Fifty Shades Darker: Padesát odstínů temnoty - E L James

9
Kapitola 1
Právě jsem přežila Den Třetí Po Christianovi a svůj první den
v práci. Bylo to vítané rozptýlení. Čas plynul zároveň s tím, jak se přede
mnou míhaly nové tváře, nadcházející práce a pan Jack Hyde...
Pan Jack Hyde se na mě usmívá, modré oči mu jenom září, když
se opírá o můj stůl.
„Výborně, Ano. Myslím, že z nás bude skvělý tým.“
Při pokusu o úsměv se mi nějak daří vytáhnout koutky vzhůru.
„Pro dnešek už bych skončila, jestli můžu,“ zamumlám.
„Ale samozřejmě, vždyť je půl šesté. Uvidíme se zítra.“
„Na shledanou, Jacku.“
„Nashle, Ano.“
Beru si kabelku, soukám se do  sáčka a  vyrážím ven. Tam,
na  čerstvém vzduchu večerního Seattlu, se zhluboka nadechnu.
Jenže ani to nevyplní tu prázdnotu v mé hrudi, která se tam usídlila
už od sobotního rána; tu, která mi připomíná mou ztrátu. Kráčím
k autobusové zastávce, hlavu skloněnou, zírám na své boty
a rozjímám nad tím, jaké to je být bez mé milované Wandy, mého starého
broučka... nebo bez audi.





Fifty Shades Darker
10
Před touhle vzpomínkou okamžitě zabouchnu dveře. Ne. Na něj
nemysli! Ovšemže bych si mohla dovolit koupit auto – a  hezké,
nové. Podezírám ho, že byl až příliš štědrý, když mě vyplácel, a ta
myšlenka mi zanechává hořkou pachuť na  jazyku. Potlačuju ji
a  snažím se nemyslet pokud možno vůbec na  nic. Nemůžu si ho
připomínat. Nechci znovu začít brečet – ne venku na ulici.
Byt je prázdný. Chybí mi tu Kate. Představuju si ji, jak leží na pláži
Barbadosu a  usrkává dobře vychlazený koktejl. Oživuju plochou
obrazovku televize – aspoň se tu rozléhají nějaké zvuky, které
vyplňují to vakuum a poskytují zdání společnosti. Jenže ji nesleduju
ani neposlouchám. Jen sedím a prázdně civím do cihlové zdi. Jsem
otupělá. Necítím nic kromě té bolesti. Jak dlouho ji ještě budu
muset snášet?
Mé utrpení přerušuje zvuk domovního zvonku. Srdce mi
vynechává jeden úder. Kdo to jen může být? Zvedám domácí telefon.
„Zásilka pro slečnu Steeleovou,“ zazní v něm znuděný
odosobněný hlas a mě zaplavuje vlna zklamání. Apaticky se ploužím dolů
a  narážím tam na  kluka, který mezi zuby hlasitě drtí žvýkačku,
v ruce drží velkou kartonovou krabici a opírá se o vchodové
dveře. Podepisuju převzetí balíku a odnáším si ho nahoru. Je to velké
a překvapivě lehké. Uvnitř jsou dva tucty bílých růží na dlouhých
stoncích a vzkaz.
Blahopřeju k prvnímu dni v práci.
Doufám, že se vydařil.
A děkuju za ten kluzák. To bylo velmi nápadité.
Má teď čestné místo na mém stole.
Christian





Padesát odstínů temnoty
11
Zírám na tu tištěnou kartičku a v hrudi se mi rozpíná nicota. Není
pochyb o  tom, že to poslala jeho asistentka. Christian se na  tom
velmi pravděpodobně podílel jenom okrajově. Je příliš bolestné
na  to myslet. Prohlížím si růže  – jsou překrásné a  já se zkrátka
nedokážu přinutit je vyhodit do  koše. Zodpovědně se odebírám
do kuchyně, abych se porozhlédla po nějaké váze.
A  tak přichází rutina. Vstát, pracovat, brečet, spát. Teda, pokusit
se spát. Nedokážu mu uniknout ani ve snech. Vídám šedé
pronikavé oči, jeho ztracený pohled, jeho vlasy zářící odlesky. A slýchám
hudbu, tolik hudby... Už ji vůbec nedokážu poslouchat. Pečlivě se
jí vyhýbám, za  každou cenu. Dokonce i  při reklamách v  televizi
sebou cuknu.
S  nikým nekomunikuju. Dokonce jsem nezavolala ani mámě
nebo Rayovi. Prostě teď nemám sílu na banální řeči o ničem. Ne, to
bych fakt nezvládla. Stal se ze mě osamělý ostrov. Zpustošený,
válkou zničený kus země, kde nic neroste a jehož obzory jsou prázdné.
Tak to jsem já. Díky tomu se dokážu v práci chovat věcně, ale to je
všechno. Vím, že kdybych o tom mluvila s mámou, zdrtilo by mě to
ještě víc – a to si nemůžu dovolit.
Nedokážu pořádně jíst. Ve středu kolem poledne do sebe
dostávám kelímek jogurtu. Je to první věc, kterou jsem od  pátku
pozřela. Přežívám na dietní cole a nově objevené schopnosti snášet
latte. Právě kofein mě udržuje v  chodu, ale zároveň jsem kvůli
němu neklidná.
Jack se kolem mě začíná nějak moc motat, znervózňuje mě,
klade osobní otázky. Co po mně chce? Chovám se k němu zdvořile, ale
snažím se ho držet od těla.





Fifty Shades Darker
12
Sedím a  probírám se horou jeho korespondence a  jsem za  to
rozptýlení v  podobě nečinorodé práce vděčná. Zaznamenávám
příchozí e-mail a rychle kontroluju, od koho je.
No to mě podrž. Od Christiana. To ne, ne tady... ne v práci.
Od: Christian Grey
Předmět: Zítřek
Datum: 8. 6. 2011, 14:05
Komu: Anastasia Steeleová
Drahá Anastasie,
odpusť, že Tě ruším v práci. Doufám, že tam je vše v pořádku. Dostala
jsi ty květiny?
Vedu v patrnosti, že zítra za číná výstava Tvého kamaráda a jsem
přesvědčený, že jsi neměla dost času si sehnat auto. Navíc je to dost daleko.
Byl bych víc než jen šťastný, kdybych Tě tam mohl odvézt – pokud bys
chtěla.
Dej mi v ědět.
Christian Grey
Výkonný ředitel Grey Enterprises Holdings, s.r.o.
Oči se mi zalévají slzami. Překotně vstávám od  stolu, mizím
na dámy a schovávám se v jedné z kabinek. Ta Josého výstava.
Kruci. Úplně jsem na  ni zapomněla, a  to jsem mu slíbila, že
přijdu. Do háje, v tom má Christian pravdu; jak se tam mám
dostat?





Padesát odstínů temnoty
13
Chytám si hlavu do dlaní. Proč mi José nezavolal? Když už jsem
u toho – proč mi vlastně nikdo nevolá? Jsem tak mimo, že jsem si
ani nevšimla, že mi za celou dobu nezazvonil mobil.
Sakra! Já jsem ale idiot! Ještě pořád mám přesměrované hovory
na BlackBerry. Ježiši, a Christian přijímá moje telefonáty –
v případě, že ho prostě nevyhodil. A  kde vůbec přišel k  mé pracovní
e-mailové adrese?
No jistě, zná velikost mých bot, e-mailová adresa pro něj těžko
může představovat nějakou překážku.
Dokážu se s ním znovu setkat? Zvládla bych to? Chci ho vůbec
vidět? Znovu mě svírá žal a  stesk, zavírám oči a  zakláním hlavu.
Samozřejmě, že chci.
Možná, možná bych mu mohla říct, že jsem změnila názor...
Ne, ne, ne. Nedokážu být s někým, koho uspokojuje, že mi působí
bolest, s někým, kdo mě nedokáže milovat.
Hlavou se mi míhají trýznivé vzpomínky: plachtění, držení
za ruce, líbání, my dva ve vaně, jeho něha, jeho smysl pro humor
a jeho temný, zadumaný, smyslný pohled. Chybí mi. Je to pět dnů,
pět dnů pekla, které jako by trvaly celou věčnost.
Ovíjím si paže kolem trupu, pevně se jimi objímám, držím se
tak pohromadě. Stýská se mi po něm. Opravdu moc... protože ho
miluju. Jak prosté.
Každou noc se uspávám pláčem a přeju si, abych bývala neodešla,
aby se dokázal změnit, abychom mohli být spolu. Jak dlouho mě
ještě bude pronásledovat ten obludně tíživý pocit? Jsem v očistci.
Anastasie Steeleová, jsi v  práci! Musím se sebrat. Na  tu Josého
výstavu se ale chci podívat, a  co víc  – nějaká masochistická část
mého já chce vidět Christiana. S  hlubokým nádechem se vracím
ke stolu.