načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ostrov Lhářů - E. Lockhartová

Ostrov Lhářů

Elektronická kniha: Ostrov Lhářů
Autor:

Moderní, sofistikovaný thriller od držitelky Printz Award a finalistky National Book Award.   Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE! ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 261
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu We were liars ... přeložila Barbora Doležalová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1423-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Napínavý román pozvolna utahuje smyčku psychologického thrilleru od úvodního motivu rozvíjející se první lásky k až mysteriózním zábleskům tragédie. Na soukromém ostrově Beechwood se každé léto schází pravidelně celá zvláštní a na první pohled dokonalá bohatá a honosná rodina Sinclairových. Cosi na této idylce však nehraje. A nesrovnalosti dostávají zřetelné obrysy prostřednictvím dvou rovin vyprávění, ve kterých se odehrávají události léta patnáctého a léta sedmnáctého. Konečný obraz se z jednotlivých fragmentů snaží sestavit privilegovaná členka rodiny, mladinká Candence Sinclairová Eastmanová, zvaná Cady. Ta je součástí party teenagerů pocházejících z rodiny, kteří si říkají Lháři. Pro Candence nebude jednoduché nalézt pravdu, obzvláště proto, že se jí události jistého léta velmi dotýkají. Dívka ztratila paměť kvůli traumatickému zážitku, na který si nemůže vzpomenout. Možná obraz dokonale fungující rodiny bude nakonec jen společenských přeludem, pod nímž se skrývá neštěstí a zlo. Román z žánrové kategorie young adult nabízí příběh zdánlivě solidní a movité rodiny Sinclairových. Pod povrchem však doutná pokrytectví, intriky i skrývaná tragédie. Do světa několika dospívajících se tvrdě zaříznou motivy dramatického thrilleru.

Popis nakladatele

Moderní, sofistikovaný thriller od držitelky Printz Award a finalistky National Book Award.   Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE! Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou
je něco v nepořádku.
Skupina čtyř přátel – Lhářů –,
jejichž přátelství začne být destruktivní.
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.
Pravda.   Goodreads Choice Awards 2014  – nejlepší young adult román podle čtenářů
Publishers Weekly  – Best books of 2014
The Wall Street Journal  – Best books of 2014
Amazon Best Books of 2014  – kategorie young adult #2 celkový výběr #19
Time  – 15 Best Books of 2014   E. Lockhartová (nar. 1967) se narodila v New Yorku, vystudovala anglickou literaturu na Kolumbijské univerzitě, nyní učí tvůrčí psaní a je spisovatelkou na plný úvazek. Napsala několik young adult románů, za knihu  The Disreputable History of Frankie Landau-Banks   (Pochybná historie Frankie Landau-Banksové, 2008) získala ceny Printz Award a Cybils Award za nejlepší young adult román. Dostala se také do finále National Book Award v kategorii young adult literatury. Pod jménem Emily Jenkins publikuje knihy pro děti. Její nejnovější kniha  Ostrov Lhářů  (2014) se stala bestsellerem   New York Times .

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
E. Lockhartová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přečtěte si to. A jestli se vás někdo

zeptá, jak to skončí, prostě lžete!

e. lockhartová

e. lockhartová

Napínavé, nádherné a neskutečně chytré.

Ostrov Lhářů je opravdu nezapomenutelný román.

John Green, autor bestselleru Hvězdy nám nepřály

#YoungAdult #Mystery #Contemporary

Goodreads Choice Awards 2014

nejlepší young adult román podle čtenářů

Cena 259 Kč

isbn 978-80-7491-423-2

Amazon Best Books of 2014

kategorie young adult #2 celkový výběr #19

The Wall Street Journal

Best books of 2014

Publishers Weekly

Best books of 2014

Time

15 Best Books of 2014

ostrov

lhářů

ostrov lhářů

host

Báječná rodina Sinclairových.

Soukromý ostrov.

Velice bystrá dívka, se kterou

je něco v nepořádku.

Skupina čtyř přátel — Lhářů —,

jejichž přátelství začne být destruktivní.

Revoluce. Nehoda. Tajemství.

Lži a další lži.

Pravá láska.

Pravda.

e. lockhartová

brno 2015

danielovi

část první

vítejte v naší rodině

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

část druhá

vermont

16

17

18

19

20

21

22

část třetí

léto sedmnáct



ostrov

lhářů



ostrov

lhářů

e. lockhartová

brno 2015


Ostrov Lhářů

E. Lockhartová

Copyright © 2014 by E. Lockhart

Cover picture © Hoi Cheung Wong

(https://www.flickr.com/photos/life-style-photo/15212082700/)

Translation © Barbora Doležalová, 2015

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-944-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-945-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-946-6 (Formát MobiPocket) danielovi

část první

vítejte v naší rodině

11

1

Vítejte v báječné rodině Sinclairových.

V naší rodině nemáme zločince.

V naší rodině nemáme feťáky.

V naší rodině nemáme černé ovce.

Sinclairovi jsou atletické postavy, vysocí a pohlední. Jsme

starý majetný rod, volíme demokraty. Máme široké úsměvy,

souměrné brady a tvrdé podání v tenisu.

Nevadí, že nám rozvod rozerval srdeční svalstvo a srdce

bije dál jen s přemáháním. Nevadí, že peníze ve svěřenském

fondu docházejí a  že se na kuchyňské lince hromadí neza

placené účty. Nevadí, že noční stolek je zaskládaný tubami

prášků.

Nevadí, že někdo z nás je zoufale, ale zoufale zamilovaný.

Tak moc

zamilovaný,

že se musí stát něco

stejně zoufalého.

Jsme Sinclairovi.

V naší rodině nevěříme na bolest.

V naší rodině se stále usmíváme.

Žijeme, tedy alespoň v létě, na našem soukromémostro

vě kousek od pobřeží Massachusetts.

Víc o nás snad ani vědět nepotřebujete.

12

2

Moje celé jméno zní Cadence Sinclairová Eastmanová.

Žiju s  mamkou a  třemi psy v  Burlingtonu ve státě Ver

mont.

Bude mi osmnáct.

Vlastním jednu opotřebovanou průkazku do knihovny

a to je asi všechno. I když je třeba dodat, že žiju v obrovském

domě plném drahých a neužitečných věcí.

Bývala jsem blondýnka, ale teď jsem černovláska.

Bývala jsem silná, ale teď jsem slabá.

Bývala jsem hezká, ale teď jsem pobledlá.

Je třeba dodat, že od nehody trpím migrénami.

Je třeba dodat, že netrpím blázny.

Ráda si hraju se slovy. Všimli jste si? Trpím migrénami.

Netrpím blázny. To slovo znamená v  obou větách skoro to

též, ale vlastně ne tak docela.

Trpět.

Mohli byste říct, že to znamená vydržet, ale to by nebylo

úplně přesné.

Můj příběh začíná už před nehodou. V  červnu v  létě, kdy

mi bylo patnáct, od nás táta odešel s nějakou paní, kterou

miloval víc než nás.

Táta pracoval jako obyčejný učitel dějepisu se speciali

zací na vojenskou historii. V  té době jsem ho zbožňovala.

Nosil tvídová saka. Byl to hubeňour. Pil čaj s mlékem. Měl

rád deskové hry a  nechával mě v  nich vyhrávat, měl rád

lodě a učil mě jezdit na kajaku, měl rád kola, knížky a muzea

umění.

13

Nikdy neměl rád psy. A to, že nechal naše zlaté retrívry

spát na gauči a každé ráno s nimi chodil načtyřkilometro

vou procházku, bylo projevem jeho velké lásky k mé matce.

Nikdy neměl rád ani mé prarodiče. A to, že s námi trávilkaž

dé léto ve Větrníku na ostrově Beechwood psaním článků

o dávno vybojovaných bitvách, vždy připravený úsměv pro

naše příbuzné u  jídelního stolu, bylo projevem jeho velké

lásky k nám oběma.

Toho června roku patnáct nám táta oznámil, že odchá

zí, a dva dny nato byl pryč. Mámě řekl, že on Sinclair není

a že už se nehodlá snažit se jím stát. Že se nehodlá nadále

usmívat, lhát ani obývat s  naší báječnou rodinou naše bá

ječná rodinná sídla.

Nehodlá. Nehodlá. Nebude.

Už měl domluvené stěhování. A pronajatý dům. Naložil

poslední tašku na zadní sedadlo mercedesu (mamce zůstal

jen saab) a nastartoval.

Potom vytáhl pistoli a střelil mě do prsou. Stála jsem na

trávníku a upadla na zem. Rána se v místě průstřeluroze

vřela a srdce se mi vykutálelo z hrudního koše do trávy mezi

květiny. Z otevřené rány rytmicky tryskala krev,

pak mi tekla i z očí,

uší

a pusy.

Měla slanou chuť prohry. Zářivě rudá hanba opuštěnosti

se vsakovala do trávníku před domem, do dlaždic chodníku,

do schodů na zápraží. Moje srdce se plácalo mezi pivoňkami

jako umírající pstruh.

Mamka vybuchla. Řekla, ať se vzpamatuju.

A teď budeš normální, řekla. Teď, hned, okamžitě, řekla.

Protože jsi normální. Umíš taková být.

Nedělej scény, řekla. Dýchej a sedni si.

14

Udělala jsem, co chtěla.

Měla jsem už jenom ji.

Když jel táta kolem nás, vypnuly jsme s  mamkou své

sou měrné brady vysoko do vzduchu. Pak jsme šly dovnitř

a vyhodily dárky, které jsme od něj dostaly: šperky,obleče

ní, knihy, všechno. Během následujících dní jsme se zbavily

gauče a křesel, které naši kupovali společně. Vyhodily jsme

porcelán, který dostali jako svatební dar, stříbro a fotky.

Koupily jsme si nový nábytek. Objednaly malíře.A stří

bro od Tiffanyho. Strávily jsme den po galeriích, kde jsme

nakoupily obrazy, a  zakryly jimi prázdná místa na zdech.

Požádaly jsme dědečkovy právníky, aby sepostarali o ma

jetkové vyrovnání.

Pak jsme si zabalily a odjely na ostrov Beechwood.

15

3

Penny, Carrie a Bess jsou dcery Tipper a HarriseSinclairo

vých. Harris přišel k penězům v jednadvaceti po dokončení

Harvardu a  své jmění zvelebil obchodováním, které jsem

nikdy nijak zvlášť nezkoumala. Zdědil domy a pozemky.Ro

zumně investoval do akcií na burze. Vzal si Tipper a držel ji

v kuchyni a na zahradě. Vystavoval ji v perlách a na jachtách.

Zdálo se, že se jí to líbí.

Jedinou dědečkovou prohrou bylo, že neměl syna. To ale

nevadí. Sinclairovy dcery byly opálené a zbožňované.Vyso

ké, veselé a bohaté — byly jako princezny z pohádky.V Bos

tonu, na Harvardu i na riviérách ostrova Martha’s Vineyard

byly známé svými kašmírovými halenkami a  velkolepými

večírky. Narodily se, aby se z nich staly legendy. Čekali na

ně princové, soukromé školy, sošky ze slonoviny a maje

státní sídla.

Dědeček s  Tipper milovali své dcery tak moc, že nedo

kázali říct, kterou mají nejraději. Nejdřív Carrie, pak Pen

ny, pak Bess a pak zase Carrie. Pompézní svatby s kaviárem

a  harfisty, pak platinově blonďatá vnoučata a  rozpustilí

světlo srstí psi. Nikdo nebyl na své překrásné americkédce

ry pyšnější než Tipper a Harris, alespoň v té době ne.

Na soukromém skalnatém ostrově postavili tři domy:

Větrník pro Penny, Červenou bránu pro Carrie a  Hnízdo

pro Bess.

Jsem nejstarší ze Sinclairových vnoučat. Jsem dědičkou

ostrova, rodového jmění i očekávání.

Teda nejspíš.

16

4

Já, Johnny, Mirren a Gat. Gat, Mirren, Johnny a já.

V rodině se nám čtyřem říká Lháři a nejspíš si tozaslou

žíme. Všem je nám skoro stejně a  všichni máme naroze

niny na podzim. Co jezdíme v  létě na ostrov, jsou s  námi

potíže.

Gat přijel poprvé na Beechwood, když nám bylo osm.

Léto osm, jak říkáme.

Předtím jsme Mirren, Johnny a já nebyli Lháři. Byli jsme

prostě bratranci a sestřenice a Johnny otravoval, protože si

nechtěl hrát s holkama.

Johnny, to je drzost, úsilí a  zlomyslnost. Tenkrát věšel

naše barbíny za krk a střílel po nás pistolí z lega.

Mirren, to je roztomilost, zvědavost a déšť. Tehdy trávila

celá odpoledne s Taftem a dvojčaty, cákali po sobě na dlouhé

pláži, zatímco já jsem si kreslila na milimetrový papír a četla

v houpací síti na verandě Clairmontu.

A pak za námi přijel na léto Gat.

Tetu Carrie opustil manžel, když čekala Johnnyho brášku

Willa. Nevím, co se stalo. V rodině se o tom nikdy nemluvilo.

V létě osm už byl Will na světě a Carrie byla s Edem.

Ed obchodoval s  uměním a  zbožňoval její děti. To bylo

všechno, co jsme se o něm dozvěděli, když Carrie oznámila,

že s ní, Johnnym a Willem přijede na Beechwood.

To léto dorazili jako poslední a  většina z  nás čekala

na molu, abychom přivítali připlouvající člun. Dědeček

mě zvedl a  já jsem mávala na Johnnyho, který měl na

sobě žlutou záchrannou vestu a pokřikoval na nás z přídě

lodi.

17

Babička Tipper stála vedle nás. V jednu chvíli se otočila

od moře, sáhla do kapsy a  vytáhla mentolovou žvýkačku.

Rozbalila ji a strčila mi ji do pusy.

Když se pohledem vrátila ke člunu, její výraz se změnil.

Nakláněla jsem se, abych viděla, co viděla babička.

Carrie vystoupila s Willem v náručí. Měl na sobě žlutou

dětskou záchrannou vestu a nebylo z něj k rozeznání víc než

chomáč zářivě blonďatých vlasů. Při pohledu na něj člověka

zaplavila radost. Ta vestička, kterou jsme všichni jakomimi

na nosili. Ty vlasy. Bylo báječné, že tenhle chlapeček,které

ho jsme ještě ani pořádně neznali, byl tak očividně Sinclair.

Johnny vylezl ze člunu a  hodil vestou o  molo. Nejdřív

ze všeho běžel k Mirren a nakopl ji. Pak nakopl mě. Na kopl

dvojčata. Došel k našim prarodičům a narovnal se: „Rád vás

vidím, babičko a dědečku. Těším se, že si spolu užijemepěk

né léto.“

Tipper ho obejmula: „Máma ti přikázala, abys to takhle

řekl, přiznej se.“

„Jo,“ přiznal Johnny. „Za sebe bych chtěl dodat, že vás rád

zase vidím.“

„Hodný kluk.“

„Už můžu jít?“

Tipper ho políbila na pihovatou tvář. „Utíkej.“

Za Johnnym vystoupil Ed, zastavil se, aby pomohlz mo

torového člunu vyložit zavazadla. Byl vysoký a  štíhlý. Měl

tmavě snědou kůži, to po indických předcích, jak jsme se

později dozvěděli. Na očích měl brýle s černými obroučkami

a na sobě elegantní městské oblečení: lněný obleka pruho

vanou košili. Kalhoty měl po cestě pomačkané.

Dědeček mě postavil na zem.

Babička Tipper sevřela rty do rovné linky. Pak ukázala

všechny zuby a vyrazila kupředu.

18

„Vy musíte být Ed. Jak milé překvapení.“

Potřásli si rukou. „Carrie neřekla, že přijedeme spo lečně?“

„Ale jistě že řekla.“

Ed si prohlížel naši bělostně bílou rodinu. Otočil se na

Carrie. „Kde je Gat?“

Zavolali na něj. Gat vylezl z vnitřku člunu a s hlavousklo

něnou ke knoflíkům si sundával vestu.

„Mami, tati,“ řekla Carrie, „vzali jsme s  sebou Edova sy

novce, aby si měl Johnny s kým hrát. Tohle je Gat Patil.“

Dědeček se natáhl a pohladil Gata po hlavě. „Dobrý den,

mladý muži.“

„Dobrý den.“

„Bude to rok, co mu zemřel otec,“ vysvětlila Carrie. „Je to

Johnnyho nejlepší kamarád. Edově sestře ohromně pomů

že, když bude na pár týdnů u nás. Gate? Uděláme si piknik

a budeme se koupat, jak jsme si slíbili, pamatuješ?“

Ale Gat neodpověděl. Díval se na mě.

Měl dramatický nos a roztomilé rty. Tmavě hnědou kůži,

černé a kudrnaté vlasy. Tělo mu pulzovalo přebytkemener

gie. Byl jako napnutá pružina. Jako kdyby něco hledal. Gat,

to byla hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. Mohla

bych se na něj dívat věčně.

Naše pohledy se setkaly.

Otočila jsem se a utíkala pryč.

Gat běžel za mnou. Slyšela jsem, jak jeho chodidladopa

dají na dřevo chodníků proplétajících se ostrovem.

Běžela jsem dál. Dál běžel za mnou.

Johnny běžel za Gatem. A Mirren za Johnnym.

Dospělí se bavili na molu, zdvořile se zajímali o Edaa cuk

rovali nad Willem. Maloši si hráli, jak už to maloši dělají.

My čtyři jsme se zastavili až na malé pláži pod Hnízdem.

Tvoří ji úzký pruh písku z obou stran ohraničený skalisky.

19

Nikdo na ni tehdy moc nechodil. Na větší pláži byljemněj

ší písek a míň chaluh.

Mirren si zula boty a my ostatní taky. Házeli jsmekamín

ky do vody. Prostě jsme jen tak byli.

Napsala jsem naše jména do písku.

Cadence, Mirren, Johnny a Gat.

Gat, Johnny, Mirren a Cadence.

A tak to všechno začalo.

Johnny žadonil, aby s námi mohl Gat zůstat déle.

Dostal, co chtěl.

Příští léto žadonil, aby mohl Gat zůstat celé léto.

Gat přijel.

Johnny byl první vnuk v rodině. Prarodiče mu skoroni

kdy neřekli ne.

20

5

V  létě čtrnáct jsme si já a  Gat vyjeli sami na motorovém

člunu. Bylo zrovna po snídani. Bess donutila Mirren hrát

tenis s  dvojčaty a  Taftem. Johnny začal v  tom roce běhat

a  dělal kolečka kolem ostrova. Gat mě našel v  kuchyni

v  Clairmontu a  zeptal se, jestli bych si nechtěla vyjet na

člunu.

„Ani ne.“ Chtěla jsem si zalézt do postele s knížkou.

„Prosím!“ Gat skoro nikdy neprosil.

„Vyjeď si sám.“

„Nemůžu si ho jen tak půjčit,“ řekl. „To nejde.“

„Jasně že si ho můžeš půjčit.“

„Bez někoho z vás ne.“

Plácal. „Kam chceš jet?“ zeptala jsem se.

„Někam pryč z ostrova. Někdy to tu nemůžu vystát.“

Tehdy jsem nechápala, co nemůže na ostrově vystát, ale

řekla jsem, že pojedu. Vypluli jsme na moře ve větrovkách,

pod nimi plavky. Po chvíli Gat vypnul motor. Seděli jsme

a jedli pistácie, vdechovali slaný vzduch. Od hladiny moře

se odráželo slunce.

„Pojď do vody,“ řekla jsem.

Gat skočil první, já hned za ním, ale voda bylav porov

nání s vodou u pláže tak ledová, až jsme zalapali po dechu.

Slunce zašlo za mrak. Hystericky jsme se smáli a pokři

kovali, že skočit do vody byl nejpitomější nápad na světě.

Co jsme si jenom mysleli? Dál od břehu byli žraloci, to vě

děl každý.

Proboha, hlavně nemluv o  žralocích! Strkali jsme se

a pra li o to, kdo bude dřív u schůdků na loď.

21

Po chvíli se Gat stáhl a nechal mě jít první. „Ne proto, že

seš holka, ale proto, že jsem dobrej člověk,“ řekl.

„Díky,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Ale až mi žralok ukousne nohy, slib mi, že napíšeš pro

slov o tom, jak jsem byl skvělej.“

„Platí,“ řekla jsem. „Gatwick Matthew Patil byl ten nej

lepší oběd.“

Být promrzlí na kost se nám zdálo šíleně k  smíchu. Ne

měli jsme ručníky. Choulili jsme se pod flísovou dekou, kte-

rou jsme našli pod sedadly, a  dotýkali se holými rameny.

Propletené zmrzlé nohy.

„Jen se snažím předejít podchlazení,“ řekl Gat. „Nemysli

si, že si myslím, že seš hezká, nebo tak něco.“

„Nemyslím si, že si to myslíš.“

„Hamouníš si deku.“

„Promiň.“

Ticho.

„Vlastně si myslím, že seš hezká, Cady. Nemyslel jsem to

tak, jak jsem to řekl. Odkdy seš vlastně tak hezká?Rozpty

luje to.“

„Vypadám pořád stejně.“

„Během školního roku ses změnila. Kazíš mi tím hru.“

„Hraješ nějakou hru?“

Vážně přikývl.

„To je nějaká pitomost. Jakou hru?“

„Mám brnění a  nic přes něj nesmí projít. Nevšimla sis?“

To mě rozesmálo. „Ne.“

„Sakra. Myslel jsem si, že to funguje.“

Změnili jsme téma. Mluvili jsme o tom, že vezmemeod

poledne malochy do Edgartownu na film, taky o žralocích

a o tom, jestli vážně žerou lidi, a o hře Plants vs. Zombies.

Pak jsme se vrátili na ostrov.

22

Chvíli potom mně Gat začal půjčovat knížky a chodit za

mnou vpodvečer na malou pláž. Vyčenichal mě, i když jsem

ležela na trávě u Větrníku s našimi retrívry.

Začali jsme se spolu procházet po dřevěných chodnících

okolo ostrova, Gat první, já za ním. Povídali jsme sio kníž

kách nebo si vymýšleli fantastické světy. Někdy se námsta

lo, že jsme ostrov obešli několikrát kolem dokola, než jsme

dostali hlad nebo se začali nudit.

Okružní pěšinu lemovaly divoké, tmavě růžové keře růží.

Voněly jemně a sladce.

Jednou jsem Gata pozorovala, když ležel v  houpací síti

u Clairmontu s knížkou. Vypadal, jako by byl můj. Jako by

mi patřil.

Potichu jsem vlezla za ním do sítě. Vzala jsem mu z ruky

tužku — vždycky si četl s tužkou v ruce — a napsala Gat na

hřbet jeho levé ruky a Cadence na hřbet pravé.

Vzal mi tužku z ruky. Napsal Gat na hřbet mé levé ruky

a Cadence na hřbet pravé.

Nechci říct, že to byl osud. Nevěřím v  něj, ani ve spříz

něné duše nebo nadpřirozeno. Chci jen říct, že jsme si ro

zuměli. Ve všem.

Ale bylo nám jenom čtrnáct. Nikdy jsem se nelíbalas klu

kem, pár pus na mě čekalo až v dalším školním roce. Nějak

jsme tomu prostě neříkali láska.

23

6

V létě patnáct jsem přijela o týden později než ostatní. Táta

od nás odešel, a tak jsme s mamkou musely oběhat nákupy,

poradit se s malíři a vůbec.

Johnny a Mirren na nás čekali na molu, měli růžovétvá

ře a překypovali letními plány. Dávali dohromady letníro

dinný turnaj v tenise a měli vybrané recepty na zmrzlinu.

Půjdeme plachtit, budeme sedět u ohně.

Maloši pobíhali a křičeli jako vždycky. Tety se usmívaly

chladnými úsměvy. Po příjezdovém shonu všichni vyrazili

do Clairmontu na koktejl.

Šla jsem do Červené brány za Gatem. Červená brána je

o dost menší dům než Clairmont, ale i tak má v patře čtyři

ložnice. Přes léto v něm žije Johnny, Gat, Will, teta Carrie

a taky Ed, když je tu, ale to není moc často.

Došla jsem ke kuchyňským dveřím a dívala se přes sklo

dovnitř. Gat si mě nevšiml. Stál u linky v obnošeném šedém

tričku a džínách. Ramena měl širší, než jsem si pamatovala.

Sundával suchou květinu, která visela květem dolů na

stužce u okna nad dřezem. Byla to planá šípková růže,křeh

ká a  růžová, takové rostou u  pěšiny okolo ostrova Beech

wood.

Gat, můj Gat. Utrhl mi růži na oblíbeném místě našich

výletů. Pověsil ji, aby uschla, a čekal, až dorazím na ost rov,

aby mi ji mohl dát.

Líbala jsem se s pár bezvýznamnýma klukama.

Přišla jsem o tátu.

Přijela jsem na ostrov z domu plného slz a lží

a uviděla Gata

24

a růži v jeho ruce

a přesně v tu chvíli, kdy na něj oknem dopadaly sluneční

paprsky,

v míse na lince jablka,

ve vzduchu vůně dřeva a oceánu,

jsem tomu začala říkat láska.

Byla to láska a  udeřila mě tak tvrdě, že jsem se musela

opřít o  prosklené dveře, které nás pořád ještě oddělovaly,

abych se udržela na nohách. Chtěla jsem se ho dotknout,

jako by byl malý králíček, kotě, něco tak zvláštního a he

boučkého, že tomu konečky prstů nedokážou odolat. Svět

byl nádherný, protože v  něm existoval on. Milovala jsem

díru v jeho džínách, špínu na jeho bosých chodidlech,strou

pek na loktu i jizvu na obočí. Gat, můj Gat.

Jak jsem tam stála a  zírala na něj, vložil růži do obálky.

Hledal tužku, otvíral a zavíral zásuvky, bouchal jimi,nako

nec nějakou našel u sebe v kapse a dal se do psaní.

To, že na obálku psal adresu, mi došlo, až když z šuplíku

vytáhl arch známek.

Jednu nalepil na obálku. Napsal zpáteční adresu.

Dopis nebyl pro mě.

Ode dveří Červené brány jsem odešla dřív, než si města

čil všimnout, a  rozběhla jsem se dolů k  chodníku. Sklesle

jsem pozorovala tmavnoucí oblohu.

Z  osamělého růžového keře jsem otrhala všechny růže

a jednu po druhé je naházela do rozezleného moře.

25

7

Ten večer mi Johnny řekl o newyorské přítelkyni.Jmenova

la se Raquel. Johnny ji dokonce viděl. Bydlel stejně jako Gat

v New Yorku, ale v centru s Carrie a Edem, zatímco Gat žil

se svou mámou na předměstí. Johnny říkal, že Raquel dělá

současný tanec a nosí černé oblečení.

Mirrenin brácha Taft mi řekl, že Raquel poslala Gatovi

balíček domácích brownies. Liberty s  Bonnie mi řekly, že

má Gat v telefonu její fotky.

Gat mi o  ní neřekl vůbec nic, ale mému pohledu se vy

hýbal.

První noc jsem brečela, hryzala se do prstů a opíjela se

vínem, co jsem sebrala ze spíže v  Clairmontu. Točila jsem

se pod nočním nebem, zuřila a  spílala hvězdám, které se

mi míhaly před očima a  opouštěly své dráhy, motala jsem

se a zvracela.

Ve sprše jsem bouchla pěstí do zdi. Hanbu a vztek jsem ze

sebe splachovala mrazivě ledovou vodou. Pak jsem sev po

steli klepala jako opuštěný pes, kterým jsem byla, a kůže se

mi třásla na kostech.

Následující ráno, stejně jako všechny následující dny

jsem se chovala normálně. Souměrnou bradu jsem vypínala

vysoko do vzduchu.

Plachtili jsme, sedělo se u  ohně. Vyhrála jsem rodinný

tenisový turnaj.

Udělali jsme hory zmrzliny a polehávali na sluníčku.

Jednou jsme si my čtyři udělali na malé pláži piknik.

Mušle, pečené brambory, grilovaná kukuřice. Připravil ho

personál. Jménem jsem je neznala.

26

Johnny a Mirren snesli jídlo v kovových zapékacíchmí

sách na pláž. Jedli jsme u  plápolajícího ohně, do písku sté

kaly kapky másla. Pak Gat udělal všem třípatrové s’mores ze

sušenek, čokolády a  opečených marshmallow. Pozorovala

jsem, jak jeho ruce v záři ohně napichují bonbony na dlouhý

prut. Na hřbet ruky, kde míval napsaná naše jména, si teď

psal názvy knížek, které si chtěl přečíst.

Tu noc měl na levé ruce: Bytí a. Na pravé: nicota.

Taky jsem si psala na ruce. Citáty, které mě zaujaly. Na

levé: Žij. Na pravé: dneškem.

„Chcete vědět, na co myslím?“ zeptal se Gat.

„Jo,“ řekla jsem.

„Ne,“ na to Johnny.

„Zajímalo by mě, jak je možný říct, že váš děda vlastní

tenhle ostrov. Nemyslím právně, myslím ve skutečnosti.“

„Prosím tě, nezačínej zase o  tom, jaký jsou Pilgrimové

a dobyvatelé zlo,“ zakňoural Johnny.

„Nezačínám. Jen by mě zajímalo, jak je možný říct, že zem

někomu patří?“ Gat mávl rukou směrem k  písku, oceánu,

obloze.

Mirren pokrčila rameny. „Pozemky se prodávají pořád.“

„Budem se radši bavit o sexu a vraždách,“ navrhl Johnny.

Gat ho ignoroval. „Možná by lidi zem neměli vlastnit

vůbec. Nebo by to mohlo bejt nějak omezený.“ Naklonil se

dopředu. „Když jsem byl v zimě v Indii na tomdobrovolnic

kým projektu, stavěli jsme tam záchody. V tý vesnici totiž

žádný záchody neměli.“

„Všichni víme, žes byl v Indii. Říkals to už nejmíňsedma

čtyřicetkrát.“

Tohle na Gatovi miluju: umí se tak nadchnout a  svět

ko lem něj ho tak zajímá, že si nedokáže představit, že by

ostatní mohlo nudit, co jim chce sdělit. I když mu to říkají

27

na rovinu. A taky se jen tak nevzdává. Nutí nás přemýšlet,

i když se nám do toho dvakrát nechce.

Zavrtal klackem do žhnoucích uhlíků. „Myslím, že jepo

třeba o  tom mluvit. Každej nemá svůj vlastní ostrov. Jsou

lidi, co na soukromejch ostrovech pracujou. Jiní pracujou

v továrnách. Někdo práci nemá. Někdo nemá jídlo.“

„Zavři pusu,“ řekla Mirren.

„A už ji neotvírej,“ dodal Johnny.

„Na Beechwoodu panujou o lidstvu zkreslený představy,“

řekl Gat. „A to vám nedochází.“

„Sklapni,“ řekla jsem. „A dostaneš víc čokolády.“

Gat sklapnul, ale zamračil se. Rázně se postavil, vzalz pís

ku oblázek a  vší silou ho mrštil do moře. Sundal si košili

a skopl boty. Pak šel v džínách do vody.

Měl vztek.

V měsíčním světle jsem sledovala jeho svaly na ramenou,

vodní tříšť nad rozráženou hladinou. Zanořil se a  já si po

mys lela: když za ním nepůjdu teď, sebere mi ho nějakáRa

quel. Když za ním nepůjdu, už se nevrátí. Nevrátí se k nám

Lhářům, na ostrov, k naší rodině, ke mně.

Sundala jsem si svetr a vběhla v šatech do moře za Gatem.

Vnořila jsem se do vody a plavala k němu. Ležel na zádech

na hladině, mokré vlasy se mu lepily na obličej a odhalovaly

drobnou jizvu na obočí.

Dotkla jsem se jeho paže. „Gate.“

Vylekal se. Postavil se, voda mu sahala do pasu.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.

„Neříkám ti, abys sklapla, Cady,“ řekl. „Takhle s tebouni

kdy nemluvím.“

„Já vím.“

Mlčel.

„Mluv,“ řekla jsem.

28

Cítila jsem, že si prohlíží mé tělo v mokrých šatech. „Moc

žvaním. A do všeho tahám politiku.“

„Líbí se mi, když mluvíš,“ řekla jsem, protože to bylaprav

da. Když jsem přestala poslouchat, líbilo se mi to.

„Jen jsem z toho všeho...“ odmlčel se. „Svět je jinej, než by

měl bejt, to je celý.“

„To asi jo.“

„Asi bych spíš měl,“ Gat mě vzal za ruce a otočil jehřbe

tem nahoru, aby viděl, co je na nich napsáno, „měl bych žít

dneškem a přestat s těma přednáškama.“

Mou ruku držel ve své vlhké dlani.

Zachvěla jsem se. Jeho ruce byly nahé a mokré. Dřív jsme

se drželi za ruce pořád, ale to léto se mě ještě nedotkl.

„Je dobře, že se na svět díváš tak, jak se na něj díváš,“ řekla

jsem.

Gat mě pustil a položil se zpátky na vodu. „Johnny chce,

abych sklapnul. Nudím tebe i Mirren.“

Pozorovala jsem jeho profil. Nebyl to jen Gat. Byla to

i hloubavost a nadšení. Ctižádost a silná káva. To všechno

bylo pod víčky jeho hnědých očí, v  hebkosti jeho kůže,

v jeho vystouplém dolním rtu. Byla v něm nevyčerpatelná

energie.

„Chceš slyšet tajemství?“ zašeptala jsem.

„Jaký?“

Zase jsem se dotkla jeho paže. „Když říkáme, abyssklap

nul, nemyslíme to tak.“

„Vážně?“

„Chceme tím vlastně říct, že tě máme děsně rádi.Připo

mínáš nám, že jsme samolibí hajzlíci. A že ty takovej nejseš.“

Sklopil oči. Usmál se. „Takhle to vidíš, Cady?“

„Jo,“ řekla jsem. Nechala jsem prsty sjet po jeho ruce až

do vody.

29

„To nemyslíte vážně s tou vodou, ne?“ Johnny stál vevy

hrnutých džínách po kotníky v moři. „Je to ledárna, omrzají

mi prsty.“

„Když seš ve vodě celej, je to příjemný,“ volal na něj Gat.

„Vážně?“

„Nebuď měkkota!“ křičel Gat. „Ukaž se a poplav za náma.“

Johnny se zasmál a  ponořil se pod hladinu. Mirren za

ním.

A byla to — nádhera.

Nad námi noční nebe. Šum oceánu. Křik racků.

30

8

Tu noc se mi špatně spalo.

Po půlnoci jsem slyšela, jak volá mé jméno.

Vykoukla jsem z okna. Gat ležel na zádech na dřevěném

chodníku, který vedl k Větrníku. Kolem něj leželi naši zlatí

retrívři — všech pět: Bosh, Grendel, Poppy, Princ Philipa Fa

tima. Něžně vrtěli ocasem.

V měsíčním světle byli všichni do modra.

„Pojď dolů,“ volal.

Šla jsem.

Mamka měla zhasnuto. I zbytek ostrova se topil ve tmě.

Byli jsme sami, když nepočítám psy.

„Posuň se,“ řekla jsem. Chodník nebyl moc široký. Lehla

jsem si vedle něj, dotýkali jsme se pažemi. Moje byla holá,

jeho v olivově zelené lovecké bundě.

Pozorovali jsme oblohu. Bylo na ní tolik hvězd, že tovy

padalo jako slavnost, velký a  tajný večírek, který galaxie

pořádá na oslavu toho, že šli lidi konečně spát.

Byla jsem ráda, že Gat nezačal o souhvězdích neboo pa

dajících hvězdách a splněných přáních. Ale nevěděla jsem,

co si mám myslet o jeho mlčení.

„Můžu tě vzít za ruku?“ zeptal se.

Podala jsem mu ji.

„Vesmír se mi dneska zdá hrozně obrovskej,“ řekl.„Potře

buju se něčeho držet.“

„Jsem tady.“

Palcem mě hladil po středu dlaně. Všechna nervová

vlákna mého těla začínala a  končila v  místě, kde se naše

31

kůže dotýkala. „Nevím, jestli jsem dobrej člověk,“ řekl po

chvíli.

„Já taky ne,“ odpověděla jsem. „Dělám, že jo.“

„Hm,“ Gat se na chvíli odmlčel. „Věříš v Boha?“

„Tak napůl.“ Snažila jsem se trochu si to promyslet.Vědě

la jsem, že s rádoby vtipnou odpovědí u Gata nepochodím.

„Když se děje něco špatnýho, modlím se nebo si představuju,

že je nade mnou někdo, kdo mě poslouchá. Třeba prvních

pár dní po tom, co nás opustil táta, jsem na Boha myslela.

Aby mě chránil. Ale jinak se spíš jen tak protloukám životem

a moc duchovna v tom nevidím.“

„Já už v  Boha nevěřím,“ na to Gat. „Ta cesta do Indie, ta

chudoba. Žádnej Bůh, kterýho si umím představit, by tohle

nedovolil. Když jsem se vrátil domů, začal jsem si tohovší

mat na ulicích New Yorku. Nemocný a hladovějící lidiv jed

nom z  nejbohatších států světa. Nevěřím, že je nad těma

lidma někdo, kdo je hlídá a poslouchá. To znamená, že ani

mě nikdo nehlídá.“

„To z tebe nedělá špatnýho člověka.“

„Moje máma je věřící. Byla vychovaná v buddhismu, ale

teď chodí do metodistickýho kostela, nemá ze mě mocvel

kou radost.“ Gat o své mámě skoro nemluvil.

„Nemůžeš věřit v  Boha jen proto, že máma chce, abys

v něj věřil.“

„To ne. Ale zajímalo by mě, jak být dobrým člověkem,

když už v Boha nevěřím.“

Dívali jsme se na nebe. Psi si zalezli do Větrníku psími

dvířky.

„Je ti zima,“ řekl Gat. „Vezmi si moji bundu.“

Nebyla mi zima, ale sedla jsem si. Taky si sedl. Rozepnul

si olivově zelenou loveckou bundu a podal mi ji.

32

Byla vyhřátá teplem jeho těla. Přes ramena mi byla velká.

Měl teď holé ruce.

Seděla jsem vedle něj v jeho lovecké bundě a chtěla ho

políbit. Ale neudělala jsem to.

Možná miloval Raquel. Co její fotky v telefonu? Co dopis

se sušenou růží?

33

9

Ráno mě mamka u  snídaně poprosila, abych prošla v pod

kroví Větrníku tátovy věci a vzala si, co si chci nechat.Ostat

ní vyhodí.

Větrník je hranatý dům se sedlovou střechou. Dvě z pěti

ložnic mají zešikmenou střechu a  je to jediný dům na ost

rově, který má půdu. Má velkou verandu a moderní kuchyň

s  mramorovou linkou, která se do ní moc nehodí. Pokoje

jsou vzdušné a kralují jim psi.

Vylezli jsme s Gatem na půdu, v ruce lahev ledového čaje,

a sedli si na zem. Místnost voněla dřevem. Světlíkemdopa

dal dovnitř čtverec světla.

Na půdě už jsme spolu byli.

Ale jako by to teď bylo poprvé.

Táta měl v  podkroví knížky na prázdniny. Vzpomínky

sportovců, záhady, autobiografie rockových hvězd, o kte

rých jsem nikdy neslyšela. Gat knížky moc nestudoval.Tří

dil je podle barev. Červený sloupec, modrý sloupec, hnědý,

bílý a žlutý.

„Nechceš něco na čtení?“ zeptala jsem se.

„Možná.“

„Co třeba První meta je jen začátek?“

Gat se zasmál. Zavrtěl hlavou. Srovnal modrý sloupec.

„Zahraj na mou temnou strunu? Hrdina tanečního parketu?“

Zase se zasmál. Pak zvážněl. „Cadence?“

„Co?“

„Sklapni.“

Dlouze jsem se na něj zadívala. Každý rys jeho obličeje

jsem už dávno znala, ale takhle jsem se na něj dívala poprvé.

34

Gat se usmál. Zářivě. Nesměle. Klekl si a  zbořil u  toho

barevné sloupce knížek. Pohladil mě po vlasech. „Miluju tě,

Cady. To tím myslím.“

Naklonila jsem se a políbila ho.

Dotýkal se mého obličeje. Klouzal prsty po mém krku

ke klíční kosti. Světlíkem na nás dopadala výseč světla. Náš

polibek byl elektrizující i něžný,

váhavý i jistý,

děsivý i konejšivý.

Cítila jsem, jak láska sálá ze mě do Gata a z Gata do mě.

Bylo nám teplo, ale chvěli jsme se,

byli jsme mladí i věční,

živí.

Myslela jsem na to, že je to pravda. Už se milujeme.

Už je to láska.

10

Dědeček nás načapal. Gat vyskočil. Zakopl o hromádkybarevně roztříděných knížek, které se povalovaly na zemi.

„Ruším,“ řekl dědeček.

„Nerušíte.“

„Zcela očividně ruším.“

„Promiň ten prach,“ vypadlo ze mě. Trapas.

„Penny mi říkala, že by tady mohlo být něco zajímavého

na čtení.“ Dědeček si přitáhl staré proutěné křeslo doprostřed místnosti, posadil se a sklonil se ke knížkám.

Gat zůstal stát. Pod šikmou střechou musel skláněthlavu.

„Dávej si pozor, mladý muži,“ řekl dědeček ostře.

„Prosím?“

„Na hlavu. Ať si neublížíš.“

„Máte pravdu,“ řekl Gat. „Ať si neublížím.“

„Dávej si pozor,“ zopakoval dědeček.

Gat se otočil a  bez jediného slova odešel po schodech

dolů.

Dědeček a já jsme chvíli tiše seděli.

„Rád čte,“ řekla jsem nakonec. „Myslela jsem si, že by si

mohl vzít pár knížek po tátovi.“

„Mám tě moc rád, Cady,“ pohladil mě po rameni. „Jsi mé

první vnouče.“

„Taky tě mám moc ráda, dědečku.“

„Pamatuješ, jak jsem tě vzal na baseball? Byly ti čtyři.“

„Jistě.“

„Ještě nikdy jsi neměla křupky Cracker Jack.“

„Já vím, koupil jsi dvě krabice.“


36

„Musel jsem si tě posadit na klín, abys viděla. Pamatuješ,

Cady?“

Pamatovala jsem si to.

„Vyprávěj mi to.“

Věděla jsem, jakou odpověď chce dědeček slyšet. Tohle

přání projevoval docela často. Zbožňoval, když se znovu

a znovu oprašovaly zásadní okamžiky z dějin rodu Sinclairů.

Nabývaly tím na důležitosti. Vždycky se ptal, co pro nás to

a to znamenalo, a my jsme si měli pamatovat podrobnosti.

Dojmy. Ponaučení.

Většinou jsem tahle vyprávění milovala. BájníSinclairo

vi, jsme úžasní a skvělí. Ale v tu chvíli se mi nechtělo.

„Byl to tvůj první baseballový zápas,“ připomněl dědeček.

„Po zápase jsem ti koupil červenou umělohmotnou pálku.

Trénovala jsi odpaly na trávníku našeho domu v Bostonu.“

Měl dědeček ponětí, při čem nás vyrušil? Zajímalo by

ho to?

Kdy Gata zase uvidím?

Rozejde se s Raquel?

Co se mezi námi stane?

„Chtělas udělat domácí Cracker Jack, opražit v karamelu

oříšky a popcorn,“ pokračoval dědeček, i když věděl, žepří

běh znám. „Penny ti s tím pomáhala. Plakalas, že nemáme

žádné červenobílé krabice, do kterých bychom je dali. Pa

matuješ?“

„Pamatuju, dědečku,“ vzdala jsem to. „Ještě ten den jsi jel

celou dlouhou cestu na stadion a  koupil další dvě krabice

Cracker Jack. Snědls je cestou domů, abych měla prázdný

krabice na ty, co jsem udělala. Pamatuju si to.“

S uspokojením se postavil a šli jsme společně dolů.Děde

ček se potřeboval při scházení ze schodů o něco opírat, tak

se mě chytil za rameno.


37

Gata jsem našla na okružní pěšině, stál tam a  díval se do

vody. Běžela jsem k němu. Foukal silný vítr a vlasy mi létaly

do očí. Když jsem ho políbila, měl slané rty.


38

11

Babička Tipper umřela na srdeční slabost osm měsícůpřed

tím, než jsme léto patnáct na Beechwood přijeli. I ve stáří to

byla překrásná žena. Bílé vlasy, růžové tváře, vysokáposta

va, ostře řezaný obličej. Lásku ke psům zdědila mamka po ní.

Babička měla vždycky aspoň dva, nejčastěji ale čtyři, zlaté

retrívry, od té doby, co byly holčičky malé, až do své smrti.

Rychle si dělala úsudek i vybírala oblíbence, ale byladob

rosrdečná. Jako malí jsme ráno občas vběhli do Clairmontu

a babičku vzbudili. V lednici měla zadělané těsto na muffiny,

nalila ho do formiček a my jsme jich mohli sníst, kolik jsme

chtěli, ještě předtím, než se zbytek ostrova probudil. Bra

la nás na borůvky a pak nám ještě ten den pomáhala péct

koláč, kterému říkala drobenkový.

Jedním z  jejích charitativních projektů byl dobročinný

večírek pro místní farmářský spolek na ostrově Martha’s

Vineyard. Vždycky jsme šli všichni. Pořádal se venku, v krás-

ných bílých stanech. Maloši pobíhali kolem bosky ve slav

nostních šatech. Johnny, Mirren, Gat a  já jsme kradli skle

ničky vína, připadali jsme si troufale a motala se nám hlava.

Babička tančila s  Johnnym, pak s  mým tátou, pak s dědeč

kem a  rukou si držela okraj sukně. Z  jednoho dobročinné

ho večírku jsem měla babiččinu fotku. Měla na ní velkou

večerní róbu a v náručí sele.

Léto patnáct bylo prvním létem na Beechwoodu bezba

bičky. Clairmont zel prázdnotou.

Byl to starý, viktoriánský, třípatrový dům. Na vrcholu

měl věžičku a kolem celého domu byla velká veranda. Uvnitř

byl plný originálních ilustrací z New Yorkeru, rodinných


39

fotek, vyšívaných polštářů, malých sošek, slonovinovýchtě

žítek a vycpaných ryb na podstavcích. Všude, úplně všude

byly překrásné věci, které babička Tipper s  dědečkem na

shromáždili. Na trávníku byl velký zahradní stůl, kekteré

mu se vešlo šestnáct lidí, o kus dál byla na větvi obrovského

javoru pověšená houpačka z pneumatiky.

Babička pobíhala po kuchyni a  plánovala výlety. Když

v pracovně dělala prošívané deky, celým přízemím se nesl

zvuk šicího stroje. V zahradnických rukavicích a džínách

úkolovala správce pozemků.

Bez ní dům ztichl. Žádné otevřené kuchařky na lince,

žádná vážná hudba v přehrávači. Ve všech koupelnách ale

ještě pořád bylo babiččino oblíbené mýdlo. Na záhonech

rostly její květiny. Na stolech ležely její dřevěné lžičkya plá

těné ubrousky.

Jednou, když nebyl nikdo v  dohledu, jsem vešla do její

pracovny v zadní části přízemí. Hladila jsem její sbírku látek,

lesklé knoflíky, barevné bavlnky.

Začala jsem se rozpouštět od hlavy a  ramen, pokračo

valo to přes boky až ke kolenům. Za chvíli ze mě byla jen

kaluž, která se vsakovala do barevných vzorů látek. Zmáčela

jsem prošívanou deku, kterou nestihla dokončit, zre zivě

la  jsem kovové součástky jejího šicího stroje. Na hodinu

nebo dvě ze mě byla slzavá louže smutku. Babička, moje

babička. Už se nikdy nevrátí, i když z látek ještě pořád voní

její Chanel.

Našla mě mamka.

Chtěla, abych se chovala normálně. Protože jsemnormál

ní. Protože taková umím být. Řekla mi, ať dýchám a sednu si.

A já jsem zase udělala, co po mně chtěla.

Mamka se o dědečka bála. Po babiččině smrti se začalmo

tat, při chůzi se přidržoval židlí a  stolů. Byl pořád hlavou


40

rodiny. Nechtěla, aby ztratil rovnováhu. Chtěla, aby věděl,

že jeho děti a vnoučata jsou stále u něj, silné a zdravé jako

vždycky. Je to důležité, říkala. Tak se to dělá, tak je to nej

lepší. Nerozrušuj ho, říkala. Smutek lidem nepřipomínej.

„Chápeš to, Cady? Ticho je obranný plášť proti bolesti.“

Pochopila jsem to a dařilo se mi babičku Tippervynechá

vat z rozhovorů, stejně jako tátu. Nebyla jsem šťastná, jen

důsledná. Na večeři u tet, na člunu s dědečkem i o samotě

s mamkou. Chovala jsem se, jako kdyby ty dvě osoby nikdy

neexistovaly. Zbytek Sinclairů dělal totéž. Když jsme byli

všichni pohromadě, doširoka jsme se usmívali. Totéž jsme

dělali, když tetu Bess opustil strýc Brody, když tetu Carrie

opustil strýc William i  když babiččin retrívr Peppermill

umřel na rakovinu.

Gatovi to ale nikdy moc nešlo. O mém otci vlastně mluvil

docela často. Táta v něm našel obstojného šachovéhosoupe

ře a posluchače pro své nudné příběhy z vojenské historie,

takže spolu trávili poměrně dost času. „Pamatuješ, jak tvůj

táta chytil do kyblíku toho velkýho kraba?“ pronesl klidně.

Nebo se mamky zeptal: „Loni mi Sam řekl, že je tady někde

vybavení na muškaření, nevíte, kde by mohlo být?“

Když se zmínil u večeře o babičce, konverzace náhleusta

la. Jednou řekl: „Chybí mi, jak stála v čele stolu a nandávala

dezert, vám ne? To byla celá ona.“ Johnny se musel hlasi

tě rozpovídat o Wimbledonu, dokud nám z tváří nezmizel

smutek.

Pokaždé když Gat něco podobného řekl, něconenucené

ho a  upřímného, moje žíly se otevřely. Praskla mi zápěstí.

Krev mi stékala po dlaních. Motala se mi hlava. Odpotácela

jsem se od stolu, zhroutila se v  tichém záchvatu zármut

ku a  doufala, že si toho nikdo z  rodiny nevšiml. Hlavně

mamka.


41

Gat si toho ale všiml vždycky. Když mi krev stékala na

holé nohy nebo když kapala na knížku, kterou jsem četla.

Byl na mě milý. Rány mi ošetřil bílou gázou a ptal se mě, co

se stalo. Ptal se na tátu i na babičku, jako kdyby si myslel, že

když se o něčem mluví nahlas, tak se to zlepší. Jako kdyby

bolest potřebovala naši pozornost.

V naší rodině byl i po tolika letech cizincem.

Když jsem nekrvácela a  když jeli Mirren s  Johnnym šnor

chlo vat nebo si hráli s malochama nebo když všichni leželi

na gauči a  dívali se na plazmě v  Clairmontu na filmy, tak

jsme se s  Gatem schovávali. O  půlnoci jsme se houpali na

houpačce z  pneumatiky, nohama a  rukama zamotaní do

sebe, s  horkými rty na kůži vychladlé nocí. Ráno jsme se

se smíchem plížili do sklepa Clairmontu, který byl plný vína

a encyklopedií. Tam jsme se líbali a žasli nad existencí toho

druhého, šťastní z našeho tajemství. Občas mi psal vzkazy

a nechával mi je s dárečky pod polštářem.

Někde jsem četl, že román by měl vzbudit řadu drobných užas­

nutí. To samé prožívám, když jsem hodinu s tebou.

Přijmi, prosím, tento zelený kartáček ovázaný stužkou.

Zcela nevystihuje mé pocity.

Včerejší večer s tebou byl lepší než čokoláda.

Já pitomec si myslel, že na čokoládu nic nemá.

Jako hluboce symbolické gesto ti dávám tuto čokoládu značky

Vosges, kterou jsem zakoupil na výletě do Edgartownu. Můžeš ji

sníst nebo si vedle ní sednout a užít si pocit nadřazenosti.

Neodepisovala jsem mu, ale jako odpověď jsem mu kres

lila přihlouplé obrázky nás dvou. Mávající panáčky před


42

Koloseem, pod Eiffelovkou, na vrcholku hory nebo nahřbe

tu draka. Lepil si je nad postel.

Nevynechal žádnou příležitost, aby se mě dotkl. Podsto

lem během večeře, v  kuchyni, když byla zrovna až na nás

dva prázdná. Na člunu, tajně a vesele za dědečkovými zády.

Nic mezi námi nestálo. Když se zrovna nikdo nedíval, hla

dila jsem Gata prsty po lícních kostech a nechala je klouzat

po zádech. Držela jsem ho za ruku, přitlačila mu palec na

zápěstí a cítila, jak mu v žilách proudí krev.


43

12

Jednou v noci na konci července léta patnáct jsem si šlaza

plavat na naši malou pláž. Sama.

Kde byli Gat, Johnny a Mirren?

To nevím.

Dost často jsme v Červené bráně hrávali scrabble. Asi byli

tam. Nebo byli v Clairmontu, poslouchali, jak se tety hádají,

a dávali si sušenky a švestkovou marmeládu.

Do vody jsem šla v  tílku, podprsence a  kalhotkách. Na

pláž jsem nejspíš dorazila jen v tomhle. Na břehu se nikdy

žádné mé další oblečení nenašlo. Ani ručník.

Proč?

To taky nevím.

Musela jsem plavat daleko. Dál od břehu jsou obrovská

skaliska, špičatá a černá. Ve tmě vždycky vypadajízlověst

ně. Asi jsem musela být ponořená ve vodě a uhodit se o kus

skály do hlavy.

Jak říkám, nevím.

Pamatuju si jenom tohle: potápím se pod mořskou hla

dinu,

dolů až na samé skalnaté, skalnaté dno

a vidím základy ostrova Beechwood

a zdá se mi, že necítím ani ruce, ani nohy, ale mám ledové

prsty. Cestou ke dnu se mi mezi ně zaplétají mořské řasy.

Mamka mě našla na pláži stočenou do klubíčka, napůl ve

vodě. Nemohla jsem se přestat třást. Dospělí mě zabalili do

dek. V Hnízdě se mě snažili zahřát. Dali mi čaj a oblékli mě,

ale já jsem nemluvila a  nepřestávala jsem se třást, tak mě

odvezli do nemocnice na ostrově Martha’s Vineyard, kde si


44

mě lékaři nechali několik dní na pozorování. Podchlazení,

problémy s  dýcháním, nejspíš zranění hlavy, i  když vyšet

ření nic konkrétního nepotvrdila.

Mamka se ubytovala v  hotelu a  byla se mnou v nemoc

nici. Pamatuju si na smutné a šedé obličeje tet Carrie a Bess

a  dědečka. Pamatuju si, že se mi zdálo, že moje plíce jsou

něčeho plné, ještě dlouho po tom, co doktoři říkali, že na

nich nic nemám. Pamatuju si, že mi připadalo, že se užni

kdy nebudu moct zahřát, i když mi říkali, že mám normální

teplotu. Bolely mě ruce. Bolela mě chodidla.

Mamka mě odvezla domů do Vermontu, abych seuzdra

vila. Ležela jsem potmě v posteli a strašně se litovala.Pro

tože jsem byla nemocná, ale ještě víc kvůli tomu, že mi Gat

nikdy nezavolal.

Ani nenapsal.

Nebyli jsme do sebe zamilovaní?

Nebyli?

Johnnymu jsem napsala dva nebo tři hloupé, zamilova

né e-maily a ptala se ho, co je s Gatem.

Johnny byl dost chytrý na to, aby je ignoroval. Byli jsme

koneckonců Sinclairovi a ti se jako já nechovají.

S  psaním jsem přestala a  smazala odeslanou poštu.

E-mai ly byly slabošské a hloupé.

Prostě se na mě Gat po nehodě vykašlal.

Prostě to byla jen letní láska.

Prostě asi miluje Raquel.

Stejně od sebe bydlíme moc daleko.

Stejně jsou si naše rodiny moc blízko.

Žádné vysvětlení.

Prostě mi bylo jasné, že mě nechal.


45

13

Vítejte uvnitř mé hlavy.

Přes lebeční kosti a krční obratle právě projíždí obříná

klaďák. Láme se mi páteř, mozek exploduje a vytéká ven. Do

očí mě bodá tisíc blesků. Svět se houpe.

Zvracím. Zatmění.

Tohle se mi děje pořád. Nic neobvyklého, úplně normální

den.

Bolest začala šest týdnů po nehodě. Neví se, jaks neho

dou souvisí. Jisté je, že jsem začala zvracet, hrozně jsem

zhubla a přepadaly mě záchvaty úzkosti.

Mamka mě vzala na CT vyšetření a  magnetickou rezo

nanci. Jehly, přístroje. Další jehly, další přístroje. Zkoumali,

jestli nemám nádory na mozku, meningitidu, zkusilivšech

no možné. Na bolest mi předepsali tyhle léky, pak tamty

léky, ještě další léky, protože první nezabíraly a druhé taky

ne. Vypisovali předpis za předpisem, aniž by měli tušení, co

se mnou je. Jen se snažili utlumit bolest.

Cadence, říkali lékaři, neber toho moc.

Cadence, říkali lékaři, pozor na příznaky závislosti.

Ale Cadence, nepřestávej brát prášky.

Byla jsem na tolika vyšetřeních, že si je ani nepamatuju.

Nakonec přišli na diagnózu. Cadence SinclairováEastmano

vá: posttraumatické bolesti hlavy, známé též pod zkratkou

PBH. Migrény způsobené traumatickým poraněním hlavy.

Budu v pořádku, říkali.

Na to se neumírá.

Jen to strašně bolí.


46

14

Po roce v Coloradu mě chtěl táta znovu vidět. Trval na tom,

že s ním musím jet do Itálie, Francie, Německa, Španělska

a  Skotska. Kvůli téhle desetitýdenní cestě začínající v po

lovině června se v  létě šestnáct na ostrov Beechwood ne

dostanu.

„Načasování je skvělé,“ švitořila mamka, když mi balila

kufr.

„Proč?“ Ležela jsem na zemi v pokoji a nechala všechno

na ní. Bolela mě hlava.

„Dědeček přestavuje Clairmont.“ Sbalila ponožky doklu

bíčka. „Říkala jsem ti to aspoň stokrát.“

Nepamatovala jsem si to. „Jak to?“

„Vymyslel si to sám. Tohle léto bude ve Větrníku.“

„Budeš se o něj starat?“

Mamka přikývla. „U  Bess ani u  Carrie zůstat nemůže.

A už na to sám nestačí. Každopádně, v Evropě se tohospous

tu naučíš.“

„Radši bych jela na Beechwood.“

„Ne, nejela,“ řekla neoblomně.

V Evropě jsem zvracela do malých kbelíků a donekonečna

si čistila zuby anglickou křídovou pastou. Ležela jsem bři

chem na zemi na záchodech několika muzeí a  chladila si

tvář, mozek se mi při tom rozpouštěl a vybublával uchem

ven. Migrény zanechávaly mou krev na anonymních po

vlečeních hotelových pokojů, stékala na zem, vsakovala

se do koberců, zbytků croissantů a  italských mandlových

sušenek.


47

Slyšela jsem, jak mě táta volá, ale neodpovídala jsem mu,

dokud léky nezabraly.

Stýskalo se mi po Lhářích.

Během školního roku jsme nikdy nebyli v kontaktu. Teda

aspoň ne moc. Když jsme byli mladší, tak jsme to zkoušeli.

Psali jsme si esemesky, označovali se navzájem na fotkách

z léta, nejvíc v září. Asi měsíc nám to vydrželo a pak tovyšu

mělo. Letní kouzlo Beechwoodu nikdy neproniklo do našich

každodenních životů. Nechtěli jsme nic vědět o kamarádech

ze školy, klubech a  sportovních týmech. Bylo ale jasné, že

kouzlo začne fungovat, hned jak se v červnu uvidíme u mola.

Ve vzduchu sůl, bledé slunce odrážející se ve vodě.

Ve školním roce po nehodě jsem zameškala ve škole celé

týdny. Propadala jsem a ředitel mi oznámil, že budu muset

opakovat ročník. Přestala jsem hrát fotbal a tenis. Nemohla

jsem hlídat děti. Nemohla jsem řídit. Z mých přátel se stali

známí.

Párkrát jsem napsala Mirren. Volala jsem jí a nechávala

vzkazy, za které jsem se později styděla — čišela z  nich sa

mota a volání o pomoc.

Volala jsem i Johnnymu, ale jeho hlasová schránka byla

plná.

Zařekla jsem se, že už jim volat nebudu. Stejně bych se

jen opakovala a připadala si jako slaboch.

Když jsem jela s  tátou do Evropy, věděla jsem, že jsou

Lháři na ostrově. Dědeček nenechal na Beechwoodu zavést

telefonní síť, mobily tam nemají signál, a  tak jsem začala

psát e-maily. Byly úplně jiné než moje lítostivé zprávy.To

hle byly vtipné a laskavé pozdravy od někoho, kdo neví, co

je bolest hlavy.

Teda většinou.


48

Mirren!

Zdravím tě z Barcelony, kde si táta dal šnečí polévku.

V našem hotelu je všechno ve zlatě. I slánky. Je to úžasně

ohavné.

Napiš mi, jestli maloši zlobí, kam se hlásíš na vysokou a jestli

jsi už našla pravou lásku.

Cadence

———

Johnny!

Bonjour z Paříže, kde si táta dal žábu.

V Louvru jsem viděla sochu Niké Samothrácké. Překrásné

tělo. Žádné ruce.

Chybíte mi. Jak se má Gat?

Cadence

———

Mirren!

Zdravím tě ze zámku ve Skotsku, kde si táta dal haggis. Tozna

mená, že snědl ovčí srdce, játra a plíce smíchané s ovesnými

vločkami, což se podává vařené v ovčím žaludku. Jíst cizí srdce,

na to ho užije.

Cadence


49

———

Johnny!

Jsem v Berlíně a táta si dal jelito.

Šnorchlujte i za mě. Dejte si borůvkový koláč s drobenkou.

Hrajte tenis. Seďte u táboráku. A napište mi o tom. Strašně se

nudím, a jestli mi neodpovíš, vymyslím důmyslný trest.

Cadence

Zas tak mě nepřekvapovalo, že neodpovídají. Jednak se za

internetem muselo až na Vineyard a kromě toho jeBeech

wood svět sám pro sebe. Z  ostrova se zdá zbytek vesmíru

jako nepříjemný sen.

Evropa možná neexistuje vůbec.


50

15

Opět vás vítám v naší báječné rodině Sinclairových.

U nás se věří ve sportování na čerstvém vzduchu. U nás

se věří, že čas léčí.

U  nás se věří, i  když se to neříká nahlas, na prášky na

předpis a koktejl při západu slunce.

Své problémy neřešíme u večeře v restauraci. Naproje

vy bolesti se u nás nehraje. Zachováváme si kamennou tvář

a  možná v  okolí vzbuzujeme zvědavost, protože ostatním

neotvíráme svá srdce.

Možná je nám ta zvědavost okolí příjemná.

V Burlingtonu jsem jen já, mamka a psi. Není tady s námi

dědečkův stín jako v  Bostonu ani vliv zbytku rodiny jako

na Beechwoodu, ale lidé nás stejně vidí jako Sinclairovy.

Mamka a  já v  našem velkém domě s  velkou verandou na

kopci mezi ostatními vyčníváme. Činorodá, distingovaná

matka a její nemocná dcera. Máme vystouplé lícní kostia ši

roká ramena. Když jedeme do města něco zařídit, zářivě se

usmíváme.

Nemocná dcera moc nemluví. Lidé, kteří ji znají ze školy,

se od ní drží dál. Předtím než onemocněla, ji beztak moc

neznali. Bývala tichá už tenkrát.

Teď ve škole spíš není, než je. A když tam je, ztělesňuje

svou bledou kůží a  vodnatýma očima velkolepou tragédii,

jako románová hrdinka umírající na tuberkulózu. Občas se

zhroutí a  pláče. Děsí ostatní studenty. Už i  nejochotnější

z nich mají doprovázení na ošetřovnu plné zuby.

Přesto se kolem ní vznáší tajemná aura, která ostatní

odrazuj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist