načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Otec musí zemřít - Sandrone Dazieri

Otec musí zemřít

Elektronická kniha: Otec musí zemřít
Autor:

- Vidí to, co jiní nevidí. Temný italský thriller, který sklízí úspěchy po celém světě. - Dante Torre je jeden z nejlepších italských analytiků. Dětství strávil zavřený v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 559
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: přeložila Sarah Baroni
Skupina třídění: Italská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-1048-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Policejní komisařka Colomba Caselliová, ač je postavena mimo službu, je požádána svým nadřízeným, aby spolupracovala na vyšetřování únosu malého chlapce, který vykazuje některé společné znaky s otřesným případem z minulosti. Jeho obětí byl Dante Torre, kterého pachatel věznil více jak deset let. Dnes je Dante jedním z nejlepších analytiků. Colomba jej požádá o pomoc. Oba jsou na rozdíl od ostatních přesvědčeni, že pachatel nespáchal před lety sebevraždu, ale žije a chystá se opět zabíjet. V průběhu vyšetřování je jasné, že mají co do činění s brutálním masovým vrahem, který s nimi hraje nebezpečnou hru. Rozuzlení přinese překvapivé závěry. Brilantně napsaný román, který má mnoho fanoušků nejen mezi čtenáři, ale i klasiky tohoto žánru, jakými jsou Thomas Harris či Jo Nesbo. Ti všichni se mohou těšit na další případy této nesourodé, ale velmi schopné dvojice.

Popis nakladatele

Vidí to, co jiní nevidí. Temný italský thriller, který sklízí úspěchy po celém světě.

Dante Torre je jeden z nejlepších italských analytiků. Dětství strávil zavřený v silu, kde ho věznil muž přezdívaný Otec. Z hrůzného zážitku si odnesl klaustrofobii, ale i vynikající pozorovatelské schopnosti. Když je s policistkou Colombou Caselliovou přizván k vyšetřování vraždy, při níž zmizel syn oběti, pochopí – Otec je zpět a nemůže se dočkat shledání se svým dávným vězněm. Dokáže se Dante postavit strachu a zachránit chlapce před děsivým osudem?

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Sandrone Dazieri - další tituly autora:
Otec musí zemřít Otec musí zemřít
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Otec musí zemřít

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Sandrone Dazieri

Otec musí zemřít – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


PLUSPřeložila Sarah Baroni



Tato kniha je dílem fantazie. Osoby a místa v ní uvedená

vycházejí z autorovy představivosti a jejich úkolem je dodávat

vyprávění na věrohodnosti. Jakákoliv podobnost se skutečnými

událostmi, místy a osobami, žijícími či zesnulými,

je čistě náhodná.


Olze, která vydržela


Olze, která vydržela



I

PŘEDTÍM



11

Svět je oblá stěna z šedého betonu. Svět vydává tlumené a rozléhající se zvuky. Svět je kruh dvojnásobné šířky jeho rozepjatých paží. První věc, kterou se chlapec v tom kruhovém světě naučil, byla jeho nová jména. Měl dvě. Syn je jméno, které má raději. Na něj má právo, když dělá všechno správně, když poslouchá, když mu to jasně a rychle myslí. Jinak je jeho jméno Zvíře. Když je nazýván Zvířetem, čeká ho trest. Když je nazýván Zvířetem, je chlapci zima a má hlad. Když je nazýván Zvířetem, kruhový svět je k nesnesení.

Pokud se Syn nechce stát Zvířetem, musí se starat o  svěřené věci a dbát na to, aby byly na svém místě. Kbelík na vykonávání potřeby musí stále viset na trámu, kde čeká, až bude vyprázdněn. Džbán na vodu musí pořád stát uprostřed stolu. Postel musí být stále upravená a čistá, s ustlanou přikrývkou. Tác na jídlo musí pořád ležet u okénka.

Okénko je středem kruhového světa. Chlapec se ho bojí a  uctívá ho jako nějaké vrtošivé božstvo. Okénko se může otevřít zničehonic, anebo může zůstat zavřené celé dny. Okénkem může procházet jídlo, čisté oblečení a přikrývky, knihy a tužky, ale může skrze něj také přijít trest.

Za každou chybu přichází trest. Drobné prohřešky jsou trestány hladem. Závažnější provinění zase zimou nebo strašným vedrem. Jednou mu bylo takové vedro, že se přestal i potit. Padl na beton a myslel si, že umře. Odpuštění přišlo s chrstnutím studené vody. Znovu byl Synem. Mohl zase pít a  čistit kbelík, kolem nějž bzučivě poletovaly mouchy. Trest je v kruhovém světě tvrdý. Přichází neúprosně a neomylně.

O  tom byl aspoň přesvědčen, dokud nepřišel na to, že kruhový svět je nedokonalý. Kruhový svět má prasklinu. Prasklina dlouhá jako jeho ukazováček se otevírala na zdi přesně v místě, kde se trám s kbelíkem dotýkal betonu.

Chlapec si ji týdny neodvážil prohlédnout zblízka. Věděl, že tam je, myšlenka na ni mu nedala spát, úplně ho spalovala. Chlapec věděl, že dívat se na prasklinu je Zakázaná věc, protože vše, co není výslovně dovoleno, je v tom kruhovém světě zapovězeno. Ale jedné noci chlapec podlehl své zvědavosti. Porušil pravidla poprvé za dlouhou, monotónně ubíhající dobu, co ve svém kruhovém světě strávil. Počínal si obezřetně, pomalu a sledoval každý pohyb. Vstal z postele a předstíral, že upadl.

Hloupé Zvíře. Neschopné Zvíře. Předstíral, že se musí chytit zdi, aby se o  ni opřel, přičemž se prasklina na krátký okamžik dostala do zorného pole jeho levého oka. Neviděl nic, jenom tmu, ale ten čin měl pro něj tak veliký význam, že se pak potil strachy ještě hodiny. Hodiny očekával trest a bolest. Očekával zimu a hlad. Ale nestalo se nic. Bylo to zvláštní překvapení. Během těch hodin čekání, z nichž se vyvinula bezesná noc a horečný den, chlapci došlo, že ne úplně při všem, co dělá, je pozorován. Že ne vše, co dělá, je bráno v  úvahu a  posuzováno. Že ne vše, co provede, je odměňováno či trestáno. Tak ztracený a opuštěný si nepřipadal od těch prvních dní, které v kruhovém světě strávil, kdy v sobě měl ještě silnou vzpomínku na Předtím, kdy ještě žádné zdi neexistovaly a  kdy měl jiné jméno než Syn a  Zvíře. Chlapec cítil, jak se jeho jistoty tříští, a  právě proto se odvážil podívat znovu. Napodruhé držel na prasklině oko přilepené skoro celou vteřinu. Napotřetí na délku nadechnutí. A najednou viděl. Viděl zelenou. Viděl modrou. Viděl mrak, který vypadal jako prase. Viděl červenou střechu nějakého domu.

Teď se chlapec dívá znovu, balancuje na špičkách a rukama se přidržuje betonu, aby neztratil rovnováhu. Venku se něco hýbe, v tom světle, které je podle chlapcova úsudku dílem svítání. Je to tmavá silueta a  stále se zvětšuje tím, jak se blíží. Najednou si chlapec uvědomí, že právě dělá tu nejhorší možnou chybu, že se dopouští neodpustitelného provinění.

Muž, který kráčí po louce, je Otec a dívá se na něj. Jako kdyby mu četl myšlenky, přidává Otec do kroku. Jde si pro něho.

A v ruce má nůž.

II

KAMENNÝ

KRUH

1

Ten hrůzný příběh se začal odvíjet po páté hodině odpoledne jedné soboty na začátku září, kdy neznámý muž v šortkách mával rukama na projíždějící auta a  snažil se je zastavit. Muž měl na hlavě tričko, jímž se chránil před sluncem, a na nohou zničené žabky.

Když na něj pohlédl starší strážník, který právě stáčel volant ke kraji okresní silnice, ihned si o tom muži v šortkách pomyslel, že je to nějaký pomatenec. Po sedmnácti letech služby a střetech se stovkami opilců a nepříčetných lidí, které bylo třeba uklidňovat po dobrém i po zlém, dokázal pomatence poznat na první pohled. A tenhle byl jedním z nich zcela nepochybně.

Dvojice strážníků vystoupila z  auta a  muž v  šortkách se začal choulit, přičemž stále něco blábolil. Byl úplně vyřízený a dehydrovaný, mladší z dvojice strážníků mu dal trochu vody z lahvičky, kterou měl v  přihrádce auta, a  nevšímal si přitom znechuceného pohledu svého koleg y.

V  té chvíli už slova muže v  šortkách začínala znít srozumitelně. „Ztratila se mi žena,“ řekl. „A taky syn.“ Jmenoval se Stefano Maugeri a toho rána se s rodinou vydal na piknik pár kilometrů výše odtamtud, na kopec Pratoni del Vivaro. Naobědvali se v  brzkou hodinu a muže pak lehký větřík ukolébal ke spánku. Když se probudil, žena a syn už tam nebyli.

Tři hodiny je hledal všude po okolí, ale bez výsledku, až se nakonec ocitl u kraje okresní silnice, měl skoro úžeh a vůbec netušil, kde je. Starší strážník, jehož jistota začínala být nalomená, se ho zeptal, proč nezavolal své ženě na mobil, načež Maugeri odpověděl, že to udělal, ale dokud se mu telefon úplně nevybil, ozývala se jenom hlasová schránka.

Starší strážník se na Maugeriho zadíval o něco méně skepticky. Za dobu svého působení už se setkal s  pěknou řádkou žen, které zmizely i s dětmi, ale přece jenom žádná z nich neopustila svého chotě uprostřed louky. Aspoň tedy ne živého.

Strážníci dovedli Maugeriho zpět na místo, odkud vyrazil. Nikdo tam nebyl. Ostatní výletníci už odjeli a jeho šedý Fiat Bravo stál osaměle na cestičce kousek od tmavočervené deky, na níž ležely zbytky jídla a figurka Bena 10, mladého hrdiny z animovaného seriálu, který měl schopnost se transformovat do podoby různých mimozemských příšer.

Ben 10 by se v té situaci určitě transformoval v nějakou obří mouchu, začal by poletovat nad Pratoni a  pátral by po zmizelých, ale dvojici policistů nezbylo nic jiného, než o věci uvědomit velitelství a  vyčkat na spuštění jedné z  nejpozoruhodnějších operací, jež se v posledních letech na Pratoni odehrály.

Právě v tu chvíli vstoupila na scénu Colomba. Po dlouhé pauze to měl být její první den v  práci a  bez sebemenší pochyby se měl stát i jedním z nejhorších.

2

Colombě bylo dvaatřicet let a roky jí přidávaly pouze známky únavy okolo očí. Svým svalnatým tělem s širokými rameny a vysoce položenými, silnými lícními kostmi budila pozornost. Měla tvář bojovnice, jak se jednou nechal slyšet jeden její milenec, takové, která se prohání na neosedlaném koni a  seká šavlí hlavy nepřátelům. Zasmála se, vzápětí na něj skočila a obkročmo se na něj vyhoupla, až sotva popadal dech. Teď si ale připadala spíš jako oběť než jako bojovnice, když tam tak seděla na okraji vany s mobilem v ruce a zírala na displej, na němž blikalo jméno Alfreda Rovereho. Byl to nejvyšší šéf římské kriminální policie, formálně ještě její nadřízený a  mentor, který volal už popáté během tří minut: nezvedala mu to.

Colomba byla ještě v županu, protože právě vylezla ze sprchy, a už měla obrovské zpoždění na večeři u  přátel, kam se konečně uvolila přijít. Od té doby, co ji pustili z  nemocnice, trávila většinu času o samotě. Z domu vystrkovala nos jen zřídka; vycházela hlavně ráno, často už za svítání, když se v teplákové soupravě vydávala běhat podél Tibery protékající přímo pod okny jejího bytu kousek od Vatikánu.

Běhání po nábřeží ji trénovalo v  pohotových reakcích, protože kromě děr se musela vyhýbat i  psím výkalům a  potkanům, kteří se vynořovali z  hromad tlejících odpadků, ale ty Colombě nevadily, stejně jako jí nevadil kouř z výfuků aut, jež jí projížděla nad hlavou. Tohle byl Řím a právě takhle špinavý a ošklivý se jí líbil, i když turisté by to nikdy nepochopili. Když si zaběhala, chodila někdy nakupovat do malého nárožního krámku provozovaného dvěma Srílančany a o sobotách se vždy přinutila dojít až ke stánkům na piazza Cavour, odkud si odnášela nákupní tašku plnou knih z druhé ruky, které během týdne pročítala; z té směsice klasických děl, detektivek a červené knihovny ale nedočetla do konce téměř nic. V příliš složitých zápletkách se ztrácela, ty moc jednoduché ji pro změnu nudily. Vážně se nedokázala soustředit vůbec na nic. Někdy měla dojem, jako by šlo všechno mimo ni.

Když nepočítala obchodníky, nepromluvila Colomba s živou duší často celé dny. Jistě, byla tu její matka, ale tu mohla poslouchat hodiny v  kuse, aniž by jedenkrát otevřela pusu, a  pak ještě kamarádi a kolegové, kteří jí čas od času zavolali. Ve vzácných okamžicích sebereflexe si Colomba uvědomovala, že to přehání. Tady už totiž nešlo o to, že si vystačí sama se sebou, to zvládala odjakživa perfektně, ale teď se cítila lhostejná vůči celému světu. Věděla, že za to může to, co se jí přihodilo, že je tím vinna Katastrofa, ale i když se snažila sebevíc, nedokázala prorazit ten neviditelný film, co ji odděloval od zbytku lidstva. Právě to bylo jedním z důvodů, proč se Colomba toho večera donutila kývnout na pozvání, jenže se jí tam moc nechtělo, a tak zatímco si její kamarádi dávali už třetí aperitiv, ona se ještě doma rozmýšlela, co si vezme na sebe.

Počkala, až hovor spadne do schránky, a  potom si znovu začala kartáčovat vlasy. V nemocnici jí je ostříhali úplně nakrátko, ale teď už zase dorostly téměř do normální délky. Zrovna když si všimla, že jí vyrazilo pár bílých vlásků, ozval se domovní zvonek. Zůstala pár vteřin stát s kartáčem v ruce a doufala, že to byl omyl, ale zvonek se ozval znovu. Šla se podívat z okna: pod jejím domem stál zaparkovaný policejní vůz. Do hajzlu, pomyslela si a vzala telefon, aby zavolala Roveremu zpátky.

Vzal to hned na první zazvonění. „Přijela hlídka,“ řekl místo pozdravu.

„ Jo, kurva,“ řekla Colomba.

„Chtěl jsem ti to říct, ale nebrala jsi telefon.“

„Byla jsem ve sprše. A už mám zpoždění na večeři. Takže je mi líto, ale řekněte svýmu kolegovi, aby se vrátil zpátky, odkud přijel.“

„To tě ani nezajímá, proč jsem ho k tobě poslal?“

„Ne.“

„Stejně ti to řeknu. Potřebuju, aby sis udělala vyjížďku na Pratoni del Vivaro.“

„A co tam?“

„Nechci ti zkazit překvapení.“

„Už jste mi jedno připravil.“

„Tohle bude ještě zajímavější.“

Colomba si odfrkla. „Pane komisaři... jsem mimo službu, pokud si nevzpomínáte.“

Rovereho hlas zvážněl. „Žádal jsem tě snad v  průběhu té doby o něco?“

„Ne, nikdy,“ připustila Colomba.

„Usiloval jsem snad o to, aby ses vrátila dříve, než přijde ten správný čas, nebo jsem tě nutil zůstat?“

„Ne.“

„Takže mi nemůžeš odmítnout laskavost.“

„Že ne? Ale hovno.“

„Opravdu tě potřebuju, Colombo.“

Z  jeho tónu Colomba poznala, že to skutečně tak je. Pár vteřin mlčela. Připadala si zahnaná do kouta. „ Je to vážně nutný?“ zeptala se potom.

„Samozřejmě.“

„A nechcete mi říct, o co se jedná.“

„Nechci tě ovlivňovat.“

„To je od vás šlechetný.“

„Tak co? Ano, nebo ne?“

To je naposledy, pomyslela si Colomba. „Tak dobře. Ale řekněte tomu kolegovi, ať přestane zvonit.“

Rovere zavěsil, Colomba chvilku bez hnutí zírala na telefon a pak zavolala svému rezignovanému hostiteli, že na večeři nedorazí, a když skončil s nepříliš přesvědčivými protesty, navlékla si roztrhané džíny a mikinu s motivem Angry Birds. Takové oblečení by si do služby v životě neoblékla, ale teď si ho vybrala schválně.

Vzala si klíče z botníku v předsíni a automatickým pohybem překontrolovala, jestli má k  pásku připevněné pouzdro se zbraní. Její prsty ale nahmataly jen prázdno. Vmžiku si vzpomněla, že ode dne, co ji hospitalizovali, se její pistole nachází ve zbrojním skladu, ale ten krajně nepříjemný pocit, který se jí zmocnil, připomínal zakopnutí o  neexistující schod; na okamžik si v  paměti vybavila, jaké to bylo, když naposledy držela svou zbraň. Rozrušilo ji to tak, že dostala záchvat paniky.

Plíce se jí okamžitě sevřely a místnost rázem zaplnily divoce se pohybující stíny. Byly to stíny, co se s řevem plazily po stěnách a podlaze, stíny, na které člověk nemohl upřít zrak. Nacházely se vždy mimo zorné pole a zahlédnout se daly pouze koutkem oka. Colomba věděla, že nejsou skutečné, ale zároveň je vnímala každou buňkou svého těla. Měla strach. Cítila bezhlavou a absolutní hrůzu, z níž se jí tajil dech, až si myslela, že se zadusí. Snažila se po hmatu najít hranu botníku, když vtom do něj narazila hřbetem ruky. Pronikavá bolest jí projela jako elektrický výboj z prstů do celé paže, ale odezněla příliš brzy. Uhodila se znovu a zase znovu, až si rozedřela kůži na jednom z kloubů, a plíce se jí těmi nárazy zase rozběhly, jako když se defibrilátorem nahazuje srdce zasažené infarktem. Máchala kolem sebe rukama, snažila se vdechnout co největší množství vzduchu a potom

23

už začala dýchat normálně. Stíny zmizely, strach se rozplynul, zbyl

po něm jen ledový pot na šíji.

Je naživu, je naživu. To si pět minut vkleče na podlaze opakovala,

dokud ta věta nezačala dávat smysl.

3

Colomba seděla na podlaze a dalších pět minut se snažila kontrolovat své dýchání. Od minulého záchvatu paniky uběhla spousta dní, spíše týdnů. Začaly hned poté, co ji pustili z nemocnice. Říkali jí, že to může přijít – bylo to dost běžné, když se někomu stalo něco takového, co jí –, ale když s ní o tom mluvili, představovala si pod tím pojmem leda to, že se sem tam trochu roztřese a nebude moct spát. Poprvé to ale bylo jako zemětřesení, které s  ní úplně zacloumalo, a podruhé to bylo ještě silnější. Z nedostatku kyslíku omdlela a byla přesvědčená, že umírá. Mívala ty záchvaty často, někdy i  tři nebo čtyři za den. Jako spouštěč mohl fungovat i nějaký zvuk nebo pach, třeba když ucítila kouř.

Nemocniční psycholog jí na sebe dal číslo, aby mu mohla zavolat, kdyby potřebovala oporu. Vlastně ji o  to přímo poprosil. Ale Colomba o  svých stavech neřekla ani jemu, ani nikomu jinému. Prosadila se ve světě mužů, z  nichž spousta by ji raději viděla namísto pistole nosit kávu, a  tak se naučila slabosti a  trápení přede všemi skrývat. A koneckonců někde v hloubi duše věřila, že si to zaslouží. Byl to její trest za Katastrofu.

Zatímco si zalepovala poraněný kloub, prolétlo jí hlavou, že zavolá Roveremu a pošle ho do háje, ale netroufla si na to. Prostě setkání omezí na to nejnutnější, aby učinila slušnosti zadost, potom se vrátí domů a  hodí do schránky svůj rezignační dopis, který leží v kuchyňském šuplíku. Pak se zamyslí, jak naloží se zbytkem svého života, přičemž bude doufat, že ji nečeká osud některých kolegů ve výslužbě, kteří neustále kroužili kolem policejní stanice, aby si pořád připadali jako součást rodiny.

Venku propukla bouřka, která jako by otřásala celým světem. Colomba si přes teplákovku natáhla šusťákovou bundu a sešla dolů.

Za volantem policejního vozu seděl mladík, který hned vystoupil ven do deště, aby ji pozdravil. „Strážník Massimo Alberti, inspektorko Caselliová.“

„Vrať se do auta, vždyť promokneš,“ řekla a  posadila se na místo spolujezdce. Někteří sousedi s deštníky tu scénu se zaujetím pozorovali. Nastěhovala se do tohoto domu před nedávnem a ne všichni věděli, jaké má povolání. Možná to nevěděl nikdo, vzhledem k tomu, jak málo si se sousedy povídala.

Policejní vůz představoval pro Colombu něco jako vůni domova: odraz světla majáčku na předním skle, vysílačka, fotky hledaných přilepené na stínítku, to všechno jí připadalo jako tváře známých, které po dlouhé době znovu vidí. Opravdu jsi připravená se toho všeho vzdát? ptala se sama sebe. Ne, nebyla. Ale nic jiného se nedalo dělat.

Alberti zapnul sirénu a vjel na cestu.

Colomba si odfrkla. „Vypni to,“ řekla. „Nemáme naspěch.“

„Dostal jsem rozkaz, abych si pospíšil, paní inspektorko,“ odpověděl Alberti, ale poslechl ji.

Byl to mladík kolem pětadvaceti se světlou pletí, na níž se rýsovaly pihy. Ucítila z  něj vůni vody po holení, která jí připadala příjemná, i když pro to místo a čas nevhodná. Možná měl Alberti lahvičku s sebou a navoněl se, aby na ni udělal dobrý dojem. I uniformu měl až moc nažehlenou a  čistou. „Jsi nováček?“ zeptala se ho.

„Dokončil jsem školu před měsícem, předtím jsem byl rok jako dobrovolník ve vojenské službě. Pocházím z Neapole.“

„Začal jsi pozdě.“

„Kdybych neprošel výběrovým řízením minulý rok, byl bych už moc starý. Stihl jsem to o fous.“

„Tak hodně štěstí,“ zamumlala.

„Paní inspektorko, mohl bych se vás na něco zeptat?“

„ Jen do toho.“

„ Jak se člověk dostane ke kriminálce?“

Colomba se ušklíbla. Skoro všichni strážníci toužili přejít ke kriminálce. „Tam se člověk dostane z vlastní iniciativy. Podáš si žádost u svého velitele a chodíš na školení u soudní policie. Ale když se ti tam podaří dostat, nezapomínej, že to není zas taková zábava, jak si představuješ. Musíš úplně zapomenout na hodiny.“

„Mohu se zeptat, jak se to povedlo vám?“

„Po výběrovém řízení v Miláně jsem sloužila dva roky na komisařství, potom na protidrogovém oddělení v Palermu. A když byl před čtyřmi lety komisař Rovere převelen do Říma, šla jsem s  ním jako jeho zástupkyně.“

„Na oddělení vražd.“

„Něco ti poradím, neříkej oddělení vražd, pokud nechceš, aby všichni poznali, že jsi bažant.“ ‚Bažant‘ se přezdívalo všem novým strážníkům. „Tak se tomu říká v televizi. Je to třetí oddělení kriminálky, jasný?“

„Promiňte mi to, inspektorko,“ řekl Alberti. Když zrudl, šly pihy vidět ještě výrazněji.

Colombě už lezlo na nervy mluvit jen o sobě. „ Jak to, že tě posílají na výjezd samotného?“

„Normálně jezdíme se starším kolegou, ale já se nabídl jako dobrovolník na pomoc při pátrání. To já a můj kolega jsme dneska našli Maugeriho na okresní silnici.“

„Uvědom si, že vím úplný hovno o tom, co tu povídáš.“

Alberti to napravil a Colomba za chvíli věděla o ztracených výletnících a muži v šortkách.

„Ve skutečnosti jsem ale po ničem nepátral. Jel jsem do místa jejich bydliště a pak jsem zůstal na hlídce,“ uzavřel to Alberti.

„Byl jsi v domě té rodiny?“

„Ano. Pokud ta žena utekla, nic si s sebou nevzala.“

„A co říkají sousedi?“

„Nic užitečného, jenom spoustu klepů,“ řekl Alberti a  znovu se usmál. To, že se nesnažil za každou cenu si udržet kamenný výraz, jak to bylo pro bažanty typické, mu přičetla k dobru.

Proti své vůli se usmála, až ji to z  toho nezvyku skoro zabolelo. „Kam to jedeme?“

„Středisko pátrání je v jezdeckém centru Vivara. Jsme tam my, karabiniéři, hasiči a civilní obrana. A k tomu hromada lidí, co tam dělá jenom zmatek. Už se to rozkřiklo.“

„Rozkřikne se to vždycky,“ řekla Colomba, ale radost z toho neměla.

„Před třemi hodinami tam bylo celkem rušno. Viděl jsem jet dva Land Rovery směrem k  Monte Cavu a  v  nich policisty a  státního zástupce, doktora De Angelise. Znáte ho?“

„Ano,“ pronesla s nelibostí. Státní zástupce Franco De Angelis si liboval, když se o něm psalo v novinách. Do penze mu chybělo jen pár let a všichni říkali, že míří na vrchní státní zastupitelství a že by klidně zfalšoval jakýkoliv dokument, aby se tam dostal. „ Jak daleko je Monte Cavo od místa, kde měli ten piknik?“ zeptala se.

„Dva kilometry lesem, deset po silnici. Chcete se podívat na zprávu? Leží vytištěná na palubní desce.“

Colomba si ji vzala. Byly v ní také fotky zmizelých stažené z Facebooku. Lucia Balestriová měla černé vlnité vlasy a rozhodně vypadala na svých svých devětatřicet let, méně by jí nikdo nehádal. Chlapec byl baculatý a měl brýle, které vypadaly jako dna zavařovací sklenice. Na fotce seděl ve školní lavici a nedíval se do objektivu. Bylo mu šest a půl roku. Jmenoval se Luca.

„ Jestli skončili až na Monte Cavu, tak se teda chlapec s  matkou pořádně prošli. A nikdo je neviděl, je to tak?“

„Tak je mi to známo.“

Znovu se ozvalo bubnování deště a doprava rázem zpomalila, ale před nimi se díky majáčku auta rozestupovala jako moře před Mojžíšem, a tak se ke sjezdu na Velletri dostali za půl hodiny. Colomba uviděla změť služebních aut a dodávek civilní obrany, co za plotem jezdeckého centra tvořily jednolitou masu. Centrum byl vlastně komplex jednopatrových, skromně působících staveb vystavěných podél jezdecké dráhy.

Projeli krokem po okresní silnici zatarasené policejními vozy, auty přítomných lidí, autobusem karabiniérů, sanitkami a  hasičskými vozy. Stály tam také přenosové vozy dvou televizních stanic s  anténou na střeše a  byla tam i  polní pojízdná kuchyně, z  níž se vznášel hustý dým. Už chybí jenom stánky a střelnice, pomyslela si Colomba.

Alberti zastavil za jedním karavanem. „ Jsme na místě, paní inspektorko,“ řekl. „Pan komisař Rovere na vás čeká v řídicí místnosti.“

„Ty už jsi tam byl?“ zeptala se Colomba.

„Ano, inspektorko.“

„Tak mě doprovoď, ať tam jsem dřív.“

Alberti zatáhl ruční brzdu a vedl Colombu kolem opuštěně působících staveb. Zpoza zdí zaslechla Colomba koňské ržání a doufala, že se neocitne tváří v tvář nějakému bouřkou splašenému koni. Namířeno měli k jednomu z domků, u nějž stáli na hlídce dva strážníci v uniformách, kteří Albertimu zasalutovali na pozdrav a ji ignorovali, protože si mysleli, že je to jedna z civilních osob.

„Počkej tady,“ řekla a  bez klepání otevřela dveře, na nichž visel papírek s  nápisem STÁTNÍ POLICIE – NEVSTUPUJTE BEZ OHLÁŠENÍ.

Místnost byla původně starý archiv s šanony vyrovnanými podél zdí. Kolem čtyř velkých psacích stolů uprostřed sedělo na půl tuctu strážníků v  uniformách nebo v  civilu, kteří telefonovali nebo mluvili do vysílaček. Colomba si všimla Alfreda Rovereho, jenž stál nad mapou rozloženou na jednom ze stolů. Byl to muž nižšího vzrůstu, mohlo mu být kolem šedesáti a řídké šedé vlasy nosil pečlivě sčesané dozadu. Colombě neušlo, že má boty i  nohavice až do půli nohou celé od bahna.

Strážník sedící blízko vchodu vzhlédl a  poznal ji. „Inspektorko Caselliová!“ zvolal a zvedl se. Colomba si nepamatovala jeho jméno, jenom přezdívku Argo 03, kterou používal, když měl službu na řídicí centrále. Všichni přítomní na chvíli ustali v hovoru a prohlíželi si ji.

Colomba se nuceně usmála a pohybem ruky všem naznačila, aby se vrátili k práci. „V pořádku, jen pokračujte.“

Argo jí stiskl ruku. „ Jak se máte, inspektorko? Chyběla jste nám.“

„Zato vy mně ne,“ vtipkovala předstíraně. Argo se vrátil k telefonu a v okamžiku se místnost rozhučela. Z toho, co říkali, Colomba pochopila, že podél okresní silnice rozmístili kontrolní hlídky. To bylo zvláštní. V případě zmizení se takhle běžně nepostupovalo.

Přistoupil k ní Rovere. Dlaní jí jemně stiskl rameno a zadíval se jí do očí. Dech mu byl cítit po cigaretách. „Vypadáš dobře, Colombo. Opravdu dobře.“

„Děkuju, pane komisaři,“ odpověděla a  napadlo ji, že on naopak vypadá zestárle a  unaveně. Měl pod očima úplné vaky a  na tváři dlouhé vousy. „Co se tady děje?“

„ Jsi zvědavá?“

„Vůbec ne. Ale když už jsem tady...“

„Za chvíli uvidíš,“ řekl, vzal ji za paži a sunul ji ke dveřím. „Podíváme se po nějakém autě.“

„Moje stojí u vchodu.“

„To ne, potřebujeme džíp.“

Vyšli ven a  Alberti, který se opíral o  zeď, si střelhbitě stoupl do pozoru.

„Ty jsi ještě tady?“ zeptal se Rovere.

„ Já mu řekla, aby tady počkal,“ objasnila Colomba. „Doufala jsem, že pojedu brzo zpátky.“

„Umíš řídit teréňáka?“ zeptal se Rovere Albertiho.

„Ano, doktore.“

„Běž ke vchodu a nějakého sežeň, my tu na tebe počkáme,“ nakázal Rovere.

Alberti vyběhl ven. Rovere si zapálil cigaretu i navzdory ceduli se zákazem.

„Pojedeme na Monte Cavo?“ zeptala se Colomba.

„Tak já se snažím ti nic neprozrazovat, a  ty na to stejně přijdeš,“ opáčil.

„Myslel jste, že si nebudu povídat s řidičem?“

„To bych byl uvítal.“

„A co tam teda je?“

„Uvidíš na vlastní oči.“

Do dvora komplexu zacouval Land Rover a jen o fous minul motorku dopravní policie.

„To je dost.“ Rovere vzal Colombu za paži a chystal se ji odvést ven.

Ona se mu ale vysmekla. „To máme tak naspěch?“

„Ano, za hodinu nebo i dřív už tam naše přítomnost nebude zrovna žádoucí.“

„A proč?“

„Vsadím se, že na to přijdeš sama.“

Rovere otevřel dveře od auta. Colomba nenastoupila. „Vážně uvažuju o tom, že se vrátím domů, komisaři,“ řekla. „Hádanky jsem neměla ráda ani jako malá.“

„Ale nelži. To bys sis vybrala jiné povolání.“

„Právě to mám v plánu.“

Rovere si povzdechl. „ Jsi opravdu rozhodnutá?“

„Víc už ani být nemůžu.“

„O tom si promluvíme později. Teď si naskoč.“

Colomba se rezignovaně sesula na zadní sedadlo.

„Vidíš, že to jde,“ řekl Rovere a posadil se dopředu.

Podle Rovereho pokynů vyjeli z  jezdeckého centra na okresní silnici u  Vivara a  po necelých pěti kilometrech zamířili na via dei Laghi, odkud pokračovali až na silnici ve směru na Rocca di Papa. Míjeli posledních pár domů a restauraci, kde pod pergolou pila kávu a kouřila skupinka strážníků. Vypadalo to, že všichni civilní občané někam zalezli, vidět byly jen uniformy a vojenská vozidla. Ujeli další kilometr a zamířili na silnici, po níž se stoupalo k Monte Cavu.

Když zastavili, nikdo jiný na místě nebyl. Mezi stromy na konci pěšiny zahlédla Colomba záři fotoelektrických snímačů, která narušovala všudypřítomnou tmu.

„Odsud musíme jít po svých, pěšina je moc úzká,“ oznámil Rovere. Otevřel kufr a vytáhl dvě kapesní svítilny.

„Mám hledat schovaný papírky s nápovědou?“

„Bylo by pěkné, kdyby nám někdy připravili indicie jak na stříbrném podnose, viď?“ řekl Rovere a podal jí svítilnu.

„ Jaký indicie?“

„Dočkej času.“

Vešli na pěšinu z  obou stran krytou stromy, jejichž větve se navzájem proplétaly a vytvářely něco na způsob zeleného tunelu. Teď když přestalo pršet, tam bylo tam téměř hrobové ticho. Ve vzduchu Colomba ucítila vlhkost a tlející listí a v mysli se jí bezděky vybavily houby, na něž jako malá chodívala se strýčkem, který už byl roky po smrti. Nedokázala si vzpomenout, jestli někdy vůbec nějaké našli.

Rovere si zapálil další cigaretu, přestože už ho chůze zmáhala tak, že sotva popadal dech. „Tohle je Posvátná cesta,“ řekl.

„A co je to za cestu?“ zeptala se Colomba.

„ Je to cesta, která vedla k  antickému chrámu. Vidíš? Je tu ještě původní dláždění,“ řekl Rovere a ukázal paprskem světla ze svítilny na destičky z šedého čediče, na nichž se podepsal zub času. „ Jedna z pátracích skupin šla před třemi hodinami touhle cestou a dorazila až k vyhlídce.“

„K jaký vyhlídce?“

Rovere namířil svítilnu na řadu stromů před nimi. „Tam vzadu.“

Colomba sklonila hlavu a prosmýkla se pod změtí větví, které za sebou ukrývaly širokou skalní terasu ohraničenou kovovým zábradlím. Zhruba deset metrů pod vyhlídkou byla mýtina s tmavou skvrnou tvořenou borovicemi a duby. Mezi pěšinou a stromy parkovaly dva Land Rovery a dodávka, jež sloužila policii k převozu techniky. Ozývalo se tam hučení dieselových generátorů od fotoelektrických snímačů a ozývaly se odtamtud hlasy.

Rovere, který supěl jako papiňák, si stoupl vedle ní. „Skupina se zastavila tady. Byla náhoda, že si jich všimli.“

Colomba uchopila svítilnu jako oštěp a  namířila ji až za skalní okraj, kam Rovere ukazoval.

Na jedné osamělé skále se ve tmě zalesklo něco světlého, v první chvíli to vypadalo jako igelitová taška zachycená o křoví. Když si posvítila přímo na ni, došlo jí, že jde o  pár modrobílých sportovních bot, které visely z křoví a pomalu se otáčely kolem své osy. I z té vzdálenosti si všimla, že to jsou tak devětadvacítky, maximálně třicítky, tedy dětské boty.

„To dítě spadlo tady?“ zeptala se Colomba.

„Podívej se pořádně.“

Colomba tak učinila a  zpozorovala, že ty boty nejsou zachycené o křoví, ale jsou na něm přivázané tkaničkami. Otočila se a podívala se na Rovereho. „Někdo je tam dal.“

„Ano. A  právě tohle přimělo skupinu k  sestupu. Půjdeme tudy,“ řekl a  ukázal na pěšinu. „Ale dej si pozor, je to strmá cesta. Jeden z kolegů si tu vymknul kotník.“

Rovere vyrazil jako první, Colomba šla za ním a  i  proti své vůli cítila zvědavost. Kdo tam ty boty dal? A proč?

Náhlý závan větru jí chrstl do obličeje dešťové kapky, až nadskočila, a v tu chvíli se jí sevřely plíce. Pro dnešek už by krize stačily, jasný? řekla si. Až se vrátím domů, klidně si jednu pořádnou dopřeju a možná si i znova pobrečím. Ale prosím, teď ne. Sama nevěděla, komu to vlastně říká. Věděla jen, že atmosféra toho místa ji začíná znervózňovat, a chtěla odtamtud co nejdříve vypadnout. Minuli řadu stromů rostoucích na příkrém náspu, kde se vinuly křoviny a  ostružiní a  kde se v  půlkruhu tyčilo mnoho objemných kamenů. Kolem jednoho z nich stálo pohromadě zhruba deset lidí, mezi nimiž byli Franco de Angelis a komisař Marco Santini z Ústřední vyšetřovací služby. Dva muži celí v bílém fotografovali dole u balvanu něco, na co Colomba neviděla. Na pažích měli pásky se zkratkou pro Útvar pro vyšetřování násilných trestných činů a Colomba rázem všechno pochopila, i když to v hloubi duše věděla od začátku. Ona se přece nezabývala zmizelými, zabývala se zavražděnými. Přistoupila blíž. Balvan vrhal tmavý a  ostrý stín na postavu schoulenou na zemi. Bože, jen ať to není to dítě, problesklo Colombě hlavou. Její prosba nezůstala nevyslyšena.

Tělo patřilo matce.

Hlavu měla oddělenou od těla.

4

Mrtvola ležela na břiše s  nohama u  sebe a  jednou paží pod tělem. Druhou paži měla nataženou vodorovně dlaní vzhůru. Krk končil řezem, který ve světle reflektorů nafialověle zářil, a bylo vidět i vlhce se třpytící bílou kost. Hlava ležela asi o  metr dál, byla položena na jednom ze spánků a obličej měla namířený směrem k tělu.

Colomba zdvihla oči od mrtvoly a  uviděla, že ji všichni ostatní sledují.

Santini vypadal naštvaně. Byl to muž kolem padesátky, měl atletickou postavu a nosil tenké kníry. „A tebe sem pozval kdo?“ zeptal se znenadání.

„ Já,“ odpověděl Rovere.

„Promiňte, ale mohu se zeptat, z jakého důvodu?“

„Profesní školení.“

Santini bezmocně rozhodil rukama a odešel o kus dál.

Colomba si potřásla rukou se státním zástupcem. „No dobře, dobře,“ řekl roztržitě. S omluvou se skoro okamžitě vzdálil a táhl s sebou Rovereho. Colomba zdálky viděla, že spolu něco tiše probírají.

Zbylí přítomní, kteří ji znali buď od vidění, nebo o  ní slyšeli vyprávět, si ji nepřestávali měřit pohledem do té doby, než se ze stínu vynořil Mario Tirelli a z té nepříjemné situace ji vysvobodil. Byl to soudní lékař, vysoký a hubený muž s rybářským kloboukem na hlavě. Přežvykoval pendrek; vždy měl s  sebou aspoň kousek ve stříbrném cigaretovém pouzdře, které si s ním věkem nezadalo.

„ Jak se máš?“ zeptal se a stiskl jí ruku oběma svými ledovými dlaněmi. „Moc jsi mi chyběla.“

„Ty mně taky,“ řekla Colomba upřímně. „ Jsem pořád ještě mimo službu, tak se moc nedojímej.“

„Tak co tady v tom mokru děláš?“

„ Jak se zdá, tak na tom Roveremu dost záleží. Spíš mi řekni, co tu dělají oni.“

„To myslíš ÚVS nebo ÚVNTČ?“

„Myslím obojí. Měli by se zabývat organizovaným zločinem nebo sériovými vraždami. Tady je jen jedno tělo.“

„Technicky vzato by mohli i hledat zatoulané kočky, pokud je do toho státní úředníci zaangažují.“

„A De Angelis je kamarád Santiniho.“

„A rádi si navzájem přihřívají polívčičku. Santini se očividně nechtěl spoléhat na forenzní policii a  přitáhl si sem ty šašky v  bílých kombinézkách. Když na něco přijde, nebude se muset s nikým dělit o zásluhy.“

„A když se mu to nepovede?“

„Pak svalí vinu na vás.“

„To je pěkná sviňárna.“

„ Jako obyčejně. Měla bys radši odpočívat, než se tím tady prokousávat.“

„Ty taky. Neměl bys být náhodou v důchodu?“

Tirelli se usmál. „Já totiž pracuju jako konzultant. Nebaví mě sedět doma a  číst detektivky, navíc neumím luštit křížovky.“ Tirelli byl bezdětný vdovec: ten jednou se skalpelem v  ruce i  zemře. „Chceš, abych ti řekl něco o té ženě, nebo pořád děláš, že tě to nezajímá?“

„Tak spusť.“

„Byla popravena sečnou zbraní s mírně zakřivenou čepelí. Vrah zasadil oběti nejméně čtyři nebo pět ran, čímž oddělil hlavu od trupu v oblasti mezi druhým a třetím obratlem. Hned první rána byla pravděpodobně smrtelná, dostala ji pod zátylek, když ještě stá la .“

„Takže útočil zezadu.“

„Ano, soudě dle směru řezu. Zemřela tak do minuty, vědomí ztratila okamžitě. Stalo se to dnes odpoledne, soudě dle ztuhlosti, ale vzhledem k tomu dešti a celkovým podmínkám je těžké určit přesnou hodinu. Řekl bych, že mezi třináctou a osmnáctou. Uvidíš, že ti z ÚVNTČ to určí přesně i na vteřiny,“ dodal sarkasticky.

„Nic nenasvědčuje tomu, že by se bránila,“ řekla Colomba. „Musela vrahovi důvěřovat, jinak by se aspoň v poslední chvíli před vraždou otočila.“

„Využil moment překvapení a hlavu jí pak usekl na zemi.“

Díky tomu, že se Santini spolu s ostatními už od mrtvoly vzdálil, si mohla jít Colomba prohlédnout tělo zblízka. Učinila tak zcela mechanicky, skoro ji to nevyvedlo z míry. Tirelli ji následoval.

„Nevypadá to, že by ji svlíkl a znovu oblíkl,“ řekla Colomba. „Žádný posmrtný sexuální násilí.“

„Taky jsem toho názoru.“

Zadívala se zblízka na hlavu. Očí se nikdo ani nedotkl. „Žádný známky penetrace úst nebo uší.“

„Díkybohu...“

„To dítě u toho bylo?“

„To se neví. Ještě ho nenašli.“

„Unesl ho ten vrah?“

„To zní nejpravděpodobněji.“

Colomba zakroutila hlavou. Neměla ráda, když v tom byly zamíchané děti. Znovu se zadívala na místo činu. „Takže o sex tu nejde. A tělo nebylo zohaveno.“

„Uříznout někomu hlavu podle tebe není zohavení?“

„ Jiné známky násilí na sobě nemá. Ani jedinou podlitinu.“

„Možná mu stačilo to, co udělal,“ řekl Tirelli.

Než mohla Colomba něco odpovědět, v  křoví se napřímil jeden z techniků. „Hej! Tady!“ zařval.

Vydali se za ním všichni včetně Colomby, která ještě stále podléhala svým automatickým reakcím. Technik vytáhl ze spodní části křoví zahradnický nůž, jehož čepel třímal prsty v gumových rukavicích. Santini se sklonil, aby si ho zblízka prohlédl. „ Jsou tam malé rýhy, ty mohla způsobit kost.“

„ Jako brusiče nožů by tě čekala velká budoucnost,“ prohlásila Colomba.

Santini sklapl čelist. „Ty jsi ještě tady?“

„Ne, to máš halucinace.“

„Buď tak hodná a  do ničeho tu nezasahuj. Nestojíme o  to, abys nám v tom tady dělala bordel.“

Colomba cítila, jak se jí hrne do tváří krev. Udělala krok vpřed a zatnula pěsti. „Řekni to ještě jednou, ty sráči.“

Technik, který držel nůž, pozvedl ruku. „No tak... Jsme snad na školním dvoře?“

„To ona je vyšinutá,“ řekl Santini. „Copak to nevidíš?“

Tirelli položil Colombě dlaň na paži. „Nestojí ti za to,“ zašeptal jí.

Zhluboka vydechla celý obsah plic. „ Jdi do prdele, Santini. Dělej svou práci a chovej se, jako bych tu nebyla.“

Santini přemítal nad nějakou pichlavou odpovědí, ale žádná ho nenapadla. Ukázal na nůž a řekl Tirellimu: „Doktore, můžeme?“

„Můžete,“ odpověděl.

Technik přejel po čepeli vatovou tyčinkou. Tyčinka se zbarvila do tmavě modra: stopa krve. Náčiní pak vložil do sáčku, na nějž nalepil etiketu. V laboratoři později srovnají ulpělou krev s DNA oběti, ale Colomba se domnívala, že existuje jen minimální pravděpodobnost, že nejde o shodu. Tirelli odešel s technikem a Santini, kterého zavolal jeden ze strážníků v uniformě, zmizel směrem k cestě, odkud se na místo přicházelo. Colomba zůstala stát u  křoví sama. Zatímco přemýšlela o  tom, že se vrátí k  autu a  na všechno se vykašle, mezi stromy, vedle nichž stála, se ozval šelest a  v  odrazu světla fotoelektrického snímače se objevil bledý a zpocený Albertiho obličej. Otíral si rty papírovým kapesníkem.

Colombě došlo, že šel zvracet, a zamrzelo ji, že ho nechala samotného. „ Je ti dobře?“

Kývl. „Ano, inspektorko,“ řekl, ale tón jeho hlasu dával tušit opak. „Musel jsem...“

„Rozumím. Nic si z toho nedělej. To se stává. To je první mrtvola, kterou jsi kdy viděl?“

Alberti zavrtěl hlavou. „Ne. Ale takovou nikdy... Jak dlouho vám trvalo, než jste si zvykla?“

Než stihla Colomba cokoliv odpovědět, zavolal na ni Rovere. „Pojď sem, ať nepřijdeš o poslední část představení.“

Colomba Albertiho poplácala po zádech. „To chce klid.“ Šla za svým bývalým nadřízeným k jednomu ze vzdálenějších balvanů, odkud nebylo vidět tělo. „Co za představení myslíte?“

Skupina vyšetřovatelů se zase vrátila k mrtvé a všichni vypadali, že na něco čekají. A hlavně De Angelis, který se nervózně usmíval do prázdna.

„Přijede sem její manžel,“ řekl Rovere.

O pár vteřin později bylo za řadou stromů slyšet, jak zhasíná motor nějakého terénního vozidla. Znovu se tam v  doprovodu dvou strážníků v uniformách objevil Santini a ještě muž v šortkách a špinavém tričku, který se kolem sebe zmateně rozhlížel.

Byl to Stefano Maugeri. Vzhledem k  tomu, jak zuboženě vypadal, Colomba pochopila, že se od zmizení své ženy nehnul z oblasti, kde probíhalo pátrání. „Jsou to debilové, že ho sem přivedli?“ řekla. „Identifikaci přece mohl provést v  márnici, až by tělo dali doh roma dy.“

„Nejde jim o identifikaci,“ odpověděl Rovere.

Santini a dva strážníci vedli Maugeriho pořád dál, dokud nedošli až k menhiru. Colomba si všimla, že zaváhal a na okamžik se zastavil. „Co to tam vzadu je?“ slyšela ho, jak se ptá.

Proboha, oni mu to neřekli, pomyslela si Colomba.

Santini pobídl Maugeriho, aby pokračoval dál, ale ten se zastavil jako zvíře, které ucítilo řeznický nůž. „Ne, nejdu tam, pokud mi neřeknete, co tam je. Nepůjdu tam. Prostě to odmítám.“

„ Je to vaše žena, pane Maugeri,“ oznámil mu Santini a zpříma ho pozoroval.

Maugeri zavrtěl hlavou, ale pak mu to najednou začalo docházet. „Ne...“ Rozhlédl se kolem sebe a  působil ještě zmateněji. Potom se na pár posledních metrů rozběhl, než ho zarazili strážníci, kteří stáli kolem těla. Colomba odvrátila pohled, když se muž dal do pláče.

5

„Vrátíme se,“ řekl Rovere pár minut před jedenáctou. Maugeriho, kterého museli podpírat, odvedli pryč a  ženino tělo bylo uklizeno do pytle na mrtvoly. Colomba, Rovere a Alberti se vrátili k autu stejnou cestou jako předtím.

Na palubě jedoucího džípu jako první prolomila mlčení Colomba. „To bylo pěkný svinstvo,“ zabrblala.

„Ale víš přece, proč to udělali, ne?“ zeptal se Rovere.

„Na to nemusím být génius,“ řekla Colomba. Začínala ji bolet hlava a připadala si ještě unavenější, než kdy byla v minulých měsících. „Doufali, že se v tom momentě přizná.“

Rovere zaťukal Albertimu na rameno. „Zastav tady.“

Dorazili do restaurace, kterou míjeli, když jeli nahoru. Pod stříškou teď byl pouze provozovatel a uklízel stolky a židle dovnitř.

„Dala by sis kafe, že jo, Colombo?“ zeptal se Rovere. „Nebo možná by sis radši dala něco k jídlu.“

„Kafe zní dobře,“ zalhala. To, co opravdu chtěla, bylo vrátit se domů a na to celé zapomenout. Chtěla si znovu vzít knihu, kterou nechala otevřenou na stole v  obýváku – bylo to staré vydání Mistra dona Gesualda od Vergy – a  dopít načatou lahev Primitiva, co měla v lednici. Prostě dělat normální věci, které nepáchly krví a bahnem.

Provozovatel je pustil dovnitř, i  když už zavíral. V  zastaralé restauraci s dřevěnými lavicemi a stoly to páchlo chlorovým čističem a ztuchlým vínem. Uvnitř byla ještě větší zima než venku. Colombě problesklo hlavou, že na první zářijové dny už se léto zdá nějak vzdálené. Ani jí nepřipadalo, že jsou blízko Říma.

Posadili se ke stolku blízko výkladní skříně. Rovere si objednal americano a  pohrával si s  hrnkem, aniž by od ní zvedl oči, ale ve skutečnosti se na ni vůbec nedíval.

„Proč si všichni myslí, že to udělal ten manžel?“ zeptala se Colomba.

„Zaprvé,“ odpověděl Rovere, „nikdo Maugeriho neviděl s  ženou a synem na Pratoni. Všichni ti, kteří přišli svědčit, tvrdí, že ho viděli vždycky jen samotného.“

„Člověk si snáz zapamatuje otce, co zoufale hledá svou ženu a dítě, než nějakou rodinku na pikniku.“

„Přesně tak. Ale zatím vedou všechna svědectví jen jedním směrem.“ Bubnoval si do rtů rukojetí lžičky. „Zadruhé, v kufru auta se našla krev.“

„Tirelli říká, že žena byla zabita na tamtom místě,“ namítla Colomba. „A ten obvykle nemluví do větru.“

„Krev patřila tomu dítěti. Bylo tam pár skvrn, špatně vyčištěných. Otec pro to nemá žádné vysvětlení.“

„A dál?“ zeptala se Colomba.

„Maugeri mlátil svou ženu. Na místní policejní stanici od nich mají třikrát hlášený křik. Ona byla hospitalizovaná kvůli zlomené nosní přepážce. Řekla, že uklouzla v kuchyni.“

Colomba cítila, jak se jí bolest hlavy stupňuje. Zdálo se, že čím víc o té záležitosti mluví, tím silněji se jí zarývá pod kůži. „Všechno sedí. Tak proč jsem do prdele tady?“

„Chvilku se nad tím zamysli. Ta žena nejeví žádné známky toho, že by se bránila.“

Colombě začalo trochu svítat. „Věděla, že její muž je násilník. Ale přesto se k němu obrátila zády a nepokoušela se o útěk...“ Colomba se nad tím na chvíli zamyslela a pak zavrtěla hlavou. „ Je to zvláštní, v tom s vámi souhlasím, ale je to pořád málo na to, aby ho to zprošťovalo viny. Může existovat tisíc jinejch vysvětlení.“

„S  kolika vrahy, kteří by se dali definovat jako psychopati nebo sociopati, jsi měla co do činění, Colombo?“ zeptal se Rovere.

„Pár jich bylo,“ zlehčovala.

„A kolik z těch, co zabili rodinného příslušníka, se nakonec přiznalo?“

„Někteří se nepřiznali nikdy,“ řekla Colomba.

„Ale měli v  sobě něco, co ti napovídalo, že to udělali, i  když to vehementně popírali?“

Colomba s  nevolí kývla. „Lhaní je obtížné. Ale psát do hlášení nějaké dojmy nepůsobí moc dobře.“

„A u soudu to taky neobstojí... Ale ti lidé nereagují vůbec přirozeně. Řeknou něco špatně, prohodí nějakou vtipnou hlášku, když by měli brečet. Anebo brečí, když by se měli vztekat. I  ti, kteří v sobě vraždění potlačují, jsou čímsi nápadní.“ Na chvilku se odmlčel. „Všimla sis na Maugerim něčeho takového, když mu ukázali jeho mrtvou manželku?“

Colomba si mnula spánky. Co se tady dělo? „Ne. Ale já s ním nemluvila. Jen jsem viděla, jak sebou flákl do bahna.“

„ Já jsem byl u jeho prvního výslechu, když se ještě nic nevědělo. On nelhal.“

„Dobře, tak mají špatnýho člověka. Dříve nebo později na to Santini s De Angelisem přijdou a najdou toho správnýho.“

Rovere ji skoro až dychtivě pozoroval. „A co to dítě?“

„Vy myslíte, že je naživu?“ zeptala se Colomba.

„Myslím, že ta možnost tady je. Jestli je otec nevinný, dítě s sebou musel odvést vrah. A pro tu krev v kufru otcova auta bude existovat jiné vysvětlení.“

„Pokud nespadlo do propasti, když utíkalo.“

„To už bychom ho našli. Jak daleko asi může tady v okolí dojít dítě bez bot?“

„Santini ho určitě nechá dál hledat,“ řekla Colomba. „Zase takovej kretén to není.“

„Santini a  De Angelis už svoje vysvětlení mají. Jaké jsou podle tebe šance, že budou brát v  úvahu nové okolnosti, které jim do toho nepasují? A  to ještě v  co nejkratším čase, ne za týden nebo za mě síc .“

„Těch šancí moc nebude,“ připustila.

„A co se mezitím stane s tím dítětem?“

„A co vám na tom záleží?“

Rovere se ušklíbl. „Nejsem přece robot.“

„Ale nejste ani naivní.“ Colomba se k němu naklonila. „Dostal jste se do vedení kriminálky nejen proto, že jste skvělej polda, ale taky proto, že v tom umíte chodit. A tomu, že strkáte nos do cizího vyšetřování, teda neříkám umět v tom chodit.“

„Nikdy jsem neřekl, že do toho nos strkám já,“ řekl Rovere.

Colomba praštila rukou do stolu. „Kurva! Takže to mě chcete předhodit vlkům?“

„Ano,“ odpověděl Rovere, aniž by na sobě dal znát sebemenší emoce.

Colomba už v minulosti diskutovala s Roverem mnohokrát. Někdy se i  pohádali, byla u  toho spousta křiku a  mlácení dveřmi. Ale nikdy předtím necítila, že by s ní jednal takovým způsobem. „Mohl jste mi ušetřit cestu.“

„To ty jsi říkala, že chceš odejít ze služby, takže nemáš co ztratit. A mohla bys pro to dítě udělat dobrý skutek.“

Colomba už nevydržela dál sedět. Vystřelila ze židle a obrátila se k němu zády. Za výlohou viděla Albertiho, který se opíral o teréňák a zíval tak, že si málem vykloubil čelist.

„Dlužíš mi to, Colombo,“ řekl ještě Rovere.

„Proč vám tolik záleží na tom, abych dělala něco takovýho?“

Rovere si povzdechl. „Víš, kdo vede ÚVS?“

„Scotti. Pokud tam teda ještě je.“

„Příští rok půjde do důchodu. A víš, kdo je první na řadě na jeho křeslo?“

„To je mi úplně ukradený.“

„Santini. A víš, kdo tam byl předtím?“

Colomba se otočila a konsternovaně se na něj zadívala. „Vy?“

„ Já. Trochu jsem se propadl dolů po tom, co se ti stalo. Kdyby se tam měl dostat někdo, kdo za něco stojí, tak bych to přijal. Ale Santini se do takové funkce nehodí.“

„Takže musím kvůli vám podělat Santiniho,“ řekla Colomba znechuceně. Zdálo se jí, že se jí Rovere přímo před očima proměňuje a ukazuje tvář, kterou u něho nejenže ještě neviděla, ale doposud si ani nedokázala představit, že ji vůbec může mít. „Kvůli vaší kariéře.“

„Když všechno půjde dobře, zachráníš život tomu dítěti. Na to nezapomínej.“

„Pokud je ještě naživu nebo mezitím neumře.“

„V takovém případě za to ponese vinu ten, kdo špatně vedl vyšetřování.“

„De Angelisovi půjde na nervy, když se do toho budu vměšovat.“

„Za normálních okolností by tě mohl nechat suspendovat nebo odvolat. Ale s ohledem na tvou situaci, pokud neporušíš zákon, na tebe žádnou páku nemá. V nejhorším můžeš říct, že jsi to dělala ze své osobní iniciativy, protože ti Santini leží v žaludku, a tím to hasne.“ Colomba se sesula po opěradle. Byla znechucená jak ze sebe, tak ze svého šéfa. Ale v jedné věci měl Rovere pravdu, vážně mu to dlužila. Dlužila mu to, protože on byl ten jediný, v  jehož očích nikdy nezahlédla ani stín pochybnosti nebo náznak nedůvěry, poté co se stala Katastrofa, viděla v nich pouze lítost. „A budu jednat jako soukromá osoba?“ zeptala se.

„Pořád máš průkaz, tak ho v případě potřeby klidně vytáhni. Ale moc nerozviřuj vodu: pokud budeš něco potřebovat, zastav se za mnou.“

„A když na něco přijdu?“

„Diskrétně to postoupím De Angelisovi.“

„Hned jak De Angelis zavětří, že vsadil na špatnýho koně...“

„Tak vsadí na jiného,“ uzavřel to Rovere.

Colomba se dotkla bolavého spánku. „Ale tohle nejde. Sama to nemůžu zvládnout.“ Rovere zaváhal, ale Colombě došlo, že to jen předstíral a  odpověď už předem znal. Všechno si připravil, aby mě mohl použít jako pěšáka ve své mrzké bitvě, napadlo ji.

„Existuje někdo, kdo by ti mohl pomoct,“ řekl Rovere. „Někdo, ke komu by ses jako policajtka, které záleží na kariéře, nesměla ani přiblížit, a dost možná by tě k sobě ani přiblížit nenechal. Ale v tvém případě...“

„Kdo?“

Rovere si zapálil cigaretu. „Už jsi někdy slyšela o dítěti ze sila?“ 46

47

III

P1EDTÍM 48 Dva mladí manželé u stolu uprostřed jsou ti, co mluví nejtišeji. Nejsou zvyklí na luxus a tohle místo si zvolili na oslavu prvního výročí svatby. Ona se dívá po ostatních stolech, vyhlíží někoho slavného, a on se zase snaží příliš nemyslet na astronomický účet, který jim přinesou. Věděl, že to bude mastné, ta restaurace byla v posledním patře obchoďáku, kam se neodváží ani vkročit (ona ve skutečnosti ano, chodí si tam pravidelně prohlížet nové kolekce), ale ne zas tak mastné, jak si to přečetl v menu. Ale nechce svou ženu žádat o to, aby se v objednávkách omezovala, ne po tom, co se toho večera nemohla celý týden dočkat a snažila se na sobě co nejlépe zkombinovat svršky ze Zary, které si koupila ve slevách.

Jemu je sedmadvacet let, jí devětadvacet.

Pár metrů od nich osaměle jí německý občan suši směs. Čte americké vydání Sběratele kostí. Trochu ho popuzuje zjištění, že se jeho angličtina v  posledních letech zhoršila. Lopotí se s  románem, i  když ho už četl v  německém překladu. Řídí firmu na výrobu mikrosoučástek a neměl nikdy moc příležitostí se procvičovat. Napadá ho, že by mohl zase chodit na soukromé hodiny, přestože už jen to pomyšlení ho ubíjí. Cítí se být příliš starý na to, aby se vrátil do školy, a má podezření, že jeho paměť už není, co kdysi bývala. Zbožňuje suši a večeří tam jednou týdně, většinou sám.

Právě mu bylo šedesát let.

U  velkého kulatého stolu u  okna, diskrétně schovaného za závěsy z hrubé bavlny, sedí dýdžej se svou kamarádkou, svým agentem a s majitelem jedné diskotéky na periferii. Poslouchají číšníka, který se ptá na případné alergie, ještě než jim odříká menu. Dýdžej se chystá odpovědět „jsem alergický na syrové ryby“, aniž by věděl, že tuhle hlášku slyší číšník každý den aspoň jednou a už se jí ani nesměje. Dýdžej je bývalý zpěvák jedné chlapecké skupiny, které se před třemi lety povedlo dostat hit do top desítky. Hraje skoro dvě stě večerů v roce v předních nočních podnicích. Cédéčka už se neprodávají, tohle je práce, co má budoucnost.

Dívka, která ho drží za ruku, na níž je tolik prstenů, že připomíná Pannu Marii Lurdskou s růžencem (na dýdžejově vzhledu je všechno trochu přepísknuté, včetně kmenového tetování na šíji a  odbarvených vlasů), doufá, že tentokrát tam zůstane aspoň přes víkend nebo jí řekne, aby jela s ním. Není to jeho přítelkyně, jenom ta, které zavolá, když je večer ve městě, ale ona přesto ví, že jsou oba naladěni na stejnou vlnu. Cítí to uvnitř. Poté co se spolu u něj v hotelu pomilovali, se před ní toho odpoledne otevřel a byl bezprostřední jako dítě. Pořád se smál a  vtipkoval. Dělal by něco takového, kdyby pro něj byla jen náhodná holka na sex? Dokonce se jí svěřil, že hodlá brzy vyměnit svého agenta za někoho schopnějšího a ne tak přecitlivělého. Něco tak důvěrného by přece neřekl jen tak někomu, ne?

Zmiňovaný agent není zase tak naivní a už vytušil, k čemu se schyluje. Zatímco sní o cigaretě, zoufale se snaží vzpomenout si na název filmu, v němž Woody Allen dělá tu samou práci jako on a umělci s ním pořád vymetají. Už měsíc totiž dýdžej nějak mlžil o svých plánech, což je kurva jasná indicie. Přemýšlí nad tím, že půjde o  dům dál, zrovna teď, když se mu začalo aspoň trošičku dařit. To všechno jen díky jeho práci, díky milionu telefonátů, co udělal, díky chvílím, kdy prosil a  vyhrožoval, aby pro něj vymohl více prostoru. Kdo ho asi tak dostal na MTV European Awards, co? Nebo mu zařídil pevný vysílací čas v rádiu? Agent se rozhodl, že po představení půjde s dýdžejem na slovíčko, přestože myšlenka na to, co od něj uslyší, mu vzala veškerou chuť k jídlu.

Majitel diskotéky se konverzace příliš neúčastní, a  to hlavně kvůli tomu, že se jedná víceméně o  umělcův monolog o  nových hudebních směrech, které on sám předjímal, a jenom doufá, že večeře co nejrychleji skončí. Co se jeho týče, nejlepší album v dějinách je The Dark Side of the Moon a  všichni dýdžejové nesahají staré rockové gardě ani po kotníky. Ale takové věci se neříkají někomu, koho si člověk právě najal a komu zaplatil načerno dva tisíce eur, aby mu zaplnil podnik. Zatím se usmívá na tu dívku a říká si, že je to fakt pěkná kost, má postavou modelky a v obličeji bezelstný výraz. S takovou tvářičkou jako by byla přímo předurčená pro prasečinky. Až dýdžej vyklidí pole, zavolá jí s  nabídkou, aby u  něj v  podniku dělala vábničku. „Mohla by to pro tebe být skvělá příležitost, jak se dostat do zábavního průmyslu, neříkej, že tě to ještě nikdy nenapadlo. Jen mi důvěřuj.“

Dýdžejovi je dvacet devět let, agentovi třicet devět, majiteli diskotéky padesát, dívce sedmnáct, číšníkovi dvacet dva.

U stolu blízko vchodu čeká na dezert starší dvojice: zmrzlina s příchutí zeleného čaje pro něj, směs malých sladkostí ze sóji a bobů pro ni, jež z předchozích chodů téměř nic nesnědla. To oni přišli jako první a usadili se v místnosti, když tam bylo ještě prázdno a ticho. Manžel se jí nejednou ptal, jestli není něco v pořádku, ale ona se jen usmála a odpověděla: „Všechno je v  pořádku, jenom nemám dneska chuť k  jídlu.“ Žijí spolu skoro půl století. On udělal kariéru jako státní úředník, ještě než odešel do důchodu, ona vychovala dva syny, kteří se ozývají akorát na povinné sváteční dny. Ona tolerovala jeho občasné zálety, teď už dávné a polozapomenuté, on zase její stavy emoční lability, při nichž nedokázala vstát z postele a nechávala stažené rolety, aby neviděla sluneční světlo. Čas už ale všechny hrany i rozpory obrousil, oběma jimi prorostl, až se na sobě stali zcela závislými. A ona proto teď neví,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist