načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

P. S. Stále Tě miluju - Jenny Hanová

  > > > P. S. Stále Tě miluju  

Elektronická kniha: P. S. Stále Tě miluju
Autor:

Lara Jean nečekala, že se doopravdy zamiluje do Petera. Vždyť jen předstírali, že spolu chodí. Ale v jednu chvíli oba předstírat přestali a najednou je Lara Jean zmatenější než kdy ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  130
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 297
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Romana Bičíková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4127-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Lara Jean nečekala, že se doopravdy zamiluje do Petera. Vždyť jen předstírali, že spolu chodí. Ale v jednu chvíli oba předstírat přestali a najednou je Lara Jean zmatenější než kdy dřív a neví co dělat. A pak se do jejího života vrátí jeden kluk, co se jí dříve líbil, a spolu s ním i pocity, které k němu cítila. Je možné, aby byla holka zamilovaná do dvou kluků najednou?
Půvabné pokračování knihy Všem klukům, které jsem milovala ukazuje, že láska není nikdy jednoduchá, ale že možná to ji činí tak úžasnou.

Zařazeno v kategoriích
Jenny Hanová - další tituly autora:
Bez tebe to není léto Bez tebe to není léto
Hanová, Jenny
Cena: 168 Kč
Léto, kdy jsem zkrásněla Léto, kdy jsem zkrásněla
Hanová, Jenny
Cena: 140 Kč
Všem klukům, které jsem milovala Všem klukům, které jsem milovala
Hanová, Jenny
Cena: 228 Kč
P. S. Stále Tě miluju P. S. Stále Tě miluju
Hanová, Jenny
Cena: 228 Kč
Oko za oko Oko za oko
Hanová, Jenny; Vivianová, Siobhan
Cena: 228 Kč
Navždy s láskou Lara Jean Navždy s láskou Lara Jean
Hanová, Jenny
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






P. S. Stále Tě miluju
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
Jenny Hanová
P. S. Stále Tě miluju – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Pro Logana.
Sotva jsem Tě potkala a už Tě miluju.










Byla ráda, že útulný srub a taťka a mamka
a záře v krbu a hudba existují teď.
Na to se nedá zapomenout, protože teď je teď.
Z toho teď se nikdy nemohou stát dny dávno uplynulé.
Laura Ingallsová ‑Wilderová,
Uprostřed hlubokých lesů a mezi Indiány
Čas, to je ta největší vzdálenost mezi dvěma místy.
Tennessee Williams, Skleněný zvěřinec










Milý Petere,
chybíš mi. Je to jen pět dní, ale mně se po Tobě
stýská, jako by to bylo pět let. Možná proto,
že nevím, jestli je prostě konec, jestli spolu
ještě někdy vůbec promluvíme. Teda, jsem si
jistá, že se pozdravíme na chemii nebo na chodbě
ve škole, ale bude to ještě někdy takové, jaké
to bylo dřív? Jsem z toho smutná. Měla jsem
pocit, že Tobě můžu říct cokoli. Myslím, žeTys
měl taky takový pocit. Aspoň v to doufám.
A tak Ti prostě všechno řeknu teď, dokud mám
odvahu. To, co se mezi námi stalo v té vířivce,
mě vyděsilo. Vím, že pro Tebe to byl jen další
den v životě Petera Kavinského, ale pro mě to
znamenalo mnohem víc, a to mi nahnalo strach.
Nejen to, co o tom lidé říkali, co říkali o mně,
ale to, že se to vůbec stalo. Jak snadné to
bylo a jak moc se mi to líbilo. Vyděsilo mě to
a já si to vybila na Tobě a za to se strašně moc
omlouvám.
Taky se omlouvám, že jsem se Tě na našem
recitálu před Joshem nezastala. Měla jsem se
Tě zastat. To je to nejmenší, co jsem pro Tebe
mohla udělat. Dlužila jsem Ti to a dlužím Ti toho





mnohem víc. Ještě pořád nemůžu uvěřit, že jsi
přišel a že jsi přinesl ty biskupské sušenky.
V tom svetru Ti to mimochodem moc slušelo.
A to neříkám jen proto, abych Ti zalichotila.
Myslím to vážně.
Někdy se mi líbíš tak strašně moc, že se to
nedá vydržet. Celou mě to naplňuje až po okraj
a já mám pocit, že přeteču. Líbíš se mi tak
moc, že nevím, co s tím mám dělat. Vždycky
když vím, že Tě znovu uvidím, tluče moje srdce
jako splašené. A pak, když se na mě podíváš
tak, jak to umíš jen Ty, mám pocit, že jsem ta
nejšťastnější holka na světě.
To, co o Tobě řekl Josh, není pravda. Nestáhl
jsi mě dolů. Právě naopak. Vytáhl jsi mě ven.
Dal jsi mi můj první příběh o lásce, Petere.
Prosím, nenech ho ještě skončit.
S láskou
Lara Jean





11
1
Kitty už od rána v jednom kuse kňourá a mám podezření, že
Margot i táta mají malou novoroční kocovinu. A já? Já mám
v očích srdíčka a v kapse kabátu dopis, který mi snad vypálí
díru do hrudi.
Když se obouváme, Kitty se ještě na poslední chvíli snaží
vykroutit z povinnosti jít na návštěvu k tetě Carrie a strej‑
dovi Victorovi v hanboku. „Koukněte na ty rukávy! Jsou mi
jen tříčtvrteční!“
„Takové být mají,“ prohlásí nepřesvědčivě taťka.
Kitty ukáže na mě a  Margot. „Tak jak to, že jim jsou
akorát?“ Babička nám hanboky koupila, když byla posled ‑
ně v Koreji. Margotin hanbok se skládá ze žlutého kabátku
a  jasně zelené sukně. Můj má zářivě růžovou sukni a  slo‑
novinově bílý kabátek s  dlouhou růžovou mašlí s  vyšitý‑
mi kytičkami vepředu. Sukně je objemná, nadýchaná jako
zvon a  dlouhá až na zem. Kitty ale její sukně sahá jen ke
kotníkům.
„Nemůžeme za to, že rosteš jako z vody,“ namítnu a upra ‑
vuju si mašli. Mašle je na hanboku to nejtěžší. Musela jsem
si několikrát pustit video na YouTube, abych ji zvládla správ‑
ně uvázat, a i tak vypadá křivě a smutně.
„A moje sukně je taky moc krátká,“ brblá Kitty a zved‑
ne si lem.
Pravda je ovšem taková, že Kitty hanbok nesnáší hlav‑
ně proto, že v  něm musíte chodit opatrně a  jednou rukou
si sukni přidržovat, aby se neotevřela, protože jinak se vám
celý oděv rozloží.





12
„Budou je mít všechny vaše sestřenice a babička bude mít
radost,“ řekne táta a promne si spánky. „Konec debat.“
Kitty celou cestu v  autě opakuje „Nesnáším Nový rok“
a  všem kromě mě tím úplně zkazí náladu. Margot už je
stejně otrávená, protože musela vstávat za kuropění, aby se
z chaty svých kamarádů dostala včas domů. Pak je tu taky ta
možná kocovina. Mně ale nemůže náladu zkazit nic, proto‑
že ani nejsem duchem v autě. Jsem úplně někde jinde, mys‑
lím na svůj dopis pro Petera, přemítám, jestli je dost upřím‑
ný a procítěný, a dumám nad tím, kdy a jak mu ho předám,
co na něj řekne a co to bude znamenat. Mám mu ho hodit
do schránky? Nebo mu ho nechám ve škole ve skříňce? Až
ho znovu uvidím, usměje se na mě, zavtipkuje o tom, aby mi
zlepšil náladu? Nebo bude dělat, že ho nečetl, aby nás oba
ušetřil trápení? Myslím, že to by bylo ještě horší. Musím
si připomínat, že přese všechno, co se stalo, je Peter hodný
a milý kluk a že se ke mně nebude za žádnou cenu chovat
krutě. Aspoň tím si můžu být jistá.
„O čem tak usilovně přemejšlíš?“ zeptá se mě Kitty.
Skoro ji neslyším.
„Haló!“
Zavřu oči a předstírám, že spím, a vidím před sebou Pe‑
terovu tvář. Nic jiného. Nevím jistě, co přesně od něj chci, na
co jsem připravená – vážnou lásku, přítel a přítelkyně, nebo
jen to, co jsme měli předtím, zábavu a sem tam nějaký ten
polibek nebo něco mezi tím. Jisté ale je, že si tu jeho hezou‑
novskou tvář nedokážu vyhnat z hlavy. To, jak se pousměje
vždycky, když vysloví moje jméno, jak zapomínám dýchat,
když je poblíž.
Když dorazíme k  tetě Carrie a  strýčku Victorovi, žádná
z našich sestřenic na sobě hanbok samozřejmě nemá a Kitty
úplně zrudne ve snaze nezačít na tátu ječet. I  já a  Margot





13
ho propichujeme pohledem. Posedávat celý den v hanboku
není zrovna pohodlné. Ale babička nám pak věnuje souhlas‑
ný úsměv a tím nám to vynahradí.
Za dveřmi se zujeme a sundáme si kabáty. „Možná,“ po‑
šeptám Kitty, „že nám dospělí dají víc peněz za to, že jsme
se tak vyfikly.“
„Děvčata, vám to ale sluší,“ rozplývá se teta Carrie, když
nás obejme. „Haven si hanbok vzít nechtěla!“
Haven zvedne oči v sloup. „Líbí se mi tvůj sestřih,“ pro‑
nese směrem k Margot. Haven a já jsme od sebe jenom pár
měsíců, ale moje sestřenka má pocit, že je mnohem dospělej‑
ší než já. Vždycky se snaží vlísat se do přízně Margot.
Ze všeho nejdřív přijdou na řadu úklony. V korejské kul‑
tuře je zvykem se na Nový rok poklonit starším a  popřát
jim do nového roku štěstí. Na oplátku za to dostanete pení‑
ze. Vždycky se jde od nejstaršího k nejmladšímu, takže jako
první a nejstarší si na gauč sedá babička a nejdřív se jí uklá‑
nějí teta Carrie a strejda Victor, potom taťka a pak postupně
všichni až po Kitty, která je nejmladší. Když je taťka na řadě,
aby si sedl a ostatní se mu uklonili, má vedle sebe na pohov‑
ce prázdný polštář. Ten je tam každý Nový rok od doby, co
umřela mamka. Vždycky mě bolí u  srdce, když vidím, jak
tam sedí jen tak sám, statečně se usmívá a rozdává deseti‑
dolarové bankovky. Babička zachytí můj pohled a význam‑
ně přikývne a mně je jasné, že myslí na totéž. Když jsem na
řadě, abych se poklonila, kleknu si s rukama složenýma před
čelem a  v  duchu si přísahám, že příští rok už táta na tom
gauči sám sedět nebude.
Dostaneme deset dolarů od tety Carrie a strýčka Victora,
deset od taťky, deset od tety Min a strejdy Sama, kteří ne ‑
jsou doopravdy naše teta a strejda, ale jsou z druhého kolena
(nebo jak se to říká, každopádně jsou to mamčin bratranec
a sestřenice), a dvacet od babičky! Nedostaly jsme sice víc za





14
to, že na sobě máme hanbok, ale i tak je to celkem pěkná úro ‑
da. Loni nám tetičky a strýcové dávali jen po pěti dolarech.
Potom následuje rýžová polévka pro štěstí. Teta Carrie
taky upekla fazolové placičky a nutí nás, abychom je ochut‑
nali, ale nikdo se do toho moc nehrne. Harry a Leon, dvoj‑
čata a  naši třetí bratranci (z  třetího kolene?), odmítají jak
polévku, tak placičky a cpou se místo toho u televize kuře‑
cími nugety. U jídelního stolu není dost místa, takže Kitty
a já sedíme na barových stoličkách u kuchyňského ostrůvku.
Smích od stolu ale slyšíme až sem.
Než se pustím do polévky, myslím v duchu na svoje přání.
Prosím, prosím, ať nám to s Peterem vyjde.
„Proč mám menší misku než všichni ostatní?“ stěžuje si
šeptem Kitty.
„Protože jsi nejmenší.“
„A proč nemáme svou vlastní misku s kimčchi?“
„Protože teta Carrie si myslí, že nám nechutná, když jsme
jen poloviční Korejky.“
„Dojdi pro něj,“ šeptá Kitty.
A tak jdu, ale hlavně proto, že na něj mám taky chuť.
Když si dospělí dávají kafe, Margot, Haven a já jdeme k Ha‑
ven do pokoje. Kitty se k nám přidá. Obvykle si hrává s dvoj ‑
čaty, ale tentokrát vezme Smittyho, tetina yorkšíra, a jde za
námi holkami.
Haven má stěny vyzdobené plakáty indie skupin, o kte‑
rých jsem z naprosté většiny nikdy neslyšela. Vždycky je stří‑
dá. Je tu jeden nový s kapelou Belle and Sebastian. Vypadá,
jako by byl z džínoviny. „Ten je super,“ podotknu.
„Ten jsem zrovna chtěla vyměnit,“ řekne Haven. „Jestli
chceš, můžeš si ho vzít.“
„To je v pohodě,“ mávnu rukou. Vím, že mi ho nabízí jen
proto, aby se jako obvykle cítila povýšeně.





15
„Já si ho vezmu,“ zareaguje bleskově Kitty a  Haven na
chvilinku svraští obočí, ale to už Kitty slupuje plakát ze zdi.
„Dík, Haven.“
Vyměním si s Margot pohled a obě se snažíme potlačit
úsměv. Haven nikdy neměla s Kitty moc trpělivost, a ten po‑
cit je každopádně vzájemný.
„Margot, byla jsi ve Skotsku na nějakých koncertech?“
ptá se Haven. Plácne sebou na postel a otevře notebook.
„Ani ne,“ odpoví Margot. „Měla jsem školu.“
Margot stejně není ten typ, co by chodil na koncerty. Dívá
se na svůj mobil, sukni hanboku rozprostřenou kolem sebe. Je
jediná Songovka, která je ještě plně oblečená. Já jsem si svlék ‑
la kabátek, takže jsem jen v kombiné a sukni a Kitty si sun‑
dala kabátek i sukni, takže už je pouze v košilce a pumpkách.
Sednu si na postel vedle Haven, aby mi mohla na In‑
stagramu ukázat fotky z dovolené na Bermudách. Zatímco
sjíždí svoji timeline, vyskočí na nás fotka z  lyžáku. Haven
hraje v charlottevilleském mládežnickém orchestru, takže se
zná s mnoha lidmi z různých škol včetně té mojí.
Nemůžu si pomoct a  na rty se mi vydere povzdech. Je
to fotka celé naší skupiny, jak to poslední ráno stojíme před
auto busem. Peter mě objímá kolem ramen a šeptá mi něco
do ucha. Kéž bych si tak vzpomněla, co to bylo.
Haven překvapeně zvedne oči. „Hele, to jsi ty, Laro Jean.
Odkud to je?“
„Ze školního lyžáku.“
„To je tvůj kluk?“ vyptává se Haven a já na ní vidím, že je
ohromená a jen se to snaží nedat najevo.
Kéž bych tak mohla říct, že ano. Jenže...
Kitty k  nám přihopsá a  podívá se mi přes rameno. „Jo,
a je to ten nejhezčí kluk, jakýho kdy v životě uvidíš, Haven.“
Řekne to, jako by to byla výzva. Margot zvedne oči od dis‑
pleje a zahihňá se.





16
„No, to není tak docela pravda,“ vykrucuju se. Jasně, je to
ten nejhezčí kluk, kterého jsem kdy v životě viděla já, ale ne‑
vím, s jakými lidmi chodí do školy Haven.
„Ne, je fakt pěknej,“ uzná Haven. „Teda, jak jsi ho dosta‑
la? Já myslela, že jsi ten typ holky, co nerandí.“
Zamračím se. Ten typ, co nerandí? Co to má být za typ?
Malý kamínek, co sedí doma ve tmě a obrůstá mechem?
„Lara Jean randí hodně,“ postaví se za mě Margot.
Polije mě červeň. Nerandím nikdy a Peter se v podstatě
nepočítá, ale i tak jsem za tu lež ráda.
„Jak se jmenuje?“ ptá se Haven.
„Peter. Peter Kavinský.“ Jen vyslovit jeho jméno je potě‑
šení, něco, co si vychutnávám, jako když se vám na jazyku
rozpouští čokoládová pralinka.
„Aha,“ vydechne Haven. „Já myslela, že chodí s tou blon‑
ďatou kostí, jak se jmenovala? Jenna? Nebývaly jste jako malý
nejlepší kamarádky?“
Bodne mě u srdce. „Jmenuje se Genevieve. Bývaly jsme
kamarádky, ale už nejsme. A s Peterem se rozešli už před ně‑
jakou dobou.“
„Takže jak dlouho jsi s Peterem ty?“ dotírá Haven. V očích
jí svítí pochybovačná světýlka, jako by mi na 90 % věřila, ale
ještě v ní hlodalo 10 % pochybnosti.
„Začali jsme se bavit v září.“ Minimálně tohle je pravda.
„Teď zrovna spolu nejsme, máme takovou pauzu... ale já...
to vidím nadějně.“
Kitty mě dloubne malíčkem do tváře, jako by mi dělala do‑
líček. „Ty se usmíváš,“ osočí mě, ale usmívá se taky. Přitulí se
ke mně. „Usmiř se s ním ještě dneska, jo? Chci Petera zpátky.“
„To není tak jednoduchý,“ namítnu. Ale možná že je?
„Jasně že to je jednoduchý. Ty se mu líbíš, hodně – tak mu
prostě jen řekni, že se ti taky pořád líbí, a bum. Jste zase spo‑
lu a bude to, jako bys ho nikdy od nás nevyhodila.“





17
Haven vytřeští oči. „Laro Jean, ty ses rozešla s ním?“
„Panebože, copak je to tak neuvěřitelný?“ Sjedu ji pod‑
mračeným pohledem. Haven otevře pusu, ale pak ji radši
zase zavře.
Znova se podívá na fotku. Potom se zvedne a jde na zá‑
chod, a  když zavírá dveře, ještě se otočí. „Já můžu jen říct,
že kdyby to byl můj kluk, nikdy bych ho odejít nenechala.“
Při těch slovech mě svrbí celé tělo.
Přesně tohle jsem si kdysi myslela o Joshovi a podívejte,
jak jsem na tom teď. Jako by od té doby uplynulo milion let
a Josh už není víc než vzpomínka. Ale s Peterem to tak ne‑
chci. Ta vzdálenost starých citů. I když se snažíte ze všech
sil, nedokážete si vybavit jeho tvář, ani když pevně zavřete
oči. Ať se stane cokoli, jeho tvář si chci pamatovat navždy.
Když odcházíme, vypadne mi při oblékání kabátu z  kapsy
dopis pro Petera. Margot ho zvedne. „Další dopis?“
Zrudnu. „Ještě jsem nevymyslela, kdy mu ho mám dát,“
sypu ze sebe spěšně. „Jestli mu ho mám hodit do schránky,
nebo ho doopravdy poslat? Nebo mu ho dát osobně? Co
myslíš, Gogo?“
„Měla by sis s  ním prostě promluvit,“ prohlásí Margot.
„Hned teď. Táta tě tam hodí. Běž za ním domů, dej mu ten
dopis a uvidíš, co ti řekne.“
Srdce se mi při té myšlence rozbuší. Hned teď? Prostě za
ním jít, aniž bych mu předem zavolala, bez plánu? „Když já
nevím,“ kroutím se. „Mám pocit, že bych si to měla líp roz‑
myslet.“
Margot se nadechne k  odpovědi, ale vtom se do toho
vloží Kitty. „Přestaň už s těma dopisama. Prostě za ním běž
a dostaň ho zpátky.“
„Ať není pozdě,“ řekne Margot a já vím, že nemluví jen
o mně a o Peterovi.





18
O  Joshovi jsem se celou dobu ani nezmínila, vzhledem
k tomu, co se mezi námi stalo. Margot mi sice odpustila, ale
nemá cenu otevírat staré rány. Takže jsem jí posledních pár
dní jen poskytovala tichou podporu a  doufala, že to bude
stačit. Margot ale už za necelý týden odlétá zpátky do Skot‑
ska. Nepřijde mi správné, aby odjela a už si s Joshem nepro‑
mluvila. Byli jsme přece tak dlouho kamarádi, všichni tři.
Vím, že já a  Josh to mezi sebou urovnáme, protože bydlí‑
me vedle sebe, a když se s někým vídáte tak často, prostě se
usmíříte. Všechno se napraví skoro samo od sebe. Ale pro
Margot a Joshe to takhle fungovat nebude, když je Margot
tak daleko. Pokud si o tom nepromluví hned, ta jizva bude
jen čím dál hlubší a nakonec zakrní, takže budou jako dva
cizí lidi, co se nikdy nemilovali. A to je hodně smutná my‑
šlenka.
Když se Kitty obouvá, pošeptám Margot svůj návrh. „Po‑
kud si já promluvím s  Peterem, ty by sis měla promluvit
s Joshem. Nenechávej to mezi vámi takhle, než odjedeš.“
„Uvidíme,“ odpoví Margot, ale já v jejích očích zahlédnu
jiskřičky naděje a to dodá naději i mně.





19
2
Margot i  Kitty usínají na zadním sedadle. Kitty má hlavu
položenou v  Margotině klíně, Margot má hlavu zakloně ‑
nou a spí s otevřenou pusou. Taťka poslouchá zprávy z rádia
a v koutcích úst mu cuká lehký úsměv. Všichni jsou tak klid‑
ní, a mně srdce buší snad milionkrát za minutu v předzvěsti
toho, co se chystám udělat.
A udělám to hned, ještě dneska večer. Než půjdeme zno‑
vu do školy, než se všechno zase vrátí do starých kolejí, než
se z Petera a mě stane jen vzpomínka. Jako skleněné sněho‑
vé koule, kterými zatřesete, a na chvilinku je všechno vzhů‑
ru nohama a všude jsou třpytky a je to jako kouzlo – ale pak
se všechno zase ustálí a vrátí na svoje místo. Věci se vždycky
vrací zpátky na svoje místo. Já se ale vrátit nemůžu.
Načasuju si to tak, abychom byli na křižovatce jeden blok
od Peterova domu, a poprosím tátu, aby mě vysadil. Nejspíš
slyší naléhavost v mém hlase, protože se mě na nic nevyptá‑
vá a jen přikývne.
Když zastavíme před Peterovým domem, vidím, že se
uvnitř svítí a  Peterovo auto stojí na příjezdové cestě vedle
minivanu jeho mamky. Právě zapadá slunce, ale ještě je brzo,
jen dny jsou v zimě krátké. Peterovi sousedi přes ulici ještě
nesundali vánoční výzdobu. Dneska je nejspíš poslední pří‑
ležitost rozsvítit vánoční světýlka, vzhledem k  tomu, že je
Nový rok. Nový rok, nový začátek.
Cítím, jak mi pod kůží na zápěstí pulzuje krev. Jsem ner‑
vózní, strašně nervózní. Vyběhnu z auta a zmáčknu zvonek.
Když z domu zaslechnu blížící se kroky, mávnu na tátu, že





20
může jet, a táta vycouvá z příjezdové cesty. Kitty je vzhůru,
tiskne obličejík na sklo okénka a šklebí se od ucha k uchu.
Ukáže mi vztyčený palec a já jí zamávám.
Dveře otevře Peter. Srdce mi v hrudi poskakuje jako ne‑
posedný zajíc. Peter má na sobě kostkovanou košili, kterou
jsem ještě nikdy neviděla. Nejspíš ji dostal k Vánocům. Vla‑
sy má trochu rozcuchané, jako by právě ležel. Nevypadá moc
překvapeně, že mě vidí. „Ahoj.“ Zadívá se na moji sukni,
která se mi pod kabátem nadouvá jako balon. „Proč jsi tak
vystrojená?“
„Protože je Novej rok.“ Možná jsem měla nejdřív jet
domů a převléknout se. Aspoň bych se pak cítila víc ve své
kůži, když takhle stojím u jeho dveří s prosíkem. „Ehm, no,
co Vánoce?“
„Dobrý.“ Pak vyčkává celé čtyři vteřiny, než se zeptá: „Co
u tebe?“
„Super. Máme nový štěňátko, jmenuje se Jamie Fox‑
‑Pickle.“ Peter se ani neusměje. Je chladný, nečekala jsem,
že bude tak odtažitý. Možná to ani není chlad. Možná je to
lhostejnost. „Můžu s tebou chvíli mluvit?“
Peter pokrčí rameny, což si vyložím jako souhlas, ale do‑
vnitř mě nepozve. Najednou se ve mně sevře ledová pěst
a já se bojím, že je u něj Genevieve – ale můj strach se rych‑
le rozplyne, když si uvědomím, že kdyby u něj byla, tak by
tu se mnou venku nestál. Peter nechá dveře dokořán, obuje
si tenisky a bundu a vyjde ven. Pak za sebou zavře a sedne
si na schody. Posadím se vedle něj a uhladím si kolem sebe
sukni. „Tak o co jde?“ zeptá se, jako bych mrhala jeho vzác‑
ným časem.
Takhle to být nemá. Tohle jsem nečekala.
Ale co jsem tedy od Petera čekala? Že mu dám dopis a on
si ho přečte a pak se do mě zamiluje? Že mě obejme, vášni‑
vě se políbíme, ale nic jiného, jen nevinné líbání. A pak co?





21
Budeme spolu chodit? Jak dlouho by trvalo, než ho omrzím,
než se mu zasteskne po Genevieve, než bude chtít víc, než co
jsem připravená mu dát, ať už v posteli nebo v životě? Kluk
jako on se nespokojí s posedáváním doma a sledováním fil‑
mů. Koneckonců, tohle je Peter Kavinský.
Jsem tak zabraná do svých úvah, že Peter zopakuje otáz‑
ku, o něco méně nabroušeně. „Tak co je, Laro Jean?“ Dívá
se na mě, jako by na něco čekal, a já mám najednou strach
mu to dát.
Sevřu dopis v pěsti a strčím ho do kapsy kabátu. Mrznou
mi ruce. Nemám ani rukavice ani čepici, nejspíš bych měla
prostě jít domů. „Jen jsem ti přišla říct... přišla jsem ti říct,
že mě mrzí, jak se to zvrtlo. A že... doufám, že můžeme bejt
dál kamarádi, a šťastnej novej rok.“
Peter přimhouří oči. „Šťastnej novej rok?“ opakuje. „Tos
mi přišla říct? Sorry a šťastnej novej rok?“
„A  že doufám, že můžeme bejt dál kamarádi,“ dodám
a kousnu se do rtu.
„Doufáš, že můžeme bejt dál kamarádi,“ opakuje Peter
a v jeho hlase zaznívá sarkasmus, který nechápu a vůbec se
mi nezamlouvá.
„Jo, to jsem říkala.“ Zvednu se. Doufala jsem, že mě
Pe ter zaveze domů, ale teď se ho nechci doprošovat. Jen ‑
že venku je taková zima. Možná když mu to naznačím...
Dýchnu si na ruce, abych si je zahřála. „No, tak já asi pů‑
jdu domů.“
„Tak moment. Nejdřív se vrátíme k tý omluvě. Za co se
mi to přesně omlouváš? Za to, žes mě od vás vyhodila, nebo
že sis myslela, že jsem hajzl, kterej lidem rozhlašuje, že se
s tebou vyspal, i když to tak nebylo?“
Udělá se mi knedlík v krku. „Obojí. Obojí mě moc mrzí.“
Peter skloní hlavu ke straně a zvedne obočí. „A co ještě?“
Naježím se. Co ještě? „Nic. Už nic. To je všechno.“ Díky‑





22
bohu, že jsem mu ten dopis nedala, pokud se chce chovat
takhle. Já přece nejsem jediná, kdo se má za co omlouvat.
„Hele, to tys sem přišla s  tím, že tě to mrzí a  že chceš,
abysme byli dál kamarádi. Nemůžeš mě nijak přinutit, abych
tu tvoji nedomrlou omluvu přijal.“
„No, tak každopádně šťastnej novej rok.“ Teď jsem sar‑
kastická já a rozhodně to není špatný pocit. „Hezkej zbytek
života a tak.“
„Fajn. Měj se.“
Otočím se k odchodu. A to jsem ráno byla tak plná na‑
děje, v očích mi zářily hvězdičky, když jsem si představovala,
jak hladce to půjde. Panebože, Peter je teda fakt debil! Bez
něj mi bude líp!
„Tak počkat.“
Srdce mi poskočí novou nadějí, jako když Jamie Fox‑
‑Pickle skáče na moji postel  – rychle a  bez pobízení. Ale
obrátím se s pohledem, který říká Uf, co ještě chceš? aby Peter
tu naději neviděl.
„Co to máš v kapse za zmačkanej papír?“
Moje ruka vystřelí ke kapse kabátu. „Tohle? To nic není.
Jen leták. Ležel vám u  schránky. Neboj, vyhodím ho za
tebe.“
„Dej mi ho a  já ho vyhodím hned,“ napřáhne ke mně
ruku.
„Ne, řekla jsem, že to udělám sama.“ Strčím si dopis
hlouběji do kapsy a Peter se mi ho pokusí vytrhnout. Prudce
se mu vymaním a pevně dopis držím. Peter pokrčí rameny
a já si s úlevou vydechnu, ale vtom se na mě vrhne a dopis
mi vytrhne.
„Vrať mi ho, Petere!“ oddychuju.
„Krádež poštovní zásilky je trestnej čin,“ odvětí bezsta‑
rostně. Pak sjede obálku pohledem. „To je pro mě. Od tebe.“
Ještě jednou po dopise chňapnu, což Petera překvapí. Chvíli





23
se o něj přetahujeme, já pevně svírám roh obálky, ale Peter ji
nechce pustit. „Nech toho, nebo ji roztrhneš!“ zařve nakonec
a vypáčí ji z mého sevření.
Snažím se o dopis ještě bojovat, ale už je pozdě. Peter ho
má v rukou.
Přidrží mi obálku nad hlavou, roztrhne ji a dá se do čte‑
ní. Stát tady před ním a čekat – ani nevím na co – je utrpení.
Co bude dál? Další trapas? Nejspíš bych měla jít. Peter čte
tak strašlivě pomalu.
„Proč jsi mi to nechtěla dát?“ zeptá se, když konečně do‑
čte. „Proč jsi chtěla jen tak odejít?“
„Protože, já nevím, vypadalo to, že vůbec nejsi rád, že mě
vidíš...“ Chabě se odmlčím.
„Jen jsem se snažil bejt nedobytnej! Celou dobu čekám,
kdy mi zavoláš, ty trubko. Už je to šest dní.“
Prudce se nadechnu. „Aha!“
„Aha.“ Přitáhne si mě za klopy kabátu, blízko k sobě, dost
blízko na to, aby mě políbil. Je tak blízko, že vidím obláčky
páry, které mu stoupají od rtů. Tak blízko, že kdybych chtě‑
la, můžu mu spočítat řasy. „Takže...“ zašeptá, „tobě se po‑
řád líbím?“
„Jo,“ vydechnu. „Teda, tak trochu.“ Srdce mi buší stacca‑
to. Motá se mi hlava. Je to jen sen? Pokud jo, kéž bych se
z něj nikdy neprobudila.
Peter mě sjede pohledem, jako Přiznej si to, víš, že se ti
líbím. Ano, ano, líbí. Pak tiše dodá: „Věříš mi, že jsem neroz‑
hlašoval, že jsme se spolu na lyžáku vyspali?“
„Jo.“
„Dobře.“ Nadechne se. „Stalo... stalo se něco mezi tebou
a Sandersonem, když jsem ten večer odešel?“ On žárlí! To
pomyšlení mě zahřeje jako horká polévka. Chci mu říct, že
nestalo, ale Peter mi skočí do řeči. „Ne. Neříkej mi to. Ne‑
chci to vědět.“





24
„Ne,“ řeknu rozhodně, aby věděl, že to myslím vážně. Pe‑
ter přikývne, ale nic neříká.
Pak se ke mně nakloní a já zavřu oči a srdce se mi v hru ‑
di třepe jako křídla kolibříka. V  podstatě jsme se políbili
jen čtyřikrát a jen jednou z toho to bylo opravdové. Chtě‑
la bych s tím rychle zase začít, abych už z toho nebyla tak
nervózní.
Peter mě ale nepolíbí, ne tak, jak jsem čekala. Políbí mě
na levou tvář, potom na pravou, ovane mě jeho vřelý dech.
Otevřu oči. Je to snad líbací souboj? Proč mě prostě nepolíbí
pořádně? „Co to děláš?“ zašeptám.
„Chci, aby ses těšila.“
„Prostě mě polib,“ řeknu netrpělivě.
Peter nakloní hlavu a otře se tváří o moji tvář, když vtom
se rozlétnou vchodové dveře a  v  nich stojí Peterův mladší
bráška Owen se založenýma rukama. Odskočím od Petera,
jako bych se právě dozvěděla, že má nějakou nevyléčitelnou
nakažlivou nemoc. „Mamka říká, že máte jít dovnitř a dát si
cider,“ ušklíbne se.
„Za chvíli,“ odbude ho Peter a  přitáhne si mě zpátky
k sobě.
„Mamka říkala hned,“ nenechá se Owen.
Panebože. Střelím po Peterovi ustrašeným pohledem. „Asi
bych měla jít domů, táta se o mě bude bát...“
Peter do mě drcne a pokyne bradou ke dveřím. „Jen pojď
na chvíli dovnitř a já tě potom hodím.“ Vejdu do domu a Pe‑
ter mi pomůže z  kabátu. „Tos vážně chtěla jít celou cestu
domů v týhle parádě?“ zeptá se šeptem. „V tý zimě?“
„Ne, chtěla jsem tě donutit, aby ses cítil provinile a odvezl
mě,“ zašeptám v odpověď.
„Co to máš na sobě?“ sjede mě pohledem Owen.
„Tohle se v Koreji nosí na Novej rok,“ poučím ho.
Z  kuchyně vyjde Peterova maminka se dvěma hrnečky,





25
ze kterých se kouří. Na sobě má dlouhý kašmírový kardi ‑
gan volně stažený v pase a pletené bačkory. „Je to nádherné,“
usměje se. „Vypadáš krásně. Tak barevně.“
„Děkuju,“ začervenám se. Celý ten humbuk je mi nepří‑
jemný.
Pak si všichni tři sedneme u stolu v obýváku, Owen uteče
do kuchyně. Jsem ještě celá rozhozená z toho skoropolibku
a z toho, že Peterova mamka nejspíš přesně ví, co jsme ven‑
ku dělali. Dumám, jestli taky ví, co se mezi námi dělo, kolik
jí toho Peter řekl, jestli vůbec něco.
„Jaké byly Vánoce, Laro Jean?“ zeptá se mě Peterova
mamka.
Pofoukám si horkou tekutinu v hrnečku. „Moc fajn. Náš
taťka koupil mojí mladší sestře pejska, takže se teď jen pře‑
tahujeme o to, kdo ho bude chovat. A moje starší ségra při‑
jela domů z vejšky, což je taky super. A jaký byly vaše, paní
Kavinská?“
„Moc hezké. Klidné.“ Ukáže na svoje papuče. „Tyhle jsem
dostala od Owena. A  co ta vaše vánoční oslava? Chutnaly
tvým sestrám ty biskupské sušenky, co Peter napekl? Upřím‑
ně řečeno, já je úplně nesnáším.“
Vyšlu překvapený pohled k Peterovi, kterého náhle nejvíc
zaměstnává jeho mobil. „Říkal jsi, že je pekla tvoje mamka.“
Paní Kavinská roztáhne rty v pyšném úsměvu. „Kdepak,
Peter je upekl úplně sám. Byl do toho úplně zabraný.“
„Ty sušenky byly pěknej sajrajt!“ křikne z kuchyně Owen.
Jejich mamka se zasměje a  pak se zase rozhostí ticho.
Hlavou mi víří myšlenky, snažím se přijít na nějaké téma
k rozhovoru. Co třeba novoroční předsevzetí? Sněhová bou‑
ře, která má přes nás přejít příští týden? Peter mi vůbec ne‑
pomáhá, zase zírá do svého telefonu.
Paní Kavinská se postaví. „Ráda jsem tě viděla, Laro Jean.
Petere, ne, že ji budeš zdržovat.“





26
„Nebudu,“ odpoví jí Peter. Pak se obrátí ke mně. „Hned
jsem zpátky, jen si dojdu pro klíče.“
„Omlouvám se, že jsem sem jen tak vpadla,“ řeknu, když
je Peter pryč. „Doufám, že jsem vás nerušila.“
„Tady jsi vždycky vítaná.“ Paní Kavinská se nakloní a po‑
loží mi ruku na koleno. Upře na mě významný pohled. „Jen
tě prosím, nezahrávej si s jeho srdcem.“
Žaludek mi spadne až do kalhot. Řekl jí snad Peter, co se
mezi námi stalo?
Poplácá mě po noze a vstane. „Dobrou noc, Laro Jean.“
„Dobrou noc,“ odpovím jako ozvěna.
Paní Kavinská se sice usmívá, ale já mám najednou pocit,
že jsem si to u ní rozlila. V jejím hlase zazněla výčitka – tím
jsem si jistá. Nezahrávej si s mým synem, to mi chce říct. Co‑
pak byl Peter z toho, co se stalo, tak zničený? Nezdálo se, že
by to moc prožíval. Možná byl naštvaný, možná trochu ublí‑
žený. Ale rozhodně ne natolik, aby o tom mluvil s mamkou.
Jenže jsou si hodně blízcí. Nelíbí se mi pocit, že jsem si to
u ní rozlila, když jsme to s Peterem ještě ani nedali opravdu
dohromady.
Venku je tma jako v pytli, na nebi skoro ani hvězda. Nejspíš
bude zase sněžit. U nás doma svítí všechna okna v přízemí
a v patře má rozsvíceno Margot. Naproti přes ulici v okně
paní Rothschildové září její malý vánoční stro mek.
Sedíme s Peterem v útulném teple jeho auta. Z průdu‑
chů se dovnitř řine horký vzduch. „Ty jsi svojí mamce řekl,
že jsme se rozešli?“ zeptám se.
„Ne. Vždyť jsme se nerozešli,“ odpoví a  stáhne topení.
„Nerozešli?“
Peter se zasměje. „Ne. Vždyť jsme spolu ani nikdy necho ‑
dili, pamatuješ?“
A teď spolu chodíme? přemítám, ale nezeptám se, protože





27
mě Peter obejme kolem ramen a  vezme mě za bradu a  já
jsem zase nervózní. „Nebuď nervózní,“ zašeptá.
Dám mu rychlou pusu, abych dokázala, že nejsem.
„Polib mě, jako že to myslíš vážně,“ řekne a hlas má na‑
jednou zastřený.
„Myslím,“ odpovím. „Psala jsem ti to v tom dopise.“
„To jo, ale –“
Políbím ho, než to stihne dopovědět. Pořádně. Jako že to
myslím vážně. Peter mi polibek opětuje, jako že to taky myslí
vážně. Jako by to bylo aspoň čtyři sta let. A pak už o ničem
nepřemýšlím a jen se rozplynu v tom polibku.





28
3
Když mě Peter vysadí před domem, nedočkavě vběhnu do‑
vnitř, abych Margot a Kitty mohla všechno povědět, a mám
pocit, jako bych po kapsách nesla poklad. Nemůžu se dočkat,
až jim všechno vyklopím.
Kitty leží na gauči s Jamiem v klíně a dívá se na televi‑
zi. Když vejdu do dveří, vyškrábe se na nohy. „Gogo brečí,“
zašeptá.
Moje radost okamžitě vyprchá. „Cože? Jak to?“
„Myslím, že šla za Joshem a  pak spolu mluvili a  nedo ‑
padlo to dobře. Měla bys za ní jít.“
Ale ne. Takhle to s  Margot a  Joshem skončit nemělo.
Měli se dát znovu dohromady jako já a Peter.
Kitty se s ovladačem v ruce uvelebí zpátky na gauči, s po‑
citem, že si svou sesterskou povinnost už splnila. „Jak to šlo
s Peterem?“
„Parádně,“ odpovím. „Naprosto skvěle.“ Cítím, jak se mi
proti mé vůli po tváři opět rozlévá úsměv, ale z úcty k Mar‑
got ho rychle potlačím.
Jdu do kuchyně, abych Margot připravila čaj na dobrou
noc, se dvěma lžícemi medu, přesně jak nám ho před spa‑
ním dělala mamka. Chvilku váhám, jestli do něj nechrstnout
i kapku whisky, protože jsem to viděla v dobovém seriálu –
služebné vždycky paní domu přidávají do čaje whisky na
uklidnění nervů. Vím, že Margot pije, když je ve Skotsku, ale
teď má kocovinu a navíc mám za to, že tátovi by se to moc
nezamlouvalo. A tak dám do svého oblíbeného hrnečku jen
čaj bez whisky a  pošlu s  ním Kitty nahoru. Nakážu jí, aby





29
se chovala roztomile, aby Margot nejdřív podala čaj a pak se
s ní aspoň pět minut mazlila. S tím u ní ale narazím, proto‑
že Kitty se mazlí jen, když z toho něco má, a taky proto, že
ji děsí vidět Margot rozrušenou. „Vezmu s  sebou Jamieho,
může se mazlit s ním,“ prohlásí.
Ta je ale sobecká!
Když vystoupám do Margotina pokoje se skořicovými
toasty, po Kitty ani po Jamiem není nikde ani vidu ani sle‑
chu. Margot leží stočená do klubíčka a pláče. „Je vážně ko‑
nec, Laro Jean,“ vzlykne. „Byl už i předtím, ale teď vím jis‑
tě, že je doopravdy konec. My ‑myslela jsem si, že když se
k němu budu chtít vrátit, on bude chtít taky, ale n ‑nechce.“
Schoulím se vedle ní a opřu se jí čelem o záda. Cítím každý
její nádech. Štká do polštáře a já ji hladím mezi lopatkami –
tak, jak to má ráda. O Margot je nutné vědět jednu věc: Že
nikdy nebrečí. Takže když ji teď vidím plakat, celý můj svět
a celý náš dům se vychýlily ze své osy. Všechno je najednou
jaksi pokřivené. „Tvrdí, že mít vztah na dálku je m ‑moc těž‑
ký, že jsem měla pravdu, když jsem se s ním rozešla. Straš‑
ně mi chyběl, a vypadá to, že já jemu nechyběla ani trochu.“
Provinile se kousnu do rtu. To já jsem ji ponoukala, ať si
jde s Joshem promluvit. Nesu na tom svůj díl viny. „Margot,
to víš, že jsi mu chyběla! Strašně moc. Vždycky když jsem
o francouzštině vykoukla z okna, seděl venku na hřišti a jedl
oběd úplně sám. Bylo to fakt smutný.“
Margot popotáhne. „Vážně?“
„Jo.“ Nechápu, co to do Joshe vjelo. Vždyť do ní byl tak
zamilovaný, když odjela, skoro se utápěl v depresích. A teď
tohle?
„Já myslím...“ vzdychne Margot, „myslím, že ho pořád
ještě miluju.“
„Vážně?“ Miluje. Margot právě řekla slovo „milovat“. My‑
slím, že jsem ji ještě nikdy neslyšela říct, že Joshe miluje.





30
Možná řekla, že je do něj zamilovaná, ale nikdy neřekla, že
ho miluje.
Margot si otře oči rohem prostěradla. „Rozešla jsem se
s ním jen proto, abych nebyla ta holka, co brečí kvůli svýmu
klukovi, a přesně to teď jsem. Je to ubohý.“
„Ty jsi ten nejmíň ubohej člověk, kterýho znám, Gogo,“
ubezpečuju ji.
Margot přestane fňukat a otočí se na druhý bok, aby ke
mně byla čelem. „Neřekla jsem, že já jsem ubohá,“ zamra‑
čí se na mě. „Řekla jsem, že brečet kvůli klukovi je ubohý.“
„Aha,“ řeknu. „No, podle mě není ubohý kvůli někomu
brečet. Prostě to jen znamená, že ti na něm hodně záleží a že
jsi smutná.“
„Bulím tak moc, že mám pocit, že moje oči musejí vypa‑
dat jako opuchlý rozinky. Co?“ zamžourá na mě.
„No, máš je opuchlý,“ uznám. „Prostě jen nejsou zvyklý
na pláč. Víš co? Mám nápad!“ Vyskočím z postele a seběh‑
nu do kuchyně. Naplním misku ledem a vezmu dvě stříbrné
lžičky a jdu zpátky. „Lehni si,“ nařídím a Margot poslech‑
ne. „Zavři oči.“ Na každé oko jí položím vychlazenou lžičku.
„A tohle fakt funguje?“
„Četla jsem to v jednom časopise.“
Když se lžičky ohřejí, ponořím je zpátky do ledu a  pak
jí je zase dám na oči a tak pořád dokola. Margot mě požá‑
dá, abych jí pověděla, co se stalo s Peterem, a já jí vyhovím,
vynechám jenom tu část s líbáním, protože to by se zrovna
teď nehodilo, když má sama zlomené srdce. Margot se posa‑
dí. „Nemusíš předstírat, že se ti Peter líbí, jen abys mi nějak
neublížila.“ Ztěžka polkne, jako by ji bolelo v krku. „Pokud
se ti ještě někde v hloubi duše líbí Josh... pokud se líbíš ty
jemu...“ Zděšeně zalapám po dechu. Otevřu pusu, abych to
popřela, abych jí vysvětlila, že je to už dávno, už celá věčnost,
ale Margot mě posunkem umlčí. „Bylo by to pro mě fakt





31
těžký, ale nechtěla bych vám stát v cestě, chápeš? Myslím to
vážně, Laro Jean. Klidně mi to řekni.“
Cítím, že mi spadl kámen ze srdce, a jsem jí vděčná, že
o  tom začala. „Panebože, Gogo, mně se Josh nelíbí,“ sypu
ze sebe. „Ne takhle. Vlastně vůbec. A já se mu taky nelíbím.
Myslím... myslím, že se nám prostě jen oběma stýskalo po
tobě. Líbí se mi Peter.“ Nahmatám pod peřinou její ruku
a zaháknu malíček za ten její. „Čestný sesterský slovo.“
Margot znovu polkne. „Tak to potom asi nemá žádnej ji‑
nej tajnej důvod, proč se nechce dát znova dohromady. Nej‑
spíš je to prostě jen tím, že už se mnou vůbec nechce bejt.“
„Ne, je to prostě jen tím, že ty jsi ve Skotsku a on ve Vir‑
ginii a je to složitý. Rozejít se s ním bylo správný rozhodnutí.
Správný a moudrý a statečný.“
Po tváři jí přelétne temný stín pochyb, ale pak zavrtí hla‑
vou a obličej se jí rozjasní. „Tak, už dost Joshe a mě. To už je
starý. Povídej mi něco o Peterovi. Prosím. Pak mi bude líp.“
Lehne si zpátky na postel a já jí znovu přiložím na oči chla‑
divé lžičky.
„No, dneska večer byl hodně odtažitej, takovej chladně
blazeovanej –“
„Ne, vezmi to pěkně od začátku.“
A já poslechnu. Vyprávím jí o všem, o našem předstíra‑
ném vztahu, o zážitku ve vířivce, o všem. Zatímco mluvím,
Margot si sem tam sundá lžičky z  očí, aby mě mohla sjet
pohledem. Netrvá však dlouho a její oči už nejsou tolik na‑
teklé a já se cítím tak volná – skoro se mi točí hlava. Všech‑
no jsem si to nechávala pro sebe, dusila to tajemství v sobě
už tolik měsíců a teď Margot ví všechno, co se přihodilo od
chvíle, co odjela, a  zase k  sobě máme tak blízko. Nikdy si
nemůžete s nikým být doopravdy blízcí, pokud před sebou
něco skrýváte.
Margot si odkašle. Zaváhá. „No a... jak líbá?“





32
Cítím, jak se mi žene krev do tváří. Poklepu si prstem na
rty a teprve pak odpovím. „Líbá jako... jako by se tím mohl
živit profesionálně.“
Margot se zahihňá a sundá si z očí lžičky. „Jako prostitut?“
Vytrhnu jí lžičky z  ruky a  udeřím ji do čela, jako bych
bouchala do gongu.
„Au!“ Margot chňapne po druhé lžičce, ale já jsem rych‑
lejší a nepustím je z ruky. Za chvíli se už obě svíjíme smíchy
a já se ji znovu snažím trefit do čela.
„Margot... bolelo to, když jsi to dělala?“ Dávám si po ‑
zor, abych neřekla Joshovo jméno. Je to divný pocit, proto‑
že jsme spolu o sexu nikdy nemluvily, ne doopravdy, protože
ani jedna z nás neměla moc o čem mluvit. Ale Margot teď
už zkušenosti má a já ne a já chci vědět všechno, co ví ona.
„Ehm, no, nejdřív trochu jo.“ Teď je to ona, kdo rudne
jako rak. „Laro Jean, já se s tebou o tomhle nemůžu bavit. Je
to fakt divný. Nemůžeš se prostě zeptat Chris?“
„Ne, chci to slyšet od tebe. Prosím, Gogo. Musíš mi
o tom říct všechno, abych věděla, co a jak. Nechci vypadat
jako husa, až to budu dělat poprvý.“
„Ale já to s Joshem nedělala stokrát nebo tak něco! Ne‑
jsem žádnej odborník. Navíc jsem spala jenom s  ním. Ale
pokud se hodláš vyspat s Peterem, dej si pozor a použij kon‑
dom a  tak.“ Rychle přikývnu. Teď se snad dostane k  těm
důležitým částem. „A  buď si jistá, tak jistá, jak to jen pů‑
jde. A hlavně mu řekni, aby byl něžnej, aby to pro tebe bylo
opravdu úžasný a aby to bylo něco, na co budeš ráda vzpo‑
mínat.“
„Jasný. No a... jak dlouho to tak trvalo? Od začátku do
konce?“
„Zas tak dlouho ne. Nezapomínej, že i pro Joshe to bylo
poprvý.“ Zní posmutněle a  mně je najednou taky smut‑
no. Peter už s Genevieve spal tolikrát, že je nejspíš opravdu





33
odborník. Nejspíš to umí tak dobře, že budu mít hned napo‑
prvé orgasmus. Což je super, ale bývalo by bylo hezké, kdyby
ani jeden z nás nevěděl, co dělat, a nejen já.
„Nelituješ toho, že ne?“
„Ne. Aspoň myslím. Myslím, že vždycky budu ráda, že
můj první kluk byl zrovna Josh. I když to skončilo takhle.“
Jsem ráda, že to říká, protože i když má oči pořád zarudlé od
pláče, ještě nelituje, že Joshe milovala.
Tu noc spím u ní v pokoji jako za starých časů, přitulená pod
její peřinou. V Margotině pokoji je největší zima, protože je
hned nad garáží. Poslouchám, jak cvaká topení.
„Až se vrátím do školy, půjdu na rande se spoustou Sko‑
tů,“ pronese do tmy vedle mě. „Kdy jindy budu mít takovou
příležitost, že jo?“
Zahihňám se a otočím se k ní čelem. „Ne, počkej – ne‑
choď jen se Skotama. Jdi na rande s  jedním Angličanem,
jedním Irem a jedním Skotem. Jo, a taky s jedním Velšanem!
Jako cesta po celým britským impériu!“
„No, je pravda, že studuju antropologii,“ podotkne Mar‑
got a už se zase chichotáme. „Víš, co je na tom nejsmutnější?
Že už s Joshem nebudeme kamarádi, jako jsme byli předtím.
Ne po tom, jak to skončilo. Už je po všem. A to byl můj nej‑
lepší kamarád.“
Udělám na ni smutné psí oči, abych ji rozveselila. „Hej, já
myslela, že tvoje nejlepší kamarádka jsem já!“
„Nejsi moje nejlepší kamarádka. Jsi moje sestra a  to je
mnohem víc.“
Ano. Je to mnohem víc.
„Když jsme s Joshem začali chodit, bylo to tak v pohodě,
byla to zábava, a teď jsme jak dva cizí lidi. Už nikdy ho ne‑
dostanu zpátky, člověka, kterýho jsem znala nejlíp ze všech
a kterej znal nejlíp mě.“





34
Sevře se mi srdce. Když to říká takhle, je to opravdu smut ‑
né. „Mohli byste se zase skamarádit, až se to trochu usadí.“
Ale nebude to totéž, to vím. Vždycky by se jim stýskalo po
tom, co bylo dřív. A přítomnost bude tak nějak... nedosta‑
tečná.
„Ale už to nebude jako dřív.“
„Ne,“ přitakám. „To asi nebude.“ Kupodivu se mi vyba‑
ví Genevieve a to, co jsme jedna pro druhou znamenaly. Byl
mezi námi ten druh přátelství, co dává smysl, když jste malí,
ale když vyrostete, tak už moc ne. Nejspíš nelze lpět na sta‑
rých věcech jen proto, že je nechcete ztratit.
Zdá se, že je to konec jedné éry. Margot a  Josh už ne‑
existují. Tentokrát už doopravdy, protože Margot brečí a já
v jejím hlase slyším, že je konec, a tentokrát to víme obě dvě.
Věci se změnily.
„Nedovol, aby se to stalo i tobě, Laro Jean. Nenech věci
zajít tak daleko, že už nebude cesty zpátky. Klidně se do Pe‑
tera zamiluj, jestli chceš, ale dávej si pozor na svoje srdce. Ně‑
kdy ti připadá, že je něco navždy, ale není. Láska mizí, lidi
mizí a někdy to ani nedělají úmyslně. Nic není zaručený.“
Polk. „Slibuju, že si dám pozor.“ Ale nejsem si ani jistá,
co přesně tím myslí. Jak si mám dávat pozor, když se mi už
teď tak strašně moc líbí?





35
4
Margot šla na nákupy se svojí kamarádkou Casey, taťka je
v práci a já s Kitty se válíme u televize, když vtom mi na mo‑
bilu zavibruje esemeska. Je od Petera. Chces jit vecer do
kina? Napíšu ano a vykřičník. Pak vykřičník vymažu, abych
nezněla moc natěšeně. Ale bez vykřičníku to ano zase vy‑
padá tak nenadšeně. Nakonec přidám smajlíka a  zmáčknu
odeslat, než se do toho ještě víc zamotám.
„S  kým si píšeš?“ Kitty leží rozvalená na podlaze a  cpe
se pudinkem. Jamie se jí snaží olíznout lžíci, ale Kitty zavrtí
hlavou. „No tak, vždyť víš, že čokoládu nemůžeš!“ pokárá ho.
„S  Peterem. Hele, v  tomhle třeba opravdická čokoláda
ani není. Možná je to jen náhražka. Podívej se do složení
na etiketě.“
Kitty je z  nás všech na Jamieho nejpřísnější. Nikdy ho
hned nevezme do náručí, když kňourá, a jakmile začne zlo‑
bit, stříkne mu do obličeje vodu. Všechny fígle se učí od
naší sousedky paní Rothschildové, co bydlí naproti přes uli‑
ci a  vyklubala se z  ní hotová zaklínačka psů. Sama mívala
tři, ale když se rozvedla, nechala si jen fenku zlatého retrívra
jménem Simone, zatímco druhé dva si odvezl její manžel.
„Takže už s Peterem zase chodíte?“ vyzvídá Kitty.
„Ehm, nejsem si jistá.“ Po tom, co mi včera večer Mar‑
got řekla o zacházení moc daleko a dávání si pozor na svoje
srdce a o cestě zpátky, mám dojem, že možná bude lepší žít
chvíli v  nejistotě. A  taky je těžké definovat něco, co nikdy
žádnou jasně danou definici nemělo. Byli jsme kluk a hol‑
ka, co dělají, že se jeden druhému líbí, a předstírají, že spolu





36
chodí, ale co jsme teď? Jak by to bývalo dopadlo, kdybychom
se jeden druhému zalíbili jen tak, bez všeho toho předstírá‑
ní? Začali bychom spolu chodit? To už asi nikdy nezjistím.
„Jak jako, že si nejseš jistá?“ dotírá Kitty. „Jestli s někým
chodíš, tak bys o tom měla vědět, ne?“
„Ještě jsme se o tom nebavili. Teda ne přímo.“
Kitty přepne na jiný kanál. „No, tak to byste to asi měli
probrat.“
Otočím se na bok a vzepřu se na lokti. „A myslíš, že by
to něco změnilo? Já se mu líbím a on se líbí mně. Tak jakej
je v tom rozdíl? Na co nějaký nálepky? Co by se změnilo?“
Kitty neodpovídá. „Haló!“
„Sorry, nemohla bys mi to říct až o reklamách? Chci se
dívat na seriál.“
Hodím jí na hlavu polštář. „To už by snad bylo lepší se
o  tomhle bavit s  Jamiem.“ Zatleskám. „Pojď sem, pejsku!“
Jamie zvedne hlavu, podívá se na mě a zase si lehne a při ‑
tulí se ke Kitty v naději, že se přece jen dočká trochy pudinku.
Když jsme včera jeli od něj, nezdálo se mi, že by Pete‑
rovi definice našeho vztahu nějak ležela na srdci. Byl to ten
spokojený, bezstarostný Peter jako vždycky. Naproti tomu já
jsem ten typ člověka, co si dělá hlavu s  každou prkotinou.
Nebylo by špatné, kdybych si trochu té bezstarostnosti od
Petera přivlastnila.
„Jdu večer s Peterem do kina. Pomůžeš mi vybrat, co si
vzít na sebe?“ zeptám se Kitty.
„Můžu jít s váma?“
„Ne!“ Kitty našpulí pusu a  tak dodám: „Možná příště!“
„Tak jo. Ukaž mi dva modely a já ti řeknu, kterej je lepší.“
Vystřelím po schodech nahoru do svého pokoje a začnu
prohledávat skříň. Tohle bude naše první opravdové rande,
takže chci Petera trochu oslnit. Peter už mě ale ve všech
mých hezkých věcech viděl, takže mi nezbývá nic jiného než





37
se podívat i  do skříně Margot. Koupila si ve Skotsku kré ‑
mové úpletové šaty, ke kterým bych si mohla vzít punčo‑
chy a svoje hnědé kozačky. Taky si přivezla zelený vzorova‑
ný svetr z ostrova Fair Isle, který se mi moc líbí, mohla bych
si k  němu vzít žlutou sukni a  do vlasů si dát žlutou mašli.
A vlasy bych si natočila, protože mi Peter jednou řekl, že se
mu to líbí.
„Kitty!“ křiknu. „Pojď se podívat, co jsem vybrala!“
„Až budou reklamy!“ ozve se zezdola.
Mezitím pošlu esemesku Margot:
Muzu si pujcit tvuj svetr z fair isle nebo
ty kremovy upletovy saty?
Kitty mi nakonec odhlasuje svetr a  žlutou sukni. Tvrdí,
že vypadají jako krasobruslařský úbor, a to se mi celkem za‑
mlouvá. „Můžeš si to vzít na sebe, až půjdeme bruslit,“ zasní
se. „Ty, já a Peter.“
„Tak fajn,“ zasměju se.





38
5
Jsme s Peterem v kině a stojíme ve frontě na popcorn. I ta‑
ková obyčejná věc mi připadá jako ta nejlepší obyčejná věc,
kterou jsem kdy zažila. Sáhnu si do kapsy, abych se ujistila,
že mám u sebe útržek od vstupenky. Určitě si ho schovám.
Zadívám se na Petera. „Tohle je moje první rande,“ za‑
šeptám. Připadám si jako šprtka, co ve filmu sbalí nejoblíbe‑
nějšího kluka z celé školy, a vůbec mi to nevadí. Ani v nej‑
menším.
„Jak to může bejt tvoje první rande? Vždyť už jsme na
rande byli mockrát.“
„Je to moje první opravdový rande. Předtím to bylo je‑
nom jako, ale tohle je doopravdy.“
Peter se zamračí. „Počkej, tohle je doopravdy? To mi ne‑
došlo.“
Chci ho praštit do ramene, ale Peter mě chytí za ruku
a zasměje se a proplete prsty s mými. Mám pocit, že mi srd‑
ce skočí rovnou do dlaně. Je to poprvé, co se doopravdy drží‑
me za ruce, a je to úplně jiný pocit, než když jsme to jenom
předstírali. Je to, jako by nás probíjel elektrický proud, ale
v dobrém. V tom nejlepším.
Postupujeme ve frontě dopředu a  mně dojde, že jsem
nervózní, což je divné, protože tohle je přece Peter. Je to ale
zároveň úplně jiný Peter a já jsem úplně jiná Lara Jean, pro‑
tože tohle je rande, skutečné rande. „Takže,“ zeptám se, aby
řeč nestála, „když jdeš do kina, máš radši čokoládu, nebo gu‑
mový medvídky?“
„Ani jedno. Úplně mi stačí popcorn.“





39
„Tak to je konec! Ty nemáš rád ani jedno a já zase obo‑
jí a nejlíp všechno najednou.“ Dojdeme ke kase a já začnu
hledat peněženku.
Peter se zasměje. „Vážně si myslíš, že nechám svoji holku
platit na prvním rande?“ Nafoukne se jako páv. „Jeden střed‑
ní popcorn, máslovej, a můžete to máslo dávat ve vrstvách?“
požádá pokladní. „A k tomu kyselý žížalky a jednu čokoládu.
A malou třešňovou colu.“
„Jak jsi věděl, na co mám chuť?“
„Dávám mnohem větší pozor, než sis myslela, Coveyo ‑
vá.“ Peter mě se spokojeným úšklebkem vezme kolem ra‑
men a rukou omylem zavadí o moje pravé prso.
„Au!“
Peter se zahanbeně zasměje. „Jejda. Sorry. V pohodě?“
Drsně ho dloubnu loktem do žeber, a když vcházíme do
sálu, ještě pořád se smějeme – vtom ale spatříme z dámských
záchodků vycházet Genevieve a  Emily. Když jsem Gene‑
vieve viděla naposled, právě všem v autobuse cestou z lyžáku
vykládala, jak jsem se s Peterem vyspala ve vířivce. Zalije mě
vlna panického strachu. Bojovat, nebo utéct?
Peter na chvilinku zpomalí a já netuším, co se bude dít.
Máme za nimi jít a pozdravit? Nebo máme jít dál? Peter si
mě k  sobě přitiskne a  já vycítím jeho váhavost. Taky neví,
co dělat.
Genevieve to vyřeší za nás. Prostě jen nakráčí do sálu,
jako by nás neviděla. Jenže jde do stejného sálu, do kterého
jdeme i my. Ani se na Petera nepodívám a on taky nic neříká.
Takže asi budeme předstírat, že tady Genevieve není? Peter
mě zavede k  našim sedačkám, úplně vlevo a  vzadu. Gene‑
vieve a  Emily sedí uprostřed. Vidím její blonďatou hlavu
a část jejího šedého propínacího kabátu. Musím se přinutit
odvrátit pohled. Kdyby se Gen otočila, nechci, aby mě nača‑
pala, jak na ni zírám.





40
Usadíme se a já si sundám kabát. Už se začínám uvelebo‑
vat, když Peterovi zabzučí telefon. Vytáhne ho z kapsy, podí‑
vá se a hned ho zase uklidí a já vím jistě, že to byla Gen, ale
cítím, že se nemám ptát. Její přítomnost nám pokazila večer.
Jako by byla upír a nechala nám na krku otisk zubů.
Světla zhasnou a Peter mě obejme kolem ramen. To tam
tu ruku bude mít celou dobu? přemítám. Jsem strnulá a sna‑
žím se zklidnit svůj dech. „Klídek, Coveyová,“ pošeptá mi
do ucha.
Snažím se, ale za těchhle okolností je trochu těžké se
prostě jen tak uklidnit na povel. Peter mi povzbudivě stiskne
rameno, pak se nakloní a políbí mě na krk. „Krásně voníš,“
vysekne mi tlumenou poklonu.
Zasměju se, maličko moc nahlas, a týpek v řadě před námi
se prudce otočí a zpraží mě pohledem. „Promiň,“ omluvím
se Peterovi zkrotle, „jsem strašně lechtivá.“
„V pohodě,“ řekne, ale dál mě objímá.
S úsměvem přikývnu, ale teď mi vrtá hlavou, co dál. Čeká
snad, že během filmu budeme něco dělat? Proto vybral seda ‑
dla až úplně vzadu, i když veprostřed ještě volná místa byla?
Už zase začínám panikařit. Je tu Genevieve! A spousta dal‑
ších lidí! Sice jsem se s ním líbala ve vířivce, ale tam nebyl
nikdo, kdo by nás viděl. A taky bych se fakt ráda dívala na
ten film. Nakloním se dopředu, abych si lokla coly, ale hlav‑
ně proto, abych se mu nenápadně vymanila.
Když film skončí, beze slova se shodneme na tom, že prostě
jen vyběhneme co nejrychleji ze sálu, abychom už na Gene‑
vieve nenatrefili. Vystřelíme z kina, jako by nás honil čert –
což je v  podstatě pravda. Peter má hlad, ale já jsem se tak
natláskala sladkostmi a popcornem, že se mi ještě na večeři
nechce, takže navrhnu, že půjdeme do naší restaurace a já si
od něj dám pár hranolek. Peter ale nesouhlasí. „ Myslím, že





41
bysme měli jít do opravdový restaurace, když je to tvoje prv‑
ní rande.“
„Nikdy bych neřekla, že jsi takovej romantik.“ Řeknu to
jako vtip, ale myslím to vážně.
„Zvykej si,“ usměje se vychloubačně Peter. „Já vím, jak se
chovat k holce.“
Vezme mě do Biscuit Soul Food – podle jeho slov je to
jeho oblíbená restaurace. Dívám se, jak do sebe hází smaže‑
né kuře s pálivou medovou omáčkou, a přemítám, kolikrát
tady asi seděla Genevieve a dívala se na něj, jak jí. Naše měs‑
to není zas tak velké. Není tu moc míst, kde by ještě s Ge‑
nevieve nebyl. Když vstanu a jdu na záchod, probleskne mi
hlavou myšlenka na to, jestli jí odepsal na zprávu, ale rychle
ji zaplaším. No a co? I kdyby jí odepsal. Jsou přece kamará‑
di, zakázané to nemá. Nenechám Gen, aby mi zkazila večer.
Chci si to užít, žít


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.