načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ostrov Lhářů - E. Lockhartová

Elektronická kniha: Ostrov Lhářů
Autor:

Moderní, sofistikovaný thriller od držitelky Printz Award a finalistky National Book Award.   Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE! ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  158
+
-
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 261
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu We were liars ... přeložila Barbora Doležalová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1423-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Moderní, sofistikovaný thriller od držitelky Printz Award a finalistky National Book Award.   Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE! Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou
je něco v nepořádku.
Skupina čtyř přátel – Lhářů –,
jejichž přátelství začne být destruktivní.
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.
Pravda.   Goodreads Choice Awards 2014  – nejlepší young adult román podle čtenářů
Publishers Weekly  – Best books of 2014
The Wall Street Journal  – Best books of 2014
Amazon Best Books of 2014  – kategorie young adult #2 celkový výběr #19
Time  – 15 Best Books of 2014   E. Lockhartová (nar. 1967) se narodila v New Yorku, vystudovala anglickou literaturu na Kolumbijské univerzitě, nyní učí tvůrčí psaní a je spisovatelkou na plný úvazek. Napsala několik young adult románů, za knihu  The Disreputable History of Frankie Landau-Banks   (Pochybná historie Frankie Landau-Banksové, 2008) získala ceny Printz Award a Cybils Award za nejlepší young adult román. Dostala se také do finále National Book Award v kategorii young adult literatury. Pod jménem Emily Jenkins publikuje knihy pro děti. Její nejnovější kniha  Ostrov Lhářů  (2014) se stala bestsellerem   New York Times .

Zařazeno v kategoriích
E. Lockhartová - další tituly autora:
Ostrov lhářů Ostrov lhářů
Lockhartová, E.
Cena: 220 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přečtěte si to. A jestli se vás někdo
zeptá, jak to skončí, prostě lžete!
e. lockhartová
e. lockhartová
Napínavé, nádherné a neskutečně chytré.
Ostrov Lhářů je opravdu nezapomenutelný román.
John Green, autor bestselleru Hvězdy nám nepřály
#YoungAdult #Mystery #Contemporary
Goodreads Choice Awards 2014
nejlepší young adult román podle čtenářů
Cena 259 Kč
isbn 978-80-7491-423-2
Amazon Best Books of 2014
kategorie young adult #2 celkový výběr #19
The Wall Street Journal
Best books of 2014
Publishers Weekly
Best books of 2014
Time
15 Best Books of 2014
ostrov
lhářů
ostrov lhářů
host
Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou
je něco v nepořádku.
Skupina čtyř přátel — Lhářů —,
jejichž přátelství začne být destruktivní.
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.
Pravda.
e. lockhartová
brno 2015
danielovi
část první
vítejte v naší rodině
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
část druhá
vermont
16
17
18
19
20
21
22
část třetí
léto sedmnáct










ostrov
lhářů










ostrov
lhářů
e. lockhartová
brno 2015





Ostrov Lhářů
E. Lockhartová
Copyright © 2014 by E. Lockhart
Cover picture © Hoi Cheung Wong
(https://www.flickr.com/photos/life-style-photo/15212082700/)
Translation © Barbora Doležalová, 2015
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání)
ISBN 978-80-7491-944-2 (Formát PDF)
ISBN 978-80-7491-945-9 (Formát ePub)
ISBN 978-80-7491-946-6 (Formát MobiPocket)





danielovi










část první
vítejte v naší rodině










11
1
Vítejte v báječné rodině Sinclairových.
V naší rodině nemáme zločince.
V naší rodině nemáme feťáky.
V naší rodině nemáme černé ovce.
Sinclairovi jsou atletické postavy, vysocí a pohlední. Jsme
starý majetný rod, volíme demokraty. Máme široké úsměvy,
souměrné brady a tvrdé podání v tenisu.
Nevadí, že nám rozvod rozerval srdeční svalstvo a srdce
bije dál jen s přemáháním. Nevadí, že peníze ve svěřenském
fondu docházejí a  že se na kuchyňské lince hromadí
nezaplacené účty. Nevadí, že noční stolek je zaskládaný tubami
prášků.
Nevadí, že někdo z nás je zoufale, ale zoufale zamilovaný.
Tak moc
zamilovaný,
že se musí stát něco
stejně zoufalého.
Jsme Sinclairovi.
V naší rodině nevěříme na bolest.
V naší rodině se stále usmíváme.
Žijeme, tedy alespoň v létě, na našem soukromém
ostrově kousek od pobřeží Massachusetts.
Víc o nás snad ani vědět nepotřebujete.





12
2
Moje celé jméno zní Cadence Sinclairová Eastmanová.
Žiju s  mamkou a  třemi psy v  Burlingtonu ve státě Ver -
mont.
Bude mi osmnáct.
Vlastním jednu opotřebovanou průkazku do knihovny
a to je asi všechno. I když je třeba dodat, že žiju v obrovském
domě plném drahých a neužitečných věcí.
Bývala jsem blondýnka, ale teď jsem černovláska.
Bývala jsem silná, ale teď jsem slabá.
Bývala jsem hezká, ale teď jsem pobledlá.
Je třeba dodat, že od nehody trpím migrénami.
Je třeba dodat, že netrpím blázny.
Ráda si hraju se slovy. Všimli jste si? Trpím migrénami.
Netrpím blázny. To slovo znamená v  obou větách skoro
totéž, ale vlastně ne tak docela.
Trpět.
Mohli byste říct, že to znamená vydržet, ale to by nebylo
úplně přesné.
Můj příběh začíná už před nehodou. V  červnu v  létě, kdy
mi bylo patnáct, od nás táta odešel s nějakou paní, kterou
miloval víc než nás.
Táta pracoval jako obyčejný učitel dějepisu se
specializací na vojenskou historii. V  té době jsem ho zbožňovala.
Nosil tvídová saka. Byl to hubeňour. Pil čaj s mlékem. Měl
rád deskové hry a  nechával mě v  nich vyhrávat, měl rád
lodě a učil mě jezdit na kajaku, měl rád kola, knížky a muzea
umění.





13
Nikdy neměl rád psy. A to, že nechal naše zlaté retrívry
spát na gauči a každé ráno s nimi chodil na
čtyřkilometrovou procházku, bylo projevem jeho velké lásky k mé matce.
Nikdy neměl rád ani mé prarodiče. A to, že s námi trávil kaž -
dé léto ve Větrníku na ostrově Beechwood psaním článků
o dávno vybojovaných bitvách, vždy připravený úsměv pro
naše příbuzné u  jídelního stolu, bylo projevem jeho velké
lásky k nám oběma.
Toho června roku patnáct nám táta oznámil, že
odchází, a dva dny nato byl pryč. Mámě řekl, že on Sinclair není
a že už se nehodlá snažit se jím stát. Že se nehodlá nadále
usmívat, lhát ani obývat s  naší báječnou rodinou naše
báječná rodinná sídla.
Nehodlá. Nehodlá. Nebude.
Už měl domluvené stěhování. A pronajatý dům. Naložil
poslední tašku na zadní sedadlo mercedesu (mamce zůstal
jen saab) a nastartoval.
Potom vytáhl pistoli a střelil mě do prsou. Stála jsem na
trávníku a upadla na zem. Rána se v místě průstřelu
rozevřela a srdce se mi vykutálelo z hrudního koše do trávy mezi
květiny. Z otevřené rány rytmicky tryskala krev,
pak mi tekla i z očí,
uší
a pusy.
Měla slanou chuť prohry. Zářivě rudá hanba opuštěnosti
se vsakovala do trávníku před domem, do dlaždic chodníku,
do schodů na zápraží. Moje srdce se plácalo mezi pivoňkami
jako umírající pstruh.
Mamka vybuchla. Řekla, ať se vzpamatuju.
A teď budeš normální, řekla. Teď, hned, okamžitě, řekla.
Protože jsi normální. Umíš taková být.
Nedělej scény, řekla. Dýchej a sedni si.





14
Udělala jsem, co chtěla.
Měla jsem už jenom ji.
Když jel táta kolem nás, vypnuly jsme s  mamkou své
sou měrné brady vysoko do vzduchu. Pak jsme šly dovnitř
a vyhodily dárky, které jsme od něj dostaly: šperky,
oblečení, knihy, všechno. Během následujících dní jsme se zbavily
gauče a křesel, které naši kupovali společně. Vyhodily jsme
porcelán, který dostali jako svatební dar, stříbro a fotky.
Koupily jsme si nový nábytek. Objednaly malíře.
A stříbro od Tiffanyho. Strávily jsme den po galeriích, kde jsme
nakoupily obrazy, a  zakryly jimi prázdná místa na zdech.
Požádaly jsme dědečkovy právníky, aby se
postarali o majetkové vyrovnání.
Pak jsme si zabalily a odjely na ostrov Beechwood.





15
3
Penny, Carrie a Bess jsou dcery Tipper a Harrise
Sinclairových. Harris přišel k penězům v jednadvaceti po dokončení
Harvardu a  své jmění zvelebil obchodováním, které jsem
nikdy nijak zvlášť nezkoumala. Zdědil domy a pozemky.
Rozumně investoval do akcií na burze. Vzal si Tipper a držel ji
v kuchyni a na zahradě. Vystavoval ji v perlách a na jachtách.
Zdálo se, že se jí to líbí.
Jedinou dědečkovou prohrou bylo, že neměl syna. To ale
nevadí. Sinclairovy dcery byly opálené a zbožňované.
Vysoké, veselé a bohaté — byly jako princezny z pohádky.
V Bostonu, na Harvardu i na riviérách ostrova Martha’s Vineyard
byly známé svými kašmírovými halenkami a  velkolepými
večírky. Narodily se, aby se z nich staly legendy. Čekali na
ně princové, soukromé školy, sošky ze slonoviny a 
majestátní sídla.
Dědeček s  Tipper milovali své dcery tak moc, že nedo -
kázali říct, kterou mají nejraději. Nejdřív Carrie, pak
Penny, pak Bess a pak zase Carrie. Pompézní svatby s kaviárem
a  harfisty, pak platinově blonďatá vnoučata a  rozpustilí
světlo srstí psi. Nikdo nebyl na své překrásné americké
dcery pyšnější než Tipper a Harris, alespoň v té době ne.
Na soukromém skalnatém ostrově postavili tři domy:
Větrník pro Penny, Červenou bránu pro Carrie a  Hnízdo
pro Bess.
Jsem nejstarší ze Sinclairových vnoučat. Jsem dědičkou
ostrova, rodového jmění i očekávání.
Teda nejspíš.





16
4
Já, Johnny, Mirren a Gat. Gat, Mirren, Johnny a já.
V rodině se nám čtyřem říká Lháři a nejspíš si to
zasloužíme. Všem je nám skoro stejně a  všichni máme naroze -
niny na podzim. Co jezdíme v  létě na ostrov, jsou s  námi
potíže.
Gat přijel poprvé na Beechwood, když nám bylo osm.
Léto osm, jak říkáme.
Předtím jsme Mirren, Johnny a já nebyli Lháři. Byli jsme
prostě bratranci a sestřenice a Johnny otravoval, protože si
nechtěl hrát s holkama.
Johnny, to je drzost, úsilí a  zlomyslnost. Tenkrát věšel
naše barbíny za krk a střílel po nás pistolí z lega.
Mirren, to je roztomilost, zvědavost a déšť. Tehdy trávila
celá odpoledne s Taftem a dvojčaty, cákali po sobě na dlouhé
pláži, zatímco já jsem si kreslila na milimetrový papír a četla
v houpací síti na verandě Clairmontu.
A pak za námi přijel na léto Gat.
Tetu Carrie opustil manžel, když čekala Johnnyho brášku
Willa. Nevím, co se stalo. V rodině se o tom nikdy nemluvilo.
V létě osm už byl Will na světě a Carrie byla s Edem.
Ed obchodoval s  uměním a  zbožňoval její děti. To bylo
všechno, co jsme se o něm dozvěděli, když Carrie oznámila,
že s ní, Johnnym a Willem přijede na Beechwood.
To léto dorazili jako poslední a  většina z  nás čekala
na molu, abychom přivítali připlouvající člun. Dědeček
mě zvedl a  já jsem mávala na Johnnyho, který měl na
sobě žlutou záchrannou vestu a pokřikoval na nás z přídě
lodi.





17
Babička Tipper stála vedle nás. V jednu chvíli se otočila
od moře, sáhla do kapsy a  vytáhla mentolovou žvýkačku.
Rozbalila ji a strčila mi ji do pusy.
Když se pohledem vrátila ke člunu, její výraz se změnil.
Nakláněla jsem se, abych viděla, co viděla babička.
Carrie vystoupila s Willem v náručí. Měl na sobě žlutou
dětskou záchrannou vestu a nebylo z něj k rozeznání víc než
chomáč zářivě blonďatých vlasů. Při pohledu na něj člověka
zaplavila radost. Ta vestička, kterou jsme všichni jako mimi -
na nosili. Ty vlasy. Bylo báječné, že tenhle chlapeček,
kterého jsme ještě ani pořádně neznali, byl tak očividně Sinclair.
Johnny vylezl ze člunu a  hodil vestou o  molo. Nejdřív
ze všeho běžel k Mirren a nakopl ji. Pak nakopl mě. Na kopl
dvojčata. Došel k našim prarodičům a narovnal se: „Rád vás
vidím, babičko a dědečku. Těším se, že si spolu užijeme
pěkné léto.“
Tipper ho obejmula: „Máma ti přikázala, abys to takhle
řekl, přiznej se.“
„Jo,“ přiznal Johnny. „Za sebe bych chtěl dodat, že vás rád
zase vidím.“
„Hodný kluk.“
„Už můžu jít?“
Tipper ho políbila na pihovatou tvář. „Utíkej.“
Za Johnnym vystoupil Ed, zastavil se, aby pomohl
z motorového člunu vyložit zavazadla. Byl vysoký a  štíhlý. Měl
tmavě snědou kůži, to po indických předcích, jak jsme se
později dozvěděli. Na očích měl brýle s černými obroučkami
a na sobě elegantní městské oblečení: lněný oblek
a pruhovanou košili. Kalhoty měl po cestě pomačkané.
Dědeček mě postavil na zem.
Babička Tipper sevřela rty do rovné linky. Pak ukázala
všechny zuby a vyrazila kupředu.





18
„Vy musíte být Ed. Jak milé překvapení.“
Potřásli si rukou. „Carrie neřekla, že přijedeme spo lečně?“
„Ale jistě že řekla.“
Ed si prohlížel naši bělostně bílou rodinu. Otočil se na
Carrie. „Kde je Gat?“
Zavolali na něj. Gat vylezl z vnitřku člunu a s hlavou
skloněnou ke knoflíkům si sundával vestu.
„Mami, tati,“ řekla Carrie, „vzali jsme s  sebou Edova
synovce, aby si měl Johnny s kým hrát. Tohle je Gat Patil.“
Dědeček se natáhl a pohladil Gata po hlavě. „Dobrý den,
mladý muži.“
„Dobrý den.“
„Bude to rok, co mu zemřel otec,“ vysvětlila Carrie. „Je to
Johnnyho nejlepší kamarád. Edově sestře ohromně
pomůže, když bude na pár týdnů u nás. Gate? Uděláme si piknik
a budeme se koupat, jak jsme si slíbili, pamatuješ?“
Ale Gat neodpověděl. Díval se na mě.
Měl dramatický nos a roztomilé rty. Tmavě hnědou kůži,
černé a kudrnaté vlasy. Tělo mu pulzovalo přebytkem
energie. Byl jako napnutá pružina. Jako kdyby něco hledal. Gat,
to byla hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. Mohla
bych se na něj dívat věčně.
Naše pohledy se setkaly.
Otočila jsem se a utíkala pryč.
Gat běžel za mnou. Slyšela jsem, jak jeho chodidla
dopadají na dřevo chodníků proplétajících se ostrovem.
Běžela jsem dál. Dál běžel za mnou.
Johnny běžel za Gatem. A Mirren za Johnnym.
Dospělí se bavili na molu, zdvořile se zajímali o Eda
a cukrovali nad Willem. Maloši si hráli, jak už to maloši dělají.
My čtyři jsme se zastavili až na malé pláži pod Hnízdem.
Tvoří ji úzký pruh písku z obou stran ohraničený skalisky.





19
Nikdo na ni tehdy moc nechodil. Na větší pláži byl
jemnější písek a míň chaluh.
Mirren si zula boty a my ostatní taky. Házeli jsme
kamínky do vody. Prostě jsme jen tak byli.
Napsala jsem naše jména do písku.
Cadence, Mirren, Johnny a Gat.
Gat, Johnny, Mirren a Cadence.
A tak to všechno začalo.
Johnny žadonil, aby s námi mohl Gat zůstat déle.
Dostal, co chtěl.
Příští léto žadonil, aby mohl Gat zůstat celé léto.
Gat přijel.
Johnny byl první vnuk v rodině. Prarodiče mu skoro ni -
kdy neřekli ne.





20
5
V  létě čtrnáct jsme si já a  Gat vyjeli sami na motorovém
člunu. Bylo zrovna po snídani. Bess donutila Mirren hrát
tenis s  dvojčaty a  Taftem. Johnny začal v  tom roce běhat
a  dělal kolečka kolem ostrova. Gat mě našel v  kuchyni
v  Clairmontu a  zeptal se, jestli bych si nechtěla vyjet na
člunu.
„Ani ne.“ Chtěla jsem si zalézt do postele s knížkou.
„Prosím!“ Gat skoro nikdy neprosil.
„Vyjeď si sám.“
„Nemůžu si ho jen tak půjčit,“ řekl. „To nejde.“
„Jasně že si ho můžeš půjčit.“
„Bez někoho z vás ne.“
Plácal. „Kam chceš jet?“ zeptala jsem se.
„Někam pryč z ostrova. Někdy to tu nemůžu vystát.“
Tehdy jsem nechápala, co nemůže na ostrově vystát, ale
řekla jsem, že pojedu. Vypluli jsme na moře ve větrovkách,
pod nimi plavky. Po chvíli Gat vypnul motor. Seděli jsme
a jedli pistácie, vdechovali slaný vzduch. Od hladiny moře
se odráželo slunce.
„Pojď do vody,“ řekla jsem.
Gat skočil první, já hned za ním, ale voda byla
v porovnání s vodou u pláže tak ledová, až jsme zalapali po dechu.
Slunce zašlo za mrak. Hystericky jsme se smáli a 
pokřikovali, že skočit do vody byl nejpitomější nápad na světě.
Co jsme si jenom mysleli? Dál od břehu byli žraloci, to
věděl každý.
Proboha, hlavně nemluv o  žralocích! Strkali jsme se
a pra li o to, kdo bude dřív u schůdků na loď.





21
Po chvíli se Gat stáhl a nechal mě jít první. „Ne proto, že
seš holka, ale proto, že jsem dobrej člověk,“ řekl.
„Díky,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„Ale až mi žralok ukousne nohy, slib mi, že napíšeš
proslov o tom, jak jsem byl skvělej.“
„Platí,“ řekla jsem. „Gatwick Matthew Patil byl ten nej -
lepší oběd.“
Být promrzlí na kost se nám zdálo šíleně k  smíchu.
Neměli jsme ručníky. Choulili jsme se pod flísovou dekou, kte-
rou jsme našli pod sedadly, a  dotýkali se holými rameny.
Propletené zmrzlé nohy.
„Jen se snažím předejít podchlazení,“ řekl Gat. „Nemysli
si, že si myslím, že seš hezká, nebo tak něco.“
„Nemyslím si, že si to myslíš.“
„Hamouníš si deku.“
„Promiň.“
Ticho.
„Vlastně si myslím, že seš hezká, Cady. Nemyslel jsem to
tak, jak jsem to řekl. Odkdy seš vlastně tak hezká?
Rozptyluje to.“
„Vypadám pořád stejně.“
„Během školního roku ses změnila. Kazíš mi tím hru.“
„Hraješ nějakou hru?“
Vážně přikývl.
„To je nějaká pitomost. Jakou hru?“
„Mám brnění a  nic přes něj nesmí projít. Nevšimla sis?“
To mě rozesmálo. „Ne.“
„Sakra. Myslel jsem si, že to funguje.“
Změnili jsme téma. Mluvili jsme o tom, že vezmeme
odpoledne malochy do Edgartownu na film, taky o žralocích
a o tom, jestli vážně žerou lidi, a o hře Plants vs. Zombies.
Pak jsme se vrátili na ostrov.





22
Chvíli potom mně Gat začal půjčovat knížky a chodit za
mnou vpodvečer na malou pláž. Vyčenichal mě, i když jsem
ležela na trávě u Větrníku s našimi retrívry.
Začali jsme se spolu procházet po dřevěných chodnících
okolo ostrova, Gat první, já za ním. Povídali jsme si o kníž -
kách nebo si vymýšleli fantastické světy. Někdy se nám
stalo, že jsme ostrov obešli několikrát kolem dokola, než jsme
dostali hlad nebo se začali nudit.
Okružní pěšinu lemovaly divoké, tmavě růžové keře růží.
Voněly jemně a sladce.
Jednou jsem Gata pozorovala, když ležel v  houpací síti
u Clairmontu s knížkou. Vypadal, jako by byl můj. Jako by
mi patřil.
Potichu jsem vlezla za ním do sítě. Vzala jsem mu z ruky
tužku — vždycky si četl s tužkou v ruce — a napsala Gat na
hřbet jeho levé ruky a Cadence na hřbet pravé.
Vzal mi tužku z ruky. Napsal Gat na hřbet mé levé ruky
a Cadence na hřbet pravé.
Nechci říct, že to byl osud. Nevěřím v  něj, ani ve spříz -
něné duše nebo nadpřirozeno. Chci jen říct, že jsme si
rozuměli. Ve všem.
Ale bylo nám jenom čtrnáct. Nikdy jsem se nelíbala
s klukem, pár pus na mě čekalo až v dalším školním roce. Nějak
jsme tomu prostě neříkali láska.





23
6
V létě patnáct jsem přijela o týden později než ostatní. Táta
od nás odešel, a tak jsme s mamkou musely oběhat nákupy,
poradit se s malíři a vůbec.
Johnny a Mirren na nás čekali na molu, měli růžové
tváře a překypovali letními plány. Dávali dohromady letní
rodinný turnaj v tenise a měli vybrané recepty na zmrzlinu.
Půjdeme plachtit, budeme sedět u ohně.
Maloši pobíhali a křičeli jako vždycky. Tety se usmívaly
chladnými úsměvy. Po příjezdovém shonu všichni vyrazili
do Clairmontu na koktejl.
Šla jsem do Červené brány za Gatem. Červená brána je
o dost menší dům než Clairmont, ale i tak má v patře čtyři
ložnice. Přes léto v něm žije Johnny, Gat, Will, teta Carrie
a taky Ed, když je tu, ale to není moc často.
Došla jsem ke kuchyňským dveřím a dívala se přes sklo
dovnitř. Gat si mě nevšiml. Stál u linky v obnošeném šedém
tričku a džínách. Ramena měl širší, než jsem si pamatovala.
Sundával suchou květinu, která visela květem dolů na
stužce u okna nad dřezem. Byla to planá šípková růže,
křehká a  růžová, takové rostou u  pěšiny okolo ostrova
Beechwood.
Gat, můj Gat. Utrhl mi růži na oblíbeném místě našich
výletů. Pověsil ji, aby uschla, a čekal, až dorazím na ost rov,
aby mi ji mohl dát.
Líbala jsem se s pár bezvýznamnýma klukama.
Přišla jsem o tátu.
Přijela jsem na ostrov z domu plného slz a lží
a uviděla Gata





24
a růži v jeho ruce
a přesně v tu chvíli, kdy na něj oknem dopadaly sluneční
paprsky,
v míse na lince jablka,
ve vzduchu vůně dřeva a oceánu,
jsem tomu začala říkat láska.
Byla to láska a  udeřila mě tak tvrdě, že jsem se musela
opřít o  prosklené dveře, které nás pořád ještě oddělovaly,
abych se udržela na nohách. Chtěla jsem se ho dotknout,
jako by byl malý králíček, kotě, něco tak zvláštního a 
heboučkého, že tomu konečky prstů nedokážou odolat. Svět
byl nádherný, protože v  něm existoval on. Milovala jsem
díru v jeho džínách, špínu na jeho bosých chodidlech, strou -
pek na loktu i jizvu na obočí. Gat, můj Gat.
Jak jsem tam stála a  zírala na něj, vložil růži do obálky.
Hledal tužku, otvíral a zavíral zásuvky, bouchal jimi,
nakonec nějakou našel u sebe v kapse a dal se do psaní.
To, že na obálku psal adresu, mi došlo, až když z šuplíku
vytáhl arch známek.
Jednu nalepil na obálku. Napsal zpáteční adresu.
Dopis nebyl pro mě.
Ode dveří Červené brány jsem odešla dřív, než si mě
stačil všimnout, a  rozběhla jsem se dolů k  chodníku. Sklesle
jsem pozorovala tmavnoucí oblohu.
Z  osamělého růžového keře jsem otrhala všechny růže
a jednu po druhé je naházela do rozezleného moře.





25
7
Ten večer mi Johnny řekl o newyorské přítelkyni.
Jmenovala se Raquel. Johnny ji dokonce viděl. Bydlel stejně jako Gat
v New Yorku, ale v centru s Carrie a Edem, zatímco Gat žil
se svou mámou na předměstí. Johnny říkal, že Raquel dělá
současný tanec a nosí černé oblečení.
Mirrenin brácha Taft mi řekl, že Raquel poslala Gatovi
balíček domácích brownies. Liberty s  Bonnie mi řekly, že
má Gat v telefonu její fotky.
Gat mi o  ní neřekl vůbec nic, ale mému pohledu se vy -
hýbal.
První noc jsem brečela, hryzala se do prstů a opíjela se
vínem, co jsem sebrala ze spíže v  Clairmontu. Točila jsem
se pod nočním nebem, zuřila a  spílala hvězdám, které se
mi míhaly před očima a  opouštěly své dráhy, motala jsem
se a zvracela.
Ve sprše jsem bouchla pěstí do zdi. Hanbu a vztek jsem ze
sebe splachovala mrazivě ledovou vodou. Pak jsem se
v posteli klepala jako opuštěný pes, kterým jsem byla, a kůže se
mi třásla na kostech.
Následující ráno, stejně jako všechny následující dny
jsem se chovala normálně. Souměrnou bradu jsem vypínala
vysoko do vzduchu.
Plachtili jsme, sedělo se u  ohně. Vyhrála jsem rodinný
tenisový turnaj.
Udělali jsme hory zmrzliny a polehávali na sluníčku.
Jednou jsme si my čtyři udělali na malé pláži piknik.
Mušle, pečené brambory, grilovaná kukuřice. Připravil ho
personál. Jménem jsem je neznala.





26
Johnny a Mirren snesli jídlo v kovových zapékacích mí -
sách na pláž. Jedli jsme u  plápolajícího ohně, do písku
stékaly kapky másla. Pak Gat udělal všem třípatrové s’mores ze
sušenek, čokolády a  opečených marshmallow. Pozorovala
jsem, jak jeho ruce v záři ohně napichují bonbony na dlouhý
prut. Na hřbet ruky, kde míval napsaná naše jména, si teď
psal názvy knížek, které si chtěl přečíst.
Tu noc měl na levé ruce: Bytí a. Na pravé: nicota.
Taky jsem si psala na ruce. Citáty, které mě zaujaly. Na
levé: Žij. Na pravé: dneškem.
„Chcete vědět, na co myslím?“ zeptal se Gat.
„Jo,“ řekla jsem.
„Ne,“ na to Johnny.
„Zajímalo by mě, jak je možný říct, že váš děda vlastní
tenhle ostrov. Nemyslím právně, myslím ve skutečnosti.“
„Prosím tě, nezačínej zase o  tom, jaký jsou Pilgrimové
a dobyvatelé zlo,“ zakňoural Johnny.
„Nezačínám. Jen by mě zajímalo, jak je možný říct, že zem
někomu patří?“ Gat mávl rukou směrem k  písku, oceánu,
obloze.
Mirren pokrčila rameny. „Pozemky se prodávají pořád.“
„Budem se radši bavit o sexu a vraždách,“ navrhl Johnny.
Gat ho ignoroval. „Možná by lidi zem neměli vlastnit
vůbec. Nebo by to mohlo bejt nějak omezený.“ Naklonil se
dopředu. „Když jsem byl v zimě v Indii na tom dobrovolnic -
kým projektu, stavěli jsme tam záchody. V tý vesnici totiž
žádný záchody neměli.“
„Všichni víme, žes byl v Indii. Říkals to už nejmíň
sedmačtyřicetkrát.“
Tohle na Gatovi miluju: umí se tak nadchnout a  svět
ko lem něj ho tak zajímá, že si nedokáže představit, že by
ostatní mohlo nudit, co jim chce sdělit. I když mu to říkají





27
na rovinu. A taky se jen tak nevzdává. Nutí nás přemýšlet,
i když se nám do toho dvakrát nechce.
Zavrtal klackem do žhnoucích uhlíků. „Myslím, že je
potřeba o  tom mluvit. Každej nemá svůj vlastní ostrov. Jsou
lidi, co na soukromejch ostrovech pracujou. Jiní pracujou
v továrnách. Někdo práci nemá. Někdo nemá jídlo.“
„Zavři pusu,“ řekla Mirren.
„A už ji neotvírej,“ dodal Johnny.
„Na Beechwoodu panujou o lidstvu zkreslený představy,“
řekl Gat. „A to vám nedochází.“
„Sklapni,“ řekla jsem. „A dostaneš víc čokolády.“
Gat sklapnul, ale zamračil se. Rázně se postavil, vzal z pís -
ku oblázek a  vší silou ho mrštil do moře. Sundal si košili
a skopl boty. Pak šel v džínách do vody.
Měl vztek.
V měsíčním světle jsem sledovala jeho svaly na ramenou,
vodní tříšť nad rozráženou hladinou. Zanořil se a  já si
pomys lela: když za ním nepůjdu teď, sebere mi ho nějaká
Raquel. Když za ním nepůjdu, už se nevrátí. Nevrátí se k nám
Lhářům, na ostrov, k naší rodině, ke mně.
Sundala jsem si svetr a vběhla v šatech do moře za Gatem.
Vnořila jsem se do vody a plavala k němu. Ležel na zádech
na hladině, mokré vlasy se mu lepily na obličej a odhalovaly
drobnou jizvu na obočí.
Dotkla jsem se jeho paže. „Gate.“
Vylekal se. Postavil se, voda mu sahala do pasu.
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.
„Neříkám ti, abys sklapla, Cady,“ řekl. „Takhle s tebou
nikdy nemluvím.“
„Já vím.“
Mlčel.
„Mluv,“ řekla jsem.





28
Cítila jsem, že si prohlíží mé tělo v mokrých šatech. „Moc
žvaním. A do všeho tahám politiku.“
„Líbí se mi, když mluvíš,“ řekla jsem, protože to byla prav -
da. Když jsem přestala poslouchat, líbilo se mi to.
„Jen jsem z toho všeho...“ odmlčel se. „Svět je jinej, než by
měl bejt, to je celý.“
„To asi jo.“
„Asi bych spíš měl,“ Gat mě vzal za ruce a otočil je
hřbetem nahoru, aby viděl, co je na nich napsáno, „měl bych žít
dneškem a přestat s těma přednáškama.“
Mou ruku držel ve své vlhké dlani.
Zachvěla jsem se. Jeho ruce byly nahé a mokré. Dřív jsme
se drželi za ruce pořád, ale to léto se mě ještě nedotkl.
„Je dobře, že se na svět díváš tak, jak se na něj díváš,“ řekla
jsem.
Gat mě pustil a položil se zpátky na vodu. „Johnny chce,
abych sklapnul. Nudím tebe i Mirren.“
Pozorovala jsem jeho profil. Nebyl to jen Gat. Byla to
i hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. To všechno
bylo pod víčky jeho hnědých očí, v  hebkosti jeho kůže,
v jeho vystouplém dolním rtu. Byla v něm nevyčerpatelná
energie.
„Chceš slyšet tajemství?“ zašeptala jsem.
„Jaký?“
Zase jsem se dotkla jeho paže. „Když říkáme, abys
sklapnul, nemyslíme to tak.“
„Vážně?“
„Chceme tím vlastně říct, že tě máme děsně rádi.
Připomínáš nám, že jsme samolibí hajzlíci. A že ty takovej nejseš.“
Sklopil oči. Usmál se. „Takhle to vidíš, Cady?“
„Jo,“ řekla jsem. Nechala jsem prsty sjet po jeho ruce až
do vody.





29
„To nemyslíte vážně s tou vodou, ne?“ Johnny stál ve vy -
hrnutých džínách po kotníky v moři. „Je to ledárna, omrzají
mi prsty.“
„Když seš ve vodě celej, je to příjemný,“ volal na něj Gat.
„Vážně?“
„Nebuď měkkota!“ křičel Gat. „Ukaž se a poplav za náma.“
Johnny se zasmál a  ponořil se pod hladinu. Mirren za
ním.
A byla to — nádhera.
Nad námi noční nebe. Šum oceánu. Křik racků.





30
8
Tu noc se mi špatně spalo.
Po půlnoci jsem slyšela, jak volá mé jméno.
Vykoukla jsem z okna. Gat ležel na zádech na dřevěném
chodníku, který vedl k Větrníku. Kolem něj leželi naši zlatí
retrívři — všech pět: Bosh, Grendel, Poppy, Princ Philip
a Fatima. Něžně vrtěli ocasem.
V měsíčním světle byli všichni do modra.
„Pojď dolů,“ volal.
Šla jsem.
Mamka měla zhasnuto. I zbytek ostrova se topil ve tmě.
Byli jsme sami, když nepočítám psy.
„Posuň se,“ řekla jsem. Chodník nebyl moc široký. Lehla
jsem si vedle něj, dotýkali jsme se pažemi. Moje byla holá,
jeho v olivově zelené lovecké bundě.
Pozorovali jsme oblohu. Bylo na ní tolik hvězd, že to vy -
padalo jako slavnost, velký a  tajný večírek, který galaxie
pořádá na oslavu toho, že šli lidi konečně spát.
Byla jsem ráda, že Gat nezačal o souhvězdích nebo
o padajících hvězdách a splněných přáních. Ale nevěděla jsem,
co si mám myslet o jeho mlčení.
„Můžu tě vzít za ruku?“ zeptal se.
Podala jsem mu ji.
„Vesmír se mi dneska zdá hrozně obrovskej,“ řekl.
„Potřebuju se něčeho držet.“
„Jsem tady.“
Palcem mě hladil po středu dlaně. Všechna nervová
vlákna mého těla začínala a  končila v  místě, kde se naše





31
kůže dotýkala. „Nevím, jestli jsem dobrej člověk,“ řekl po
chvíli.
„Já taky ne,“ odpověděla jsem. „Dělám, že jo.“
„Hm,“ Gat se na chvíli odmlčel. „Věříš v Boha?“
„Tak napůl.“ Snažila jsem se trochu si to promyslet.
Věděla jsem, že s rádoby vtipnou odpovědí u Gata nepochodím.
„Když se děje něco špatnýho, modlím se nebo si představuju,
že je nade mnou někdo, kdo mě poslouchá. Třeba prvních
pár dní po tom, co nás opustil táta, jsem na Boha myslela.
Aby mě chránil. Ale jinak se spíš jen tak protloukám životem
a moc duchovna v tom nevidím.“
„Já už v  Boha nevěřím,“ na to Gat. „Ta cesta do Indie, ta
chudoba. Žádnej Bůh, kterýho si umím představit, by tohle
nedovolil. Když jsem se vrátil domů, začal jsem si toho
všímat na ulicích New Yorku. Nemocný a hladovějící lidi
v jednom z  nejbohatších států světa. Nevěřím, že je nad těma
lidma někdo, kdo je hlídá a poslouchá. To znamená, že ani
mě nikdo nehlídá.“
„To z tebe nedělá špatnýho člověka.“
„Moje máma je věřící. Byla vychovaná v buddhismu, ale
teď chodí do metodistickýho kostela, nemá ze mě moc
velkou radost.“ Gat o své mámě skoro nemluvil.
„Nemůžeš věřit v  Boha jen proto, že máma chce, abys
v něj věřil.“
„To ne. Ale zajímalo by mě, jak být dobrým člověkem,
když už v Boha nevěřím.“
Dívali jsme se na nebe. Psi si zalezli do Větrníku psími
dvířky.
„Je ti zima,“ řekl Gat. „Vezmi si moji bundu.“
Nebyla mi zima, ale sedla jsem si. Taky si sedl. Rozepnul
si olivově zelenou loveckou bundu a podal mi ji.





32
Byla vyhřátá teplem jeho těla. Přes ramena mi byla velká.
Měl teď holé ruce.
Seděla jsem vedle něj v jeho lovecké bundě a chtěla ho
políbit. Ale neudělala jsem to.
Možná miloval Raquel. Co její fotky v telefonu? Co dopis
se sušenou růží?





33
9
Ráno mě mamka u  snídaně poprosila, abych prošla v  pod -
kroví Větrníku tátovy věci a vzala si, co si chci nechat.
Ostatní vyhodí.
Větrník je hranatý dům se sedlovou střechou. Dvě z pěti
ložnic mají zešikmenou střechu a  je to jediný dům na
ostrově, který má půdu. Má velkou verandu a moderní kuchyň
s  mramorovou linkou, která se do ní moc nehodí. Pokoje
jsou vzdušné a kralují jim psi.
Vylezli jsme s Gatem na půdu, v ruce lahev ledového čaje,
a sedli si na zem. Místnost voněla dřevem. Světlíkem
dopadal dovnitř čtverec světla.
Na půdě už jsme spolu byli.
Ale jako by to teď bylo poprvé.
Táta měl v  podkroví knížky na prázdniny. Vzpomínky
sportovců, záhady, autobiografie rockových hvězd, o 
kterých jsem nikdy neslyšela. Gat knížky moc nestudoval.
Třídil je podle barev. Červený sloupec, modrý sloupec, hnědý,
bílý a žlutý.
„Nechceš něco na čtení?“ zeptala jsem se.
„Možná.“
„Co třeba První meta je jen začátek?“
Gat se zasmál. Zavrtěl hlavou. Srovnal modrý sloupec.
„Zahraj na mou temnou strunu? Hrdina tanečního parketu?“
Zase se zasmál. Pak zvážněl. „Cadence?“
„Co?“
„Sklapni.“
Dlouze jsem se na něj zadívala. Každý rys jeho obličeje
jsem už dávno znala, ale takhle jsem se na něj dívala poprvé.





34
Gat se usmál. Zářivě. Nesměle. Klekl si a  zbořil u  toho
barevné sloupce knížek. Pohladil mě po vlasech. „Miluju tě,
Cady. To tím myslím.“
Naklonila jsem se a políbila ho.
Dotýkal se mého obličeje. Klouzal prsty po mém krku
ke klíční kosti. Světlíkem na nás dopadala výseč světla. Náš
polibek byl elektrizující i něžný,
váhavý i jistý,
děsivý i konejšivý.
Cítila jsem, jak láska sálá ze mě do Gata a z Gata do mě.
Bylo nám teplo, ale chvěli jsme se,
byli jsme mladí i věční,
živí.
Myslela jsem na to, že je to pravda. Už se milujeme.
Už je to láska.





35
10
Dědeček nás načapal. Gat vyskočil. Zakopl o hromádky
barevně roztříděných knížek, které se povalovaly na zemi.
„Ruším,“ řekl dědeček.
„Nerušíte.“
„Zcela očividně ruším.“
„Promiň ten prach,“ vypadlo ze mě. Trapas.
„Penny mi říkala, že by tady mohlo být něco zajímavého
na čtení.“ Dědeček si přitáhl staré proutěné křeslo dopro -
střed místnosti, posadil se a sklonil se ke knížkám.
Gat zůstal stát. Pod šikmou střechou musel sklánět
hlavu.
„Dávej si pozor, mladý muži,“ řekl dědeček ostře.
„Prosím?“
„Na hlavu. Ať si neublížíš.“
„Máte pravdu,“ řekl Gat. „Ať si neublížím.“
„Dávej si pozor,“ zopakoval dědeček.
Gat se otočil a  bez jediného slova odešel po schodech
dolů.
Dědeček a já jsme chvíli tiše seděli.
„Rád čte,“ řekla jsem nakonec. „Myslela jsem si, že by si
mohl vzít pár knížek po tátovi.“
„Mám tě moc rád, Cady,“ pohladil mě po rameni. „Jsi mé
první vnouče.“
„Taky tě mám moc ráda, dědečku.“
„Pamatuješ, jak jsem tě vzal na baseball? Byly ti čtyři.“
„Jistě.“
„Ještě nikdy jsi neměla křupky Cracker Jack.“
„Já vím, koupil jsi dvě krabice.“





36
„Musel jsem si tě posadit na klín, abys viděla. Pamatuješ,
Cady?“
Pamatovala jsem si to.
„Vyprávěj mi to.“
Věděla jsem, jakou odpověď chce dědeček slyšet. Tohle
přání projevoval docela často. Zbožňoval, když se znovu
a znovu oprašovaly zásadní okamžiky z dějin rodu Sinclairů.
Nabývaly tím na důležitosti. Vždycky se ptal, co pro nás to
a to znamenalo, a my jsme si měli pamatovat podrobnosti.
Dojmy. Ponaučení.
Většinou jsem tahle vyprávění milovala. Bájní
Sinclairovi, jsme úžasní a skvělí. Ale v tu chvíli se mi nechtělo.
„Byl to tvůj první baseballový zápas,“ připomněl dědeček.
„Po zápase jsem ti koupil červenou umělohmotnou pálku.
Trénovala jsi odpaly na trávníku našeho domu v Bostonu.“
Měl dědeček ponětí, při čem nás vyrušil? Zajímalo by
ho to?
Kdy Gata zase uvidím?
Rozejde se s Raquel?
Co se mezi námi stane?
„Chtělas udělat domácí Cracker Jack, opražit v karamelu
oříšky a popcorn,“ pokračoval dědeček, i když věděl, že
příběh znám. „Penny ti s tím pomáhala. Plakalas, že nemáme
žádné červenobílé krabice, do kterých bychom je dali.
Pamatuješ?“
„Pamatuju, dědečku,“ vzdala jsem to. „Ještě ten den jsi jel
celou dlouhou cestu na stadion a  koupil další dvě krabice
Cracker Jack. Snědls je cestou domů, abych měla prázdný
krabice na ty, co jsem udělala. Pamatuju si to.“
S uspokojením se postavil a šli jsme společně dolů.
Dědeček se potřeboval při scházení ze schodů o něco opírat, tak
se mě chytil za rameno.





37
Gata jsem našla na okružní pěšině, stál tam a  díval se do
vody. Běžela jsem k němu. Foukal silný vítr a vlasy mi létaly
do očí. Když jsem ho políbila, měl slané rty.





38
11
Babička Tipper umřela na srdeční slabost osm měsíců před -
tím, než jsme léto patnáct na Beechwood přijeli. I ve stáří to
byla překrásná žena. Bílé vlasy, růžové tváře, vysoká
postava, ostře řezaný obličej. Lásku ke psům zdědila mamka po ní.
Babička měla vždycky aspoň dva, nejčastěji ale čtyři, zlaté
retrívry, od té doby, co byly holčičky malé, až do své smrti.
Rychle si dělala úsudek i vybírala oblíbence, ale byla
dobrosrdečná. Jako malí jsme ráno občas vběhli do Clairmontu
a babičku vzbudili. V lednici měla zadělané těsto na muffiny,
nalila ho do formiček a my jsme jich mohli sníst, kolik jsme
chtěli, ještě předtím, než se zbytek ostrova probudil.
Brala nás na borůvky a pak nám ještě ten den pomáhala péct
koláč, kterému říkala drobenkový.
Jedním z  jejích charitativních projektů byl dobročinný
večírek pro místní farmářský spolek na ostrově Martha’s
Vineyard. Vždycky jsme šli všichni. Pořádal se venku, v krás-
ných bílých stanech. Maloši pobíhali kolem bosky ve
slavnostních šatech. Johnny, Mirren, Gat a  já jsme kradli
skleničky vína, připadali jsme si troufale a motala se nám hlava.
Babička tančila s  Johnnym, pak s  mým tátou, pak s 
dědečkem a  rukou si držela okraj sukně. Z  jednoho
dobročinného večírku jsem měla babiččinu fotku. Měla na ní velkou
večerní róbu a v náručí sele.
Léto patnáct bylo prvním létem na Beechwoodu bez
babičky. Clairmont zel prázdnotou.
Byl to starý, viktoriánský, třípatrový dům. Na vrcholu
měl věžičku a kolem celého domu byla velká veranda. Uvnitř
byl plný originálních ilustrací z New Yorkeru, rodinných





39
fotek, vyšívaných polštářů, malých sošek, slonovinových tě -
žítek a vycpaných ryb na podstavcích. Všude, úplně všude
byly překrásné věci, které babička Tipper s  dědečkem
nashromáždili. Na trávníku byl velký zahradní stůl, ke
kterému se vešlo šestnáct lidí, o kus dál byla na větvi obrovského
javoru pověšená houpačka z pneumatiky.
Babička pobíhala po kuchyni a  plánovala výlety. Když
v pracovně dělala prošívané deky, celým přízemím se nesl
zvuk šicího stroje. V zahradnických rukavicích a džínách
úkolovala správce pozemků.
Bez ní dům ztichl. Žádné otevřené kuchařky na lince,
žádná vážná hudba v přehrávači. Ve všech koupelnách ale
ještě pořád bylo babiččino oblíbené mýdlo. Na záhonech
rostly její květiny. Na stolech ležely její dřevěné lžičky
a plátěné ubrousky.
Jednou, když nebyl nikdo v  dohledu, jsem vešla do její
pracovny v zadní části přízemí. Hladila jsem její sbírku látek,
lesklé knoflíky, barevné bavlnky.
Začala jsem se rozpouštět od hlavy a  ramen,
pokračovalo to přes boky až ke kolenům. Za chvíli ze mě byla jen
kaluž, která se vsakovala do barevných vzorů látek. Zmáčela
jsem prošívanou deku, kterou nestihla dokončit, zre
zivěla  jsem kovové součástky jejího šicího stroje. Na hodinu
nebo dvě ze mě byla slzavá louže smutku. Babička, moje
babička. Už se nikdy nevrátí, i když z látek ještě pořád voní
její Chanel.
Našla mě mamka.
Chtěla, abych se chovala normálně. Protože jsem
normální. Protože taková umím být. Řekla mi, ať dýchám a sednu si.
A já jsem zase udělala, co po mně chtěla.
Mamka se o dědečka bála. Po babiččině smrti se začal
motat, při chůzi se přidržoval židlí a  stolů. Byl pořád hlavou





40
rodiny. Nechtěla, aby ztratil rovnováhu. Chtěla, aby věděl,
že jeho děti a vnoučata jsou stále u něj, silné a zdravé jako
vždycky. Je to důležité, říkala. Tak se to dělá, tak je to
nejlepší. Nerozrušuj ho, říkala. Smutek lidem nepřipomínej.
„Chápeš to, Cady? Ticho je obranný plášť proti bolesti.“
Pochopila jsem to a dařilo se mi babičku Tipper
vynechávat z rozhovorů, stejně jako tátu. Nebyla jsem šťastná, jen
důsledná. Na večeři u tet, na člunu s dědečkem i o samotě
s mamkou. Chovala jsem se, jako kdyby ty dvě osoby nikdy
neexistovaly. Zbytek Sinclairů dělal totéž. Když jsme byli
všichni pohromadě, doširoka jsme se usmívali. Totéž jsme
dělali, když tetu Bess opustil strýc Brody, když tetu Carrie
opustil strýc William i  když babiččin retrívr Peppermill
umřel na rakovinu.
Gatovi to ale nikdy moc nešlo. O mém otci vlastně mluvil
docela často. Táta v něm našel obstojného šachového
soupeře a posluchače pro své nudné příběhy z vojenské historie,
takže spolu trávili poměrně dost času. „Pamatuješ, jak tvůj
táta chytil do kyblíku toho velkýho kraba?“ pronesl klidně.
Nebo se mamky zeptal: „Loni mi Sam řekl, že je tady někde
vybavení na muškaření, nevíte, kde by mohlo být?“
Když se zmínil u večeře o babičce, konverzace náhle usta -
la. Jednou řekl: „Chybí mi, jak stála v čele stolu a nandávala
dezert, vám ne? To byla celá ona.“ Johnny se musel
hlasitě rozpovídat o Wimbledonu, dokud nám z tváří nezmizel
smutek.
Pokaždé když Gat něco podobného řekl, něco
nenuceného a  upřímného, moje žíly se otevřely. Praskla mi zápěstí.
Krev mi stékala po dlaních. Motala se mi hlava. Odpotácela
jsem se od stolu, zhroutila se v  tichém záchvatu
zármutku a  doufala, že si toho nikdo z  rodiny nevšiml. Hlavně
mamka.





41
Gat si toho ale všiml vždycky. Když mi krev stékala na
holé nohy nebo když kapala na knížku, kterou jsem četla.
Byl na mě milý. Rány mi ošetřil bílou gázou a ptal se mě, co
se stalo. Ptal se na tátu i na babičku, jako kdyby si myslel, že
když se o něčem mluví nahlas, tak se to zlepší. Jako kdyby
bolest potřebovala naši pozornost.
V naší rodině byl i po tolika letech cizincem.
Když jsem nekrvácela a  když jeli Mirren s  Johnnym šnor -
chlo vat nebo si hráli s malochama nebo když všichni leželi
na gauči a  dívali se na plazmě v  Clairmontu na filmy, tak
jsme se s  Gatem schovávali. O  půlnoci jsme se houpali na
houpačce z  pneumatiky, nohama a  rukama zamotaní do
sebe, s  horkými rty na kůži vychladlé nocí. Ráno jsme se
se smíchem plížili do sklepa Clairmontu, který byl plný vína
a encyklopedií. Tam jsme se líbali a žasli nad existencí toho
druhého, šťastní z našeho tajemství. Občas mi psal vzkazy
a nechával mi je s dárečky pod polštářem.
Někde jsem četl, že román by měl vzbudit řadu drobných užas­
nutí. To samé prožívám, když jsem hodinu s tebou.
Přijmi, prosím, tento zelený kartáček ovázaný stužkou.
Zcela nevystihuje mé pocity.
Včerejší večer s tebou byl lepší než čokoláda.
Já pitomec si myslel, že na čokoládu nic nemá.
Jako hluboce symbolické gesto ti dávám tuto čokoládu značky
Vosges, kterou jsem zakoupil na výletě do Edgartownu. Můžeš ji
sníst nebo si vedle ní sednout a užít si pocit nadřazenosti.
Neodepisovala jsem mu, ale jako odpověď jsem mu
kreslila přihlouplé obrázky nás dvou. Mávající panáčky před





42
Koloseem, pod Eiffelovkou, na vrcholku hory nebo na
hřbetu draka. Lepil si je nad postel.
Nevynechal žádnou příležitost, aby se mě dotkl. Pod
stolem během večeře, v  kuchyni, když byla zrovna až na nás
dva prázdná. Na člunu, tajně a vesele za dědečkovými zády.
Nic mezi námi nestálo. Když se zrovna nikdo nedíval, hla -
dila jsem Gata prsty po lícních kostech a nechala je klouzat
po zádech. Držela jsem ho za ruku, přitlačila mu palec na
zápěstí a cítila, jak mu v žilách proudí krev.





43
12
Jednou v noci na konci července léta patnáct jsem si šla
zaplavat na naši malou pláž. Sama.
Kde byli Gat, Johnny a Mirren?
To nevím.
Dost často jsme v Červené bráně hrávali scrabble. Asi byli
tam. Nebo byli v Clairmontu, poslouchali, jak se tety hádají,
a dávali si sušenky a švestkovou marmeládu.
Do vody jsem šla v  tílku, podprsence a  kalhotkách. Na
pláž jsem nejspíš dorazila jen v tomhle. Na břehu se nikdy
žádné mé další oblečení nenašlo. Ani ručník.
Proč?
To taky nevím.
Musela jsem plavat daleko. Dál od břehu jsou obrovská
skaliska, špičatá a černá. Ve tmě vždycky vypadají zlověst -
ně. Asi jsem musela být ponořená ve vodě a uhodit se o kus
skály do hlavy.
Jak říkám, nevím.
Pamatuju si jenom tohle: potápím se pod mořskou
hladinu,
dolů až na samé skalnaté, skalnaté dno
a vidím základy ostrova Beechwood
a zdá se mi, že necítím ani ruce, ani nohy, ale mám ledové
prsty. Cestou ke dnu se mi mezi ně zaplétají mořské řasy.
Mamka mě našla na pláži stočenou do klubíčka, napůl ve
vodě. Nemohla jsem se přestat třást. Dospělí mě zabalili do
dek. V Hnízdě se mě snažili zahřát. Dali mi čaj a oblékli mě,
ale já jsem nemluvila a  nepřestávala jsem se třást, tak mě
odvezli do nemocnice na ostrově Martha’s Vineyard, kde si





44
mě lékaři nechali několik dní na pozorování. Podchlazení,
problémy s  dýcháním, nejspíš zranění hlavy, i  když vyšet -
ření nic konkrétního nepotvrdila.
Mamka se ubytovala v  hotelu a  byla se mnou v 
nemocnici. Pamatuju si na smutné a šedé obličeje tet Carrie a Bess
a  dědečka. Pamatuju si, že se mi zdálo, že moje plíce jsou
něčeho plné, ještě dlouho po tom, co doktoři říkali, že na
nich nic nemám. Pamatuju si, že mi připadalo, že se už
nikdy nebudu moct zahřát, i když mi říkali, že mám normální
teplotu. Bolely mě ruce. Bolela mě chodidla.
Mamka mě odvezla domů do Vermontu, abych se
uzdravila. Ležela jsem potmě v posteli a strašně se litovala.
Protože jsem byla nemocná, ale ještě víc kvůli tomu, že mi Gat
nikdy nezavolal.
Ani nenapsal.
Nebyli jsme do sebe zamilovaní?
Nebyli?
Johnnymu jsem napsala dva nebo tři hloupé,
zamilované e-maily a ptala se ho, co je s Gatem.
Johnny byl dost chytrý na to, aby je ignoroval. Byli jsme
koneckonců Sinclairovi a ti se jako já nechovají.
S  psaním jsem přestala a  smazala odeslanou poštu.
E-mai ly byly slabošské a hloupé.
Prostě se na mě Gat po nehodě vykašlal.
Prostě to byla jen letní láska.
Prostě asi miluje Raquel.
Stejně od sebe bydlíme moc daleko.
Stejně jsou si naše rodiny moc blízko.
Žádné vysvětlení.
Prostě mi bylo jasné, že mě nechal.





45
13
Vítejte uvnitř mé hlavy.
Přes lebeční kosti a krční obratle právě projíždí obří
náklaďák. Láme se mi páteř, mozek exploduje a vytéká ven. Do
očí mě bodá tisíc blesků. Svět se houpe.
Zvracím. Zatmění.
Tohle se mi děje pořád. Nic neobvyklého, úplně normální
den.
Bolest začala šest týdnů po nehodě. Neví se, jak
s nehodou souvisí. Jisté je, že jsem začala zvracet, hrozně jsem
zhubla a přepadaly mě záchvaty úzkosti.
Mamka mě vzala na CT vyšetření a  magnetickou
rezonanci. Jehly, přístroje. Další jehly, další přístroje. Zkoumali,
jestli nemám nádory na mozku, meningitidu, zkusili
všechno možné. Na bolest mi předepsali tyhle léky, pak tamty
léky, ještě další léky, protože první nezabíraly a druhé taky
ne. Vypisovali předpis za předpisem, aniž by měli tušení, co
se mnou je. Jen se snažili utlumit bolest.
Cadence, říkali lékaři, neber toho moc.
Cadence, říkali lékaři, pozor na příznaky závislosti.
Ale Cadence, nepřestávej brát prášky.
Byla jsem na tolika vyšetřeních, že si je ani nepamatuju.
Nakonec přišli na diagnózu. Cadence Sinclairová
Eastmanová: posttraumatické bolesti hlavy, známé též pod zkratkou
PBH. Migrény způsobené traumatickým poraněním hlavy.
Budu v pořádku, říkali.
Na to se neumírá.
Jen to strašně bolí.





46
14
Po roce v Coloradu mě chtěl táta znovu vidět. Trval na tom,
že s ním musím jet do Itálie, Francie, Německa, Španělska
a  Skotska. Kvůli téhle desetitýdenní cestě začínající v  po -
lovině června se v  létě šestnáct na ostrov Beechwood
nedostanu.
„Načasování je skvělé,“ švitořila mamka, když mi balila
kufr.
„Proč?“ Ležela jsem na zemi v pokoji a nechala všechno
na ní. Bolela mě hlava.
„Dědeček přestavuje Clairmont.“ Sbalila ponožky do
klubíčka. „Říkala jsem ti to aspoň stokrát.“
Nepamatovala jsem si to. „Jak to?“
„Vymyslel si to sám. Tohle léto bude ve Větrníku.“
„Budeš se o něj starat?“
Mamka přikývla. „U  Bess ani u  Carrie zůstat nemůže.
A už na to sám nestačí. Každopádně, v Evropě se toho
spoustu naučíš.“
„Radši bych jela na Beechwood.“
„Ne, nejela,“ řekla neoblomně.
V Evropě jsem zvracela do malých kbelíků a donekonečna
si čistila zuby anglickou křídovou pastou. Ležela jsem
břichem na zemi na záchodech několika muzeí a  chladila si
tvář, mozek se mi při tom rozpouštěl a vybublával uchem
ven. Migrény zanechávaly mou krev na anonymních
povlečeních hotelových pokojů, stékala na zem, vsakovala
se do koberců, zbytků croissantů a  italských mandlových
sušenek.





47
Slyšela jsem, jak mě táta volá, ale neodpovídala jsem mu,
dokud léky nezabraly.
Stýskalo se mi po Lhářích.
Během školního roku jsme nikdy nebyli v kontaktu. Teda
aspoň ne moc. Když jsme byli mladší, tak jsme to zkoušeli.
Psali jsme si esemesky, označovali se navzájem na fotkách
z léta, nejvíc v září. Asi měsíc nám to vydrželo a pak to
vyšumělo. Letní kouzlo Beechwoodu nikdy neproniklo do našich
každodenních životů. Nechtěli jsme nic vědět o kamarádech
ze školy, klubech a  sportovních týmech. Bylo ale jasné, že
kouzlo začne fungovat, hned jak se v červnu uvidíme u mola.
Ve vzduchu sůl, bledé slunce odrážející se ve vodě.
Ve školním roce po nehodě jsem zameškala ve škole celé
týdny. Propadala jsem a ředitel mi oznámil, že budu muset
opakovat ročník. Přestala jsem hrát fotbal a tenis. Nemohla
jsem hlídat děti. Nemohla jsem řídit. Z mých přátel se stali
známí.
Párkrát jsem napsala Mirren. Volala jsem jí a nechávala
vzkazy, za které jsem se později styděla — čišela z  nich sa -
mota a volání o pomoc.
Volala jsem i Johnnymu, ale jeho hlasová schránka byla
plná.
Zařekla jsem se, že už jim volat nebudu. Stejně bych se
jen opakovala a připadala si jako slaboch.
Když jsem jela s  tátou do Evropy, věděla jsem, že jsou
Lháři na ostrově. Dědeček nenechal na Beechwoodu zavést
telefonní síť, mobily tam nemají signál, a  tak jsem začala
psát e-maily. Byly úplně jiné než moje lítostivé zprávy.
Tohle byly vtipné a laskavé pozdravy od někoho, kdo neví, co
je bolest hlavy.
Teda většinou.





48
Mirren!
Zdravím tě z Barcelony, kde si táta dal šnečí polévku.
V našem hotelu je všechno ve zlatě. I slánky. Je to úžasně
ohavné.
Napiš mi, jestli maloši zlobí, kam se hlásíš na vysokou a jestli
jsi už našla pravou lásku.
Cadence
———
Johnny!
Bonjour z Paříže, kde si táta dal žábu.
V Louvru jsem viděla sochu Niké Samothrácké. Překrásné
tělo. Žádné ruce.
Chybíte mi. Jak se má Gat?
Cadence
———
Mirren!
Zdravím tě ze zámku ve Skotsku, kde si táta dal haggis. To
znamená, že snědl ovčí srdce, játra a plíce smíchané s ovesnými
vločkami, což se podává vařené v ovčím žaludku. Jíst cizí srdce,
na to ho užije.
Cadence





49
———
Johnny!
Jsem v Berlíně a táta si dal jelito.
Šnorchlujte i za mě. Dejte si borůvkový koláč s drobenkou.
Hrajte tenis. Seďte u táboráku. A napište mi o tom. Strašně se
nudím, a jestli mi neodpovíš, vymyslím důmyslný trest.
Cadence
Zas tak mě nepřekvapovalo, že neodpovídají. Jednak se za
internetem muselo až na Vineyard a kromě toho je
Beechwood svět sám pro sebe. Z  ostrova se zdá zbytek vesmíru
jako nepříjemný sen.
Evropa možná neexistuje vůbec.





50
15
Opět vás vítám v naší báječné rodině Sinclairových.
U nás se věří ve sportování na čerstvém vzduchu. U nás
se věří, že čas léčí.
U  nás se věří, i  když se to neříká nahlas, na prášky na
předpis a koktejl při západu slunce.
Své problémy neřešíme u večeře v restauraci. Na
projevy bolesti se u nás nehraje. Zachováváme si kamennou tvář
a  možná v  okolí vzbuzujeme zvědavost, protože ostatním
neotvíráme svá srdce.
Možná je nám ta zvědavost okolí příjemná.
V Burlingtonu jsem jen já, mamka a psi. Není tady s námi
dědečkův stín jako v  Bostonu ani vliv zbytku rodiny jako
na Beechwoodu, ale lidé nás stejně vidí jako Sinclairovy.
Mamka a  já v  našem velkém domě s  velkou verandou na
kopci mezi ostatními vyčníváme. Činorodá, distingovaná
matka a její nemocná dcera. Máme vystouplé lícní kosti a ši -
roká ramena. Když jedeme do města něco zařídit, zářivě se
usmíváme.
Nemocná dcera moc nemluví. Lidé, kteří ji znají ze školy,
se od ní drží dál. Předtím než onemocněla, ji beztak moc
neznali. Bývala tichá už tenkrát.
Teď ve škole spíš není, než je. A když tam je, ztělesňuje
svou bledou kůží a  vodnatýma očima velkolepou tragédii,
jako románová hrdinka umírající na tuberkulózu. Občas se
zhroutí a  pláče. Děsí ostatní studenty. Už i  nejochotnější
z nich mají doprovázení na ošetřovnu plné zuby.
Přesto se kolem ní vznáší tajemná aura, která ostatní
odrazuje od toho, aby si z  ní utahovali nebo ji podrobo-





51
vali různým středoškolským nepříjemnostem. Její matka
je Sinclairová.
Když jím pozdě v noci kuřecí polívku z plechovky nebo
když ležím v záři fluorescenčního světla na ošetřovně, tak
žádnou tajemnou auru nevidím. A na tom, jak se s mámou
hádáme, co je táta pryč, nic velkolepého není.
První, co po probuzení uvidím je, jak stojí ve dveřích
pokoje a zírá na mě.
„Nepozoruj mě.“
„Miluju tě. Dávám na tebe pozor,“ říká s  rukou na srdci.
„Tak to nedělej.“
Kdybych jí mohla prásknout dveřmi před nosem, udělám
to. Ale nemůžu se ani postavit.
Často nacházím papírky, na kterých je napsáno, co jsem
který den jedla. Toust s


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist