načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pád světla – Steven Erikson

Pád světla

Elektronická kniha: Pád světla
Autor: Steven Erikson

Kurald Galain hrozí občanská válka, protože Urusanderova armáda již vytáhla proti Charkanas a pod velením nelítostného Hunna Raala hodlá svrhnout Chotě Matky noci Dracona a na trůn po ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  329
+
-
11
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 846
Rozměr: 20 cm
Úprava: mapy, 1 genealogická tabulka
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Fall of Light ... přeložila Dana Krejčová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7674-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kurald Galain hrozí občanská válka, protože Urusanderova armáda již vytáhla proti Charkanas a pod velením nelítostného Hunna Raala hodlá svrhnout Chotě Matky noci Dracona a na trůn po boku živoucí bohyně chce dosadit samotného Urusandera. Ti, kdo se mohou postavit vzbouřencům do cesty, jsou oslabení a nejednotní - a bez vedení, protože Anomander se vydal hledat ztraceného bratra. Úkolu shromáždit domovoje vysoce urozených rodin a vzkřísit legendární Hustskou legii se proto ujímá Silchas Zmar. Času je však málo a lidé, s nimiž musí pracovat, mají své vlastní zákony... Steven Erikson se vrací s druhým dílem trilogie odehrávající se tisíce let před událostmi "Malazské Knihy Padlých". Nový výpravný příběh líčí události z říše Kurald Galain, které sehrály klíčovou roli v historii světa Malazské říše.

Popis nakladatele

Zima je zlá. V Kurald Galain hrozí občanská válka, protože Urusanderova armáda již vytáhla proti Charkanas a pod velením nelítostného Hunna Raala hodlá svrhnout Chotě Matky noc Dracona a na trůn po boku živoucí bohyně chce dosadit samotného Urusandera. Ti, kdo se mohou postavit vzbouřencům do cesty, jsou oslabení a nejednotní – a bez vedení, protože Anomander se vydal hledat ztraceného bratra. Silchas Zmar se tedy rozhodne shromáždit domovoje vysoce urozených rodin místo něj a také vzkřísit legendární Hustskou legii, ale čas není na jeho straně.

A daleko na západě se sbírá podivné vojsko. Hledá nepřítele bez těla, na místě, které nikdo nedokáže najít. Přesto volání mistra Kápě vyslyšeli mnozí a dávno opuštěné město v Omtose Phellack se stává novým domovem hordě příchozích: Psím běžcům z jihu, džheckým válečníkům i cizincům s modrou pletí, připlouvajícím přes moře, aby mistrovi Kápě nabídli své meče. A ze vzdálených hor a osamělých údolí na severu přicházejí Thel Akai, aby se mohli zúčastnit této zdánlivě nemožné války. Brzy se s tasenými zbraněmi a pod praporci živých vydají pronásledovat samotnou smrt.

Takové události věstí chaos a do této říše navíc proniká magie jako krev z mnoha ran. Magie nespoutaná, tajemná a divoká, která začíná bezuzdně řádit, a po její stopě se vydávají nové i prastaré bytosti.

Bude ještě ve světě zkaženém kouzly existovat skutečná čest?

(druhá kniha Charkanaské trilogie)
Zařazeno v kategoriích
Steven Erikson - další tituly autora:
Půlnoční vlny Půlnoční vlny
Charkanaská trilogie 1 - Stvoření temnoty Charkanaská trilogie 1
 (e-book)
Potoky krve -- Tři příběhy z Malazského světa Potoky krve
 (e-book)
Daň pro ohaře Daň pro ohaře
 (e-book)
Vichr smrti Vichr smrti
Pád světla Pád světla
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pád světla

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Steven Erikson

Pád světla – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Steven Erikson

PÁD

SVĚTLA

Druhá kniha

Charkanaské trilogie

TALPRESS


Copyright © Steven Erik son 2016

Maps © Neil Gower 2012

Transla tio n © Dana Krejčo vá 2018

Cover © Steve Stone 2016

First published in Great Britain in 2016 by Bantam Press an imprint

of Transworld Publishers

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu

nakladatele.

ISBN 978-80-719-7674-5 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-719-7709-4 (e-kniha)


Věnováno Howardu Morhaimovi



Poděkování

Chci poděkovat svým betačtenářům: A. P. Canavanovi, Steve Dia

mondovi, Barii Ahmed, Judith Collinsové a Sharon Sasaki. Tentokrát

mi to chvíli trvalo a velice si vážím vaší trpělivosti. Jako vždy děkuji

Clare Thomasové, Simonu Taylorovi a Howardu Morhaimovi.







Osoby

PÚRACKÁ DRŽBA

Anomander

Andarist

Silchas Zmar

Kellaras

Prazek

Dathenar

TULLSKÁ DRŽBA

His Tulla, ž.

Venes Turayd

Rancept

Sukul Anchadu (rukojmí), ž.

Gripp Galas

DRETHSKÁ DRŽBA

Drethdenan

Horult Chiv

Sekarrow

DRACONSKÁ DRŽBA

Draconus

ZášK, ž.

Závist, ž.

Ivis

Yalad

Sandalat Drukorlat (rukojmí), ž.

13


DŮM DURAV

Spinnok Durav

Faror Hend, ž.

VANUTSKÁ DRŽBA

paní Degalla

Jureg Taj

pán Vanut Degalla

Syl Lebanas

CITADELA A KNĚŽSTVO

Matka noc

Emral Lanear, ž.

Endest Silann

Cedorpul Ahras

Povejš Herat

Orfantal

Žbírek

HUSTOVÉ

Kovárny

Hust Henarald

Hustská legie

Toras Redona, ž.

Galar Baras

Seltin Ryggandas

TŘASOVÉ

klášter Yannis

Šekkanto Derran, ž.

Zaklínač Reš

Kaplo Drím

klášter Yedan

Vyšší Milost Skelenal

čarodějka Ruvera, ž.

14


URUSANDEROVA LEGIE

Skara Bandaris

Ilgast Rend

Eštala, ž.

Kagamandra Tulas (Odtržený)

Tathe Lorat, ž.

Šeltata Lor, ž.

Infayen Menand, ž.

Šarenas Anchadu, ž.

Hallyd Bahann

Sagander

VLASTISTRÁŽCI

Lahanis, ž.

ODPÍRAČI

Vranek

Narad

Glyf

VĚZNI

Waret

Listar

Rebble

Rance, ž.

STRÁŽCI

Calat Hustain

Faror Hend, ž.

Spinnok Durav

Bursa

Finarra Pecka, ž.

15


NERET SORR (město)

Vatha Urusander

Hunn Raal

Serap, ž.

Sevegg, ž.

Syntara, ž.

16




KNIHA PRVNÍ

Svůdnost tragédie



A tak prahnou po krvi. Básn íci znaj íjej íchu$, ale někteř íji znaj ílépe než jiní. O několika se ví, že se jí udávili. Stůjte tedy opodál a proměňte násil ív tanec. Těšte se z těch zvuků, ze zmatku a př ísných výrazů, co se lépe hod ík nepř íjemnému úkolu dokončenému se zdráhavým sebeovládáním. Pro obecenstvo tu je radost z obdivu nad dobrým máchnutím mečem, dokonalým výpadem, chladnou, profesionální tváří s bezvýrazným pohledem. Libujte si tedy v naparován ía vizte něco lákavého v ponuré pospolitosti neúspěšných mužů a žen –

Neúspěšných? Říkáte, že mnozí to tak nevidí? Ach jé.

Mám tedy nabídnout zápach výkalů a moči? Volání po nepřítomných milovaných? Beznadějnou touhu po mateřském objetí utišujícím bolest a hrůzu, laskavě utěšující prudce bušící srdce? Mám popisovat skutečné tváře násilí? Příliv strachu, tíži hrůzy, paniku zrychlující tep, kdy bledne tvář a oči vylézaj íz důlků? Jakou cenu ale toto vše má, když city znamenaj ípřijmout křehkost vlastn íduše, přičemž však je nutné tuto křehkost popřít veřejným chvástáním, jež tolik lidí považuje za nezbytné, nebo$ jinak by byli ztraceni?

Vskutku, myslel bych, že zbroj sama šeptá o slabosti. Uvolněte řemínek přilbice, vystavte hlavu chladnému vzduchu. Svlékněte se donaha a podíváme se znovu na to chvástání.

Jsou básníci vychutnávající si líčení bitvy, všechno to šikovně zritualizované zápolení. A s láskou opečovávají svou zahradu slov, vrší na hromadu sklizenou slávu, povinnost, odvahu a čest. Jenomže každé z těch svůdných, podmanivých slov je utrženo ze stejné révy a žel, ta je jedovatá. Nazvěte to nezbytnost ía dobře se pod ívejte na jej íspředená vlákna, na jej íútočnost.

Nezbytnost. Vojáci útočí, ale útočí, aby bránili. Ti, jimž čelí, stojí pevně, a stoj ípevně, aby se také bránili. Nepř ítel vede válku v sebeobraně. Zvažte to, snažně vás prosím. Zvažte to dobře a zvažujte to

21


dlouho. Vyberte si chladný soumrak, kdy je vzduch nehybný a na zemi se drž ívlhkost. Opus$te veškerou společnost a bu=te sami, pozorujte skomírající slunce a noční oblohu probouzející se nad vámi a rozjímejte o nezbytnosti.

Lovec ji zná. Kořist ji zná. Ne tak na bojišti, kdy se každý život potác ína pokraji rovnováhy, kde dětstv í, započaté tak dávno, a dny mlád ínáhle uplynulé, neuvěřitelně, š íleně vedly k tomuto dni. K tomuto boji. Na tuto žalostnou plochu zabíjení a umírání. Je toto cíl, který byl snem vašich rodičů? Je to důvod, proč vás vychovávali, chránili, krmili, milovali?

Co tady ve jménu všech bohů nad námi i pod námi pohledáváte?

Nezbytnost, když se o n ímluv íz pohledu lidského usilován í, je často lží. Ti, kdo vznesli nárok na váš život, ji budou často používat, a přesto si vás budou držet od těla a neposkytnou vám čas k zamyšlení, natož k pochopení. Pokud prohlédnete faleš jejich tvrzení, je vše ztraceno. Nezbytnost: lež skrývající se za skutečnými ctnostmi, odvahou a ctí – těmito slovy vás opíjejí, dokud nenadejde čas, abyste pro ně krváceli.

Básník libující si ve válce je splétač lží. Básník mající požitek z tělesných podrobnost ípouze pro to, aby krmil tuto touhu po krvi, má hloubku louže moči na zemi.

Ach, to už by stačilo.

22


K A P I T O L A J E D N A

R

enarr vyšla ze stanu do jasného ranního světla a ani nemrkla.

Za ní, na druhé straně plátěné stěny, vylézali lidé z kožešin, trpce

si stěžovali na vlhký chlad a pobízeli děti, aK si pospíší s tím sva

řeným vínem. Ve stanu byl vzduch zhoustlý milováním, pachem potu vojáků, kteří mezitím odešli, kovovou pachutí olejů, s nimiž si vojáci brousili zbraně a promazávali kůže, aby zůstalypružné,dechemopilců a také zvratky. Tady se však pachy rychle vytrácely a jí se při pohledu na probouzející se tábor pročistila hlava.

Vzala si peníz stejně jako ostatní kurvy, i když ho nepotřebovala. Sténala a pohybovala se pod mužem jako dychtivá, nedočkavá žena, a když se otřásl a vyprázdnil do ní svůj poklad a stal se slabým jako děcko, držela ho jako matka. V každém ohledu tedy byla stejná jako ostatní. A přesto se jí stranili, nepustili ji mezi sebe. Nakonec, byla adoptovaná dcera pána Urusandera, velitele legie a zdráhavého držitele titulu Otec světlo, což byla výsada hodná snů, a pokud by za ní rozhazovali okvětní plátky, ty by měly barvu krve. Neměla přátele. Neměla následovníky. Společnost, již si držela, byla příjemná jako hejno vran.

Trsy trávy mezi stany byly postříbřené jíním a půda byla zmrzlá. Kouř z ohňů nestoupal příliš vysoko a táhl se nad hlavami vojáků připravujících si výstroj.

Z jejich podrážděných gest, nervozity, prozrazované tím, jak zápolili s přezkami a podobně, a nevrlého podtónu hovorů Renarr poznala, že mnozí věří, že dnešek budeten den. Nadcházela bitva označující začátek občanské války. Pokud by se otočila doleva a mohla vidětskrzsvahna jihovýchodě,skrzkamení, hlínu a spleK koření a pak opět skrz ranní světlo, uviděla by tábor strážců, nijak se nelišící od toho jejich, kromě sněhem vyleštěné pleti a vlasů barvy spředeného zlata. A ve středu toho druhého tábora, na zástavě zvedající se nad velitelským stanem, by rozeznala erb pána Ilgasta Renda.

23


Den působil váhavě, ale ironicky – jako žena předstírající odpor o první noci, kdy jí drsné ruce roztahují stehna a vzduch plní společný drsný dech, vzrušené sténání a neobratné chrochtání. A když už je po všem, v hlubokých tůních spokojeného žáru je na trávě vidět krev.

Přesně tak. Jak by řekl Hunn Raal, pokud by na to byl dost chytrý, spravedlnost má ostř ía dnes bude tasena a vedena pevnou rukou. Váhavost je jen iluzí, a jak ví pouze Osserk, moje zdráhání bylo ten den, kdy si mě Urusanderův syn vzal drsně do postele, opravdu hrané. Jsme zasypaní lžemi.

Pochopitelně bylo stejně pravděpodobné, že pán Urusander se tomuto zdánlivě nevyhnutelnému osudu vzepře. Sváže ženě nohy k sobě, pás cudnosti zajistí na obou stranách a odmítne uspokojení z obou stran. Ještě by to mohl všem zhatit.

A tak by díky prozaičtějším věcem – mrazu ve slabém, přesto ledovém větru, páře stoupající od úst a kouři z ohňů, všech těch zvucích za úsvitu ve společnosti mužů, žen, dětí a zvířat – mohla nevědomky věřit, že proud života je nepřerušený, se všemi přísliby shromážděnými před sebou, jasnými jako ranní slunce.

Přitáhla si plášK ke kulatým ramenům a vykročila do tábora. Procházela mezi řadami stanů, opatrně našlapovala, aby se vyhnula lanům a kolíkům, a dávala pozor na brázdy vyryté napříč přes cestu a strništěnapolisklizeném teprve minulý týden. Obešla zákopy vykopané v hlíně, kde na hladině kalné vody plavaly odpadky a nafouknuté mrtvoly krys. Odpoledne, až slunce dostatečně prohřeje vzduch, dorazí v hustých, vířících mračnech komáři žíznící po krvi. Budou-li vojáci nastoupení v řadách proti nepříteli, nebude to před srážkou zbraní příliš příjemné.

I když byla její matka kapitánem v legii, Renarr se v tom, jak to ve válce chodí, příliš nevyznala. Pro ni to byla síla až dosud uzamčená v minulosti: říše náhlých odchodů, vykotlaná ztrátami a smůlou, kde byl každý žal na dotek studený. Bylo to místo někde jinde, a pouhé pomyšlení na ně přivolávalo pocit,žekrade cizí vzpomínky. Veteráni, které si brala do kožešin, tu říši znali, a každou noc, jak se vyhlídka na bitvu blížila, v nich vycítila nejasnou únavu, odevzdanost, která jim otupovala zrak a sebrala i těch pár slov, jež chtěli pronést. A když se milovali, bylo to zahanbující.

Matka zemřela na bojišti. Probudila se do rána, jako je tohle, a upřela bezútěšný pohled na to, co den přinese. Cítila ve vzduchu svou smrt? Viděla ve svém stínu svou hnijící mrtvolu? A poznala na první pohled zbraň, která ji zabije – oslepující záblesk blížící se tlačenicí? Podívala

24


se do zamračených oč ítoho, kdo ji zabil, a spatřila v nich vepsán svůj ortel?

Nebo se to ráno nijak nelišila od všech ostatních hlupáků v její kumpanii?

Otázky vypadaly všedně, jako věci pokryté prachem, který zvíří těžký, ale bezvýznamný vzdech. Renarr se nenarodila s mečem v ruce. Nůž v tenké kožené pochvě u pasu byl ve své pragmatické nezbytnosti skromný. Ještě nebyla připravená si ani představit, jak ho tasí. Jak šla, nevylepšená, s pletí dosud nepožehnanou bělostí, ji obklopili vojáci, a v jasném světle stoupajícím jako jiný svět, svět nepodobný předešlé noci, byla obratně zapomenuta, viděna, ale neviděna, a pohled na ni, pokud by vůbec něco vyvolával, by jistě přinášel nemalé bodnutí lítosti – měkký dotek jejího těla, váha, kterou nesla a která překvapila každého muže, na něhož si sedla. Na ničem z toho ale nyní nezáleželo.

Přesto tu bylo možné najít moc: laciná žena jako zvěstovatelka lítosti, před níž se všichni odvracejí, silní muži se sklánějí k nějakým úkolům a zamračeně vraští čelo. Tělesné rozkoše znamenaly jen ostrý záhyb ve smyslech života a na opačné straně to tělo znalo bolest a strašlivé rány. V neopatrné chvíli bylo možné zaměnit jedny skvrny za druhé.

Ona bylapřipomínkou, o kterounestáli, ne tady a teV, a tak šla dál, aniž by ji někdo zastavil, příliš skutečná, než aby byla duch, přesto stejně odmítaná. Pochopitelně se to dalo nejspíš říct o všech duších – tedy o těch živých zcela jistě – a pokud ano, potom jich byl svět plný, skutečných, ale ne dost skutečných, a každý den se toulali jako neviditelní, snili o budoucnosti a představovali si své jediné dokonalé gesto, jež u všech vyvolá nádherný šok poznání.

Zástava na velitelském stanu, zlaté slunce na modrém poli, byla přímo před ní, a jak se přiblížila, všimla si prostoru kolem toho stanu, jako by tam stála nějaká neviditelná překážka. Žádný voják se nepřiblížil, a ti, které viděla na okraji, byli posílání pryč. Po chvilce uslyšela ze stanu křik; drsné, rozhněvané štěkání, ale ovládané. Hlas Vathy Urusandera, velitele legie a jejího adoptivního otce.

Ti, kdo mu možná odpovídali, mluvili potichu a jejich mumlání neproniklo přes stanové plátno, takže to vypadalo, jako by se pán hádal sám se sebou, jako šílenec bojující s hlasy ve své hlavě. Na krátkou chvíli si ho Renarr představila ve velitelském stanu samotného, a sebe, jak tam vstupuje, svědek jeho stařecké potupy. Viděla se, jak ho nevzrušeně pozoruje, a on se se zmateným výrazem obrací. Ta chvíle pominula a ona přicházela ke vchodu zakrytému špinavou chlopní, jako by to byla žebrákova pokrývka.

25


Stále byla pár kroků od stanu, když se chlopeň odhrnula. Objevil se kapitán Hunn Raal, a jak se narovnával, natahoval si kožené rukavice. Obličej měl pod vybělenou maskou své zázračné proměny rudý, ale on byl rudý pořád. Zastavil se, rozhlédl se kolem sebe a pohledem spočinul na Renarr, jež zpomalila. Objevila se za ním Sevegg, jedna z jeho sestřenic, s kulatým, křídově bílým obličejem, jejíž výraz skoro mohl být radostí, ale když zahlédla Renarr, hned se stočil do úšklebku.

Sevagg šKouchla do bratrance, ustoupila stranou a posměšně se uklonila. „Pokud tě v tomhle chladném ránu něco bolí, milá moje,“ utrousila, „není na vině zima.“

„Mě už dávno nic nebolí,“ opáčila Renarr a prošla kolem ní.

Hunn Raal jí však položil ruku na rameno.

Renarr se zastavila a obrátila se k němu.

„Myslím, že by ho pohled na tebe nepotěšil, Renarr,“ řekl kapitán a prohlížel si ji krví podlitýma očima. „Kolik plášKů porážky může jeden člověk nosit?“

„Páchneš vínem,“ odsekla Renarr. Odhrnula stanovou chlopeň a vstoupila do stanu.

Jejich pán nebyl sám. Unaveně vypadající poručík Serap – o dva roky starší než sestra Sevegg a o kámen těžší – seděla po jeho levici na otlučené táborové stoličce, stejné jako ta, jež nesla Urusanderův zadek. Uprostřed byl stůl s mapami, ale stál nakřivo, jako by ho někdo odstrčil nebo odkopl. Na potlučené desce se mapa na velínu, zachycující bezprostřední okolí, na jedné straně uvolnila a zkroutila se, jako by chtěla skrýt, co odhalovala.

Renařin adoptivní otec, s pletí tak bílou, až mu skoro zářila, zíral na zablácenou plátěnou podlážku pod svýma stejně zablácenýma nohama. V dlouhých vlasech teV měl zlato se stříbrnými pramínky. V podstatě všichni v legii teV měli bílou kůži.

Serap si s vážným výrazem odkašlala. „Dobré ráno, Renarr,“ pozdravila.

Jakmile promluvila, Urusander vstal a potichu zabručel. „Bolí mě celé tělo,“ zamumlal. „Vzpomínky se probouzejí nejdřív v kostech a vysílají bolest do všech svalů a ty člověku připomínají, kolik let je na světě.“ Nevšímaje si adoptivní dcery, podíval se na Serap a zřejmě si ji pobaveně prohlížel. „Ještě jsi neviděla můj portrét, viV?“

Renarr si všimla, jak poručík mrká jakoby překvapením. „Ne, můj pane, i když jsem slyšela, že Kadaspalovo nadání je –“

„Jeho nadání?“ Urusander vycenil zuby v neveselém úsměvu. „Á, pravda, mluvme o jeho nadání, což? Oko sezdané s rukou. Obratné tahy génia. A tady je moje podoba skvěle zachycena nejnaře

26


děnější barvou. Když se podíváš na můj obličej na tom plátně, Serap, můžeš si říkat, jak dokonale zachycuje hloubky, jako bych stál ve světě, kam můžeš taky vstoupit. Ale jakmile se přiblížíš, pokud se opovážíš, zjistíš, že můj obličej je jenom barva, tenká vrstva jako kůže, a pod ní není nic.“ TeV byl jeho úsměv stísněný. „Vůbec nic.“

„Můj pane, žádný obraz nedokáže víc.“

„Ne. V každém případě teV portrét čeká přemalování na bílo, že? Takže možná socha? Nějaký azathanajský umělec s obvyklým nezměřitelným nadáním. Prach na rukou a dláto, které křičí. Ale kdy čistý mramor odhalil pravdu pod povrchem? Bolest, napětí, bodání objevující se z ničeho nic, jako by každý nerv zapomněl na své zdraví.“ S povzdechem se otočil ke vchodu. „I mramor časem zvětrá. Poručíku, s Hunnem Raalem i se vším, co se týká tažení, jsem dnes skončil. Už mě nevyhledávej a neposílej kurýry – jdu se projít.“

„Zajisté, můj pane.“

Urusander vyšel ze stanu.

Renarr došla ke stoličce, kterou uvolnil, a posadila se. Na koženém sedátku dosud ulpívalo teplo jeho těla.

„Vtomtostavutěnevezmenavědomí,“ poznamenala Serap. „Upadla jsi hodně rychle a hodně hluboko, Renarr.“

„Jsem přízrak.“

„Přízrak lítosti pro pána Urusandera. Vypadáš jako odvrácená strana své matky, jako obrácený kámen, a zatímco ji jsme viděli zalitou slunečním světlem, ty nejsi nic než temnota.“

Renarr natáhla ruku a prohlížela si ne tak úplně perleKovou pleK. „Skvrnitý mramor, ještě neohlodaný zubem času. Ty vypadáš nahá jako sníh. Ale já ne.“

„I to přijde,“ opáčila Serap. „Ale pomalu. Značí to váhavost tvé víry.“

„Opravdu? Nosím na sobě svoje váhání?“

„Přinejmenším naši nepřátelé nosí svoje postižení všem na očích.“

Renarr spustila ruku. „Vezmi si ho do kožešin,“ řekla. „Jeho bolesti a návaly – zažeň jeho myšlenky na vlastní smrtelnost.“

Serap znechuceně zabručela a pak se zeptala: „Tohle vídáš každou noc, Renarr? V tom lhostejném obličeji nad sebou? Nějaký slabý závan nesmrtelnosti jako růži na poušti?“

Renarr pokrčila rameny. „Udělal ze svého těla pytel vad. Rozvaž uzel, poručíku.“

„Pro dobro legie?“

„Pokud tvoje svědomí potřebuje uklidnění.“

„Svědomí. Nenapadlo by mě, že tohle slovo od tebe uslyším.“

27


Serap zamítavě mávla rukou. „Dneska na to jednání s pánem Ilgastem Rendem povede legii Hunn Raal. Tohle šílenství musí skončit.“

„Aha, ano. On je ztělesněné sebeovládání, ten náš Hunn Raal.“

„Raal dostal rozkazy a my toho byli svědky. Urusander se bojí, že pokud by dorazil sám v čele legie, bylo by to dnes příliš provokativní. Nepřipustí veřejnou hádku s pánem Ilgastem Rendem.“

Renarr po ní střelila pohledem a zase odvrátila zrak. „Můžeš se spolehnout, že Hunn Raal to na veřejnost vytáhne, pokud už máme klesnout až k eufemismům pro bitvu.“

Serap potřásla hlavou. „Pokud dnes budou taseny zbraně, udělá to jako první Ilgast Rend a ti jeho nepřizpůsobiví strážci.“

„Popíchnutý urážkou a zahnaný do kouta samolibým úšklebkem Hunna Raala. Řekla bych, že to, co popisuješ, je nevyhnutelné.“

Žena zvedla jemné obočí. „Děvka a jasnovidka v jednom. Výborně. Dosáhla jsi toho, po čem touží kněžky Matky noci, když se zmítají za nocí. Mám tě tedy poslat za Dcerou světlo jako její první akolytku ve víře?“

„Ano, tohle jméno si Syntara opravdu zvolila. Dcera světlo. Od začátku to považuju za troufalost. Ach, a teV to děláš i ty, když si myslíš, že máš právo mě někam posílat.“

„OdpusK mi můj přestupek, Renarr. V táboře je učitel – viděla jsi ho? Přišel o nohu. Třeba by tě přichýlil. Navrhnu to Urusanderovi, až ho zase uvidím.“

„Myslíš toho Sagandera, co utekl z domu Dracons?“ utrousila Renarr, lhostejná vůči hrozbě druhé ženy. „Kurvy o něm mluví. Ale on už má dítě, které poučuje. Prý je to dcera Tathe Lorat. Šeltata Lor. Opírá se o ni jako muž zmrzačený sebelítostí.“

Serapin pohled ztvrdl. „Šeltata? Tenhle drb jsem ještě neslyšela.“

„Taky se nestýkáš s markytánkami a děvkami. No, ne pravidelně,“ dodala Renarr s lehkým úsměvem. „V každém případě jsem učitelů měla dost. A taky jsem s nimi strávila příliš mnoho let, a že se o dceru mrtvého hrdiny starali věru náramně.“

„Ale podařilo se jim vybrousit tvůj důvtip, Renarr, i když pochybuju, že by byli hrdí na ženu, kterou stvořili.“

„Napadá mě nemálo takových, kteří by se se mnou vesele pomuchlali v kožešinách a pot považovali za opožděnou odměnu.“

Serap s frknutím vstala. „Čeho jsi tu chtěla být svědkem, Renarr? Tohle je poprvé, kdy jsi přišla do otcova velitelského stanu, co jsme vytáhli z Neret Sorr.“

„Potřebovala jsem mu připomenout,“ opáčila Renarr, „že i když mě nevidí, přesto kolem mě chodí.“

28


„Jsi jeho trápení.“

„V tom mám hojnou společnost, poručíku.“

„A teV?“

„TeV se připojím ke svým uhihňaným společnicím na kopečku s výhledem na bitvu. Upřeme krkavčí oči na bitevní pole a budeme se bavit o prstenech a sponách celých od krve.“

Chvíli na sobě cítila Serapin pohled, než druhá žena vyšla ze stanu a zanechala ji samotnou.

Renarr vstala, došla ke stolu a vrátila těžítka, aby narovnala zkroucenou mapu. Naklonila se a studovala tenké inkoustové čáry zobrazující terén. „Á, ten kopec tady by nám měl dnes dobře posloužit.“ Hovory o chamtivosti s leskem v očích. Ostrý smích a chechtání, drsné vtipy, dohady, jestli ti, s nimiž jsme strávily včerejš ínoc, budou brzy ležet studení v blátě na dně údolí; přece tu vždy budou další, kteří zaujmou jejich místo.

Nenasytnost dělá děvky z nás všech.

Kapitán Havaral sjížděl klusem ze svahu a vítr šustil suchým listím na cestě. Široké dno údolí nebylo tak rovné, jak by se mu líbilo, a nepatrné stoupání pomůže nepříteli. Z hřebene za jeho zády, na němž Ilgast Rend rozestavil svou armádu strážců, vypadal terén více méně příznivý, ale nyní musel objíždět díry zakryté spletí křoví a nízkých, pokroucených stromků bez listí, a tu a tam se dolů vinulo úzké, nicméně hluboké koryto nebezpečné pro koňské nohy. Strážci byli jezdci, spoléhali se na rychlost a pohyblivost. To, co kapitán Havaral na svahu viděl, mu dělalo starosti.

Byl strážcem celý svůj dospělý život a v nepřítomnosti Calata Hustaina se často ujímal velení jako nejvyšší důstojník. Nebylo snadné zbavitse jednoduše pocitu zrady, když zjistil, žeho nahradil pán Ilgast Rend, ale hodlal jeho rozkazy plnit bez námitek či roztrpčených úšklebků. V každémpřípaděbylydnesporánu osobní urážky nejmenší z jeho starostí. To, že strážci vytáhli proti Urusanderovi, že se on a jeho společníci připravovali k boji kvůli pár stovkám pobitých venkovanů v lese, mu připadalo jako čiré šílenství.

A aby bylo všechno ještě horší, neměli žádné spolehlivé zprávy o stavu legie. Je nastoupená celá? Nebo, jak zjevně věřil Rend, se teprve schází? To byly pragmatické starosti. Dnes by klidně mohli čelit plné moci Urusanderovy legie.

Občanská válka. Odmítám na to jen pomyslet. Stáhl jsem své strážce z kůže, kdykoliv to jen naznačili, a te= tu stojím, hlupák starý, obležený vědoucími pohledy. Nezbývá tedy než doufat, že jsem ne

29


pohřbil i posledn íšpetku úcty svých vojáků. Nic hlupáka nestvoř í rychleji než prázdná tiráda.

Ale i hlupáci mohou mít odvahu. Vojáci budou plnit jeho rozkazy. Opak byl nepředstavitelný.

Zatím jel sám pod dohledem patnácti set svých druhů a nesl pánu Urusanderovi pozvání na soukromé jednání s Ilgastem Rendem. Bitvě bylo ještě možné zabránit. Ještě bylo možné vytesat z této příšerné šlamastykymír,atoužitponěmneznamenaloselháníodvahy.Popravdě to bylo zoufalé lpění na posledních zbytcích zdravého rozumu.

Jak se Urusanderovi povede tváří v tvář hněvu pána Renda? To bude stát za vidění, i kdyby jen dírkou propíchnutou v zadní stěně stanu. Ne že by něco takového bylo možné. Ti dva se sejdou o samotě, a nebylo pravděpodobné, že se jejich hlasy ponesou až ven ze stanu.

Kapitán Havaral už byl v polovině údolí, když na protějším hřebeni zahlédl oddíl jezdců.

Zamračil se a jeho kůň na okamžik ztratil cestu, jak mu mimoděk povolil otěže.

Praporec nepatřil Vathovi Urusanderovi. Vlajkonoš místo toho ukazoval barvy legijní první kohorty.

Hunn Raal. Copak už jsme si ho neužili dost?

Byla to jasná urážka a Havaral náhle zaváhal. Hned si ale v duchu vynadal. Ne, tohle nen ína mně. Nejsem ani Calat Hustain, ani Ilgast Rend. Nemám právo se cítit dotčený. Kromě toho možná Urusander očekává zprávu, ale poslal svého kapitána, stejně jako Rend poslal mě. Toto vysvětlení mu připadalo dostatečně přesvědčivé, pokud ho nezkoumal příliš důkladně. Pobídl koně a s obnovenou sebejistotou pokračoval v cestě přímo k delegaci.

Vedle bratrance jela Sevegg a ostatní z Raalova doprovodu byli stejní lokajové, kteří ho doprovázeli při návštěvě tábora strážců. Pravdivost toho, co se povídalo, mělHavaralpřímo před očima.Bylivšichni proměnění, pleK měli jako alabastr. Vidět toto zázračné požehnání světla však stále vyvolávalo šok. Jeli nadutě, očividně si mysleli, že znají nějaká nebezpečná tajemství, a proto jsou hodni strachu a úcty. A jako tolik vojáků, i oni byli horší než děti.

Vzduch chutnal hořce a Havaral měl co dělat, aby si neodplivl.

Dávajíce neomaleně najevo nezdvořilost či smělé opovržení, zastavili první a očekávali, až k nim dojede.

Vítr sílil a hnal se údolím, vířil listím kolem koňských kopyt, až se zvířata plašila, a z trávy se již zvedala mračna komárů a vrhala se na vojáky i koně.

Když před nimi Havaral přitáhl otěže, Sevegg promluvila jako

30


první. „Ilgast posílá starce, aby nás uvítal? Těžko tě můžeme označit za veterána, že? Strážci nejsou vojáci. A nikdy nebyli, jak brzy zjistíš.“

Hunn Raal zvedl ruku, aby sestřenici zabránil v dalších poznámkách. „Kapitán Havaral, není-liž pravda? Vítej. Je chladno, že? Takový chlad zalézá do kostí.“

A to jako mělo zmírnit mé odhodlání? Vitr mě vem, vždy$ ty ani nejsi střízlivý. „Přináším zprávu svého pána Ilgasta Renda,“ odvětil Havaral, oči upřené do Raalových, jenž je měl zarudlé, takže v bílém obličeji vypadaly zvlášK příšerně. „Žádá o soukromé jednání s pánem Vathou Urusanderem.“

„Tak to mě mrzí, příteli,“ pronesl Hunn Raal s tajuplným úsměvem opilců na tenkých rtech. „To nepůjde. Můj velitel mě pověřil, abych mluvil jeho jménem. Takže budu rád jednat s pánem Rendem. I když tedy asi ne soukromě. Za takovýchto okolností jsou strážci užiteční.“

„Myslíš tělesné strážce? Nebo asasíny?“

„Dozajista ani jedno,“ uchechtl se Hunn Raal. „Tvůj velitel si zřejmě svého života považuje víc, než je jeho právo. A ani já se nehodlám cítit sebeméně ohrožený jeho blízkostí.“

„Pýcha vysoce urozených,“ utrousila Sevegg a potřásala hlavou, jako by tomu nemohla uvěřit. „Zavolej ho sem, kapitáne, aK to máme z krku. Když už si chce zase hrát na vojáka, připomeneme mu, jak to u nás prostě chodí.“

„To stačí, sestřenko,“ zavrčel Hunn Raal. „Vidíš, jak ten muž bledne.“

Havaral zvedl otěže. „To, co na sebe dnes přivoláváte, pánové, je špína hanebnosti, jakou ani vaše kůže nedokáže skrýt. Kéž ji navždy nosíte s hanbou.“ Otočil koně a vyrazil zpátky přes údolí.

Jak se tak za ním dívali, jak odjíždí, Sevegg promluvila: „Milý bratranče, dovol mi ho zabít, snažně tě prosím.“

Hunn Raal zavrtěl hlavou. „Schovejsi tukrvežíznivost,drahoušku. Necháme Renda popustit uzdu hněvu, čímž vyprovokuje nadcházející bitvu. A tak, sestřenko, budeme zproštěni viny za následky.“

„Potom si toho dědka najdu na bojišti a připravím ho o život.“

„Byl to jenom posel,“ podotkl Hunn Raal.

„Viděla jsem v jeho očích nenávist.“

„Tu jsi ovšem rozdmýchala sama, sestřenko.“

„Za urážku, že ho sem poslal, zodpovídá pán Ilgast Rend, to připouštím. Ale mezi jeho strážci nevidím žádnou úctu. Kdyby je tak vedl Calat Hustain.“

Bratranec frkl. „Jsi hloupá, drahoušku, Calat by je nikdy nepřivedl k nám.“

31


Chvíli mlčela, pak lhostejně pokrčila rameny. „Aspoň nám ušetřili cestu.“

„Ano.“

Hunn Raal otočil koně a ostatní ho následovali, vraceli se zpátky cestou, kterou přišli. Komáři je pronásledovali, ale oni jim brzy ujeli.

Dopoledne se táhlo, sbíralo násilí prudkými poryvy větru, v němž poléhala tráva na svahu, kde Renarr stála kousek od ostatních. Za nimi na ostrůvku neblahých tužeb pobíhali sirotci, kteří zcela neoficiálně adoptovali asi dvě desítky kurev dělících se o tento stan, smáli se a proklínali šílející hmyz. Někteří zapálili oheň a přihodili pár kousků suchého trusu v naději, že kouř hmyz zažene, ale palivo nijak velkou úlevu nepřinášelo. Ostatní si zapalovali dýmky, pokud si od své oblíbené děvky dokázali vyprosit rezlistí. Ti, kteří nic neměli, si do hlaviček prostě nacpali trávu. Jejich zoufalý kašel spustil záchvaty pronikavého smíchu.

Na kopci se už objevovaly děvky z jiných stanů a nad trávou přeletělo pár urážek. Soupeřící děti po sobě začaly házet kamení. První krev toho dne byla prolita, když ostrý kámen zasáhl jednu dívku do spánku a přidal další jizvu. Dívka rozzuřeně zaútočila na chlapce, který kámen hodil, a on s pištěním utekl.

Renarr s ostatními přihlížela, jak oba utíkají dolů.

Napravo přitáhl Hunn Raal svou kohortu, i když ten starý titul nebyl na místě, protože každou kohortu Urusanderovy legie nyní tvořila celá tisícovka vojáků. Tuto sílu Raal stavěl proti Ilgastu Rendovi a jeho strážcům, nastoupeným na protějším hřebeni. Mimo dohled strážců a jejich pána čekaly dvě křídelní kohorty na odvráceném svahu a mezi pěšími vojáky byli lehce vyzbrojení jezdci.

Podél hřebene Renarr viděla pikenýry, nastupující do šestiřadu za Hunnem Raalem a jeho důstojníky, a pochopila, že tyto zbraně jsou nejlepší proti útočící kavalerii. Ze svahu postupovalo pár set harcovníků vyzbrojených vrhacími oštěpy. Někteří z nich křičeli na dvě honící se děti, snažili se je zahnat, ale ty je nebraly na vědomí, a dívka díky delším nohám menšího chlapce rychle doháněla. Ten se přestal smát a prchal už doopravdy.

Renarr viděla, že dívka má polovinu obličeje zalitou krví.

Hoch těsně předtím, než ho dohnala, prudce odbočil a hnal se ke vzdálenému nepříteli.

Dívka ho znovu dohonila a oběma rukama do něj strčila, až odletěl. Překulil se a snažil se vstát, ale ona byla rychlejší, zaklekla ho, a teprve teV Renarr zahlédla v její ruce velký kámen.

32


Pokřik harcovníků utichl a dívka třískala kamenem chlapce do hlavy. Ten se po chvíli přestal zmítat a už se nepohnul, zatímco dívka bušila dál.

„ZaplaK, Srillo!“ houkla jedna děvka. „Přijala jsem tvou sázku, tak zaplaK!“

Renarr si přitáhla šaty k tělu. Jeden harcovník se vydal k dívce a něco jí řekl. Když bylo jasné, že ho neslyší, došel až k ní a klepl ji do spánku, pustil oštěp, chytil dívku za paže a vypáčil jí zakrvácený kámen z rukou. Pak ji odstrčil.

Odklopýtala stranou, vzhlédla, a jako by poprvé uviděla, kam ji honička zavedla. Dlouhé nohy se znovu zamíhaly, jak pelášila zpátky na kopec; ale utíkala, jako by byla zpitá vínem.

Chlapcovo tělo bylo malé a ucourané, rozhozené končetiny připomínaly konec nějaké příšerné oběti, a harcovníci se mu vyhýbali širokým obloukem.

„No to je mi tedy způsob, jak začít válku!“ zakřičela jedna děvka a zvedla pěst, v níž svírala výhru.

Kapitáni a jejich poslové se shlukli kolem pána Ilgasta Renda. Přestože urozený velitel vypadal spolehlivý, pevný ve svéobnošené zbroji, a jeho výraz prozrazoval pouze sebejistotu, jak tam tak seděl na svém válečném oři, Havaral bojoval s mrazivou hrůzou. V břiše měl prázdné místo, které nedokázala zaplnit žádná suverenita.

Držel se na kraji hloučku důstojníků a měl u sebe seržanta Kullise, jenž měl fungovat jako praporečník, až bude vydán rozkaz.

Kullis, nepřístupný chlap s plochým obličejem, byl málomluvný, takže když promluvil, Havaral se polekal. „Každá armáda je prý jako tělo, z masa, kostí a krve. A pochopitelně toho, kdo jí velí, je možné označit za hlavu, mozek.“ Seržant mluvil potichu. Nebylo pravděpodobné, že by jeho slova slyšel ještě někdo.

„Tohle není vhodná chvíle na otázky víry, seržante,“ zavrčel Havaral.

Kullis se nenechal odradit a pokračoval: „Jenomže armáda má taky srdce, pomalu bijící buben přímo uprostřed hrudi. Skutečný velitel ví, že to musí ovládnout ze všeho nejdřív.“

„Kullisi, to stačí.“

„Dnes, pane, velí srdce hlavě.“

Seržantovo metodické uvažování postupovalo pomalými, odměřenými kroky až k pravdě, již Havaral pochopil už při jeho prvních slovech. Pán Ilgast Rend byl příliš rozhněvaný a neustále se zrychlující bubnování je dovedlo ukvapeně na tento hřeben pod chladnou

33


ranní oblohou. Nepřítel před nimi, to byli všichni do jednoho hrdinové Kurald Galain. Ba hůř, ani nevytáhli proti strážcům a nijak je přímo neprovokovali.

Bude pak snadné připsat začátek občanské války pánovi Ilgastu Rendovi a nám, strážcům.

„Říkáme si, pane,“ pronesl Kullis a pohlédl na svého kapitána, „kdy promluvíš?“

„Promluvím? Co tím myslíš?“

„Kdo zná lépe uvažování Calata –“

„Calat Hustain tu není.“

„Pán Ilgast –“

„Obdržel velení nad strážci. Seržante, které ‚my‘ máte přesně na mysli?“

Kullis frkl. „Tvoje druhy, pane. A ti všichni se teV na tebe dívají. V této chvíli, pane, se dívají na tebe.“

„Vyřídil jsem slova Hunna Raala,“ prohlásil Havaral, „a pán se rozhodl na ně odpovědět.“

„Ano, pane, vidím nůž v jeho ruce. Ale my, měchy krve, teV na sobě máme kapky potu.“

Havaral se odvrátil. Nevolnost zesílila. Zaletěl pohledem podél řad strážců čekajících na koních v dřevěné zbroji. Zvířatům stoupala od nozder pára a občas některé pohodilo hlavou v roji komárů. Jeho druhové seděli nehybní v sedlech a lakované kyrysy z vázaného dřeva se jim v jasném slunečním světle leskly. Pod okrajem přileb Havaral viděl obličeje, jež byly na tohle příliš mladé.

M ípožehnan ínepřizpůsobiv í, kteř ínedokážete nosit vojácký oděv, kteří vždy stojíte stranou společnosti ostatních. Dokážete čelit desítce lysých vlků a ani nemrknete. Jezdíte k Vitru a nestěžujete si na otrávený vzduch. Te= tu čekáte na povel k útoku. Moje děti.

Moje měchy krve.

„Pane.“

„Urusanderova legie se na to těší,“ pronesl Havaral. „Jakmile bude v plné síle, bude muset vyrazit proti strážcům, než se vrhne na Charkanas. Legie si nás nemůže nechat v zádech. A tak se s ní setkáváme dnes v suché trávě, v prudkém větru a mezi sny o příchodu laskavého jara.“

„Pane –“

Havaral se otočil k seržantovi, tvář zkřivenou. „Myslíš si, že kapitáni nic neříkali?“ zasyčel. „Opravdu si vy hlupáci myslíte, že jsme polkli žluč a jen se pokorně sklonili před naším velitelem?“

Kullis sebou při jeho slovech lehce trhl.

34


„Poslouchej mě,“ pokračoval Havaral, „já tady nevelím. Jakou hanbu mi chceš přivodit? Myslíte, že tam nepojedu s vámi? S kopím napřaženým a po tvém boku? Propast tě vem, Kullisi – ty jsi mě připravil o mužství!“

„Pane, nic takového jsem nechtěl. OdpusK mi má slova.“

„Neříkal jsem, aK nemluvíš o otázkách víry?“

„Říkal, pane. Omlouvám se.“

Ozvaly se hlasy a přilákaly pozornost k údolí, kde se objevily dvě postavičky, jedna pronásledující druhou.

A pak se v tichu odehrála vražda.

Dorazili harcovníci, dítě odehnali a pokračovali v postupu.

Chvíli nato se studeným vzduchem rozlehl hlas Ilgasta Renda. „Zdá se, že si legie neumí udělat doma pořádek. Dobře si promyslete to trápení, strážci, a krutost dětství. Hunn Raal ovládá hřiště jako gauner. Tyran. A sní o tom, že pro sebe získá místo v Citadele.“ Jeho slova neměla ozvěnu, protože je rychlý vítr odnášel pryč. Po krátké odmlce pán pokračoval: „Vy už ale nejste děti. ProbuVte vzpomínky, které potřebujete, a odpovězte!“

Havaral usoudil, že to jsou chytrá slova otevírající staré rány.

„Připravte se k útoku, kopiníci. Kapitáne Havarale a Šalat, křídla pojedou klusem a pak se na signál modrých vlajek stočí dovnitř. Ty harcovníky polapíme a vyřídíme.“

Havaral zvedl otěže. „K našemu oddílu, seržante. Věřím, že to bude dobře načasované, protože už vidím pikenýry na pochodu.“

„Sestupují z hřebene,“ poznamenal Kullis, když se rozjeli ke svým jednotkám.

„Svah postačí.“

„A naši koně budou méně udýchaní, až k nim dorazí!“

Havaral kývl. „Vidí dřevěné čabraky a předpokládají, že našim koním schází výdrž. Čeká je překvapení, seržante.“

„To tedy ano, pane!“

„Ilgast Rend býval voják,“ podotkl Havaral. „Na to nezapomínej – boj mu není cizí.“

„Budu vyhlížet modré vlajky, pane.“

„To udělej, seržante.“

Dorazili před svůj oddíl a stočili se ve chvíli, kdy byl vydán povel k útoku. „Pozor, kam šlapete, strážci!“ houkl Havaral, když si vzpomněl na nástrahy na svahu.

Ujal se vedení a zahájil sestup. Jeho kůň by raději cválal, než klusal, ale on pevně držel otěže a zakláněl se v sedle, takže zvíře muselo zpomalit.

35


Harcovníci, každý se třemi nebo čtyřmi kopími, se rozestoupili. Začínali váhat, a když uviděli blížící se kavalerii, zpomalili.

V oddíle nalevo od Havarala zařičel kůň a shodil jezdce, jak si zlomil nohu v nějaké noře či výmolu.

„Přímo hleV!“ štěkl Havaral. „A dívejte se, kam jedete!“

Komáři, přitahovaní potem a lapáním po dechu, se rojili ještě hustěji, jak strážci sjížděli do údolí. Kapitán slyšel kašel, jak někdo hmyz vdechl. Ozývaly se nadávky, ale většinou bylo slyšet jen vrzání zbroje, dusot kopyt a poryvy větru pronikajícího pod železné přílby, kde sténal, jako by se ocitl v pasti.

Havaral se ocitl na dně údolí a konečně pustil koně rychlejším krokem. Jeho muži s ním drželi krok.

Havaral kdysi miloval jednoho muže, a vzpomínka na jeho obličej byla celá léta pohřbená. TeV se mu najednou zjevil před očima, jako by se vynořil ze stínů, živý a svůdný jako vždy. A za první vzpomínkou se tlačily další, všechny ty zmatené tužby z období dospívání a s nimi i tupá bolest ducha.

Odbočit z obvyklé cesty nebyl žádný zločin, ale přesto to nebylo zadarmo. Na tom už ale nezáleželo. Onen mladý muž odešel, nechtěl zůstat s jedním milencem, a jeho jméno zmizelo ze světa živých poté, co jejich vesnici vypálili forulkanští nájezdníci. Havaral netušil, zda zemřel nebo si pro sebe našel jiný život.

Te= ale mám před sebou tvůj vědouc íúsměv. Lituju pouze toho konce, miláčku, jen toho konce.

Havaral měl hlavu plnou zmatku a duší mu zněla žalostná píseň přinášející slzy. Je to píseň starce. Píseň o všech úmrtích v normálním životě, o tom, jak k nim došlo, a pak byly pryč jako verše, a tento refrén, který je propojuje, ach, ten nevyjadřuje nic, jen otázku, na niž nikdo nedokáže odpovědět.

Seržant Kullis se k němu naklonil s přísným úsměvem. „Jak je v takové chvíli mysl čistá, pane! Svět je skoro příliš jasný na pohled!“

Havaral kývl. „Zatracený vítr,“ zavrčel a zamrkal.

První modrý odstín, co se objevil mezi vlajkonoši, je popohnal do cvalu. Odbočili směrem od harcovníků. Jakmile podkovovitá formace získala tvar, pěšáci se náhle zalekli, jak jim to došlo. Praporky se otočily a ukázaly tmavší druhou stranu, ohlašující uzavření formace a útok.

Harcovníci se pustili příliš daleko – to Havaral jasně viděl – a linie pikenýrů se dál plahočila těžkopádným tempem, takže byla teprve v polovině svahu.

Havaral sklopil kopí a zasunul patku do koženého pouzdra upevněného k sedlu. Slyšel a cítil, jak patka zacvakla do bronzové objímky.

36


„Chytili jsme je všechny!“ křičel Kullis. „Jsme příliš rychlí!“

Kapitán mlčel. Viděl oštěpy vrhané do vzduchu, i to, jak jich kopí většinu odrazila stranou, než stačily zasáhnout koně do prsou. Pár zvířat zaržálo, ale teV kolem hřměly hlasy strážců zvedající se nad dunění koňských kopyt.

Možná to je vypůjčený hněv, ale bude stačit.

Harcovníci se rozprchli jako zajíci.

Pár set legionářů za chvíli zemře a Havaralovi se z očí řinuly slzy a vytvářely na lících studené cestičky.

Začíná to. Ach, požehnaná Matko noci, začíná to.

Sevegg zaklela a obrátila se k Hunnu Raalovi. „Ti pitomci byli příliš daleko. Kdo jim velí?“

„Poručík Altras.“

„Altras! Bratránku, to je pobočník kvartýrmajstra!“

„A velice dychtivý, jako štěně vypuštěné z vodítka.“

Podívala se na kapitána vedle sebe. Profil měl ostrý, téměř majestátní, pokud se ovšem nikdo nedíval příliš zblízka. Pokud pro něj hrozící smrt tří set legionářů něco znamenala, nedal to na sobě nijak znát. Takže jiná příchu$ velení. Pán Urusander by to takhle nikdy neudělal. Přesto nemá smysl něco zpochybňovat. Prohlížela si bratrancův obličej a vzpomínala, jak se mu krabatil při milování, kdy nebyl ani tak dětský, jako spíš zhýralý.

Na bojišti se křídla strážcovské kavalerie spojila ve vražednou smyčku kolem harcovníků. Kopí se sklonila, zachytávala těla a zvedala je do vzduchu nebo srážela k zemi. Většina zbraní vojáky zabila zezadu.

Koutkem oka Sevegg zachytila Raalovo gesto, téměř líné mávnutí obrněné pěsti.

Za nimi se vnější jednotky legijní kavalerie na zadním svahu pohnuly, zrychlily do cvalu a stočily se, jako by byl jeden okraj formace ukotvený v zemi, a jezdci se otočili čelem ke svahu a předklonili se, jak koně šplhali vzhůru.

Tohle měl nařídit dříve. Mnohem dříve. Takhle to žádný harcovník nepřežije.

„Měl jsem seznam nespokojenců,“ utrousil Hunn Raal, jako by jí četl myšlenky. „Vojáků, kteří byli ochotní příliš pochybovat o tom, co je nezbytné, aby to přineslo mír říši. Hádali se u táborových ohňů. Mluvili o tom, že zběhnou.“

Sevegg neříkala nic. Klást otázky nebyl žádný zločin. A to poslední obvinění bylo směšné. O zběhnutí se nikdy nikdo nebaví předem.

37


Opak je pravdou. Předtím než utečou, několik dní mlčí. Každý voják znal příznaky.

Přední řady legijní kavalerie vyjely na hřeben a hnaly se dolů jako jednolitá masa. Na bojiště dorazily za strážcovskými křídly. Sevegg sledovala, jak první nepřátelští jezdci odhalili hrozbu a zmocnil se jich zmatek, zvedali kopí, aby se mohli rychle otočit. Střed formace, kde hlavní voj Rendova voje dosud postupoval klusem, se začal prohýbat.

„Vidíš?!“ vyhrkl Hunn Raal. „Nechal křídla vydaná napospas a oči má jenom pro naše pikenýry.“

„Ti jejich obrnění koně jsou překvapivě obratní,“ poznamenala Sevegg, když viděla, jak se krajní řady už připravují a sklápějí kopí proti legijní kavalerii.

„Stojí proti přesile,“ opáčil Raal, „a koně jsou unavení.“

Cesta k Rendovu středu byla volná, bylo třeba jen přejet nehybná těla. Ve třech čtvrtinách svahu se Raalovi pikenýři zastavili, zapřeli zbraně o zem a zaryli paty do nepoddajné, zmrzlé půdy.

Ve válkách proti Džhelekům se píky osvědčily. Jenomže obří vlci útočili bez disciplíny a byli příliš hloupí, příliš udatní a příliš umínění, než aby změnili taktiku. Přesto Sevegg netušila, jak by mohli strážci na tu ježící se řadu ozubených železných hrotů reagovat. „Rend se musel pomátnout, jestli doufá, že prorazí naším středem,“ prohlásila.

„Přiznávám, že jsem na to docela zvědavý,“ zabručel Hunn Raal. „Brzy uvidíme, co má v plánu.“

Legijní kavalerie se stočila dovnitř a zrychlila do útoku. Strážci odpověděli. A ve chvilce se přední okraje srazily.

Renarr na svém kopci sebou při nárazu dole trhla. Viděla, jak se těla tiše zvedají, jako by je z prázdné oblohy chytaly neviditelné ruce a strhávaly je ze sedel. Končetiny se zmítaly a uprostřed tlačenice se otevíraly rudé květy. Koně padali a kopali kolem sebe. Vzápětí k ní dolehl rachot té srážky.

Děvky hulákaly a děti se teV krčily mezi muži a ženami na hřebeni a mlčky to sledovaly vykulenýma očima, některé s palcem v ústech, jiné vytahovaly dýmky.

Bylo zjevné, že při první srážce popadalo mnohem víc legijních koní než koní strážců. Předpokládala, že to bylo nečekané. Nejspíš výhoda dřevěné zbroje nepřátelských koní, která poskytovala překvapivě dobrou ochranu a zároveň zvířata příliš nezpomalovala. Přesto legijní přesila protiútok zadržela, vstřebala náraz a nyní, jak jezdci bojovali v mačkanici, začali strážci ustupovat.

38


Renarr se podívala do středu a viděla, že přední strážci dosáhli svahu. Zavlnily se vlajky a změnily barvu ve vlně vedoucí od stanovišK na protější svah, a strážci najednou vyrazili nahoru.

Píky na ně čekaly, leskly se ve slunečním světle jako horské bystřiny.

Renarr ucítila, že je někdo vedle ní. Spatřila tu dívenku se zakrváceným obličejem. Líce jí v úzkých, křivolakých cestičkách očistily slzy, ale světlé oči, upřené na bitvu odehrávající se dole, měla suché.

Milencova tvář byla všude kolem. Pod okrajem přilbic, mezi jeho druhy i mezi nepřáteli valícími se všude okolo. Při boji vzlykal, řval, jak svého milovaného zabíjel znovu a znovu, a zavřískl pokaždé, když padl některý z jeho druhů. Kopí nechal zabodnuté v koni, když hrot z prsou projel až hluboko do útrob. Tehdy ho zachvátila nevíra: na ratišti téměř necítil odpor. Hrot se vyhnul všem možným překážkám. Jezdec se pokusil seknout ho těžkým mečem, ale zvíře se pod ním zhroutilo a strhlo ho stranou, a vzápětí mu krkem hladce projelo kopí jiného strážce a jeho hlava odletěla stranou.

Jeho muži ustupovali, stahovali se k sobě. Pán Rend neudělal nic, aby tomu zabránil, a Havaral pochopil, jakou roli jeho křídlo nyní hraje – obětní hráz chránící střed. Budou bojovat dál bez naděje na vítězství či aspoň vyváznutí, a v tomto zoufalém osudu bylo jejich jediným úkolem umírat co nejdéle.

O průběhu bitvy Havaral nevěděl nic. Těch pár vlajek, jež zahlédl kdesi v dálce na protějším svahu, bylo černých.

Máchal mečem, sekal do legionářů. Množství milencových obličejů se rozzuřeně šklebilo, byly plné nenávisti, vzteku i strachu. Ostatní mu ten obličej ukazovali v šedivém, zamračeném zmatku, jak padali dozadu či se hroutili ze sedel. Smrt byla překvapením, jaké žádný herec nedokáže zachytit na pódiu, protože její pravda vrhá do očí nelidský stín a ten stín se šíří dál obličejem a vyběluje hrdlo. Bylo to tiché a bylo to strašlivě nezvratné.

Milovaný, proč mi to všechno děláš? Proč jsi tady? Co jsem ti udělal, abych si tohle zasloužil?

Ztratil z očí Kullise, a přitom po něm toužil, zoufale chtěl vidět jinou tvář než ty, jež ho obklopovaly. Představoval si, jak ho pevně objímá, tvář zabořenou do ohbí mezi krkem a ramenem, a pláče, jak jenom dokáže plakat stařec.

Copak láska neznamená šok? Takový, co se vyrovná i smrti? Copak také nezasáhne jako první oči? Nepřináší rozechvění, jaké oslabí i nejudatnějšího muže či ženu – a nikdy neopustí smrtelnou duši?

39


Obelhal sám sebe. Nebyla v tom žádná hudba, žádná píseň, žádný refrén o toužení a lítosti. Byl v tom jenom zmatek a tvář milence, která nikdy nezmizela.

Zabil svého milého bez váhání. A zabíjel ho znovu a znovu.

Když oba voje dělilo jen několik koňských délek, nepřátelští jezdci sklopili kopí do strany, a Sevegg si teprve v té chvíli všimla, že celá polovina strážců vepředu zapřela zbraně o levý bok – že ta linie byla napravo od ní.

Jakmile se oddíly srazily, přední řada jezdců se rozdělila do stran v překvapivě dokonalém načasování a řinčení zbraní ohlásilo srážku kopí s píkami, které byly smeteny do strany, jako když se podsekávají stébla trávy.

Hned za nimi, se stejnou ohromující rychlostí, jakou se pohybovala první řada, udeřila do středu odkryté přední linie řada druhá, a ten náraz se rozléval do stran.

Sevegg ohromeněvykřikla.Přesnost toho manévru byla děsivá a jeho účinek byl zničující.

Střed legie se prohnul, jak byla těla umírajících zvedána ze země a vrážena do řad za nimi. Píky zasahovaly druhy po stranách, vyrážely jim zbraně či se lámaly. Vzápětí se zablýskly meče a protínaly hlavy, krky, ramena.

Na svahu se vojáci snažili vycouvat, ale mnozí popadali. A pěst nepřátelského útoku se nořila stále hlouběji, stoupala vzhůru do svahu.

„Hovno z Propasti!“ zasyčel Hunn Raal, náhle vyburcovaný. „Vyšlete naše pěší křídla!“ zařval a zvedl se ve třmenech. „Honem, všichni, zatraceně!“ Prudce otočil koně. „Druhá řada středu, dolů, a pohyb! Vytvoříte druhou linii a udržíte ji, abyste si zachránili krky!“

I nám. Sevegg náhle vyschlo v ústech a útroby se jí stáhly, jako by se všechny orgány snažily uprchnout, ale byly polapené v kleci z kostí. Sevřela meč. Kožená ovinka jílce byla příliš hladká – ještě nebyla opotřebovaná či zdrsnělá potem – a zbraň jako by vzdorovala jejímu doteku.

„Nech to v pochvě, huso!“ štěkl bratranec. „Jestli mi zpanikaříš moje vojáky, nechám tě stáhnout z kůže!“

Strážci dole se prosekávali stále blíž. Ze šesti řad pikenýrů zůstávaly jen dvě, a ta přední se rychle rozpadla.

Pak se přes hřeben po obou stranách kolem Sevegg a Hunna Raala přehnali vojáci a před nimi se zase srazili a namířili píky.

„TeV je rozdrtíme,“ prohlásilHunn Raal. „Ale aK se propadnu, provedli to dobře.“

40


„Nenapadlo ho, že čelí celým třem kohortám,“ usoudila Sevegg a vlastní hlas jí zněl slabě, i když ji zachvátila úleva.

„Klidně bych použil ještě dvě.“

A tak bys vyprázdnil Urusanderův tábor. Potom by ale byl tvůj záměr příliš jasný.

„Aha, vidíš levé křídlo? Naše kavalerie prorazila!“

Úleva ustoupila radosti. „Prosím, bratránku, dovol mi připojit se k nim!“

„Tak běž. Ne, počkej. Drž svůj oddíl pohromadě, Sevegg. Určitě si smočte meče, ale jenom na okrajích – chci, aby sis dojela pro Ilgasta Renda. Neunikne nám. Jestli budeš muset, tak ho uštvi. Dneska ho před sebou uvidím v řetězech, rozumíš?“

„Takže živého?“

„Živého. A teV se běž pobavit.“

Příliš rychle mě nazýváš husou, bratránku. Nezapomenu na to ponižování na veřejnosti, a až tě budu mít příště v náručí, připomenu ti druhou stranu rozkoše.Zamávala na svůj oddíl a vyrazila podél hřebene.

Havaral kopal nohama a snažil se vylézt zpod mrtvého koně. Jeho váha byla ohromná, tělo mu zavalilo nohu, ale on se dál snažil. Když přimáčknuté koleno podlehlo nelítostnému tahu a kost vyskočila z kloubu, zařval bolestí.

Zalila ho temnota. S lapáním po dechu se snažil zůstat při vědomí.

No, a je to. Už nikam nepůjdu.

Někde za ním, mimo jeho dohled, ničila legijní kavalerie střed. Nepovedlo se mu je zadržet, a teV byla bitva ztracená.

Kolem se vršila těla. Krev a vyhřezlé vnitřnosti vytvářely na zemi lesklý koberec, a on sám byl pokrytý krví. Komáři se mu kolem obličeje rojili tak hustě, že mu lezli do úst jako mouka, a on se dusil, jak je neustále polykal. Hmyz byl z této nečekané hojnosti u vytržení a také zmatený, a i když se rojil v takových počtech, až byly nedaleké mrtvoly pokryté černou vrstvou, zdálo se, že je to marné, jako by nedokázal nasát krev bez toho, aby kořisti tepalo srdce.

Havaral to vše promyslel, držel se zvažování, jako by zbytek světa se všemi jeho dramaty a ničemným zoufalstvím nestál za pozornost. Dokonce i jeho milenec zmizel, a tváře, jež viděl nyní, aK strážců či legionářů, byly ve smrti cizí. Nikoho z nich neznal.

Zpovzdáli uslyšel hlasy, pak hrdelní výkřik, a vzápětí se objevil jezdec a náhle přitáhl otěže těsně před ním. Slunce stálo vysoko a jezdec byl jen siluetou, ale on poznal hlas. „Starče, takové štěstí, najít tě tady.“

Havaral neříkal nic. Komáři se topili v koutcích jeho očí, takže mu

41


slzely ještě víc. Myslel si, že všechny slzy už dávno vyplakal. Slunce ho znepokojovalo. Určitě museli bojovat déle, nebo ne?

„Tví strážci jsou zničení,“ pokračovala Sevegg. „Pobíjíme je. Mysleli si, že jim dovolíme ustoupit, jako by dnes ještě žila čest. Kdyby kdokoliv z vás dokázal myslet jako voják, nemohl by být tak naivní.“

Havaral zamrkal a prohlížel si siluetu v místě, kde měla obličej.

„Neřekneš nic?“ dotazovala se Sevegg. „Ani žádnou nadávku?“

„Jak se ti líbí hanba, poručíku?“

Na tuto otázku neodpověděla. Rychle sesedla a dřepla si před ním. Konečně viděl její tvář.

Zvědavě si ho prohlížela. „Chytili jsme pána Renda. Můj oddíl ho teV dopraví k Hunnu Raalovi. Tohle Ilgastovi přiznám – neutíkal před námi, a zřejmě se smířil se svým osudem a považuje ho za spravedlivý trest za dnešní selhání.“

„Dnešek je dnem selhání,“ souhlasil Havaral.

„No, to ti přiznám. Neopovrhneš mou lítostí, doufám. Konečně tě vidím. Starého a neužitečného, veškeré radosti už máš dávno za sebou. To není zrovna vhodný konec, což? Sám, když můžeš spočinout pohledem pouze na mně. Takže ti chci nakonec nabídnout dar. Ale nejdřív, jak tě tu vidím pokrytého krví a orgány – kde jsi zraněný? Bolí tě to, nebo už bolest pominula?“

„Necítím nic, poručíku.“

„To je dobře.“ Zasmála se. „A já si tady žvaním a nedbám.“

„TeV tedy přijmu ostrý hrot tvého daru, Sevegg, a budu ho považovat za nejsladší polibek.“

Sevegg se zamračila, jako by se pokoušela pochopit význam jeho pobídky. Pak zavrtěla hlavou. „Ne, to nemůžu. Nechám tě raději vykrvácet.“

„Tohle je tvoje první bitva, viV?“ zeptal se.

Zamračila se ještě víc. „Pro každého je to jednou poprvé.“

„Ano, to je nejspíš pravda. Potom tedy uznávám tvou nevinnost.“

Vrásky na čele se vyhladily. „To je od tebe velkorysé,“ prohlásila s úsměvem. „Myslím, že teV by z nás mohli být přátelé. Mohla bych tě klidně považovat za otce.“

„Svého otce, Sevegg Issgin? TeV mě tedy doopravdy proklínáš.“

Nesla to dobře, kývla a na okamžik se podívala stranou, než zase upřela pohled na něj. „Takže je v tobě pořád ještě oheň. Dobře, dcera tedy ne. Budeme si místo toho představovat milence. Požehnanější, než je můj dar.“ Popadla ho za levou ruku a stáhla mu rukavici. „Na, starče, naposledy trocha rozkoše.“ Strčila si jeho ruku pod kyrys. „Můžeš stisknout, jestli máš sílu.“

42


Podíval se jí do očí a pod mozolnatou dlaní cítil křivku jejího prsu. A pak se zasmál.

Zatvářila se zmateně, a on v té chvíli zvedl druhou ruku a vrazil jí nůž do hrudního koše, vší silou prorazil kůži a cítil, jak hrot zajíždí do srdce – v té chvíli se jí upřeně díval do obličeje, ale viděl jenom cizinku. A to ho potěšilo víc než její překvapení.

„Nejsem zraněný,“ vysvětlil jí. „Veterán by se byl přesvědčil, ženo.“

Zbraň vzlykla, jak z ní Sevegg sklouzla dozadu a neohrabaně přepadla na paty.

Kdosi rozčileně vykřikl a přiběhl. Havaralovi se před očima mihl meč, záblesk oslepivého světla, a zároveň ho něco udeřilo do čela, přinášejíc nové a nečekané překvapení.

Mír.

Vojáci si na kopec s výhledem na údolí pobitých přinesli táborové stoličky. Jednu vzali i pro Hunna Raala, jenž se potýkal se zármutkem kvůli proradné vraždě své sestřenky. Kapitán tam seděl se džbánkem vína položeným na stehně, druhou nohu nataženou a zapřenou o kotník. Činnost kolem sebe nevnímal a víno v břiše bylo těžké a kyselé, přesto zároveň uklidňující.

Musel Serap, své poslední žijící příbuzné, doručit špatnou zprávu. O to víc teV potřeboval udržet ji v Urusanderově blízkosti jako vysoko ceněného důstojníka ve velitelském štábu. V den, kdy Urusander usedne na trůn po boku Matky noci, bude mít Serap dobré místo u nového dvora. Ale docházeli mu pěšáci.

Některé urážky nestály za námahu, a pokud to jeho divadýlko před vojáky – hra na kapitána proměněného v obyčejného muže a muže proměněného v uplakané dítě v dvojnásobně postižené rodině – pokud to vše vzbudí lítost, kterou bude moct využít, inu, tak to udělá.

Spousta opilců byla skvělými taktiky, svůdně obeznámenými se všemi možnými strategiemi. Bolestiplná žízeň jeho zlozvyku zdokonalila i jeho, a své bouřlivé povahy se také nevzdával. Opilci byli nebezpeční na všechny představitelné způsoby. ZvlášK v otázkách víry, důvěry a věrnosti.

Hunn Raal se znal opravdu dokonale – až do hloubi duše, do toho temného, škodolibého místa, kde vymýšlel nová pravidla pro staré hry a malé výmluvy nechával v otroctví poklekat před jejich otcem a pánem, jejich matkou a paní, kteří byli jedno a totéž. Tam, kde sedí já uvnitř mne. Můj vlastní trůn, moje vlastní kluzká stolice domnělé moci.

Urusandere, ty si vezmeš, co ti dáme. Co ti já dám a co ti dá naše

43


nová velekněžka. Už vidím ten úžasný příběh tvého povýšení, tvého návratu ke slávě. Ale postač íto, a my pak vyprázdn íme knihovny po celé Kurald Galain, abychom tě udrželi po krk zahrab



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist