E-kniha: Osudový omyl generála Vlasova – Karel Richter

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Vlasov_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 5.3.2019 13:30:17

Process Black

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Vlasov_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 5.3.2019 13:29:30

Process Black

Copyright © Karel Richter, 2010, 2019

Cover © Lukáš Tuma, 2019

Cover Illustration © Václav Vomáčka, 2019

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2010, 2019

ISBN 978-80-7557-177-9 (print)

ISBN 978-80-7557-688-0 (ePub)

ISBN 978-80-7557-689-7 (mobi)

ISBN 978-80-7557-690-3 (pdf )

Křižovatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7

Bitva u Moskvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31

Katastrofa na volchovské frontě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .69

Bilance minulosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .121

Ve službách vojenské propagandy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .137

Úskalí dilemat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .159

Čekání na úsvit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .203

Kolísavé naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .217

Čas pohrom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .239

Spolky s ďáblem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .261

Opožděné vítězství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .291

Zrod první divize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .331

Co přinese budoucnost? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .381

Pražské intermezzo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .401

Konec všech nadějí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .441

Epilog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .465

Soudní proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .471

Důstojnické hodnosti Ruské osvobozenecké armády,

wehrmachtu a Zbraní SS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .491

Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .492

OBSAH

KŘIŽOVATKY

8

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

8

S

talo se to v srpnu 1941, poblíž Mogileva, zhruba dva měsíce po vy

puknutí války . Na  štáb velitele týlového prostoru skupiny armád

Mitte generála pěchoty hraběte Maxe von Schenckendorffa přivedli

sovětského důstojníka, který prohlásil, že ho posílá major Ivan Kononov, velitel 436 . pluku 155 . střelecké divize . Odevzdal generálovi dopis, v němž Kononov nabízel, že přejde se svými vojáky na německou stranu pod podmínkou, že mu bude umožněno bojovat proti bolševismu . Generál už poznal obětavost a statečnost rudoarmějců . Majorova nabídka ho překvapila . Vzkázal, že souhlasí .

Major Ivan Nikitič Kononov, osmatřicetiletý donský kozák, absolvent vojenské akademie, člen strany od roku 1927, účastník finské války, nositel Řádu rudého praporu, nařídil svým vojákům, kteří jako zadní voj kryli ústup divize, aby nastoupili do čtverců po rotách a praporech .

„Vojáci!“ zvolal, „rozhodl jsem se přejít na druhou stranu fronty . Konečně se nám kozákům nabízí příležitost postavit se proti bolševismu, který pošlapal staletá kozácká práva . Kdo z vás chce jít se mnou, ať vystoupí a zařadí se vpravo . Nikoho nenutím . Každý ať se rozhodne podle své vůle .“

Řady se rozhlučely . Někteří smýšleli stejně jako Kononov . Jizvy na duších z dob občanské války a kolektivizace se jim ještě nezhojily . Skrytá nenávist vyvřela . Plukovní komisař Pančenko byl zděšen . Někteří váhali: odejít, nebo zůstat? Jejich morálka byla po zmatcích a strázních uplynulých týdnů otřesena . Pochybnosti jim hryzaly v mozku . Sovětský svaz se hroutí, má cenu ještě bojovat? Nebude přece jen lepší přidat se k vítězům a obnovit s jejich pomocí staré pořádky, které bolševici zrušili?

Většina pluku nakonec přešla 22 . srpna 1941 s majorem Kononovem na  německou stranu . Prozatím byli umístěni ve  zvláštním zajateckém táboře, zřízeném v bývalé zbrojní továrně v Osinovce .

Schenckendorff si dal zavolat Kononova: „Co vás přimělo k  tomuto rozhodnutí?“

„Jsem kozák a nenávidím bolševismus,“ odpověděl Kononov vášnivě . „Chci bojovat proti Stalinově vládě .“

Schenckendorff si zvědavě prohlížel ramenatého muže ve vyrudlé gymnasťorce a v jezdeckých kalhotách zasunutých do zaprášených holínek .9

K8I9OVATKY

„Chtěl jsem přejít frontu už loni ve Finsku, ale nebyla příležitost, až teď...“ ozval se Kononov do ticha . „Nejsem sám, kdo takhle uvažuje .“

Generál se zamyslel . Co s těmi lidmi? Operační důstojník major von Kraewel se přimlouval: „Kononov žádá, abychom mu umožnili bojovat . Chce postavit kozácký pluk . Myslím, že by se mu měla dát příležitost .“

Generál mlčky přikyvoval . Sám o tom uvažoval již delší dobu . Kozáci budou jistě bojovat jako čerti . Spálili za sebou mosty, nic jiného jim nezbývá . Proč nešetřit drahocennou německou krev?

„Zkusme to,“ řekl, „zorganizujeme z nich jezdecký pluk . Nasadíme ho zatím k ochraně silničních a železničních spojů . Uvidíme, jak se budou činit . Kononova můžeme povýšit na podplukovníka a udělat ho velitelem . Kozáci mu důvěřují .“

„Ano, pane generále,“ souhlasil vřele von Kraewel . „To je výtečné řešení . Kononov bude jistě spolehlivě plnit svůj úkol .“

Během několika týdnů vznikl kozácký jezdecký pluk 600 pod velením podplukovníka Kononova . Podle Schenckendorffových předpokladů ve strážní službě vynikal mimořádnou horlivostí .

Nebyl to zdaleka jediný případ, kdy německým okupantům nabízeli své služby zapřísáhlí odpůrci komunismu . Patřil k nim i Bronislav Kaminskij, okresní starosta v Lokoti . Nejenže se s vervou ujal správy kraje, zorganizoval zásobování a uvedl do chodu školství, ale navíc na vlastní pěst postavil oddíly vyzbrojené sovětskými zbraněmi . V  okolí Lokotě, městečka ležícího na východním okraji brjanských lesů, tvrdě zlikvidoval partyzánské skupiny, které se tu soustřeďovaly .

Kaminskij hořel nesmiřitelnou nenávistí ke všemu, co bylo sovětské . Před lety ho orgány NKVD zatkly a poslaly na dlouhou dobu do trestaneckého tábora na Sibiř . Trest mu byl po nějakém čase změněn na nucený pobyt v Lokoti . Příchod Němců uvítal Kaminskij jako osvobození a ochotně se jim upsal tělem i duší .

Velitel německé 2 . tankové armády generál Rudolf Schmidt, který se doslechl o Kaminského iniciativě, vysoce ocenil jeho zásluhy, pozval ho do svého štábu a o své vůli, aniž kohokoliv požádal o souhlas, svěřil mu správu dalších okresů . Přiznal mu přitom titul generálmajora s pravomocí

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

10

organizovat v jeho rozlehlé správní oblasti vlastní armádu pod názvem Ruská osvobozenecké lidová armáda (RONA) . Poskytl mu pro ten účel kořistní sovětskou výzbroj včetně dělostřelectva a  tanků . Novopečený generál Kaminskij, opojený strmým vzestupem své moci, založil i vlastní politickou stranu s  programem, který byl zmatenou směsí fašismu a socialismu . Generál Schmidt, jenž v Kaminském spatřoval svůj vlastní úspěch, snaživě sepsal v září 1941 memorandum O možnostech potírání bolševického odporu zevnitř . Podrobně v  něm vyložil své zkušenosti z Lokotě . Nedočkal se však žádného ocenění . Nadřízené instance jeho spisu nevěnovaly pozornost .

Přibližně v téže době skupina aktivistů, která se ujala městské správy ve Smolensku, vypravila deputaci k veliteli skupiny armád Mitte polnímu maršálu Fedoru von Bockovi . S hlubokými úklonami a s poníženou zdvořilostí představitelé města odevzdali maršálovi cenný dar, historické dělo Napoleonovy armády . Zároveň požádali o doručení pozdravné petice vůdci německého národa Adolfu Hitlerovi . Obsahovala žádost, aby ve Smolensku byla ustavena vláda Rusů, kteří jsou připraveni spolu s německými jednotkami bojovat proti Stalinově vládě .

Maršál, který nevynikal žádným zvláštním politickým rozhledem, petici odeslal do vůdcova hlavního stanu, aniž se zajímal o její vyřízení . Neměl konečně ani čas zjišťovat, kde uvázla odpověď nejvyšších míst . Začala bitva u Moskvy a polní maršál von Bock měl plnou hlavu jiných starostí .

Jeho operační důstojník plukovník Henning von Tresckow však hned při návštěvě představitelů smolenské městské správy uložil hejtmanu Wilfriedu Strik-Strikfeldtovi, tlumočníkovi přidělenému štábu skupiny armád, aby zpracoval návrh organizace ruské osvobozenecké armády . V říjnu 1941 ho spolu se zpravodajským důstojníkem Rudolfem-Christoffem von Gersdorffem předložil maršálovi . Plán počítal s dvousettisícovou ruskou armádou bez letectva, přičemž pro jistotu vždy za třemi ruskými divizemi měla být rozmístěna jedna divize německá . Plán současně doporučoval uznat smolenskou protibolševickou vzdorovládu .

Vrchní velitel pozemního vojska polní maršál Walther von Brauchitsch postoupil plán polnímu maršálu Wilhelmu Keitlovi . Čas plynul, odpověď nepřicházela . Smolenská městská správa ji marně urgovala . Teprve 11

K8I9OVATKY

v polovině listopadu přišlo z hlavního stanu Keitlovo rozhodnutí: „Politické věci zásadně skupině armád nepřísluší .“ Hejtman Strik-Strikfeldt, pětačtyřicetiletý baltský Němec, kdysi chodil do gymnázia v Petrohradě a za první světové války sloužil jako mladý důstojník v carské armádě . Ovládal tedy dokonale ruský jazyk . Mezi válkami pracoval v Rize jako zástupce britské průmyslové firmy . Po připojení baltských republik k Sovětskému svazu přesídlil do Německa . Pro své jazykové znalosti byl povolán do armády k tlumočnické práci . Nenáviděl bolševismus, ale měl upřímně rád Rusy . Bylo mu proto velice trapně, když smolenským radním překládal slova náčelníka štábu pozemního vojska generála Hanse von Greiffenberga, který jim s diplomatickými kličkami sděloval, že jejich žádost se dosud zkoumá na nejvyšších místech . Rusům bylo vidět na očích, že pochopili, oč jde . Němci jejich žádost odmítají . Ani velkorysý německý dar, dodávka léků pro smolenskou nemocnici, nezmírnil roztrpčení jejich mluvčího, který nakonec prohlásil: „Vaše vláda zřejmě ještě nepochopila vážnost situace .“

Měl pravdu . Nacističtí bonzové vskutku ještě nic nechápali . Koncem prosince 1941 odjela na východ první skupina úředníků Rosenbergova ministerstva pro obsazená východní území, aby od armády převzala správu některých okupovaných oblastí . Úředníky, kterým se pro jejich nové žlutohnědé uniformy začalo přezdívat zlatí bažanti, přijal před odjezdem sám jejich nejvyšší představený, říšský ministr Alfred Rosenberg . Pronesl k nim řeč: „Jedete jako představitelé německého národa do oblastí východu, dobytých německým vojákem . Setkáte se tam s velkými problémy, s nouzí a hladem, v nichž žije obyvatelstvo . Nepřistupujte k tomu všemu z  našeho, německého hlediska . To je zvláštní svět . My si musíme uvědomit, že ruský člověk je zvíře, byl jím a zůstal . Bolševici z něho udělali pracující zvíře . Vy ho musíte donutit, aby pracoval ještě více . Musí být tažným dobytčetem při budování velikého německého impéria . Uvidíte tam utrpení . Ruský člověk rád trpí . To je zvláštní rys jeho patologické duše, který ukázal světu jejich spisovatel Dostojevskij . Vy musíte dát Rusům vždycky pocítit, že jste představiteli panského národa .“

Okupanti nedocenili skutečnost, že tisíce, ba statisíce sovětských lidí, roztrpčených a  znechucených Stalinovou tyranií, vzhlížely v  prvních

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

12

týdnech a měsících války k Němcům s nadějí . Kolchozníci říkali: „Ech, co! Bude aspoň pořádek . Horší než bolševici Němec určitě nebude . Hlavně když dá lidem půdu, a pak už to půjde .“

I mezi zajatci, rozčarovanými neschopností vojenského velení, se šířily protisovětské nálady . Ti otřesení, zbědovaní chlapi byli dokonce schopni odpustit Němcům bezohledné zacházení . Svědčí o  tom zážitky jednoho z nich: „Bylo mi až protivné dívat se na naše vojáky, většinou to byli záložáci, starší chlapi, s jakým obdivem čučeli na každého německého vojáka, který šel kolem . Bylo nás za drátem na šedesát tisíc . Pod širým nebem . Lilo jako z konve, člověk se neměl kam schovat . A ti naši fotři sedí v hloučcích u ohníčků a slyším, jak vykládají: Copak Němec mohl vědět, že nás bude tolik, aby pro nás nachystal vyhřáté kvartýry? Ten má, kamarádíčkové, všecko do puntíku napřed spočítaný . S čím nepočítal, to holt není přichystaný .

První den, to musím říct, nám vůbec nedali najíst, ale našinci hned měli pohotové vysvětlení: Němci teď mají plno jiných starostí než jak nám nacpat břicha . Počkáme, kamarádi, trochu toho hladu vydržíme... Když uběhl druhý den a my jsme zase nedostali ani kůrku, opět se našli dobráci, kteří pro to měli omluvu: Němci nás tak vedou ke kamarádství . Vědí, že někomu zbyly suchary, někomu kousek chleba, a tak chtějí, abysme na sebe nebyli jako psi, jak to bylo za bolševiků, a bratrsky se rozdělili .

Když se kolem nás německý frajtr hnal s holí v ruce za jedním ze zajatců, který se provinil, už nevím čím, ozývalo se z  našich řad: Jo, kamarádi, Němci nejsou bolševici . Ti nás, panečku, naučí pořádku . Berou všecko, jak se patří...

Věřte mi, takhle to šlo čtrnáct dní, totiž chci říct, že jsme neměli ani kus střechy nad hlavou, ani ždibec chleba . V té době už z našeho tábora denně odváželi do hromadného hrobu takové dvě tři stovky lidí . I tohle se našinci snažili všelijak vysvětlovat a omlouvat . Za měsíc nás z celého tábora zbylo pár tisíc kostlivců...“

Po porážce německých armád u Moskvy došlo k řadě změn na vysokých velitelských místech wehrmachtu . U skupiny armád Mitte nahradil von Bocka maršál Günther von Kluge . Ten měl pro politiku ještě méně 13

K8I9OVATKY

pochopení než von Bock . Často si v  užším kruhu opatrně zahuboval na  hlavní stan, ale neodvažoval se otevřeně vzdorovat jeho příkazům . Nevynikal přitom ani nijak zvlášť pevným charakterem . Všechno, co se u skupiny armád podnikalo za zády vrchního velení, muselo se mu opatrně servírovat s ujištěním, že jde o čistě vojenskou nezbytnost .

Ale ona to skutečně byla vojenská nezbytnost, co způsobilo, že v rozporu s  pohrdavým vztahem pravověrných nacistů k  národům Východu přibývalo v jednotkách wehrmachtu dobrovolníků z řad sovětských válečných zajatců, zběhů i civilistů . Uplatňovali se na frontě jako řidiči, řemeslníci, vozkové, nosiči munice, strážní...

Podplukovník Reinhard Gehlen, šéf zpravodajského oddělení Cizí armády-Východ při vrchním velitelství pozemního vojska, o tom hovořil s majorem generálního štábu Heinzem Herrem, který byl k jeho oddělení přidělen pro svou znalost ruštiny . Přijal ho ve své pracovně v jednom z dřevěných baráků vrchního velitelství pozemního vojska v lese poblíž Angerburgu u Mauersee (dnes polské Węgorzewo) 21 . dubna 1942 a s překvapivou otevřeností ho zasvěcoval do poměrů .

„Takových lidí máme už v armádě na dvě stě tisíc . Někteří se k nám dávají, aby unikli smrti v zajateckých táborech, někteří z vypočítavosti a někteří z přesvědčení, protože nenávidí komunisty, léta svou nenávist skrývali a teď se domnívají, že jim dopomůžeme k lepšímu životu . Desetitisíce těchto lidí nosí německé uniformy, dali jsme jim zbraně . Konají strážní službu, pronásledují partyzány, dokonce bojují na frontě a ne zrovna špatně .“

„Opravdu?“ žasl Heinz Herre, štíhlý třicátník s jemným, inteligentním obličejem . „To jsem nevěděl .“

„Jak byste to mohl vědět?“ usmál se Gehlen . „Vždyť i naše vrchní velitelství pozemního vojska se tváří, že o  tom neví . Před vrchním velitelstvím wehrmachtu se to musí tajit . Vtip je v tom, že my ty lidi prostě potřebujeme . Sovětské Rusko porazíme, jen když získáme masy ruského obyvatelstva na svou stranu . Jde o to, jestli se nám podaří přesvědčit o tom naše velení .“

Herre měl o čem přemýšlet . Prodělal tažení v Polsku, ve Francii, v Jugoslávii . Horoval pro vůdce . Ale na východní frontě, kde jako operační

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

14

důstojník 49 . horského sboru prožil těžké boje za sovětské zimní ofenzivy, z něj nadšení vyprchávalo . Cítil, že v soukolí něco skřípe . Byl svědkem krutostí, kterých se na  obyvatelstvu dopouštěli esesmani a  příslušníci Sicherheitsdienstu . Když poblíž města Stalino (dnes Doněck) navštívil zajatecký tábor, otřásl jím pohled na vyhladovělé ubožáky . Uvědomil si rozhořčeně: Rozséváme nenávist . Teď mu Gehlen potvrdil, co napadlo i jeho samého: Takhle se nedá zvítězit .

Také generál Max von Schenckendorff, velitel týlových oblastí skupiny armád Mitte, dospěl k závěru, že nezávisle na tom, kdo přišel s nápadem verbovat ruské Hilfswillige, pomocné dobrovolníky, do wehrmachtu, je jich velice zapotřebí . V rozhovoru s operačním důstojníkem skupiny armád plukovníkem Tresckowem si pochvaloval: „Vypadá to dobře . První prapory se už stabilizují . Některé se osvědčily v boji . Požadavky na doplňky rostou . Rozhodl jsem se v Bobrujsku postavit z Rusů náhradní prapor, ze kterého bude brzy pluk . V Orše hodláme zřídit přijímací tábor, kde nejdříve dobrovolníky soustředíme, aby se trochu zotavili z těch zajateckých lágrů... Ale je tu otázka . Jak dlouho se nám Rusové budou hlásit, když pořádáme hony na  obyvatelstvo a  násilím je odvážíme na  práci? Jako dobytek!“ Generál se na chvíli odmlčel . „Takhle je všechny ženeme Stalinovi do náruče .“

„Ano, jistě,“ přisvědčil plukovník Tresckow, „měli bychom jim něco slíbit . Dát jim nějakou ideu .“

Co vlastně Rusům říkat? Co jim slibovat? To byl problém, na  který už delší dobu narážela skupina speciální propagandy, utvořená v rámci propagandistického oddělení vrchního velitelství branné moci . Sídlila ve starém domě na Viktoriastrasse 10 v Berlíně . Jejím úkolem bylo vést psychologickou válku proti Sovětskému svazu . Šéf skupiny plukovník Hans Martin sice neuměl ani slovo rusky, ale byl zkušeným publicistou, vynikal zdravým úsudkem, organizačními schopnostmi a citlivým vztahem k podřízeným . Kromě specialisty na problémy psychologické války plukovníka dr .  Blaua mu podléhal ještě hejtman Nikolaus von Grote, baltský Němec, který zamlada sloužil v carské armádě a platil za znalce sovětských poměrů . Tento pohledný muž s narudlými světlými vlasy se pilně pustil do práce s předpokladem, že ve válce proti Sovětskému 15

K8I9OVATKY

svazu půjde o osvobození Ruska od bolševické tyranie . V tomto duchu se také stylizovaly propagandistické plakáty, letáky, brožury . Vyznívaly tak i rozhlasové relace v jazycích národů Ruska: „Vítejte německé vojáky jako osvoboditele od Stalinovy zvůle! Pryč s politickými komisaři, bolševiky, straníky a komsomolci! Pozvedněte se proti svým utlačovatelům! Hodina osvobození se blíží!“

Sám šéf propagandy plukovník Hasso von Wedel však brzy Groteho vyvedl z omylu: „Propaganda je propaganda, ale skutečné cíle války na Východě nemají s nějakým osvobozením nic společného .“

Grote to vzal rozmrzele na vědomí . Nezdálo se mu, že lež je dobrá propaganda . Téhož názoru byl i nadporučík Eugen Dürksen, který doplnil skupinu těsně před vypuknutím války na Východě . Narodil se v Rusku a  měl stejně jako Grote vyvinutější cit pro životní problémy této velké země . Do  skupiny byl dodatečně začleněn i  ruský emigrant Alexandr Stěpanovič Kazancev .

To byl zajímavý člověk . Narodil se roku 1908 v  Čeljabinsku . Za  občanské války se jako chlapec ocitl s rodiči mezi uprchlíky, kteří z Vladivostoku odpluli do Šanghaje . Později se rodina usadila v Jugoslávii, kde mladý Kazancev absolvoval ruský Kadetský korpus . Vzdělání si doplnil studiem právních věd na bělehradské univerzitě . Po nocích přitom hrál v orchestru strunných nástrojů, aby si vydělal na živobytí . Hlavu měl plnou úvah o budoucnosti Ruska . Hluboké znechucení konzervatismem bělogvardějských emigrantských kruhů ho v  roce 1930 přivedlo mezi stoupence Viktora Bajdalakova, který založil novou politickou organizaci Narodno-trudovoj Sojuz (NTS) . Kazancev se ujal redigování jejího časopisu Ogni . Později vedl redakci ústředního listu Za  Rossiju . Byl to mimořádně schopný novinář s pronikavou inteligencí, velkým vzděláním a politickým rozhledem . Byl nepřítelem Stalina, ale žádnou spásu neviděl ani v Hitlerovi . Horoval pro demokratické Rusko .

Když Němci vpadli do  Sovětského svazu, chtěl se dostat na  okupované sovětské území a šířit tu ideje NTS . Odjel do Německa, aby získal povolení, uvázl však v Berlíně . Po poradě s vedením organizace vstoupil do služeb propagandistického oddělení wehrmachtu s úmyslem skrytě pracovat pro NTS . Jeho pracovišti na Viktoriastrasse se říkalo laboratoř .

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

16

Z celé východní fronty se sem dopravovaly balíky ukořistěných písemností, časopisů, novin i knih . Ve sklepních prostorách budovy se jich vršily stohy a Kazancev, kterého vždycky ráno benevolentní strážný vpouštěl dovnitř, sedal v přiděleném kumbálku u psacího stolu, otvíral balík za balíkem a všechno, co v nich bylo, četl, vyhodnocoval a třídil .

Úmorná práce, ale Kazanceva bavila . Pronikal tak do podstaty sovětských poměrů, poznával komunistickou ideologii a ujasňoval si přitom, jak je třeba působit na ruské lidi, co jim říkat, jaká slova volit . Bylo to pro něj důležité, neboť se podílel i na sestavování ruských letáků a redigování různých propagačních textů . Dozvídal se všelicos, co mu pak vrtalo hlavou . Třeba příběh zajatého Leningraďana: „Boj utichl... Konečně se k nám přiblížili němečtí vojáci . Bože, jací to jsou krásní, elegantní a báječní lidé . Zapalují si voňavé cigaretky, nabízejí i nám . Beru si jednu a nechávám si ji na památku na tento den – den , kdy jsem se podruhé narodil...“

Některé zprávy nasvědčovaly, že mezi lidem byl obdiv k  Němcům nezřídka vystřídán procitnutím do surové skutečnosti . V kterési vesnici německý poddůstojník vyvlekl za  vousy starého hospodáře na  dvůr a žádal máslo a sádlo . Vesničan vrtěl hlavou, že sám nic nemá . Němec mu pohrozil bitím .

„Tak bij!“ vykřikl vzpurně děda a Němec ho zlostně udeřil pěstí . Staroch, kterého úder srazil k zemi, vstal, utřel si krev a zvedl hlavu .

„Ještě mě uhoď!“

Němec nechápal . „Warum? Proč?“

„Za to, že jsem vás vítal .“

Kazancev o těchto případech otevřeně hovořil se svým nadřízeným, hejtmanem Korfem . Ten zasmušile pokyvoval hlavou . Narodil se v Rusku . Za první světové války bojoval v řadách ruské armády, vysloužil si dokonce dva georgijevské kříže za  statečnost . Po  revoluci se v  Pobaltí přihlásil do boje proti bolševikům . Uznával, že Německo se na dobytém území dopouští hrozných chyb .

„Ano, nezbytnost zásadních změn ve východní politice je pro mnohé z nás Němců naprosto zřejmá . Bohužel my nepatříme zatím k těm, kteří o těchto otázkách rozhodují . Fakt je, že naše vojska narážejí na rostoucí 17

K8I9OVATKY

odpor Rudé armády . Myslíte, Kazanceve, že se to dá vysvětlit těmihle chybami?“

„Špatná východní politika je jeden faktor, ale je tu i druhý . Probouzí se ruské národní uvědomění .“

„Ale proč se neprojevuje spíš odporem proti sovětské vládě?“

„Proč? Mnoho lidí je proti bolševismu, ale pokládá ho za vnitřní chorobu organismu, který si musí léčit sami .“

V boční části budovy přidělené skupině speciální propagandy bylo několik místností vyhrazeno jako ubikace pro válečné zajatce, které si skupina vyhledávala v zajateckých táborech, aby od nich získávala informace a využívala jich k nejrůznějším propagandistickým účelům . Byl to nápad von Groteho a plukovník Martin ho plně podpořil . Někteří ze zajatců si chodili ke Kazancevovi vypůjčovat knížky a trochu si popovídat . Všichni šmahem nenáviděli bolševiky a hledali pomoc u Němců .

„Němci jsou pečliví, důkladní,“ chválil je Vasilij Ivanovič Popov, který se s Kazancevem sblížil tak, že se stal jeho pomocníkem .

„Můžeme se od nich učit . Samozřejmě, dělají sem tam hlouposti, ale to přejde, člověk je musí pochopit – válku nemohou vést v rukavičkách, to by ji taky mohli prohrát, ne?“ Kazancev mlčel . Rád si s Popovem povídal, ale na tuhle věc se díval trochu jinak . Přesně mu kápl do noty zasmušilý kapitán, který také zašel na kus řeči .

„O bolševicích mi nemusí nikdo nic vyprávět, vím své . Zatkli mě při té čistce kvůli Tuchačevskému . Čtyři roky mě drželi ve vězení . Vidíš?“ Kapitán poodhrnul ret a odhalil široké mezery v dásních . „Vyrazili mi skoro všechny zuby . Zpřeráželi mi žebra . Přiznej se! Přiznej se! K čemu jsem se měl přiznat, když jsem nic neudělal? Těm holomkům vůbec nešlo o to, jestli jsem něco udělal nebo ne, chtěli ze mě za každou cenu vymlátit to přiznání . Postavil jsem si hlavu . Ať mě třeba utlučou, ale abych se jim přiznával k něčemu, co jsem neudělal, to teda ne! Když viděli, že se mnou nehnou, napařili mi deset let nucených prací na  Sibiři . Jako kdyby mě odsoudili na  smrt . To málokdo přežil . Jenže vypukla válka a najednou potřebovali důstojníky, a tak si na nás vzpomněli . Odvezli mě do Moskvy . Tam už nás takových bylo víc . Žádné promiňte, byl to

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

18

omyl, o tom se s námi nikdo nebavil . Dali nám jednoduše uniformy a šupem nás poslali na frontu . Ale tam jsem brzy poznal, že mě enkávedisti hlídají . Bylo to v Bělorusku . Naše jednotka se dostala do obklíčení . Mě enkávedisti hned zatkli, nasadili mi pouta a chtěli mě letadlem dopravit do Moskvy . Vtom se objevili Němci . Poručík enkávedista mě chtěl zastřelit, ale trefil mě jenom do nohy, podruhé už to nestačil zmáčknout . Němci ho zlikvidovali, a zachránili mi tak život . Měl bych jim být vděčný . Ale nejsem, příteli . V zajateckém lágru jsem viděl, že umějí taky dělat pěkná svinstva . Jedno ti povím, všecko je to stejná pakáž, komunisti jako nacisti . Komunisti jsou, pravda, větší svině, nacisti o něco menší, ale celkem vzato to vyjde nastejno . Hubit by je bylo třeba, hubit jako krysy, jedny jako druhé...“

Kazancev pohlédl ke dveřím, jestli jsou zavřené, a naklonil se důvěrně ke kapitánovi .

„Souhlasím,“ řekl tiše, „ale kdo se ujme tak závažné operace?“

„Hm,“ zamručel kapitán, „v tom je ten zakopanej pes! Asi nikdo . Měli bychom to udělat my Rusové, lid, jenže... nemáme na to dost sil, to je to .“

Vojenské oddělení propagandy se snažilo využít všeho, co mohlo podlomit bojovou morálku nepřítele . Získávání sovětských zajatců ke spolupráci bylo přitom důležitou složkou pracovní náplně této instituce . Ne že by v tomto směru nedosáhla žádných úspěchů, ale po pravdě řečeno, dosud se jí nepoštěstila skutečně parádní trefa do černého .

V srpnu 1941 shazovala německá letadla nad sovětskými zákopy letáky německé speciální propagandy . Rudoarmějci, kteří je zvedli, nechtěli věřit svým očím . Na letáku byla fotografie Stalinova syna v rudoarmějském plášti bez distinkcí ve společnosti německých důstojníků . S ohromením četli: „Starší syn Josifa Stalina Jakov Džugašvili, zajatý v červenci 1941 pod Vitebskem německou armádou, přešel na naši stranu . Vojáci, následujte jeho příkladu! Vzdávejte se!“

Leták působil jako bomba . Německá speciální propaganda se mohla radovat z úspěchu . Ale nedokázala ho korunovat důkazem Jakovovy zrady . Osmnáctého července 1941 nadporučíka Džugašviliho vyslýchali ve štábu skupiny armád . Otázky a odpovědi se zapisovaly do protokolu .19

K8I9OVATKY

„Vzdal jste se dobrovolně, nebo vás zajali násilím?“

„Dobrovolně ne . Zajali mne násilím . 16 . července byla naše jednotka obklíčena... Otevřeně řečeno, byl bych se zastřelil, kdybych včas pochopil, že jsem od svých plně izolován .“

„Považujete zajetí za potupu?“

„Ano, je to potupné...“

„Mluvil jste s otcem na samém počátku války?“

„Ano, naposledy 22 . června .“

„Co vám řekl otec při loučení 22 . června?“

„Řekl: Jdi a bojuj!“

„Myslíte si, že vaše vojska mají šanci zvrátit tuto válku?“

„Osobně se domnívám, že válka bude pokračovat .“

„A co se stane, když brzy dobudeme Moskvu, přinutíme vás k útěku a vaši zemi podrobíme své nadvládě?“

„Nedovedu si to představit .“

Nabízeli mu, že může napsat pár řádek své ženě Julii nebo třeba i otci . Odmítl . Přemlouvali ho, aby promluvil do rozhlasu . Jeho odpověď zněla: „Ne, nikdy!“

Ani obratný zpravodajec hejtman Wilfried Strik-Strikfeldt nepřiměl Jakova Džugašviliho k povolnosti . V přátelsky laděném rozhovoru se mu snažil vysvětlit, v čem spočívá drtivá převaha Německa nad Sovětským svazem . Džugašvili se pohrdavě usmál:

„Vy se na  nás díváte doslova jako na  primitivní ostrovany z  jižních moří, ale já, který jsem ve  vaší moci, nevidím jediný důvod vzhlížet k vám zdola nahoru .“

„To znamená, že nevěříte ve vítězství Německa?“

„Ne, nevěřím!“

Nadporučík Džugašvili, který byl poté převezen do Berlína a dán pod dohled gestapa, se nedal zlomit ani sliby, ani domluvami, ani hrozbami . Začátkem roku 1942 byl uvržen do koncentračního tábora Hammelburg XIII B .

Skupina speciální propagandy, která se pídila mezi sovětskými zajatci po nějaké význačné osobnosti ochotné ke spolupráci, splakala v tomto případě nad výdělkem .

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

20

V zajateckém táboře se ocitl i generálporučík Michail Fjodorovič Lukin . V tragických červencových dnech roku 1941, když dezorientované a rozprášené jednotky Rudé armády v panice a nepředstavitelných zmatcích ustupovaly před tankovými a motorizovanými kolonami nepřítele bleskově pronikajícími do sovětského vnitrozemí, byl jmenován velitelem všech vojsk v prostoru Smolenska s úkolem rozhodnými protiútoky zastavit postup nepřítele a vrhnout jej zpět . Nejenže se mu daný úkol nezdařilo splnit, ale i přes pohrůžky vojenským tribunálem, který nešetřil rozsudky smrti, byl nucen se podvolit nezbytnosti dalšího ústupu, aby zabránil úplnému obklíčení a zničení svých zdecimovaných vojsk . U Vjazmy je však nepřítel uzavřel v kotli a v urputných bojích, které vzplanuly při pokusu o proražení německé obkličovací fronty, byl generál těžce raněn a padl do německého zajetí . V německé polní nemocnici mu lékaři museli amputovat pravou nohu a málem přišel i o ruku, jejíž zranění se nakonec vyhojilo, ale zanechalo trvalé následky . Během rekonvalescence v  zajateckém táboře pro vyšší důstojníky a generály v Zittenhorstu se nijak netajil svými zásadními výhradami ke Stalinovi a k sovětskému režimu . Ostře kritizoval stalinskou vládu teroru, násilnou kolektivizaci a bezuzdné čistky v armádě . Německým zpravodajským důstojníkům, kteří ho vyslýchali, otevřeně přiznal, že vždycky měl nemalé kádrové potíže pro své nepolitické postoje . Zároveň však odsuzoval i německé násilí v Rusku . Bylo pro něj důvodem k tomu, aby odmítal jakkoli spolupracovat s německou armádou .

Nicméně mnozí zajatí sovětští generálové zastávali názor, že miliony sovětských občanů jsou připraveny se zbraní v  ruce aktivně se zapojit do boje s komunismem .

V říjnu 1941 generál Dmitrij Jefimovič Zakutnyj, velitel 21 . střeleckého sboru, sdělil veliteli zajateckého tábora, že z deseti sovětských generálů umístěných v  tomto táboře je zcela jistě osm ochotno účastnit se boje proti komunismu . Kromě sebe jmenoval Truchina, Blagověščenského, Jegorova, Kulikova, Tkačenka, Zybina, Alaverdova . Devátým byl podle něho s největší pravděpodobností ještě velitel 5 . armády generálporučík Michail Ivanovič Potapov .

V urputných bojích počátečního období války, kdy se četné sovětské jednotky dostaly do  obklíčení, padly do  německých rukou desetitisíce 21

K8I9OVATKY

zajatců, mezi nimi i řada generálů . Jedním z nich byl generálmajor Pavel Grigorevič Ponědělin . Jeho 12 . armáda na začátku srpna 1941 se společně s 6 . armádou generálporučíka Ivana Nikolajeviče Muzyčenka srdnatě bila v obklíčení . Sedmého srpna se štáb dostal do léčky . Generála Ponědělina, když vystřílel všechny náboje, Němci násilím odvlekli . Do zajetí padl i velitel 13 . sboru armády generál Nikolaj Kuzmič Kirillov, kterého v boji zblízka omráčili úderem do hlavy .

Němečtí propagandisté si stejně jako v případě nadporučíka Džugašviliho pospíšili pořídit fotografie zajatých generálů jakoby v přátelských rozhovorech s německými důstojníky a hned se tiskly letáky, které měly deprimovat sovětské vojáky v přední linii .

Rozkaz sovětského hlavního stanu z 16 . srpna 1941 číslo 270, podepsaný J . V . Stalinem, sice obvinil Ponědělina, že „neprojevil nezbytnou vytrvalost a vůli k vítězství a podlehl panice, projevil zbabělost a vzdal se nepříteli, dezertoval,“ a o N . K . Kirillovovi tvrdil, že „dezertoval z bojiště a vzdal se nepříteli“, ale nebyla to pravda . Ani jeden z těchto generálů se nedopustil toho, co se mu kladlo za vinu, a oba shodně dali přednost koncentračnímu táboru před nabízenou spoluprací se skupinou speciální propagandy Oberkommanda der Wehrmacht .

Do domu na Viktoriastrasse přivezli majora Fjodorova, letce, který byl zajat u Leningradu . Prohlašoval rezolutně: „Jsem komunista . Nečekejte ode mne, že vám budu v něčem nápomocen .“

Zato v případě majora Golovina, náčelníka štábu jednoho sovětského armádního sboru, měl plukovník Martin i jeho důstojníci dojem, že konečně našli vhodnou osobu .

„Nemám koneckonců nic proti spolupráci s vámi, pokud jde o odstranění Stalina, ale pod jednou podmínkou .“

„Vyslovte ji,“ vyzval ho plukovník, připraven vyhovět .

Major mu pohlédl zkoumavě do očí:

„Musím mít jistotu, že bude vytvořen ruský stát s volnějším režimem, ale v nezmenšených hranicích .“

Němečtí důstojníci upadli do  rozpaků . Z  jejich úhybných slovních manévrů major pochopil, že mu požadovanou jistotu dát nemohou . Ze spolupráce sešlo .

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

22

Začátkem ledna 1942 na  jednom z  úseků fronty u  Leningradu přešel k Němcům v doprovodu dvou kapitánů vojenský inženýr 1 . stupně, který se představil jako Ivan Ivanovič Ivanov . Žádal rozhovor s generálem, který velí německým vojskům blokujícím Leningrad . Nakonec byl představen zplnomocněnci, kterého k jednání vyslal letadlem velitel skupiny armád . Ivanov mu sdělil, že je vyslán skupinou spiklenců, kterou tvoří řada čelných představitelů armády i Baltického loďstva . Jejich jména kategoricky odmítl prozradit . (I jeho vlastní jméno bylo jistě krycí .) Spiklenci připravili plán vojenského převratu v Leningradu a vytvoření ruské národní vlády . Hodlali prohlásit Petrohrad znovu za hlavní město Ruska a zahájit boj proti komunismu v celé zemi . Dobrovolníci měli v Leningradě obsadit strategicky důležité objekty, proniknout do štábů a spolu s organizovanými spiklenci v dalších místech silou zlomit odpor stranických kádrů a orgánů Bezpečnosti věrných Stalinovi . Vojenský inženýr Ivanov prohlásil, že po úspěšném převratu a rozvinutí občanské války spiklenci očekávají stažení německých vojsk na hranice z roku 1939 a vytvoření podmínek pro přechod obyvatelstva okupovaných území i válečných zajatců na stranu nové ruské vlády . Vyložil rovněž hlavní body předpokládané mírové smlouvy mezi Ruskem a Německem . Na důkaz svých plných mocí se německou radiostanicí spojil s centrem spiknutí v Leningradě a vedl s organizátory šifrovaný rozhovor .

Německé velení podalo o Ivanovově misi hlášení nadřízeným . Jak se dalo očekávat, akce byla odmítnuta . Německým instancím se možná zdál podezřelý požadavek propuštění pěti tisíc sovětských zajatců, kteří měli být po vyzbrojení kořistními sovětskými zbraněmi odesláni přes frontu na pomoc spiklencům . Sám Ivanov byl dopraven do zajateckého tábora ve Wuhlheide . (Dva roky po válce bude v západním Německu za záhadných okolností zavražděn . Podle obav, s nimiž se svěří těsně předtím svým přátelům, vraždu zařídí jeho někdejší spoluspiklenci ze strachu, aby je neprozradil . V kruzích ruské emigrace kolují dohady, že mezi nimi byl i generál a pozdější maršál Georgij K . Žukov .)

Dne 20 . dubna 1942 volal na oddělení propagandy zpravodajský důstojník skupiny armád Süd podplukovník Wessel von Freytag-Loringhoven: „Něco bych pro vás měl . Mimořádně zajímavá osobnost . Podle všeho přesvědčený odpůrce Stalina . Má fenomenální vědomosti a je úžasně inteligentní . Hodil 23

K8I9OVATKY

mi tady beze všeho na papír pojednání o zbrojní výrobě . S přesnými čísly, která se shodují s našimi poznatky . Všechno jen tak z hlavy .“

„Okamžitě ho beru,“ řekl bez rozmýšlení plukovník Martin .

„To jsem rád . U vás bude v bezpečí před eses . Musím vás totiž předem upozornit... pravděpodobně to je Žid .“

„Nevadí . U mne bude za větrem .“

Za  šest dnů doprovodila vojenská eskorta přes práh domu číslo 10 v berlínské Viktoriastrasse nevysokého černovlasého muže . Na sobě měl vyrudlý polní stejnokroj, pilotku bez rudé hvězdičky, rubašku s tmavými stopami po distinkcích na límci, rajtky, holínky . Představil se: Miletij Alexandrovič Zykov .

Zavedli ho do světlé, útulně zařízené místnosti . Vykoupal se, oholil, dostal najíst . Prominentní zajatci ubytovaní v budově oddělení propagandy na Viktoriastrasse žili spíš jako v ozdravovně než v zajateckém táboře . Hned první den se také poznal s  Alexandrem Kazancevem . Ten přišel ráno do práce a na chodbě spatřil podivný výjev . V plechové vaně, která sloužila zajatcům k praní prádla, seděl po krk ve vodě neznámý člověk s namydlenou hlavou a nemilosrdně si dřel kůži rýžákem . Po chvíli vylezl a oblékl si silně obnošenou a ušpiněnou rudoarmějskou uniformu . Nohy zasunul do chatrných sešlapaných holínek . Teprve pak se představil .

Za nějaký čas, až budou společně pracovat na vydávání novin, Kazancev užasne nad schopnostmi tohoto muže . Během tří hodin nadiktuje písařce do stroje celé číslo časopisu Bojevoj puť od prvního do posledního slova, úvodník, reportáž, fejeton, črtu, zprávy z fronty a telegramy ze zahraničí, hlavolam pro vojáky .

Nadporučík Dürksen, který si se Zykovem přišel pohovořit, poznal už po několika větách, že před ním sedí opravdu nevšedně vzdělaný člověk s jiskřivým intelektem .

„Nenávidím Stalina a jeho režim,“ řekl Zykov . „Ale aby bylo mezi námi jasno, jsem přesvědčený marxista a vlastenec . Nejsem ochoten dělat cokoliv . Rozhodně ne to, co by odporovalo mému přesvědčení . Proto chci přesně vědět, jakou roli mi hodláte přisoudit .“

Dürksen se rozhovořil o  možnostech spolupráce v  zájmu likvidace Stalinova režimu .

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

24

„Kdyby vám šlo jen o odstranění Stalinova režimu,“ namítal Zykov, „nemohli byste tak nelidsky zacházet s našimi vojáky v zajetí i s obyvatelstvem . Zažil jsem to na své kůži .“

Dürksen si ho se zájmem prohlížel . Politický komisař a k tomu Žid . Z hlediska ortodoxních nacionálních socialistů ta nejhorší možná kombinace . Kdyby padl do rukou Sicherheitsdienstu nebo jednotkám SS, už by nežil . Měl by nám být vděčný za záchranu života, ale on si klade podmínky! Patrně si je vědom své ceny .

„Proč vlastně nenávidíte Stalina?“ zeptal se Dürksen . „Zastával jste přece tak vysokou funkci!“

„Právě proto . Viděl jsem, co lidé dole tak snadno nevidí nebo nechtějí vidět . Mě vychoval Komsomol a strana v úctě a lásce k Leninovi . Stalin zradil socialismus . Nastolil bezohledný režim osobní moci . Povraždil Leninovu gardu . Znal jsem osobně Bucharina, Rykova, Bubnova, lidového komisaře školství... Víte, jací to byli lidé? Výkvět ruského marxismu . Bubnov, to byl Bucharinův spolupracovník a zástupce v redakci Izvěstijí . Vzal jsem si jeho dceru . Proto dal šéf NKVD Ježov při likvidaci Leninových spolupracovníků zatknout i mne . Nebýt těžkých ztrát a  nedostatku důstojnických kádrů při německém útoku na  začátku války, skončil bych jako jiní s kulkou v lebce . Přála mi náhoda . Propustili mne z vězení . Stal jsem se politickým komisařem praporu, pak divize, nakonec sboru . Při první příležitosti jsem se dal zajmout . Asi jsem udělal chybu .“

„Proč?“

„Dostal jsem se, jak se zdá, z bláta do louže . Tady mi hrozí smrt stejně snadno jako tam .“

Dürksen se snažil Zykova přesvědčit, že mu nic nehrozí . Naopak . Může se podílet na vítězství Velkoněmecké říše...

„Nemohu se podílet na vašem vítězství, pokud mě nepřesvědčíte, že bude prospěšné pro mou vlast . Jenže vy se chováte jako její nepřátelé . S nepřáteli Stalina mohu spolupracovat, ale jak bych mohl jako vlastenec jít proti své zemi?“

Přes hodinu trvalo Dürksenovi, než rozptýlil Zykovovy pochybnosti a přiměl ho, aby věci viděl v jiném světle .25

K8I9OVATKY

„Co se vám jeví jako německé nepřátelství k celému Rusku, to jsou jen extrémní pohledy některých fanatiků v našem vedení . Všechny rozumně uvažující hlavy spoluprací s lidmi, jako jste vy, otevřou cestu k tomu, aby naše vítězství bylo i vítězstvím Ruska . A to je právě způsob, jak můžete spoluprací s námi prospět svému národu, svému lidu .“

Dürksenovy argumenty zřejmě zabraly . Zykov se odmlčel . Po chvíli řekl:

„Budu o tom uvažovat .“

Druhý den požádal Dürksena o papír a pero . Rozhodl se vyhovět jeho žádosti a vypracovat pojednání o výrobních kapacitách Sovětského svazu .

Tři dny nepřetržitě chrlil na  papír rozbory, přehledy a  čísla . Byla to vynikající práce . Žasli nad její úrovní . Von Groteho napadlo: Není to sovětský špion, který se tímto způsobem snaží získat naši přízeň? Ale pak si řekl: Poslat do Německa jako špiona Žida by nebylo právě moudré a sovětská rozvědka přece není na hlavu padlá .

Uplynul zhruba týden a Miletij Alexandrovič Zykov předložil nadporučíku Dürksenovi další spis – Organizační plán k praktické mobilizaci ruského lidu proti Stalinovu režimu . Zykov přicházel s velkoryse pojatým návrhem . Ustavit ruskou osvobozeneckou vládu a zformovat osvobozeneckou armádu, která by spolu s  Německem porazila Stalina . Do  čela vlády i armády navrhoval postavit některého z populárních sovětských generálů, který není kompromitován úsluhami stalinismu .

Uvažoval přímočaře a jeho argumenty byly pádné . Německo jako protihodnotu za garanci nového ruského státu v hranicích roku 1938 ušetří mnoho krve a sil . Spis končil odvážným závěrem: Pokud Německo nebude schopno tímto způsobem získat ruský lid, prohraje svou válku na východě . Jakákoliv myšlenka na podmanění Ruska je iluzorní .

Martin, Grote i Dürksen se nad stránkami Zykovova rukopisu neubránili úsměvu . Politický komisař, který by měl být rád, že ho skrývají před gestapem, se odvažuje vystoupit s návrhem na zřízení ruského, skutečně marxistického státu . Ale museli uznat, že návrh má svou logiku a nesporné racionální jádro: získat ke spolupráci nějakou vynikající osobnost a pod jejím praporem vydupat ze země ruské osvobozenecké hnutí . Jedině tak dostane živelná kolaborace Rusů vznešenou ideu, která platí víc než žoldnéřská mzda . Vynikající osobnost! Ale kde ji vzít?

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

26

Leonid Mlečin, soudobý ruský publicista, který se v řadě knih zabývá hledáním odpovědi na otázku, proč tak velký počet ruských lidí pomáhal německým vojskům bojovat s  Ruskem, píše, že někteří spisovatelé a historici poválečné doby se jí vyhýbají, ale přibývá těch, kteří pátrají po příčinách tohoto udivujícího jevu . Cituje úryvek z referátu proneseného na sjezdu emigrantského Svazu boje za osvobození národů Ruska, který se konal v  roce 1982 v  Kanadě: „Bylo to pokračování osvobozeneckého hnutí, byla to odpověď našeho lidu na  uzurpaci lidové vlády, na krvavé potlačení všech lidových povstání, na násilnou kolektivizaci, na velké i malé čistky, na tisíce věznic a koncentračních táborů, na miliony zastřelených a umučených lidí, na popření všech lidských svobod a odsouzení všech národů Ruska k bídné, polohladové existenci . Lid nechtěl bránit tyto ‚vymoženosti‘ sovětské vlády . Ruský lid se dával do boje proti nenáviděné sovětské vládě .“ Jurij Sergejevič Žerebkov, někdejší náčelník správy vnějších záležitostí vlasovovského Komitétu osvobození národů Ruska po válce prohlašoval: „Začátek války mezi Německem a Sovětským svazem vzbudil u masy ruského lidu reálnou naději na osvobození od všemi nenáviděného bolševického režimu . Miliony ruských, ukrajinských, kavkazských a dalších vojáků bojujících proti své vůli v řadách Rudé armády téměř nekladly odpor německému útoku a  při první příležitosti nejenže přecházely k nepříteli, ale vyjadřovaly přání okamžitě se zbraní v ruce bojovat proti sovětskému režimu .

Ve snaze vyjít vstříc těmto snahám začalo německé vrchní velení organizovat dobrovolnické jednotky pod názvem Hilfswillige a později Freiwillige a zařazovalo je do německé armády . Důstojníci a vojáci těchto jednotek byli postupně v hodnostech stavěni na roveň německé armádě a jenom rozlišovací znaky na rukávu a někdy i zvláštní nárameníky a kokardy je odlišovaly od příslušníků wehrmachtu . Osvobození vlasti od satanského bolševického jha bylo cílem i ideou boje těchto dobrovolců...“ Žerebkov se ovšem v emigraci stal nacistou a sloužil Němcům tělem i duší, takže jeho výroky poněkud jednosměrně zjednodušují skutečnost, která byla složitější a spletitější .

Když se mluví o velkém počtu Rusů, kteří tak nebo onak sloužili Němcům, říká Mlečin, zapomíná se podotknout, že mnozí z nich přebíhali

2727

K8I9OVATKY

zpátky k Rudé armádě . Během války padlo do německého zajetí 5,24 mi

lionu sovětských vojáků, z toho 3,8 milionu v prvních měsících války, kdy

němečtí generálové dovedným využíváním tankových a motorizovaných

úderných klínů uzavírali celé armády v  obklíčení . Pravda ovšem je, že

ne všichni krasnoarmějci, kteří uvázli v některém z četných kotlů, měli

snahu se probít ke svým . Ti, jejichž rodné kraje již byly obsazeny Něm

ci, se většinou domnívali, že Rudá armáda je poražena a válka prohraná,

takže se snažili dostat se domů . Jiní se zase báli návratu, protože Stalin

pokládal zajatce za zločince . Jím podepsaný rozkaz číslo 270 z 16 . pro-

since 1941 požadoval od  rudoarmějců v  jakékoli situaci, aby bojovali

do posledního dechu a nevzdávali se do zajetí . Ten, kdo chtěl dát zajetí

přednost před smrtí, měl být zastřelen . Velitelé a političtí pracovníci, kteří

si v době boje strhávali rozlišovací odznaky a dezertovali do týlu nebo se

dali nepřítelem zajmout, byli pokládáni za podlé dezertéry a jejich ro

diny měly být uvězněny jako rodiny narušitelů přísahy a zrádců vlasti .

Všichni velitelé a komisaři byli povinni takové dezertéry z velitelských

řad na místě zastřelit .

Útvarům a jednotkám, které se dostaly do nepřátelského obklíčení, se

nařizovalo obětavě bojovat do poslední možnosti, střežit materiál jako

oko v hlavě, probíjet se týlovým prostorem nepřátelských vojsk a připra

vovat porážku fašistickým psům . Každý voják bez ohledu na své služeb

ní postavení byl povinen, jestliže se jednotka dostala do obklíčení, po

žadovat od nadřízeného velitele, aby se bojovalo do poslední možnosti

s cílem probít se ke svým, a pokud takový velitel nebo část rudoarmějců

místo organizování odporu nepříteli dají přednost zajetí, zničit je všemi

prostředky jak pozemními, tak vzdušnými a rodiny rudoarmějců, kteří

se vzdali do  zajetí, zbavit státní podpory a  pomoci . Velitelé a  komisa

ři divizí byli povinni okamžitě sesadit velitele praporů a pluků, kteří se

skrývali v době bojů v úkrytech a neměli odvahu řídit průběh boje, zba

vit je velení, degradovat je na vojíny a v případě nezbytnosti je na místě

zastřelit a nahradit smělými a odvážnými krasnoarmějci z řad osvědče

ných nižších důstojníků . Stalin, jak říká Mlečin, v podstatě požadoval,

aby se zastřelilo několik milionů rudoarmějců, kteří se v důsledku chyb

a přehmatů generálů a jeho samotného ocitli v obklíčení, a tím i v zajetí .

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

28

Osmapadesátý (politický) paragraf trestního zákona RSFSR umožňoval přitom předat soudu rodiny zajatých rudoarmějců a odsuzovat je do vyhnanství na Sibiř . Dodatečně ještě Stalin 24 . června 1942 podepsal ustanovení Státního výboru obrany O členech rodin zrádců vlasti . Nařizovalo se tu, aby plnoletí rodinní příslušníci zrádců přímo anebo v nepřítomnosti odsouzených k nejpřísnějším trestům za přechod na stranu nepřítele, spolupráci s německými okupanty, službu v trestních nebo administrativních orgánech německých okupantů, za dobrovolný odchod s okupačními vojsky, jakož i za pokus o zradu vlasti nebo i pouhý zrádný záměr byli uvězněni a odsouzeni na pět let vyhnanství do odlehlých končin . Týkalo se to otců, matek, manželek a manželů, synů a dcer a bratří i sester, pokud žili pohromadě .

Tato bezohledně krutá nařízení, místo aby vedla k potlačení protistátních postojů a  činů, vyvolávala naopak jejich narůstání . Rudoarmějci, kteří se nikoli svou vinou dostali do zajetí, se báli vrátit domů, kde byli pokládáni za zrádce a trestáni, zejména po skončení války v roce 1945, kdy je orgány NKVD z  německých lágrů šmahem převážely do  lágrů sovětských . Mlečin cituje slova vynikajícího ruského spisovatele Viktora Někrasova, autora proslulé knihy V stalingradských zákopech, účastníka války, který emigroval na Západ: „Co jsme bránili, když jsme bojovali s Němci? Své domovy, příbytky, rodiny, svůj život? Anebo systém? Obojí a ještě něco do třetice . Tím, že jsme bojovali s fašismem a že jsme ho porazili, upevnili jsme na  zemi druhou diktaturu, v  něčem dokonce krutější a bezostyšnější...“ A Mlečin dodává: „Stalinský režim udělal všechno, aby v sovětských lidech zničil odhodlání ho bránit .“ Dokládá své tvrzení vzpomínkou hrdiny Sovětského svazu spisovatele Vladimíra Karpova, který byl na začátku války bezdůvodně uvězněn: „Mě pustili z lágru na frontu do trestní roty, ale dali papír, kde bylo řečeno, že jestli se nebudu náležitě projevovat, vrátí mě po válce do lágru, abych si odseděl zbytek trestu . Takový papír dostali bezmála všichni v celé rotě . Komu by se chtělo vracet se do lágru? Je jasné, že s takovým papírem se vojáci vzdávali Němcům do zajetí...“ Německé velení se ovšem k zajatcům chovalo nelidsky . Němečtí historici dospěli k zjištění, že celkem dva a půl milionu sovětských zajatců zahynulo hladem a epidemiemi .29

K8I9OVATKY

Sovětské vládě se nabízela možnost přistoupit k  Ženevské konvenci o válečných zajatcích a prostřednictvím Mezinárodního červeného kříže pro sovětské vojáky v zajetí zajistit zvýšené příděly potravin a snesitelné životní podmínky a náležitou lékařskou péči . Vedení NKVD a v konečné instanci Stalin a Molotov to nepokládali za potřebné . Jednak neměli zájem o osud svých zajatců pokládaných za zrádce, jednak nepovažovali za  vhodné uzavírat dohody vyžadující zveřejňování počtů a  jmen německých zajatců a zpřístupňování sovětských zajateckých táborů mezinárodnímu dohledu .

Za  této situace se zajatcům stojícím před volbou života nebo smrti vskutku nelze divit, že přecházeli na  stranu nepřítele, aby si zachránili život . Již v roce 1941 se několik set tisíc ruských lidí přihlásilo do služby

Příslušník ruských pomocných jednotek (HiWi).

v pomocných dobrovolnických jednotkách (HiWi) jako řidiči, vozkové,

strážní, příslušníci pracovních skupin . Později se začaly vytvářet ozbrojené

ochranné a policejní jednotky a v roce 1942 byl ustaven štáb východních

dobrovolnických vojsk, plnících bojové úkoly v rámci wehrmachtu . Jejich

příslušníci nosili německé uniformy s nášivkami Ruská osvoboditelská

armáda, Ukrajinská osvoboditelská armáda, Turkestan . Němci však ne

chápali, že mnohým, ne-li většině jejich příslušníků nestačí sloužit cizím

zájmům, že potřebují vznešenou ideu boje za lepší budoucnost vlasti .

BITVA

U MOSKVY

32

KAREL RICHTER: O SUDO VÝ O MYL GENERÁLA VLASO VA

32

K

oncem září 1941 skupina armád Mitte zakončila přípravy k úto

ku pod krycím názvem Tajfun . Jeho cílem bylo dobytí Moskvy .

K drtivému úderu soustředila ve třech polních armádách, čítají

cích přes milion mužů, čtrnáct a půl tisíce děl a minometů a tisíc sedm set tanků . Na polních letištích čekalo na povel ke vzletu devět set padesát bojových letounů .

Třicátého září 1941 pravé křídlo německé útočné sestavy udeřilo na jednotky Brjanského frontu v  prostoru Šostka, Gluchov směrem na  Orel a z jihovýchodu obchvacovalo město Brjansk . To byla předehra .

Druhého října se v jednotkách armádní skupiny Mitte četlo Hitlerovo provolání k vojákům: „Za tři a půl měsíce byly konečně vytvořeny předpoklady k tomu, aby byl nepřítel mohutným úderem rozdrcen ještě před nástupem zimy . Celá příprava, pokud to bylo v lidských silách, je dokončena . Dnes začíná poslední rozhodující bitva tohoto roku .“

Do útoku vyrazily hlavní síly skupiny armád z prostoru Duchovščiny a Roslavlje . Kleště jejich postupu se svíraly kolem Vjazmy a hrozily obklíčením hlavních sil Západního a Záložního frontu . Německá vojska již vnikla do týlu 3 . a 13 . armády Brjanského frontu a západně od Vjazmy uzavřela v pasti 19 . a 20 . armádu Západního a 24 . a 32 . armádu Záložního frontu . Vyvstávalo nebezpečí bezprostředního ohrožení Moskvy .

V  noci z  5 . na  6 . říjen přijal Státní výbor obrany naléhavá opatření k obraně hlavního města . Již následující noc začaly přesuny vojsk ze zálohy vrchního velení na možajskou obrannou linii . Armádní generál Žukov, kterého Stalin narychlo povolal z Leningradu, byl 10 . října jmenován velitelem Západního frontu, k němuž byly přičleněny i jednotky Záložního frontu . Žukovovým úkolem bylo zajistit spolehlivou obranu Moskvy .

Horečně se budovala obranná postavení na linii Volokolamsk–Možajsk– Malojaroslavec–Kaluga . Organizovaly se druhé sledy a zálohy, pozemní i letecký průzkum, zpevňovalo se velení, přisunovala se munice a veškerý válečný materiál . Vojska obklíčená u Vjazmy se houževnatě snažila probít ke svým . Osmadvacet německých divizí bylo plně zaměstnáno odrážením jejich neustálých útoků .

Kolem 10 . října se naplno rozběsnily boje na přístupech k Moskvě . Nepřítel dobyl Syčevku, Gžatsk, přiblížil se ke Kaluze, sváděl boje v prostoru 33

BIT VA U MOSKVY

Brjanska, Mcenska, v  blízkosti Ponyr a  Lgova . Jeho severní uskupení 14 . října vtrhlo do města Kalininu (dnes znovu Tver) .

Šestnáctého října se ve stanici metra Majakovská, uzavřené pro veřejnost, konala za Stalinova předsednictví svrchovaně tajná porada nejvyšších představitelů státu a armády . Přítomen byl velitel Západního frontu generál Georgij K . Žukov a generálové Andrej I . Jeremenko, Ivan S . Kon ě v, Dmitrij D . Leljušenko, Leonid A . Govorov a Stěpan D . Akimov, vládní činitelé Lavrentij P .  Berija, Vjačeslav M . Molotov, Kliment J . Vorošilov, Nikita S . Chruščov, Semjon K . Timošenko a Lazar M . Kaganovič . Generál Žukov si ve zprávě o situaci nebral žádné ohledy . Neohroženě rozebral skutečný s