načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Osudná zima - G.M. Mallietová

Kniha: Osudná zima
Autor:

Druhý případ Maxe Tudora Bývalý agent MI5 a nyní anglikánský kněz si dokázal získat celou vesnici Nether Monkslip, především místní dámy. Nyní ho ale okolnosti přivádějí do ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  339
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
15%
naše sleva
11,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-09-14
Počet stran: 472
Rozměr: 125 x 205 mm
Úprava: 470 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Lubomír Veselý
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-38
ISBN: 9788026706915
EAN: 9788026706915
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý případ Maxe Tudora Bývalý agent MI5 a nyní anglikánský kněz si dokázal získat celou vesnici Nether Monkslip, především místní dámy. Nyní ho ale okolnosti přivádějí do úplně nového prostředí – na hrad Chedrow. Starý lord Footrustle pozval na Vánoce celou rodinu. Tajemná zákoutí starého hradu jsou najednou plná chamtivých příbuzných, kteří se nemohou dočkat, až ten starý protiva umře a oni zjistí, komu z nich odkázal svůj majetek. Když starého lorda najdou usmrceného několika bodnými ranami, je jasné, že někdo byl až příliš netrpělivý. A pak začnou umírat další…

Kniha je zařazena v kategoriích
G.M. Mallietová - další tituly autora:
Zlověstný podzim Zlověstný podzim
Mallietová, G.M.
Cena: 228 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

17
Na Štěpána dobrý král
Václav z okna hledí
Oskar, lord Footrustle, dlel na svém hradě a zkoumavě
mžoural tajným otvorem ve zdi svého pokoje, z něhož měl výhled na
celý velký sál. Malé okénko bylo ukryté v dekoracích na stěně,
čímž po staletí umožňovalo pánům doslova ani na okamžik
ne spustit z očí nepřístojné rejdy na hradě Chedrow –
schovaní v soláriu, jak se místnost nazývala, pokradmu
pozorovali bujaré skotačení ve velkém sále nepatrnými štěrbinami
v tlustých zdech. Existoval ještě další, větší otvor s výhledem
na pozemky kolem hradu a pole za nimi a osmý hrabě
Footrustle se nyní musel maličko natočit, aby zaujal poně kud
shrbe nou nepo hodlnou pozici, neboť tyto pozorovací otvory
vznikly v  době, kdy muži obyčejně bývali o  patnáct
centimetrů menší.
Přitáhl si vlněný župan těsněji ke stárnoucímu tělu, které
však bylo navzdory pokročilému věku stále štíhlé a šlachovité
díky rokům vyplněným střelbou na vysokou, rybařením nebo
příležitostnými štvanicemi – obecně řečeno, životem
stráveným zabíjením, za který se nikdy nikomu neomluvil. To byl
prostě způsob života – a také smrti. Lovecká sezona byla
v plném proudu a jemu zoufale chyběl kontakt s přáteli. Často
s nimi jezdíval na lov – osm střelců, dvanáct nadháněčů a tři
prolog
26. PROSINCE





18
dohledávači. Ale déle už se mu nechtělo zůstávat stranou, a to
v žádném slova smyslu.
Mohl se pyšnit hustou kšticí bílých vlasů, které se teď
snažil uhladit za uši, jeho kdysi zdravě opálená pleť byla však
nyní povadlá a  posetá skvrnami, což byl výsledek častého
pobytu venku.
Kdysi býval pohledným mužem a některé rysy jeho krásy
byly v  obličeji stále patrné. Nicméně jakákoli domýšlivost
nebo marnivost, kterou se snad někdy opájel, byla potlačena
dlouhotrvajícím soubojem s jeho druhou, o mnoho let mladší
ženou. Dneska už se smířil se skutečností, že je starý.
Za nudných a pomalu se vlekoucích nocí – a v poslední
době to bylo prakticky každou noc – mohl předstírat, že je
jedním ze svých dávných předků. Zahalený v kožešině opásané
kůží stojí na stráži, aby odhalil invazi nepřátel za hradbami
nebo zradu ve vlastních řadách. Ve zdi solária obrácené na
jih bylo okno s výhledem na moře, okno, které bylo později
během bezpečnějších století zvětšeno a  zmodernizováno –
žádný pokus o napadení z tohoto směru se proto nikdy
nemohl uskutečnit, aniž by zůstal nezpozorován.
Dnešní špionážní akce ale rozhodně nemohla být
označena za uspokojivou, vlastně se to ani nedalo nazývat špionáží,
protože scéna, která se mu nabízela, byla bezútěšná a jalová,
pod zářícím měsícem pokrýval zem ledovým příkrovem
neúprosný mráz.
Byla noc po Vánocích, venku se nepohnula jediná živá
duše.
Co výjevu před ním chybělo, byli lidé. Tu a tam byste
objevili nějakou zvěř, ale Oskar byl muž, jehož nejvíce
fascinoval člověk se svými slabostmi a  nedostatky, a  mít kolem
sebe nedostatek lidí, kteří by ho inspirovali nebo rozptýlili,
to nebylo nic pro něj. Po dlouhé kariéře v Londýně mu
hektický a hlučný městský život chyběl, a on si začínal postupně
g. m. mallietová





19
uvědo movat, že důchod je mnohem snesitelnější a zajímavější,
a  člověk si užije více legrace, když se vychloubá před těmi
méně šťastnými, než když pouze trpně přijímá realitu
pozdního věku, kdy se každý den nekonečně vleče. Problémem
ovšem bylo, že tady byl příliš izolovaný. Včera slavil svátky
společně se svou sestrou Leticií, jenom oni dva. Vlastně ještě
se slabomyslnou Lamornou – takže vlastně tři. Byli tu
samozřejmě sloužící, on o  nich tak nepřestával smýšlet, ti se ale
dali těžko počítat do společnosti. Nemyslitelné! To by byl
zcela jistě začátek konce, kdyby na rodinné sešlosti začali
zvát služebnictvo.
Měl by se přestěhovat zpátky do města, přemítal (nikoli
poprvé). Nebo by měl – nebylo by to snadnější...? Ano. Co
kdyby pozval na návštěvu svou rodinu? Mohli by u  něho
dokonce nějaký čas zůstat. Doma je beztak nic nedrží. Bylo
by také hezké vidět se s dvojčaty – jenom krátce. Kolik jim
už dneska je – třináct let? Čtrnáct?
Vydal zvláštní sípavý zvuk jako dveře houpající se sem
a tam na zarezlých pantech. Mohl to být i smích.
Samozřejmě, že sem všichni rádi přiběhnou, pomyslel si.
Úplně všichni. Myslí si totiž, že po mně budou dědit, takže
jediné, co teď musím dělat, je sedět a čekat. Ha! Líná banda
mizerných pijavic. Je mi teprve pětasedmdesát. Jenže já je
všechny přežiju a zahrabu do země.
A vtom ho někde v dálce upoutal pohyb – jasně modrý
záblesk proti bílošedému světu. Byl to Jake Sloop, farmář,
který bydlel nedaleko. Co to dělá? Zastavuje se a ohýbá, něco
sbírá. Sbírá dřevo, napadlo Oskara. Sloop občas prodá val
dřevo v Monkslip-super-Mare, ne vždy legálně, a často se
zastavoval na hradě, aby nabídl nějaké ke koupi kuchařce Doris.
Oskarovi bleskla myslí slova staré vánoční koledy: „... a vtom
spatří chudáka, jak tam sbírá dříví.“ V této roční době rádio
a  televize vytrvale a  nelítostně bombardovaly podobnými
osudná zima





20
melodiemi širokou veřejnost; připadalo mu, jako by ho nutili,
aby si všechny texty zapamatoval.
Oskar nikdy nevěděl, co to znamená manuálně
pracovat. Své bohatství zdědil a postupem času ho svou chytrostí
zněkolikanásobil – díky oslepujícím zábleskům prozíravosti,
které proměnily slušné zděděné jmění v rozsáhlé impérium.
Pohled na starého Sloopa ho přiměl k přemýšlení, dlouhému
a usilovnému, a nakonec se rozhodl, že nadešel čas navázat
spojení se svou milovanou rodinou.
Chtěl, aby příští rok byly oslavy úplně jiné.
A budou.





21
Ozdobíme sály jmelím...
„Vánoční hvězdy nejsou jedovaté,“ namítla Suzanna, „to jsou
jen babské pověry.“ Tlachy starých bab, jako jste vy, dodala
vzdorovitě, i když v duchu.
„Jsou strašně moc jedovaté. Velmi jedovaté jsou obzvlášť
pro kočky,“ odvětila ostře Elka Garthová, majitelka, šéf
kuchařka a umývačka nádobí čajovny Kavalír v jedné osobě.
Důkladně si nastudovala, jak se má pečovat o vánoční hvězdy, na
webových stránkách, a tam se právě dočetla o tom varování.
„Tak toho zatracenýho kocoura nepouštějte do kostela,“
odsekla Suzanna.
Elka se zaklonila a zaujala poněkud teatrální pózu
vyjadřující zděšení. Byla na Suzannu zvyklá. Stejně jako všichni
vesničané z Nether Monkslip.
„Vážně, Suzanno,“ pronesla, jen aby zachovala dekorum,
„neměla bys zapomínat, kde jsi.“
Suzanna, zcela vtažená do vzrušené debaty, si skutečně
neuvědomila, že stojí v  předsíni kostela svatého Edwolda,
kde se s Elkou sešly, aby pokračovaly v tom, co nakonec
přerostlo z obyčejného rozhovoru do střetu. Přesunuly se tam,
aby si popovídaly v klidu mimo doslech kostelního údržbáře
Maurice, který opět přemalovával neustále se objevující vlhké
skvrny na zdi kostela.
o jedenáct měsíců později
27. L I S T O PA DU





22
„Promiň,“ odpověděla automaticky.
Elka, ve snaze využít momentální psychologické vý ho dy,
naléhala: „Luther tady žije. Je to oficiálně kocour ze Svatého
Ed wolda, který tady chytá myši. Ale nemůžeme si dovolit další
debakl jako loni. Copak se nepamatuješ na ten betlém, jak
jedno z jehňátek začalo naříkat, když ho anděl tahal za uši,
a jak Marie upustila malého Ježíška, což samozřejmě naštěstí
ne bylo skutečné děťátko. Ona ho vlastně ani neupustila, je nom
jí vyklouzlo z plenek a nahaté se skutálelo dolů ze schodů od
oltáře. Děti vůbec nevěděly, co mají dělat, několik dalších
propuklo v pláč. Bály se, že to bude na nich, rozumíš, že se
všechno v mžiku sesypalo jako domeček z karet. Nemá smysl
brát tam děti mladší než pět let. Když se odpoledne pořádně
ne vyspí, no – co můžeš čekat? To je totéž, jako by mě někdo
po slal na plac bez toho, abych si dala ráno pořádný kafe.“
Suzanna na ni během té přednášky jenom zírala. „Ježíši,“
vypravila ze sebe nakonec.
„Přesně tak,“ přitakala Elka. „Chci říct, ne úplně přesně,
byla to dětská panenka, ale určitě chápeš, proč nemůžeme
dopustit, aby se něco pokazilo tento...“
Suzanna ji rychle přerušila. „Ano. Už nic neříkej. Prosím.“
Ztěžka si oddechla, její pěkná plná postava dokonale
napínala látku zářivě červených zavinovacích vlněných šatů,
převázaných kolem pasu. Na nohou měla žlutohnědé kozačky ke
kolenům z kůže hebké jako máslo a starožitnou brož s lístky ces míny
a bobulkami. Nedávno si nechala v kadeřnictví vyčesat z čela
své husté blonďaté vlasy. Dobře věděla, že vypadá fantasticky.
Ačkoli, proč já se v tomhle zapadákově pořád namáhám,
pomyslela si, když jediný chlap, kterému to snad ještě funguje,
je vikář, a ten na návnadu nezabírá. To teda nechápu.
„Myši,“ nadhodila, pečlivě artikulujíc chraplavým
hlasem, „mají také svá práva. Pomyslela jsi na to někdy? Prokázali
bychom jim laskavost – celým rodinám bezmocných myší.
g. m. mallietová





23
Otcům a matkám, kteří se úporně snaží vychovat své nedu -
živé novorozence pod stálou hrozbou nenasytného Luthera.
Jaká je váha jednoho života proti tolika?“ Suzanna kočky
milovala a nikdy by nesnesla pohled na to, jak je nějakému
zvířeti ubližováno, jenže Elka, což si náhle uvědomila, jí lezla
stále víc a víc na nervy. I kdyby se za to měla smažit v pekle,
nikdy by znovu nedopustila, aby se dostala při přípravě
květinové výzdoby kostela do páru s Elkou Garthovou. Nikdy,
nikdy, ni...
Suzanniny myšlenky se vznášely vysoko nad zemí
a přesně v tom okamžiku se objevil reverend (a chlap
k sežrá ní) Max Tudor, který scházel dolů z Hlavní. Do té situace
se při motal úplně náhodou, jak si později vybavil.
Elka se k němu obrátila a její nevýrazná kulatá tvář se
roz zářila úlevou. Suzanna nacvičeným pohybem zastrčila
zblou dilý pramen vlasů zpátky do francouzského drdolu
a  osten tativně si začala dlaněmi uhlazovat látku sukně na
bocích. Obě ženy s  uznalým pohledem pozorovaly, jak se
k nim blíží. Měl dlouhý krok a ladný pohyb atleta.
Co se Maxe týká, právě si promýšlel kázání na následující
den, což byla adventní neděle. Byl plně zaujatý volbou
metafor vhodných pro tento čas čekání, pro tuto vzácnou dobu,
která ovšem příliš často neměla zhola nic společného s klidem
a  trpělivostí, naopak byla naplněna horečným shonem,
nákupy a přílišným požitkářstvím. Současně se trochu
s předstihem připravoval i na své kázání na první svátek vánoční.
Přípravu není radno v  žádném případě podcenit, říkal si.
Upřímně řečeno, Vánoce byly jeho oblíbené svátky a práce na
kázání mu přinášela obzvláštní potěšení. Čemu se chtěl
nejvíce vyhnout, ostatně jako vždy, bylo vzbudit v posluchačích
bezútěšný dojem nekonečné monotónní přednášky, která by
farníky přiměla k otázce, spolu s Tomem Stoppardem: „Kam
se poděl Bůh?“
osudná zima





24
Max byl popravdě natolik zabraný do vlastních
myšlenek, že v prvním okamžiku vůbec nepochopil, o co v diskuzi
těchto žen běží.
„Dobrý den, otče!“ pozdravila Elka hlasitě, když se
k nim blížil, přičemž nevybíravě šťouchla loktem do Suzanny
ve snaze odstrčit ji stranou. „Vánoční hvězdy jsou pro kočky
jedovaté, že ano?“
Max, očividně otázkou zaskočen, padl nevědomky do
nastražené pasti.
„Mám dojem, že jsem někde četl, že mohou být toxické.“
Elka otočila hlavu a vítězoslavně se podívala na Suzannu.
Z  výrazu v  jejím  obličeji čišelo zřejmé, i  když nevyslovené:
„No, neříkala jsem ti to?“
„Ale jenom slabě,“ dodal reverend, když otevřel dveře
kostela. „Silně toxické mohou být hlavně bobule cesmíny.“
Jen se oči přizpůsobily temnotě, přejel pohledem obě
strany oltáře, kde byly vkusně navrstvené bohatě olistěné
větvičky obou inkriminovaných rostlin. Za tímto aranžmá
se skrývalo několik hodin usilovné práce, kterou tady obě
ž eny odved ly.
„Ouvej,“ vyklouzlo mu.
Suzanna, která mimo jiné opatřila právě bobule cesmíny,
pro něž musela dojet až do Monkslip-super-Mare, aby je
vyzvedla z obchodu s květinami, vypadala zaraženě. A jako by
chtěl Luther pointu ještě více vygradovat, vybral si právě tento
oka mžik a jako střela vyrazil podél oltáře, aby pronásledoval
jakousi neviditelnou a pravděpodobně pouze imaginární kořist.
„Jsem si jistý, že se to dá nějak zařídit,“ nadhodil Max
s nadšeným, ale beznadějným optimismem, který, vzhledem
k tomu, jak znal své svárlivé farníky, hraničil až s bláhovým
šílenstvím. A přesto v skrytu duše doufal, že obvykle vstřícná
Elka sama dobrovolně nabídne Lutherovi azyl ve svém domě.
Nebo dokonce i Suzanna, přinucena okolnostmi.
g. m. mallietová





25
„Alergická,“ reagovaly obě ženy unisono.
„Awena?“ navrhl s nadějí. Awena, takzvaná
vesnická „novověká novopohanka,“ byla známá tím, že měla pro zvířata
slabost.
Obě ženy zavrtěly hlavami, opět současně.
„Náhodou jsem se dověděla, že je v  Londýně,“ řekla
Suzanna. „Nakupuje dekoraci na sváteční party.“ Bohudíky.
Dokázala si Awenu živě představit, jak tady kolem nich
pobíhá, v ruce se jí pohupuje malý košíček (pravděpodobně plný
mločích očí nebo jiných propriet, které s sebou může
novopohanka vláčet), a jak se Maxovi rozzáří oči, když ji uvidí.
„No, samozřejmě,“ pokračovala Suzanna, „ona tomu
říká sváteční party, aby to znělo všeobecně, ale mně přiznala,
že nakupuje na slunovrat. Ta akce se koná při zimním
slunovratu, uvědomujete si to? Je to obrovské slavnostní setkání
lidí stejného... přesvědčení jako Awena.“
„Ano, a  kromě toho bude té noci úplněk a  úplné
zatmění Měsíce,“ řekl Max se svým nedbalým úsměvem. „A to
je poměrně vzácný úkaz, jak jsem vyrozuměl. Připadá mi to
jako perfektní čas na oslavu narozenin. Obzvlášť na oslavu
těchto narozenin.“
„Správně,“ zamumlala Suzanna. „Teď už nám chybí
jenom hvězda na východě.“
Pokud doufala, že ji otec Max, jak ho vesničané
oslovovali, podpoří a vyjádří silnější nesouhlas, dočkala se
zklamání. Nebyla sama, kdo si všiml vikářova zalíbení v Aweně.
Popravdě řečeno, toto zalíbení sdílela většina vesničanů, bez
rozdílu náboženského přesvědčení.
Problém s Awenou byl ten, že ji měl každý rád. I sama
Suzanna měla Awenu ráda, čímž byla její antipatie z poslední
doby ještě více matoucí a rozčilovala ji. Suzanna si přiznala,
že tohle všechno je naprostý nesmysl. Byla to ale právě zjevná
náklonnost reverenda Maxe Tudora k Aweně, byť se Suzanna
osudná zima





26
po celou dobu zcela nepokrytě leč marně snažila vrhnout se
mu do náruče, která tuto averzi živila. Jestli Suzanna právě
teď potřebovala něco ze všeho nejméně, byla to sokyně. Max
Tudor byl sám o sobě dost tvrdý oříšek k rozlousknutí.
„Tak jako tak,“ protáhla Suzanna, „nějakou chvíli tady
nebude. Možná přesvědčíte vaši milou paní Hooserovou, aby
ho krmila. Aspoň do té doby, než se Awena vrátí.“
Při pouhé zmínce o paní Hooserové, ženě, která pro něho
„pracovala“ s  tak okázalou neschopností, že to až hraničilo
se soukromou sabotáží, pohodil Max nesouhlasně hlavou,
čímž chtěl dát jasně najevo, že slovo „vaši“ rozhodně nebylo
na místě.
„Thea...“ pokusil se.
„Thea je ta nejmírnější čubička, která kdy chodila po
tomto světě.“ Teď byla řada na Elce, aby využila své výhody.
„S Lutherem bude určitě skvěle vycházet. A společnost uvítá,
na to dám krk.“
„No, já nevím...“ odpověděl vyhýbavě Max. „Já také
musím odjet do Londýna na začátku prosince, na nějaké
sympozium.“
„Však ona se s tím paní Hooserová vypořádá,“ prohlásila
Suzanne zvesela.
Jak Max, tak Elka otočili hlavy, aby se na ni podívali.
Opravdu? A od kdy?
Ale vzhledem k  rozepřím, které mezi oběma ženami
vyvstaly, a protože v něm opět převážilo jeho lepší já a zvítězila
vrozená ochota a smírčí duch, Max přikývl a řekl: „OK. Fajn.
Tak já si Luthera vezmu. To už mě nezabije.“






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.