načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Paganiniho smlouva - Lars Kepler

Paganiniho smlouva

Elektronická kniha: Paganiniho smlouva
Autor: Lars Kepler

- Je vlahá červnová noc. Šedomodrou hladinu brázdí opuštěná loď. Všimne si jí starý rybář, vystoupí na palubu a člun prozkoumá. V kajutě sedí dívka, v dlouhých černých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.1%hodnoceni - 77.1%hodnoceni - 77.1%hodnoceni - 77.1%hodnoceni - 77.1% 87%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 497
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Paganinikontraktet
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Azita Haidarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2011
ISBN: 978-80-729-4512-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další kniha ze série detektivních thrillerů švédské autorské dvojice se dotýká problematiky vývozu zbraní do krizových oblastí. Joona Linna, zkušený kriminální komisař finského původu, se stává členem týmu bezpečnostní policie, jehož vedením byla pověřena mladá komisařka Saga Bauerová. Pouštějí se do vyšetřování smrti Violy Fernandezové, jejíž tělo nalezl rybář na posteli v kajutě opuštěné a poškozené sportovní jachty v Panenském průlivu v jižní části stockholmských šér. Mladou ženu utopil nájemný vrah a pak se pokusil vyhodit loď do povětří, aby vše vypadalo jako nehoda. Jeho záměr ale nevyšel, neboť starší sestře oběti Penelope, pacifistce a předsedkyni Švédské společnosti pro mír a odzbrojení, která měla být ve skutečnosti zavražděna, se podařilo utéci a s přítelem se ukrývají v lese na jednom z ostrovů. Kriminalisté po nich vyhlásili pátrání a zároveň se začínají zabývat dalším podivným úmrtím. V prázdném salonu svého bytu byl objeven oběšený Carl Palmcrona, generální ředitel Inspekce pro vývoz strategického zboží. Linna postupně odkrývá souvislost mezi oběma případy a jejich spojitost s uzavřením kontraktu na nelegální export munice do Súdánu, na jehož prezidenta byl vydán Mezinárodním trestním tribunálem zatykač za válečné zločiny v Dárfúru.

Popis nakladatele

Je vlahá červnová noc. Šedomodrou hladinu brázdí opuštěná loď. Všimne si jí starý rybář, vystoupí na palubu a člun prozkoumá. V kajutě sedí dívka, v dlouhých černých vlasech má vetknutou sponku s bílou holubicí — symbolem míru. Je mrtvá.

„Utopila se, Joono,“ prohlásí patolog.

„Utopila?“

Lékař přikývne a cukne koutky úst. „Utopila se na palubě plovoucí lodi.“

„Pravděpodobně ji někdo vytáhl z moře.“

„Dívčiny plíce jsou plné slané vody, ale na těle po ní nenajdeš ani stopy,“ podotkne tichounce patolog. „Je to záhada...“

V salonu luxusního bytu je nalezen oběšený muž. Oprátka je připevněna k lustrovému háku, v místnosti však není jediný kus nábytku, na který by se mohl postavit...

Vyšetřování obou záhadných úmrtí se ujme kriminální komisař Joona Linna. Záhy zjišťuje, že utopená dívka i oběšený muž jsou oběťmi monstrózního zločinu.

Druhý díl série Keplerových detektivních románů je stejně úspěšný jako díl první — Hypnotizér .

 

Lars Kepler je pseudonym, za kterým se skrývají Alexandra Coelho Ahndorilová (nar. 1966) a její manžel Alexander Ahndoril (nar. 1967). Oba mají rádi thrillery a rozhodli se vytvořit sérii detektivních románů, které by nebyly spojovány s jejich dosavadní tvorbou (Alexander je například autorem diskutované knihy o Ingmaru Bergmanovi  The Director ). Román  Hypnotizér  se stal mezinárodním bestsellerem, jen v Čechách se  prodalo přes padesát tisíc výtisků. Chystá se jeho filmové zpracování. Druhý díl románové série má název  Paganiniho smlouva .

 

Zařazeno v kategoriích
Lars Kepler - další tituly autora:
Hypnotizér -- Komisař Joona Linna Hypnotizér
Svědkyně ohně Svědkyně ohně
Písečný muž -- Sandmannen Písečný muž
Stalker Stalker
Lovec králíků Lovec králíků
Lazar Lazar
 
K elektronické knize "Paganiniho smlouva" doporučujeme také:
 (e-book)
Hypnotizér Hypnotizér
 (e-book)
Svědkyně ohně Svědkyně ohně
 (e-book)
Písečný muž Písečný muž
 (e-book)
Stalker Stalker
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 (e-book)
Žena v kleci Žena v kleci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

předtucha

2

pronásledovatel

3

opuštěná loď v panenském průlivu

4

levitující muž

5

státní komise pro vyšetřování vražd

6

jak nastala smrt

7

ochotní lidé se najdou všude

8

nålen

9

boj nablízko

10

utopená dívka

11

na palubě

12

záhada

13

rekonstrukce

14

večírek

15

identifikace

16

omyl

17

velice nebezpečný muž

18


lars kepler


paganiniho smlouva


lars kepler


brno 2012

paganiniho smlouva


Lars Kepler

Paganinikontraktet

Copyright © Lars Kepler, 2010

Translation © Azita Haidarová, 2011

First published by Albert Bonniers Förlag,

Stockholm, Sweden

Published in the Czech language by arrangement

with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden

Cover illustration © Hummingbirds, Stockholm

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o.,

2011, 2012 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7294-626-6 (Formát PDF)

isbn 978-80-7294-627-3 (Formát ePub)

isbn 978-80-7294-628-0 (Formát PDF pro čtečky)

isbn 978-80-7294-629-7 (Formát MobiPocket)


7

Je bílá červnová noc, venku panuje bezvětří, šedomodrá hla

dina se ospale a lehounce kolébá jako mlha. Vtom se v Pa

nenském průlivu v jižní části stockholmských šér objeví loď unášená pozpátku proudem.

Všimne si jí starý rybář, téměř hodinu ji sleduje z pevniny.

Dovesluje k ní a několikrát zavolá, zda je někdo na palubě.

Tuší však, že se odpovědi nedočká.

Přirazí k boku opuštěného člunu, položí vesla, uváže lano

ke koupací plošině, vystoupá po kovových schůdcích a přehoupne se přes zábradlí. Na zadní palubě stojí růžové lehátko.

Stařec chvíli vyčkává a naslouchá. Když se nic ne ozve, otevře

skleněné dveře a zastaví se na schůdku do salonu. Nábytek, obložení z lakovaného týku a temně modré potahy poho

vek halí šedavý svit. Muž pokračuje po strmých schodech

do podpalubí, mine tmavou kuchyňku i koupelnu a vejde do prostorné kajuty. Vysoko položenými okénky proniká dovnitř bledé světlo a ozařuje špičaté dvojlůžko kopírující tvar přídě.

V čele postele sedí mladá žena v džínové bundě, zády se opírá

o stěnu, nohy má široce roztažené, ruka ochable spočívá na

růžovém polštářku. S podivným úzkostným výrazem hledí

muži přímo do očí.

Stařec pochopí, že je mrtvá.

V dlouhých černých vlasech má vetknutou sponku s bílou

holubicí, symbolem míru.

Muž k dívce popojde a dotkne se její tváře. Hlava jí klesne

na hruď a ze rtů a zpod brady se vyřine tenký pramínek vody.

9

Slovo muzika pochází z řečtiny a souvisí s mýtem o devíti Múzách,

dcerách všemocného Dia a  Títánky Mnémosyné, bohyně paměti.

Jednou z  nich je Euterpé, patronka hudby. Její jméno znamená

Potěšující a bývá zobrazována jako dívka s flétnou.

Pro hudební nadání neexistuje žádná obecně platná definice.

Někteří lidé nedokáží rozlišit tónové frekvence, jiní mají vrozenou

hudební paměť a díky absolutnímu sluchu jsou schopni bez jakékoli

předchozí znalosti postihnout i nepatrné rozdíly mezi tóny.

Z  historie známe celou řadu mimořádných hudebních géniů,

z nichž mnozí dosáhli značného věhlasu. Wolfgang Amadeus Mozart

jezdil již v šesti letech na koncertní turné po celé Evropě a Ludwig

van Beethoven tvořil svá vrcholná díla v době, kdy byl zcela hluchý.

Legendární houslista, kytarista a hudební skladatel Niccolò Paganini

se narodil roku 1782 v italském Janově. Dodnes existuje jen hrstka

umělců, kteří dokáží jeho rychlé a náročné skladby zahrát. Mnozí

současníci ho podezírali, že výměnou za svou neuvěřitelnou houslovou

virtuozitu upsal duši ďáblu.

11

1

předtucha

Penelope Fernandezové přeběhne mráz po zádech, srdce se jí

rozbuší a ohlédne se přes rameno. Snad je to předtucha dal

ších událostí tohoto podivného dne.

Ve studiu je teplo, Penelope má však chladné tváře. Stále

cítí dotyk studené houbičky s pudrem, který jí v maskérně

nanesli na obličej. Z vlasů jí odepnuli sponku s holubičkou

a do kudrn jí vetřeli gel, takže vypadají jako neposední zkrou

cení hádci.

Penelope Fernandezová je předsedkyní Švédské společ

nosti pro mír a odzbrojení. Tiše vstoupí do zpravodajského

studia a posadí se do světla reflektorů naproti Pontusi Sal ma

novi, výkonnému řediteli firmy Silencia Defence Ab, vyrábě

jící zbraně a válečný materiál.

Moderátorka Stefanie von Sydow změní téma, pohléd

ne do kamery, stručně pohovoří o vypovězených smlouvách

v důsledku odkoupení švédské zbrojovky Bofors britským

koncernem bAE Systems Limited a obrátí se k Penelope.

„Paní Fernandezová, v několika debatách jste se kriticky

vyjádřila ke švédskému vývozu zbraní, nedávno jste ho do

konce přirovnala k francouzskému skandálu, takzvané aféře

Angolagate, kdy se vysoce postavení politici a obchodníci do

pustili korupce, podporovali pašování zbraní a byli odsouze

ni k dlouhým trestům odnětí svobody. Ale ve Švédsku přece

k ničemu takovému nedošlo, nebo ano?“

„Existují dva způsoby interpretace,“ odpoví Penelope Fer

nandezová. „Buď selhali naši politici, nebo náš právní systém.“

„To je nesmysl, sama dobře víte, že máme velmi dlouhou

tradici v...“ vloží se do věci Pontus Salman.

„Švédská legislativa,“ přeruší ho Penelope, „švédská legisla

tiva výrobu a vývoz válečného materiálu výslovně zakazuje.“

„V tom se naprosto mýlíte,“ opáčí Salman.

„Jde o paragrafy tři a šest zákona o válečném materiálu,“

upřesní své tvrzení Penelope.

„Ale společnost Silencia Defence získala předběžné schvá

lení,“ usměje se Salman.

„Jistě, jinak by se totiž jednalo o hrubé porušení zákona

o vývozu zbraní a...“

„Ale my pro jejich vývoz máme povolení,“ skočí jí do řeči

ředitel.

„Nezapomínejte, k čemu je válečný materiál určen...“

„Počkejte, paní Fernandezová,“ brzdí ji moderátorka Stefanie von Sydow a pokývne k Pontusi Salmanovi, který zvedl ruku na znamení toho, že ještě neskončil.

„Veškeré obchody tohoto typu podléhají důkladné kontro

le,“ vysvětluje ředitel, „a to buď přímo vládou, nebo Inspek cí

pro vývoz strategického zboží, pokud o tom náhodou nevíte.“

„Francie má obdobná opatření,“ namítne Penelope, „a přesto válečný materiál v hodnotě osmi miliard švédských korun skončil v Angole, ačkoli na ni Osn uvalila embargo... takže navzdory jasnému zákazu...“

„Ale teď mluvíme o Švédsku.“

„Chápu, že lidé nechtějí přijít o práci, ale přesto by mě za

jímalo, proč vyvážíte takové množství munice právě do Keni.

Vždyť jde o zemi, která...“

„Našemu obchodu nemůžete nic vytknout,“ přeruší ji Salman. „Ani to nejmenší, nebo snad ano?“

„Bohužel...“

„Tak máte nějakou konkrétní námitku?“ vloží se do věci moderátorka.

„To ne,“ odpoví Penelope a sklopí zrak. „Ale...“

„Pak byste se mi měla omluvit,“ prohlásí Pontus Salman.

Penelope mu pohlédne do očí. Překypuje zlostí a zklamá

ním, ovládne se však a mlčí. Pontus Salman se usměje a spustí

o zbrojovce na Trollhättanu. Když společnost Silencia Defence

získala povolení k zahájení výroby, vzniklo dvě stě pracovních


13

míst. Ředitel vysvětluje, co znamená předběžné schválení,

a popisuje, jak daleko již výroba pokročila. Záměrně prodlévá u podrobností, takže na jeho soupeřku v debatě nezbude čas.

Penelope naslouchá, snaží se potlačit vztek a rozmrzelost

a raději myslí na to, že za pár hodin bude s Björnem na jeho lodi. Povlečou postel se špičatým čelem a do ledničky a mra

záčku dají zásoby jídla. V duchu vidí lesk orosené sklenky s ně

čím ostrým, sledě v hořčičné omáčce, matesy, vařené bram

bory, vejce a knäckebrot. Prostřou si na zadní palubě, zakotví u nějakého ostrůvku v šérách a zdlouhavě a labužnicky po

večeří v záři večerního slunce.

Penelope Fernandezová opustí budovu Švédské televize a za

míří na Valhalskou ulici. Téměř dvě hodiny čekala na podob

ný rozhovor v jiném studiu, producent jí však oznámil, že ji museli vyškrtnout kvůli reklamě — pěti rychlým tipům na ploché letní bříško.

U čtvrti Gärdet spatří barevný stan cirkusu Maximus. Oše

třovatel stříká hadicí dva slony. Jedno zvíře zvedne chobot

a lapá prudký proud vody přímo do tlamy.

Penelope je teprve čtyřiadvacet let. Má vlnité černé vlasy

spadající na ramena a velké vážné oči. Na krku nosí krátký stříbrný řetízek s křížkem, který dostala ke konfirmaci. Její pleť

má nazlátlou barvu — jako panenský olivový olej nebo med;

tak ji popsal ve své slohové práci spolužák na druhém stupni

základní školy. Již mnohokrát slyšela, že je neuvěřitelně podobná slavné filmové hvězdě Sophii Lorenové.

Penelope vytáhne telefon a zavolá Björnovi. Sdělí mu, že

už je na cestě. Pojede metrem z Karlova náměstí.

„Penny? Stalo se něco?“ zeptá se stísněným hlasem Björn.

„Ne, co by se mělo stát?“

„Tak prima, všechno platí, nechal jsem ti na záznamníku

vzkaz, chybíš tu jen ty.“


14

„Ale nemusíme se zbytečně stresovat, že ne?“

Na dlouhém prudkém eskalátoru se jí zmocní nepříjemný

pocit, srdce se jí rozbuší a zavře oči. Schody kloužou dolů,

tunel jí připadá užší a užší, vzduch je stále chladnější.

Penelope Fernandezová pochází z La Libertad, největší

ho departementu středoamerického státu Salvador. Její mat

ka Claudia Fernandezová skončila během občanské války ve

vězení a Penelope se narodila v cele za asistence patnácti in

ternovaných žen, které pro rodičku udělaly, co bylo v jejich

silách. Claudia byla lékařka a aktivně se podílela na lidových

vzdělávacích kampaních. Zavřeli ji kvůli tomu, že podporova

la požadavek na zakládání odborových svazů pro domorodé

obyvatelstvo.

Penelope otevře oči až dole v metru. Klaustrofobický pocit

zmizí. Znovu si vzpomene na Björna čekajícího u jachtového

klubu na Långholmenu. Těší se na koupání bez plavek; přímo

z člunu sklouzne do vody a uvidí jen moře a oblohu.

Vagon se rachotivě řítí kupředu, na Starém Městě vyjede

z tunelu a za okny zasvítí slunce.

Penelope Fernandezová z  duše nenávidí válku, zbraně

a  násilí. Kvůli této planoucí zášti absolvovala magisterské

studium politologie v Uppsale a zvolila si obor mírové řešení

konfliktů. Později pracovala s Jane Oduyovou pro francouz

skou humanitární organizaci Action Contre la Faim v Dárfúru.

V  deníku Dagens Nyheter jí otiskli pozoruhodný článek o  že

nách z utečeneckých táborů a o statečnosti, s níž se po každém

násilném skutku snaží znovu zařadit do běžného života. Před

dvěma lety nastoupila po Fridě Blomové na post předsedkyně

Švédské společnosti pro mír a odzbrojení.

Penelope vystoupí u Hornstullu, vyjde z metra, najednou

však pocítí nevysvětlitelný neklid, seběhne z Pålsundsbacke

nu na Jižní Mälarenské nábřeží, rychle přejde po mostě na

Lång holmen a dá se vlevo k přístavu malých loděk. Cestička

je vysypaná štěrkem, prach visí v nehybném vzduchu jako

opar.


15

Björnův člun se pohupuje ve stínu pod Západním mos

tem, drobné vlnky tvoří světelnou síť, která se kolébavě odráží

v ocelových mostních obloucích.

Pak spatří Björna v kovbojském klobouku, nehybně sto

jícího na zádi s rukama zkříženýma na prsou a zdviženými

rameny.

Penelope strčí dva prsty do úst a uličnicky hvízdne. Björn se

bou trhne, vypadá, jako by ho něco k smrti vyděsilo. Po hlédne

na cestu a spatří ji. S úzkostí v očích jí jde naproti k můstku.

„Copak je s tebou?“ zeptá se Penelope a sestupuje po schůd

cích k lodi.

„Ale nic,“ odpoví Björn, posune si klobouk a pokusí se

o úsměv.

Obejmou se, Björn má ledové ruce a košili na zádech mok

rou od potu.

„Jsi zpocený jako myš,“ řekne mu Penelope.

Björn uhne pohledem.

„Jen jsem pospíchal, abychom konečně vyjeli.“

„Stavil ses pro mou tašku?“

Muž přikývne a pokyne rukou ke kajutě. Loď se pod jejich

kroky lehce pohupuje, Penelope ucítí vůni rozpálené umělé

hmoty a nalakovaného dřeva.

„Hej,“ zvolá vesele. „Kdepak se mi v duchu touláš?“

Björnovy slámově žluté vlasy smotané do ježatých dredů

trčí všemi směry. Jasně modré oči jsou dětské, usměvavé.

„Nikde, to se ti jen zdá,“ odpoví a sklopí oči.

„Tak na co pořád myslíš?“

„Na to, že budeme spolu,“ řekne Björn a obejme ji kolem

pasu. „A že se budeme milovat v přírodě.“

Ústy se něžně dotýká jejích vlasů.

„Tak na tohle myslíš, ty jeden?“ zašeptá Penelope.

„Jo,“ přitaká Björn.

„No, víš, většina lidí... hlavně ženských si na sex v přírodě

moc nepotrpí. Ležet na kamenech mezi mravenci není nic

moc...“


16

„Je to stejné jako koupání bez plavek,“ trvá na svém Björn.

„Tak o tom mě budeš muset přesvědčit,“ odpoví drze Pene

lope.

„To si piš, že jo.“

„A jak?“ rozesměje se Penelope, vtom jí v látkové kabele

zazvoní telefon.

Björn strne. Z tváří mu zmizí všechna barva. Penelope po

hlédne na displej. Je to její mladší sestra.

„To je Viola,“ vysvětlí rychle Björnovi.

„Ahoj, sestřičko.“

Ozve se houkání automobilu a Viola cosi zaječí.

„Hovado pitomý,“ zavrčí pak.

„Copak se děje?“

„Je konec,“ odpoví sestra. „Dala jsem Sergejovi kopačky.“

„Zase jste se pohádali?“ zeptá se Penelope.

„Jo,“ odpoví tiše Viola.

„Promiň,“ zamumlá Penelope. „Chápu, že jsi z toho smut

ná.“

„Není to tak hrozný, ale... Mamka povídala, že se chystáte vyjet si na lodi, a napadlo mě... že bych se přidala, jestli mě vezmete s sebou.“

Zavládne naprosté ticho.

„Ty chceš jet s námi?“ zeptá se nakonec nepříliš nadšeně

Penelope. „Potřebovali bychom být s Björnem chvíli sami,

ale...“


17

2

pronásledovatel

Penelope stojí v  kokpitu, boky má obtočené vzdušným

modrým sárongem, horní díl bikinek zdobí znamení míru.

Oknem ji zaplavuje teplé letní světlo. Opatrně objede maják

v Královském přístavu a pak obratně vmanévruje do úzkého

průlivu.

Z růžového lehátka na zádi se zvedne Viola. Proseděla tu

celou hodinu; na hlavě měla Björnův kovbojský klobouk, na

očích obrovské sluneční brýle a ospale pokuřovala jointa.

Viola se pětkrát pokusí podat si zapalovač prsty u nohy, na

konec to vzdá. Penelope se nedokáže ubránit úsměvu. Viola

vejde skleněnými dveřmi do salonu a zeptá se, zda ji nemá

vystřídat.

„Jinak si zajdu namíchat margaritu,“ prohlásí a zamíří dolů

po schodech.

Na přední palubě leží na dece Björn, pod hlavou kapesní

vydání Ovidiových Proměn.

Penelope si všimne, že zábradlí u jeho nohou je zrezivělé.

Björn dostal loď k dvacátým narozeninám, neměl však pení

ze na její údržbu. Cruiser je jediný dárek, který mu táta kdy

dal — kromě cesty do ciziny. Když otec slavil padesátiny, po

zval Björna s Penelope do jednoho ze svých nejpřepycho

vějších hotelů Kamaya Resort na východním pobřeží Keni.

Penelope v hotelu vydržela dva dny, pak se vydala do ute

čeneckého tábora Kubbum v Dárfúru v jižním Súdánu, kde

působila humanitární organizace Action Contre la Faim, Akce

proti hladu.

Blíží se ke Skurusundskému mostu, Penelope sníží rychlost

z osmi na pět uzlů. Navzdory hustému provozu neslyší žád

ný hluk. Vjedou do stínu pod most. U betonového pilíře se


18

pohupuje gumový člun Rib, jaký používá námořní pěchota.

Trup je vyroben ze sklolaminátu a má velmi výkonný motor.

Jsou už téměř za mostem, vtom si Penelope všimne, že

ve člunu někdo je. Zády k ní sedí nějaký muž. Penelope se

prudce zrychlí tep, cosi ji zarazí na jeho zátylku a černém

oblečení. Má pocit, že ji sleduje, ačkoli je otočen na druhou

stranu.

Když cruiser opět vyjede do slunečního svitu, Penelope se

roztřese a na pažích jí naskočí husí kůže.

U Duvnäsu zvýší rychlost na patnáct uzlů. Oba lodní mo

tory se rozehřmí, voda se zpění a loď prudce vyrazí po klidné

hladině.

Vtom jí znovu zazvoní mobil. Podle čísla volá máma. Zřej

mě viděla tu debatu v televizi. Penelope proletí hlavou, že ji matka chce pochválit a povědět jí, jak jí to slušelo a jak byla

šikovná, ví však, že je to jen bláhová iluze.

„Ahoj, mami,“ řekne Penelope.

„Ach jo,“ zašeptá máma.

„Copak je?“

„Ty moje záda... musím zajít k doktorovi,“ lamentuje Clau

dia a natočí si z kohoutku do sklenice vodu. „Jen jsem se

chtě la zeptat, jestli jsi mluvila s Violou.“

„Je s námi na lodi,“ odpoví Penelope a slyší, jak matka pije.

„Takže je s vámi, to jsem ráda... říkala jsem si, že by jí to

udělalo dobře.“

„Jo, jí to určitě prospěje,“ prohlásí sarkasticky Penelope.

„Co budete jíst?“

„K večeři máme sledě, brambory, vajíčka...“

„Violka sledě nerada.“

„Mami, vždyť mi zavolala teprve před...“

„Chápu, že jste s ní nepočítali,“ přeruší ji Claudia. „Proto se ptám.“

„Můžu ohřát trochu masových kuliček,“ odpoví trpělivě

Penelope.

„Takže jich nebude dost pro všechny?“ zeptá se matka.

„Proč by nebylo? Záleží na tom, kdo...“

Penelope zmlkne a upřeně hledí na třpytivou vodní plochu.

„Já se bez nich klidně obejdu,“ dodá posléze klidným hlasem.

„Ptala jsem se jen na to, jestli je dost pro všechny, na nic

jiného.“

„Chápu,“ řekne tiše Penelope.

„Takže teď lituješ, že na tebe nezbude, viď?“ zeptá se matka s potlačovaným podrážděním.

„Ale kdepak... Jen si uvědom, že Viola je už dospělá a...“

„Moc jsi mě zklamala.“

„To mě mrzí.“

„Já ti dělám masové kuličky na Vánoce, na svatého Jana a...“

„Vždyť nemusíš,“ opáčí rychle Penelope.

„Dobře,“ zasyčí vztekle matka. „Jak myslíš.“

„Jen jsem chtěla říct...“

„Na svatého Jana tě doma nechci,“ přeruší ji rozčileně máma.

„Ale mami, proč z toho děláš takovou...“

Ozve se pípnutí; matka přerušila hovor. Penelope zklama

ně povzdechne a vypne telefon.

Loď pomalu klouže po zeleném odrazu okolních pahorků.

Po skřípajících schodech vyklopýtá Viola se sklenkou marga

rity v ruce.

„To byla máma, co?“

„Jo.“

„Má strach, že mi nedáte najíst, viď?“ zeptá se s úsměvem

Viola.

„Jídla je tu dost,“ odpoví Penelope.

„Myslí si, že jsem malá holka.“

„Jen se o tebe bojí,“ řekne Penelope.

„S tebou si hlavu nikdy neláme,“ prohlásí Viola.

„Já se o sebe postarám.“

Viola upije a pohlédne z okna.

„Dívala jsem se na tu debatu v televizi,“ řekne.

„Myslíš tu dnešní s Pontusem Salmanem?“

„Ne... minulý týden,“ odpoví sestra. „Mluvila jsi s nějakým arogantním chlápkem... měl takový fajnový jméno a...“

„Myslíš Palmcronu?“ zeptá se Penelope.

„Jo, přesně tak, Palmcrona...“

„Strašně mě vytočil, byla jsem v obličeji rudá jako rajče a do očí mi naskočily slzy, měla jsem sto chutí mu zarecitovat

Masters of War od Boba Dylana nebo odtamtud utéct a prásk

nout za sebou dveřmi.“

Penelope se natáhne a otevře střešní okénko.

„No ne, nevěřila bych, že si někdy vyholíš podpaždí,“ řekne škádlivě Viola.

„Hm, byla jsem tak často v médiích, že...“

„...že tě přemohla marnivost,“ zažertuje Viola.

„Nechci, aby mě pro pár chlupů odmítli jako potížistku.“

„A co tam dole?“

„Koukni se.“

Penelope nadzvedne sárong a Viola se rozchechtá na celé

kolo.

„Björnovi se to líbí.“

„No jo, ten s těma svýma dredama může sotva něco namítat.“

„Zato ty jsi vyholená úplně všude,“ řekne ostře Penelope.

„Kvůli těm svejm ženatejm dědkům a vypatlanejm svalov

cům...“

„Jo, na chlapy moc štěstí nemám,“ přeruší ji Viola.

„Nejen na chlapy.“

„To je fakt, odjakživa jsem naprosto k ničemu.“

„Stačilo by jen zlepšit si známky a...“

Viola pokrčí rameny:

„Zkusila jsem si udělat vysokoškolský test.“

Loď měkce brázdí průzračnou vodu, vysoko ve vzduchu

poletují racci.

„A jak to šlo?“ zeptá se nakonec Penelope.

„Podle mě to bylo lehký,“ řekne Viola a olízne sůl z okraje sklenky.

„Takže dobře,“ usměje se Penelope.

Viola přikývne a položí skleničku na stůl.

„A jak dobře?“ zeptá se Penelope a šťouchne ji do boku.

„Plný počet bodů,“ odpoví se sklopeným pohledem Viola.

Penelope vykřikne radostí a nadšeně sestru obejme.

„Chápeš, co to znamená? Můžeš studovat, co chceš, můžeš

jít na jakoukoli univerzitu, můžeš si vybrat obchodní akade

mii, medicínu, žurnalistiku...“

Viola zrudne, hlasitě se rozchechtá a Penelope ji znovu

prudce popadne do náručí, až Viole spadne klobouk. Pohladí

sestřičku po hlavě, upraví jí účes, vyndá si z hlavy sponku s mírovou holubičkou, připne ji Viole do vlasů, pohlédne na ni a spokojeně se usměje.

22

3

opuštěná loď v panenském průlivu

Loď pluje velmi rychle, příď šumivě brázdí hladinu jako nůž.

Břeh omývá vysoký příboj, pak se vlny obrátí a s pleskáním

se srážejí a lámou. Penelope vkormidluje do průlivu, moto

ry duní. Příď se nadzdvihne, za zádí se táhnou dva zpěněné

pruhy.

„Co blázníš, Penny!“ zvolá Viola a posune si sponku ve vla

sech. Přesně tohle dělávala jako malá; jakmile byla pěkně na

česaná, hned se rozcuchala.

Björn se vzbudí až u ostrova Gåsö. Zajdou si pro zmrzlinu

a vypijí šálek kávy. Pak dostane Viola chuť zahrát si na malém

hřišti minigolf, takže v plavbě pokračují až pozdě odpoledne.

Z levoboku je krásný výhled na celý průliv, vodní hladi

na se před nimi rozprostírá jako obrovská kamenná podlaha.

Jedou ke Kastskäru, podlouhlému neobydlenému ostrovu.

Na jižní straně je zelená zátoka, kde hodlají zakotvit, vykoupat

se, něco si ugrilovat a přenocovat.

„Půjdu se na chvilku natáhnout,“ prohlásí se zívnutím Viola.

„Jen jdi,“ přitaká Penelope.

Viola odejde po podpalubí, Penelope hledí před sebe. Sníží

rychlost, zamíří k ostrovu a očima visí na displeji hloubko

měru, který je varuje před podmořskými útesy. Právě plu

jí nad mělčinou, hloubka se pohybuje od čtyřiceti do pěti

metrů.

Björn vejde do kokpitu a políbí Penelope na krk.

„Mám nachystat večeři?“ zeptá se.

„Ještě počkej, Viola si šla na chvíli lehnout.“

„Začínáš mluvit jako tvoje máma,“ řekne něžně Björn. „Už

volala?“

„To víš, že jo.“

„Chtěla vědět, jestli jsme Violku vzali s sebou, co?“ „Jo.“ „Pohádaly jste se?“

Penelope zavrtí hlavou. „Tak co je s tebou?“ zeptá se Björn. „Proč jsi smutná?“ „Ale nic, máma mi jen...“ „Copak?“

Penelope si s křečovitým úsměvem setře z tváří slzy. „Říkala, že na svatého Jana nemám jezdit.“

Björn ji obejme. „Vykašli se na to.“ „Vždyť jo,“ odpoví Penelope.

Pomalu, pomalounku vmanévruje člun do zálivu. Motory

tiše bručí. Loď je blízko pevniny, ve vzduchu je cítit vůni roz

pálené země a ostrovní vegetace.

Zakotví a vypnou motor. Björn vyskočí s lanem na úpatí

prudkého svahu a uváže ho ke stromu.

Země je pokrytá mechem. Björn se zastaví a hledí na Pene

lope. Ozve se řinčení kotevního zdvihadla, v koruně stromu

zašustí ptačí křídla.

Penelope si natáhne joggingové kalhoty, nazuje si bílé te

nisky, skočí na pevninu, vezme Björna za ruku a ten ji obejme.

„Nepůjdeme se podívat po ostrově?“ „Nechtěl jsi mě náhodou o něčem přesvědčit?“ zeptá se

pomalu Penelope.

„Jo, využijeme práva volného vstupu na pozemky,“ řekne

Björn.

Penelope s úsměvem přikývne, Björn ji pohladí po vlasech

a prstem přejíždí po jejích vysedlých lícních kostech a výraz

ném černém obočí.

„Jak to, že jsi tak krásná?“

Lehce ji políbí na ústa a pak společně vyrazí k nízkému

mlází.

Uprostřed je mýtinka porostlá hustými trsy vysoké luční

trávy. Kolem květů poletují motýli a drobní čmeláci. Na slun

ci je vedro, na severní straně mezi stromy probleskuje vodní


24

hladina. Zastaví se, chvíli váhají, laškovně na sebe pohlédnou

a poté zvážní.

„Co kdyby někdo přišel?“ zeptá se Penelope.

„Na ostrově není kromě nás ani noha.“

„Jsi si jistý?“

„Kolik ostrovů je ve stockholmských šérách, třicet tisíc?

Určitě jich bude mnohem víc,“ prohlásí Björn.

Penelope si svlékne vršek od bikin, sundá si boty, stáhne

kalhoty i spodní díl plavek. Najednou stojí v trávě úplně nahá.

Prvotní nejistota se změní v dokonalé štěstí. Napadne ji, jak

je vzrušující nechat se laskat mořským vánkem a prostupovat

teplem dýchajícím ze země.

Björn na ni hledí, mumlá, že není sexista, ale že se na ni

nemůže vynadívat. Penelope je vysoká, má svalnaté, ale měk

ce zaoblené paže. S úzkým pasem a širokými stehny vypadá

jako antická bohyně.

Björn si roztřesenýma rukama svlékne tričko a květované

plážové šortky. Je mladší než ona, má dětské, téměř holé tělo

a sluncem spálená ramena.

„Teď se chci podívat já na tebe,“ řekne Penelope.

Björnovi zrudnou tváře a s nadšeným výrazem jde k ní.

„Nebo nesmím?“

Björn zavrtí hlavou a přitiskne tvář k jejímu hrdlu a vlasům.

Klidně se obejmou a začnou se líbat. Penelope ucítí jeho

teplý jazyk ve svých ústech a zaplaví ji pronikavá slast. Potla

čí široký úsměv, aby mohla pokračovat v líbání. Oběma se

zrychlí dech. Björn dostane erekci, srdce jim bije stále prud

čeji. Roztouženě si lehnou do trávy mezi trsy lučního poros

tu. Björn jí ústy laská ňadra, dráždí hnědé bradavky, líbá ji na

břicho a pak jí roztáhne nohy. Pohlédne na ni a připadá mu,

že jejich těla ve večerním slunci září. Vše je nanejvýš intimní

a něžné. Penelope je již vlhká a vzrušená, vtom ji Björn začne

lízat, jemně a pomalu. Po chviličce mu odstrčí hlavu, pod

očima má rudé skvrny. Zašeptá, že ho chce v sobě, strhne ho

na sebe, pomáhá mu rukou, dokud do ní nevklouzne. Björn


25

jí ztěžka oddechuje do ucha a ona hledí vzhůru do večerních

červánků.

Pak stane nahá ve vyhřáté trávě, protáhne se, kousek po

odejde a zírá mezi stromy.

„Copak je?“ zeptá se zdušeným hlasem Björn.

Penelope se k němu otočí. Björn se posadí na trávu a ve

sele na ni pohlédne.

„Spálil sis ramena.“

„Jako každé léto.“ Björn si ohmatá zrudlou kůži.

„Nevrátíme se? Mám hlad,“ řekne Penelope.

„Ještě si trošku zaplavu.“

Penelope si natáhne kalhoty, obuje si boty a zůstane stát

s horním dílem bikinek v ruce. Láskyplně klouže pohledem

po jeho neochlupeném hrudníku, svalnatých pažích, tetování

na rameni a nestejnoměrném opálení. Nakonec se zadívá do

jeho zářících, něžných očí.

„Příště budeš dole ty,“ usměje se na něj.

„Příště?“ zopakuje nadšeně Björn. „Tak už jsi změnila názor,

viď? Já to věděl.“

Penelope se zahihňá a zamává mu. Björn si lehne na záda

a pokojně hledí do nebe. Něco si šeptá, zatímco ona prochází

lesem ke skalnaté plážičce, kde zakotvili.

Zastaví se, navlékne si podprsenku a vydá se dolů k lodi.

Vrátí se na palubu a zapřemýšlí, zda Viola stále ještě spí.

Rozhodne se, že dá vařit rané brambory s  několika snítka

mi kopru a  potom se zajde umýt a  převléknout. Vtom se

zarazí. Zadní paluba je mokrá jako po dešti. Viola ji muse

la z nějakého důvodu setřít. Ve vzduchu visí cosi zlověstné

ho. Nedokáže si svůj neklid vysvětlit, přesto jí naskočí husí

kůže. Ptáci zmlknou, kolem zavládne podivné ticho. Slyší jen

šplouchání vlnek narážejících do trupu lodi a tlumený skřípot

lodního lana uvázaného ke stromu. Najednou si plně uvědo

muje všechny své pohyby. Sejde po schodech do podpalubí.

Dveře kajuty pro hosty jsou otevřené. Lampa je rozsvícená,

Viola tam však není. Třesoucí se rukou zaklepe na dveře malé


26

koupelny. Otevře je, nahlédne dovnitř a pak se vrátí na palu

bu. Spatří Björna, který se o kousek dál chystá vlézt do vody.

Zamává na něj, on ji však nevidí.

Penelope otevře skleněné dveře do salonu, projde kolem

modrých pohovek, týkového stolu a kokpitu.

„Violo!“ volá vyděšeně.

Vejde do kuchyňky, vyndá hrnec, ale s bušícím srdcem

ho odstrčí. Zkontroluje velkou koupelnu a zamíří do kajuty

pod přídí, v níž s Björnem spávají. Otevře dveře, očima pro

létne zšeřelý pokoj a zprvu má pocit, že zahlédla svůj vlastní

obraz v zrcadle.

Viola sedí bez hnutí v čele postele, rukou spočívá na růžo

vém polštářku ze sekáče.

„Co to tam vyvádíš?“

Navzdory otázce je jí jasné, že něco není v pořádku. Viola

je ve tváři vlhká a podivně bledá, mokré prameny vlasů jí visí

na ramena.

„Violo? Violo! Co je s tebou?“

Penelope však ví, co se stalo, v čem je problém; sestra ne

dýchá, její pokožka je chladná, už to není ona, svíčka jejího

života dohořela. Těsná místnost potemní, Penelope má po

cit, že se zadusí. Zděšeně zakvílí, ucouvne, nechtěně strhne

pověšené oblečení, ramenem narazí do veřejí, otočí se a běží

po schodech nahoru.

Když se ocitne na zádi, lapá po dechu, jako by se dusila.

Kašle, hruď jí stále svírá ledová hrůza. Rozhlédne se kolem.

Asi o sto metrů dál na pláži spatří černě oděného muže. Pod

vědomě vytuší, že s tím má něco společného. Je to stejný chla

pík, který číhal ve stínu pod mostem ve vojenském gumovém

člunu a který se k ní otočil zády, když ho míjela. Chápe, že

Violu zabil cizinec v černém, a také ví, že s vražděním zdale

ka neskončil.

Muž mává na Björna plovoucího asi dvacet metrů od bře

hu, cosi na něj volá a zvedne paži. Björn ho uslyší, šlape vodu

a očima pátrá po pevnině.


27

Vteřiny se vlečou, jako by se zastavil čas. Penelope se roz

běhne do kokpitu, prohrabává zásuvku s nářadím, najde velký

nůž a vyřítí se na palubu.

Björn plave pomalými tempy, na vodě kolem něj se tvoří

kruhy. Hledí na neznámého a vypadá udiveně. Muž ukazuje

ke břehu. Björn se nejistě usměje a zamíří k ostrovu.

„Björne!“ zakřičí ze všech sil Penelope. „Neplav k němu!“

Muž na pláži se k ní obrátí, pak vyrazí ke člunu. Penelope

odřízne lano, uklouzne po mokré palubě, vstane, odklopýtá

do kokpitu, vytáhne kotvu a spustí motory.

Björn ji musel slyšet, neboť se otočil zády k ostrovu a vrací

se. Penelope naviguje loď přímo k němu. Muž změnil směr,

běží přes kopec na druhou stranu ostrova. Zřejmě nechal svůj

černý gumový člun v severním zálivu.

Je jí jasné, že nemají šanci mu uniknout.

Se spuštěnými motory mine velkou loď a pluje k Björnovi.

Křičí na něj, zpomalí a podá mu bidlo. Voda je chladná. Björn

vypadá vystrašeně a vyčerpaně. Hlava mu stále mizí pod hla

dinou. Penelope ho nechtíc poranila hákem, z čela mu teče

krev.

„Vydrž!“ volá na něj.

Černý gumový člun se již vydal kolem ostrova. Penelope

zřetelně slyší vrčení motoru. Björn křiví tvář bolestí. Po ně

kolika pokusech se mu konečně podařilo zaháknout paži za

lodní bidlo. Penelope ho co nejrychleji odvleče ke koupací

plošině a Björn se chytí okraje. Penelope upustí bidlo, které

ihned odnesou vlny.

„Viola je mrtvá!“ křičí zoufale.

Jakmile se Björn pevně drží schůdků, Penelope se rozběh

ne do kokpitu a spustí motory na plný plyn.

Björn přeleze zábradlí a křičí na ni, aby jela rovnou k Ornö.

Zezadu se přibližuje kvílení gumového člunu.

Penelope prudkým obloukem otočí loď, pod trupem to

temně duní.

„Zabil Violu,“ vzlykne Penelope.


28

„Pozor, skála,“ varuje ji Björn a zuby mu drkotají.

Pronásledovatel již vyjel ze zálivu, jako šíp letí po klidné

hladině.

Po Björnově obličeji stéká krev.

Penelope okamžitě zamíří k velkému ostrovu. Björn se oto

čí. Neznámý je asi tři sta metrů za nimi.

„Rychle k molu!“

Penelope otočí loď, couvne, a jakmile příď ťukne o molo,

vypne motor. Bok lodi se dře o vlhký dřevěný žebřík. Příboj

šumí a tříští se o skály. Loď se nakloní na stranu, žebřík se

rozbije na kousíčky. Přes zábradlí se přelévají vlny, lodní

lano se pohupuje. Björn s Penelope běží po přístavním můst

ku. Utíkají k pevnině, za sebou slyší řev blížícího se člunu.

Penelope zakopne, zachytí se rukou skály a s funěním šplhá

do vysokého svahu k okraji lesa. Motor pod kopcem již utichl.

Penelope ví, že jejich náskok nic neznamená. Spolu s Björnem

se řítí mezi stromy, v hlavě se jí zběsile honí všemožné myš

lenky a očima hledá nějaký úkryt.


29

4

levitující muž

Paragraf 21 zákona o policii říká, že policista smí vejít bez

souhlasu majitele do domu, bytu či na jiné místo, pokud

má podezření, že se v něm nachází mrtvola, případně osoba

v bezvědomí nebo neschopná přivolat pomoc.

Je pátek a policejní asistent John Bengtsson dostal za úkol

zkontrolovat byt v posledním patře na Hraběcí ulici číslo 2;

generální ředitel Inspekce pro vývoz strategického zboží se

bez vysvětlení nedostavil do zaměstnání a nepřišel ani na

smluvenou schůzku s ministrem zahraničí.

Je tomu již hodně dávno, co John Bengtsson poprvé vnikl

do cizího příbytku. Policie obvykle reagovala na podezření

příbuzných, že dotyčný spáchal sebevraždu. Vzpomíná, jak

prohledával pokoje, zatímco na schodech čekali zamlklí zdě

šení rodiče. Někdy objevil chlapce se sotva znatelným pulsem,

kteří se předávkovali heroinem, jindy k smrti umlácené mladé

ženy ležící v obývacím pokoji ve světle televize.

John vejde do domu, vybaven zámečnickým nářadím a sa

dou planžet. Vyjede výtahem do pátého patra a zazvoní. Vy

čkává, pak položí těžkou tašku s nástroji na zem a zkoumá bez

pečnostní zámek na vstupních dveřích. Na schodišti o patro

níž se ozve podivné šmajdání, jako by někdo tiše a plíživě

našlapoval.

Policejní asistent John Bengtsson chvíli naslouchá, pak na

táhne ruku a stiskne kliku; dveře nejsou zamčené a měkce

kloužou v kloubových závěsech.

„Je tu někdo?“ zvolá.

Několik vteřin otálí, pak si přitáhne kabelu, zavře za se

bou, otře si boty o rohožku a vstoupí do velké haly. Z přileh

lého pokoje zní tichá melodie. John jde za hudbou, zaťuká

na dveře a vejde. Velký, spartánsky zařízený obývací pokoj


30

je vybavený třemi pohovkami od švédského designéra Carla

Malmstena a dlouhým skleněným stolem. Na zdi visí obrá

zek lodě v bouři. Plochá hudební aparatura ledově modře

svítí. Z reproduktorů se line melancholická, jakoby tázavá

houslová melodie.

John Bengtsson vyrazí k dvojitým dveřím. Za nimi je salon

s vysokými secesními okny. Dvěma malými tabulkami v horní

části oken dovnitř září slunce.

Uprostřed bíle vymalovaného pokoje se vznáší muž.

Výjev působí téměř nadpřirozeně.

John Bengtsson strnule zírá na mrtvolu. Má pocit, že uply

nula celá věčnost, než si povšimne prádelní šňůry přivázané

k lustrovému háku.

Pěkně oblečený pán vypadá zcela klidně, jako by s napja

tými zápěstími a špičkami bot mířícími k podlaze zkameněl

při výskoku.

Je oběšený — ale je tu ještě něco, co Johnovi nehraje, co

není v pořádku.

John Bengtsson nesmí překročit práh. Místo činu musí zů

stat nedotčené. Srdce mu prudce buší, krev mu pulsuje v ži

lách, ztěžka polkne, nedokáže však spustit pohled z levitují

cího muže v prázdném pokoji.

V duchu si neustále opakuje: Joona, musím mluvit s Joonou

Linnou.

V místnosti není žádný nábytek, pouze visící oběšenec. Se

vší pravděpodobností je to Carl Palmcrona, generální ředitel

Inspekce pro vývoz strategického zboží.

Provaz je upevněn na háku uprostřed stropní rozetové

štukatury.

Není tu nic, po čem mohl vylézt nahoru, pomyslí si John

Bengtsson. Strop je přinejmenším tři a půl metru vysoký.

John Bengtsson se snaží uklidnit, srovnat si myšlenky a za

registrovat vše, co vidí. Mužova tvář je bílá jako sníh, ve vy

třeštěných očích je několik krvavých skvrnek. Přes světlešedý

oblek má přehozený lehký plášť a na nohou nízké polo botky.


31

Na parketách leží černá aktovka a mobilní telefon. Pod tělem

je kaluž moči.

Najednou se viselec zatřese.

John Bengtsson zalapá po dechu.

Ozve se žuchnutí, z půdy je slyšet rány kladivem, někdo

přechází po podlaze nad nimi. Opět to zaduní a Palmcronovo

tělo sebou znovu trhne. Pak se rozkvílí vrtačka, za chvíli však hluk ustane. Kdosi volá, že potřebuje prodlužovačku.

John se vrací salonem zpět, tep se mu zpomalí. Vejde do

haly, vstupní dveře jsou otevřené. Zarazí se, určitě je za sebou pečlivě zavřel, je mu však jasné, že se může mýlit. Odejde

z bytu a ještě předtím, než podá hlášení svému útvaru, vytáh

ne mobilní telefon a zavolá Joonu Linnovi ze státní kriminálky.

32

5

státní komise pro

vyšetřování vražd

Je začátek června. Stockholmané se již po několik týdnů budí

brzy ráno; slunce vychází kolem půl čtvrté a téměř celou noc

je světlo. Konec jara byl nezvykle teplý. Rozkvetly střemchy

i šeříky. Těžké hrozny květů v Kronoberském parku pronikavě

voní, jsou cítit až k budově policejního prezidia.

Státní kriminální policie je jedinou švédskou operativní

jednotkou, jejímž úkolem je potírání závažné trestné činnosti

na domácí i mezinárodní úrovni.

Ředitel státní kriminálky Carlos Eliasson stojí u nízkého

okna v osmém patře a hledí na prudké svahy Kronoberského

parku. Natáhne se po telefonu, vytočí číslo Joony Linny, zno

vu je však přepojen do hlasové schránky. Přeruší hovor, položí

přístroj na psací stůl a mrkne na hodinky.

Do Carlosovy pracovny vejde Petter Näslund, nejistě si

odkašle, zastaví se a opře se o transparent s nápisem Sledujeme,

bdíme a registrujeme.

Z vedlejší kanceláře zaslechne otrávený telefonát týkající

se evropského zatýkacího rozkazu a informací o schengen

ském prostoru.

„Za chvilku dorazí Pollock s kolegy,“ řekne Petter.

„Mám hodinky,“ opáčí jemně Carlos.

„Bagety už jsou každopádně připravený,“ prohlásí Petter.

Carlos potlačí úsměv a otáže se: „Už jsi slyšel, že chtějí dě

lat nový nábor?“

Petterovi zrudnou tváře, sklopí pohled, pak se vzchopí

a vzhlédne.

„Já bych... napadá tě někdo, kdo by se do komise hodil líp

než já?“ zeptá se.

Státní komise pro vyšetřování vražd se skládá ze šesti od

borníků zabývajících se řešením komplikovaných násilných úmrtí po celém Švédsku. Pracují velice systematicky a postupují podle speciální metodiky pro vyšetřování závažné trest

né činnosti.

Stálí zaměstnanci komise jsou vystaveni velkému tlaku.

Jsou tak vytížení, že se na policejním prezidiu téměř nikdy

nesejdou v plném počtu.

Po Petterově odchodu se Carlos posadí na židli a zadívá se

na akvárium s rájovci. Natáhne ruku po suchém krmivu, vtom

mu zazvoní telefon.

„Jo,“ zavrčí do sluchátka.

„Už jdou nahoru,“ oznámí mu recepční Magnus.

„Díky.“

Carlos se naposledy pokusí spojit s Joonou Linnou, pak se

zvedne ze židle, pohlédne na sebe do zrcadla a vyjde na chodbu. V téže chvíli se ozve pípnutí a výtahové dveře se nehluč

ně rozevřou. Když spatří členy komise, hlavou se mu mihne

vzpomínka na koncert skupiny Rolling Stones, na kterém byl

před pár lety s několika kolegy. Hudebníci na pódiu připo

mínali unavené obchodníky a stejně jako členové komise na

sobě měli tmavé obleky a kravaty.

První vystoupí z výtahu Nathan Pollock s šedými vlasy sta

ženými do ohonu, po něm následuje Erik Ericsson s brýle

mi zdobenými diamanty, díky nimž mu kolegové přezdívají

Elton. Za ním se klátí Niklas Dent s P. G. Bondessonem a jako

poslední kráčí shrbený kriminální technik Tommy Kofoed

a rozmrzele zírá do země.

Carlos jim pokyne k zasedací místnosti. U kulatého stolu

na ně u šálku černé kávy čeká operativní ředitel Benny Rubin

a Petter Näslund. Tommy Kofoed si vezme z košíku jablko

a hlučně se do něj zakousne. Nathan Pollock na něj s úsmě

vem pohlédne a potřese hlavou. Tommy se zarazí a málem

mu zaskočí.

„Vítejte,“ pozdraví Carlos. „Jsem rád, že jste si našli chvilku, protože dnes máme na programu několik důležitých bodů.“

„Joona Linna nepřijde?“ zeptá se Tommy Kofoed.

„Ale jo,“ odpoví zdrženlivě Carlos.

„Dělá si totiž, co chce,“ vysvětlí mu Pollock.

„Vždyť Joona loni vyřešil ty vraždy v Tumbě,“ prohlásí

Tommy Kofoed. „Dodnes nemůžu zapomenout, jak byl skálo

pevně přesvědčený... jak přesně věděl, v  jakém pořadí se ty

mordy odehrály.“

„To jo, ksakru, ačkoli to odporovalo vší logice...“ usměje se Elton.

„Kriminalistickou techniku mám prakticky v malíčku,“ po

kračuje Tommy Kofoed. „Ale Joona se jen tak mimochodem

mrknul na ty krvavý šlápoty a  hned mu bylo jasný co a jak, prostě to nechápu...“

„Viděl totiž celkovou situaci,“ vloží se do hovoru Nathan

Pollock. „Míru násilí, vrahovo úsilí, stres i to, že stopy v řa

dovém domku působily ve srovnání s tou šatnou unaveně.“

„Stejně mi to pořád nejde na rozum,“ mručí Tommy Ko foed.

Carlos si odkašle, očima přelétne program schůze a spustí:

„Včera nám volali z námořní policie. Nějaký děda, rybář, našel ženskou mrtvolu.“

„To jako v síti?“

„Ale houby, uviděl velikou sportovní loď, proud ji zanesl až někam k Dalarö. Dovesloval k ní, vylezl na palubu a v posteli

v kajutě našel mrtvou holku.“

„To asi nebude nic pro komisi,“ uchichtne se Petter Näslund.

„Byla zavražděná?“ zeptá se Nathan Pollock.

„Zřejmě sebevražda,“ odpoví rychle Petter.

„Nijak to nespěchá,“ pokračuje Carlos a vezme si kousek

dortu. „Ale přesto mi to nedalo, abych se o tom nezmínil.“

„Ještě něco?“ otáže se zachmuřeně Tommy Kofoed.

„Máme tu písemnou žádost od policie ze Západního Göta

landu,“ říká Carlos. „Leží na stole.“

„Já to vzít nemůžu,“ prohlásí Pollock.

35

„Vím, že máte všichni práce nad hlavu,“ pokračuje Carlos

a smetá drobečky ze stolu. „Zřejmě bychom tedy měli začít

z druhého konce a promluvit si o... o náboru do komise pro

vyšetřování vražd.“

Benny Rubin se rozhlédne a  řekne, že vedení si uvědo

muje jejich obrovské pracovní vytížení, takže jeho prvním

opatřením bylo vyčlenění zvláštních finančních prostředků

pro přijetí dalšího člena.“

„Tak se k tomu vyjádřete,“ vybídne je Carlos.

„Neměl by u tohohle bodu být i Joona Linna?“ otáže se

Tommy Kofoed a natáhne se po sendviči.

„Není vůbec jisté, že dorazí,“ prohlásí Carlos.

„Co si dát napřed kafe a něco k jídlu?“ navrhne Erik Erics

son a posune si blýskavé brýle.

Tommy Kofoed odhrne plastovou fólii, sundá z lososové

ho chlebíčku koprovou snítku, vymačká na něj citron a pak si

vybalí z ubrousku příbor.

Najednou se otevřou dveře a vejde Joona Linna, blonďaté

vlasy má shrnuté ke straně.

„Syökää tilli, pojat,“ řekne finsky.

„Správně,“ zachechtá se Nathan Pollock. „Jezte kopr,

chlapci.“

Nathan a Joona si vesele pohlédnou do očí. Tommy Ko

foed zrudne a rozjařeně zakroutí hlavou.

„Tilli,“ zopakuje Nathan a  rozřehtá se na celé kolo, když

Joona popojde k Tommymu a položí mu větvičku kopru zpát

ky na sendvič.

„Co kdybychom pokračovali ve schůzi?“ zeptá se Petter.

Joona si podá ruku s Nathanem Pollockem, na opěradlo

volné židle pověsí tmavé sako a posadí se.

„Omlouvám se,“ řekne tlumeně.

„Jsi vřele vítán,“ opáčí Carlos.

„Děkuju.“

„Zrovna jsme mluvili o náboru do komise,“ vysvětlí mu

Car los a mne si spodní ret. Petter Näslund se začne ošívat.

„Myslím... myslím, že předám slovo Nathanovi,“ pokra

čuje Carlos.

„Fajn, rád se toho ujmu, a nemluvím jen za sebe,“ rozho

voří se Nathan Pollock. „My všichni doufáme, že se k nám

přidáš, Joono.“

V místnosti zavládne ticho. Niklas Dent a Erik Ericsson

souhlasně přikývnou. Petter Näslund vypadá jako bůh pomsty.

„Moc bychom o tebe stáli,“ pokračuje Tommy Kofoed.

„Velice si vaší nabídky vážím,“ odpoví Joona a prsty si pro

hrábne hustou kštici. „Jste vážně skvělí, už jste to mockrát

prokázali, vaší práce si opravdu cením...“

Všichni se potutelně usmívají.

„Ale pokud jde o mě... nedokázal bych pracovat podle va

šich metod,“ vysvětlí Joona.

„Jo, to jsme už pochopili,“ vloží se rychle do věci Tommy

Kofoed. „Jsou trošku omezující, ale na druhé straně velmi

užitečné, vždyť se ukázalo, že...“

Tommy zmlkne.

„Přesto jsme se tě chtěli zeptat,“ prohlásí Nathan Pollock.

„Myslím, že se na tuhle práci nehodím,“ odpoví Joona.

Muži sklopí oči, kdosi přikývne. Joonovi zazvoní telefon

a omluví se. Vstane a odejde z místnosti. Po několika minutách se vrátí a natáhne se pro sako.

„Mrzí mě to,“ říká Joona. „Chtěl jsem se téhle schůze zú

častnit, ale...“

„Něco vážného?“ zeptá se Carlos.

„Volal mi John Bengtsson. Právě našel Carla Palmcronu.“

„Jak to, našel?“

„Oběšeného.“

Komisařův pravidelný obličej zvážní, oči se mu zalesknou

jako šedá sklíčka.

„Kdo je to Palmcrona?“ zeptá se Nathan Pollock. „Nedoká

žu si to jméno nikam zařadit.“


37

„Generální ředitel Inspekce pro vývoz strategického zboží,“ odpoví rychle Tommy Kofoed. „Právě on rozhoduje o švéd

ském exportu zbraní.“

„Copak všechny posty inspekce nepodléhají utajení?“ zeptá se Carlos.

„Jo,“ odpoví Tommy.

„Pak by se o to měla starat bezpečnostní policie.“

„Ale já jsem Johnovi slíbil, že se tam zajedu podívat,“ odpoví Joona. „Něco se mu nezdálo.“

„Co?“ zeptá se Carlos.

„No... Ale nic, napřed to musím vidět.“

„To zní zajímavě,“ opáčí Tommy Kofoed. „Můžu jet s tebou?“

„Tak to se taky přidám,“ vyhrkne Pollock.

Carlos se pokusí namítnout, že schůze ještě neskončila,

pochopí však, že je to ztráta času. Tři muži opustí sluncem

zalitou konferenční místnost a vyjdou do chládku chodby.


38

6

jak nastala smrt

O dvacet minut později zaparkuje kriminální komisař Joona

Linna své černé volvo na Pobřežní ulici. Za ním zastaví stříbro

šedý Lincoln Towncar. Joona vystoupí a čeká na kolegy z ko

mise pro vyšetřování vražd. Společně zajdou za roh a vejdou

do domu číslo 2 na Hraběcí ulici.

Starým vrzavým výtahem vyjedou do posledního patra.

Tommy Kofoed se se svou typickou nevrlostí otáže, co Joona

zatím zjistil.

„Inspekce pro vývoz strategického zboží ohlásila, že pohře

šují Carla Palmcronu,“ spustí Joona. „Nemá rodinu a nikdo

z  kolegů o jeho soukromí nic neví. Když se neobjevil v prá

ci, požádali městskou policii, aby se podívali k němu domů.

Poslali tam Johna Bengtssona, ten našel Palmcronu oběšené

ho v bytě a hned mi zavolal. Prý má podezření, že došlo ke

spáchání trestného činu, a chtěl, abych přijel.“

Větrem ošlehaná tvář Nathana Pollocka ztuhne.

„A proč měl podezření, že jde o trestný čin?“

Výtah zastaví, Joona otevře mříž. John Bengtsson stojí pře

de dveřmi Palmcronova bytu. Zastrčí do kabátu kapesní vy

dání nějaké knížky a potřese si s Joonou rukou.

„Tohle jsou Tommy Kofoed a Nathan Pollock ze Státní ko

mise pro vyšetřování vražd,“ představí Joona kolegy.

Muži na sebe mlčky kývnou.

„Takže když jsem dorazil na místo, bylo odemčeno,“ spustí

John. „Slyšel jsem z bytu hudbu a pak jsem v tom velikém po

koji našel oběšeného Palmcronu. Za dobu, co sloužím, jsem

už viděl spousty mrtvých chlápků, ale v tomhle případě nevím,

jak bych... když vezmeme v úvahu Palmcronovo společenské

postavení, nějak se mi nechce věřit, že šlo o sebevraždu.“

„Dobře žes zavolal,“ pochválí ho Joona.


39

„Ohledal jste mrtvolu?“ zeptá se břitce Tommy Kofoed.

„Vůbec jsem nešel dovnitř,“ ohradí se John.

„Výborně,“ zamumlá si Kofoed a společně s Johnem Bengts

sonem začnou pokládat nášlapné tabule.

Po chvíli smí Joona Linna s Nathanem Pollockem vejít do

haly. John Bengtsson čeká vedle modré pohovky. Ukáže na pootevřené dvoukřídlé dveře do světlého pokoje. Joona krá

čí po tabulích, šťouchne do dveří, takže se otevřou dokořán.

Řadou vysokých oken pronikají vlahé sluneční paprsky.

Uprostřed rozlehlé místnosti visí Carl Palmcrona. Na sobě

má světlý oblek, převlečník a polobotky. Po bílém obličeji, kolem očí i úst mu lezou mouchy, kladou drobounká žlutá

vajíčka, s bzukotem poletují nad louží moči a nad aktovkou

ležící na podlaze. Tenký provaz se nešťastníkovi zařízl hluboko do hrdla, na němž je patrný temně rudý pruh, a krev z rány

mu stekla na prsa.

„Poprava,“ konstatuje Tommy Kofoed a natáhne si ochran

né rukavice.

Z jeho hlasu i tváře vymizí veškerá rozmrzelost. S úsměvem

poklekne a začne fotografovat visící tělo.

„Předpokládám, že objevíme poranění krční páteře,“ pro

hlásí Pollock a ukáže na mrtvolu.

Joona vzhlédne ke stropu a  pak se znovu zadívá na pod

lahu.

„Takže se jednalo o výstražnou popravu, o demonstraci,“

pokračuje vzrušeně Kofoed a zesnulého ředitele ozáří blesk jeho fotoaparátu. „Myslím tím, že se vrah nesnažil svůj čin

zakrýt, naopak, chtěl jím něco říct.“

„Jo, právě tohle jsem měl na mysli,“ přitaká živě John Bengts

son. „Prázdný pokoj, žádná židle ani schůdky, na které by si

mohl stoupnout.“

„Takže co tím chtěl vrah říct?“ pokračuje Tommy Kofoed,

ruka s fotoaparátem mu klesne a přimhouřenýma očima hledí

na bezduché tělo. „Oběšení přece souvisí se zradou, odkazuje

na Jidáše Iškariotského, který...“

„Počkej chviličku,“ přeruší ho klidně Joona a  ukáže na podlahu.

„Co je?“ zeptá se Pollock.

„Myslím, že šlo o sebevraždu,“ řekne Joona.

„Jo, sebevražda jak vyšitá,“ ušklíbne se Tommy Kofoed.

„Jen zamával křídlama a vyletěl přímo do oprátky...“

„A co ta taška?“ pokračuje Joona. „Kdyby ji postavil na ten

kou hranu a stoupl si na ni, tak by na provaz dosáhl.“

„Ale sotva až na strop,“ namítne Pollock.

„Provaz sem mohl přidělat už předtím.“

„To sice jo, ale stejně si myslím, že se pleteš.“

Joona pokrčí rameny a zamumlá: „Když ještě vezmu v po

taz hudbu a uzly na...“

„Nepodíváme se radši na tu aktovku?“ nevzdává se Pollock.

„Napřed musím sejmout několik stop,“ řekne Kofoed.

Všichni beze slova přihlížejí, jak shrbený drobný Tommy

Kofoed rozmotává po zemi černou snímací fólii a pak ji pry

žovým válečkem opatrně přitiskne k podkladu.

„Mohl bys mi vyndat dvě vlnité lepenky a velkou roli ba

licího papíru, Nathane?“ otáže se Tommy a ukáže na svou

tašku s materiálem.

„Lepenku?“ podiví se Pollock a hodí mu požadované předměty.

„Jo, dík,“ odpoví Kofoed a sáhne po roli.

Tommy zajistí trasologické stopy na podlaze a pokyne

Nathanu Pollockovi, že může vejít.

„Otisky bot najdeš na zadní straně aktovky,“ sdělí mu Joona.

„Tělo se zhouplo podélně a taška se překotila dozadu.“

Nathan Pollock bez jakéhokoli komentáře zamíří ke kože

né aktovce a klekne si na zem. Natáhne se, postaví ji na hranu a přes rameno se mu svezou stříbřité vlasy svázané do ohonu.

Na černé tašce jsou jasně viditelné světle šedé stopy.

„Neříkal jsem to?“ zeptá se Joona.

„Ksakru,“ prohlásí pochvalně Tommy Kofoed a jeho una

vená tvář ožije.


41

„Sebevražda,“ zamumlá Pollock.

„Alespoň z čistě technického hlediska,“ podotkne Joona.

Muži stojí a hledí na oběšence.

„Co tedy vlastně máme?“ zeptá se Kofoed, stále ještě s veselým výrazem. „Člověk, který rozhoduje o vývozu válečného

materiálu, si vezme život.“

„To není nic pro nás,“ povzdechne Pollock.

Tommy Kofoed si stáhne rukavice a pokyne k visícímu

muži.

„Joono, jak jsi to vlastně myslel s tou hudbou a uzly?“

„Je to dvojitý stěžňový uzel,“ odpoví Joona a ukáže k lus

trovému háku. „Napadlo mě, jestli nesouvisí s Palmcronovou

dlouholetou kariérou u námořnictva.“

„A ta hudba?“

Joona se zarazí a zadumaně na něj pohlédne.

„Co si o ní myslíš ty?“ zeptá se.

„Nevím, zřejmě je to nějaká houslová sonáta,“ říká Kofoed.

„Ze začátku devatenáctého století nebo...“

Rozřinčí se zvonek a Kofoed zmlkne. Všichni čtyři na sebe

pohlédnou. Joona zamíří do haly, ostatní ho následují, zasta

ví se však v salonu, aby na ně nebylo z chodby vidět. Joona

projde do předsíně, chvíli zvažuje, zda se má podívat špehýrkou. Natáhne ruku, stiskne kliku a



Lars Kepler

LARS KEPLER


1

Lars Kepler je pseudonym švédské autorské dvojice manželů Alexandra Ahndorila a Alexandry Coehlo Ahndorilové.

Oba dva jsou jako jednotlivci známí vydávaní spisovatelé. Když se rozhodli se spojit své tvůrčí síly a vytvořit společné dílo, nechtěli, aby ho si čtenáři dávali do souvislostí s jejich předchozí individuální prací. Identita Larse Keplera ale byla odhlalena brzy po vydání prvního románu.

Kepler - Lars Kepler – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist