načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Palmy – Vlastimil Rybka; Romana Rybková

Palmy

Elektronická kniha: Palmy
Autor: Vlastimil Rybka; Romana Rybková

Příručka představuje palmy jako druhově bohatou skupinu exotických rostlin, kterou je možné pěstovat v bytě, v létě venku, některé dokonce i téměř celý rok. Úvodní kapitola se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  135
+
-
4,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 108
Rozměr: 21 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Botanika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2008
ISBN: 978-80-247-2341-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příručka představuje palmy jako druhově bohatou skupinu exotických rostlin, kterou je možné pěstovat v bytě, v létě venku, některé dokonce i téměř celý rok. Úvodní kapitola se palmám věnuje spíše obecně - stavba palmového těla, jejich zeměpisné rozšíření, ekonomicky nejvýznamnější tři druhy (datlová, kokosová a olejová). Druhá seznamuje se základními požadavky na jejich pěstování - světelné podmínky, jaké nádoby, jaký substrát, jak přesazovat, zalévat, hnojit, různé druhy fyziologického poškození, jací škůdci a choroby je mohou napadnout. Třetí část se zabývá množením palem, a to jak vegetativním, tak generativním. Následující kapitoly představují vhodné vlhkomilné a suchomilnější druhy pro pěstování v bytech a také druhy palem pro alespoň částečnou venkovní kulturu, některé z nich se dají venku nechat skoro po celý rok. Na závěr knihy autoři zařadili palmy, jež jsou z různých důvodů neobvyklé a zajímavé. Velice důležitou součástí knihy je latinský rejstřík názvů, protože ve světě se používá výhradně vědecké názvosloví (česká jména existují jen pro některé druhy).

Popis nakladatele

Kniha Palmy je jedinečná původní česká publikace, která si dává za cíl představit palmy jako zajímavou skupinu rostlin vhodnou pro bytovou kulturu nebo venkovní letnění až téměř celoroční pěstování. Seznamuje čtenáře s běžnými i dosud málo pěstovanými, leč perspektivními druhy. Čtenáři se dozví informace o množení palem, o jejich chorobách a škůdcích, ale především o způsobech pěstování doma i venku. Zmíněny budou také zajímavosti o užitkových palmách a různé rekordy ze světa palem, jako největší květenství, nejdelší a nejmohutnější listy, nejvyšší palmy, nejtěžší semena atd.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vlastimil Rybka; Romana Rybková - další tituly autora:
Izbové rastliny Ottov atlas Izbové rastliny Ottov atlas
Naše květena Vlhké louky -- Ottova encyklopedie Naše květena Vlhké louky
Naša kvetena Vlhké lúky -- Ottova encyklopédia Naša kvetena Vlhké lúky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Palmy

Grada Publishing

Vlastik Rybka, Romana Rybková


Vlastik Rybka, Romana Rybková

Palmy

Vydala Grada Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, Praha 7,

obchod@grada.cz, www.grada.cz,

tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

jako svou 3340. publikaci

Odpovědná redaktorka Denisa Dudová, Lucie Vašáková

Sazba Eva Hradiláková

Fotografi e na obálce Vlastik Rybka

Fotografi e v knize Vlastik Rybka, Romana Rybková, Josef Bučko

Počet stran 108

První vydání, Praha 2008

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

© Grada Publishing, a.s., 2008

Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2008

Názvy produktů, fi rem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami

nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

ISBN 978-80-247-2341-9

ISBN 978-80-247-6104-6

© Grada Publishing, a.s. 2011

(tištěná verze)

(elektronická verze ve formátu PDF)


Obsah

Úvod ......................................................................................................................................... 7

1. Obecně o palmách ............................................................................................................. 8

1.1 Systematické zařazení a příbuzenské vztahy ............................................................ 8

1.2 Stavba palmového těla ................................................................................................. 9

1.3 Zeměpisné rozšíření palem ........................................................................................ 12

1.4 Užitkovost palem ......................................................................................................... 13

2. Obecně o pěstování palem ............................................................................................... 22

2.1 Světlo .............................................................................................................................. 22

2.2 Nádoby ........................................................................................................................... 22

2.3 Substrát a přesazování ................................................................................................. 23

2.4 Hnojení ........................................................................................................................... 23

2.5 Zálivka ............................................................................................................................ 24

2.6 Fyziologická poškození ................................................................................................ 25

2.7 Choroby a škůdci ......................................................................................................... 26

2.8 Houbové choroby .......................................................................................................... 28

3. Množení palem ................................................................................................................... 29

3.1 Vegetativní množení .................................................................................................... 29

3.2 Generativní množení ................................................................................................... 29

4. Vhodné vlhkomilné druhy pro pěstování v bytech ................................................... 33

5. Vhodné suchomilnější druhy pro pěstování v bytech ............................................... 65

6. Palmy pro alespoň částečnou venkovní kulturu ........................................................ 72

7. Další pozoruhodné druhy ................................................................................................ 91

8. Příběhy naděje na závěr .................................................................................................... 101

Literatura ................................................................................................................................... 103

Internetové odkazy .................................................................................................................. 104

Prodej rostlin a semen ............................................................................................................ 105

Rejstřík ...................................................................................................................................... 106


6 Pa l m y

Dlanitý list jihoamerického podrostového druhu Itaya amicorum má lístky nejširší na koncích.


Úvod Některá slova vyvolávají v různých lidech různé představy. Řekne-li se palma, většině lidí se vybaví exotické země, teplo, vzduch vonící mořem, prostě mysl odplyne z české kotliny kamsi do dáli. A to je patrně hlavním důvodem jejich obliby – to, že probouzejí fantazii a sny o cestování. Palmy působí dojmem nekorunovaných vládců zeleného světa a již zakladatel rostlinné systematiky Carl Linné jim dal spolu s označením Palmae ještě přívlastek Principes – tedy knížata. Bohužel, v české zahradnické literatuře dosud chybí dílo představující rozsáhleji tuto zajímavou rostlinnou skupinu. Pro mnoho lidí tak palmou zůstává onen datlovník vypěstovaný z ocumlané vánoční datle, který za pár let všude píchá, překáží a vytěsňuje majitele z bytu. Cílem této knihy je ukázat bohatou pestrost palmového světa a nabídnout do českých bytů i zahrad mnohem zajímavější, dlouhodobě vhodné druhy palem. Jejich shánění není jednoduché, ale investovaný čas i peníze se určitě vyplatí, vždyť sháníte společníka na celý život, v případě některých druhů se dokonce palma může stát ceněným rodinným majetkem děděným z generace na generaci.

Svou troufalost sepsat knihu o palmách jsem nasbíral v uplynulých pěti letech při práci v Botanické zahradě hlavního města Prahy, kde mám tuto skupinu rostlin v péči. V současnosti tam pěstujeme přes 90 palmových rodů v celkem více než 160 druzích, což je na evropské poměry hodně vysoké číslo. Shromážděný rostlinný materiál mi umožnil získat určité, ač stále velmi neúplné znalosti o této vznešené skupině rostlin. Z tohoto důvodu se v přehledu druhů objevují především ty, s jejichž pěstováním mám osobní zkušenost.

Začátečníka v palmovém světě mohou zaskočit – doufám, že ne odradit – latinské názvy palem. Pro člověka ze střední Evropy, který chce porozumět palmám, není jiná volba než zvládnout vědecké názvosloví, protože jej používají všechny významné zdroje informací i prodejci rostlin. Češtinu v takovém případě shledávám nadbytečnou, takže jsem se ani nepokoušel dohledávat všechna existující česká jména, natož nějaká vytvářet.

V možnostech této knihy nebylo doprovodit každý uvedený druh fotografií. Zájemcům doporučuji internet, v několika internetových zdrojích najdou základní údaje o jednotlivých druzích, skvělé fotografi e z přírody i z nejlepších světových zahrad a spoustu zajímavostí. Seznam mých oblíbených a často navštěvovaných odkazů najdete v závěru knihy.

7


8 Pa l m y

1. Obecně o palmách

1.1 Systematické zařazení

a příbuzenské vztahy

Všechny palmy se řadí do čeledi arekovité (Arecaceae) a jsou poměrně starobylou

a dnes dobře izolovanou vývojovou skupinou s prvními fosilními nálezy již z období

druhohor. Ve třetihorách prožily palmy svůj hlavní rozvoj a rozrůzňování – tehdy

rostly i na území střední Evropy. Palmy jsou dosti jednotnou specializovanou sku

pinou, která se nevyznačuje žádnými výraznými metabolickými produkty, jako jsou

saponiny nebo glykosidy, a jen vzácně tvoří alkaloidy. Nejbližšími příbuznými palem

jsou zástupci čeledi Cyclanthaceae, ale třeba i křížatkovité rostliny (Commelinaceae),

např. Tradescantia, a trávy (čeleď Poaceae). Systematika palem je dobře propraco

vaná, existuje i jejich celosvětový seznam, ovšem názory na samostatnost mnohých

druhů a rodů se liší, takže i výsledné celkové počty palem se u jednotlivých auto

rů poměrně výrazně rozcházejí. Moderní systematické členění rozlišuje přibližně

3000 druhů v necelých 200 rodech. V poslední době se nejčastěji uznává 190 pal

mových rodů, ale kromě taxonomicky sporných případů se stále ještě objevují popi

sy nových rodů, přičemž posledním byl madagaskarský rod Ta h i n a v roce 2008.

O počtu druhů nalezneme údaje v rozsahu od 2500 do 3500 druhů. Tak velký roz

ptyl je dán jednak nestejným pohledem různých taxonomů na variabilitu některých

populací, jednak v posledních letech i popisy nově objevovaných druhů, především

z oblasti Bornea až Nové Guineje a z Madagaskaru. Příkladem je výrazný a statný

madagaskarský druh Beccariophoenix alfredii, rostoucí nedaleko hlavního města

a popsaný až v roce 2007.

Palmy jsou natolik charakteristickou skupinou, že je obvykle snadno pozná i laik.

Potíže rozeznat, že před vámi stojí palma, mohou nastat snad jedině u některých

bezkmenných druhů s celistvými listy. Existují však skupiny, které se jako palmy

pouze tváří a patří do jiných čeledí. Jsou to hlavně zástupci čeledí Cyclanthaceae,

rody jako Carludovica, Asplundia a Dicranopygium. Za palmy někteří lidé považují

také cykasy (Cycadophyta) a jsou i tací, kteří mezi palmy pletou stromové kapradiny,

pandány, sukulentní pachypodia (strašný obchodní název „kaktusová palma“), nebo

dokonce banány.


Obecně o palmách 9

1.2 Stavba palmového těla 1.2.1 Kořeny Obecně jsou kořeny palem jako u všech jednoděložných rostlin svazčité, zaniká tedy hlavní kořen a vytváří se svazek mnoha rovnocenných kořenů. Někdy jsou kořeny dobře viditelné i na povrchu. Nejnápadnější jsou chůdovité kořeny vyrůstající z kmene a odstupující v ostrém úhlu směrem dolů k zemi. Výsledkem je pak druhově charakteristický, více či méně hustý kužel kořenů. Nejznámější palmou tohoto typu je americký druh Socratea exorrhiza, ale patří sem i její blízká příbuzná ze stejných území Iriartea deltoidea, seychelská Ve r s c h a ff eltia splendida, Areca guppyana ze Šalamounových ostrovů nebo téměř nepěstovaný kaledonský druh Campecarpus culcitus. Jiný způsob růstu existuje u zvláštní bornejské palmy Eugeissonia minor, která má šikmo rostoucí oddenek, z nějž kořeny odstupují směrem dolů. Hodně zajímavé jsou také kořenové trny u amerického rodu Cryosophila. Vznikají ve spodní části kmene přeměnou krátkých, kolmo odstálých kořenů a hustě pokrývají kmen.* U několika palem z bažinatých území najdeme i dýchací kořeny vyrůstající vzhůru nad substrát, např. jihoamerická Mauritia fl exuosa nebo některé africké rafi e (Raphia). 1.2.2 Kmen Ačkoliv jsou palmy snadno rozlišitelné, jejich tělesná stavba je značně rozmanitá. Nejčastěji vytvářejí jeden kmen, ale u mnoha druhů vyrůstá od báze více kmenů (např. Mauritiella, Oncosperma, Rhapis, druhy z rodů Dypsis a Chamaedorea a mnoho dalších). Velmi vzácně mohou být nadzemní kmeny vidličnatě větvené, jak je tomu u rodu Hyphaene. Kmeny se mohou vidličnatě větvit i těsně nad povrchem země či pod zemí a takové palmy vypadají jako bezkmenné (Nannorrhops, Nypa). Některé druhy s podzemními kmeny se rozrůstají nikoli vidličnatým, ale postranním větvením s jedním hlavním a jedním vedlejším kmenem (Allagoptera, Salacca, Serenoa). Existují i druhy s poléhavým, případně silně zkráceným kmenem, takže rostliny mají jen přízemní růžici listů (např. Allagoptera, Johannesteijsmannia a některé druhy z rodů Acrocomia, Aiphanes, Attalea, Butia, Iguanura, Licuala, Sabal, Syagrus).

Palmy jsou známé svým statným vzrůstem, nejvyšší druhy jihoamerického rodu

Ceroxylon mohou být vysoké až 60 m, primát drží druh Ceroxylon quindiuense. Ale mnoho palem je drobných rozměrů, s výškou kmínku nejvýše 0,5 m (např. druhy rodů Dypsis, Chamaedorea, Licuala, Pinanga, Syagrus). Také průměr kmínků bývá * Zde musím udělat obecnou morfologickou poznámku. Na palmách mohou být jak trny, kte

ré vznikly přeměnou nějakého orgánu (lístku, kořene apod.), tak ostny, které jsou ve většině

případů přeměněnými chlupy na povrchu či okraji orgánu. Některé případy ale není snadné

rozsoudit a pro zjednodušení používám v celé knize termín trn.Pa l m y velmi různý, od silných sotva jako tužka (např. Dypsis, Chamaedorea, Pinanga) až po průměry více než 1 m (Jubaea chilensis). Hodně zvláštní jsou sotva 10 cm silné kmínky některých druhů rostoucích do výšek přes 10 m (např. v rodu Actinorhytis). Existují i palmy se ztlustlým kmenem. U báze výrazně baňatý, lahvovitý kmen má Hyophorbe lagenicaulis, druhy rodu Pseudophoenix a v menší míře i Gaussia maya. Některé druhy mají kmen rozšířený uprostřed (Colpothrinax wrightii, Gastrococcos crispa nebo Hyophorbe verschaff eltii). 1.2.3 Listy Palmové listy jsou pojem. Většinou mají charakteristickou a snadno poznatelnou siluetu, bývají velké a nějakým způsobem členěné. Listové pochvy jsou obvykle úměrné mohutnosti celé rostliny a objímají určitou výseč palmového kmene. Nejčastěji jsou celistvé, jen u některých primitivních rodů se jejich báze štěpí na dvě poloviny, mezi kterými vzniká podélná trhlina (např. rody Hyphaene, Latania, Schippia concolor, Th rinax). Listové pochvy mohou na bázi tvořit vlákna (např. rody Arenga, Caryota, Trachy car pu s, některé druhy rodu Coccothrinax), případně i trny (bizarním příkladem je zejména rod Zombia). Listy spolu s listovými pochvami u většiny druhů postupně opadávají a vytvářejí charakteristicky kroužkovaný kmen (např. rody Areca, Archontophoenix) nebo kmen zcela hladký, jednobarevný (např. Jubaea, Roystonea, některé druhy rodu Sabal). Zvláštností jsou i hustě otrněné palmy (rody Aiphanes, Acrocomia, Astrocaryum, Bactris, Gastrococcos, Metroxylon, Oncosperma, Salacca, Ve r s c h a ff eltia, prakticky všechny rody ratanových palem a další). Vrcholová část kmene s chocholem listů a jejich listovými pochvami se většinou nápadně odlišuje od zbytku kmene a v anglické literatuře se označuje termínem „crownshaft “ (český termín není). Listové pochvy mnoha druhů bývají nápadně pestře zbarvené. Na některých druzích listové pochvy zůstávají velmi dlouho a jejich zbytky dávají kmeni charakteristický nerovný vzhled – známý u rodu Phoenix. Pokud jste v dětství malovali palmy, tak jste jim určitě kreslili přesně takovéto hrbolaté kmeny. Jsou však i palmy, jejichž listy neodpadávají vůbec, seschnou a vytvoří pod chocholem živých listů zajímavou sukni (např. rody Washingtonia, některé druhy rodu Copernicia).

Řapíky listů mají různou délku, existují listy téměř přisedlé (např. Copernicia macroglossa, Rhopalostylis, Th rinax ekmaniana) až po velmi dlouze řapíkaté (např. některé druhy rodů Licuala, Livistona, Sabal, Th rinax a další). Řapíky jsou vždy na líci alespoň mírně žlábkovité a u některých rodů po svém okraji více či méně otrněné. Mohou být také různě zajímavě zbarvené (např. rod Latania) nebo třeba tvarované ostře trojúhelníkovitě (Dypsis decaryi). Na rozhraní řapíku a listové čepele může být zvláštní útvar hastula (např. druhy rodů Coccothrinax, Copernicia, Th rinax, Tra - chycarpus).

Listy bývají nejčastěji dělené a základní členění je dáno podle délky listového vřetena. Listy dlanité nemají vřeteno vyvinuto a řapík nasedá rovnou na listovou čepel, list je obvykle zhruba kruhovitý, dělený do jednotlivých segmentů. Téměř nedělené

Obecně o palmách 11

okrouhlé listy mají některé druhy rodu Licuala (např. L. orbicularis a L. cordata), naopak hluboce dělené do úkrojků (list dlanitosečný) jsou třeba listy druhů z rodů Chuniophoenix, Latania, Rhapis, Sabal, Schippia concolor. Vzhled listů ovlivňuje zakončení listových úkrojků, které může být zašpičatělé (např. Kerriodoxa, Latania) nebo rovně až zubatě ukončené (např. některé druhy rodu Licuala). Volné konce lístků mohou přepadat dolů (některé druhy rodu Livistona).

Pokud se listové vřeteno vyvine, ale zůstane hodně krátké, vzniká zvláštní list zvaný dlanitopeřený (kostapalmátní), který je přítomen například v rodu Sabal nebo u druhu Borassus fl abellifer.

Naopak jestliže se vyvine dlouhé listové vřeteno, vzniká buď list nedělený, nebo zpeřený. Výchozím typem je patrně list nedělený, ale tento luxus si mohou dovolit jen palmy rostoucí v klidných polohách podrostu, chráněné před větrem. Do této skupiny patří asi nejkrásnější a také nejžádanější palmy (např. rody Johannesteijsmannia, Pelagodoxa, Phoenicophorium, z menších druhů pak třeba Asterogyne nebo mnohé druhy rodu Chamaedorea). Tyto listy bývají obvykle zakončené vidličnatým vykrojením, pouze rod Johannesteijsmannia charakterizuje zcela mimořádný kosníkovitý tvar. Přechodným typem jsou palmy, jejichž listy se vlivem větru na starších rostlinách přece jen částečně trhají do zpeřených listů (Manicaria, Verschaff eltia), případně jsou dělené nepravidelně a jen na několik širokých úkrojků (např. Astrocaryum alatum, více druhů rodu Calyptrocalyx, Calyptrogyne ghiesbreghtiana a další).

Nejčastějším tvarem listů jsou klasické zpeřené. Nemusí působit nudně, rozmanitost vytváří směrově různé nasedání lístků, takže vzniká nejen plochý, ale i zajímavý, prostorově členěný list (např. Chamaedorea plumosa, Iriartea deltoidea, Wodyetia bifurcata). Také u listů s lístky dvouřadě uspořádanými, mohou lístky od vřetena odstupovat v různém úhlu směrem nahoru či dolů. Výrazně nahoru, směřované do tvaru písmene V, jsou například listy druhů rodu Butia, zatímco výrazně dolů svěšené lístky má třeba Hydriastele costata. Liší se i vzdálenost lístků od sebe a vyskytují se různé nepravidelnosti v umístění lístků. To je typické pro rod Dypsis, kde mnohé druhy mají lístky seskupené vždy po několika, střídavě na pravé a levé straně listového vřetena (např. Dypsis concinna).

Další různost je dána šíří jednotlivých lístků, ale také způsobem jejich zakončení. To může být do špičky (např. Dypsis, Hyophorbe, Chamaedorea), někdy i pichlavé (např. Phoenix), ale lístky mohou být zakončené také rovně, nebo dokonce vykrojeně a přitom někdy i mírně zkadeřeně (např. některé druhy rodů Arenga, Ptychosperma, Wa l l i c h i a). Lístky jsou častěji ohnuty podél střední žilky směrem dolů ( ), tzv. reduplikátní, u některých rodů (např. Phoenix) jsou ohnuty nahoru ( ), tzv. induplikátní. Unikátní, dvakrát zpeřené listy, které jsou navíc na svých okrajích také charakteristicky vykrojené, má rod Caryota.

Rekordy ve velikosti listů drží následující druhy. U africké rafi e (Raphia regalis) mohou zpeřené listy dorůstat délky až 25 m a dlanité listy indického talipotu (Corypha umbraculifera) mohou mít průměr až 5 m.

12 Pa l m y

1.2.4 Květy a plody

Palmy bývají velmi nápadné i během kvetení. Není to však dáno půvabem jednot

livých květů, ale mohutností jejich květenství. Drobné, obvykle bělavé až zelenavé

květy vyrůstají v bohatých latnatých květenstvích, méně často v klasovitých. Liší se

i umístění květenství, nejčastěji vyrůstá z úžlabí listů a skrývá se mezi listy. Někdy

má květenství tak dlouhou osu, že vyčnívá mimo listy (např. Brahea armata). U ně

kterých druhů vyrůstá pod chocholem listů (např. Archontophoenix, Pinanga a mno

ho dalších). U druhů kvetoucích jedenkrát za život (rody Corypha, Metroxylon,

Ta h i n a) je květenství koncové na vrcholu rostliny. Talipot (Corypha umbraculifera)

má největší známé květenství v rostlinné říši o celkové výšce až 6 m, nesoucí několik

milionů květů. Po odkvětu a uzrání semen celá rostlina umírá. U druhů s větším

počtem kmínků může odumírat kvetoucí kmen, ale další jej přežívají, takže jedi

nec nezaniká (vícekmenné druhy rodů Caryota, Raphia, Nannorrhops ritchiana

a další). Nápadnou strukturou na květenství je také toulec, který kryje mladé kvě

tenství. Doba jeho opadu, barva a odění jsou důležitými určovacími znaky. Květy

mohou být oboupohlavné, ale mnohem častěji jednopohlavné, některé rody jsou

dvoudomé (Hyphaene, Chamaedorea, Kerriodoxa, Latania, Phoenix, Rhapis a mno

ho dalších). V případech mnohomanželných druhů na jedné rostlině najdeme květy

jednoho pohlaví i oboupohlavné. Dosti často bývají květy umístěny ve skupinkách

po třech, kdy je mezi dvěma samčími květy jeden květ samičí. Aby palmy zabráni

ly opylení vlastním pylem, vyvinuly protandrii, tedy dřívější kvetení samčích květů

v témže květenství. Jednotlivé palmové květy nejsou trvanlivé, obvykle kvetou sotva

pár hodin, nejvýše den. Jednopohlavné samčí květy často mívají uprostřed zakrnělý

pestík jako tzv. pistillodium. Opylovači bývají různé druhy hmyzu, zejména brouci,

drobné vosičky, mouchy a také včely. Vzácněji se u podrostových druhů uplatňu

jí mravenci a v případě rodu Calyptrogyne dokonce netopýři. Některé rody opyluje

vítr (rod Phoenix, částečně Coccothrinax, Th rinax). Nejčastěji bývají květy bez vůně,

vzácněji vonné, případně mohou vydávat i nepříjemný zápach.

Plody jsou většinou morfologicky peckovice, případně bobule (např. známé dat

le), nejčastěji s jedním až třemi semeny. Oplodí mívá podle druhu barvu od bílé

(Th rinax, Tr ithr ina x), žluté (Cocos) přes červenou (Adonidia, Archontophoenix)

a modrou (Trachycarpus) po černou (Sabal). Kulaté až oválné plody bývají od veli

kosti hrášku až po obří plody druhu Lodoicea maldivica o hmotnosti i 20 kg.

1.3 Zeměpisné rozšíření palem

Palmy jsou rozšířeny v tropech a subtropech celého světa. Na severu zasahují na jižní

okraje Himálaje, do Číny a na jih Japonska, v Evropě do Španělska a Francie, v USA

do státu Jižní Karolína, na jihu rostou až po Chathamské ostrovy u Nového Zélan

du. Druhová bohatost je nejvyšší v jihovýchodní Asii a ve Střední a Jižní Americe.

Obecně o palmách 13

Mnoho zajímavých či endemických rodů i druhů hostí různé ostrovy a souostroví,

zmínku zaslouží Madagaskar, Seychely, Šalamounovy ostrovy, Borneo, Nová Guinea,

Nová Kaledonie, Vanuatu, Havaj a ostrovy v Karibském moři, hlavně Kuba. Někte

ré ostrovy udivují palmovým bohatstvím, například Madagaskar má mnohem více

palmových rodů i druhů než celá pevninská Afrika, a sice 170 druhů v 16 rodech,

oproti 62 druhům v 15 rodech v Africe. Austrálie se 60 druhy ve 22 rodech málem

propadá ve srovnání s maličkou Novou Kaledonií, kde roste 39 druhů v 17 rodech.

Úplným extrémem je pak ostrov Lord Howe východně od Austrálie, kde na několika

desítkách čtverečních kilometrů rostou čtyři endemické palmy ze tří rodů. Jedním

z mála souostroví bez palem jsou Galapágy.

V jakých biotopech palmy rostou?

Přibližně dvě třetiny druhů palem rostou v nížinném tropickém deštném lese. Ně

které vystupují až do horských mlžných lesů, s maximem v nadmořských výškách

2000 až 3000 m n. m., ale v Andách roste několik druhů rodu Ceroxylon až ve výšce

3200 m n. m. (C. parvifrons, C. ventricosum, C. vogelianum).

Několik druhů palem roste na dočasně zaplavovaných březích řek jako tzv. reo

fyty, tedy druhy vyhledávající vodní proud (Chamaedorea cataractarum, Phoenix

roebelenii, Pinanga rivularis nebo P. t e n e l l a). Raritou se stala madagaskarská Ravenea

musicalis, která žije trvale ponořená ve vodě, její semenáčky klíčí až z dvoumetrové

hloubky. Palmy vzácně rostou i v okrajích mangrovů, přičemž Nypa fruticans je v již

ní Asii významnou součástí těchto porostů. Opačným extrémem jsou pouštní a polo

pouštní palmy, není jich sice mnoho, ale v každé rozsáhlejší zeměpisné oblasti se

nějaké najdou. V Mexiku rod Brahea a Washingtonia, v suchých horách od Arábie po

Afghánistán druh Nannorrhops ritchiana a na suchých skalách jihu Evropy a v sever

ní Africe Chamaerops humilis. Africké polopouště obývá rod Hyphaene a primát nej

suchomilnější palmy světa náleží velmi vzácnému, téměř vyhynulému druhu Mede

mia argun z Núbijské pouště. V Austrálii obývá suché oblasti rod Livistona.

1.4 Užitkovost palem

Mnoho druhů palem má pro člověka nějakou užitnou hodnotu, přinejmenším svůj

ozdobný vzhled. Lidé však palmy využívají mnoha způsoby a většinu z nich stručně

zmíníme.

1.4.1 Tři královny

Mezi palmami suverénně a nedostižně vládnou tři ekonomicky nejvýznamnější dru

hy – palma datlová, kokosová a olejová.Pa l m y Phoenix dactylifera – palma datlová, datlovník pravý Datlovníků, tedy palem rodu Phoenix, známe celkem 14 druhů. Pocházejí z Afriky, Kanárských ostrovů, Kréty, Blízkého východu, Indie a jihovýchodní Asie, včetně Filipín a Indonésie. Patří sem druhy robustní i bezkmenné, suchomilné i bažinné. Většina druhů je dvoudomých, jejich plody jsou podlouhlé.

Datlovník pravý je pozoruhodný i botanicky, protože planý neexistuje. Vznikl již v Mezopotámii (zprávy o pěstování Asyřany a Egypťany máme ze 4. tisíciletí před Kristem), a to pravděpodobně zkřížením afrického Phoenix reclinata s asijským cukrodárným P. sylvestris. Tradiční kultura se projevila i tím, že dnes existuje kolem pěti tisíc kultivarů datlovníku. Mladá palma začíná plodit v 8. roce života, nejúrodnější období má kolem 30. roku, kdy dává 50–80 kg datlí. Po osmdesátce plodit přestává.

Datle jsou nejen oblíbené ovoce, ale v severní Africe a na Blízkém východě jedna ze základních potravin. Jí se čerstvé i sušené, mele se z nich mouka, tvoří základ vína, které lze získat i ze sladké šťávy vytékající z naříznutých samčích květenství. Mladé listové základy se jedí jako zelenina a z listů samotných se pletou rohože, vaky a klobouky. Říká se, že dobrá arabská hospodyně zvládne vařit měsíc z datlí, aniž by nějaké jídlo opakovala. Cocos nucifera – palma kokosová, kokosovník ořechoplodý Stejně jako datlovník, patří i kokosová palma k druhům pěstovaným po tisíciletí. Její původní vlast neznáme, patrně pochází z jižní Indie, Oceánie či Indonésie.

Na štíhlém, 5–25 m vysokém kmenu Cocos nucifera vyrůstá až 2 m dlouhá lata květenství. Po naříznutí z květenství vytéká až 50 litrů mízy, z které se vyrábí „palmový cukr“ nebo „palmové víno“, jehož destilací vzniká pálenka arak. Po oplození se vyvíjí velká peckovice, kokosový ořech, který pokrývá silná, ve zralosti většinou žlutá pokožka (exokarp). Pod ní nalezneme tlustou vrstvu vláknitého mezokarpu, který se nazývá koir; vyrábějí se z něj lodní lana, provazy, koberce a slouží jako obalový materiál. Znají ho i zahrádkáři, kterým z koiru upletené rohože pomáhají držet svahy či okraje jezírek.

Tvrdá skořápka (endokarp) má tři slabá místa („oči“). Pod nejslabším, kterým prorůstá klíček, je uloženo embryo. Ke skořápce zevnitř přiléhá bílý endosperm – jedlá hmota, kterou v sušeném stavu známe jako kopru. U nezralých plodů se vnitřní dutina vyplní kokosovou vodou (laicky mléko). Kokosovým ořechem si lze i zatopit, ze skořápek se totiž pálí kvalitní dřevěné uhlí.

Kokosové ořechy jsou nejen chutné, ale mohou být i nebezpečné. Gravitační síla a 10 m výšky ve spojení s tvrdou skořápkou již nepříjemně otestovaly nejednu lebku. Tyto úrazy patří v tropických oblastech k poměrně častým, rozhodně se jich lze obávat víc než jedovatých hadů nebo žraloků. Elaeis guineensis – palma olejová Do rodu Elaeis patří jen dva druhy, známější západo- a středoafrická palma olejová (E. guineensis) a druh ze Střední až Jižní Ameriky (E. oleifera). Velká, kompaktní Obecně o palmách 15 květenství odděleného pohlaví vyrůstají na jediné rostlině v paždích listů. Plody jsou výrazně oranžovočervené, u jedné variety černé barvy. Dnes patří olejová palma k nejpěstovanějším rostlinám, její plantáže se rozprostírají po celém světě a odhaduje se, že existuje více než 250 milionů stromů. Hlavními producenty palmového oleje jsou Malajsie, Indonésie, Nigérie a Zair. Dospělá rostlina vytvoří ročně 2–6 plodenství, obsahujících i více než tisíc plodů. Jedno plodenství váží až 10 kg. Každý plod obsahuje až 70 % oleje, který se získává fermentačním procesem. Jeho použití je široké: v potravinářství se přidává do margarínů či zmrzlin, využívá se v kosmetice a uplatnění najde i jako lubrikant. Také semena obsahují až 50 % oleje, ale jeho kvalita není již tak dobrá, vyrábí se z něj hlavně mýdlo a glycerin. Plody amerického druhu rovněž obsahují olej, který se však využívá jen lokálně. Zajímavostí E. oleifera je poléhavý až vystoupavý kmen. 1.4.2 Ratany Ratan je populární a módní materiál na výrobu elegantního lehkého nábytku a bytových doplňků. Získává se z dlouhých tenkých kmenů ratanových palem. Ratany jsou velká skupina většinou popínavých a trnitých palem, obsahující celkem 13 rodů a téměř 600 druhů. Centrem rozšíření je tropická jižní Asie (druhově bohaté rody Calamus a Daemonorops a menší rody Calospatha, Ceratolobus, Korthalsia, Myrialepis, Plectocomia, Plectocomiopsis, Retispatha), ale ratany najdeme i v Africe (rody Eremospatha, Laccosperma, Oncocalamus a Sclerosperma). Ve Střední a Jižní Americe nahrazuje ratany malý rod Desmoncus, který není s výše uvedenými rody příbuzný, ale má téměř stejnou růstovou formu a strategii. Nejvýznamnější rod Calamus představuje se svými zhruba 350 druhy vůbec nejpočetnější palmový rod.

Ratany svými tenkými a výrazně trnitými kmínky prorůstají okolní vegetací, trny se zaklesávají do kmenů a větví stromů a palmy šplhají vzhůru. Listy jsou pichlavé z rubu i líce a konce listů bývají u některých druhů prodloužené ve zvláštní, hustě trnité dlouhé výrůstky zvané ciry. Pomáhají si i nevyvinutými trnitými květenstvími. Podle dostupné opory mohou ratany měnit směr růstu a vytvářejí obtížně prostupné houštiny. Za povšimnutí stojí také nápadné plody ratanů se zvláštně střechovitě uspořádanými šupinami, které oceňují aranžéři.

Ratanový materiál se podobá bambusu, ale na rozdíl od něj není dutý a je mnohem pružnější a ohebnější. Ratanové palmy se pro sklizeň pěstují především v Indonésii, na mnoha místech světa je však vesničané vyhledávají a těží v lese pro svou potřebu nebo malovýrobu pletených předmětů. Sklizeň bývá velmi obtížná, v Indii a Th ajsku se podetnou kmínky u země, uvážou se na provazy a z houštin je vytahují sloni nebo traktor. Po vytažení se ratany loupou a suší ve speciálních sušárnách. Dále se zpracovávají v horké páře, kdy může být ratan formován do požadovaných tvarů a po vychladnutí a uschnutí si tento tvar dále uchovává. K výpletům a jemnějším dekoračním předmětům se používá ratan štípaný.

+


16 Pa l m y

Podhorská vegetace s početnými ratany na fi lipínském ostrově Mindoro v nadmořské výšce

1200 m.


Obecně o palmách 17

1.4.3 Betel Areca catechu – palma areková je velmi krásná dekorativní palma původem z Malajsie a Filipín. Důvodem jejího pěstování v celé tropické Asii, východní Africe a na mnoha ostrovech však není jen krása, ale především semena. „Arekové oříšky“ jsou totiž nezbytnou součástí betelového sousta, které slouží ve velké části světa jako povzbuzující prostředek navozující příjemné pocity a osvěžující dech.

Betelové sousto se liší podle místa užívání, základem jsou však vždy listy pepře betelového a semena palmy Areca catechu. Často se přidává vápno, gambirovník trpký (Uncaria gambir), někdy také hřebíček, kurkuma, šafrán, dýňová semena, kardamom a další přísady. Sousto se připravuje tak, že se na povápněný list pepřovníku betelového vloží kousek arekového semene spolu s příslušnou přísadou a pevně se zavine.

Účinnou látkou je především arekolin, tedy alkaloid obsažený v nezralých semenech palmy areky. Listy pepře betelového dodávají soustu vůni, silice se uvolňuje díky přísadě vápna. Delším žvýkáním se z arekových „oříšků“ uvolní další alkaloid, arekaidin, barvící sliny rudě a zuby načerno.

Betelová toxikomanie se v Asii stala součástí různých zvyků a praktikuje se již několik tisíc let. Účinky betelu se projevují nejdříve nadměrným vylučováním rudých slin a nepříjemným podrážděním ústní sliznice. Později se dostaví velmi příjemná chuť, žvýkání vyvolává dobrou náladu a odstraňuje pocit hladu a vyčerpání. V Melanésii se betelové sousto žvýká při milování, na Srí Lance v buddhistických chrámech, jinde během léčebných rituálů, při odpočinku, po namáhavé práci a při všech možných jiných příležitostech, kdy si Evropan zapálí cigaretu. Nabídnutí „sousta“ se stalo rovněž záležitostí společenskou a s jeho požíváním se pojí i krásné nástroje (např. kleště na arekové oříšky a umělecky zpracované dózičky na listy i vonné přísady).

Betel se v Asii tradičně užívá i léčebně. Umírněné žvýkání upravuje vnitřní látkovou výměnu porušenou chudou a jednostrannou výživou. Doporučoval se pro zlepšení chuti k jídlu a proti střevním parazitům, především tasemnicím. Při nadměrné konzumaci však vyvolává únavu, tlak na hrudi spojený s pocením, nevolnost i mdloby. Arekové plody se používají také k barvení bavlny. 1.4.4 Jedlé plody a semena Palmy jsou vzhledem ke své značné produkci plodů a semen lákavým zdrojem potravy pro člověka i různé živočichy. Některé druhy palem s chutným oplodím nebo jedlými semeny jsou pro tento účel pěstované, z mnoha jiných, planě rostoucích, se plody pouze sklízí. Ale pozor, existují i palmy mající v oplodí šťavelany, které umějí hodně ošklivě podráždit sliznice, takže ochutnávat každý palmový plod není příliš moudré.

18 Pa l m y

Astrocaryum murumuru

V Americe se často jedí plody několika druhů palem vyznačujících se výrazným

otrněním kmenů a často i listových řapíků. Astrocaryum murumuru se hojně rozší

řil v celé amazonské nížinné oblasti od Venezuely a Kolumbie až do Peru. Dorůstá

výšky 3–10 m. Má šťavnaté a příjemně aromatické plody, je však značně variabilní

a kvalita plodů se dost liší. A. tucuma je bohatým zdrojem vitaminu A.

Bactris gasipaes

S velkou dávkou nadsázky lze tento druh označit za datlovník tropické Ameriky.

Stejně jako u datlovníku není jasné, odkud pochází, ale jeho kultura se ve Střed

ní až Jižní Americe rozšířila a je významnou součástí potravy místních obyvatel.

Dorůstá výšky až 20 m. Plody se vytvářejí na krátkém plodenství pod chocholem

listů, ale nechtěl bych je z palmy sklízet, protože od báze kmene až po špičky listů je

nepříjemně pichlavá. Chutné a velké plody s moučnatou dužninou jsou kuželovité

až téměř kulovité, asi 5 cm velké, ve zralosti červené, oranžové nebo žluté. Nejčastěji

se vaří ve slané vodě, připravují se z nich i kompoty a džemy. Existuje už rovněž kul

tivar bez semen, a dokonce také beztrnný.

Salacca zalacca (salaka)

Celý rod Salacca čítá asi 18 druhů palem, rozšířených od jižní Číny po Jávu – s cen

trem rozšíření na Borneu. Všechny jsou výrazně trnité, většinou s nízkými a rozvět

venými kmeny, mnohdy plazivými, nebo dokonce podzemními. Druh Salacca zalac

ca pochází z Jávy, Bali a Sumatry, kde roste na vlhkých místech pobřežních křovin

a tvoří husté a rozsáhlé pichlavé porosty. Velké plody velikosti a tvaru zhruba fíku

mají hnědou barvu a střechovité uspořádané šupiny. Po oloupání získáme masitou

dužninu světle žluté až růžové barvy. Jejich konzumace je rozšířena v celé jihový

chodní Asii a občas bývají nabízeny i u nás. Jí se buď čerstvé, nebo vařené se solí.

Nypa fruticans

Podrobnosti o této palmě najdete v závěrečné kapitole. Zmínit však musím jedlá

semena, pro která je palma v některých oblastech jihovýchodní Asie dost vyhledá

vaná. Jedí se mladá, nezralá, o velikosti kaštanu, jejich konzistence se blíží pevné

a chřoupavé ředkvičce, jsou značně vodnatá a mají velice příjemnou oříškovou pří

chuť. Stejně jako mladá semena druhu Arenga pinnata se nakládají do cukru.

U většiny dalších palem s jedlými plody bývá nevýhodou jejich malá velikost.

Dozrává jich sice většinou hodně, ale dobré, sladké dužniny obalující semeno je jen

tenká vrstva. Pro příklad uvedu mexický rod Brahea s druhy jménem Brahea edulis

(„edulis“ znamená jedlý) nebo Brahea dulcis („dulcis“ znamená sladký). Američtí

indiáni pojídali i plody dnes často okrasně pěstovaného druhu Washingtonia fi life

ra nebo druhu Sabal palmetto. V některých oblastech Ameriky se pro plody pěstu

je rovněž Aiphanes aculeata. Z dalších amerických rodů můžeme zmínit ještě rod

Obecně o palmách 19

Sya grus s velkými oválnými plody, nejčastější je brazilský druh Syagrus coronata. Plody jihoamerického rodu Butia jsou také velmi chutné – chutí údajně připomínají meruňky. Na Havaji se pojídají plody palem rodu Pritchardia. K trnitým palmám s jedlými plody patří i známé ratanové palmy, například běžný asijský Calamus rotang. Některé palmové plody se sice dají sníst, ale jejich dužnina je výrazně vláknitá, takže platí pravidlo: čím mladší plod, tím lepší ke konzumaci. Dobrými příklady této skupiny je Borassus fl abellifer nebo zajímavé palmy rodu Hyphaene. Je doloženo, že palmové plody nejednou pomohly ztroskotancům.

Kromě dužniny jsou u některých druhů palem jedlá i samotná semena. Nejznámější je samozřejmě palma kokosová. Ve větší míře, byť lokálně se pojídají semena asi 20 rodů palem. Z nejčastějších jsou to opět zástupci rodu Astrocaryum, především druh A. mexicanum, druh Borassus fl abellifer nebo hodně chladnomilná a suchomilná afghánská palma Nannorrhops ritchiana. Také semena palmy Jubaea chilensis, známá pod názvem coquito, patří ve svém regionu k oblíbeným. Jsou kulatá, veliká zhruba 2–3 cm a mají lahodnou, mírně oříškovou chuť. Velmi dobrá a sladká semena, podobná ořechům, má pozoruhodný andský rod Parajubaea. 1.4.5 Ságo Ságo je škrobnatá hmota získávaná ze středu kmenů některých druhů palem. Palma se musí nejdříve porazit, což znamená záhubu celé rostliny, která si svou zásobu škrobu na horší časy, případně kvetení shromažďovala marně. Kvalita sága se liší druh od druhu, stejně jako výtěžnost.

Ačkoliv existuje více rodů palem obsahujících ságo, hlavním druhem je ságová palma Metroxylon sagu. Pochází z Moluk a Nové Guineje, ale pěstuje se i jinde. Její kmeny rostou 15–30 let, poté vykvétají pětimetrovým květenstvím a odumírají. Pro sklizeň sága je ideální doba těsně před kvetením, kdy má palma hodně zásobních látek. Kmen se rozřeže, surová dřeň se v kusech vydlabe a nadrobno nastrouhá nebo nadrtí. Proplavením vodou se odstraní tuhá vlákna, aby zůstala pouze jemná škrobová usazenina. Vzniklý, nepříliš trvanlivý škrob nahrazuje v tropech obilnou mouku. Připravují se z něj různá jídla, především však kaše zvaná papeda. Aby bylo možné uchovat ságo delší dobu, zpracovává se a suší na tzv. perlové ságo. Jeden strom dává přibližně 200–450 kg dřeně, v níž je obsaženo asi 40 % škrobu. Odpad se využívá jako krmivo pro prasata a drůbež. 1.4.6 Cukry Z mízy některých druhů palem lze krystalizovat tmavý a hrubý cukr. Podle odhadů se v jižní Asii ročně spotřebuje až 100 tisíc tun palmového cukru, především z rodů Arenga, Caryota a Borassus. Tekutina se obvykle získává odříznutím květenství. Obsah cukru bývá proměnlivý, ale může být až 16 %. Dva nejpoužívanější druhy jsou Borassus fl abellifer a Arenga engleri. První jmenovaný dává 3–4 l tekutiny denně,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist