načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Oživené krásy vlasti - Jan Šmíd

Oživené krásy vlasti

Elektronická kniha: Oživené krásy vlasti
Autor:

Oživené krásy vlasti (1979) bezprostředně navazují na autorovy předchozí Zapomenuté krásy vlasti (1972). Opětovně „v knize ožívají ty krásy, které v naší paměti překryl rušný ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 261
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Oživené krásy vlasti (1979) bezprostředně navazují na autorovy předchozí Zapomenuté krásy vlasti (1972). Opětovně „v knize ožívají ty krásy, které v naší paměti překryl rušný a bohatý život všedního dne, až se dotkly meze, které říkáme zapomnění. O některých již nevíme, na jiné si jen mlhavě vzpomínáme, další jsme možná nikdy ani nevnímali jako zážitek, který by stál za zaznamenání. A zapomenout na ně, to by byla opravdu škoda.“ Knihu doplňuje bohatý obrazový doprovod tvořený fotografiemi Jana Šmída.

Související tituly dle názvu:
Oživené krásy vlasti Oživené krásy vlasti
Šmíd Jan
Cena: 135 Kč
Oživené hroby Oživené hroby
Sabina Karel
Cena: 33 Kč
Zapomenuté krásy vlasti Zapomenuté krásy vlasti
Šmíd Jan
Cena: 129 Kč
Oživené spomienky Oživené spomienky
Mihalovič Viliam P.
Cena: 171 Kč
Ájurvédská péče o krásu Ájurvédská péče o krásu
Sachsová Melanie
Cena: 285 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Knihy Jana Šmída

3

OŽIVENÉ

KRÁSY

VLASTI

J

a

n

Š

m

í

d


PODPORUJTE NAKLADATELE

PŘÍMÝMI NÁKUPY

NA JEHO ESHOPU

knihy, CD, DVD

a unikátní digitální produkce

za nejlevnější ceny

www.eshop.carpe.cz

Děkujeme a vážíme si vaší přízně!


Jan Šmíd

Oživené krásy vlasti

Carpe diem

2017


Jan Šmíd

Oživené krásy vlasti

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla,

a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem.

Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu nebo v aplikaci. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání,půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření, je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takovéto sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování dotechnických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy. Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani její část nesmí být publikována, uchovávána v rešeršním systému nebo přenášena jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického,fotografického či jiného záznamu) bez předchozího souhlasu nakladatelství. No part of this may be reproduced in any form or by any elektronic ormechanical means including information storage and retrieval systems, without permission in writing from the author. The only exception is by a reviewer, who may quote short excerpts in a review. © Jan Šmíd – dědicové c/o DILIA, 1972 © Carpe diem, 2017 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic, EU ISBN 978-80-7487-205-1 (pdf) ISBN 978-80-7487-206-8 (epub) ISBN 978-80-7487-207-5 (mobi)

O autorovi

Jan Šmíd (1921–2002) byl autorem humoristických a detektivních novel ahistorických románů. Pocházel z dělnické rodiny, jeho otec byl původně námořníkem.Vystudoval obchodní akademii, po maturitě pracoval jako účetní ve Velkokupeckémpodniku bratří Vodičkových. Za nacistické okupace byl totálně nasazen v továrně Eta v Praze. Po roce 1945 pracoval jako grafik a účetní, v roce 1959 se stal redaktorem časopisu Svět motorů. V letech 1965–70 studoval Fakultu sociálních věd apublicistiky UK. Po obhájení diplomové práce byl před státnicemi vyloučen ze studia za články proti okupaci Československa. Státní závěrečné zkoušky vykonal dodatečně v roce 1971. V roce 1981 odešel Jan Šmíd do důchodu a od té doby se soustavně věnoval

literatuře. V roce 1990 se stal předsedou české sekce AIEP (autorů detektivní adobrodružné literatury).

V jeho díle vynikají tři okruhy: humoristické romány, historický cyklus adetektivní prózy. Všechna díla ukazují Šmídovu mnohostrannost, schopnost respektovat

zákonitosti žánru, ale uchovat si rovněž svébytný rukopis v tak různých žánrových

oblastech. Mezi nejznámější Šmídovy tituly patří trilogie Čisté radosti mého života,

Návrat čistých radostí a Údolí nejčistších radostí.



Oživené krásy vlasti

7

...pojedete-li někdy do Nizozemska,

nezdržujte se zbytečně prohlížením

obrovských pláten Franse Halse, na kterých

mistrovským způsobem zobrazil důstojníky

a jinou honoraci, ale zůstaňte, prosím vás,

celé odpoledne v krásné a dojemné budově,

již dobří haarlenští měšťané postavili

pro městské starce. A až budete sedět, ani

nedutajíce, ve dvou malých pokojích, v nichž

jsou nejlepší díla tohoto ohromného mistra,

uvidíte něco skoro zázračného.

Hendrik Willem Van Loon

ÚVODEM

Také já vás zavádím do takových pokojů, kde je krásapřekvaivější a bezprostřednější a také tišší. Cesta za nimi je mnohdy podivuhodná, plná nečekaných dobrodružství, nenadálýchpoznání. Jméno Bedřich Bridel mně mnoho neříkalo. Věděl jsem, že to byl barokový básník, ale v paměti mně z dob studií žádný z jeho veršů neuvízl. Vydal jsem se po velice skromnýchstoách, které zanechal, jen váhavě a objevil jsem nejen básníka, ale i člověka s nesmírnou mravní silou, ušlechtilého,nezištného, obětavého.Znal jsem stejně s vámi Rybovu Vánoční mši, ale jak málo jsem znal jejího autora. Nebo jsem náhle shledal, že se moji hrdinové spolu setkali; ve skutečnosti, navštívilistejné místo, jeden o druhém psal, třetí bydlil v místě, kteréčtvrtý kdysi opustil, jiný ovlivnil svými myšlenkami opět dalšího.

Václav Hanka zapůsobil na Karla Hynka Máchu, že (podleSabiny) prohlásil: Nic na světě se mi tak pevně nevštípilo v srdce

a paměť jako píseň Na, ty naše slunce, Vyšehrade tvrd! a žádná

báseň mnou ještě tak mocně nepohnula. Po Hankově smrtinasal Jan Neruda, že jeho domovem, působištěm i zábavou byly


Jan Šmíd

8

knihovní síně a archívy muzejní a že každý Čech znal ctihodnou jeho tvář. Starý pan Svoboda sloužil v roce 1860 v Ivančicích s otcem Alfonse Muchy, odstěhoval se do New Yorku a provdal dceru za houslistu Newyorské filharmonie Kovačříka,procházejícího z české rodiny ze Spillvillu ve státě Ohio. U něhobydlil za svého amerického pobytu Antonín Dvořák a u něho nalezl

útočiště a kousek domova i Alfons Mucha. Bezmála celý Olymp

s Afroditou, Héfaistem, Áreem, Hérou, Athénou, Flórou si dali

dostaveníčko v zámeckém parku v Jaroměřicích nad Rokytnou,

aby si vyslechli naši první operu, Amor zaletěl z nástěnnýchfresek v Náměstí nad Oslavou do příběhu Philippiny Welserové

a Ferdinanda Tyrolského, opět Hanka varuje Oldřichovu Boženu

slovy své opery ...dívko modrooká, nesedávej u potoka, dívčino

modrooká, nesedávej tam a jeho žežulka kuká v básních Karla

Hynka Máchy a luna z Jaroslava je v Máji tak bledě jasná, jasně

bledá.

Vybral jsem si své příběhy stejně náhodně jako postavyVítězslava Nezvala „strhla zatáčka do jedné ulice“. Předkládám vám

někdy delší, někdy kratší, někdy jenom docela kratičký úsekživota svých postav, neboť tato knížečka není a ani nemůže být

biografiemi. Zabírá jenom různě dlouhé časové úseky, vekterých se dotkly na své životní pouti některého místa, možnádocela nepatrného, hluboce ukrytého mezi Památkami s velkým P,

jež každý zná, viděl je a navštívil nebo o nich alespoň slyšel.

Je dávno zapomenuta pamětní deska Bedřicha Bridela, málokdo

zná počápelský hřbitůvek, se kterým byl tak tragicky spjat Jan

Neruda. Až budete číst jméno Petr Brandl, zavede vás paměť

k jeho vrcholným dílům do zšeřelých chámů nebo k jeho vlastní podobizně do Národní galérie, já vás povedu k obrazu, o kterém jste možná nikdy neslyšeli.

Je to výběr skutečně velice subjektivní. Ale jinak vybíratnelze. Chodil jsem kolem památníků naší historie právě tak jako

vy a nyní vám předkládám svůj výběr právě těch, které mnezaujaly natolik, že jsem se nechal strhnout do jedné ulice, zatímco

vy jste zabočili o ulici dál. Možná jsem se někde zmýlil a jistě


Oživené krásy vlasti

9

byste mně mohli vytknout, že jsem – kupříkladu u K. H. Máchy

nebo u V. Hanky – nepoužil všech dostupných materiálů. Jsou

jich stovky, tisíce. Já použil jenom některé, ty jež mají vztah

k onomu vybranému úseku života, k oné době, ve které vznikala

jejich díla, a více jenom si všímal atmosféry, která je obklopuje.

Ta samozřejmě nepůsobí na každého stejně, a proto vám řeknu

jenom nejnutnější a zanechám vás samotné. Jen ještě maličkost.

Nenechte se ve svém prožitku nikým ovlivnit. Díváte-li se na

krajinu, obraz, posloucháte-li hudbu, tyčí-li se nad vámi římsy či

arkády, stojíte-li před opracovaným kamenem, nad jehož tvary

se vám tají dech, nic nedbejte na to, že někdo jiný říká – byť by

to byl kdokoliv – že je to špatné. A říká-li vám – kdokoliv – že

právě tohle je pravé umění, a vám se ty barvy, formy, slovabásně, opracovaný mramor nelíbí, pak odejděte.

Nedejte ani na tuto knížku. Ne – dejte na ni, ale jenom potud, že se půjdete podívat na místa, která vám nabízím. A že si v ní přečtete to málo o člověku, který se vymkl době a šel sám vpřed (jako Karel Hynek Mácha), který zůstal za ní (jako AlfonsMucha), který šel s ní (jako Jakub Jan Ryba), o době, ze které vznikl nový sloh.

Ostatní již pocítíte sami.

Jan Šmíd

10

Sevřela srdce předtucha,

jak když se zmije stočí,

je mně, jak smrt by hleděla

z Tvých – ach, tak krásných očí.

Nechť však mně láska ustele

předčasně na hřbitově –

musíš, když již ne na prsou,

kvést aspoň na mém rově.

Jan Neruda

NEJVĚTŠÍ LÁSKA JEHO ŽIVOTA

Jsou velikáni, o jejichž milostném životě se mluví zcelaneokrytě, neboť vstoupili ve stav manželský, žili spořádanýmživotem rodinným a ke druhému pohlaví se chovali vždyzdvořile, popřípadě i roztomile, leč v každém případě korektně. Potom ti, o jejichž milostném životě se mlčí. Naopak jsou zasetakoví, o jejich milostném životě se píše, popřípadě o něm píší oni sami, jako kupříkladu Guy de Maupassant či GiovanniGiacomo Casanova. Životy dalších byly bohaté, plné smyslnýchdobrodružství a erotických zážitků, jež jim byly inspirací apronikly do jejich obrazů, básní, novel, románů, písní, do celoživotní tvorby. Jen málokterý z nich vyvázl z těchto avantýr tak úplně bez šrámu a mnohý si jenom přikládal další a další milostnévztahy jako léčivé obklady na nikdy nezhojenou ránu. I když jinemohl zahladit, alespoň pod obvazy nebyla vidět její hloubka.

Jsou ovšem také takoví, o kterých co psát prostě nebylo. Jejich tvorba byla odlehlá erotickým vášním a prostá vší smyslnosti,stali se národními hrdiny a z jejich života proniklo do biografické literatury jenom to, co mohlo být příkladem pro dívky achlapce z padesátých let minulého století. Ponechme stranou, nakolik máme právo tuto svatozář potrhat (nakolik k tomu máme takédostatek hodnověrných dokladů), a vyberme si k našemu dnešnímu

Oživené krásy vlasti

11

vyprávění muže, o němž řekl Přemysl Pražák, že vůbec neměl

mnoho štěstí v životě, ale nejméně ho měl v životě citovém – Jana

Nerudu.

Pomník s nápisem „Naší Rézince“ na počápelském hřbitůvku,

pod nímž Terezie Marie od osmnácti let čeká na svoji velkou lásku

Myslím, že Přemysl Pražák neměl tak docela pravdu. Citový

život Jana Nerudy byl neobyčejně bohatý, neustále se vyvíjel,

neustále nalézal nové a nové podněty, nikdy neustrnul natolik

(nebo možná nedostoupil takové výše), aby zůstal při jednom

objektu, při jedné ženě.

Snad to byla...

Jan Neruda měl – snad mnoho, snad málo – prostě několik

lásek, jež známe více méně podrobně z literatury: AnnuHolinovou, Karolínu Světlou, Annu Tichou, Lídu Schmidtovou,Boženu Vlachovou. Jména podivuhodných vlastních osudů, jména,

která většinou známe jenom proto, že po určitou část svého bytí

zaplňovaly život Jana Nerudy. Na počátku našeho vyprávění


Jan Šmíd

12

měl za sebou již lásku k Anně Holinové a jeho city ke Karolíně

Světlé procházely zenitem. Bylo mu dvacet osm let.

Terezii Marii Macháčkové bylo patnáct.

Osud jí určil kratičký život, ale veliké poslání. Stala senejvětší láskou Jana Nerudy, láskou, na kterou nikdy nezapomněl. Byl z dvojčat, dcer poslance českého sněmu Josefa Macháčka, u jehož stolu Bedřich Smetana už leta bůhví kolik tak vesele a rozmanitě se nebavil. Téhož Macháčka, který v r. 1860 spolu s Ladislavem Riegrem předložil císaři známé memorandum, zdůrazňující politické a kulturní požadavky českého národa. Podle Nerudova vyjádření byla ta rodina elegantníreprezentací našeho češství. Můžeme říci, že to bylo výstižné přirovnání, protože Josef Macháček vlastnil cukrovar ve Zdicích, a tak na tu eleganci měl dost peněz. Z manželství s Marií Sklenářovou (to

jméno je velice důležité, neboť měla bratra Josefa, který se stal


Oživené krásy vlasti

13

manželem herečky Otýlie Sklenářové-Malé, a ta jednakumožnila Terezii Marii vstup na jeviště a jednak si jejím prostřednictvím

mohl Neruda s dotyčnou slečnou Macháčkovou dopisovat a snad

se i setkat) se jim narodilo celkem 10 dětí, z nichž první byladvojčata – drobné a nepříliš zdravé holčičky. Jména dostaly po své

mamince a babičce – Marie Terezie a Terezie Marie a byli si

až neuvěřitelně podobné. Tak, že sám Neruda byl na rozpacích

a rozeznával je nikoliv očima, ale srdcem. Terezii Marii o tom

poslal půvabnou báseň, která končí verši:

Dvě v jedné hodině nám zrodily se děvy –

dvě? či jedna to? – to zrak můj dlouho neví

a srdce dlouho tuší, až ret bledna

v bojácném zapěl sobě šepotání:

Jste obě stejny – avšak jsi ty jedny

mně milejší o celé milování!!

Celý kratičký život Terezie Marie jako by měl jednom jediný význam – stát se silnou, trvalou inspirací jednoho z našichnejvětších básníků. Výstižně o tom píše Přemysl Pražák: Procelkový svůj ráz mohla by tato láska být jen epizodou, a přece byla zážitkem tak hlubokým a silným, že svými důsledky poznamenala Nerudu skutečně na celý život. Necelý rok byl určen za časový rámec jejího rozhoření a i tato krátká doba skrývá v sobě jen drobné útržky písemného styku milenců, kteří se k soběnepřiblížili jinak než neviditelnými vlákny citové příbuznosti a vroucí náklonností srdcí. Tato skutečnost dodnes zvláště dojímá aprávě nenaplnění lásky Nerudovy a Rézinčiny, lásky, která pro oba zůstala jen krásným snem, v jehož snění Rézinka zemřela a Jan se z něho probudil v trvalou citovou poušť, povznáší ji na něco nadčasově tklivého a živého.“

Přitom měla Terezie Marie v rukou karty téměř bez trumfů. Na slavnosti svěcení prvního sokolského praporu, díla Josefa Mánesa, byla i Karolína Světlá. O ní píše Albert Pražák, že to byla krásná žena vzácného ducha a Přemysl Pražák již trochu

Jan Šmíd

14

První kartu vynesla šťastně právě svou krásou a nevinnýmpů

vabem mládí. V roce třístého výročí narození WilliamaShake

speara uspořádala kulturní Praha velké oslavy, jejichžvyvrcho

lením byl slavnostní průvod postav jeho dramat. Když přišly na

jeviště představitelky Sebastiána a Violy z Večera tříkrálového,

vypuklo v divadle největší nadšení. Otýlie Sklenářová-Maláza

chytila výrok ředitele divadla Thomého: „Kdyby tato dvojčata

znal Shakespeare, pak by pochopil, proč napsal Večertříkrálo

vý.“ Jan Neruda ji tam spatřil opět po dvou letech. V patnácti mu

připadala jako krásná dívka, v sedmnácti rovněž. Ale přece byl

mezi tím velký rozdíl. Neruda si jej samozřejmě povšiml, ajest

liže její půvab zaznamenal před dvěma lety na národní slavnosti

v Apollu víceméně neosobně, nyní prudce vzplál.

Macháčkovi žili bohatým společenským životem, a kroměji

ného byli i pravidelnými návštěvníky divadla, kde mělipronaja

tá místa. Do divadla chodil i Jan Neruda a s každým pohledem

do lóže č. 8 si uvědomoval, že svět přece jenom není takovou

pouští, za jakou jej po rozloučení s Karolínou Světloupovažo

val. Jeho životopisci líčí, jak se mu srdce vždy rozbušilo připo

hledu na jednu ze sester – Terezii Marii. Nevím, jak ji na tudál

ku mohl poznat, vždyť postával v přízemí a ony kromě toho,

že si byly tak úžasně podobné, se ještě ke všemu úplně stejně

odívaly, ale prosím, láska je všemocná. Snad to bylo opravdu to

o celé milování víc, které mu umožnilo bezpečnou identifikaci.

Neruda byl v té době sice již uznávaný žurnalista, básník,

povídkář i fejetonista, ale jeho bohatství stále zůstávalo spíše

v duševní sféře a pro Terezii Marii by tak říkajíc žádnoupar

tií nebyl. Ani v nejmenším nepochybuji, že by tato skutečnost

nevadila jí, ale co páni rodičové? Josef Macháček pocházel

sice rovněž z tzv. malých poměrů (byl z chalupnickérodi

ny z Radotína) a vypracoval se skutečně jenom vlastní pílí,

houževnatostí a v neposlední řadě i nadáním k význačnému

společenskému i politickému postavení. Ono ani tenzmíně

ný cukrovar nebylo tehdy snadné založit a vést. Ale dokázal

to, zakoupil si k němu ještě zámeček v Králově Dvoře a sám

opatrněji, že byla plné, vznosné postavy, výrazných očí aušlech

tilého vystoupení. O Terezii Marii Macháčkové píší shodně, že

byla blondýnka s rozkošným úsměvem, křehká jako jarníkvě

tina a že měla tvář plnou mladistvého půvabu a zasněné krásy,

vroubenou dojata prokvétajícími vlasy a zářícíma, velkýma,hlu

boce modrýma a omamujícíma očima. Porovnáme-li obapopi

sy se zachovanými podobiznami, pak musíme doznat, že popis

Terezie Marie se daleko více kryje se skutečností než uKarolí

ny Světlé. A to samozřejmě nebereme v zájmu objektivnosti na

potaz popis Terezie Marie od Nerudy, který v ní viděl vtělenou

všechnu jarní svěžest, všechnu spanilost i ospalost poupěte,rů

žové červánky ranní na tvářích, bělomodré jitro na spánkách

a vlhkou rosu v lesknoucích se očích.

Jan Neruda a Terezie Marie Macháčková v době, kdy si byli

navzájem velice blízcí

Terezie Marie byla skutečně krásná, jak jenom může býtkrás

ná sedmnáctiletá dívka s pravidelnými rysy obličej,zádumčivý

ma, trochu snícíma očima, s plnými rty, dívka poprvézamilo

vaná a myslící na svoji lásku. Bydlila střídavě v Kounicovském

paláci v Praze a v zámečku v Králově Dvoře za Berounem.

Oživené krásy vlasti

15

První kartu vynesla šťastně právě svou krásou a nevinnýmpůvabem mládí. V roce třístého výročí narození WilliamaShakespeara uspořádala kulturní Praha velké oslavy, jejichžvyvrcholením byl slavnostní průvod postav jeho dramat. Když přišly na

jeviště představitelky Sebastiána a Violy z Večera tříkrálového,

vypuklo v divadle největší nadšení. Otýlie Sklenářová-Malázachytila výrok ředitele divadla Thomého: „Kdyby tato dvojčata

znal Shakespeare, pak by pochopil, proč napsal Večertříkrálový.“ Jan Neruda ji tam spatřil opět po dvou letech. V patnácti mu

připadala jako krásná dívka, v sedmnácti rovněž. Ale přece byl

mezi tím velký rozdíl. Neruda si jej samozřejmě povšiml, ajestliže její půvab zaznamenal před dvěma lety na národní slavnosti

v Apollu víceméně neosobně, nyní prudce vzplál.

Macháčkovi žili bohatým společenským životem, a kromějiného byli i pravidelnými návštěvníky divadla, kde mělipronajatá místa. Do divadla chodil i Jan Neruda a s každým pohledem

do lóže č. 8 si uvědomoval, že svět přece jenom není takovou

pouští, za jakou jej po rozloučení s Karolínou Světloupovažoval. Jeho životopisci líčí, jak se mu srdce vždy rozbušilo připohledu na jednu ze sester – Terezii Marii. Nevím, jak ji na tudálku mohl poznat, vždyť postával v přízemí a ony kromě toho,

že si byly tak úžasně podobné, se ještě ke všemu úplně stejně

odívaly, ale prosím, láska je všemocná. Snad to bylo opravdu to

o celé milování víc, které mu umožnilo bezpečnou identifikaci.

Neruda byl v té době sice již uznávaný žurnalista, básník,

povídkář i fejetonista, ale jeho bohatství stále zůstávalo spíše

v duševní sféře a pro Terezii Marii by tak říkajíc žádnoupartií nebyl. Ani v nejmenším nepochybuji, že by tato skutečnost

nevadila jí, ale co páni rodičové? Josef Macháček pocházel

sice rovněž z tzv. malých poměrů (byl z chalupnickérodiny z Radotína) a vypracoval se skutečně jenom vlastní pílí,

houževnatostí a v neposlední řadě i nadáním k význačnému

společenskému i politickému postavení. Ono ani tenzmíněný cukrovar nebylo tehdy snadné založit a vést. Ale dokázal

to, zakoupil si k němu ještě zámeček v Králově Dvoře a sám


Jan Šmíd

16

Vchod do zámečku v Králově Dvoře

Bedřich Smetana se o něm zmiňuje jako o velkostatkáři.Aby

chom k němu byli spravedliví, svoje úsilí věnoval stejnýmdí

lem vydělávání peněz i české věci, zatímco Neruda se věnoval

pouze české věci a literatuře, což se tehdy příliš s vyděláváním

peněz sloučit nedalo. Kromě toho Josef Macháček byl, jak ani

jinak nebylo možné, konzervativní staročech, zatímco Neru

da tehdy ještě nadšený mladočech. Ale láska si nalezla cestu.

Vždyť náš básník byl i divadelním referentem, a tak mělpobr />

Oživené krásy vlasti

17

chopitelně volný přístup jak k Otýlii Malé, tak i k divadelnímu tajemníkovi Josefovi Sklenářovi. A ti byli, jak jsme si již

řekli, blízkými příbuznými Macháčkových. Oba se tedy stali

prostředníky, tím spíše, že pohledy Terezie Marie se častěji

a častěji zachycovaly na tehdy ještě jak takž štíhlé postavě

němého literáta.

Byla to láska až neskutečně krásná, láska, o jaké čteme vrománech z minulých století, láska, která dnes již dávno nemáspolečenské podmínky. Čímž samozřejmě neříkám, že je to jenom škoda. Jejich hluboký a oboustranně vřelý cit nevznikl zespolečně tráveného života, z onoho období duševního i tělesného poznávání, z období vášně, období, kdy byť i jen krátkánepřítomnost jednoho ochromuje myšlenkovou potenci druhého na jediné – čekání.

Terezie Marie se s Janem setkala snad dvakrát, třikrát, a ještě ni to nemůžeme tvrdit s naprostou jistotou. Víme, že to mělo být na plese Národní besedy v Konviktě, ale na něj přišla jenom Marie Terezie, zatímco její sestra zůstala nemocná doma. Ples byluspořádán 6. února 1865 a toto datum je i názvem básně, ve kteréNeruda líčí, jak po nábřeží chodil bled a tich | mé oko klížil chladný,

ostrý sníh | nejkrásnější to měla býti pro mne noc | v ní vrcholiti

mělo moje žití celé... Snad se setkali na šibřinkách Sokolapražského o tři týdny později, na nichž Terezie Marie byla, snad sesetkali na jaře téhož roku na Vyšehradě a pravděpodobně jidoprovázel na nádraží (spolu se Sklenářovými), když odjížděla pozdě na

jaře do Králova Dvora. Svědčí o tom dopis Josefa Sklenáře ze 14.

května 1865, ale Neruda sám se o tom ve svých dopisech nikde

nezmiňuje. Možná proto, aby při případném „prozrazení“neuvedl Sklenářovy do rozpaků. Ale zmiňuje se o jejích dopisech, líbá

řády, které mu napsala, dostává od ní fotografii, na kterépravděodobně lpí její vyžádaný polibek na čele a na ústech, kterýjistě svými rty nesčetněkrát sejmul, jediný polibek, který si mohli

vyměnit, píše na překrásné, Terezií Marií vlastnoručně vyšívané

mapě na psací stůl a posílá jí dopisy i básně.

Pročítám je trochu s ostychem

Jan Šmíd

18

Stojí výš než básně. Jsou plny citu, který je vyjádřen svelkou uvolněnou fantazií, jakou dovedl vzbudit jen opravdový cit.

Jsou hlubší a opravdovější a nikde nemají ekvivalenty takových

míst, jako například verše jdi – jdi, mé drahé děvčátko | a ulev

svému tělu | pusť slunce v svoje srdéčko | a klaď si rosu k čelu!

Terezie Marie odjela v polovině května 1865 z Prahy a již se

do ní nikdy nevrátila. Prožila klidné léto na zámečku v Králově

Dvoře, léto, kdy chodila rozkvetlou zahradou naplněnou vůní

života, bzukotem včel, barvami žhoucího července, dostávala

dopisy, čítávala je znovu a znovu a toužila po Janovi. Nikdo se

nikdy nedozví: tušila přicházející smrt, věděla, že Nerudu užnikdy nespatří? Srovnáme-li obě fotografie, které si mezi sebou

vyměnili, mohli bychom při necitlivém posouzení snadno dojít

k názoru, že to byl pár dosti nerovný – i fyzicky. Mladičká,krásná, zasněná dívka a trochu poživačná tvář s mohutnou bradkou

a knírem a již ustupujícími vlasy zralého muže. Alevzpomeňme si na Pabla Casalse nebo Johanna Wolfganga Goetha s jeho

Theodorou Ulrikou Sophií von Levetzow a znovu si přečtěme

Nerudovy dopisy. I tady jistě zapůsobil prudký a hluboký cit,

který vyjádřil orpavdý mistr pera, a v nich se dojista ztratilzdánlivý nesoulad s vyvolaným citem Terezie Marie.

Byla zamilovaná.

Prudce, opravdově zamilovaná. Dopisy oplácela; Neruda se

o nich zmiňuje, ale ze všech se zachoval jenom jediný koncept.

Léto pomalu přecházelo. Terezie Marie vzpomínala a snila, ale

zákeřná nemoc nemilosrdně postupovala. Blížil se podzim.Janovy dopisy v ní vyvolávaly takový pohnutí, že se pak vždy její

zdravotní stav zhoršoval. Ošetřující lékař doporučilkorespondenci přerušit.

Z těžké oblohy se snášel déšť. Cesty na zahradě oblékal vítr

do prvních listů, celý kraj poznenáhlu měnil barvu. Stačilaještě Otýlie Malá zazpívat umírající Terezii Marii Nerudův kuplet

Oněginského, zhudebněný operním pěvcem a hudebnímskladatelem Josefem Lvem Tvůj život, ranní budítko | můj je již zvon

poslední | tvá láska – první láska je |a má je již poslední?

Oživené krásy vlasti

19

Přechází říjen, den za dnem, až se zastaví u devítky.

Teď jsme ve Dvoře Králové u Berouna my. Procházímezámečkem a jeho zahradou, na které věru není už docela nic poetického.

Škoda. Tam po té trati jel mladý Jan Neruda s OtýliíSklenářovouMalou do Plzně. Údajně proto, aby byl přítomen jejímupohostinskému vystoupení, ve skutečnosti jedině proto, že cesta vedla

Královým Dvorem a že chtěl Terezii Marii spatřit alespoň z okna

železničního vagónu. Při cestě tam viděl prý jenom zahraduzesmutnělou ve špatném počasí a při cestě zpět v záři slunce, ale prázdnou.

Ale na tomto místě spočinuly jeho dychitvé zraky a tudy seskutečně procházela v záři červencového a snad ještě i srpnového slunce

Terezie Marie a snila o své velké, jediné, tragické lásce.

Na počápelský hřbitůvek je to odtud jenom kousek. Jerozložen kolem kostelíka na kopci a přitahuje pohledy zdaleka. Tady

stával lovecký hrádek Přemyslovců, tady zemřel v roce 1253 král

Václav I. a 12. října 1865 - hled, kalendář se opět odvíjí, den po

dni, jak to, že se navždy nezastavil? – tudy kráčel smutný průvod.

Terezie Marie byla prý krásná i ve smrti. Svatební roucho, které

jí život odepřel, jí oblékli do rakve. Byla vystavena v sále zámku

na katafalku pokrytém šarlatovým suknem. U rakve držel čestnou

stráž Jindřich Fügner. Na hřbitůvku, někde až docela vzadu,stranou všech smutečních hostů, stál Jan Neruda a loučil se.

S milenkou i láskou.

Přes všechny další ženy, které prošly jeho životem, šel až do

jeho konce sám. Terezie Marie byla jeho největší láskou, jak ji

nemiloval už nikdy. Nechci být vůbec cynický, zvláště ne v tuto

chvíli, kdy na počápelském hřbitůvku stojím s vámi a kdy na mě

teple dopadá slunce a kolem bzučí včely jako tenkrát, kdyžTerezie Marie snila o lásce tolik konkrétní, tolik blízké, tolikztracené, ale jistě vyvstává otázka, co by se bylo stalo, kdyby jejich láska měla volný průběh. Kdyby Terezie Marie zůstala a Neruda měl volný přístup do domu, jako ho měl kdysi k Holinům, kdyby se stal uznaným nápadníkem, ženichem, možná i chotěm?Došlo by vůbec k tomu? Kdo ví? Její smrt mu ji zanechala s trvalou představou největší a nejideálnější lásky.

Jan Šmíd

20

Ignát Herrmann nám vypráví, jak 13. srpna 1891 platil matčin

hrob na dalších sedm let. Sám již velmi špatně chodil. To bydlil ve

Vladislavské ulici. Podle poslední kvitance na 10 zlatých 52krejcarů, kteréž pan Jan Neruda, spisovatel, co poplatek za ponechání

hrobu Barbory Nerudově na prvním košířském hřbitově v oddělení

V., číslo řadové 160 zaplatil, měl čas až do konce roku, ale JanNeruda spěchal. Ignát Herrmann zaplatil hrob na dalších 10 let aNeruda byl moc ráda. „Tedy na deset roků mám zase po starosti.“

Po deseti dnech již nežil.

Kdysi napsal s myšlenkou na Karolínu Světlou tyto verše: Ó,

moje slunko tmavé | rci, zdaž chceš býti v nočních tmách | mně

světlo jasně žhavé? Arne Novák napsal, že pohled, jímž Karolína

Světlá ze svého zeleného vězení na Karlově náměstí téměř třicet

let po jejich rozchodu poklonila se pohřebnímu průvoduNerudovu, byl hrdě a tragicky mlčenlivý. Neruda věnoval také svéstudentské lásce Anně Holinové i tyto verše: Jako první hochasnové | jako první pršky rána | jako první lásky chvíle | kvetou jarní

fialinky | tichých luhů první dech. Holinová opustila v podvečer

svůj domov na Kampě s kytičkou smutečních fial, by je vhodila

otevřeným oknem do domu, ve kterém Jan Neruda zemřel. Albert

Pražák vypráví, že přítomný Heyduk dobře poznal, od koho jsou,

a položil je na Nerudovu rakev jako její poslední pozdrav.

Teď ho očekávala Terezie Marie.

Kanovník Šule napsal rodičům Macháčkovým jímavý dopis,

končící ujištěním, že „Terezie Marie, předčasně uvadlá růže,

vykvete v nebeském ráji nádherněji, než mohla vykvést na této

zemi, a že tedy jest ještě naděje, aby ji jednou znovu a krásněji

uviděl ten, kdo ji měl rád“.

Jsou chvíle, kdy jim oběma moc a moc přeji, aby měl pravdu.

Tahle je jednou z nich.

Casals Pablo (1876-1973) – světově proslulý španělský violoncellovývirtuos; žil v emigraci

Casanova Giovanni Giacono (1725-98) – známý italský dobrodruh,příslušník zednářské lóže, proslulý zejména svým útěkem z „olověných komor“


Oživené krásy vlasti

21

(vězení benátské státní inkvizice), svůdce mnoha žen. Závažná jsou jehohistorická díla, nejznámější jsou však Paměti

Herrmann Ignát (1854-1935) – spisovatel, redaktor Národních listů. Látkou

téměř celého jeho díla se stalo prostředí Prahy a lidové vrstvy jejích předměstí

Holinová Anna – Neruda se s ní seznámil v r. 1852, byla jeho první láskou.

Docházel do její rodiny, byl „přijat za nápadníka“, ale po deseti letech se s ní

rozešel. Holinová se nikdy nevdala

Maupassant Guy de (1850-93) – prozaik, dramatik, žurnalista, soudně stíhán

pro eroticky emotivní verše

Pražák Albert (1880-1956) – literární historik, profesor české a slovenskéliteratury na Univerzitě Karlově v Praze

Schmidtová Lidunka – seznámila se s Nerudou u Karolíny Světlé; jejich vztah

nebyl hluboký, neboť v té době byl Neruda příliš zaujat hostitelkou, a takbyla spíše jen maskou jejich vztahu

Sklenářová-Malá Otýlie (1844-1912) – herečka (členka Národního divadla),

profesorka pražské konzervatoře

Světlá Karolína – s Nerudou se úzce stýkala od r. 1861. Vztah trval necelý

rok. Její manžel (prof Mužák) si náhodou přečetl jejich vzájemnoukorespondenci, odmítl rozchod a spokojil se slibem, že veškeré styky s Nerudoumanželka přeruší

Tichá Anička – seznámila se s Nerudou až koncem roku 1877, ačkoliv byljejím strýce a o 22 let starší. Přes oboustrannou opravnou náklonnost nakonec

z eventuálního sňatku pro velký věkový rozdíl v srpnu 1880 sešlo

Večer tříkrálový – veselohra Williama Shakespeara, ve které vystupujídvojčata Sebastián a Viola

Vlachová Božena – seznámila se s Nerudou v lednu 1887. Upoutala ho zprvu

hlavně podobou s Aničkou Tichou. Byla o 33 let mladší než on, tentokrát byl však vytrvalejší a zdá se, že se skutečně zamýšlel oženit. Nikdo z jeho okolí, včetně rodiny nevěsty, tím nebyli nijak nadšeni, přesto by k tomu s největšípravděpodobností došlo, ale Neruda si zlomil nohu a zranění mělo trvalé následky. Další zajímavosti v místě a nejbližším okolí: Králův Dvůr – dřevěná zvonice z r. 1905; Karlštějn- význačný hrad ze 14. století, gotické malby, kaple sv. Kžíže, vykládaná drahými kameny, cyklus obrazů Mistra Theodorika; Koněpruské jeskyně- bohatá krápníková výzdoba, dílna penězokazů z 1. 1460-70; Křivoklát – významný královský hrad, pozdně gotické plastiky a malby; Nižbor – raně gotický královský hrad; Točník –zřícenina gotického hradu; Žebrák- zřícenina raně gotického hradu.

Jan Šmíd

22

Už nikdy není mír na nebesích,

neboť aeroplány tvrdě narážejí na orly

a teď, když radiogramy

píší hieroglyfy do vzduchu,

ani malý kos si nemůže vylétnout,

aby nebyl popraven elektřinou.

Norman Macleod

ZDE JE MŮJ DOMOV

Někdy se životní dráhy dvou lidí, z nichž každý se proslavil něčím jiným, diametrálně odlišným, náhle střetávají. Třebajenom na malý okamžik. Možná se pozdraví, snad se jenomusmějí, možná na sebe pohlédnou – a dost. Nebo ještě méně. Možná jenom náhodně vstoupí do stejného prostoru, ohraničeného zdí, sluncem, jásotem či ostnatým drátem. Jediné setkání. Zmizí na něj vzpomínka beze stopy, anebo...?

„Jsem doma“ – autograf Bohuslava Martinů v železné mřížce vchodu

do světničky, kde strávil prvních 12 let života


Oživené krásy vlasti

23

Dne 21. května 1927 přistálo ve 22 hodin 22 minut napařížském letišti Le Bourget letadlo Ryan NYP, nazvané Spirit of

Saint Louis. Ještě po čtyřiceti letech píší historikové, že nakolech podvozku se smísil prach newyorského letištěRooseveltField s prachem letiště pařížského. Stroj právě ukončil cestu,

která znamenala počátek nové epochy ve vývoji světovéholetectví – přímý let z New Yorku do Paříže. Očekávalo jej 200 000

diváků. Mezi nimi byl i sedmatřicetiletý komponista z Čech.

Polička leží ve výši 555 m nad mořem v údolí Bíléhopotoka, na Českomoravské vrchovině. Ze všech stran je obklopena

vysokými, táhlými horskými hřbety. Byla založena v roce 1265

jako královské město. Na počátku 14. století se stala věnným

městem a byla připsána Elišce Rejčce zástavou za nevyplacené

věno. Jak už tak v naší historii bývá zvykem, i ona byla sem tam

obsazena nějakým vojskem. V roce 1421 husity a ještě v témže

roce uherskými žoldnéři. Podle kroniky Vavřince z Březové ti

druzí téměř všechny její obyvatele vyhladili. Potom bylo zase

dobře, v Poličce vzkvétalo plátenictví, soukenictví a obchod,

měšťané město vydláždili a založili hned dva pivovary. V letech

1853 až 1865 byl postaven novogotický kostel sv. Jakuba podle

plánů Antonína Vacha a stavbu na místě gotického kostela zpřelomu 13. a 14. století realizoval František Schmoranz. Halové

trojlodí s polygonálním závěrem zaklenul křížem, emporyumístil do bočních lodí a postavil průčelní věž. Josef V. Helichnamaloval pro hlavní i boční oltáře některé obrazy, Václav Levývytvořil plastiku sv. Jakuba. Věž si samozřejmě žádala pověžného,

který by na ní držel ve dne v noci hlídku proti ohni, natahoval

věžní hodiny, dbal o jejich správný chod a bití a zvonil klekání.

Stal se jím Ferdinand Martinů.

Za plnění zmíněných povinností dostával z obecní pokladny

ročně 150 zlatých, z místních důchodů města uvnitř hradeb pak

osm metrů tvrdého dříví na topení, 20 zlatých jako příspěvek

na světlo a dalších 12 zlatých za zvonění klekání. Protožebychom si jen těžko mohli představit, jak mnoho nebo málo peněz

Jan Šmíd

24

to bylo, musíme se orientovat faktem, že i nahoře ve věži musil

Ferdinand Martinů dále provozovat svoji živnost – ševcovství.

Ačkoliv si dobře nedovedu představit, jak mu tam chodili po

těch 193 schodech zákazníci na míru či zkoušku.

Na hasičský kalendář, na který si poznamenával termíny pro

dodání bot a další běžné denní i rodinné záležitosti, si ke konci

roku 1890 zapsal: „8. prosince nám přinesla vrána hošíčkaklučáčka, křtěnej byl 14. prosince Bohuslav Jan.“ V rubrice „místo

narození“ je v matrice zápis „na věži kostelní“. „Bylo to naslavný den Panny Marie, právě když zvonily všemi zvony,“vzpomínala matka Karolína Martinů ještě na jaře v roce 1940. Porodní

bába prý řekla: Bude to slavný muž; vítají ho velkým zvoněním.“

Možná, že právě tak vyzváněly zvony 4. února 1902 nadDetroitem ve státě USA Michaiganu. Tehdy se švédskémupřistěhovalci, původním jménem Ole Mansonovi, narodil syn –Charles A. Lindbergh. Vyrůstal v Minnesotě, na farmě na západním

břehu Mississippi, dvě míle jižně od Little Falls, kde byl jeho

otec právníkem. Letadlo spatřil poprvé ve svých deseti letech.

Stal se pilotem armádního letectva a později civilním pilotem na

lince Chicago – Saint Louis. Až do roku 1932 držel světovýrekord v počtu seskoků padákem; seskočil čtyřikrát (byly to všem

seskoky nucené). Chicago je od Saint Louis vzdáleno 364 km.

Neobstojí tedy příliš tvrzení, že pro svůj pozdější životní výkon

získal na této trati neocenitelné zkušenosti pro dálkové lety,trpělivost při dlouhých přeletech a schopnost navigace v noci podle

soudobých přístrojů, ale přece jenom létal a létal.

Když Bohuslav Martinů začal chodit do školy, byl tak slabý,

že ho musili po schodech snášet i vynášet. Od šesti let se učil

hrát na housle u krejčího Josefa Černovského. Víme, ževirtuosem se nikdy nestal, tak si jenom stručně připomeneme, že jako

šestnáctiletý plachý a zamlklý student přijel do Prahy s dřevěným

kufříkem a rancem barevných peřin. Od rodičů dostával měsíční

apanáž sedm zlatých. Na konzervatoři byl přijat do houslového


Oživené krásy vlasti

25

oddělení profesora Suchého (žáka Otakara Ševčíka), což bylo

pro něj jistě vyznamenání. Příliš si ho však nevážil, a tak byl po

dvou letech trvale špatného prospěchu přidělen jako slabší žák

k profesorovi Jindřichu Bastařovi. Koncem školního roku nebyl

klasifikován a přestoupil na varhanní oddělení. Zde studoval se

stejnou pílí, a tak byl 4. června 1910 vyloučen – jak si můžeme

přečíst v hlavním katalogu konzervatoře v Praze – „pronenapravitelnou nedbalost“.

Přitom již od šestnácti let komponoval a svoji první skladbu,

smyčcový kvartet, složil dokonce již v deseti letech. Vkompozici byl samouk a zpočátku skládal bez jakýchkoli technických

znalostí. Housle vzal naposledy do rukou 14. října 1923, kdyzahrál tatínkovi na pohřbu Ernstovu Elegii. Hned potom je prodal

a odejel na tři měsíce (Na tu dobu dostal stipendium) do Paříže.

Zůstal tam sedmnáct let.

Studoval partitury, učil se odposloucháváním koncertů

a operních představení. Vstřebával podněty soudobé evropské

hudby (zejména Igora Stravinského) a postupně nalézal sám

sebe. Stalo se to, co se před ním i po něm přihodilo snad všem

velkým českým umělcům žijícím delší čas v cizině. Krásně to

říká hudební publicista Miloš Šafránek, který byl ve službách

ministerstva zahraničních věcí na vyslanectví ČSR v Paříži

v letech 1927-38 a v této době se s Bohuslavem Martinů úzce stýkal: V Paříži, což působí na první pohled paradoxně,osvěžil a posílil Martinů své dílo prostým lidským citem a českými složkami. Neslevil přitom nic ze svého ryzího češství, kterézasadil do rámce světové kultury. To, co nám zní jako českámelodie, dojímá cizince jako cosi úžasně lidského a krásného.Martinů prostě v Paříži upevnil svůj skladatelský projev, navázal novým způsobem na tradici české hudby a zároveň jej pevně zasadil do světové hudební kultury.

Jeho pobyt v Paříži nebyl nepřetržitý. Zajel domů a v Poličce

napsal skladbu, která v zásadě znamenala rozchod simpresionismem. Nazval ji Half-time.

A potom přišlo jaro roku 1927.


Jan Šmíd

26

Bohuslav Martinů byl jedním z dvou set tisíc diváků, kteří

očekávali Lindberghův přílet. Když konečně přistál, strhla se

nepopsatelná vřava. Lidé prolomili kordony policistů a zaplavili

přistávací plochu a pořadatelům se tak tak podařilo ukrýt pilota

v hangáru. Vypráví se, že on sám si strhl přilbu z hlavy a hodil

ji do řad diváků jako herečka růži od neznámého ctitele ane

šťastník, který ji ukořistil a byl pak pokládán za úspěšného letce,

skončil, téměř umačkán nadšenými diváky, v nemocnici.

Novogotický kostel sv. Jakuba v Poličce, v jehož průčelní věži se

8. prosince 1890 narodil pověžnému Ferdinandu Martinů syn Bohuslav Jan


Oživené krásy vlasti

27

Napsal-li jsem, že se strhla nepopsatelná vřava, tedy jsem se mýlil. Dokázal ji popsat, ovšem svým nejvlastnějším způsobem, Bohuslav Martinů. Ovšem, tady musíme odolat pokušení anasat, že ji ve své fantazii tak velkolepě popsal ještě předpříletem Lindbergha do Paříže a že pod tímto dojmem mu ji pouze věnoval. Skladba, tak neobyčejně věrně vystihující počátek této květnové noci, se jmenovala La Bagarre (Vřava).

Také Lindberghův let byl zcela mimořádným výkonem.Předcházelo mu několik pokusů. Již před osmi lety, v květnu 1919, se vydala na etapovou cestu z USA do Evropy skupina létajícíchčlunů Curtiss. Stroj pilotovaný poručíkem Readem skutečně dosáhl Azor, Lisabonu a dolétl až do britského Plymouthu. V červnutéhož roku překlenuli Atlantik mezi Novým Foundlandem a Irskem Britové Alcock a Brown na letounu Vickers Vimy. Anglický list Daily Mail vypsal cenu 250 000 franků za přelet Atlantiku avzáětí a to byla vyhlášena Orteigova cena 25 000 dolarů za přímé vzdušné spojení mezi New Yorkem a Paříží. Rok 1927 znamenal určitý přelom. Letectví vyspělo natolik, že odvážlivci mohlinastoupit do útoku na dosud nezdolanou bariéru. Přes pečlivépřípravy však docházelo k tragédiím. Američané Davis a Fster uhořeli v dubnu krátce po startu, 8. května vzlétli Francouzi Nungesser a Coli na strji typu Levasseur nazvaném L ́Oiseau blanc z LeBourgetu k americkým břehům a podvozek, který po startu odhodili, zůstal po nich jedinou památkou. Na počátku roku 1927navštívil představitele firmy Ryan Airlines v San Diegu mladýdopravní pilos Charles Lindbergh. Byla to firma, jejíž hornokřídléjednoplošníky M 2 se neobyčejně osvědčily. Setkal se s porozuměním a šéfkonstruktér Donald Hall se ujal přípravy letounu protransatlantický přelet. Nejprve bylo třeba zajistit dostatečnou zásobupaliva. Vyplnil tedy nádrží celý prostor pod křídlem a pilot se musel přestěhovat až za nádrže, takže neměl přímý výhled dopředu.Rozětí křídel zvětšil o tři metry. Letoun označili podle iniciál měst, která měl spojit: NYP. Dva měsíce po zadání objednávky byl hotov a Lindbergh s ním 10. května odlétl ze San Diega do New Yorku.

Jan Šmíd

28

Nevím, kdo z vás slyšel skladbu La Bargarre. BohuslavMartinů o ní sám říká, že je nabita atmosférou pohybu, elánu,vřavy, návalu. Že je to pohyb velkých mas v nekontrolovatelném,

násilném běhu. Věnoval ji památce Lindberghova přistání na Le

Bourget, což odpovídalo jeho imaginaci a vyjadřovalo jasně její

účel a vývoj. Již v Half-timu, symfonickém rondu, zpodobnil

napětí diváků při fotbalu. La Bagarre je vlastně obdobný syžet,

ale znásobený a přenesený na ulici. Je to bulvár, stadión, masa,

množství, které je v deliriu a oblečené jako jediné tělo. Je tochaos, v němž panují všechny pocity nadšení, boje, radosti,smutku, údivu. Je to chaos ovládnutý společným citem, neviditelným svazkem, který tlačí všechno kupředu, který hněte množství masy do jediného prvku, plného neočekávaných,nekontrolovatelných událostí. Je silně kontrapunktický. Všechny zájmy,velké i malé, mizí jako vedlejší témata a splynou současně v novou skladbu, v novou formu mocné, nepřemožitelné lidské masy.

Devítiminutová La Bagarre, Allegro pro velký orchestr, je první

orchestrální dílo, které Martinů otevřelo bránu světovéproslulosti, dílo, které musil napsat, aby mohl vzniknout Špalíček, Kytice,

Otvírání studánek, České tance, Česká rapsódie, aby mohlyvzniknout jeho proslulé symfonie. První ji uvedl ruský dirigent Sergej

Alexandrovič Kusevickij; dostala se mu do rukou trochuromanticky. Na procházce Paříží se k němu přiblížil „velmi mladý muž“,

jehož věk odhadl tak na 22 let, se žádostí, aby si prohlédl jehopartituru. Vzal ji do rukou trochu skepticky, ale jako se zmýlil vodhadu věku (Martinů bylo tehdy již 36 let), tak se zmýlil i v nedůvěře. Později napsal (17. listopadu 1927 do Boston Transcriptu),

že již první strana u něho vyvolala pocit mistrovství. Prohlížel ji

dále, jeho zájem rostl a četbu dokončil v nadšení. Vzal ji s sebou

do Ameriky a pod jeho taktovkou ji 18. listopadu téhož rokuuvedl Bostonský symfonický orchestr. Podle programu byl na pořadu

pátečního odpoledne Mozart (Symphony id E-flat major), Bloch

(Three Jewish Poems), Strauss (Don Juan) a Martinů La Bagarre

(The Tumult), Allegro for Orchestra (First Performance).


Oživené krásy vlasti

29

Start byl velice obtížný. Letadlo bylo přetížené (vzdor tomu,

že ve prospěch paliva obětovali rádio, a dokonce i padák); při

vzletové hmotnosti 2381 kg dosáhlo plošné zatížení 80,2 kg/m

2

,

které bylo tehdy značně vysoké. Ale motor Wright Whirlwind

J-5 o výkonu 162kW (220 k) pracoval naprosto spolehlivě.Lindbergh odlepil stroj od země 20. května ve 12 h 52 min. podél

pobřeží. Až nad jižní část Nového Skotska měl báječné počasí

a letěl na naše dnešní představy neuvěřitelně nízko. V knize We,

za kterou dostal Pulitzerovu cenu a která se stala bestsellerem,

píše, že letěl mnohdy pouhé 3 m nad stromy a nad vodou. V noci

se dostal oproti předpovědi meteorologů do bouře a musilvystoupit až do 300 m. Dokonce i v této výšce prý viděl jenzřídka hvězdy. (Měsíc se objevil na obzoru až po dvou hodinách po

setmění.) s Jitrem se počasí vyjasnilo, a tak se spustil opět dolů.

Když spatřil první rybářský člun, snížil obrátky motoru azblízka vykřikl: Kterým směrem je Irsko? Na člunu nepochopili, a tak

mu nezbylo než letět dál. Přeletěl Cherbourg a po přistání vPaříži mu zbývalo v nádržích ještě 300 litrů paliva.

Christian Science Monitor i Boston Herald shodně napsaly, že

uvedení La Bagarre bylo po dlouhé době největším úspěchem,

který si v Symphony Hallu dobylo soudobé dílo, a že zřídka byla

neobvyklá skladba a od neznámého skladatele uvítána taknadšeně. Ale čas postupoval, letopočty se měnily a Evropou apozději i světem procházela vlna fašismu. Na samém jejímpočátku navštívil Charles Lindbergh vlast Bohuslava Martinů. Bylo

to v září roku 1938, kdy přistál se svým letadlem u Olomouce.

S čestným doprovodem našich stihačů přiletěl do Prahy, kde byl

slavnostně uvítán a pozván k návštěvě leteckých útvarů. Zdržel

se celý týden. Předtím byl deset dnů v Sovětském svazu. Od nás

odletěl do Mnichova.

Zakrátko vypukla válka a Martinů prchá před nacisty nejprve

do jižní Francie a 27. března 1941 přistál ve vlasti CharleseLindbergha. Později o tom napsal: Když jsem přišel do New Yorku,


Jan Šmíd

30

pamatovali se ještě na La Bagarre a přijali mne tak, jako bych

tam žil již dlouhou dobu. Ačkoliv jsem neuměl mluvit anglicky,

svěřil mi Kusevickij kompoziční třídu na festivalu vTanglewoodu. V roce 1947 jsem byl povolán na Princetonskou univerzitu

jako učitel kompozice.

Opuštěný notový stojánek v Pamětní síni Bohuslava Martinů

Dva lidé, kteří se zapsali do dějin, se opět rozcházejí. Sešli se náhodou, nikdy se nesetkali. Na rukopisné partituřenadepsané autorovou rukou ozdobným klínovým písmem B.

MARTINŮ, LA BAGARRE, ALLEGRO POUR UN GRAND

ORCHESTRE, PARIS 1926, je nahoře tužkou připsáno „En

souvenir de Lindbergh à Le Bourget“. V poličském muzeu si

můžete přečíst dopis odeslaný 28. listopadu 1927 do Paříže: My

dear Mr. Martinů! I thank you verry much for your lettertelling me of the musical composition which you were kindenough to dedicate to me. I thank you for your good wishes.Sincerely yours Charles A. Lindbergh.


Oživené krásy vlasti

31

Bohuslav Martinů čerpal stále více svoji inspiraci zmoravských lidových písní. Svoji sounáležitost s osudem vlastiprojevuje s neobyčejnou vřelostí Polní mší a orchestrální skladbou

Památník Lidicím. I v symfoniích, které skládá na americké

půdě, se jeho skladatelské postupy stále více a více přimykají

k české i moravské lidové zpěvnosti.

Charles LIndbergh obdivoval v té době Hitlera a jeholuftwaffe, stal se přítelem Hermanna Göringa a přijal z jeho rukoučestnou medaili. Ve své vlastní zemi byl označován za nacistu ajeden z poslanců ho veřejně nazval šéfem páté kolony. Tři dny po

útoku na Pearl Harbour se přihlásil k plnění svých občanských

povinností. Byl odmítnut přímo prezidentem Rooseveltem.Musíme ponechat stranou i jeho osobní tragédii, pro kterou vněkterých státech USA uzákonili za únos dítěte trest smrti(Lindbergův syn, dvacet měsíců starý Charles, byl unesen z dětské

postýlky v newjerseyském velkostatku a po složení výkupného

ve výši 50 000 dolarů bylo po dvou měsících nalezenou jeho

tělíčko v mělkém hrobě nedaleko domova), a připomenout, že

medaili od Göringa nikdy nevrátil a nikdy také neodvolal svůj

protiintervenční postoj. Frankling Delano Roosevelt ho zbavil

hodnosti plukovníka, Dwight David Eisenhower ho jmenoval

brigádním generálem. Jeho životopisci píší, že brzy začanenávidět svoji obchodní slávu a z osamělého orla )jak mu krátce

po přeletu Atlantiku přezdívali) se stal vyděšený a veřejnosti se

stranící osamělý vlk.

Ještě jedno je spojuje. Oba zemřeli na rakovinu. BohuslavMartinů dlouho trpěl a dlouho doufal, až do chvíle, kdy mu lékař řekl

do očí, jak se věci mají. Martinů se odmlčel a potom řekl prostě:

Merci! Zemřel 28. srpna 1959 ve věku šedesáti devíti let veŠvýcarsku. Je pochován v Liestalu u Basileje.

Také Charlesu Lindberghovi řekl lékař, že mu zbývá jenněkolik dnů života. Odletěl na své nejoblíbenější místo, na havajský

ostrov Maui. Zemřel 26. srpna 1974 ve věku sedmdesáti dvou

let. Na vlastní přání byl pochován do osmi hodin po své smrti,

Jan Šmíd

32

oblečen v khaki košili a tmavé bavlněné kalhoty, v rakvi zeukalyptového dřeva. Hrst truchlících, rovněž v pracovníchoděvech, přihlížela krátkému ceremoniálu a hned po něm byla jáma

s rakví zaplněna buldozerem.

Washington, hlavní město USA, leží při řece Potomacu. Kromě jiných významných budov je v něm také muzeum zvanéSmithosonský institut. Uvnitř je uložen Lindberghův letoun vedle stroje bratří Wrightů jako jeden z jeho nejvzácnějších exponátů.

Polička, kterou nyní procházíme, je město půvabné. Ze všech stran je vidět rodné místo Bohuslava Martinů. Vede k němu nyní trochu jiný počet schodů než dříve, ale nebudu vám říkat kolik. Stejně se nikdy nedopočítáte a pokaždé vám vyjde něco jiného. Ale je jich dost. Dost k tomu, abyste se zadýchali a cítilivšechny svaly na nohou, ale ne zase tolik, abyste si nechali tentozážitek ujít.

Světnička ve věži je uchována tak, jak ji její posledníobyvatel popustil. Bohuslavovi Martinů byla domovem dvanáct let. Prožil tu dětství a rozhled na městečko rozhozené na dně ulic i na daleké obzory pohoří formoval jeho vztah k rodné Vysočině, vztah k vlasti. Žádná vzdálenost jej nikdy nedokázala přerušit. Ten pohled byl zdrojem jeho prvních inspirací a stejně tak i jeho inspirací posledních.

Ve veřejích, oddělujících světničku o předsíně, je železná mříž. Je na ní vykován autograf Bohuslava Martinů, úryvek z partitury barytonového sóla v Otvírání studánek – „Jsem doma“.

Ano. Bohuslav Martinů je doma. A nejvíce v té chvíli, kdy si

prohlížíme prosté vybavení, mezi kterým žil, kdy v zuřícímvětru, bouři, sněhových vločkách a dešti dopadajícím na římsy, či ve

vánku tak tak pohybujícím lístkem růže, již pokládáme ke dveřím,

slyšíme tóny jeho melodií.

Bostonský symfonický orchestr (Boston Symphony Orchestra) – založen v r.

1855; od r. 1948 byl dirigentem Charles Munch


Oživené krásy vlasti

33

Empora – patro v západní části chrámu, tedy proti hlavnímu oltáři, též ochoz

nad postranními loďmi chrámu, otevřený arkádou do hlavní lodi

Hellich Josef Vojtěch (1807-80) – malíř historických výjevů, podobizen anáboženských scén. Roku 1841 se stal prvním kustodem sbírek MuzeaKrálovství českého, zakladatel Jednoty výtvarných umělců (1849)

Inspirace – zde náhlý popud k vytvoření umělecké představy nebouměleckého díla

Kontrapunkt – v hudbě způsob skladebné práce, záležející v současnémvedení dvou nebo několika hlasů, které jsou melodicky, samostatné a rytmicky

na sobě nezávislé, s větším nebo menším střetem k souzvukům, jež z tohoto

vedení vyplývají

Kusevickij Sergej Alexandrovič (1874-1951) – ruský dirigent a virtuos na

kontrabas; v 1. 1924-49 dirigent Bostonského symfonického orchestru

Levý Václav (1820-70) – významný sochař, působící v Mnichově a v Římě,

tvůrce mnoha romanticky cítěných lidských i zvířecích postav, které jako

řezbářský učeň vytesal v tzv. Klácelce a Blaníku u Liběch-ova (na Mělnicku)

ve skále a balvanech

Stravinskij Igor Fjodorovič (1882-1978) – ruský skladatel, který žil od r.

1910 v zahraničí, jeden z nejvýznačnějších reprezentantů hudby 20. století

Vavřinec z Březové (†po r. 1437) – písař Nového Města pražského, spisovatel,

autor kroniky husitského revolučního hnutí

Překlad dopisu Ch. A. Lindbergha: Vážený pane Martinů! Děkuji vám za váš

dopis, kterým mi sdělujete, že jste mi laskavě věnoval svoji hudebníkompozici. Děkuji vám za přání všeho dobrého. Váš oddaný Charles A. Lindbergh.

Další zajímavosti v místě a nejbližším okolí:

Polička – hradby z 13.-15. stol., baroková radnice (1739-40), mariánský sloup (1727-31); Litomyšl – městská památková rezervace, renesanční zámek,gotické, renesanční a barokové měšťanské domy, rodiště Bedřicha Smetany.

Jan Šmíd

34

A fádně žiji, leccos píši,

v pochybných krčmách sedávám,

kde starý chlapík na citeru

truchlivé verše hrává nám...

Jaroslav Hašek

PÍME PIVO S BOBKEM

O Jaroslavu Haškovi toho bylo už napsáno mnoho a psát o něm znovu je jednak velice nesnadné, jednak i trochu zbytečné.

Bylo módou v něm vidět notorického alkoholika, bigamistu,

naprosto nezodpovědného člověka, který strhává lidi, kteří ho

mají rádi, do záhuby, které horlivě slibuje a nikdy neplní, který

téměř nezná svého vlastního synka. Je to pravda.

Domek (nyní památník) Jaroslava Haška,

ve kterém do poslední chvíle diktoval svého Švejka


Oživené krásy vlasti

35

Byl také politickým komisařem Rudé armády,revolucionářem, stojícím v prvních řadách Čechoslováků, kteří pochopili

její převraty význam, který se společně s levými sociálnímidemokraty zúčastnil bojů na frontě Brjansk–Konotopja, sepisoval politické výzvy a agitoval české vojáky do řadčeskoslovenských oddílů Rudé armády. Je to pravda.

Také bývalo zvykem líčit Haška jako autora Švejka. I to je

pravda. Hašek Švejka skutečně napsal. Toho si povšiml i náš

Příruční slovník naučný a charakterizuje jej jako román, kterým

se autor nemilosrdně vysmál militarismu, různým společenským

a politickým institucím měšťáckého státu, jeho soudnímu apolicejnímu systému i církvi. Proti této mašinérii staví v postavě

vojáka Švejka společenskou zkušenost těch lidských vrstev, které

ještě otevřeně nebojují za svá práva, ale sabotováním nařízení

režimu jej postupně podlamují a oslavuji.

Panovalo rovněž mínění, že osobnost Jaroslava Haška jezneucťována v duchu různých maloměšťáckých pomluv, jako že byl

pijákem vedoucím nepořádný život, že jako literární bohém žil

z vypůjčených peněz, že byl lenivý, že se rozešel se svou rodinou

apod., a tyto pomluvy pak stačily, aby jeho literární dílo bylo tak

dlouho zlehčováno. Byla to těžká křivda na pověsti Jaroslava

Haška; my, pamětníci Haškova života, víme, že Jaroslav Hašek

byl ve skutečnosti nesmírně hodný člověk, člověk milé, krotké

povahy, člověk neobyčejně jemný, přímo něžný.

Také bývá líčen jako geniální idiot. Jako dítě, kterému zůstala

naprostá nezodpovědnost k okolí, které marně slibuje „já už to

víc neudělám“, dítě, které žije plně přítomným okamžikem a ani

minulost, ani budoucnost pro něj neexistují. Jako geniální idiot

uměl psát a ve všem ostatním byl naprosto bezcenný. Nevím.

Snad ano, snad ne.

Všimněme si Jaroslava



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist