načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osudné rozhodnutí - Jilliane Hofmann

Osudné rozhodnutí

Elektronická kniha: Osudné rozhodnutí
Autor:

Faith Saundersová je mladá a pohledná, má úspěšného manžela a krásné malé dítě. Jedné bouřlivé noci se však stane něco, co jí převrátí život naruby a vynese na povrch všechny ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 381
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Eva Hauserová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0978-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Faith Saundersová je mladá a pohledná, má úspěšného manžela a krásné malé dítě. Jedné bouřlivé noci se však stane něco, co jí převrátí život naruby a vynese na povrch všechny její démony. Faith se po hádce se sestrou vydává na dlouhou cestu autem domů a uprostřed nekonečných polí cukrové třtiny se ve tmě ztratí… A mezi stébly třtiny se v té chvíli pohybuje i vyděšená Angie, která utíká jako šílená a doufá, že ji někdo zachrání… Nakonec se obě ženy za dramatických okolností střetnou a pro obě to bude osudový okamžik. Faith bude nucena učinit zásadní rozhodnutí, kterého bude v budoucnu litovat. Nic už nebude jako dřív. Veřejné odsouzení, strach a pocit viny ji uvrhnou do začarovaného kruhu lží a ponoří ji hlouběji do její dávné alkoholové závislosti. Jak se Faith se svými činy vyrovná, když není cesty zpět?

Zařazeno v kategoriích
Jilliane Hofmann - další tituly autora:
Osudné rozhodnutí Osudné rozhodnutí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Osudné rozhodnutí

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Jilliane P. Hoffman

Osudné rozhodnutí – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2017


Přeložila Eva Hauserová

Tento příběh je smyšlený. Jména, osoby, organizace, místa a události

jsou výplodem autorčiny fantazie a neodpovídají realitě.

Jakákoli podobnost se skutečností je náhodná.


Věnuji Richovi,

jako vždycky, z mnoha a mnoha důvodů.

A také Pamele Musso Costidisové,

mé odvážné a skvělé přítelkyni.



[ ČÁST PRVNÍ ]

Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.

Opakem umění není ošklivost, ale lhostejnost.

Opakem víry není kacířství, ale lhostejnost.

A opakem života není smrt, ale lhostejnost.

Elie Wiesel, U. S. News and World Report, 27. října 1986



[ 9 ]

[ 1 ]

Vzduch byl této deštivé noci načichlý něčím jedovatým – spáleným a hořkým –, co připomínalo pach domu po včerejším požáru, kde v kalužích vody a chemikálií ještě doutnají zuhelnatělé zbytky. Hrdlo měla tou lepkavou pachutí potažené. Nedokázala se jí zbavit, ať plivala, nebo polykala, jak chtěla.

Dívka klopýtala bludištěm stébel cukrové třtiny. Nemohla se řídit měsícem, hvězdami ani žádným světlem a bylo těžké rozeznat dokonce i vlastní ruku přímo před obličejem. Byla bosa a blátivou lepivou půdu tu a tam pokrývaly kusy vápence. Když na ně šlápla, bylo to jako stoupnout na minu, protože v jednom chodidle měla stále zaseknuté skleněné střepy. Bolest pokaždé vybuchla a šířila se jí jako žhavá střela do celého těla, až jí oheň zachvátil dokonce i zuby. Jakmile se bude moci zastavit, pokusí se střepy nahmatat a vytáhnout. Teď na to ale nezbývá čas. S rukama nataženýma před sebe klopýtala podél řádku tlustých stébel, tyčících se vysoko nad její drobnou postavou, v naději, že před sebou včas ucítí cokoli, do čeho by mohla narazit, a vyhne se tomu.

Nebo kohokoli.

Ta myšlenka ji vyděsila, až se roztřásla. Navíc jí ještě nikdy v životě nebyla taková zima. Vyrostla na Floridě. Ve zdejším kraji nikdy nebývalo opravdu chladno, ani když sem z Kanady připutovala nějaká studená fronta a všichni staří lidé a hlasatelé zpráv začali bědovat, že mrzne a že zahynou pomerančovníky. Teď ale byla úplně promoklá a vichřice, která snad dočista zešílela, jí pronikala až do morku kostí. Vítr se proháněl i v cukrové třtině, až vydávala pronikavé hvízdavé zvuky připomínající jekot. Kousla se do jazyka, aby nejektala zuby.

Bylo těžké nezačít křičet o pomoc. Někde za touhle zatracenou

[ 10 ]

třtinou může někdo nebo něco být. Možná ve vzdálenosti pouhých několika metrů. Nějaký dům. Benzinka. Cesta vedoucí pryč, ať už se teď ocitla kdekoli. Někde poblíž už třtinové plantáže sklidili a zbytky spálili. Ano, to je ten zápach a ta pachuť v hrdle – spálená třtina. Možná že jsou někde nablízku lidé. Třeba tu čekají farmáři nebo sezonní dělníci, ubytovaní ve stanech nebo chatkách, až se bouře přežene a začne svítat, aby mohli tahle pole zapálit. Možná že ji někdo uslyší, pomůže jí, ujme se jí.

Schová ji.

Ale už ve chvíli, kdy ji to napadlo, si uvědomila, že je to nesmysl. Nejspíš kolem sebe žádné lidi nemá. Ocitla se uprostřed pustiny, kde celé kilometry daleko není ani živáčka. Je tu docela sama a to nejlepší, co může udělat, je skrýt se ve třtinovém houští, dokud nevyjde slunce a neobjeví se tu auta s kočovnými dělníky. Je pravděpodobné, že jediní lidé, kteří by v této chvíli její volání o pomoc uslyšeli, by byli právě její pronásledovatelé. Před očima se jí mihly obličeje těch, které milovala: sladká malá Ginger, která večer pořád ještě požaduje lahvičku, přestože všichni říkají, že už je na to velká. Luis. Je to mizera – žárlivý a přitom ji podvádí, hajzl. Zlomil jí srdce už tolikrát, že to ani nedokáže spočítat. Panebože, jak jen ho miluje! Vždycky ho milovala a  vždycky ho milovat bude. Mami, Papi, Abu, Cindy, Alonzo, Quina Mae. Zapudila jejich obrazy z mysli. Vzpomínat na ně by znamenalo, že to vzdává a že se s nimi v duchu loučí.

Ne! To ne! Vzpamatuj se přece!

Otřela si oči a potlačila vzlyky. Ti muži jsou blízko. Ještě uslyší její kňourání a budou se jím řídit jako supi, naslouchající namáhavému dechu umírajícího zvířete. Právě teď obcházejí plantáž, ve které se jim ztratila, snaží se určit její polohu, přepadnout ji a zmocnit se jí. Snažila se raději soustředit na náznak borovicové vůně, který větřila. Někde za těžkou clonou vlhké spálené třtiny cítila svěží vůni porážených borovic. Byla to vůně naděje. Dosta

[ 11 ]

ne se odsud. Nesmí se ještě s nikým loučit: ona se přece vždycky ze všeho dostane. Zatím to dotáhla dál než ty ostatní.

Ještě je naživu.

Jak se prodírala třtinovým porostem, stébla sborově zaútočila na její obličej a  ruce. Jakmile se dostane na mýtinu s  vypálenou třtinou, bude se moci rozběhnout. K čertu se strachem a s bolestí v noze, stejně bude utíkat. Samozřejmě že ji na pasece bude vidět líp. Znovu jí vyhrkly slzy.

Možná že čekají, až udělá přesně tohle, a tím jim ušetří námahu – nebudou po ní muset pracně slídit. Ti muži – ti cvoci – se v těchhle plantážích pravděpodobně vyznají. Proto ji sem také přivezli. Vědí, které cesty vedou dovnitř a které ven. A vědí, kam ji vzali – ten barák je tak odporný, hrůzný, děsivý. Obklopený takovým množstvím třtiny, že její stébla začala prorůstat dovnitř.

Tady nemůžeš zůstat. Rozhodni se! Co bude horší? Skrývat se ve třtinovém poli, aby tě našli a vzali zpátky... do toho baráku? Nebo se snažit utéct? Běžet k jednomu z domů, které by za těmi stvoly třtiny mohly být?

Lepší bude utíkat. Vždycky je lepší padnout v boji. Takhle by to určitě řekl Luis. Panebože, jak si přála, aby byl tady s ní. Rozsekal by ty neřády na milion kousíčků.

„No tak, kotě! Kotě!“

Srdce se jí zastavilo. Byl přímo za ní. Doháněl ji. Prudce se ohlédla. Kde ten chlápek sakra je?

Spustila se na všechny čtyři a vlezla mezi stonky. Do nohy jí v  místě, kde měla skleněný střep, vystřelila prudká bolest. Sáhla si tam a nahmatala na patě odchlíplou kůži otevřené rány. Ucítila teplo své vlastní krve, jak jí stékala po prstech. Stébla třtiny byla ostrá jako žiletky. Kousla se do ruky a snažila se tu bolest setřást. Zlé myšlenky se jí vrátily. Zase před sebou viděla tváře svých nejbližších.

Takhle aspoň policie zjistí, že jsem tu byla. Uvidí spoustu krve,

[ 12 ]

provedou testy a přijdou na to, že jsem to byla já. Že jsem jen tak nezmizela. Nikdo si už nebude myslet, že jsem utekla z  domova a od Ginger...

Ale už když takhle uvažovala, věděla, že je to absurdní. Na téhle plantáži může vykrvácet k smrti a nikdo ani nezjistí, že tady byla, lezla tu ve tmě a  snažila se skrýt před těmi zabijáky. Déšť smyje všechny stopy. Dělníci, kteří na těchhle plantážích pracují, budou klidně chodit po jejím hrobě, a pokud ti cvoci nenechají její tělo tam, kde ji zabijí, nikdo to nikdy nezjistí. A pokud ji nezabijí tady, ale odvlečou ji zpátky do toho baráku a budou s ní dělat všechny ty strašlivé věci, které jí slibovali, pak na tomhle místě vůbec žádné stopy nezůstanou. Nebo ji tu nechají, rozřezanou na kousky a rozházenou široko daleko, jako by tohle pole kořenili, protože dobře vědí, že tady bude brzy všechno vypálené. A až se to peklo přežene, nezůstane tu nic než popel. Pokud dělníci vůbec narazí na její pozůstatky a  pokud kriminalisté dokážou tak jako v  tom televizním seriálu skutečně identifikovat popel a úlomky kostí, pak snad, možná, se sem může jednoho dne některý detektiv podívat a zrekonstruovat její poslední okamžiky. Může se pokusit přijít na to, co se tady přesně stalo. Kousla se do ruky silněji. To ale není možné. Protože nikdo nikdy si nedokáže představit tuhle chvíli, kterou právě prožívá. Taková hrůza je nepředstavitelná.

„Víš, proč pes honí kočku?“

Byl jen pár desítek centimetrů od ní. Slyšela ho i přes jekot třtinových stébel. Věděl, že ho musí slyšet – křičel, ale tón jeho čvachtavého jižanského hlasu byl klidný.

Leze k němu, nebo od něho?

„Protože před ním utíká. Když kočka neutíká, pes ji nehoní. Kočka a pes se můžou kamarádit, zlato. Ale když ta kočka zdrhá...“ Jeho hlas se ztlumil. „Koukej, zlato, akorát toho psa nasereš, bude unavenej a naštvanej. Tak pěkně vylez, kotě, než mě naštveš. Pak tě to bude bolet tím víc, ty mrcho.“

[ 13 ]

Mezi stébly vystřelovalo světlo – nahoru a dolů, pak příčně. Přestala lézt a stočila se do těsné malé kuličky.

„Možná že se ta číča teď tady někde schovává. Modlí se, aby už bylo ráno a aby ji tu našli ňáký chlápci z Hondurasu.“

Světlo přejelo k řádku třtiny přesně naproti ní. Sklopila zrak k zemi, aby se jí světlo neodráželo od očí. V pěsti sevřela stonek t ř t i ny.

„To by se ale pěkně pletla.“

Jeho pracovní boty se bořily do bláta.

„Psi maj ohromnej čuch. Žádná kočka se před nima neschová, páč cejtěj číču. No jo, je to tak. A když ji pak ten pes najde, tak jí utrhá všechny nožičky od těla za to, že se musel tolika namáhat.“ Zachichotal se a jeho smích se rozvinul v šílený, posedlý řehot.

Zacpala si uši dlaněmi.

„Zahlíd jsi ji?“ ozval se další hlas. Byl to druhý cvok a mluvil do vysílačky.

„Eště ne, brácho,“ odpověděl ten rozčvachtaný hlas. „Ale to je právě to zábavný. Až ji najdeme, naučíme ji, proč nebylo zrovna chytrý nám zdrhnout. Týjo, to si teprva užijeme!“

Zakryla si ústa rukou, aby neviděl její dech. Ozvalo se hlučné zahřmění.

„Přejdi radši tam k traktoru,“ řekl čvachtavý hlas do vysílačky. „Postarej se, aby tamtudy neprošla na silnici. Kdyby se tam dostala, byli bysme v prdeli.“

Další zahřmění. Vzhlédla k obloze. Prosím, prosím, prosím – jen žádné blesky. To by se celá tahle plantáž rozsvítila jako při druhém Kristově příchodu...

Cvok s čvachtavým hlasem zavětřil. „Ale říkám ti, myslim, že se tak daleko nedostane, protože tady někde hodně blízko cejtím č íč u .“

Po ušpiněném obličeji jí stékaly horké slzy. V životě by chtěla udělat ještě tolik věcí. Tolikrát si přála, kéž by tak mohla začít

[ 14 ]

znova, protože všechno tolikrát pokazila. Pokaždé zažila jen velké zklamání.

„Lidi, co hledají dinosaury, tady v tom blátě pořád ještě narážejí na jejich stopy. Celý miiiiiliony let starý...“

Houpala se vpřed a vzad, tělo stočené do klubíčka, s rukama na uších. Každodenně si říkala, že musí změnit od základu svůj život – hned od zítřka. Zítřek vždycky přišel a odešel. Teď věděla, že to dokáže. Kvůli Ginger, která si zaslouží lepší mámu. Pro svoji vlastní mámu, která si o ni dělá takové starosti kvůli tomu, jak žije. Kéž by se jen dočkala zítřka...

Teď měla světlo baterky přímo před sebou, jen několik centimetrů od nohy, a tu a tam pronikalo skrz stonky, tak jako reflektory přejížděly noční oblohu v klubu, kde tančila. „Jak dlouho si myslíš, zlato, že tu zůstanou otisky nohou, než je smyje déšť?“ Světelný paprsek se jí otřel o džíny. Pracovní boty cachtaly pryč. Mlask. Mlask. Mlask.

Pak se obrátil, velice rychle se rozběhl zpátky, klekl si a zamířil jí baterkou přímo do obličeje. „Tady je ta mrcha!“ zaradoval se. „Mám ji!“ zařval triumfálně.

Ještě ne. Ještě mě čeká zítřek. Mrštila mu do obličeje hrst bláta a kamínků a vrazila mu do očí stéblo třtiny. Když vyjekl překvapením, vrhla se dopředu a nakopla ho co největší silou do tváře. Litovala, že nemá své vysoké boty. Těmi by mu dokázala vyrazit pár zubů. A pak by mu mohla dupnout jehlovými podpatky na tu jeho hnusnou debilní hlavu a vypíchnout mu ty jeho krví podlité oplzlé oči. Jenomže boty jí sebrali.

Upadl na zem a ona ho ještě dvakrát nakopla do obličeje, než se vrhla mezi trsy třtiny.

„Mrcho!“ zavyl.

Cítila, že má mýtinu přímo před sebou. Borovicová vůně zesílila. Ještě má naději. A pak, jako zázrakem, blesk ozářil oblohu a osvítil vysekanou cestičku. Ježíš rozsvítil světlo ve správný okamžik a ukázal jí, kudy odsud ven.

[ 15 ]

„Zdrhá!“ zařval jí za zády cvok s čvachtavým hlasem. „Do prdele, dostala mě! Vidím hovno! Vezmi radši auto! Nedovol jí, aby se dostala do města!“

[ 2 ]

Faith Saundersová cítila, jak jí víčka začínají klesat a oči se jí zavírají, a vyťala si pořádný políček na tvář. Pak stáhla okénko SUV a vystrčila obličej do deště. Musí zůstat bdělá. Nic jiného jí nezbývá. Byla půlnoc a ještě ji čekal kus cesty. Nepřipadalo v úvahu, aby se zastavila. V těchhle místech ne. Tady to není na pauzu vůbec vhodné.

Otřela si obličej plážovým ručníkem, který našla vzadu ve svém exploreru, a pak očistila přední sklo, zamlžené zevnitř. Navrch ke všemu, co se dnes večer zvrtlo – a bylo toho dost – přestala fungovat klimatizace a  odmrazování, kvůli té obrovské louži, prakticky jezeru, které nepostřehla, když prudce vyrazila od sestřina domku v Sebringu. Posadila se rovně, protáhla si záda a opřela se o volant. Snažila se soustředit navzdory vyčerpanosti a tepající bolesti hlavy za očima, která stále sílila. Venku to vypadalo pořád stejně jako ve chvíli, kdy od Charity odjela – všechno bylo vlhké, temné, splývající. Nekonečná temnota. Od chvíle, kdy potkala na silnici jiné auto, uplynula nejméně půlhodina.

Tropická bouře, která přišla na konci sezony a  nesla jméno Octavius, se cestou ke svému cíli v Texasu, kde měla rozpoutat svou sílu naplno, zdržela nad podstatným kusem Slunečního státu a v posledních dvou dnech znepříjemnila život všem lidem pobývajícím na střední a jižní Floridě. Faith vyrostla v Miami a ve svých dvaatřiceti letech už svou dávku bouří a  hurikánů zažila  – obyčejně se přihnaly, sklátily několik stromů a stožárů elektrického vedení a zase zmizely. Octavius ale tahle pravidla nedodržoval:

[ 16 ]

čekalo se, že bude pustošit stát Florida deštěm a  větrem o  rychlosti devadesáti kilometrů v hodině aspoň ještě jeden další den. Většina lidí se rozumně řídila radou, že mají zůstat doma a nevyjíždět na silnice.

Většina ano.

Faith se kousala do rtu. Nebyla si jistá, jestli bloudí, jenom nevěděla, kde přesně je. Správně by měla být na státní silnici 441, ale po té jela odpoledne k sestře a zdejší okolí jí připadalo jiné. Samozřejmě že k Charity mířila za dne a teď ve tmě, bez světel pouličních lamp, benzinek, restaurací, motelů nebo jiných výrazných bodů, které by ji vedly, působí všechno jinak. Tady kolem nebylo široko daleko nic jiného než jednotvárné hektary polí a v posledních úsecích cesty se po mnoho kilometrů táhly jen plantáže cukrové třtiny, jejíž mohutné vysoké trsy se nad silnicí hrozivě tyčily z obou stran. Tady byl střed Floridy, který mimo městskou aglomeraci Orlanda a hotelopolisu o sto čtyřiceti tisících lůžkách skládajícího se z areálů Disney, Universal a Sea World, nenabízel o mnoho víc než pár městeček, zemědělskou půdu, jezero Okeechobee a Everglades. Pokud míříte na jih jako teď Faith, teprve v okresu Palm Beach začnete kolem sebe nacházet známky života – světla a budovy vyšší než dvoupodlažní. Dál na jih a východ jsou světla stále jasnější a budovy vyšší, až konečně narazíte na záři neonů a tyčící se mrakodrapy Miami, kde budou určitě otevřené bary a bude tam rušno a davy lidí dokonce i o půlnoci a za tropické bouře. Jenže Faith teď v Miami nebyla. Byla ještě daleko, uprostřed neznámé pustiny, a snažila se dostat domů a zůstat přitom bdělá a zapomenout na všechny hrozné důvody, proč se vůbec ocitla v téhle příšerné noci zrovna tady.

Přímo před ní projel oblohou oslepující blesk a  ona zadržela dech. Očima střelila ke zpětnému zrcátku, aby zkontrolovala svoji čtyřletou dcerku Maggie. Ta teď spala v sedačce s palcem v puse a druhou rukou svírala odřeného plyšového oslíka Ijáčka. Faith

[ 17 ]

v duchu odpočítávala vteřiny. Když se ozvalo zahřmění, bylo tak hlučné a intenzivní, že cítila, jak prochvívá jejím vozem. Strnula, dívala se do zpětného zrcátka a  v duchu se obrňovala proti tomu, jaké to bude mít důsledky. Když musely nečekaně odjet od Maggiiných sestřenic, spustilo to u holčičky jeden z jejích nespoutaných, nekontrolovatelných záchvatů vzteku a prvních pětačtyřicet minut cesty domů strávila Maggie ječením, pláčem a kopáním do opěradla sedadla spolujezdce, až konečně samým vyčerpáním usnula. Faith teď viděla, že na zvuk hromu zareagovala zatím jen tím, že si začala cucat palec s větší vervou, drobné štíhlé prstíky přitisknuté k pihovatému nosu, a dlouhé blond řasy se jí zachvěly. Hrozilo, že otevře oči.

Faith co nejtišeji vydechla nahromaděný vzduch, sáhla jednou rukou za sebe a jemně pohladila Maggiino odhalené hubené kolínko. O dvě čísla větší růžová kovbojská bota, která jí balancovala na prstech nohy, upadla na podlahu vedle druhé boty. Čača, roztřepená háčkovaná přikrývka pro miminko, bez které Maggie nikdy neopouštěla domov, se jí svezla ke straně vedle sedačky. Faith se natáhla, našla přikrývku na podlaze a pokusila se ji přehodit Maggie přes bosé nožičky. Místo toho deka úplně minula spodní část jejího tělíčka, přistála holčičce na hlavě a snesla se jí na obličej. To sice Faith neměla v  úmyslu, ale pomyslela si, že je to možná lepší, protože oblohu rozčísl další blesk, tak hrozivě blízko, že se ho člověk skoro mohl dotknout. Čača pomůže ztlumit hřmění hromu i oslepující záblesky, které ozařovaly auto jako vánoční stromeček.

Faith si strčila do pusy dva ibalginy, které našla v přihrádce na rukavice, a zapila je ledově studenou kávou z řetězce Racetrak, zbylou po odpolední jízdě za sestrou. Opravdu vykonala stejnou cestu jen před kolika... deseti hodinami? Povzdechla si a znovu se podívala na zahalenou postavičku na zadním sedadle. Vtom se auto otřáslo náporem dalšího hromu. Přestože hádka s Charity nebyla

[ 18 ]

Faithina chyba – a rozhodně si takhle nepředstavovala zakončení sestřiny narozeninové oslavy – byla odhodlaná Maggie vynahradit ten ošklivý zážitek, jak musely ve spěchu odjet, vyběhly do deště a všichni ti cizí lidé je přitom sledovali. A Maggiiny sestřenice pozorovaly její obrovský záchvat vzteku naživo přímo z okna ložnice. Rozhodla se, že zítra holčičku vezme do kina nebo na bruslení na Incredible Ice. Nebo jí možná dovolí projednou nejít do St. Andrew’s, ale zůstat doma, a budou spolu péct cukroví. Maggie by stejně školku vynechala, kdyby se podle plánu zdržely v Sebringu. Bůhsámví, že po tom, co se dnes stalo, by i samotná Faith uvítala Den pro duševní zdraví.

Při té vzpomínce ji píchlo u srdce. Bez ohledu na to, jak silně si na to přála zapomenout, se jí myšlenky vracely do sestřiny kuchyně, k davu civících chichotajících se neznámých lidí, shromážděných kolem improvizovaného baru na stole jídelního koutu a sledujících, jak se před nimi rozvíjí rodinné drama, jako by šlo o součást večerní zábavy. Charity si v životě vybrala tuto cestu a rozhodla se po ní jít s tímhle mužem a bylo načase, aby to Faith přijala a přestala se pokoušet problémy své mladší sestřičky řešit, protože ta si očividně jejich vyřešení nepřála. Po celé roky všichni sváděli Charitiny nedostatky na jejího manžela Nicka, toho líného idiota, ale možná že je nutné obvinit tu, která za to může doopravdy. A dnes večer... no, to tedy byla poslední kapka. Faith stékaly po tvářích slzy vzteku.

Ani nechutná studená káva nedokázala překrýt protivně nasládlou příchuť hurikánek, které jí Nick vnutil na začátku večera, party byla naplno rozjetá a  všechno se ještě vyvíjelo dobře. Vzadu v krku měla pořád pocit, jako by jí tam ulpíval povlak lepidla na tapety, parfémovaného havajským punčem. Toužebně se zadívala na otevřenou přihrádku na rukavice, kde našla ibalgin. Uvnitř pod hromádkou ubrousků ležel načatý balíček zvětralých marlborek light. Faith začala kouřit na střední škole a už od bakalářské

[ 19 ]

ho studia se snažila tohoto zlozvyku zbavit. Teprve když jí začaly ranní nevolnosti, povedlo se jí poprvé kouření nechat. Čtyři roky to úspěšně vydržela, ale pak se loni všechno změnilo jedním telefonátem – první věc, kterou vzala do ruky, když zavěsila, byla marlborka. Bylo to jako přivítat doma starou kamarádku, a to tehdy rozhodně potřebovala. V krku ji to sice napřed trochu pálilo, ale brzy zase kouřila svůj balíček denně. Nechat toho bylo však tentokrát mnohem těžší, a rozhodně nebyla ochotná uvažovat o novém otěhotnění, jen aby se zlozvyku zbavila.

Přihrádku na rukavice rázně přibouchla. Sice po staré kamarádce velice toužila, ale kouřit nesmí. Vždyť má v autě Maggie. Kdepak. Jarrod, její manžel, netušil, že s kouřením znovu začala a že se stále pokouší přestat, a Maggie se možná nikdy nedoví, že její matka kouřila. Kdyby si teď zapálila a zamořila čisté plíce své dcerky, mohli by ji rovnou nominovat na Nejhorší matku roku. Místo toho si úzkostně oždibovala kůžičku u nehtu.

Déšť se změnil v  liják a  Faith zpomalila na třicet kilometrů v hodině. Podívala se na hodinky. Za šest minut se i Charity dožije své třicítky. Co asi právě teď dělá a jak to slaví? Leží v bezvědomí na gauči? Jsou u ní doma pořád ještě ti pitomí Nickovi přátelé? Věnuje se divokému narozeninovému sexu? Při té představě se jí udělalo špatně. Vadí jí aspoň trochu, jakým způsobem od ní Faith odešla?

Původně měly v plánu, že Faith vezme Charity a její tři děti – jedenáctiletou Kamillu, pětiletou Kourtney a dvouletou Kaelyn – příští víkend do Disney Worldu společně s Maggie, aby Charitiny třicetiny oslavily. Mělo se to konat bez manželů – čistě dámská jízda, šest holek užívajících si společnost Mickey Mouse v zemi, kde jsou všichni vždycky šťastní. Faith zamluvila hodně dopředu dva pokoje ve Walt Disney World Dolphin Resort. Ironie byla, že rezervaci bylo třeba zrušit do zítřejší půlnoci – tedy v poslední minutě Charitina data narození – nebo Faith propadne záloha. Pomyslela

[ 20 ]

si, že to samozřejmě zrušit musí, a utírala si slzy. Nepřipadá vůbec v úvahu, že by se mezi ní a Charity do pátku všechno urovnalo. A třeba se to nesrovná už nikdy.

Možná že Nick chtěl po deseti letech manželství konečně ukázat, že mu na manželce záleží. Snad měl v úmyslu Faithin výlet k Disneymu trumfnout. Nebo možná pro něj ta party, kterou pro Charity uspořádal, byla prostě jen záminka, aby si to pořádně užil – Charity neměla mnoho kamarádek, se kterými by se nevyspal. Ať už měl důvod jakýkoli, Nick „Velká pracka“ Lavecki, muž, který častěji zapomněl na manželčiny narozeniny, než si na ně vzpomněl, se rozhodl uspořádat pro Charity narozeninovou oslavu jako překvapení. Opravdu na poslední chvíli, protože Faith o tom řekl teprve dnes ráno.

„Cože, dnes večer, Nicku?“ Faith se podívala na hodiny nad krbovou římsou v obýváku svého domu v Parklandu, dobrých tři sta kilometrů od sestřina bydliště v Sebringu. Bylo půl jedenácté v neděli dopoledne.

„Nic moc parádního. Víš, pár kámošů, nějaký pivo, jídlo z Costca, tácy s řízkama a kuřecími nugety, takovýhle žrádlo, no a jasně že dort. Ten dostanu taky v Costcu. Čokoládovej. Můžou na něj udělat nápis Všechno nejlepší k narozkám, ty stará bábo.“ Zasmál se. „Možná by k tomu udělali i ozdobu ve tvaru vozíčku pro mrzáky nebo tak.“

Faith strnula. „To myslíš vážně, Nicku?“

„Ale ne, jen si z tebe utahuju, Faithey. Ale beru s sebou děti, aby si mohly vzít černý balonky a nádobí s obrázkama.“ Znovu se zasmál. „Char se z toho pomine.“

Faith vyhlédla z okna své kuchyně na překocený slunečník na trávníku a na polštář ze zahradní lenošky, který vítr zahnal do bazénu. Ten působil dojmem, že každou chvíli přeteče. Jarrod, usazený naproti ní, k ní vzhlédl a pohybem rtů jí naznačil Co je? Zavrtěla hlavou. „Počasí je hodně ošklivé, Nicku.“

[ 21 ]

„Tady u  nás to není tak špatný. A všichni říkají, že přijdou i   t a k .“

„Všichni? Kolik lidí tam bude?“

„To netuším, ale asi tak třicet čtyřicet.“

„Páni. Kdy jsi to naplánoval?“

„To už nevím, asi před týdnem nebo tak.“

„Díky, žes mě na to upozornil tak brzy.“

„No jo, myslel jsem si, že jsem ti už dal echo. Pochopím, jestli to nezvládneš. Bydlíme dost daleko. Jak tomu tady u nás říká Jar? Zapadákov?“

Tuhle poznámku Jarrod utrousil už před třemi roky, ale Velká pracka na ni ještě pořád dělal narážky, i když nebyla určená pro jeho uši. „To si dělal legraci, Nicku.“

„Jo, já vím. Já tě jen tak pošťuchuju, Faithey. Koukej, úplně pochopím, když to nedáte. Počasí je hnusný a cesta dlouhá. Nic se neděje, Char to pochopí.“

Nickovi samozřejmě nebude vadit, když to Faith nezvládne a nepřijede, protože si nepřeje, aby dorazila. Jeho děti na něj asi celé ráno dorážely a ptaly se, jestli na maminčinu oslavu přijedou taky teta Faith, strýček Jarrod a Maggie. Proto jí asi vůbec volal. Navíc by Charity zuřila, kdyby zjistila, že její jediná sestra – a jediný sourozenec – nebyla na její kulaté narozeniny pozvaná.

„Přijedu,“ prohlásila Faith.

Cože? naznačil jí znovu Jarrod rty.

„Ohromný,“ odpověděl Nick bez nadšení.

„Rezervujte mi gauč. Ráno se vrátím domů.“

„Možná se budeš o ten gauč dělit s nějakým novým kamarádem, Faithey.“ Nesnášela, když ji oslovoval takhle. Z duše to nenáviděla. Charity jí tak říkala odmalička, ale z Nickových úst to znělo, jako by se jí posmíval. „Myslím, že Žebírko už si ho nárokoval taky,“ uchechtl se a Faith věděla, že se zašklebil.

Většina Nickových přátel měla přezdívky: Žebírko, Hubeňour,

[ 22 ]

Ulízanec, Krokodýl. Nebyli to ale členové gangu, policajti ani mafiáni – jen prostě dospělí muži s přezdívkami.

„Řekni Žebírkovi, ať spí v autě, já zabírám gauč,“ odpověděla Faith chladně.

„Tati, pověz tetě Faif, ať pšiveze Maggie!“ ozval se šišlající tenký hlásek v pozadí.

„No, jestli přijedeš, vezmi taky Maggie,“ vyřizoval Nick. „Všechny děcka zavřeme nahoře. Nenecháme je sejít dolů, až tu bude striptér, čestný slovo!“

„To si děláš legraci, ne?“

„Jo, dělám si legraci. Nebudu svý ženě objednávat striptéra. Aspoň ne takovýho, na kterýho by se se zájmem koukala, i když je to legrační nápad, a  kdyby ji to bavilo, byla by s  ní větší sranda. Děckám koupím pizzu. Jo a Jarrodovi taky,“ dodal se zaváháním. „Hmm, doufám, že taky dorazí!“

Jarrod jí přestal naznačovat Co?, protože se dovtípil, oč běží, a  vůbec netoužil přespávat nasardinkovaný na Nickově gauči. Opřel se v židli a skryl se za noviny jako dítě ve třídě, které nechce být vyvolané.

„Koukla ses z okna?“ zeptal se Jarrod o dvě hodiny později Faith, když usazovala Maggie do auta. Holčička svírala v jedné ruce Ijáčka a v druhé kapsičku džusu.

„Jsou to její narozeniny, Jarrode. A ty dobře víš, čím prochází. Budou tam všichni jeho kamarádi – nejspíš jenom jeho kamarádi. Jak znám Nicka, pozve si tam svoji další milenku. Vždyť jenom prší, o nic nejde.“

„Zřejmě ti to uniklo ve zprávách, a tak ti to říkám já. Žene se sem tropická bouře. To zaprvé. Zadruhé to nejsou normální lidi, Faith. Nebude to normální oslava.“

Jarrod neměl Nicka ani Charity příliš v  lásce. Faithina sestra s  mužem se pohybovali v  úplně jiných vrstvách společnosti než on. Jarrod kdysi pracoval jako veřejný obhájce specializovaný na

[ 23 ]

kriminalitu a Nick byl prohnaný drobný šizuňk. Jeho oborem byly opravy transmisí, ale neustále hledal způsoby, jak vyzrát na systém, čerpat podporu v  nezaměstnanosti a  pracovat načerno, švindlovat na daních. Kromě počasí a fandění Dolphins si ti dva neměli prakticky o čem povídat, ledaže by Nick chtěl od Jarroda právnickou poradu. Charity taková původně nebyla, ale Kammy porodila velmi brzy, vdala se za Nicka, začala na něm být úplně závislá, a to ji změnilo. Jarrod už jinou Charity neznal.

„Dramatizuješ to,“ řekla mu.

„Drama je spíš styl tvé sestry. Jen počkej, až přistihne Nicka v koupelně, jak šuká s další její kamarádkou – to teprve uvidíš drama!“

„Jarrode...“ plísnila ho a  pokývla hlavou k  Maggie, už usazené v automobilové sedačce, která je tiše sledovala a blond culíky jí poletovaly, jak mezi rodiči přejížděla pohledem.

„Radši jim schovej příbory.“

„Můžeš jet taky, zvou tě.“

„Nikdy v  životě jsem tolik netoužil napsat návrh právního posudku jako právě teď.“

„To věřím.“

„Kéž bych tě dokázal přesvědčit, že nemáš jezdit tři sta kilometrů v tropické bouři.“

„Kéž by se se mnou Nick poradil dřív, než to celé naplánoval,“ odpověděla, „ale podle všeho jsem nebyla ani na ocásku jeho seznamu hos t ů .“

„Zůstaň doma. Se mnou.“

„Pojeď s námi,“ usmála se. „Ale ne, to je vlastně hrozná myšlenka, trpěl bys tam. Ale co budeš dělat tady, úplně sám v  takovém deštivém večeru?“ Už když tu otázku pronášela, útroby jí sevřel znepokojivý, tíživý pocit. Nesnášela to. A nesnášela, že se toho po všech měsících stále nemohla zbavit. Napadlo ji, jestli se někdy zbaví pocitu nevolnosti při představě, co se může stát, když

[ 24 ]

nechá manžela doma samotného. Odvrátila pohled k otevřeným dveřím garáže.

Věděl, nač myslí. „Objednám si pizzu a dopíšu ten návrh.“

Přikývla.

Přistoupil k ní zezadu a masíroval jí ramena. „Nemám z toho dobrý pocit. To počasí je brutální,“ přemlouval ji tiše a  políbil ji na temeno hlavy. „A stejně se chystáš do Orlanda příští týden. Tvá sestra to pochopí. Dnes večer si můžeme uvařit nějakou specialitu a užít si v tom dešti klid.“

„Nesmím na té oslavě chybět. Zítra odpoledne se vrátíme domů .“

„A co St. Andrew’s?“

„Je to jen školka, Maggie smí jeden den vynechat. A uvidí sestřenice!“ obrátila znovu pozornost k dcerce a široce se na ni usmála. „To je ale dobrodružství, viď?“

„Co jsou to příbory?“ zeptala se Maggie a  nápor větru strhl ohromný list z královské palmy na zahradě. List bouchl o zem před garáží, jen pár kroků od místa, kde s Jarrodem stáli. Další blesk proťal oblohu a vrátil Faithiny myšlenky od roz hovo ru v garáži k přítomnosti. V záblesku jasného světla kolem sebe viděla ohromná pole třtinových stébel, divoce zmítaných větrem – vyrážela ze země v rovných hustých řadách jako rostlinná armáda připravená dát se na pochod. Pak se všechno zase ponořilo do tmy.

V kterých místech se to ksakru ocitla? Mohla jen doufat, že neopustila silnici 441 a nemíří do Tampy. Vzpomněla si na strašidelnou hru na zombie, kterou s Charity hrávaly jako děti, kdy zavřete oči a počítáte, a když je znovu otevřete, všechny zombie ztuhnou na místě; předtím se k vám tiše plížily, když jste k nim byli obrácen í z ády.

[ 25 ]

Po páteři jí přeběhlo zamrazení, jak dál ujížděla nekonečnou temnotou. Nedokázala ovládnout strach z toho, co by se mohlo tam venku uprostřed nekonečné prázdnoty skrývat, pokud by na to posvítily její reflektory...

[ 3 ]

Jarrod měl pravdu: Charity zbožňovala dramatické situace. Její oslava už trvala tři hodiny a zatím – díky Nickovým hurikánkám a nemalému počtu sklenic vína – jí nic nevadilo ani ji nezraňovalo, a tak se rozhodla trochu bolesti přivolat. Když ho přistihla, jak se v obýváku baví s nějakou mladou dívkou, příměří skončilo.

„Co se na ni máš co takhle koukat?“ zeptala se ho zvýšeným hlasem, když si přišel do kuchyně vzít pivo.

„Cože?“ zeptal se podrážděně.

„Na tu holku. Tu v těch nestydatých šatech. Proč se s ní musíš bavit? No?“

„Je to Krokodýlova kočka. Nebuď žárlivá, Char. Jen jsem jí povídal, že se mi ty šaty líběj.“

„Jo? A nejsou to náhodou ty její kozy v těch šatech? Kolik jí je, šestnáct? Mohla by to být tvoje dcera. Seš nechutnej.“

„Neptal jsem se jí na věk. Ty šaty jí slušej. Opravdu moc. Kdybys ty vypadala v nějakých šatech dobře, tak bych ti je taky pochvál i l .“

Nějaký zlomyslný idiot provokativně protáhl: „Hmmm!“

„Co to má znamenat?“ zeptala se Charity dotčeně a tělem zablokovala Nickovi přístup k plastovému kbelíku s pivními plechovkami na kuchyňské lince.

„Ty víš, co to znamená,“ odpověděl a sáhl jí za záda po pivu. Píchl ji prstem do břicha. „Nech na pokoji Twinkies a narozeninovej dort, zlato, a jednoho dne ti šaty zase budou slušet.“

[ 26 ]

Dav shromážděný v  kuchyni vlivem té trapné situace zmlkl. Pak jeden z  Nickových kámošů zavýskl a  zachechtal se. Všichni slyšeli, co Nick právě řekl, a čekali, co na to Charity. Co po něm hodí. Nebo co řekne.

Nikdo na tuhle příležitost nečekal déle než Faith. „Co se to...?“ obrátila se k Charity stojící vedle ní a působící dojemně bezmocně a asi tak bojovně jako koťátko. Nick její sestru nikdy neuhodil, ale Faith si často říkala, že by snad bylo lepší, kdyby ji bil. Možná že kdyby názorně viděla, jak ji svými slovy poškozuje, teprve by si uvědomila, jak velice jí to ubližuje.

Charity se rozplakala. Objala si pažemi břicho, jako by si ho chtěla chránit, očividně zahanbená tím, jak vypadá.

Faith si uvědomovala, že tu není na domácí půdě. Neměla by to vůbec komentovat. Měla by si uvědomit, že ničím, co řekne, nic nespraví; všichni už toho vypili příliš. Ona sama také. Ale poslouchala sestřiny stížnosti a stesky celé roky a teď v ní všechna nahromaděná zlost překypěla a vylila se z ní jako žhavá láva z vybuchující sopky.

„No víš, Nicku,“ vyštěkla, „ty sám máš pár přebytečných pneumatik. Charity, řekni prosím konečně tomu svýmu blbci, aby se šel vycpat!“

Charity ale muži neřekla, aby zmizel, chcípnul nebo se klidil. Nestiskla Faith ruku a nepoděkovala jí za podporu. Místo toho se k  ní prudce otočila a  zamračila se na ni, obličej zrudlý a  v zelených očích oheň. „Chceš, abych od něj odešla!“ zaječela. „Pořád do mě hučíš! Pořád to meleš dokolečka! Přestaň s tím! Nech toho už jednou konečně! Vůbec nevíš, jak to mezi náma chodí! To ty za všechno můžeš!“

Místo do Nicka se Charity pustila do Faith. Tu její chování ochromilo. Zůstala jako opařená. Celý dům ztichl. Dokonce i hudba umlkla. „Chci, aby ses bránila,“ vyštěkla Faith, když byla znovu schopná řeči. „Chci, abys měla projednou trochu sebeúcty. Máš na

[ 27 ]

něco lepšího, než je život s tímhle ubožákem. Máš na něco lepšího než...“ ukázala kolem sebe na kuchyň plnou hostů, „...než na toh le .“

Vyznělo to příšerně. Ještě teď sebou při té vzpomínce trhla, když si vybavila, jak na ni všichni zírali.

„To je fakt hezký. Jdi do prdele, Faith,“ řekla Charity.

A bylo to ještě horší. „Tihle lidé,“ pokračovala Faith, „nejsou tví přátelé, Charity. Jsou to jeho kamarádi. Stahujou tě dolů, kvůli nim věříš těm jeho kecům, jako by ti nic jinýho nezbývalo!“

„Možná že nic jinýho ani nechci. To tě nenapadlo? Myslíš si, že můj život není tak dokonalej jako ten tvůj, a proto ho musím změnit? Není ti dost dobrej? Že moje děti ve škole propadají a na internetu se bavěj se zvrhlíkama, to je moje chyba, že jo? Nemůžu najít práci v týhle zasraný díře, protože jsem byla tak blbá, že jsem nešla studovat. A když můj muž šuká moje kamarádky a já od něj neuteču, je to taky moje chyba? Nikdy ti nejsem dost dobrá, nedělám nic dost správně, nikdy se dost nenaštvu, aby ti to stačilo, Faith. Přestaň mě soudit! Deptáš mě víc než von!“

Po tomhle měla Faith odejít, prostě říct sbohem a šáteček a zmizet. Ale neudělala to. „Takže já jsem tady ten padouch, jo? Nic takovýho jsem ti nikdy neříkala! Jen jsem poslouchala tvoje nářky a stesky na toho idiota. Jestli ho nedokážeš opustit, tak chci, aby sis od něj nenechala líbit tyhle řeči, kterými tě sráží a ponižuje, protože tomu všemu věříš. Koukni se na sebe  – zasloužíš si něco lepšího než tohle! Co ti ještě musí provést, abys to konečně pochopila? Protože když ti říká, že jsi tlustá a blbá, v den tvých narozenin před všemi svými kamarády, kteří se ti smějou, zřejmě to nestačí, aby ti trpělivost konečně přetekla. On chce, abys odsud odešla – to ti nedošlo? Chce, abys utekla ty, takže on potom nebude ten špatnej, co opustil ženu a tři děti – a ty nevidíš, co ti pořád strká přímo pod nos!“

„Hele,“ řekl Nick a obličej mu zbrunátněl. „Jsi v mým domě. Ty

[ 28 ]

a ten tvůj nafrněnej manžílek právník si asi myslíte, že jste lepší než my, ale teď jsi v mým domě.“

Tryskání lávy z kráteru se už nedalo zastavit. „Jo, a banka ti obstavuje hypotéku a čeká vás exekuce,“ vyštěkla Faith. „Zkus ten dům splatit, Nicku – pak můžeš říkat, že je tvůj. Zkus si udržet práci dýl než půl roku. A když už se budeš snažit být pánem domu a živitelem rodiny, tak jestli chceš, aby tvoje žena pracovala, pořiď jí auto, který dojede aspoň do sámošky a  zpátky, když chce koupit velký balení piva, aby sis moh udržovat to svý břicho. A ještě něco. Co kdyby ses sebral a přestal píchat její kamarádky jako úplný prase? Kdybys měl aspoň tu slušnost, že bys je bral do Motelu Six. Haló,“ zavolala Faith přes celou místnost, „Krokodýle! Radši si hlídej tu svou dorostenku, protože tvůj kamarád Velká pracka na ní může oči nechat!“

„Nikdy jsem tě neměl rád,“ vyjel Nick naštvaně. „Ani toho tvýho nádivu.“

Charity k Nickovi přistoupila a on jí položil ruku na záda.

„Kliď se odsud, Faith,“ řekla Charity. „Jdi pryč z našeho domu. Chci, abys hned odešla.“

Nick vzal Charity za ruku a ona mu sevření oplatila. To asi zranilo Faith nejvíc – víc než to, jak na ni všichni zírali a chichotali se. Všichni ti Nickovi kámoši s přezdívkami a jejich manželky nebo přítelkyně tu stáli a sledovali, jak Faith míří ke dveřím a volá na Maggie, aby sešla dolů. Všechno se ještě zhoršilo, když Maggie začala ječet na celé kolo, že nechce odjet. Faith ji musela vynést ven z domu, kopající a křičící. V tom chaosu a spěchu, aby už vypadla, nechala u Charity kabelku i telefon. Faith to zjistila, teprve když Maggie konečně usnula a ona se pokusila ověřit si cestu, ale to už byla na návrat příliš daleko. Vlastně to ale bylo jedno. I kdyby urazila od Charity jen tři kilometry, stejně by se pro své věci nevrátila. Bylo to horší než

[ 29 ]

ponížení – cítila se zdrcená. Charity jí bude muset její věci poslat poštou – potom, co Velká pracka nejspíš vyprázdní její peněženku a prodá její mobil. Po tvářích jí stékaly slzy. Byla rozhodnutá, že do sestřina domu už nikdy nevkročí.

V té chvíli jí něco přeběhlo po silnici přímo před vozem. Faith strhla auto prudce doprava, uslyšela tupý náraz a sjela ze silnice do třtinového pole. Zastavila s reflektory mířícími do džungle hustých stébel, která byla už jen pár centimetrů před autem.

Srdce jí prudce bušilo. Všechny myšlenky na Charity, Nicka, dav jeho kámošů, kteří ji na odchodu, když ji sestra vykázala z domu do deštivé noci, odsuzovali, rázem zmizely. Už se nelitovala ani nevymýšlela způsoby, jak se za ten trapas pomstít. Myslela jen na jedinou věc. Na nic jiného.

Do čeho jsem to sakra vrazila?

[ 4 ]

Upírala přimhouřené oči ven za běžící stěrače a zpocenýma rukama svírala volant jako o život. Bylo to pryč. Ať to bylo, co chtělo, teď to zmizelo.

Vypadalo to jako...?

Potlačila tu myšlenku dřív, než ji její mozek stačil dokončit. Byla to bláznivá, nemožná představa. Ať to bylo cokoli, zahlédla to letmo jen na zlomeček vteřiny. Nemohl to být člověk. Reflektory zářily nehybně do třtinových stonků.

Muselo to být nějaké zvíře. Jelen. Možná pes. Lidé se tady v Everglades často zbavovali psů. Bylo to hrozné, ale dělali to. Nejspíš se ocitla v těch zatracených Everglades. Nebo to mohl být i medvěd. Četla o nějaké paní v Orlandu, která vyšla z domu a uviděla medvěda, jak se jí přehrabuje v odpadcích v garáži.

Co když je to ještě pod autem?

[ 30 ]

Při té představě se jí zvedl žaludek. Obloha se znovu rozzářila. Zlostná třtinová armáda opravdu mezitím ve tmě pokročila dopředu – její stébla se teď hrozivě tyčila nad kapotou exploreru a jejich žiletkově ostré hrany zuřivě drásaly povrch kovu.

Vypnula rádio a snažila se naslouchat. V dešti a ve škrábavých zvucích třtiny bylo těžké cokoli slyšet, navíc ji ohlušovalo zuřivé bušení vlastního srdce. Neslyšela nic. Žádný štěkot nebo kňourání. Žádné sténání.

Protřela si oči a potřásla hlavou, aby rozptýlila mlhu, která jí zastírala mysl. Zdřímla si snad? Představovala si, že něco vidí? Existoval jediný způsob, jak to mohla zjistit. Otočila se a zkontrolovala Maggie – která pořád tvrdě spala pod svou Čačou –, otevřela dveře a vystoupila ven do lijáku. Na podlamujících se nohou spěchala před vůz a se zatajeným dechem přistoupila k okraji třtinového pole.

Nic. Nikde nic neviděla. Na kapotě nic neleželo. Nic se nepřilepilo na masku chladiče. Ani na zemi nic nebylo.

„Haló?“ zavolala do noci.

Nic se neozvalo.

Snažila se nahlédnout pod auto, ale ani tam nic neviděla. Klopýtavě se vrátila do vozu a nohy se jí bořily do bahna. Posadila se za volant, otřela se ručníkem a upírala zrak do rozhněvané třtiny. Ještě se celá chvěla a hlava se jí točila. Clony lijáku se hnaly přes přední sklo a stěrače pádily, aby s nimi udržely krok.

Asi se ti to jen zdálo.

Pomalu vycouvala na silnici. Zadržovala dech a všechny svaly v těle měla napjaté. Reflektory teď ozařovaly místo, kde auto předtím stálo. Nic. Pořád tam nic nebylo. Konečně si vydechla.

Jsi unavená, to je všechno. Unavená a  rozrušená. Neuvažuješ jasně.

Rozjela se a pozorovala přitom třtinový porost. Armáda rostlin se svíjela a vířila v nekonečném poli, kývala na ni, aby se vrátila.

Cítila se vyděšená – uvědomovala si, že je fyzicky i duševně vyčer

[ 31 ]

paná a možná ji za volantem postihl mikrospánek. Nemá telefon a je někde uprostřed pustiny, přestože pořád odmítala použít termín „ztracená“ – to slovo by v ní vyvolalo paniku a ona věděla, že pod tlakem nikdy nedokáže uvažovat jasně. Cítila, jak jí v útrobách bobtná strach a snaží se prodrat hrdlem vzhůru. Snažila se polknout, a  tím ho potlačit, spolu s  tou nasládlou pachutí hurikánek. Asi si neměla u Charity dávat ten poslední drink, ksakru. Má čtvrt nádrže benzinu, což by jí mělo na návrat domů stačit, ale co když teď jede špatným směrem? Co když jí palivo dojde? Jarrod ji čeká teprve zítra odpoledne. Nikdo neví, kde teď je. Byla si jistá, že mu Charity nezavolala, aby mu oznámila, že ji vyhodila z domu a že tam „nechala telefon a kabelku, když odsud s pláčem vyběhla“. Charity asi zatím ani neví, že u ní Faith kabelku zapomněla. Asi se raději měla pro své věci přece jenom vrátit, jenže hrdost ji přiměla udělat špatné rozhodnutí. Měla raději zastavit, přenocovat v nějakém hotelu poblíž Sebringu a dojet domů ráno s jasnou hlavou, ale Maggie byla tak rozrušená a bez sebe, že se Faith chtěla prostě jen dostat domů. Na nic jiného nemyslela – chtěla být doma.

Přivedla ji sem série špatných rozhodnutí; kdyby zpanikařila, všechno by tím jen zhoršila. Potřebuje jen určit správný směr, kam dál jet. A telefon, aby mohla zavolat Jarrodovi, aby někdo věděl, kde teď je. Možná by pro ni mohl přijet, našel by ji tady a odvezl...

Romantickou představu, jak ji manžel zachraňuje o  půlnoci v lijáku a bouřce, zamítla Faith dřív, než jí podlehla. Ať u Charity zuřila jakkoli, nepřála si, aby její sestra v Jarrodových očích ještě klesla. Už teď ji nemá rád. Kdyby zjistil, co se dnes večer stalo, byl by na Charity víc než naštvaný: začal by ji nenávidět. A to už by se nikdy nezměnilo – má německé kořeny a povahu a je velmi zásadový. Faith si sice nebyla jistá, jak se bude její vztah se sestrou vyvíjet, ale nepřála si, aby ji manžel nutil do rozhodnutí, kterým si nebyla jistá. Pokud by se s Charity někdy smířily – což už v minulosti dokázaly i po těch nejhorších hádkách (jsou přece sestry) –, Jarrod

[ 32 ]

by jí nikdy neopomněl předhodit, jak se k ní Charity dnes v noci zachovala, a to dokonce i kdyby to slovně vůbec nekomentoval. Uměl by si představit ty významné pohledy, úšklebky a ponížení, které ji tam stíhaly. A právem by se podivoval, proč si sestru znovu vpustila do života.

Vzdorně si otřela slzy, tentokrát dřív, než se jí skutálely po tvářích. Charity jí byla vždycky ochotná pomáhat, když ji Faith potřebovala... jako tehdy po tom telefonátu, který všechno změnil. Charity neznala všechny ošklivé podrobnosti, ale dokázala ji podporovat, aniž přesně věděla, s čím se Faith právě potýká nebo proč je tak deprimovaná. Faith jí nepověděla o Jarrodově poměru ze stejného důvodu, proč ani on nemusel vědět o všem, co se dnes v noci odehrálo u Charity: nepřála si, aby její sestra jejího manžela nenáviděla pro případ, že by se mu Faith rozhodla odpustit. Nechtěla klesnout v Charitiných očích kvůli tomu, že zůstala s mužem, který jí byl nevěrný. Po všech radách, které Faith sestře dlouhá léta udílela, si rozhodně nepřála být obviněna z pokrytectví. Ksakru, už ji bolela hlava z toho, jak se pořád rýpala v bolestných vzpomínkách a v jeho zradě. Chtěla jet domů a všechno si promyslet, než se dopustí dalších špatných, osudných rozhodnutí. Začíná být specialistka na průšvihy.

Pak to uviděla – v dálce zářila červenožlutá cedule. Rozpoznala, že je to fast food nebo motel. Jisté bylo, že je to nějaký podnik s personálem. Dlouze si vydechla úlevou, už potřetí během této noci.

[ 5 ]

Faith ujížděla za tou září asfaltovým bludištěm vinoucím se mezi porosty třtiny, až konečně dorazila k osamocené staromódní benzince Shell se dvěma čerpacími stojany na křižovatce dvou cest v jinak pustém okolí. Benzinka byla zavřená.

[ 33 ]

Pocítila, jak v ní znovu sílí panika, stejně horečnatá a intenzivní jako déšť, který bubnoval na střechu auta. Kde to k čertu jsem? Co si mám počít? Tabulka na rohu silnice hlásala Hlavní třída. To bylo dobré. Hlavní třídy přece vždycky procházejí centrem obcí, ne? Ta myšlenka ji povzbudila, přestože ji napadalo, jak asi vypadá zbytek tohohle „městečka“, pokud má být tohle jeho nejrušnější místo. Pak si všimla šipky: SR 441/US 98.

Na jaké silnici byla předtím a zda skutečně zabloudila, nebylo už důležité, protože teď věděla, že dokáže najít cestu domů. Jela směrem, který ukazovala šipka, po opuštěné Hlavní třídě, kolem oranžově blikajícího semaforu, až konečně vjela do něčeho, co vypadalo jako malá osada o jedné ulici. Stály tu budovy se zatlučenými okny a dveřmi, zavřené smíšené zboží a čínská restaurace se zataženými okenicemi. Spořitelna, železářství a  holičství v  jednom. Další semafor, na kterém jen blikala oranžová. Zdravotní středisko.

Budovy se zdály staré a sešlé, kdyby měla odhadnout, kdy byly vystavěny, tipovala by asi čtyřicátá a padesátá léta. Většina vývěsních štítů byla vytvořena ručně a některé podniky vypadaly, že ještě stále fungují: Chubovo BBQ, Sudsyina prádelna, Frankova restaurace. Ostatní už zjevně ukončily provoz před nějakou dobou. Tohle městečko zřejmě zažilo své nejlepší dny velice dávno.

Na ulicích ani na pláccích, které byly před některými budovami, neparkovala žádná auta. V tomhle Bývalém Městečku byla Faith úplně sama. Vítr kýval druhým a posledním semaforem v téhle osadě. Pozorovala, jak se houpá na kabelu dopředu a dozadu jako gymnasta chystající se otočit kolem hrazdy. Oblohu rozčísl blesk a uhodil děsivě blízko. Na auto začaly zuřivě bubnovat kapky deště velikosti čtvrťáků, takže neviděla dál než na dva tři metry. Byla v samém středu bouře. Tenhle déšť nemůže předjet, ani jím projet. Rezignovaně sjela k okraji ulice před ceduli hlásající Valdino kadeřnictví. Nedokázala rozeznat, jestli je tenhle podnik zavřený jen na noc, nebo navždycky.

[ 34 ]

Nával adrenalinu, který ji zaplavil, když předtím sjela ze silnice, už pominul. Teď necítila ani tak paniku jako spíš duševní i tělesné vyčerpání. Ztrácela odvahu. Byla na správné silnici, ale domů měla ještě velice daleko.

Řekla si, že je čas rozhodnout se správně – možná dnes v noci poprvé. Nejlepší asi bude počkat, až se bouřka a  nejhorší liják přeženou. Nechtěla znovu zabloudit. Nebo aby jí došel benzin. Nebo, což by bylo ještě horší, mít nehodu. Nablízku by nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Vypnula motor, aby šetřila palivo, zesílila rádio, aby Maggie neslyšela hromy, usadila se a čekala, až nejhorší déšť přejde. Pásy deště se hnaly rychle, nejhorší nápor by měl pominout během deseti minut.

Pozorovala ve zpětném zrcátku Maggie, pořád zahalenou v pokrývce jako strašidlo a pokojně spící. Ruka jí vyklouzla po straně z Čači a prstíčky – nehty jí sestřenice nalakovaly na jasně růžovo – na hrudi stále tiskly Ijáčka. Usnula zřejmě na celou noc, což bylo dobře, protože zaspala i to, jak Faith sjela z cesty do třtinového pole, a teď prospala i déšť bušící do střechy jako milion bubeníků. Přikryla Maggie plážovým ručníkem holé nožičky. Když ji pozorovala, jak spí, snadno zapomínala, jak obtížná někdy její výchova je, ačkoli jediný pohled na zadní část opěradla spolujezdce by jí to asi připomněl  – po posledním Maggiině záchvatu vzteku tam nejspíš zůstala díra. Maggiiny záchvaty vzteku byly jedním z důvodů, proč si s Jarrodem už několik let nepořídili nové auto – takové, které by bylo vybavené GPS; čekali, až Maggie vyroste z téhle náročné fáze, která pořád víc vypadala jako trvalá porucha chování.

Faith si opřela hlavu dozadu a zavřela oči. Její mozek už neměl kapacitu na další starosti. A  nechtěla už myslet na Charitinu kuchyň, na Jarrodovu stážistku ani na chichotající se Nickovy kámoše, kteří se o ní budou ráno bavit, až budou rozhánět kocovinu vyprošťovákem. Aby jí čas utekl, raději myslela na všechno,

[ 35 ]

co ji čeká zítra: ve Sweet Sisters má hromádku objednávek k vyřízení, pak je potřeba napsat reklamu do novin a ve čtyři hodiny má Maggie balet. Kdyby s ní chtěla jít do kina, muselo by to být předtím. A ve kbelíku má prádlo...

Hned u hlavy, někde za oknem, uslyšela silný tupý úder. Trhla sebou, posadila se vzpřímeně a rozhlédla se. Všechna okna jejího SUV byla zamlžená. Otřela si z úst sliny a podívala se na hodiny na palubní desce: 1:11.

Buch!

Znovu rána, na okénko u řidiče. Něco do něj tlouklo.

„Pomozte mi!“ ozval se nějaký hlas.

Faith ztuhla krev v žilách. Tam venku někdo je.

Byla ještě tma, ale déšť už neslyšela. Napadlo ji, že se jí možná zdá nějaký sen a tohle se odehrává v něm. Váhavě zvedla ruku a opatrně prsty otřela zamžené sklo. Bylo chladné. A vlhké. Voda jí stékala po dlani a nahoru rukávem hedvábné blůzky, až se Faith zachvěla zimou.

Něco tu nebylo v pořádku. Dělo se něco velmi, velmi zlého.

Přitiskla obličej ke sklu, aby se podívala ven.

Vypukl skutečný zlý sen.

[ 6 ]

Stála tam nějaká dívka s dlaněmi přitisknutými k oknu. K obličeji a krku se jí lepily prameny dlouhých tmavých vlasů. Pod ušpiněným vlhkým tričkem prosvítala modrá podprsenka s leopardím vzorem. V uších se jí houpaly náušnice ve tvaru vážek. Zadívala se na Faith hluboko zasazenýma hnědýma očima, obkrouženýma silnou černou linkou, která jí teď stékala po tvářích. Přiblížila obličej k oknu a její rozpraskané rty se dotkly skla. „Pomozte mi!“ řekla chraptivě. V rádiu právě prozpěvovala Katy Perryová.

[ 36 ]

Faith sebou trhla tak, až nadskočila a vrazila bokem do středové konzoly. Rozhlédla se po ostatních oknech, ale všechna byla zamlžená. Netušila, co nebo kdo tam venku ještě je.

Dívka se ohlédla. Prameny mokrých vlasů šlehly o sklo. Pak se znovu podívala na Faith a zase uhodila do skla. Dlaně měla špinavé. „Pospěšte si! Sakra! Musíte mě pustit dovnitř!“

Nekřičela. Ani nezvyšovala hlas. Mluvila rozrušeně, ale tlumeně, chraptivě. Faith se na sedadle posunula a otřela celé okno rukávem, aby lépe viděla ven. Obličej té dívky byl jen pár centimetrů od jejího; uprostřed spodního rtu měla vsazený kamínek a v nose malý kroužek. V propíchnutém obočí byly další stříbřité kroužky. Po vnitřní straně zápěstí jí ubíhala řada modrých vytetovaných hvězdiček až k lokti. Na krku měla tetování růžového srdce omotaného řetězy. „Já... já... nemůžu,“ vykoktala Faith a zavrtěla hlavou.

Dívka zakňourala. „On už jde!“

Za jejími zády se náhle objevil muž oblečený celý v černém, jako upír, který se zničehonic zhmotní v husté mlze. Měl vlnité vlasy po ramena, lepící se ke kostnatému obličeji s výraznými rysy a s přerostlým strništěm vousů. Byl hubený a vysoký – mnohem vyšší než dívka. Jeho dlouhé prsty našly její drobné rameno, jeho ruka ho celé zakryla, přitáhl si ji k sobě. Klopýtla a zapotácela se, málem upadla dozadu, ale on ji zachytil. Pak ji otočil a sevřel ji v medvědím objetí. Zvedl ji, takže se jí nohy komíhaly ve vzduchu. Faith uviděla, že je bosá; také nohy měla špinavé. Muž ji postavil a vášnivě ji políbil na rty. Pak se podíval na Faith a zazubil se.

Bylo to neskutečné a bizarní, jako by se Faith dívala na moderní provedení ikonické obálky časopisu Life s fotkou z oslavy konce války, kde nějaký voják, který se právě vrátil z bojiště, bouřlivě objímá ošetřovatelku. Protřela si oči. Měla pocit, že se jí pořád ještě zdá sen.

Déšť ustal; měsíc se konečně vynořil zpoza mraků – aspoň částečně. Byl jasně žlutý a zarámovaný mračny, která ho hrozila zno

[ 37 ]

vu překrýt – přesně takový měsíční kotouč, přes který by mohly létat čarodějnice. V dálce tiše vybuchovaly záblesky vzdalující se bouřky, jako bomby shazované na vzdálená města. Faith pohledem zachytila postavu v červené košili, utíkající mezi stromy na opuštěném pozemku naproti přes ulici.

Skvrny měsíčního světla ozařovaly mohutné zbytky základů nějaké staré budovy a rozpadající se zdi, několik desetiletí ponechané osudu a porostlé křovím a vytáhlými neduživými borovicemi. Střecha už dávno zmizela. Vzadu za troskami byl pozemek hustě zarostlý stromy a za ním pravděpodobně třtinová pole. Kdysi celý tenhle kus půdy chránil drátěný plot, ale ten byl už dávno zrezivělý a místy se zbortil. Z borovicového porostu vyběhl muž v tmavých džínách, červené košili a bílé baseballové čapce a vynořil se na druhé straně budovy.

Faith zuřivě otřela mlhu z čelního skla. Muž měl červenou košili rozepjatou, takže odhalovala vypouklé břicho, jinak byl hubený. Když uviděl dívku a muže v černém, zarazil se prudce, jako by ve stromoví byla čára, kterou nesmí překročit. Předklonil se s rukama v bok, očividně se snažil popadnout dech, a upřeně na ty dva zíral.

„Ne!“ vykřikla dívka.

Faith se na ni podívala. Muž v  černém ji teď objímal kolem ramenou a vedl ji přes ulici k opuštěnému pozemku, kde na ně čekal muž v červené košili. Držela se ho a zdálo se, že kulhá. On jí tiskl obličej k uchu.

Ten břicháč – který vypadal, jako by právě vystoupil z filmu Vysvobození – jim vyšel naproti do ulice. Faith teď rozeznávala na jeho tvářích ježatý porost, nebyla to ani bradka, ani knír. Muž byl rozčilený, přešlapoval na místě jako vystrašený pes uvězněný za neviditelným elektronickým oplocením, které vám dá ránu, když vystoupíte z jeho hranic. Sundal si baseballovou čapku a přejel si rukou po holé hlavě. Uviděla, že jednu stranu obličeje má červenou a zřejmě poraněnou.

[ 38 ]

Muž v  černém k  němu dívku přivedl. Začala mávat rukama a tiskla se k němu silněji. Pak si ti tři vyměnili několik slov, která Faith neslyšela, a  červenokošiláč dívku strčil zpátky na muže v černém a pak naštvaně odešel. Dívka zavrávorala, jako by se měla každým okamžikem svézt k zemi, ale muž v černém ji zachytil a pohladil po hlavě. „Hele, tamhle ta nás šmíruje!“ zařval červenokošiláč a ukázal k místu, kde stálo Faithino auto. Plivl na zem. „Vylez ven a pojď si s náma hrát, kotě! Nestyď se!“ Pak vyrazil přes ulici. Neviditelná bariéra ho propustila.

Faith sáhla divoce se třesoucí rukou po svazku klíčů, visícím v zapalování.

Muž v černém zastoupil červenokošiláčovi cestu a strčil do něj tak silně, až klopýtl a upadl. „Řek jsem ti, že to vyřídím já!“ zařval. „Tak zapadni! Neposer to ještě víc!“

Červenokošiláč se vydrápal na nohy, uchopil dívku za paži a vedl ji ke stromoví, z něhož se vynořil. Faith neslyšela, co říká, ale dívka už nemávala rukama. Ohlédla se a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist