načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ostny a oprátky - Jiří Padevět

Ostny a oprátky

Elektronická kniha: Ostny a oprátky
Autor:

Kdo byl chlapec, kterému mladý Ludwig Wittgenstein namaloval krémem na boty pod nos knírek? Proč si pomocník pražského kata Robert Týfa vzal do práce rezervní košili? Co dělal Edvard ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 130
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7475-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdo byl chlapec, kterému mladý Ludwig Wittgenstein namaloval krémem na boty pod nos knírek? Proč si pomocník pražského kata Robert Týfa vzal do práce rezervní košili? Co dělal Edvard Beneš ve chvíli, kdy si Klement Gottwald všiml, že má každou ponožku jinou, a jakou roli se učila Jiřina Švorcová, když jí došel lak na vlasy? Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Tragická monumentalita dějin procházející dírou na ponožce. Krém na boty, který rozhodne o osudech národu. Dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera vytvořil mozaiku na první pohled absurdních situací odehrávajících se ve zlomových okamžicích dějin dvacátého století. Přesvědčivěji než všechna fakta ukázal, že historie není to, co se popisuje v učebnicích, nýbrž to, co možná právě teď prožíváme, aniž si to uvědomujeme.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Všední životy v okamžicích,

které se později stanou historickými

Host

Většina příběhů

Ve vsi

Učitel König

Vlak

Jednou rukou

Ošoupané boty

Juris doctor

Jak táhla

Vlak cestou

Ernst zhasl

Vechtr vešel

Josef Mašín

Radola Gajda

Podařilo se mu

Rozhlédl se

Cítila,

Josef Balabán

Pohladil

Inkoustová

Dveře kostela

Opatrně

Doktor Holm

Hans zalepuje

Kopne



Ostny

a oprátky



Jiří Padevět

Ostny a oprátky

Brno 2018


© Jiří Padevět, 2018 (elektronické vydání)

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

ISBN 978-80-7577-532-0 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-533-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-534-4 (Formát MobiPocket)


7

Většina příběhů

v této knize se odehrává nebo alespoň končí ve dvacá­

tém století. Ve století, které lámalo charaktery, rodiny

i kosti. Většina z nich má reálný základ nebo alespoň

pravděpodobné kulisy. Podobných příběhů se odehrály

tisíce...


8

Ve vsi

nad Chomutovem na přelomu monarchie a republiky

narodili se manželům Krausovým, Fritzovi a Heleně, ro­

zené Čermákové, postupně tři synové. Když začali brát

rozum, jejich cesty se rozdělily. Nejstarší Hans odešel

do Prahy a tam se oženil s Ester, dcerou tiskaře Gold­

steina, který byl živ především z tiskovin objednaných

Židovskou obcí. Prostřední Karl si v září 1938 párkrát

z lesa vystřelil na spolužáky z jednotřídky, oblečené

v uniformách financů, a pak s ostatními příslušníky

Freikorpsu zmizel v Říši. Vstoupil do SS a do Sudet se

vrátil v březnu 1939, kdy většinu z těch spolužáků,

pár komunistů a Židů, hlídal v internačním táboře na

zámku v Ostrově. Když přišla válka, byl přidělen k divizi

Waffen­SS Leibstandarte Adolf Hitler a vyrazil na Polsko.

Moc ho bavilo uřezávat polským Židům pejzy a vousy.

Mezitím se Hans v Praze začal bát o Ester a i přes ná­

tlak protektorátních úřadů se nechtěl nechat rozvést.

Zvláště ne poté, co si Goldsteinovi museli sbalit kufry

a odejít na shromaždiště do Radiotrhu pod Letnou. Asi

za tři měsíce od nich přišel korespondenční lístek. Mají

se na východě dobře a pracují. Pak už nic. Ester si přišila

žlutou hvězdu. Hans se pořád nechtěl rozvést. Nejmlad­

ší Josef zdrhl z domova vlastně jako první. Prý se dal

někde na Kladně ke komunistům a organizoval nějaké

stávky. Prý ho snad i zavřeli. V létě 1939 odešel ilegálně

do Polska a přihlásil se do Československého legionu.

V září 1939 se motal napadeným Polskem a nakonec

byl zajat jednotkou Rudé armády a poslán jako špion

do tábora v Kazachstánu. To ho z komunismu vyléčilo,

ale v roce 1942 se mu podařilo vstoupit do jednotky


9

Ludvíka Svobody. V Praze mezitím zavřeli Ester do bará­

ků na Hagiboru, kde loupala slídu. Hanse zatím nechali

na pokoji. Karl byl součástí útoku na SSSR v létě 1941

a v bitvě o Brest Litevský byl raněn do nohy. Dostal

hůl a byl převelen do Auschwitzu. Zase ho to bavilo.

Jo sef byl v roce 1943 raněn u Kyjeva, ale bylo to jen

škráb nutí. Nakonec došel až k Dukle, kde padla většina

jeho nových kamarádů. To už byl Karl z Auschwitzu pře­

velen k Oskaru Dirlewangerovi a vraždil na Slovensku

povstalce i civilisty. Někteří neměli vousy, nebylo co

řezat. Mezitím zavřeli Hanse do lágru v Postoloprtech

a do nu tili ho pracovat na chomutovském letišti. Všich ­

ni se dočkali jara 1945. Hans odešel pěšky z Postoloprt

do Prahy a našel Ester. V jejich bytě bydleli cizí lidé a od­

mítali se hnout. Josef došel přes Prahu až do Žatce, ale

hned druhý den byl převelen do Postoloprt. V barácích,

kde ještě před pár dny spal jeho bratr, byli natěsnáni

Němci ze širokého okolí. Budou je střílet. Karl, kte ré­

ho zajali v kopcích nad Chomutovem, když se po kou­

šel schovat v chalupě, kde se narodil, byl doveden do

Po stolo prt. Bos. Někdo mu cestou rozřezal žiletkou

tetování pod paží. Když ho postavili před popravčí

četu, jeho bratr Josef zrovna spal. Střílel Němce celou

noc a potřeboval si odpočinout. V Praze znovu zavřeli

Ester a Hanse na Hagibor, promluvili na sebe na ulici

německy.


10

Učitel König

měl pocit, že školní chodba je nekonečná. Vláčel za

ruku chlapce, který se vzpouzel, úpěnlivě naříkal, až

z něj sem tam vylétla nudle, a snažil se držet před obli­

čejem černý školní sešit. Přes sešit skoro neviděl, takže

občas ještě zakopl a učitel musel udržovat rovnováhu

nejen svoji, ale i toho vzteklého tvora. Kousek před

ředitelnou si všiml, že chlapec trochu krvácí z levého

kolene, a začal doufat, že si toho pan ředitel nevšimne.

Zaklepal na dveře, a aniž by se zevnitř ozval jakýkoliv

zvuk, zaujal uctivý předklon. Chlapec se přestal zmítat,

došlo mu totiž, že stojí před ředitelnou. Bulet a držet si

sešit před obličejem nepřestal. Pan ředitel otevřel dveře,

König se předklonil až k jeho pasu a chlapec se skoro

celý schoval za černý sešit. Potom vešli a pan ředitel se

vrátil za svůj stůl, který chlapci připomínal velký křižník

z obrázku ve vojenském kalendáři. Když brečel, cukala

se mu ramena. König vysvětloval, co se na chlapeckém

záchodku přihodilo, respektive co se přihodilo po jeho

příchodu. Dva chlapci z vyššího ročníku drželi menšího

hocha, který teď stál v ředitelně, za ruce a třetí výteč­

ník mu po obličeji maloval krémem

na boty. Černým. Pan ředitel vstal

a pokusil se štkajícímu hochovi sešit

sebrat a zjistit rozsah škod v jeho

obličeji. Chvíli se o sešit přetahovali,

ale nakonec nad dětským vztekem

zvítězila dospělá síla. Ředitel se díval

na chlapce a jenom léta praxe v úřadě

způsobila, že se nezačal smát. Pod

usmrkaným nosem byl vyveden čer­

LIDOVÉ NOVINY napsaly:

Z Vídně se sděluje, že včera

ráno prodavač uzenek

jménem Prückner chtěl svého

konkurenta Bachla zastřeliti,

poraniv jej těžce. Nato se

Prückner sám z revolveru

zastřelil. Strach, že mu

konkurent odvede všechny

zákazníky, a jej tak zničí,

vehnal jej smrti v náruč.


11

ným krémem na obuv úhledný knírek. Chlapec si položil

obě dlaně na obličej a rozjel další fázi štkaní. Ředitel

poslal učitele pro ty tři výtečníky, zamčené zatím na

chlapeckém záchodku. Pak přemýšlel, jestli má chlapci

půjčit kapesník, ale myšlenku zavrhl, určitě by to svin­

stvo nešlo vyprat. Hoch se mezitím utišil, slzy už tekly

jenom potichu. Fascinovaně zíral na bustu Caesara,

kte rá shlížela z knihovny na celou ředitelnu. Když pan

učitel zase zaklepal a po vyzvání nahrnul do místnosti

tři provinilce, chlapec si je, vědom si bezpečí, nenávistně

měřil. Ředitel vsunul palce do kapsiček u vesty a snažil

se u výtečníků vzbudit trochu respektu. Z předchozích

střetnutí ovšem věděl, že s touhle partičkou, vedenou

Ludwigem Wittgensteinem, těžko něco zmůže. Chlapec

s knírkem se zatím zmocnil svého sešitu a ukazovákem

krasopisně obtahoval iniciály svého jména — A. H.

Linec, Rakousko-Uhersko, 1904

Vlak

podzemní dráhy se s rachotem prokousával tmou tunelu

a světlo ve vagonu občas zablikalo, jako by chtělo cestují­

cím připomenout, v jaké hlubině se ocitli. V rohu vagonu

seděl mladík a pobrukoval si nějakou píseň. Žena nedale­

ko od něj zase po každé stanici vyndala z kabely hřeben

a učesala si vlasy. Dva kluci se hádali, asi o skleněnku.

Ta nakonec vypadla z gestikulující ruky jednoho z nich

a kutálela se po vagonu. Jeden z chlapců se vymrštil ze

sedadla a zalehl kuličku tělem. Půlka vagonu se začala

smát, jen ten muž v buřince chlapce pozoroval a v obli­

čeji se mu nic nezměnilo. Plešatý muž, sedící kousek od


12

zachmuřeného muže, se zvedl a pomohl chlapci na nohy.

Ten držel kuličku ve dvou prstech pravé ruky a tvářil se,

jako by právě zvítězil na olympijských hrách, které byly

před pár lety v Londýně a o kterých četl v knížce od

strýce. Strýc byl totiž milovník sportu. Vlak začal brzdit

před stanicí a plešatý muž s chlapcem zatančili pár kroků

něčeho, co vypadalo trošku jako kankán a trošku jako

mazurka. Vagon se zase zasmál, žena dokonce uprostřed

česání. Ten muž v buřince zase nic, a to na něj dvojice

během taneční kreace málem upadla. Jen zvedl obočí

a vyndal z kapsy saka malý notýsek, opatřený tužkou na

krátkém špagátku, který měl zřejmě hlídat, aby pán ne­

psal moc rozmáchlé věty. Něco si zapsal a notýsek zase

uklidil. Na psaní je přece potřeba klid a ticho pracovny,

po myslel si plešatý muž. Ve vlaku podzemní dráhy se

přece psát nedá. Jak se vlak blížil ke konečné stanici

Porte de Clignancourt, cestujících

ubývalo. Kluci zmizeli, žena s hřebe­

nem v kabele málem zapomněla vy­

stoupit, ale nakonec to stihla. Mladík

si pořád něco pobrukoval a muž v bu­

řince už zase vyndal notýsek a uváza­

nou tužkou bodal do papíru. Plešatý

muž si pohladil hlavu, a jak pozoroval

tužku zraňující notýsek, měl taky chuť

něco napsat. Těšil se do pracovny. Byli

na konečné. Pobrukující z vagonu

doslova vyběhl a na nástupišti spustil

zpěv naplno, jako by měl radost, že

jízdu temnotou přežil. Plešatý muž se

zvedl a došel ke dveřím. Když se otočil

do vagonu, buřinka pořád něco psala.

BRNĚNSKÉ NOVINY

napsaly: Hodinářův náhrobní

nápis. V Paříži zemřel v těchto

dnech hodinář, jenž ustanovil

ve své závěti, aby mu na

pomník dán byl tento nápis:

Zde odpočívá v horizontální

poloze XYZ, za života

povoláním hodinář. Čest byla

mu v žití „hnacím perem“,

práce „regulátorem“ času. Jeho

„stroj“ byl dobrý, neboť bázeň

Boží a láska k bližnímu byly

vždycky „klíčem“ jeho jednání.

Žil šťastně až do okamžiku,

kdy veliký „Hodinář“

všehomíru uznal za vhodné

„řetěz“ dnů jeho přerušiti.

Stalo se to ve věku 87 let.


13

Vrátil se a zatahal mladého muže jemně za rukáv saka.

Konečná. Tmavé oči se možná trochu usmály a ruka

s notýskem se dotkla krempy buřinky, asi na pozdrav.

Oba konečně opustili vagon. Vladimír Iljič Lenin si zase

rukou utřel pleš a díval se za mužem s buřinkou, který

odcházel po nástupišti a pořád psal do notýsku. Franz

Kafka došel ke schodům, otočil se a zamával plešatému

muži notýskem. Asi nějaký dobrý muž, pomyslel si.

Paříž, září 1911

Jednou rukou

si držel klobouk a druhou se snažil kormidlovat davem.

Moc to nešlo, sem tam dostal loktem pod žebra, někdo

mu šlápl na nohu, jiný dýchl zblízka do obličeje cibuli

a starý chléb. Na chvíli se mu pod nohy přimotal asi

desetiletý chlapec, ale za okamžik úplně zmizel. Sem

tam někdo něco vykřikl, většinou o stávce nebo chlebu.

Začalo se mu dělat nevolno a měl strach, že jeho zvratky

by dav asi nenesl dobře. Škubl sebou prudce k postran­

ní uličce a dvě ženy po jeho levém boku zavrávoraly

a začaly na něj křičet. Jedna se ho pokusila chytit za

předloktí, ale vysmekl se jí. Zase se mu zvedl žaludek,

cítil z žen pot, i když bylo pod nulou. Ulička byla na­

dosah, ale dav ho nesl trochu mimo. Vzepřel se proudu,

žaludek se zase zahoupal, když nos ucítil z muže pach

kyselé ryby a přepáleného oleje. Asi trhovec, pomyslel

si. Pustil klobouk a obě ruce zapojil do kormidlování

davem. Nakonec se mu podařilo chytit se na nároží oka­

pové roury a prodrat se ten poslední půlmetr do boční

ulice. Hlasitě vydechl a tři muži v čepicích, naražených


14

skoro do očí, zvedli hlavu od rozho­

voru. Ignoroval je a došel k pruhu

žlutého špinavého světla, které do

ulice vrhal výklad putyky. Přes závěs,

který už neměl žádnou barvu, nebylo

dovnitř moc vidět, ale světlo z petro ­

lejek bylo rozhodně vlídnější než

soumrak a zima venku. Vzal za kliku

a okamžitě měl pocit, že má mastnou

nejen dlaň, ale celou ruku. V lokále,

ne větším než obývací pokoj, sedělo

asi patnáct lidí, porůznu rozházených

okolo stolků. Na pultu syčel samo var

a světlo z jedné petrolejky mrkalo

přes láhve s vodkou. U jednoho sto lu

hodovali dva muži nad mísou bram­

bor. Hostinský se na něj podíval

a mlčky ukázal na prázdný stolek

u toho bezbarvého závěsu, jehož dru­

hou stranu už prozkoumal zvenku.

Usadil se, na vedlejší židli položil klo­

bouk a rozepnul si zimník. Hostinský

před něj položil sklenici s čajem. Ne, nic jiného si nedá.

Pozoroval ten závěs a po chvíli mu došlo, že to nejsou

skvrny, ale pozůstatek květinového vzoru. Spárou mezi

výkladem a podlahou přepochodoval šváb. Vyndal

z náprsní kapsy Schillerovy Über die ästhetische Erzie

hung des Menschen a pokusil se číst. Muži u vedlejšího

stolku se vášnivě přeli a sem tam do sebe i strčili. Páchli

agresivitou a Schillerova estetika se vedle nich začala

choulit do sebe. Nemohl se soustředit a pořád zvedal

hlavu a díval se k vedlejšímu stolu, na kterém ležela

LIDOVÉ NOVINY napsaly:

Dle telegramů z Petrohradu

má porada spojenců

o vojenských operacích za

účel zjednati součinnost mezi

vojsky všech spojenců. Zvláštní

pozornost věnuje se také

otázkám střeliva a válečného

materiálu, jakož i plodnému

rozvoji obchodu a průmyslu ve

spojeneckých zemích. Schůze

konference mají být na několik

dní přerušeny, aby civilním

členům konference byla dána

příležitost navštívit Moskvu,

Kyjev a jiná ruská města,

prohlédnouti si dopravní cesty,

železnice a továrny, které

pracují pro vojsko. Později

členové konference shromáždí

se opět v Petrohradě, aby

podepsali protokol konference,

až různí zástupci spojeneckých

vlád dostanou nové pokyny

v příčině bodů, o nichž nebylo

docíleno ještě dohody.


15

kniha, která zřejmě byla předmětem divoké diskuse.

Vždycky když upíjel čaj, přes okraj sklenice si je prohlížel.

Kouřili jednu cigaretu za druhou a láhev na stole už

vypadala úplně opuštěně. Jen na dně loužička kořalky.

Zkusil zase Schillera a na chvíli se začetl. Muži, zřejmě

zmoženi hádkou a kořalkou, pomalu utichali. Pak se

zvedli, u pultu zaplatili a odešli z lokálu. Bez pozdravu.

Ta kniha tam zůstala. Hostinský si přišel pro láhev, ale

knihu nechal ležet. Muž se rozhlédl po lokále, ale kromě

kouře z cigaret a páry z brambor si ho nikdo nevšímal.

Alfred Rosenberg se nahnul přes stůl a knihu si přendal

na svůj stůl. Položil ji vedle Schillera. Na ohmataných

deskách bylo napsáno Протоколы сионских мудрецов.

Moskva, konec února 1917

Ošoupané boty

se brodily podzimním listím a láhev se sodovkou ho přes

plátěnou mošnu mlátila při každém kroku do stehna.

Zalovil v mošně a zkusil přendat časopis tak, aby se

láhev nemohla k noze tak snadno dostat. Pak se ohnul

a zvedl ze země syrově červený list. Asi

javorový. Šoural se do mírného kopce

dělnickou kolonií a sem tam někoho

potkal. Sem tam dokonce i pozdravil.

Na Magdalénu se dokonce usmál,

lí bila se mu. Ale byla tak o deset let

starší a sotva ho brala vážně. Došel

k domku a otevřel branku. Zaskřípala

podzimem. Ohlédl se do ulice a viděl

Josefa, jak táhne káru a na ní dřevo.

LIDOVÉ NOVINY napsaly:

Thun utíká z Čech. Pověstný

nepřítel českého národa

hr. Osvald Thun pomýšlí na

své poslední věci. V žehušickém

zámku nakládají se ohromné

bedny a vozí se v krytých

vozech na čáslavské nádraží

a odtud do Vídně. Bylo by

záhodno vyzvěděti, co tento

zarputilý nepřítel českého

národa vyváží z našeho státu.


16

Nebylo z lesa, asi nějaká rozebraná ohrada. Několika kro­

ky překonal zahrádku a vešel do domku. Matka seděla

u stolu v kuchyni a loupala brambory. Podzim lezl po

těch slupkách a nechával za sebou stopu, podobnou té

hlemýždí. Jak vešel, plamen petrolejky zvědavě nakoukl

k oknu. Na parapetu seděl holub. Položil matce ruku na

rameno a ta se jí dotkla tváří. Pak vyndal láhev sodovky

a odšpuntoval drátěný uzávěr. Zasyčelo to. Nalil matce

do sklenice, sám se napil z láhve. Pak vyšel zase ven, sedl

si na schod, dal si nohy na starou židli a vyndal z mošny

časopis. Nejdřív zamžoural do nízkého říjnového slunce,

které krájelo podzim na tenké proužky, pak se začetl

do staré Anarchistické revue. Napil se z láhve sodovky

a slunce se rozsypalo mezi bublinkami na úplně malé

střípky. Josef Šoupal četl a věděl, že za chvíli slunce za­

padne. V Praze Alois Rašín překrojil nožem taliána, a jak

si vkládal sousto do úst, mastnota mu kápla na bradku.

Vous se leskl skoro jako podzimní slunce. Znovu zakrojil

do uzeniny, polkl další sousto a pak položil příbor, aby si

mohl ulomit kousek chleba. Na stole stála láhev sodovky.

Raději by se napil piva.

Čechy, 27. října 1918

Juris doctor

Emil Hácha se snaží ve snu odvalit mlýnský kámen ze

svého břicha. Když si ulomí třetí nehet, konečně se mu

to podaří. Úlevou se probudí a chvíli zmateně hledá

kámen na podlaze pokoje. Asi se zakutálel pod postel.

Státní prezident vstane, pofouká si ruku zraněnou snem,

napije se ze sklenice vody a dojde k oknu. V temnotě na


17

konci parku, až mezi starými stromy,

zahlédne básníka Karla Hynka Máchu,

jak spěchá nocí od Křivokladu ku zří­

cenině hradu Hivna. Za botami se mu

táhnou cáry mlhy, asi ještě z pouti

krkonošské. V rohu zahrady, kam

státní prezident nedohlédne, sedí

na lavičce Tomáš Garrigue Masaryk

a Karel Čapek. Oba se snaží už od

odpoledne pochopit dav, co ušlapal

doktora Galéna, ale nějak jim to nejde.

Pochopit dav. Úplně na druhém kon­

ci, mezi čerstvě zastřiženými keři, se

Marta Gottwaldová předklání a snaží

se nepozvracet si botky. Kaviár už

nikdy jíst nebude. Žaludek se ko­

nečně přestane vzpouzet buržoazní

lahůdce a Marta si utře pusu cípem

sukně. Musí se vrátit na recepci.

Vykročí na cestičku a světla v okně

v prvním patře si vůbec nevšimne.

Lány, někdy

Jak táhla

klacek přes plaňky plotu, rachtalo to, jako když jede

žebřiňák přes koleje za nádražím. V louži, která v červno­

vém slunci pomalu vysychala, se prali o zbytky vody

čtyři vrabci. Chvíli je pozorovala a pak mezi ně mrskla

klacek. Ptačí instinkty byly rychlejší než letící dřevo.

Jeden z vrabců se usadil na okapu kostela a kroutil

Do KRONIKY OBCE LÁNY

bylo v roce 1926 zapsáno:

V červnu a červenci bylo

počasí většinou deštivé, takže

pícniny se moc špatně sklízely.

Takové počasí jest daleko

široko, protože jsou v mnohých

krajích katastrofální povodně.

Pan Josef Sýkora, řezník

a hostinský, byl nájemcem

v čp. 44 (proti zámeckým

vratům). Protože se státní

správa jako majitel rozhodla

tento dům s letopočtem 1781

rozbourati, koupil zmíněný

nájemce dům čp. 141, vedle

něhož postavil prostranný

taneční sál s dvěma pokojíky,

a 11. července byl tento nový

hostinský podnik otevřen

a nese firmu Hotel Sýkora

u zámku. Otevření zahájeno

odp. 3 hod. koncertem

a taneční zábavou.


18

hlavou. Chvíli měla pocit, že se jí směje. Došla k louži,

zvedla klacek a zase odrachtala okolo plotu. Dvakrát se

ohlédla, pořád tam seděl a smál se jí. Pokrčila rameny

a vyrazila z kopce směrem k náměstí. Pozdravila pana

Valníčka, který nesl nějaký balík ovázaný motouzem.

Asi z pošty. Usmál se na ni, ale nějak jinak než ten

vra bec. Přešla přes mostek, ale na konci se zastavila

a otočila. Svatý na mostě se taky smál, možná z toho,

jak ho sluníčko šimralo do obličeje. Vyndala ze zástěry

dřevěnou panenku a ukázala ji světci. Usmál se ještě víc.

Dneska je hezký den, pomyslela si. Došla na náměstí

a zabočila k cukrárně. Po dortu ve výkladu pochodovala

moucha. Vůbec se nesmála. Asi jí bylo líto těch pěti mrt­

vých much, které ležely v koutě cukrářského výkladu.

Učedník by tam měl zamést košťátkem. Zase vyndala

panenku a ukázala jí hromadu hašlerek v namodra­

lém skleněném válci. Doma bude muset vzít otce za

ruku a zkusit ho přemluvit. Úplně tu

modrou věc cítila v puse. Moucha na

dortu se otočila a šla zpátky, vlašský

ořech uprostřed dortu uctivě obešla.

V odrazu výkladu si všimla, že z bu­

dovy soudu vyšli dva četníci. Jeden

vedl bicykl. Chtěla by taky bicykl, ale

asi to nepůjde kvůli noze. Odlepila

se od sladkostí, i když to dalo práci,

a zabočila do postranní uličky. Pa­

nenka už má hlad a ona žízeň, musí

rychle domů. První šutrák nevnímala,

druhý se odrazil od země a klepl ji

přes nohu. Přes tu, co kvůli ní asi

nemůže jezdit na bicyklu. Otočila se

V KRONICE MĚSTA

TŘEŠTI je zapsáno:

Večer zorganizovali místní

sportovci taneční zábavu,

při které panovala družná

nálada a hojně se popíjelo

červené vínečko, což prý

měli Vídeňáci rádi. Naši

hráči byli asi domluveni,

že soupeře více rozveselí,

aby v neděli snáze vyhráli.

Ale i tentokrát platilo

„Kdo jinému jámu kopá...“.

Druhý den se na ranní

promenádě objevilo pouze

několik hráčů vídeňského

klubu a ostatní dospávali

probdělou noc.


19

a viděla ty kluky, co se jí smáli už včera. Byli o něco

starší. Jeden se smál úplně jako ten vrabec a sehnul se

pro další šutr. Chytila pevně panenku a zkusila běžet.

Moc to Hertě Kasparové nešlo.

Třešť, červen 1930

Vlak cestou

od staré hranice třikrát stavěl. Jednou musel dát před­

nost vojenskému transportu a dvakrát stáli někde na

mezi a vykláněli se z okýnek, aby nadávali semaforu

zaseknutému na „stůj“. Po jeho vagonu kolovala už

asi sedmá láhev šnapsu, ta předchozí prázdná odle­

těla z Kurtovy ruky a trefila sloup semaforu. Ani to ho

nezvedlo. Ve vedlejším vagonu sedělo několik přísluš­

níků SS a tvářili se, jako obvykle, pěkně nadutě. Tady

ve voze plném rváčů v hnědých uniformách bylo o po­

znání veseleji. Když se vlak rozjel, prošlo kolem několik

úředníků gestapa. Tedy alespoň tak vypadali, možná

to byli jen úředníci stavebního úřadu. Fritz se zasmál

a řekl to nahlas. Za chvíli se chechtal celý vagon. Je nom

Kurt zvracel z okna. Naštěstí z toho posledního. Pak

byli konečně na místě. Hauptbahnhof se hemžil vojáky

a jednotka Hitlerjugend vyhrávala na peronu na bu­

bínky a píšťaly. Kurt málem pozvracel výpravčího. Vy­

hrnuli se z vagonu na peron a Fritz po pár krocích zjistil,

že si zapomněl na dřevěném sedadle obušek. Bez něj

by sice mohl komunisty, socialisty a Židy taky mlátit, ale

takhle to bude ještě lepší. Karlsbad se musí vyčistit od

nepřátel Říše. V nádražní hale podali hlášení místní mu

veliteli SA, který byl na rozdíl od nich úplně střízlivý.


20

Dal Fritzovi plánek města a několik

adres na hlavičkovém papíře. Adres,

kde je potřeba někoho zmlátit. Kurt

už zase zvracel, tentokrát do odpad­

kového koše vedle pokladen. Žena

kupující jízdenky se snažila malému

chlapci rukou zakrýt oči, ale zvracejí­

cí SA­mann byl pro hocha evidentně

velká atrakce. Fritz doufal, že až se

poperou, najde tante Gretl a v klidu

se vyspí. Po krátkém bloudění po

nábřeží došli na první adresu. Gast­

haus Adler. Prý sem chodí hodně so­

cialistů, a do konce i sionisté. Fritz si

zapálil ciga retu a ostatním pokynul,

aby se do toho pustili. Kurt s ním

zůstal venku, jeho zelený obličej se

docela hodil k vývěsnímu štítu. Než

sirka do le těla na chodník, už bylo

z hospody slyšet zvuky zá pasu. Řinkot skla. Rozbí­

jení nábytku. Zahodil cigaretu, po plácal si obuškem

o dlaň a vyrazil. Vevnitř už bylo skoro hotovo, na zemi

sténalo pět mužů, jednomu z nich tekla krev z ucha.

Největší z jeho mužů, Karl, držel za šedivé vlasy ženu

v zástěře a mlátil ji něčím, co vypadalo jako noha od

židle. Žena se nehýbala, jen se pomalu otáčela, podle

toho, z které strany rána přišla. Najednou se dívala

na Fritze. I přes roztržené obočí poznal tante Gretl.

Došlo mu, že si v Karlsbadu pronajala hospodu. Říš­

ská orlice na Karlově uniformě SA se na něj najednou

příšerně šklebila.

Karlovy Vary, podzim 1938

LIDOVÉ NOVINY napsaly:

Po sedmitýdenním pobytu

na ledovci Gangotri

zvedla německá výprava

Alpenvereinu na Garwhal

v Himalajích právě včas

svůj tábor před počátkem

špatného počasí. Včera

odjela na palubě italského

parníku Conte Rosso zpět

do Německa. Účastníci

výpravy, šest mužů za vedení

profesora Schwarzgrubera

z Vídně, zasadili na šesti

6000metrových vrcholcích

německou vlajku. Slezeny

byly vrcholky Srikailaš asi

6800 m, Chandar Parbat

6728, Waxhandský štít

6729, Bairathi severní

vrcholek 6512, Chaturangi

štít 6395 a Mandari Parbat.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist