načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osudy válkou změněné - Jitka Závodná

Osudy válkou změněné
-4%
sleva

Elektronická kniha: Osudy válkou změněné
Autor:

Svět kolem nás je plný příběhů. Některé jsou veselé, jiné smutné, mnohé k zamyšlení nad lidskými osudy. Některé příběhy si zaslouží oprášit mnohaletý prach, který se na nich ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075700490
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Svět kolem nás je plný příběhů. Některé jsou veselé, jiné smutné, mnohé k zamyšlení nad lidskými osudy. Některé příběhy si zaslouží oprášit mnohaletý prach, který se na nich usadil, a oslovit další generace, pro které již doba není aktuální a již těžko představitelná. Těžká doba válečného a poválečného období odkryla nejutajovanější vlastnosti a ukázala charaktery lidí v kritických situacích. Přinesla zrady, křivdy, a objevila velké i malé hrdiny. Kniha obsahuje 12 příběhů, které se opírají o skutečné historické události ovlivněné druhou světovou válkou. Ač jsou jednotlivé příběhy různorodé, od osudů židovských dětí, válečné atmosféry v české zemi, vztahů s americkými vojáky i poválečných vztazích s němci, kniha tvoří jeden propojený celek, který reflektuje lidské chování v těžkých dobách.

Související tituly dle názvu:
Osudy válkou změněné II Osudy válkou změněné II
Závodná Jitka
Cena: 100 Kč
Osudy válkou změněné Osudy válkou změněné
Závodná Jitka
Cena: 100 Kč
Jitka Zelenková: Sem tam Jitka Zelenková: Sem tam
Kříženecký Jaroslav, Zelenková Jitka, Adam Jan
Cena: 297 Kč
Jitka Lucemburská Jitka Lucemburská
Denková Melita
Cena: 149 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jitka Závodná

1. vydání

vydáno v červenci 2017 jako 54. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN 978-80-7570-047-6 (epub)

ISBN 978-80-7570-048-3 (mobi)

ISBN 978-80-7570-049-0 (pdf)

PŘEHLED PŘÍBĚHŮ

1. Američan

2. Baronka

3. Dřevěný kříţ

4. Julie

5. Ruská šlechtična a klavír

6. Tři kamarádky

7. Vetešník

8. Zásnubní prstýnek

9. Sousedé

10. Statek po Němcích

11. Volyňský Čech

12. Umístěnka SLOVO ÚVODEM

Kdysi dávno jsem si všimla, ţe svět kolem nás je plný příběhů. Některé jsou veselé, jiné smutné, nebo taky nudné, hloupé a otravné. Kaţdý z nás je součástí mnoha z nich, kdy na některé příběhy vzpomínáme rádi, jiné bychom my sami nejraději zapomněli, nebo ještě lépe - úplně je vymazali ze svého ţivota.

Dnes uţ vím, ţe nejeden příběh se ukrývá za jiným, zdánlivě obyčejným a všedním. Stojí přikrčený u polorozbořené zdi lidského svědomí a čeká, zda-li jej někdy někdo objeví a vynese na světlo boţí. A právě tyto příběhy mám ze všech nejraději. Vynoří se polehoučku, znenadání a nesměle na mě zamávají. Někdy přímo touţí, abych je objevila, oprášila ten mnohaletý prach, který se na nich usadil, a řekla o nich těm, kterým by se mohly zalíbit. A tak se den co den vydávám objevovat tyto tajuplné svědky dávné minulosti. Co lidský příběh, to jedinečný originál, který by bylo škoda opomenout. Jednoho dne jsem si řekla, ţe by nebylo správné, kdyby všechny tyto lidské příběhy zůstávaly pouze u mě, nebo snad ve formě krátkých poznámek na dně šuplíku psacího stolu. A tak jsem začala tvořit povídky, které se opírají o skutečné historické události, ovšem v zájmu zachování soukromí pamětníků, jsou jména, místa a některé rodinné informace pozměněny. Proto je jakákoliv podobnost s konkrétními osobami nebo jejich jmény čistě náhodná.

Tímto bych ráda poděkovala celé své rodině za nekonečnou podporu, které se mi dostávalo při psaní, ale i povzbudivých komentářů mých přátel. Velké díky patří i mé přítelkyni Jarce Lánské, která provedla korektury textů a byla mi psychickou oporou pokaţdé, kdyţ jsem o některé z povídek pochybovala.

Po několika měsících sepisování příběhů vím, ţe všechny události v lidském ţivotě tvoří jeden celek, jednotu, která nás všechny propojuje a dává naší existenci hlubší význam a smysl. A to je moc dobře...

Vaše Jitka Závodná


AMERIČAN

Tak dneska mám kulatiny. Chcete vědět kolikáté? Nechám vás chvilku hádat, nejsou to ani dvacetiny, ani třicetiny, dokonce ani padesátiny. Ţe by sedmdesátiny? Kdepak, samá voda! Dnes budeme oslavovat mé devadesáté narozeniny. Všichni to nesmírně proţívají a uţ před pár týdny se mě vyptávali, co bych si přála. Ovšem, mám nějaká svá tajná přání.... Chtěla bych sníţit cholesterol v krvi a taky mít zdravé klouby a záda. Chtěla bych zase běhat jako dřív a na podzim česat jablka v sadu za domem. A taky bych chtěla jít do lesa na borůvky, sbírala bych je do dlaní, nebo je rovnou trhala do pusy. Nač je nosit domů, kdyţ nejsladší jsou na palouku hned z kraje lesa?

No, nic z toho uţ delší dobu nedělám a jsem ráda, kdyţ se mi podaří o holi doklopýtat na dvůr. Můj syn uţ pobíhá kolem a urovnává ţidle ke stolu, který včera snesli z půdy. Dnes se totiţ bude slavit venku na dvoře. Bude krásný letní den a byla by škoda sedět uvnitř.

Jakmile mě syn spatřil, hned mi podal ţidli a napomínal mě, ţe nemám chodit ven sama, ale někoho poţádat o doprovod.

„Z těch schodů uţ sama nechoď, vzpomínáš, jak sis na nich vloni zlomila nohu?“

„To bylo v zimě a bylo náledí, ale máš pravdu, příště tě raději zavolám.

Nechci se s mým synem dohadovat, zvlášť kdyţ je dnes tak slavnostní den. I on uţ zestárnul a zdraví mu neslouţí. I jemu uţ táhne na sedmdesát a stejně jako já, přišel na dvůr vyhlíţet svá vnoučata i pravnoučata.

„Myslíš, ţe přijede i Kateřina?“

To je moje pravnučka a mám ji ze všech nejraději. Ale pssst, to je jen mezi námi.

„To víš, ţe přijede.“

Usmál se na mě a taky si přinesl ţidli. Zaklonil hlavu a podíval se přímo do nebes. A potom očima přejel celý náš statek i vysoký ořech, který roste uprostřed dvora uţ téměř sto let. Kdyţ jsem byla malé děvče, býval to jen takový tenký kmínek, který zasadil můj otec, kdyţ stavení dostavěl. Byl to on, kdo poloţil základy tohoto statku a vytvořil tak domov pro několik dalších generací. Postupem času prošel nejednou přestavbou a dnes jsem to uţ jen já, kdo si ho pamatuje takový, jaký býval kdysi dávno. Opravdu dávno...

Na dvůr přijelo první auto s příbuznými, a tak syn hbitě vstal a navigoval návštěvníky kam zaparkovat. Bude tu dnes opravdu rušno a přijede spousta hostů, takţe bylo zapotřebí kaţdé ruky i nohy, abychom celou tu oslavu zvládli. Nechtěla jsem se plést snaše v kuchyni a tak jsem pomaličku o holi došla aţ před dům a těţce dosedla na dubovou lavičku. Mé úsilí se mi vyplatilo, protoţe je odtud nádherný výhled na okolní lesy, na naše pole a taky na Kamenný vrch, který se tyčí nad stavením a pamatuje všechna nebezpečí, která se našemu statku na samotě jakoby zázrakem vyhýbala. Do vsi je odsud několik kilometrů a široko daleko není jediné ţivé duše.

Hosté se pomalu sjíţděli. Kaţdý, kdo prošel kolem, mi poblahopřál a chvilku poseděl na kus řeči. Jeden z mých vnuků začal obcházet návštěvníky s domácí slivovičkou a já si v tu chvíli připadala jako na své vlastní svatbě, která se tu před mnoha a mnoha lety odehrávala. Tehdy jsem na lavičce seděla spolu se svým zesnulým muţem a těšili jsme se nejen výhledem po okolí, ale i při pomyšlení na naši společnou budoucnost, které trvala téměř padesát let. Měla bych snad právě dnes na tento den vzpomínat?

Jako téměř poslední dorazila k domu i Kateřina. Málem jsem ji nepoznala, protoţe přijela v jiném autě a s novým mladíkem, kterého jsem ještě neznala. Její lásky byly nestálé a Kateřina mezi nápadníky často vybírala. Častokrát jsem jí nabádala, aby nepřebrala, ale ona se vţdy jen zasmála a raději uţívala ţivota plnými doušky. Procestovala téměř celý svět a na váţnou známost neměla ani pomyšlení. Tentokrát s ní z auta vystoupil i vysoký, urostlý mladík, kterého mi naše Káťa představila jako Ondřeje. Byl hezký, to se nedalo přehlédnout a taky galantní. Přistoupil ke mně, políbil mi ruku a popřál mnoho sil a zdraví do dalších let. Ironicky jsem si říkala, ţe mi přeje právě to, čeho se mi akutně nedostává, ale nahlas jsem samozřejmě nic neřekla. Ani bych nestačila cokoli říct, protoţe se ve vratech objevil můj vnuk, který uţ značně pohrouţen ve své opilosti vyhlíţel další oběť, s kým by si mohl připít na zdraví. Kdyţ zmerčil Kateřiny nového šamstra, vykřikl opile: „Tebe ještě neznám!“ a popadl Ondru kolem ramen. Kateřina se snaţila o jejich vzájemné seznámení, ovšem můj vnuk vše obstaral sám. Kateřinu usadil zpět na lavičku vedle mě a vzpouzejícího se Ondru vtáhl do dvora našeho stavení na seznamovací přípitek. Obě dvě jsme se rozesmály a moje nejmilejší Kačenka mi poloţila hlavu na rameno.

„Jak se máš babi? Co tlak, pořád Tě zlobí?“

Měla o mě starost a po pravdě řečeno, moc mi to lichotilo.

„To víš srdíčko moje, není to nejlepší, však uţ mi není dvacet, ale Ty vypadáš moc dobře. Ţe by za to mohl Ondra?“

Káťa se zamyslela.

„Já nevím, babi. Je milý, ale víš, jak to se mnou je, nechci se na nikoho vázat.“

Přiznám se, ţe názorům dnešní mladé generace příliš nerozumím. Pocházím z dob, kdy lidé byli o svých citech pevně přesvědčeni a pokud se do někoho zamilovali, byli si tím naprosto jisti. A tak jsem raději nic neříkala a svoji pravnučku jen mlčky pohladila po vlasech. Byla to moc hezká chvilka a já ani nevěděla, jak dlouho tam takhle mlčky sedíme. Vyrušil nás aţ Ondra, který k nám přišel ze dvora. V jedné ruce drţel košík s vínem a skleničkami, a v té druhé obrovský kus koláče, které na moji narozeninovou oslavu napekla snacha. Byla výborná kuchařka i pekařka a její koláče a dorty byly vyhlášené po celém kraji.

Ondra se nad koláčem rozplýval. A zatímco moji snachu vychvaloval aţ do nebes, já s Káťou rozprostřela na lavičku ubrousek a vyndala na mísu další kus hruškového koláče i lahev s vínem. Ondra ji otevřel a všichni jsme si společně přiťukli na moje zdraví, na krásný letní den i na ten hruškový koláč, který se doslova rozplýval na jazyku. Ondra by milý hoch a dobře věděl, jak zabavit společnost, aby hovor dobře plynul a všichni našli společné téma. Víno bylo sladké a opojné a rozvázalo mi jazyk moţná víc, neţ bych si sama pomyslela. Kateřinin společník studoval na vysoké škole historii a brzy naše společné téma stočil právě na historii naší vesnice i statku na samotě. A byla to právě Kačenka, kdo na mě a na mého tatínka prozradil, ţe jsme v našem stavení za druhé světové války schovávali amerického vojáka, který dopadl kousek od našeho domu i s padákem a váţně si poranil paţi....

Bylo to téměř ke konci války, kdy uţ bylo takřka jisté, ţe Němci svou bitvu prohráli. Jen pár dní před osvobozením oral můj tatínek pole, které bylo nejdál od statku a sousedilo s lesem. Moje maminka zemřela při porodu bratra, a já jsem od toho dne měla na starost nejen jeho, ale i celou domácnost. V onen osudný den jsem právě připravovala oběd, kdyţ v tom přiběhl tatínek do kuchyně a celý uřícený mi nařídil, abych šla okamţitě s ním. Měla jsem strach, ţe si snad kůň při orbě zranil nohu, ale situace byla mnohem váţnější, neţ jsem si tehdy, coby šestnáctileté děvče, dokázala představit. Na kraji lesa leţel pod stromem zraněný voják a v bolestech si svíral paţi. Bála jsem se ho a nechtěla jsem se k němu přiblíţit, ale tatínek mi řekl, ţe se nemusím bát, ţe je to Američan, který seskočil z letadla padákem.

Pokud si právě teď říkáte, jak je moţné, ţe tento voják amerického letectva seskočil právě u naší usedlosti na samotě, potom vězte, ţe nejste jediní. I Ondra na mě v tu chvíli hleděl s pusou dokořán a ptal se mě na to samé. Pravdou je, ţe právě tohle bohuţel nevím. Ten mladý voják neuměl ani slovo česky. Ţe je americkým vojákem, prokázal vojenskou kníţkou, kterou měl u sebe v letecké uniformě. Ke konci druhé světové války Američané často odstřelovali mnoho strategických pozic vojska říšské německé armády na našem území a v dubnu roku 1945 zasypali bombami dokonce i Škodovy závody v Plzni. Je nepochybné, ţe tento mladý voják patřil k americkému letectvu, ale proč se ocitl na konci dubna téhoţ roku necelých třicet kilometrů západně od Prahy, to dodnes nevíme. Je moţné, ţe jeho letadlo mělo technickou poruchu a on se musel katapultovat, nebo mohl být jeho letoun pronásledován nepřáteli, zrovna tak mohlo dojít k chybě v navigačním systému. Jak to ve skutečnosti bylo, jsme se tehdy zeptat nemohli a dnes uţ se to bohuţel nedozvíme.

Já, coby stará ţena mohu jen popsat ty zvláštní pocity, které mě provázely, kdyţ jsme spolu s tatínkem tohoto vojáka podpírali a ve spěchu vedli do statku, kde ho tatínek ukryl ve stáji, kde v zadní části byl sklad všeho nepotřebného harampádí. Měla jsem ţaludek staţený strachem a taky tatínek se co chvíli ohlíţel, zde nás při tom nikdo nezahlédl. Jen málokdo si dnes dokáţe představit ten nejpřísnější trest, který by nás všechny čekal, pokud by se vyzradil úkryt tohoto mladého muţe.

Kdyţ jsme ho ukryli, vzal tatínek velkou starou nůši a znovu jsme spěchali k lesu. Tentokrát jsme ze všech sil strhávali ze stromů zbytky padáku a cpali je do nůše. Tatínek se v ten den stal v mých očích tím největším hrdinou. Ničeho se tehdy nezalekl a stále mi dodával odvahy, kdykoli jsem se roztřásla strachem a chtěla utéct zpět do bezpečí domova. Ten večer mě potom pohladil po tváři a řekl, jak moc mě má rád. Chtěl, abych věděla, ţe je na mě velmi pyšný a maminka jistě taky, i kdyţ mi to ona sama uţ nemůţe říct. Byla jsem stále ještě dítě, které ten den stálo tváří v tvář obrovskému strachu a nevědělo, jak se s ním vypořádat. Ovšem v několika málo dnech jsem poznala i docela jiný cit, který mou dětskou duši posunul dál, aţ na samý práh dospělosti a mé dětství definitivně zůstalo za zdmi našeho stavení.

Ještě ten večer otec rozdělal v kamnech oheň a celou noc pálil kusy padáku, aby zahladil i ty poslední stopy, kvůli kterým bychom snadno mohli padnout do podezření, ţe se voják můţe ukrývat právě u nás.

Zatímco tatínek pálil padák, já jsem ošetřovala jeho zraněnou paţi. Rána nebyla nijak hrozivá a já jsem s podobnými úrazy měla zkušenosti. Co chvíli se v lese při práci zranil některý z našich čeledínů, nebo některé z hospodářských zvířat. A tak jsem pomoci plátna zastavila krvácení a odvarem z bylin ošetřila i ostatní drobné oděrky, které měl v obličeji. Byl velmi zesláblý a zanedlouho poté usnul, přikrytý dekami a slámou.

„Bude tu muset pár dní zůstat,“ rozhodl tatínek, kdyţ viděl jeho vyčerpání. „Nesmíš nikomu nic říct, ani Toníkovi ne, mohl by se podřeknout ve škole.“

Slíbila jsem, ţe nikomu nic neřeknu a to jsem také dodrţela. Ovšem můj malý bráška Tonda byl zvědavý, proč druhý den ráno neseme do maštalí horkou polévku a sledoval nás aţ dovnitř. A tak se o našem tajemství dozvěděl a poprvé v ţivotě uviděl vojáka. A rovnou kapitána amerického letectva!

Kdyţ jsme všichni vstoupili dovnitř, byl náš host jiţ vzhůru a vyskočil ze svého improvizovaného lůţka. Otec ho pohybem ruky ujistil, ţe je vše v pořádku a já mu k lůţku postavila kastrůlek s polévkou a chlebem. Měl velký hlad a já měla pocit, ţe sní i samotnou lţíci. Přišlo nám to k smíchu a tak jsme se nad jeho dokonale vylízaným kastrůlkem rozesmáli. Představil se na jako James a z kapsy košile vytáhla starou mapu, kterou před námi rozevřel.

„Klatovy, Klatovy,“ opakoval nad rozloţeným listem papíru, ovšem otec jej vyvedl z omylu a ukázal mu na mapě, kde přesně je. Do Klatov to byla skutečně dálka. James se několikrát dotkl svých prsou a znovu zopakoval místo, které mělo být původně jeho cílem. Tatínek se usmál a pokýval hlavou, ţe rozumí. V tu chvíli jsem věděla, ţe mu pomůţe a udělá všechno proto, aby se James do Klatov dostal v bezpečí.

Ten večer se tatínek vypravil dolů do vsi do krčmy, aby vyzvěděl, co mají letecké jednotky Američanů společného s Klatovy. Nabádala jsem ho, aby byl opatrný a neptal se kaţdého na potkání. Tatínek však byl rozumný a slíbil, ţe na sebe a taky na nás dá pozor. „Vţdyť mám jenom vás dva,“ říkával pokaţdé, kdyţ nás chtěl ujistit, jak moc mu na nás záleţí.

Tatínek vyjel do vsi a já s Toníkem jsme odnesli Jamesovi večeři. Toníček s sebou nesl náruč plnou cínových vojáčků a trpělivě čekal, aţ James dovečeří. Ten večer jsme s Toníkem dostali od Jamese dárek. Naši první čokoládu. James ji vyndal z malého batůţku, který mu při seskoku zůstal na zádech a spolu s ní i masovou konzervu.

„Ty jsi nikdy předtím nejedla čokoládu?“ Káťa se tvářila opravdu udiveně.

„Kdepak, nikdy před tím, a pokud vím, ani děti ze školy ji nikdy neměly. Byla to tehdy velká vzácnost.“

Děti za války dostávaly na přídělový lístek pouze pytlík kyselých bonbonů, o které se nejednou popraly, ale vojáci čokoládu dostávali na příděl jako zdroj energie, pokud byli příliš vyčerpaní.

Toník měl celou pusu od čokolády a nabídl Jamesovi, ţe si budou hrát s jeho cínovými vojáčky. Máte pravdu, neuměli jsme ani slovo anglicky a mnoho jsme toho nenamluvili, ale tehdy jsem poznala, ţe s některými lidmi nemusíte prohodit jediné slovo a přesto si s nimi dokonale rozumíte. Mnohokrát se ten večer setkaly moje oči s jeho pohledem, který byl veselý a tmavý jako ta čokoláda, kterou s sebou přinesl. Ten pohled, laskavý a hřejivý mě provázel i ve spánku a ještě dlouho poté, pokaţdé kdyţ jsem si na Jamese vzpomněla.

Druhý den časně z rána vyjel otec posekat naše louky a Toníček ještě dospával. Vešla jsem do stáje za Jamesem, který se okamţitě probudil, jakmile jsem vstoupila dovnitř. Venku uţ svítalo a já mu rukou pokynula, aby mě následoval. Vyšli jsme před dům a já jsem Jamese vyvedla aţ na vrchol Kamenného Vrchu, odkud jsme viděli široko do kraje, který pomalu vystupoval ze tmy a probouzel se s prvními paprsky. Byla to krásná podívaná, která se mi nikdy neokoukala. James jen povzdechl a potichu zašeptal něco v angličtině. Nerozuměla jsem mu, ale bylo jasné, ţe i jeho tento výhled uchvátil, stejně jako mne. Nemohli jsme se zdrţet, protoţe se tatínek mohl co chvíli vrátit a určitě by se na mě zlobil, ţe jsem Jamese vyvedla z úkrytu. A tak jsme rychle upalovali zase dolů a drţeli se přitom za ruku.

Ještě toho večera nám tatínek řekl, ţe kousek od Klatov sídlí americká vojenská jednotka a hned ráno se chystal vyrazit s Jamesem na cestu. Ještě za tmy naskládal na ţebřiňák velkou fůru sena a ukázal Jamesovi, aby se do ní schoval. Malý Toník mu na cestu dal cínového vojáčka a já uzlíček s chlebem a kouskem sýra. Podal nám oběma ruku, a kdyţ se tatínek nedíval, pohladil mě po tváři a taky po rtech. Naposledy se na nás usmál a hodil na sebe obrovskou kupu sena, která ho doslova pohřbila a spolu s ním i moje přání, aby u nás zůstal a nikam neodjíţděl.

Ten den byl skutečně bohatý na lidské pocity, které jsem do té doby nikdy nepoznala. Toho dne jsem se ovšem poprvé setkala i s lidskou zradou a podlostí. Kdyţ se nad statkem objevily odpoledne dva vojenské německé letouny a nebezpečně nízko krouţily nad domem. Nevím, jak se kdo dozvěděl, ţe jsme v domě schovali amerického vojáka, ale někdo ze vsi nás musel zradit. Netuším, zda se otec ten večer nepodřekl svým kamarádům, nebo jestli snad Toník nemluvil o Jamesovi ve škole. Stála jsem kousek od kuchyně a viděla zdálky dvě letadla, která sestupovala níţ a níţ a neomylně mířila k našemu domu.

Zatrnulo ve mně, protoţe Toník si v tu chvíli hrál na druhém konci dvora s dřevěným koníčkem a v zápalu hry vůbec neslyšel, ţe se k nám blíţí nebezpečí. Byly to minuty, nebo snad jen vteřiny, kdy jsem doslova přeletěla dvůr, popadla Toníka i s jeho hračkou a běţela zpět ke kuchyni, kde by vchod do sklepa s potravinami. Letadla uţ byla blízko a zasypala náš statek palbou ostrých střel, které dopadaly za mými zády jako kroupy z letní průtrţe mračen. Náhle se ozvala strašlivá rána a já najednou nic neslyšela. Jako ve snu jsem s Toníkem v náručí vběhla do kuchyně a zamířila rovnou ke dveřím sklepa. Rozrazila jsem je a potom uţ jen s bráškou v náručí padala dolů, po příkrých schodech sklepa a zastavili jsme se aţ o těţké pytle s moukou. Asi jsem na chvíli omdlela, nevím, ale probraly mě aţ údery dětských ručiček. Toníček plakal, bušil do mě pěstičkami a já v šeru sklepa uviděla jeho uslzenou tvář. Nic jsem neslyšela, dokonce ani sama sebe a strašlivě mě bolela hlava. Seděla jsem na zemi a opírala se o pytel s moukou. Tu a tam jsem nejspíš ztratila vědomí a nabírala ho jen tehdy, kdyţ mě Toník polil odstátým mlékem. Ani nevím, jak dlouho jsme ve sklepě byli, ale najednou se rozrazily dveře a po schodech seběhl tatínek, který mě v náručí vynesl zpět nahoru do kuchyně. Ale to uţ se opět se mnou roztočil svět a já nadobro ztratila pojem o dění kolem sebe.

Probrala jsem se aţ za pár dní, v posteli a nade mnou se skláněl venkovský lékař. Nebyla jsem zraněná, ale utrpěla jsem silný šok a následkem obrovské rány jsem dočasně ztratila sluch. Němci nejenţe odstřelovali náš dům, ale svrhli také několik menších bomb, které jako zázrakem statek minuly. Jedna z nich, která dopadla nejblíţe naší zahradě, vyhloubila v zemi obrovský kráter. Časem se do něj stáhla podzemní voda a vznikla tak malá tůňka, kde husy kaţdý rok vyvedou housátka. Tůňka, která dodnes připomíná, co se tu tehdy za války stalo.

„A jak to dopadlo s Jamesem?!“ vykřikla jedním dechem Kateřina.

„Jamese můj tatínek v pořádku odvezl aţ k jeho oddílu ke Klatovům, kde mu James, pomocí překladatele, poděkoval za záchranu ţivota.“ Oči se mi pomalu zalily slzami. „Kdyţ se s mým otcem loučil, dal mu malé srdíčko ze dřeva, které tady u nás na statku po nocích vyřezával. Řekl, ţe patří mně.“

Ani nevím, proč jsem to Kateřině a Ondrovi pověděla. Nikdy jsem o tom srdíčku nikomu nevyprávěla a nejspíš jen díky tomu zpropadenému vínu jsem se jim ke všemu takhle přiznala. Bez přetvářky a bez příkras.

„Váš tatínek byl statečný. Kdo ví, jestli bych něco podobného dokázal já.“ Zamyslel se Ondra nahlas a na kuráţ si nalil ještě jednu skleničku.

„To nikdy nevíte, Ondro. Ţivot Vás kolikrát postaví před hotovou věc a pokud jste jediný, kdo můţe pomoci, pak jste od osudu dostal úkol, který nelze odmítnout!“

Kačenka se na mě usmála a opatrně se zeptala na ono dřevěné srdíčko.

„Shořelo, dítě moje!“ povzdechla jsem si smutně.

„Dlouho jsem zůstala sama a srdíčko opatrovala jako oko v hlavě. Ovšem jednoho dne jsem cítila, ţe čas zármutku a čekání jiţ vypršel. Tehdy jsem dostala od místního mladíka, Tvého pradědečka, nabídku k sňatku a já tehdy poznala, ţe se dokáţu radovat z přítomnosti i někoho jiného, a ţe ţivot jde zkrátka dál. Den před svatbou jsem srdíčko naposledy vzala do dlaní a potom jsem ho hodila do kamen, kde shořelo spolu s mým zármutkem.“

Bylo to skutečně tak. Jedna etapa mého ţivota skončila, aby mohla na její místo nastoupit jiná. Narodily se mi děti, můj malý bráška vyrostl a oţenil se. Na Jamese jsme nikdy nevzpomínali a nikdy mi ho nikdo ani náznakem nepřipomněl. Byl zkrátka pryč, tak jako všechny hrůzy války a nezbylo nic, neţ jen mé tajné vzpomínky.

BARONKA

Kouzlu Vysočiny jsem propadla uţ před mnoha lety. Ano, já vím... Mnozí z vás se jen ušklíbnou a vybaví si zasněţenou dálnici mezi Prahou a Brnem. Ale věřte, ţe toto je jen kus dálnice, který má s krásou této krajiny pramálo společného.

Vysočina je širý a rozlehlý kraj, který z jednoho konce nenápadně navazuje na jiţní Čechy, a tím druhým končí snad kdesi nad Brnem. Přechází pozvolna do zvlněné krajiny, která místy svými návršími a kopci sahá téměř k nebesům. Celý kraj je po celý rok ošlehaný větrem, který ho obléká do drsného, nepřístupného kabátu, ale to opravdu jen zdánlivě. Pokud tuto nádhernou krajinu brázdíte na kole, projedete nespočtem krásných lesů a luk, kde vás k hostině zvou maliny a borůvky, kde houby schovávají své hnědé hlavičky do mechu a kde se snadno můţete ztratit. Mezi loukami a pastvinami, se jako slzy víl lesknou hladiny tůní a rybníčků, kde by byl hřích se neosvěţit a nespočinout v trávě.

Projet na kole Vysočinu vyţaduje i mnoho zdatnosti, protoţe zdejší krajina není skoupá na vysoké kopce, které se mnohdy aţ dramaticky vlní krajinou a neukáţí návštěvníkům svou krásu jen tak zadarmo. Ale pokud vytrváte a alespoň některý z těch nezdolných kopců pokoříte, naskytne se vám odměnou výhled do krajiny, na který se jen tak nezapomíná.

Budete hodnou chvíli uchváceni pohledem na všechny ty lesy, louky a rybníčky, a ani si nevšimnete, ţe se mraky na obloze blíţí neskutečnou rychlostí. Teprve první kapky deště vás vrátí do reality...

...kapek náhle přibylo a obloha se zatáhla tak, ţe z letního odpoledne byl rázem večer. Déšť nabyl na intenzitě a já stála i s kolem na rozcestí, kde nebylo ţivé duše ani přístřeší, kam by se dalo schovat. Z mraků se valila voda jako z konve a kroupy byly velké jako nehet od palce. Nad hlavou se mi ve větru rozkymácela cedule, které napovídala, ţe nedaleko odtud se nachází Marošov. Nejspíš zase jedna z těch malinkatých vesniček, které jsou po krajině rozsety jako zrnka maku a často v nich nikoho ani nepotkáte. A tak jsem se vydala tím směrem, pomalu a po kraji silnice a doufala jsem, ţe v této vísce najdu alespoň hospůdku s noclehem.

Na návsi mě přivítalo několik selských stavení a blikající pouliční lampa. Nikde nikdo nebyl, jen malý shrbený dědeček, který pod velkým deštníkem kamsi spěchal.

„Halo, prosím Vás, je tu někde nějaká hospoda?“

Stařík se zarazil a vykoukl na mě zpod deštníku.

„Ano, právě tam jdu.... Tak pojďte, já Vám to ukáţu.“

Vycenil na mě své poslední dva zuby, které mu v puse zbyly, a mávl rukou k protějšímu rohu návsi. A tak jsme šli.

Vešli jsme do zakouřené putyky, kde u jednoho stolu hráli dva chlapíci mariáš a u druhého se dva postarší usedlíci hádali o politice. Jakmile jsme vstoupili, všichni zanechali všeho a upřeli ke mně své zvědavé oči. U výčepu jsem si objednala čaj a posadila se kousek stranou. Tady nejspíš ţádný nocleh nenajdu... Ale i tak jsem se hostinského zeptala, kdyţ předem mě postavil hrnek s horkým nápojem.

„No, ţádný penzion tu není, ale přes léto támhle Venca pronajímá pokoje. Véno, pojď sem!“ a mávl rukou k jednomu z karbaníků.

Ten se k nám pomalu přišoural a kývnutím brady dal najevo, ţe poslouchá.

„Tady slečna hledá nocleh. Pronajímáš ještě ty pokoje? Já bych ji ubytoval hned, ale to víš, stará by mě hnala...“ a zařehtal se, aţ mu z kapsy vypadla propiska. Zvedl ji ze země, zastrčil za ucho a zase zmizel za výčepem.

„Tak pojďte se mnou, něco se u nás najde.“ Prohlásil onen karbaník – můj spasitel.

A vyšli jsme zpět do toho deště a nečasu.

Paní domácí nás přivítala s otráveným pohledem, ale kdyţ jsem vytáhla peníze a byla ochotná hned zaplatit, rázem pookřála.

„Jeden pokoj je tam vzadu volný, ale v tom druhém bydlí maminka a budete se muset podělit o WC. Ale ona uţ teď stejně spí.“

Kývla jsem a byla jsem vděčná, ţe mám kde hlavu sloţit.

Paní domácí mi připravila ručník a ještě jednu deku, kdyby mi byla v noci zima. Potom mi ukázala koupelnu a chvatně odkráčela k rozkoukanému seriálu.

Rychle jsem se osprchovala a rozsvítila lampičku, ţe si ještě před spaní přečtu něco málo z kníţky, kterou jsem s sebou vezla a málokdy ji při cestách otevřela.

Uţ jsem se chystala ulehnout do postele, kdyţ lehce klaply dveře a v nich stála babička, s dlouhými rozpuštěnými vlasy a v noční košili, která se nápadně podobala té mé.

Lekla se mě a lehce vykřikla.

„Nebojte se mě, právě mě tady paní domácí ubytovala. Jsem tu jen na jednu noc – bohuţel mě chytilo špatné počasí...“

„Ach tak... „ pronesla ta pohádková babička a pořád na mě nevěřícně koukala. Chvíli se zamyslela a pak pokračovala „...nechtěla jsem Vás vyrušit, spletla jsem si pokoj, to podle té lampy...“

„To nic, na chodbě je tma a i já bych si nejspíš spletla dveře.“

Obě dvě jsme se zasmály a podívaly se na sebe. Stály jsme tam, obě dvě v dlouhé noční košili a s rozpuštěnými vlasy. Na nás musel být ale pohled.

Vzpomněla jsem si, ţe mám v batohu bonboniéru, kterou jsem neměla kdy otevřít, ale teď mi to přišlo jako vhodná chvíle. Rozbalila jsem ji a poloţila na stůl.

„Pojďte si se mnou dát čokoládu. Jednou za čas je mlsání zdravé.“

Babičce se rozzářily oči a ochotně přikývla.

„Ale něco k tomu chybí, počkejte chvilku!“

Odběhla k sobě do pokoje a za chvíli byla zpět s lahví griotky a se dvěma skleničkami.

„ Jenom to na mě nesmíte říct snaše, to víte, hlídá mě jako malé dítě, abych si nezvedala hladinu cukru v krvi. To jí nakukali ti doktoři, co za nimi chodím. Ale staré bábě nemůţe cukr vůbec ublíţit!“

„Přísahám, ţe budu mlčet jako hrob.“

„Aţ na věky!“

A zase jsme se rozesmály.

Spolu s tou neznámou ţenou jsem si udělala večerní dýchánek, jako kdysi dávno s holkami na studentských kolejích a aby bylo o čem povídat, ptala jsem se této milé staré paní na historii kraje a nějaké zajímavé příběhy, kterých lidé jako ona znají mnoho. A tak jsme si nad čokoládou a léta skrývanou griotkou vyprávěly příběhy z této malé vísky, která se krčila mezi dvěma vysokými kopci, a kde bylo skutečně na co vzpomínat. Má hostitelka a vypravěčka zároveň, se znala s místní paní baronkou, u které kdysi dávno slouţila na zámku. Její příběh byl věru nevšední, ba přímo strhující a málokdo by čekal, ţe se odehraje právě zde, na tak malém a zapadlém místě. Ovšem tak to bývá a Vysočina skrývá podobných příběhů opravdu mnoho. Griotka byla ten večer sladká a spolu višněmi v čokoládě vytvořila skvělý gurmánský poţitek, ţe se nám na paní baronku vzpomínalo opravdu příjemně.

V tomto zdánlivě nehostinném kraji, ţil ještě v dobách RakouskoUherské monarchie starý baron, který byl jiţ mnoho let vdovcem. A protoţe se svou ţenou neměli dětí, rozhodl se starý baron, ţe svůj majetek, zámek s velkostatkem a s rozlehlými polnostmi v Marošově, odkáţe svému synovci, který byl mladý, velmi schopný a jevil se jako vhodný dědic jeho milovaného panství. Jmenoval se Eduard a právě dokončil studia v Praze, zaměřená právě na správu panství, obdělávání polností a hospodaření.

Strýc mu v dopise sdělil svůj záměr s dědictvím a poţádal ho, aby se na Marošov přistěhoval. Synovec mu vyhověl a vedl si opravdu dobře. Strýc byl velmi spokojený a jednoho dne mu poradil, ţe by se měl v kraji i dobře oţenit. Výhodný sňatek a manţelství je jako panství samotné, musí se na něm tvrdě pracovat a jedině tak se bude manţelství dařit. Toto moudro si Eduard vzal za své a pečlivě se rozmýšlel, kterou z urozených dam by měl poţádat o ruku. Dlouho hledal, aţ jednoho večera našel. Bylo to na jednom honosném plese v nedalekém městě, kde se seznámil s mladou baronesou Eugenií, která byla velmi hezká, vzdělaná a věnem jí připadla dvě rozlehlá panství na druhém konci tohoto kopcovitého kraje. Slovo dalo slovo a zanedlouho se slavila svatba. Eugenie se stala paní baronkou na Marošově, Eduard zase baronem a svobodným pánem na Hrádku, Dlouhé Lhotě a samo sebou i Marošově. S Eugenií si ţili spokojeně a měli spolu tři děti. Jejich štěstí však zkalila smrt nejstaršího syna, který v patnácti letech zemřel na otravu krve, kdyţ mu lékař špatně očistil ránu, kterou utrţil na jedné z honiteb v panských lesích. Baronu Eduardovi a jeho ţeně zbyly uţ jen dvě mladší dcerky, Eugenie a Alţběta. Obě dívky vyrostly a dospěly v krásné slečny, a tak byly vdavky za dveřmi. Nejmladší Alţběta se vdala do Vídně a dědičkou panství se tak stala Eugenie. Její otec byl nejen dobrý hospodář, ale také muţ vzdělaný v umění a historii, a tak vedl svou dceru nejen k hospodaření na panství, ale také ke vzdělání a lásce k výtvarnému umění.

Nedlouho po svatbě své nejmladší dcery se baronka a matka Eugenie, těţce roznemohla. Stonala dlouho a nakonec odešla na věčnost. Na její památku nechala baronesa a dědička panství vytesat na návsi krásný kamenný kříţ, který zde stojí dodnes.

Eduard, náhle ovdovělý baron nabádal svoji dceru, aby se i ona brzy provdala a na výběru manţela si dala záleţet. Velmi jí kladl na srdce, aby si muţe vybrala pečlivě, aby v něm měla oporu a přízeň po celé jejich manţelské souţití. Eugenie ho poslechla a do roka se provdala za mladého studenta zemědělství, který právě studoval v Praze na univerzitě, jako kdysi její otec. S manţelem začali zvelebovat panství a v zámeckém parku vystavěli skleníky s okrasnými květinami a v patře zámku i velkou zimní zahradu. Bylo to v době první republiky, kdy se i ţeny začaly veřejně angaţovat, a tak se Eugenie stala spolumajitelkou panství, která ve vedení dokázala zhodnotit vše, co ji kdysi její otec naučil. Byla mu v mnoha věcech podobná a rozhodla se, ţe bude celý ţivot ctít jeho památku a moudrost. Baron Eduard záhy po svatbě následoval svoji ţenu na pravdu boţí, a tak panství plně přešlo do rukou jeho dcery a zetě.

I přes veškerý smutek ze ztráty rodičů si Eugenie i s manţelem ţila šťastně a spokojeně. Pojily je nejen společné zájmy, ale i láska ke kraji, k panství a také k dětem, které jim ovšem osud stále nenadělil. Kdyţ Eugenie zjistila, ţe čeká první děťátko, byla samou radostí bez sebe. V jejím těle rostl nový ţivot, nové štěstí a láska. Toto je pouze náhled elektronické knihy.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist