načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paladero: Město nikdy nekončící noci – Steven Lochran

Paladero: Město nikdy nekončící noci

Elektronická kniha: Paladero: Město nikdy nekončící noci
Autor: Steven Lochran

V Jezdcích z Říše Hromů musel Joss čelit čarodějnicím, krvežíznivým monstrům, a dokonce vlastním druhům Zavázaným Mečem, aby dokázal, že je hoden stát se paladerem. Nyní jsou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 333
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace: Jeremy Love, Milenko Tunjic
překlad: Eva Kadlecová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2238-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V Jezdcích z Říše Hromů musel Joss čelit čarodějnicím, krvežíznivým monstrům, a dokonce vlastním druhům Zavázaným Mečem, aby dokázal, že je hoden stát se paladerem. Nyní jsou Joss a jeho druhové připraveni zahájit první fázi výcviku. Avšak dříve, než na něj stihnou dorazit, napadnou jejich město hroziví piráti, kteří unesou velkou část obyvatel včetně Jossova nejlepšího přítele Edgara.

Popis nakladatele

Absolutně vzrušující kniha, kterou nedokážete odložit!.

V Jezdcích z Říše Hromů musel Joss čelit čarodějnicím, krvežíznivým monstrům, a dokonce vlastním druhům Zavázaným Mečem, aby dokázal, že je hoden stát se paladerem. Nyní jsou Joss a jeho druhové připraveni zahájit první fázi výcviku. Avšak dříve, než na něj stihnou dorazit, napadnou jejich město hroziví piráti, kteří unesou velkou část obyvatel včetně Jossova nejlepšího přítele Edgara.

Zařazeno v kategoriích
Steven Lochran - další tituly autora:
Paladero: Jezdci z říše hromů Paladero: Jezdci z říše hromů
 (e-book)
Paladero: Jezdci z říše hromů Paladero: Jezdci z říše hromů
Paladero: Město nikdy nekončící noci Paladero: Město nikdy nekončící noci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paladero

Město nikdy nekončící noci

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Steven Lochran

Paladero: Město nikdy nekončící noci – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


st e v e n lo c h r a n




st e v e n lo c h r a n

CPress

Brno

2018

steven lochran

MĚSTO

NIKDY NEKONČÍCÍ NOCI


Maxovi

Vítej na světě, synku


7

1. kapitola

Osamělý muž

K

útoku došlo těsně před půlnocí. Piráti do městečka

v  Srpkové zátoce pronikli tak tiše, že je nikdo neviděl

přicházet. Všimli si jich, až když se s tasenými zbraněmi vrhli do  zástupu nočních hýřilů a  prorazili si jím krvavou cestu, než začali plamenoděly podpalovat doškové střechy. Pak mezi výkřiky hrůzy zaburácel hrubý, strašlivý hlas: „Seberte všechno, co unesete! Bůh Stínů musí dostat svou oběť! “

Jakkoli z  těch slov odkapávala hrůza, Joss neměl čas

o tom přemýšlet, protože už pádil ke stájím, v jedné ruce bič a ve druhé meč. Meč vítězů byl víc obřadním předmětem než zbraní určenou k boji. Ale Joss se rozhodně mohl spolehnout, že protne každého, kdo by ho snad chtěl zastavit. A  bič měl proto, aby k tomu vůbec nedošlo.

Všude kolem sebe viděl prchající měšťany. Panika je proměnila v  prudkou řeku, která ho vlekla a  strhávala do  všech směrů. S  velkým úsilím si nakonec probojoval cestu k  malé boční uličce. Na  druhém konci už viděl stáje, ponořené do stínů a zcela nezasažené zavládnuvším chaosem.

Teprve když už měl stáje téměř na dosah, vyskočila z temnoty ta postava. Byl to muž oblečený stejně jako jeho druhové: kroužkové brnění vyrobené z korýších krunýřů, natažené pod bronzovým hrudním plátem, skvrnitém od  slané vody. Jeho helmice měla stejný rezavý odstín a  její štít se skleněnými výdutěmi očí a zubatým mluvítkem vyvolával dojem stvoření z  mořských hlubin. Svíral rukojeť dlouhého kovového válce, k němuž byla připevněna veliká nádrž a u hlavně mu pableskovaly plamínky.

„Odhoď zbraně!“ zavrčel pirát zpoza hledí a stočil prst kolem spouště. Noc se projasnila prskající tryskou ohně. „Hned!“

Joss chvíli uvažoval o plamenodělu a osamělém muži, který ho třímá. Ohlédl se na  panikařící měšťany a  jejich hořící domovy. Pak se obrátil zpátky k pirátovi.

„Myslím, že asi ne,“ řekl a zdvihl meč.

2. kapitola

Rána z kuše

do prsou

O něco dříve...

S

láma doškové střechy chřoupala pod Jossovou vahou

a píchala ho do dlaní, když se po ní sunul. Zamrkal, aby

oživil oči po spánku, a zachvěl se pod dotekem časně ranního větříku vanoucího nad Srpkovou zátokou.

Byly to teprve dva týdny, co se vrátil z  Cesty se svými

druhy Zavázanými Mečem, Drakem a Hrdinou, a se strachem z vyhlídky, že jim Rada Velmistrů odepře zbytek výcviku. To se však nestalo. Místo toho bylo schváleno pokračování jejich učení, i když ne bez dlouhého a bolestného rozmýšlení. Zvlášť Velmistr Eno vypadal velice kysele, když aspirujícím učňům popisoval, co teď před nimi leží.

„Zařídíme u  vašich řádů všechny nebytnosti potřebné k  zahájení vašeho řádného výcviku. Společně se budete učit složitějším nuancím jízdy, shánění zvířat a práce se zpívajícím mečem. Považujte za  své štěstí, že jste přišli z  tak rozličných končin, protože tím získáte širší škálu vědomostí. Jste-li chytří, budete mlčet, pozorně poslouchat a učit se.“

Tato poslední rada byla bezpochyby určená přímo Jossovi, vzhledem k  tomu, jak ho Velmistr Eno probodával očima, když ji vyslovil. A přesto Joss nedokázal odolat nutkání vyptávat se dál.

„Který z  řádů bude první, můj pane?“ zeptal se a  dával přitom dobrý pozor, aby si zachoval vyrovnaný a uctivý tón.

Provokovat toho starce bylo to poslední, co si přál, ale svou nedočkavost už už začít prostě nedokázal ovládnout.

„Hvězdnatá pole,“ odpověděl Eno se skřípěním zubů a Drake, který stál v  pozoru vedle Josse, se znatelně narovnal v  zádech. Jeho bledá tvář se proměnila v masku dokonalého sebeovládání, až Josse napadlo, jak se jeho přítel z toho, že se má vrátit domů, asi cítí. „Sezóna strávená sháněním mamutů by měla posloužit jako solidní základ ke všemu, co se od vás bude očekávat.“

Velmistr pak pokračoval popisem všech cestovních a ubytovacích záležitostí, které pro ně budou zařízeny, a také se zeptal, jestli mají druhové někoho, koho by chtěli jmenovat svým stevardem, mladšího učedníka, který by jim po  celý výcvik pomáhal. Byla to navýsost nevděčná role, která však poskytne učedníkovi velkou výhodu, až nakonec požádá, aby mohl sám vyrazit na Cestu. A Joss znal jednoho dokonalého kandidáta. Připadalo mu jedině správné navrhnout jeho jméno po  tom všem, čím spolu prošli, nejen na  Ranči Kulatý štít, ale také když Joss začal usilovat o to, stát se konečně paladerem.

Eno jeho návrh naštěstí rovnou nezamítl a  místo toho odpověděl, že bude vzat v úvahu. Tím jejich audience skončila a učňové Radu opustili, jen aby narazili na Sur Verity, čekající v předsálí. Její tvář se kolem pásky přes oko kroutila do výrazu, jejž Joss za celá ta léta, co sloužil jako její učedník, spatřil jen při několika vzácných příležitostech. Vyjadřovala obavy.

„No?“ vybídla ho.

„Začneme sezónou výcviku na Hvězdnatých polích,“ odpověděl Joss a čekal přitom, že její odpověď bude stejně mrzutá, jako když Lord Malkus, hlava jejich řádu, navrhl Josse jako kandidáta Ranče Kulatý štít na  Cestu toho roku. Snad se zachová přezíravě a bude lamentovat nad tím, oč tvrdší býval trénink, když Zavázaných Mečem byl tucet nebo víc a trénoval je stejný počet paladerů. Dalo se také čekat, že mu sdělí další svá pochmurná a tajemná varování, z nichž Josse zachvátí nejistota ohledně vlastních schopností a šancí na úspěch.

Ona však nic z  toho neudělala. Místo toho její starostlivý výraz ještě potemněl.

„Hvězdnatá pole?“ opáčila. „To znamená, že budete stavět v Srpkové zátoce, než přeplujete Stříbrné moře...“

To jméno zasáhlo Josse jako rána z kuše do prsou. „Ano?“

„Je v  tom nějaký problém?“ zeptala se Hrdina, která až do té chvíle mlčela, jak pro ni bylo obvyklé, a v jejíž tváři se kvůli polarizovaným brýlím a  změti černých vlasů dalo číst stejně těžko jako v té Drakeově. Joss na ni dokázal zůstat jen ohromeně zírat.

„Srpková zátoka je na  pobřeží, kde byl Daheed... kde byl Daheed...“ zastoupil Josse v  odpovědi Drake, než i  on sám ztratil slova.

Kde byl Daheed zničen, domyslel si Joss při té vzpomínce, když teď seděl na  střeše hostince, kde s  ostatními již od  příjezdu do malého přímořského městečka bydleli.

Úzké domky byly namačkané do  řad, které pokračovaly po svažujících se kopcích až dolů k pobřeží, přimknuté jeden k druhému jako zkažené zuby. Joss ze svého stísněného pokojíčku viděl jen radnici naproti a ulici dole pod sebou. Ale tady, usazený nahoře na střeše, dohlédl mnohem dál. Viděl na nebe. Dohlédl až na  obzor. A  viděl na  místo uprostřed Stříbrného moře, kde kdysi ležíval jeho ostrovní domov. Teď tam nebylo nic než prázdný prostor, který po něm zbyl.

Jeho ztráta ho pronásledovala celý život, a když teď absenci svého někdejšího domova musel čelit na vlastní oči, cítil se jí naprosto zdrcený. Zvlášť když všechen pociťovaný žal ředilo radostné očekávání zahájení řádného výcviku. Poslední přeživší z Daheedu. Učedník na cestě stát se paladerem. To obojí byl, ale teď jako by se ty dva aspekty dostaly do konfliktu. Měl by být smutný, nebo se těšit? Má cítit vinu, nebo nervozitu?

Dole na ulici dělníci tloukli kladivy a chřestili pilami a klábosili spolu, zatímco dokončovali poslední přípravy na  každoroční festival Duch moře. Z jednoho konce ulice na druhý pobíhaly děti, smály se a radostně křičely, když se za nimi rozletěl zelený papírový drak ve tvaru rejnoka manty. Jeho ocas se šroubovitě vlnil ve vánku, když se drak na nebi vznášel a zase klesal, jako by si poskakoval radostí, a minul přitom Josse přihlížejícího ze střechy. Musel se usmát při tom pohledu, který v  něm probudil dávné vzpomínky na  podobně bezstarostné dětství.

Vstal na  nohy a  poryv větru ho málem připravil o  rovnováhu. Natáhl se a  chytil kotevního drátu, který se táhl ze střechy dolů na ulici. Lano drželo pevně, i když na něj přenesl celou váhu.

Do jámy se vším tím smutkem, nařídil si v duchu. Jsem učedník Zavázaný Mečem z  Ranče Kulatý štít, kterého učí samotná Sur Verity Wolfsbaneová a který právě udělal první krok k tomu, aby se stal samostatným paladerem! Štěstí je na nic. Postarám se sám!

Sevřel dlaň kolem lana a  napadlo ho něco praštěného. Jako dítě miloval knížku Azof a  král pirátů, daheedskou legendu, kterou našel zastrčenou v  knihovně Sirotčince, kde vyrůstal. Nejenže mu byla vzrušujícím příběhem, po  jehož hrdinovi pojmenoval svého ještěra, ale také mu pomohla zaplnit v paměti několik prázdných míst ohledně ztracené vlasti.

Ale bez ohledu na osobní a kulturní význam té knihy měl Joss vždycky nejraději tu pasáž, kdy se Azof – skromný plavčík na  palubě obchodní lodi, kterou napadnou piráti – sveze ze své lodi dolů na nepřátelskou palubu přímo přes kotevní lano plenitelů. A tak, aby dokázal, že umí držet slovo a že se hodlá svého osudu zhostit sám, si Joss odepnul opasek s meči, přehodil ho přes drát a tím definitivně stvrdil své hrdinství.

Jediným skokem se ocitl ve vzduchu. Kožený kabát, který si směl nechat po dokončení Rukavice, zachytil vítr a rozprostřel se za  ním jako pár pterosauřích křídel. Na  okamžik si svou chvíli odvahy užíval – dokud ho další poryv větru zcela nevychýlil z původního směru. Asi v polovině výšky drát nechtěně opustil, země se k němu rozletěla a on bolestně přistál na nýtovaném poklopu jakéhosi průlezu uprostřed ulice.

„Huf!“ hekl a svalil se z poklopu na záda. Ve stehně mu tepalo tak, že si ani nedovedl představit, že se pokusí vstát. Dokonce ani když se místní děti rozběhly nazpátek po  ulici, stále svírající v  ručkách draka a  rozesmáté při pohledu na  turistu z  Říše Hromů, který se rozplácl uprostřed cesty jako racčí trus.

„Potřeboval jsem trochu čerstvého vzduchu,“ prohodil, když se donutil vstát a oprášil si ruce.

„Spíš trochu čerstvého asfaltu,“ zahihňalo se největší z dětí a ostatní se k němu přidaly, než společně odběhly.

„Jo? Tak se vrať a řekni mi to do očí. S radostí z tebe nadělám sekanou!“ křičel za nimi ještě Joss, výhružně mávaje opaskem. Ale děti už byly pryč. Zamračeně připnul Meč vítězů zpátky na  místo a  začal se belhat zpět do  hostince. Na  váhu meče na boku už si tak zvykl, že na jeho přítomnost často zapomínal. Teď to ale šlo jen těžko, když mu čepel s každým krokem pleskala do pohmožděného stehna.

Takže příště, až se rozhodneš udělat nějakou blbost, jako třeba skočit ze střechy, nabádal se v  duchu, když se vlekl předním vchodem hostince, tak to nedělej!

3. kapitola

Známá

a přátelská tvář

S

vé druhy nalezl Joss v jídelně, kde si vychutnávali sní

dani. Hrdina se posadila do odlehlého kouta zády ke zdi,

vlasy měla v  tuto časnou hodinu ještě rozježenější než obvykle. Vedle ní seděl Drake zachumlaný do  tlustého zimního kabátu bez ohledu na hučící ohniště opodál.

„Jossi!“ zvolal a mávnutím ruky přítele pozval, aby se k nim

připojil. Jeho gesto připadalo Jossovi trošku zbytečné vzhledem k tomu, že až na ně tři byla jídelna prázdná, ale i tak ho oceňoval.

„Jak ses vyspal?“ zeptal se Drake s  plnou pusou lívanečků

politých máslem, když se Joss usadil vedle něj. Ve stehně mu stále pulzovalo.

„Nic moc,“ odpověděl Joss a  s  bolestným syknutím se natáhl k  velkému džbánu fíkové šťávy uprostřed stolu. „Můj mozek nějak nechtěl přestat přemýšlet.“

Drake přikývl. „V tomhle bývají mozky paličaté.“

„Dnes přijede náš stevard,“ přešla Hrdina rovnou k  věci, jak měla ve zvyku.

„Myslel jsem, že bych ho vyzvedl na  nádraží,“ odpověděl Joss, než se obrátil na Drakea. „Což mi připomíná... Nevadilo by ti, kdybych si na to vzal Pietra? Azof dva lidi neunese.“

„Samozřejmě. Jsem si jistý, že Pietro ocení příležitost trochu si provětrat kožich. Ale stejně je to škoda. Říkal jsem si, že budeš chtít s Azofem strávit co nejvíc času, než vyrazíme.“

„Máš pravdu. Kéž by hromoví ještěři dokázali přežít v mrazech Severní tundry,“ povzdechl si Joss. Představa, že musí ponechat Azofa v  péči místních stájí, zatímco on a  ostatní budou daleko od  něj procházet výcvikem, ho užírala už celé týdny. A Hrdina vypadala z nutnosti nechat tu vlastního věrného oře právě tak nešťastná, ať se své pocity snažila skrývat sebevíc.

„Člověk by řekl, že to šavlozubí tygři se svým kožichem budou zvládat o něco líp,“ zamumlala.

Joss se zahleděl na Drakea s váhavou zvídavostí. „Nepovedlo se ti náhodou navrhnout ten termoplášť, jak jsme o  něm mluvili...“

Drake ale zavrtěl hlavou. „Bohužel jsem nepřišel na  nic, co by přežilo ještěří drápy. Nebo tesáky šavlozubých tygrů,“ dodal, když spolkl poslední sousto a usrkl si černé kávy. „Ale aspoň se můžeš těšit, že zas uvidíš svého kamaráda.“

„Bude to fajn, mít ho s sebou. A bude nám užitečný. Ale stejně mi pořád připadá divné, že budeme mít stevarda. Vím, že nás to má naučit zodpovědnosti za  vlastního učedníka, ale jsem skoro stejně starý jako on. Budu si muset hodně zvykat, že mám někomu velet,“ vykládal Joss, ale zdálo se, že Drake ho teď poslouchá jen na půl ucha. Jeho azurové oči se upíraly z  okna, prsty bubnoval do  odloženého příboru na talíři.

„Nervózní?“ zeptal se Joss.

Drake zmateně zkrabatil čelo: „Že budeme mít stevarda?“

„Ne. Že pojedeš domů.“

Přímost otázky způsobila, že se Drake na  chvíli odmlčel. Odlepil pohled od okna a nesměle se usmál. „Ano i ne,“ odpověděl pak. „Řekl bych, že mám pocit, jako bych si oblékal starý kabát, ze kterého už jsem vyrostl.“

„Starosti kolem rodiny?“ odvážil se Joss vzpomínaje na historky, které Drake vyprávěl na Cestě. Drake šťouchl do prázdného talíře a postrčil ho zpátky doprostřed stolu.

„Ani ne. Žijí moc daleko od Hvězdnatých polí. Ale nikdy nevíš, na koho můžeš narazit, zvlášť vzhledem k tomu, jak jsou osady v Tundře malé.“

„A  co pak s  tvým povýšením?“ zajímala se Hrdina. Právě loupala tlustou slupku pomeranče, aby se dobrala ke šťavnatým dílkům uvnitř. „Jak chceš být paladerem v prostředí, které je ti tak nepříjemné?“

„Možná se obrátím na  některý řád na  pevnině, až přijde čas. Nějaké místo, kde budu moct žít, aniž by se nade mnou vznášel stín minulosti.“

Věčná diplomatka Hrdina se ušklíbla. „To by si přál leckdo,“ poznamenala a hodila si do pusy dílek pomeranče.

„Na Ranči Kulatý štít se další pár schopných rukou vždycky hodí,“ prohodil Joss. „Tedy ne že bych do toho měl co mluvit.“

„Pak si vážím toho, že tě to aspoň napadlo,“ usmál se Drake, než se jeho pohled upřel zpátky k oknu a světu za ním.

Joss nesnědl k snídani víc než pár soust topinky a nevypil víc než půl sklenice ovocné šťávy. Byl tak nervózní, aby se dostal na  nádraží včas, že víc spořádat nedokázal. Rychle se rozloučil s Drakem a Hrdinou a vyšel z hostince.

Ráno v městečku bylo zářivé a čerstvé. Celý Srpek teď žil rušnými přípravami na festival. Z jedné strany silnice na druhou se v  klikatém vzoru rozvěšovaly vlajky a  sloupy luceren byly ovinuté pentlemi a stuhami, které je měnily v přerostlá cukrlata. Kupci a kramáři zdobili výkladní skříně pestrobarevnými poutači a mezi tím vším se potloukali měšťané, co si zařizovali poslední nákupy nebo prostě jen tak klábosili.

Joss vykročil do  ruchu městečka. Cítil se nesvůj, ale nedokázal si vysvětlit proč. Snad to nějak souviselo se zdejším ovzduším. Chyběla mu příchuť Říše Hromů, to zemité aroma sluncem vypálené hlíny, pach ještěří mrvy. Místo toho voněl vzduch vlhkým pískem a palčivou solí a hrozbou mrazu ve  vanoucím větru. Připadal mu stejně důvěrně známý jako zcela cizí a zanechával v něm plíživý pocit déjà vu, který se mu podařilo setřást, až když dorazil ke stájím, kde byla ubytovaná jejich zvířata.

Stájník seděl shrbený na stoličce před vraty a listoval dnešním vydáním Kurýra Srpkové zátoky. Na procházejícího Josse jen pokývl a vrátil se očima k listu před sebou. Jossovi a jeho druhům stáje doporučil hostinský, a ti dva si byli dost podobní na to, aby bylo jasné proč.

Prostředkem stájí se táhl chodníček lemovaný tepelnými zářiči, které udržovaly obyvatele stání v suchu a teple. Ne že by jich tu bylo příliš mnoho. Všechna stání, která Joss míjel, byla prázdná, což bylo snad příznakem toho, že obyvatelé Srpku začali dávat přednost automatizovaným kočárům před živými, dýchajícími oři. Pro Josse to byla jen další silná připomínka, jak daleko se ocitl od Říše Hromů.

Až docela vzadu ve stájích Joss minul Hrdininu šavlozubou tygřici Callie a našel svého ještěra Azofa. Ještěr vesele zatrylkoval, když ho Joss podrbal na čumáku.

„Hodný kluk, Azofe,“ oslovil ho Joss a projížděl prsty špičatá pírka zdobící ještěrovo čelo. „Budeš mi chybět, víš...“

Azof zabafal, což se dalo brát jako výraz zmatku. Nebyli odloučeni ani jediný den od  chvíle, kdy ho Joss dostal jako mládě a  krmil ho tekutými myšími droby, aby z  něj vyrostl veliký, silný ještěr. Teď měli strávit jeden bez druhého celé roční období. Z  toho pomyšlení bylo Jossovi špatně. Tedy, ještě hůř.

Joss naposledy poplácal hromového ještěra a  pokračoval k dalšímu boxu. Tam čekal ohromný balvan špinavě bílé srsti s hlasitým, burácejícím dechem.

„Pietro? Jsi vzhůru, chlapče?“

Kámen oživl. Tundrový medvěd se na  Josse ohlédl přes široká ramena, než přimhouřil oči a  zívl. Ten zvuk byl sám o  sobě tak hrozivý, že Joss bezděky napjal svaly a  snažil se nepřikrčit při pohledu na  Pietrovy tesáky dlouhé jako lidská ruka, z nichž odkapávaly sliny.

Pak Pietro s mlasknutím zavřel tlamu, vytáhl se na všechny čtyři a  trpělivě čekal, až Joss otevře stání. Joss huňaté zvíře osedlal, nasadil mu uzdu a vyvedl ho za otěže ven. Ještě se rozloučil s Azofem a vyšel s Pietrem na ulice Srpku.

Kdyby se Joss ocitl v  kterémkoli jiném městě, snad by ho za volbu oře čekalo víc než jen pár ohromených pohledů, ale lidé kolem Srpkové zátoky byli na  pohled na  tundrové medvědy dobře zvyklí. Nikdo se na něj proto ani nepodíval, když se vydal do  kopce po  Hlavní ulici s  odfrkujícím monstrem po boku.

Na  vrcholku kopce Joss na  chvíli zastavil, aby si prohlédl městečko a  oceán ležící za  ním. Opět se zadíval k  obzoru a představoval si, jaké by asi bylo uvidět starý dobrý Daheed s bordurou lodí kolem břehů. Četl, a vlastně si i trochu pamatoval, že ostrovní město připomínalo plovoucí korunu a lesknoucí se vrcholky městských věží mu vysloužily přezdívku „Zářící ostrov“.

Jenže Daheed už nezářil. Neznámá síla ho stáhla do mořských hlubin, když bylo Jossovi teprve pět let, a jeho matka přitom obětovala život, aby se její syn bezpečně dostal na pevninu. Bylo pro něj zvláštní pochopit, jak ho to místo, které sotva znal, od té doby pronásledovalo. Ale upřímně řečeno, Daheed pronásledoval i  zbytek světa. Nikdo nikdy nedokázal uspokojivě vysvětlit, jaká pohroma to město a  jeho lid postihla.

Existovala na  to pochopitelně celá řada teorií a  Joss už je všechny slyšel. Ti, kdo dávali přednost rozumu, věřili, že Destrukci způsobilo zemětřesení nebo podvodní erupce sopky. Pověrčiví tvrdili, že se probudil starověký, nepředstavitelně obrovský kraken a stáhl si ostrov k sobě do hlubin. A pro paranoidní šlo o  konspiraci, již zorganizoval regent Greel, vládce Království Ai, aby si zajistil nekončící moc.

Ale žádná z  těchto teorií neodpovídala příběhu, který Jossovi vyprávěl Lord Malkus o  tom, jak se stal svědkem zkázy Daheedu ze břehu Srpkové zátoky. A neslučovaly se ani s tím, co si z toho černého dne pamatoval sám Joss. Čím déle však ta záhada trvala, tím víc jako by se vytrácela z  paměti celého světa. Kdysi spalující otázka stravující celé království léty vychladla, až nakonec Destrukce nezůstala ničím víc než kuriózní historkou, která jen málokoho zajímala a zanechávala Josse v pochybnostech, jestli se kdy dozví pravdu.

Tuhle starost si ale mohl nechat na  jindy, a  tak teď přidal do  kroku. To poslední, po  čem dnes toužil, bylo upadnout do  nějaké černé melancholie jako předtím. Ne teď, když se těšil na  tolik věcí, včetně příjezdu známé a  přátelské tváře, která už na něj bude čekat na nádraží.

Stanice plazodráhy, jedna z  nejkrásnějších budov Srpku, byla postavená ze žulových kvádrů vymalovaných dokonale bílou barvou. Joss už ji viděl před sebou, zářící jako čerstvě nabroušená čepel, s velkým schodištěm stoupajícím k portiku z  mramorových sloupů a  majestátnímu klenutému vchodu. Dole pod schody byl ke stěně připevněn sloupek k uvázání ořů, malý a nenápadný mezi vší tou architektonickou nádherou.

„Zůstaň tu, chlapče,“ pronesl Joss, když uvázal Pietrovy otěže k železné tyči. „A pokus se nikoho nezmrzačit, dokud se nevrátím.“

Pietro si odfrkl, jako by byl uražen, a posadil se. Joss vyrazil po schodech. Proplétal se davem, minul stanici městských strážných, protáhl se turniketem a dorazil na nástupiště plazodráhy. O pár okamžiků později už se odkudsi z dráhy rozlehlo zatroubení, aby oznámilo příjezd jednoho z nejvelkolepějších technických počinů, jakých kdy bylo v Království Ai dosaženo.

Bylo to vlastně poprvé, co Joss viděl plazodráhu takhle zblízka na  vlastní oči, a  vskutku ho nezklamala. Souprava oděná do  lesklých stříbrných šupin vyfoukla páru z  mnoha výpustí ukrytých po  stranách vagónů. Její pohyb byl rychlý a  plynulý a  před nástupištěm zastavila s  hbitou precizností. Lokomotiva v  čele soupravy zůstala stát s  hlasitým tikáním a přednosta stanice zadul do píšťalky, aby oznámil, že cestující mohou bezpečně vystupovat.

Dveře vagónů se otevřely a kolem Josse se začali valit cestující, kteří se s hlomozem hrnuli z nástupiště ven do dlážděných ulic. Joss pátral očima mezi tucty neznámých tváří, až spatřil drobnou postavu s hnědou kapucí přehozenou přes hlavu.

„Edgare!“ zavolal Joss, ale maskovaná postavička ho neslyšela. „Edgare!“

Postava zastavila a otočila se. Zpod kapuce vykoukl růžový obličej. Roztáhl se do  širokého úsměvu. A  pak už se Edgar rozeběhl k němu.

„Josiáši!“

25

4. kapitola

Nepříjemná

a zneklidňující otázka

O

ba učedníci z  Ranče Kulatý štít se srazili ve  vzájem

ném objetí, smáli se a  plácali se po  zádech. Poslední

z Edgarových spolucestujících je obešel se zamračeným

výrazem a zavrčením, aby šli ostatním z cesty.

„Tak rád tě vidím!“ vyhrkl Joss. „Jaká byla cesta?“

„Trochu drncavá, ale stejně pěkná,“ odpověděl Edgar

a s námahou se snažil posbírat všechna svá zavazadla.

„Počkej, vezmu ti to,“ zastavil Joss a natáhl se pro největší

kufr, který mu Edgar rychle odtáhl z dosahu.

„Ne, to je v pohodě, nechci tě s tím otravovat.“

„Trvám na tom,“ prohlásil Joss.

„Jenže starat se o  zavazadla je práce stevarda,“ namítl Edgar a dál se potýkal se svými ošoupanými, chatrnými kufry, zatímco nádražní nosiči při pohledu na to jen protáčeli oči.

„Myslím, že jeden den se bez tradic objedeme.“

Joss popadl největší kufr, zvedl ho a Edgarovi nechal tašky.

„Tak. Jak to vypadá doma?“ zajímal se Joss, když vyšli z nástupiště a spustili se dolů po schodech.

„Pořád stejně,“ odpověděl Edgar a  rád by k  tomu přidal pokrčení ramen, kdyby na  něj však měl sílu. „Jen Sur Verity hodnotí kandidáty na svého nového učedníka.“

Joss překvapením klopýtl a měl co dělat, aby udržel rovnováhu. „Fakt?“

„Seznam se rychle zkracuje, ale je tam jedna holka, která se jí podle všeho zalíbila. Eliza Wildsmithová. Znáš ji?“

„Nevzpomínám si.“

„Její strýc býval paladero v  Pevnosti Železný tesák, než porušil své závazky a stal se Bezejmenným...“

Edgar pokračoval spekulacemi o tom, jaký to asi musí být život bez pána a bez pozemků, jak ho praktikovali Bezejmenní paladerové, kteří se zřekli svých slibů. Joss z toho však mnoho neslyšel, jeho mysl ustrnula na myšlence, že ho Sur Verity už stihla nahradit. Samozřejmě věděl, že k tomu nakonec dojde, ale tohle mu připadalo příliš brzy. Vždyť Joss nebyl ještě ani paladero. Co když ve výcviku selže? Bude se vůbec ještě moci vrátit na místo učedníka?

„A co Sur Wallace?“ zeptal se dole pod schodištěm, snaže se vrátit pozornost zpátky k Edgarovi. „Přidělili k němu někoho na tu dobu, kdy budeš pryč?“

„Co já vím, tak ne.“ Edgar si stáhl z  hlavy kapuci a  jeho stříbřité kadeře zazářily jasněji než šupiny plazodráhy, přestože se na nebi začaly hromadit mraky. „Abych řekl pravdu, mám o něj trochu strach. Když je sám, je tak trochu bezradný.“

„Projevuješ mu víc věrnosti, než si zaslouží,“ poznamenal Joss.

„A zač bych jako učedník stál, kdybych to nedělal?“ odpověděl Edgar a  Joss nevěděl, co na  to má říct. U  nich doma Edgara často přehlíželi pro jeho malý vzrůst, ale Joss už se mnohokrát osobně přesvědčil, že co jeho příteli chybí na svalech, to může bohatě vynahradit jeho charakter. Právě v duchu hledal způsob, jak by mu svůj obdiv vyjádřil, když Edgar vydal zvuk, který se nedal popsat jinak než jako pronikavé zaječení.

„Není to tundrový medvěd?“

Došli ke  sloupku, u  nějž byl uvázán Pietro. Medvěd se nahrbil v  zádech a  vyfoukl obláček páry vyjevenému chlapci do tváře.

„Říkal jsem si, že Azof by nás se všemi těmi krámy neunesl, a  tak jsem si půjčil oře od  Drakea,“ vysvětlil Joss. „Tohle je Pietro.“

„Pietro,“ zopakoval Edgar s  obdivem v  tlumeném hlase. „Můžu... můžu ho pohladit?“

„Proč, ehm, proč by ne?“ odpověděl Joss.

Edgar si stoupl na špičky a nabídl Pietrovi před čenich svou třesoucí se ruku. Medvěd se předklonil a očichal chlapci prsty. Edgar to pochopil jako pozvání a začal zvíře drbat na čumáku. Pietro spokojeně zachrochtal a  přejel si po  baňatém černém nose růžovým jazykem. Edgar se zajíkal radostí.

Jelikož Edgar s Pietrem byli plně zaujatí jeden druhým, Joss začal nakládat přítelova zavazadla na  Pietrův hřbet a  poutat je na  místo popruhy. Když byl hotový, pomohl Edgarovi vyšvihnout se do sedla, než nasedl k němu a popadl medvěda za otěže.

„Hyjé, chlapče!“ houkl Joss a  pobídl Pietra do  kopce. Medvědův krok byl loudavý, ale čišela z něj nepopiratelná síla. Joss si ani nedovedl představit, že by museli táhnout všechna Edgarova zavazadla do hospody bez jeho pomoci. Pak, když se šinuli kolem čekajících autokočárů a  předjížděly je rachotící vozy pouliční dráhy, Joss konečně posbíral odvahu, aby položil Edgarovi jednu otázku, která se povalovala v hloubi jeho mysli už celé týdny, nepříjemná a zneklidňující.

„Říkám si, jestli jsi nezaslechl něco o  učedníkovi ze Zadkille?“ prohodil a snažil se přitom, aby to vypadalo i znělo co nejlhostejněji.

„Naposledy na Ranči Kulatý štít,“ odpověděl Edgar, vytáhl z kapsy sáček slunečnicových semínek a nasypal si je na dlaň. Nabídl sáček Jossovi, ale ten zdvořile odmítl. Edgar začal spokojeně přežvykovat. „Naposled jsem slyšel, že odešel ze svého řádu kamsi do neznámých končin.“

„Z vlastní vůle? Nebo ho přinutili?“

„Těžko říct,“ odpověděl Edgar a polkl. „Trochu od obojího, jak jsem slyšel. Vždyť víš, jak se šíří fámy. Jedna zvěstuje konec světa, druhá začátek nového, a nic mezi tím.“

Dál jeli mlčky. Joss přemýšlel o  tom, co mu Edgar řekl. Kdyby se tenkrát věci semlely jinak, Zeke by teď s nimi mířil k  výcviku do  Severní tundry jako čtvrtý učedník. Ale kvůli zradě, které se dopustil na  Cestě – a  kvůli tomu, jak Joss s  touto zradou naložil – se teď potuloval někde neznámo kde, ztracený v širém světě. Udělal Joss dobře, když se obrátil k  Zekeovi zády? Ta otázka ho pronásledovala a  strašila skoro stejně urputně jako Daheed.

„Vlastně jsem ti chtěl poděkovat. Za tu příležitost,“ přeťal Edgar už podruhé během několika minut závoj Jossových myšlenek.

„Stevardy pro Zavázané Mečem přece vybírá Rada Velmistrů,“ odpověděl Joss.

„Ale z toho, co jsem slyšel, jsi mě doporučil.“

„Byl to jen návrh.“

„No, říkej tomu, jak chceš, za hodně ti vděčím. Ještě za víc než předtím.“

Joss odolal pokušení Edgarův vděk znovu odbýt mávnutím ruky a  poděkoval mu za  hezká slova. Nato se naštěstí mladší učedník vrátil k přežvykování svých slunečnicových semínek, a než dorazili ke stájím, byl celý sáček tentam.

Zbavili Pietra Edgarových zavazadel, vrátili ho do  jeho stání a přivítali se s Azofem, než se vydali zpátky do hostince. Drakea a Hrdinu potkali přímo ve dveřích na cestě ven. Joss všechny vzájemně představil. Drake byl stejně přátelský jako vždycky, Hrdina zase obvykle rezervovaná.

„Mysleli jsme, že bychom se trochu porozhlédli po městě, než začne festival,“ vysvětlil Drake, zatímco Hrdina zůstala mlčky stát vedle něj, šálu omotanou tak, aby zakryla to málo z tváře, co bylo ještě vidět přes rozložitý klobouk, rozcuchané vlasy a tmavé brýle. „Budeme rádi, když se k nám přidáš.“

„Já bych moc rád,“ odpověděl Edgar se širokým úsměvem odhalujícím jeden odštípnutý zub. „Ale myslím, že bych si měl nejdříve vybalit.“

„Že bychom se k vám připojili později?“ navrhl Joss.

„To zní jako velmi dobrý nápad,“ odpověděl Drake a vykročil za  Hrdinou, která už vyklouzla na  ulici. „Tak se uvidíme pak.“

„Těším se, pane Drakeu!“ zavolal za  ním Edgar. Joss si byl jistý, že zaslechl, jak se Drake tomu „pánovi“ zachechtal, zatímco Hrdina kráčela dál, jako by neexistoval.

„To je ale milý člověk,“ poznamenal Edgar, přehodil si tašky přes ramena a  vstoupil za  Jossem do  hostince. „Udělal jsem snad něco, čím jsem popudil slečnu Hrdinu?“

Joss zachytil dveře špičkou boty a zhoupnutím je za sebou zavřel. „Tím se netrap. Ona se takhle chová ke každému,“ řekl. „To brzy zjistíš sám.“

„To doufám.“ Schodiště skřípalo Edgarovi pod nohama, zavazadla pravidelně narážela do  balustrády. „Drncavých jízd bylo pro dnešek dost.“

V tom mu Joss musel dát za pravdu.

5. kapitola

Ještě temnější

odstín rudé

O

slavy oficiálně začaly hned po západu slunce. Zahájil

je proslov starosty a následovaly výbuchy petard a ohni

vých kateřinských kol. Noc se naplnila hudbou, když na náměstí vpochodovali tanečníci v tradičních oděvech s tvářemi namalovanými stříbrně a  modře, paže i  nohy ovázané zelenými pentlemi. Vyskakovali a  točili se a  vířili do  rytmu bubnů, které tloukly a tloukly z hlavního pódia.

Všichni tanečníci byli přitom vyzbrojeni vesly a  přispívali

k  neutuchajícímu bubnování tlučením dřevěných holí o  sebe v  pečlivě nacvičeném tanci, který lid Srpkové zátoky ovládal a  praktikoval již stovky let. Tanečníci vyskakovali do  rytmu bubnů dopředu a dozadu, přibližovali se k sobě, dokud se nesrazili a nezazněl náraz dřeva o dřevo se silou čepelí tasených k boji.

Přihlížející dav je povzbuzoval tleskáním, až na  několik menších dětí, které křičely strachem. I Joss si musel chvílemi ucpat uši – hluk na něj byl až příliš silný.

„Kdy už konečně přestanou hrát?“ překřikl rámus.

Drake se zasmál. „Nepřestanou,“ křikl zpátky. „Během festivalu hrají nepřetržitě. Když se někdo z kapely unaví, vystřídá ho další muzikant.“

„A jak dlouho ten festival trvá?“ zařvala Hrdina. Taktak že ji vůbec slyšeli.

„Od začátku do konce celý týden,“ odpověděl Drake. „Proč myslíte, že je v hospodě tak prázdno? Nikdo jiný není takový blázen, aby se ubytoval přímo nad orchestrem.“

„Díky lordu, že zítra odjíždíme,“ zasténal Joss.

Hrdina si významně odkašlala: „Jediné, co potřebujeme, je vyspat se na cestu.“

Nato učedníci oslavy rychle opustili. Kolem roztočených kolotočů, loutkových představení a  šapitó se zvířaty, která lemovala pobřeží města, se vydali porozhlédnout po  stáncích trhovců. Hrdina si koupila balíček ručně leptaných karet na kasty a Edgar mezitím vyměnil své obnošené bavlněné palčáky za párek rukavic lemovaných kožešinkou.

„Co jim říkáš?“ zeptal se, když do nich nechal vklouznout ruce. Kůže s každým pohybem prstů hlasitě zavrzala.

„Jsou zelené,“ odvětil Joss a  snažil se nezašklebit. „Je to pravý plesiosaurus,“ zazubil se Edgar. „Jsou jedinečné!“

„To rozhodně jsou,“ souhlasil Joss, což si Edgar naštěstí vyložil jako kompliment.

Jakmile Edgar zaplatil, čtveřice učedníků se přesunula ke stánku s občerstvením, kde podávali kouřící horkou dušenou směs s krevetami, brambory a kousky grilovaného platecarpa. S čerstvě upečeným chlebem to byl vydatný a výživný pokrm. A sotva ho Joss a ostatní dojedli, všimli si, že se davem začaly šířit planoucí pochodně.

„Co se děje?“ zeptal se Edgar, když mu kdosi strčil pochodeň do ruky v rukavici, po níž se rozeběhly mihotavé stíny.

„Čas hlavního obřadu!“ prohlásil strážný, jenž mu pochodeň podal, jeden z  mnoha městských představitelů, kteří zapalovali pochodně a  předávali je do  davu. Neobtěžoval se dalším vysvětlováním a  odběhl zapálit nový plamen, zatímco lid Srpku se rozešel po  Hlavní ulici dolů směrem k  nábřeží. Učedníci, zvědaví, co se bude dít, ho následovali.

Procesí je dovedlo až na  pláž, kde byla navršená hromada dřeva, vysoká jako vzrostlý triceratops. Vedle ní stál starosta v  rozevlátém sametovém hávu. A  za  ním spatřili lehký člun naložený džbánky s  olejem, květinami a  drahými látkami, meči a výrobky ze stříbra. Dva mohutní chlapi silnými pažemi bránili člun před kymácením odlivu a nedaleko od nich stála štíhlá žena s lukem v ruce a jediným šípem v toulci.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom vzdali úctu a uznali svou podřízenost,“ zvolal starosta do hukotu mořských vln.

Měšťané se na písku před ním seřadili do řady a postupně házeli své pochodně na  hromadu dříví. Ta rychle vzplanula a  brzy se proměnila v  burácející vatru. Edgar byl jedním z posledních, kdo svou pochodeň svěřil plamenům, a když ji ke hranici přidal, starosta začal opět mluvit.

„Tuto oběť předáváme duchům moře!“ Pokynul dvojici mužů, kteří teď vytlačili skif na oceán. Odliv se ho bez váhání zmocnil a brzy ho odnesl daleko od břehu.

„Budiž chvála,“ zamumlal dav.

„Vzdáváme tímto poctu duchům, kteří nás sledují! Děkujeme tímto zjevením, která nás provázejí! A  varujeme tímto všechny podvržence, již kradou tváře našich mužů! Duchové moře, dejte nám jasné nebe a klidné moře a dovolte, ať další rok žijeme v míru!“

„Budiž chvála,“ odpověděl dav o poznání hlasitěji.

„Lučištnice – zapal oheň! “

Žena s  lukem předstoupila. Vytáhla šíp z  toulce, přiložila jeho špičku k  ohni a  sledovala, jak vzplál. Nato se otočila na patě, zasadila šíp do tětivy a namířila ho na skif. Ten už byl tak daleko, že z  něj do  tmy matně pableskovala jen lucerna houpající se na přídi.

Lučištnice vypustila šíp a dav zatajil dech. Joss se rozhlédl po tvářích – všichni byli hypnotizováni ohnivým obloukem.

„Když nezasáhne napoprvé, ztratí obřad svou moc,“ zašeptal Drake, zatímco šíp stoupal stále výš, než dosáhl vrcholu oblouku a  zahájil sestup. Nato s  prudkou ranou zasáhl cíl a  lehký člun ihned pohltila ohnivá koule. Dav začal jásat a  radovat se, starosta uchopil ruku lučištnice a  zdvihl ji do vzduchu.

„Její cíl stvrzen!“ zvolal a  dav znovu propukl v  jásot. Jeho vzrušení se stalo ještě bouřlivějším, když se na obloze objevily první exploze ohňostrojů. Desítky raket vybuchovaly v oslnivých oblacích jiskřivého světla a jejich barvy se přitom odrážely ve  vodní hladině. A  uprostřed toho všeho dosud zářil hořící člun naložený obětinami.

Po  celou dobu byla z  dálky slyšet kapela. Nyní se hudba rozezněla hlasitěji, aby svolala všechny zpátky do centra města. Dav se postupně začal trousit zpět na Hlavní ulici a zanechal po  sobě na  nábřeží jen malé hloučky přihlížejících, jejichž zraky se dál upíraly na  drobný člun planoucí v  dálce. Patřil k nim i Joss a jeho druhové, kteří se kochali pohledem na skif plující pod vycházejícím měsícem.

„Je to zvláštní představa, že budeme brzy stát na  opačné straně tohohle moře, abychom zahájili první část výcviku,“ podotkl Joss uchvácený modří a černí a planoucí červení před sebou a stříbrným čeřením, kterým to všechno zaléval měsíc.

„Ale nebude to nic snadného, víte?“ dodal Drake, když plameny před nimi začaly vyhasínat.

„Přežili jsme Cestu. Co by mohlo být obtížnějšího?“ namítla Hrdina.

„Otročina,“ odpověděl Drake. „Pracovní dny dlouhé osmnáct, možná čtyřiadvacet hodin, sedm dní v týdnu, nahánění mamutů z jednoho pastviska na druhé a zase zpátky.“

„Dobytek už jsme všichni naháněli,“ snažil se Joss zahnat plíživý pocit neklidu, který se ho zmocňoval.

„Ale ne mamuty. Že nás v rámci výcviku posílají pracovat právě s nimi, má svůj dobrý důvod. Nejsou tak velcí jako brontosauři, zato jsou desetkrát umíněnější. Nereagují na zpívající meče jako hromoví ještěři – tedy, i kdybychom nějaké zpívající meče měli. Všechno bude záviset na tom, jak obratně budeme jezdit a  spolupracovat. Jediný chybný pohyb a  rozmáčkne tě mamut nebo rozdupá stádo. Bude to těžká práce. Dlouhá, těžká, vyčerpávající práce.“

Učedníci se odmlčeli.

„A já si myslela, že jsi takový ten veselý týpek,“ poznamenala Hrdina.

„Nejveselejší, jakého kdy za  Mrazivým závojem potkáš,“ zazubil se na ni Drake.

Plameny na vodě mezitím vyhasly, lehký člun už se potopil. Joss se bezděky otřásl, když si představil, jak se ho zmocňuje oceán, když pocítil jeho předvídaný chlad.

„Co takhle jeden rychlý drink u teplého krbu, než půjdeme spát?“ navrhl ostatním, kteří srdečně souhlasili. Učedníci tedy nechali pobřeží za sebou a uchýlili se do taverny v půli Hlavní ulice, kam se vmáčkli ke  všem ostatním štamgastům. Začali několika sklenkami sarsaparily a pak si na Hrdinin návrh dali čaj ze spavého květu.

„U  nás doma se pije v  jednom kuse,“ vysvětlila. „Pomáhá uklidnit mysl před spaním.“

Joss si nebyl jistý, co si o  pití nějakého rozmačkaného býlí má myslet, ale čaj měl dobrou chuť a příjemně ho hladil v žaludku, zatímco si s ostatními začali vyprávět historky z časů strávených v sedle. Nejhlasitější výbuch smíchu si toho večera vysloužil Edgar se svým vyprávěním o  nešťastném zdřímnutí Sura Wallace pod úlem bojechtivých sršní.

„Chudák!“ chechtal se Drake přes poslední doušek čaje.

„Chudák?“ opáčil Edgar. „To já mu musel další polovinu sezóny mazat zadek hojivou mastí!“

Učedníci vybuchli dalším veselím. Konverzace je pohltila natolik, že si ani nevšimli, že se taverna z větší části vyprázdnila, dokud se okolo nich neprošoural majitel se smetákem v ruce. Nato se vydali do  kopce ke  svému hostinci a  Edgar cestou všechny bavil dalšími smolařskými historkami z domova. Joss rád viděl, jak dobře už jeho přítel mezi druhy zapadl, protože si předem nemohl být jistý, jak se bude ostatním líbit. Ne že by mu ještě zbývala energie na to, aby se tím teď zaobíral.

„Jsem úplně hotový,“ zívl. „Toužím jen po  teplé posteli a měkkém polštáři a spaní až do rána.“

„Nejsem si jistá, jestli se to někomu z nás poštěstí při tom hrozném kraválu,“ zapochybovala Hrdina, když se přiblížili k  hudebnímu pódiu, a  prsty zabubnovala o  pás s  vrhacími zbraněmi. „Víte, stačila by jediná dobrá trefa zamarakem do krku kapelníka...“

„Jsem si jistý, že v  celách zdejšího žaláře je božský klid,“ zavrtěl hlavou Joss.

„Já bych ho nezabila. Jen trošičku škrábla.“

Kapelník se široce zubil do davu, máchal pažemi ve vzduchu a  s  taktovkou v  ruce udával hudbě rytmus a  současně zval všechny kolemjdoucí, aby se přidali k  tanci. Vtom se však ovzduším mihla jakási černá šmouha. Mužův úsměv se vytratil. Dav zalapal po dechu, kapelník sklopil zrak. Z hrudní kosti mu trčel tlustý šíp a jeho karmínový plášť začal nabírat ještě temnější odstín rudé. Joss se rozhlédl po  davu a  zjistil, že Drake dělá totéž. Edgar doširoka otevřel pusu a  Hrdina do toho prohlásila: „To jsem nebyla já, přísahám.“

Kapelník padl na  kolena, chvíli vrávoral a  pak se zřítil z pódia. Hudba utichla, jeden nástroj za druhým.

„Piráti!“ rozlehl se výkřik odněkud z  davu a  zvony města začaly bít na poplach – s osudovým zpožděním.

6. kapitola

Práce před námi

N

áměstím se začaly proplétat stinné postavy. Kácely

měšťany do všech stran čepelemi ostrými jako řeznické

nože. Nad hlavami jim tryskaly plameny. Ovzduší se

plnilo výkřiky hrůzy lidí, kteří se zoufale snažili uchránit.

„Co budeme dělat?“ vyjekl Edgar hlasem přeskakujícím strachy a snažil se přitom udržet na nohou před slepě prchajícím davem.

„Musíš se vrátit do hospody,“ nařídil mu Joss. „Hned!“

„Ale...“

„Nediskutuj se mnou, stevarde!“ Joss ho rychle popohnal strkancem a  chlapec, přestože váhal, nakonec přikývl a  křikl: „Hodně štěstí!“, než odběhl směrem k  hostinci. Pak se Joss obrátil na Drakea a Hrdinu. „Potřebujeme se dostat ke stájím! V sedlech budeme mít větší šanci je odrazit.“

„Souhlasím,“ křikla Hrdina a současně s tím vrhla se smrtící přesností dva ostré zamaraky a  skolila tak dvojici pirátů, co se o kus dál na cestě snažila obklíčit naříkající rodinu. „Tak jdeme!“

Joss tasil z  pouzdra Meč vítězů, odepjal si bič a  vyrazil ke stájím jako první. Zmatení lidé pobíhali uličkami a ve snaze uprchnout se cpali do každých otevřených dveří. Všude kolem dál hučely plameny.

V tlačenici bylo nemožné říct, kde přesně se nacházejí útočníci. I  strážní měli evidentní potíže: s  tasenými zbraněmi se slepě vrhali proti těžko rozeznatelnému cíli v čele se samotným velitelem.

Ten se tak soustředil na  prchající dav, že přehlédl, co bylo pouhých pár kroků před ním, a  v  plné rychlosti narazil do  Josse. Ocelový nárameník jeho hrudního plátu bolestivě udeřil Josse do ramene.

„Mrva!“ vyjekl Joss, když s  prudkou otočkou dopadl na zem.

„Dávej pozor!“ zavrčel šéf strážných a  prosmýkl se kolem. S  mučivou bodavou bolestí v  rameni se Joss rychle vysoukal na nohy a otočil se k ostatním: „Copak nestačí, že nás napadli piráti? To musíme dávat pozor ještě na strážníky?“

Nikdo mu však neodpověděl. Joss se rozhlédl, ale Hrdinu ani Drakea neviděl. Zalil ho ledový chlad a  naježily se mu chlupy. Že by je unesli přímo z  ulice, když se on hnal vstříc vlastním problémům? Mohou už ležet někde v příkopu, mrtví nebo zranění? Joss zavrávoral, náhle nejistý, co má dělat nebo kam jít, přestože dav dál řval, přestože piráti dál vraždili a drancovali, přestože teď poprvé spatřil muže s rudým plnovousem, stojícího na místě, odkud padl k zemi kapelník, jak vyštěkává rozkazy a rozsévá strašlivé výhrůžky.

Za sebou mohl najít Hrdinu a Drakea. Před ním však ležela jeho jediná možná výhoda. Vykřikl jejich jména, neslyšel však nic než paniku a  teror a  chaos. Byl ochromený, šokovaný, nejistý. A pak, v jediném okamžiku, ho to přešlo. Musel přece pokračovat. Musel se dostat ke stájím. Nic jiného tu nezmůže. Ne, pokud chce být k něčemu dobrý. Ne, pokud chce někoho zachránit.

Udělal krok. Další. Nabíral na  rychlosti. Dal se do  běhu. S  mečem v  jedné ruce a  bičem v  druhé pádil boční uličkou ke stájím.

„Seberte všechno, co unesete! Bůh Stínů musí dostat svou oběť!“ burácel rudovousý velitel z pódia, ale Joss utíkal dál. Už byl skoro u stájí, když ze stínů vyskočila postava s plamenodělem v ruce.

„Odhoď zbraně! Hned!“ nařídil mu pirát a v hrůzu nahánějící ukázce své síly namířil zbraň k nebi a stiskl spoušť.

„Myslím, že asi ne,“ odpověděl Joss a zdvihl meč.

Pirát naklonil hlavu ke straně, zjevně omráčený tím, že se mu Joss postavil. A pokud k sobě měl být Joss upřímný, musel si přiznat, že byl stejně překvapen i  on sám. Jeho zkušenosti z  bitevního pole byly velmi mírně řečeno omezené. Šarvátky s  násilníky se tak nějak nepočítaly a  střety, které ho potkaly na Cestě, vyhrál vždycky spíš útěkem než útokem. Jeho výcvik paladera bude obsahovat i lekce boje mečem, až přijde čas, což mu však tady a teď nebylo příliš platné.

A  tak musel improvizovat. Práskl bičem, čímž odpoutal pirátovu pozornost od sebe a prst od spouště. Pokaždé když se jeho útočník pokusil přiblížit, mrskl ho Joss přes tvář. Pokaždé když se pokusil vychrlit z hlavně plameny, Joss ho práskl přes ruce. Stačilo to, aby pirát klopýtal dozadu, až se opíral zády o stěnu uličky.

„Jossi!“ Drakeův hlas z  konce uličky ho připravil o  koncentraci. Ohlédl se a  spatřil, jak přítel pádí směrem k  němu, a přesně ta chvíle stačila pirátovi na to, aby zamířil a vystřelil.

Ohnivý jazyk byl tak horoucí, že měl Joss pocit, jako by mu maso skapávalo z tváře. Joss se dal rychle do pohybu a odkulil se ze sálající dráhy děla. Zaklel, když ztratil vládu nad Mečem vítězů a čepel s řinčením dopadla na dlážděnou ulici, zatímco mu nad hlavou zaburácela další salva z plamenoděla a pak se náhle rozhostilo ticho.

Slyšel Drakeův varovný křik, jehož slova se odrážela od okolních stavení. Slyšel však i syčení pirátova plamenoděla, které znovu naplňovalo nádržku, a cvaknutí žhavicího vlákna připraveného hodit jiskru. Měl jen vteřinu na to, něco udělat, než na něj pirát vypustí další žhoucí ohnivou trysku, a tentokrát neexistovala žádná možnost, jak se jí vyhnout.

„Nějaká poslední slova, ty poďobaná pozemská kryso?“ zeptal se pirát a namířil dělo Jossovi do obličeje.

Joss se shrbil nízko k  zemi a  vymrštil dlaň ke  kovovému předmětu. „Jen dvě,“ odpověděl a pevně sevřel dlaň. „K zemi!“

Pirát nedostal příležitost zareagovat víc než zmateným nakloněním hlavy, když Joss rychlým pohybem otevřel kovový poklop a  poslal ho do  vzduchu. Narazil do  piráta s  drtivou silou, která ho srazila na zem a zbavila vědomí. Joss ještě oddychoval námahou z boje, když se k němu přidal Drake, stejně bezdechý jako on.

„Jossi, promiň mi to! Nechtěl jsem tě rozptýlit.“

„Nic se nestalo.“ Joss se odvrátil od  piráta. „A  co ty? Jsi v pořádku?“

„V rámci možností.“

„A Hrdina?“

„Dav nás zatáhl zpátky do té taverny, ze které jsme předtím odešli. Ukryl se tam asi tucet měšťanů a Hrdině se zatím daří držet venku celý regiment pirátů. Poslala mě, abych tě našel.“

„Nevím, jestli dokážu být co platný. Měl jsem co dělat, abych se vypořádal s jedním z těch hrdlořezů...“

„Pokud ovšem nemáš v  zásobě zuřivého ještěra, který se nemůže dočkat, až ho pustíš ze řetězu,“ připomněl mu Drake a způsobil, že se Jossovi po tváři rozběhl úsměv.

„Nemluvě o špatně naladěném tundrovém medvědovi!“

Drake zavrtěl hlavou. „Osedlat je teď oba dva by zabralo moc času, zvlášť kdyby měl Pietro jednu ze svých tvrdohlavých nálad. Protože, jestli sis toho ještě nevšiml,“ Drake se obrátil ke vzdálenému konci ulice, „máme další společnost.“

Joss se ohlédl a uviděl, že se uličkou plíží celá tlupa pirátů. Špičky jejich šavlí škrábaly o dláždění. Drake bez zaváhání tasil oštěp a postavil se před Josse.

„Jdi do stájí,“ řekl. „Já je zdržím.“

Joss by byl rád protestoval a tasil meč po boku svého druha, byl si však jist, že jestli si někdo dokáže poradit sám, pak právě Drake. A tak místo toho sebral ze země Meč vítězů a rozběhl se ke  stájím. Byl v  nich stejný klid jako ráno, když tu byl naposledy.

„Tak jdeme na to, chlapče,“ prohodil Joss a přiskočil k bráně Azofova stání. „Máme před sebou práci.“

Hromový ještěr zavrčel na  souhlas, a  tak ho Joss rychle osedlal a  nasadil mu otěže. Pak už zbývalo jen otevřít box a vyjet na ulici.

„Tak se do ní pojďme pustit. Hyjé!“ Trhl Azofovými otěžemi a vyjel na zuřivém oři do planoucí noci.

7. kapitola

Nespoutaná panika

D

rake se snažil piráty odrazit všemi prostředky, které

měl, jeho oštěp vrhal světlo jako záblesková pistole.

Každou ránu, kterou se mu útočníci snažili zasadit, bleskově odrazil, každou odvetu rychle doplnit šťouchancem do  břicha, ranou přes kolena, úderem přes prsty. Piráti byli čím dál rozzuřenější, kroužili kolem něj s připravenými zbraněmi a čekali na první příležitost k proniknutí jeho obranou. To však Joss nehodlal dopustit. Pobídl Azofa kupředu a ještěr ho poslechl s překvapivou čiperností.

„Koukněte tam!“ vyjekl nejbližší z pirátů, jakmile uviděl při

bíhajícího hromového ještěra, jen aby mu Azofovy drápy vzápětí rozpáraly hruď. Bezvládně dopadl na zem, stejně jako jeho společník vedle. Azof chňapl čelistmi po  paži dalšího muže v helmici a současně odmrštil ocasem dalšího piráta za svými zády.

„Co je to kčertu za démona?!“ zavrčel nejmohutnější z pirátů, který se ze všech sil snažil udržet si Azofa mečem od těla.

„Žádný démon!“ odpověděl Joss a  ještě o  něco uvolnil sevření Azofových otěží. „Jen obyčejný ještěr!“

Pirátů se zmocnila nespoutaná panika, jejíž naléhavost ještě vzrostla, když sem od  vzdáleného pobřeží dolehlo hluboké a dunivé burácení rohu.

„Zpátky do  lodí! Hned!“ zařval největší z  pirátů a  ti, kdo se ještě drželi na nohou, se v mžiku otočili a rozběhli uličkou. Ani si přitom nevšimli svých padlých druhů, kteří teď ve smrtelné agonii sténali pod drápy Azofových tlap. Ještěr na  ně vrčel a kopal po nich, až musel Joss pevněji sevřít uzdu, aby ho měl lépe pod kontrolou.

„Co to u  Spícího Krále provádějí?“ zeptal se Drake, když se objevil vedle Josse s pohledem upřeným na prchající piráty.

„Ustupují,“ odpověděl Joss stejně zmateně. „Nejspíš už dostali to, pro co si přišli, řekl bych.“

„Což neznamená, že Hrdina nemá dál potíže,“ dodal Drake. „Jossi, musíš se dostat k ní.“

„Ale co bude s tebou?“

„Já dám pozor na  tuhle partičku. Dohlédnu, aby neutekli dřív, než je pochytají strážní. Pak si osedlám Pietra a  co nejdříve se k vám přidám.“

Jakkoli měl Joss chuť s ním diskutovat, věděl, že má Drake pravdu.

„Dej na sebe pozor,“ vyzval ještě přítele. „Ačkoliv se ti lumpové rozhodli utéct, zdejší ulice nejsou bezpečné.“

„Nápodobně,“ odvětil Drake.

Joss bez dalšího slova vyrazil směrem k  taverně. Azof vypadal spokojeně, že si může protáhnout nohy, a  proplétal se mezi hořícími budovami, jako by spolu zdolávali překážkovou dráhu. Než se Joss nadál, byli v cíli a spatřili mezi dveřmi stát Hrdinu s  kloboukem posazeným vysoko na  hlavě, aby jí nepřekážel ve výhledu. Měla odřenou tvář a ze rtu jí tekla krev, ale jinak nepůsobila nijak zvlášť unaveně.

„Tady jsi!“ křikla na Josse. „Už jsem na tebe čekala.“

„Drake říkal, že jsi v obležení a potřebuješ pomoct,“ odpověděl Joss a dovedl Azofa až k ní, než se svezl ze sedla na zem. Jakmile dopadl, spatřil přes mléčné sklo okna taverny několik vyděšených tváří sledujících, zda se útočníci nevracejí.

„V  prvním máš pravdu. To druhé už jaksi neplatí,“ prohodila Hrdina a  vrátila broukající nůž do  pouzdra. „Sotva se ozvalo to zatroubení, piráti všeho nechali a utekli.“

„Ale... proč? Tohle oni dělají? Vyvolat trochu chaosu, napáchat co nejvíc násilí, nakrást pár cenností a zase utéct?“

„Víc než jen trochu chaosu, řekla bych,“ ukázala Hrdina ke středu města.

Joss se ohlédl a  uviděl, jak měšťané dělají, co mohou, aby nějak zkrotili požár, jenž pohltil celé městečko. Řadili se do  řetězů a  pomáhali mírnit plameny kbelíky s  vodou, než



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist