načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ostrý dráp - John Ringo Travis Taylor

Ostrý dráp

Elektronická kniha: Ostrý dráp
Autor:

Dokud nedohraje hudba, rozhodně není po všem... Vorpalový meč se vydává prozkoumat informaci, kterou získali Hexosehrové, spřátelení mimozemšťané, a která se týká nejasných zpráv o ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 466
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Claws that catch
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Robert Čapek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-9159-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dokud nedohraje hudba, rozhodně není po všem...

Vorpalový meč se vydává prozkoumat informaci, kterou získali Hexosehrové, spřátelení mimozemšťané, a která se týká nejasných zpráv o starodávné a mocné civilizaci, z níž mohli pocházet i stvořitelé „černé skříňky“, pohánějící jedinou pozemskou vesmírnou loď.

V podstatě by se hodily jakékoli kusy vybavení či technologií, ale to, co Vorpalový meč najde, daleko předčí očekávání i těch největších optimistů. Mnohem horší je to, že loď zamořil mimozemský živočišný druh škorpionům podobných pavouků, který by dokázal vyhladit celou planetu. A nejhorší ze všeho je to, že kapitán William Weaver už není astrogátor, ale výkonný důstojník a s novým velitelem lodi rozhodně nevychází dobře. A nový velitel lodi nevychází dobře ani s Weaverem, ani s lodní lingvistkou, ani se zbytkem původní posádky. A co vlastně znamená ten divný zvuk, který se lodí rozléhá při každém ostrém manévru?

Blázniví géniové na palubě Meče to samozřejmě nakonec všechno vyřeší.

Související tituly dle názvu:
Třetí dráp boží Třetí dráp boží
Castro Adam-Troy
Cena: 292 Kč
Povytažený dráp Povytažený dráp
Studený Jiří
Cena: 142 Kč
Z deníku osamělého běžce 1 (2012) Z deníku osamělého běžce 1 (2012)
Čech František Ringo
Cena: 220 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

John Ringo & Travis S. Taylor

CLAWS THAT CATCH

Copyright © 2008 by John Ringo & Travis S. Taylor

Translation © 2013 by Robert Čapek

Cover © 2013 by Kurt Miller

For Czech Edition © 2013 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-159-7

ISBN 978-80-7456-160-3 (PDF)

ISBN 978-80-7456-161-0 (PDF pro čtečky)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2013

John Ringo

Travis S. Taylor

Ostrý

dráp

Zrcadlo


John Ringo

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Zrcadlo

Za zrcadlem

Vorpalový meč (s Travisem S. Taylorem)

Chvastovzácný sok (s Travisem S. Taylorem)

Ostrý dráp (s Travisem S. Taylorem)

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


Věnování:

Věnováno E. E. „Docu“ Smithovi

a (znělka!) The Solar Beam!

A jako vždy:

pro kapitánku Tamaru Longovou, USAF

narozena: 12. května 1979

padla: 23. března 2003 v Afghánistánu

Teď už létáš s anděly.


Hromoplk

Lewis Carroll

(z knihy „Za zrcadlem a co tam Alenka našla“)

Jasřilo; poplaslizná tklova

kruťcupila se v trámavě:

průvratná byla bokřavova,

můrnící hledavě.

„Hromoplka se synu střež!

čelistí chňapných drápů šmika!

Klepklepeřatce dravce, též

Supteřva plundrožvyka!“

Vorpalný meč svůj v ruku vňal:

pátral po chvastovzácném soku –

pod Tamtam-stromem popostál,

pohroužen, šetře malných kroků.

Jak úvratno na mysli měl,

Hromoplk, bulvy očí vzňaty,

mechpřítmým lesem funě spěl,

hromumlaje si, k němu, chvaty!

Raz, dva! Tak dál! Skrznaskrz ťal!

Zazkřištěl vorpálový břit.

Aj, mrtev – jeho hlavu vzal

běsoklusem zpět, hbit.


8

„Hromoplka žes skolil přec?

Spěš v náruč mou, přezářný synu!

Žůžasný den! Toť věc! Jak sen!“

hihňal se radobdivně činu.

Jasřilo; poplaslizná tklova

kruťcupila se v trámavě:

průvratná byla bokřavova,

můrnící hledavě.

český překlad: Václav Z. J. Pinkava


9

1.

„Takže... jak je to s těmi různými uniformami?“ zeptal se Josh.

„To mají mariňáci jednu zvlášť určenou pro chvíli, kdy dělášnejhorší krok ve svém životě?“

Druhý poručík Eric Bergstresser si dopnul poslední knoflíček těsného límečku a podíval se v zrcadle na svého bratra, který stál za ním.

„Jsem teď přece důstojník, ty troubo,“ odpověděl. „Důstojníci nenosí uniformy, které mají poddůstojníci.“

„Skvělý,“ řekl Josh a ošil se ve smokingu, na který nebyl zvyklý. „Ale i tak si tuhle musíš jenom pronajmout, ne? Protože –a neber to špatně – tahle vypadá zatraceně draze.“

Eric byl kdysi povýšený z vojína přímo na seržanta první třídy. Něco s tím mohlo mít společného i to, že zároveň získal Námořní kříž. Předpokládal, že se dalšího povýšení na štábního seržanta hned tak nedočká, a tak investoval do kompletní slavnostníuniformy pro poddůstojnický sbor námořní pěchoty, kterouosobně pokládal za nejkrásnější uniformu, jakou americké ozbrojené složky dokázaly člověku nabídnout. A rozhodně patřila k tomu nejdražšímu, co si musel mladší poddůstojník za svůj plat pořídit.

Následně byl ale povýšený na štábního seržanta daleko rychleji, než předpokládal, a pak mu samotný prezident Spojených států amerických osobně přikázal, aby nastoupil do důstojnické školy námořní pěchoty. Takže mu teď bude poddůstojnická slavnostní uniforma úplně zbytečně ležet ve skříni, dokud nevymyslí, co s ní podniknout, a on si dopínal límeček své nové slavnostnídůstojnické uniformy a snažil se přestat myslet na to, že se chystá na vlastní svatbu.

„Ne, tyhle uniformy se nepronajímají,“ odpověděl Erics povzdechem. „A ano, jsou moc drahé. Ale když čekáme na svatbě takovéhle hosty, tak tam přece nemůžu dorazit v maskáčích.“

Eric se zašklebil, když si připomněl, jaká jména se dostala naseznam pozvaných hostů. Otec Brooke byl díkybohu bývalý voják. Když se mu tedy ozvalo několik jistých osob s tím, že by se rády svatby zúčastnily, a když zjistil, kdo ti lidé jsou, vysvětlil Brookině matce, že takovéhle lidi rozhodně nemohou odmítnout.

Eric měl v době, kdy došlo k náhlému a nečekanému nárůstu pozvaných hostů, plné ruce práce a o celé záležitosti se dozvěděl až o několik týdnů později. Svým způsobem byl rád. A byl ještě radši, že se o tom nedozvěděl jeho taktický důstojník.

Důstojnická škola byla strašná otrava. Ne, nevadil mu dril. Tomu rozuměl. Od příslušníků námořní pěchoty se očekávala za všech okolností vysoká připravenost k čemukoli. Prohlídky byly běžnou součástí každého dne. Péče o ty nejmenší podrobnosti byla v boji důležitá, a ve vesmíru to platilo ještě víc. Ať už to kadeti důstojnické školy námořní pěchoty věděli nebo ne,a přestože šlo stále ještě o přísně tajnou informaci, čekal celénámořnictvo a s ním i námořní pěchotu přechod od „mokré“ k „vesmírné“ službě. To, že se člověk učil složit správně ponožky do komínku poprvé a pak už pokaždé, byl způsob, jak si zvyknout odvádět svou práci poprvé a pokaždé správně. Vůbec přitom nezáleželo na tom, jak – a jestli vůbec – byly vaše ponožky složeny. Na tom, jestli jste si správně utěsnili skafandr, ovšem záleželo rozhodně.

Eric se rozhodně dokázal vyrovnat s drilem, a také se s nímvyrovnal. Už jako dítě byl pořádný a základní výcvik námořnípěchoty zažité zvyky jen upevnil. Všechna cvičení navíc znal, takže se rychle stal vedoucím čety. Ani obsah jednotlivých kursů mu nepřipadal vůbec obtížný. Většina důstojnických kandidátů byli vysokoškoláci, zatímco on měl za sebou jen střední školu. Někdy mu ale připadalo, že je vysoká škola připravila o kus rozumu. A nové učivo jako částicová fyzika a prostředí cizích planet... no, to všechno přece bylo součástí práce, kterou v průběhuposledních dvou let vykonával.

Co mu vadilo nejvíc ze všeho, bylo chování instruktorů.Nastoupil do důstojnické školy s upřímným úmyslem vyčnívat co nejméně z davu, proplout kursy a výcvikem co nejrychleji a vrátit se co nejdřív zpátky k jednotce. Instruktoři si ovšem jeho složku přečetli. A i když v ní nestálo, jak přesně přišel k Námořnímu kříži, bylo každému jasné, že ho nenašel v krabici ovesnýchvloček u snídaně. Navíc měl ve složce uvedeno, že strávil dva roky u bojového průzkumu.

Jistě, instruktoři plnili ve škole úlohu strážců bran – jejichpráce spočívala v tom, aby všichni, kdo projdou kursem, byli na jeho konci tím nejlepším možným důstojníkem námořní pěchoty. Takže ať už šlo o nutkání způsobené poctivostí, nevraživostí vůči „mustangům“ – tak se označovali důstojníci, kteří vzešli z řad poddůstojníků – nebo prostou zlomyslností, připadalo mu, že si ho instruktoři od prvního dne vybrali jako nejlepšího kandidáta k tomu, aby z důstojnické školy odešel s nepořízenou.

Takže to bylo těžké. Zdaleka ne tak těžké jako kurs bojového průzkumu nebo operační bojový výcvik, ale i tak to bylo těžké. A podle jeho názoru to přitom ani nebylo nutné. Od prvního dne dokazoval, že je přinejmenším stejně dobrý jako všichni ostatní kandidáti... ba právě naopak – dokazoval, že je lepší než oni. Nic z toho, co dělal, ale nejspíš nebylo dost dobré.

Na druhou stranu byl možná nejvyšší čas k tomu, aby si přestal v duchu stěžovat. Přece jen důstojnickou školuukončil s vyznamenáním, takže možná všechno to otravování nějaký smysl mělo.

Ale když zničehonic dostal těsně po ukončení školy z domu zprávu o tom, že bylo přidáno několik dalších jmen na seznam pozvaných hostů na to, co si představoval jako velice malou a skromnou svatbu...

„No tak dobře, vysvětli mi to nějak, abych to pochopil,“ ozval se Josh. „Co je to vlastně za lidi?“

Eric se v duchu zašklebil a znovu pokrčil rameny.

„Kdo je podle tebe největší frajer, machr a bouchač hned po prezidentovi a Marilynu Mansonovi?“ zeptal se.

„Já nevím,“ odpověděl jeho mladší bratr.

„Tak právě to jsou tihle lidi,“ odpověděl Eric. „Ten, který z nich má nejnižší hodnost, je jeden z mála lidí, kteří žijí,a přitom dostali Medaili cti. A pak jsou tu ještě...“

„Dobře, tohle jsem pochopil,“ vytřeštil Josh překvapeně oči. „Ale pořád ještě netuším, proč jdou na tvou svatbu?“

„Protože mě Bůh nenávidí,“ odpověděl Eric. Bůh mě nenávidí, pomyslel si kapitán William Weaver. Měl bych se zase vrátit k práci astrogátora. Zatraceně, měl bych se raději zase vrátit k práci vědce.

Kdysi dávno byla právě práce vědce to, čím si WilliamWeaver, PhD. vydělával na živobytí. S doktoráty ze všech možných vědních oborů od strojírenství až po astronomii patřil ke skupině specialistů, které se říkalo Bandité z Beltwaye. Tato skupina řešila problémy, na něž narazila armáda a všechny další větveamerické vlády, jejichž název většinou tvořily zkratky s písmenem A na konci: NSA, CIA, DIA...

A právě z tohoto důvodu byl jednoho sobotního odpoledne povolán k tomu, aby vysvětloval fyzikální jevy národníbezpečnostní radě, protože nevyšel jeden z experimentů.

Následkem výbuchu v Orlandu, který vytvořil Chenovuanomálii, byl pak vyhazován do vzduchu, stříleli po něm, cestoval na jiné planety, zůstal uvězněn mezi vesmíry a nakonec zachránil svět. Chenova anomálie, černá koule, která se vznášela přesně nad místem, kde se před výbuchem nacházela laboratořčásticové fyziky Univerzity centrální Floridy, ze sebe chrlila proud magických částic. Tyto částice, které byly zpočátku mylněoznačovány za Higgsovy bosony, byly schopné spojit dvě různé částice a vytvořit bránu mezi jakýmikoli dvěma místy. Její povrchtvořila lesklá, vysoce odrazivá plocha. Jeden z televizních reportérů těmto branám začal říkat ‚zrcadla‘ a označení už se ujalo.A protože zůstaly neaktivní bosony – které za sebou očividnězanechala nějaká dávno vyhynulá rasa – na cizích planetách, obrovské množství částic vytvořených Chenovou anomálií otevřelo velké množství bran na jiné světy.

Některé z těchto světů byly obydleny. A některé z nich obýval živočišný druh, kterému lidé říkali Dreen. Dreen využívalibiologické druhy k většině procesů, pro něž lidé používali stroje,a očividně hladově pohlcovali část galaxie, kde se nacházela i Země. Připojovali se k některým pozemským bosonům a měli v úmyslu si planetu podmanit.

Jiná linie bosonů ale lidstvo spojila s mnohem přátelštější rasou tvorů, kteří si říkali Adarové. Ti lidstvo ve většině vědních oborů předstihovali zhruba o století a měli zbraň, která mohla brány uzavřít. Jediným problémem bylo, že zbraň se musela umístit do jedné brány, a kdyby vybuchla na špatné straně, celou Zemi by zničila. I když sami svého času s Dreen bojovali, rozhodli sevyužít raději obranných prostředků a neriskovat zkázu svého světa.

Lidé, kteří museli čelit mnoha útokům najednoua záplavě Dreen, jež se zdála nekonečná, to riskli. Weaver s pomocí SEAL týmu a téměř celé divize vojáků dokázal zbraň umístit za dreenské zrcadlo, takže planetu zachránil, protože okamžitě poté útok ustal.

Adarové také měli zvláštní malý přístroj, který se do jejich držení dostal na jedné z dávno neobývaných planet. Jediné, co o něm věděli, bylo, že způsobuje neuvěřitelně silné výbuchy. Weaver přišel na to, že nejde o sebevražedný nástroj – jak simyslel původně – ale nejspíš o nějaký druh pohonného systému. Po sedmi letech výzkumů lidé s Adary společně postavili warpovou loď, v jejímž srdci pracovala právě tato černá skříňka.

Během této doby ukončil Weaver kariéru Bandity z Beltwaye a přidal se na stranu světla: přijal přímé jmenování prezidenta Spojených států, nastoupil do námořnictva a po absolvováníněkolika důstojnických škol a po několika normálních plavbách se stal astrogátorem warpové lodi. Těsně před vyplutím na první misi ji Adarové, kteří sice měli obrovskou technickoua filozofickou převahu nad lidmi, ale v podstatě jim nic neříkalo slovo marketing, obtížili názvem Spojenecká expediční rezervaVorpalový meč.

Weaver strávil na palubě Vorpalového meče celkem dvě mise, a přestože v obou případech šlo o děsivou, nebezpečnoua sebevražednou zkušenost, vždy se náramně bavil. Během nich se samozřejmě párkrát dostal do otevřeného vesmíru a na vlastní oči viděl neuvěřitelné a nepopsatelné věci. Ale po druhé misi, kdy konečně lokalizovali Dreen a narazili na další, ještě pokročilejší živočišný druh, který před nimi prchal a dostával od dreenského bojového svazu strašný výprask, obdržel nabídku k tomu, aby se stal výkonným důstojníkem lodi Vorpalový meč II. Tato loď byla od základů postavena novým živočišným druhem, Hexosehry, a ve všech ohledech převyšovala původní plavidlo. Jak špatné to mohlo být? Obzvlášť poté, co námořnictvo přihodilo povýšení na kapitána, o které se on sám rozhodně neprosil. Zatraceně, jestli bude odvádět dostatečně dobrou práci jako výkonný důstojník, mohl by se jednoho dne stát velitelem dalšího Vorpalového meče!

To mu ale v tomto okamžiku vůbec nepřipadalopravděpodobné. Kdyby jen dokázal získat několik set zatracených rolí...


15

„Do týdne vyrážíme na misi,“ prohlásil Weaver tak trpělivě,

jak to jen dokázal, k ženě stojící na druhé straně pultu. „Jestliže

tyto zásoby nebudeme mít, mohu podle svých zkušenostíprohlásit, že se naše mise změní z možné na složitou, pokud ne rovnou

nepravděpodobnou.“

„Ode mě je rozhodně nedostanete,“ řekla neústupnězaměstnankyně skladu a mlaskla jazykem. „Za prvé jste rozpočet na tuto

položku překročili. Za druhé po mně chcete veškeré zásobyv celém skladu. Potřebuji tady mít něco také pro ostatní, rozumějte.“

Weaver se rozhodl, že jestli tím jazykem mlaskne ještě jednou,

tak na ni přes pult skočí a bude zle. Používala to nepříjemné

mlasknutí jazykem jako gramatický znak. Na konci každé věty

přišlo ostré „mlask“, každá čárka v souvětí byla označovánavýrazným „mlask“. Musel tomu čelit už druhý měsíc, a jestlinepřestane, tak ji bude muset zaškrtit, a každý soudce to pochopí.

„Uvědomte si, že tento materiál je velice drahý (mlask!).A během posledních dvou případů (mlask) kdy vaše loď vyrazila

na misi (mlask) jste pokaždé spotřebovali téměř celou zásobu

(mlask!). Musíte se naučit (mlask) co je to zásobovací disciplína

(mlask) kapitáne (mlask!).“

Weaver se to na sobě snažil nedávat najevo, ale začínal sebou

trhat v očekávání toho, jak skončí její věta. Cítil se jako lovecký

pes, který dostával příliš často výprask za každou špatnou věc,

kterou sice neudělal, ale udělat mohl.

„Takže tohle je vaše poslední odpověď?“ zeptal se Bill a trhnul

sebou, když si uvědomil, že po ní chce, ať něco řekne. Vlastně ji

podněcoval k tomu, aby...

„Tohle je moje poslední odpověď (mlask!). Přinejmenším

do doby (mlask) než mi přinesete úpravu rozpočtua autorizaci k tomu (mlask) abyste úplně vyprázdnil sklad (mlask) je to

(mlask) co jste si už vyzvedl (mlask) maximum toho (mlask) co

ode mě dostanete (mlask!).“

Bill musel přiznat, že je poražený. Nešlo ani tak o to, že by si


16

nedokázal opatřit patřičnou úpravu rozpočtu a všechnapotřebná povolení a autorizace. Výpravy, které Vorpalový meč podnikal,

měly vždy tak vysokou prioritu, že veškeré požadavky by byly

splněny takřka automaticky. Ale i kdyby to všechno sehnal,musel by pořád čelit mlaskání. Tomu strašnému, děsivému,nestvůrnému, ďábelskému mlaskání. Tomu příšernému, odpornému,

pekelnému, ohavnému, nechutnému, NIČEMNÉMUMLASKÁNÍ! TÉ BEZBOŽNÉ NESTVŮRNOSTI, KTERÁ SE

VYNOŘILA ZE SAMOTNÝCH NEJTEMNĚJŠÍCHHLUBIN...

„Velice děkuji,“ řekl Bill ztuhle a zdvořile pokynul hlavou. „Přeji vám hezký den.“

„Děkuji (mlask!).“ „Vypadáte nějak sklesle, výkonný,“ řekl kapitán Prael.

Kapitán Charles Prael byl ponorkář – výborný ponorkář.Předchozí velitel Vorpalového meče byl stíhací pilot, což bylkompromis, na kterém se dohodli admirálové, poté co bylo jasné, ženámořnictvo má namířeno do vesmíru. Přestože byl Meč I postaven na základě ponorky – bývalé SSBN 739 USS Nebraska –docházelo při jeho nasazení k použití jak podvodních, tak leteckých manévrů. To byl přinejmenším argument, který v danémokamžiku použili admirálové letadlových lodí. Tento argument měl samozřejmě v několika důležitých ohledech svou váhu – mimo jiné proto, že admirálové letadlových lodí byli všichni dojednoho bývalí „stíhací kovbojové“, zatímco ponorkoví admirálové byli pokládáni za „ujeté bublinkáře“. Svým způsobem topřipomínalo návrat na střední školu.

Nakonec se ale ukázalo, že Přízrak byl pro daný druh misíideální velící důstojník. Každá větev bojových sil měla vlastnípriority a kulturní zázemí, které jako by bylo vestavěné do ocelijejich bojových prostředků. A zatímco pro ponorkáře byla vždycky nejdůležitější jejich loď, stíhací piloti byli vždycky ochotni jít až na krev. Bylo velice nepravděpodobné, že by nějaký ponorkářpokračoval v boji i po problémech, jakým musel Meč čelit u planety označené HD 37355. Ti měli spíš sklony k tomu, aby se vrátili a nechali si loď opravit. Ponorkářská tradice, vyplývajícíz podmínek, za jakých bojovali, a obzvlášť od dob admirála Rickovera, velela jasně: v první řadě jde vždycky o loď.

Kapitán Steven „Přízrak“ Blankemeier byl ale zvyklý na tradici stíhačů. Žádná letadlová loď ještě nikdy neukončila leteckýprovoz jenom proto, že o jedno letadlo přišla. Zatraceně, letadlová loď by se z mise nestáhla, dokud by neutrpěla takovou škodu, že by z její paluby nedokázalo odstartovat nebo přistát letadlo.

Na druhou stranu byla pravda, že v jednom okamžiku během první mise, když nebyli ještě příliš daleko od Země a utrpělinějaké škody, přemýšlel o návratu. Přesně tohle totiž letadlové lodě dělávaly, když do něčeho narazily. Zamířily do doků, aby sepokrčené plechy vyklepaly. Pokud to bylo jen trochu možné, tak nejdřív dokončily misi, ale jakmile byla práce hotová, zamířily domů do doků.

Ponorkáři zase pokračovali v misi, dokud se do přístavuvyloženě vrátit nemuseli. Když to bylo nutné, dokázali plavidlo slepit tak, že fungovalo na lepicí pásku a dobré slovo.

Přízrak v mnoha ohledech určil směřování kulturybudoucího vesmírného námořnictva tím, že spojil ponorkářský a pilotní pohled na věc dohromady. Z kultury letadlových lodí si vzal část „mise je na prvním místě, čert vem palubu!“ a dokázal by plavidlo nechat potopit, kdyby tím dosáhl vítězství. Z ponorkářskéhopohledu na boj si zase vzal část, která říkala „kašleme na škody nebo selhání techniky a pokračujeme dál, dokud nebude mise splněna nebo dokud nepůjdeme ke dnu“. Zkušený loďmistr razil novéheslo: „Domů se nevrátíme, dokud nám nedojde jídlo nebo posádka.“

Prael nebyl úplně neznámá část rovnice. Ujal se velení lodi skoro před třemi měsíci. Ale zatím se ještě nevědělo, jak si s lodí poradí v otevřeném vesmírném prostoru, a všechny na palubě ještě čekaly zajímavé časy. V daném okamžiku se ale muselWeaver přiznat, že neuspěl.

„Nedokážu přesvědčit zásobovací oddělení, aby nám dalo větší množství položky 413, pane,“ řekl Bill. „Snažil jsem se, ale ta úřednice chce úpravu rozpočtu a autorizaci k tomu, aby nám vydala všechny zásoby. To poslední je upřímně řečeno nebetyčná pitomost, protože my jsme jediná loď, která má povoleno tuhle položku využívat.“

„Vy jste se nepohodl s Mlaskavkou, že, výkonný?“ zeptal se kapitán s úsměvem. Prael byl velký muž s příjemnýmvystupováním, které zastíralo všechny roky strávené v blízkosti jaderných raket. Všichni důstojníci, kteří se pohybovali kolem jadernévýzbroje, byli posedlí touhou po dokonalosti tak, že to člověkulezlo na nervy, ale když velíte lodi vybavené jaderným reaktorem, který se může každou chvíli proměnit v jadernou bombu, patří pozornost k detailům k hlavním nástrojům přežití. Prael tuto posedlost sdílel také, ale rozhodně mu chybělo neustálé napětí a podrážděnost, jež ji běžně provázely.

„Vy ji znáte, pane,“ řekl Bill. A nebyla to otázka.

„Ale jistě,“ odpověděl Prael. „A vidím, že už se u vás začíná objevovat tik. Kapitáne, možná jste špičkový astrogátor a máte zkušenosti s bojem ve vesmíru. Ale ještě jste se ani v nejmenším nenaučil to, jak námořnictvo opravdu funguje. Přiznávám,samozřejmě, že je součástí mé práce vás s těmito záležitostmiobeznámit. Takže dobrá, výkonný: v rámci vašeho profesionálního rozvoje vás teď poučím o tom, jak si Mlaskavku otočit kolem prstu. V první řadě jí pochválíte účes...“

„Ale vlasy jí přece řídnou a ten střih je...“

„Ohavný, ano,“ přikývl velící důstojník. „Děsivý. Nechutný. Pochvalte jí ho. Pak se jí zeptejte, jak se vede jejím pejskům.“

„Pejskům?“ zeptal se Weaver zděšeně.

„Má trpasličí špice,“ přisvědčil velící důstojník. „Jsou toodorně tlusté, chlupaté piraně s tesáky. Posledně, když jsem s ní měl co dočinění, jich měla osm. Následně vás seznámís podrobnostmi ohledně své nejnovější diety. Musíte souhlasit s tím, že by to měla zkusit, protože jste nic lepšího v životě neslyšel.“

„Ona někdy zhubla?“

„Co si vzpomínám, tak ani deko,“ řekl kapitán. „Pak –a terve pak – jí pochválíte to, co má na sobě. Protože se zdá, že má všehovšudy jen tři kostýmky – všechny jsou ohavné a v takřvavých barvách, že by je na sebe neoblékl ani Adar – budete muset lhát s obzvláštní představivostí. Když skončíte se všemikomplimenty, které dokážete dát dohromady, poslechnete si nejnovější lékařský horor o jejích psech, o ní nebo o obojím, a až vámmateřsky poradí, že byste měl zkusit pití vlastní moči...“

„To tedy rozhodně ne!“

„Tak potom a jedině potom ji můžete požádat o položku,kterou byste si od ní potřeboval vyzvednout,“ uzavřel velícídůstojník.

„Ale... to...“

„Mlasknutí,“ přerušil Billa Prael. „To donebevolající,znechucující, odporné mlasknutí... ohavné je pro to příliš laskavéslovo, že?“

„Ano, pane!“

„Kapitáne,“ řekl Prael přísně. „Jste důstojník námořnictva Spojených států. Uhnul snad John Paul Jones tváří v tvářanglickému dělostřelectvu? Vycouval snad Spruance z boje u Midwaye? Obrátil to Dewey u Filipín ve válce se Španěly? Ne. A stejně tak vy neprchnete před tím strašlivým mlasknutím, kapitáne! Pokud se budete cítit lépe, tak jsme přesvědčeni o tom, žeadmirálové – Bůh dej spočinutí jejich duším v pekle – Mlaskavku udržují na jejím místě jako poslední zkoušku všech výkonnýchdůstojníků. Abyste se mohl stát velícím důstojníkem, musíte se postavit tváří v tvář jejímu mlasknutí! A když mlasknutí dokážete přežít, žádné mučení vás nedokáže zlomit. To ale vyřídíte zítra. Všiml jste si, kolik je hodin?“

„Ach, kristepane,“ odpověděl Bill, když stiskl svůj implantát. „Nejspíš jsem si musel ztlumit upozornění!“

„Nebo jste je tváří v tvář mlasknutí nezaznamenal,“ přikývl Prael. „To se mohlo docela dobře stát. Ten zvuk máneuvěřitelnou ráži. Ale teď už musíme vyrazit. Teď. Hned. Co nejrychleji se převlékněte.“ „Jak to s tebou vypadá, synu?“ zeptal se Steve Bergstresser.

„Jsem připravený,“ odpověděl Eric a stále si pohrávals knoflíčkem límečku. Kdyby se nějak nezaměstnal, musel by přešlapovat nervózně z jedné nohy na druhou.

„Pojď sem,“ řekl mu otec a otočil ho, aby ho zkontroloval ze všech stran. Pak mu srovnal okraj šerpy smokingu a odstranil z rukávu uniformy pravděpodobně neexistující vlas. „Nakonec všechno dopadne skvěle,“ dodal. „No dobře, kaple je našlapaná do posledního místa...“

„Ach bože,“ zasténal Eric. „Doktor Pierson z toho dostaneinfarkt! Přece jen si nemůže dovolit takhle velkou svatbu.“

„Doktor Pierson je bývalý ponorkář,“ poznamenal pan Bergstresser. „Ten se prakticky cítí jako v nebi. Na svatbu jeho dcery se dostavili tři admirálové a nejvyšší velitel námořnípěchoty. Je to vůbec poprvé, co jsem na vlastní oči viděl, že je otec nevěsty šťastný, protože může za svatební obřadzaplatit.“

„Už aby bylo po všem,“ odpověděl Eric.

„To je normální,“ řekl otec. „Ale svatby jsou pro nevěsty.“

„A líbánky pro ženichy,“ dodal s úsměvem Josh.

„Ty si dávej pozor na jazyk, mladíku,“ změřil si ho otec.„Jediné, co se po ženichovi vyžaduje, je, aby se dostavil včas.“

„A přiměřeně střízlivý,“ dodal Josh, který se nehodlal nechat brzdit v nadšení. „A to je tvůj problém, Eriku. Jsi střízlivý. Jestli chceš, tak tady mám domácí kořalku...“

„Přestaň tady předvádět burana ze Západní Virginie, Joshi,“ ušklíbl se Eric. „Vůbec to nesedí k té tvé náušnici a sestřihu na goth.“

„Už je čas,“ ozval se druhý poručík Burt Tomlinson, který právě v tom okamžiku strčil hlavu do dveří. Nově jmenovaný důstojník byl jedním z Erikových kolegů z důstojnickéškoly – všichni se účastnili svatby jako ženichovi družbové.

„Nedávej kolena k sobě,“ poznamenal Erikův otec, kdyžvykročili ke dveřím. „Nebo omdlíš.“

„Tohle nás učí v základním výcviku, tati,“ odpověděl Eric. „A pak pro jistotu ještě jednou v důstojnické škole.“

„Dobře,“ přikývl pan Bergstresser. „A tentokrát to pusť z hlavy. A nestůj celou dobu v pozoru. Vypadáš přitom nervózně.“

„V uniformě se dá stát jedním ze dvou způsobů, tati,“ řekl Eric. „Buď v pozoru, nebo v přehlídkovém pohovu. Vyber si.“ „Možná to nevíte,“ zašeptal důstojnický zástupce třetí třídy SEAL Miller, když Weaver vklouzl na sedadlo vedle něho, „ale tím, že jste dorazil až po nevěstě, jste mohl dočista pohřbít svou kariéru.“

Miller a doktor Weaver se poprvé setkali, když se druhýjmenovaný vypravil zkoumat tehdy čerstvě vzniklou Chenovu anomálii a zjistit, co se vlastně přihodilo. V důsledku nastalého chaosu toho spolu hodně zažili a hodně vytrpěli. Postupem času si Miller vypěstoval poměrně silný obdiv k akademikovi, který se musel vyrovnávat (a docela se mu to dařilo) s věcmi, které byly pro příslušníka jednotek SEAL běžným denním chlebem. Weaver to nevzdal, nevzdal se a prostě postupoval dál bez ohledu na to, jak velké klacky mu vesmír, zrcadlové brány a Dreen házeli pod nohy. Kromě toho se vyplatilo mít někoho tak chytrého, jako byl doktor Weaver, po ruce v případě, že člověk narazil na problém, který nebylo možné rozstřílet na kusy nebo vyhodit do vzduchu.

Miller se zúčastnil panenského letu lodi Vorpalový mečvíceméně proti vlastní vůli a vůbec ho nenadchlo, když zjistil, že se Weaver stal komandérem námořnictva Spojených států. Nejen že Weaverovo jmenování a kariérní postup už na dálkuvypadaly jako ohavná protekce, ony tak i páchly. Ale Weaver byl i tak pro funkci astrogátora vynikající volbou. Vorpalový meč se během cesty ke hvězdám zapletl do spousty divných situací a Weaver dokázal – s trochou pomoci – znovu a znovu najít cestu zešlamastyky ven.

Ale kapitán Weaver, to už bylo přece jen trochu moc. Kapitáni přece měli být staří mořští vlci se slanou vodou místo krvea hlubokými vráskami kolem očí způsobenými dlouhými rokymžourání přímo do slunce. Jistě – ani on, ani Weaver nebyli kdovíjaká jarní koťátka, ale Weaver si nějakým způsobem i přes to všechno, čím už stačili společně projít, dokázal uchovat chlapecký vzhled a nadšení. Když ho lidé viděli v uniformě, někdy je napadalo, jestli se náhodou nepřevlékl do uniformy svého otce.

„Čím si Pistolník zasloužil všechny tyhle vojenské hlavouny?“ odpověděl otázkou Weaver.

Podle toho, co se Weaver stačil dozvědět, byli Berg i jehonevěsta ve svém městečku docela oblíbení, ale vzhledem k tomu, že se svatba odehrávala relativně daleko od domova, nečekal by nikdo příliš velké množství hostů. Stal se ale pravý opak – malá kaple byla nabitá k prasknutí.

Na straně nevěsty byla její rodina a rodiče jejích tří družiček. Ti všichni zabrali první dvě řady. Na straně ženicha seděliv prvních dvou řadách Bergovi rodiče, bratr a několik přátel.

Hned za nimi se ale lavice blýskaly výložkamia vyznamenáními, které by člověk očekával spíš na velké vojenské svatbě. Tři admirálové – od náčelníka vesmírných operací, admirála Grega Townsenda, až k čerstvě jmenovanému dvouhvězdičkovémuadmirálovi jménem Blankemeier – vrchní velitel námořnípěchoty a brigádní generál, který stál v čele bojového průzkumného výcviku, všichni v doprovodu manželek. Za nimi seděli jejich pobočníci včetně kapitána námořnictva, který pracoval jako pobočník náčelníka vesmírných operací. Řadu za nimizaplnily mladé dámy, pravděpodobně manželky čerstvě jmenovaných důstojníků, kteří na Bergově svatbě plnili úlohu družbů. A další vlna námořních pěšáků, občas prostřídaná námořníky, která se přelila až na stranu nevěsty.

„Pokud jsem to správně pochopil,“ řekl Miller, „tak Přízrak požádal o den volna, aby se mohl svatby zúčastnit. Teď pracuje pro Grega Townsenda, takže se Greg logicky zajímal o to, kdo se žení. A když náčelník vesmírných operací prohlásil, že na tu svatbu musí jít taky, vyložili si to všichni jako povinnou událost. No, kromě Přízraka, samozřejmě. A velitele mariňáků.“

Od konce války s Dreen – a víceméně simultánního konceválky s terorismem, protože se většina mudžahedínů s radostípustila do boje s Dreen – nedocházelo příliš často k tomu, aby se měla armáda čím chlubit. Přinejmenším ne v odtajněnýchzáležitostech. Přísně tajný projekt Vorpalový meč byla výjimka. Mariňáci a námořníci na palubě Vorpalového meče čelili během uplynulých dvou let většímu počtu hrozeb než všech pět divizí běžnýchpříslušníků ozbrojených sil dohromady. A poměr padlých k těm, kteří přežili, tomu odpovídal.

Během jiných dob a během jiných válek by bylo velicenezvyklé vidět, jak se vesmírná verze náčelníka námořních operací a nejvyšší velitel námořní pěchoty účastní svatby mariňáckého druhého poručíka bez ohledu na to, kolik vyznamenání by měl. Ale Pistolník Berg byl se vším všudy rozhodně nejproslulejším příslušníkem bojového zajištění, které tvořilo součást posádky Vorpalového meče. A jako takový se stal něčím na způsob celebrity velice malého a nesmírně utajeného okruhu lidí. A velmi tomu napomáhalo i to, že to byl správný kluk.

„No tak dobře, tak si to probereme, ano?“ zašeptal Miller.„Zastavil útok krabotnic na Runnerově světě, zatímco ty mrchypožíraly mariňáky jako popcorn. Víceméně bez pomoci zachránil můstek Meče. Vedl výsadek na Cheericku. Stál na hrotu v Dračí jeskyni. A byl jedním z mála, kteří to přežili. Tenhle kluk našel jediného člověka, který přežil útok na kolonii na HD 36951. Stál na hrotu během mnoha výstupů do prostoru během téže mise. Tenhle kluk přišel na to, jak přežít vstup na dreenský bitevník. Zabil v přímém souboji víceméně bez pomoci dreenskýnosorožčí tank. A nezapomínejme na to, že tenhle kluk víceméně bez pomoci nakonec ten dreenský bitevník zajal!“

„Ale no tak, u většiny těchhle věcí jsem byl taky!“ ohradil se šeptem Weaver. „A vy taky – většinou ještě blíž k akci. A většinou to nebylo vůbec víceméně bez pomoci.“

„Přestaňte se mi plést do vyprávění,“ řekl Miller. „Alvin York taky nebyl vždycky sám. Smysl tohohle výčtu je v tom, žemluvíme o Pistolníku Bergovi: člověku, který se vrhne do palby a boje a na druhé straně z nich vyskočí bez jediného zranění. A proto tu jsou náčelník vesmírných operací, velitel mariňáků a brigádní generál – částečně je to pocta skvělému mariňákovi a částečně, alespoň myslím – v skrytu duše doufají, že se trocha jeho štěstí a spousta toho, co si oni myslí, že je jen štěstí, přenese i na ně. Hlavouni, kteří si četli závěrečnou zprávu o poslední misi, seještě dneska budí v noci hrůzou.“

„Což je důvod, proč bude další mise zase o něco důležitější,“ přikývl Weaver. „A když už o ní mluvíme – nebyl jste na jediné schůzi.“

„Měl jsem vlastní schůze,“ řekl znechuceně Miller. „Za oponou se horlivě diskutuje, co si vlastně mají jednotky SEAL v téhlesituaci počít. Já na příští misi neletím. Musím se totiž zúčastnit čtyřdenní konference o koncepci, které se říká ‚Jak dál se SEAL?‘. Dobrá zpráva je, že se celá věc koná na Maui. Takže příště jste na to sami.“

„Pššš,“ zašeptal Weaver, když varhaník, který kapli plnillehkými tóny svého nástroje, přešel plavně do Svatebního pochodu.

„Doufejme, že to proběhne bez problémů,“ zašeptal ještěMiller, když do místnosti vstoupila vysoká plavovlasá dívka, zavěšená do rámě vlastního otce. „Tak nebo tak to budou lidi brát jako nějakou předzvěst.“ Eric si upřímně řečeno z celého obřadu nepamatoval vůbec nic. Vzpomínal si, že viděl Brooke, a připadalo mu, že ještě nickrásnějšího v životě nespatřil, a pak už ji líbal. Všechno, co sestalo mezi tím, mu naprosto uniklo. Tuhle situaci už si pamatoval z bojového nasazení. Jeden z tuctu psychologů, se kterými musel každý, kdo se mise zúčastnil, strávit hodinu hovorem, použiltermín „neuvědomělé ego“. Věci se děly a pak bylo po všem. Ale podle všeho provedl každý krok obřadu správně.

Bylo zvykem, že z kaple vycházela jako první nevěsta.V tomto případě ale nejdřív vyšli ven všichni ostatní, zatímco čerstvě oddaný pár kráčel ve společnosti kaplana, jenž tuto malou kapli spravoval. Když byli všichni pryč, dostal pokyn k odchodu i on s Brooke.

Nabídl jí rámě a společně vykročili uličkou ke dveřím. Snažil se co nejdůrazněji z mysli vytěsnit skutečnost, že je přitompozorně sleduje jeho nejvyšší velitel. Také si uvědomil, že kráčí tak toporně, až skoro nedokáže pohnout nohama.

Když vyšli z kaple ven, došlo jim, proč museli kráčet jako poslední. Jeho spolužáci z důstojnického kurzu vytvořili přede dveřmi uličku korunovanou čepelemi slavnostních šavlí.Společně s Brooke prošli uličkou za hlasitého jásání svatebčanůa v obláčku dechu vonícího po whisky; bylo jasné, že bývalí kadeti začali slavit s mírným předstihem.

Pomohl Brooke nastoupit do limuzíny a pak se víceméněvpotácel za ní.

„Bylo to v pohodě?“ zeptal se tiše. Brooke mu připadala mírně zaražená.

„Bylo to skvělé,“ odpověděla a na tváři se jí objevil úsměv. Pak ho objala kolem krku a políbila ho. „Bylo to dokonalé.Miluji tě.“

„Já tě taky miluji,“ řekl Eric a konečně si oddechl.

„Jen mě tam někteří lidé překvapili,“ řekla Brooke. „Nechtěla jsem, abychom před tvými nadřízenými něco pokazili.“

„Tihle lidé jsou mí nadřízení zhruba stejně, jako je Bill Gates nadřízený posledního programátora z dodavatelské firmy,“odpověděl Eric. „Ani raději nepřemýšlím o tom, proč se někteří z nich zúčastnili obřadu. Teď už musíme jedině přežít svatební hostinu a můžeme zmizet.“

„Ty se prostě nedokážeš dočkat toho, až se spolu poprvébudeme svlékat,“ usmála se Brooke.

„Já se prostě nemůžu dočkat, až zmizím z dohledu svéhovelitele,“ opravil ji Eric a usmál se. „Nemluvě o tom, že se na dnešní večer opravdu těším.“

„Ale nesmíš na hostině pít žádný alkohol,“ řekla Brookea posadila se mu do klína. „Takhle mi to přinejmenším radilamaminka.“

„‚Víno posiluje touhu a odebírá schopnost‘,“ citoval Eric.

„To je z Bible?“ zeptala se Brooke.

„Skoro,“ odpověděl Eric s úsměvem. „To byl Shakespeare.“ „Kapitáne,“ řekl admirál Townsend a kývl Weaverovi na pozdrav.

„Admirále,“ odpověděl Weaver.

Svatební hostina probíhala docela zvláštně. Konala sev Důstojnickém klubu na základně v Quantiku a šlo o otevřený bufet se stoly a židlemi, ale bez přesně určených míst. Hned zkraje se od sebe poměrně agresivně oddělili civilní účastníci a příslušníci ozbrojených sil. Postupem času se to změnilo, když se ukázalo, že mnoho civilistů – přinejmenším mužů – jsou bývalí vojáci. Město, z něhož pocházeli Eric s Brooke, samozřejmě mělo svůj díl veteránů z různých složek ozbrojených sil, a i když se vyhýbali vyšším důstojníkům, brzy se dali do srdečného hovorus mladšími důstojníky a těmi několika poddůstojníky, kteří se tétospolečenské události zúčastnili.

Dámy na druhou stranu jakémukoli dělení na civilistya vojáky nevěnovaly nejmenší pozornost. Díky čemuž babička Brooke, která s výjimkou několika vzácných příležitostíneopustila hranice západovirginského městečka, v němž žila, mohlazaříst hovor s manželkou admirála Townsenda, jejíž obě děti se narodily mimo kontinentální Spojené státy – jedno na Havaji, druhé v Japonsku.

„Čekám, kdy se někdo zeptá, proč tu všichni jsme,“ řeklnáčelník vesmírných operací.

„Tak to jste si našel špatného kapitána, pane,“ odpovědělWeaver. „Pamatujte, že jsem strávil polovinu profesionální kariéry v utajovaných operacích. Já se neptám, dokud k tomu nedostanu rozkaz.“

„Touché,“ usmál se admirál Townsend. „Zapomněl jsem, že než vás přinutili ke vstupu do ozbrojených sil, tak jste patřil k černé komunitě.“

„Já bych rozhodně netvrdil, že mě někdo k něčemu přiměl, pane,“ namítl Weaver a pokrčil rameny. „Přidal jsem sek námořnictvu dobrovolně.“

„Mluvil jsem s Jimem Bennettem, který – pro případ, že byste to nevěděl – byl člověk, který se za vás zaručoval,“ praviladmirál a jmenoval bývalého náčelníka námořních operací. „Říkal, že od samého začátku mu bylo jasné, že v celém námořnictvu není jediný navigační důstojník, který by se hodil pro Meč – neznal nikoho, kdo by opravdu rozuměl vesmíru. Jednou z možností bylo stáhnout jednoho z námořních důstojníků, kteří pracovali pro NASA. Většina z nich se ale vyznala spíš v blízkém vesmíru, což by nám nijak nepomohlo. Pak tu ještě bylo pár důstojníků, kteří pracovali s Observatoří, ale ti byli trochu moc...“

„Magoři?“ nadhodil Weaver.

„Takhle se to dá nejspíš říct nejpřesněji,“ přiznal Townsend. „Ale podle hlášení SEAL o tom, co se dělo během války s Dreen, se zdálo, že vy rozhodně magor nejste. Takže se Bennett postaral v klidu a tichosti o to, abyste byl z projektu znovu a znovustahován – aniž byste o tom vy nebo Columbia věděli – a počítal s tím, že vás to dřív nebo později přestane bavit a vy se do hry zkusíte zapojit nějakým jiným způsobem. Takže když jste se dobrovolně přihlásil do námořnictva, hra mu vyšla.“

„Takže mě zmanipuloval k tomu, abych se stal důstojníkem?“ zeptal se Weaver užasle. „Přece se mě mohl zeptat!“

„To mohl, a já bych to na jeho místě udělal,“ přikývlTownsend. „Ale Jim bral vždycky věci daleko machiavelističtěji než já. No, napadlo mě, že byste to možná měl vědět.“

„Skvělé,“ řekl Bill. „To mi opravdu dodalo odvahu k tomu, abych se zeptal na to, nač se chci zeptat. Opravdu jste tu všichni proto, že je Berg správný chlap, nebo je v tom něco jiného?“

„Berg je správný chlap, o tom nemusíme diskutovat,“ přikývl Townsend. „Ale prezident chtěl přijít a nemohl se uvolnit. Takže nařídil mně a veliteli námořní pěchoty, abychom ho tuzastouili. Přízrak šel tak jako tak. A ti ostatní? Myslím, že jim prostě připadalo, že když sem jdeme my...“

„Tak to musí být povinná akce,“ dokončil za něj s úsměvem Weaver. „Takhle to víceméně řekl náčelník Miller – bez té první části, samozřejmě.“

„Prezident si neuvědomil jednu důležitou věc – tohle mohla být strašná katastrofa,“ pokračoval náčelník vesmírných operací. „Z mnoha úhlů pohledu. Vezměte si třeba obyčejnou zvědavost. Prozatím se ještě nikdo z tisku nezajímá o to, proč jsme se tu vlastně sešli. K tomu ještě může dojít. Jsou každou minutou blíž a blíž k pravdě.“

„Viděl jsem článek ve Washington Times, pane,“ přikývl Bill. Sloupek nazvaný „Vnitřní kruh“ na základě údajů z mnohazdrojů spekuloval o tom, že Spojené státy vesmírný pohon buď mají, nebo jej brzy mít budou. Dříve uveřejněný článek, který seodvolával na „anonymní zdroje“, tvrdil, že bylo zjištěno, kde se vevesmíru nachází planeta Dreen a že to místo je někde v souhvězdí Orionu. Za tohle mohli nejspíš děkovat zničení kolonie HD 36951. Ale při tom, kolik peněz se lilo do plánování vesmírného námořnictva, nemluvě o jmenování náčelníka vesmírnýchoperací a změnách ve výcviku každého odvětví námořnictva... dřív nebo později to musí všechno vyjít najevo. „Myslím, že prezident hraje velice nebezpečnou hru, když tyhle informace nezveřejní,“ poznamenal nahlas.

„Prezident je nejvyšší velitel ozbrojených sil,“ odpovědělnáčelník vesmírných operací. „Je to na něm, ne na nás.“

„Rozumím, pane,“ souhlasil Bill. „To byl můj občanský názor, ne názor důstojníka.“

„A jedna z prvních věcí, které jste se jako důstojník měl naučit, byla, že mezi těmito dvěma přístupy je jen velice tenká hranice,“ řekl náčelník vesmírných operací. „Teď vás nekárám, jen vám ukazuju pravdu takovou, jaká je. Během svého profesionálního postupu jste přeskočil velké množství schodů, a kvůli tomu vám to nejspíš nedochází. Můžeme mít vlastní politické názory,obzvlášť ty, které jsou založené na našich vlastních poznatcích.Můžeme je vyslovit nahlas v kruhu svých známých a sobě rovných. Ale s výjimkou soukromí volební místnosti podle nichnejednáme. Mimo jiné proto, že i když si myslíme, že máme dostatek informací na to, abychom uvedli v život nějaké rozhodnutí, jsou často naše informace nedostatečné.“

„Ano, pane,“ řekl Bill a snažil se silou vůle zadržet úsměv. „A co důstojníci, kteří mají očividně příliš mnoho přátel mezi lidmi z tisku?“

„Jestli je najdete,“ odpověděl Townsend, „tak je v tichostipřesunu někam, kde se nebudou mít o své názory s kým podělit. Upřímně řečeno bych je nejradši pohřbil na dně nejhlubšího oceánu, ale s tím je spojená taková spousta papírování, že si to raději rozmyslím. Bude muset stačit základna na atolu Diego Garcia. Ale prozatím jsme si své tajemství uchovali. Prozatím. Měl bych vyrazit.“

„Promiňte, pane?“ zeptal se Weaver.

„Zdá se, že vám chce mladý Bergstresser představit nevěstu,“ řekl náčelník vesmírných operací a kývl bradou.

Nevěsta se ženichem kolovali mezi svatebčany a všichni jim blahopřáli. Weaver už nějakou dobu pozoroval jednuz družiček, obzvlášť vyvinutou dívku, a vůbec si nevšiml, že se k nim Berg s novomanželkou blíží. Když se ale na Pistolníka podíval, zachytil jeho kradmý pohled a bylo mu okamžitě jasné, že se mu chtěl ženich vyhnout, dokud bude stát ve společnosti náčelníka vesmírných operací.

Jakmile k němu Berg zabloudil očima znovu, zachytil Weaver jeho pohled a kývl na něho hlavou, aby přišel k nim. Pohled, kterým Berg střelil k náčelníkovi vesmírných operací, byl velice výmluvný, takže Weaver gesto zopakoval.

„Pane, Pistolník stál tváří v tvář nejhorším nestvůrám, jaké v galaxii existují,“ řekl Weaver, když k nim mariňák se svounevěstou vykročil. „Určitě přežije i náčelníka vesmírných operací.“

„Admirále Townsende,“ řekl Eric, když se formálně uklonil nadřízenému, „dovolte, abych vám představil svou manželku, Brooke Bergstresserovou.“

„Samozřejmě, poručíku,“ odpověděl náčelník vesmírnýchoperací, vzal Brooke za ruku a sklonil se, aby ji políbil. „PaníBergstresserová, vy jste zjevení. Říká se, že každá nevěsta je krásná, ale vy překonáváte všechna očekávání.“

„Děkuji, pane,“ začervenala se Brooke.

„Vím, že věříte tomu, že jste si za manžela vybrala tohonejlepšího muže na celé Zemi,“ pokračoval admirál. „A já s tímrozhodně souhlasím. Jednoho dne – a nebude to trvat ani přílišdlouho – se dozvíte, jak skvělý voják tenhle muž vlastně je.“

„Znamená to, že jeho mise nebudou tolik...“ Brooke se na okamžik v zamyšlení zamračila a pak pokrčila rameny. „Myslím, že ten správný termín je ‚černé‘, že? Eric mi vůbec nic neříká o tom, co vlastně dělá.“

„To ani nesmí,“ přikývl náčelník vesmírných operací. „Je mi to moc líto, ale tak zní rozkaz a já rád slyším, že jej Eric poctivědodržuje. Nicméně ano, už brzy budou veškeré jeho operaceodtajněné. Bohužel nemohu ani odhadovat, jak brzy k tomu dojde.“

Weaver nastražil uši. Drobná informace, kterou admirál na rozdíl od něho měl, znamenala, že rozhodnutí pro odtajnění už padlo a že existoval jeho časový plán.

„Až k tomu ale dojde, bude všechno úplně jasné,“ pokračoval admirál. „Včetně toho, jak výjimečného muže jste si dnes vzala.“

„Já už přece vím, jak výjimečný je, pane,“ odpověděla Brooke. „Ale děkuji.“

„Pistolníku,“ obrátil se admirál k ženichovi, „máš týden.Pořádně jej využij.“

„Ano, pane,“ přikývl nadšeně poručík. „Můžete mi alespoň něco napovědět?“

„Budou z nás archeologové,“ odpověděl místo Townsenda Weaver. „Myslím, že to je dostatečně neurčité, že, pane?“

„Takhle to stačí,“ souhlasil náčelník vesmírných operací.„Archeologická mise, poručíku. Měla by to být rutina.“

„Naše normální rutina, pane?“ zeptal se Berg se špatněskrývaným pobaveným úsměvem. „Nebo rutinní rutina?“

„Rutinní rutina,“ odpověděl náčelník vesmírných operací. „Ale nikdy nevíme, jak to dopadne, že?“

„Ne, pane, to nevíme,“ přisvědčil Eric. „A Brooke, tohle jekomandér Weaver. Už jsem ti o něm říkal.“

„Jsem ráda, že vás konečně poznávám, pane,“ řekla Brooke a pozorně si Weavera od hlavy k patě prohlédla. „Nevypadáte tak... tak, jak jsem si vás představovala.“

Náčelník vesmírných operací se od srdce zasmál a potřáslhlavou.

„Tohle mi říká spousta lidí,“ odpověděl Bill. „Myslím, že vždycky čekají někoho staršího, kdo má méně vlasů. A prosím, říkejte mi Bille.“

„Popravdě řečeno jsem se divila, že nejste tři metry vysoký a nechrlíte plameny,“ opravila ho Brooke s úsměvem. „Bille.“

„V tom případě Eric zbytečně přeháněl,“ řekl Weaver.„A musím přidat své komplimenty k těm, které vyslovil admirál. Jste opravdu nádherná. Eric je vážně šťastný chlap.“

„To tedy jsem, pane,“ přikývl Berg.

„Co máte v plánu?“ zeptal se náčelník vesmírných operací. „A aby bylo jasno, ptám se na dobu po líbánkách.“

„Zajistil jsem ubikace mimo základnu, pane,“ odpověděl Eric. „Do těch se nastěhuje Brooke a hodlá nastoupit navysokou školu.“

„No, z poručického platu se vám bude žít daleko lépe, to je jisté,“ řekl Townsend. V tom okamžiku k nim přistoupil jeho pobočník, něco mu zašeptal do ucha a pak mu předal formulář se zprávou. Admirál si ji přečetl beze změny výrazu ve tváři, potom zvedl oči a usmál se. „Doufám, že si svatební hostinu pořádně užijete,“ řekl. „Já s kapitánem budeme muset vyrazit na schůzku, kterou jsme si předem domluvili.“

„Jistě, pane, rozumím,“ řekl Berg a vzal Brooke pod paží.„Děkuji, že jste přišel.“

„Sežeňte admirála Blankemeiera a generála Holberga,“ řekl Townsend tiše pobočníkovi. „Já vezmu kapitána Weaverav zastoupení kapitána Praela. Transport je připravený?“

„Ano, pane,“ odpověděl kapitán námořnictva.

„Tak jdeme.“

„Mohu vědět, jakou předem domluvenou schůzku právě máme, pane?“ zeptal se Bill tiše.

„Musíme vyrazit do Camp Davidu,“ odpověděl náčelníkvesmírných operací. „Čeká nás tam velká schůze. Zdá se, že Rusové a Číňané vědí o Meči.“ „Kdo je ta dívka s modrými vlasy?“ zeptala se Brooke a kývla na dívku v krátkých černých šatech, která tančila s mariňákem, jenž byl vysoký a pohyboval se neuvěřitelně prkenně. Dívce podle všeho nemohlo být moc přes dvacet let a měla rudé vlasy s modře nabarveným pramenem nad čelem. „Je to nějaká tvoje známá, o které bych měla vědět?“

„Jednou jsme spolu byli tancovat,“ odpověděl Eric. „Ale říkat jí známá by bylo přehnané. Je to lingvistka, opravdu dobrálingvistka. A tak trochu šílená vědkyně.“

„Nevím, co tím chceš říct,“ přiznala Brooke.

Eric si vzpomněl na to, jak lingvistka v Jeskyni draků natáhla ruku a řídila otevírání bran. S touhle hádankou si nikdo před ní nevěděl rady, ale zdálo se, jako by slečna Moonová měla nějaký dar od Boha. A rozhodně byla dost divná.

„Nevím, jestli ti to dokážu nějak vysvětlit,“ připustil Eric. „Ale je zvláštní. Ne šíleně zvláštní, právě naopak. Nadaná. Někdy mě to skoro děsilo. Pracuju se spoustou dobrých lidí, aleMiriam...“

„Vidím, že ji máš rád,“ řekla Brooke upjatě.

„Ne takhle,“ odpověděl Berg a zazubil se. „Na to je pro mě až moc šílená. Ale když se to tak vezme, jo – mám ji rád a obdivuju ji. Totéž platí i o tom chlapíkovi, se kterým tančí. Seržant Lyle. Říkáme mu Lurch, protože je celý posešívaný. A vysoký.“

„To od vás není zrovna moc hezké,“ řekla Brooke.

„Je to horší, než si myslíš,“ pokračoval Eric. „Takhle to s ním vypadá od chvíle, kdy pod ním vybuchl džíp. Většinunásledujícího roku strávil na terapii a pak skoro stejně dlouhou dobu tím, že se snažil přesvědčit mariňáky, aby ho nepropouštěli do civilu. Potom prošel znovu kvalifikačním kursem na bojový průzkum a výcvikem na operátora, aby se dostal k bojovým jednotkám. Takovéhle odhodlání člověk prostě musí obdivovat. Je to skvělý operátor.“

„Co to vlastně znamená?“ zeptala se Brooke. „A když už o tom mluvíme, co jsou vlastně ubikace? Říkal jsi něco o ‚zajištěníubikací‘. Předpokládám, že to nemá nic společného s ubíjením...“

„Ubikace jsou prostory pro bydlení,“ odpověděl Berga vykročil s Brooke směrem k tančící dvojici. „Zajištění ubikací mimo základnu znamená, že jsem nám našel byt.“

„A proč jsi prostě neřekl, žes nám našel byt?“ zeptala se Brooke zvědavě.

„Tohle byl náčelník vesmírných operací,“ řekl Berg. „Takhle my mluvíme. Však si na to zvykneš.“

„A tady je Pistolník,“ řekl vysoký seržant. „Se svou krásnou manželkou. Dostanu hubičku?“

„Samozřejmě,“ řekla Brooke, postavila se na špičkya políbila ho na tvář. I tak se musel mírně nahrbit. Seržant byl vysoký a hubený jako tyčka, ale měl v sobě tvrdou pružnost, která byla jasně patrná i přes formální oblečení. „Vy jste pan Lyle?“ zeptala se Brooke.

„Seržant Lyle,“ opravil ji. „Ale můžete mi říkat Lurchi.“

„A tohle je slečna Moonová,“ pokračoval Berg a pokynulk Miriam.

„Jsem Miriam,“ odpověděla lingvistka, potřásla Brookerukou a pak ji objala. „Jsem moc ráda, že to vám dvěma vyšlo. Vypadáte, jako byste se jeden pro druhého narodili. Zůstáváte v Newportu?“

„V Norfolku,“ ozval se Berg. „V Newportu nebylo možnéžádné bydlení najít. Hledal jsem nějaký malý domek, ale nakonec vypadal rozumněji pronájem bytu.“

„Ještě jsem ho neviděla,“ přiznala Brooke.

„Takhle se to přece nedělá, Pistolníku,“ napomenul ho Lyle. „Ubikacím velí odjakživa manželky.“

„Snažím se ji do toho vpravit pozvolna,“ přiznal Berg.

„Jen si říkám, jaký klub důstojnických manželek nová panívelitelová asi povede,“ poznamenal Lyle. „Slyšel jsem, že za paní Přízrakové to byla docela dobrá parta.“

„Budeme muset počkat, jak se to vyvine,“ řekl Berg. „Ale to je další věc, na kterou si bude muset Brooke nejdřív zvyknout.“

„Co je to klub důstojnických manželek?“ zeptala se Brooke. „Začínám se v tom trochu ztrácet.“

„Armáda jako taková je specializovaná kulturas neuvěřitelným množstvím tradic,“ odpověděla Miriam a podívala se na ni skoro lítostivě. „Stejně jako každá jiná subkultura má vlastní jazyk a zvyky. Některé z nich jsou naprosto zbytečnýmipozůstatky z dob, kdy byli příslušníci tohoto stavu doslova vzdáleni od civilizace, nebo přinejmenším od civilizace, ve které vyrůstali. Představ si to na případech kavaleristických pevností na Velkých pláních či námořních základen na Filipínách nebo naHavaji kdysi dávno. Byli obklopeni cizinci, z nichž většina jim byla nepřátelsky nakloněná, a prostředí, v němž žili, ovládaly zvyky, které jim byly naprosto cizí. Jediný společenský život, který měli, si užívali ve vlastním kruhu.

Pak je tady ještě skutečnost, že se vojenské rodiny musívyrovnávat se stresem, který kultura, z níž pocházejí, vůbec nezná. Policisté a hasiči čelí stejnému množství nebezpečí – a v dobách míru ještě většímu – než armáda. Ale když policista nebo hasič během výkonu svého povolání zemře, rodiny se to dozvědí téměř okamžitě. A je to vždycky velitel zemřelého příslušníka, kdo jim přinese špatné zprávy.

V případě ozbrojených sil může ke smrti nebo k těžkémuzranění dojít tak daleko od domova, že informaci nějakou dobu trvá, než doputuje k postiženým rodinám. A pak je tu ještěneznámo. Čekání na zprávy – ať už dobré nebo špatné – a často také přesvědčování sama sebe, že tentokrát to dobře dopadnout nemůže.“

„O tom už něco vím,“ řekla Brooke, která konečně začínala chápat. „Erika jsem potkala těsně předtím, než vyrazil na svou poslední misi. A celou dobu jsem byla jako na jehlách, jak jsem čekala na zprávy.“

„Tak to byla rychlá práce, kamaráde,“ řekl Lyle, který si to spočítal jako první.

„Požádal jsem ji o ruku hned ten den, kdy jsme se vrátilizpátky,“ poznamenal s úsměvem Berg. „A ona udělala tu chybu, že nabídku přijala. Od té doby jsem byl skoro celou dobuv důstojnickém kursu.“

„Takovýhle způsob oddělení je naneštěstí v ozbrojenýchsložkách docela normální,“ pokračovala Miriam. „Civilisté se zaběžných okolností s ničím podobným vyrovnávat nemusí, a připadá jim to divné. Oni tyhle stresy prostě nechápou, ani když se o to sebevíc snaží. Nejčastěji to vypadá tak, že nerozumí tomu, jak je možné, že se s tím manželka – nebo v menší části případůmanžel – vůbec chtějí vyrovnávat. A armáda se snaží pomoct tím, že dává dohromady podpůrné skupiny pro partnery svýchpříslušníků, i když se jim často podaří pravý opak podpory. Tytoskuiny většinou organizuje manželka velícího důstojníka, a kdyby se Eric propracoval na tuto pozici, tak by to čekalo tebe,Brooke. Někdy dochází k docela ostrým generačním třenicím, ale je to čím dál méně časté. Vždycky ale dochází k třenicímspolečenským – obzvlášť v případě nedávno oddaných párů. Čerstvě provdané manželky často nechápou, jaký to má všechno smysl. Přinejmenším do chvíle, než potřebují podporu lidí, kteří jsou ve stejné situaci. A samozřejmě špatné velení může i něco takového proměnit v noční můru. Pro podobné případy je to víceméně dobrovolná aktivita.“

„To sice jo, ale jestli se to rozhodne bojkotovat, tak si může velitelova manželka, která nestojí za nic, jít stěžovat manželovi,“ podotkl Lyle. „Někdy má člověk fantastického velícíhodůstojníka se strašlivou manželkou. Nebo naopak. Znal jsem jednotku, která si přála, aby si jejich velitel vyměnil místo s vlastnímanželkou. Nikdo neměl tušení, jak s takovým zmetkem dokázala vydržet.“

„Eriku, ty chceš být kariérní důstojník?“ zeptala se Miriam. „Chceš si odkroutit dvacet let a jít na odpočinek jako plukovník? Nebo chceš hvězdy?“

„Pochopila jsem všechno až na ty hvězdy,“ řekla Brooke.

„Ptá se mě na to, jestli chci být generál,“ vysvětlil Eric. „Jistě... totiž, už jsem o tom přemýšlel. Kdo by nechtěl být generál? Ale já přece ani nevím, jestli podepíšu další závazek jako důstojník. Měl bych si teď odpracovat víceméně čtyři roky, ale...“

„Brooke, chtěla bys, aby si odkroutil další čtyři roky a zabalil to?“ obrátila se Miriam k nevěstě. „Nebo bys chtěla, aby se z něj nakonec stal generál? Chceš, aby nosil na ramenou velkéhvězdy?“

„Chci, aby dělal to, kde bude nejšťastnější,“ odpovědělaBrooke.

„A já chci úplně totéž pro Brooke,“ dodal Berg.

„V tom případě se budeš muset rozhodnout, jestli chceš mít za manžela generála Bergstressera, Brooke,“ řekla Miriam a kývla bradou k manželce nejvyššího velitele námořní pěchoty, která se zrovna bavila s její matkou. „Jestli to budeš chtít, tak si pamatuj, že za každou úspěšnou osobou stojí silný partner. U důstojníků je to úplně to samé, ať už je to žena nebo muž. Musíš se sama rozhodnout, jestli hodláš hrát politické hry a podporovatmanžela, protože v té hře budeš často tratit. Vojenské rodiny musí podstupovat velké oběti – dlouhá odloučení, mizerné bydlení, často také jistou úroveň nepřátelského postoje ze strany místní komunity a všeobecně nižší plat, než jaký by mohly mítv civilním světě. Strávíš dlouhá léta tím, že budeš vychovávat děti sama a budeš vědět, že tvůj manžel je povětšinou jen ten cizinec, který přinese domů pytel špinavého oblečení a zmizí hned, jakmile mu je vypereš a vyžehlíš. A jestli bude pokračovat v práci, kterou si vybral, a zatím ji odvádí skvěle, tak nikdy nebudeš vědět, kdy ti zavolá jeho velící důstojník a řekne ti, že se ti Eric nevrátí domů. Rakev s tělesnými ostatky bude v tom případě štěstí; daleko pravděpodobnější bud



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist