načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pálenka -- Prózy z Banátu - Matěj Hořava

Pálenka -- Prózy z Banátu

Elektronická kniha: Pálenka
Autor: Matěj Hořava
Podnázev: Prózy z Banátu

Autobiograficky laděný soubor povídek, které se většinou odehrávají na území rumunského Banátu, kde žije česká menšina. Souborem krátkých próz se vine příběh učitele, který ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 120
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-749-1404-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiograficky laděný soubor povídek, které se většinou odehrávají na území rumunského Banátu, kde žije česká menšina. Souborem krátkých próz se vine příběh učitele, který odchází do vzdáleného Banátu, aby zde učil české děti - a především zapomněl na to, co ho v životě potkalo. Banát se pro kantora stává přechodnou zastávkou, která ho okamžitě zaujme svou divokou přírodou, nehybně rozpáleným nebo naopak mrazivě záludným klimatem i rázovitými postavami. Hlavní hrdina, jenž je do jisté míry autorovým alter egem, bloudí rozeklanou krajinou, setkává se s pozůstatky různých kultur, s místními tradicemi a zvyky. V lyrických kapitolách poznává sílu lidí, kteří tu našli smysl své existence, sleduje jejich soustavný boj s obdělávanou půdou, dřinu, po níž přicházejí i chvíle štěstí a uspokojení, jež může představovat i zdejší proslulá pálenka ze švestek či moruší. Hutná místní kořalka mnohokrát zažene učiteli pochmurnou náladu, nezbaví ho ale stínů minulosti. Zas a znova se v autorově paměti vynořují obrazy, které ho vracejí do české, bavorské i bretaňské krajiny, do míst, kde prožil dětství, studijní léta a první i pozdější lásky. Povídky jsou jazykově náročným pokusem o ztvárnění jednoho nedokončeného lidského osudu, který se náhle ocitl uprostřed podpálených strání, kamenitých prašných cest, uprostřed společenství, projevujícího se jak napjatými a vyhrocenými vztahy, tak i vzájemným pochopením a svorností.

Popis nakladatele

Rumunsko. Banát. Odlehlé hory nad Dunajem. Vesničky, v nichž už téměř dvě století žijí čeští krajané. Svět, ve kterém se zastavil čas. Do jedné z těchto vesnic přijíždí mladý učitel z Moravy. Přijíždí, aby zapomněl. Ale každodenní realitu venkovského života a nesmělé pokusy začlenit se do uzavřené komunity mu postupně čím dál tím více zastiňují právě neodbytné vzpomínky. V odloučenosti a samotě, uprostřed omamných banátských scenerií jako by náhle každá maličkost upomínala na dětství, trpká léta strávená v gymnastické tělocvičně, ztracené ženy, cesty, útěky...

Matěj Hořava (1980) přichází s meditativní, autobiograficky laděnou a stylisticky vytříbenou prózou. Fragmentární kapitoly se postupně spojují v mozaiku, která zobrazuje jeden nevšední osud, jeden svérázný způsob existence.

(prózy z Banátu)
Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Pálenka -- Prózy z Banátu" doporučujeme také:
 (e-book)
IMAGO. Ty trubko! IMAGO. Ty trubko!
 (e-book)
Ostrov Ostrov
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

matěj hořava pálenka

prózy z banátu

host

boží posel

podpálené stráně salto mortale

hříbě a bouře

paměť a vítr

pálenka

povídej, babi, jaks byla malá sídliště sedim sám v rozmlácenym autobusu

tvář samomluva

teď nikdy

matka a dcera

pláč

mezi rozházenými kostmi

první akáty stádo

melodika

hlasy

podobnosti

krátká zastávka

toušeň

dům na pobřeží

pod přezrálou révou

na benzínce

mantelfrau

nemá šanci

mráz

druhý polibek


7 boží posel

Po banátských vršcích není radno chodit za bouře: blesky tu

nejsou k lidem zdaleka tak lhostejné jako v moravských či

bavorských vlídných rovinách... Ve škole mi kdysi dvě dcerky

hospodské Marje vyprávěly, jak si jejich dědu odnesl Boží

posel: když šel za bouře z pole, s vidlemi na rameni. Poprvé

jsem tehdy slyšel to uctivé označení: Boží posl.

O pár let později si Boží posl odnesl právě Marjiny

dcerky. Šly po  nedělním obědě natrhat první třešně; až

do té stráně za křížkem, odkud již lze dole spatřit blyštivou

vodu Dunaje stísněného skalami. Od Srbska se náhle při‑

hnala bouře a dívenky (schované pod tím voňavým, zmok‑

lým, rozkošatělým stromem) srazil blesk jednou ranou (rok

poté se mi zatočila hlava, když jsem si uvědomil, že trhám

a jím třešně právě z toho stromu; třešeň přežila se šrámem

a  polámanou větví).

Na pohřbu plakala celá ves, včetně faláře. Koně táhli

vůz s dvěma bílými rakvičkami prašnou cestou ke krchovu

ve stráni; včely bzučely v dopoledních květech a nebe bylo

průzračně čisté; chlapi se potili a nevykládali si cestou jako

o jiných funusech; dívenkám se zvrtaly kotníky ve vysokých

botách na  podpatcích; a  ženské zpívaly falešně, strašně

falešně...

Až nedávno mi Marje vyprávěla, jak své dcerky

(Bože, právě ona!) našla: tvářičky prý měly bílé, nepopále‑

né; jen na hrudníčku a pod koleny měly červenou čmouhu;

a byly (prý jako ostatní bleskem zasažení nebožtíci) vyzuté


8z parádních nedělních botiček, které už na svou cestu nepo‑

třebovaly, ale které jim — Marje a její máma — přesto ještě

za dva dny obuly, než je uložily do rakví...


9 podpálené stráně

Kráčím hořícími stráněmi. Opojná vůně spálené trávy, spá‑

lených květin, opojná vůně popela a dýmu. Rudé jazyky pla‑

menů šlehají vlevo i vpravo; chvějí se na horizontu i za mými

zády. Nahoře nad dýmem třepe křídly luňák (nevím, co je to

za dravce; ale zde v banátských stráních mají Češi pro dravce

jediné jméno: luňák; a já jsem to slovo pojal do svého jazyka;

vznítilo se ve mně to překrásné slovo: jiskřičku z dávné, za‑

pomenuté Čelakovského básně rozfoukal v plameny zdejší

jazyk; vlastně tak starý jako ten Čelakovského)... Nad dýmem

třepe křídly luňák a v průrvách mezi hrby kouřem probliká‑

vají jiskřičky dunajské hladiny...

Když jsem poprvé narazil na podpálené stráně, byl

jsem zaskočený, ba znechucený; zdálo se mi to barbarské,

tvrdé: ten oceán plamenů valící se po hřbetech strání; lidmi

úmyslně rozdělaný, ale naprosto neovladatelný... Postupně

mě ty zapálené pláně začaly opájet (mám v kapse pravda i pla‑

catku pálenky; ale — přestože si občas skutečně loknu — to

opojení pramení z ohně suchého, tvrdého, rudého); to bar‑

barství, ta chuť popela (ne vůně, jdete‑li zapálenými stráně‑

mi, dým a popel vám vniknou až do úst, je to chuť popela,

chuť dýmu, ne už pouhá vůně: ach Bože, kéž bych byl někdy

schopen popsat právě tu nepatrnou hranici, kdy se vůně pro‑

lomí v chuť), ten žár, to beznadějné zatracení stébel, kvě‑

tin, nebohého hmyzu... Posedla mě ta dětská opilost: jako

dítě jsem přece házel do ohně hrsti suché trávy, pálil jsem

květy orobinců (když jsme si hráli, že kouříme doutníky),


10do popela jsem zahrabával brambory a nejradši jedl ta spále‑

ná, dočista zuhelnatělá místa... Zde se posedlost ohněm vrá‑

tila; ne nějaká chorobná, žhářská; ale ta dětská, lidská... Bez ohně zde nelze přežít... V zimě jsem den co den rozdělával a udržoval oheň jako největší poklad; na učil jsem se místní

praktiky rozdělávání ohně: i ty mi zpočátku přišly barbarské; ale teď: oheň v kamnech rozdělávám buď odraným středem

kukuřičného klasu namočeným do nafty, nebo odřezkem

z gumové duše... I jiné — pro lidi z měst hrůzné — slavnosti ohně jsem si oblíbil: o čarodějnicích se do jam nahází spousty

pneumatik a černý dým se vznáší nad kopci; rozjívené babky

v krojích z devatenáctého století škemrají po dětech polo‑

vystříkané spreje a házejí je do plamenů: třesk, třesk, prásk,

prásk. Jozifku, Lojziku, dejte mi eště jeden špraj, prosí bezzubý‑

mi rozesmátými ústy bába, v očích plameny, dětské plameny...

Kráčím podpálenými stráněmi. Točím se kolem dokola

(luňák se stále vznáší kdesi ve výši, nad dýmem, třepe kříd‑

ly, rychle třepe křídly); a náhle na mě padne tíseň; točím se,

točím: a plameny jsou všude. Stojím uprostřed podpálených

strání a není kudy uniknout. Už se netočím, stojím; chuť po‑

pela mi v ústech hořkne; dým už nevoní, ale dusí; neklid se

ve mně svíjí jako pálené stéblo... Necítím už i pachuť spále‑

ných šatů, masa a vlasů? Necítím už i hrůzu vřící krve? Kašel:

to, co jsem před chvílí lačně vdechoval, právě to teď prudce vy‑

kašlávám... Je třeba se uklidnit; vytřít na chvíli popelnaté slzy

z očí a ještě zkusit najít únikovou cestu... Támhle, ano támhle;

támhle na tom hrbu směrem k Dunaji: bílá kamenitá prašná cesta, ta jistě nebude hořet; a — ano, támhle, támhle před tou

vlnící se stěnou plamenů vede snad ta bílá stuha i na tento za‑

tím neplanoucí ostrůvek zeleně... Luňák kamsi zmizel; stírám

si z čela pot a saze, slaná chuť slz se mísí s chutí popela; vyrá‑

žím rychle směrem k bílé cestě, po trávě ještě zelené, i po té černé (křupavé, tenoučké jako vlasy černovlásky); a srdce se

ještě nezklidnilo; buší a buší, rozpálené neklidem a nadějí...


11 salto mortale

Ta děčínská tělocvična, ve které jsem se poprvé vrhl nazad, do neznáma, jakoby na hlavu; ta věčným oblakem magne‑ siového prachu prostoupená tělocvična už dávno nestojí: shořela, shořela kdysi v osmdesátých letech; nevím proč, snad někdo hodil sirku do jámy s nařezanými pruhy mo‑

litanu (do těchto jam šlo padat i na hlavu; do těchto jam

se šlo zahrabat a předstírat neexistenci, nepřítomnost, ne‑

bytí: nadějné a vysoce hořlavé jámy). Bylo mi pět nebo šest

let, za oknem smog podzimního Děčína a brzy padlá tma;

duhové kruhy kolem velkých lamp (bylo třeba přivřít oči; duhy se nezjevily tak lehce jako u světel v bazénu); a já jsem se vrhnul do toho — dosud neskočeného — cviku; a ani jsem

netušil jak, náhle jsem po zatmění a čmouze světel stál zase

na nohou; vrhnul jsem se do neznáma, ještě k tomu pozadu, do slepoty: a stál jsem na nohou; kdosi zatleskal; kdosi spad‑

nul z bradel; bílý prach magnesia se nekonečně vznášel tou dnes už dávno na popel spálenou budovou; mé první salto

z místa, salto dozadu; to absurdní přetočení se nad zemí s nečekaným dopadem na nohy...

Když jsem pak z tělocvičny odjel, skákal jsem toto sal‑

to každý den mnohokrát: k radosti či údivu obyvatel severo‑ českého sídliště; spolužáci ze školky za mnou chodili a ža‑ donili, abych je to naučil; nosili mi umělohmotné vojáčky,

modely pistolí, nože; učitelky ve školce omdlévaly a stěžova‑

ly si den co den mojí mámě... Skákal jsem na trávě, na betonu,

na filci či parketách sídlištní tělocvičny, na kobercích cizích bytů (to už bylo o pár let později, když jsem začal chodit do školy a po škole do bytů svých kamarádů); skákal jsem

salta ve staré vile, v níž mě scvrklá, a přece prvorepubliko‑

vým šarmem vše převyšující dáma, neodsunutá Němka, učila

hrát na klavír (Mein Gott, mein Gott, vzdychala strachem);

skákal jsem na školních chodbách; v létě na antuce (u stěny,

do které jsem jako o život celý den mlátil tenisákem); ská‑

kal jsem pozadu do vod bazénů, koupališť, rybníků, lomů...

Pak se vše zlomilo; spadl jsem po hubě na  jižní Mora‑

vu, do nevlídnosti, do jakési tiché a neprodyšné (a hlavně

neroztříštitelné) hrůzy; náhle jsem se ve vzduchu točil víc a více, výš a ve větších děsech; ten starý, malinký skok do ne‑

známa byl najednou čímsi dávným, vzdáleným, dětským; dospíval jsem v prachu a řevu tělocvičny na ulici Leninově,

na ulici Kounicově, a nevytáhl jsem z krabičky sirku, neškrtl a neponořil ji do jámy naplněné nařezaným molitanem: a tak jsem dospěl... Salto jsem však skákal dál; to dětské,

nedospělé, to dávné, z dálek přivezené salto: k úděsu a údivu dívek a žen jsem skákal opilá salta v hospodách, v divadel‑

ních klubech (potom i na jevišti jako klaun; miloval jsem divadlo, a na prkna jsem se dostal jen a jen kvůli tomuto

prachmizernému saltu); opilejší a opilejší, skákal jsem pa‑

radoxně čím dál jistěji a pevněji; den se neobešel bez opití:

opití bez salta... Snažil jsem se něčeho dosáhnout: učinil

jsem marné nápory na hudbu, slova, ženy, umění: všich‑

ni ale hned prokoukli naprostou bezcennost mých snah; a když už šlo nejvíc do tuhého, když už nebylo čím se před‑

vést, když už nešlo vytáhnout z rukávu nejen žádný falešný

trumf, ale zkrátka vůbec nic: tehdy jsem se náhle vrhal po‑

zadu do neznáma: skok a údiv; přihlížející dětsky otevřeli

ústa dokořán; žádná slova, žádné umění, žádné příběhy:

nic nedokázalo to, co tento pitomý, bezcenný, dávný dětský

trik; muži mě náhle plácali po ramenou; ženám přece jen aspoň trochu potemněly oči... Škrtám sirkou v tomto lednovém dni; ve velkém bílém stavení; škrtám sirkou a podpaluju uřezaný kus pneumatiky:

nořím jej do tmy kamen mezi třísky, a ty (dá‑li Bůh) podpálí

vlhké, ještě příliš živé habrové dřevo; škrtám sirkou a chtě

nechtě si představuji plamínek padající do tmy mezi molita‑

ny... Dnes ráno jsem běžel do školy ještě za tmy (po kolena

ve sněhu), ani jsem nezavlažil; a teď, odpoledne, po návratu

z únavného učení, je tu zima jako v morně. Škrtám sirkou,

hledím do tmy kamen; dřepím: a kotník mě trochu bolí: to

jak jsem dopadl: sice dobře, přímo na nohy, bez úkroku do‑

předu či stranou (říkávali jsme tomu ustát salto), ale nohy

už přece jen zestárly, odvykly skokům... Salto: dnes: po tak

dlouhé době a zde: sázka: sázka s kluky z osmé třídy: naučí‑li se konečně vyjmenovaná slova po b, skočím já salto z místa;

kluci se naučili, do třídy se nahrnuly všechny děti od nej‑

menších po nejstarší (už není tak těžké nacpat je do jedné

třídy; vymíráme tady celkem rychle); nevěřily. Stoupl jsem si před tabuli a skočil: po dlouhé, dlouhé době mé tělo opsa‑

lo ve vzduchu kruh, po dlouhé době jsem se vrhnul pozadu

do neznáma: dopadl jsem na nohy, bez problémů (kotník

rozbolel až později); dětské pusy se otevřely v údivu, nad‑

šeném křiku; nevěřícné štěbetání rozechvělo třídu; osmáci, s kterými jsem se už i popral, náhle zvážněli, zvlídněli; vši‑ chni okamžitě chtěli, abych je učil a učil (salto samozřejmě,

ne učební látku): kluci, holky, všechno se ke mně hrnulo, ta‑

halo mě za rukávy; pětiletý Karlík ze školky (blonďatý a ma‑

linký: jako já tehdy, jako já v děčínské tělocvičně, jako já po­

prvé) stál vtlačený do rohu třídy, u kamen: oči dokořán, pusu dokořán, nosní dírky dokořán, a jako ve snu náhle dětským ochraptělým hláskem vydechl: Paninko Márja, salto mortale.

14hříbě a bouře

Dnes jsem potkal v polích strejčka Józu. Nejprve jsem viděl

jen postavičku na hnědákovi; ale postupně mě dohnal: dě‑

dula o hlavu menší než já, rozkročený na nesedlaném hně‑

dém koni. Za ním šla černočerná klisna a divoké hnědočerné

hříbě, klisnička (Józa říká řebečka). Strejček Józa si nedal

říci: slezl z hnědáka, posadil mě na něj, sám si vlezl na čer‑

nou klisnu: a jeli jsme k jeho poli; ke srázu, obrovskému

skalnatému srázu, kterým celá krajina padá do krasové pro‑

pasti. Neviditelný potok dole se řítí a řítí; jen chvíli: a vpadne

do hnědozelené vody Dunaje... Jeli jsme k jeho poli; řebeč­

ka — se zvonkem na krku — nabíhala hravě na psíka, a psík

rozjíveně štěkal a cvakal jí zuby u kopyt... Bylo horké říjno‑

vé odpoledne; měl jsem žízeň (pil jsem před tím u directo­

ra ohřívanou vinnou kořalku s medem), ale strejček Józa

s sebou měl jen slabou pálenku... Srkali jsme ji u jednoho

z obrovských krasových závrtů; koně se procházeli volně

kolem: tmaví, leskle tmaví, s obrovskýma, tmou svítícíma

očima. Strejček Józa seděl v nazlátlé trávě: na sobě modrou

promaštěnou košili, placatou čepici na hlavě; seděl v nazlát‑

lé trávě, pravou rukou (dva prsty mu na ní chyběly; snad

úraz z antracitových dolů, snad dílo kořalky a cirkulárky)

mi podával láhev s cuikou a bezzubými ústy vykládal a vyklá‑

dal: páté přes deváté: děti utekly do Čechách; do támhletoho

závrtu (strejček Józa říká do týle jámy) vysází pšenici; bolí

ho noha: ne ta na dvakrát přeražená, ta druhá: jak se při

chůzi stále zapíral o tu zdravou, nakonec si ji zmrzačil víc než tu přeraženou; řebečku prodá, ale budou mu muset — ti

zavšivení Rumuni (strejček Józa říká Valaší) — podepsat, že

ji nepošlou na jatka... Žvaní a žvaní; kořalka stoupá do hla‑

vy; slunce klesá, brzy, podzimně... Strejček Józa nakonec

přiváže hnědáka ke stromu na dně závrtu; klisnu a řebečku

nechá na volno: ty prý neutečou, budou se pást až do rána...

Odcházíme: strejček Józa belhavě, já rychle; jdu opile přes

hrby, závrty, cesty; jdu ke svému bílému stavení... Večer jsem

potkal strejčka Józu znovu; na bufetě; šel jsem si jen koupit

kávu na ráno; nocí se blýskalo, přicházela bouřka. Ptal jsem

se ho, neutečou‑li mu koně v tom hromobití, nebudou‑li se

bát. Kdepak. Prý jsou zvyklí; zalezou si na dno závrtu, aby

na ně nemohl vítr a déšť...

Bouře lomcuje nocí; déšť, vítr, hromy a blesky: krajina,

stavení, nebe, vše se třese, třeská, tříští. Stromům mokne do‑ sud zelené listí; chvějí se deštěm a strachem z úderu blesku.

Nemohu spát. Nebojím se burácení hromů: přivykl jsem již

zdejším bouřím, i těm podzimním, ba i zimním... Nemohu spát. V duchu si představuji to mladičké hříbě: jak pobíhá

promoklou trávou závrtu, v třeskotu a záblescích; jak se mu

tmavé oči a zmoklá srst lesknou v přívalech blesků; jak či‑ chá měkkými nozdrami oheň a síru nedalekého spáleného stromu; jak pobíhá a všemi smysly třeští vstříc té první bouři svého doposud krátkého života...

16paměť a vítr

Věřil jsem, že ovládám vítr; jako malý kluk ve školce jsem

věřil, že ovládám vítr. Hlavně v tom prvním podzimu paměti;

v tom podzimu, který už se nepropadl do prázdna, který tu

už zůstal; který zde stále je... Děti ve školce; drsné sídliště

severočeského města s příznačným názvem Sever: a já hýbu

větrem, poroučím větru, kterým směrem má fičet: zda přes

louku k sopečným vrchům, nebo naopak od sopek směrem

k panelákům... Sbíráme listí; jako úkol sbíráme listí v par‑

ku; a já doběhnu až k tomu altánku: a tam se to stane: tam to

přijde: paměť a vítr... Stojím v altánku severočeského města;

opodál se jiná děcka prohánějí po prastarých povalených

náhrobcích židovského hřbitova (některé občas zkouší od‑

drolit z pískovcových balvanů hebrejská písmena: hebrejská

písmena za nehty dětských prstů); stojím v altánku, ruce

plné do ruda zbarvených javorových listů: vzduch je svěží,

i když voní tlením; vzduch je čirý a altánek kouzelný (ač

ve skutečnosti zohyzděný močí a zvratky ožralců); ze tmy

zapomnění vběhnu náhle do ostrého světla paměti: vnořím

se do altánku, který již nemizí, který již zůstává... Jdeme pak

všichni k louce, ke kolejím; pobíháme kolem plané jablůňky

a jíme malinkatá trpká jablíčka; a já vím, že hýbu větrem;

a netuším, že jsem se vnořil do paměti, že nepominu, ani

po letech v podzimu banátském; že nepominu, že budu stát

v tom altánku, ač už budu v úplně jiné tlející stráni... Co to

zase zkusit? Co opět zkusit pohnout větrem; otočit jej: aby

začal náhle vát proti proudu Dunaje; aby se řítil směrem k srbské hranici; aby rozvířil spadané listí protější stráně a tančil ve vírech mezi kapličkami Křížové cesty... Podzim,

vítr, paměť; altánek, který asi už dávno není; listí, které ze‑

tlelo, a přece nikdy nezahyne; mé ruce se zmenšují: dlaně

jsou čím dál tím menší v poměru k rudému javorovému listu;

a vítr poslouchá, vítr mě poslouchá: listí víří mou strání: dáv‑

né severočeské listí pohlcené dnešním, banátským větrem...

18pálenka

Švestkový sad padá dolů z hřebene; ze samého hřebene padá

dolů strmou strání tento od všech vsí zhruba stejně vzdálený

sad švestek či kulovatek (nerozeznám je od sebe tak bezpečně

jako místní; rozeznám je až podle plodů: jde‑li, nebo nejde

dužina lehce od pecky). Snad patří k některé z rumunských

salaší, kterými jsem procházel (vykulené děti a řvoucí psi;

ostražité ženy a prádlo na šňůrách natažených mezi ovocný‑

mi stromy; dobytek a vysoké, na kůl naražené kužely slámy,

tak typicky balkánské; muže jsem nikdy na salaších nespat‑

řil: snad někde po lesích kácejí habry, kradou dřevo, číhají

na divou zvěř; snad někde v barech u Dunaje roztáčejí tu

hrstku peněz, kterou si kdesi vydělali)... Za chvíli dozrají

švestky či kulovatky; dole u Dunaje už je vše zralé; tady to trvá

déle; ale přesto cítím: už za malou chvíli. Snad ještě dnes.

Nevím; nestál jsem nikdy u stromu a nesledoval, kdy přesně

je plod zralý... Dozrají švestky a vesnicí zaplanou výhně ka­

zanů; hlavně toho velkého; toho Haškojc. Valaši, Češi, Srbáci:

všichni k němu budou jezdit se sudy kvasu na vozech; a po‑

tom budou u kazanu popíjet čerstvou pálenku a zpívat a smát

se: zlaté zuby budou zářit dýmem prosyceným babíletním

podvečerem; radost, čirá radost... To první léto jsem tam

pil pálenku s directorem; zíral jsem na oheň a velký mědě‑

ný kotel. „Už jste někdy něco takovýho viděl, pane učiteli?“

ptal se mladý Véna Haškoj. „Ne.“ Potácel jsem se pak svým

velkým bílým domem, svaté obrazy mi pulsovaly před oči‑

ma; vše se chvílemi ztrácelo v mlze, rovnováha nečekaně

19 mizela a nečekaně se vracela. Myslel jsem, že jsem otrávený;

myslel jsem, že slepnu. Seděl jsem v chladné zářijové noci

na schodech do stavení a třásl se strachem... Druhý den mi

bylo lépe než kdy předtím. Cítil jsem se jako znovuzrozený...

Pálenka ze švestek a kulovatek; to je krev tohoto kraje... I teď

mám s sebou láhev a občas usrkávám... Na každé z těch sa‑

laší jsou sudy, demižony, kanystry nebo láhve s pálenkou...

A i tady, tady na hřebenech, nečekaně mezi dvěma habrový‑

mi lesy: i tady náhle padá dolů strání sad plný dozrávajících

švestek či kulovatek... Dozrávají u domů, v obřích závrtech

v polích (místní jim říkají prostě a krásně jámy), dozrávají

u cest, u krchova, u kostela... Divoká krev tohoto kraje: opoj‑

ná i zkázonosná; napájející i jako oheň požírající; rozproudí

řeč i zboří svět křivým slovem; napřáhne ruku k přátelskému

stisku i ke stisku hrdla ve víru polonevědomé rvačky; vyta‑

huje z hrobů pravěké vzpomínky a do plamenů háže, co se

přihodilo včera... Dobro, či zlo, zde nelze rozhodovat: pálen‑

ka, ta pohostinná, kterou vám nabídne každý sedlák v poli,

když se lopotí za propoceným plavohřívým koněm; pálen‑

ka — ta samá, ze stejné láhve — se pak podepíše podlitinami

na tváři jeho ženy a dětí (švestkové podlitiny; dozrávající

kulovatky kolem očí)...

Nečekaný sad dozrává; přichází podvečer; zasnil jsem

se v trávě pod švestkami, zasnil jsem se s láhví v ruce; a teď

už vím, že nezvládnu dojít na noc ani do jedné ze vsí, mezi

nimiž jsem: ani do té na hrbech a vršcích, z které kráčím; ani

do té v průrvě kolem krasového potoka, do té, v níž stojí mé

bílé stavení. Stmívá se a já bych nikdy netrefil tmou habro‑

vých lesů; snad bych zabloudil na některou z rumunských

či srbských salaší, kde by mě potrhali rozzuření velcí psi...

Je třeba vyndat z batohu těžký pršiplášť, zabalit se do něj

a přečkat noc zde. Vyjdou hvězdy; padne horský zářijový

chlad: budu sedět, snad občas upadnu do lehkého spánku;

budu snít; a budu pít pálenku...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist