načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osudové okamžiky Československa - Karel Pacner

Osudové okamžiky Československa

Elektronická kniha: Osudové okamžiky Československa
Autor:

Strhující kronika československých dějin v rozšířeném vydání Jak probíhaly obě okupace, co se dělo během komunistického puče nebo kdo stál za sametovou revolucí? Novinář ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 741
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: Čtvrté, doplněné a rozšířené vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0871-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující kronika československých dějin v rozšířeném vydání Jak probíhaly obě okupace, co se dělo během komunistického puče nebo kdo stál za sametovou revolucí? Novinář Karel Pacner popisuje ty nejvýznamnější události z dějin Československa v historických i politických souvislostech. Bonusovým materiálem jsou pak nové poznatky získané z odtajněných archivů tajných služeb. Objevte klíčové okamžiky, které se za krátkou dobu existence státu zapsaly do historie.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Karel Pacner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karel Pacner

OSUDOVÉ

OKAMŽIKY

Československa

Plus

Jak probíhaly obě okupace, co přesně se dělo běhemkomunistické

ho puče, kdo všechno stál za  sametovou revolucí? Publicista Karel

Pacner popisuje ty nejvýznamnější události z dějin Československa

v historických i politických souvislostech. Nové vydání navíc rozšířil

o řadu objevných poznatků, získaných studiem dříve nepřístupných

archivů tajných služeb. Poznejte klíčové okamžiky minu losti, které

ovlivňují i naši přítomnost.

1918 VŮDCOVÉ ZMEŠKALI PŘEVRAT

1939 KONEC NEJEN REPUBLIKY

1945 ROZKAZ PRO PATTONA:

PRAHU NESMÍTE OSVOBODIT!

1948 PŘÍLIŠ SNADNÉ „ÚNOROVÉ VÍTĚZSTVÍ“

1968 TANKOVÝ EXPORT IDEOLOGIE

1989 KOMUNISTÉ UTEKLI OD MOCI

1992 ROZVOD PROTI VLASTNÍ VŮLI?

Karel Pacner

STRHUJÍCÍ KRONIKA ČESKOSLOVENSKÝCH

DĚJIN V ROZŠÍŘENÉM VYDÁNÍ

OSUDOV É

OKAMŽIKY

Československa

ISBN 978-80-259-0871-6

CZ: 599 Kč SK: 24,49 €

www.albatrosmedia.cz


Osudové okamžiky

Československa

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Karel Pacner

Osudové okamžiky Československa – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


OSUDOVÉ

OKAMŽIKY

Československa



Karel Pacner

OSUDOV É

OKAMŽIKY

Československa

PLUS


© Karel Pacner, 2018

© ČTK (foto) / Zuzana Humpálová, Vít Korčák, Petr Mazanec,

Jana Noseková, Rostislav Novák, ullstein-author, Igor Zehl, 2018

Epilogue © Jaroslav Šedivý, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-259-0871-6

ISBN e-knihy 978-80-259-0902-7 (1. zveřejnění, 2018)


Knihu věnuji památce své maminky Bedřišky Pacnerové (1912–2005),

která všechny tyto události prožila


8

Úvodem

VŽDYCKY ZŮSTÁVAJĺ OTAZNĺKY

Koncem srpna 1989, poté, co během protestů u příležitosti 21. výročíokupace Československa armádami Varšavské smlouvy v centru Prahy běsniliesenbáci a estébáci a zasahovali proti manifestantům, jsem se vsadil s přítelkyní

MUDr. Renatou Schmiedbergerovou, že příští rok už budu moci napsato osmašedesátém roce a sovětské okupaci pravdu. Natolik už jsem cítil, žekomunistický režim se potácí a bude muset ustoupit. Sázku jsem vyhrál – a v Mladé

frontě a souběžně i na Svobodné Evropě jsem už v létě 1990 uveřejnil příběh

ze zákulisí příprav k přepadení Československa. Získal jsem pro něj unikátní

svědectví některých tehdejších vysokých důstojníků československé armády

včetně zástupce náčelníka Zpravodajské správy generálního štábu.

Krátce nato za mnou přišel šéfredaktor Mladé fronty Libor Ševčíks návrhem: „Nechtěl by ses podívat i do zákulisí listopadové revoluce?“ Měl jsem dojem, že je to zbytečné – všechno už bylo řečeno. Přesto jsem se pustildo sbírání podkladů – a užasl jsem, opravdu jsem nacházel kořeny i tohoto přelomu.

To mě přivedlo na myšlenku, abych rozebral i další klíčové okamžikyhistorie Československa, jejichž výklad komunističtí propagandisté pokřivili. Psal jsem tedy o neznámých stránkách bolševické revoluce v roce 1917, která nás tolik ovlivnila, o vzniku republiky v roce 1918 i o jejím rozpadu v letech 1938–1939, o  Květnové revoluci 1945, o  únorovém puči komunistů v  roce 1948... Občas jsem objevil dosud neznámé skutečnosti, jako napříkladv archivu ÚV KSČ uložený seznam důstojníků Sboru národní bezpečnosti, kvůli jejichž přeřazení formálně vypukla vládní krize v únoru 1948.

Nikdy jsem se neohlížel na délku příběhu. O tom, zda z něho vzniknenovinový seriál, anebo ho otiskneme pohromadě, se rozhodovalo, až když byl hotový. Nakonec jsem vždycky musel škrtat. Jednou zazvonil telefon: „Pane redaktore, já jsem učitel z Moravy. Podle vašeho seriálu učím děti a dnešní noviny jsem nesehnal. Mohl byste mně poslat nové pokračování?“ Panu učiteli jsem poslal celý nezkrácený příběh. Uvědomil jsem si, že by z toho mohla být jednou kniha.

Postupem doby se vynořovaly nové a  nové skutečnosti o  historii Československa, zvláště pak od  pětačtyřicátého roku. Na  některé jsem přicházel i při sběru materiálů pro jiný projekt, kterým byla historie československých výzvědných služeb. Pro knižní podobu jsem většinu příběhů důkladněpřepracoval, doplnil dalšími vzpomínkami a fakty a pokusil se všechny přelomové události zařadit i do širšího mezinárodního vývoje. Také jsem dopsal kapitolu poslední – o rozpadu Československa.

Měl jsem možnost rozšířit popis těchto událostí i o svědectví dalších lidí. Například od prezidenta Václava Havla jsem se dověděl o jeho podivuhodných setkáních s různými vyjednavači v letech 1988–1989 a o jeho prvních krocích


9

VŽDYCKY ZŮSTÁVAJÍ OTAZNÍKY

na Hradě. Svědci, kteří chtějí zůstat v anonymitě, zase vyprávěli o zákulisních

jednáních nejvyšších československých komunistických činitelů během

léta a podzimu 1989. Václav Klaus vysvětlil, co bylo pro něho během procesu

rozpadu federace v roce 1992 nejtěžší a kde k tomu bral sílu. Zákulisí těchto

vyjednávání mně přiblížil místopředseda ODS Miroslav Macek.

Bohužel u některých kritických okamžiků závažné otázky, na které neumí pamětníci ani historici odpovědět, zůstávají nezodpovězené. Zasvěceníúčastníci mlčí, a  vzbuzují tak všechny možné dohady. Ovšem když se podíváme do  historie jiných zemí, vidíme, že i  u  jejich klíčových událostí přetrvávají mnohé nerozluštěné rébusy.

Pro čtvrté vydání jsem rukopis znovu přečetl, opravil chyby, doplnil některé aktuální údaje a  nově zjištěná fakta, dotahoval myšlenky a  domýšlel souvislosti.

Za tři desetiletí vyšly o většině těchto kritických okamžiků Československa jak důkladné monografie historiků, tak memoáry účastníků. Přesto doufám, že i tento pohled na události si najde své čtenáře. A že jim posloužík hlubšímu zamyšlení.

K. P., leden 2018


10

Prolog kŽ20. století

Prolog k 20. století

BOLŠEVICK Á

REVOLUCE

ZA NĚMECKÉ

MARKY


11

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY


12

Prolog kŽ20. století

Je úterý 24. října roku 1917 podle starého juliánského kalendáře, který v Rusku

tehdy ještě platil, anebo 6. listopadu dle kalendáře gregoriánského, podle

něhož žije Evropa i Amerika. Za ranního úsvitu obsazují junkeři – posluchači

důstojnických škol – tiskárnu bolševického listu Rabočij puť v  Petrohradě.

A hledají také Lenina. Dělníci, kteří jdou právě do práce, na ně hned upozorňují

petrohradský městský sovět a  tento výbor do  tiskárny posílá oddíl vojáků

ve  službách revoluce, aby útočníky vytlačil. Právě začal nový, bolševický

převrat – za německé marky.

Bolševici ustavují v paláci Smolném vojenský štáb a nařizují svým oddílům pohotovost. Před polednem žádá premiér Alexandr Kerenskij členy nedávno ustaveného Prozatímního sovětu Ruské republiky, kterému říkají„předparlament“, o podporu.

Avšak bolševická vojska mají převahu. Vyhánějí junkery z  petrohradské telegrafní a telefonní centrály a rovněž zabrání vládním ženistům podminovat mosty přes řeku Něvu. V  podvečer bolševici zdvihají mosty – aby nemohla přijít Kerenskému na  pomoc další vojska. Premiér o  ně telefonicky žádá hlavní štáb armády v Mogilevu, avšak marně. V okolí metropole není jediný pluk, jehož mužstvo by bolševici svou agitací nerozložili. „Předparlament“ volí „výbor veřejného blaha“, který má řídit potlačení revolty. Tramvaje jezdí jenom po jednom břehu.

V  Zimním paláci, kde sídlí vláda, se zabarikádovalo na  1  800 obránců – junkerů, kozáků, 130 vojaček a  40 invalidních nositelů Svatojiřského kříže. Vede je plukovník Osvald von Prüssnitz. Na Palácovém náměstí před sídlem vlády zaujímá bojové postavení dělostřelecká baterie rudých. Křižník Aurora odplul v noci po Něvě do centra města.

Pozdě v  noci přichází bolševický vůdce Vladimír Lenin v  šedivé paruce a s přilepeným plnovousem do Smolného. V paláci ho nikdo nečeká – všichni mu vzkazovali, aby zůstal dál v ilegálním bytě. Vůdce hned začíná hystericky vykřikovat na své věrné: „Okamžitě zaútočte na Zimní palác!“

Dlouze mu vysvětlují, že takový útok není jednoduchý, že se musí důkladně připravit... A co kdyby Vladimír Iljič napsal provolání k lidem? Lenin, který umí dělat revoluci nejlíp od psacího stolu, poslechl.

Ve středu v poledne 25. října čili 7. listopadu vysílá radiotelegrafistaAurory výzvu K občanům Ruska. „Byla svržena Prozatímní vláda a moc převzal vojenský revoluční výbor jako orgán petrohradského sovětu,“ tvrdí v ní Lenin lživě. „Nabízíme mír, zrušíme vlastnictví půdy statkářů, zavedeme dělnickou kontrolu nad výrobou a vytvoříme sovětskou armádu.“

Premiér Kerenskij chce odjet z Petrohradu do Mogileva pro posily,nemůže však najít řidiče od  vládních vozů. Nakonec mu půjčuje auto americký diplomat.

Lenin se opájí myšlenkou, že ruská revoluce podnítí revoluční hnutí v celé


13

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

Evropě. K  večeru potkává americký komunistický novinář John Reed teoretika marxismu Davida Rjazanova a  Lva Kameněva, který se narodil jako

Rosenfeld. Oba patří mezi ty členy bolševického vedení, kteří posuzují situaci

realisticky. Rjazanov Lenina kritizuje: „Vždyť je to šílenství! Evropští dělníci

se ani nepohnou!“

Bolševici nejdřív obsazují Mariinský palác, ve kterém zasedal„předparlament“ a toto shromáždění ihned rozpouštějí. K ničemu je nepotřebují. Hned nato začínají obkličovat Zimní palác. Už dřív ho opustili dělostřelci a rovněž kozáci, kteří se dokonce označili za neutrální.

Město dál žije pokojným životem. Lidé nakupují v obchodech, navštěvují restaurace a divadla, v továrnách se pracuje, jezdí tramvaje. Když okolo šesté hodiny večer uzavírají bolševičtí ozbrojenci neprostupný kruh okolo Zimního paláce, slavný pěvec Fjodor Šaljapin se líčí na  představení Dona Carlose. Za bolševiky se ponejvíc bili námořníci a vojáci, přičemž vojáky byli prostí vesničané, zato rudých gardistů, tedy ozbrojených dělníků, přišlo velmi málo.

„Vzdejte se!“ vyzývají bolševici před Zimním palácem vládu. Nikdoneodovídá.

Ve 21.45 hodin vystřeluje Aurora jeden slepý náboj. To je povel k útoku. První povstalci pronikají do paláce, ale tam na ně číhají junkeři a vojačky.

Na palác začínají střílet děla z Petropavlovské pevnosti. Po této zastrašující palbě, která nezpůsobila mnoho škod, se rudí námořníci dostávají do paláce po zadním schodišti.

Prüssnitz čeká na čerstvé síly. „Když plukovník viděl, že posily nepřicházejí, dohodl se s bolševiky a kolem osmé hodiny večer Praporčickou školuSeverního frontu z  paláce stáhl,“ uvádí skupina ruských historiků pod vedením

Lenin uměl revoluci

dělat nejlépe

od psacího stolu.

Převrat si představoval

jako dílo dobře

organizovaného

hloučku.


14

Prolog kŽ20. století

Andreje Zubova v Dějinách Ruska 20. století. „Šestadvacet přeživšíchdobrovolnic převlékl za junkery a odvedl je s sebou.“

Začíná boj muž proti muži a muž proti ženě. Po jedné hodině v noci zajímají bolševici v zasedacím sále vyděšené ministry.

Z osmi tisíc útočníků zahynulo šest mužů, zato obránci dopadli lépe, mají jenom tři raněné junkery. V paláci se vysypala okna a opadala omítka. Když našli vítězové ve sklepích ohromné zásoby lahví vína, opili se.

„Skutečnost však byla podstatně děsivější,“ tvrdí ruští historici. „Opilíútočníci rozhodně nebyli nijak mírumilovní. Junkery a  invalidy vojáci mlátili, některé zabili, dobrovolnice skupinově znásilňovali a  pak je odstřelovali. Po  celém středu města rachotily kulometné dávky a  zaznívaly jednotlivé výstřely.“

Také vojáci, kteří měli opilce vystřídat, se opili a chovali se jako divoká zvěř. Při lidových převratech s málo výraznými vůdci nic neobvyklého.

Akci, kterou nazval po deseti letech Josef Stalin honosně Velká říjnovásocialistická revoluce, proběhla, aniž by vzbudila větší pozornost petrohradské veřejnosti. I na místní burze se obchoduje čile dál, bez otřesů. To bylapodivuhodná slepota. Přitom moc přebírá málo známá politická strana s nepatrným počtem členů. Ze 180 milionů obyvatel Ruska se k ní v únoru hlásilo pouhých 22 tisíc lidí.

„Uchvácení moci se událo doslovně způsobem, který doporučovalfrancouzský revolucionář Auguste Blanqui,“ upozornil český historik Jan Slavík. „Lenin i Blanqui si představovali sociální převrat jako dílo organizovaného hloučku, získavšího na svou stranu lid... Byl to Bedřich Engels, jenž předpověděl, že všude tam, kde by se k  moci dostala organizace nepatrné skupiny lidí, neodvratně musí vzniknout vláda despotická, udržující se násilím a terorem.“ Rozhodnutí o návratu Odpor ruské inteligence a části dělníků vůči carismu koncem 19. stoletíintenzivněl. Pokračoval i za Velké války, jak se říkalo první světové válce. Někteří odpůrci začínali být zoufalí a patřil mezi ně i malý holohlavý sedmačtyřicátník Vladimír Uljanov, který přijal revoluční pseudonym Lenin. V lednu 1917 se v Curychu, kde právě pobýval v emigraci, svěřil skupině mladýchrevolucionářů: „My, příslušníci starší generace, se možná nedožijeme rozhodující bitvy nadcházející revoluce.“ Jeho souputník Lev Trockij, právě vyhoštěný z Francie, se přestěhoval do USA...

Zpráva o svržení cara a nastolení občanské vlády v Rusku na jaře 1917emigranty šokovala. V podvečer 19. března 1917 se v jedné curyšské kavárně sešli bolševici, menševici, eseři, prostě všichni ruští revolucionáři. V Petrohradě


15

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

propukla demokratická revoluce, která svrhla nenáviděného cara – a bez nich,

bez lidí, kteří proti samoděržaví celý život bojovali! Byl to krvavý převrat –nejméně 169 lidí, hlavně žen, prý vojáci při jedné hladové demonstraci zastřelili.

Emigranti se shodli: Teď se musíme vrátit do Ruska a revoluci dovršit! Ale jak

to udělat, když mezi neutrálním Švýcarskem a domovem leží válečná fronta?

Vyjednávání s anglickými úřady o průjezd Velkou Británií a Norskemskončilo neúspěšně. Nový ruský ministr zahraničí Pavel Miljukov totiž předal spojeneckým vládám seznam politických emigrantů, kteří se nesmějí vrátit domů. Nabízela se jiná možnost, na  první pohled fantastická. „Přijmeme německou nabídku a přejedeme Německo v uzavřeném železničním vagonu do Dánska a odtud přes Švédsko do Ruska,“ navrhl menševik Julius Martov, který schůzku svolal.

Debata probíhala bouřlivě. Vždyť je to šílenství! Jet přes Německo, které válčí s Ruskem, může ruské sociální demokraty v očích západních sociálních demokratů zdiskreditovat. To je paktování s  nepřítelem! Navíc nový ruský ministr spravedlnosti Kerenskij oznámil, že každého emigranta, který použije služeb Němců k návratu, doma odsoudí jako zrádce.

Máme však na vybranou nějakou jinou cestu? Nemáme! Emigranti, kteří se po léta vyžívali ve vzájemných půtkách a osočování, se najednou vzácně shodují. I na ten skandál, kdy se bolševici před válkou snažili menševikům ukrást společnou sociálnědemokratickou pokladnu, už všichni radějizapomněli. Pojedeme přes Německo! A co nejdřív!

Výjimečně souhlasí i Uljanov-Lenin. Bolševický vůdce bývá při diskusích nesnášenlivý a netolerantní vůči názorům ostatních, dává najevo, že jenom on má pravdu.

„Moci se ujali buržousti, kteří chtějí dál pokračovat v nesmyslné válce, a my jim to musíme překazit!“ vykřikoval Lenin. „Uděláme revoluci socialistickou, ke které se na celém světě přidá proletariát navlečený do uniforem!“

Když se tento salonní revolucionář vrátil večer domů do skromnéhopodnájmu u jednoho curyšského příštipkáře, vyprávěl o plánované cestě manželce Naděždě Krupské. Jistě, v  Rusku nás mohou strčit do  vězení anebo poslat do vyhnanství, ale zkusíme to!

Potom usedá ke stolu, aby tuto novinu svěřil krásné Francouzce Innesse Armandové, která poblouzněně hledá sociální spravedlnost v  bolševickém učení a boji. Armandová se s Leninem seznámila v roce 1907a postupem času se stala jeho důvěrnicí a jedinou ženou, o níž se tvrdí, že byla i jeho milenkou.

„Cestou se zastavíme v Kodani u soudruha AlexandraHelphanda-»Parvuse«,“ píše Lenin Armandové. U tohoto sociálního demokrata našel v září 1900 v Mnichově útulek, když se vracel ze tříletého vyhnanství na Sibiři a s malou skupinou radikálních sociálních demokratů se rozhodl, že v emigraci připraví podmínky pro ruskou revoluci. „Parvus“ mu opatřil starý rozmnožovací stroj,


16

Prolog kŽ20. století

na němž Lenin vytiskl první číslo svého časopisu Iskra (Jiskra), a to paksociál

nědemokratický nakladatel H. Dietz pašoval do Ruska.

Avšak o tom, že přes zbohatlíka Helphanda, syna židovského řemeslníka,

autora teorie permanentní socialistické revoluce, od níž už dávno zběhl,do

stává peníze od Němců na stranickou činnost, se Lenin Armandové nezmiňuje.

To zůstává tajemstvím, o němž ví pouze několik nejspolehlivějších soudruhů.

Plán o jedenácti bodech

Teprve v padesátých letech 20. století dostali západní historici možnost odkrýt

podivuhodné zákulisí bolševické revoluce. Průkopnickou práci v tomto směru

vykonal český exulant Zbyněk Zeman z Oxfordské univerzity. Když skončil

v  roce 1955 studia historie na  St. Anthony‘s College, našel si zaměstnání

u vládní agentury. Spolu s dalšími britskými, americkými a francouzskýmihis

toriky studoval na zámku Whaddon Hall nedaleko Oxfordu archiv berlínského

ministerstva zahraničí – dokumenty o celkové hmotnosti 400 tun. Ve volném

čase, po večerech a o víkendech, neměl co dělat. Rozhodl se, že se pokusívy

hledat spisy, které by ukazovaly na kontakty ruské levicové emigrace s Němci

během první světové války. Dosud o nich kolovaly jenom pověsti. Postupně

našel pozoruhodné dokumenty, nechal je přeložit do angličtiny a v roce 1958

je pod názvem Germany and the Revolution in Russia 1915–1918 zveřejnil.

Únorová revoluce. Pohřeb více než 150 osob zabitých carskými ozbrojenými silami

11. března 1917 v Petrohradě během protiválečných demonstrací


17

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

Zatímco západní historici a politici tento soubor telegramů, hlášenía memorand vysoce ocenili, komunisté a někteří levičáci ho ostře napadli. To je ovšem pochopitelné. „Když jsem se nad tím zamýšlel, uvědomil jsem si, že se dotkly nejen ruské revoluce, ale revolucí obecně – jestli se dá revoluce manipulovat zvenku,“ říkal mně po letech Zeman. „Všichni revolucionářipokaždé tvrdí: my jsme se dostali k moci proto, že to národ chtěl. Jakmile tuto představu jenom trochu zpochybníte, zvláště pak u bolševického zvratu, pak se na vás revolucionáři a jejich spojenci vrhnou.“

Německá vláda a generalita původně nepočítaly s tím, že by Rusko vázalo ve  válce po  boku západních spojenců tolik císařských sil – car Mikuláš II. a vlivní dvořané byli přece germanofilové. Moderního přezbrojení a zvýšení stavů na  1,5 milionu mužů měla carská armáda dosáhnout až v  roce 1917. Obrovské sociální kontrasty dávaly navíc tušit, že by válka mohla přinést hlad, bídu a  morální rozklad. Přesto však nátlak Anglie a  zvláště Francie přiměl Rusko v létě 1914 k rozsáhlé mobilizaci. A Berlín vyhlásil Petrohradu nepřátelství. Němečtí statkáři a průmyslníci se totiž obávali, že díky reformám, které zavedl zavražděný premiér Petr Stolypin, by jim mohlo hospodářství carské říše konkurovat na zahraničních trzích. A tím by se zvyšovala i politická a vojenská váha Petrohradu.

Britský historik ruského původu George Katkov se domnívá, že únorovou revoluci podnítili západoevropští svobodní zednáři. Když Alexandr Kerenskij svrhl cara stále víc nakloněného císařskému Německu, hrozilo nebezpečí, že Rusko zůstane ve válce. Proto Němci udělali všechno pro to, aby se vlády zmocnili bolševici. A právě tato druhá ruská revoluce, vedená Leninema Trockým, by se bez milionů zlatých marek neuskutečnila.

Rovněž Trockij, který se vrátil z USA do Ruska na jaře 1917, byl vybaven penězi na financování revoluce. Bankéři z Wall Streetu měli na přeměnězatuchlého carismu v normální demokratický stát zájem a o komunistech moc nevěděli. Podle Johna Schiffa věnoval například jeho děda bankéř na ruskou revoluci 20 milionů dolarů.

Od začátku si německé ministerstvo zahraničí uvědomovalo, že by mohlo sílu Ruska podlomit využitím národnostních sporů i požadavkůna samostatnost, které zaznívaly od Finů, Poláků, Ukrajinců, Kavkazanů a Baltů. Článek levicového liberála Helmutha von Gerlacha v listě Welt am Montag 17. srpna 1914, dva týdny po otevření východní fronty, to jenom veřejně připomněl.

Začátkem září přinutila velká ruská ofenziva ve Východním Prusku Němce, aby útok na  Paříž, od  něhož si tolik slibovali, zastavili. Proto 17. listopadu 1914 navrhl státní podtajemník ministerstva zahraničí Arthur Zimmermann: Měli bychom uvažovat o  uzavření separátního míru na  jedné frontě – buď s Petrohradem, nebo s Paříží. Vzhledem k vření v carské říši přichází v úvahu spíš Rusko.


18

Prolog kŽ20. století

Tyto úvahy nakonec vedly generální štáb ke zřízení zvláštní politické sekce, kterou zpočátku řídil legační rada Rudolf Nadolny a  později kapitán Ernst von Hülsen. Nadolny poslal své lidi do zajateckých táborů, aby nově příchozí Rusy zpovídali o poměrech u nich doma. A Zimmermann dal příkaz vyslancům v neutrálních zemích, aby zjišťovali názory ruských emigrantů a podporovali je. Během roku 1915 se začaly tyto styky úspěšně rozvíjet.

Německé vyslanectví v Bernu navštěvovalo i několik bolševiků – především Estonci Alexandr Kesküla a Arthur Siefeldt. Siefeldtovým prostřednictvímposlal vyslanec Konrad von Romberg několik tisíc marek také panu Uljanovovi.

Na  podzim 1914 dostal Berlín od  vyslance barona Hanse von Wangenheima z  tureckého Cařihradu (dnes Istanbul) pozoruhodnou zprávu: Zdejší ruští emigranti chtějí vyprovokovat povstání několika národností na Krymu a na Kavkazu. Mezitím se o tom dověděla vláda Osmanské říše, která požádala Němce, aby s akcí počkali, dokud nepřipraví svá vojska k útoku na carskou říši. Ale když v listopadu vpadli Turci do ĺránu a odtamtud do Ruska a potom zamířili do Sýrie a Egypta, potýkaly se jejich armády s neúspěchy.

„Carské Rusko mohou porazit pruské bajonety a  ruské dělnické pěsti,“ tvrdil osmačtyřicetiletý Helphand 9. ledna 1915 na  schůzce s Wangenheimem v Cařihradu. Byl to právě on, kdo chtěl zorganizovat nepokoje na Krymu a  na  Kavkaze. I  když se Helphand stal bohatým podnikatelem s  nemalým vlivem na  osmanskou vládu, pořád v  nitru zůstal sociálním demokratem. Teď jménem této strany navrhoval císařské vládě spojenectví. Argumentoval: „Naše zájmy jsou shodné – svrhnout carskou vládu! Rusko zůstane proNěmecko nebezpečné tak dlouho, dokud z něj nevytvoříme několik jednotlivých států. Musím však menševiky s bolševiky sjednotit ke společné akci. A k tomu potřebuju hodně peněz!“

Vyslanec informoval Berlín telegramem číslo 79: Helphand je dnes„naprosto proněmecký“. Právě odjíždí do Vídně a měli bychom ho pozvat k jednáním do Berlína. „Podle jeho názoru se musí jednat rychle, aby noví ruští rekruti, kteří se objeví na frontě, už byli infikováni.“

V Berlíně se s Helphandem setkal úředník kancléřství Kurt Riezler. Dohodli se. Jeden z bodů smlouvy zněl: „Finanční podpora sociálnědemokratické ruské většinové skupině – bolševikům –, která vede všemi prostředky boj proti carské vládě. S vůdci strany, kteří žijí ve Švýcarsku, bude jednáno.“

Helphand dostal zvláštní pas, který ho opravňoval k volnému pohybupo celém Německu. První záznam o výplatě, a to „dvou milionů marek na podporu ruské revoluční propagandy“ z císařské státní pokladny, pochází ze 7. března 1915.

Začátkem března poslal Helphand do Berlína obsáhlý plán destabilizace. „V Rusku se připravují masové politické stávky, které by měly začít na jaře, pod heslem »Svobodu a mír«... Úkol může být splněn pouze pod vedením ruských


19

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

sociálních demokratů. Radikální křídlo této strany už začalo pracovat, ale

je nezbytné, aby se k němu přidala umírněná menšina... Avšak před dvěma

týdny jejich vůdce (radikálů – pozn. KP) Lenin sám otevřel otázku spojení

s menšinou.“ Ovšem ke zničení samoděržaví musí přispět rovněž polští, litevští

a finští sociální demokraté, Židovská legie, ukrajinská Spilka a národy toužící

po osamostatnění – „Parvus“ všem přidělil úkoly.

Tajnými kanály

Tomu, že by ruští revolucionáři byli sami schopni rozbít carskou říši, Helphand

příliš nevěřil. Proto postupně vytvořil z  obchodních zástupců své exportní

firmy vlastní síť agentů od Sofie a Budapešťi až po Kodaň a Stockholm – ta

by měla destabilizaci samoděržaví zajistit.

Koncem května 1915 navštívil Helphand Švýcarsko. S Leninem se setkal v  jedné hospůdce v  Bernu, později odešli debatovat do  soukromí. Mluvili o Rusku, Helphand ukázal dávnému spolubojovníkovi svůj plán. Peníze prý bolševický vůdce odmítl: „Taková nabídka mě rozhořčuje!“

Lenin byl opatrný. Věděl, že ho sleduje kapitán carské tajné policie Boris Lištovskij, stejně jako soukromý detektiv Henry Bint, kterého si najali jeho političtí protivníci.

Helphand se usadil v dánské Kodani a Lenin se přestěhoval do Curychu. Brzy začala pendlovat mezi bolševickými vůdci na straně jednéa Helphandem i Berlínem na straně druhé řada spojek. Udržovali tedy jenom nepřímé kontakty. Hlavním prostředníkem se stal polský socialista Karel Radek. V létě pak poslal Lenin svého důvěrníka Jakoba Fürstenberga-Ganěckiho čiHaneckiho, polského člena ústředního výboru strany, do  Dánska. Ganěcki, který měl dobrodružnou povahu a občas používal i krycí jména Borel, Hendriczek a Nikolaj, se stal ředitelem Helphandovy firmy v Kodani. A marky od Němců určené na revoluční propagandu posílal do Švýcarska.

„Třebaže peníze byly pro Lenina důležité, manipulaci s  nimi nechával na  stockholmské kanceláři,“ konstatoval Zeman. „Tam se tím zabývali jeho důvěrníci Radek a Ganěcki. Přísun financí z Berlína velmi rafinovanězprostředkovával Helphand. Dokonce kvůli tomu založil několik krycích firem. Myslím, že byl v tomto směru průkopníkem.“

Proč tak složité styky? Zřejmě z několika důvodů.

Předně ochladly styky mezi Helphandem a Leninem, protoževelkopodnikatel začínal mít k činnosti tohoto exilového profesionálního revolucionáře výhrady. A všichni byli ostražití, zkušenosti z dřívější tajné činnosti je poučily o riziku. „Mimoto »Parvus« stejně jako jeho němečtí protektoři dobře věděl, že carská ochranka infiltrovala bolševickou stranu, a byl proto velice opatrný, než


20

Prolog kŽ20. století

aby se tímto způsobem nechal zkompromitovat,“ uvedl Katkov. „Ale existovala

spousta kanálů, jimiž posílali peníze na organizování stávek a demonstrací.“

Němci měli svou síť agentů, kterou řídil ze Stockholmu Adolf Steinwachs. Další pavučinu vytvořil Helphand. Jejich kurýři pašovali do Ruska jakpeníze, tak protiválečné letáky a noviny – vlastní, bolševické, menševické i jiné. Tyhle tiskoviny v carské říši četli zanícení socialističtí a sociálnědemokratičtí agitátoři, kteří pak jejich myšlenky šířili mezi negramotnými dělníky v továrnách a mužiky ve vojenských uniformách. „Máme jasné důkazy, že jitření v  metropoli v  roce 1916 vyvolal a  podporoval »Parvus« a  jeho organizace,“ zdůraznil Katkov.

Lenin mezitím několikrát veřejně utvrdil Němce ve  svém odhodlání podepsat mír. Bez ohledu na  to, že ostatní skupiny ruských socialistů s  ním nesouhlasily.

V prosinci oznámil Helphand německému vyslanci v Kodani hrabětiUlrichu von Brockdorff-Rantzauovi, že k úplné přípravě ruské revoluce potřebuje 20 milionů rublů. Berlín to považoval za fantazii. Nakonec mu poslal pouze jeden milion. Nicméně velkými sumami financoval také další protivníkycarské vlády. Například Kesküla dostával k udržení spojení Lenina s jeho agenty v Rusku 20 tisíc marek měsíčně, jak vyplývá ze zprávy z května 1916.

Rok 1915 byl pro Německo a jeho spojence úspěšný. Nepřítel se na žádné frontě výrazně neprosadil, spíš naopak. V září vznikl Čtyřspolek – paktNěmecka, Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka proti státům Dohody, tedy proti Francii, Velké Británii a Rusku.

Berlín rozehrál podvratnou hru i v dalších zemích. Bývalý britský diplomat Roger Casemat usiloval za pomoci Německa o odtržení Irska od Velké Británie, ale byl zatčen a v létě 1916 skončil jako zrádce na popravišti. Ve Francii zase

Poslanci

Dumy

s ozbrojenou

ochranou


21

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

proněmecky orientovaný Joseph Caillaux hlásal na jaře 1917 mír s Německem

na úkor Velké Británie, ale nástup nového premiéra Georgese Clemenceaua

k moci jeho snahy zabrzdil.

Císařské Německo se proto muselo zaměřit na nejslabší článek Dohody – na carské Rusko. Pouze v roce 1916 investovalo osm milionů marekna „podoru revoluční propagandy v Rusku“. Zjistili to reportéři německého časopisu Stern, kteří po rozpadu SSSR nahlédli v roce 1993 v Moskvě do dosud přísně utajovaného svazku materiálů V. I. Lenina číslo 4–3–12 v  archivu bývalého ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Není pravda, že bolševici patřili k  nejpočetnějším skupinám emigrantů, jak se snažil komunistický režim v minulosti namluvit světu. Ostatně Lenin o to ani neusiloval.

„V Rusku neměl skutečné zázemí,“ tvrdí Paul Johnson v Dějinách 20. století. „Také se je nikdy nepokoušel vytvořit. Soustředil se výhradně na vybudování malé organizace desperátských vzdělanců a polovzdělanců, které mohl dokonale ovládat. Mezi selským lidem neměl podporu vůbec. Jen jediný člen bolševické elity pocházel z rolnického prostředí. Lenin měl několik stoupenců mezi nekvalifikovanými dělníky. Kvalifikovaní dělníci a  v  podstatě všichni členové odborů patřili – pokud vůbec měli nějakou politickou příslušnost – k menševikům. To nepřekvapovalo. Leninova neústupnost zahnala všechny nejschopnější socialisty do menševického tábora. Ovšem jemu to vyhovovalo: snáze mohl vycvičit zbývající, aby ho bez odmluvy poslouchali, až přijde čas.“

„Bolševici hráli v emigraci velmi malou roli,“ potvrdil rovněž český historik Zdeněk Sládek. „I menševici byli početnější. Nejvíc členů měli eseři – sociální revolucionáři. Dělení sociálních demokratů na bolševiky a menševiky vzniklo v roce 1902, ale jeho původní význam se přežil. Bolševici, kteří se oficiálně nazvali Sociálnědemokratickou dělnickou stranou Ruska (bolševiků), se stali malou disciplinovanou sektou, která hlásala násilnou revoluci. Naproti tomu menševici ve shodě se západními sociálními demokraty počítali s umírněným vývojem. Mnozí emigranti pracovali. Část, zvláště pak bolševici, se spíšvěnovala revoluční činnosti.“

Tito revolucionáři žili před válkou z peněz, které přicházely od bohatých domácích mecenášů. Jejich přísun často zprostředkovával spisovatel Maxim Gorkij. Proč jim ruští měšťané a  šlechtici posílali peníze? Možná, že měli černé svědomí. Možná, že to souviselo s mesiášstvím, které prolínalo celým ruským životem. Další prostředky pocházely z bankovních loupeží, které řídili bolševici Josef Džugašvili zvaný Stalin či Koba a Semjon Ter-Petrosjan. Tento způsob získávání peněz menševici odsuzovali.

Lenin byl geniální demagog a intrikán s diktátorskými sklony. „VlastníLeninova osobnost má rysy ruského šlechtice,“ napsal český historik Jan Slavík, který se mezi oběma světovými válkami věnoval Rusku. Totéž konstatovali


22

Prolog kŽ20. století

nezávisle na sobě i T. G. Masaryk a Maxim Gorkij. „Miloval lidi, ale jenom lidi

budoucnosti. Také jim je Lenin svým jednáním barin – šlechtic, který senetrápí otázkou, co smí a co nesmí dělat s ruskými sedláky,“ konstatoval Slavík.

Ostatně, jak v roce 1994 upozornil ruský historik generál DmitrijVolkogonov, na svých suplikách carským úřadům se mladý muž podepisoval „šlechtic Uljanov“, neboť jeho otec si vysloužil hodnost státního rady, což v  armádě odpovídalo hodnosti generála, a s tím i šlechtický titul. Jeho dědeček z matčiny strany byl židovský obchodník ze Švédska. Jeho matka, vychovaná v tradičním německém duchu, mluvila plynně rusky, německy, francouzsky a anglicky. Jeho babička z otcovy strany byla mongolsko-kalmyckého původu. Otec byl nadaný fyzik a matematik i organizátor školství.

Rodina Uljanovových žila šťastně a v přepychu, obklopená houfemsloužících. Ve škole proslul Voloďa Uljanov jako nepřístupný samotář. Kamarády neměl, ani je nehledal, uznával jen své názory a kritiku své osoby bral jako urážku.

Proti vládě se vzbouřil, když v roce 1887 pověsili jeho bratra Alexandra, který se účastnil neúspěšného atentátu na cara. A stejně jako on se nechal inspirovat myšlenkami teroristické organizace Lidová svoboda (Narodnaja volja). Po demonstraci studentů v Kazani ho vyloučili ze všech škol. Později v Petrohradě navázal styky s marxistickými kroužky, musel odejítdo vyhnanství na Sibiři a v emigraci se křikem a intrikami vyšvihl mezi předáky sociální demokracie. Po odchodu umírněného křídla, menševiků, se stal vůdcemnesmiřitelných radikálů – bolševiků.

Velice nelichotivě se o  něm vyjádřila německá marxistka Rosa Luxemburgová: „Ruské »ego« rozdrcené na prach carským absolutismem se znovu objevilo jako »ego« ruského revolucionáře. Stojí na hlavě a prohlašuje se opět mocným uskutečňovatelem dějin.“ Anatolij Lunačarskij, později prvnísovětský lidový komisař (ministr) kultury, nazval Lenina „nebezpečným a cynickým dobrodruhem“. Rezidentovo hlášení Když 6. dubna 1917 vyhlásily USA válku Německu, potřeboval Berlín co nejdřív uzavřít mír na  východě. Lenin nemohl uvěřit tomu, že jim Berlín skutečně zaručil volný průjezd do  Ruska. V  neděli 8. dubna telefonoval na  americké vyslanectví v Bernu. Chtěl se setkat s americkým diplomatem, nejlépe hned. Mladý Allen Dulles se těšil na  tenis s  jednou dívkou. „Přijďte zítra,“ navrhl mu. „Ale to už budu pryč,“ odpověděl Rus a zavěsil.

Později si Dulles, budoucí šéf americké Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agency – CIA), uvědomil, že odmítl schůzku s vůdcem


23

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

bolševické strany Leninem. Co by se stalo, kdyby se Rus s Američanem sešel?

Těžko domýšlet, nakolik by to mohlo změnit dějiny.

Druhý den, na Velikonoční pondělí 9. dubna, nastoupilo dvaatřicet ruských revolucionářů v Curychu do vagonu, který je měl dopravit přes Německo domů. Před lidmi na  nádraží si koupili jízdenky – aby nikdo nemohl tvrdit, že je Němci převezli zadarmo; ve skutečnosti na ně dostali peníze právě z Berlína. Emigranty doprovázel tajemník švýcarské sociální demokracie Fritz Platten. Jela s nimi i Armandová.

Tuto neobvyklou cestu pomáhal organizovat nejen Platten, ale také někteří další funkcionáři sociální demokracie ze Švýcarska, Německa, Francie a Švédska. Když se akce prozradila, sociálně demokratičtí vůdcové ji odsoudili.

Kdyby se s námi přišel na nádraží rozloučit francouzský spisovatel Romain Rolland, který má velký vliv, jistě by to nepříznivý dojem zahladilo –uvažoval tehdy Lenin. Avšak velký pacifista Rolland odmítl. Socialistovi Henrimu Guibeauxovi, který za ním přišel, aby to vyjednal, řekl: „Jestli máte na Lenina vliv, tak ho od  cesty přes Německo odvraťte. Způsobí tím mírovému hnutí velkou škodu.“

Jenže vůdce bolševiků se zviklat nenechal. Ještě však přesně nevěděl, jak se domů dostanou, neboť Švédové odmítali udělit Rusům průjezdní víza. Intenzivní vyjednávání německých diplomatů a sociálních demokratůs vládou ve Stockholmu nevedlo k úspěchu. Podle zápisu z německého vrchního

Princ Georgij Lvov,

předseda Prozatímní

vlády od 15. března

do 5. července 1917


24

Prolog kŽ20. století

velitelství ze 12. dubna císař Vilém II. dokonce uvažoval o tom, že v nejhorším

případě otevřou německá vojska pro vracející se emigranty volný průchod linií

fronty. Mezitím ale Švédsko 10. dubna s vízy souhlasilo.

Během cesty, 12. dubna, psal Lenin Helphandovi a  Ganěckému lítostivý

dopis: „Drazí přátelé, dosud jsme od vás nic nedostali, ani dopisy, ani balíky,

ani peníze.“ Netušil, že Gustav Mayer, který jim dělal spojku, se opozdil kvůli

chřipce.

Vagon s bolševiky nebyl zaplombovaný, jak se traduje, ale měl právoexteritoriality a na německém území ho střežili vojáci pod velením důstojníků

zpravodajské služby. Ve švédské metropoli na Lenina čekali Ganěcki a Radek

s  radostnou zprávou: Od  Němců jsme dostali pět milionů marek na  další

agitaci.

Třebaže se chtěl ruský revolucionář původně setkat s Helphandem osobně,

nakonec to odvolal. Uvědomil si, že by se tím kompromitoval. Volkogonov to

komentoval velmi ostře: „To nepřekvapuje; Jakmile »Parvus« splnil svůj úkol,

Lenin ho s opovržením odepsal.“

Lenin nebyl agentem, který by podepsal nějakou úmluvu o  spolupráci

s německou tajnou službou – žádné doklady o tom se nenašly. Byl politikem

bez skrupulí, to je přesnější vyjádření. Peníze bral od kohokoli – a slíbil mu

za ně cokoli.

Když 16. dubna ráno překročil vlak s bolševickými emigranty ruskouhranici, nečekali na ně policisté se zatykači, jak se mnozí obávali, nýbrž soudruzi

z  Petrohradu s  kyticí květů pro Lenina. Byla mezi nimi i  Leninova sestra

Marija Uljanovová. Jakmile vešli do vagonu, vůdce si vůbec nikoho nevšímal

a nasupeně přistoupil ke Kameněvovi: „Co to píšete v Pravdě? Přečetli jsme si

několik posledních čísel a pořádně vám za ně musíme vynadat!“

Lev Kameněv, Josef Stalin a poslanec Matvěj Muranov se vrátili koncem

března ze sibiřského vyhnanství. Hned nastoupili v redakci Pravdy. Kameněv, který se chopil jejího vedení, podporoval vládu a obrannou válku protiNěmecku: „Bylo by politickou chybou vznášet už nyní otázku změny Prozatímní vlády...“ A 23. března zase vlastenecky upozorňoval: „Nikoli, ruský lid bude stát pevně na svém místě, odpovídaje na kulku kulkou, na granát granátem...“

Lenin začal Kameněvovy články a  celou politickou orientaci bolševické

strany arogantně kritizovat. Své spolustraníky tím šokoval – netušili, že ho

Němci uplatili, aby s nimi Rusko ukončilo válku.

Po  příjezdu do  Petrohradu promluvil vůdce navrátilců k  davu, který se

shromáždil před Finským nádražím. Jeho projev mnohé diváky zmrazil. Lenin

odmítal politiku sovětů, zavrhl i nastupující demokracii, protože podle něj

nedokáže nastolit všeobecný mír. „Loupeživá imperialistická vláda rozpoutá

občanskou válku v celé Evropě,“ hřímal. „Není daleko doba, kdy na výzvunašeho soudruha Liebknechta obrátí národové zbraň proti svým kapitalistickým


25

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

vykořisťovatelům... V Německu všechno vře... Ruská revoluce, vámi dovršená,

učinila začátek a zahájila nové údobí... Ať žije světová socialistická revoluce!“

Druhý den, 17. dubna, telegrafoval rezident německé tajné službyve Švédsku Steinwachs šifrou do Berlína: „Lenin se úspěšně vrátil do Ruska. Pracuje přesně podle našich přání. Od té doby dohodoví sociální demokratéve Stockholmu zběsile křičí.“

Separátní mír s  Rusy potřebovali Němci stále víc. Chtěli rychle skončit válku na východě, aby odtamtud přesunuli vojska na západ a porazili Francii dřív, než se v Evropě vylodí čerstvé americké divize. Proto organizovali návraty dalších stovek ruských revolucionářů ze Švýcarska a Belgie.

Mezitím ze Spojených států připlul s  menším zdržením Lev Trockij. Ani on nepřijel s prázdnýma rukama. V kanadském Halifaxu zadržela Trockého a dalších 275 revolucionářů plujících na lodi Christiani policie – měli u sebe příliš mnoho peněz. Nakonec je po měsíci na zákrok amerického bankéře Paula Warburga propustili. Jeho bratr Max Warburg zase financoval německého Viléma II.

Trockij se stal Leninovou pravou rukou, ale často se s ním nemohldohodnout na konkrétních metodách boje.

Postavení Helphanda, tohoto stvořitele bolševického znovuzrození, seměnilo. Po únorové revoluci jeho reputace u německého ministerstva zahraničí vzrostla. Avšak když se bolševičtí emigranti vrátili do Ruska, mělina vyvolávání neklidu přirozeně větší vliv než on.

Ještě na jaře 1917 poslal „Parvus“ do Petrohradu svého přítele, dánského socialistu Fredericka Borgbjerga, aby se pokusil promluvit se socialistyv městském sovětu o možnosti uzavření separátního míru – neměl však úspěch. Ani německý agent Robert Grimm, redaktor švýcarského socialistického časopisu, neuspěl, dokonce vyvolal mezinárodní skandál. Myšlenku na  mír nejširší vrstvy stále odmítaly – ruští lidé uvažovali ještě příliš vlastenecky. Zatykač na špiona Lenina Dubnové teze, s nimiž přijel Lenin domů, narazily na tuhý odpor v jeho vlastní straně. Bolševický vůdce v nich odmítal podporovat Prozatímní vládua namísto toho vytyčil heslo „Všechnu moc sovětům!“. Sověty byly samosprávné orgány dělníků a vojáků, které by mohli bolševici podle jeho názoru snadno ovládnout.

I ústřední výbor bolševické strany 19. dubna tyto teze odmítl, stejně jako výbor města Petrohradu. I  Kameněv je v Pravdě kritizoval. Přesto se Lenin

nevzdal – měl peníze a uměl obalamutit vzdělance i negramoty. Už 25. dubna

napsal Radekovi a  Ganěckému do  Stockholmu: „Doufám, že se nám podaří


26

Prolog kŽ20. století

zcela napřímit linii Pravdy.“ A skutečně, ve druhém květnovém týdnu daly jeho

myšlenkám požehnání konference petrohradských bolševiků i  moskevská

oblastní konference, později pak další.

Po konferenci zvolili bolševici užší vedení strany – byro, později zvanépolitické byro. Mělo pouze čtyři členy: Lenina, jeho věrného pomocníka Grigorije Zinovjeva, který se původně jmenoval Apfelbaum, dále Kameněva a Stalina. Všechny tam nominoval autoritativní Lenin. Tak se Stalin poprvé dostal k moci.

Miliony, které bolševici získávali od Němců, investovali dvěma způsoby. Jednak na vyzbrojení a zabezpečení stranické armády – Rudých gard, jednak na rozšíření stranického deníku Pravda. Tento list se nyní tisknul ve 300 tisí- cích výtiscích – pochvaloval si 3. června Zimmermann. Avšak německý státní tajemník udělal podle Volkogonova drobnou chybu. V červenci měla Pravda náklad 90 tisíc, nicméně 41 novin v ruštině a dalších jazycích vycházelodohromady v 320 tisících kusech.

Miliony marek a rublů uvolňovalo bolševikům německé ministerstvofinancí na žádost ministerstva zahraničí a generálního štábu. „Jednou z klíčových postav této operace byl úředník ministerstva financí Moritz von Seamisch, který se na tom podílel s agenty pracujícími ve Stockholmu,“ uvedl Katkov. V Moskvě je bolševikům vyplácela pobočka stockholmské banky.

Von Romberg informoval z Bernu 30. dubna Berlín, že podle Plattena stojí za  Leninem „tři čtvrtiny petrohradských dělníků“. Zato „propaganda mezi vojáky je obtížnější“. Němce znepokojila prvomájová demonstrace v  ruské metropoli, na níž 50 tisíc lidí podpořilo válku a vystoupilo proti bolševikům.

V deníku Pravda zformuloval 25. května Lenin úkoly pro revoluční dělnictvo na celém světě: Všemožně podporujte sbratřování vojáků na všech světových bojištích, protože jenom společným úsilím mezinárodního revolučního hnutí můžeme dosáhnout míru!

„Koordinace mezi Leninovým úsilím a  úsilím Německa při organizování sbratřování byla skutečně dobrá a  dalekosáhlá,“ zjistil Katkov. „Jakmile se Lenin objevil v  Petrohradu, hned požadoval, aby se začali vojáci na  frontě spontánně sbratřovat. Když proti této bolševické výzvě, podporovanéorganizovanou výměnou lahví vodky, krabic cigaret, čokolády a  odpovídajících tiskovin, vystoupilo ruské vrchní velení, které to označilo jako německou kampaň, otiskla Pravda 16. května 1917 článek, podle něhož německýgenerální štáb sbratřování zakazuje.“

Nicméně britský historik se domnívá, že s  uzavřením separátního míru Němci ve  skutečnosti nepočítali. „Řeči o  míru byly čistě prostředkem pro podkopávání morálky Rusů.“

Avšak I. všeruský sjezd sovětů dělnických a  vojenských zástupců vyslovil v červnu podporu Prozatímní vládě. Proti rezoluci, že „vojenské operace na frontě bude nutné zahájit do dvou týdnů“, hlasovali jedině bolševici. Není


27

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

proto divu, že diplomat Stobbe ze Stockholmu upozornil 11. července Berlín:

„Vliv Leninovy skupiny nešťastně klesá.“ Způsobila to jednak ruská ofenziva

a  jednak „nezřízené požadavky Leninovy skupiny“, jako třeba znárodnění

velkých podniků.

V Petrohradě, Moskvě a dalších městech narůstal neklid. Prostí lidéhladověli, zatímco smetánka se topila v přepychu. Bolševici rozhodli, že spolu s odbory vyhlásí pokojnou demonstraci. Sjezd sovětů ji nejdřív zakázal,nakonec k ní však dal pod tlakem veřejnosti souhlas – ovšem měla to být pouze manifestace na podporu vlády a armády.

Nicméně příprava ofenzivy vázla. Zásobování fronty se zmítalo v chaosu a  takřka tři divize odmítly nastoupit do  boje. Přesto měla ruská ofenziva v Karpatech, zahájená generálem Alexejem Brusilovem 30. června 1917,zpočátku úspěch. Ve  dnech 1. a  2. července se v  bitvě u  Zborova vyznamenala československá střelecká brigáda o síle 3 500 mužů. Byl to zárodek mohutných československých legií.

Proti ruským divizím stála poněkud demoralizovaná rakousko-uherská armáda, avšak po dvou týdnech jí přišli na pomoc Němci, kteří zahájilinečekaný protiútok – a ruská vojska začala prchat.

Podkopat základy legální vlády a přimět masy k odchodu z fronty mohou jedině bolševici. Jiná možnost neexistuje! Toto východisko si Berlín uvědomil po  neúspěchu námluv svého agenta Grimma a  ruské letní ofenzivě. Proto musíme soustředit všechny síly na podporu Leninovy skupiny!

„Z konta diskontní společnosti bylo převedeno 315 tisíc marek na konto pana Lenina v  Kronštadtu,“ oznámil 18. června 1917 německý pověřenec ve Švédsku Svensson do Berlína.

Anarchisté jako věrní spojenci bolševiků začali 16. července podněcovat vojáky v hlavním městě Petrohradu ke vzpouře. Druhý den bouřlivédemonstrace pokračovaly. Třebaže za tímto vřením stál Lenin, na veřejnostipropagoval heslo: „Všechnu moc sovětům!“

Vláda situaci rychle zvládla. Ráno 18. července zabraly oddíly junkerů redakci Pravdy. Druhý den obsadila armáda palác primabaleríny Krsesiňské, kde měli bolševici sídlo. Lenin a  další soudruzi však zmizeli. Vyšetřovatel pro mimořádně důležité případy P. A. Alexandrov vydal na bolševické vůdce zatykače, byli obviněni z toho, že jsou němečtí špioni. Policie sice zatklajenom Kameněva, Lunačarského a Trockého, ale i Lenin měl namále. Poslanec V. N. Polovcov napsal v memoárech, že důstojník, který dostal zatýkací rozkaz, se ho zeptal: „Jak máme toho pána přivést – celého, anebo po  kouskách?“ Polovcov odpověděl s úsměvem: „Při zatýkání se lidé často pokoušejí o útěk.“ A bývají zastřeleni – to už si policista mohl domyslet.

„Povstání zorganizovali agenti císaře Viléma,“ rozneslo se mezi lidem.„Jejich vůdcem byl Lenin. Utekli do Německa v ponorce.“


28

Prolog kŽ20. století

Neutekli, ale puč opravdu vedl Lenin. Najednou bolševikům nikdo nevěřil. Ostatně některé podrobnosti uveřejnili dva bývalí bolševici – poslanecGrigorij Alexinskij a někdejší přítel Lenina Vasilij Pankratov, žalářovaný carskou vládou po mnoho let v pevnosti – v časopisu Živoje slovo. Už koncem dubna 1917 získal ruský generální štáb od praporčíka Jermolenka, kterého zatkli jako německého špiona, zprávu o zradě Lenina a dalších bolševiků i jména bank, které jim a ukrajinským separatistům vyplácely velké částky. Jermolenko to slyšel během špionážního kurzu od důstojníků německého generálního štábu Schidického a Lueberse.

Generálové Alexejev a Děnikin však čekali měsíc, než to oznámili novému ministru vojenství, kterým se stal Kerenskij. Němečtí sociálnědemokratičtí poslanci tuto zradu ruským novinářům nejen potvrdili, ale dodali i  to, že peníze od  císařské vlády předával bolševikům Helphand. Ganěcki dokonce ruským vládním úředníkům slíbil, že přiveze usvědčující důkazy – ale nakonec do Ruska vůbec nedorazil.

Dalším kanálem, kterým přicházely bolševikům peníze do  Ruska, bylo spojení mezi Ganěckým a jeho příbuznou Jevgenijí Sumensonovou. „Když ji kontrašpionáž Prozatímní vlády 8. července 1917 zatkla, při výslechu potvrdila všechny tyto skutečnosti a  prozradila ještě víc,“ uvedl Volkogonov. „Rukou psané poznámky zástupce náčelníka protišpionážního oddělenípetrohradského vojenského okruhu ukazují, že Ganěcki předal Sumensonové dva miliony třicet tisíc čtyřicet tři ruble, což byla na  tuto dobu obrovská částka.“ První obrovskou sumu, takřka 300 tisíc rublů, dostala Sumensonová ze Stockholmu v prosinci 1915.

„Ať už to bylo, či nebylo spojeno se schůzkou Lenin–»Parvus« v  květnu ve Švýcarsku,“ komentuje Volkogonov, „je faktem, že v červenci 1915 žádal von Jugow z německého ministerstva zahraničí ministerstvo financí, abypoukázalo pět milionů marek na zintenzivnění revoluční propagandy v Rusku. Žádosti bylo vyhověno 9. července. Zdá se rozumné předpokládat, že německé peníze začaly bolševikům docházet po květnové schůzce v roce 1915.“

Třebaže měl ministr spravedlnosti P. N. Pereverzev po ruce poměrněchatrné argumenty, 17. července s nimi seznámil novináře. Prozatímní vláda však byla proti zveřejnění tohoto obvinění, pouze jediný list Novaja žizň, který vycházel ve velkém nákladu, o tom napsal. Nový premiér AlexandrKerenskij, který vystřídal knížete Georgije Lvova a  ponechal si i  křesla ministra vojenství a námořnictva, zakázal zatýkat bolševiky a zabavovat jim zbraně. „Prozatímní vláda a sověty nestály proti sobě už ani formálně,“ napsali ruští historici. „Zakázat bolševickou stranu se prozatímní kabinet v novém složení neodvážil.“

Jermolenkovo přiznání se nepodařilo potvrdit a praporčík po několikaměsících zmizel v moskevském vězení. Vrchním velitelem armády vláda jmenovala


29

BOLŠEVICKÁ REVOLUCE ZAŽNČMECKÉ MARKY

generála Leonida Kornilova. A  Kerenskij nařídil, aby policie postavila před

soud každého, kdo vystoupí veřejně proti válce.

Berlín se o prozrazení tohoto spojení dověděl od vyslance hraběte Ulricha von Brockdorff-Rantzaua z Kodaně 10. srpna. Německá vláda zprávyo spoluráci s Leninem popřela, to bylo v diplomacii normální gesto.

Také Čechoameričan Emanuel Voska, který přijel do  Ruska v  září 1917, aby organizoval kontrašpionáž u československých legií, objevil jedenpozoruhodný pramen financí. Ve Stockholmu je od lidí z německého vyslanectví přebíral americký konzul Benjamin Harrison. Jeho kurýři pak peníze vozili do švédsko-ruského pohraničního města Haparandy (dnes ležícího ve Švédsku na hranicích s Finskem), kde na ně čekala Sumensonová – a ta je předávala bolševikům.

„Harrison byl poslán na dovolenou a mně bylo naznačeno, abych neuváděl jeho jméno a v případu Sumensonové nepokračoval,“ napsal po válce Voska v neuveřejněné části svých vzpomínek. Vždyť spojení Sumensonové s Berlínem „nemohlo být prokázáno bez kompromitování americké konzulární služby a z té příčiny celá aféra skončila fiaskem“. To potvrdil v roce 1925 i prezident Tomáš G. Masaryk, když uvedl, že „pan Voska přerušil další pátrání v  této věci, když se ukázalo, že do ní byl zapleten americký občan ve vynikajícím postavení“. V červenci 1917 šla ruská vojska do ofenzivy a bolševické výzvy k nepokojům a dezerci Kerenského vláda rychle potlačila. Hrozilo nebezpečí, že Kerenského Rusko zůstane ve válce, a proto Němci udělali všechno pro to, aby se vlády zmocnili bolševici.


30

Prolog kŽ20. století

Obrana proti generálům

Po porážce červencového převratu se zkroušený Lenin „bál o svůj život a docela

vážně přemýšlel o přenesení štábu bolševické strany do Švédska či Norska,“

uvádějí Dějiny Ruska 20. století, „ale na druhé straně si byl vědom toho, že

Prozatímní vláda není schopná vyvíjet jakékoli aktivity proti nebezpečí zleva,

tudíž se odhodlal k dalšímu pokusu o převrat“.

Podle Volkogonova měl Lenin „obavy hlavně z následků žalob, které vznesli Alexinskij a Pankratov v listě Živoje slovo proti bolševické špionáži“. „Existují důkazy, že Lenin nevěděl, v jakém rozsahu je vláda informována o finančních kontaktech bolševiků s Němci.“

Lenin se zpočátku skrýval na venkově poblíž Petrohradu, později mu Stalin našel úkryt za hranicemi ve Finsku. Právě tam vymyslel novou strategii: Už žádnou moc sovětům, ale ozbrojený boj! S představou, že buržoaznědemokratická revoluce přeroste v  revoluci socialistickou poklidným vývojem, se musíme rozloučit!

Ilegální sjezd bolševiků tyto cíle schválil, zato se Zinovjevem a Stalinem, kteří prosazovali, aby se Lenin dostavil před soud, kde by své názory obhájil, nesouhlasil.

Nový ministr spravedlnosti Pavel Maljantovič v září telegraficky upozornil prokurátory, že zatykač na Lenina stále platí. Úřady čekaly, že se vůdcebolševiků objeví, aby vyvrátil pomluvu o svém spojení s Němci, jak slíbil. To se však nestalo – Lenin chystal nový puč.

Na  neúspěchu červencového převratu měli zřejmě podíl i  Němci. Podle Katkova nedocenili „rozsah a rychlost ruské dezintegrace“. Ovšem oni sami si to hned neuvědomili a naopak měli dojem, že peníze věnované bolševikům vyhodili z okna.

Prozatímní vláda však zvítězila jenom na čas. Bolševické myšlenky armádu rozložily. Rozkazy velitelů neplatily, o všem diskutovaly volené sověty. Tisíce vojáků utíkaly z fronty.

Koncem srpna si Berlín uvědomil svůj omyl a začal do Petrohradu znovuposílat peníze. Podle zprávy „spolehlivého tajného agenta“ ze Stockholmu z 31.  srpna, kterou dostal Berlín, se prudce zvýšila autorita bolševiků a  jejich počty. Červencový neúspěch je „jenom předehrou před velkou akcí“. „Ze všeho nejvíc tato hrozivá strana potřebuje peníze, a to ve velkých množstvích. Finskásociálnědemokratická strana právě poslala bolševikům 50 tisíc švédských korun.“

Německá armáda rychle postupovala v Pobaltí a začátkem září se přiblížila k Petrohradu. Kerenskij se chtěl definitivně vypořádat s bolševiky vojenskou mocí. Stejně smý



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist