načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pád FIFA -- Milionová korupce v srdci světového fotbalu - David Conn

Pád FIFA -- Milionová korupce v srdci světového fotbalu

Elektronická kniha: Pád FIFA -- Milionová korupce v srdci světového fotbalu
Autor:

Fotbalu a politice prý rozumí každý. Občas však jedno od druhého nejde rozlišit. Když bývalý prezident FIFA Sepp Blatter oznámil, že mistrovství světa ve fotbale se bude v roce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 339
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: milionová korupce v srdci světového fotbalu / David Conn
z anglického originálu ... přeložil Lukáš Pečeně
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7469-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Fotbalu a politice prý rozumí každý. Občas však jedno od druhého nejde rozlišit. Když bývalý prezident FIFA Sepp Blatter oznámil, že mistrovství světa ve fotbale se bude v roce 2022 konat v nesnesitelně rozpáleném Kataru, i naprostý laik pochopil, že s organizací světového fotbalu je něco zásadně v nepořádku. Policejní zátah v roce 2015 toto široce sdílené podezření potvrdil. Během mezinárodní akce bylo tehdy zatčeno a obviněno z korupce sedmadvacet vysoce postavených funkcionářů FIFA.
David Conn se dlouhodobě věnuje tématu korupce a politikaření v nejvyšších patrech světového fotbalu. Pád FIFA je výsledkem jeho mnohaletého úsilí, v němž popisuje začátky světové fotbalové federace i její trpký rozklad, líčí portréty padlých hvězd, jako jsou Michel Platini nebo Franz Beckenbauer, a zpovídá i samotného Blattera. Kniha sílí s každou stránkou, vrší na sebe zradu za zradou a obsáhne i jeden z Connových dětských idolů — německého hráče Franze Beckenbauera.
- The Guardian Výborné!
- The Sunday Times Conn, novinář z britského Guardianu, s houževnatou chladnokrevností a sebejistotou odkrývá temný svět peněz v příběhu krásné, ale zkažené hry.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
David Conn - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

host

DAVID CONN

Obsah

PRVNÍ KAPITOLA

Hra pro obyčejné lidi

DRUHÁ KAPITOLA

Smajlík z FIFA

TŘETÍ KAPITOLA

1904: „Čistý sport“

čtvrtá Kapitola

1974

pátá Kapitola

1998: Prezident Blatter

ŠESTÁ KAPITOLA

2010: „A pořadatelem mistrovství světa 2022

se stává... Katar!“ (1) SEDMÁ Kapitola „Krize? Jaká krize?“ osmá Kapitola Čestní lidé devátá Kapitola Centrum preciznosti Dr. João Havelange desátá Kapitola Uplácení ve Švýcarsku není trestné JEDENÁCTÁ Kapitola Špinavé prádlo dvanáctá Kapitola „Řekněte mi,

co jste provedl“ třináctá Kapitola Poctivost

pana předsedy čtrnáctá Kapitola Mistrovství světa Copyright © David Conn, 2017 First published as The Fall of the House of FIFA by Yellow Jersey, an imprint of Vintage Vintage is part of the Penguin Random House group of companies David Conn has asserted his right to be identified as the author of this Work in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988 Cover photo credit: Elnur/Shutterstock.com Translation © Lukáš Pečeně, 2018 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-538-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-539-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-540-5 (Formát MobiPocket)

Věnováno

Brianu Lomaxovi, 1948—2015, zakladateli hnutí Britain’s

football club supporters trust movement,

a

Johnu Pottsovi, mému tělocvikáři ve škole

a fotbalovému trenérovi,

a všem dalším dobrým a inspirativním lidem,

které jsem díky fotbalu poznal.

„Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy.

Našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech.“

Z básně „Chtěl bych mít nebem vyšitý šat“ od W. B. Yeatse

„Řekni, že to není pravda, Joe.“

Údajná výzva malého chlapce k „Bosému“ Joe Jacksonovi,

baseballistovi Chicaga White Sox, který byl obviněn,

že prodal zápas Světové série v roce 1919. V současnosti

je citát považovaný jen za legendu.

OBSAH

Hra pro obyčejné lidi 13

Smajlík z FIFA 20

1904: „Čistý sport“ 34

1974 54

1998: Prezident Blatter 67

2010: „A pořadatelem mistrovství světa 2022

se stává... Katar!“ (1) 83

„Krize? Jaká krize?“ 103

Čestní lidé 120

Centrum preciznosti Dr. João Havelange 142

Uplácení ve Švýcarsku není trestné 157

Špinavé prádlo 171

„Řekněte mi, co jste provedl“ 193

Poctivost pana předsedy 198

Mistrovství světa v podvádění 212

Umírající král 224

„Peníze FIFA jsou i vaše peníze!“ 243

Řekni, že to není pravda, Franzi 259

Pošpiněná historie 276

„A pořadatelem mistrovství světa 2022

se stává... Katar!“ (2) 282

Šéf 303

Bibliografie 319

Rejstřík 323

13

PRVNÍ KAPITOLA

HRA PRO OBYČEJNÉ LIDI

Fotbal je sport, který milují miliony a miliardy lidí po celém světě.

A každý z nás si bezpochyby vzpomene na své první mistrovství světa.

Když dítě poprvé sleduje všechny obletované fotbalové hvězdya je

jich dramatická utkání, je to pro něj nejlepší možná zábava. Taková,

na kterou bude vzpomínat celý život. Je to zážitek, jenž člověkafor

muje. Popisem toho, jak se vůdčí fotbalová organizace FIFA až po uši

ponořila do bláta lží a korupce, možná riskuji, že ta skoro ažnábo

ženská úcta a láska k fotbalu poleví. Osobně však přesto dál věřím,

že světový šampionát ve fotbale je něco mimořádného.

Můj první šampionát byl ten v západním Německu v roce 1974.

Zvítězili domácí, kteří dali dohromady silný tým. Ten vedl ažneví

daně talentovaný kapitán Franz Beckenbauer, jenž Němce dotáhl

k finálovému triumfu nad propracovaným systémem Nizozemska

s Johanem Cruyffem.

Bylo mi devět. Celé to fotbalové divadlo jsem sledoval navel

ké dřevěné televizi v obývacím pokoji našeho domu v severním

Manchesteru, kde byl fotbal nedílnou součástí mého dětství. Jedna

z mých prvních životních vzpomínek je moment, kdy jdus kama

rádem Anthonym do mateřské školy kolem hřiště, na němž právě

velcí kluci ze základky hráli ohromně vypjaté utkání. Když jsmepro

cházeli, jeden z hráčů zrovna poslal míč mezi dvě čáry namalované

na asfaltu, které symbolizovaly branku. Pak utíkal kolem hřiště

s rukama nad hlavou a jeho slavící spoluhráči běželi za ním. Od té

doby jsem toužil být takovým tahounem, umět hrát fotbal a být

v něm dobrý.

14

Později jsem se dostal na Old Trafford na United a taky na Maine

Road, kde hrával Manchester City. Oči mi přecházely z davu lidí,kte

ří tam přišli a díky nimž se to naše dětské poskakování za míčem na

hřištích a zahrádkách za domem přetvořilo v mnohem větší a silnější

prožitek. Pamatuji si, jak v jednu chvíli přítel mého táty ukázalsmě

rem k tribuně Stretford End, kde fanoušci synchronizovaně zpívali,

tleskali a vlnili se do rytmu. V ten okamžik jsem pochopil, že je přede

mnou studnice fotbalové vášně a tradic, která vznikla už dávno před

mým narozením a teď jen čeká, až se do ní ponořím. Pak došlo na to,

čemu dřív nebo později musí čelit každý kluk z Manchesteru —nut

nost vybrat si, jestli City, nebo United. Můj táta, zastydlý fanoušek

Boltonu Wanderers, mi při výběru moc platný nebyl, a tak jsem sina

prosto svobodně vybral City. Tehdy to nebyla ta velká korporace,super

bohatý klub vlastněný šejky z Abú Zabí jako dnes. Ale nebyl to ani

chudý příbuzný United, jak tomu bylo v devadesátých letech. Kdepak!

V sedmdesátých letech byli Citizens v Manchesteru tím lepším týmem.

Motor zálohy United Bobby Charlton, který se k fotbalu vrátil potra

gickém leteckém neštěstí v Mnichově v roce 1958 a jenž zářil v dre su

Anglie na světových šampionátech v letech 1966 a 1970, byl už tou

dobou fotbalem unavený. Talentovaný chlapec z Belfastu George Best,

který svého času udivoval technikou na nejslavnějších stadionechsvě

ta, už trávil víc času po barech než na hřištích. A třetí z tehdejšívě

hlasné trojice United, Denis Law, v době, kdy jsem pronikl do fotbalu,

kroutil poslední dvě sezony své kariéry — v útoku Manchesteru City.

Silná a zatvrzelá pýcha, kterou v manchesterských mužích fotbal

budil, byla součástí městské povahy. V té době mi navíc ještěnedo

cházelo, že v Anglii považujeme fotbal za sport, který jsme vynalezli.

Nikdy jsem to takto nebral, protože lidé o tom mluvili, hlavně když

byli naštvaní a otrávení z moderního fotbalu. Podle nich nám ti„ci

záci“ vzali naši hru, špatně ji pochopili a pokazili.

Až jako dospělý jsem coby novinář pátral po původumoderní

ho a extrémně komerčního fotbalu a ke svému obrovskému údivu

jsem zjistil, že základ toho tvrzení je pravdivý. Že opravdu právě

v Británii tento sport vznikl a je naší národní chloubou. Fotbal, jeho

principy, rozvržení hřiště i základní pravidla, která z této hry dělají

tak úžasný zážitek — to všechno v roce 1863 vymyslela a schválila

nově založená Fotbalová asociace v londýnské Freemason’s Tavern

na náměstí Lincoln’s Inn.

15

Od chvíle, kdy jsem to zjistil, si myslím, že by se o těchtofascinu

jících a vzrušujících kořenech fotbalu měly děti učit, jakmile začnou

kopat do míče. To se zatím neděje a někteří lidé tak s fotbalempro

žijí celý život, aniž vědí, jak to všechno začalo. My jsme jako děti tu

fotbalovou tradici nepřijímali formou historických přednášek, ale

cítili jsme ji spíš jako dědictví, jež nám vštěpovali trenéři a zapálení

tátové, kteří každou neděli vedli naše dětské týmy do zápasů. Snažili

se, abychom pochopili, že kromě vrozeného instinktu vzít míča utí

kat s ním, vedle kliček a tvrdých ran na branku je zásadní i týmová

spolupráce. Když jsem začal hrát skutečný fotbal, na opravdových

travnatých hřištích, byl jsem překvapený, kolik úsilí a tréninku to

vyžaduje a jak náročné je udržet si formu. V týmu platila klasickáfot

balová pravidla — nesměli jsme faulovat, šikanovat se, podvádět ani

jinak si škodit (i když to všechno při našich zápasech občas k vidění

bylo). Postupně jsme však dorostli k dalším, nepsaným zákonům

fotbalu, které platily v Manchesteru. Trenéři nás učili, abychom se

po vítězstvích nechovali povýšeně a po porážkách si vždycky potřásli

rukou se soupeři. Slova jako respekt a fair play, která jsou teďve

tkaná do stanov organizací FIFA i UEFA, jsme už v té době vnímali

jako nedílnou součást fotbalu.

Než se v roce 1974 mistrovství světa magicky objevilo v našítele

vizi poprvé, moc jsem o tom turnaji nevěděl. Vzpomínám si jen na

dva mezinárodní zápasy, které jsem před tím šampionátem viděl.

V obou hrála Anglie a v obou selhala. Není divu, byla v hluboké

krizi, jež nastala po vítězství ve Wembley na domácím mistrovství

světa v roce 1966. Prvním z těch zápasů byla prohra 1:3 ve Wembley

s Becken bauerovým západním Německem. V záloze netradičněna

stoupil jinak útočník Günter Netzer a já v té době ani nechápal, že

to vlastně bylo čtvrtfinále mistrovství Evropy 1972, které posléze

západní Německo vyhrálo. Vzpomínám si ještě na remízu 1:1s Pol

skem z října 1973, což byl zápas, na nějž nikdo z lidí, kteří ho viděli,

nezapomene — znamenal totiž, že se Anglie na mistrovství světa

nekvalifikovala. Jejich brankář Jan Tomaszewski byl výtečný,za

tím co náš Peter Shilton dostal gól mezi nohama. Asi jsem nemohl

úplně chápat, co se právě stalo, ale pamatuji si, jak jsem ze stadionu

odcházel v slzách.

Mohl bych být samozřejmě smutný z načasování a dumat nad tím,

jaký bych byl, kdyby mou první vzpomínkou byl světový šampionát

16

v roce 1966, na němž Anglie prožila slavný domácí triumf. Nebo

turnaj v roce 1970 v Mexiku, první barevně vysílaný, který ovládli

brilantní Brazilci. Tyto turnaje jsem si nastudoval až zpětně a po

řád dokola jsem si pouštěl úžasný finálový gól brazilského kapitána

Carlose Alberta. Nejhezčí týmový gól v historii! Ozdobila ho finální

přihrávka Pelého, která šla přesně do kroku Alberta a jež dokonale

vystihuje krásu fotbalu v  jeho jednoduchosti. Z  tohoto turnaje po

chází i fotka, kterou si FIFA sama v roce 2004 vybrala do publikace

o staleté historii světových šampionátů. Vznikla po vítězství Brazílie

nad Anglií 1:0 v základní skupině. Angličan Bobby Moore objímá

Pelého a gratuluje mu. Běloch a černoch, dvě velké fotbalové hvězdy

spojené vzájemným obdivem.

Nikdy jsem však nelitoval, že jsem tyhle turnaje neprožil osobně.

Měli jsme vlastní fotbalovou éru. Vyprávění o triumfu z roku 1966

nás nudilo jako všechny vzpomínky, které nám vyprávěly staršíge

nerace, aby nám ukázaly, že dneska už fotbal není tak skvělý jako

za jejich časů. Všichni jsme věděli, že Anglie nebude hrát namist

rovství světa, a akceptovali jsme to. Pelé navíc ukončil reprezentační

kariéru, a tak se v roce 1974 trápila i Brazílie a moje generace simu

sela počkat až na rok 1982, aby viděla další zázračný brazilský tým.

Turnaj v roce 1974 se tedy objevil v naší televizi a já ho sledoval

jako u vytržení. I když jsem druhého dne ráno měl vstávat doško

ly, žádný večer jsem si ta nádherná představení nedokázal odepřít.

Moje vzpomínky nejsou úplně dokonalé, často si třeba jasněvyba

vuji, jak zápasy sleduji v našem novém domě, což ale není možné,

protože do něj jsme se přestěhovali až v roce 1976. Jasně si všakpa

matuji, jak jsem sledoval historický souboj východního a západní

ho Německa ve skupině. Východ vyhrál 1:0 a já to bral jen jako další

fotbalový zápas, vůbec jsem nevěděl o politickém napětí, kterým

byl tento duel nabitý. Vzpomínám si i  na fantastickou střelu z vo

leje, kterou z  rohu pokutového území vyslal švédský útočník Ralf

Edström, a na to, jak vzápětí ze sítě opadaly kapky dešťové vody,

poté co do ní míč vlétl.

Jako devítiletý kluk jsem byl trochu zvláštně a nevděčněpodráž

děný Cruyffem. Všichni byli celí paf z jeho otočky v utkání proti

Švédsku, ale já moc nechápal, proč je kolem toho takový povyk.

Tehdy už jsem totiž uměl velmi podobný trik — naučil mě ho naza

hradě za domem strýček, který byl o čtrnáct let mladší než otec a v té

17

době stále hrával fotbal v nižší soutěži. Můj trik spočíval v tom, že

jsem položil nohu na míč, udělal stahovačku, otočil se a pokračoval

v běhu. Připadalo mi, že to, co předvedl Cruyff, byl přesně tentozá

kladní trik. Tu fintu, již jsem jako dítě nedokázal docenit, jsem si pak

připomněl až v březnu 2016. To Cruyff v osmašedesáti letech zemřel

na rakovinu plic, dva měsíce po jiné ikoně naší generace a dalším

kuřákovi Davidu Bowiem. Cruyffovu otočku ukazovali všude pořád

dokola a já ji konečně sledoval s obdivem, který si zasloužila.

Byl to opravdu zázračný kousek. Elegantnější, než by si člověk

dokázal představit. A Cruyff ho předvedl v živém televizním vysílání,

které všude po světě sledovaly stovky milionů lidí. Předvedl ho na

největší akci nejpopulárnějšího sportu planety. Evidentně dopředu

věděl, co chce udělat. Svůj úmysl zamaskoval významným nápřa

hem pravou nohou, jako by chtěl centrovat do vápna. Jeho otočka

byla vlastně jen o trochu víc propracovaná než ta, kterou mě naučil

strýček Stephen a jíž jsem motal hlavy kamarádům na hřišti. Dnes

se na ten moment už dívám jinak. Jako dospělý, který celý život

hraje a sleduje fotbal. Dnes už chápu, jak zrádná je představao jed

noduchosti fotbalu a  jak náročné je tuhle hru ovládnout. A  z  této

perspektivy nejvíc oceňuji to, co Cruyff udělal po oné otočce — jak

se okamžitě naplno rozběhl a levačkou přitom precizně kontroloval

míč. Dokonalost jeho pohybu mě pokaždé dostane.

Švédský obránce, oběť Cruyffova brilantně provedenéhofotba

lového kousku, který sice trval jen pár vteřin, ale i o dvaačtyřicet

let později si ho dokola pouštějí lidé po celém světě, poskytl po

Nizozemcově smrti pozoruhodný rozhovor. Jan Olsson tvrdí, že

hned jak Cruyff svou parádu předvedl, bylo mu jasné, že z toho bude

slavný moment. Říká, že tváří v tvář takové genialitě nemohl jako

obránce dělat vůbec nic. A že si od té doby každý den na tu chvíli

vzpomene a je pyšný, že u toho mohl být.

„Po utkání,“ přiznává Olsson, „jsem mu [Cruyffovi] poděkoval

za zápas a pogratuloval. Skončilo to sice 0:0, ale i tak bylo správné

mu pogratulovat.“

Dalším skvělým hráčem toho turnaje a celé té éry byl Beckenbauer.

Byl to ovšem zcela odlišný fotbalista. Stvořil novou fotbalovou roli.

Z  hry středního obránce, libera, vykouzlil způsob, jakým odzadu

ovládal rychlost a  směřování hry celého týmu. Měl neustále hlavu

nahoře, nikdy se nedostal pod tlak, pořád měl kolem sebe místo.

18

Jako by se jen kvůli němu hra vždycky na chvilku zastavila. Už jako

devítiletý jsem se nemohl nabažit pohledu na to, jak vnějším nár

tem své pravačky hladí míč. Bylo to neuvěřitelně precizní. Až zpětně,

v historických záběrech, jsem Beckenbauera viděl hrát namistrov

ství světa 1966, kde Němci prohráli ve finále s Anglií. I to, jak dal

v roce 1970 gól Anglii při výhře západního Německa 3:2. A pořád

mi přijde zvláštní vidět ho v záloze, mladého, jak driblujes balo

nem a pouští se do útočení. V roce 1974 už jeho divoké tmavékudr

liny začínaly mizet. Na ruce měl kapitánskou pásku, hráls obrov

ským klidem a znovu dovedl Německo do finále, ve kterém od první

minuty po faulu na Cruyffa a  penaltě překvapivě vedli Nizozemci.

Z Beckenbauera zcela přirozeně vyzařovala velká autorita. Tehdy se

hrálo o zbrusu novou, trochu lacině působící zlatou trofej, protože

tu starou z dob Julesa Rimeta získali v roce 1970 po třetím vítězství

v řadě natrvalo Brazilci. I když ji Beckenbauer po zápase zvedal nad

hlavu, stále si držel svůj styl. Na tváři úsměv, který v sobě dokonale

spojoval hrdost a skromnost.

Mnoho milovníků fotbalu z mé generace by vám potvrdilo, že fot

bal nás tolik zaujal proto, že jsme se mohli v televizi dívat nautká

ní živě. Kromě zápasů FA Cupu a mezinárodních duelů se v té době

v televizi fotbal nevysílal. Lidé, kteří ho ovládali, se totiž báli, že by

kvůli tomu chodilo na stadiony méně lidí. A peníze ze vstupného

byly pro každý klub důležitější než pakatel, který by za možnostvy

sílat zápasy zaplatily televizní společnosti. A pak přišlo zmiňované

mistrovství světa a najednou jsme na zlatém podnose dostali ten

nejlepší fotbal, jaký kdy svět viděl. S oslňujícími hvězdami, barev

ný a v televizi. Večer co večer. Mého otce v té době už fotbalnezají

mal a měl k němu snad až nepřátelský vztah. Zájem o něj nejevili ani

moji bratři, takže jsem se díval sám. Byl jsem tam jen já a televize.

Společně připraveni nasávat ten velký svět.

Ono mistrovství světa považuji za přelomové. Vzalo totiž naši

lokální lásku k  fotbalu, k  hrdým klubům z  Manchesteru a  jejich

mezi národním úspěchům, a spojilo ji s něčím větším. Ukázalo nám,

že tuhle hru miluje celý svět. Cítili jsme, že jsme součástí něčeho

většího, než co si dokážeme představit. Něčeho, co nás přesahuje.

Kdybyste mě nutili, asi bych musel přiznat, že název FIFA mi už

tehdy zakořenil v hlavě. Byla to značka, která zastřešovala,organi

19

zovala a de facto i vlastnila mistrovství světa. Myslím, že mlhavě

jsem to chápal. Stejně jako jsem rozuměl tomu, že v  Anglii je po

dobným kolosem, přesahujícím hranice sportu, Fotbalová asociace.

Jako devítiletý kluk, který se rozhodl spojit svůj život s fotbalem

a světovými šampionáty, jsem samozřejmě nic netušil o vnitřních

strukturách organizace FIFA. Jejích komisích nebo ambicích lidí,

kteří se ji snaží ovládnout. Nevěděl jsem nic o roli peněz ve fotbale.

Nepřemýšlel jsem nad tím. Byl bych asi docela v šoku, kdyby mině

kdo vysvětlil, že televize musejí FIFA platit za to, aby mohly přinést

fotbal až k nám domů.

Teď FIFA, mezinárodní fotbalovou federaci, sžírají hluboké ko

rupční skandály závratných rozměrů. Je už zcela jasné, že právě

rok 1974 byl rokem převratných změn celé organizace, což je pro

mě osobně zajímavá shoda náhod. Právě tehdy, těsně předzačát

kem mistrovství světa, dokázal brazilský podnikatel João Havelange

kontro verzním způsobem nahradit jednasedmdesátiletéhoAngli

čana, sira Stanleyho Rouse.

Dnes už víme, jak překvapivý a  zásadní vliv na chod politiky

FIFA i dalších sportovních organizací měl šéf firmy Adidas Horst

Dassler. Když se nad tím zamyslíte, je až neuvěřitelné, jakdominant

ní tato značka byla už na šampionátu v roce 1974. A fungovalo to

přesně tak, jak Dassler plánoval. Já a miliony dalších jsme tři pruhy

Adidas začali vnímat jako vyhledávanou značku, která má osobitý

půvab. Neuvědomovali jsme si, že jejich kopačky nosí Beckenbauer,

že Adidas na sobě mají i  Nizozemci. Jen Cruyff měl vlastní smlou

vu s hlavním rivalem Adidasu, firmou Puma, která vznikla poro

zepři v Dasslerově rodině. V zápase mezi východním a západním

Německem dokázal Adidas překonat politické rozdíly. Překonal zeď

mezi represivním komunismem a  osvíceným kapitalismem a  obul

oba týmy do svých kopaček. I fotbalisté Zairu, jediní reprezentanti

rostoucího a neúnavného afrického fotbalu, měli kopačky značky

Adidas.

V roce 1974 jsem byl dítě a jako mnoho dalších jsem pro padl

kouzlu fotbalu a  mistrovství světa, které organizovala a  bezvadně

nám ho servírovala FIFA. Samozřejmě jsem netušil, že volby vedení

a  samotný šampionát roku 1974 jsou předělem. Tehdy se položily

začátky firemní kultury, jež vyvrcholila o  jednačtyřicet let později

v Curychu zatčeními, žalobami a toxickou implozí celé organizace.

20

DRUHÁ KAPITOLA

SMAJLÍK Z FIFA

Přesně o pětatřicet let později, když jsem trochu dospěl a stal seno

vinářem, jsem se ponořil do vyšetřování toho, jak je moderní fotbal

provázaný s penězi. Tehdy jsem se poprvé setkal s americkýmfunk

cionářem FIFA Charlesem „Chuckem“ Blazerem. Bylo to v Perském

zálivu, v Abú Zabí, v létě roku 2009. Sháněl jsem tam materiálo no

vých majitelích mého milovaného klubu z dětství Manchesteru City,

který jsem připravoval pro Guardian. Klub koupil přítel rodiny, jež

vládne Emirátům, šejk Mansour bin Zajd Ál Nahján. Mansourovizá

stupci mi vysvětlili, že abych porozuměl tomuto světu a jeho vztahu

k Citizens, měl bych přijet osobně. Spojené arabské emiráty se v té

době chystaly na pořadatelství mistrovství světa klubů, které hostily

v rámci svých širokosáhlých aktivit ve snaze udělat si reklamu. Na

jednom z největších stadionů v zemi, na němž hraje klub Al Jazira

a který vlastní rovněž Mansour, pro nás byla připravena tisková

konference.

Proto tam byl i Blazer, člen výkonného výboru FIFA, jenž dohlížel

na přípravy klubového mistrovství světa. Rodilý Newyorčan se mezi

těchto čtyřiadvacet lidí, kteří rozhodují i o tom, kdo bude hostitsvě

tové šampionáty, dostal v roce 1996. Jeho vrchol přišel o šest letpoz

ději, když byl jmenován generálním sekretářem. To znamená, že se

stal výkonným šéfem regionální fotbalové organizace CONCACAF —

Fotbalové konfederace Severní a Střední Ameriky a Karibiku. V této

pozici dvacet let důvěrně spolupracoval s Jackem Warnerem,býva

lým profesorem historie z Trinidadu, kterého Blazer v roce 1990pod

pořil při volbě předsedy CONCACAF. Přesně podle plánu těchto dvou

21

mužů pak Warner vedl koalici malých karibských ostrovů. Těchto

třicet jedna států se spojilo a udávalo směr celé CONCACAF, bez

ohledu na zájmy dalších deseti členů, mezi něž patří Spojené státy,

Kanada a Mexiko. V prezidentských volbách FIFA hlasuje všech dvě

stě jedenáct členů federace, a i tam měl tedy Warner, který ovládal

blok CONCACAF, velký vliv.

CONCACAF mohla do výkonného výboru zvolit nebo jmenovat

tři členy, tedy stejně jako Jihoamerická fotbalová konfederace

CONMEBOL. Oceánie, do které patří Nový Zéland a malé pacifické

ostrovy, měla jednoho zástupce. Africká i asijská konfederace měly

ve výkonném výboru po čtyřech lidech. UEFA, reprezentující Evropu,

nejbohatší, nejsilnější a nejstarší větev fotbalu, si díky politikaření

a kompromisům, jež mnoho let formovaly celou FIFA, udržela osm

zástupců. Posledním člověkem čtyřiadvacetičlenného výboru, který

sídlí v centru FIFA v Curychu, přezdívaném „Domov FIFA“, bylprezi

dent Sepp Blatter. Ten vyhrál volby v roce 1998 a 2002, v roce 2006

neměl žádného soupeře.

Jack Warner po roce 2009 proslul jako negativní postava, ale

už dříve byl nechvalně známý svou vznětlivou a tvrdou povahou

i účastí v několika skandálech s obchodováním se vstupenkami. Ten

první se udál v roce 1989, kdy Trinidadu a Tobagu stačilo k jistotě

účasti na světovém šampionátu v roce 1990 získat jediný bodv do

mácím duelu se Spojenými státy. Na stadionu i kolem něj bylostraš

ně přeplněno, což vedlo k  obvinění Warnera, tehdy šéfa asociace

Trinidadu a Tobaga, že pokoutně vytiskl a prodal patnáct tisícvstu

penek. Soudní verdikt se tehdy na veřejnost nedostal. Každopádně

USA zápas vyhrály 1:0 a na mistrovství světa postoupily namístozdr

cených domácích. V roce 2006 byl Warner shledán vinným v rámci

vnitřního vyšetřování FIFA, které provedli konzultanti firmy Ernst

& Young. Šlo o lístky na mistrovství světa v Německu pořádané ve

stejném roce. Ty se přes Warnerova syna dostaly až do nabídkyces

tovní kanceláře Simpaul, již vlastnila Warnerova rodina a která je

prodávala za prémiové, výrazně vyšší ceny. To je v rozporu s pravidly

FIFA. Disciplinární komise Warnera pokárala, další trest mu všakne

udělila, protože se nepodařilo prokázat, že by o přeprodejivstupe

nek věděl. Warner po skončení kauzy prohlásil, že se „ospravedlnil“.

O tom, že by se nějakých prohřešků dopouštěl i Blazer, se tehdy

nevědělo. Naopak byl stále neoddiskutovatelným vládcem fotbalového

22

vesmíru, známý svým nestydatě velikým tělem, otevřenou povahou

i bohatým společenským životem, který ventiloval na svém blogu,

pyšně nazvaném Cestování s Chuckem Blazerem a přáteli. Hnedv úvo

du blogu hrdě umístil obrázek postaršího Nelsona Mandely v le

tadle a s dekou na klíně, který je pravděpodobně myšlen jakoje

den z oněch Blazerových přátel. Fotka byla pořízena, když Mandela

v roce 2004 na přání Jacka Warnera podnikl dlouhou a náročnou

cestu z  Jižní Afriky do Trinidadu. Jihoafričané se tehdy snažili

u Warnera prosadit, aby jim jeho klika pomohla k pořádánísvěto

vého šampionátu v roce 2010. Blazer a jeho přítelkyně Mary Lynn

Blanksová se na fotce dívají do objektivu, usmívají se a jejich výraz

jako by říkal: „Podívejte se na nás, sedíme v soukromém letadles ži

jící legendou Nelsonem Mandelou.“

Když jsem do Abú Zabí přijel, byl srpen a panovala neskutečná

vedra. Ve stínu bylo přes čtyřicet stupňů a kvůliosmdesátiprocent

ní vlhkosti jste během okamžiku propotili triko. Místní obyvatelé,

pravidelní návštěvníci Emirátů i obchodníci z jiných zemí, kteří tam

dlouhodobě žijí, jsou zvyklí trávit celý život v klimatizovanýchbudo

vách a cestovat pouze v klimatizovaných autech. Jakmile jsem vyšel

ven, kvůli horku a vlhkosti vzduchu se mi okamžitě zamlžily brýle.

Bylo to tedy zcela opačně než doma, kde se mi totéž děje připřícho

du zvenku do budovy. Mansourovi lidé mi ukázali několik projektů,

které se v zemi stavějí na přání šejka Zajda, Mansourova otce. Ten

chtěl ekonomiku státu zbavit závislosti na ropě a toužil si upevnit

moc investicemi do sportu a kultury. Vzali mě na závodní okruh

Yas Marina, abych si prohlédl trať pro formuli 1, kterou tu za velké

peníze vybudovali kvůli Velké ceně Abú Zabí. Ukázali mi atrakce od

Ferrari, jež s tratí sousedí, předvedli mi Stadion šejka Zajdaa vyprá

věli o bohatství a plánech Spojených arabských emirátů. Stejně jako

všichni návštěvníci jsem si všiml, že jediní lidé na ulicích jsou indičtí,

pákistánští anebo bangladéšští dělníci, kteří se v neprodyšnémpra

covním oblečení a těžkých botách plahočí při stavbě místníchmrako

drapů, obchodních center a hotelů. Věděl jsem o kampaníchlidsko

právních organizací Human Rights Watch a Amnesty International,

jež upozorňovaly na nízké platy, bídné životní podmínkya nedo

statek pracovních práv, a našel jsem několik dělníků, kteří o tom

se mnou mluvili. Neměli se nejhůř, jejich platy sice byly skromné

a bydleli ve společné ubytovně, ale říkali, že ostatní jsou na tom hůř.

23

Jejich největším trápením bylo několikaměsíční odloučení od rodin.

Mnozí z nich nechali doma miminka nebo děti, jejichž obrázky mi

ukazovali. Poté co výkonný výbor většinou čtrnácti hlasů rozhodl

a 2. prosince 2010 oznámil šokující verdikt o umístění mistrovství

světa 2022 v rivalském emirátu v Perském zálivu, Kataru, mnohokrát

jsem si na ty dělníky vzpomněl. Říkal jsem si, jestli si lidé z FIFAbě

hem svých návštěv — v limuzínách s řidiči, červenými kobercia tma

vými okny — vůbec všimli, kolik přistěhovalců tam pracuje.

Blazera jsem poprvé viděl v  hotelu Emirates Palace, přepycho

vém zámku, který podle dubajského tisku stál přes tři miliardydo

larů a byl tak druhým nejdražším hotelem planety. Široké a dlou

hé chodby z recepce k pokoji, v němž Blazer hostil své návštěvy,

byly dlážděné mramorem. Kopule na střeše zdobilo zlato. Rodina

Ál Nahjánů používala hotel částečně jako své sídlo a zčásti coby

místo, ze kterého se řídil celý stát. Obchodníci z různých zemí svižně

procházeli hotelem na cestě za byznysem, zatímco muži z Emirátů

často tiše seděli na recepci v tradičních oblecích dišdaš a šátcích.

V rukou mnuli korálky a povídali si.

Blazer svým chováním tuto scénu nabourával. Vypadalo to, jako

kdyby hotel patřil jemu, a ne rodině Ál Nahjánů. Byl to mohutný

muž s šedivými vlasy a rudým obličejem, schovaným do hustého

bílého vousu, někdo by snad mohl říct, že vypadal jako Santa Claus.

A opravdu působil jako dystopická verze amerického Ježíška.Kaž

dého musela nevyhnutelně zaujmout jeho obrovská nadváha. Byl tak

abnormálně obézní, že člověku chvíli trvalo, než si na to oči zvykly.

Jeho tloušťka mu už nedovolovala ani bez námahy chodit. Takže se

vozil na elektrickém skútru, který řídil bezstarostně jako autíčko na

pouti. Vesele se v něm vznášel po mramorových chodbách hotelu

Emirates Palace. Trapně se však necítil. Neustále kolem něj běhali

pomocníci a  zaměstnanci FIFA, na které štěkal rozkazy, jako kari

katura zlého šéfa z nějakého komiksového filmu.

Rád bych to popsal jinými slovy, ale nejde to. Lidé se prostě

Blazerovi ukláněli a snažili se mu vlichotit do přízně. A nebylo

to kvůli tomu, že mladí fotbaloví úředníci z FIFA a Abú Zabí cítili

k Blazerově osobnosti přirozenou náklonnost. To vůbec ne. Oni

jen ke všemu přistupovali velmi profesionálně, snažili se připravit

na organizaci dalšího velkého turnaje ve své zemi. Jejichposluš

nost a respekt k Blazerovi existovaly prostě proto, že to jeho pozice

24

vyžadovala. Byl jedním z hlavounů FIFA, jím vedený výkonný výbor

přidělil šampionát této zemi. A teď, když tu byl osobně, se všichni

chtěli předvést. Jeho pozice ho předurčovala k tomu, aby byl bez

váhání ubytován v tak luxusním hotelu, jako je Emirates Palace, ve

kterém obvykle bydlí prezidenti a princové. Už na letišti na nějče

kala limuzína a po celou dobu svého pobytu nevystrčil patyz klima

tizovaných prostor. Jeden z lidí, jejichž prací bylo vytvořit pozitivní

obraz činnosti FIFA a jejích zaměstnanců, se nechal slyšet, že Blazer

byl fotbalový fanatik, který byl zvyklý velmi tvrdě pracovat. To jenej

spíš pravda. Ten člověk dokonce naznačil, že za Blazerovouhmot

ností je možná nějaká choroba, a nikoli nezřízený přístup k bufetové

stravě. Pouze jeden člen jeho doprovodu nevydržel mlčet a promluvil

o tom, že císař je ve skutečnosti nahý. Jen tak na půl úst zamumlal,

že Blazer byl hodně zvláštní volbou pro veřejnou propagacinejpo

pulárnějšího světového sportu.

Ve své předchozí práci jsem se rýpal hlavně v anglickém fotbale.

Zabýval jsem se majiteli ligových klubů, kteří bývali dříve nazýváni

„správci“. Sledoval jsem, jak si rozdělují obrovské zisky svých týmů

a jak málo je to anglická Fotbalová asociace schopná omezit. Pátrání

mě dovedlo k odhalení a pochopení samotných základů moderního

fotbalu. A také toho, že současní majitelé klubů opravdu pracují

s enormními zisky, i když to Fotbalová asociace dlouho nechtěla

přiznat. Šéfové anglického fotbalu se od začátku snažili najít způ

sob, jak i do moderního fotbalu zabudovat původní vzletné hodnoty

tohoto sportu. Jenže pak i Fotbalovou asociaci pohltila moderní éra

velkých peněz a ztratila svou roli organizačního vůdce.

Zjistil jsem, že kořeny toho moderního, uhlazeného a globálního

sportu jsou v drsných starých lidových hrách anglických vesničanů.

Ti ve středověku doslova bojovali o to, aby dostali míč do „branky“,

která byla na soupeřově území klidně na míle daleko. Některéz těch

to bahnitých, tvrdých a pro všechny zúčastněné zničujících obyčejů

přežily dodnes. Nejslavnější jsou Shrove Tuesday (Masopustní úterý)

a Ash Wednesday (Popeleční středa), během nichž se konají potyč

ky mezi „Horňáky“ a „Dolňáky“ v Ashbournu v hrabství Derbyshire.

Souboje se tam odehrávají na polích, v řekách i v ulicích města. Frá -

ze „lokální derby“, která popisuje velkou rivalitu mezi geograficky

blízkými kluby, zase pochází ze starých dob a bitev mezi All Saints

a St. Peter’s ve městě Derby.

25

Tyto bitvy se ve čtyřicátých letech devatenáctého století postupně

přetvořily v lépe měřitelné zkoušky fyzické zdatnosti a dovedností.

V těch letech se anglická společnost civilizovala. Lidé začali své děti

posílat do placených soukromých škol a zároveň byli farmářia dal

ší vesničané nahnáni do dolů, mlýnů a továren v nově vznikajících

industriálních městech. Školáci odtud pak odcházeli na univerzity,

za prací nebo do armády a dál chtěli hrát svou oblíbenou hru. Tehdy

vznikaly první kluby.

Jenže každá škola měla svá vlastní pravidla. Proto se 26. října

1863 sešli zástupci dvanácti klubů ve Freemasonově taverněv Lin

coln’s Inn v Londýně. Shodli se tam na jednotné úpravě pravidel

a na vzniku toho, co pojmenovali Fotbalová asociace. Ony kluby

tvořili především čerství absolventi škol a  vojenští oficíři, kteří si

ve viktoriánském Londýně a jeho okolí užívali chvíle volna. Jména

těch týmů se navždy zapsala do historie sportu, jenž se postupně

stal tím nejpopulárnějším na světě. Byly to Barnes, War Office club,

Crusaders, Forest (Leytonstone), No Names (Kilburn), CrystalPa

lace, Blackheath, Kensington School, Percival House (Blackheath),

Surbiton, Blackheath Proprietary School a Charterhouse — jediný

zástupce veřejného školství na tomto setkání.

Zástupce klubu Blackheath z jednání odešel, protože ostatní

týmy se rozhodly vyřadit z pravidel „hacking“, kopání soupeře do

holení. Klub z jižního Londýna, který dodnes existuje, chtělbudouc

nost pravidel stavět spíš na bázi ragby. První fotbalové utkání podle

nových pravidel se hrálo v sobotu 19. prosince 1863. Dodnesfun

gující kluby z londýnského předměstí Barnes a Richmond se tehdy

rozešly bezbrankovou remízou.

„Byl to hodně temperamentní zápas,“ píše se v Historii Fotbalové

asociace, kterou sepsal zasloužilý novinář a rozhlasový komentátor

BBC Bryon Butler. Dál cituje dobové reportáže, že „pravidla byla tak

prostá a pro diváky snadno pochopitelná, že těžko mohl vzniknout

důvod k jakékoli rozepři“.

Fotbal se díky žákům veřejných škol postupně rozšířil i nase

ver a do drsných, hlučných a pochmurných industriálních měst. Ti

pro něj nadchli místní muže a tím zvyšovali počet hráčů. Jakpo

pularita a význam hry rostly, začali jeho tělesné a morální výhody

vnímat také církve i osvícení podnikatelé, kteří si začali zakládat

vlastní týmy. Právě proto vznikly některé nejslavnější anglické kluby,

26

které dnes hrají v Premier League — jako prostředek k hledánídu

chovního klidu a  zvýšení návštěvnosti kostelů ve městech plných

alkoholiků. V současnosti tyto týmy často vlastní finanční magnáti

bez jakéhokoli předchozího vztahu ke klubu. Arsenal, Manchester

United a  West Ham United vznikly v  oblastech těžkého průmyslu.

Tottenham Hotspur byl školní klub, jehož zakladatelé se poprvése

šli pod pouliční lampou na Tottenham High Road. Fotbalová vášeň

uchvátila i významné množství církevních klubů a i z nich se stalyvá

žené a profesionální týmy. Mezi takové patří Everton (St. Domingo

Church v  Liverpoolu), Aston Villa (Villa Cross Wesleyan Chapel

v Birminghamu), Southampton (St. Mary’s) a Bolton Wanderers

(Christ Church). I klub, kterému jsem během dětství tolik fandil,za

čínal jako církevní tým kostela svatého Marka v Gortonu,v zapácha

jící východní části prvního industriálního města světa Manchesteru.

V úplných začátcích se fotbalu podařilo přilákat velký zájem

veřejnosti. Vysvětluji si to tak, že u  lidí v  dolech, mlýnech a továr

nách ještě přežívaly nostalgické vzpomínky na drsné vesnické zá

pasy, a  proto nová hra táhla davy, které se scházely a  sledovaly ji.

Fotbalová asociace v roce 1871 ustavila pohárový turnaj, první na

světě, jejž po úvodních jedenáct let vyhrávala mužstva složenáz aris

tokratů. Až v roce 1882 porazil Blackburn Olympic, mužstvoz drs

ného města bavlny v hrabství Lancashire, soupeře Old Etonians 2:1.

Od té doby už navždy fotbalu vládly kluby podporované pracující

třídou na úkor amatérských aristokratů.

Soupeření mezi tvrdými a ambiciózními kluby ze severua stře

du Anglie vedlo k  tomu, že dobří hráči začali dostávat výplaty.

Fotbalová asociace to nejdřív zakazovala jako něco, co je v rozporu

s  původním duchem hry. Nakonec se ovšem asociace v  roce 1885,

pod tlakem klubů, které vyhrožovaly odtržením, s profesionalis

mem smířila. Zároveň se však snažila kluby ochránit přednapros

tou komercionalizací.

Když v roce 1904 vznikla spojením sedmi evropskýchfotbalo

vých asociací FIFA, anglická Fotbalová asociace se nepřipojila. Po -

třebovala ještě další dva roky rozmýšlení. Nový světový fotbalový

orgán načrtl jasnou hranici mezi fotbal a čistě komerční zábavu.

V roce 1906 bylo na kongresu v Bernu, kdy už byla členem i anglická

asociace, stanoveno sedm základních pravidel. Jedním z nich bylo,

že mezinárodní zápasy se mohou hrát pouze mezi týmyreprezen

27

tujícími národní asociace. Asociace musely odsouhlasit případný

zápas mezi kluby z různých zemí a nikdo nesměl pořádat zápasy

pro vlastní prospěch.

Fotbalová liga v Anglii, první svého druhu na světě, vznikla v roce

1888. Založena byla v hotelu Royal v Manchesteru, mnohemhonos

nějším místě, než kde o pětadvacet let dřív vznikla první pravidla.

Na to, že šlo o soutěž, jež později inspirovala vznik podobných lig

po celém světě a dosáhla velké slávy, mělo její založení poměrně

jednoduchý důvod. Kluby, které už teď musely platit svým hráčům

výplaty a starat se o fanoušky, potřebovaly mít jistotu pravidelných

zápasů. Těmi dvanácti kluby, šesti ze severu a šesti z centrální části

Anglie, jež ve své historii budou mít už navždy napsáno, že bylyza

kládajícími členy Fotbalové ligy, jsou Accrington, Aston Villa (jejíž

předseda William McGregor, zapálený a oddaný křesťan, byliniciá

torem ligového projektu), Blackburn Rovers, Bolton Wanderers,

Burnley, Derby County, Everton, Notts County, Preston North End,

Stoke City, West Bromwich Albion a Wolverhampton Wanderers. Na

prvním setkání v Manchesteru se zástupci klubů dohodli, žemuž

stva z měst nalákají větší množství diváků, a tím pádem vydělají víc

peněz než týmy z menších obcí. Také se shodli, že aby podpořili

vzájemnou konkurenceschopnost, budou se dělit o peníze zevstup

ného. To byl pro ně tehdy jediný zisk. Dělením chtěli zajistit, aby si

větší kluby nemohly nechávat víc peněz, platit si lepší hráčea do

minovat. Férové dělení peněz je tak jedním ze základních principů,

které v sobě fotbal má od svého vzniku.

Klíčovým zjištěním pro mě bylo, že viktoriánští gentlemaniz Fot

balové asociace se snažili zamezit tomu, aby jednotlivci těžiliz ne

žádoucí komercionalizace původně průmyslových klubů. Asociace

dovolila zakladatelům klubů, aby vydělávali peníze a chránili se tak

před zadlužením při placení hráčských platů a budování hřišť,zá

roveň však zavedla pravidla, která akcionářům bránila vydělávat

peníze pro sebe. Tato hranice mezi obchodem a fotbalem nebyla

dokonalá, možná byla příliš amatérská. Ale důraz na čistěsportov

ní stránku fotbalu byl základním kamenem Fotbalové ligy a jejího

památného vzestupu v průběhu dvacátého století. Po první světové

válce se liga rozrostla do čtyř divizí, ve kterých hrálo dvaadevade

sát klubů z Anglie a Walesu. V roce 1988 oslavila liga úžasné stoleté

výročí.

28

Velké kluby se nakonec od tohoto spravedlivého dělení zisků

a  dalších základních sportovních principů odtrhly kvůli penězům.

Zejména těm za televizní práva, jejichž cena v osmdesátých letech

výrazně vzrostla. Kluby nejvyšší soutěže se osamostatnily v roce

1992 a vytvořily Premier League. Nově se tak nemusely dělit o zisky

z televizí se zbytkem anglického fotbalu. Malá skupina lidí v čele

Fotbalové asociace se navzájem bůhvíjak přesvědčila, že kdyžpodpo

ří vznik nové soutěže, stanou se nejvýznamnějším hráčemanglické

ho fotbalu. A zároveň zasadí úder Fotbalové lize, kterou vnímali jako

svého rivala. Asociace majitelům klubů dovolila vytvořit i holdingové

společnosti, aby mohli obejít původní pravidla. Ta je brzdila ve výši

zisku, který směli z klubu vytěžit. A když se pak v lize začaly točit

velké peníze a sláva Premier League rostla, majitelé klubů vydělávali

jmění na jejich prodeji.

Šejk Mansour, princ, jehož bohatství pochází z ropy, po roce

2000 viděl, jak zaoceánští investoři skupují kluby z Premier League

a platí jejich britským akcionářům desítky nebo stovky milionů li

ber. Tehdy začal zvažovat, že si také některý koupí. Když seobje

vila šance koupit Manchester City, rozhodl se, že to je ono. Klub

s historií, z velkého města, se spoustou věrných fanoušků a novým

stadionem postaveným v roce 2002 pro Hry Commonwealthu a po

nich upraveným pro City. Nemusel tak řešit problémy se starýmsta

dionem, který potřebuje opravy, jako třeba v Tottenhamu. Přechod

Manchesteru do rukou majitelů z Abú Zabí způsobil, že síly, které

útočily na moderní anglický fotbal, se dostaly na úplně novouúro

veň. V Mansourovi se spojuje vzdělanost a extrémní bohatství států

Perského zálivu. V Kataru navíc chybí volená vláda a vládnoucídy

nastie, rodina Ál Nahjánů, je u moci už od osmnáctého století. Země

Perského zálivu postupovaly chytře. Jejich novodobí panovníci se

shodli na strategiích, díky kterým se mohly rozvíjet rapidní rychlostí.

Zároveň hledí i do budoucnosti, až jednou dojdou ropa a plyn, díky

kterým mají svá pohádková bohatství. Zásadní součástí jejich plánů

se stal program „měkká síla“. Ten se zaobírá kulturou, sportema mé

dii a snaží se v západním světě vybudovat pro země pozicirespekto

vaného ekonomického partnera, o němž se mluví s úctou. V Kataru,

sousedním státu Abú Zabí a  tradičním náboženském i  politickém

rivalovi, vedla tato strategie ke kandidatuře na pořádání mistrovství

světa ve fotbale v roce 2022. Ta původně vypadala jako grandiózní

29

přecenění vlastních schopností. Jenže byla úspěšná. A právě zisk

volebních hlasů byl katalyzátorem, který podle mnoha lidí včetně

Seppa Blattera urychlil odhalení situace ve FIFA. Zdálo se totiž, že

jediným důvodem takové volby mohly být peníze.

Budovatelské plány v Abú Zabí byly fenomenální, ale zároveň

trpě livější a výrazně dlouhodobější než v případě Kataru. Šejk Zajd

bin Sultán Ál Nahján, Mansourův otec, byl uctíván coby vizionář.

Vlády se ujal v roce 1966 a spustil proces přeměny státuv moder

ní zemi. Katarský emír dlouho nepřicházel s podobným plánem

jako rivalové ve Spojených arabských emirátech, až v roce 1995se

bral Hamád ibn Chalífa Al Sání nenásilným převratem vládu svému

konzervativnímu otci. Hamád věřil, že může rychle dohnat rozvoj,

kterého dosáhly Emiráty. V Abú Zabí mezitím postavili moderní

domy, hotely, kanceláře a obchody a později začali i s posilováním

měkké síly. Zakoupili práva na pobočky prestižních jmen, jako

Louvre nebo Guggenheim, a postavili i závodní okruh pro formuli 1.

Ve snaze rozšiřovat svůj vliv zvažovali i kandidaturu na pořádání

mistrovství světa ve fotbale. Nakonec ji však zavrhli. Kandidatura

by totiž vyžadovala postavit hned několik fotbalových stadionů,

což by v maličké zemi bylo poněkud zvláštní. Přesně k tomu sena

konec upsal Katar. V Abú Zabí místo toho kandidovali napořadatel

ství mistrovství světa klubů pro roky 2009 a 2010, tedy turnaje, ve

kterém se utkávají kluboví šampioni šesti konfederací sdružených

pod FIFA. I tato akce dostane zemi do televizí po celém světěa na

láká do ní fanoušky. Dozvěděl jsem se, že Abú Zabí muselo FIFA

zaplatit za právo hostit tento turnaj, pak financovat samotný turnaj

a jako součást balíčku ještě hostit Chucka Blazera způsobem, na

jaký byl zvyklý.

V  Emirates Palace jsem měl možnost s  ním krátce mluvit. Pro

příběh, kterému jsem se tehdy snažil porozumět, byl nepodstatný.

Přesto jsem s ním udělal rozhovor, spíš jen pro formu a zezdvoři

losti. Když už tam byl... Co si vzpomínám, Blazer nepřijel na svém

vozítku za mnou. V domluvený čas, po jeho tiskové konferenci, mě

odvedli na místo, kde seděl na svém skútru. Byl radostný, velmihla

sitý a optimistický, co se týče vyhlídek na turnaj, který se Abú Zabí

pro FIFA chystalo hostit. Bude to mít skvělé pokrytí, vysílat se bude

ve více než dvou set zemích, tvrdil tehdy Blazer.

„Naši sponzoři se budou na turnaji také podílet,“ říkal.

30

Zeptal jsem se ho, kolik to všechno bude stát samotnou zemi,kte

rá do sportovních akvizic, jako jsou turnaje FIFA nebo Manchester

City, cpe miliardy. A jestli znamená pořádání podobného turnaje

velkou finanční ztrátu. Blazer přiznal, že ano. Ale že Abú Zabí to

za to stojí:

„Rozpočty a zisky jsou jasná věc. Ale jakým způsobem je počítáte

a jak rozdělíte náklady mezi vlády a sponzory, to jasné není. Navíc

je to investice, kterou dělají pro veřejné blaho. Po turnaji budou mít

k dispozici tréninková centra a dopravní infrastrukturu. Vyškolené

lidi, které pak budou moct využít při dalších sportovních akcích. Kde

jinde seženete tak dokonalou laboratoř, jako je tato? Neměl byste

o tom tedy uvažovat v mantinelech zisků a ztrát — jsou to prostěin

vestice. Všichni jsou z turnaje nadšení, takže to přece nejde nazvat

ztrátou.“

Chtěl jsem, aby mi řekl něco o sobě, a on dychtivě a trochuvy

chloubačně vyprávěl, že je generálním sekretářem CONCACAF už

devatenáct let, což je pozoruhodně dlouhá doba, a třináct rokůčle

nem výkonného výboru FIFA. S velkým uspokojením zmínil, žeprá

vě uspořádali Zlatý pohár CONCACAF, na jehož finále, ve kterém

Mexiko na stadionu Giants v New Jersey porazilo USA 5:0, dorazilo

osmdesát tisíc diváků. Připomněl, že se právě rozjíždí Liga mistrů

CONCACAF a že všechno jde jako na drátkách.

Zajímalo mě, odkud Blazer pochází, co dělal předtím, nežna

stoupil svou evidentně úspěšnou cestu v CONCACAF a FIFA. Zeptal

se mě, jestli znám smajlíka, žluté logo z šedesátých let. Okamžitě

jsem přikývl. Když jsem vyrůstal, byl ten obličej všude. Měl jsem ho

spojený s tetou Sharon a strýčkem Alanem, kteří v šedesátýchle

tech dospívali a jejich dům byl ještě o deset let později plný zábavy,

elpíček a frisbee se smajlíkem.

„Smajlíky jsem vyráběl já,“ prozradil mi Blazer.

Měl jsem pocit, že se mnou mluvil přímo o tom, jak navrhl

a vlastní autorská práva na smajlíka, ale podle mých poznámek

z onoho rozhovoru v Abú Zabí ve svých tvrzeních tak dalekoneza

šel. Zapsal jsem si, že mi jen vyprávěl, jak je vyráběl. Mezi lety 1968

a 1972 vlastnil továrnu na výrobu odznaků se smajlíky. Tvrdil, že na

této celosvětové mánii vydělal jmění, továrnu prodal a měl dostpe

něz na to, aby v sedmadvaceti odešel do důchodu. Jeho talent se však

projevoval už dříve. Vysokou školu dokončil v pouhých devatenácti

31

letech. Pak se vrhl na podnikání a už ve dvaceti s velkým ziskem

prodal svou první firmu.

Blazer vyprávěl svůj závratný příběh a mě jím úplně ohromil.

Vyprávění ukazovalo na jeho intelekt a na to, jak je zámožný. Navíc

své jmění vydělal na tak stylové a  celosvětově známé věci, jako je

smajlík. Zároveň to vysvětlovalo, jak je možné, že je tady a veškerý

svůj čas věnuje fotbalu. Tehdy se totiž ještě veřejně netušilo, žefot

baloví baroni jako on vydělávají vedením tohoto sportu obrovsképe

níze. Ten rozložitý a veselý chlapík byl podle svých slov ztělesněním

amerického snu. A fotbal mohl být šťastný, že ho má.

Až po letech jsem zjistil, a překvapivě mě to trochu rozčílilo, že

svou historku o smajlících sice vyprávěl každému, ale ve skutečnosti

to bylo jen krytí. Pravdu jsem se dozvěděl z knihy American Huckster

(Americký podomní obchodník), kterou o  Blazerovi napsaly novi

nářky z Daily News Mary Papenfussová a Teri Thompsonová. Vyšla

v roce 2014 a zbořila Blazerovu pohádku. Odhalila, že se ve vedení

CONCACAF ve velkém vyhýbal placení daní, dopouštěl se podvodů

a praní špinavých peněz. Tento muž se přitom v roce 2011 dohodl

s FBI a nosil nahrávací zařízení ve snaze odhalit zločiny některých

svých kolegů z  FIFA. Kniha také přinesla informaci, že v  mládí si

Blazer vydělával jako podvodníček v newyorském Queensu. Lidem

tam vyprávěl, že vymyslel odznak se smajlíkem. Ve skutečnosti ho

však navrhl grafický umělec Harvey Ball a jeho prodej na plakátech,

hrnečcích a tisících dalších produktů včetně odznaků zorganizovali

bratři Bernard a Murray Spainovi z Filadelfie. Blazer, a tady sepří

běh, který o sobě vyprávěl, blíží pravdě, měl se Spainovými smlouvu

na výrobu odznaků a vedl továrnu v Queensu. V knize se však píše

o tom, jak Blazer bratry Spainovy podvedl. Místo aby odznaky podle

smlouvy exkluzivně dodal právě dvojici sourozenců, přeprodával je

tajně dalším distributorům, kteří ovšem na jejich následný prodej

neměli licenci.

Snadno jsem našel dceru jednoho z bratrů, Danu Spainovou, jež

se nedávno chtěla ucházet o post starostky Filadelfie. Přes ni jsem se

pak dostal k jejímu otci Bernardovi a ten mi vyprávěl, jak cobysyno

vé ruských imigrantů otevřeli s bratrem Murraym v roce 1959 první

obchůdek. Museli si na něj půjčit a prodávali v něm dárkovépředmě

ty a různé žertovné drobnosti. Řekl mi, že využili popkulturní vlny,

kterou spustila Campbellova polévka od Andyho Warhola. Američtí

32

studenti tehdy podlehli mánii po dopravních značkách. „Naše motto

bylo: proč by je kradli z ulice, když je můžeme prodávat?“ Od těch

chvil bratři Spainové budovali svůj byznys. V roce 2000 pak řetězec

Dollar Tree, který čítal sto jedna poboček, prodali za tři sta milionů

dolarů firmě Nasdaq.

„My jsme pravý americký sen,“ řekl Bernard, „a nikoli Chuck.“

Když se ho ptám na smajlíky, vysvětluje mi, že v jednu chvíli už

museli rozšířit škálu produktů, na které půjde tento design použít.

Aby co nejvíc vytěžili vlnu popularity, dokud potrvá. „Potřebovali

jsme někoho, kdo to mohl produkovat ve velkém. Někdo námdo

poručil firmu v newyorském Queensu. S bratrem jsme se vydali

na schůzku s Chuckem Blazerem. Myslím, že přímo on továrnune

vlastnil, patřila strýci jeho manželky a on ji jen řídil. Nemělpro

blém přijmout naši objednávku a my jsme mu platili tři centy zaje

den odznáček, který jsme pak sami prodávali za deset centů. Začali

jsme přijímat objednávky z celého světa. Pak nám ale jeden z našich

řidičů řekl, že si všiml, jak se z továrny pokoutně odvážejíodzna

ky dalším odběratelům. Došlo nám, že Blazer buď vyrábí odznaky

navíc a ty sám prodává, anebo krade z našich objednávek. Stěžovali

jsme si — kde jsou, kurva, naše odznaky? Ale on měl pořád nějaké

výmluvy. Nežalovali jsme ho. Jsme prostě obchodníci a nikdy jsme

žádného obchodního partnera nežalovali. Neměli jsme na podobné

spory povahu.“

Nečekal jsem, jak velkou osobní urážkou pro Spainovy budezjiš

tění, že Blazer vydává jejich produkt za svůj skvělý úspěch.

„Nic dobrého si o něm nemyslíme. Je to zloděj a podvodník,špat

ný člověk. A pokud jediné, co umí, je ukrást něčí nápad...“ sakroval

Spain, zatímco jeho manželka častovala Chucka dalšími nadávkami.

Spain mi také prozradil, že on a jeho bratr, kteří vlastnili licenci na

smajlíky a udělali z nich vlastní miniprůmysl, si nedokázali vydělat

tolik, aby po skončení smajlíkové mánie už nemuseli pracovat. A že

tedy není možné, aby se něco takového povedlo Blazerovi pouhým

prodejem továrny, která mu navíc podle bratrů ani nepatřila.

Když se Spain dozvěděl, že Blazera smetl pád mocných v orga

nizaci FIFA, řekl, že po těch letech to ho ani jeho manželkunepře

kvapuje.

„Jakmile jsem se o tom doslechl, hned jsem si pomyslel, že musí

být až po krk namočený do lumpáren.“

33

Dnes při pohledu zpět vidím, že to léto, kdy jsem v hoteluEmi

rates Palace v Abú Zabí potkal Chucka Blazera, bylo vrcholem jeho

kariéry. Vrcholem, po němž následoval pád mnoha mužů, kteří

dlouhá desetiletí vládli fotbalovému impériu. Pád celé FIFA Seppa

Blattera. V té době ještě vydělávali jmění a celé země jimmuse

ly skládat sliby věrnosti. Chystali se uspořádat mistrovství světa

v Jižní Africe, které mělo být poctou lidskosti a hrdinství Nelsona

Mandely a také cestou, jak změnit image celé Afriky. Blatterůvvze

stup z chlapce z venkovského švýcarského kantonu Valais v Alpách

byl stále natolik respektovaný, že prezident FIFA ještě pomýšlel na

zisk Nobelovy ceny za mír. Bylo to ještě předtím, než výkonný výbor

celý svět zaskočil přidělením šampionátů Rusku a Kataru. Dříve než

Mohamed bin Hammám v roce 2011 vstoupil do boje s Blatterem

o prezidentství FIFA a některé z nejvlivnějších postav fotbalu se

destruktivně postavily proti sobě. FBI v té době teprve začínala své

vyšetřování a zdaleka netušila, že by celá FIFA, samotná světová

fotbalová federace, mohla být zločineckou organizací postavenou

na vydírání. Ještě dlouho chybělo do chvíle, kdy měl Chuck Blazer

při pobytech mezi hodnostáři na olympijských hrách v roce 2012 na

sobě nahrávací zařízení. Připevněné ho musel mít ke své klíčence,

byl totiž příliš obézní na to, aby se dal drát vést kolem břicha pod

oblečením, jak to bývá obvyklé.

Tehdy byl Blazer ještě spokojeným fotbalovým baronem, který

si mohl vesele razit cestu sedmihvězdičkovým hotelem v Perském

zálivu na svém elektrickém skútru. Všude měl dveře otevřené, každé

jeho přání bylo splněno. A světu mohl bezstarostně tvrdit, že právě

jemu vděčíme za smajlíka.

34

TŘETÍ KAPITOLA

1904: „ČISTÝ SPORT“

Když přemýšlíme nad novodobým úpadkem FIFA, nad šokujícímiza

tčeními a obviněními devíti významných postav organizace v květnu

2015 v Curychu, jen pár dní před znovukorunovací Seppa Blattera

coby prezidenta, a nad Chuckem Blazerem a dalšími lidmi, kteří

se přiznali k  obrovským podvodům, je přirozené ohlédnout se za

otci zakladateli celé FIFA. Kvůli současné situaci se nejspíš otáčejí

v hrobech. Stejně jako



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist