin pohled opět klouzal po uschlé vegetaci. Možná se jim něco stalo, žádný z nich nebyl zkušeným turistou a Líf byla vyložená smolařka. Vzápětí se ale Katrín musela zasmát. Samozřejmě je všechno v pořádku. Co by se tu taky mělo stát? Kromě nich tu nikdo není a v nejbližším okolí nežije kromě ptáků a šedivých lišek ani žádné zvíře. Jedna liška je včera večer drahnou chvíli pozorovala při jejich plahočení, dneska se však ještě neukázala. Určitě ji zahnala přítomnost Puttiho. Teď se Katrín zdálo, že je sama na světě, protože ten nebohý pejsek se nechal zlákat k výšlapu, ačkoli jeho krátké nožky se nezdály dost silné ke zlézání hor. Bylo to poprvé, kdy Katrín zažívala takovou všeobjímající samotu, a jak jejich dům, tak celé okolí na ni působily drtivě. Mohla by se těšit alespoň ze společnosti té lišky, ale tu nebylo ani vidět, ani slyšet. Katrín netušila, jestli jsou lišky aktivní v noci nebo přes den. Doufala sice, že se to zvíře ukáže, ale raději by měla u sebe Gardara – a samozřejmě i Líf. Katrín se s námahou zvedla, a přestože nyní už mohla přehlédnout téměř celý svah, ty dva nikde neviděla. To však příliš neznamenalo, oba měli šedé oblečení barvy země a v holé zimní krajině se ztráceli. Katrín důkladně pátrala po nějaké stezce a známce pohybu, když tu náhle zaslechla z domu za svými zády hlasité zavrzání. Po zádech jí přeběhl mráz. Nejradši by ihned upalovala pryč, ale pak se zvolna uklidnila.

Jaká pošetilost! Dům je prastarý, občasné vrzání a skřípání je docela normální, dřevo se pod slunečními paprs


34 YRSA SIGURÐARDÓTTIR

ky roztahuje. A ona není na takové drtivé ticho zvyklá.

Když ji někdo pevně popadl za rameno, úlekem vykřikla.

„Baf!“

„Ty idiote!“ Katrín odstrčila Gardarovu ruku a vztekle

zadupala. „Málem mě trefil šlak.“ Vždycky trpěla, když ji

někdo vylekal, a to už jako dítě. „Já to nesnáším!“

Gardar zmateně ruku stáhl. „Promiň, netušil jsem, že

se tak vyděsíš.“

„Nahnal jsi mi hrozný strach,“ vyhrkla a omluvně

se usmála. „Nejsi idiot, to mi v tom leknutí jenom tak

uklouzlo.“ Gardar vypadal jako okřiknuté dítě a Katrín

bodlo u srdce, když si uvědomila, jak je po dlouhém ob

dobí nezaměstnanosti přecitlivělý. „Právě jsem se zvedla

a chtěla po vás pátrat na svahu. Vůbec jsem nepočítala

s tím, že můžeš stát za mnou.“ To zavrzání patrně způso

bil Gardar, když vešel do domu. Už si všimli, že řada fo

šen na podlaze je uvolněná nebo zdeformovaná, a když

na ně někdo stoupne, vydávají skřípavé zvuky. „Ale jsem

ráda, že jsi tady. Kde je Líf?“

Zdálo se, že Gardar uvažuje, jestli má ještě chvíli vzdo

rovat nebo činit pokání, ale pak se mu jeho dobrá nálada zase vrátila. S úsměvem pohladil Katrín po tváři a byl to opět on v dobrém rozmaru: Gardar, který udělal rychlou kariéru v jednom z největších investičních podniků na Islandu, Gardar, se kterým život chutnal sladce, Gardar, do něhož se zamilovala. „Je v kuchyni a chystá něco k jídlu,“ objasnil a políbil ji na tvář. „Nechtěl jsem tě překvapit zezadu, protože jsem si neuvědomil, jak jsi rychlá.“

„Cože?“ Katrín nechápala, na co naráží. „Je ze mě úpl

ný šnek, pro svalové křeče se téměř nemůžu hýbat.“

„Pak jsi tedy pořádně rychlý šnek. Viděli jsme tě před

domem, ale když jsme došli sem, zmizela jsi takovým

kvapem, jako by hořelo.“ Gardar ji políbil na druhou,

chladnější půlku tváře. „Šel jsem za tebou a pak jsem tě

uviděl stát za domem. Co se vlastně stalo?“

Katrín svraštila čelo. „Nebyla jsem před domem. Do


35PAMATUJI SI VÁS VŠECHNY

končila jsem nátěr stěny, potom jsem chvíli na verandě lokala svěží vzduch a poohlížela se po vás. Museli jste se mýlit.“

Gardar pokrčil rameny a zdálo se, že ho Katrínino vysvětlení překvapilo stejně jako ji udivila jeho slova. „Muselo to tak být. Objevil se tu někdo, když jsme byli pryč? Třeba nějaký člun?“

Katrín zavrtěla hlavou. „Neztratili jsme něco, co pak létalo ve větru? Kus oblečení nebo nějakou látku? Slunce visí tak nízko, že se dá těžko něco rozeznat. Určitě to byla nějaká poletující věc. Nebo liška.“

„Možná.“ Gardar opatrně vstoupil na verandu. „Tu musím taky opravit. Kam se koukneš, všude samá práce.“

„Moje stěna je v každém případě hotová,“ poznamenala Katrín a zeširoka se zašklebila. „Připravená přivítat hosty, bílá a krásná.“ Byla ráda, že změnil téma, protože už nechtěla dumat o tom, co Gardar a Líf viděli či neviděli. Představa, že nablízku by mohl být ještě někdo další, byla absurdní a hrozivá. Nebyli prostě zvyklí na takové ticho a liduprázdné okolí. „Nejlepší bude, když se pustím do další stěny, dokud je ještě vidět.“ V tu chvíli si vzpomněla na Gardarův původní záměr. „Co ti ten makléř vlastně řekl? Mluvil jsi s ním?“

„Není k zastižení. Budu to radši zkoušet po pracovní době, teď je určitě ve městě při prohlídkách domů nebo při něčem jiném.“ Gardar pohlédl na dům. „Ty bedny prostě prohlídneme, a budou-li v nich jenom nepotřebné krámy, nebudeme s nimi nic dělat. V opačném případě si je odvezeme. Nemám chuť tu pořád pobíhat a snažit se dovolat tomu chlápkovi. Bude jednodušší, když je před odjezdem vynosíme na můstek.“

Katrín si povzdechla. „Nepřipomínej mi to plahočení.“ Naklonila se k němu, objala ho pažemi kolem kyčlí a opřela se o něho celou váhou těla. „Budeš mě asi muset nosit. Jsem ještě unavenější než ráno.“

„Dnes to nepůjde. Nejsi jediná, koho z únavy chytají


36 YRSA SIGURÐARDÓTTIR křeče.“ Netečně ji políbil do vlasů a protáhl se. „Umírám hladem. Neměli bychom se mrknout, jaké dobroty Líf přichystala?“

Pomyšlení na konzervy, chléb a jiné věci, které nakou

pili, jejich apetit moc neposílilo. „Mám strašnou chuť na

pizzu.“

Gardar se rozpačitě usmál. „Není v nabídce.“ Uvolnil se z jejího sevření a chystal se zamířit dovnitř. „V žádném případě netoužím šplhat znovu na kopec, abych ti ji objednal. Pojďme si vzít chleba, dokud je měkký. Nechci myslet na poslední dny tady, budeme-li mít třikrát denně nudlovou polévku.“

Oknem do kuchyně viděli Líf, jak tam pobíhá a mluví buď sama se sebou, nebo se psem. Katrín napadlo, zda si domácího mazlíčka nepořídila přesně z tohoto důvodu: po Einarově smrti neměla samozřejmě nikoho, s kým by si mohla popovídat. Katrín vsunula ruku do Gardarovy dlaně a propletla své útlé prsty s jeho velkými silnými. Přestože už spolu žili pět let, často si kladla otázku, jak k tomu vůbec mohlo dojít. Ačkoli byli polovinu základní školy a všechny roky gymnázia spolužáky, nikdy o ni neprojevoval zájem a musela se spokojit s tím, že ho obdivovala zdálky a jenom o něm sn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist