načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Padnout vzhůru - Štěpán Šimek

Padnout vzhůru

Elektronická kniha: Padnout vzhůru
Autor:

Velký byznys a prostředí vyšší společnosti, atraktivní ženy a mocní muži, intriky a podvod, nevázaný sex i počínající láska, ale i zamyšlení nad tím, kde je hranice, kterou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3%hodnoceni - 47.3% 45%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jonathan Livingston
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 334
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-3579-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý z napínavých i společensko-kritických románů současného českého autora se odehrává ve světě velkého byznysu za hranou zákona. Velký byznys a prostředí vyšší společnosti, atraktivní ženy a mocní muži, intriky a podvod, nevázaný sex i počínající láska, ale i zamyšlení nad tím, kde je hranice, kterou člověk už nechce překročit. Maxmilianu Rothovi se díky nečekané pracovní nabídce změní celý život a zároveň se mu otevřou dveře do světa velkého byznysu. To mu umožní věnovat se vášni pro dobré jídlo a víno a užívat si náklonnosti krásných žen. Max je sexy, chytrý, zábavný sympaťák, žije na vysoké noze, spolupracuje s lidmi na nejvyšších příčkách společenského žebříčku. Je to v podstatě charakterní darebák, kterému žádná žena neodolá. Ve chvíli, kdy se v jeho životě začne stále častěji objevovat žena, která se zdá být jeho osudem, vypadá to, že Max pokušení velkého světa odolá. Ale je tu problém. Už příliš pronikl do světa podivného byznysu. Všichni, se kterými se Max obchodně setkává, mají rádi peníze, Itálii a sladký život, rychlá auta, skvělá vína a dobré jídlo a to vyžaduje dělat věci, které jsou na hraně. A protože jde o velké peníze, zájemců je víc než zdrávo...

Popis nakladatele

Velký byznys a prostředí vyšší společnosti, atraktivní ženy a mocní muži, intriky a podvod, nevázaný sex i počínající láska, ale i zamyšlení nad tím, kde je hranice, kterou člověk už nechce překročit. Maxmilianu Rothovi - se díky nečekané pracovní nabídce změní celý život a zároveň se mu otevřou dveře do světa velkého byznysu. To mu umožní  věnovat se vášni pro dobré jídlo a víno a užívat si náklonnosti krásných žen. Max je sexy, chytrý, zábavný sympaťák, žije na vysoké noze, spolupracuje s lidmi na nejvyšších příčkách společenského žebříčku. Je to v podstatě charakterní darebák, kterému žádná žena neodolá.  Ve chvíli, kdy se  v jeho životě začne stále častěji objevovat žena, která se zdá být jeho osudem, vypadá to, že Max pokušení velkého světa odolá. Ale je tu problém. Už příliš pronikl do světa podivného byznysu. Všichni, se kterými se Max obchodně setkává, mají rádi peníze, Itálii a sladký život, rychlá auta, skvělá vína a dobré jídlo a to vyžaduje dělat věci, které jsou na hraně.  A protože jde opravdu o velké peníze, zájemců je víc než zdrávo.

Zařazeno v kategoriích
Štěpán Šimek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství

JONATHAN LIVINGSTON, s.r.o.,

Domažlická 1, 130 00 Praha 3,

v Praze 2015.

© Štěpán Šimek, 2015

ISBN epub 978-80-87835-80-7

ISBN mobi 978-80-87835-81-4

ISBN PDF 978-80-87835-82-1


7

Padnout vzhůru

Nevěděl, proč si vybrali právě jeho. Věděl jen, že jeho dosavadní život se rázem obrátil vzhůru nohama. Stál tehdy o pomoc. Práce se mu nedařila tak, jak by sipředstavoval. Ne, že by třel bídu s nouzí, ale spousta dluhů vedla k tomu, že žil v podstatě z ruky do huby. Maxmilian Roth měl spoustu vlivných známých, dobré renomé, ale kde nic tu nic. Jako by měl na sobě nějaké znamení. Rozhodně nepůsobil tak, že by pomoc potřeboval, to nebyl jeho styl. Snad proto se žádné nedočkal. Až jednou...

Zazvonil telefon od asistentky ředitele jedné z největších společností v republice. Jestli by prý měl čas se s ním sejít. Okolky samozřejmě nedělal. Již jednou se s ním pracovně potkal, ale nebyla vhodná příležitost, jak si být vzájemně užiteční. Max ale musel čekat čtrnáct dní na volný termín. Poté na soukromé schůzce mu začal ředitel osvětlovat podmínky spolupráce. Po chvíli hovoru se zeptal, jestli ho nabídka zajímá a jestli má pokračovat. Max věděl, že nemá na vybranou, a to, co teď slyšel, pro něj bylo možné řešení všech finančních problémů a zřejmě i cesta, která ho zásadně ovlivní v dalším životě. Možná pozitivně, možná také ne. Souhlasně kývl. Ředitel mu předal list papíru, na němž byly vypsány náležitosti, nutné k vyřízení. Max sjel pohledem po textu: „Proč já?“

„Prostě to tak je... Přemýšlel jsem o pár lidech a ty jsi mi

Padnout vzhůru

z nich vyšel nejlépe. Samozřejmě jsem i zjišťoval nějaké

věci o tobě, doufám, že se neurazíš...“

„Jestliže vyšly pozitivně, tak se urážet nemusím,samozřejmě. Jsem rád, myslím, že by to mohla být zajímavá prácička. Instrukce budu dostávat od koho?“

„Ode mne,“ odvětil ředitel s neutrálním výrazem vetváři. Poté dohodl s Maxem schůzku na další týden s tím, že Max zařídí veškeré uvedené záležitosti. Rozloučili se a Maxe odvedla asistentka k výtahu, vedoucího dopodzemního parkoviště obrovské budovy společnosti. Přejel očima seznam úkolů: prodloužit platnost pasu, zažádat si o víza do zemí, které ho vyžadovaly, koupit ready made společnost a zaregistrovat na nového jednatele, pronajmout kancelář v centru města na prestižní adrese, navrhnout typ automobilu, se kterým bude jezdit, založit několikbankovních účtů, jak na společnost, tak na něj osobně, koupit kódovaný mobilní telefon od společnosti, definované vseznamu, a několik dalších položek. Na týden toho bylo dost. Ale nedělal si starosti, tohle mohla být jeho životní šance.

***

Maxmilian měl chvíli čas. Náměstí Della Signoria,sochu Davida a další pamětihodnosti, včetně Starého paláce, měl již prohlédnuty ze všech možných úhlů. Rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, kam zajít na menší jídlo. Naproti Palazzo Vecchio je věhlasné Café Rivoire, plné vířících číšníků pokročilého věku v bělostných zástěrách, ale dát si čokoládu či aperitiv ho nelákalo. Na druhém konci náměstí, kde již proud turistů slábne, byla před muzeem Gucci terasa s lákavě prostřenými stoly. Zamířil tedy tím směrem, během chvilky již seděl a před ním stála sklenice

Padnout vzhůru

vychlazeného bílého vína na sněhobílém ubrusu. Max měl

čas popřemýšlet o bezprostřední budoucnosti. Zadánípředokládalo, že po očekávané schůzce by měl rychle vyrazit

zatím neznámým směrem, jestliže nedostane jinéinstrukce. Netušil, na koho čeká, jen poslal sms se souřadnicemi

své pozice na určené číslo. Zvedl hlavu, prohlížel si věž

Starého paláce a představoval si, jak za ním dorazí nějaký

Hannibal Lecter a bude se ho pokoušet vlákat na ochoz,

aby ho následně pověsil za vnitřnosti z okna.

„Buona Giornatta, signore Max?“ měkký hlas ho vytrhl z nepříliš příjemného zamyšlení. Vzhlédl k pohlednému obličeji sympatické mladé ženy. Odhadoval ji na něco málo po třicítce, tvář lemovaly černé vlasy stažené do copu. Byla oblečena v elegantním tmavém kostýmku s bílou košilí, vše náležitě florentské, tedy kvalitní, a přes rameno měla zvláštně oranžovou kabelku, jak jinak než Gucci.

„Prosím, posaďte se,“ přešli rychle na angličtinu „mohu Vám objednat také sklenku vína?“ Přitakala a Max přivolal servírku. „Jaký jste měl den?“ zeptala se s bezchybným úsměvem.

„Velmi italský, jen jsem jedl, procházel se poměstě a prohlížel výlohy,“ použil anglický výraz window shopping, čemuž se žena opět zasmála. Byla velmi hezká. Chvíli jen tak tlachali o centru Florencie, turistech, počasí a jídle. Dala mu tip na několik vyhlášených restaurací.

„Ale myslím, že nebudu moci najít chvilku na jejich návštěvu...“ nadhodil očekávané téma schůzky.

„Si, také myslím, že to budeme muset zvládnoutpříště,“ odvětila s příslibem. „Mám pro vás zprávu. Zde je adresa, kam musíte dorazit do zítřejšího večera,“ podala

Padnout vzhůru

mu malý složený lístek. Rozevřel ho a rozpoznalturínskou adresu.

„V tomto případě je jasné, že večeři ještě stihnu.“ Usmál se a lehce ťuknul skleničkou vína do její.

Chiara byla právnička. Věnovala se obchodnímu právu, na což jistě měla vlohy i díky tomu, že pocházela zFlorencie, města obchodu, práva a intrik. Bylo jí devětadvacet, což vedlo k různým uštěpačným poznámkám ze stranbabiček, strýčků a tetiček ohledně její budoucnosti týkající se založení rodiny. Chiara většinu času věnovala práci a byla v ní dobrá. Zároveň si uvědomovala společenský tlak, ale ve svém okolí měla spoustu obdobně zaměřenýchkamarádek, o mužích ani nemluvě. Italský „mama hotel“fungoval, a v její generaci i s jistou samozřejmostí. Maxmiliana viděla poprvé a nějakým způsobem ji zaujal, zřejmě kvůli vzhledu, který byl diametrálně odlišný od florentských mužů. Méně precizní vyumělkovanosti, u Italů povětšinou s přemírou gelu ve vlasech, sporá gestikulace a klidný, hluboce posazený hlas ji přitahoval. Ne, že by italskými muži ze zásady opovrhovala či je odmítala, ale takovýto pro ni nezvyklý projev jí zaimponoval. Přes neokázalou eleganci jeho oblečení dokázala rozpoznat vytříbenost vkusu. Hodinky známé švýcarské značky decentněvykukující zpod rukávu světlounce modré košile, pěstěné ruce a kvalitní boty ji jako Italku, tedy znalkyni módy a umění, utvrdily o Maxmilianově vkusu. Což samozřejmě byly jen nepodstatné věci, přes které ale ve Florencii „nejede vlak“.

„Jak dlouho děláte pro tuto skupinu?“ zeptala se Chiara po prvním doušku bílého vína. „Je to chvilka,“ odvětil Max, „snad půl roku, se vším všudy...“

„Zřejmě zajímavá práce, že? Hodně cestujete?“

Padnout vzhůru

„Ano, dost,“ řekl Max, ale obratem dodal, že není vždy o co stát, že občas vidí jen hotel a kancelář a spěchá dál. „Ale myslím, že je to zatím dost zábavné, i když občas cítím, že určité věci jsou tak říkajíc na hraně...“

„Maxi, nebudu se vás samozřejmě ptát na detaily...,“ pochopila Chiara Maxovy rozpaky. Dokázala odhadnout, že neprovozuje podomní prodej vysavačů, vždyť vzkaz, který mu přinesla, byl od vysoce postavenéhoseveroitalského právníka, o němž se vědělo, že pracuje v těsném sepětí s italským premiérem.

„Jste inteligentní žena, díky...“ pousmál se. „A co vy? V jakém oboru pracujete?“ „Dělám právo, obchodní,“ odvětila Chiara jakoby se studem.

„Snad se za to nestydíte? U nás je to bráno jakoprivilegované povolání.“

„Ale u nás také, ale jsem v jeho soukolí delší dobu, vidím, jak je prostředí zkažené ...“

„Chápu. Někdy to člověka zmáhá. Ovšem, kdyby vás to nebavilo, asi byste to nedělala, že...“

„Tak... Člověk se setká se zajímavými lidmi...“povytáhla Chiara obočí a usmála se.

„Mám to brát jako lichotku? Mohl bych se začítčervenat.“ Max cítil, že ho diskuze začíná bavit a ona přitahovat. Věděl, že cesta do Turína zabere maximálně pět hodin a měl tam dorazit po poledni. „Chiaro, myslíte tedy, že byste mi mohla dělat společnost při večeři, třeba bychom mohli navštívit některé z míst, o kterých jste mluvila.“ Upřeně pozoroval, jak zareaguje.

Chiara hleděla do sklenky, lehce s ní kroužila apřemýšlela, co má odpovědět. Napadlo ji, zda má jít do hry,

Padnout vzhůru

která měla až příliš nepředvídatelný výsledek. Ale co, kdo

ví, jestli Maxe ještě někdy potká! Měla chuť se pobavit

a dobře najíst a společník se jevil zábavně. Pousmála se,

nadzvedla obočí a pohlédla Maxovi do tváře. „Budete-li

zábavný a vychovaný chlapec...“

„Chiaro...“ zasmál se Max „chlapec jsem, to si buďte jista, o zábavu se pokusím...“

„... a vychovaný jsem říkala.“

„To slíbit nemohu.“ Max rozpoznal, že to byla odpověď, kterou Chiara chtěla slyšet. „Potřeboval bych si skočit do hotelu, bydlím kousek, hotel Rocco Forte, jen sepřevléknu a můžeme vyrazit.“

„Maxi, jste v Itálii, přece nebudete spěchat na večeři. Zajedu si domů a vyzvednu vás v lobby. V půl deváté.“

„Dobře, budu se těšit.“ Max povstal a podal Chiaře ruku. Naklonila se k němu a políbila ho na obě tváře.

Max jí položil lehce dlaň na záda a ucítil, jak jsou pevná. Sportuje, pomyslel si. Chiara si dala pozor při odchodu z terasy, aby se neohlédla. Byla si vědoma toho, že jipozoruje, a dala si záležet, aby působila normálně. Pozdravila obsluhu a vytáhla z kabelky mobil. Byla na něm zpráva od Maxe. „Vypadáte skvěle...“

Aniž se otočila, zvedla ruku a zamávala jí nad hlavou. Max se usmál a zvedl oči, které se setkaly s pohledem obsluhující servírky. Dívka se culila, jelikož všechnopozorovala. Max jen pokrčil rameny a sepjal dlaně, jako že prosí o slitování. Bylo to hezké odpoledne.

***

Max dostal s instrukcemi pokyn, že se má dostavit na místo schůzky po poledni. Adresu poznal. Bylo tokrá

13

Padnout vzhůru

lovské golfové hřiště I Roveri kousek od Turína, uzavřený

klub, kam se člověk dostal jen na pozvání člena. Setkávaly

se zde špičky místní politiky i vrcholného byznysu. Měl

za to, že se bude nejspíše jednat o možný start golfové

hry, teetime, takže chtěl být na místě s předstihem. Neměl

ponětí, s kým se má setkat, měl se jen ohlásit na recepci.

Max vždy s sebou vozil golfový bag. Jelikož většinou

jezdil sám, neměl problém naložit veškeré nutné vybavení

do kufru svého Maserati GranTurismo. Měl to auto rád,

i když bylo v podstatě jen vypůjčené. Na začátkuspolu

práce mu ředitel nabídl, aby si vybral vůz podle svého, jen

lehce ohraničil rozpočet, tedy aby to nebyl vůz s cenou

pod dva a půl milionu korun. Ale ne zase limuzína za pět

miliónů nebo špičkové ferrari. Max měl celkem jasno,

maserati ho přitahovalo delší dobu a s výhledem na časté

cesty po evropských dálnicích se jevilo velmi výhodně.

Vypadalo velké jako limuzíny audi či mercedes, a přitom

mělo sportovní srdce a dech beroucí vzhled. Max měl

za úkol působit jako velmi slušně zajištěný mladý muž,

aby mu partneři, se kterými měl jednat, věřili jeho kontakty

a postavení. Věděl, že to není na pořád, ale peníze, které

mu přicházely na účet, věštily, že tak zle jako předtím už

nebude. A to nepřemýšlel o penězích za úspěšné obchody

nebo o těch, na kterých se dohodl, že je obdrží ve chvíli,

kdy se rozhodne misi skončit nebo už nebude jeho služeb

potřeba. Jestliže to přežije... Hned tu myšlenku vypudil

z hlavy. Není se přece čeho tolik bát. Když bude nejhůř,

odjede někam, kde ho nebudou hledat. Všechny jehope

níze byly poukazované do seychelské banky. Sám si ještě

vytvořil několik dalších účtů v z jeho pohledu bezpečných

14

Padnout vzhůru

zemích a postupně rozděloval všechny prostředkyrovno

měrně na různé strany.

Max vyrazil z Florencie ráno. Chiara odešla brzy, někdy

okolo půl sedmé. Byl rád, že měl chvíli času dát se vkou

pelně dohromady a rychle sbalit svršky, rozházené po celém

apartmá. Nevěděl, kde bude spát následující noc. Snad tam

bude servis, kde mu oblečení vyčistí a vyžehlí. V hotelu

minul všechny lákadla snídaňového bufetu a spokojil se

jen s krémovým cappuccinem a brioškou. Stejně mu tyhle

snídaně nejvíce vyhovovaly. Chtěl vyjet okolo osmé, aby

byl na místě včas. Trochu si vyčítal, že nejel už včera, přece

jenom může být na frekventované dálnici, kudy pojede,

silný provoz nebo dokonce nějaký problém. Auto bylo

připravené před vchodem, stejně jako zavazadla, které si

nechal přinést z pokoje v době, kdy seděl na snídani. Vzal

si jen plastovou láhev s vodou z hotelového baru a zamířil

ven. Nejraději cestoval v pohodlném oblečení, ale nyní

měl na sobě elegantní světle modré plátěné kalhoty a bílou

košili s úzkým hnědým proužkem. Musel počítat s tím,

že nebude mít kde se rychle převléct a je možné, že se

okamžitě setká s dotyčnou osobou. Alespoň si tedy košili

rozepnul o knoflíček níž a vyhrnul si rukávy k předloktí.

Podal drobné chlapci a vyjel od hotelu. Chvilku trvalo,

než prokličkoval Florencií na dálniční výjezd a potom

už nabral správný směr. Cestu znal, byla pro jehomase

rati jako stvořená. Od Florencie vedla nejdříve směrem

na Luccu a Pisu a poté k pobřeží a podél Ligurského moře

až do Janova. Kroutila se okolo ostrých skal a občas se

do kamene zakousla a prorazila si předlouhé tunely, které

řidiče při výjezdu oslepovaly ostrým sluncem. TáhlézatáčPadnout vzhůru

ky několikaproudové silnice sváděly k rychlé jízdě. Max

si neodpustil v každém tunelu otevřít klapky nadupaného

motoru a opájel se dunivým rachotem, který přecházel

do ječivého zvuku při podřazení za pomalejším vozem.

V Itálii je všechno jinak. Auta mu uhýbala z cesty, děti

za zadním sklem se otáčely a mávaly a občas nějaký řidič

stáhnul okénko a popoháněl Maxe gesty rukou k rychlejší

jízdě. Max zpomalil jen ve chvíli, kdy se po levé straně

objevilo moře a on stáhnul okénko, aby do vozu vnikl

vzduch provoněný mořem.

Janov se přiblížil za chvilku. Obchvatem přístavní město minul a vydal se do vnitrozemí. Po pár desítkách kilometrů už začaly bíle probleskovat vrcholky Alp. Bylo poledne a Max začal mít trochu hlad. Jak míjel čerpací stanice, představoval si plněnou foccaciu, křupavou a teplou, jen tak na stojáka u pultu, kde vám kmitající barman vytlačí z kávovaru zanedbatelný objem voňavé kávy. Ale ne, nají se až na hřišti... Věděl, že nesmí sjet z obchvatu do centra, ale zdlouhavě objet celé město. Nebo by se musel vydat po menších silnicích, kde by ho mohla zpomalit dopravní zácpa. Ze zpravodajství věděl, že cesta, kudy se vydal, je dobře průjezdná. Na jednom z telefonů pípla esemeska. „Děkuji za hezký večer... a noc. Chiara.“ Měla pravdu, opravdu to bylo příjemné. Pousmál se. Tenhle život měl rád.

***

Chiara seděla ve své kanceláři a cítila se unaveně. Včerejší den jí zamotal hlavu. Měla zjistit víc, za to ji přece platili. Zjistila jen, že Maxmilián opravdu pracuje pro skupinu, která měla ve svých rukou velké zakázky, jež zajímaly její vlivné mecenáše. Ale nechala se unést

Padnout vzhůru

situací, což samozřejmě nemohla nikomu vyprávět. Cítila

se po dlouhé době tak bezstarostná. Začalo to už při večeři

v její oblíbené trattorii. Jídlo bylo skvělé a Max to dokázal

ocenit. Výběr vína nechala na něm a byla překvapená, že

vybral italské víno, které neznala a které bylo vynikající.

Po předkrmu a druhé skleničce se začala smát, a ač mluvili

anglicky, docela dobře rozuměla všem narážkám aelegantním lichotkám. Max hovor občas proložil italštinou,

kterou neuměl, ale byl schopen ji použít v těch správných

okamžicích. Říkal schválně seňora místo signora a gracias

místo grazie. Říkala mu, že to je španělsky, a on opáčil,

že to stejně byla římská kolonie a že gracias se používá

v latinské liturgii. Proto tedy, když má zjevení, tak to může

použít. Pozdě v noci, když přecházeli Arno po PonteVecchio k Maxmiliánovu hotelu, opřeli se o kamenné zábradlí

mostu a poslouchali zpěváka výborně zpívajícího britský

hit. „...so maybe tomorow I ́ll find my way home...“

Vklouzla dlaní do jeho a přitulila se k jeho boku. Políbil

ji do vlasů.

Chiara žila ve Florencii celý život a obloukem se při schůzkách s muži vyhýbala právě mostu Zlatníků. Ten patřil cizincům, oni se scházeli na místech, která zůstávalaturistům skrytá. Když dospěla, místo na romantické procházky po městě chodila do barů a restaurací.

„Nedáme si ještě někde drink?“ sklonil se k ní Max.

Zavrtěla hlavou. „Nechci už nikam do baru...“

„Tak půjdeme ke mně?“

„Ano, půjdeme...“ řekla Chiara s očima upřenýma do země, jako by se styděla. Chtěla s ním být o samotě, i když věděla, že to nemá žádný smysl. Nebo možná právě

17

Padnout vzhůru

proto? Zároveň cítila, že by s ním chtěla strávit o něco víc

času, trochu ho poznat. Nebyla nezkušená holčička, aby

nevěděla, že teď poznala jen to nejlepší z něj a že je to jen

hra. Ale nemohla si pomoct.

Pomalu odcházeli z mostu a dali se doleva k Uffizzi.

Trochu si zašli, ale Max se chtěl ještě projít pod Starým

palácem za tmy. Vzdálili se od řeky a zahnuli do podloubí

galerie. Po rovné mramorové podlaze se jí šlo i vevy

sokých podpatcích výborně. Max se ptal na různé věci

z historie Florencie, až jí bylo trapně, že vše nevěděla.

Bylo na něm vidět, že má to město rád. Vyprávěl o tajných

chodbách medicejských, které vedou od Uffizzi přes Ponte

Vecchio až do kaple na druhé straně řeky. Chiara si na to

matně vzpomněla. Uvědomila si, že jsou věci, které by

chtěla vidět a které jí unikly, i když ve Florencii žije. Před

sochou Davida se zastavili a on ji zezadu chytil kolem pasu

a přitiskl ji k sobě. Cítila se šťastně. Otočil ji k sobě, uchopil

její tvář do dlaní a pozoroval ji. Lehce ji políbil a hned zas

kráčeli dál. Do hotelu Savoy Rocco Forte to byl kousek.

Prošli jen kousek hlavní třídou, kde se procházelo už jen

pár zasněných dvojic, a na náměstí Republiky a rohu via

Roma stál hotel. Zlatě svítící, prosklený vchod byl klidný.

Max šel první a jen se v krátkosti zastavil u recepce,leh

ce se naklonil přes pult a usmál se na recepční. Žena jen

zběžně koukla na Chiaru, z neutrálního pohledu se nedalo

rozpoznat, co si o ní myslí. Dívka přemýšlela, jestli by se

měla cítit nějak špatně. Nic necítila. Jen lehké, potlačené

vzrušení. Jako by ani nebyla ve svém těle. Byla jen trochu

v náladě, což by ji nemělo omezovat. Vždy když se napila

víc, než u ní bylo obvyklé, se u ní kupodivu zvýšila míra

Padnout vzhůru

ostražitosti, zvláště vůči mužům. Nyní se ale nic takového

nedostavovalo.

Nastoupili do výtahu. Max se proti ní opřel ramenem o stěnu a prohlížel si ji. Neřekl ani slovo. Nevěděla, jestli jen pozoruje, jak se bude chovat. Čekala, že něco řekne. Chtěla vědět, co si myslí. Zdálo se jí, že se pobaveně pousmál, byl to jen letmý záchvěv. Nelíbilo se jí to. V ten moment výtah cinknul a dveře se otevřely. „Don ́tworry...“ zašeptal a letmo jí položil dlaň zezadu nad pas. Byla vyvedená z míry. Co to má znamenat? Hodně dlouho už necítila při setkání s mužem takovou nejistotu.

***

Dorazil na I Roveri, projel závorou zabezpečenýmvjezdem, kde nahlásil své jméno, a poté obkroužil parkoviště, až zastavil před obchodem s golfovým vybavením. Hlavní budova stála jen pár desítek metrů od něj. Jeho maserati nijak zvlášť nevybočovalo z vozového parku, který byl odstaven všude kolem. Zamířil bez dlouhého váhání k hlavnímu vchodu. Nejdříve chtěl vyřídit všechny detaily a dostat informace o dalším průběhu plánované schůzky. Vlastně ani nevěděl, jestli opravdu půjde na hřiště. To by ho mrzelo, rád by samozřejmě viděl a cítil neznámé hřiště, ale hlavně by se rád prošel a trochu se protáhl. Po krátkém spánku a následné dlouhé jízdě autem se cítil rozlámaný.

Vzduch voněl jinak než ve Florencii. Byl lehký a svěží, bylo poznat, že Alpy jsou blízko. Celkově bylo chladněji, ale nijak nepříjemně. Na recepci oznámil své jméno.Recepční okamžitě zareagoval, ukázal Maxovi cestu doklubovny, vyšel zpoza pultu a kousek ho doprovodil. Prošli do haly, která měla velmi vysoký strop, ale nepůsobila

Padnout vzhůru

neútulně. Po pravé straně se táhla řada velkých oken, ze

kterých bylo vidět na prostornou terasu, plnou ratanového

venkovního nábytku, a za ním již svítila čerstvá zeleň

golfových loch. Zaregistroval, že na terase byly obsazeny

jen dva stoly. Do prostoru haly byly rozmístěny tři velké,

tmavě hnědou kůží čalouněné sedací soupravy. V levém

rohu místnosti, oproti vchodu od recepce, stál masívní

a dlouhý rohový bar. Na podlaze ležely tlusté koberce

v tlumených barvách světle béžové a modré. Max ještě

přímo proti sobě zaregistroval vchod do další místnosti,

kterou správně odhadl na restauraci.

Na pohovce při stěně s okny obrácenými na hřiště seděli dva muži. Jeden zády v křesle s vysokým opěradlem, takže mu nebylo vidět do tváře. Muž, který seděl tváří kevchodu, Maxe zaregistroval, rychle něco řekl svému protějšku a zvedl se se vstřícným gestem vůči pomalu přicházejícímu Maxovi.

„Buon Giorno, Mister Max?“

„Si, buon giorno Voi...“ odvětil Max italsky a okamžitě požádal muže o možnost mluvit anglicky.

„... ó, samozřejmě,“ odvětil muž, „váš pozdrav zněl tak italsky, že jsem si myslel...“ nedokončil větu a s úsměvem pozval Maxe ke stolu, odkud se právě zdvíhal druhý muž a měl se k odchodu. Otočil se k Maxovi a ten v elegantním plavovlasém muži s delšími vlasy a ostře modrýma očima poznal bývalého šéfa jedné ze stájí formule 1, Lucu di Ermanno. Podal Maxovi ruku: „Jaká byla cesta?“ „Cesta je vždy dobrá, když můžete jet po dálnici podél pobřeží... s maserati...“ sebevědomě se usmál Max, dobře si vědom toho, že Di Ermanno je nyní ve vysoké funkci ve Fiatu a že

Padnout vzhůru

Maserati spadá do stejného koncernu. „Lepší by byla snad

jen v F12...“ Podle reakce poznal, že trefil do černého a že

zbrusu nový typ Ferrari Berlinetta – tento typ byl na trhu

jen krátce –, který stál venku na parkovišti, je jeho.

Luca se široce usmál, zvedl na svého kolegu významně obočí a pomalu odcházel. „Tak možná večeře?“ použil italské slovo cena a zvedl ruku k pozdravu.

„Moc se omlouvám, ale ještě jsem se nepředstavil,“ otočil se k Maxovi muž, „jmenuji se Ricardo, Ricardo Trozzi...“

„Maxmilian Roth, moc mě těší. Připravil jste mi pěkné přivítání, hned takovou osobnost,“ usmál se Max.

„Takových asi nyní potkáte víc, mister Max. Mámveškeré informace, které potřebujete, a jsem připraven vám vyjít maximálně vstříc...“ Ricardo italsky protáhl slovo mistér.

„To je milé, jsem rád, že jste dostal správné informace, ale raději ještě jednou vše probereme, aby nedošlo k omylu. Mám také oprávnění sám určité detaily vyjednat aodsouhlasit, případně navrhnout protislužbu či si vyslechnout vaše přání.“ Max schválně nepoužil slova požadavky, zatím nechtěl nijak hrotit atmosféru ani se plácat po ramenou a hrát si na všemocného.

„Ale to bychom mohli nechat na později, co říkáte? Jistě by vás zajímalo I Roveri...“ poslední slova řekl Ricardo s krásným důrazem, přesně tak, jak by měla znít italština.

„Ricardo, budu samozřejmě velmi rád. Půjdeme sami?“

„Ano, měli bychom mít teetime za půl hodinky. Jestliže byste chtěl více času, zařídím to.“

„Ne ne,“ odvětil Max, „to mi vyhovuje. Jen bych se rád někde převlékl. Sejdeme se zde?“

Padnout vzhůru

Ricardo odpověděl, že se přece nebude převlékat u auta. Ukázal mu šatny s WC a sprchou a dohodli se, že sesejdou za chvilku u baru v klubovně a zkusí stihnout ještě kávu. Do malé šatny vedly tři schůdky z prostorné chodby s mramorovou podlahou a stěnami pokrytými fotkamivítězů golfových turnajů, historickými diplomy a různými dokumenty, vztahujícími se k historii klubu. Max zběžně zkontroloval telefon. Byl tam jen vzkaz od ředitele. „Vše OK?“

Odepsal, že je na místě a jde s kontaktní osobou nahřiště. „... to je život!“ přišla odpověď od člověka, který to všechno způsobil. Max si přesto uvědomoval, že je jen pěšákem ve hře, která ho může vynést nahoru nebo smést. Chtěl vlastně nahoru? Ano, chtěl peníze a chtěl klid. To teď opravdu dohromady nešlo, ale utěšoval se vidinou svobodného života, který měl naplánovaný po dokončení mise. Zároveň si uvědomoval, že ho tenhle zábavný životní styl může pohltit, nevypadá ani nijak nebezpečně, zvláště když všichni dostanou, co chtějí. Ale co když nedostanou? Koho budou vinit? „Za to riziko to stojí,“ usoudil Maxpolohlasně a utáhl si opasek kalhot. Vyběhl ze šatny k autu, vyzvedl si bag s holemi a vše srovnal na vypůjčený vozík. S Ricardem se dohodli, že půjdou pěšky a nebudou brát elektrickou buggy. Obešel z pravé strany hlavní budovu úzkou cestičkou, lemovanou hustým rozkvetlým křovím, které bzučelo skrytým hmyzem. Podél stěny se dostal na terasu a vozík postavil před vchod do klubovny.

V ratanových pohovkách sedělo několik lidí v oblečení na golf a velmi relaxovaně lelkovali či diskutovali nad počasím, jídlem, hrou nebo bůhví čím dalším. NablízPadnout vzhůru

kém greenu právě končil flight a noblesní postarší muži

si sundávali čepice a potřásali si rukama. Max vstoupil

dovnitř. Ricardo už postával u baru. Měli ještě čas dát si

malé voňavé espresso. Za barovým pultem obsluhoval

chlapík velmi podobný Lucovi, stejný typ, a vypadal, že

je zde doma. Cestou na hřiště se Max dozvěděl, že to je

provozovatel restaurace na hřišti a velmi uznávanáosobnost gastronomie nejen v oblasti Piemontu.

Oba muži pomalu dopili kávu a přesunuli se na prvníodaliště. Během několika prvních jamek, potom co probrali obvyklé zdvořilostní fráze ohledně golfového handicapu, rodiny a byznysu, se začali dostávat k předmětu jejich setkání. Max měl za úkol ověřit nabídku, kterou obdržel ředitel od svých kontaktů v Itálii. Týkala se investice vtomto kraji. Vše bylo vázáno na budoucí obchodní možnosti, na které měl ředitel vliv. Max nejdříve jen tušil, o co by se mohlo jednat, a vypadalo to, že ani sám ředitel nevěděl přesně, co bude nabídka představovat.

Maxovi se hra poměrně dařila. Spadla z něj únava zcesty i z napůl probdělé noci. Uvědomil si, že neodpověděl Chiaře. Odepíšu, řekl si. I když měl pocit, že lepší by bylo dále nic neprotahovat. Ale kdo ví, přece jenom je v tom i byznys. Může znovu nastat příležitost, kdy se setkají, a v tom případě by mělo být vše korektní.

Hřiště bylo nádherné. Vzrostlé stoleté duby, podle kterých se jmenoval celý areál, lemovaly poměrně úzké ferveje. Lehký svěží větřík si pohrával s listy, mezi kterými probleskovalo příjemné slunce. Krátký, ostře zelený trávník se pod nohama pohupoval, jako kdyby ležel na vodě. Max zahrál dlouhý míč až na green a potěšeně si odfoukl. Ohlédl

Padnout vzhůru

se na druhou stranu ferveje, kde odehrával svůj míčRicardo. Nevedl si vůbec špatně, bylo vidět, že hraje s lehkostí

a že už má něco odehráno. Jako pravý Ital byl skvěleoblečen. Jinde by sice vzbudil malinký rozruch, ale zde v Itálii

a na golfovém hřišti zvlášť červené kalhoty a tmavě modrá

vesta se žlutými kostkami vypadaly patřičně. Ricardo byl

střední postavy a zezadu působil, díky štíhlým nohám amalému pozadí, mladě. Vpředu se ale rýsovalo malé bříško

a v obličeji se objevovalo pár vrásek. Odhalené předloktí

naznačovalo sportovní zaměření, při každém uchopenígolfové hole se pod kůži napnuly provazce šlach a svalů. I širší

ramena prozrazovala utajenou sílu. Oči měl tmavé, stejně

jako prořídlé vlasy, samozřejmě napomádované dohladka.

Při rozhovoru se vždy přirozeně usmíval a nepůsobil nijak

strojeně. Jak se Max dozvěděl, měl Ricardo dvě menší děti,

a jak sám řekl, krásnou a hodnou ženu. Možná i díky tomu

působil velmi vyrovnaně a věrohodně.

„Takže, Maxi...“ začal hovor Ricardo, když se spolu přesunovali na další odpaliště, „chtěl bych vám nastínit možnost investice, kvůli které jste, předpokládám, přijel.“

„Jistě, jistě, jsem zvědav...“

„Rád bych vás vzal zítra na výlet do Piemonte a ukázal vám jednu možnost, která se nenaskýtá každý den. Vpodstatě je to v dnešní době velká rarita.“

Už to začíná, pomyslel si Max. Staré triky. Tak to nebude zábavné, až je pošlu k šípku... „Můžete mi něco nastínit? Nerad bych vás obíral o čas. Je možné, že se nám do toho nebude chtít,“ použil záměrně slovo my, „nebo nebudeme dostatečně finančně silní...“

„Nene, prosím, nás obtěžovat rozhodně nebudete a tyto

Padnout vzhůru

záležitosti potřebují svůj čas, otázka výše investice nyní není

na místě...“ reagoval okamžitě, ale s klidným hlasem Ricardo.

Max se postavil na odpaliště a říkal si, že nakonec není nejlepší chodit na golf vyjednávat obchodní záležitosti.Jakákoliv nervozita se okamžitě projeví při hře. Soustředěně odehrál míček a oddechl si, byla to krásná rána. Anebo to naopak pomůže, pousmál se v duchu. Čekal na Ricarda a tomu se odpal povedl také náramně.

„Jde o starou usedlost s vinicemi a zavedenou značkou barola. Opakuji, je to příležitost, která se zde v podstatě nevyskytuje.“

Max tlačil vozík a hledal v trávě míček „To zní zajímavě, ale podobná možnost přece musí zajímat silné vinaře či obchodníky tady v Itálii...“

„Je to záležitost postavení prodejců u nás. Při takovém obchodu nastávají různé tlaky, čemuž se chce nynější majitel vyhnout.“

„Dobře tedy, moc se těším, barolo mám rád!“ usmál se Max a pomyslel si, že jde zřejmě o prodej z donucení, že současný majitel je buď zadlužený, nebo je v hledáčku policie nebo mafie. To by znamenalo široké vyjednávací možnosti.

Došli na green a dohrávali s pohledem na zasněženévrcholky Alp v namodralém oparu v dálce. Tlachali o různých tématech, o fotbale, o cestování, o životě. Bylo to příjemné odpoledne. Po poslední jamce se zastavili ještě na kávu. Dali si k ní menší sklenku na oslavu, Max nakonecprohrál, ale s minimálním rozdílem. Podezíral Ricarda, který hřiště znal, že schválně nevyužil všechny svoje možnosti. Ale co, hlavně že jsem si hezky zahrál, řekl si a usrkával kávu a pozoroval hráče končící na stejné jamce. Dal si

Padnout vzhůru

malou skleničku voňavé a ostřejší grapy, kterou měl rád.

Domluvili se, že Max se vysprchuje až v hotelu. Maxnaložil své věci do maserati a Ricardo jel před ním, aby ho

k hotelu dovedl.

Hotel Bella Rosina ležel v národním parku, jehožsoučástí byla i golfová hřiště, jeli k němu asi dvacet minut. Ricardo zařídil vše na recepci, která se nacházela v jakémsi pavilonku mimo hlavní budovu. Stálo zde několik pohovek a malý bar. Muži se rozloučili s tím, že se v devět večer sejdou na večeři v klubovně golfového klubu a že taxi bude na Maxe čekat patnáct minut před devátou u recepce.

Max se ubytoval ve vkusně zařízeném, nijak rozlehlém pokoji s velkou postelí a zkosenými stropy. Z okna viděl na nádvoří hotelu, které bylo dlážděné malými šedivými a okrovými oblázky. U příchodu před recepcí stálauprostřed plochy žulová kašna, použitá jako obří květináč pro rozkvetlý nevelký strom. Její hrana byla poměrně široká a na kamenných deskách byly rozloženy červenépolštářky na sezení. Nádvoří uzavírala ze tří stran do písmena U stavba hotelu a u jedné ze stran právě dělníci likvidovali velký party stan, zřejmě po nějaké slavnosti nebo svatbě.

Max si vyskládal věci do koupelny a do skříně a s potěšením na sebe pustil proud vody ze sprchy. Potom si lehl na postel a otevřel počítač. Vzpomněl si, že neodpověděl Chiaře. Vzal telefon do ruky a projel si poslední zprávy. Otevřel tu od Chiary. Ano, byl to hezký večer i noc.Zamyslel se, co ji napíše. Nechtěl ji urazit a odmítnout, ale ani ji dávat nějakou naději. Proč si vlastně myslím, že nějakou naději chce, proboha? Uvědomil si, že by měl být pokornější. Napsal tedy: „Chiaro, i já děkuji za hezký večer

Padnout vzhůru

a krásnou noc! Moc rád jsem tě poznal a doufám, že se zase

někdy potkáme...“ Překontroloval text a zmáčkl tlačítko.

Počkal na potvrzení o odeslání a telefon hodil na polštář

vedle sebe. Založil si ruce za hlavu a koukal do stropu.

Zavřel oči a na chvíli usnul.

Po deváté hodině vešel Max do restaurace přes známou klubovnu a rozhlédl se. Prostor byl poloprázdný, u stolu sedělo několik hostů, evidentně členů klubu, jelikožrozrávěli s vysokým elegantním majitelem restaurace o hře, smáli se a vůbec bylo poznat, že se všichni znají. Jakmile ho elegán zpozoroval, okamžitě k Maxovi vykročil. Věděl o něm, jelikož se netvářil nijak překvapeně.

„Dobrý večer, vaše společnost sedí zde.“ Ukázal do rohu místnosti k velkému kulatému stolu. U stolu bylo jedno volné místo. Pro něj. To znamenalo, že je ve významné pozici, protože už měl možnost poznat, že v Itálii se lidé najednou u stolu nesejdou včas snad nikdy.

První se zdvihl Ricardo a vykročil vpřed, aby se s Maxem přivítal. U stolu seděli ještě dva muži a dvě ženy. Po pravé straně Max rozpoznal Lucu di Ermanno. Luca mu potřásl pravicí a přivítal ho s tím, že už se znají. Když siuvědomil, kdo je manželský pár, muselo být na něm překvapení znát, i když se okamžitě začal usmívat. Ricardo se ujal představování: „Takže, mister Max, tyto naše dobré přátele vám zřejmě představovat nemusím...“ evidentně si užíval rozpoznatelného Maxova strnutí.

„To opravdu ne,“ odvětil Max, „pana Zajíce u nás zná opravdu každý a jistě ne jen u nás... Je mi ctí, že vás poznávám osobně,“ obrátil se již česky na Petra Zajíce, známého v místě spíše jako Capo Pierre.

Padnout vzhůru

„Také mě těší, jsem moc rád, že potkávám krajana. Musíte nám povědět, co je doma nového. Já jsem Petr,“ nabídl okamžitě Maxovi tykání. Ten věděl, že to není žádný velký projev náklonosti, ale italský zvyk. A stejně si s ním potykala i Petrova žena Jana. Ve skutečnosti vypadala mnohem líp, než ji Max vídal na fotkáchbulvárních časopisů. Manželé působili velmi kultivovaně a elegantně a později zjistil, že Pierre má i velké osobní charisma a kouzlo. Vtipně a s velkou nonšalancí sezapojoval do hovoru a přebíhal z italštiny do češtiny a částečně i do angličtiny.

Druhá žena patřila k Lucovi di Ermanna a byla naprosto nádherná. Odhadoval její věk na něco okolo třicítky. Měla dlouhé rovné vlasy medové barvy a velmi výrazné, až tyrkysově zbarvené oči. Plné rty při představení odhalily bezchybný zářivý úsměv. Luca ji představil jako Claudii, svoji přítelkyni. „Ten má život...“ pomyslel si Max a stiskl Claudii ruku. Měla pevný, ale ne přehnaně tvrdý stisk. Všiml si, že má hodinky na pravé ruce. Byly to velmidecentní cartiery. Při představování vstala a byla tak vysoká, že málem hleděla Maxovi do očí. Ovšem bylo třebapočítat s podpatky, které zůstaly skryté pod stolem. Na sobě měla černou obepnutou košili se zvláštním volánem přes zapínání, snad se tomu říká fiží... vzpomněl si naFilemona z Belmondova filmu Zvíře, který měl herci podat právě fiží. Bleděmodré... Košili měla Claudia zapnutou až ke krku, který vroubil podobně zdobený drobný límec. Max si nikdy nepomyslel si, že by košile mohla působit tak obrovsky sexy. Zvýraznila Claudiiny ladné paže, útlá záda a přiměřeně velká ňadra.

Padnout vzhůru

Ke stolu přistoupil majitel restaurace a jal se sespolečností rozprávět v italštině. Působilo to jako sešlost velmi dobrých až rodinných přátel. Max měl po pravé straně Lucu di Ermanna s jeho přítelkyní, po levé pak paní Janu s Petrem. Naproti seděl Ricardo. Měl chvíli času sivšechny prohlédnout a zase jednou si říkal, jak zajímavou má teď práci. Fotbalista zde byl evidentně proto, aby se Max cítil dobře, a buď nebyl vůbec informovaný o obchodním jednání, nebo to dobře skrýval. Začátek hovoru se nesl ve znamení golfu. Zajíc v golfovém komplexu bydlel, a jak se ukázalo, propadl kouzlu golfu natolik, že byl na hřišti pomalu každý den. Jeho manželka to s jistou nevolí vevýrazu potvrzovala. Téma se očekávaně stočilo k českým novinkám a Max po několika větách zjistili, že mají i pár společných známých.

„Co vás sem vlastně přivádí?“ zeptala se spontánně paní Jana a ze shovívavého pohledu Petra bylo jasné, že opravdu netuší, o co jde. Tím, že vedli rozhovor v češtině, se Max nemusel ohlížet na to, jestli Ricardo znervózní, ale stejně se chtěl držet dál od důvodu jeho pobytu.

„Zastupuji investorskou skupinu a hledáme zde nějaké vhodné příležitosti k investicím a zajímavým obchodům. Dostali jsme kontakt na Ricarda přes společné známé, byl jsem zrovna ve Florencii, tak jsem se vydal rovnou sem...“ Polopravdou nic nezkazíš, řekl si Max. „Zatím jen tuším a jsem velmi zvědav, o co jde...“

Petr se obrátil k oběma Italům a začal s nimi probírat tuto novinu. Nijak je to nevyvedlo z míry. Max mezitím zapředl hovor s Claudií. Končila právě vysokou školu, jestli dobře porozuměl, mezinárodní vztahy. V duchu si

Padnout vzhůru

říkal, že právě začala praxi. Byla velmi milá a působila

inteligentně. Na Italku mluvila rozvážně a měla hlouběji

posazený hlas. Všiml si mateřského znamínka uprostřed

levé strany elegantní šíje. Měl podobné. Zpozoroval, jak

zaostřila na to jeho a povytáhla obočí. Jen na chvilku.

Kdyby ji potkal někde sám, hned by měl téma: „Nejsme

nějací příbuzní? To by mě, při vaší kráse, velmi mrzelo.

Nějaký starý šlechtický rod?“ Ve světle Lucovy konkurence

ho to ale ani nenapadlo. Lucovi bylo okolo šedesáti let, ale

vypadal skvěle. Živý projev při hovoru a přitom na Itala

klidná gesta rukou. Maxovi něčím připomínal Karla Gotta.

Chlap, který má odžito, ale neřekl ještě poslední slovo.

Nakonec mu ani nepřišel nijak divný jejich věkový rozdíl.

Taková oboustranně výhodná symbióza. S velmi hezkým

vztahem. Jejich chování bylo naprosto přirozené.

Během hovoru obsluha donesla předkrm, mozzarellu na několika lístcích salátu, pár kapek balsamica a párkaek tmavě zeleného olivového oleje. Bez okolků se dali do jídla a dál probírali vše možné. Max zaregistroval, jak se Luca naklonil k Ricardovi a ten mu krátce přikývl. Poté se Luca se skleničkou v ruce obrátil k Maxovi a lehce si ťukli křupavě svěžím Arneis. „Jak vám chutná víno, Maxi?“

„Je skvělé, přesně na takové jsem měl chuť... Výborné.“

„Maxi,“ Luca mluvil tlumeně a Max si všiml, že ostatní dál konverzovali v italštině a nevšímali s jich. „Ricardo vám nastínil nějakou možnost pro vaše investice. Týká se to i mě.“

„Aha, rozumím, jde o vaše majetky...“

„Ne tak docela, jsou rodinné, k části mám dispoziční právo. Všimněte si prosím etikety vína, které pijeme.“

Padnout vzhůru

Max otočil láhev k sobě. Bledě modrá etiketa Arneis Langhe nesla název vinařství Barone di Ermanno. Teď se musel Max pevně ovládat. „Je na prodej?“ pronesl klidně a doufal, že bez toho, aby Luca poznal vzrušení v jeho hlase.

Ten vzal láhev do obou dlaní a s pohledem upřeným na etiketu kývl. „Nebude to tak jednoduché, nemůžeme a nechceme vinařství prodat italským investorům, je torodinná tradice, ani uvnitř naší rodiny nebude vše jen tak...“

„To chápu, Luco. Jistě to nebudeme probírat zde, vespolečnosti. Každopádně přepokládám, že zítřejší výlet bude na místo, že?“

Luca s úsměvem kývl. „Potom bych vám předložil podmínky.“

Tímto di Ermanno uzavřel diskuzi o obchodě a otočil se k Claudii, aby jí něco zašeptal do ucha. Žena krátce pohledem spočinula na Maxovi a kouzelně se usmála. Max se raději otočil k ostatním spolustolovníkům a pozoroval číšníky, kteří jim přinášeli další chod, rizoto s rozpuštěným sýrem robbiolla. Jako další byla hovězí tagliatta z místního plemena krav a k tomu se podávalo deset let staré barolo ze zmiňovaných vinic. Jakmile jej Max ochutnal, investice se zdála hned zajímavější. To víno bylo neuvěřitelné. Hřejivá sametová vůně ho okamžitě přiměla k dalšímu zkoumání. V ústech mu explodoval koncert intenzivních chutí, jednou cítil lékořici, potom višně, potom rozmačkaný rybíz, chuť přetrvávala nekonečně dlouho a sváděla k dalšímu adalšímu loku. Neměl důvod skrývat nadšení. Tím se u stolu nálada již úplně uvolnila a Luca spokojeně pokyvoval hlavou nad tím, že první krok byl úspěšný.

Claudia se omluvila, zvedla se od stolu a zamířila natoPadnout vzhůru

aletu. Max byl otočen k paní Janě a pohledem doprovodil

odcházející ženu. „Panejo...“ uklouzlo mu. Jana i Petr se

srdečně, ale decentně rozesmáli. Luca se bavil s Ricardem

a nic nezaznamenal. Claudia byla opravdu nádherná avěděla to. Naprosto sebevědomá a přitom měkká chůzeprozradila dobrou kondici. Občas je u dam okamžitě poznat,

že nejsou při chůzi na vysokých podpatkách ve své kůži,

Claudie ovšem byla zcela suverénní.

Společnost již uvolněně seděla u perfektní malé kávy a sladkých pannacottách s malinami a ostružinami.Domluvili se, že před odchodem si dají ještě grappu a že zítra vyjedou někdy dopoledne, žádné časné stávání. Max topřijal s povděkem, cítil se hodně unavený. Přistavené taxi ho vezlo podél dlouhé kamenné hradby k bráně do přírodního parku, kde byl jeho hotel. Zkontroloval telefon a vyřídil několik málo esemesek.

Padl do postele a po tvrdém spánku se probudil až ráno kolem osmé hodiny. Cítil se skvěle. Rychle skočil do sprchy a seběhl dolů na snídani. Sedl si do proskleného pavilonu, ze kterého bylo vidět na hotelový bazén a za ním na blízký palouk a lesík. Měl docela velký hlad, dal si vejce do skla s parmezánem, potom dva croissanty s meruňkovoumarmeládou a k tomu dvě kapučína. Od Ricarda dostal zprávu, že ho vyzvednou před jedenáctou hodinou. Měl tedyspoustu času. Dosnídal, přehodil si přes sebe lehký svetr, který si prozíravě vzal s sebou, vyšel z nádvoří hotelu a vydal se projít po okolí.

Příroda okolo byla zvláštní směsicí známých stromů a rostlin, která ale v tomto pod alpském regionu působila jinak než doma. Hmatatelně cítil, jak vše okolo pulsuje

32

Padnout vzhůru

energií, do svěžího studeného ranního vzduchu se, zatím

nesměle, opíralo slunce a nebe bylo jako vymetené. Vkuže

lech světla pronikajících na kraje lesa, podél kterého vedla

hlinitokamenitá cesta, se to hemžilo drobným létavým

hmyzem. Po pravici měl vysokou trávu neupravené louky,

která byla protkána modrými, žlutými a jinak barevnými

květy, nad nimiž poletovaly včely z blízkého úlu. Nikde

nebylo ani živáčka. Max vdechoval plnými doušky voňavý

svěží vzduch, který byl tak hutný, že chutnal jako nějaká

bylinková limonáda. Rozhlížel se po okolních kopcích,

porostlých listnatými stromy, které byly občas i slyšet,

když vítr donesl zvuk šelestících listů až k němu. Přešel

asfaltovou příjezdovou cestu a zamířil úzkou stezkou kje

zírku, které spíše tušil, než viděl. Jezírko nebo malý rybník

napájel drobný potůček, po obou stranách zakrytý vrbami.

Vrby doprovodily potok až do jezírka, nahnuly se nad vodní

hladinu a celý ho obklopily. Takhle po ránu to bylo velmi

poetické a Max si uvědomil, jak se mu vlastně líbí v každé

zemi, kde najde podobný kout, který jen tak je a možná

dělá radost nějakému člověku, jenž sem chodí přemýšlet

nebo se o něj stará. V Praze měl takový kout v uličkách,

které vedly od přepychových restaurací a obchodů v centru

Starého města k polozapomenutému Anežčinu klášteru.

Náhodou zjistil, že jsou to ta proslulá Stínadla, úzké uličky

zahrazené kovovými sloupky proti vjezdu aut, ve kterých

se málokdo vyznal, snad jen někdo, kdo zde bydlel a věděl,

že se tudy dá projít rychleji než po širokých plných ulicích.

Byly to sice jen dva nebo tři úzké, do žlutých oprýskaných

zdí vměstnané rozbité dlážděné chodníky, ale člověk mohl

nakouknout do dvorků a utajených neudržovaných zahrad,

Padnout vzhůru

plných vysokého plevele, a nahlédnout do oken, ze kterých

se ozýval cinkot sklenic, porcelánu a hrnců či zvuk televize,

nebo v nich mohl zahlédnout pověšené prádlo. Když prošel

okolo vchodu do kláštera, objevil skryté zanedbanéprostranství před kostelem. Masívní zchátralou zdí sousedilo

s rušnou pobřežní komunikací, ale vypadalo jako místo

z nějakého zapomenutého koutu země.

Max pomalu došel po asfaltové silnici zpět do hotelu a zamířil na pokoj se převléct. Pak si na recepci dal ještě jedno espresso. Viděl, jak na cestě zastavil hnědý bentley, limuzína. „Tak to bude s plnou parádou...“ zamumlal si pro sebe a došel k autu. V autě na zadní sedačce seděl Ricardo a stažených okénkem ho vyzval, aby si přisedl.

„Jak jste se vyspal, Maxi?“ zeptal se hned po pozdravu Ricardo.

„Výborně, Ricardo, golf, skvělé jídlo... A víno... A ten vzduch, trochu jsem se po snídani prošel, je tu nádherně!“

„Je vidět, že jste plný energie, Maxi, to rád slyším. Čeká nás příjemný den vzhledem k tomu, že máte rád víno.Pochopil jsem to správně, že...“

Max cítil, že Ricardo si na nic nehraje, že chce sice něco prodat nebo prodej zprostředkovat, ale přitom si nemusí něco dokazovat. Max měl pocit, že je mu sympatický.

Cesta byla sice delší, ale protože jeli Maxovineznámou krajinou, nenudil se. Vrcholky Alp nechali za sebou a pomalu se dostávali do zvlněné krajiny plné života, malých domků i větších venkovských usedlostí. Jakmile sjeli z dálnice, začala se silnice kroutit, stoupat a klesat a po stranách se začaly objevovat vinice. Potom již názvy jednotlivých vesnic připomínaly spíše označení vín znaPadnout vzhůru

bídek těch nejlepších restaurací. Max si všímal venkovské

atmosféry, míjeli cyklisty jedoucí s košíkem plným pečiva,

v příkopu u silnice starší muž sekal trávu, všechno působilo

velmi obyčejně. Max se sám sebe ptal, co vlastně čekal.

Podsklepené aristokratické paláce jako v hlavním městě

šampaňského, Epernay? Ne, tahle atmosféra mu byla bližší.

Vjeli do vesnice Annunziata, projeli návsí a u žlutého stavení se dali doleva. Úzkou asfaltovou cestou vyjeli na kopec k usedlosti a vjeli na menší nádvoří. Po obou stranách stály žlutě omítnuté budovy a před nimi se otevíral velkolepý výhled do krajiny. Pravá budova měla v patře velká francouzská okna, za kterými bylo možné rozpoznat zařízenou místnost. K části budovy otevřené výhledem do krajiny byla přistavena zasklená terasa. Max vyskočil z auta, aby se protáhl, a okamžitě ho zaskočil poměrně ostrý vítr, takže si raději oblékl lehkou bundu. Ricardo vystupoval s telefonem u ucha a pohlédl do patra pravé budovy, kde Max zaregistroval za prosklenou stěnou Lucu di Ermanno. Gestem ukazoval okolo domu a zároveň pokynul Maxovi.

Prošli po štěrkové cestě až ke vchodu, kde jim v ústrety vyšel mladý muž s tmavými, polodlouhými vlasyspadajícími v patce nad pravé ucho. Byl menší postavy, civilně oblečený v džínech a šedivém svetru. Představil se, ale Max jeho jméno nezachytil. Vedl je nahoru po dřevěném schodišti a Max zaregistroval v levé polovině budovy vstup do sklepů s průhledem na řadu obrovských dubových sudů. Všichni vešli do velké prosklené místnosti. Po levé straně stál malý pult, kde byly připraveny otevřené lahve vína a další byly naskládány ve vinotéce za pultem. Napřistaveném křesle seděla mladší žena a hrála si s asi čtyřletým

Padnout vzhůru

chlapečkem, který zápasil s otvírákem na víno a pokoušel

se nasadit vývrtku na láhev. Max si jen všiml, že to je barolo

za nějakých padesát, sto eur.

Uprostřed místnosti stál čtvercový dubový stůlobklopený polstrovanými dřevěnými židlemi s renesančnímikvětinovými vzory. Na stole byly připraveny sklenice a karafa s vodou a několik talířů s antipasti. Celá pravá stěna byla prosklená až k podlaze, stejně jako zadní stěna, od které je před chvílí zdravil Luca. V zadní části místnosti byl nízký kulatý stůl a u něj čtyři od pohledu pohodlná křesla. Od nich přicházel Luca a široce se usmíval. Z jednoho z velkých křesel se zvedala i Claudie. „Maxi, jaká byla cesta?“

„Díky skvělé společnosti,“ obrátil se Max s úsměvem na Ricarda, „velmi příjemná a rychlá. Nádherná krajina...“

„To rád slyším, doufám, že se vám zalíbí ještě víc...“ udělal Luca narážku na příležitost, kvůli které se zde sešli. Claudia přišla blíž a po italsku oba návštěvníky pozdravila. Vypadala úchvatně. Měla na sobě lehkou halenkupřepásanou páskem z broušené kůže, což zdůraznilo její štíhlou postavu. Tmavé legíny obepínající sportovně vyhlížející nohy končily v kozačkách na nízkém podpatku zesemišové, zrzavě zbarvené kůže. Vlasy měla volně sepnuté, aby jí nepadaly do očí. Byla ten typ, co jaksi mimochodem anezúčastněně nosí neobvyklou krásu, jako by se nechumelilo.

Max si povšiml, že ho při polibku na obě tváře vícestiskla a déle přidržela svou tvář na jeho. Chvíli se zamyslel, jestli se nespletl. Sledoval ji, jak se zdraví s Ricardem; měl pravdu. Zároveň se však mírnil i navzdory svémuzdravému sebevědomí – kdoví co za tím je. Když jde o velké peníze, může se jednat i o vábničku. Nebo by se tím mohl

Padnout vzhůru

obchod zkomplikovat. Ale vzhledem ke svým pravomocem

a možnostem individuálního rozhodování a doporučování

projektů si s tím přestal lámat hlavu.

„Maxi, dal byste přednost nejdříve ochutnat víno, nebo byste raději začal prohlídkou sklepů?“ zeptal se diErmanno, zatímco se Ricardo přátelsky bavil s mladým párem, který evidentně patřil k domu.

„Myslím, že je evidentní, že výroba funguje a čísla mi stejně, přepokládám, poskytnete k nahlédnutí...“

„Ó ano, samozřejmě, mám pro vás připravené všechny podklady, ale myslím, že by nebylo od věci prohlédnout si celou usedlost... Je to zajímavé...“

Max přikývl, nakonec seděl pár hodin v autě a trochu se protáhnout nebylo špatné. Kromě ženy s dítětem šli všichni. Postavili se k tabuli s plánem vinařství a rozhlédli se po krajině.

Krajina působila velmi příjemně a elegantně. Zvlněné mírné kopce byly pokryty řádky vinné révy, občas bylo možné zahlédnout další dvě nebo tři vinařské usedlosti. Vanoucí vítr byl poměrně ostrý, Max by ho ve vinné oblasti nečekal. Ale jak již věděl, na víno to nemělo žádný dopad, právě naopak.

Po levé straně jejich výhledu ležel nejdůležitější bod vinařství. Nejslavnější a nejdražší vína se vyráběla zhroznů, dozrávajících na kopci, jemuž vévodil obrovský starý cedr. Prošli výrobnu, sklepy, ubytovací zařízení, které bylo součástí haciendy, i domácí prostory majitelů. Všude byla znát péče a dostatek financí. Maxe napadlo, proč vlastně chtějí prodat tento kousek úžasné půdy, který je spjatý s jejich rodem po tak dlouhý čas.

Padnout vzhůru

Přicházeli zpět na nádvoří, kde stál Ricardův bentley, když uslyšeli syrový řev velkoobjemového motoru. Branou vjel poměrně rychle nádherný historický exemplář Jaguaru E-type, kabriolet v klasické jaguáří tmavozelené barvě. Uvnitř seděli dva mladíci a okamžitě povykovali namladého muže v šedém svetru, který skupinu celou dobuprováděl a který, jak během prohlídky Max zjistil, byl jedním z mladších členů rodiny di Ermanno. Jestliže ten jaguar byl originální, odhadoval jeho cenu okolo dvou miliónů euro.

Luca di Ermanno došel k vozu a Max pochopil, že vžertu mladíkům vyčinil, co že jim tahají nějaké cizí hračky na dvůr a že sem patří jenom ferrari a že tedy zřejmě trpí nouzí, když si musí kupovat auto z Anglie a ještě bez střechy. To připomnělo Maxovi jeho otcem každoročně opakovaný vtip, že se má špatně, když musí pít staré víno, jíst plesnivý sýr a jezdit s autem bez střechy. Max v duchu dodal, že také musí být po celý rok u bazénu, protože je pořád teplo, už od rána, tedy asi od deseti hodin, kdy vstává, je slunce moc ostré.

Zašli zpět do reprezentativní místnosti a usadili se za velký dubový stůl s připraveným jídlem. Bylo hodně po poledni a Max měl hlad, i když mu snídaně vydržela hodně dlouho. Jídlo se skládalo sice ze studenýchpředkrmů, původně zřejmě bylo vše zamýšleno jako něco k zakousnutí k vínu, ale tím, jak se čas posunul, všichni to bez okolků brali jako obědové menu. Na začátek obsluha přinesla ochutnat bílé arneis, které pili na začátku včerejší večeře, každý si dal větší skleničku a víno se náramně hodilo k sušené šunce z Parmy, hovězí sušené bresaole, mozarelle prokládané šťavnatými rajčaty a lístky bazalky.

Padnout vzhůru

Na stole ještě Max našel mističku oliv, v proutěném košíku

tři druhy pečiva, vedle stál obrovský skrojek z ještě většího

kola parmezánu, dvě mističky s olivovým olejem ajemná směs krevet, opečených chobotnic a mušlí ve velkém

hlubokém talíři, ve kterém se daly ještě rozpoznat sušená

rajčata a bylinky. Na sýrovém talíři byly vyskládány sýry,

o kterých jen odhadoval, co jsou zač, poznal robbiollu,

asiago, trochu zralejší, ale nijak výrazně zapáchajícítallegio a nakonec snad druh jakéhosi pecorina.

Společnost jedla pomalu a probírala různá témata, sport, rekreaci a velmi opatrně politiku, jelikož ani Italové, ani Max nevěděli, jak blízko má kdo k politickýmpředstavitelům své země. Po nějaké chvíli Luca di Ermanno vstal apoodešel k barovému pultíku. Vzápětí se vrátil s mladíkem ve svetru; oba nesli několik otevřených lahví červeného vína, které vyskládali na stůl. Luca i mladík se jali ostatním vyprávět o kvalitách a vlastnostech představovaných vín. Ricardo i Claudia zřejmě již vína znali, ale naslouchali a ochutnávali s velkou vášní, jak se na Italy sluší.

Maxmilián byl doslova unešený. Vína, která se mudostala na patro, byla jedna z nejlepších, která kdy v životě ochutnal. Víno bylo jeho vášeň Už před současnou prací se o víno zajímal a tím, kam se dostal, a tím, že náklady na stravování byly zahrnuty do položky nutné reprezentace, za ten krátký čas ochutnal vína, ke kterým se před tímnedostal. V Itálii se pustil do objevování legend i tajných tipů od místních partnerů. Nedal dopustit na skvělá toskánská chianti, zvláště pak z nich odvozená brunella. V Montalcinu strávil několik dní a nechal si domů poslat mnoho kartónů těch nejlepších kousků. Zjistil, že platí čím dražší víno, tím

Padnout vzhůru

lepší kvalita. Měl ale rád i o poznání drsnější vína Nobile

z Montepulciana, v nichž zase cítil vášeň a skrytou drsnost

okolní krajiny. Před časem si dopřál kuchařský kurz navěhlasné usedlosti Banfi. Dalo mu práci ochutnat všechny

jejich produkty, ale zjistil, že kvalita se nemusí podbízet

nízkou cenou. Na doporučení zajel do méně známé oblasti

kousek od Banfi, kde zašel do malého rodinného stavení

stojícího na kopci, porostlém z části olivovníky a z větší

části vinnými keři. Měl se ptát na Simona.

Pan Tonninelli pěstoval víno, o kterém věděli jen italští znalci. Seděl na terase, koukal na horu Amiata a pil víno, které dostalo po hoře jméno a obdivuhodnou chuť.Obsahovala kromě jiného i prastarou vulkanickou činnostvysokého kuželu, který zakončoval známé uhlazené sienské Toskánsko, aby naráz vpustil poutníka do historickédivočiny Etrusků, vedoucí přes tajemná jezera až k samotnému Římu. Tohle víno potom objednal Chiaře na jejich společné večeři ve Florencii a ona byla unešená a zároveňpřekvaená, že víno takové kvality nezná a chlápek z Čech ano. Ale to víno, které nyní degustovali, bylo jiné. Uchvátilo ho, ale zároveň si uvědomoval, že musí zachovat chladnou hlavu, aby doporučení, která předloží řediteli, byla veskrze pragmatická. Ale na to byl čas, teď si chtěl pochutnat.Pořád mu přišlo zvláštní, že sedí v této pozici na tomto místě s těmito lidmi. Byli fajn. Nejsympatičtěji na něj působil Ricardo. Měl dojem, že jeho postavení je nebo v minulosti bylo stejné jako jeho. Tedy prostředník, zeď izolující osoby v pozadí od možných problémů.

„Tak jak to na vás působí?“ zeptal se Ricardo.

„Je to všechno skvělé. Tohle víno,“ zvedl Max sklenku

Padnout vzhůru

s temně rudou tekutinou, „to je excelentní. Musím říct,

že jsem nadšený. Vše je otázkou dalšího vyjednávání, ale

za sebe mohu říci, že produkt s radostí doporučím. A jestli

mohu požádat,“ otočil se s úsměvem na



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist