načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ostří mrtvého muže - Luke Scull

Ostří mrtvého muže

Elektronická kniha: Ostří mrtvého muže
Autor:

- Závěr trilogie Temné bratrstvo. - Bývalá povstalkyně Saša a její přítel z dětství Davarus Cole bojují ve Městě věží za udržení míru mezi lidmi a Mizejícími, kteří ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 449
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Dead man’s steel ... přeložil Ladislav Václavík
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7173-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Závěr trilogie Temné bratrstvo.

Bývalá povstalkyně Saša a její přítel z dětství Davarus Cole bojují ve Městě věží za udržení míru mezi lidmi a Mizejícími, kteří ohrožují nejen město, ale i zbytek kontinentu. Když Bílá paní vyšle Davara na jih do Rozdrcených království, aby mezi padlými hledal spojence, zjistí, že nejtěžší bitvu bude možná muset svést sám se sebou.

Díky přátelství s důstojníkem z řad Mizejících má Polomág Eremul přístup do Obelisku mezi nové pány Dorminie. Na vlastní oči tak sleduje, jaká pohroma se na lidstvo chystá. Ale tváří v tvář moderní technologii Mizejících musí Polomág se svými chabými kouzly spoléhat jen na svůj důvtip.

A na ledovém severu svádí legendární válečník Brodar Kayne zoufalý boj za svůj lid. Zápasí však také s časem: starodávné zlo uvězněné pod horami se brzy dostane ven a nezastaví se, dokud celý svět neutone v krvi…

Luke Scull se narodil v Bristolu a nyní žije se svou ženou ve Warminsteru. Živí se jako designér počítačových her. Za svůj první román Temné bratrstvo (2013; česky Host 2014), který je úvodním dílem stejnojmenné trilogie, byl nominován ve třech kategoriích na cenu Gemmell Awards 2014 za nejlepší fantasy roku. Druhým dílem je kniha Meč severu (2015; česky Host 2015) a celou trilogii zakončuje Ostří mrtvého muže (2016).

Zařazeno v kategoriích
Luke Scull - další tituly autora:
 (e-book)
Temné bratrstvo Temné bratrstvo
Meč severu -- Temné bratrstvo Meč severu
 (e-book)
Meč severu Meč severu
Temné bratrstvo Temné bratrstvo
Ostří mrtvého muže Ostří mrtvého muže
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

  se narodil v Bristolu a nyní

žije se svou ženou ve Warminsteru. Živí

se jako designér počítačových her. Za

svůj první román Temné bratrstvo (ƒ„…†;

česky Host ƒ„…‰), který je úvodním dí

lem stejnojmenné trilogie, byl nomino

ván ve třech kategoriích na cenu Gem

mell Awards ƒ„…‰ za nejlepší fantasy roku.

Druhým dílem je kniha Meč severu (ƒ„…š;

česky Host ƒ„…š) a celou trilogii zakončuje

Ostří mrtvého muže (ƒ„…›).

Foto

©

Hugh Dickens

Ukázkový příklad toho, co dnes může

žánrová literatura nabídnout.

tor.com

[Scull] si stále drží svůj typický

rukopis — od smutku a brutality přes

naději až po boj antihrdinů proti

zdrcující nepřízni osudu.

grimdarkmagazine.com

Luke Scull přináší fantastický příběh

nabitý akcí, silnými charaktery

a napínavou zápletkou... Temné

bratrstvo z něj dělá talentovaného

debutanta epických fantasy příběhů.

Fantasy Book Critic

†‰Ÿ Kč

¢£¤ Ÿ¥¦-¦„-¥š¥¥-…¥†-š

Host

Závěr trilogie

Temné bratrstvo

Bývalá povstalkyně Saša a její přítel

z dětství Davarus Cole bojují ve Městě

věží za udržení míru mezi lidmi a Mi

zejícími, kteří ohrožují nejen město, ale

i zbytek kontinentu. Když Bílá paní vyšle

Davara na jih do Rozdrcených království,

aby mezi padlými hledal spojence, zjistí,

že nejtěžší bitvu bude možná muset svést

sám se sebou.

Díky přátelství s důstojníkem z řad

Mizejících má Polomág Eremul přístup

do Obelisku mezi nové pány Dorminie.

Na vlastní oči tak sleduje, jaká pohroma

se na lidstvo chystá. Ale tváří v tvář mo

derní technologii Mizejících musí Polo

mág se svými chabými kouzly spoléhat

jen na svůj důvtip.

A na ledovém severu svádí legendár

ní válečník Brodar Kayne zoufalý boj za

svůj lid. Zápasí však také s časem: staro

dávné zlo uvězněné pod horami se brzy

dostane ven a nezastaví se, dokud celý

svět neutone v krvi...

KOMPLET NÁHLED

Skull uzavírá svou trilogii Temné

bratrstvo neuvěřitelně působivě

a nespočetné příběhové linky

završuje v energickém crescendu.

grimdarkmagazine.com

Lovec

Rána z milosti

Větší přísaha

Bez zábran

Není spásy

Odnikud nikam

Ten správný nástroj

Den jak dělaný na zabíjení

Den jak dělaný na umírání

Malá požehnání

Na scestí

Nečekaný spojenec

Není návratu

Sehnutý, ale nezlomený

Carhein

Tenká čára

Král Trhan

Zbraně

Sliby

Princ z rodu Mizejících

Ruiny

Objetí smrti

Opět spolu



Luke Scull

TEMNÉ

BRATRSTVO III OSTŘÍ

MRTVÉHO

MUŽE



Brno 2017

Luke Scull

TEMNÉ

BRATRSTVO III OSTŘÍ

MRTVÉHO

MUŽE


Copyright © Luke Scull, 2016

Illustrations © Dorothea Bylica

Map design © Ki229

Translation © Ladislav Václavík, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-337-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-338-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-339-5 (Formát MobiPocket)


Robovi



ZIMA



11

LOVEC

Zlověstná záře ho opět doháněla.

Z úst se mu dral chrčivý dech. Po lysé hlavě mu tekla krev a sle

pila vousy. V těch zříceninách bylo ještě něco jiného — pokřivené

stvůry živící se lidským masem. Když je viděl poprvé, hodovaly

na mrtvolách Pětibřichových mužů. Z  rozkousaných těl tahaly

hadovité vnitřnosti, z rozdrcených hrudí vylizovaly sraženou krev

a s mlaskotem ji hltaly tak, jako divoká zvířata požírají svou kořist.

Když vstoupil na jejich území, lidožrouti vycítili čerstvé maso.

Hnali se za ním, hlasitě se dožadovali krve a z úst jim tekly husté

proudy slin: obyvatelé temnot, kteří celé roky neviděli sluneční

světlo, pokud vůbec.

Zanechal na zemi jejich zmrzačená, pokroucená těla rozsekaná

ocelovými sekerami. Rychle zjistili, že považovat jej za kořist je

chyba. Teď když ho viděli, prchali před ním. Báli se ho, stejně jako

se báli toho, jenž pronásledoval jeho. Gholam byl neúnavný.

Ale to byl Jerek taky.

Kradl se ulicemi, na které po staletí nevkročila lidská noha. Všu

de ležela tlustá vrstva prachu, která mu znemožňovala zakrýt stopy,

ale to mu starosti nedělalo. Jeho pronásledovatel nelovil po čichu

nebo očima. Něco takového nesetřesete. Místo toho jdete někam,

kam za vámi nemůže. Chytíte ho do pasti.

Nebo zabijete.

Od chvíle, kdy vstoupil do zřícenin, nejedl ani nespal. Pokračo

vat dál ho stálo velké úsilí, ale odmítal se litovat. Když člověk něco


12

slíbí, musí to dodržet. Řekl, že pro ně získá čas, a  to taky udělá.

Chlap na rozdíl od srágory dodrží slovo, pomyslel si.

Běžel temnotou, na cestu si svítil loučí a  naslouchal zvukům

ohlašujícím blížícího se gholama. Při hře na kočku a myš se pono

řili ještě hlouběji do Mal-Torradu. Teď by měli být poblíž vězení.

Poblíž místa, kde by Jerek tu bohem stvořenou bytost, která na

něho pořádala lov, zastavil, byť jen na chvíli.

Kolem něho se tyčily temné žulové stavby, drsné a hranaté jako

sekery, které nesl na zádech. Národ, který tu v podzemí žil a město

postavil, si na pěknou architekturu příliš nepotrpěl. Čím Jerek se

stupoval níž, tím byly budovy větší, podobné obrovitým kamenným

kvádrům. Jejich rezavé železné dveře byly zavřené od dob občanské

války, která království roztrhala na kusy. Oranžové světlo louče

osvítilo hromady zlata třpytící se u  nesčetných zakrslých koster:

vše, co zbylo ze zvláštního lidu, kterému bylo to město domo

vem. Nedávalo mu to smysl, ale tak to bylo na tomto světě skoro

se vším.

Nakonec zahlédl, co hledal. Palác, v jehož průčelí stály obrovské

korunované sochy postav, které možná byly podobiznami krále

a královny tohoto národa. Okolní budovy ho chránily před cizím

pohledem a on zamířil k velké stavbě. Jeho ostrému zraku neunikly

runy vypálené do vrat ani stopy po spáleništi u nohou. Před měsí

cem tu kdosi rozdělal oheň. Ať už gholama osvobodil kdokoli, byl

tehdy v paláci. Je tedy možné, že vězení je uvnitř.

Kradmo přešel přes nádvoří. Ve sloupořadí podél prostranství

se míhaly stíny, slyšel jejich brebentivé drmolení, které sílilo a bylo

čím dál vzrušenější.

Lidožrouti.

Vzrušením se přestávali ovládat. Připravovali se k  útoku. On

na ně nedbal a  raději pohlédl na železná vrata před sebou. Byla

pootevřená.

Opřel louč o stěnu a vsoukal se dovnitř. Kovová hrana se mu

zaryla do těla, on však bolest nevnímal, pevně se zaklínil a zatlačil,


13

co mu síly stačily. Se zatnutými zuby a svaly napjatými k prasknutí

vrata otevřel. Zaskřípaly tak mocně, až se zdi paláce otřásly.

Stál, zhluboka oddychoval a hleděl do tmy v otevřených vratech.

Za sebou zaslechl šoupání rychle se pohybujících nohou — to po

něm vyskočil jeden z lidožroutů, odvážnější než ostatní. Jerek se

otočil a stvůru zachytil přímo v letu, rukou jí sevřel hrdlo a pevně

stiskl. Stvůra se po něm oháněla, žlutými tesáky se mu sápala po

prstech a zářící oči jí divže nepukly nenávistí.

Jerek jí vbodl prsty volné ruky do očí a zatlačil je důlky až do

mozku. Pak její hlavou bušil do železných vrat tak dlouho, až z ní

zbyla jen zkrvavená masa, zavrčel a  mrštil mrtvolou mezi sochy.

Slyšel klapání tesáků ostatních lidožroutů, kteří se na mrtvolu

vrhli.

Vzal opět louč a vstoupil do sálů paláce.

Útrobami budovy ho prováděly stopy vypálené ve starobylém,

zaprášeném koberci. Prošel trůnním sálem, kde se na okamžik za

stavil a rozhlédl se kolem — spatřil výřez dějin zamrzlý v čase. Na

trůnech na vyvýšeném podstavci seděli dva kostlivci, zakrslí jako

zbytek podzemního lidu, jen na hlavách měli koruny. Oběma trčela

z hrudi dýka. Kov už rezivěl celou věčnost. Jerek zvedl nejprve jed

nu korunu a pak druhou, aby se podíval na vyschlé rysy pod nimi,

a viděl, že kdysi to byli muž a žena. Král a královna.

V trůnním sále se válely další kostry: některé byly tak malé, že

mohly patřit jen dětem. Šlo tedy o  nějakou dohodu smrti mezi

vládnoucími rody. Nebo o nelítostný převrat, během kterého nebyl

nikdo ušetřen.

Odplivl si a odvrátil se. Některé záhady je lepší nechat, jak jsou,

pomyslel si.

Gholamovy stopy vedly další tři poschodí dolů. Jerek slyšel na

trámech dupot lidožroutů, kteří se sbíhali do paláce nad ním.

V pátém a nejnižším patře našel vězení.

Podobalo se obrovskému labyrintu. Stěny byly silnější než výška

dospělého muže a pokrývaly je runy, stejně jako podlahu a strop.


14

Runy žhnuly kouzlem. Celé vězení jím přímo tepalo. Když se

Jerek kradl chodbami, viděl, že některé runy byly záměrně skryté,

potažené jakýmsi houbovitým materiálem, který lnul ke kameni

jako dehet. Kousek z  něho odtrhl a  zachmuřeně si černočernou

hmotu prohlédl.

Byla to tkáň — kůže jedné z těch lidožravých bytostí, stažená

přímo z těla. Ať už gholama osvobodil kdokoli, kouzlo run, které

jej věznily, zrušil za použití těch nejděsivějších prostředků.

Světlo se najednou proměnilo a  vězením se rozlila zlověstná

záře. Otočil se a viděl neúprosného žhnoucího lovce, který vyrazil

za ním a  zanechával za sebou stopy vypálené do kamene. Gho

lam měl lidskou postavu, ale na stínu, který se kroutil v pekelných

plamenech, nic lidského nebylo. Pouze příslib konce, který věstilo

jejich objetí.

Zdálo se, že gholam narazil na nějakou neviditelnou překážku.

Runy po stěnách zableskly jasně modrým světlem a vzduchem za

sršely jiskry. Gholam se opět pokusil pokračovat kupředu, ale zase

jej cosi odrazilo zpět. Živoucí zbraň se na okamžik zarazila, pak

se otočila a  zmizela v  jedné z  chodeb. Hledala jinou cestu k  cíli.

Prázdné místo v runovém kouzlu.

Jerek věděl, co musí udělat. Prudce vyrazil vpřed. Za běhu str

hával maso z run a přemisťoval je jinam. Znovu a znovu se gholam

přiblížil a znovu a znovu obranné kouzlo odhalených run zabránilo

zničujícímu objetí jen vteřiny předtím, než mohlo pohltit svou ko

řist. Dokud už nebylo kam běžet. Prchající se zády opíral o stěnu,

gholam stál před ním, sotva šest stop daleko. Obranné runy nedo

volovaly, aby se ten bohy stvořený děs přiblížil na dosah, ale byla

ho plná chodba, stál Jerekovi přímo v cestě a nebylo úniku.

Jerek se ocitl v pasti.

Nemohl nic dělat, a tak se posadil na kamennou podlahu. Ne

chtěl zemřít zahnaný do kouta, kde počká na smrt hlady nebo žízní.

Jenže tak to prostě bylo. Dodržel slovo. Kayne a sirotci by už tou

dobou měli být v bezpečí — jestli teda být v bezpečí znamená být


15

hodně daleko od toho zatraceného hajzla, kterého má před sebou,

pomyslel si ponuře.

Seděl a ztratil ponětí o čase. Gholam se nehýbal. Možná uběhl

den, snad týden.

Jerek začal ztrácet vědomí, tělo pozvolna znecitlivělo. Téměř to

nebolelo, ale bolest on nikdy moc necítil. Zrada bolela víc. Víc bolel

nůž vražený do zad jediným mužem, kterému věřil.

Gholam se zničehonic otočil. Otočil se a odkráčel, jako kdyby

najednou lov vzdal nebo našel jinou kořist. Ani jedno se Jerekovi

nezdálo pravděpodobné, ale to, že se na něho usmálo štěstí, zpo

chybňovat nehodlal.

Počkal několik hodin, jestli se gholam nevrátí. Když se tak ne

stalo, opřel se zády o stěnu a nejistě se postavil na nohy. Louč už

dávno dohořela, jediné světlo poskytovaly runy žhnoucí okolo

něho jemným modrým svitem.

Opatrně prošel vězením, před očima se mu dělaly mžitky, takže

se nedokázal vyznat, kde je. Došel na rozcestí, zastavil se a  při

mhouřil oči. K uším mu dolehla blížící se směsice nepříjemných

zvuků: sílící příboj hulákání, klapajících a skřípajících tesáků. Při

šli si pro něho lidožrouti. Desítky, možná stovky jich na každé

straně zahltilo chodby, v rukou svírali narychlo sesbírané kameny

místo dýk.

Jerek se na chvíli zastavil a zavřel oči. Byl tak unavený, že se sot

va držel na nohou. Možná by bylo rychlejší si prostě lehnout a ne

chat je, ať to skončí. Jenže tu byl ještě jeden slib, který musí dodržet.

Prudce otevřel oči. Vytáhl sekery. Připravil se k boji.

Vlk vycenil zuby.


16

RÁNA Z MILOSTI

Klikatými uličkami města skučel ledový vichr a vysokou postavu

ladně kráčející k přístavu zasypával čerstvý sníh. Muž se na oka

mžik zastavil, zvedl hlavu a na jeho tvář s obsidiánově tmavýma

očima se ve spirálách usazovaly vločky. Na slonovinově bílé pleti

byly téměř k  nerozeznání. Za jeho štíhlou postavou vlál tmavo

modrý plášť, který nosili Adjudikátoři, elitní důstojníci dobyva

telské armády.

Izák těmi ulicemi procházel už mnohokrát předtím, ale teprve

po příjezdu První flotily při tom nemusel skrývat svou totožnost.

Schopnost obelstít méněcennější rasy byla vzácná dovednost, kte

rou sdílel se svými sestrami: vrozený dar, který zdědili po Zakaria

novi, jednom z původních Poutníků, kteří již byli v Nicotě. Když

Izák opět vyrazil směrem k  přístavu, poděkoval v  duchu Poutní

kům za jejich velkou oběť. Oběť, kterou zachránili svůj rod před

vyhynutím.

Lidský rod žádné takové odpuštění trestu nečeká, pomyslel si Ad

judikátor zachmuřeně. Vzpomněl si na doby, kdy země, na níž to

šedé město vyrostlo, byla nezkrocenou divočinou. Když princ Obra

him vyzval národ k  Velkému stěhování a  mizehové se stáhli na

západ, království Andarr tvořila jen hrstka obyčejných chýší. Před

svým odchodem stačil Izákův rod předat vzkvétající mladé lidské

rase mnoho ze svých vědomostí. Byl to čin neslýchané štědrosti, dar

na rozloučenou lidu, jenž měl zdědit světadíl silně postižený titán

skými válečnými střety, které mezi sebou sváděli jejich předci.


17

O dva tisíce let později se lidé vydali přes Nekonečný oceán, aby

vyhledali své dobrodince. Izákova vlastní sestra Melissan nabídla

cestovatelům pomocnou ruku. Dokonce svolila, aby se k lidem na

jejich zpáteční cestu přes oceán připojili dva mizehové. Aduana

a Feryan si dychtivě přáli poznat zemi, v níž jejich národ kdysi

vládl.

Izák začal rychleji dýchat, cosi ho rozčílilo. Posunul ruku ke

křišťálově čirému meči u pasu, zbrani ostřejší, než jakou kdy stvo

řila lidská ruka. Přinutil se zachovat klid, silou vůle potlačil vztek

a ten se rozplynul jako sníh v jeho zlatých vlasech. Takové pocity

byly vlastní podřadným rasám. On je mizhe, a co víc, Adjudikátor.

Zahleděl se na jih za přístav, směrem k  zaplaveným ruinám

Pří stavu stínů, kde byli příslušníci jeho rodu uvězněni a  mučeni.

Aduaně a  Feryanovi bylo jen několik století, podle měřítek jeho

lidu to byly téměř děti. Magelord Marius je podrobil nepředsta

vitelným hrůzám.

Ani obrovská vzdálenost napříč Nekonečným oceánem Izáko vi

a jeho lidu nezabránila, aby cítili Aduaninu a Feryanovu smrt. Od

dob Velkého stěhování zemřela věčných mizehů jen hrstka a teď

byli dva z nich zavražděni za těch nejděsivějších okolností.

Následovala dvě desetiletí smutku. Dvě desetiletí žalu, než se

myšlenky obrátily k pomstě.

Izák pohlédl na krčící se lidské postavy, které míjel cestou k do

kům. Většina byla tak vyděšená, že se neodvážila byť jen letmo

pohlédnout jeho směrem. Někteří plakali, jiní se otočili a utíkali

pryč. Jen málo z nich se mělo kam uchýlit: celou cestu k dokům

lemovaly vypálené budovy, domovy a  dílny, které dělostřelectvo

První flotily proměnilo ve zčernalé skořápky z roztaveného kame

ne. Kromě přístavu lehly popelem ve dnech po příjezdu mizehské

armády celé městské čtvrti. Třetina obyvatelstva se rázem ocitla

bez střechy nad hlavou.

Dorminie kladla žalostný odpor. Magelord vládnoucí městu byl

po smrti, městskou radu zmasakrovaly lidem před očima Izákovy


18

sestry. Žádný člověk se nemohl postavit byť jen hrstce mizehských

vojáků, natož elitním Adjudikátorům. Jejich umění meče vybrou

sila staletí praxe. Jejich emoční projekce, schopnost přimět ostatní,

aby prožívali stejné emoce jako oni, stačila svou silou proměnit

zocelené válečníky v  roztřesené hromádky. A  zbraně, kterými

jeho lid vládl, překonávaly vše, co byla schopna vyrobit na svou

obranu lidská rasa. Mezi těmi stvořeními, která se dožijí sotva ně

kolika desetiletí, působil Izák a jeho sestry jako bohové. Bohové

nebo něco podobného.

Při pohledu na děti v roztrhaných hadrech choulící se v pope

lu svých bývalých domovů pocítil Izák kratičký záchvěv soucitu.

I ti nejstarší lidé mu připadali jako pomíjivá stvoření, délka jejich

života jako krutý žert. Ale ty děti už byly jednou nohou v hrobě.

Vybral sis, připomněl si. Strávils mezi lidmi čtyři roky, vynesl jsi

soud. Tvůj rozsudek byl tvrdý, ale spravedlivý. Nic menšího než zni­

čení. Očista světadílu od všeho lidského. Začít se mělo zde, v místě,

kterému lidé říkali Trin.

Deset lodí tvořících První flotilu plnilo dorminijský přístav.

Byly to kolosy z děloviny, každá z nich předčila velikostí ty největ

ší válečné lodě, které kdy lidé postavili, a nepoháněly je vesla nebo

plachty, nýbrž obrovské motory, díky nimž snadno zdolaly šířku

Nekonečného oceánu.

Izákovy sestry Melissan a Nymuvia na něho čekaly na palubě

vlajkové lodi. Tmavomodré adjudikátorské pláště jim vlály v pory

vech zimního větru.

„Bratře,“ přivítala ho při příchodu Melissan. „Vypadáš usta

raně.“

Izák stanul na přídi a díval se na otroky pobíhající po palubě.

Byly jich stovky, muži a ženy, které unesl a propašoval do města, aby

uspíšil jeho pád. Implantáty, které měli pod kůží, určovaly jejich

myšlenky a  pocity. Nutily je, aby bezvýhradně poslouchali příka

zy Izákovy i jeho sester. Svým nesmrtelným pánům budou slepě

sloužit až do smrti.


19

„Je správné udělat z  nich... toto?“ řekl Izák nakonec. „Poutní

ci nás učili, že otroctví je to nejhorší zlo. V  Předčasí znamenalo

uvrhnout někoho do okovů totéž co ponížit jej pod úroveň zvířete.“

Melissan si stoupla před Izáka. Byli stejně vysocí, o hlavu větší

než kdokoli z  lidských otroků na lodi. Její vlasy se zlatě třpytily,

oči měla černé jako tuš. Byla jeho pokrevní sestra, oba měli tytéž

rodiče.

„Jsou to zvířata.“ Zvedla jemnou ruku, a když jí na dlaň dopadla

sněhová vločka, zamračila se. „Válčí spolu, souloží a pak pomřou a za

celý život za sebou nenechají nic než tohle.“ Obrátila ruku a roztálá

vločka stekla na palubu.

„Vzpomeň si na to, co udělali, bratře,“ řekla Nymuvia a položila

mu ruku na rameno. Ze tří sourozenců byla nejmladší, a  ačkoli

měla jiného otce než Melissan a on sám, Izák měl Nym nejraději

na celém světě. „Co udělali Aduaně a Feryanovi. Co udělal Salazar,

vládce nad tímto městem a vrah bohů, svým sousedům na druhé

straně Trinu, když se nás pošetile snažil uchlácholit.“

„Jsou jako jed,“ dodala Melissan. Měla jemný hlas, v němž však

přece vřela nesmírná zloba. Otroci, kteří byli v  té chvíli poblíž

a zaslechli její vzteklá slova, ucukli. „Jed, který je třeba vymýtit ze

země. Jak může rasa, která žije tak krátce, někdy povstat nad bahno,

ve kterém se plazí?“

„Všichni nejsou takoví, jak říkáš,“ odpověděl Izák. „Všichni ne.

Někteří zasluhují úctu.“ Věděl, odkud pramení sestřin hněv. Stále

si přičítala vinu za smrt příslušníků svého rodu. Za to, že souhlasila

s Aduanou a Feryanem. To rozhodnutí ji bude pronásledovat věčně.

Melissan přistoupila blíž k  němu a  upřeně na něho pohlédla.

„Měl bys už na Polomága zapomenout, drahý bratře. Obávám se,

že tvůj vřelý vztah k tomu člověku ti zatemňuje úsudek.“

Izák sestře opětoval pohled. „Je pravda, že mě fascinuje. Ale

poznal jsem další z jeho rodu, kteří mě také překvapili. Válečníci,

kteří by za věrnost položili život, stejně jako by to udělal kdokoli

z našich. To snad nemá váhu?“


20

Vzpomněl si na Kayna a jeho přítele Vlka. Značně rozdílné po

vahy, ale pojilo je pouto, které se zdálo silnější než ocelová paluba,

na které stál.

„O skutečné věrnosti lidé nic nevědí,“ řekla Melissan. „Jsou to

pohodlná stvoření, která pohání jen lačnost a strach. Necítí tak jako

my. Jejich láska je pouhou nápodobou té naší.“

Při slově láska jako by Nymuvii zablesklo v očích. „Mám pro

tebe novinku, bratře. Právě proto jsme tě sem pozvaly. Druhá flotila

dokončila své dílo na Nebeských ostrovech. Generál přichází. Můj

snoubenec je na cestě.“

Úsměv na Nymině tváři téměř zaplašil stín, který její slova ro

zestřela v  Izákově nitru. „Saverian,“ opakoval. Generál byl mezi

svými živoucí legendou.

Izák si pamatoval masakr lidí na Nebeských ostrovech. Nutný

čin. Jakého se Saverian neštítil. „Povede nás k vítězství,“ řekl, ale

v jeho slovech zněla nevysvětlitelná neupřímnost.

„Tak, jak to vždy dělal.“ Melissan ukázala na jih. „V cestě naší

křížové výpravě stojí už jen ta Bílá paní. Její město záhy padne, jen

co generál dorazí. Až bude poslední trinský Magelord po smrti,

Thelassa bude naší branou na kontinent.“

Izák přitakal. Kouzlo bylo tou jedinou otázkou, na niž mizehové

jen těžko hledali odpověď. Jejich lidé stáli mimo Obraz, stranou

plánu, jejž Stvořitel pro tento svět navrhl. Kouzlo bylo Izákovu

rodu cizí, stejně jako byly jejich schopnosti cizí lidem.

Ale mizehové měli podobně smrtelné zbraně. Zbraně, které zlo

mily světy. „Čeká je Zúčtování,“ řekl klidným hlasem.

Nym se hrdě usmála. „Jako elfy před nimi.“

Tichem, které následovalo, otřásla tupá rána a výkřik. Jeden z ot

roků spadl ze stěžně. Ležel na palubě a sténal, při dopadu si zjevně

zlomil pravou nohu. Izák toho muže poznal. Byl to jeden z otroků,

které chytil poblíž města Carhein během prvního roku, kdy se do

těchto končin vrátil. Sedlák, který pracoval na poli a  netušil nic

o pravé povaze cizince, jenž se k němu blížil po staré zaprášené cestě.


21

„Nechám ho odnést na palubu k felčarům,“ řekl Izák. „Ta noha

potřebuje spravit —“

Melissan rychlostí blesku sáhla k boku a tasila z pochvy smrticí

zbraň. Ozvalo se ostré prásknutí výstřelu a okamžik nato se hlava

zraněného rozstříkla v  rudém výbuchu. Otrok sebou několikrát

trhl a  zůstal nehnutě ležet. Z  ustřeleného krku se rozlila temná

rudá louže, ze které na zimním vzduchu stoupala pára.

„Ukliďte to,“ poručila Melissan a hlavní ručního děla ukázala

na otroky stojící opodál. Zasunula zbraň do pochvy u pasu a zno

vu se zahleděla na Dorminii. „To byla rána z milosti,“ řekla. „Při

Zúčtování to nebude tak rychlé.“

Ačkoli se Izák cítil nesvůj, nemohl proti sestřiným slovům nic

namítnout. Až dorazí generál, čas určený lidem této země se bude

měřit na dny.

Ale mizehům vždy připadalo, že to tak je.


22

VĚTŠÍ PŘÍSAHA

Svět je jedna velká proměna, to věděl Brodar Kayne z vlastní zku

šenosti. A s přibývajícími léty se mění stále rychleji. Když přijížděl

do středu velké armády Carna Krvavé pěsti, která tábořila západně

od hradeb Kamenného srdce, a viděl neznámé tváře mladých váleč

níků okolo ohňů, z nichž většina by mohla být jeho syny, připadal

si jako památka z dávných věků.

Zastavil kobylu a pokusil se rozhýbat ztuhlé končetiny. Pak se

skočil z koně, boty zakřupaly na zmrzlé zemi a v rostoucím šeru

mu s každým vydechnutím od úst vycházel hustý obláček páry. Za

pomněl, jak chladno bylo v Klyhorách uprostřed zimy. Zapomněl,

jak člověku prudký mráz pronikne do stárnoucích kostí, jak se mu

bude ráno jen ztěžka soukat do sedla, a ještě hůř sesedat.

Zakryl si rukou oči a  zaostřil pohled skrz padající sníh. Jeho

zrak už za mnoho nestál, ale Kayne měl dojem, že před sebou

rozeznává temný stín náčelníkova stanu. Počítal, že ho od Carna

Krvavé pěsti dělí možná padesát yardů. Padesát yardů, než stane

tváří v tvář muži, jehož otce před dávnými roky připravil o hlavu.

Bylo možné, že Carn Krvavá pěst se pokusí udělat Kaynovi

totéž dřív, než se mu vůbec podaří promluvit. Dřív, než bude moct

vysvětlit, že přijel, aby se připojil k armádě Západního sáhu a po

mohl znovu dobýt hlavní město z rukou toho blázna Krazky. Bylo

možné, že Kayne kráčí vstříc vlastní smrti.

Při takovém pomyšlení by měl zaváhat. Vsednout zpátky do

sedla a odjet, dříve než ho některý z těch obličejů, které k němu


23

zvedaly oči, pozná. Místo toho si upravil meč přivázaný na zádech,

utáhl si špinavý plášť těsněji kolem ramen a upřel své modré oči

přímo před sebe.

Když nemáš na výběr, některé věci prostě musíš udělat.

Ucítil vůni skopového, které se vařilo na ohništích poblíž,

a  v  bři še mu zakručelo jako šelmě z  Vysočiny. Ledový vítr nesl

další pachy, starou kůži, zatuchlý pot, štiplavý puch moči. A pod

tím vším ten dobře známý odér války, odporně nasládlý zápach

hnijícího masa, těžkých hnisajících zranění, která byla pozvánkou

pro stín smrti.

O tom stínu věděl Kayne všechno. Strávil v něm větší část svých

padesáti let. Soustředil se na stan před sebou a snažil se nedat na

sobě znát obavy. Ušel deset yardů. Dvacet.

Už tam skoro byl. V poslední chvíli se jeden z válečníků sedících

v půlkruhu u nejvzdálenějšího ohně otočil a cosi zamumlal muži

za sebou. Upřeně hleděl na Kayna. Na vteřinu všechno naprosto

utichlo a svět jako by zadržel dech.

Pak válečník vytřeštil oči a kuřecí křídlo, které žvýkal, mu vy

klouzlo z ruky a se zasyčením zmizelo v plamenech.

„Ty.“ Slovo zaskřípalo jako meč, jenž křísne o  ocel, a  utišilo

muže sedící okolo. Jako rubáš se sneslo ticho, přerušované pouze

praskáním táborových ohňů.

Válečník se postavil. Byl o něco starší než jeho druhové, vysoký

muž mezi dvaceti a pětadvaceti lety, s vínově rudým znamením na

pravé tváři. Oči mu blyštěly ledovým hněvem.

„Ty,“ řekl znovu, tentokrát zdrsnělým šepotem. „Ty ses vrátil.

Proč bys to dělal? Zrovna sem.“

Kayne ukázal dlaně s roztaženými prsty. „Přišel jsem si jen pro

mluvit. S Carnem.“ Se zoufalstvím si uvědomil, že je pozoruje snad

polovina tábora.

„Po tom, cos udělal jeho otci?“ Muž ztěžka dýchal, chřípí se mu

chvělo. „Ten den mi zavraždili bratra. Byl jeden z tisíců, které na

tvůj příkaz popravili.“


24

Kayne trochu znejistěl. „Byl to Šamanův příkaz.“ Ještě ani ne

domluvil, a jeho slova mu zněla žalostně plytká.

Kdosi zakřičel: „Finne, co se to tu děje? Kdo je ten starej vo

trapa?“

Muž jménem Finn udělal krok dopředu a odplivl si. „Tenhleten

chlap je Meč severu. Kdysi to bejval nejobávanější zabiják v Kly

horách.“ Na chvíli se odmlčel, zvažoval svá další slova, aby měla

co největší účinek, a jejich nepopiratelná pravda se Kaynovi zabo

dávala do srdce jako dýka. „Velel masakru u Plenitelovy brány, je

tomu čtrnáct roků.“

„Nechci dělat potíže. Chci si jen promluvit,“ opakoval Kayne.

Jenže válečníci, kteří stáli poblíž a  slyšeli, co se říká, začali roz

zlo beně mručet a on nevěděl, čím by jejich rostoucí vztek uklidnil.

Finn postoupil o další krok. „Podejte mi někdo můj meč,“ za

vrčel. Kayne za sebou slyšel pohyb, muži vstávali, rozestupovali se

a krůček po krůčku se přibližovali.

Kayne sáhl přes rameno a tasil meč, tři a půl stopy oceli rudě

se blyštící v záři plamenů. Pak klesl na rozbolavělá kolena a opa

trně jej položil na zem. „Není dne, kdy bych nelitoval toho, co

se stalo v  Rudém údolí,“ řekl pomalu. „Nemám v  úmyslu bo

jovat s tebou ani s nikým jiným v táboře. Teda kromě Šamana,

jestli tady pořád někde je, ale naše pře může počkat, až bude po

válce.“

Kdosi ho chytil za paže a zkroutil mu je za zády. Nevzpíral se.

Nepokoušel se bojovat. Cítil páchnoucí dech bojovníků za sebou,

jejich kypící vztek, s nímž ho pevně svírali. Většinou byli příliš mla

dí, než aby se kdy mohli zúčastnit vzpoury Targuse Krvavé pěsti,

příliš mladí, než aby se jejich krev mohla přimísit ke krvi jejich

otců, bratrů a strýců v rozlehlém údolí ležícím ve stínu Plenitelovy

brány. Masakr v Rudém údolí byla dosud nezhojená jizva, rána, jíž

stále krvácely tisíce synů Západního sáhu. Zvlášť nyní, kdy přímo

před nimi stál právě ten muž, který Krazkovi a  jeho poručíkům

dal příkaz.


25

Finn se ušklíbl, rudé znamení na tváři ošklivě svítilo na jeho

bledé kůži. „Šaman se Carnovi pořád hodí. Ale starej vyčpělej zba

bělec, jako seš ty, ne, s tím nepočítej.“

„Jsem všechno, jenom ne zbabělec,“ řekl Kayne, v mysli se mu

však vynořila vzpomínka na rozloučení s Jerekem a na okamžik mu

selhal hlas. „Udělej, co musíš. Jenom si dej pozor, ať si neztupíš meč

na Krazku. Na něho nebo na ty, kteří vedle toho vraha budou stát.“

Finn ho prudce udeřil do tváře, až se Kayne zapotácel. Starý bo

jovník vyplivl krev a vzápětí hekl bolestí, když dostal pěstí do břicha,

a byl by se sklátil k zemi, kdyby mu nedrželi ruce pevně za zády.

Chtěl něco říct, ale nakonec jen vyplivl rudé sliny, které mu stekly

po bradě. Pak ho kdosi bolestivě nakopl do nohou, on zamručel

a  zůstal bezvládně viset na rukou mužů, kteří ho drželi za lokty.

Finn stanul nad ním. Konečně našel svůj meč, jehož ostrý hrot

namířil Kaynovi přímo do obličeje. „Král Řezník dostane, co za

slouží, to se neboj. A co se tebe týká, dědo, je načase, abys vysvětlil

svůj podíl na tom, co se stalo v Rudém údolí. Vrátil ses pro pomstu?

Vypadá to, že pomsta si našla tebe.“ Finn ho chytil za šediny, strhl

Kaynovi hlavu dozadu a hrubě mu přiložil meč ke krku. Třeba mi

jen pro výstrahu oholí bradu, zadoufal Kayne. Ale Finnův pohled

naznačoval, že má v úmyslu něco zlověstnějšího. Kayne zamrkal

a setřásl z očí sníh, krev a pot a čekal, až to skončí.

„Zadrž, hochu.“

Hlas, který zahřměl od stanu, byl hluboký a  mocný. Do sláb

noucího světla vystoupila mohutná postava a Kayne cítil, jak se mu

napínají svaly, zápasil s nutkáním vykroutit se mužům ze sevření,

vyrvat Finnovi ostří z ruky a sám na nově příchozím vykonat krva

vou pomstu. Když však na postavu dopadlo světlo z  nejbližšího

ohniště, Kayne viděl, že ten, jehož blížící se kroky drtily sníh, není

Šaman.

Carn Krvavá pěst byl obr rozložité postavy, Kayna převyšoval

celým svým mohutným čelem vybíhajícím z  tváře, která jako by

byla vytesaná z rozeklaných balvanů nejhlubších údolí Západního


26

sáhu. Černé vlasy mu ustupovaly až do poloviny jeho masivní leb

ky, měl je spletené do copu, který mu sahal až ke konečkům vousů,

podobně spletených. Zatímco Šaman byl hora svalů čistě vypraco

vaných až na samou mez jeho tělesných možností, Carn byl mo

hutný na způsob mužů, kteří se obludně velcí prostě narodí.

Náčelník Západního sáhu a velitel armády odboje čněl nad Fin

nem, jenž jako by se v přítomnosti toho kolosu smrskával. Z tváře

zahalené ve stínu hleděly Carnovy tmavošedé oči. „Před čtrnácti

lety jsem přísahal,“ zahřměl jeho hlas. „Přísahal, že zabiju chlapa,

co sťal mého otce.“

„Nejlíp uděláš, když se do toho dáš,“ zachraptěl Kayne a vyplivl

krev. „Než se přihlásí jinej parchant, u kterýho to mám rozlitý. Zdá

se, že tady v táboře jich není málo.“

Carn pokynul Finnovi masitou rukou, jejíž hluboké jizvy, ja

kási závěť nesčetných vyhraných bitev, vyprávěly dlouhý příběh

plný násilí. „Vrať se k  ohništi,“ zahromoval. „S  Mečem severu si

promluvím o samotě. Kdo se opováží nás vyrušit nebo proti němu

pozvedne zbraň, bude mít co do činění s mým hněvem.“

Finn přimhouřil oči, čelist se mu chvěla vzteky, ale odepřít po

slušnost svému náčelníkovi se neodvážil. Kayne cítil, jak mu ne

ochotně sejmuli čepel z krku, a konečně se nadechl. Bojovníci, kteří

ho zezadu drželi za lokty, ho pustili, Kayne se sesul k zemi a na

puchlou tváří bolestivě dopadl na zmrzlou zem. Ten zbytek muže,

kterým býval, tady jen tak nezemře. Nedovolí, aby ho dál ponižo

vali, aby se válečníci, kteří se kdysi báli jeho jména, pošklebovali

s  tvářemi zkřivenými opovržením. Silou vůle, navzdory mučivé

bolesti v kloubech, se postavil a pohlédl na Carna.

Obrovitý náčelník zakroutil rameny a ukázal Kaynovi k nohám.

„Vem si svůj meč.“

Stan byl rozlehlejší, než se zdálo zvenčí, a jemně páchl zatuchlinou.

Uvnitř byla téměř černočerná tma, jediným zdrojem světla byla

svíce postavená na obrácené bedně uprostřed. Kayne sotva přelétl


27

očima improvizovaný stůl, kde viděl hustě popsanou mapu plnou

inkoustových kaněk a  prázdný naprasknutý korbel. Jeho pohled

místo toho sklouzl k meči, jenž se oranžově blýskal v mihotavém

světle. Carn zvolna přešel ke stolu, sehnul se pro otlučený štít, opře

ný o  cestovní truhlu vedle bedny. Navlékl si jej na zápěstí a  pak

sáhl po zbrani.

„Tady?“ zeptal se Kayne unaveně. „Chceš to vyřídit tady?“ Po

výprasku, který před malou chvílí dostal, se pořád cítil zemdlele.

Stále se ještě po poslední ráně nemohl dost dobře soustředit. Nic

méně půlnoční runy pokrývající po celé délce třpytící se ostří mu

byly povědomé.

„Poznáváš to,“ řekl Carn.

Kayne hleděl na zbraň v Carnových rukou. „Jo. Meč tvýho otce.“

„Mýho otce,“ opakoval Carn. „Říkali mu Krvavá pěst, protože

holýma rukama zabil obra a zlámal si přitom všechny kůstky v ru

kách. Tahle zbraň, to byl dar, který dostal od jednoho čaroděje z Ní

žin, těsně předtím, než prohlásil Západní sáh za nezávislý. Říkalo

se, že s takovou zbraní se proti němu nemůže nikdo postavit a ze

střetu vyjít živý.“ Carn se na chvíli odmlčel a hladil si vousy prsty,

které byly tlustší než zápěstí většiny mužů. „Našli ho u  jeho těla

toho rána, kdy tě vyzval na souboj. Pojmenoval jsem ho Mstitel.“

Kayne mlčel.

„Řekni mi, jak zemřel,“ zavrčel Carn a z jeho výhrůžných slov

čišel takový chlad, že stanem takřka zavanul mráz.

Bývaly časy, kdy řeči o  vykonaných skutcích plnily Kayna

hrdostí. Teď s sebou přinášely jen bolest. „Zemřel jako válečník,“

řekl upřímně. „Přidal mi pár jizev na památku. Jeden z nejtěžších

soubojů mýho života.“ Nikoli nejtěžší: ten bojovník ve zlatém

brně ní, s nímž se utkal v Nížinách, byl opravdový mistr meče.

A ten nejtěžší souboj, u kterého si nebyl jistý, jestli by ho vyhrál,

a ani nevěděl, jestli by ho vůbec vyhrát chtěl — vzpomínka na ten

souboj byla stále čerstvá rána, čerstvá jako kterékoli ze zranění,

která si nesl.


28

Jestli tě ještě někdy uvidím, zabiju tě. Tak to Jerek řekl.

Kaynovi se náhle roztřásly ruce, do očí se mu nahrnuly slzy.

Carn musel vidět, že si Kayne vybírá svou slabou chvilku. Ani se

nenadál a obrovitý náčelník už se na něho řítil rychleji, než by muž

jeho rozměrů měl vůbec být schopen. Mstitel zasvištěl vzduchem

a  jako by se rozechvěl silou úderu, když ťal do prázdna v  místě,

kde ještě před okamžikem stál Kayne. Šestý smysl, který Kaynovi

již nesčetněkrát zachránil život, ho spasil i tentokrát. Meč severu

právě včas uskočil do kotoulu a  vyskočil zpět na nohy, v  rukou

náhle třímal meč. Třas, který ho před chvílí trápil, byl tentam. Byl

naprosto klidný, nehybný jako hladina jezera Dragur za lenivého

letního rána.

Proti němu stála rozložitá postava Carna Krvavé pěsti, která

jako by zaplňovala polovinu prostoru ve stanu. Carn však s  úto

kem nepospíchal. Místo toho zabručel a  mírně pokýval hlavou,

pak se otočil a přešel k převrácené bedně. Odepnul si štít a opřel

ho o truhlu. Pak obezřetně položil Mstitele vedle mapy, sedl si na

truhlu a  zahleděl se do tmy, na zamračené tváři zasmušilý výraz.

V  mihotavém plamenu svíce mu na rozpraskané líci hrály straši

delné tvary. „Bojovat jsi nezapomněl, když už nic.“

„Něco takového se nezapomíná,“ odpověděl Kayne opatrně. „Jest-

li mě chceš vidět mrtvýho, čítám, že to jde zařídit jednodušej.“

„Kayne, kterého znám, by se mým mužům nevzdal tak snadno,“

řekl Carn hromovým hlasem. „Musel jsem se přesvědčit, že jsi po

řád takový, jakého tě pamatuju. Jinak bys mi byl k ničemu. Kdybys

ztratil chuť zabíjet.“

„Tu jsem ztratil už dávno.“

„Schopnosti ale ne.“

Kayne pokrčil rameny. „Už nejsem jako kdysi. Svět nakonec

všechny nechá za sebou.“

„A nejen muže,“ odpověděl Carn nepřítomně. „Magelordy taky.“

Pozvedl ruku a ukázal do nejtemnějšího kouta ve stanu. „Pohleď

na Šamana.“


29

„Šaman je tu?“ zachraptěl Kayne, jemuž najednou vyschlo v hrdle.

Zamžoural očima do temna a napadlo ho, že je odtamtud možná

Šaman pozoroval v jednom ze svých četných zvířecích převtělení.

Ale ať namáhal svůj slábnoucí zrak sebevíc, viděl jen nejasný obrys

zahalené postavy schoulené na zemi. Přistoupil o  několik kroků

blíž se zdviženým mečem, jehož jílec svíral tak pevně, až mu zbě

lely prsty.

Zahalená postava měla hlavu svěšenou na hrudi. Když se Kayne

přikradl blíž, hlava se mírně zvedla. Pohyb to byl mučivě pomalý,

jako kdyby ten prostý úkon vyžadoval obrovitou námahu. „Zdra

vím tě, Meči severu,“ ozval se chraplavý, slabý hlas. Byl to naprostý

opak onoho hlasu, který Kayne tak dobře znal, hromový baryton

muže, kterému sloužil více než dvacet let. Ale něco v těch ubohých

slovech probudilo staré vzpomínky a on neměl sebemenší pochyby

o tom, že patří Šamanovi.

Kayne se otočil zpátky k Carnovi, na jazyku stovku otázek. Ob

rovitý náčelník jen zakroutil hlavou. „Slábne každým dnem. Krazka

použil nějakou ďábelskou zbraň, rána, kterou mu zasadil, se nechce

hojit. Mysleli jsme, že je nesmrtelný, ale všechno umře.“

Kayne hleděl na zahalenou postavu s tváří ukrytou v kápi. Kdysi

považoval Šamana za boha nebo za něco, co je na tomto světě bohu

nejblíž. Teď stačilo natáhnout ruku a  přelomit Magelorda vedví.

Navzdory všem snům o pomstě na bývalém pánovi, navzdory vše

mu hněvu, který ho po celých posledních několik let poháněl vpřed,

ho ta myšlenka znepokojila.

Svět je jedna velká proměna.

„Složil jsem přísahu,“ řekl rychle Carn. „Hodlám ji dodržet. Ale

pak je tu ještě jedna další. Je mi zatěžko se rozhodnout, která je

důležitější.“

„A co je ta druhá přísaha zač?“ zeptal se Kayne potichu, i když

tušil, že ví.

Náčelník sevřel obrovskou pěst a udeřil jí do improvizovaného

stolu. Bedna pod nárazem zapraskala. „Krazkovu hlavu nabodnu tou


30

na kopí vystavit na hradbách v Kamenným srdci. Vyhnat démony,

kteří teď zaplevelili naši zem až k Příkrajině.“

Kayne přitakal a  zhluboka se nadechl. To byla příležitost, na

kterou čekal. „Taky musím dodržet jeden slib,“ řekl pomalu. „Do

držet, nebo se pokusit a přitom třeba i zemřít.“

Carn se na něho významně podíval, temné oči se mu leskly.

„Tvůj syn je stále naživu. Krazka ho vsadil do proutěné klece u stro

pu ve Velké síni jako varování těm, kteří by se mu snad chtěli po

stavit do cesty. Král Řezník si potrpí na divadlo... můj lid se o tom

mohl před čtrnácti lety sám dobře přesvědčit.“

Kayne se ušklíbl. Všechno se točí kolem toho osudového dne.

„Co se stalo, změnit nemůžu,“ řekl pomalu. „Ale můžu nabídnout

svůj meč do boje, který nás čeká. Počítám, že potřebuješ každého,

kdo je ochotnej pomoct.“

Náčelník Západního sáhu v  rukou otočil Mstitele, jako by

v  runách vyleptaných do čepele hledal odpověď na nevyřčenou

otázku. Ticho se prodlužovalo a napětí rostlo tak, až měl Kayne

dojem, že stačí natáhnout ruku a sáhnout si na ně. Nakonec Carn

zamručel. „Za svítání vytáhneme do boje,“ oznámil. Vstal, ote

vřel cestovní truhlu a  začal v  ní cosi hledat. „Bitva o  Kamenné

srdce bude stejně krvavá jako všechny, které se kdy v Klyhorách

odehrály. Krazka velí démonům. Kruh tamních čarodějek vládne

kouzlem mocnějším, než mají moje čarodějky, protože většinu

z nich zabili Krazkovi lidi v den, kdy Šaman padl. Možná že le

gendární zabiják jako Meč severu dokáže převážit misky vah v náš

prospěch.“

„Věřím, že to dokážu,“ řekl Kayne vyrovnaně, ačkoli mu Carnova

slova jen sotva přinášela uspokojení. Nechtěl mít s  ničím legen­

dárním už nikdy nic společného. Chtěl být jen dobrým manželem

a otcem, pokud mu duchové dají šanci.

Zdálo se, že ho Carn ani neslyší. „Mám v úmyslu přísahu do

držet,“ zaduněl náčelníkův hlas. Vyhrabal z truhly brusný kámen

a přejel jím po hraně svého runami popsaného meče, až ocel zakví


31

lela jako zástup zatracených duší křičících po spravedlnosti. „A po

tom přijde na řadu další.“

Než Kayne našel místo, kde by na prochladlé zemi rozložil svinutou

matraci, přestalo sněžit. V obrovském táboře ležícím na západ od

Kamenného srdce bylo téměř deset tisíc mužů a on cítil, jak se do

něho zabodávají nepřátelské pohledy. Nemálo z jeho nových spojen

ců by do Kayna o půlnoci s uspokojením vrazilo meč, kdyby se na

skytla příležitost, ale Carn k němu postavil stráž. Kayne na chlapíka

zdvořile pokývl a začal rozdělávat oheň. Strážce si odplivl, pak si

s jistou námahou rozepnul kalhoty, aby si ulevil, a za chvíli již do sně

hu se šplíchnutím dopadl proud žluté moči, ze které stoupala pára.

Kdyby to měli všichni tak snadný, pomyslel si Kayne ponuře. Jeho

vlastní měchýř už byl celé dny paličatější než rozzuřená medvědice.

Cestu ze Zeleného sáhu proměnil v hotové peklo. Kaynovi by ur

čitě nepřidalo na pověsti, kdyby válečníci choulící se kolem ohnišť

věděli, jak moc ho bolí jen to, když musí na malou. Bylo v tom jistě

nějaké ponaučení, ale čert aby to spral, vůbec netušil jaké.

Zahleděl se na východ. Cestu vedoucí k  hlavnímu městu už

nyní pohltila noc. Když přijel do Králova sáhu, první, co ho napad

lo, bylo jít přímo k bráně do Kamenného srdce a proklát mečem

všechny, kdo se postaví mezi něho a jeho syna, jenže to by skončil

s trsem šípů v těle. Pokud bylo na jeho postupujících letech vůbec

něco dobrého, pak to, že alespoň trochu mírnila jeho bezohlednost.

Až nadejde ráno, vydá se na pochod s Carnovou početnou armá

dou a co možná nejlépe sehraje svou roli na osvobození města od

tyrana. Připadalo mu, že podobných záležitostí si v poslední době

užil dosyta, ale stáří ho naučilo, že podlí lotři se množí jako pýr

v zanedbané zahradě.

Jako každý večer Kayne opatrně vybalil nůž, který vyrobil synovi

ke čtrnáctému výročí dne jmenování. Magnar teď otce potřebuje

víc než kdy jindy. A Kayne musí dodržet slib. Slib, který dal sobě,

slib, který dal Mhaiře.


32

Přiložil si ke rtům stříbrný snubní prstýnek, který mu dala. Jak

mile bude jeho syn v bezpečí, vydá se tryskem na jih na prvním koni, kterého sežene, najde ženu, kterou miluje, a sevře ji v náručí.

Jediné, co mu stálo v cestě, bylo opevněné město zježené zbraněmi

jeho obránců, horda démonů a  jednooký šílenec se zbraní, která

zabíjí Magelordy. A  k  tomu náčelník s  kouzelným mečem, muž

jako hora, který stojí v  čele nejpočetnější armády v  klyhorských

dějinách a který ho nenávidí.

A bude hůř.

V takovou chvíli by se hodil přítel, jen co je pravda. Jenže jeho

přátelé byli buďto po smrti, nebo už to přátelé nebyli. Svět se změ

nil a zanechal všechno v troskách. Dokonce i pouta, o kterých si

Kayne kdysi myslel, že jsou neporušitelná.

Uprostřed noci se na chvíli probudil. Uhlíky ve vyhloubeném

ohništi stále žhnuly, a tak se posunul trochu blíž k jejich slábnou

címu teplu. Na okamžik měl intenzivní pocit, že se na něho někdo

dívá. Ne muži dřímající opodál, ale cosi jiného. Něco, z čeho se mu ježily chlupy na rukou.

Nervy, řekl si. Před bojem se vždycky ozvou, a  on o  několik

hodin později nakráčí přímo do největší bitvy svého života. Zavřel

oči a ponořil se do neklidného spánku. Ve snech ho mučily obrazy jeho syna zavřeného v  kleci. V  nočních můrách se plížily přízraky ohně, stínů a popele. Nakonec všechno vymizelo a zbyl pouze

bývalý přítel, bratr hledící na něho z černé díry očima planoucíma

bolestí zrady. Pak i ten žalující pohled vybledl a Kayne se konečně

probudil, zalitý potem a se slzami v lesknoucích se očích.

33

BEZ ZÁBRAN

Krazka zívl, protáhl se a přetočil v posteli. Zvedl ruku, líně ji položil

na tělo ležící vedle něho a nepřítomně jej pohladil po zádech. Bylo

chladné na dotek, na rozdíl od jeho věčně rozpálené tváře, do které

ho Šaman udeřil pěstí tak silně, že mu ji div neutrhl. Zvykl si po

baveně sledovat těžko potlačitelnou hrůzu v očích jeho poddaných

při pohledu na díru vyrvanou v jeho líci, na ucho, které mu napůl

viselo u hlavy. Ta palčivá bolest mu dokonce přinášela zvrácenou

rozkoš. Připomínala mu, že je naživu.

Koneckonců jen mrtví necítí žádnou bolest.

Pokoj byl stále potemnělý, do ponurého příšeří královské kom

naty vrhala skomírající světlo jediná svíčka. Krazka se vždy pro

bouzel za svítání: byla to jeho oblíbená hodina, ztichlý klid předtím,

než slunce zalije svět ohněm a hlukem. Rozbřesk sálal možnostmi.

V jeho tvrdohlavém objetí si člověk mohl vysnít, že dosáhne čeho

koli, že se stane čímkoli.

Dosáhnout ke hvězdám.

Často se mu zdálo o matce. Vzpomínal na její hlas, kterým k němu

promlouvala, když mu na ramena začala doléhat tíha světa a on po

třeboval trochu povzbudit, aby nesešel ze své pravé a správné cesty.

Dosáhnout ke hvězdám.

Ušklíbl se a sevřel rameno postavy vedle něho, až se jí do kůže

zaryly nehty. Jistě, máti mu nikdy neřekla, aby dosáhl ke hvězdám.

Pamatuje si jenom to, co mu ta děvka řekla, když ho nechala být

a odešla.

34

Nemám tě ráda. Promiň, prostě tě nemám ráda. Krutá slova pro

každé dítě, o to krutější, že to bylo v den třetího výročí jeho jme

nování. A ona ho jednoduše hodila po hlavě do žumpy tak hluboké,

že by se v ní postavili dva muži, a to člověk nepočítal tu obrovskou

páchnoucí hromadu výkalů na dně.

Tehdy se o pomstu nestaral. Ten čas teprve přijde. Ale už toho

dne, kdy byl sotva schopný chodit, a to i kdyby si při pádu nezlomil

nohu, věděl, že se musí dostat nahoru. Že musí stále vzhůru, pokud

chce přežít. Tak se do toho pustil a po třech dnech se z jámy vyšpl

hal, celý od výkalů jako démon, který se právě vyplazil z propasti.

Ale to už všechno odnesl čas. Teď záleží jen na budoucnosti — a ta

patří jemu.

Dosáhnout ke hvězdám. Opět slyšel v mysli Poslův hlas, náznak

pobavení ve slovech pána démonů, jako kdyby se v  nich skrýval

dvojí význam, nějaký žert, kterému rozumí pouze on. Krazka si

nepotrpěl na to, aby si z něho někdo dělal legraci, ale dovtípil se, že

dvacet stop dlouhému ďasovi s drápy a tesáky ostrými jako břitva

odpustit může. Kdyby tak Posel rychle přenesl tu svou šupinatou

prdel zpátky do Kamennýho srdce a  vzal s  sebou i  tu bandu dé

monskou, hned by to s jeho městem obleženým třemi armádami

vypadalo slibněji, pomyslel si Krazka.

Opět zívl a zatřásl netečným tělem vedle sebe. Pak přestal, pro

tože se náhle rozpomněl, jak zábava včerejšího večera vy vrcho lila.

„Když na to tak myslím, nechám tě odpočívat,“ řekl sarka sticky.

Prudce do těla strčil, až mrtvola vypadla z postele. Kolem mu

žova těla zavlály bezvládné končetiny, hlava zůstala ležet v podiv

ném úhlu a na vyklenutém hrdle se rozevřela jasná, rudě zející rána.

Mrtvé oči byly stále vytřeštěné hrůzou. Krazka se při tom pohledu

uchechtl. „Říkají mi král Řezník,“ zamručel. „Cos čekal?“

Vstal z  postele, překročil tělo a  sebral ze země oblečení. S  ra

dostí zaznamenal, že na něm neulpěla krev, která se leskla na staré

dřevěné podlaze. Oblékl se, přes ramena si přehodil dlouhý bílý

plášť z  kůže horské kočky, kterou sám zabil, a  zapjal si přezku.

35

Ta obrovská šelma si na něho před mnoha lety počíhala v jednom

horském průsmyku. Její život ukončil prostým kapesním nožem,

i když v souboji přišel o oko. Na tomto světě toho člověk moc ne

získá, aniž se na oplátku něčeho vzdá.

Připásal si meč, na okamžik se zastavil a vytasil čepel z pochvy,

aby se pokochal její dokonalou rovnováhou. Démonská ocel, nebo

také abyssium, jak tomu kovu, z něhož byl meč ukován, říkal Po

sel. Nikde v  zemi ho nikdo nevykutá, protože podle Posla není

abyssium z  tohoto světa. S  ním Krazkovi neublíží žádné kouzlo.

Carnovy čarodějky už to vědí, dostaly tvrdou lekci. A Šaman taky,

i když jejich bývalého Magelorda skolila jiná, ještě nebezpečnější

zbraň.

Krazka sáhl na opačnou stranu pásu a pohladil rukojeť smrticí

ho nástroje, který tam měl zavěšený. Pak si hřbetem ruky promnul

své levé, slepé oko a setřel povlak hlenu, který se mu na něm kaž

dou noc vytvářel. Většina lidí by ztrátu jednoho oka považovala za

nevýhodu, ale Krazka zjistil, že se tak lépe soustředí. Že pak lépe

vidí skrz pavučinu tisíců lží, kterou kolem sebe jak muži, tak ženy

spřádají, aby sami sobě nalhávali, že svět je lepší místo k  životu,

než ve skutečnosti je. Že jsou lepší, než jak o nich vypovídají jejich

skutky. Že všechnu žárlivost, podvádění, všechno to pokrytectví,

kterým opovrhují u druhých, u sebe jejich zvrácené malé duše vždy

nějak ospravedlní.

Na takové lži neměl Krazka čas. Vládl jedinou pravdou a ta je

na všech stranách nabroušená. Pokud by s tím měl někdo problém,

stačilo vykopat horu mrtvol, které za sebou nechal v  Beregundě

a u Plenitelovy brány, a dotyčným vysvětlit, proč to od nich nemusí

být zrovna ten nejmoudřejší nápad.

Kdosi nešikovně zabušil na dveře od ložnice a se zaskřípáním

je otevřel. Do místnosti nahlédla obrovská vybílená medvědí lebka,

na otvor však byla příliš veliká a ve dveřním rámu se zaklínila.

„Šprajcnul jsem se,“ zahučel zpod lebky Baghův hluboký hlas.

Krazka přimhouřil oko a  ledabyle si pohrál s  myšlenkou, že tasí

36

meč a  jednou provždy se toho lotra zbaví. Ale urostlý muž z  Je

zerního sáhu mu prokázal věrnost, když nic jiného. A to už něco

znamenalo, po tom, co se slehla zem po Wulgrethovi a tom rádoby

rytíři siru Meredithovi. Nemluvě o Shranree, vůdkyni jeho kruhu

čarodějek, která zmizela s nimi.

Krazka si povzdychl, líným krokem přešel ke dveřím a uvolnil

závlačku. Dveře se s prásknutím rozletěly a Bagha se vpotácel do

místnosti, v masitých rukou směšnou válečnou palici.

„Tak hezky popořádku, méďo,“ řekl Krazka trpělivě. „Než vlezeš

do královský komnaty, zaklepeš a počkáš, až řeknu, že smíš dál. Za

druhý, jestli máš dávat pozor na lidi, co by mně snad chtěli něco

udělat, pak nosit zatracenou medvědí lebku přes půl ksichtu mně

nepřijde zrovna prozřetelný.“

„Nemám páru, co to slovo znamená,“ řekl Bagha pomalu. „Ale

jestli chcete, abych to dal dolů, není problém, šéfe.“

„Kdyby se někdo jiný opovážil říct mi šéfe místo můj králi, ne

chal bych mu vytrhnout jazyk,“ řekl Krazka zvesela. „Vzhledem

k tomu, že máš v hlavě nastláno, nechám to plavat. Jen pro tvou

informaci, už je to nějakej ten měsíc, co jsem se sám korunoval

králem Klyhor.“

Bagha zvedl ruce, aby sňal lebku z hlavy. Pak ustoupil a zakopl

o tělo u postele. Čtyři sta liber živé váhy a sto liber železné válečné

palice dopadlo na dřevěný rám postele, jen to zapraštělo. Nemotor

ný obr se pozvolna postavil zpět na nohy a hleděl na postel, která

se těžce nakláněla na jednu stranu. „Pardon,“ zahučel.

Krazka vzdychl a ukázal na mrtvolu. „Půjdu se projít. Zbav mě

toho.“

Bagha zíral na nahé tělo. Očka pod jeho zvířeckým čelem se

zúžila.

„Děje se něco?“ zeptal se Krazka.

„Proč na sobě nic nemá?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist