sleva
Kniha:
Osudový omyl André Maginota
Autor:
Václav Junek
Podtitul: Sláva a zaručený pád velké iluze
Kdy zboží dostanu
  
30%
|
celkové hodnocení |
| 0 hodnocení + 1 recenze | |
|
|
|
| Nakladatelství: | » Olympia |
| Médium / forma: | Tištěná kniha |
| Rok vydání: | 2016 |
| Počet stran: | 144 |
| Rozměr: | 222 x 210 x 15 mm |
| Úprava: | xxiv stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), mapy, portréty, plány, faksimile |
| Vydání: | První vydání |
| Skupina třídění: | Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly |
| Vazba: | Knihy - vázané |
| Datum vydání: | 10. 5. 2016 |
| ISBN: | 978-80-7376-429-6 |
| EAN: | 9788073764296 |
Historie Maginotovy linie, která měla chránit východní francouzské hranice. Práce popisuje průběh verdunské bitvy z roku 1916, francouzský plán na vytvoření soustavy mohutných pevností na východních hranicích a stručně zachycuje jeho realizaci během 20. a 30. let. Dále se zaměřuje na průběh německého tažení Francií na jaře roku 1940 a snaží se zhodnotit, zda Maginotova linie během bojů splnila svůj účel. V dalších částech knihy nás seznamuje s pevnostmi a pevnostními komplexy různých zemí světa (SSSR, Německo, Finsko, Polsko atd.). Fotografie, mapy.
Kniha je určena všem, kteří se v současné nebezpečné době dovedou zamyslet nad omylem, jehož důsledky pociťujeme dodnes. Protože duch Maginotova linie i její mnohočetná opakování v celém světě a zejména v Evropě s sebou neodvratně přinesly výrazné ohrožení demokracie už v letech 1939 až 1945. Tento OMYL ANDRÉ MAGINOTA tedy varuje před opakováním chyby, kterou beze sporu je povýšení pochybného ideálu nad realitu, jejíž respektování jediné přináší naději na úspěšné řešení jakékoli zásadní krize.
Čtenář má jedinečnou možnost odpovědět si sám díky souvislé řadě ověřených faktů, historických dokladů a autentických dokumentů i rovněž dosud nezveřejněných obrazových materiálů na věčnou otázku co všechno neblahé, ne-li zničující může přinést náhrada dynamického vedení války, je-li nezbytná, pasívní statickou obranou. (sláva a zaručený pád velké iluze : Maginotova linie od roku 1916 po dnes)
Pevnostní linie – Francie – 20. století
Opevnění – Francie – 20. století
Druhá světová válka (1939-1945) – Francie
Bitva o Francii (1940 : Francie)
Katalog předmětový > B > Bitva o Francii (1940 : Francie)
Naučná literatura > Historie – dějiny > Druhá světová válka (1939-1945) > Francie
Katalog předmětový > O > Opevnění > Francie
Katalog předmětový > P > Pevnostní linie > Francie
Levné knihy – slevy a akce
Katalog vybraných autorů > J > Junek – Václav Junek
Katalog nakladatelství > O > Olympia
| Vondrovský | 2016-06-19 |
  
|
|
| Nový počin Václava Junka „Osudový omyl André Maginota“ nevidím úplně záporně. Autor prostě vychází z premisy, že se stálá opevnění během 2. světové války neosvědčila, a v tomto duchu uvažuje nad jejich zbytečností. Samozřejmě musíme přiznat, že při zběžném pohledu stálá opevnění skutečně nesplnila naděje v ně vkládané. Pan Junek pracuje s obdivuhodnou rychlostí co rok, to nová kniha na velmi odlišné téma. Důsledkem ovšem je jednak nahrazení konkrétních faktů více-méně žurnalistickým vyprávěním, a dále nedostatek času na pečlivou kontrolu textu, tu by však měl dělat i odpovědný redaktor. Několik příkladů:
Boje o tvrz La Ferté (str. 47) trvaly od 17. května (čištění předpolí, jen tento den Němci vystříleli 2500 tun dělostřelecké munice, včetně 21cm granátů), 18.5. odpoledne padla ves Villy a 19. 5. odpoledne tvrz umlkla. Obránců bylo asi 800 (v tom 107 mužů ve tvrzi), útočily přibližně dva pluky 71. divize, odhadem asi 7000 mužů (údaje podle Dach: Kampf um ein Festungswerk). Tedy třídenní obrana proti devítinásobné přesile. Lze tento úsek označit za nebojeschopný? A pokud byl nehotový, měli Francouzi vzkázat Němcům, aby tudy zatím neútočili, než se podaří vše dostavět? Na str. 48 udávají popisky fotografie Hitlerova štábu i plánku útoku na Západ datum 10. června, ačkoli šlo o události z počátku května. Totéž platí pro popis bojů o Eben Emael na str. 49. Při popisu maďarského opevnění (str. 70) je zmíněna linie Prinz Eugen, ovšem v plánku je to linie St. László. Podobně je v textu použit název linie Hunyady, kdežto v plánku Hunyádi. Polsko čtyři čs. sruby na Bohumínsku do své obrany skutečně zařadilo (str. 71), v září 1939 v nich byla osádka, která se stáhla až po několika dnech. Palba srubů byla stále orientovaná proti německému útoku od Ratiboře, i když by Němci mohli nově zaútočit také z týlu, od Hrušova. Vliv čs. „řopíků“ na polskou fortifikaci nepatří do říše bájí, stačí porovnat jejich tvar s polskými pevnůstkami (viz foto na str. 64). Implementace se stihnout dala, neboť Poláci zabrali počátkem října 1938 více než 200 řopíků a hned na nich provedli rozsáhlé zkoušky. Své opevňovací plány schválili teprve v červnu 1939 a s výstavbou začali až v červenci. Opevněné linie ve vnitrozemí Velké Británie nezůstaly u nápadu nebo jen u prvních hrubých plánů (str. 79), neboť na nich vyrostlo téměř 20 000 pevnůstek, tedy skoro dvakrát tolik, než v Československu. Celkovou náladu osádek v řopících kolem Berouna pravděpodobně nepopisují pánové Dušánek s Lakosilem (str. 95), ale nejspíše Dubánek s Lakosilem. Plánek na str. 99 samozřejmě nepředstavuje Atlantický, ale Západní val. Pokud autor hodnotí stálé opevnění velmi kriticky, pak měl by zmínit i důvody, proč nebylo po válce definitivně zavrženo, ale naopak se dále rozvíjelo. K tomu patří obnova poničené Maginotovy linie, obnova sovětského opevnění před Leningradem, obnova čs. opevnění při „kapitalistické“ hranici, či obnova italského Alpského valu proti možnému útoku vojsk Varšavské smlouvy. Ve výstavbě opevnění nadále pokračovalo Španělsko, Švédsko i Švýcarsko. Při velmi negativním hodnocení je ještě méně pochopitelný vznik zcela nového opevnění například v Bulharsku, Československu, Polsku a Rakousku (Albánii pro jistotu dávám do závorky). V těchto dnech se objevily zprávy, že Švédsko hodlá moderním způsobem opevnit ostrov Gotland. Snad by tedy bylo vhodné kromě záporů zmínit i některé klady. Závěrem doufám, že můj vcelku smířlivý náhled není ovlivněn hodnocením publikace Evropská opevnění dvacátého století, na které jsem se podílel, a kterou pan Junek oceňuje jako „vpravdě mistrovský počin“ (str. 65). |
|||
