načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie - Helena Záškodná Zdeněk Mlčák

  > > > > Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie
Autor:

Prosociální chování, altruismus a empatie, jimiž se zabývá tato u nás ojedinělá odborná publi­kace, představují tematiku, jejíž hodnota má z hlediska kvality lidského života ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  160 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 391
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
Téma: prosociální chování
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7306-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Prosociální chování, altruismus a empatie, jimiž se zabývá tato u nás ojedinělá odborná publi­kace, představují tematiku, jejíž hodnota má z hlediska kvality lidského života mimořádný význam. Tyto jevy, v protikladu k převládající materiálně-egoistické orientaci současného člověka, odkazují k jeho etické odpovědnosti k druhým a zejména k lidem, kteří se ocitli v nouzových situacích. Autoři knihy v ní analyzují nejen podstatné teoretické aspekty těchto jevů, ale referují i o poměrně rozsáhlém výzkumu, který se týkal vztahu prosociálního cho­vání, altruismu a empatie k vybraným osobnostním charakteristikám studentů tzv. pomáhají­cích profesí. Prosociální chování, empatie a altruismus jsou v této publikaci zkoumány např. v kontextu s pětifaktorovým modelem osobnosti, s hodnotovou orientací a s dalšími relevant­ními psychologickými konstrukty. Touto knihou se autoři pokusili alespoň částečně snížit hluboký informační deficit, který v naší odborné psychologické literatuře o této problematice dosud existuje.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie Helena Záškodná – Zdeněk Mlčák Monografi e je určena studentům zdravotně sociálních oborů, sociální práce, sociální pedagogiky, andragogiky a příbuzných oborů, dále pracovníkům veřejné správy v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotnictví, pracovníkům neziskových organizací poskytujících sociální služby, sociálním pracovníkům, event. dalším pracovníkům v sociální sféře. TRITON OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE Helena Záškodná, Zdeněk Mlčák Helena Záškodná – Zdeněk Mlčák Helena Záškodná – Zdeněk Mlčák Osobnostní aspekty prosociálního chování a empatie Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele. © Helena Záškodná, Zdeněk Mlčák, 2009 Cover © Renata Brtnická, 2009 © TRITON, 2009 Vydalo nakladatelství TRITON v roce 2009 Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.tridistri.cz ISBN 978-80-7387-306-6 Autoři: doc. PhDr. Helena Záškodná, CSc. PhDr. Zdeněk Mlčák, Ph.D. Recenzenti: prof. PhDr. Ladislav Lovaš, CSc., Filozofi cká fakulta UPJŠ v Košicích doc. PhDr. František Baumgartner, CSc., Psychologický ústav AV ČR, Brno doc. Dr. Eva Saunders, WKS – Wiener Kommunikations und Sprachschule, Wien Tato kniha byla fi nančně podpořena GAČR č. 406/06/0861 „Prosociální chování a jeho vazba k altruismu, afi liaci a empatii“ 7 Obsah PRVNÍ KAPITOLA (Helena Záškodná) 1. Teoretické aspekty altruismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.1 Terminologické vymezení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 1.2 Pojetí altruismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 1.2.1 Filozofi cké pojetí altruismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1.2.2 Evoluční pojetí altruismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 1.2.2.1 Kulturně evoluční pojetí altruismu . . . . . . . . . . . . . 39 1.2.3 Psychologické pojetí altruismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.2.3.1 Počáteční psychologické přístupy k egoismu/altruismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 1.2.3.2 Současné sociálněpsychologické koncepce altruismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 DRUHÁ KAPITOLA (Helena Záškodná) 2. Teoretické aspekty prosociálního chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 2.1 Druhy prosociálního chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 2.2 Pravděpodobnost poskytnutí pomoci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 2.3 Teorie prosociálního chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 2.3.1 Prosociální chování jako důsledek internalizace sociálních norem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 2.3.2 Prosociální chování jako důsledek osobních norem . . . . . . . . 62 2.3.3 Pomoc jako výsledek analýzy nákladů – zisku . . . . . . . . . . . 63 2.3.4 Prosociální chování jako projev empaticko-altruistického motivu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 2.3.5 Prosociální chování jako rozhodovací proces . . . . . . . . . . . 67 2.4 Vývoj prosociálního chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 2.4.1 Prosociální chování jako výsledek socializace . . . . . . . . . . . 81 2.5 Prosociální osobnostní rysy a prosociální tendence . . . . . . . . . . . 86 2.6 Motivy a emoční moderátory prosociálního chování . . . . . . . . . . . 94 OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 8 8 TŘETÍ KAPITOLA (Zdeněk Mlčák) 3. Teoretické aspekty empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 3.1 Nástin konceptuálního vývoje empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 3.2 Problematika současného pojetí empatie . . . . . . . . . . . . . . . . 105 3.2.1 Emocionální koncepce empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 3.2.2 Kognitivní koncepce empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 3.2.3 Emocionálně kognitivní koncepce empatie . . . . . . . . . . . . 113 3.2.4 Multifázové koncepce empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 3.2.5 Multidimenzionální koncepce empatie . . . . . . . . . . . . . . 119 3.3 Fylogenetické aspekty empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 3.4 Ontogenetické aspekty empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 3.5 Emocionální důsledky empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 3.6 Kognitivní důsledky empatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139 3.7 Empatie a prosociální chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 3.8 Měření empatie a její rozvíjení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 ČTVRTÁ KAPITOLA (Z. Mlčák: 4.1; 4.4; 4.5; H. Záškodná: 4.2; 4.3; 4.6; 4.7; 4.8) 4. Další proměnné projektu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 4.1 Pojetí genderu v současné psychologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 4.1.1 Nástin ontogeneze genderové identity . . . . . . . . . . . . . . 151 4.1.2 Gender, prosociální chování a empatie . . . . . . . . . . . . . . 157 4.2 Dobrovolnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 4.3 Filantropie jako druh prosociálního chování . . . . . . . . . . . . . . 165 4.4 Pětifaktorový model osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 4.5 Afi liativní tendence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 4.6 Arousabilita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 4.7 Optimismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 4.8 Hodnoty a hodnotová orientace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 PÁTÁ KAPITOLA (Helena Záškodná) 5. Výzkumné cíle projektu A . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 5.1 Hypotézy projektu A – A I . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 5.2 Popis souboru, pracovní postup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 5.3 Použité metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 ŠESTÁ KAPITOLA (Helena Záškodná) 6. Tabulkové a statistické zpracování projektu A, jeho popis . . . . . . . 200 6.1 Prosociální rysy a tendence u studentů pomáhajících profesí . . . . . 200 9 Obsah 6.1.1 Prosociální rysy a tendence podle pohlaví a dobrovolnictví . . 208 6.2 Rysy osobnosti podle pětifaktorového modelu u studentů pomáhajících profesí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 6.3 Filantropie u studentů pomáhajících profesí . . . . . . . . . . . . . . 224 6.4 Sociální žádoucnost u studentů pomáhajících profesí . . . . . . . . . 227 6.5 Emoční empatie u studentů pomáhajících profesí . . . . . . . . . . . 229 6.6 Arousabilita a optimismus u studentů pomáhajících profesí . . . . . 234 6.7 Exocentrický a endocentrický altruismus u studentů pomáhajících profesí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 6.8 Hodnoty a hodnotová orientace u studentů pomáhajících profesí . . . 240 SEDMÁ KAPITOLA (Helena Záškodná) 7. Tabulkové a statistické zpracování projektu A I, jeho popis . . . . . . 249 7.1 Odlišnosti faktorů velké pětky podle míry prosociálních rysů a tendencí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 7.2 Faktory velké pětky podle míry prosociálních tendencí . . . . . . . . 262 7.3 Preference hodnot podle míry prosociálních rysů a tendencí . . . . . 266 OSMÁ KAPITOLA (Helena Záškodná) 8. Souhrn nejdůležitějších výsledků projektů A, A I . . . . . . . . . . . . 278 DEVÁTÁ KAPITOLA (Zdeněk Mlčák) 9. Výzkumný projekt B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 9.1 Výzkumné cíle projektu B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288 9.2 Výzkumná metodika projektu B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 9.3 Výzkumný soubor projektu B . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 9.4 Statistická analýza výsledků projektu B . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 9.5 Výsledky projektu B a jejich diskuse . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302 9.5.1 Osobnostní diference z hlediska pohlaví . . . . . . . . . . . . . 303 9.5.2 Osobnostní diference z hlediska oborové zaměřenosti . . . . . 304 9.5.3 Osobnostní diference z hlediska interakce faktorů oborové zaměřenosti a pohlaví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306 9.5.4 Osobnostní diference z hlediska komparace s jinými výzkumnými údaji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306 9.5.5 Vztahy mezi pěti základními faktory osobnosti a prosociálními, empatickými a afi liativními tendencemi . . . 313 9.6 Souhrný závěr výzkumného projektu B . . . . . . . . . . . . . . . . . 315 OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 10 DESÁTÁ KAPITOLA (Zdeněk Mlčák) 10. Tabulková část výzkumného projektu B . . . . . . . . . . . . . . . . . 318 JEDENÁCTÁ KAPITOLA (Zdeněk Mlčák, Helena Záškodná) 11. Sumarizace nejdůležitějších výzkumných výsledků . . . . . . . . . . 342 11A. Summary of the most important research results . . . . . . . . . . 350 12. Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 358 13. Rejstřík jmenný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382 14. Rejstřík věcný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 389 11 Úvod Předložená monografi e představuje primární publikační výstup, který vyplynul z řešení projektu Grantové agentury České republiky č. 406/06/0861 s názvem „Prosociální chování a jeho vazba k altruismu, afi liaci a empatii“. Tento projekt byl realizován v letech 2006–8 na dvou vysokoškolských pracovištích, na katedře sociální práce a sociální politiky Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a na katedře psychologie a sociální práce Filozofi cké fakulty Ostravské univerzity v Ostravě. V  posledních patnácti letech došlo u  nás k  poměrně extenzivnímu rozvoji vysokoškolských oborů, v  nichž se připravuje velké množství studentů k  výkonu poměrně širokého spektra budoucích pomáhajících profesí. Je známo, že úspěšný výkon těchto profesí je podmíněn vysokou úrovní osobnostní autenticity a  emocionální angažovanosti jejich pracovníků. Do  spektra pomáhajících profesí patří například lékaři, učitelé, vychovatelé, psychologové, sociální pracovníci, psychoterapeuti, duchovní, zdravotní sestry, ošetřovatelé nebo pečovatelé, včetně mnoha jiných, nově vznikajících profesí. Odborná literatura i názory praktikujících pomáhajících pracovníků se shodují, že k významným předpokladům efektivního výkonu těchto profesí patří vyšší úroveň prosociálního chování a empatie. Současně je však skutečností, že širší výzkum těchto důležitých osobnostních předpokladů dosud nebyl v České republice realizován. Prosociální chování v  současné psychologii reprezentuje fenomén, který je podmíněn vzájemně provázaným komplexem specifi ckých osobnostních dispozic a  který se aktualizuje vlivem působení mnoha situačních podmínek a  okolností. Předložená monografi e se zaměřuje především na teoretické a výzkumné souvislosti vybraných druhů prosociálního chování, empatie a  jejich osobnostních souvislostí. Prosociální chování i  empatie jsou v  ní chápány jako multidimenzionální konstrukty, které jsou studovány v kontextu pětifaktorového modelu osobnosti i některých dalších aspektů, včetně hodnotové orientace. Výzkumný projekt, který se realizoval na poměrně rozsáhlém souboru respondentů (téměř dva tisíce vysokoškolských studentů, nepočítajíce stovky studentů a pomáhajících profesionálů v rámci pilotních výzkumů), tvoří dva vzájemně komplementární dílčí projekty, v nichž jsou záměrně variovány některé teoretické i metodologické aspekty. Dílčí projekt A  (řešitelka Helena Záškodná), který je dále rozčleněn do  dvou etap, se cílově zaměřuje na identifi kaci míry a struktury prosociálních rysů a tendencí, struktury altruismu a  emoční empatie u  studentů pomáhajících profesí. V  centru zájmu je zmapování uvedených fenoménů a  jejich vztahů k  vybraným OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 12 12 proměnným. Pozornost je také věnována specifi cké skupině jedinců, kteří dlouhodobě a plánovitě pomáhají druhým, tj. dobrovolníkům. V projektu B (řešitel Zdeněk Mlčák) je naopak položen důraz na problematiku kauzálního vlivu pohlaví (genderu), oborové zaměřenosti a jejich případné interakce na empatické a prosociální tendence u souboru vysokoškolských studentů. Výsledky tohoto dílčího projektu obecně signalizují vyšší úroveň empatických a prosociálních dispozic u souboru studentů pomáhajících oborů ve srovnání se studenty technických a  ekonomických oborů, což na  jedné straně představuje jistě příznivé zjištění, avšak na  druhé straně tyto výsledky přinášejí také dosud ne zcela zodpovězené otázky, nakolik jsou tyto osobnostní předpoklady, zejména ve srovnání ze zahraničními údaji, u těchto studentů dostatečným způsobem rozvinuty. Některé výzkumné výsledky v  této souvislosti naznačují, že by tomu tak nemuselo být. Významnou součást obou dílčích projektů „A“ – „B“ tvoří získání vhodných psychodiagnostických metod určených k měření výše uvedených fenoménů v rámci pomáhajících profesí a jejich převod do češtiny. Jde o škály, které spolehlivě diagnostikují prosociální rysy a tendence, míru a strukturu empatie, altruismu a některé další psychologické proměnné, a nejsou v České republice zatím dostupné. Předložená monografi e pojednává o  problematice prosociálního chování z  odborně psychologického aspektu. Její autoři se v  ní snažili alespoň o  částečné snížení přetrvávajícího defi citu informací v  této oblasti české psychologie, a tím i o podnícení zájmu odborné veřejnosti o tuto tematiku, která má v zahraniční psychologii nepoměrně větší relevanci. V této snaze jim účinně pomáhala skupina studentů a  doktorandů, kteří se podíleli na  přípravě řady teoretických podkladů i  na  sběru a  základním zpracování velkého množství empirických dat a  kterým je zapotřebí z  tohoto místa poděkovat. Zvláštní poděkování patří doc.  MUDr.  Jiřímu Šimkovi, CSc., za  laskavé pročtení kapitoly o  fi lozofi ckých aspektech altruismu, její upřesnění a doplnění. Autoři doufají, že by obsah prezentované monografi e mohl zdůraznit, že prosociální chování, altruismus a  empatie představují jevy, jejichž hodnota má z  hlediska lidského života zcela mimořádný a  nezastupitelný význam. Existuje nepřeberné množství důkazů, že současný svět v  mnoha případech podporuje individualistickou, egoisticky a  materiálně založenou životní orientaci člověka, která představuje jeden z  faktorů, jenž stimuluje jeho lhostejné, agresivní nebo antisociální chování. Prosociální chování, včetně tzv. pravého altruismu, který lze považovat za vůbec nejušlechtilejší projev lidské bytosti, vytváří vůči tomuto životnímu postoji potřebnou protiváhu, která současného člověka imperativním způsobem vyzývá k  jeho etické odpovědnosti k  druhým, zejména však vůči lidem, kteří se ocitli v nouzových situacích a kteří nezbytně potřebují různé druhy podpory a pomoci. Autoři České Budějovice, Ostrava prosinec 2008 13 1. Teoretické aspekty altruismu 1.1 Terminologické vymezení Chování, které má za  cíl dobro okolí, se v  odborné literatuře nejčastěji označuje jako altruistické nebo prosociální (Krebs, 1975; Staub, 1978; Bar-Tal et al., 1980; Reykowski, 1979; Rushton et al., 1981; Lerner, 1980; Karylowski, 1978). Jedni autoři přitom používají pouze označení „prosociální chování“, jiní hovoří jen o  „altruistickém chování“ a  další tyto pojmy užívají zaměnitelně. Tak jako dříve i nyní je jedním z velkých problémů defi nice samotného pojmu. Ne nadarmo začíná téměř každá monografi e o  prosociálním chování či altruismu terminologickým vysvětlením. Termín „prosociální chování“ použili poprvé v roce 1967 (nezávisle na sobě) D. Rosenhan a G. H. White; J. H. Bryan a M. Test (Slaměník & Janoušek, 2008, str. 285). Zpočátku byl užíván ve  smyslu kulturně žádoucího chování a  aktivit jako například iniciační obřady nebo rodičovské potrestání. Pozornost na  toto téma se paradoxně upírala na  tzv. „prosociální agresi“, potencionálně škodlivé agresivní jednání, „které mělo pozitivní konotaci a  bylo vnímáno jako kulturně žádoucí“ (Walters & Brown, 1963). „Prosociální agrese“, svým významem „pozitivní“, zahrnuje takové formy chování, které, kromě toho, že přinášejí škodu a utrpení druhým, realizují cíle oceňované v dané kultuře jako hodnotné (například zabíjení v obranné válce) a vzhledem k morálním normám skupiny akceptované (Wispé, 1972). Termín původně představující charakteristiku agresivního chování se rapidně vyvinul zahrnutím forem chování protikladným agresi, a  to altruismu, pomáhání, dobročinnosti, sebeobětování, čímž dodalo kategorii prosociální nový obsah. Ke studiu prosociálního chování postavilo opozitum vymezené pojmem asociální. Prosociální chování reprezentuje velmi širokou kategorii, do níž lze zařadit velkou škálu aktivit, například pomáhání, sdílení, obětování se, poskytování útěchy. Jedna z prvních teoretiček prosociálního chování L. G. Wispé (in Slaměník & Janoušek, 2008, str. 286) v rámci prosociálního chování uvádí tyto aktivity: 1. Sympatie (soucit) a porozumění v tíživé situaci druhého spojené s poskytnutím emoční opory. 2. Darování fi nančních částek nebo darů nejčastěji pro dobročinné účely. Obsahuje zřeknutí se některých hmotných věcí jako např. peněz, sladkostí nebo také orgánů vlastního těla. Darování vyžaduje materiální oběť, ale jen zřídka čas nebo námahu. OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 14 3. Podpora a  pomoc poskytované druhým k  dosažení určitého cíle nebo zabránění ztráty. Pomáhání je spojeno s vynaložením času a námahy, ale jen s malým nebezpečím pro pomáhajícího. Do této kategorie spadá sousedská výpomoc potravinami, při hlídání dětí nebo při obstarávání nákupů. 4. Nabídka ke  spolupráci vyjadřující ochotu podílet se na  činnostech s  jinými ve prospěch potřebných. Pomáhající vstupuje do sociálního vztahu, aby zlepšil situaci osoby potřebující pomoc. Vynakládá čas a  námahu, osobně se angažuje a vystavuje tělesnému nebo sociálnímu nebezpečí. V literatuře je připravenost pomoci označovaná velkým množství pojmů, které používají různí autoři pro skutečnost pomáhání. Vedle pojmů pomoc, helping, helping behavior nebo pomáhající chování se vyskytují pojmy jako altruismus, prosociální chování, pozitivní sociální chování, generosity, social responsibility, volunteering, sharing, charity, donating behavior, aiding, morality, samaritanism, kooperace, citizenship behaviour atd. Právě tak rozmanité jsou i situace, v  nichž se pomáhání zkoumá. P.  L. Pearce a  P.  R. Amato (1980, s. 364) hovoří o „seznamu dobře přes 100 druhů pomáhajícího chování“, které jako základ své analýzy sestavili z  publikační činnosti v  důležitých odborných časopisech. Pro představu o  šíři způsobů pomáhajícího chování je z  tohoto seznamu uvedeno několik příkladů pomáhajícího chování, od  úplně běžných, každodenních činností až po situace velmi vzácné a výjimečné: „... sesbírat na ulici rozsypaný obsah nákupní tašky; upozornit na ztrátu (klíče, peníze atd.); reagovat na  sténání ze sousední místnosti; při testu poskytnout kolegovi řešení; utěšit partnera; bránit přítele, který byl verbálně napaden; překazit nebo nahlásit krádež; darovat krev; zaslat kupón, čímž dostane nějaká sociální organizace jeden dolar; připravenost dát se k  dispozici jako pokusná osoba; ztracený dopis (oznámkovaný nebo neoznámkovaný) na ulici zvednout a poslat dál; slepé osobě předčítat texty; telefonáty získávat pomocníky pro akci na ochranu životního prostředí; podávat informace (kolik je hodin, kde se nacházejí veřejné budovy atd.); darovat orgány (ledviny, kostní dřeň atd.).“ Přitom je zřejmé, proč nemohou tato jednání v různých výzkumech pomáhání reprezentovat „pomáhání“, protože jsou například různě nákladná, předpokládají rozdílné schopnosti, odpovídají v různé míře společenským normám atd. Další často používané příbuzné termíny jsou spolupráce, solidarita a podpora. „Spolupráce“ se používá pro zdůraznění závislosti mezi lidmi (například mezi členy jednoho sportovního družstva), zatímco „solidarita“ vyjadřuje vzájemnou podporu v  širším sociálním systému. Termín „podpora“ znamená jakoukoliv formu pomoci a lze ji použít jako ekvivalent k termínu „pomoc“. Nicméně v kontextu „sociální podpory“ má i  tento termín zvláštní význam, zahrnující spojení sociálního systému s  jednou konkrétní osobou – systém komunikace, vzájemných závazků příbuzných, přátel, známých, kolegů z práce (Křivohlavý, 2004). Teoretické aspekty altruismu 15 Prosociální činnosti jsou vždy vykonávány pro věc druhých nebo společnost, mimo vlastní já. O prosociálním chování lze hovořit tehdy, když jedinec alespoň v rudimentální podobě anticipuje cizí zisk a představa tohoto zisku řídí jeho chování. V  jednoduchých situacích nejsou pochybnosti. Ve  složitých okolnostech, kde není zřejmé, co je a  co není pro druhého pozitivní, řídí se jedinec vlastním odhadem, který ale nemusí být adekvátní a nevede k prospěchu druhého. Celou věc dále komplikuje skutečnost, že sám objekt prosociálního chování se vyznačuje různorodými potřebami, které spolu mohou kolidovat a  při uspokojování jedné potřeby může vzniknout jiná škoda. J. Reykowski (1979) navrhuje při hodnocení aspektů prosociálního chování sledovat čtyři následující okolnosti. 1. Sociální objekt: konkrétní osoba, instituce, idea. V  úvahu je třeba brát, pro koho je činnost vykonávána, a z tohoto zorného úhlu odlišovat činnosti vykonávané například pro konkrétní osoby či skupiny lidí. 2. Cíle činnosti ve vztahu k osobě, například zabránění škody, ,,navýšení dobra“ v oblasti tělesné, materiální, morální, orientační, praktické nebo emocionální. 3. Časový aspekt, tj. krátkodobé události, jednorázové (ukázání cesty), události protahující se v  čase, události stálé, trvající značnou část života (starání se o dlouhodobě nemocné, pomáhání pronásledovaným). 4. Přinášené náklady činnosti, například nezbytný čas a  námaha pro vykonání činnosti, dodatečné výdaje jako hrozba tělesné, materiální, morální, emocionální škody, kritika, potupa, ohrožení zdraví. Prosociální chování má svým obsahem nejblíže altruismu. Diference mezi prosociálním chováním a  altruismem defi nuje autor mnoha prací o  pomáhání D. Bar-Tal se spolupracovníky (Bar-Tal & Raviv, 1982). Píše, že četní psychologové ztotožňují prosociální chování s  altruismem, podle něj je ale altruismus jedním z  typů prosociálního chování. Prosociální chování zahrnuje altruismus i jiné formy pomáhání. Prosociální chování chápe Bar-Tal jako dobrovolně vykonávané pro to, aby přineslo výhody někomu jinému, bez očekávání vnějších ocenění; je uskutečňováno ve  dvou případech: a) jako chování, které má cíl samo v sobě, b) jako akt restituce. První typ představuje vlastně altruismus, druhý se objevuje tehdy, když se osoba touží odvděčit za dříve vykonané dobro nebo chce odčinit škodu, kterou dříve spáchala. Vymezení D. Bar-Tala akcentuje dobrovolnost volby, prosociální chování se realizuje svobodným rozhodnutím k  poskytnutí pomoci, nejde o výsledek vnější hrozby nebo přinucení. Podobně J. R. Ma- caulay a  L. Berkowitz (1970) uvádějí, že altruismus je chování, jehož cílem je dobro druhého člověka bez očekávání vnější náhrady; D. Bar-Tal doplňuje, že altruismus musí být dobrovolný a musí mít cíl sám v sobě. Také známý německý psycholog H. W. Bierhoff (2006) odlišuje tři příbuzné pojmy: pomáhání, prosociální chování a  altruismus, často používané a  leckdy zaměněné. OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 16 Termín „ pomáhání“ považuje za nejobecnější, nadřazený oběma dalším, zahrnující všechny formy vzájemné lidské podpory. „Prosociálním chováním“ označuje takové chování, jehož cílem je zlepšit situaci druhé osoby, přičemž pomáhající není povinen poskytnout pomoc na základě své profese a příjemce pomoci není organizace ani instituce, nýbrž jedinec. Bierhoff také vymezuje motivy prosociálního chování; pramení buď ze snahy dosáhnout vlastního cíle (egoisticky motivované chování), nebo ze snahy pomoci druhému (altruisticky motivované chování). Podobně popisuje prosociální chování N. Eisenbergová (1982, Eisenberg & Fabes, 1991), označuje ho za  jednání, které záměrně prospívá druhým bez ohledu na motiv. Prosociální chování může být tudíž vykonáno z altruistických důvodů jako výsledek soucítění s  druhými či rozhodnutí chovat se podle zvnitřněných hodnot. Ale může být rovněž důsledkem nealtruistických motivů jako např. touhy po odměně či sociálním souhlasu. Třetí pojem „altruismus“ specifi kuje a  zužuje pomoc ještě více. Je to jakási samostatná forma prosociálního chování; jednání pomáhajícího je motivováno prospěchem druhé osoby a vnitřními odměnami. Všechny tři pojmy se do určité míry překrývají. Nejširší je pomáhání, jež v sobě zahrnuje oba další pojmy; jak prosociální chování, tak také altruismus. Nejužší altruismus tvoří jakési jádro obou pojmů. Otázka motivů stojících v  pozadí altruismu a  prosociálního chování je velmi komplikovaná, protože k  pomáhání mohou mít lidé nejrůznější důvody, včetně těch egoistických. 1.2 Pojetí altruismu Při vymezování altruismu se většina autorů shoduje na tom, že jde o dobrovolné, nezištné chování, kde je pomoc poskytnutá druhému bez  očekávání materiálního či jiného zisku, sociálního souhlasu nebo jejího opětování v budoucnu (snad kromě příjemného pocitu z vykonání dobrého skutku). Pomoc je dále poskytnuta bez ohledu na případné náklady (vynaložená námaha, ztracený čas, ušlý zisk jako osobní prospěch hypoteticky získaný, kdyby nebyl obětován čas a námaha pro druhé), oběti nebo ztráty (riskování svého bezpečí, zdraví, majetku, dobrého jména). Průnik různých defi nic altruismu tvoří čtyři podmínky, respektive znaky altruismu: dobrovolnost, užitek pro partnera, nezištnost, obětování vlastních nákladů. Tyto podmínky, zvláště „nezištnost“, bývají zpochybňovány; například G. Homans (1968) s jistou nadsázkou označil altruisty jako jedny z největších prospěchářů, které známe. V této souvislosti D. Rosenhan (in Bierhoff, 1998) poukazuje na  „paradox altruismu“, jeho defi nice implikuje to, že motivuje k  jednání, která jsou sice druhým užitečná, ale jejich vykonání má pro samotného aktéra osobní nevýhody. To se jeví jako nesmyslné, a sice jak z ultimativní (a), tak z motivační perspektivy (b). Teoretické aspekty altruismu 17 Ad a) U  ultimativního pohledu se dnes obecně akceptují principy geneze sociobiologie, která vysvětluje chování sloužící druhým dvěma nezávislými myšlenkovými modely, z  nichž jeden spočívá v  principu inkluzivního altruismu W. D. Hamiltona (1964) a druhý v principu recipročního altruismu R. L. Triverse (1971). 1 Ad b) Také u  analýzy motivace lze dojít k  závěru, že lidé obecně si od  svých činů vůči druhým lidem slibují víc zadostiučinění než v  případě, kdyby je nerealizovali. Při každé sociální transakci dochází mezi účastníky k výměně „zásob“ (zdrojů). Vzájemná výměna služeb a  výhod je tak moc důležitá pro sociální život, že se část psychologů domnívá, že jde o jádro našich relací k druhým lidem. Pro lidi jsou atraktivní takové vztahy, v  nichž funguje pravidlo rovnosti, tj. náklady a  zisky spojené s  těmito vztahy mají nulovou bilanci nebo jsou v  zásadě srovnatelné. Například z  výčtu vyměňovaných „zásob“, které uvádějí E. B. Foa a U. G. Foa (1980), vyplývá, že tím nebo oním způsobem je skutečně každá pomoc spojena s  náklady i  zisky pro dárce. Uvedení autoři rozlišují šest různých tříd „zásob“, vyměňovaných mezi účastníky interakce. Jsou to: „láska“, „služba“, „majetek“, „peníze“, „informace“ a „status“. Nejzřetelnější výměna se vztahuje na „majetek a  peníze“, zde dárce přichází o  to, co dává příjemci, i  když samozřejmě nemusí platit nulová bilance, protože subjektivní hodnota zásoby může být pro oba partnery různá. „Služby“ jsou spojeny s námahou a vynaložením času, „informace“ zbavuje toho, kdo ji podává, náskoku ve vědění, v orientaci. Pojem „láska“ užívají autoři sice rozdílně, ale jako základ zahrnuje péči rodičů o své potomky, která může být oprávněně spojena s citelnými oběťmi. Zvýšení sociálního „statusu“ v hierarchizované společnosti může mít charakter „konkurenčního altruismu“, tj. viditelného příspěvku ke  společenskému dobru s  potenciálem přilákání obecenstva zainteresovaných pozorovatelů. Když tedy každý altruistický čin dárce něco stojí, je třeba předpokládat, že je kromě toho spojen s  nějakým ziskem, který v  zážitkové bilanci překračuje náklady. V literatuře bývají jmenovány jako zdroje tohoto afektivního zisku různé faktory. Vedle naděje na reciprocitu se k tomu počítá zabránění pocitu viny napravujícím jednáním (například Cialdini et al., 1982). Pomoc může směřovat také ke  kongruenci s  kulturní normou sociální odpovědnosti (Berkowitz & Daniels, 1963), může být motivována snahou o  posílení vlastní hodnoty dodržováním osobních norem (Schwartz, 1977). Cíl může tvořit i snaha imponovat pozorovatelům demonstrací osobní odvahy, síly a rozhodnosti nebo si svým jednáním zajistit akceptaci skupiny – „kompetitivní altruismus“ (Hardy & Van Vugt, 2006). Jiná potíž v souvislosti s nezištností spočívá v tom, že každé motivované jednání musí být bez rozdílu zaměřeno na cíl, jehož dosažení přináší uvolnění a uspokojení, protože v opačném případě by se skutek nestal. Tento vnitřní osobní zisk 1) Podrobněji viz kapitolu o evoluci prosociálního chování tohoto textu. OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 18 z  altruistického činu interpretují někteří v  tom smyslu, že pozorování nouzové situace u druhého člověka produkuje u pozorujícího nepříjemné pocity nebo napětí, které se pokouší zmenšit, případně změnit poskytnutím pomoci ( „Negative state relief model“: Cialdini et al., 1982, 1987; „Arousal: Cost-reward model“: Piliavin, Dovidio, Gaertner & Clark, 1981). Když se nechceme vůbec zřeknout označení „altruistický“, musíme tedy pojem úžeji defi novat, takže pak lze uspokojení, kterého se docílí při výkonu pomoci, rozdělit na „egoistické“ a „altruistické“ (Batson et al., 1981; Batson, 1991; Bierhoff, 1998; Schroeder et al., 1995). V tomto smyslu rozlišuje Batson (1991) ve svém modelu empatie-altruismus pomáhajícího tři formy pomoci, z  nichž dvě – totiž varianta „reward-seeking“ a „arousal-reducing“ – jsou egoistické povahy. Pouze když je pomoc „empathically evoked“, ospravedlňuje ji označit jako altruistickou. Nevýhodou defi nice altruismu, která se zakládá na empatii nebo vůbec na ještě náročnějším výkonu převzetí perspektivy, ale je, že předpokládá kognitivní struktury, které vystupují v  dějinách rodu nejdříve na  stupni lidoopů. Byli bychom nuceni při takovém restriktivním určení pojmu neoznačovat bazální formy příbuzenské pomoci, zvláště péči o  potomstvo, jako „altruisticky motivované“. Nechceme se ale připojit k tomuto úzkému pojmu, zejména když lze pozorovat v říši zvířat právě v tomto sektoru vztahů nejdojemnější formy pomoci jdoucí až k sebeobětování (Schmidt Mast & Bischof, 1999). Souhrnně lze uzavřít, že rozdíl mezi altruismem a  prosociálním chováním je často velmi těžké stanovit, a proto bývá termín altruismus běžně používán jako synonymum prosociálního chování. Jedním z důvodů je to, že aktuální prožitky, jako jsou například empatický distres nebo empatický zájem, nelze vypozorovat okamžitě. Prosociální chování navíc bývá často založeno na zdrojích jak altruistických (pak splývá s altruismem), tak egoistických. Tato kniha defi nuje altruismus jako specifi ckou formu prosociálního chování, kdy primární cíl altruistického chování spočívá v  získání nebo udržení prospěchu druhého člověka a  v  motivaci pomáhání se prolínají jak nezištné, tak také egoistické motivy. 1.2.1 Filozofi cké pojetí altruismu Některé odpovědi na  otázky původu, vývoje a  především významu altruismu v  lidském světě tradičně nabízejí fi lozofové. Zhruba v  polovině dvacátého století se k  nim přidali biologové, zvláště sociální biologové, a  psychologové, především vývojoví a sociální psychologové. Přístup této práce je sociálněpsychologický, přesto budou přístupy fi lozofi cké a  sociobiologické ve  stručnosti připomenuty. Teoretické aspekty altruismu 19 Filozofi cká perspektiva s  různorodostí pohledů v  průběhu věků zušlechťovala způsob myšlení o  lidském chování. Termín altruismus jako opozici egoismu poprvé užil August Comte, světoznámý představitel francouzského pozitivismu. Altruismus a egoismus považoval za dva odlišné motivy lidského chování, které se uplatňují i při pomáhání. Přes zjevný egoismus člověka byl přesvědčen, že některé formy sociálního chování jsou výrazem nesobeckého přání „žít pro ostatní“. Tento typ motivace přinášet prospěch druhým nazval altruismus. 2 Před Comtem vyvstala otázka, proč pomáháme druhým lidem, diskutovalo se o  ní ve  fi lozofi cké antropologii a  zvláště v  etice pod různými názvy jako laskavost, charita, soucit a přátelství. Jedna hlavní linie tohoto myšlení má své kořeny v židovsko-křesťanském náboženském systému, druhá pochází z  řecké fi lozofi e od  fi lozofů Platóna a  Aristotela. Antická fi lozofi e Řekové se již před téměř 2  500 lety velmi intenzivně zabývali diferencemi egoismus/altruismus v  lidském chování. Jeden z  největších antických myslitelů Platón ve  svém prvním dialogu o  přátelství diskutuje na  téma starost o  blaho druhých a z něj odvozeného případného vlastního prospěchu a zvažuje možnost takového citu v kontextu přátelství. V  kontextu přátelství stanovil Platón fundamentální otázku o  altruismu, zda starost o  jiné může mít cíl sama v  sobě nebo také směřuje k  získání vlastního zisku. Otázku zkoumal jak v  egoistické, tak altruistické variantě odpovědi, ale nakonec zůstala nezodpovězená. V jednom z dialogů Platón píše, že lépe je být ukřivděným než křivdícím. Dobré činy uspokojují i tehdy, když jsou spojeny s obětí. U Platóna najdeme to, co se později objevuje v křesťanství: Více štěstí je v dávání než v braní. Na  Platónovy otázky o  přátelství se pokusil odpovědět Aristoteles. Nejdříve defi noval opravdové přátelství: „Nechť být přátelským je defi nováno tak, že přejete člověku věci, které považujete za dobré – přejete je kvůli němu, ne kvůli sobě – a  směřujete k  nim do  té míry, dokud je můžete ovlivňovat“ (Rhetoric, 1380b35–1381a1 – odkazy jsou podle Bekkerova číslování). Paralela mezi tímto sdělením a současnou defi nicí altruistické motivace je zcela zjevná. Dále Aristo- 2) Bochenski, J. M.: Stručný slovník fi lozofi ckých pověr. Aeterna, 1998. Netradiční výklad Comtova pojetí uvádí J. Bochenski. Ve svém slovníku říká, že slovní kořeny slova altruismus jsou převzaty ze tří jazyků (latiny, francouzštiny a  řečtiny). Skutečnost, kterou nový Comtův pojem označoval, se podle Bochenského diametrálně liší od autentické lásky. Altruismus je láska ke druhému člověku in abstracto, objektem altruismu je blíže neurčené individuum, jež máme milovat v podstatě proto, že je nám cizí a že se od nás liší. Máme tu co do činění s úplným opakem skutečné lásky, protože v ní milujeme vždy konkrétní osobu a milujeme ji nikoli proto, že se od nás liší, ale naopak proto, že je nám blízká a v míře, v jaké je s námi identická. Comtovu altruismu nejde o jednotlivé lidi, ale o tzv. „velkou bytost“ (grand être), o samo lidstvo neboli Humanitu. S touto „velkou bytostí“ nás má spojovat právě altruismus. OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 20 teles jinde uvádí, že „Všechny přátelské city se rozšiřují na  ostatní z  těch, které mají primárně pro svůj účel sama sebe“ (Ethics, 1168b6, in Batson, 1991). Aristoteles také navrhl, že kamarád je ve  skutečnosti jiné já (166b31). „Tak jako jeho vlastní existence je žádoucí pro každého člověka, je nebo téměř je existencí jeho přítele“ (1170b7–8). Platón a Aristoteles užívali slovo agape, které se týká sebeobětující a nesobecké laskavosti, dávání se druhým. Ve  výrocích je obsaženo poznání, že jednáme ve prospěch někoho druhého často na náš vlastní úkor, ale také poznání, že naše vlastní blaho se pro nás zdá být hlavní starostí. Otázku, kterou si sám položil: Jak se mohou tyto dva prvky urovnat?, Aristoteles nezodpověděl. 3 Židovsko-křesťanské náboženství Hlavní morální standardy vytvořené izraelskými kněžími jsou uložené v  Pentateuchu (pět knih Mojžíšových, Bible), tzv.  tóře, která tvoří „Posvátný zákon“. Tento zákon obsahuje morální příkazy o chování k Bohu a k druhým lidem. Přikázání „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ (3. kniha Mojžíšova, 19,18) zařadili Židé jako druhé, hned za hlavním přikázáním miluj Boha (5. kniha Mojžíšova, 6,5). Bůh Izraele na rozdíl od jiných božstev starověkého Orientu projevuje o člověka zájem, miluje ho a cítí s ním. Ačkoliv na mnoha místech starozákonních textů se může jevit jako Bůh krutý a trestající, přesto v celkovém kontextu je jeho hlavním atributem láska k člověku. Bůh ústy Mojžíšovými žádá člověka, aby miloval bližního jako sebe samého. Argumentem pro tuto lásku je právě ono připodobnění se Bohu (Doskočil, 2007). Láska k bližnímu byla ve starozákonní době chápána přednostně a jako povinnost a  projev národní solidarity platná ve  vztahu k  ostatním Židům. Nejvíce se projevovala nezištnou pomocí v nouzi. V jeruzalémském chrámu mohl anonymní dárce nechat v  „komoře utajených“ příspěvek anonymním chudým s  tím, že pro dárce není důležité znát příjemce a  pro obdarovaného není důležité vědět, kdo je dárcem. V  sociálních normách bylo zakotveno: „Ze svého chleba dávej hladovému a ze svých oděvů nahým. Vším, čeho máš přebytek, prokazuj milosrdenství“ (Peschke, 1999, s. 183, in Doskočil, 2007). Podobné postavení mělo toto přikázání lásky k  druhým i  později. Klíčová postava vzniku křesťanství – Ježíš zopakoval a  rozšířil příkaz milovat bližního svého jako sebe sama. Tvrdil, že přikázání neplatí pouze pro bližní, ale i pro nepřátele. Širokou platnost přikázání, překonávající geografi cká, rasová, náboženská a  jiná omezení, vyjadřuje Ježíšova odpověď na  otázku „kdo je můj bližní“. Odpověď dává prostřednictvím podobenství o milosrdném Samaritánovi (Bible, Lukáš 10, 30–37). Podobenství vypráví o člověku, který byl přepaden, oloupen a zůstal bez pomoci, ačkoliv kolem něj prošli bez zájmu významní členové židov- 3) Aristoteles: Etika Nikomachova. Praha: Rezek 1996. Teoretické aspekty altruismu 21 ské náboženské komunity. Pomoci se mu dostalo až od Samaritána, kterým Židé jako obyvatelem nepřátelského Samaří opovrhovali. Zatímco ve starozákonní tóře je přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého“ chápáno pouze jako jedno z  mnoha, teprve v  evangeliích Nového zákona se stává ústředním tématem, které je v  přímé souvislosti s  přikázáním lásky k  Bohu. V  biblickém Novém zákoně najdeme: „Milujte své nepřátele a  konejte dobro a dávejte, aniž byste očekávali něco na oplátku; a vaše odměna bude veliká a budete synové Nejvyššího“ (Bible, Matouš 22,40, Marek 12,31, Lukáš 6,35 a také 10,27). Středověká fi lozofi e Jeden z největších teologů a fi lozofů středověku Tomáš Akvinský se pokusil sloučit uvedené dvě tradice, židovsko-křesťanskou a řeckou, v jeden celek. Nesobeckou lásku, agape, popsal použitím slova caritas (angl. charity, láska k bližnímu). Akvinský spojil myšlenky Nového zákona s  řeckou fi lozofi í tvrzením, že láska k bližnímu je specifi cká forma opravdového vztahu – přátelství, o kterém hovořil Aristoteles, a také, že láska k bližním nás vede ke starosti o ně, protože v nás vytváří pocity soucitu. „Milovat znamená chtít něčí dobro.“ 4 Soucit chápal jako emoční odpověď pociťovanou od  srdce a  vyvolanou v  situaci, když je dispozice k  lásce k  bližnímu konfrontována s  utrpením druhého. Pod naším slitováním s opravdovým přítelem, který je naším druhým já, však leží tenze, která nás motivuje, abychom ji redukovali (Sokol, 1998). Utilitarismus a univerzální egoismus ve fi lozofi i V období renesance se řada hodnot začíná relativizovat, pohled na lidskou přirozenost jako od základu egoistickou najdeme ve velké části myšlení novodobých fi lozofů. Lidský egoismus po mnoho let jako jediná alternativa racionálně vysvětloval jak možnosti rozvoje osobnosti, tak také organizaci společnosti. Představa egoismu coby součásti lidské přirozenosti nepodléhala diskusi, egoismus byl považován za přirozený důsledek společenského vývoje. V tomto smyslu byl nejen ospravedlnitelný, ale také žádoucí. Například Machiavelli založil svou politickou analýzu na konceptu univerzálního egoismu, kde lidi popisuje zcela negativními vlastnostmi jako obecně nevděčné, přelétavé, falešné, zbabělé a chtivé. V podobném duchu píše renesanční učenec Thomas Hobbes, že pokud by byl člověk od přirozenosti svou podstatou tvor společenský, neměl by se dopouštět asociálního chování. Skutečnost však jasně dokazuje, že asociální chování není nijak neobvyklé a charakterizuje člověka téměř stejně jako jeho sociálnost. Hobbes tvrdil, že altruistické motivy ve  skutečnosti neexistují, většina lidí řídí své chování hlavně vlastními zájmy a podobně i zdroje společenské organizace hledal v zahledění do sebe, v sebezalíbení. 4) TOMÁŠ AKVINSKÝ, Summa Theologica I–II, q. 26, a. 4. OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 22 Skutečným důvodem naší společenskosti je především zájem o  sebe, lidská přirozenost je fundamentálně a  univerzálně egoistická. V  pozadí našich sociálních vztahů je strach jednoho před druhým („ Homo homini lupus est“). Strach jednotlivce před jiným jednotlivcem se na základě pravidel společnosti přeměnil ve strach ze sankcí a z trestu. Také fakt, že se lidé angažují při pomáhání druhým, chápou Hobbes a  Machiavelli jako projev egoismu; sebeobětování nebo starost byly vždy ve službách subtilních forem vlastního prospěchu. Hobbsův sociální kalkul poukazuje na  neudržitelnost přímočarého uplatňování egoistických pohnutek, a  tak nás naše racionalita vede ke  kompromisu a volbě dlouhodobého získávání menších zisků, které vedou k celkově většímu prospěchu. „Utilitaristé“ Jeremy Bentham a John Stuart Mill tvrdí, že morálka by měla být založena na  principu užitečnosti a  že obětování svého vlastního největšího prospěchu ve  prospěch druhých není samo o  sobě dobré. Hněv je přirozenou touhou po odplatě a funguje jako strážce spravedlnosti. Hlavní základ mravnosti tvoří racionální rozum, přesto se Mill domníval, že nejlepší způsob jak někoho přesvědčit, aby dodržoval mravní zákon, je nikoliv pomocí racionální argumentace, ale apelací na  prospěch, který lze získat, a  utrpení, kterému lze předejít. Konečně silným argumentem je podle Milla touha po pocitu jednoty s jinými lidmi, která vychází ve značné míře z empatie. Souhrnně řečeno, utilitaristé uvažovali, že lidské chování je řízeno morálním smyslem, ale za jednu z přirozených pobídek považovali sympatie pro jiné. Člověk se neřídí pouze vypočítavostí, ale také entuziasmem. Člověku způsobují prožitky sympatie to, že zájem osobní je v harmonii se zájmem celku, příjemné pro druhé je příjemné také pro subjekt. Utilitaristé viděli lidskou přirozenost jako v  zásadě egoistickou, ale přece jenom v  pozadí jednotlivce vnímali obecný prospěch ve smyslu: snažení je morální, jestliže slouží vlastním zájmům a současně i zájmům celku. Ještě radikálnější postoj, pokud jde o lidský egoismus, zaujal Friedrich Nietzsche, který nejenže zpochybnil morálku nesobeckých tendencí jako dekadentní, navíc ještě odmítl lásku k  bližnímu, nezištné chování a  soucit s  druhými jako projev slabosti. Překonávání takových pocitů jako lítost, soucit považoval za šlechetnou ctnost. Do  kategorie morálního dobra a  opravdové morálky řadil také bezohledně prosazovaný vlastní prospěch. Volání po „vyšší“ morálce nesobecky se starat o  druhé je podle Nietzscheho ve  skutečnosti špatná vlastnost (Anzenbacher, 2004; Cakirpaloglu, 2004). Altruismus i egoismus jako alternativa jednostranného egoismu V  novodobé fi lozofi i někteří myslitelé poukazovali na  determinovanost lidského chování jak altruistickými, tak také egoistickými pobídkami. Argumentovali existencí obou protikladných motivů. Teoretické aspekty altruismu 23 Jean Jacques Rousseau byl přesvědčen, že morální fi lozofi e musí být založena na  jasném pochopení lidské povahy metodou pozorování lidského chování. Rozlišoval dva základní povahové rysy: egoistický a altruistický. První rys nebo princip se orientuje na zvyšování a udržování našeho vlastního blaha a zachování života, druhý spočívá v přirozeném odporu při pohledu na bolest nebo utrpení jiné bytosti. David Hume v Traktátu o  lidské přirozenosti vysvětlil, že žádná kvalita lidské přirozenosti není pozoruhodnější než to, že máme přirozený sklon soucítit s druhými a  získat si pomocí komunikace jejich sympatie a  city, jakkoliv jsou odlišné nebo dokonce opačné k  našim vlastním. Představoval si, že existují takové dispozice jako laskavost, štědrost, takové city jako jsou láska, přátelství, soucit a vděčnost. Zároveň však připouštěl v motivaci starosti o druhé také vlastní prospěch. Být morální se člověku vyplácí, protože každý jedinec touží po  sociální akceptaci. Díky tomu, že člověk ve  svém životě potřebuje společnost, její tlak do určité míry „nutí“, jak se chovat. Adam Smith svou morální fi lozofi i postavil na  myšlenkách řeckých stoiků a také na odkazu D. Huma. Od stoiků Smith převzal úvahy o přirozené harmonii a  řádu a  dále o  nadřazenosti a  síle pudu sebezáchovy. Hume jej inspiroval altruistickou komponentou, což vedlo Smitha k  tvrzení, že „hlavní rozdělení našich náklonností je na  egoistické a  přátelské“. Náš zájem o  blaho ostatních vzbuzují empatické emoce lítosti nebo soucitu a tvoří principy naší povahy. Právě soucit jako princip povahy tvoří základ našeho slitování nebo soustrasti a solidárnosti s druhými lidmi. Smith se nedomníval, že všechno – nebo vůbec většina – pomáhání by bylo dobročinné, hovoří také o povinnosti. Smysl povinnosti člověka spojil s jasným uvědoměním si důležité role, kterou hraje sebepotrestání a sebeodměnění při zaměřování naší pozornosti k potřebám jiných. Přispěl rovněž k  ekonomickému chápání člověka konstatováním, že když se jedinec snaží o  naplnění svého vlastního prospěchu, je veden jakousi neviditelnou rukou trhu, která mu pomáhá dosáhnout cíle, o který mu vůbec nejde a kterým je společné blaho. To ale nemusí být společnosti na  újmu, protože tím, že člověk jde za vlastním zájmem, prospěje často zájmu společnosti vydatněji, než kdyby mu chtěl prospět. Sledování svých vlastních zájmů nemusí být nevyhnutelně v neprospěch ostatních, pokud způsoby sledování zájmů je možno sladit. Jiný proslulý fi lozof Immanuel Kant ve  své Kritice praktického rozumu tvrdil, že člověk by měl jednat „nikoliv z pozice inklinací a sympatií, ale z povinnosti (kategorický imperativ) a  takto by jeho jednání nejdříve získalo morální hodnotu“. Hlavním cílem není náš vlastní prospěch ani blaho druhých; cílem je prostě vykonat svoji povinnost. Objevuje se však otázka, co vede člověka ke  splnění morálního závazku, když se závazek dostane do rozporu s přáním člověka. Závazky a morální zásady stojí mimo sféru očekávání nějaké výhody, například takové, že se člověk zbaví nepříjemnosti, když postupuje ve shodě se závazkem. Zdrojem zla OSOBNOSTNÍ ASPEKTY PROSOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ A EMPATIE 24 je preference vlastního štěstí před povinnostmi k druhým lidem, zlo plyne z nedodržování závazků. Kant neřeší dilema co je a není egoistické, ale co je a není morální. Byl nicméně připravený uznat, že i když ukážeme starost o druhé, která se zdá být inspirována povinností, může být ve skutečnosti inspirována sebeláskou. Problém egoismu a altruismu neřeší mnohé mimoevropské kultury (buddhismus, taoismus), protože altruismus považují za  samozřejmou součást lidské existence. Základem těchto kultur jsou rodinné a  sociální vztahy, kde rozlišování egoismu a  altruismu nemá vlastně žádný smysl. Oba pojmy tedy vyjadřují v  oněch kulturách nepřijatelné, a  proto i  celkem vzácné, extrémy – nehledět na své zájmy a nehledět na zájmy ostatních a celku. Příkladem může být postoj Jeho svatosti dalajlamy. K  čemu by člověku mohlo být sobectví v  našem smyslu toho slova vůbec nechápe a taky neřeší. Z tohoto pohledu je vlastně problém egoismu a altruismu konstruktem naší civilizace a nabízí se otázka, zda rozlišení egoismu a altruismu je výrazem pokroku nebo dekadence. V soudobé fi lozofi i, především v její fenomenologické oblasti, můžeme pozorovat, že se rozlišení egoismus/altruismus opět opouští jako nepotřebný, možná i zavádějící koncept. Fenomenologie vychází ze subjektu jako samozřejmého základu vidění světa, proto subjektivismus či starost o sebe zde nejsou vnímány jako cosi negativního. Tak se v  diskusi mezi M. Heideggerem a  E. Lévinasem spíše než problém egoismus/altruismus vynořuje problém vztahu jedince a druhých lidí. Heidegger (1996) ve svém Bytí a čas má jako ontologický základ lidské existence jedince, kterému „jde o jeho bytí samo“ a ve své starosti o své bytí objevuje, že jeho bytí je „spolubytím“ s jinými lidskými jedinci. E. Lévinas (1997) vidí jako ontologický základ existence člověka vztah k druhému a v tomto vztahu člověk objevuje a vymezuje sebe. J. Patočka (1991) řeší tento problém (aniž by zmiňoval opozici egoismus/altruismus) otázkou po  smyslu. To je otázka, kterou si člověk klade zcela přirozeně, a pokud nenachází alespoň provizorní odpověď, hovoříme o „vyprázdnění smyslu“. Smysl ve svém životě nacházíme dle Patočky v převzetí zodpovědnosti za svůj život a ve starosti o druhé. Jiným příkladem současného fi lozofi ckého řešení tohoto problému může být Princip odpovědnosti H. Jonase (1997). Odpovědnost ale také patří mezi ty fi lozofi cké pojmy, které rozlišení egoismus/altruismus nepotřebují. Na závěr této podkapitoly je třeba konstatovat, že ve skutečnosti žádná z uvedených nebo neuvedených fi lozofi ckých koncepcí přímo neřeší otázky altruismu v tom smyslu, ve kterém je užívána v sociální psychologii. Nacházíme zde úvahy o nezištných starostech o jiné u Platóna a Aristotela, o skutečné lásce u Aristotela, o přirozených


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist