načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ovladač lidí - David Baddiel

Elektronická kniha: Ovladač lidí
Autor:

Jaké by to bylo, mít stejné schopnosti jako váš oblíbený počítačový hrdina? Představte si, že se vám dostane do ruky kouzelný videoherní ovladač! Když s ním zamíříte na ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 357
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Jim Field
přeložil Milan Žáček
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4414-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jaké by to bylo, mít stejné schopnosti jako váš oblíbený počítačový hrdina?

Představte si, že se vám dostane do ruky kouzelný videoherní ovladač! Když s ním zamíříte na kohokoliv, kdo má na ruce kouzelný náramek, a myslíte u toho na svoji oblíbenou hru, jako je třeba Minecraft nebo FIFA, můžete svého kamaráda ve skutečném světě ovládat úplně stejně jako na obrazovce! Přesně to se stane dvojčatům Fredovi a Ellie.

Zařazeno v kategoriích
David Baddiel - další tituly autora:
Tajné záměry Tajné záměry
Baddiel, David
Cena: 331 Kč
Ať už je láska cokoliv Ať už je láska cokoliv
Baddiel, David
Cena: 291 Kč
Zkušebna rodičů Zkušebna rodičů
Baddiel, David
Cena: 211 Kč
Ovladač lidí Ovladač lidí
Baddiel, David
Cena: 254 Kč
Rodičovňa Rodičovňa
Baddiel, David
Cena: 158 Kč
Ovládač ľudí Ovládač ľudí
Baddiel, David
Cena: 158 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Ovlada č lidí
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.albatros.cz
www.albatrosmedia.cz
David Baddiel
Ovladač lidí – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















5
Ilustroval Jim Field
Albatros










Babi čkám – Sáře a Dinks,
která nás nedávno opustila.










Č ÁST PRVNÍ
PŘERUŠENÁ
HRA





10





11










13
KAPITOLA 1
Fred a Ellie
F
red a Ellie Stoneovi byli dvojčata. Ale nikdy si
nebyli jistí, jestli můžou říkat, že jsou jeden jako
druhý. Rozhodně měli společný den narození (20.
září před jedenácti lety) a stejné rodiče (Erika a Janine).
Ale jmenovali se Fred a Ellie. A tak jako kluk a holka
nemůžou být jednovaječná dvojčata, očividně
nebývají ani jednotní, jednolití, z jednoho těsta, nebo jak to
nazvat.
1
(1)

Kluk a holka můžou být pouze dvouvaječná dvojčata, nikdy ne
jednovaječná. Ale nechtějte po mně, abych vám vysvětloval, v čem
spočívá rozdíl, je to trochu humus.





14
P řesto se stejně
cítili. Někdy
mívali dokonce
dojem, že
vědí, co si ten
druhý myslí.
A i když je
dělilo třeba
200 metrů,
mohli na sebe
mluvit a jen z
pohybu rtů vždycky poznali, co ten druhý říká. Taky
jeden jako druhý vypadali. Oba nosili brýle a školní
uniformu (třebaže u nich ve škole nebyly uniformy
povinné). A oba, v době, kdy náš příběh začíná,
nosili rovnátka na horních zubech.
Jednomu i druhému se rovněž líbily stejné věci.
To znamená: superhrdinové; japonské fantasy
animované filmy; komiksy, matematika (ano, doopravdy
měli rádi matematiku – někdy spolu hráli hru





15
„Kdo doká že odříkat
víc číslic za
desetinnou čárkou
v konstantě
pí?“); a,
hlavně a
především, videohry.
Všechny
videohry, ale jejich
nejoblíbenější byly FIFA,
Street Fighter, Super Mario
a Minecraft. Jediné, za co utráceli své nikterak vysoké
kapesné, byly nejnovější verze těchto her. Ellie však
byla v hraní videoher lepší než Fred
2
. Co ž Fredovi
nevadilo. Věděl, že Ellie má rychlejší prsty a lepší
koordinaci rukou a očí.
(2) V jednom byl ale Fred lepší než Ellie: uměl líp upravovat
ikonky. V každé hře si uměl uzpůsobit ikonku tak, že jeho postava
na obrazovce vypadala skvěle – jak účesem, tak barvou očí, kůže,
oblečením, zuby, všemi tvary a velikostmi. Freda někdy napadalo,
jestli ho to náhodou nebaví víc než hrát samotné hry.





A i když ho někdy štvalo, že prohrál, jindy se
zálibně díval, jak se Ellie po jejím ovladači míhají
prsty, jako by zpaměti přehrávala skladbu na
koncertě vážné hudby. A když říkám na jejím ovladači,
neříkám to jen tak pro nic za nic. Jak Ellie, tak Fred
vždycky používali svůj vlastní ovladač. Zvlášť Ellie
vždycky jednoznačně určila, který je její. Hmatový
dojem a hmotnost jejího ovladače – ačkoliv
nezkušenému oku či ruce se oba mohly jevit úplně stejné –
dokonale vyhovovaly jejímu stylu.
A z toho důvodu bylo to, co se s ním stalo, tak
strašně znepokojivé.





17
KAPITOLA 2
Erik
E
rik Stone byl – neexistuje zp ůsob, jak by se to
dalo říct hezky – tlustý. Tedy ono by se to nějak
kulantně říct dalo – a Erik se k takovým způsobům
často uchyloval a tvrdil o sobě, že je urostlý nebo
statný, nebo že jeho tělo příšerně zadržuje vodu – ale
pravda byla taková, že byl tlustý. Protože moc jedl.
Jeho tělo nezadržovalo vodu, ono příšerně
zadržovalo slaninové sendviče.
Abychom však byli spravedliví, Erik – obvykle
po mírném pobízení ze strany své manželky Janine
a svých dětí Freda a Ellie – držel spoustu diet. Držel





18
dietu se zv ýšeným příjmem vlákniny, dietu se
sníženým příjmem sacharidů, džusovou dietu a
bezdžusovou dietu, dietu založenou na konzumaci zelné
polévky, dietu založenou na konzumaci hráškové a mátové
polévky, a dietu, kterou si sám vymyslel, kdy jedl
pouze banánové muffiny a sýr. Držel dietu 5:1 a dietu 6:1
a dietu 4:3 a dietu 2:5, a dokonce i dietu 17:28 (což
znamenalo, že každý den nic nejedl v minutě mezi
17:27 a 17:29). Chodil na schůzky spolku Hlídám si





19
váhu a Protičokoholní ligy, Svépomocné skupiny
metráčků a společnosti s názvem Prostorově výrazní
zadržovači slaninových sendvičů sedí v kruhu a říkají,
že to ve skutečnosti není jejich chyba (Janine takhle
vlastně nazývala všechny Erikovy dietní spolky).
Potíž byla ale v tom, že ani se všemi dietami
nebyl Erik o nic lehčí. Ba naopak, byl po nich ještě
těžší, protože vždycky, když nějakou dietu ukončil –
a on je ukončil vždycky, obvykle po čtyřech nebo
pěti dnech – spořádal asi tak pětinásobek své váhy
ve slaninových sendvičích.
3
Erik se zrovna zakusoval do sendviče – prvního
od dokončení diety se zvýšeným příjmem
oloupaných bramborových slupek, kterou držel celé dva dny
(měli jste při ní dovoleno jíst oloupané bramborové
3
Smůla byla, že Erik pracoval v jednom supermarketu jako
manažer maloobchodního prodeje, ať už je to cokoliv (vím, že bych to
měl věděl, ale nevím to – nikdy jsem nevěděl, co ve skutečnosti
obnášejí zaměstnání s takovými názvy). Znamenalo to, že Stoneovi
měli obrovské slevy na všechny potraviny, zvláště slaninu, a Erik jí
domů nosil tolik, že ještě dostával slevu ze své slevy.





20
slupky, které jste si mohli natírat n ěčím nízkotučným,
což, jak usoudil Erik, zahrnovalo i majonézu) – když
se stalo to, ta věc, která se stala Elliině ovladači a
která byla tak strašně znepokojivá.
4
Svým způsobem celou tu věc vyvolal právě
slaninový sendvič. Protože vždycky, když si Erik Stone
po skončení diety dopřával první slaninový sendvič,
nechával se natolik strhnout mastnou slaností
vepřových plátků a tím, jak nádherně se vyjímají na pozadí
bílého chleba natřeného hnědou omáčkou, že
zapomínal na všechno kolem sebe a zavíral oči. Dočista
se ve svém slaninovém sendviči rozplýval.
Bohužel okamžik, kdy se rozplýval v tomto
konkrétním sendviči, byl taky okamžikem, kdy dosedal
na pohovku před televizí s talířem v jedné ruce a se
sendvičem v druhé, oblečený jen VE SLIPECH.
Ve svých velkých šedých SLIPECH koupených už
v roce 1987.
4
Uvědomuju si, že jsem tady dvakrát po sobě použil sloveso „stát
se“. Nenechte se tím nijak rušit.





21
O či měl v úmyslu zakrátko otevřít a pak se chtěl
dívat na televizi. Ale ne hned. Až co si plně vychutná
tu slanost. Až co si... „Au!“ vyhrkl Erik a vytřeštil oči.
„Co se stalo?“ zeptala se Janine, aniž se
obtěžovala odtrhnout oči od Pokladů z půdy. Janine
Stoneová nevynechala jediný díl tohoto pořadu a byla
přesvědčená, že jednoho dne sama najde na půdě
něco, co bude mít hodnotu milionů liber. Což tedy
byla zvláštní představa, uvážíme-li, že Stoneovi
bydleli v přízemním bytě.
„Na něco jsem si sedl, Janine,“
vysoukal ze sebe Erik.
„Tak si z toho zase odsedni,“
poradila mu Janine, aniž spustila
oči z obrazovky a přestala hladit
jejich kočku, bílé huňaté
stvoření zvané Margaret
Terčová.
„To nejde!“
„Jak, nejde?“





22
„Myslím... myslím, že to ve mně uvízlo!“
Erik se postavil.
Otočil se a zůstal stát zády k manželce. Zajímavé
bylo, že navzdory zjevné bolesti, kterou trpěl, ani
na okamžik nepřestal jíst svůj slaninový sendvič.
„Vidíš to?“ zeptal se.
„Co mám vidět?“
Podíval se přes rameno. „Přestaň se dívat na ty
Poklady! Aspoň na chvilku!“
Janine Stoneová s hlasitým odfrknutím odlepila
oči od televize a přes srst Margaret Terčové se
podívala na záda svého chotě. Poté pohledem sklouzla
o trošku níž.
„Co to je?“ zeptala se.
„Co je co?“
„Ta černá věc. Co ti trčí ze slipů.“
„To chci právě vědět!“ zaúpěl Erik. „Neřeš, jestli
mi to trčí, když mě to tak tlačí!“
Za zády uslyšel další odfrknutí. Kdysi přiznal –
potichu, svým kamarádům z kantýny v práci, nad





slaninov ým sendvičem – že kdyby jeho manželka
byla zvuk, byla by frk.
„Proboha, Eriku! P ředkloň se.“
Erik uposlechl. Následovala krátká pauza, kdy se
Janine – a s ní i Margaret Terčová – upřeně zadívaly
před sebe. Erik slyšel, jak se obě upřeně dívají.
Potom Janine prohlásila: „Jak ti to tam u všech všudy
mohlo uvíznout?“
„MŮJ VIDEOHERNÍ OVLADAČ!!!“ vykřikl další
hlas.
Ten hlas patřil Ellie. A zněl velice znepokojeně.
A vlastně po právu, protože Ellie v té chvíli vstoupila
do obývacího pokoje a uviděla, jak její matka v
mírně znechuceném gestu natahuje ruku, aby vylovila
to nejcennější, co Ellie patřilo, z rýhy mezi půlkami
slipů jejího táty, které nosil už od roku 1987.





24
KAPITOLA 3
Kyberdodo
U
kázalo se, že Elliin ovladač ve skutečnosti
není rozbitý. Páčka byla sice trošku uvolněná
a tlačítko X vypadalo, jako by ho pokřivil tlak,
kterému byl ovladač vystaven mezi Erikovými půlkami.
Ale zařízení fungovalo. Tedy, jak se to vezme; pokud
pomineme fakt, že když se zachvělo – jak to už
ovladače dělají, když trefíte břevno ve FIFA nebo dojde
k výbuchu v Call of Duty – Ellie připadalo, jako by se
chvělo z nějakého úplně jiného důvodu.
A sice proto, že chvíli pobylo na velice děsivém
místě.





25
V zásadě šlo o to, že Ellie se svého milovaného
ovladače jednoduše už nikdy nechtěla dotknout. Což
všichni v rodině, včetně Erika, chápali. Erik, hodný
člověk a fajn táta – i když slaninové sendviče
miloval skoro stejně jako svoje děti – Ellie dokonce řekl,
že je bezvýhradně ochotný jí zaplatit nový ovladač.
Pokud nikomu neřekne, co se stalo tomu starému.
x x x
Toho dne, kdy Erik vyslovil svůj slib, si Fred s Ellie
zašli do školní počítačové místnosti. I když ona to
počítačová místnost vlastně nebyla. Bracket Wood
byla dobrá základní škola – víceméně – ale neměla
žádné peníze. A tak to, čemu se v ní říkalo
počítačová místnost, byla ve skutečnosti úklidová komora,
ze které byly vyneseny všechny úklidové prostředky,
vybavená osm let starým notebookem, který měl své
místo na polici, kde předtím stávalo pět
poloprázdných čistidel na záchody.





26
Fredovi a Ellie to ale nevadilo. Protože v té chvíli
se zaujetím procházeli všechny své oblíbené herní
stránky a četli recenze na všechny nejnovější
ovladače. Zvlášť Ellie to úplně pohltilo.
„Lidi, co nepaří, tohle vůbec netuší, co?“ ptala se.
„Myslí si, že ovladače jsou vždycky z černého plastu,
mají pár tlačítek a prodávají se dohromady s
konzolí. Ale to jsou těžce na omylu! Koukej!“
Fred, který měl ve zvyku jen přikyvovat, když
Ellie strhlo cokoliv, co souviselo s hraním, přikývl.
Měla pravdu. Rychle proklikávala spoustou různých
internetových stránek – její um při hraní videoher
se projevoval i v tom, s jakým přehledem zacházela
s myší – a nechávala na monitoru zobrazená kvanta
různých typů ovladačů.
Černé ovladače, šedé ovladače, stříbrné ovladače,
duhové ovladače, kamuflážní ovladače, ovladače
v barvách fotbalových mužstev, ovladače s joysticky,
s miniaturními páčkami, ovladače v podobě řadících
pák a volantů, ovladače s modrými světly a bílými





27
sv ětly a červenými světly a žlutými světly, ovladače
s rýhovanými rukojeťmi a hladkými rukojeťmi a kůží
potaženými rukojeťmi a rukojeťmi ve tvaru lidských
rukou, ovladače s připojenými sluchátky a mikrofony
a reproduktory a také ovladače, které jste si mohli
podle chuti upravit – dokonce jste si mohli koupit
ovladač ve tvaru svého jména!
„Ta dvě l ve slově Ellie by mohly být rukojeti!“
vykřikla vzrušeně.
„Jo!“ přisvědčil Fred a přemýšlel, jestli by to
mohlo fungovat i se slovem „Fred“. Možná kdyby si zvolil
variantu Frederick, rukojeťmi by mohla být
písmena k a d... Jenže Frederick je na videoherní ovladač
nejspíš moc dlouhé. Ruce by pak musel držet příliš
daleko od sebe.
„Co máte za prohlížeč?“ zeptal se jejich víceméně
kamarád Stirling, jeden z mála dalších žáků na
Bracket Woodu, kterého bylo možné často zastihnout
v počítačové místnosti. Teď stál za Ellie a nakukoval
na monitor.





28
„Prohlí žeč?“ zopakovala Ellie, ani se neotočila.
„Nevím. Safari?“
Stirling se podíval na svou mladší sestru Scarlet.
Oba vyprskli smíchy.
„Safari? No ty jo! Ty jo! Ty jo!“ hýkali společně.
Ellie zvedla oči k Fredovi, který zvedl oči, aby jí
pohled opětoval. Stirling a Scarlet byly velmi
technicky uvědomělí a byli na to velmi pyšní. To byl jeden
z důvodů, proč je Fred a Ellie považovali víceméně
za kamarády než za naprosté kamarády.
5
„Co je na tom špatného?“ zeptala se Ellie.
„Nic, ale jestli chcete jako fakt držet krok s
dobou...“ začal Stirling.
„... jak co do designu, tak co do rychlosti,“
navázala Scarlet. „Teda do rychlosti stahování,“ dodala.
5
Dalším důvodem byly jejich problematické účesy. Stirlingova
a Scarletina máma se nedávno znovu provdala a její nový manžel
byl holič. Jmenoval se pan Bodžarov a jeho hrdé motto znělo: „Já
stříhám vlasy,“ [platilo to i pro jeho nevlastní děti] „jak se to
dělávalo v mojí staré vlasti!“ Nechám na vaší představivosti, co to asi
tak mohlo znamenat.





29
„Pak si myslíme, že bysme vám mohli navrhnout,
viď, Scarlet...“
Scarlet dychtiv ě přikyvovala. „... Allegro?“
nadhodila. „Godzillu? Profisrandu? Internet Exploder?
Palomin svět? Hrom?“
„Ty jsou všechny fajn,“ řekl Stirling. „Ale pro mě
je na absolutním vrcholu prohlížečské pyramidy,
aspoň v tomhle okamžiku, Kyberdodo!“
„No jistě, Kyberdodo!“
„O tom jsem ještě neslyšela,“ přiznala se Ellie.
„Kde se o tom píše? Na Twitteru?“ zeptal se Fred
zvědavě.
„Na Twitteru? No ty jo! Ty jo! Ty jo!“ žasli Stirling
a Scarlet společně.
„Co seš zač, důchodce?“ přisadil si Stirling. „Ne,
Kyberdodo všichni doporučujou na...“
„... Instakilu?“ hádala Scarlet. „Na Wizzstreamu?
Kvaku? FaceTunelu? Flinkterestu? Derkanfujderleku?“
Stirling vrtěl hlavou. „... na Kočičákovi!“
„Na Kočičákovi! No jasně!“





30
Ellie, která b ěhem toho všeho nespouštěla z očí
monitor, se k nim konečně otočila. „Stirlingu.
Scarlet. Můžu se vás na něco zeptat? Jste vůbec na
nějakých sociálních sítích?“
Podívali se na sebe. Potom zavrtěli hlavou.
„Máte vůbec dovoleno používat počítač mimo
dohled rodičů?“
Scarlet a Stirling se na sebe znova podívali.
Potom zavrtěli hlavou.





31
„Máma říká, že až v páté třídě,“ pronesla Scarlet
potichu.
To byl další důvod, proč Stirling a Scarlet byli jen
víceméně kamarádi. Chodili teprve do druhé a třetí
třídy. Bylo jim osm a sedm let.
„Tak jo, e-mrňata...“ prohlásila Ellie a otočila se
zpátky k notebooku. „Tak to možná ta vaše
doporučení můžou počkat. Minimálně do doby...“
„Ale, ale, ale.“
Tohle už nepronesl Stirling, ani Scarlet. Když se
Ellie s Fredem otočili, po Stirlingovi a Scarlet už
nebylo v kamrlíku ani památky.
Na jejich místě stála další dvojčata z jejich školy:
Isla a Morris Fawcettovi.
„To snad ne,“ vydechl Fred.





32
KAPITOLA 4
Druhá dvoj čata
S
tejně jako Fred a Ellie i Isla a Morris byli
dvojčata; a stejně jako oni byli kluk a holka,
tudíž dvojčata dvojvaječná. Ovšem na rozdíl od Freda
a Ellie byli od pohledu dvojčata nejednotná,
nejednolitá, z nejednoho těsta. Isla byla hodně, hodně hezká,
na svůj věk vysoká a štíhlá, měla modré oči,
maličký nosík a dlouhé vlasy, které si někdy odhrnovala
z tváře, jako by vystupovala v reklamě na šampon.
Morris vypadal jako špatně oholená gorila.
Noví žáci na škole proto mívali z Morrise obvykle
strach. A právem. Jenže měli mít strach spíš z Isly.





33
Proto že Morris a Isla na Bracket Woodu
ztělesňovali šikanu. A byli na to hrdí. Vypilováváním svojí
agrese strávili spoustu času. Ostatní je dokonce
slyšeli mluvit o vlastní značce. A v rámci této značky
odváděl Morris větší část fyzické práce – měl na
starosti kroucení rukou, bouchání do nohou a vytahování
za spodní prádlo – a mozkem všech operací byla Isla.
„Běžte pryč,“ řekla
Ellie.
„To snad ani ne,“
namítla Isla,
natáhla ruku a natočila
k sobě a svému
bratrovi školní
notebook.
„Olalalaláááá!“
zvolali a oba
sarkasticky zvedli
hlas na poslední
dlouhé slabice.





34
Ellie obrátila o či v sloup. „Jak dlouho jste to
trénovali?“ zeptala se.
„Asi tři dny...“
„Sklapni, Morrisi!“ ok řikla ho Isla. „Takže vy tady
hledáte videoherní příslušenství, jo?“
„Jo?“ udeřil Morris, který měl ve zvyku, když si
nebyl tak úplně jistý, co má v rámci šikany dělat, jen
opakovat, co před ním řekla Isla.
6
„Dobrej postřeh!“ pronesla uznale Ellie. „Ještěže
je na monitoru fotka, abyste na to mohli přijít. Jak
byste to asi poznali, kdyby tam byl jenom text?“
„Haha, to je sranda...“ odměnila ji Isla dalším
sarkastickým posměškem. „Aspoň na to vidím i bez
brýlí.“
„Na nošení brýlí není nic špatnýho!“
6
Je třeba říct, že to byli poměrně velice úspěšní šikanisté. V
dnešní době si na většinu takových agresorů rychle posvítí učitelé.
Ale na Bracket Woodu, třebaže je to dobrá škola – víceméně –
si na Morrise a Islu Fawcettovy nikdo pořádně neposvítil. Mohli
byste pochopit, proč tomu tak je, když vám prozradím, že ředitel
této školy se jmenuje Stephen Fawcett.





35
„Fakt ne? P ůjdeme se zeptat Rašida? Jestli se
mu líbí brýlatý holky? Holky s rovnátkama, copánkama,
holky, co se oblíkají, jako kdyby pořád chodily do první
třídy...?“
Ellie se za červenala a odvrátila zrak.
Rašid Chan byl obecně považovaný za
nejhezčího kluka ve třídě. Ba co víc, byl taky obecně
považovaný za toho nejmilejšího kluka ve třídě.
Ellie sice kluci moc nezajímali – mnohem víc ji
zajímaly počítačové hry – ale něco na Rašidovi v ní
vyvolávalo takový zvláštní pocit. Před dávnou
dobou – ve čtvrté třídě, než se Isla Fawcettová
jednoznačně rozhodla, že bude šikanovat ostatní – se
jí o tom Ellie neprozřetelně zmínila a teď si dělala
neustále hlavu s tím, že o tom Isla jednou Rašidovi
řekne. Ellie si byla jistá, že se mu nejspíš líbí právě
Isla, nebo aspoň holky, co vypadají spíš jako Isla
než Ellie.
Fred, kter ý věděl, že zmínka o Rašidovi uvádí
jeho sestru do rozpaků, zakročil: „Nech toho, Islo.“





36
„Promi ň, cos to říkal?“ otočila se k němu Isla.
„Jo, cos to říkal?“ zopakoval Morris a taky se
k němu otočil.
Nutno říct, že Fred to opravdu neřekl moc nahlas.
„Ale nic,“ odpověděl Fred.
„Tak to je fakt zvláštní,“ podivila se Isla.
„Jo. Zvláštní. Fakt,“ zaimprovizoval Morris.
„Protože já jsem přesvědčená, žes něco říkal.
Nebylo to... něco o tom, jaký to je být kluk, kterej
neumí hrát videohry ani z poloviny tak dobře jako
jeho sestra...?“
„Jo! Jako jeho sestra!“ zahučel Morris.
Fred rozpačitě sklopil oči.
Vůbec mu nevadilo, že jeho sestře jdou videohry
líp než jemu, ale vadilo mu, že by si ho kvůli tomu
měli dobírat spolužáci. Což někteří dělali. Ne
proto, že by o tom Ellie všem říkala, ale proto, že Erik
při posledních rodičovských schůzkách na Bracket
Woodu, když se ho jejich třídní učitelka, slečna
Parrová, zeptala, na co má podle něj Ellie zvláštní





37
nadání, odpov ěděl: „Na videohry. Člověk by si
myslel, že na to bude spíš syn, ale ne, zázračné prsty
má u nás ona!“
Erik to bohu žel pronesl hodně silným a
zvučným hlasem, takže jeho mínění slyšeli nejen všichni
ve třídě, ale i skoro po celé škole.
„Frede, ty seš na tom ve videohrách nejspíš ještě
hůř než ve skutečných hrách!“ dodala Isla.
„Jo! Ve skutečných hrách!“ zdůraznil Morris.
„Jako třeba...“ nakousla Isla a otočila se k
Morrisovi.
Následovala pauza.
„Co jako třeba?“ zeptal se Morris.
„Myslela jsem, že to dopovíš ty,“ řekla Isla.
Morris se zakabonil. „Co mám dopovědět?“
„No v jakých hrách a sportech je na tom bídně...
jako že dáš nějaký příklad.“
Morris se tvářil nechápavě.
„Ale no tak, Morrisi!“ obořila se na něj sestra.
„Máš vůbec tušení, jak těžký je šikanu rozněcovat?





38
Vym ýšlet všechny ty chytrý věci, kterýma ponížíš
ostatní? Upřímně si začínám myslet, že se na tom,
co tady děláme, jenom vezeš.“
Morris znova svraštil čelo. Potom ho svraštil
ještě víc. A nakonec se mu obličej projasnil. „Fotbal!“
vyhrkl a luskl prsty.
„Ano! Výborně, Morrisi! Jo! Co ti jde hůř, Frede –
FIFA, nebo skutečný fotbal? Ale ve FIFA bys sotva
mohl být horší, protože fotbal jsem ještě nikdy
nikoho tak špatně hrát neviděla!“
„Jo, ve fotbale seš hroznej!“ zvolal Morris.
„Hele, držte zobák!“ křikla Ellie a vstala, aby se
oběma provokatérům postavila.
„Jo, držte zobák!“ křikl Fred a vstal, aby se jim
taky postavil. Měl toho tak akorát.
Protože fotbal pro něj hodně znamenal. Ze všeho
nejvíc chtěl hrát v bracketwoodské první jedenáctce.
Chtěl hrát v bracketwoodské první jedenáctce
a vstřelit vítězný gól ve finále Zimního meziškolního
turnaje Bracket Wood a okolí. Od chvíle, co na to byl





dostate čně starý, se účastnil náboru do fotbalové
přípravky. Jenže nikdy se do týmu nedostal. Každý
rok se mu něco nepovedlo.
Teď si v hlavní vyprávěcí linii dejme pauzu a
podívejme se, jak to bylo naposledy, kdy se Fred
jednoho takového náboru do školního fotbalového týmu
zúčastnil.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.