načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pajdal - Petr Hýbl

Pajdal

Elektronická kniha: Pajdal
Autor:

Koncem osmdesátých let dvacátého století vyšla v Jihočeském nakladatelství kniha s jednoduchým a dynamickým názvem „Pajdal“, jejímž autorem byl tehdy aktivní českobudějovický ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství RŮŽE
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 508
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: ilustrace Zbyněk Lejsek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-869-7526-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dvoudílný román se sportovní tématikou obsahuje autorovu prvotinu z prostředí závodního boxu, který autor jako bývalý aktivní sportovec dobře zná, doplněnou nyní o další životní peripetie nyní již dospělého hlavního hrdiny. V první knize se Karel Novák, vyrůstající v dětském domově, kde je pro tělesnou vadu terčem posměšků a ústrků svých kamarádů, setká s trenérem boxerského klubu, který ho seznámí se základy tohoto sportu. Chlapec i přes své postižení dosahuje stále větších úspěchů a sport se stane smyslem jeho života, pomáhá mu řešit krize a nalézt životní rovnováhu. V pokračování příběhu se Karel dostává na vrchol své kariéry, je schopný vyrovnat se s nepříznivými okolnostmi. Jeho soukromý život a citové vztahy ale nejsou bez problémů, zdravé sebevědomí získá až ve vztahu s matkou malého děvčátka, s níž se nakonec ožení. Svou rodinu miluje a snaží se ji ochránit před zlovolným útokem bývalé náhodné milenky, která ho nařkne z otcovství svého syna. Po vyřešení osobní krize si Karel jako zralý muž naplno uvědomí, že v životní zkoušce obstál a nezklamal důvěru, kterou mu jako zakřiknutému nemocnému chlapci dal jeho starý trenér.

Popis nakladatele

Koncem osmdesátých let dvacátého století vyšla v Jihočeském nakladatelství kniha s jednoduchým a dynamickým názvem „Pajdal“, jejímž autorem byl tehdy aktivní českobudějovický boxer, dnes trenér boxu, Petr Hýbl. Kniha si svým lidským příběhem okamžitě získala čtenáře z řad mužů i žen. Většina tehdejšího nákladu byla vyprodána již po prvních týdnech působení knihy na trhu. Autor se pustil do psaní druhého dílu knihy, avšak politické změny a zánik nakladatelství po roce 1989 byly příčinou toho, že rukopis druhého dílu zůstal na dlouhých dvacet let v autorově šuplíku. Naše nakladatelství Růže realizovalo souborné vydání obou dílů. Strhující román o více než pěti stech stránkách, čtenáře opět vrátí do dětství otloukánka z dětského domova, který se postupně vyrovnává s křivdami světa a díky sportu dokáže zvládat i nové nástrahy života. V premiérově vydávaném druhém dílu autor dále sleduje osobní život muže, který se jako sportovec dostává na vrchol své kariéry, avšak v oblasti soukromého života a vztahů není jeho osud až tak jednoznačný.

Zařazeno v kategoriích
Petr Hýbl - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Vydalo v roce 2013 Nakladatelství Růže, s.r.o. jako elektronickou publikaci

Publishing © 2008 - Nakladatelství Růže, s.r.o.

Text © 2008 - Petr Hýbl

Ilustration 1. a 2. díl © 2008 - Zbyněk Lejsek

ISBN: 978-80-86975-58-0


3

Pajdal


4


5

Děti z dětského domova ve Žďáru nad Sázavou se vracely zespolečné nedělní procházky. Příroda na sebe vzala podzimní nažloutlé

oblečení, vzduch voněl tlejícím listím.

Děti šly neuspořádaně, jak se komu chtělo, s velkými rozestupy. Když došly ke Žďárským strojírnám, vychovatelka Jana Stýblová se zastavila. Otočila se dozadu a zavolala na tři opozdilé chlapce,loudající se ani třicet metrů za ostatními.

„Pospěšte si! Za chvíli budeme v ulicích, tak nepůjdeme jakostádo.“

Žádný z chlapců vzadu nezrychlil krok. Miloš Zapletal, nejvyšší z nich, se ušklíbl. „To zrovna. Pocupáme jako malý děti, pro smích všem klukům, co jsou venku! Ani mě nehne.“

„Tůdle...“ připojil se Truhlář a ukázal ruku zaťatou v pěst. „Už mě ty nedělní vycházky pořádně štvou! Copak jsme nějací blbečci, co

netrefí do děcáku sami?“

„Jasně, vole!“ souhlasil Jelínek. „Nejlepší by bylo, kdybychom

příští neděli přemluvili ještě pár kluků a odmítli na vycházku jít.

Když nás bude víc, nikdo s náma nehne. Ani ředitelka. Ať sivychošky chodí samy s těma malejma!“

Miloš přikývl. „Můžeme to zkusit.“ Očima sledoval houf dětí před

nimi. „Počkáme, až zajdou za roh, a vezmeme to do děcáku jinudy.“

Truhlář s Jelínkem souhlasně zamručeli.

Ještě než štrúdl dětí zmizel z dohledu, ukázal Zapletal na vysokou, rozložitou postavu v houfu. „Koukejte na Pajdala. Asi mu zase budu muset ukázat, zač je toho loket. Už mi ten posera pije krev. Chová se pořád jako pětiletej kluk, až je to k smíchu. Kdyby nám ho ředitelka nedávala za vzor, bylo by mi to fuk.“

„Stejně už dlouho nedostal pořádně nařezáno,“ přisolil si Truhlář. „Jak je starej, tak je blbej.“

Vychovatelka došla s dětmi za zatáčku, kde se cesta spojovala se

širokou dlážděnou silnicí od Žďárských strojíren, a ohlédla se.Opozdilé chlapce neviděla.

To je zase navedl Miloš, pomyslela si. Poslední dobou nechtěli

chodit s ostatními a pořád se loudali. Žádné napomínání nepomohlo.

Tentokrát si to s nimi ale vyřídí a potrestá je.

„Nováku!“ zavolala na urostlého pokulhávajícího chlapce. „Pojď

sem!“

Živě se o něčem dohadoval s děvčetem s nakrátko sestřiženými

světlými vlasy a neslyšel ji.

„Nováku!“


6

Kulhající kluk se zastavil a obrátil obličej k vychovatelce.Zastavila se i dívka po jeho boku.

„Vrať se pro ty loudaly,“ přikázala Stýblová a ukázala rukoudozadu. „Ať si pospíší a okamžitě se připojí k ostatním. Jestli neuposlechnou, dostanou přísné tresty. Běž a vyřiď jim to.“

Novák posmrkl a nešťastně se podíval na Anežku vedle sebe.„Vidíš, zase musím jít já. To pro ně nemohla poslat někoho jiného?“

„Za to přece nemůžeš, že si tě vybrala,“ řeklo děvče. „Vyřiď jim, co máš, a vrať se. Na ně nečekej. Ať si dělají, co chtějí.“

„Tak jo...“

Vychovatelka zatím došla rychlým krokem ostatní děti

a zastavila je. „Počkáme tady na ostatní, než nás dojdou.“

Karel Novák šel naproti loudající se trojici stále pomaleji. Kluci

mě za to určitě zmlátí...

Jelínek ho viděl první. „Pajdale...! To nám po tobě posílávychovatelka na zmrzlinu, anebo ses ztratil?“

„Kdepak!“ rozřehtal se Truhlář. „Nese nám vzkaz, že můžeme

běhat po městě, jak se nám zlíbí, třeba až do deseti do večera!“

„Tak co nám neseš, Pajdale?“ popošel mu Zapletal vstříc.

„Miloši, máte prý sebou hodit a připojit se k ostatním,“ vyhrkl

Novák. „Stýblová vám vzkazuje, že když se nevrátíte společně s

ostatními domů, že si to s vámi vyřídí. Za rohem na nás všichničekají.“

„Opravdu?“ pousmál se sladce Zapletal a dal si ruce v bok. „My

si to zase pro změnu vyřídíme s tebou, ty dolejzavče! Potřebuješ už

zase srovnat ten svůj patolízalskej ksicht!“

„Nemůžu za to, že poslala zrovna mě!“ bránil se a obrátil senazpět. „Vyřídil jsem vám jen to, co mi poručila.“

Udělal jen dva kroky. Ucítil na rameni ruku, sevřela ho a smýkla jím zpátky. Zavrávoral a málem upadl. Vzápětí ho Zapletal chytil za košili pod krkem. Přestože byl o půl hlavy menší, sebejistě jím cloumal.

„Pajdale,“ zvýšil stisk, „zrovna jsme si říkali, žes už dlouhonedostal po hubě. Teď to napravíme.“

Karel Novák se ustrašeně přikrčil, a kdyby ho Zapletalova ruka pevně nedržela, obrátil by se na útěk.

„Nech mě...“ zaprosil. „Vždyť jsem ti nic neudělal.“

„Ne...? Ty mě dokážeš namíchnout už jen tím svým pitomým

ksichtem. Kdybys mohl, vlez bys vychovatelkám a ředitelce dozadku.“


7

Zapletalova pravá ruka se napřáhla k políčku.

„Nech ho, Miloši,“ zarazil ho Jelínek. „Mám nápad.“

Napřažená ruka poklesla. „Jakej?“

Novák pocítil, že stisk pod krkem povolil a v naději se podíval na

Jelínka. Ten posměšně přivřel oči a luskl prsty. „Necháme mu vybrat.

Buď pořádnej nářez, nebo půjde s náma jinudy než ostatní. Ať taky

mazánek jednou přijde pozdě a odnese si za to stejný trest jako my.“

„Jasně!“ zavolal nadšeně Truhlář. „Ať si vybere!“

„Tak jak se rozhodneš, Pajdale?“ zatřásl Zapletal ustrašenýmNovákem. „Chceš po hubě, nebo jdeš s náma?“

Karel si pospíšil s odpovědí: „Jdu s vámi!“

Zapletal nechal klesnout ruku a výhružně řekl: „Nemysli si, že až se vrátíme do děcáku, budeš žalovat. To bys potom dostal dvojnásob, rozumíš!“

Karel němě přikývl. Ulevilo se mu, že je bezprostřední nebezpečí

zažehnáno. V děcáku to už nějak dopadne...

Zapletal se ušklíbl. „To sebou, kamaráde, ale budeš muset hodit!

Vezmeme to do děcáku úprkem. Jistě se budeš snažit, abys námstačil. Vezmeme to přes koleje, aby nás vychoška neviděla.“ Dal povel

mávnutím ruky. „Běžíme!“

Karel se s nimi pokoušel držet krok, ale po chvilce běhu se mezi

ním a ostatními utvořila několikametrová mezera a neustále narůstala.

„Přidej, Pajdale!“ vykřikl Jelínek. „Nemysli si, že zůstaneš vzadu a vezmeš roha. Dám si na tebe pozor.“ Zpomalil běh

a počkal, až ho Karel doběhne. Přeběhli trať a klusali polní cestou

až k prvním barákům. Obešli jeden z nich a v další ulici přešli do

pomalé chůze.

Karel se předklonil, zastavil se a lapal po dechu. Nebyl zvyklý běhat a v tomhle tempu už vůbec ne. I když vál chladný vítr, na čele mu vyrazily drobné krůpěje potu. Pak se rozkašlal.

Jelínek se zlomyslně usmíval. „Snad ses nám, Pajdale, nezadýchal? Pár metrů běhu a ty funíš, jako bys běžel maratón.“

Zvedl hlavu a krátce se na něj podíval. Zhluboka se nadechl a pak se narovnal. Lomcoval jím vztek. Chtěl bych vidět tebe, kdybys kulhal jako já, jak by ses tvářil. Nejraději by Jelínka chytl, povalil na

zem a pěstmi bušil do té černé kudrnaté hlavy, dokud by nezačalprosit o milost. Místo toho ale jen sklonil hlavu a mlčel. Strach bylsilnější než vztek. Dál se s opozdilci loudal ulicí a poslouchal jejich hovor.

Bylo mu do breku. Už sedm let byl v dětském domově. Předala ho


8

tam sociální péče, když mu zahynul otec pod koly automobiluřízeného opilým řidičem. I on měl na ten den památku, poznamenala ho

nadosmrti. Od té doby kulhal, ačkoli se lékaři v nemocnici všemožně

snažili dát ho do pořádku.

Když už mohl chodit a měl jít z nemocnice domů, dozvěděl se, že

otec nehodu nepřežil. Místo něho přišla nepříjemně naparfémovaná starší žena a odvezla ho do dětského domova ve Žďáru nad Sázavou. Byl to pro něj strašlivý šok, z něhož se už nevzpamatoval. Zveselého a bujného chlapce se stal zakřiknutý a do sebe uzavřený hoch. V dětském domově si našel jen jednoho kamaráda – Anežku Světlou.

Ještě několik měsíců po příchodu do dětského domova se mnohokrát zničehonic zoufale rozplakal a nic ho nemohlo uklidnit. Otec

byl pro něj všechno, matku vůbec neznal. Utekla od otce s daleko

mladším mužem, když mu byl rok, a nescházela mu. Po smrti otce

od ní do domova přicházelo každý měsíc dvě stě korun jako výživné,

které jí určil soud.

Ani těch sedm let nesmylo krásné vzpomínky na dobu, kdy ještě

žil s tátou. V živých snech pořád často vídával jeho mužnou postavu.

Vysokého, urostlého muže s hustými tmavými vlasy, ostře řezaným

obličejem a s úzkým knírkem pod nosem. Laskavé tmavohnědé oči,

které se dokázaly tak hezky smát. Kolikrát večer na polštáři mokrém

od slz otci žaloval, že byl od ostatních kluků bit, a nakonec usínal s

pocitem, že ho táta, proměněn v obláček či cokoli jiného, vyslechl, a

trochu se mu ulevilo.

Po tátovi měl oči a postavu. Byl nejvyšší nejen v domově, ale i

ve škole. Přesto byl napadán daleko menšími i mladšími kluky.Většinu volného času trávil u knížek, v nichž nalézal všechno to, co mu chybělo a po čem toužil. Při čtení se převtěloval do role hrdiny a společně s ním porážel nepřítele, nacházel nové kamarády a miloval krásné dívky.

O to horší byla pro něj skutečnost. Namlouval si, že jako kulhavý

je horší než ostatní, že ho každý přemůže, a nikdy se nesnažil prosadit

svou. Opravdový a volný smích se na jeho tváři objevoval jen zřídka.

To všechno s ním rostlo.

Jako ovce šel i teď za kluky, kteří se vesele vybavovali.

V jeho nitru stále narůstaly obavy, co řekne vychovatelce, až se s nimi

vrátí do domova.

Z úvah ho vyrušil pokřik.

„Kam jdete, trhani z děcáku? Jak to, že se nedržíte s ostatními v

houfu? Neztratili jste se náhodou?“

Na protější straně ulice stála v průjezdu parta šesti kluků.Posměšně se seřadili do dvojstupu a znázorňovali, jak musí kluci z děcáku

chodit na společné vycházky. Jeden z nich napodoboval pisklavým

hlasem vychovatelku: „No tak, Miloši! Chytni se toho provázkuspořádaně jako ostatní děti a běž, jak se sluší a patří!“ Jeho slovadoprovodila salva smíchu.

Zapletal se zastavil. Co byl v domově, vládlo mezi kluky z domova a partou ze sousední Smetanovy ulice nepřátelství. Někdy na čas ustalo, ale o to silněji zase vzplanulo. Pak nebyla nikdy nouze o nějakou tu modřinu a bouli.

Truhlář s Jelínkem se postavili vedle Miloše a vyzývavě pohlédli do průjezdu. Truhlář se nadechl a zařval: „S náma nemusí fotr na hajzl, abychom se nepodělali! Nejsme takoví mazánkové jako vy!“

„Vy balíci!“ ozvala se odpověď. „Vždyť vy bez vychovatelkynetrefíte ani do děcáku! Jdete, milánci, špatně. Musíte doleva, tudy šli

před chvílí ostatní. Příště se toho provázku nepouštějte, abyste zase

nezabloudili!“

Miloš zvedl ruku zaťatou v pěst. „Hele, Vlášku! Dej si bacha,

abych tě nedostal do rukou, nebo potom netrefíš domů ty!“

„Tak to, ty vole, pojď zkusit!“ vykřikl vůdce party, postoupil o

dva kroky vpřed a založil si ruce v bok. „Máte strach, že dostanete

po hubě, co?“

„Z vás, vy srabi!“ odpověděl pohrdavě Miloš a doprovodil svůj

výkřik bojovým posuňkem. „Posledně jsme vás zbili jako psy, že jste

ani nestačili zdrhat!“

„Ale jdi, ty hadrníku!“ zasmál se pronikavě Vlášek. „Na nictakovýho si nepamatuju. Pojď to dokázat, když se tak cítíš!“ Popošel dva

kroky dopředu a dobře věděl, že kluci z děcáku jeho výzvu přijmou.

Byl si jist vítězstvím, protože jeho parta byla v početní převaze. Kluci

stojící za ním prahli po odvetě za výprask, kterého se jim dostalo před

třemi nedělemi.

Karel Novák viděl, že rvačka na sebe nenechá dlouho čekat, anenápadně se snažil vyklidit pole. Ustupoval pomalu co nejdál od místa střetu. Zarazil ho až výkřik z průjezdu.

„Co ty můžou dokazovat? Jsou zrovna tak posraný strachem jako Pajdal! Za chvíli vezmou roha i oni!“ Průjezdem se rozezněl jejich smích.

To byl pro kluky z domova signál k útoku. Zapletal následován Jelínkem a Truhlářem vykročil do průjezdu.

Karel stál ještě okamžik v místě, kde se zastavil, pak se otočil a co nejrychleji odcházel k dětskému domovu. Srdce mu

v hrudi poplašně bilo na poplach a celou jeho bytost prostoupil strach.

Strach, co řekne vychovatelce, a strach z kluků, kteří ho určitěpořádně zmlátí za to, že utekl a nepomohl jim proti Smetanovákům.

Odbočil do Veselské ulice. Dětský domov stál hned na jejím kraji

a patřil k němu velký park, kolem jehož dřevěného plotu musel jít, než došel k bráně. Po široké kamenité cestě zamířil ke schodišti s tarasem vedoucím k hlavním dveřím. Dveře byly dubové a měly dvě úzká neprůhledná skla s dvěma vyleptanými psími hlavami. Skla byla chráněna ozdobným mřížovím.

Zvedl ruku ke zvonku a zaváhal, ale pak krátce stiskl tlačítko.

Otevřel mu jedenáctiletý Petr.

„Kdes zůstal?“ zeptal se zvědavě. „Čekali jsme na vás a vy nikde.

Vychoška nadávala, že si to s vámi vyřídí. A kde jsou ostatní kluci?“

„Neotravuj,“ zavrčel Karel a prošel kolem něj krátkou chodbou do velké předsíně, kde měl každý chovanec svou skříňku

s prádlem a osobními věcmi. V předsíni nikdo nebyl. Vyzul se, boty

dal do botníku a šel se převléct do domácího oblečení.

Dveře sousedící s učebnou, kde děti trávily většinu dne, seotevřely a vešla Stýblová. Zamračeně si ho změřila. „Kdepak ses toulal?“

Sklonil hlavu k zemi a díval se na žlutozelený vzorek lina.

„Ty neumíš mluvit?“ zvýšila hlas. „Na něco jsem se tě ptala! Kde

máš ostatní?“

Mlčel.

Dívala se na něj a nevěděla, co si o tom má myslet. Vždycky

vykonal přesně jakýkoli příkaz a najednou tohle. Poslala ho proopozdilce, ale on přišel bez nich, a ještě o půl hodiny později než ona s

dětmi. V duchu uvažovala, co ho mohlo zdržet a kde se asi toulal. S

Milošem asi nebyl, to by s nimi přišel společně.

„Tak odpovíš mi?“ otázala se znovu důrazně. „Kde zůstaliostatní?“

Stál dál se skloněnou hlavou a neodpovídal.

Pokračovala už mírnějším hlasem. „Jako jeden kolektiv jsme z

domova vyšli, a tak se také musíme vracet. Na nikom přeci nechci,

aby šel spořádaně jako ve škole, ale společně se vrátit musímevšichni. Chodíte poslední rok do školy a rozumu máte jako prvňáčci. Co

kdyby se některému z vás něco stalo? Mám za vás odpovědnost, a to

není žádná legrace. Při dnešním provozu na silnicích se taková věc

může stát v několika vteřinách. Tobě to, myslím, ani připomínatnemusím... Tak co, řekneš mi, kde zůstali ti tři a co provádějí?“

Stýblová zabořila ruce do kapes bílého pláště a upřela na něj oči.

Její veliký nos jí dodával přísného vzezření. Jinak ovšem byla docela

pohledná čtyřicátnice, útlé postavy, s vlasy černými jako havran, a

o tom nose říkala, že je znakem vysoké inteligence. Dětem ovšem

rozuměla a uměla to s nimi. Věděla, na koho co platí.

Karel trochu pozvedl hlavu. „Nevím, kde jsou,“ zalhal.

„Když jsem se k nim přiblížil, začali mi utíkat. Pak jsem je ztratil

z dohledu.“

Podívala se na hodinky. „Jestli se do deseti minut nevrátí, půjdou

na pohovor k soudružce ředitelce. Ony je přejdou roupy. Potrestán

budeš i ty. Hned teď převezmeš službu, připravíš všechno na večeři

a po ní se dáš do mytí nádobí. Když ti utekli, měl ses hned vrátit k

ostatním a ne se někde toulat. Aby sis to pamatoval pro příště.“

Stýblová se vrátila do učebny a Karel si oddechl. S vychovatelkou

už to má za sebou. Teď ještě zbývají kluci.

Převlékl se do tepláků, prošel hlučící učebnou do kuchyně

a připravoval hrnečky na čaj. Za chvilku vešla do kuchyně

i Stýblová. Odemkla spižírnu, přinesla dva bochníky chleba, tři

velká másla a několik krabiček trojúhelníkových sýrů. Na elektrický sporák postavila hrnec s vodou na čaj a dala se do krájení chleba. Obědy v domově vařila placená kuchařka, ale snídaně

a večeře, pokud nebyly teplé, připravovaly vychovatelky samy.

Karel rozložil na stůl malé talířky a vrátil se z kuchyně do učebny.

Většina stolů byla prázdná a nikdo u nich neseděl. Menší děti byly

vedle v herně. V učebně, která zároveň sloužila jako jídelna, zůstaly jen ty starší.

Zamířil k Anežce Světlé. Seděla u okna a vyšívala. Měla světlé,

nakrátko sestřižené vlasy s ofi nou, docela jí slušela. Nad téměř temně

modrýma očima se táhlo světlé obočí lomící se u kořene nosu mírně

vzhůru. Nos měla malý, dole trochu rozšířený a pod ním drobná,jakoby vzdorně našpulená ústa.

Anežka byla jako vítr. Uměla vylézt na strom, hrála s kluky kopanou, a tak o nápadníky neměla nouzi. Z děvčat byla

v domově nejstarší. Když ji některý z kluků otravoval, uměla ho přesvědčivě a s úsměvem odbýt. Byla pohybově nadaná a ve škole kralovala ve všech běžeckých disciplínách. Přitom sidokázala uchovat dívčí půvab.

Nelíbilo se jí, jak starší kluci jednají s Karlem, a držela nad

ním ochrannou ruku. V její přítomnosti se Karel cítil dobře

a uvolněně.


12

Anežka odložila dečku a podívala se Karlovi do tváře. „Kdes,

prosím tě, běhal? Teď z toho budeš mít zbytečnou polízanici.“

„Nemohl jsem se vrátit,“ řekl. „Zapletal mě donutil, abych zůstal

s nima, jinak by mě ztloukli.“

Zakroutila hlavou. „Proč jsi to neřekl vychošce? Nedostal bys

trest a byl by klid.“

Rozpačitě zamrkal. „To bych potom s klukama nevydržel. Asi by

mě umlátili.“ Pokrčil rameny. „Stejně mi nařežou za to, že jsem s nima nezůstal, když se chytli s partou ze Smetanovky.“

Anežka se zamračila. „Měl jsi s nimi zůstat. Proti ostatnímmusíme my z děcáku držet pohromadě, ať mezi sebou máme, co chceme.“

Překvapeně otevřel ústa. Očekával, že ho polituje nebo povzbudí,

a ona mu zatím vyčítá, že se nenechal od Smetanováků zabít.

Anežka to myslela vážně. Děti z dětského domova byly od ostatních

odděleny jakousi pomyslnou stěnou. Někteří si ji uvědomovali více, jiní

méně. Rozdíl mezi žákem z dětského domova a ostatními byl zřetelný.

Kluci z dětského domova chodili do školy vzorně ostříhaní a vlasy jim

nikdy nepřesahovaly přes uši. Ostatní chlapci většinou nosili rifl e podle

nejnovější módy, domováci měli kalhoty z tesilu nebo bavlny. Kluci

a děvčata z normálních rodin měli u sebe občas nějakou korunu na

zmrzlinu nebo pamlsek, oni neměli ani deseťák. A parta zeSmetanovy ulice jim to neustále připomínala.

Anežka pohodila hlavou. „Někdy mě už opravdu štveš. Každý si do tebe strčí a ty si to necháš líbit jako nějakej balík.

A když máš možnost ukázat klukům, že nejseš takovej srab,

za jakého tě mají, utečeš. Pak se nediv, že s tebou nekamarádí

a bijí tě.“ Sklonila se zase nad vyšíváním a dala mu tak nasrozuměnou, že se s ním dál bavit nemíní.

Ozvalo se táhlé zazvonění. Karel se bojácně podíval ke dveřím.

„Už jsou tady.“

Z herny vyběhl malý Lojza Strnad a hnal se otevřít. Anežkapoložila vyšívání na stůl a pospíchala k venkovním dveřím také.

První vstoupil Zapletal. Když uviděl Anežku, zeptal se: „Soptí

Stýblová hodně?“

Chtěla odpovědět, ale vychovatelka se objevila vedle ní. Založila

ruce v bok a spustila zostra: „Tak milostpáni už ráčili přijít? Kdepak

jsme se zdrželi, co?“

Nikdo neodpověděl. Truhlář se schovával za Jelínka, aby nebyly vidět jeho kalhoty, na koleni prodřené a umazané. Miloš ukrýval

pravou ruku s roztrženým rukávem za záda a Jelínek bez viditelných

šrámů koukal kamsi mimo na stěnu před sebou.

Pozvedla obočí. „Vy jste oněměli? Jindy toho víte, že nejste k

zastavení. Tak co, poví mi někdo, kde jste se toulali?“

Zapletal si dodal odvahy a podíval se jí do očí. „Šli jsme oklikou

a pak Smetanovou ulicí. Nechtělo se nám jít společně ve štrúdlu, aby

se nám pak kluci ve škole nesmáli.“

„To se nedá nic dělat,“ řekla Stýblová a přísný výraz tváře poněkud povolil. Chápala jejich pocity. „Jednou jsme kolektiv

a musíme městem chodit pohromadě, ať se to někomu líbí, nebo ne.“

„My už na společné vycházky chodit nebudem,“ postavil sebojovně Zapletal. „Můžete nás potrestat jak chcete, ale nebudeme.“

Anežka překvapením ztuhla a Jelínek s Truhlářem se podívali na

Miloše obdivně. Nemá strach a řekl to i za ně.

Vychovatelce zacukalo nad pravým obočím. Za léta praxe seještě nesetkala s tím, že by jí někdo z dětí takhle otevřeně odporoval.

Rozzlobilo ji to. Věděla dobře, že se příští neděli budou jako pokaždé

loudat a bude na ně muset dohlížet, aby se neodpojili, ale že jíZapletal tak drze odpoví, to nečekala. Popošla k němu a zprudka se zeptala:

„Tak říkáš, že s námi nebudete chodit na vycházky?“

„Nebudeme!“

„Mluv jen za sebe,“ řekla. „Ostatní, jak vidím, mlčí.“ Upřelapohled na Jelínka. „Ty také nebudeš chodit na společné vycházky?“

Jelínek rozpačitě přešlápl, těkavě přeletěl očima ze Zapletala na

Stýblovou a pak je sklopil. Cítil, že se na něj všichni dívají, arozhodoval se, jak odpovědět. Nebyl tak odvážný jako Miloš, jenže si to

nechtěl rozházet ani u vychovatelky, ani u kluků.

„Tak odpověz!“ pobídla ho netrpělivě vychovatelka.

Přemohl strach a vychrlil ze sebe. „Ven s váma taky nebuduchodit!“

Kývla hlavou a otočila se k Truhlářovi. „A ty?“

Odkašlal si. „Ani já ne!“

Zčervenala nad tou neslýchanou drzostí. Už už chtěla začít křičet, ale ovládla se. „Dobře,“ řekla tiše. „Vidím, že jste se domluvili. Dál se už na nic ptát nebudu. Zítra ráno, až přijede soudružka ředitelka, si to u ní před odchodem do školy vyříkáme. Tam můžete opakovat svou žádost. Pro dnešek dostanete trest, který si za svůj prohřešek zasloužíte. Přišli jste pozdě a podívejte se na sebe, jak vypadáte. Koukejte se pořádně očistit a

omýt. Zkontroluji si to. Za půl hodiny bude večeře.“

Anežka se otočila a vrátila se do učebny. Stýblová důstojně odbr />

14

kráčela za ní.

„Ať si nemyslí, že mám z ředitelky strach!“ ukázal Zapletalbradou za odcházející vychovatelkou. „Řeknu jí to samé. Doufám, že se mnou budete držet basu.“

„Jasně,“ řekl bojovně Jelínek, kterému se odchodem Stýblové vrátilo sebevědomí. „Nic s náma nezmůže ani ředitelka.“

Truhlář luskl prsty. „Jakýkoliv trest stojí za to, že jsmeSmetanovákům ukázali, jak se umíme rvát proti přesile. Čuměli, mazánkové. Kdyby nás bylo jen o jednoho víc, rozsekali bysme je na hadry.“

„No jasně,“ vzpomněl si Jelínek na Nováka. „Pajdal zdrhnul. I

když by nám nebyl nic platný, vzal roha a za to musí pykat.“

Zapletal přikývl. „To je nad slunce jasný, že si ho podáme. Jenže nejdřív si musíme dát do pořádku hadry, aby nám to

ředitelka nemohla pořádně spočítat. Řekneme Anežce. Ta se

v šití vyzná a určitě nám je zalátá. Až se převlečem do domácího, jdem za ní.“ Odplivl si na zem a slinu rozetřel botou. Stal se

teď v očích Jelínka a Truhláře hrdinou, a to ho blažilo a dodávalo mu na důležitosti. Vždycky musel mít prim – v učení, ale

i v kdejakém průšvihu.

Anežka už zase seděla u vyšívání a v duchu i ona obdivovalaZaletala. Kdyby byl Karel alespoň z poloviny takový jako on... kluci,

na které právě myslela, vešli dovnitř a zamířili k ní.

„Hele, Anežko...“ oslovil ji Miloš zkroušeně, „máme k tobě prosbu. Potřebovali bysme zašít roztrhaný svršky. Utrpěly v boji se Smetanovákama.“

Položila vyšívání a pokrčila rameny. „Nemám zrovna náladu na nějaké spravování. Je toho hodně?“

„Ne, jeden rukáv a nějakej ten knofl ík. S prodřenejma kalhotama bys stejně nic neudělala. Nechceme to zadarmo. Dáme ti za to, co budeš chtít.“

Jelínek udělal prosebný obličej. „Spravíš nám to ještě dneska, viď?“

Anežka chtěla odmítnout, ale uviděla Karla, jak zvědavěnakukuje z kuchyně.

„Spravím vám to,“ řekla, „budu ale za to něco chtít.“

„Už jsme řekli, že to zadarmo nechceme. O co jde?“ vyjednával

Truhlář.

„Necháte Nováka na pokoji?“

„Ty seš nějaká divná,“ naježil se Zapletal, kterému už dávno nešlo z hlavy, že se Anežka zastává takového sraba a kamarádí


15

s Pajdalem víc než s ním. „Vždyť mu nikdo nic neudělal.“

„Heleď, Miloši, tohle na mě neplatí. Buď mi slíbíš, že si honebudete všímat, nebo si ty hadry zalátejte sami.“ Sklonila se nadvyšíváním, jako by už vedle ní nikdo nestál.

Položil jí ruku na rameno. „Neblbni... Snad se na nás nevykašleš?“

„Jestli nám to nespravíš, bude průšvih,“ sepjal Jelínek prosebně ruce. „Ten sice bude stejně, ale ne takovej.“

„Už jsem řekla. Zašiju, ale nebudete si všímat Karla.“

„Tak ať je po tvým,“ souhlasil s nevolí Zapletal.

„Dej mi čestné slovo.“

„Ty nám nevěříš? Víš, že moje slovo vždycky platí. My tři se Pajdala čtrnáct dnů nedotkneme. Slibuju.“

Po tváři jí přelétl úsměv. „Fajn,“ řekla, „po večeři se do tohopustím. Pokud to ovšem půjde spravit.“

Karel dokončoval úklid v učebně. Hromádku smetí smetl naloatku a hodil do koše. Pak vešel do herny. V televizi končilvečerníček. Očima vyhledal Anežku, přisunul si k ní volnou židli, posadil se

a šťouchl do ní loktem.

„Co o mně říkal Zapletal?“

Otočila k němu obličej. „Počkej, až skončí televize, pak ti tořeknu.“

„Buďte ticho!“ ozval se někdo z dětí.

Do herny vstoupila vychovatelka. „Kdo ti, Nováku, dovolil dívat

se na televizi?“

„Už jdu,“ řekl. „Chtěl jsem se jen na něco zeptat Anežky.“

Vyšel z herny a posadil se jen tak ke stolu. Za malou chvíli za ním Anežka přišla. „Co chceš?“ zeptala se a sedla si vedle něj.

Prohrábl si vlasy a podíval se ke kuchyni, jestli ho náhodouZaletal a ostatní dva nepozorují.

„Co kluci říkali, když jsem od té rvačky utekl?“ řekl v rozpacích a znovu zašilhal po dveřích z kuchyně.

„Co by říkali,“ pokrčila rameny. „Prý se na tebe můžou vykašlat, protože jim nestojíš ani za facku. Přísahali, že si tě čtrnáct dní ani nevšimnou.“

„Opravdu?“

„Fakt,“ mrkla na něj a šla si připravit šití.

S úlevou šel do předsíně, odemkl svou skříňku a vzal z nírozečtenou knihu. Pak se vrátil do učebny.

Z kuchyně vykoukl Truhlář, a když uviděl Nováka, protáhlobličej. „Helemese, Pajdal si tu čte, jako by nic. Jako by nic neprovedl a

měl čistý svědomí.“

Vedle Truhláře se ukázal Jelínek. Hlasitě popotáhl nosem

a zvedl oči nahoru. „Mně je špatně. Panebože, tady to smrdí. Že se tady někdo posral?“ Zadíval se na Karla. „To smrdí Pajdal? Posral se, když jsme narazili na Smetanováky.“

Oba kluci se rozřehtali. Jelínek byl ve svém živlu. „Pajdale, že

čteš nějakej zamilovanej románek!“

Proběhl mezi stoly a vytrhl Novákovi knihu z rukou. Podíval se

na titulek a krátce hvízdl. „Stěnka Razin. To je to pravý čtení pro

takovýho geroje, jako jsi ty.“

Ve dveřích kuchyně se ukázal Zapletal. I on přistoupil ke stolu, u

něhož Karel seděl. „Co se tu děje?“ zeptal se.

„Ale nic,“ řekl Jelínek. „Pajdal se jen učí šermovat a sekat šavlí. A

taky jezdí na koni. Brzy se z něj stane ataman a my ho budeme muset

poslouchat.“

Zapletal vrhl pohled na tlustou knihu na stole a pochopil. „Tak jen

se cvič, Pajdale. Za čtrnáct dní tě vyzvu na souboj. Bohužel to bude

jen klackem, protože šavle nikde neseženem. Dobře trénuj, víc ti na

to nepřidám ani minutu.“

Z herny vyšla Stýblová. Když uviděla všechny provinilcepohromadě, zamračila se. „Vy už máte svou práci hotovou, že se tuvybavujete?“

„Jasně že ne,“ řekl Truhlář. „Zbývá nám pár kousků nádobí aMiloš pak vytře. Už na to jdeme.“

Chlapci se vrátili do kuchyně.

Zapletalova slova Nováka uklidnila. Potvrdila jen to, co mu už

řekla Anežka. Že bude mít čtrnáct dní pokoj. Při mytí před spaním si

i prozpěvoval. Ten večer usnul rychle a tvrdě.

Zapletal dodržel slib. Po celých čtrnáct dní nedostal Karel Novák

jediný štulec. Nadávky a různé ústrky mu nevadily, byl na mě zvyklý.

Potom se ale všechno vrátilo do starých kolejí.

Napadl sníh a nastala zima – blížil se konec února. Novák stál u

okna třídy a dojídal svačinu, kterou nesnědl o velké přestávce.Zamyšleně se díval do nevelkého zasněženého parku před školou. Od rána chumelilo a nová vrstva sněhu přikryla staré stopy.

Třída hlučela. Žáci po sobě házeli křídami a houbou. Každýzdařilý zásah byl doprovázen pokřikem a smíchem. Houba létala zjednoho konce na druhý a v jednu chvíli jen těsně minula jeho hlavu. Jen se

podíval, odkud houba přilétla, a pak se zase zahleděl ven.


17

Anežka půjčila sousedce v lavici sešit s úlohou, a ta ji spěšně opisovala. V lavici seděl kupodivu i Truhlář a bitvy s křídami

a houbou se nezúčastnil. Šprtal matematické vzorečky. Měl být dnes

zkoušen a věděl, že co učitel matematiky řekne, to také splní.

Zvonek oznámil konec přestávky. Novák se odvrátil od okna azamířil do své lavice. Kdyby ho viděl někdo, kdo znal jeho otce, neušla by mu ta vzájemná podoba. Měřil už sto osmdesát šest centimetrů a měl široká ramena. Tmavé vlasy se mu na hlavě nepoddajně vlnily a zakrývaly mu čelo. Nos s malým hrbolkem u kořene výrazně čněl

z obličeje. Učitel dějepisu mu jednou v žertu řekl, že takové nosy

mívali staří Římané.

Hrdé vzezření vůbec neodpovídalo jeho nevýbojné povaze.

Vyprázdnila se i chodba a žáci čekali ve třídách na své učitele.

Truhlář i nadále šprtal matematiku. Všichni sledovali dveře, kdy

se otevřou a ukáže se v nich padesátiletý robustní pedagog, všemi

zvaný Přesňák. U něj muselo ve třídě všechno hrát a v jeho hodinách

si nikdo z žáků nedovolil ani pípnout, když neměl.

Učitel vstoupil do třídy chvatným krokem a na vstávající žáky mávl rukou. „Seďte!“

Než došel ke stolku, jeho pohled sklouzl na tabuli. Pohoršenězakroutil hlavou a úsečně se zeptal: „Kdo má službu?“

„Já,“ vstal Kopecký.

„Jak to, že není tabule umytá?“

Kopecký stál v lavici, nehtem prostředníku se rýpal do palce a s obavou čekal na větu, která se za okamžik ozvala.

„Vezmi si houbu a utři tabuli, jak má být. Hned u ní můžeš zůstat na přezkoušení. Když jsi odfl inkl povinnost, kterou ti služba ukládá, jistě ses o to pečlivěji připravil na hodinu.“

Kopecký protáhl obličej a neochotně se vydal k tabuli. Utíral ji pomalu, aby co nejvíce oddálil katastrofu.

Učitelův zrak spočinul na polámaných křídách. Vzal jeden kousek do ruky a pozvedl ho do výše. „Podle těchto ubohých zbytků soudím, že tu o přestávce musela být pěkná přestřelka. Temperament mám rád. Uvidíme, jak ho projevíte při

zkoušení. Začneme hned. Vyber si, Kopecký, jeden z těch kousků

a vypočítáš nám rovnici o dvou neznámých.“

Nadiktoval pomalu a zřetelně příklad, postavil se kousek odtabule, aby sledoval matematický postup žáka.

Kopecký napsal několik číslic a zarazil se. Bezradně se podíval

přes rameno, napoví-li mu někdo. Ve třídě bylo ticho, že by byloslybr />

18

šet upadnout špendlík. Kopecký žmoulal křídu v ruce, ale s příkladem

nehnul.

Matikář se zamračil, založil si ruce za záda a řekl: „Vidím, hochu,

žes odfl inkl i tu přípravu na hodinu. Můžeš si jít sednout. Je tonedostatečná. Dej mi žákovskou knížku!“

Ve třídě zavládlo napětí, kdo půjde k tabuli jako další. Učitel

napsal Kopeckému známku a otevřel sešit se seznamem třídy. Pohledem přelétl sedící žáky a maličko se pousmál. „Nechci, abyste si

mysleli, že jsem si na někoho zasedl. Ponecháme náhodě, kdo bude dneska zkoušený.“

Vzal tužku a její konec poslepu zabodl do sešitu. Podíval se, kam

dopadl, a namířil prst na Vlasákovou.

„Tak pojď, Evo.“

Jeden po druhém se žáci střídali u tabule s horším či lepšímvýsledkem, a ti, co ještě nebyli voláni, se třásli, aby konec tužkynedoadl na jejich jméno v seznamu.

Došlo i na Karla. Těsně před koncem hodiny byl vyvolán

a v žákovské knížce se mu objevila nedostatečná. Matematika mu

moc nešla a také ho nebavila. Když mu učitel žákovskou knížkupodával, zazvonilo.

Matematikář pohrozil třídě vztyčeným prstem. „Věřím, že zítra

bude tabule čistá jako sklo a připravíte se lépe než dnes.“ Pokynul

stojícím žákům a vyšel ze třídy. Jen za sebou zavřel dveře, změnila

se třída v hučící úl. Konec vyučování přivítali všichni a pospíchali

do šatny.

„Uhni, Pajdale!“ odstrčil Jelínek Karla u dveří a hnal se zaostatními.

Karel zavrávoral a zachytil se zdi. On nikam nepospíchal. Přendal

si tašku do druhé ruky a volně kráčel k šatně.

Přezul se, oblékl si zimní bundu a jako poslední opouštěl šatnu. Vyšel z budovy. Do plic mu vnikl studený vzduch a na obličej dopadly první vločky sněhu. Před školními vraty stála

i Anežka s několika kamarádkami ze třídy a pozorovala chlapce, jak

se koulují.

„Klucí!“ zvolal pojednou vlasatý Růžička, sotva uviděl Nováka,

„pojďte, zkoulujeme Pajdala, ať taky pozná radost zimy!“

„Na něj!“ vykřikl kdosi a hodil první hroudu. Ta se s tlumeným

prasknutím rozpleskla vedle Karla o zeď. Vzápětí začaly sněhové

koule létat ze všech stran a Karel se obrátil na útěk. Všichni, co byli

na prostranství, se za ním se smíchem vrhli.


19

Anežka se jim postavila do cesty. „Nechte ho na pokoji! Nic vám

neudělal!“ volala a rozpřáhla ruce.

„Nezastávej se pořád toho sraba!“ zakřičel Zapletal a oběhl ji.

„Trochu sněhu mu neuškodí!“

Karel běžel, co mohl, ale daleko rychlejší kluci ho brzy dohonili. Sněhové koule létaly prudce kolem něj a dvě ledovky ho bolestivě zasáhly do hlavy. Zastavil se v běhu a dal si před sebe tašku s učením jako štít, aby si chránil obličej.

Déšť sněhových koulí neustával, kluci už házeli z největší blízkosti.

„Vyválíme ho pořádně ve sněhu, ať má dost!“ zvolal někdo.

Nejméně pět kluků se na něj vrhlo, strhli ho na zem a cpali mu

sníh za krk, za košili i do kalhot. Trhl sebou, osvobodil se ze sevření

a postavil se na nohy. Znovu mu je podrazili. Bezmocně se krylrukama, bylo to ale marné. Na celém těle už cítil mokro od tajícího sněhu.

„Nechte mě!“ zaprosil. „To zebe!“ Do očí se mu vedraly slzybezmocnosti.

„Jen si zvykej!“ připleskl mu o rok mladší Podešva velkou hroudu

sněhu na obličej. „A moc nekřič, nebo dostaneš výprask ručně, že tě

v děcáku nepoznají!“

„Tak co je to tady!“ zahřímal za skupinou sytý hlas.

Kluci se otočili a vycpávání sněhem rázem ustalo. Za nimi na

chodníku stál asi pětačtyřicetiletý muž a kroutil hlavou. „Vždyť z

toho může dostat zápal plic. Koukejte padat!“

Jeden po druhém se začali hoši vytrácet. Muž přistoupil keKarlovi, podal mu ruku a pomohl mu na nohy. „Otoč se,“ řekl a rukavicí mu oprášil sníh ze zad. „Chlap jako hora, nechá se povalit na zem a nebrání se. A ke všemu ještě brečí.“

Novák si utřel hřbetem ruky slzy a posmrkl. „Oni začali! Já jsem jim nic neudělal!“

„To je ještě smutnější,“ trval na svém muž. „Kdyby ses jimpostavil, nikdo z nich by se na tebe neodvážil, na to dám jed. Jenže když viděli, že se jich takovýhle chlap bojí, dali ti dvakrát tolik.“

Karel stál se sklopenou hlavou a neříkal nic. Mokré šaty hostudily čím dál víc a rozklepala ho zima. Přál si jen, aby ten chlápekzmizel, aby mu dal pokoj a on se mohl co nejrychleji vrátit do dětského domova a převléci se do suchých tepláků.

Neznámý jako by mu četl myšlenky. „Takhle jít domů nemůžeš,“

řekl. „Začíná mrznout. Kde bydlíš?“

Jsem z dětského domova,“ odpověděl tiše.

„Z toho ve Veselské ulici?“

„Ano.“

Neznámý ho chytil za paži. „To je dost daleko. Půjdeš se osušit ke

mně a teprve pak se vrátíš domů. Pojď.“

„To nejde, musím přijít včas ze školy.“ Karel se sehnul proaktovku, očistil ji od sněhu a chtěl odejít.

„Nepovídej a pojď! Snad ze mě nemáš strach? Bydlím hned tady naproti,“ ukázal rukou na starší patrový barák. „Osušíš se a půjdeš.“ Vykročil k nově natřeným dveřím.

Zdráhavě ho následoval.

Neznámý se pojednou zastavil. „Ty sis při té mele vyvrtl kotník, že kulháš?“

„Ne, kulhám už dlouho. Po úrazu.“

Došli k domu. Karel k sobě tiskl zuby, aby mu nedrkotaly zimou a

nepříjemným napětím. Prošli studenou chodbou a po šerém schodišti

vystoupili do prvního patra. V předsíni ho ovanulo příjemné teplo. Po

pravé straně předsíňky viselo veliké zrcadlo v ozdobném rámu, ve

kterém se viděl v celé velikosti. Vedle zrcadla byl vyřezávaný věšák

a na něm červená prošívaná bunda s bílým pruhem kolem dokola přes

prsa a rukávy. Muž se zul, pak shodil kabát a s úsměvem luskl prsty.

„Jen se nestyď, vyzuj se a shoď ze sebe ty mokré věci. V koupelně je

dám na topení, aby oschly.“ Ukázal na jedny z dveří. „Tady je záchod

a hned vedle je koupelna.“

Karel se vyzul a pomalu se vysvlékl. Muž od něj převzal mokré

šatstvo a zmizel v koupelně.

„Tak tady to je moje doupě,“ řekl, když vstoupil do nevelkého

obývacího pokoje. Jeho jednu stranu vyplňovala leštěná stěna stelevizorem. Uprostřed místnosti stál konferenční stolek se dvěma křesly

a za ním rozkládací gauč, u okna stůl s pohodlnou židlí, vedle vysoká

lampa se žlutým stínidlem. Druhou stranu zaplňovala skříň amohutný fíkus.

Karel stál jen v trenýrkách nepohnutě u dveří. Po létech viděl zase

soukromý byt a vzdáleně mu připomínal domov, kde kdysi bydlel s

tátou.

Muž vzal ze skříně teplákovou soupravu a triko s dlouhýmrukávem.

„Tumáš,“ řekl, „zatím si vezmi tohle, než ti věci trochu oschnou. Triko ti bude těsnější, ale natáhneš je na sebe.“

Poděkoval.

Muž vycítil jeho ostýchavost. Sedl si k pracovnímu stolu, otevřel

zásuvku a předstíral, že něco hledá. Počkal, až se host převlékne, a

pak k němu přistoupil s napřaženou rukou. „Jsem Jan Pulkrábek.“

Karel zčervenal a opětoval stisk. „Karel Novák...“ představil se.

Jeho rozpaky se zvětšily. Nevěděl, jak se v nezvyklém prostředíchovat.

Pulkrábek ukázal na knihovnu plnou knih. „Pokud máš chuť,můžeš si vzít něco na čtení. Mám tam i několik dobrodružných knížek

a detektivek.“

Karla zaujal sekretář, za jehož sklem byla vystavena spoustamedailí a pohárů. Už když vstoupil do místnosti, všiml si ve vitríně stěny

bílé sochy rohovníka. Osmělil se zeptat. „Vy jste boxoval?“

„Ano,“ přisvědčil Pulkrábek. „Jenže ty doby, kdy jsem stával

mezi čtyřmi provazy, jsou pryč. Před dvanácti léty jsem převzaltrenérské žezlo v místním Spartaku. Jestli máš zájem, mohu ti ukázat

nějaké fotografi e z ringu. Člověk rád vzpomíná na mladé časy.“

„Ano,“ zahořel Karel zvědavostí, „podíval bych se rád.“

Z první fotografi e na Karla koukal nakrátko ostříhaný kluk se

směšně velikými boxerkami na rukou.

„Tak tady mi bylo deset let a měl jsem rukavice poprvně na ruce,“

řekl s trochou smutku v hlase Pulkrábek. „Hrome, ten čas letí...Tenkrát mi je navlékl táta jen tak, aby mě v nich vyfotografoval. Jenže

pak mi rukavice učarovaly a od té doby jsem zkoušel boxovat srukama v obyčejných zimních rukavicích. Několikrát mi tekla z nosu

červená a pak jsem ještě dostal od táty výprask za zakrvácené šaty.“

Karel obrátil list alba a Pulkrábek ukázal na zažloutlou fotografi í.

„Tady je mi už patnáct a tohle byl můj první opravdový zápas v ringu.

I když mi to rodiče rozmlouvali, s boxem jsem začal vážně a nikdy

jsem toho nelitoval.“

„To jste neměl strach, že vám někdo pořádně nabije?“

„Ne, strach jsem neměl. Ale trému pokaždé, a ohromnou. Třeba

třikrát za sebou jsem před utkáním bral za kliku záchodu.“

„Tak jste se přece jen bál,“ vyklouzlo Karlovi.

„Ne, opravdu nebál. Strach a tréma jsou dvě úplně rozdílné věci.

Strach, ten tě svazuje neustále. Tréma tě ale opustí, jakmile dojde k

situaci, pro kterou vznikla. Strach jsi měl například ty, když ti kluci

cpali sníh za límec.“

„Bylo jich na mě moc...“

„Na tom přece nezáleží, jestli jde proti tobě jeden nebo desetkluků. Bránit by ses měl v obou případech. Pomohlo ti, žes stál jako

pařez? Nepomohlo. Dostals naopak jednou tolik, než kdyby ses jim


22

postavil.“

Karel sklonil hlavu. „Když já se neumím prát...“

„V tom to přece není,“ Pulkrábek zapíchl prst do vzduchu. „Ty se musíš chtít prát v každé situaci a proti komukoli, kdo tě napadne. Pak uvidíš, že budeš mít ode všech pokoj.“

„Já ale kulhám a každý mě přepere... Neumím se prát.“

Pulkrábek rozpřáhl ruce. „No vidíš – a jsme zase tam, kde jsme byli předtím. Na tom, že trochu kulháš, přece nezáleží. Jde jen o to, chtít se bránit. Rozumíš? Chtít!“

Karel si povzdechl. „Co kdybyste mě naučil boxovat, jako toumíte vy? Pak bych se určitě nedal.“

„Ani to by ti nepomohlo, když se nezbavíš strachu,“ řekl Pulkrábek. A pak ho napadlo, že by to s tím klukem mohl zkusit, aby z něj nebyla taková brambora. Nic tím nepokazí a pohyb chlapci jen prospěje.

„Už víš, že vedu zdejší oddíl boxu. Trénujeme třikrát v týdnu. Jestli máš opravdu chuť zkusit boxovat, přijď v pondělí v pět hodin do sokolovny.“

„Třikrát v týdnu?“ opakoval Karel. „Nevím, jestli mě ředitelka pustí.“

„Já myslím, že ano. Až ti oschnou svršky, půjdu do domova s tebou a promluvím s ní. Taky tě musím omluvit, proč jdeš tak pozdě.

Jistě už mají všichni strach, co s tebou je.“

Karlovi se radostí rozbušilo srdce. Už si představoval, jak se

naučí boxovat – a pak se kluci těšte! Ať se mu potom někdo zkusí

posmívat a říkat mu tu odpornou přezdívku Pajdal! Srazí každého z

nich jediným úderem, jako to dělal v Mayových románech OldShatterhand. Holky za ním budou dolézat, ale on se na ně vykašle a bude

se bavit s Anežkou.

Pulkrábek si všiml jeho rozzářených očí. Takový chlap, uvažoval v duchu. Z toho by byl boxer! Jen kdyby nekulhal a nebyl posera. Ale pokusí se dát ho do pořádku, aby si začal věřit.

„Snad něco neprovedl?“ pozvedla o půl hodiny později obočíředitelka domova.

„Ne, proto tady nejsem. Jdu se jen zeptat, jestli byste mu dovolila chodit na tréninky rohovnického oddílu.“

Překvapeně na něho upřela pohled. „On chce boxovat? On?“

„Jistě,“ přikývl Pulkrábek. „Požádal mě o to. Při cestě ze školy ho kluci pořádně vyváleli ve sněhu. Byl celý mokrý, vzal jsem ho k sobě,

aby se osušil. Z toho krátkého seznámení s ním jsem pochopil, že ten


23

chlapec nemá vůbec sebevědomí. Každý si do něj strčí, ačkoli mápostavu jako bohatýr, a kam ho postavíte, tam stojí, dokud ho nepošlete

jinam. Myslím, že se ve svém prvotním dojmu nemýlím a že box jezrovna to, co potřebuje. Ne proto, aby se začal rvát, ale aby si začal věřit. Za

ta léta, co dělám trenéra, jsem se setkal s mnoha chlapci různých povah

a naučil jsem se s nimi pracovat a rozumět jim.“

„Máte pravdu,“ přiznala ředitelka, „jeho povahu jste vystihlpřesně.“ Urovnala si brýle na nose. „A vy si myslíte, že když začnebezhlavě mlátit do pytle, že se najednou změní?“

„Ne, ne,“ pospíšil si Pulkrábek s odpovědí. „Nic si nenamlouvám.

Nebude bezhlavě mlátit do pytle, jak se domníváte, ale bude sepostupně boxerskému umění učit. Bude v kolektivu, kde se mu nikdo

nebude posmívat a kde ho budou všichni brát jako sobě rovného. Za

to vám ručím. To bude první a moc důležitý krok k jeho proměně.“

„A co když se Novák začne jen prát?“

„Špatně jste mi rozuměla,“ řekl Pulkrábek. „Jestli budepravidelně navštěvovat naše tréninky, získá trochu víc sebevědomí a postaví

se na vlastní nohy. Pokud se opravdu změní, možná, že se jednou

dvakrát popere. Pochybuji ale, že by se mu ještě dál někdo odvážil posmívat, vyhrožovat mu anebo ho dokonce napadnout, když se

ozve. Tady jde jen o to, dodat mu sebedůvěru, aby zapadl donormálního života jako ostatní děti.“

„Pěkně se to poslouchá a něco na tom je,“ přiznala ředitelka.

„Opravdu myslíte, že se vám to podaří?“

„To nemohu tvrdit,“ usmál se Pulkrábek. „Za pokus to ale stojí,

ne?“

Odmlčela se a pak se zeptala: „Nebude se tam muset tlouci sjinými chlapci? Mám strach, aby ten váš pokus nedopadl obráceně a

z Nováka se nestal ještě větší obětní beránek, než je teď.“ Výstražně

pozvedla ruku a pokračovala stejně břitkým tónem. „Box podle mne

není sport, který se hodí pro dnešního moderního člověka. Co jekrásného a povznášejícího na tom, že se lidé vzájemně mlátí?“

Zaprotestoval. „To je, s prominutím, dost povrchní názor. Boxem se chlapci učí rychlosti, odolnosti a vytrvalosti. Dokážou

se pak rychle rozhodovat a reagovat v nebezpečných situacích.

Stávají se houževnatými a odvážnými, pěstují si vůli něco dokázat nejen ve sportu, ale i v životě. Samozřejmě, že existují jedinci, kterým jde jen o to naučit se mlátit kolem sebe, ale to se brzy pozná. Každý sport, pokud se dělá rekreačně, lidem prospívá a naopak, každý sport, který se provozuje závodně, je obrovská dřina, pokud chce sportovec držet krok se špičkou. To všechno se pak projevuje i na jeho zdravotním stavu. Vezměte si třeba hokejisty nebo motocyklové závodníky. Hokejista má tvář

poznamenanou mnoha šrámy z bojů na ledě, a to nemluvím

o naražených kloubech, které ke konci slavné kariéry trápí revma.

Havaruje-li automobilový nebo motocyklový závodník přizávodech, má veliké štěstí, když se mu nic nestane. Ve většině případu to

ale odnese zraněním. Kolik lidských životů už skončilo za volantem a nikdo se nad tím nepozastaví. Všichni to berou jako normální věc a riziko sportu. Běda ale, když se při utkání něco stane boxerovi!“ Pulkrábek se zarazil a zmlkl. „Promiňte, nechtěl jsem vám tady dělat přednášku. Trochu jsem se nechal unést... To víte, každý brání svůj sport.

Vraťme se ale k Novákovi. Ten bude samozřejmě dělat boxrekreačně, o nějaké závodní činnosti nemůže být ani řeč, alespoň pokud

bude v dětském domově.“ Pulkrábek se zeptal přímo. „Dovolíte mu,

aby to zkusil?“

Ředitelka byla viditelně na rozpacích. Teprve za chvíli neochotně

přikývla. „Dobře. Může začít s tréninkem, ale jestli zjistím, že to na

něj má negativní vliv nebo že kvůli boxu zanedbává učení, je se vším

konec. Ve škole se zatím učí celkem slušně. Až na matematiku...“

„Děkuji vám.“ Podal ředitelce ruku. „Tréninky máme

vždy od pěti do sedmi večer v sokolovně. V pondělí, ve středu a v pátek.“

Ředitelka se podívala na hodiny nad dveřmi. „To tedy máte co

dělat.“

Vyšel z kanceláře a sestupoval po schodech do přízemí. Dole v

chodbě Karel netrpělivě očekával jeho návrat z ředitelny. Když ho

Pulkrábek uviděl, pozvedl pravici se zdviženým palcem. „Taknezaomeň! Po neděli tě chci vidět na tréninku. Ahoj!“

Karlovi se stáhlo hrdlo radostí a kolem žaludku pocítil chvění.

Sen, který doposud sníval ve své bujné fantazii, se teď pro něj měl

stát skutečností.

Sotva vstoupil do učebny, sesypala se na něj fůra dotazů.

„Proč tě ten chlap přivedl? Cos provedl? Proč šel za ředitelkou?“

„Budu boxovat,“ řekl a nutil se do klidu. Dalo mu to dost práce.

„Ty?“ vykřikl posměšně Jelínek. „Kluci, slyšíte? Já padnu. Pajdal

chce boxovat!“

Kolem se všichni rozřehtali a dobírali si ho. „To tě budou muset

strkat do ringu párem volů a pevně držet, abys jim neutek! Ty by ses

hodil spíš na šachy než na box!“

„Až ty se naučíš aspoň trochu boxovat,“ překřikoval všechnyZaletal, „to už budu mít takovýhle fousy!“ Ukázal si rukou pod pás a

vyprskl smíchy.

Karel sklonil hlavu, ale uvnitř byl pevně rozhodnut. Budeboxovat. Navzdory všem. Slyšel moc dobře jejich posměšky, viděl, jak se

mu za zády šklebí a napodobují boxerské výpady. Přesto v některých

očích postřehl závist, že ne oni, ale on bude moci chodit trénovat. Ten

pocit mu dělal dobře.

Autobus uháněl nerovnou krajinou mezi kopci a blížil se

ke Žďáru nad Sázavou. Jaromír Kostka seděl přikrčen na sedadle vedle sociální pracovnice a bez zájmu se díval na ubíhající krajinu. Ani slovem neocenil její snahu navázat s ním hovor

a ani konejšivému ujišťování, že teď se bude mít dobře, nevěnoval

pozornost. Všechno v něm bylo pokrčené, scvrklé, vyschlé. Hlavně

oči. Už v nich nebyla ani slza, kterou by si ulevil. Sociálnípracovnice ho odvážela pryč od domova. Ten byl sice krutý, ale byl to jeho

domov, narodil se tam, znal tam každý centimetr půdy a měl tam i

nejlepšího kamaráda – jezevčíka Bojdu. Vzpomínka na něj mu sevřela hrdlo. Toužil se vrátit a jeho dětská duše nechápala, proč musí jet někam pryč do neznáma. Ke konci cesty se unavený mozek otupil myšlenkami na vzdalující se domov, hlava mu poklesla astejnoměrný zvuk motoru ho uspal. Ve spánku se svezl na stranu a opřel se hlavou o ženu, jež ho doprovázela. Objala ho rukou a přidržovala.

Takový je to hezký kluk, a co všechno už prožil, pomyslela si a

pozorovala jeho neklidný obličej. Vzpomněla si na nedávnoulékařskou prohlídku Jaromíra, na jeho zbité tělo. Po celých zádech, bocích

i nohou se mu táhly červené pruhy po výprasku prutem. Jeho otec byl

alkoholik a surovec. Třikrát v týdnu chodil domů opilý a chlapce pak

čekaly nadávky a bití.

Matka se chlapce nikdy nezastala. I ona se ráda napila

a dobře se cítila jen ve společnosti mužů, kteří ji obdivovali

a hltali opilými pohledy. Manželství byl jen formální svazek a oba manželé si dělali, co chtěli. Jen zřídka se sešla rodina

v dobré pohodě pohromadě. Žili v Humpolci ve starém baráku, stranou ostatních lidí a nikdo se o ně nestaral. Teprve, když

začal Jaromír chodit do školy, všimla si učitelka jeho bojácné

povahy a později objevila i modřiny po bití. Všechno vyvrcholilo v den, kdy se otec Jaromíra Kostky před hospodou porval

a přišel domů s rozbitým nosem a velikou modřinou pod okem. Vztek

si opět vylil na chlapci. Seřezal ho tak, že Jaromír dostal vysokéhorečky. Když se otec ráno probudil a zjistil to, polekal se. Pak zavolal

do práce, že si bere dovolenou, a zůstal s ním doma. Horečkaneklesala, ale otec se bál zavolat chlapci lékaře, aby neobjevil na jeho těle

početné modřiny. Seděl u postele, zapřísahal se, že už nebude pít, a

hladil ho. Chlapec začal blouznit.

Nebýt učitelky, která se začala zajímat, co s hochem je, když

už druhý den nepřišel do školy, dopadlo by to s ním špatně. Jaromír putoval okamžitě do nemocnice a oba rodiče byli hnáni k odpovědnosti. Soud rozhodl, že se hoch už domů nevrátí

a bude vychováván v dětském domově ve Žďáru nad Sázavou.

Když se to dozvěděl, zoufale se rozplakal a prosil, aby ho nechali

doma u maminky a u tatínka. Dlouho se loučil s jezevčíkem asociální pracovnice ho pak musela vést za ruku, protože přes uslzené oči

neviděl na cestu. Plakal nahlas do té doby, než nasedli do autobusu.

Odpoledne o půl páté dojeli do Žďáru. Žena ho vzbudila, aby se

oblékl. Šel vedle ní k dětskému domovu a jeho tváře zase zaplavily

slzy.

„Nesmíš plakat,“ pokusila se ho utišit, „nebo se ti budou všichni

kluci v domově smát.“

Po jejích slovech se chlapec znovu roztřásl vzlykotem. „Já tam

nechci... Já chci domů...“

Pohladila ho po tváři. „Dobře, jenom se tam na pár dní podíváš, a když se ti tam nebude líbit, odvezu tě zase nazpět, ano?

A už neplač, nebo ti slzy umrznou na tvářích!“

Jaromír se trochu uklidnil. Ale když došli k dětskému domovu a sociální pracovnice zazvonila, rozklepala se mu brada

a propukl znovu v hlasitý pláč.

Otevřít přišla Stýblová. Hned poznala, že je to nový chovanec.

Měli už zprávu, že přijede. Sklonila se k němu.

„Ahoj! Vítám tě u nás. Děti už se na tebe těší!“

„Je unavený,“ řekla sociální pracovnice. „Potřebuje se vyspat a

odpočinout si.“

„Jistě,“ přikývla vychovatelka. „Umyje se a může si jít lehnout.

Ráno se seznámí s ostatními dětmi. Určitě se mu tu bude líbit,“ řekla a pohladila ho po hlavě.

Na chodbě se objevili první zvědavci. Stýblová je poslala zpátky.

„Běžte si uklízet věci. Za chvilku bude večeře a vám uklízení trvá

věčnost.“

Mezi dveřmi se ukázal i Karel. Jeho pohled se setkal s uslzenýma


27

očima Jaromíra – a usmál se na něj.

„Vidíš, máme tady i takové velké kluky a budou se s teboukamarádit. S nimi se nemusíš ničeho bát,“ řekla a v duchuzapochybovala, že zrovna Novák bude Jaromírovi tou pravou oporou. Vysvlékla

chlapci kabát a odvedla ho do koupelny.

Karel Novák se vrátil do učebny. Před čtvrthodinou z dětského

domova odešel Pulkrábek a radost z toho, že se naučí boxovat, byla

ještě čerstvá. Kdo to asi je, ten plačící kluk? Za tu dobu, co je vdětském domově, viděl přicházet nejednoho nováčka, ale žádný z nich

tolik neplakal a neměl ve tváři tolik strachu a zoufalství. Karel znal

tyhle pocity moc dobře a rozhodl se, že chlapci pomůže překonat

první dny v domově. Zároveň tím získá nového kamaráda.

Na pětku z matematiky si vzpomněl až po večeři, když služba

sbírala žákovské knížky. Každý pátek se dělala inventura známek za

celý týden a následovala schůze, které se zúčastnily ředitelka, obě

vychovatelky a všechny děti.

I tentokrát se shromáždily u stolů v učebně, a když se dostavila

ředitelka, zaklepala Bečvářová tužkou do desky stolu. „Ticho, děti!

Začneme.“

Ředitelka se posadila do čela, položila před sebe hromádku žákovských knížek, pečlivě je urovnala a přísně se rozhlédla po učebně.

„Tento týden nedopadl moc dobře. Tři pětky, šest čtyřek

a trojek nepočítaně. Jedniček bylo jako šafránu. Tak jako vždyzačneme s pětkaři...“

Ředitelka se znovu rozhlédla učebnou. „Nejhorší je MirekTruhlář. Tento týden se mu podařil lov tří čtyřek z různých předmětů a jedné pětky z fyziky. Soudružky vychovatelky se na tebe od pondělka zaměří, abys d



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist