načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Ota Pavel: POSTSKRIPTUM -- Ohlédnutí za životem a dílem mimořádně nadaného umělce - Pavel Kovář

Ota Pavel: POSTSKRIPTUM -- Ohlédnutí za životem a dílem mimořádně nadaného umělce
-15%
sleva

Kniha: Ota Pavel: POSTSKRIPTUM
Autor: Pavel Kovář
Podtitul: Ohlédnutí za životem a dílem mimořádně nadaného umělce

Ohlédnutí za životem a literárním dílem spisovatele a sportovního redaktora Oty Pavla. Příběh mimořádně nadaného literáta, jemuž život i tvorbu ztěžovala závažná duševní ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  199 Kč 169
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 224
Rozměr: 140 x 180 mm
Úprava: 8 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Česká literatura (o ní)
Biografie
Vazba: vázaná s papírovým potahem bez laminace
Datum vydání: 2. 12. 2015
ISBN: 9788075052742
EAN: 9788075052742
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ohlédnutí za životem a literárním dílem spisovatele a sportovního redaktora Oty Pavla. Příběh mimořádně nadaného literáta, jemuž život i tvorbu ztěžovala závažná duševní choroba. Publikace přibližuje Pavlovo rodinné zázemí, lásku ke sportu a k literatuře, přátelství s dalšími výraznými osobnostmi české kultury (Aškenázy, Lustig). Ota Pavel napsal několik velmi úspěšných knih ze světa sportu, později se prosadil i jako tvůrce povídek, které patří ke klasickým dílům české literatury. Zároveň knížka líčí Pavlův bolestný zápas s maniodepresivní psychózou. Jako Postskriptum jsou připojeny stručné texty věnované Pavlovým bratrům a synovi Jiřímu, dále mimořádně nadanému fotbalistovi Jiřímu Sůrovi (jednomu z protagonistů knížky Dukla mezi mrakodrapy) a originálnímu malíři Václavu Matouškovi, který inspiroval Otu Pavla k povídce Fialový poustevník.

Popis nakladatele

Vzpomínka na mimořádně nadaného umělce

Když Ota Pavel zemřel, nebylo mu ještě třiačtyřicet. Napsal sedm knížek – pět o sportu a dvě o svém dětství, rodičích, bratrech, lidech a rybaření. Své příběhy psal jako básně v próze: poctivě a – jak sám přiznával – pracně, až mučivě. Přesto jako krásnou literaturu v tom pravém smyslu slova.

V roce 1964 mu vyšla první knížka Dukla mezi mrakodrapy. Tehdy onemocněl maniodepresivní psychózou a do konce života mu zbývalo devět let. V nich byl šestnáctkrát hospitalizován na psychiatrii a zároveň se stal uznávaným autorem. Povídkové sborníky Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby patří ke klasickým dílům české literatury. Jan Werich o nich řekl, že kdyby je napsal anglicky, klečel by mu svět u nohou. Bohumil Hrabal prohlásil, že jestli by si někdo z našinců zasloužil Nobelovu cenu za literaturu, tak jedině Ota Pavel.

Právě o tom, jak vyrůstal, žil, sportoval, psal, radoval se i zápolil s nemocí, vypráví tahle knížka. Jako vzpomínka na mimořádně nadaného umělce, jako ohlédnutí, jako postskriptum…

(ohlédnutí za životem a dílem mimořádně nadaného spisovatele)
Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Pavel Kovář - další tituly autora:
Důvěrný portrét  Miloš Kopecký -- Miloš Kopecký Důvěrný portrét Miloš Kopecký
Věda v Čechách po 20 letech Věda v Čechách po 20 letech
Víc než medaile -- Český klub fair play 1975-2014 Víc než medaile
Skutečný Miloš Kopecký -- Bonviván s křehkou duší. Skutečný Miloš Kopecký
 (e-book)
Skutečný Miloš Kopecký Skutečný Miloš Kopecký
Družicová navigace Družicová navigace
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

I.

VÝROK, JENŽ MOHL NEMOC SPUSTIT

Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty

a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž. Poslali mě přes

Dvořiště pražským lékařům.

Ota Pavel

Končil leden roku 1964, docela mrzlo, sníh nepadal ani na venkově,

natož v Praze, ale jemu bylo horko. Chystal se jako novinář na zimní

olympijské hry do rakouského Innsbrucku, tedy na Západ, kam se

tehdy našinec hned tak nepodíval. Byl nervózní, i když si uvědomo

val, že už není žádný nováček, vykulený bažant, vloni mu bylo třiatři

cet a měl za sebou i služební cestu do Ameriky.

Nervozita pramenila z toho, že si ještě nic nesbalil, a zítra se už

jede. Den před odjezdem však zažíval i obrovskou radost. Dostal, uvi

děl a osahal si autorské výtisky své první knížky. Jmenovala se Duk

la mezi mrakodrapy a voněla, jak nové knížky vonívají. Takové štěstí

bylo nepopsatelné.


8

Vytočil telefonní číslo předsedy fotbalistů pražské Dukly Rudolfa Kocka.

„Rudlo, jsem ve strašným fofru, nic nestíhám, moc rád ti tu knížku jako jednomu z prvních lidí dám, ale to by ses musel zítra ráno objevit na náměstí Republiky, odkud olympijská výprava odjíždí. Přijdeš? Přijď, prosím tě, k autokaru! Budu moc rád.“

Napsal pro Rudolfa dedikaci a pak knížku přihodil na hromadu věcí, které musí naskládat do kufru a tašky. Druhý den v mumraji před odjezdem výpravy předsedu Dukly netrpělivě vyhlížel, knihu mu dal, oba měli radost, a málem si v tom zmatku ani nepodali ruce.

Načež se půl roku neviděli...

Novinář Ota Pavel odjel do Tyrolska. Innsbruck, ležící v údolí řeky Inn a obklopený úchvatným panoramatem Alp, ho okouzlil od první chvíle. Zpočátku středověkými uličkami z dvanáctého století i výstavnými šlechtickými paláci z doby nedávné, posléze slavnostním zahájením her pod skokanským můstkem v Bergiselu, které sledoval v davu šedesáti tisíc diváků, a konečně olympijským děním. Přijel sem totiž s velkým úkolem: napsat knížku o československých hokejistech.

Aby však takový úkol splnil, nestačilo mu sledovat zápasy z hlediště, musel být na trénincích, chtěl vidět hráče zblízka, poslouchat jejich řeči, vtipkování. „Potřebuju nakouknout do zákulisí,“ svěřoval se nejlepšímu obránci mužstva Františku Tikalovi, kterého kdysi trénoval coby trenér dorostenců Sparty. „Franto, ty mi přece rozumíš, já musím bejt součástí týmu jako jeden z vás, musím chodit do kabiny, vidět a slyšet, jak se bavíte, co se děje, jak mančaft žije. To je pro mě, pro moje psaní, moc důležitý,“ vysvětloval.

Podařilo se. Přesvědčil o tom vedení výpravy, hlavně trenéra Jiřího Antona. František Tikal se pochopitelně přimluvil. A proto měl


9

Ota jako jediný novinář kdykoliv volný přístup do hokejové kabiny. V Innsbrucku nastupovalo naše mužstvo ve znamenité sestavě. Branku hájili Dzurilla a Nadrchal, v obraně hráli Tikal, Potsch, Sventek, Gregor, Šmíd a v útocích Vlastimil Bubník, Walter, Vlach, Klapáč, Golonka, Jiřík, Dolana, Jiří Holík, Černý a Prýl.

Úvodní zápas olympijského turnaje vyšel našim hráčům na jedničku. Západní Německo porazili rozdílem deseti gólů 11:1. „Ota Pavel vešel po utkání do kabiny a volal: ‚Kluci, jste ohromný, vy ten turnaj vyhrajete!‘ Byl euforický, ale my věděli, že přehání, protože Němci patřili k slabším týmům, a tudíž by se vysoká výhra nad outsiderem neměla přeceňovat,“ vzpomínal Jan Klapáč, tehdy třiadvacetiletý.

Následovalo utkání proti Sovětskému svazu, proti rychlé a strojové hře ruské mašiny. V zápase vyrovnaných soupeřů padaly góly na obou stranách a „sbornaja komanda“ vyhrála 7:5. Těsná porážka s těžkým soupeřem našim hráčům neublížila, naopak jim spíš dodala sebedůvěru. V dalších utkáních Čechoslováci vítězili: s Finskem 4:0, Švýcarskem 5:1, USA 7:1, Kanadou 3:1. A z toho vyplývalo, že pokud budou v závěrečném zápase se Švédskem remizovat, odvezou si domů stříbrnou medaili.

„Jenomže my se Švédy prohráli, dali jsme jen tři góly a dostali jich osm. To znamenalo, že nemáme stříbro, ale ani bronz... Do kabiny jsme přišli skleslí, hlavy dole, každý mlčel,“ pokračoval Klapáč. „A jak jsme byli skleslí a na sebe naštvaní, vrazil dovnitř Ota Pavel s jásavými výkřiky: ‚Kluci, jste skvělí! Máte bronz!‘ Když to před zaraženou kabinou opakoval již poněkolikáté a nikdo mu to nevěřil, jeden útočník, na ledě bojovník a zároveň i průšvihář, pronesl v tom stále trvajícím zklamání, které se mohlo krájet, naprosto šokující slova. ‚Ty, žide, běž do plynu!‘ procedil naštvaně skrz zuby. Znělo to jako prásknutí bičem...


10

Nepochopitelně drsná slova Otu pochopitelně zasáhla. Snažil se tvářit, jako že nic neslyšel. Párkrát ještě zopakoval, že opravdu máme bronzovou medaili, ať mu věříme, ale pak mu rysy ve tváři ztuhly, zmlkl a z kabiny se vytratil.“

Ota Pavel měl však pravdu. Naši hokejisté skutečně bronz získali. Ota se to jako novinář dozvěděl v tiskovém středisku dříve než hráči. Došlo totiž k tomu, že mezinárodní hokejová federace změnila na poslední chvíli turnajové propozice, a to zcela v souladu s olympijskými řády. Následkem toho Kanaďané, kteří už začali oslavovat bronz, protože o změně propozic taky nevěděli, skončili na čtvrtém místě. A naši hráči byli tudíž opravdu třetí.

Hokejový turnaj končil v předposlední den her, 8. února. Nazítří zhasl olympijský oheň a poté výpravy dějiště zimní olympiády opouštěly. Někteří hokejisté tvrdili, že den před odjezdem Otu Pavla ještě zahlédli, jiní to však popírali, ale všem se spíše vybavovala nečekaná zvěst, jež zaznívala při setkání olympioniků s našimi novináři na hraničním přechodu mezi Rakouskem a Československem. Byla šokující a zněla: Ota Pavel v novinářském autobusu nesedí, domů se nevrací, prý beze stopy zmizel, pravděpodobně emigroval... HITLER PŘEDSTÍRÁ, ŽE JE ŠVEC Zmizel a dlouho o něm nikdo neměl žádnou zprávu. Manželka, synové, rodiče, bratři, kamarádi i kolegové v redakci časopisu Československý voják prožívali dlouhé dny v nejistotě a obavách. Neměli o něm žádnou informaci, ale nesetrvávali v pasivním čekání. Byl to Otův kamarád, spisovatel Arnošt Lustig, koho napadlo požádat o pomoc naši vojenskou kontrarozvědku. Jenomže její pátrání v Rakousku chtělo svůj čas, takže se dlouho nic nedělo. Ale posléze, po dvou týdnech, zazvonil na Lustigově stole telefon.


11

„Arnošte, bude to krátké. Poslouchej pozorně, musím totiž šeptat,“ ozval se ve sluchátku až nápadně tichý Otův hlas. A poté nepřestával mluvit šeptem: „Vedle mě sedí Hitler, předstírá, že je švec, poblíž je v bílém plášti jako doktor Himmler a taky tu jsou Göring a Goebbels. Prosím tě, nahlas to!“

„Ota žil, zatelefonoval do Prahy... Nevěděl jsem, jestli mám brečet nebo se smát, ale hlavně jsem se těšil z jeho hlasu. Byla to jistota, že je mezi živými, ale než telefonát ukončil, dodal, že volá z ústavu,“ vyprávěl pak Arnošt.

Šlo o psychiatrickou léčebnu. A jak se v ní Ota Pavel ocitl? Jednoduše. Podle později zaslané ofi ciální zprávy byl v den, kdy končily zimní olympijské hry, zatčen rakouskou policií. Důvod? V horách nad Innsbruckem zapálil statek.

Jak se to mohlo stát? O tom on sám, jak potvrdili jeho nejbližší, nikdy nevyprávěl. Pouze po letech celou událost v jednom ze svých textů popsal takto: Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mě to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Šel jsem pak zapálit do hor nad Innsbruck selské stavení. Přál jsem si, aby se rozsvítilo velké světlo a zahnalo mlhu. Když jsem vyváděl krávy a hřebce z chléva, aby neuhořeli, dorazila rakouská policie. Dali mi želízka a vedli mě do údolí. Nadával jsem jim, strhl jsem si boty a šel jsem sněhem bos jako Kristus, kterého vedou na kříž. Poslali mě přes Dvořiště pražským lékařům.

Věty, jež příhodu reportážně a do detailů popisují, nabízejí zároveň hypotézu, o níž se později v kuloárech mluvilo. Podle ní měl v onom čertovi poznat esesáka z let druhé světové války, z doby, v níž jeho dva o málo starší bratři a také jeho otec byli povoláni do koncentračních táborů, zatímco on mohl s maminkou zůstat doma.


12 MANIODEPRESIVNÍ PSYCHÓZA Lékaři zpočátku usuzovali, že Otovo onemocnění mohla způsobit prodělaná klíšťová encefalitida. Brzy však tuhle diagnózu zavrhli a stanovili jinou a bohužel správnější: maniodepresivní psychózu, jednu z nejtěžších duševních chorob. Jde o nemoc, která je dlouhé roky skrytá a pak náhle a bez varování udeří. K jejím příznakům, jak prohlásili lékaři, patří i derealizační pocity, jinak řečeno pocity neskutečna. Člověk s takto náhle nemocným mozkem může tudíž vidět cokoliv – třeba skutečného esesáka i přelud čerta... A v danou chvíli tomu skálopevně uvěří.

Až do zápasu se Švédskem Otovo chování nikterak nevybočovalo. I když na jeho euforii v kabině hokejistů, o které se zmínil Jan Klapáč, lze dodatečně pohlížet jako na možnou předzvěst záchvatu. Alespoň tak to později lékaři připouštěli.

Mohl antisemitský výrok spustit u Oty Pavla lavinu jeho těžké psychické nemoci, o níž on sám a ani nikdo z jeho blízkých neměli nejmenší tušení?

Zřejmě ano, avšak odpovědět na tuhle otázku jednoznačně si nikdo netroufl .

Psychiatrie rozlišuje čtyři příčiny maniodepresivní psychózy: biologickou zátěž, dědičné vlohy, psychologickou zátěž a vývoj osobnosti. U Oty Pavla přicházely v úvahu dvě. Zaprvé dědičnost, neboť deprese v různých formách trápily jeho předky, kteří se ale neléčili. Zadruhé vývoj osobnosti, čímž se rozumí ztráta blízkých osob, zejména rodičů v dětství, a z toho vznikající duševní trauma.

Událost v Innsbrucku, jež Otův život tak pronikavě změnila, měla rychlý a dramatický průběh: zapálení statku, zatčení policií, pobyt na psychiatrii a koncem února převoz do vojenské nemocnice v PrazeStřešovicích. K podtržení toho, jak si osud zčistajasna dokáže s člově


kem pohrát, dodejme, že v době, kdy Otu na střešovické psychiatrii

přijali, se v knihkupectvích po celé zemi začala prodávat jeho knížka

Dukla mezi mrakodrapy. On však u toho nebyl, jak by taky mohl. Tak

že o tom, v jak si čtenáři v dlouhých frontách u pultů kupovali jeho

knížku, si později nechal jen vyprávět.

A co bude dál, to se tehdy na jaře roku 1964 nikdo neodvažoval

říci.



15

II.

BUDU SPISOVATELEM

Mám půjčeného Gogola, Gorkého, a tak teprve teď se dám do literatury.

Dnes jsem si sedl na svoji první povídku. Chtěl bych ji dokončit v říjnu.

Nemohu mnoho psát. Spíš se budu učit. Vždyť Gorkij říká: „Kdyby se tak

naši spisovatelé houževnatě učili, jako houževnatě píší, byli by vynikající.“

A tak se začínám nejdříve učit.

Ota Pavel, z dopisu z vojny bratrovi Jiřímu

Ota Popper se narodil 2. července 1930 v Praze a měl dva star

ší bratry – šestiletého Huga a čtyřletého Jiřího. Rodinu tvořili

tři bráškové, hodná maminka Hermína a veselý tatínek jménem

Leo Popper, povahou bouřlivák a povoláním obchodní cestující,

jenž prodával úžasnou novinku moderní doby – ledničky a vysa

vače, výrobky švédské značky Elektrolux. A jako „cesťák“ vstoupil

do dějin firmy tím, že díky své výmluvnosti dokázal prodat ně

kolik ledniček i ve vesnici, v níž ještě nebyl zaveden elektrický

proud...




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist