načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ozvěna věcí budoucích – James Islington

Ozvěna věcí budoucích

Elektronická kniha: Ozvěna věcí budoucích
Autor: James Islington

Po ničivém útoku byla pro všechny Augury vyhlášena amnestie, takže směli vyjít z úkrytů a otevřeně se postavit temným silám, které hrozí Andaře. Davian a jeho noví spojenci spěchají na sever směrem ke stále slabší hranici, avšak nové hrůzy, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 725
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Milan Pohl
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0008-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po ničivém útoku byla pro všechny Augury vyhlášena amnestie, takže směli vyjít z úkrytů a otevřeně se postavit temným silám, které hrozí Andaře. Davian a jeho noví spojenci spěchají na sever směrem ke stále slabší hranici, avšak nové hrůzy, s nimiž se cestou setkají, naznačují, že jejich povolání možná přišlo příliš pozdě. Davianův spojenec v hlavním městě, nový Strážce severu, bojuje s vrahy a odhaluje nebezpečné politické tajemství. Mezitím Asha začíná potají vyšetřovat, proč zmizely Stíny. A Caeden závodí s časem, aby splnil svou zrádnou smlouvu s Lythy. Když se mu ale vracejí vzpomínky, začíná si uvědomovat, že rozdíly mezi dvěma stranami v této pradávné válce nemusí být tak zjevné, jak se zpočátku zdálo...

Popis nakladatele

Druhý díl epické fantasy série Licanius.

Po ničivém útoku na Ilin Illan byla vyhlášena amnestie týkající se všech Augurů. Smějí tedy konečně vyjít z úkrytů a otevřeně se postavit temným silám, které ohrožují Andarru. Davian a jeho noví spojenci spěchají na sever ke stále slábnoucí hranici, avšak nové hrůzy, s nimiž se cestou setkávají, naznačují, že jejich pomoc možná přichází příliš pozdě.

Davianův spojenec v hlavním městě, nový Strážce severu, bojuje s vrahy a odhaluje nebezpečné politické tajemství. Asha se mezitím pouští do tajného vyšetřování, proč zmizely Stíny. A Caeden závodí s časem, aby splnil svou zrádnou smlouvu s Lythy. Když se mu však navracejí vzpomínky, začíná si uvědomovat, že pohnutky obou stran v této odvěké válce nemusejí být tak zjevné, jak se zpočátku zdálo…

———

Islingtonovo magické prostředí skýtá spoustu příležitostí pro konflikty mezi soupeřícími stranami, a to dokonce i tehdy, když zemi ohrožují síly zla. Fanoušci epické fantasy si užijí hutné a napínavé dobrodružství.
— Publishers Weekly

Islingtonův styl připomíná Roberta Jordana nebo Brandona Sandersona — je svěží, rychlý, lehký a chytrý.
— Booklist

James Islington zvládá akci i psychologii, dokáže pracovat s fantasy motivy a také si vypomoct nějakým tím realismem v mezích zákona.
— Pevnost o knize Stín věcí ztracených

Zařazeno v kategoriích
James Islington - další tituly autora:
Stín věcí ztracených Stín věcí ztracených
 (e-book)
Stín věcí ztracených Stín věcí ztracených
Ozvěna věcí budoucích -- Licanius: Kniha druhá Ozvěna věcí budoucích
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Devliss


Devliss








An Echo of Things to Come

Copyright © 2017 by James Islington

All rights reserved

Map © Tim Paul Illustrations

Translation © Milan Pohl, 2020

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0273-8 (PDF)

ISBN 978-80-275-0274-5 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0275-2 (MobiPocket)


Mámě a tátovi.

Jsem vám neskonale vděčný, že jste podporovali mou vášeň pro psaní,

a děkuji vám za lásku, kterou jste mě odjakživa zahrnovali.



9

Následující text má sloužit jako rychlé, stručné připomenutí toho,

co se stalo v románu Stín věcí ztracených, nikoli jako podrobný popis

děje. Mnoho důležitých událostí je tedy v tomto shrnutí zmíněno

jen letmo a některé nejsou zmíněny vůbec.

MINULOST

Před dvěma tisíci lety byla vztyčena Bariéra — hradba energie, která

odděluje území Andarry od severních pustin Talan Golu. Mnoho po­

drobností ohledně jejího vzniku upadlo v zapomnění, podle andarrského

náboženství však byla Bariéra zbudována jako vězení pro Aarkeina

Devaeda, strašlivě mocného dobyvatele, který poroučel zvráceným ne­

stvůrám a usiloval o zkázu celého světa. Během téhož bouřlivého období

dějin záhadně zmizeli Darecijci — mocný národ, který Andaře vládl

v dobách Devaedovy invaze.

Úlohy Darecijců se posléze chopili Auguři: lidé schopní používat moc zva­

nou kan, která jim kromě jiných schopností umožňovala nahlížet do neměnné

budoucnosti. Za pomocníky při vládnutí si Auguři vyvolili Nadané — ty,

kteří dokázali pomocí své vlastní životní síly zvané Esence fyzicky ovlivňovat

svět kolem sebe.

Jakmile byla tato hierarchie ustanovena, po mnoho staletí ji nikdo ne­

dokázal svrhnout.

To se před čtvrtstoletím změnilo.

Po několika trapných omylech se ukázalo, že věštecké vize Augurů se náhle

přestaly vyplňovat. Auguři odmítali otevřeně přiznat, že mají potíže, a místo

toho se stáhli z očí veřejnosti a pokoušeli se zjistit, co se děje. Dohledem nad

čím dál neklidnějším obyvatelstvem pověřili Nadané. Veřejné nepokoje brz y

přerostly v hněv, poněvadž někteří Nadaní začali svůj nový mandát zneuží­

vat, často za použití násilí. V andarrské společnosti nastal rozkol.


10

Situace se záhy vyhrotila a Auguři s Nadanými byli svrženi při otřesném

krvavém povstání. Vzpouru podnítil vévoda Elocien Andras — příslušník

někdejší monarchie — a napomohl jí nevysvětlitelný rozmach nových zbraní

určených k boji proti Nadaným. Auguři byli bez soudu pobiti a z pěti pů­

vodních pevností Nadaných, takzvaných Tolů, se prvotnímu útoku ubránily

pouze dvě — Tol Athian a Tol Shen.

V pevnostech bráněných pomocí Esence vězeli Nadaní pět let, až s vévo­

dou Andrasem a monarchií konečně podepsali Dohodu a oficiálně tak kon­

flikt ukončili. Nadaní však museli zaplatit vysokou cenu. Byly stanoveny

Zásady — čtyři neporušitelné, magií vynucované zákony, jež významně

omezovaly používání schopností Nadaných. Obyčejní lidé se nyní mohli stát

správci, kteří dohlíželi na dodržování Dohody, a ze zákona tedy měli moc

nad těmi, kdo vládli Esencí.

Nadaní, kteří porušili jakoukoli podmínku Dohody nevymáhanou Zá­

sadami, se navíc museli stát Stíny. Byli natrvalo zbaveni svých schopností

a zároveň strašlivě zohaveni. Toto se nejčastěji týkalo nešťastníků z řad

studentů, kteří nedokázali absolvovat závěrečné Zkoušky a za něž se Toly

nemohly zaručit jako za Nadané schopné náležitě krotit svou moc.

Přestože tedy byli Nadaní zdánlivě svobodní, museli se podřizovat ne­

ustálému dohledu a většina lidí jimi opovrhovala. Schopnosti Augurů ovšem

Dohoda postavila zcela mimo zákon. Na každého, u něhož se takové schopnosti

projevily, čekal rozsudek smrti z rukou Správy.

STÍN VĚCÍ ZTRACENÝCH

Šestnáctiletý Davian je bystrý, pilný student ve škole Nadaných v Ca

ladelu. Jeho Zkoušky se však kvapem blíží a on stále nedokáže přijít

na to, jak své Nadání ovládnout — a to přesto, že má na předloktí

Značku, která ho váže k Zásadám a zároveň dává tušit, že v minulosti

použil Esenci. A nejen to — Davian neomylně pozná, když někdo lže,

a tuto schopnost měli mít pouze Auguři. O své neobvyklé dovednosti

řekl pouze svým nejbližším přátelům Wirrovi a Ashe.

Starší z Tol Athianu, kteří mají provést Zkoušky, se dostaví dříve,

než se čekalo. Jeden z nich, muž jménem Ilseth Tenvar, přijde v noci


11

za Davianem. Tvrdí, že patří k sig’narům, skupině Nadaných, kteří

před povstáním před dvaceti lety sloužili přímo Augurům. Ilseth ví,

že Davian je Augur, a vybízí ho, aby utekl dřív, než pohoří u Zkoušek

a stane se z něj Stín. Kromě toho dá Davianovi záhadnou bronzo

vou schránku. Tvrdí, že schránka zavede mladíka někam, kde se mu

dostane náležitého výcviku.

Davian nepochybuje, že mu starší říká pravdu, a ještě té noci uteče

ze školy. Wirr na poslední chvíli přijde na to, co má Davian v plánu.

Nechce ho nechat jít samotného, a tak se ho rozhodne doprovázet.

Asha o těchto událostech nemá ponětí. Když se druhý den ráno

probudí, zjistí, že všichni ve škole byli brutálně povražděni. Zděšená

dívka netuší, proč vyvázla pouze ona, zároveň si však uvědomí, že

mezi mrtvými nevidí ani Wirra, ani Daviana. Když se Ilseth dozví,

že Asha masakr přežila, nijak se před ní nesnaží skrývat, že byl

do útoku namočený. Ilseth předpokládá, že jeho nadřízení nechali

Ashu naživu záměrně, a proto se ji zdráhá zabít. Místo toho ji pro

mění ve Stín, čímž vymaže její vzpomínky na všechno, co toho rána

viděla — včetně domněnky, že její dva přátelé možná ještě žijí.

Davian s Wirrem míří na sever. Vyhýbají se nepříjemnostem, do

kud je nechytí dva Lovci — tímto výrazem Andařané označují ty, kdo

pro peníze stopují a zabíjejí Nadané. Zachrání je však další Lovkyně,

Breshada, která je navzdory svému povolání nepochopitelně pro

pustí. Zmíní se jen o tom, že za to mohou děkovat někomu jménem

Tal’kamar.

Chlapci podle Ilsethových pokynů překročí hranici Desrielu,

země, kde vládnou nábožensky založení Gil’sharové, přesvědčení

o tom, že veškerá manipulace s Esencí je zvrácenost. V Desrielu se

trestá smrtí i to, když se někdo s takovou schopností narodí.

Po několika nebezpečných příhodách zavede Ilsethova bron

zová schránka Daviana s Wirrem k mladíkovi jménem Caeden,

vězni Gil’sharů. Chlapci ho osvobodí, ale vzápětí na ně zaútočí

tvor zvaný sha’teth. Caeden je před sha’tethem zachrání s vynalo

žením ohromující magické síly, a to přesto, že je tělesně zesláblý

po svém zajetí.


12

Ilseth mezitím odveze Ashu do hlavního města Andarry Ilin Illanu

a nadále předstírá, že s masakrem v Caladelu nemá nic společného.

Athianská Rada — skupina starších v čele Tol Athianu — usoudí, že

s Ashinou pomocí by se možná dalo zjistit, kdo za útokem stojí, ale

nechce se o tuto informaci podělit se Správou, která caladelský útok

rovněž vyšetřuje. Athianská Rada se rozhodne ponechat si Ashu

v Tolu a přede všemi ostatními utajit její pravou totožnost.

Po děsivém střetnutí se sha’tethem, který na Ashu kupodivu neza

útočí, se dívka setká se Scynerem, mužem vedoucím tajné podzemní doupě Stínů známé jako Útočiště. Scyner chce, aby zjistila, proč se

vévoda Elocien Andras — hlava Správy a nepřítel Stínů v Útočišti —

tolik zajímá o masakr v její škole.

Když se Elocien doslechne, že Asha masakr přežila, využije sku

tečnosti, že Tol Athian potřebuje nového politického zastupitele

v zákonodárném Sněmu, a přikáže, aby byla Asha přidělena do pa

láce. Dívka brzy zjistí, že Wirr je Elocienův syn; nejenže je možná

stále naživu, ale díky svému dědičnému právu bude jednoho dne

schopen změnit Zásady. Přestože má Elocien pověst muže, který před dvaceti lety rozpoutal povstání, Asha se dozvídá, že posledních

několik let tajně spolupracuje se třemi mladými Augury — Kolem,

Fessi a Erranem. Dívka pochopí, že nemůže dodržet dohodu se

Scynerem a zradit tak Elocienovu důvěru.

V Desrielu se Davian, Wirr a Caeden setkají s Taerisem Sarrem,

skrývajícím se Nadaným, který je přesvědčen o tom, že Caeden je

nějak zapleten do současného znepokojivého slábnutí Bariéry. Taeris dokáže Davianovi, že Ilseth Tenvar chlapci při jejich setkání ve škole lhal. Důvod, proč Ilseth Daviana za Caedenem poslal, tedy zůstává

záhadou. Taeris se obává, že Ilseth svým jednáním nesledoval nic dobrého a že pokud by se Caeden jeho bronzové schránky dotkl,

mohlo by to mít neblahé následky. Proto Davianovi poradí, aby mu

schránku nedával, dokud nebudou vědět víc.

Davian s Wirrem brzy zjišťují, že Gil’sharové obvinili Caedena

z vraždy. Mladík si však nepamatuje nic ze své minulosti, dokonce

ani neví, jestli se obvinění zakládá na pravdě. Taeris dojde k závěru,

že musejí zamířit nazpět do Andarry, do Ilin Illanu, poněvadž v Tol

Athianu se nachází Nádoba — zařízení augurské výroby, používající

Esenci ke konkrétnímu účelu —, která by snad Caedenovi dokázala

obnovit vzpomínky. Desrielské hranice jsou však dobře střežené,

a tak se rozhodnou, že nejlepší bude požádat princeznu Karaliene

Andrasovou — Wirrovu sestřenici —, aby jim s návratem pomohla.

Když se s princeznou konečně setkají, Karaliene v Caedenovi po

zná hledaného člověka obviněného z vraždy. Navzdory Wirrovým přímluvám ho odmítne propašovat ze země, poněvadž nehodlá

riskovat zásadní diplomatický incident. Jakmile jejich plán ztroskotá,

Taeris usoudí, že jim zbývá jediná možnost: odejít z Desrielu skrz

prastaré, záhadně opuštěné hraniční město Deilannis.

V Ilin Illanu uzavírá Asha přátelství s trojicí mladých Augurů a do

zvídá se, že mají děsivé vize drtivého útoku na hlavní město. Zanedlouho se začnou šířit zvěsti o armádě dobyvatelů přicházejících od Bariéry a přezdívaných „Slepí“ podle zvláštních přileb, které

jim zakrývají oči.

Zatímco se Asha s Elocienem pokoušejí vymyslet, jak nejlépe brá

nit město a neodhalit přitom Augury, učiní úžasný objev. Prostřed

nictvím Nádob mohou Stíny pořád ještě používat Esenci. Znamená to, že při proměně ve Stín jsou jejich schopnosti pouze potlačeny,

nikoli zcela odejmuty, jak se všichni doposud domnívali.

Po prapodivné zprávě od viditelně starší varianty Daviana začne

Asha pochybovat o pravdivosti Ilsethovy verze událostí souvisejících

s útokem na caladelskou školu a požádá jednoho z Augurů, aby

zpřístupnil její ztracenou vzpomínku. Když Asha zjistí, že Ilseth měl

v masakru prsty, lstí ho přinutí kápnout božskou před athianskou

Radou a ta ho následně uvězní.

Davian s Wirrem a ostatními procházejí Deilannisem, strašidelným

městem tonoucím v mlze, když vtom na ně zaútočí neznámý netvor

a Davian je oddělen od zbytku skupiny. Uvázne v podivné „trhlině“

a jen tak tak přežije cestu prázdnotou. Když se znovu vynoří v Deilan

nisu, potká Malshashe — Augura, který mu sdělí, že se vrátil v čase téměř sto let do minulosti.

Chlapec tomu tvrzení zpočátku nevěří, ale Malshash ho postupně

přesvědčí. Davian se vydává do Velké knihovny Deilannisu, ohromného depozitáře prastarých vědomostí. Pod Malshashovým vedením se brzy

naučí používat a ovládnout své augurské schopnosti. Stále nemá jasno

v tom, proč mu Malshash pomáhá, alespoň však pochopí, že jeho učitel

zkoumá trhlinu v naději, že se mu podaří změnit něco, co se už stalo.

V přítomnosti mezitím zdrcený Wirr v domnění, že Davian zahy

nul, pokračuje s Taerisem a Caedenem do Ilin Illanu. Cestou narazí

na strašlivé důkazy invaze zpoza Bariéry. Ty je utvrdí v přesvědčení,

že musejí najít způsob, jak předejít tomu, aby se Bariéra zcela zhrou

tila. Domnívají se, že klíčem by mohly být Caedenovy vzpomínky,

a spěchají do Ilin Illanu, než k městu přitáhnou Slepí.

Po příchodu do Ilin Illanu se Taeris pokouší přemluvit athianskou

Radu, aby jim pomohla, jenže Rada — obeznámená s obviněním

z vraždy namířeným proti Caedenovi a ovlivněná dřívějšími ne

shodami s Taerisem — to odmítne. Taeris s Caedenem nemají kam jinam se obrátit, a hledají tedy útočiště v paláci. Wirrovi se podaří přesvědčit Karaliene, že Caeden je ústřední postavou veškerého dění.

V Deilannisu Davian kvůli nehodě při výcviku prožije Malshashovu

nejtraumatičtější vzpomínku: smrt jeho ženy Elliavie na jejich vlastní

svatbě a Malshashův zoufalý — a neúspěšný — pokus o její záchranu.

Malshash přizná, že je to jeden z hlavních důvodů, proč chce změnit

minulost, a pak pošle Daviana zpátky do přítomnosti.

Davian zamíří do Ilin Illanu, krátce ho však zdrží další Augurka,

Ishelle, a starší Driscin Throll z Tol Shenu. Oba se pokoušejí Daviana přesvědčit, aby se přidal k Tol Shenu, jenže chlapec už se doslechl o invazi Slepých a pospíchá hlavnímu městu na pomoc.

Jakmile Davian dorazí do Ilin Illanu, znovu se shledá s Ashou

a Wirrem. Jejich radost však nemá dlouhého trvání, protože vzápětí

na město zaútočí Slepí. Mezitím Caeden s Taerisem pochopí, že

athianská Rada nepomůže Caedenovi vrátit paměť, a hodlají tedy proniknout do Tol Athianu a provést to bez jejího svolení. Než ale

mohou použít Nádobu, která by mladíkovi obnovila vzpomínky,

Caeden aktivuje Ilsethovu záhadnou bronzovou schránku a pocit


15

čehosi povědomého jej přiměje odejít ohnivým portálem, který

schránka vytvoří.

Zatímco Wirr s Davianem pomáhají bránit město, Asha přemluví

Elociena, aby dal Stínům Nádoby ze skladu Správy, poněvadž Stíny

nejsou vázány Zásadami, a mohou je tedy použít proti dobyvatelům.

Když se Asha se Stíny zapojí do boje, podaří se jim úspěšně zmařit

první útok Slepých.

Navzdory tomuto počátečnímu vítězství Slepí zanedlouho vtrh

nou do Ilin Illanu a karta se obrátí v jejich prospěch. Andarrské

jednotky zahajují zoufalý ústup, Elocien je zabit a Asha si ke své

hrůze uvědomí, že jeden z Augurů vévodu po celou dobu ovládal.

Truchlícímu Wirrovi to raději neřekne. Ten mezitím s Davianovou

pomocí spěchá do Tol Athianu a změní Zásady tak, aby se do boje

mohli zapojit všichni Nadaní. Přesto se zdá, že tato nečekaná výhoda

přišla moc pozdě.

Caeden se ocitne v podzemí Res Karthy, kde mu postava zdánlivě

stvořená z ohně — Garadis ru Dagen, jeden z Lythů — prozradí, že

Caeden si paměť vymazal sám a uvedl tak do chodu řetězec událostí,

aby splnil podmínky smlouvy mezi Lythy a kýmsi jménem Andrael.

Tato smlouva nyní Caedenovi umožňuje chopit se meče zvaného Li

canius, který je mocnou Nádobou — také však stanovuje, že Caeden

si smí tento meč ponechat pouze rok a den, pokud ovšem nenajde

způsob, jak Lythy osvobodit z Res Karthy.

Mladíkovi dělá starosti, k čemu se upsal, ještě větší obavy má však

o své přátele. Vrací se do Ilin Illanu a díky ohromné moci tajemného

meče zničí dobyvatelskou armádu, právě když se Slepí chystají uštěd

řit andarrským jednotkám nevyhnutelnou porážku.

Po bitvě už všichni vědí, že Davian je Augur, a chlapec se rozhodne

přistoupit na Ishellinu nabídku a vyrazit na jih do Tol Shenu. Hodlá

tam pokračovat v hledání způsobu, jak zpevnit Bariéru proti temným

silám, jež za ní číhají. Asha se rozhodne zůstat v Ilin Illanu jako zastu

pitelka, zatímco Wirr zdědí postavení Strážce severu, vůdce Správy.

Caeden stále ještě hledá odpovědi ohledně své minulosti, navíc je

odhodlaný pomoct přátelům v boji proti nebezpečím zpoza Bariéry.


16

Znovu tedy použije Portálovou skříňku a tentokrát se ocitne ve Stud

ních Mor Aruilu a setká se s Augurem jménem Asar Shenelak, který

ho podle všeho poznává.

K jeho hrůze mu Asar obnoví vzpomínku, která nejenže dokládá,

že Caeden doopravdy spáchal vraždy v Desrielu, z nichž byl obviněn,

ale také to, že Caeden je ve skutečnosti Aarkein Devaed.


Sám jsem nevěděl, co je tíživější:

zda ozvěna jejího skonu, nebo dlouhé ticho, jež po ní následovalo.



19

PROLOG

V nehybném ranním vzduchu Caeden přejel palcem po ostří sekery a spoko­

jeně pokýval hlavou, když se mu na kůži zaleskla tenoučká stružka červeně.

Chvíli upíral pohled na pozvolna vytékající krev. Štípnutí sekery se

nemohlo měřit s náporem vzpomínek, které ho při tom pohledu zaplavily.

Čas — nyní už téměř rok — neztupil ostří jeho viny, neutišil jeho děs.

Neztlumil ani všudypřítomnou bolest jeho ztráty. Caeden se styděl, že

tohle jediné ho stále ještě bolí víc než všechno ostatní dohromady.

Zabere to? Přece to musí vyjít. Nepřítomně si přejížděl rukou po krku,

ohmatával si podlitiny v místech, kde se kroutil, dřel a utahoval provaz.

Pamatoval si hlasité prasknutí, při němž jeho tělo prudce znehybnělo.

Pamatoval si slz y, které mu tekly, když procitl. Prostě tam visel a nemohl

dýchat, jeho tělo však odmítalo vypovědět službu. Pamatoval si nevěřícný

úžas, když dokázal pohnout rukama a nohama, jako by se nic nestalo.

Omámeně tam visel několik hodin a čekal na konec, který ne a ne přijít.

Caeden se ostře nadechl, zatvrdil se vůči oné vzpomínce a podal sekeru

prošedivělému kapitánovi stojícímu naproti němu. Rozložitý chlap ji s vidi­

telnou zdráhavostí převzal.

„Určitě to chcete udělat, lorde Deshreli?“ zeptal se tiše.

Caeden přikývl a pak poklekl. Opatrně položil hlavu na špalek.

„Čistou ránu, Sadiene. Skrz naskrz. Jinak...“ Polkl a zkroutil krk, aby

viděl na nebe. „Čistou ránu,“ zopakoval pevnějším hlasem.

Sadien se zasmušilým výrazem potěžkal zbraň a kývl.

Caeden stočil hlavu zpátky k zemi. Zavřel oči.

„Promiň, Ell,“ zašeptal, když ostří dopadlo.

Caeden s přidušeným vyjeknutím procitl.

Ruce mu vylétly ke krku; hledaly zranění, které tam muselo být.

Žádná krev na nich neulpěla, Caedenovi však přesto několik vteřin


20

trvalo, než se zorientoval a oddělil to, co viděl před chvílí, od toho, kde se nacházel v současnosti.

Divoce bušící srdce se začalo zklidňovat. Caeden ležel na zádech,

oddechoval a civěl do černého kamenného stropu. Po jeho povrchu

nahodile vedly jemně pulzující žíly Esence — alespoň předpokládal,

že se jedná o Esenci — a kostrbatě kontrastovaly s hladkým tmavým

kamenem. Žilami proudily barvy v nekonečných rytmických, hyp

notických vodopádech pohybu. Tady zelená, tamhle sytě modrá.

Světle žlutá, potom znepokojivě červená. Odstíny se slévaly a pře

lévaly pavučinou tenoučkých čar; svou září sice nepřekonávaly čiré

světlo Esence v lampě u Caedenova lůžka, ale stále byly dost jasné,

aby neustále přitahovaly jeho zrak.

Pořád byl tady — pořád v té jednoduše zařízené, dokonale kru

hové místnůstce. Pořád hluboko v podzemí, kam ho po bitvě v Ilin

Illanu poslala Portálová skříňka.

„Na něco ses rozpomenul.“

Caeden sebou trhl, pak se převalil na bok a mátožně se postavil

na nohy. Klopýtavě poodešel od plešatícího bělovousého muže

stojícího ve dveřích.

„Nech mě být.“ Mluvil chraptivým hlasem, jen o málo silnějším

než šepot.

Asar se sehnul a na zem mezi nimi opatrně položil talíř s jídlem

a pohár. Ten pohyb už byl důvěrně známý, dokonale nacvičený. Sta

řec se zase narovnal a chvíli se zdálo, že se chystá odejít.

Pak se dotkl meče u svého boku. Byl to spíš posunek než varování.

„Rok a den, Tal’kamare,“ pronesl potichu Asar s odrazem světélku

jících stropních čar v očích. „A nyní máš o dva týdny méně — o dva

týdny méně na to, abys zastavil konec všeho, co známe. Dva týdny, během nichž ses téměř nedotkl jídla ani vody. A pokud mohu soudit, takřka jsi nespal.“ Stařec se na Caedena dlouze zahleděl a pak

nechápavě zavrtěl hlavou. „Proč se tomu stále ještě bráníš? Věděl jsem, že to pro tebe bude šok, ale tohle... Opravdu ses tolik změnil?“

„Ano,“ odsekl Caeden, ale sám v tom slově slyšel zoufalství. „Já

nejsem... on.“

21

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se tiše Asar. „Vždyť ho ani neznáš.“

„Vím toho o něm dost.“

„To pochybuji. Znáš několik příběhů, pár zrnek písku v přesýpacích

hodinách svého života. Navíc vytržených ze souvislostí.“ V Asarových

očích se zračila starost. „Nemohu tě k tomu nutit, Tal’kamare. Musíš se

do toho pustit ze své vlastní vůle — jinak to nepůjde. Ale víš, že mlu

vím pravdu. Pořád máš Portálovou skříňku, takže můžeš kdykoli utéct.

Touto dobou jsi mohl být na druhé straně světa. A přesto jsi dosud zde.“

Caeden se zašklebil, ale už se s ním nepřel. Bronzovou krychli

s tajemnými značkami — Nádobu, která ho sem vlastně přivedla —

měl opravdu pořád ještě v kapse. Na dlouhou chvíli zavřel oči a po

koušel se potlačit hněv, strach i zoufalství. Všechny pocity mu radily,

aby utekl, aby se odřízl od všeho, co zjitřovalo vzpomínky na to, co

viděl. Co spáchal.

V hloubi duše však věděl, že tím by nic nezměnil. Své minulosti

se nemohl vyhýbat věčně. A čím déle bude otálet, tím těžší bude se

jí postavit.

Ze všeho nejvíc si přál říct Asarovi, ať vypadne, stejně jako vždycky,

když za ním stařec přišel.

Ale neudělal to.

Pomalu se přišoural k poháru, zvedl ho ze země a trochu se napil.

Cítil, jak mu chladná tekutina klouže vyprahlým hrdlem.

„Pamatuju si, jak jsem umíral,“ zašeptal a mimoděk se otřásl. „Pa

matuju si, jak se mi ostří zaťalo do krku a...“ Zmlkl uprostřed věty.

Asarův výraz se nezměnil, ale v očích se mu zalesklo cosi, co Cae

denovi připomínalo soucit. „Musí to být matoucí.“

Caeden se nevesele zasmál a znovu si promnul krk. „Ano.“

Zaváhal. Na jednu stranu se chtěl zeptat, jak je možné, že je pořád

ještě tady — a že si něco takového pamatuje.

Ale na druhou stranu to raději nechtěl vědět.

Asar si ho chvíli bedlivě prohlížel a pak si s povzdechem sedl na

proti němu. „Tal’kamare, času nemáme tolik, abychom —“

„Nejdřív jsem tomu nevěřil.“ Caeden se přinutil pohlédnout Asa

rovi do očí, ale bolest se mu z hlasu vytěsnit nepodařilo. „Když jsi mi ukázal... tamto, myslel jsem si, že se mě snažíš oklamat, i když jsem

nechápal proč. Uvažoval jsem, že uteču, že znovu použiju Portálovou

skříňku. A taky jsem uvažoval, že si tě najdu a vytluču z tebe přiznání.“

Asar ho mlčky, netečně sledoval.

Caeden se zhluboka nadechl, ale hlas se mu pořád třásl. „Jenomže

jsem věděl, že ta vzpomínka byla moje. Věděl jsem to. Stejně jako si pamatuju, že jsem umíral. Nezdálo se mi to. Pamatuju si, že jsem umíral.“ Sklopil zrak a ruce se mu roztřásly, jak ho málem přemohla bouře emocí, s nimiž se v posledních dvou týdnech neustále potýkal.

Hanba. Strach. Hrůza. Vztek. Pocit viny, který mu drtil duši. A tím

vším se proplétala ona všudypřítomná, neuvěřitelně těžká šňůra

zoufalství. „Takže je to tak, jak říkáš. Znám pravdu.“

„Ale přesto...?“ zeptal se tiše Asar.

Caeden se znovu chraplavě zasmál a roztáhl ruce. Na lži a vytáčky

dávno neměl sílu. „Ale přesto se toho bojím. Mám strach, co se

mnou udělá, když se dozvím ten zbytek. Jak mě to změní.“ Zvedl oči a znovu se jimi zaklesl do Asarových. „Jeden známý mi kdysi řekl,

že až se mi vrátí paměť, budu si moci vybrat. Že nehledě na to, kým

jsem byl a co jsem udělal... se budu muset rozhodnout, pokračovat

vpřed. Že ten, kým jsem od chvíle, kdy jsem se probral v lese, ten,

kým chci být, nemusí být obnovenou pamětí vymazán. A ani by neměl být.“ Upřeně hleděl starci do očí, stále však cítil, jak se mu chvějí ruce.

Hlavou se mu rozléhaly ozvěny vzpomínek, o něž nestál. „Ale já jsem

zabíjel. Vraždil. Sudičky, vždyť jsem byl Aarkein Devaed.“

Asar ho dlouhou chvíli sledoval.

Pak pomalu přikývl.

„Ano. Je to tak. Hledáš útěchu, ale...“ Neznatelně pokrčil rameny,

jako by se omlouval. „V jistém smyslu jsme otroci svých vzpomínek.

To, co si pamatuješ, tě změní. Nabyté znalosti tě změní. Vědomí

toho, co je v sázce, tě změní. Ovlivní, jak těžké bude zůstat mužem, kterým chceš být. Usnadní ti dělat rozhodnutí, která ti nyní připadají nemyslitelná. Dát přednost tomu, co je správné, před tím, co je výhodné, bude rázem těžší, dozvíš-li se, jak často to vedlo k ne

zdaru a jak důležité je uspět.“ S vážným výrazem se k němu naklonil.

23

„Tomuto problému ovšem čelí každý, kdo žije tak dlouho jako my,

Tal’kamare. Někdy si musíme vybrat mezi tím, co je správné, a tím,

co nám umožní zvítězit. Jindy mezi tím, co je správné, a co nám

umožní přežít. Ale pokaždé se musíme rozhodnout.“

Caeden polkl a zaťal pěsti. Kývl. Dotaz, který se chystal položit,

byl ze všech nejtěžší; pálil ho od chvíle, kdy mu Asar ukázal, kým je.

„Pamatuju... pamatuju si, že Devaedova jména jsem se zřekl,“ pro

mluvil tiše s bušícím srdcem. „Byl jsem rád, že si nebudu pamatovat,

co jsem v jeho kůži udělal.“ Jen díky tomu byl pořád ještě tady.

Asar se opřel. Na nevyslovenou otázku zareagoval pomalým kýv

nutím.

„Ano, Tal’kamare, přesně tak. Zřekl ses ho. Rozhodl ses kráčet

užší cestou. Změnil jsi stranu,“ řekl vlídně s překvapivou pýchou

ve hlase. „Pokud ti to pomůže, Aarkeinem Devaedem jsi přestal být

dávno předtím, než jsi ztratil paměť. Už dlouho se snažíme učinit

přítrž tomu, co Devaed uvedl do chodu. Bojujeme proti všemu, co

kdysi představoval.“

Caeden vydechl a celé tělo mu ochablo. Přelila se přes něj vlna

emocí. Chvíli seděl na místě a pak si dopřál další, tentokrát pořádný

doušek vody.

Zvedl pohled k Asarovi. Spolu s úlevou se mu začínalo vracet

odhodlání.

„A moje vzpomínky,“ řekl potichu. „Pomůžou nám zastavit invazi?“

Asar několik vteřin mlčel a Caeden v jeho váhání rozpoznal odpověď.

„Jde o mnohem, mnohem víc,“ prohlásil nakonec starší muž. „Je

dobře, že chceš zachránit tuto zemi, Tal’kamare, my však bojujeme

za záchranu světa. Chystáme se ukončit konflikt, který zuří celé věky.

Někdy musíme zvolit větší dobro. Musíme —“

„Musíme zvládnout obojí. Nepřišel jsem za tebou, abych své přá

tele ponechal jejich osudu.“ Caeden naklonil hlavu na stranu, jak se

mu v ní mihla vzpomínka. „Menší ze dvou zel a větší dobro. Nejne

bezpečnější fráze na světě.“

Asar si Caedena prohlížel. Vypadal při tom spíš zaskočeně než

podrážděně.

24

„Obětem se však někdy nelze vyhnout. Pokud bys mi dovolil

obnovit ti vzpomínky — všechny vzpomínky —, pak bys pochopil.“

Navzdory těm slovům nyní v Asarově hlase zaznívala nejistota.

Caeden se k němu nahnul. „Říkals, že jsem se chtěl změnit,“ po

znamenal tiše. „Tohle je možná jeden z důvodů.“

Asar zabručel. „Možná,“ připustil, ale zdálo se, že ho ta představa

vůbec netěší. Zavrtěl hlavou. „Tento rozhovor však musí počkat

na jindy. Nyní musíme obnovit alespoň vzpomínky, o které stojíš.

Je třeba, abys pochopil, o co se snažíme — a proč.“ Mávl rukou.

„Pojď za mnou.“

Caeden zaváhal a pak nejistě vyrazil za Asarem. Trochu klopýtal

a marně se pokoušel protáhnout si svaly ztuhlé nečinností.

Tunel vedoucí od jeho pokoje lemovaly další podivné žíly pestro

barevného světla pulzujícího na hladkém černém povrchu. Zdálo se,

že v tomto nižším patře jsou všude; Caeden si ovšem ani netroufal

odhadovat, čím by ten zvláštní jev mohl být způsoben.

„Kde to vůbec jsme?“ zeptal se nakonec a jeho hlas se s dutou

ozvěnou rozléhal chodbou.

„Říkal jsem ti to, když jsi dorazil. Ve Studních Mor Aruilu.“ Asar se

na chvíli odmlčel, pak zalétl pohledem ke Caedenovi a potřásl hla

vou, jako by si náhle uvědomil, že Caeden ten název nemůže znát.

„Mor Aruil bývala bašta Darecijců, maličký ostrov nedaleko pobřeží

Rozdrcených zemí. Dlouho jsme o tom neměli tušení, avšak Dare

cijci zde byli proto, že objevili mohutný zdroj Esence. Všechny tyto

tunely bývaly jejími kanály a tvořily součást veliké soustavy, jejímž

prostřednictvím Darecijci odváděli Esenci na povrch.“ Při pohledu

na Caedenův výraz tiše zasupěl. „Žádný strach. Studně před mnoha

tisíciletími vyschly. Darecijci pak ještě nějakou dobu používali některé

z těchto tunelů jako skladiště, avšak z taktického hlediska měl ostrov

pramalou cenu. Nakonec chodby uzavřeli. Opustili je. Každý tunel,

který ústí tam, kde se nacházíme, je stíněný, chráněný, není možné

jím proniknout. Dovnitř nebo ven se lze dostat jedině skrz Bránu.“

Caeden popoběhl, aby Asarovi stačil. „Bránu?“ Stařec to slovo

vyslovil, jako by mělo zvláštní význam.

25

„Portál. Méně... ohnivou verzi toho, co umí ta tvá bronzová skříňka,“

upřesnil trochu jízlivě Asar. „Vytvářet Brány umí jen velice málo lidí.

I kdyby se druzí nějak dozvěděli, kde jsme, nedokázali by se sem do

stat.“ Pokrčil rameny. „A i kdyby to dokázali, ze zbývajících Venerátů

jsem zdaleka nejsilnější. Na tomto místě by mě mohli porazit jedině

všichni společně. Jsme tu v bezpečí.“ Caeden v Asarově hlase neslyšel

vychloubání, jen tichou, povzbudivou jistotu. Při těch slovech cítil,

jak napětí v jeho ramenou nepatrně povolilo.

Došli na konec tunelu, a když se vynořili v prostorné síni, Caeden

překvapeně zamrkal,. Podobně jako v horním patře Mor Aruilu, kam

ho před dvěma týdny přenesla Portálová skříňka, ani zde stěnami

neproudily proměnlivé barvy. Osvětlení zajišťovaly pochodně, které

hořely tlumeným, avšak silným plamenem a vůbec při tom nečadily.

Jejich žluté světlo dopadalo na knihovny rozmístěné podél stěn

a napěchované vázanými tlustospisy i volnými papíry. V rohu stála

pečlivě ustlaná postel.

Asar naznačil Caedenovi, ať se posadí, a ten ho poněkud zdráhavě

poslechl. „Tady bydlíš?“

„Ano.“

Něco v Asarově hlase přimělo Caedena zbystřit. Znovu kmitl

očima k malé posteli a policím s knihami. „Říkals, že nikdo, kdo ne

dokáže vytvořit Bránu, se nedostane dovnitř ani ven...“ Zkoumavě

na Asara pohlédl.

Asar sklonil hlavu. „Všichni přinášíme oběti,“ přisvědčil tiše.

Caeden polkl a přikývl. Jeho hostitel mlčky usedl a pak se naklo

nil kupředu.

„Tento proces — obnova tvé paměti — bude... obtížný. Dokonce

vyčerpávající.“ Asar se zašklebil. „Tvé vzpomínky jsme nemohli

jednoduše potlačit, Tal’kamare. Kdyby se k nim Lythové dokázali

dostat, nepokládali by Andraelovu smlouvu za splněnou. Musel jsi

tedy projít Eryth Mmorgem — tím, čemu druzí říkají Vody obnovy.“

S tváří zkřivenou odporem mávl rukou. „Když jsi to udělal, kromě

nejslabších zbytečků vzpomínek bylo všechno vymazáno.“

Caeden se zamračil. „Neříkals, že jsou jen ukryté?“

26

„Taky že jsou. Ale ne v tvé hlavě.“ Asar mu hleděl přímo do očí. „Jsi

Augur, Tal’kamare. Můžeš se k těm okamžikům vrátit v čase a znovu

zakusit to, co jsi prožil. Ta vzpomínka, kterou jsem ti ukázal v den,

kdy jsi přišel — nevěděl jsem, co uvidíš, nebyl jsem si tím jistý. Prostě

jsem tě tam poslal.“

Caeden se při těch slovech zachvěl, ale nakonec se přinutil kýv

nout.

Asar ho chvíli sledoval a pak si povzdechl. „Používat kan k nahlí

žení do jiného času — byť do minulosti — bude únavné. Povedu tě,

jak nejlépe dokážu, a později nám to půjde snáz. Ale zpočátku budeš

mezi jednotlivými vzpomínkami potřebovat odpočinek. Nejspíš

dlouhý spánek.“

Caeden zaváhal. „Nebylo by jednodušší prostě mi... vysvětlit, co

se tady děje?“

Asar znovu mávl rukou; tentokrát byla v tom posunku znát netrpě

livost. „Něco ti samozřejmě vysvětlím. Zodpovím ti otázky, které mi

položíš. Ale něco z toho je moc složité, něco by trvalo moc dlouho

a něco...“ Povzdechl si. „Něco z toho se ti nebude líbit. Máš-li po

chopit, opravdu pochopit, co se tady děje, potřebuješ kontext, který

ti mohou poskytnout jen tvé vzpomínky. A nebudu s tebou ztrácet

čas debatami o morálce jako rodič s předčasně vyspělým dítětem.“

Caeden se zakabonil a neklidně poposedl. „Dobrá. Jestliže nejsem

skutečný nepřítel, za kterého mě má polovina Andarry, začněme tím,

proti komu bojujeme doopravdy.“ Naklonil se ke starci. „Alespoň

mi vysvětli, co na nás čeká za Bariérou, pokud padne.“

Asar se okamžik neměl k odpovědi.

„Shammaeloth, Tal’kamare. Za Bariérou čeká Shammaeloth,“ řekl

nakonec.

Caeden na něj bezvýrazně zíral. „Shammaeloth. Ze Starého nábo

ženství.“

„Možná.“ Asar upíral pohled na Caedena, jako by se ho snažil silou

vůle přimět, aby porozuměl. „Tak mu alespoň říkáme. To jméno se

hodí k jeho podstatě.“ Neznatelně pokrčil rameny. „Na druhou stranu

by mě nepřekvapovalo, kdyby byl doopravdy Shammaelothem. Umí

27

své lži prokládat pravdou, aby jim propůjčil sílu, a jádro onoho ná

boženství od začátku využívá k tomu, aby nám lhal.“

Caeden na něj mlčky hleděl. Pokoušel se vyznat v tom, co Augur

naznačoval, a nedokázal potlačit nevěřícný výraz.

„Co je tedy zač? Člověk? Netvor? Nebo něco jiného?“ Nervózně

se zasmál. „A co se vlastně stane, když se zdroj všeho zla dostane

na svobodu?“

Asar neodpovídal, jen si povzdechl nad Caedenovým cynismem.

Nakonec zavrtěl hlavou.

„Není toho málo, co musíš pochopit. Tvé pochybnosti chápu,

Tal’kamare. Opravdu,“ řekl tiše. „Ale nemáme na to čas. Snad bude

lepší, když ti to ukážu.“

Náhle se naklonil vpřed. Než mohl Caeden uhnout, stařec mu

přiložil prsty k čelu.

Caeden křičel, jeho hlas však nebylo slyšet. Bičovala ho skučící bolest,

pokoušel se od ní odtáhnout, jenže neměl tělo. Snažil se soustředit, ne­

bylo však na co, vnímal jen další a další trhliny v pukajícím vědomí.

Každou částečkou své bytosti zoufale toužil těm surovým, nemilosrdným

mukám uniknout. Nedařilo se mu to.

V příšerných křečích se zmítal déle, mnohem déle, než mohl snést.

Dny? Roky? Vřeštící kakofonie sílila, až se to nedalo vydržet; následo­

valo prázdné ticho naprostého osamění, v němž se v Caedenově nitru

začala vzmáhat nezvladatelná panika. Cítil spalující bolest a mrazi­

vou beznaděj. Agonii, trýzeň a nezměrnou ztrátu.

Nikde nenacházel úlevu.

Caedena probudil řev.

Vzápětí pochopil, že ten křik vychází z jeho vlastního hrdla. Po tvá

řích se mu řinuly slzy, v krku ho pálilo a všechny svaly v těle měl

napnuté. Ležel na zemi stočený do klubíčka a bezmocně se třásl.

Trvalo to nějakou dobu; nakonec se zhluboka, přerývaně nadechl

a přinutil se uvolnit zaťaté svaly. Rozechvěle se převalil na bok a zvedl

pohled k Asarovi.

28

„Co... co to bylo?“ vypravil ze sebe.

„Temné země,“ odpověděl tiše Asar, shýbl se a podal mu ruku.

„Domníváme se, že odtamtud pochází náš nepřítel. Je to jeho říše.

A pokud dosáhne svého, totéž se stane i z našeho světa.“

Caeden zaváhal, pak uchopil bělovousého muže za ruku a nechal

se vytáhnout zpátky na židli. „Bylo to...“ Hlas se mu zadrhl v hrdle,

mysl ucukla před vzpomínkou a tělem projelo zachvění. „Nevím,

jak to popsat.“

„To neví nikdo,“ řekl vlídně Asar. „Nejlepší vysvětlení, které jsem

slyšel, zní, že je to nepřítomnost. Tak by to vypadalo, kdyby nebyla

radost, život, světlo, naděje. Kdybychom byli zcela a naprosto zba

veni všeho — všeho —, díky čemu je existence na tomto světě snesi

telná.“ Asar na Caedena soucitně pohlédl.

Caeden zasténal. „Jak dlouho jsem tam byl?“

„Tys tam nebyl, Tal’kamare. Myslím, že něco takového bychom

nevydrželi ani my. To, co jsi viděl, byla vzpomínka muže jménem

Alchesh. Zaplatil za ni svým rozumem.“ Asar se odmlčel. „A byla

to jen chvilka. To, co jsem ti ukázal, byl jen zlomek vteřiny, nic víc.“

Caeden se otřásl a instinktivně se zabořil zády do opěradla.

„Proti tomuhle bojujeme, Tal’kamare,“ pokračoval tiše Asar. „To

hle přijde, pokud se Bariéra zhroutí. Jsme přesvědčeni o tom, že

Shammaelothovým cílem je Deilannis. Chce se dostat k tamější trh

lině a doširoka ji rozervat, aby mohl uprchnout z tohoto světa. Ze

světa i času. A při tom umožnit Temným zemím pohltit to, co zde

zanechá.“ Naklonil se vpřed. „Takže už chápeš, proč není čas znovu

se potýkat s pochybnostmi a nevírou, se kterými už ses jednou vypo

řádal. Proč je tak důležité, abychom ti obnovili paměť.“

Caeden zavřel oči. Pořád ještě se pokoušel uklidnit.

„Jak je tedy možné, že jsem za něj bojoval?“ zeptal se potichu. „Proč

by to vůbec někdo dělal?“

„Protože nás oklamal.“ Asar mluvil pevným, avšak vlídným tónem.

„Dlouho jsme si mysleli, že děláme správnou věc.“

„Správnou věc?“ opakoval Caeden. Jízlivost vrátila jeho hlasu čás

tečnou sílu. „Jak mohl někomu namluvit takovou pitomost?“

„Dělá to odjakživa.“ Asar nasadil ostřejší tón a Caeden poznal, že

zjitřil ránu, která se ještě nezhojila. „Nemysli si, že jeho záměry byly očividné nebo že bychom byli jednoduše hlupáci nebo prosťáčci.

Poskytl nám přesvědčivou faleš a k ní přesvědčivou etiku — něco,

pro co a podle čeho bychom mohli žít. Nezapomínej, že je starší,

než si umíme představit dokonce i my. Celá staletí nám dokazoval svou upřímnost, budoval důvěru, pokládal základy svého příběhu

a poskytoval nám cíl. Zná všechny naše slabiny a využívá je nesmírně

rafinovanými způsoby. Je tak chytrý, výmluvný, prohnaný a trpělivý,

že nikomu z nás se o tom ani nesnilo. Proto za něj většina ostatních

nejenom pořád ještě bojuje — oni v něj věří, srdcem i duší.“

Caeden sklonil hlavu a neklidně se zavrtěl. Nevěděl, co na to říct.

Nakonec přikývl.

„Dobrá,“ poznamenal zdráhavě. Nebylo snadné to pochopit, natož

přijmout; prozatím se však zdálo, že nemá na vybranou. Narovnal se a srdeční tep se mu po tom, co mu Asar ukázal, konečně trochu

zpomalil. „Kdo jsou ti ostatní, o kterých se pořád zmiňuješ?“

Asar si opět povzdechl a tentokrát mu do hlasu prosákla netr

pělivost. „Původně nás bylo jedenáct. Darecijci o nás mluvili jako o Venerátech; v jejich řeči to byl způsob, jak nás zesměšnit — za slepé uctívání, kterého se nám dostávalo, i za slepé uctívání, které jsme sami prokazovali jinému. Ale ujalo se to.“ Zhluboka se nadechl. „Ty a já.

Gassandrid. Alaris. Cyr. Isiliar. Andrael. Diara. Meldier. Wereth. Ty

sis. Před třemi a půl tisíci lety nás Shammaeloth všechny shromáždil.

Nesmrtelní jsme byli už předtím, než jsme Shammaelotha poznali,

ale teprve on nám ukázal, jak používat kan.“

Caeden otevřel ústa a zase je zavřel. „Takže... ti ostatní jsou teď

taky naši nepřátelé?“ zeptal se. Ihned si vybavil své podivné setkání s Alarisem.

Z Asara vyšlo zasténání nejryzejší marnosti. „Začala se projevo

vat Shammaelothova pravá podstata. Někteří z nás to viděli, jiní ne.

Nevyhnutelně mezi námi nastal rozkol.“ Unaveně pokrčil rameny.

„Poslyš — takhle by se dalo pokračovat celé dny. Mohl bych mrhat

drahocennými hodinami a vysvětlovat ti naši minulost, líčit ti události, které už jsi prožil, pokoušet se tě znovu vycvičit — a nakonec bys byl moudřejší jen o těch několik hodin, nikoli o několik staletí, jak je třeba.“ Promnul si čelo. „Čas je proti nám a tento proces bude ob

tížný. Pracný. Každý okamžik, kdy ti vyprávím něco, na co se musíš

tak jako tak rozpomenout, je promarněným okamžikem.“

Caeden neklidně poposedl. „Ale už teď toho vím mnohem víc

než před hodinou. Co když se na všechno nerozpomenu? Co když

to bude trvat moc dlouho a stejně mi to budeš muset říct?“

„Vím, že máš ze svých vzpomínek strach. Nesmíš však dovolit, aby

ten strach určoval tvé činy,“ zabručel Asar zřetelnou výtku. „Dej mi

měsíc. Měsíc na to, abych se pokusil ukojit tvou zvědavost obno

vením toho, co už víš, místo abych se tě snažil učit. A když potom

stále ještě nebudeš mít vše, co potřebuješ? Budu mluvit, dokud

neochraptím a dokud neohluchneš. Předám ti všechny znalosti, které budu moci.“ Naklonil se ke Caedenovi a stiskl mu rameno.

„Ale, Tal’kamare, pokud na to dojde, bude to znamenat, že už jsme

prohráli. Má slova jednoduše nemohou nahradit tvé vzpomínky.

Popravdě řečeno, mohl bych mluvit třeba sto let, a nikdy bych ti

nepředal vše, co potřebuješ. Toto je jediná cesta vpřed.“

Caeden polkl, hruď se mu stáhla, pomalu však přikývl.

„Tak začněme,“ řekl tiše.


31

KAPITOLA 1

Davian se snadno protáhl kolem další pomalu letící střely pableskující

bílou Esencí a tentokrát se ji ani neobtěžoval uhasit.

Po nádvoří kluzkém od deště se hnal ke svému cíli, obratně se proplétal mezi zářícími snopy energie sunoucími se volným prostorem a celou dobu se soustředil na kulovitou síť tmavého, ztvrd

lého kanu, z níž tyto útoky vycházely. Zatínal zuby, mrkáním si

z očí vyháněl kapičky deště, které mu do nich stékaly, a za běhu

neustále potlačoval plynutí času. Takhle daleko od Deilannisu

bylo všechno mnohem těžší. Začal ani ne před minutou, a přesto už cítil, že se blíží k mezím svých schopností. Už v tom nedokáže dlouho pokračovat.

Když se objevily další jehlice žhnoucího světla, Davian udělal krok stranou a přesunul k nim část své pozornosti, pomocí kanu hmátl po několika nejbližších střelách a poslal je zpátky k jejich zdroji. Zasáhly točící se kouli a jednoduše se rozptýlily do vzduchu.

Davian zasupěl. Nenamáhal se ohlédnout, beztak slyšel, jak první střely, které nechal proletět kolem, konečně narazily do vysokého

kamenného oblouku za jeho zády. Brána se za rachotu padajícího

zdiva začínala hroutit.

Tohle se starším líbit nebude.

Při tom pomyšlení pookřál, proklouzl mezi dvěma překážkami

z kanu, které mu stály v cestě — podobaly se kouli vpředu, ale vůbec

se nehýbaly —, a vzápětí se svezl na kolena. Prostor, kde se ještě před okamžikem nacházela jeho hlava, pročísl další proud světla, mnohem silnější než ty předchozí.

Davian trochu vykulil oči. Tohle byla novinka.

A dost nebezpečná.

Se zabručením se zvedl na nohy a konečně dorazil k okraji vířící

koule. Dýchal zhluboka a břitký chlad zimního rána v plicích mu


32

pomáhal soustředit se, pročišťoval mu hlavu. Tohle zvládne. Clona

nebyla dokonalá — ztvrdlá síť, již měl před sebou, byla jen schránka chránící činný, tvárný kan pod ní. Tu a tam zahlédl, jak se v mezírkách kroutí zranitelnější čáry temné energie.

Háček byl v tom, že síť se neustále otáčela. V jeho vnímání se

ochranná schránka sice zpomalila, ale pořád se pohybovala příliš

rychle na to, aby jí dokázal provléknout své vlastní vlákno kanu.

A jakmile se jeho útoky dotkly ztvrdlé otáčející se vnější vrstvy, roz

ptýlily se jako kouř ve větru.

Znovu se dal do pohybu. Propátrával okraje clony a všechny nervy

v těle měl napnuté, zatímco proti němu blýskaly útoky Esence. Sice

byly zpomalené, při této blízkosti však vyžadovaly pohotovou reakci.

Mezi jejími výpady zkusmo vysílal temnou energii do mezer v kouli

a hledal nějakou slabinu. Síť jeho úponky pokaždé přesekla dřív, než

mohly zasáhnout to, co bylo uvnitř. Pokoušel se dovnitř protlačo

vat kan rychleji, ale ničeho tím nedosáhl. Snažil se svá vlákna otáčet

společně s koulí, jenže schránka nějak poznala, co Davian provádí,

a prudce sebou škubla, změnila směr otáčení, divoce a nevypočita

telně se kroutila, aby jeho útok zmařila.

Davian zase zabručel. Chvíli uvažoval o tom, že by také vyzkoušel

ztvrdlý kan — ale vzpomínka na poslední takový pokus mu zadržela

ruku. Čepel kanu by měkké předivo uvnitř štítu proťala mnohem

snadněji, jenže při střetu dvou výtvorů ze ztvrdlého kanu platilo přísné pravidlo: silnější je ten, který vznikl jako první. I kdyby se mu podařilo poškodit to, co se nacházelo uvnitř, nestačil by síti zabránit

v tom, aby jeho útok rozdrtila svým otáčením.

A když se ztvrdlý kan, jímž manipuloval, zlomil posledně, musel

pak celý den zůstat v posteli kvůli příšerné bolesti hlavy.

Naléhavá potřeba pospíšit si ještě narostla, když mu o rameno

zavadila nečekaně rychlá šmouha Esence a on ucítil, jak ho začíná

znovu unášet čas. Přimhouřil oči. Zdálo se, že část koule je tvořena pouze schránkou, bez vláken činného kanu za ní. Nešálí ho zrak?

Přepokládal, že díky tomu je snazší udržovat kouli v činnosti, záro

veň se však jedná o slabinu. Zabezpečení se opíralo o iluzi. Ztvrdlý


33

kan mu nemohl zabránit v tom, aby jím tělesně neprošel. A pokud

dokáže vstoupit do koule, aniž ho zasáhnou vlákna činného kanu,

zneškodnit ji už bude snadné.

Počkal, až se síť ještě třikrát otočí kolem dokola, a odrážel při

tom záblesky Esence, až se k němu znovu přiblížila mezera, kterou

si vyhlédl.

Vrhl se vpřed.

Všechno se zakymácelo, jak ho zachytila činná vlákna, rotující

uvnitř schránky a úhledně ukrytá za dvěma vrstvičkami ztvrdlého

kanu umístěnými blízko u sebe. Prudce ho strhla zpátky do proudu

času a Davian klesl na jedno koleno, sténal a točila se mu hlava.

Připadal si slabý jako věchýtek. Polkl a málem se začal dávit. Slyšel,

jak za jeho zády pořád ještě padají na zem poslední kusy rozdr

cené brány.

Když se vzpamatoval natolik, aby dokázal zvednout hlavu, uvítal

ho Ishellin pobavený úsměv.

„Ty sis fakt myslel, že tou koulí prostě projdeš?“

Davian zasupěl. „Připadalo mi, že je v ní mezera,“ zakašlal a nejistě

se zvedl na nohy. Zapotácel se a Ishelle ho honem podepřela, aby

neupadl. „Byl to pěkný podraz.“

Ishelle se teď už usmívala od ucha k uchu. Mávla volnou rukou

a zrušila tak ochrannou clonu, která kolem ní vířila. „Protože můj

štít udělal přesně to, co měl? Nebo proto, že jsem na tebe vyzrála?“

„Podraz,“ opakoval zarputile Davian, zároveň jí však věnoval

úsměv. S povzdechem si ohmatal hlavu, pak se zdvořile vymanil

z Ishellina sevření a očima našel mračno prachu v místech, kde stávala

kamenná brána. „A... hmm.“

„Hmm,“ souhlasila Ishelle a sjela ho přísným pohledem.

„Já za to nemůžu,“ bránil se Davian. „Vstřebat všechny ty střely

a zároveň se udržet mimo čas nešlo ani náhodou.“

„To byl záměr.“ Ishelle se na něj zadívala. „Nesmíš být tak sou

těživý.“

Davian si odfrkl. „Takže se nebudeme zmiňovat o tom paprsku,

který mi málem ustřelil hlavu.“ Vzdychl. „Pořád nemám páru, jak


34

ten tvůj štít překonat. Tvrdíš, že ho dokážeš udržovat dokonce

i ve spánku? Kdyby ten můj fungoval z poloviny tak dobře, byl bych

štěstím bez sebe.“

„Po několika letech Driscinova neustálého rýpání už vím, jak na to,“

utrousila Ishelle. Na okamžik se odmlčela. „A pak je tu skutečnost,

že jsem lepší než ty. To hraje samozřejmě taky roli.“

Davian se uchechtl a hned toho zalitoval, když mu do lebky vy

střelila bolest. „Samozřejmě. S výjimkou toho, když cvičíme čtení

myšlenek nebo duševní komunikaci nebo zpomalování času nebo

čerpání Esence nebo —“

Ishelle ho přerušila hlasitým, naoko smutným povzdechem: „Pros

tě jsem lepší, Daviane. Lepší.“

Davian se zazubil, nepatrně však sklonil hlavu, čímž její slova uznal.

„Za chvíli se zmátořím a zkusíme to znovu?“

„Nechceš radši trénovat něco méně bolestivého?“ Ishelle pohlédla

na hromadu suti. „Anebo možná méně ničivého?“

„Chci.“ Davian pokrčil rameny. „Ale proto tady nejsem.“

Přes odlehčený tón jejich rozhovoru mu do hlasu pronikl záchvěv

neklidu. Když mluvil o svém výcviku, stávalo se mu to čím dál častěji.

Od bitvy v Ilin Illanu uplynul už měsíc — tři dlouhé týdny na cestě

a týden v Tol Shenu.

A i když se snažil ze všech sil, pořád neměl tušení, jak by mohli

Bariéru utěsnit.

Povzdechl si. Tyto disrupční štíty — určené k zastavení jakéhokoli

útoku vedeného prostřednictvím kanu — byly zřejmě tou úplně

první věcí, kterou se většina Augurů učila. Když se nad tím Davian

zamyslel, dávalo mu to smysl. Vzhledem k významu, který přikládali

vzájemně se potvrzujícím vizím, potřebovali mít jistotu, že ty vize

nebyly uměle vytvořeny nebo nějak upraveny.

Ale důležitější právě teď bylo to, že se on a Ishelle shodli, že tohle

je nejlepší způsob, jak se připravit na to, až konečně dorazí k Bariéře.

Ani jeden z nich ve skutečnosti netušil, co je na severu čeká, ale naučit

se překonat obranu ztvrdlého kanu vypadalo jako rozumný krok.

Samozřejmě museli počítat s úplně jiným měřítkem — ale pokud


35

je Bariéra chráněna před neoprávněnými zásahy a úpravami, skoro

určitě se setkají s tímto druhem štítů.

Jenže to byly jen spekulace. I když se ze starších Tol Shenu snažil

vytáhnout všechno, co mohl — a každou vteřinu volného času trávil

v několika zdejších knihovnách —, informace o tom, proti čemu stáli,

byly ještě kusejší, než se obával.

Ishelle pokrčila rameny. „Jestli mi chceš dopřát další obveselení,

stěžovat si nebudu.“

Davian po ní loupl očima a pak se na okamžik zadíval na chladnou

šedou oblohu. „Ještě jedno kolo. Jenom... dej mi chvilku.“

„Myslím, že chvilka ti nepomůže.“ Ishelle si plavně přisedla k němu

na lavičku — dost blízko na to, aby se ho zmocnily rozpaky, ale

zase ne tak blízko, aby se mohl odtáhnout a nevypadat při tom

dětinsky.

Davian se místo toho nahnul dopředu, nepřítomně otáčel prs

tenem na ukazováku a soustředil se na nádvoří. Jako vždycky bylo

prázdné. Vyhrazené Augurům. A nejen nádvoří — i vysoké budovy,

které ho ze všech stran obklopovaly. V každém ze čtyř rohů stála

velká socha a každá z nich držela pulzující, planoucí zbraně, jež

v noci nádvoří jasně osvětlovaly a zároveň Augurům dopřávaly stálý

zdroj Esence, s níž se mohli cvičit ve svých schopnostech. Nad širo

kým, avšak sevřeným prostorem se v několika různých výškách vy

pínaly vznešené balkony a vzduch křižovaly můstky mezi budovami.

Ve stovce okenních tabulí se odrážela zamračená obloha. Všechna

okna byla prázdná. Všechna mlčela.

Při pohledu do nádvoří se mu na chvíli zamotala hlava. Zaváhal,

pomalu uvolnil duševní zátku a dovolil svému tělu načerpat Esenci

z nejbližší sochy. Po odjezdu z Ilin Illanu se od Esence vědomě,

pravidelně izoloval — možná to byl poněkud riskantní podnik, ale

neznat své meze by bylo mnohem nebezpečnější.

V uplynulém měsíci zjistil, že bez Esence dokáže snadno přežít

alespoň několik hodin: v naprostém klidu ještě o něco déle, během

výcviku s kanem však podstatně kratší dobu. Jak dlouho to vydržel

tentokrát? Hodinu? Raději s experimentováním nezacházel moc


36

daleko — jakmile se o něj začala pokoušet únava nebo nevolnost,

pokaždé s tím přestal —, ale snažil se to dělat pravidelně a v růz

ných podmínkách. Čím více bude o svém nezvyklém stavu vědět,

tím lépe.

„V noci jsi asi neměla nějakou další vizi?“ zeptal se, když strnulost

v jeho svalech začala polevovat.

„Neměla.“ Ishelle se pomalu protáhla. „Obávám se, že dneska

na nás bude Thameron zase dělat ten svůj smutný kukuč.“

„Bez toho už si odpoledne v Tol Shenu ani neumím představit,“

souhlasil Davian.

Starší Thameron — písař Tol Shenu — byl jedním z mála, které

jejich příjezd doopravdy nadchl. Jenže Ishelliny věštecké schopnosti

byly přinejlepším chabé; od odjezdu z Ilin Illanu měla jen několik

málo vizí, a v žádné z nich nebylo nic obzvlášť důležitého.

Davianovy vlastní věštecké schopnosti byly po událostech v Dei

lannisu pořád ještě zablokované — kterýžto problém nedokázala

Ishelle ani odhalit, natož odstranit — a Rada Tol Shenu se nad nimi

dvěma netajila zklamáním. Kdykoli je Thameron v posledních něko

lika dnech zahlédl, zatvářil se napůl sklesle a napůl mrzutě.

Davian tu myšlenku zaplašil a zvedl se na nohy. „Připraven,“ ozná

mil a trochu se protáhl. „Myslím, že tentokrát...“

Při pohledu na Ishellinu tvář se zamračil. Otočil se a za troskami

brány na druhém konci nádvoří zahlédl pohyb. Suť překračovaly

tři postavy v rudých pláštích a Davian už z dálky rozeznal jejich

zasmušilé výrazy.

„Chovej se slušně,“ zamumlal potichu, aby ho slyšela jen Ishelle.

„To já vždycky,“ opáčila Ishelle s mírně dotčeným pohledem. Oto

čila se k blížící se trojici.

„Asi vám spadla brána,“ zavolala na starší a s nevinným výrazem

ukázala na trosky.

Všichni tři se jako jeden zaškaredili na ni i na Daviana. Rada ob

vykle posílala vzkazy po svých poskocích, Davian ovšem předpo

kládal, že má jen málo dobrovolníků ochotných stýkat se s Augury.

I sami starší se zdráhali chodit za nimi jednotlivě.


37

Alirie, přitažlivá zrzka asi o deset let starší než Davian, si založila

paže na prsou a Ishellinu rozvernou poznámku neuznala za hodnou odpovědi. „Rada si žádá vaši okamžitou přítomnost.“

„Okamžitou?“ Davian svraštil čelo. Rada je málokdy povolala, aniž

jim dala vědět předem.

„Okamžitou,“ potvrdil ponuře Thil, jehož rudý plášť nedokázal

zamaskovat jeho pružnou svalnatou postavu. Podobně jako Alirie

byl mladší, než by Davian u starších čekal — mohlo mu být pětatřicet, možná ani to ne.

„Žádá?“ Ishelle věnovala Thilovi zářivý úsměv.

Thil jí chvíli hleděl do očí, ale pak odvrátil zrak. Davian střelil

po Ishelle káravým pohledem a potom si vzal plášť z lavičky.

„Jistě. Už jdeme,“ ubezpečil trojici. Znovu zpražil Ishelle pohledem.

Dívka se na 



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.