načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osmý život (pro Brilku) – Nino Haratischwiliová

Osmý život (pro Brilku)

Elektronická kniha: Osmý život (pro Brilku)
Autor: Nino Haratischwiliová

Na počátku 21. století vypráví Nica, Gruzínka žijící v Německu, své neteři Brilce příběh její rodiny. Od roku 1900, přes Gruzii, Rusko i Evropu, na pozadí komunismu, fašismu i dalších dějinných zvratů se odvíjejí osudy, tragédie, lásky i ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 861
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Michaela Škultéty
Skupina třídění: Německá próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7431-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na počátku 21. století vypráví Nica, Gruzínka žijící v Německu, své neteři Brilce příběh její rodiny. Od roku 1900, přes Gruzii, Rusko i Evropu, na pozadí komunismu, fašismu i dalších dějinných zvratů se odvíjejí osudy, tragédie, lásky i nenávisti střídajících se generací Ničiny a Brilčiny rodiny, vše nahlíženo očima jejích ženských příslušnic. Ty pak spojuje i tajný recept na přípravu čokolády, jenž se v rodině předává přes sto let jen po ženské linii. Její jedinečnost nespočívá jen v chuti, ale i v téměř magických a zlověstných účincích, které jsou jí přisuzovány. Životy žen, obeznámených s její přípravou, se odvíjejí v sedmi knihách, aby vše vyústilo do nenapsané knihy "osmého života" samotné Brilky. Mohutná rodinná sága s prvky magického realismu, nadlehčovaná jemným humorem a "provoněná" motivem čokolády, se stala bestsellerem a dočkala se i dramatických adaptací.

Popis nakladatele

Strhující rodinná sága provoněná čokoládou se odehrává na pozadí celého dvacátého století: v carském Rusku i Berlíně po pádu komunistického režimu.

Gruzie, 1900: Vše začíná jako v pohádce. Prapradědeček si z cesty do Vídně přiváží recept na nejlepší horkou čokoládu na světě. Je hustá, černá jako noc před bouří a naprosto neodolatelná. Její konzumace má ovšem tragické, nezřídka i smrtelné následky… Zděšený chocolatier, který stejně jako všichni Gruzínci věří na pohádky, záhy dospěje k přesvědčení, že na jeho lahodném nápoji spočívá kletba. Přesto však recept předá jako rodinné tajemství dceři Anastasii, která se během svého bezmála stoletého života bude k vaření čokolády opakovaně vracet. 

Německo, 2006: Anastasiina pravnučka Nica přerušila kontakt s rodinou a odstěhovala se do Berlína. V Gruzii právě probíhá občanská válka a Nicina neteř Brilka se po cestě na Západ odmítá vrátit do Tbilisi. Nica se s ní setká a právě jí bude celý rodinný příběh vyprávět. Horká čokoláda připravovaná podle staré rodinné receptury přináší po šest generací útěchu i neštěstí…

––––

„Nino Haratischwiliová je jedním z nejvýznamnějších hlasů současné německé literatury.“

— Die Zeit

Fenomén v Gruzii, Německu, Polsku i Nizozemsku. Tato gruzínská sága šesti generací odehrávající se v době od počátku dvacátého století až po století jednadvacáté, jejíž postavy navštíví Tbilisi, Moskvu, Londýn i Berlín, vypráví příběh prokleté lásky, v němž je humor provázen prvky magického realismu.

— The Guardian

Román roku: Osmý život Nino Haratischwiliové je velkolepým vyprávěním o lásce a nenávisti, o vzestupu a pádu komunismu — a o receptu na horkou čokoládu, jehož tajemství budou znát jen ženy v rodině.

— Der Spiegel

Tento román voní kardamomem, hřebíčkem, skořicí a kakaem. Ozývá se v něm zrada, neštěstí a láska. A vše nasvědčuje tomu, že se jedná o dílo, které nezůstane sezonním zbožím, ale mohlo by se stát oblíbenou knihou na mnoho let.

— Kulturspiegel

((pro Brilku))
Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Osmý život (pro Brilku)" doporučujeme také:
 (e-book)
Prokurátor Prokurátor
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Host

Osmý život

(pro Brilku)

Nino

Haratischwiliová

„Nino Haratischwiliová

je jedním z nejvýznamnějších

hlasů současné

německé literatury.“

Die Zeit



Nino

Haratischwiliová

Osmý život

(pro Brilku)


Přeložila

Michaela Škultéty


Brno 2020

(pro Brilku)

Nino

Haratischwiliová

Osmý životOsmý životOsmý život


Das achte Leben (Für Brilka)

Copyright © 2014 by Frankfurter Verlagsanstalt GmbH, Frankfurt am Main

Cover photo © Jiří Lubojacký

Translation © Michaela Škultéty, 2020

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 (elektronické vydání)

‹ e translation of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut

Překlad této knihy podpořil Goethe-Institut

ISBN 978-80-275-0282-0 (Formát PDF)

ISBN 978-80-275-0283-7 (Formát ePub)

ISBN 978-80-275-0284-4 (Formát MobiPocket)


Jsou to časy, kdo vládne, nikoli králové.

gruzínské přísloví



Babičce,

která mi darovala tisíc příběhů a jednu báseň.

Tátovi,

který mi zanechal plnou tašku otázek.

A mámě,

která mi řekla, kde mám hledat odpovědi.



11

Prolog

aneb Partitura zapomnění

2006

Tento příběh má vlastně několik začátků. Přijde mi zatěžko vybrat jeden

z nich, protože skutečným začátkem jsou všechny.

Mohl by začít ve staré berlínské zástavbě — úplně obyčejně, dvěma na

hými těly v posteli. Mohl by začít sedmadvacetiletým mužem, nekompro

misně talentovaným hudebníkem, který se právě chystá utopit své nadání

v nejrůznějších rozmarech, v neukojitelné touze po blízkosti a v alkoholu.

Mohl by ale začít i dvanáctiletou dívkou, jež se rozhodne světu, v němž

žije, vmést do tváře jasné ne a hledat pro sebe a pro svůj příběh jiný začátek.

Anebo bychom se mohli vrátit hodně daleko, ke kořenům, a začít tam.

Anebo začneme všemi třemi začátky najednou.

Ve chvíli, kdy se mi Aman Baron, jemuž se obvykle říkalo jenom „ten Baron“

nebo také jen „Baron“, přiznal, že mě se srdcervoucí tíhou, nesnesitelnou

lehkostí, příšerně nahlas a neuvěřitelně tiše miluje — a sice poněkud chu

ravějící, vyčerpanou a ostentativně neúprosnou láskou bez iluzí —, odešla

má dvanáctiletá neteř Brilka ze svého amsterdamského hotelu a zamířila

k nádraží. Měla s sebou jen malou sportovní tašku, skoro žádnou hotovost

a v ruce nesla tuňákový sendvič. Hodlala se dostat do Vídně a koupila si

levný víkendový lístek vázaný na regionální vlaky. Na recepci zanechala

rukou psaný vzkaz, v němž stálo, že nemá v úmyslu vrátit se s taneční sku

pinou do vlasti a že je zbytečné po ní pátrat.

Já si přesně v té chvíli zapálila cigaretu a dostala záchvat kašle — zčásti

za něj mohlo vypětí z toho, co jsem právě vyslechla, zčásti kouř, jímž jsem

se zakuckala. Aman, kterému jsem já sama nikdy „Baron“ neříkala, ke mně

okamžitě přispěchal, bouchl mě do zad takovou silou, až mi vyrazil dech,

a tvářil se vyděšeně. Třebaže byl jenom o čtyři roky mladší než já, připadala

jsem si starší o celá desetiletí, a navíc jsem právě byla na nejlepší cestě stát


12

se tragickou postavou. Skoro nikdo si toho ale nevšiml, protože jsem se naučila mistrovsky přetvařovat.

Z jeho výrazu jsem poznala, že je zklamaný — takovou reakci na své

vyznání nečekal. Zejména když mi nabídl, abych s ním jela na turné, na

které se měl vydat za dva týdny.

Venku se slabě rozpršelo, byl červen, teplý večer s beztížnými mraky, jež

zdobily oblohu jako chomáčky vaty.

Když jsem překonala záchvat kašle a Brilka nastoupila do prvního vla

ku své odysey, rozrazila jsem balkonové dveře a padla na gauč. Připadalo mi, že se udusím.

Žila jsem v cizí zemi, přerušila jsem kontakt s většinou lidí, které jsem

kdysi milovala a něco pro mě znamenali, a přijala místo hostující profesor

ky, jež mě sice existenčně zajišťovalo, ale nemělo se mnou nic společného.

Ten večer, kdy mi řekl, že by se mnou chtěl být normální, se Brilka, dce-chtěl být normální, se Brilka, dce-chtěl být normální

ra mé zemřelé sestry a má jediná neteř, rozjela do Vídně, do města, které

vnímala jako svou ideální vlast, jako svou osobní utopii, a to vše kvůli

spojenectví s jinou mrtvou ženou. Z oné nebožky, jež byla mou pratetou, a tudíž Brilčinou prapratetou, učinila ve svých představách hrdinku. Plánovala, že ve Vídni získá práva k jejím písním.

Sledujíc stopy onoho přízraku doufala ve vykoupení a v defi nitivní od

pověď na prázdnotu, která v ní zela. Nic z toho jsem ovšem tehdy ještě netušila.

Poté co jsem se posadila na gauč a schovala tvář do dlaní, poté co jsem si

protřela oči a vyhýbala se Amanovu pohledu, jak to jen šlo, jsem pochopila, že budu muset zase plakat, ale nikoli teď, nikoli ve chvíli, kdy se za okén

kem Brilčina vlaku míhala stará, nová Evropaa ona se poprvé od příjezdu na

kontinent lhostejnosti usmívala. Nevím, co viděla, když opouštěla město s těmi malinkými mosty, že jí to na tváři vykouzlilo úsměv, ale to už není

důležité. Hlavní je, že se usmívala.

Budu muset plakat, pomyslela jsem si přesně v té chvíli. Aby k tomu ne

došlo, otočila jsem se, šla jsem do ložnice a lehla si. Aman na sebe nenechal

dlouho čekat, smutek, jako byl ten jeho, lze vyléčit velmi rychle, nabíd

nete-li léčbu vlastním tělem — zejména je-li nemocnému dvacet sedm let.

Sama sebe jsem polibky probudila ze stoletého spánku.

A když mi Aman položil hlavu na břicho, opustila má dvanáctiletá ne

teř Nizozemsko a v kupé páchnoucím plechovkovým pivem a osamělostí přejela hranici do Německa, zatímco o mnoho set kilometrů dál její nic

13

netušící teta předstírala, že miluje sedmadvacetiletý stín. Brilka projížděla

Německem s nadějí, že se blíží k cíli.

Jakmile Aman usnul, vstala jsem, šla do koupelny, posadila se na okraj

vany a rozplakala se. Stoletými slzami jsem oplakávala předstíranou lásku,

touhu věřit slovům, jež kdysi s takovou silou utvářela můj život. Šla jsem

do kuchyně, kouřila cigaretu a hleděla z okna. Přestalo pršet a já z nějakého

důvodu věděla, že se něco stalo, že se něco dalo do pohybu, něco mimo

tento byt s vysokými stropy a osiřelými knihami. Se spoustou lamp, které

jsem tak horlivě sbírala, jako náhradu za nebe, jako iluzi skutečného světla.

Osvětlení mého vlastního tunelu. Jenže tunel nezmizel, světla mě dokázala

utěšit jen na okamžik, pouze dočasně.

Možná je třeba ještě dodat, že Brilka byla hodně vysoká, skoro o hlavu

vyšší než já, což při mé výšce není nijak složité, že byla ostříhaná na ježka

jako kluk a nosila lennonky, staré džíny a dřevorubeckou košili, že její

dokonale oválné oči připomínající dvě kakaová zrna neustále pátraly po

hvězdách a že měla vysoké čelo — za nímž se skrývalo hodně trápení. Právě

utekla od své taneční skupiny, která v Amsterdamu hostovala a v níž tančila

mužské role, protože na folklorní, něžné ženské tance z naší vlasti byla

příliš nápadná, příliš vysoká, příliš zádumčivá. Po dlouhém žadonění jí

nakonec dovolili, aby vystupovala převlečená za muže a ztvárňovala divo

ké scény; tomuto svolení padl minulý rok za oběť její dlouhý cop.

Směla předvádět výskoky z kleku a šermovat, což jí odjakživa šlo lépe

než zasněné ženské vlnění. Tančila, a tančila k smrti ráda, a když jí ve vy

stoupení před holandským publikem přidělili i sólo, protože byla tak dob

rá, o tolik lepší než mladí muži, kteří se jí zpočátku vysmívali, skupinu

opustila a vydala se za odpověďmi, jež jí nemohl poskytnout ani tanec.

Druhý den večer jsem zatelefonovala matce, která mi pokaždé vyhrožovala,

že zemře, jestliže se brzy nevrátím do vlasti, z níž jsem před mnoha lety

utekla. Třesoucím se hlasem mi oznámila, že „dítě“ zmizelo. Chvíli mi trva

lo, než jsem pochopila, o jakém dítěti je řeč a jak to celé souvisí se mnou.

„Takže znovu, kde přesně byla?“

„V Amsterdamu, co to s tebou propánajána je? Copak mě neposloucháš?

Včera utekla a nechala vzkaz. Volala mi vedoucí skupiny. Obrátili všechno

vzhůru nohama a...“

„Počkej, počkej, počkej. Jak může jedenáctiletá holka zmizet z hotelu,

hlavně když je...“

„Je jí dvanáct. V listopadu jí bylo dvanáct. Na což jsi samozřejmě zapomněla. Jak jinak.“

Zhluboka jsem potáhla z cigarety a připravovala se na blížící se pohro

mu. Z matčina hlasu jsem totiž usoudila, že se mi z této záležitosti nepo

daří jen tak vyvléci a zmizet, což jsem v posledních letech dělala ze všeho

nejraději. Obrnila jsem se proti obligátním výčitkám, jejichž jediným cílem

bylo dát mi najevo, že jsem špatná dcera a životní ztroskotanec. Což jsem

i bez matky věděla až moc dobře.

„Fajn, bylo jí dvanáct, prostě jsem zapomněla, ale o to teď nejde. Zavolal

někdo na policii?“

„No jistě, co sis myslela? Už ji hledají.“

„A taky ji najdou. Je to malá, rozmazlená holka s turistickým vízem, jak předpokládám, a...“

„Máš ty v sobě vůbec ještě trochu lidskosti?“

„Promiň. Jenom se snažím uvažovat nahlas.“

„Tím hůř, jestli si tohle myslíš.“

„Mami!“

„Policie se mi ozve. Říkali, že zavolají nejpozději za hodinu, a já se mod

lím, aby ji našli, aby ji našli co nejrychleji. A chci, abys tam pak jela, ať už je

kdekoli, moc daleko se dostat nemohla, a chci, abys ji vyzvedla.“

„Já...“

„Je to dcera tvé sestry. A ty pro ni pojedeš. Slib mi to!“

„Ale...“

„Tak slib!“

„Bože můj. No tak dobře.“

„A neber jméno Boží nadarmo.“

„To už teď nesmím říkat ani Bože můj nebo co?“Bože můj nebo co?“Bože můj

„Vezmeš ji k sobě. A potom ji posadíš do letadla.“

Téže noci ji našli v rakouském městečku kousek před Vídní. Čekala na pří

poj, rakouští policisté ji objevili a odvedli na stanici. Matka mě probudila a oznámila mi, že mám jet do Mödlingu.

„Kam že?“

„To město se jmenuje Mödling. Zapiš si to.“

„To není nutné.“

„Vždyť ty ani nevíš, co je dneska za den.“

„Zapíšu si to! Kde to k čertu je?“

15

„Kousek od Vídně.“

„A co tam dělala?“

„Nejspíš chtěla do Vídně.“

„Do Vídně?“

„Ano, do Vídně. Snad tomu rozumíš.“

„Došlo mi to.“

„A vezmi si s sebou doklady. Vědí, že si pro dítě přijede teta, a zapsali si

tvé jméno.“

„Copak ji nemůžou jednoduše posadit do letadla?“

„Nico!“

„Dobře, už se skoro oblékám. V pořádku.“

„A zavolej, jakmile ji budeš mít.“

Práskla sluchátkem.

Tak tedy tento příběh začal.

Proč Vídeň? Proč se to všechno odehrálo v noci následující po mém

útěku před slzami? Všechno mělo svůj důvod, jenže to bych musela začít

vyprávět od úplně jiného místa.

Jmenuji se Nica. Mé jméno obsahuje slovo, jež v naší mateřštině znamená

„nebe“. „Ca“. Možná byl celý můj dosavadní život hledáním onoho nebe,

které mi dali s sebou na cestu už před narozením, coby příslib. Má sestra

se jmenovala Daria. Její jméno obsahuje slovo „chaos“. „Aria“. Víření a ji

tření, vytváření neuspořádaného zmatku bez sebemenší nápravy. Jsem jí

zavázaná. Jsem zavázaná jejímu chaosu. Mým závazkem odjakživa bylo

hledat v jejím chaosu své nebe. Možná jde ale prostě o Brilku. O Brilku,

jejíž jméno v jazyce mého dětství nic neznamená. Jež je nepopsané a ne

stigmatizované. O Brilku, která si to jméno dala sama a tak dlouho trvala

na tom, že se jí tak má říkat, až ostatní její skutečné jméno zapomněli.

A i když jsem ti to nikdy neřekla, Brilko: tak ráda bych ti pomohla, tak

neskutečně ráda bych ti pomohla napsat tvůj příběh jinak a od začátku.

Nechci o tom jenom mluvit, chci to i dokázat, proto píšu tyto řádky. Jen

proto.

Za tyto řádky vděčím století, které všechny podvedlo a oklamalo, všech

ny, kteří doufali. Vděčím za ně dlouhotrvající zradě, která se na mou rodinu

snesla jako kletba. Vděčím za ně své sestře, jíž jsem nikdy nebyla schopna

odpustit, že se té noci rozletěla bez křídel, svému dědečkovi, jemuž sestra

vyrvala srdce z těla, své prababičce, co se mnou tančila pas de deux, když

16

jí bylo třiadevadesát, své matce, která hledala Boha... Vděčím za ně Mirovi,

který mě nakazil láskou jako jedem, vděčím za ně otci, jehož jsem nikdy

nesměla doopravdy poznat, vděčím za ně jednomu výrobci čokolády a jed

nomu bílo-rudému nadporučíkovi, jedné vězeňské cele, ale i operačnímu

stolu uprostřed školní třídy, knize, již bych nikdy nenapsala, kdyby... Vdě

čím za ně nekonečné záplavě prolitých slz, vděčím za ně i sobě, dívce, která

opustila vlast, aby našla sama sebe, a přece se čím dál víc ztrácela; vděčím

za ně ale především tobě, Brilko.

Vděčím za ně tobě, protože si zasloužíš osmý život. Protože se říká, že

číslo osm se rovná věčnosti, řece, co se neustále vrací. Dávám ti svou os

mičku.

Spojuje nás jedno století. Rudé století. Navždy a donekonečna. Jsi na

řadě, Brilko. Adoptovala jsem tvé srdce. To své jsem odhodila. Vezmi si

mou osmičku.

Jsi kouzelné dítě. Ano, je to tak. Prolom nebe a chaos, prolom nás všech

ny, prolom tyto řádky, prolom svět přízraků a skutečný svět, prolom inver

zi lásky, víry, zkrať centimetry, jež nás za všech okolností oddělují od štěstí,

prolom osud, který žádným osudem nebyl.

Prolom sebe a prolom mě.

Prožij všechny války. Přejdi všechny hranice. Věnuji ti všechny bohy

a všechny růžence, veškerá upálení, všechny sťaté naděje, všechny příběhy.

Prolom je. Protože ty k tomu máš prostředky, Brilko. Osmička, mysli na

to. Do tohoto čísla budeme všichni společně navždy vetkaní a budeme si

moci navždy naslouchat, napříč staletími.

Ty to dokážeš.

Buď vším, čím jsme byli a nebyli. Buď poručíkem, provazochodkyní,

námořníkem, herečkou, fi lmařem, pianistkou, milenkou, matkou, zdra

votní sestrou, spisovatelkou, buď rudá a bílá nebo modrá, buď chaosem

a nebem, buď jí a buď mnou a vším tím nebuď, hlavně tanči nekonečnou

řadu pas de deux.

Prolom tento příběh a nech ho za sebou.

Narodila jsem se osmého listopadu 1973, na vesnické klinice, která nestojí

za další zmínku, kousek od Tbilisi v Gruzii.

Gruzie je malá země. A také krásná, proti tomu nemohu nic namítnout,

dokonce i ty se mnou budeš souhlasit, Brilko. Má hory a kamenité pobřeží

Černého moře. To se sice v průběhu posledního století o něco smrsklo, vzhledem k velkému počtu občanských válek, hloupým politickým roz

hodnutím a nenávistným konfl iktům, ale pořád ještě ho hezký kousek

zbyl.

I když tu legendu znáš až příliš dobře, Brilko, ráda bych se teď o ní krát

ce zmínila, abych ti vysvětlila, kam vlastně směřuji; jde o legendu, podle

níž naše země vznikla následovně:

Jednoho krásného slunečného dne rozděloval Bůh zeměkouli, již stvo

řil, na jednotlivé státy (muselo to být dlouho před stavbou babylonské věže). I uspořádal jarmark, na němž se lidé hlasitě předháněli v nabídkách

a usilovali o jeho přízeň v naději, že získají nejlepší kousek země (myslím,

že v umění udělat dojem byli nejefektivnější Italové a Čukčům to zrovna

dvakrát nešlo). Na konci dlouhého dne byl svět rozdělený na spoustu zemí

a Bůh unavený. Avšak Bůh si — ve své nekonečné moudrosti — samozřej

mě ponechal pro sebe cosi na způsob víkendového sídla, ten nejkrásnější

kousek zeměkoule, oplývající řekami, vodopády, šťavnatým ovocem a —

což musel tušit — nejlepším vínem na světě. A když se lidé celí rozčilení vydali na cestu do nových domovů, chtěl si milý Bůh odpočinout ve stínu

stromu, kde však nalezl chrápajícího muže (zaručeně měl knírek a úcty

hodné panděro, alespoň já si ho tak vždycky představovala). U rozdělování

nebyl a Bůh se tomu podivil. Probudil ho a zeptal se, co tady dělá a proč

nemá zájem o vlastní otčinu. Muž se zlehka pousmál (možná si už dopřál

láhev červeného vína nebo dvě) a pravil (tady má legenda několik verzí,

ale shodněme se na této), že je i takhle spokojený, slunce svítí, je nádherný den a postačí mu, co pro něj Bohu zbylo. A milý Bůh mu ve své nekonečné dobrotě, ohromený jeho nenuceností a absencí jakékoli ctižádosti, daroval

svůj vlastní odpočinkový ráj, tedy Gruzii, zemi, ze které pocházíš ty, Brilko,

já a většina lidí, o nichž budu v našem příběhu vyprávět.

Co tím chci říci? Uvědom si, že ona nenucenost (rozuměj lenost) a nulová

ctižádost (absence argumentů) jsou v naší zemi považovány za veskrze vznešené vlastnosti. Uvědom si také, že ani hluboká identifi kace s milým Bohem (pochopitelně Bohem pravoslavným a žádným jiným) obyvatelům

této země nebrání věřit všemu, co působí alespoň trošičku pohádkovým,

tajemným či bájným dojmem — a rozhodně to nemusí být jen bible.

Mohou to být horští obři, domácí strašidla, křivé pohledy, které doká

žou člověka uvrhnout do neštěstí, černé kočky nosící smůlu, moc skrytá

v kávové sedlině nebo pravda, kterou odhalí jedině karty (dnes, jak jsi sama říkala, si lidé nechávají pokropit nová auta svěcenou vodou, aby se jim vyhýbaly havárie).

Gruzie, kdysi dávno zlatá Kolchida, je země, jež musela Řekům vydat

tajemství lásky v podobě zlatého rouna, neboť to vzpurná a k zbláznění

zamilovaná královská dcera Médea přikázala.

Země, která u svých obyvatel podporuje vlastnosti sympatické, jako je

všemi velebená pohostinnost, i méně sympatické, jako je lenost, oportu

nismus a konformismus (většina lidí to tak rozhodně nevnímá, i na tom se my dvě shodneme).

Země, v jejímž jazyce neexistují rody (což v žádném případě neimpli

kuje rovnoprávnost).

Země, která v minulém století po sto třiceti pěti letech carského a rus

kého protektorátu dokázala přesně na čtyři roky zřídit demokracii, jež

byla posléze opět svržena převážně ruskými, ale i gruzínskými bolševiky,

a země byla prohlášena za Gruzínskou socialistickou republiku a součást Sovětského svazu.

V onom svazu setrvala dalších sedmdesát let.

Následovalo několik převratů, krvavě potlačené demonstrace, pár ob

čanských válek a posléze vytoužená demokracie, třebaže ono označení

zůstalo otázkou perspektivy a výkladu.

Myslím, že naše země dovede být skrz naskrz komická (čímž chci říci, že není pouze tragická). Že se v ní velice dobře daří i zapomnění, kráčejícímu ruku v ruce s ignorováním. S ignorováním vlastních ran, vlastních chyb, ale

i nespravedlivě způsobené bolesti, utlačování, ztrát. Přesto pozvedáme

sklenku a smějeme se. Což je podle mě působivé, doopravdy, vzhledem

k pramálo potěšitelným událostem, jež s sebou přineslo uplynulé století

a jejichž následky lidé trpí dodnes (teď už slyším, jak protestuješ!).

Je to země, z níž kromě velkých katů dvacátého století pochází i spousta

úžasných lidí, které jsem já osobně velmi milovala a miluji. Někteří z nich uprchli, někteří zabloudili při hledání, někteří už nežijí, někteří se vrátili, někteří už mají své velké dny za sebou nebo v ně ještě doufají, ale většinu nikdo nezná.

Země, která dodneška oplakává svůj zlatý věk mezi desátým a třináctým stoletím a doufá, že jednoho dne získá zpátky někdejší slávu (ano, progres je v naší zemi zároveň vždycky i regresem).

Tradice se zdají být slabým odleskem toho, čím byly kdysi. Boj za svo

bodu se podobá nesmyslnému hledání nejistých břehů, neboť zejména


19

v posledních osmnácti letech jsme se nedokázali shodnout ani na tom, co

přesně pod onou svobodou rozumíme.

A tak dnes země, v níž jsem se před dvaatřiceti lety narodila, připomíná

krále, který doposud sedí na trůně s třpytivou korunou a v nádherném

plášti, udílí rozkazy, dělá si, co se mu zlíbí — a nebere na vědomí, že celý

jeho dvůr dávno uprchl a on zůstal sám.

Nikdy nedělej nepříjemnosti — tak zní v této zemi přikázání číslo jedna.

Jednou jsi mi to na naší cestě řekla a já si to zapamatovala (zapamatovala

jsem si všechno, cos mi na naší cestě řekla, Brilko). A já k němu ještě přidám:

Koukej žít tak, jak žili tví rodiče, sama buď jen výjimečně, nejlépe nikdy.

Trávit čas o samotě je nebezpečné a neužitečné. Tato země zbožňuje pospo

litost a samotářům nedůvěřuje. Vyskytuj se v partách, s přáteli, v rodinných

společenstvích a zájmových kruzích — sama o sobě za mnoho nestojíš.

Rozmnož se, jsme malá země a musíme přetrvat — toto přikázání stavím

naroveň tomu prvnímu. Buď vždycky hrdá na svou zemi, nikdy nezapo

meň rodný jazyk, cizinu, ať už jakoukoli, shledávej krásnou, napínavou

a zajímavou, ale nikdy, nikdy, nikdy lepší než svou vlast.

U lidí jiné národnosti nacházej zásadně nedostatky a vlastnosti, které

by v Gruzii byly považovány přinejmenším za skandální, a rozhořčuj se

nad nimi: jde například o lakotu obecně čili neexistující ochotu utratit veš

keré peníze za komunitu, nedostatečnou pohostinnost čili chybějící vůli

převrátit kvůli jakékoli návštěvě život vzhůru nohama, chabou ochotu pít

a jíst čili neschopnost chlastat až do zemdlení, absenci hudebního nadání.

Chovej se otevřeně, tolerantně, chápavě a dávej najevo zájem o jiné

kul tury, pokud respektují zvláštnost a jedinečnost tvé vlasti a neustále jí

přitakávají.

Věř v Boha (začalo znovu platit v posledních osmnácti letech), choď

do kostela, nezpochybňuj nic, co souvisí s pravoslavím; neuvažuj samo

statně, pokřižuj se pokaždé, když uvidíš kostel (řekla jsi, že tohle je hodně

en vogue), čili přibližně desettisíckrát za den, jestliže se nacházíš v hlavním en vogue), čili přibližně desettisíckrát za den, jestliže se nacházíš v hlavním en vogue

městě. Nekritizuj nic, co je svaté — což je téměř všechno, co s touto zemí

nějak souvisí.

Buď veselá a radostná, protože taková je mentalita této země. Zádum

čivce v naší slunné Gruzii nemáme rádi. I tohle jistě znáš až příliš dobře.

Nikdy nepodveď svého muže, a podvede-li tvůj muž tebe — odpusť

mu, vždyť je to tvůj muž. Žij především pro ostatní. Ostatní beztak nejlépe

vědí, co je pro tebe dobré.


20

Nakonec chci dodat, že jsem navzdory dlouholetému boji o tuto zemi

a proti ní nedokázala Gruzii ničím nahradit, vyhnat ji ze sebe jako zlého

ducha, který mě posedl. Žádný očistný rituál, žádný obranný mechanis

mus mi s tím zatím nepomohl. Neboť kamkoli jsem přišla, vzdalujíc se

od ní stále víc, všude jsem hledala onu promrhanou lásku, rozsypanou,

vyplýtvanou, neužitečnou, již jsem tam zanechala.

Ano, je to země, která v žádném případě nechce projevit ctižádost, která

by nejraději všechno dostala darem, protože její obyvatelé jsou přece tak

laskaví, milí, přátelští a veselí a dovedou světu (v dobrých dnech) vykouzlit

na rtech úsměv.

V této zemi jsem tedy osmého listopadu 1973 přišla na svět. Na svět, který

měl jiné starosti, než aby na něj můj příchod udělal nějaký zvláštní dojem.

Západní části nedávala vydechnout aféra Watergate, kampaně proti válce

ve Vietnamu, vojenský puč v Řecku, ropná krize a Elvis, zatímco ta východ

ní upadala pod vládou Brežněva a sovětské nomenklatury do tupé rezig

nace. Nastala stagnace, k níž patřila i snaha udržet moc všemi dostupnými

prostředky, s čímž se zase pojilo odmítání jakýchkoli reforem a zavírání očí

před vzkvétající korupcí a černým trhem.

Tak či onak si lidé v obou částech světa poprvé poslechli ‡ e great gig in

the sky od Pink Floyd. Na Západě veřejně, na Východě potají.

A Vysockij o oněch časech bude zpívat:

Nehodlám sloužit obrovitým scénám

a milion za drobné směňovat.

Ať se svět chystá k světodějným změnám,

já tohle nikdy nebudu mít rád.

Kromě mého narození a sestřina pádu se toho dne nic zvláštního nestalo.

Snad vyjma skutečnosti, že má matka, věčně se hádající se svým otcem

a věčně doufající v pochopení ze strany rodinných příslušnic, ztratila trpě

livost a rozječela se.

„Copak jsi kurva?“ křičel na ni údajně můj dědeček a matka prý s pláčem

opá čila: „Když už, tak jsem parchant!“

O dvě hodiny později na ni přišly porodní bolesti.

Hádky se účastnili: můj panovačný dědeček, má infantilní babička a má

matka, která stále víc a víc ztrácela kontrolu nad vlastním životem.


21

Druhou výjimečnou událostí byl bezprostředně před začátkem porod

ních bolestí otřes mozku mé o dva a půl roku starší sestry.

O několik dnů dříve navštívila s dědečkem nedaleký statek, kde se zami

lovala do arabských plnokrevníků a dagestánských poníků, takže ji děde

ček v den mého narození posadil na poníka a jen zlehka ji přidržoval kolem

pasu, když vtom se mu poník vytrhl a sestru shodil. Stalo se to tak rychle,

že ji dědeček nestačil chytit.

Sestra sletěla a dopadla na zem jako těžká dýně. Hlína byla sice po

kry tá slámou, ale pro mou měkkou a růžovoučkou sestru byla i tak dost

tvrdá.

Zatímco dědeček zoufale utíkal ke své vnučce a při tom obviňoval cho

vatele koní a vyhrožoval jim, že „celý tenhle spolek“ nechá zavřít, začala

má matka sténat, rozrušená hádkou a zraňujícími slovy, jež v „Zeleném

domě“, domě mého dětství, ještě dlouho doznívala. Babička, která při

po dobných — a že jich bylo hodně — hlasitých výměnách názorů mezi

manželem a dcerou fungovala coby jakýsi arbitr, avšak žádné ze stran se

nezastávala, čímž hněv obou zúčastněných ještě stupňovala, se okamžitě

rozběhla do kuchyně, kde matka seděla, a mlčky sáhla po masivním tele

fonu visícím na stěně.

Porodní bolesti trvaly přesně osm hodin.

Ve stejném okamžiku, kdy má matka dorazila v doprovodu své korpu

lentní matky do venkovské nemocnice, přivezli do jiné nemocnice i mou

sestru Darii, jíž se obvykle říkalo Daro, Dari nebo Dariko.

„Au!“ křičela Daria. A její matka volala: „Aááá!“ — „Mamíííí!“ plakala

Daria a její matka sténala: „Mamííííí!“

Dědeček nasedl do dceřiny bílé lady, neboť jeho milovaný vůz čajka („ra

cek“, ofi ciálním označením GAZ 13, vyhrazený pouze pro sovětskou elitu),

který miloval jako vlastní dítě a stejně o něj i pečoval, byl na okresních

silnicích příliš pomalý, a uháněl do nejlepší tbiliské nemocnice, kde lékaři

konstatovali, že Daria má pouze lehký otřes mozku. A u mě, o ně kolik

kilo metrů dál a o několik hodin později — že jsem přišla na svět.

Můj hlasitý křik přiměl mou vyčerpanou matku, aby zvedla hlavu, po

dívala se na mě a shledala, že se nikomu nepodobám, načež klesla zpátky

do improvizovaně působícího porodního křesla.

Zcela vědomě mě jako první zaznamenala babička: usoudila, že jsem

„miminko s nadpřirozeně vyvinutou potřebou harmonie“, vždyť jsem se

koneckonců narodila uprostřed hádky.


22

Pokud jde o potřebu harmonie, měla se zmýlit na celé čáře.

Dědeček odvezl mou sestru z nemocnice zase domů — nařídili jí klid

na lůžku — a obdržel telefonicky zprávu, že už jsem tu, „hubená a tmavo

vlasá“, a že se těším „stabilnímu zdraví“. Sedl si na terasu, zabalil se do staré

námořnické bundy, o niž jsme se měly se sestrou tolikrát hašteřit, a pořád

dokola mlčky vrtěl hlavou.

Dědečkova matka pekla na přivítanou koláč, přinesla ze sklepa svůj

vroucně milovaný ovocný likér (tentokrát višňový) a plánovala oslavu

mého narození, zatímco on sám seděl nehybně na terase, šokovaný nej

novější hanebností své dcery, s níž nemohl dělat nic jiného než nad ní vrtět

hlavou. Mé narození ho přinutilo dát své příjmení, „Džaši“, další vnučce,

neboť jsem vzešla ze soužití na psí knížku. Tentokrát nešlo o vztah s pou

hým dezertérem a zrádcem jako v případě sestřina zplození, nýbrž s vyslo

veným kriminálníkem, který v době mého narození seděl ve vězení.

„Tohle dítě je výsledkem Eleniny nemravnosti a zkaženosti a defi nitivně

zpečetí mou porážku v boji o její čest. Nemám tedy absolutně žádný dů

vod k radosti nebo oslavám. To děvče za to sice nemůže, ale je ztělesněním

všeho zla, které nám jeho matka přinesla, ztělesněním z masa a kostí,“ pro

hlásil nakonec, když ho jeho matka, má prababička, opakovaně vybízela,

aby na narození druhého vnoučete laskavě nějak zareagoval.

Nu ano, neměl tak docela nepravdu, a vzhledem k okolnostem, do

nichž jsem se narodila, mu ta slova nemohu mít za zlé.

Po pět dní, které jsem strávila s matkou v nemocnici a během nichž ba -

bička šestinedělku denně navštěvovala s kuřecím vývarem a nakládanou

zeleninou, zůstal dědeček doma, seděl u Darie, která nedokázala pocho

pit, proč nesmí vstát z postele, a bavil ji nejrůznějšími historkami, hrami,

kreslenými fi lmy (nechal jí do pokoje speciálně přinést televizor), a stej

ně jako Daria nevěděla o mé existenci, nevěděla ani matka o jejím otřesu

mozku.

Daria byla v říši našeho mocného dědečka zbožňovaným a obdivovaným

dítětem, předurčeným k tomu, aby ji všichni vynášeli do nebe a užasli nad

ní. Dokud... Ale to předbíhám, do té doby uplyne ještě spousta let, během

nichž bude bravurně ztělesňovat roli všemi zbožňovaného klenotu.

Avšak navzdory těmto okolnostem, navzdory extrémně protichůdným

rolím, jež nám dědeček coby hlava rodiny od samého začátku přidělil, jsem

měla ode dne, kdy mě z venkovské nemocnice přivezli domů, navždycky


23

zajištěnou jednu výhodu: bezvýhradnou, bláznivou lásku své prababič

ky Stasie, o niž jsem se nemusela s nikým dělit. Patřila mně, jenom mně.

Prababička mi věnovala lásku, kterou po desetiletí odpírala všem ostat

ním, kterou poskytovala pouze skrovně, zaobaleně, skrytě a takřka váhavě, a přede vším ji neposkytovala vlastnímu synovi. Ale mně ji darovala, vý

bojně, hlasitě, téměř obsesivně, dětinsky, tak, že to překračovalo únosné

hranice. Jako by po všechna ta léta čekala jenom na můj příchod, jako by si ji pro mě šetřila.

Den, kdy mě, hubenou, pomačkanou a ani trochu roztomilou, přivezli

domů, byl dnem, kdy Anastasia, jak znělo celé její křestní jméno, opustila

svůj zvukotěsný hrad a vyšla na denní světlo, aby pozdravila mou ošklivou maličkost. Už nebyla tak vlažná a odtažitá, jak měla celá léta ve zvyku, pro

tože jakmile mě vzala do náruče a zavřela oči, něco se změnilo.

A když se z náměsíčného stavu probudila a konečně na svou pravnučku

pohlédla, řekla: „Tohle dítě je jiné. Je výjimečné. Potřebuje hodně ochrany

a hodně svobody.“

A všichni se plácli dlaní do čela a zaúpěli. Bláznivá stařena se probrala

k životu a nikdo pořádně nevěděl, zda je to dobré znamení, nebo katas

trofa.

Zprvu mělo i mně být dopřáno, abych starší sestru zbožňovala.

V dřívějším životě se mě často ptali, jestli jsem trpěla její krásou, její

oblíbeností, obdivem, jehož se jí ze všech stran dostávalo. Ale tak to ne

bylo. Navzdory všem potížím, které Darii a mě provázely od časů dětství a dospívání, třebaže jsme jedna druhou trápily, skoro mučily a jen velmi

těžko jsme si odpouštěly chyby, se všechno dělo jenom proto, že jsme se

milovaly až k zbláznění.

Ano, jako malá jsem pokaždé zmlkla, jakmile se Daria objevila v mé

blízkosti, jakmile ji napadlo, že se dotkne mé hlavy nebo mě polechtá na nose. Nemohla jsem dělat nic jiného než ji zbožňovat, stejně jako všichni

kolem. Možná bych se měla na tomto místě pokusit o vysvětlení Dariina

krutého, samozřejmého kouzla zmínkou o tom, že měla zlaté vlasy. A mys

lím doopravdy zlaté. Nebo to možná bylo tím, že měla každé oko jinak

barevné, neuvěřitelně jiné a neuvěřitelně fascinující, jedno křišťálově modré a druhé oříškově hnědé. Že měla okouzlující úsměv a na tak roztomilé

dítě neobvykle hluboký, drsný hlas, jako uražený boubelatý chlapec. Ale

tím by se všechno příliš zjednodušilo, to by nestačilo.


24

Třebaže dědeček Darii tolik miloval a mé narození vnímal jako jistou

nestydatost, protože ohrožovalo Dariinu výlučnou moc, a třebaže já to

od samého začátku cítila, přesto jsem vyhledávala a potřebovala Dariinu

blízkost.

Byla jsem ošklivé dítě (to se pak člověk rychle naučí si krásu vybojovat).

Stasia, jak se Anastasii odjakživa říkalo, byla půvabná žena, sice ne tak

výjimečně krásná jako její mladší sestra Christine, z níž se člověku točila

hlava, ale v době mého narození se její krása proměnila v cosi surreálního,

náměsíčného. Začala znovu objevovat balet, a tedy i mládnout.

Byly jsme opravdu báječný pár.

Ano, Stasia, vděčím jí za mnohé, i když v mém dětství rozhodně nastaly

i chvíle, kdy bych ono probuzení nejraději zrušila. Kdy jsem její lásku vní

mala jako prokletí a kdy jsem si často přávala, aby se mi jí nedostávalo jako

prapodivného odškodnění za řadu jiných strádání.

Ale vezme-li se to kolem a kolem, naučila jsem se díky ní žít, tančit na

laně, když se všechno kolem ocitlo v plamenech, na laně napnutém výš,

než kam dosáhnou i ty nejvyšší stromy, výš než věže, neohrožená a vzná

šející se v oblacích — protože při pádu člověk prostě roztáhne paže a už

letí. Díky ní jsem se naučila klít (dobře klít v časech, kdy se svět kolem tebe

otřásá v základech, je velmi nedoceňovaná schopnost). Díky ní jsem se na

učila hledat východiska v bezvýchodnosti, šplhat po zdech, když se hroutily

mosty, a smát se jako voják. Především tehdy, když nebylo nic k smíchu.

Díky ní jsem ze sebe dokázala shodit leckterá prokletí jako šaty, které už

jsou člověku na obtíž, díky ní jsem mohla prolomit prolhané glorioly. Za

tohle všechno, a ještě za mnohem víc vděčím Stasii, u níž to celé vlastně

začalo...

Z toho, co jsem od Stasie dostala do života, mě snad nejtrvaleji formoval

příběh o koberci.

Jednoho deštivého rána, chodila jsem tehdy asi do druhé nebo do třetí

třídy, jsem zůstala doma, v „Zeleném domě“, protože jsem byla nachlaze

ná. Stasii jsem našla v podkroví, které nikdy nedostavěli. Byl tam nezajiš

těný balkon, široký jako terasa, ale bez zábradlí, kam jsme my děti měly

zakázaný přístup, ale zdržovaly jsme se tam nejraději a dost často tajně.

Nyní na něm stála Stasia a vyklepávala koberec prožraný od molů, s pře

krásným vzorem a v rubínových tónech. Nikdy předtím jsem ho neviděla.


25

„Zůstaň, kde jsi. Nechoď ke mně!“ přikázala mi, když mě uviděla.

„Co to děláš?“

„Rozhodla jsem se, že ten koberec nechám zrestaurovat.“

„Co je to zrestaurovat?“ zeptala jsem se a fascinovaně se zastavila.

„Nechám ze starého koberce udělat zase nový a pověsím ho. Patřil naší

babičce a Christine ho zdědila. Nikdy se jí nelíbil, takže mi ho dala, jenže

já ho nedokázala ocenit, dokud jsem sama nezestárla. Je to prastarý, velice

cenný gobelín.“

„To ale přece nejde, udělat z něčeho starého něco nového?“

„Jistěže jde. To staré bude nové, tedy jiné, už to nebude takové jako kdysi, o to ani nejde. Je lepší a zajímavější, když se věci promění. Uděláme z něj

nový koberec, pověsíme ho a uvidíme, co se stane.“

„Ale proč?“ vyzvídala jsem.

„Koberec znamená příběh. A v tom příběhu se skrývá bezpočet dalších

příběhů. Pojď sem, opatrně, chyť se mě za ruku, ano, dobře, a teď se po

dívej, vidíš ty vzory?“

Upřela jsem pohled na pestré ornamenty na červené ploše.

„Tvoří je jednotlivá vlákna. A každé vlákno taky představuje příběh, ro

zumíš mi?“

Nábožně jsem přikývla, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli jsem ji pochopila.

„Ty jsi jedno vlákno, já jsem jedno vlákno, dohromady vytváříme malý ornament a společně se spoustou jiných vláken vzor. Každé vlákno je jiné,

jsou různě tlustá nebo tenká a mají různé barvy. V jednotlivých vzorech je

těžké se vyznat, ale když si je prohlížíš jako celek, vidíš plno fantastických

věcí. Podívej se třeba sem. Není to nádhera? To zdobení, prostě úžasné! Připočti hustotu vláken a počet uzlů, a potom různou strukturu barev — to všechno tvoří texturu. Podle mě je to moc dobrý obraz. Poslední dobou o tom často a hodně přemýšlím. Koberce jsou utkané z naší historie. Proto

je musíme chránit a pečovat o ně. Tenhle ležel léta někde zabalený molům

napospas, teď musí ožít a vyprávět své příběhy. Jsem si jistá, že jsme do něj

vetkané i my dvě, ačkoli jsme to nikdy netušily.“

A Stasia těžký koberec vší silou vyklepávala.

Nikdy jsem na tuto lekci nezapomněla.

Nevím, jestli mám Stasii na tomto místě poděkovat, protože mě svým

sdělením více či méně odsoudila k tomu, že jsem propadla příběhům a po

léta jako posedlá hledala příběhy za příběhy, jako nejrůznější vrstvy ve

vzácném koberci.

26

Začnu tedy zde, utěšujíc sama sebe jako dítě, které se bojí a pevně k sobě

tiskne milovanou hračku. Protože já se bojím. Nevím, jestli mohu dostát

sama sobě tím, co se chci pokusit ti vyprávět, jestli mohu dostát tobě.

A bojím se těch příběhů. Příběhů, jež neustále probíhají paralelně, chao

ticky; vystupují do popředí, schovávají se a navzájem si skáčou do řeči.

Neboť se propojují a přerušují, obcházejí se, protínají se a vzájemně se

špiclují, zrazují a klamou, zanechávají stopy, mažou je, a hlavně skrývají

ještě tisíce a tisíce dalších příběhů.

Nevím, jestli jsem sama všemu porozuměla a rozpoznala souvislosti, ale

musím v to doufat a musím také doufat, že v nejhorším případě, pokud

se přetrhnou všechna lana, zbortí všechny mosty a já začnu padat, rozpřáh

nu paže a přece jenom nějak poletím.

Začnu Stasií, abych se dostala k tobě, Brilko.

Vyprávěli mi, že se narodila za nejchladnější zimy probouzejícího se dvacá

tého století. Vyprávěli, že měla spoustu vlásků, prý by jí hned mohli plést

copy. A s prvním výkřikem už vlastně tančila. Při pláči se usmívala, jako

by plakala spíš pro klid dospělých, rodičů, porodních bab, venkovského

doktora, ne proto, že by plakat musela.

A už svými prvními krůčky naznačila pas de deux. A milovala čokoládu,

odjakživa. A dřív, než dokázala říci „táta“, žvatlala „madame Butterfl y“.

A už jako maličká objevila gramofon, a ještě než uměla pořádně číst a psát,

vlastnila nejnovější gramodesky, zpívala k nim a tančila. A její favoritka

byla Eleonora Duseová. A byla mrštnější a výmluvnější než obě její sestry.

A nejveselejší a nejchytřejší z nich.

Ale podobné věci se zkrátka vyprávějí, když se na někoho vzpomíná.

Milovala prý knihy a umění, hlavně však životem tančila. A tančíc po

pletla hlavu nadporučíkovi bílé gardy, na novoročním plese u starosty, byl

to její první ples, působila tenkrát drze a chlapecky, skoro provokativně,

dalo by se říci. A copy, ty dlouhé copy si omotala kolem hlavy, svítily na je

jím porcelánovém čele jako svatozář. Zářila prý tolik, že se do ní zamiloval.

Nehynoucí láskou, pochopitelně, navždycky, pochopitelně.

A v pánském sedle uměla jezdit jako žádná jiná dívka, to na nadporučí

ka udělalo dojem. Hodně velký dojem. A zajímala se o modré punčochy

a chtěla studovat tanec, v Paříži, u Ballets russes. To jí bylo sedmnáct, tehdy

požádal o její ruku, pak přišla revoluce a hrozilo, že je od sebe odtrhne.

Krátce před jeho odjezdem do Ruska dostala strach, zapomněla na Ballets

27

russes a modré punčochy a provdala se za něj. V malém kostele, za pří

tomnosti svých sester a kněze Seraphima. Svatební noc strávili v hostinci

nedaleko stepi, kousek od jeskynního kláštera, jen oni dva, noc, jeskyně,

kamení. Tak prý to bylo.

Správně by měla okamžitě otěhotnět, v podobných příbězích to tak

obvykle chodí, ale v tomto ne.

Ještě předtím prý však znovu a znovu prosila otce, výrobce čokolády,

aby ji pustil do Paříže, kde by si mohla osvojit krásné umění tance, a on

pokaždé odpověděl, že se nesluší jezdit na koni v pánském sedle, a už

vůbec se nesluší vulgárně se nakrucovat v cizím městě.

A tak místo do Paříže odjela do Petrogradu za manželem.

Teprve o hodně později, po mnoha omylech a dlouhém utrpení, se

vrátila do své hřejivé vlasti.

Do vlasti, v níž jsem se o mnoho desetiletí později měla narodit i já,

a ty také, Brilko. Tady prozatím končí legenda a začínají fakta. Dítě, starší

z těch dvou, jež porodila, vyrostlo v muže a ten muž zplodil dceru. Z dce

ry vyrostla žena a porodila Darii a mě. A Darii ses narodila ty, Brilko. Ženy,

nad poručíci, dcery a synové jsou mrtví a legenda, ty a já žijeme. A tak se

musíme pokusit něco z toho udělat.

Kniha 1

Stasia

31

Mne obloha cizí nechránila,

cizí kraj mě v křídlech neukryl,

já po celou dobu jsem tam žila,

kde můj národ naneštěstí byl.

Achmatovová

Ozval se zvonek a žádná z jejích sester nešla otevřít. Kdosi znovu a znovu

tahal za šňůru a ona dál nehnutě hleděla na zahradu. Pršelo od časného

rána a ten déšť způsobil, že její náladu teď mohl vidět celý svět. Déšť, šedivá

obloha, vlhká hlína ji odhalovaly a celému světu zpřístupňovaly její rány.

Otec se dosud nevrátil a macecha se vypravila nakoupit látky, v tatín

kově novém, nádherném kočáře. Zavolala na sestry, nikdo se neozval. Pak

pomalu vstala a donutila se sejít ze schodů a otevřít.

Před ní stál mladý muž v bílé uniformě. Ještě nikdy ho neviděla a poně

kud podrážděně ustoupila od těžkých dubových dveří.

„Dobrý den, vy musíte být Anastasia? Dovolte, abych se představil. Si

mon Džaši, nadporučík bílé gardy a přítel vašeho otce. Máme smluvenou

schůzku, mohu dál?“

Takže žádný obyčejný důstojník, ale poručík, dokonce nadporučík. Pou

ze mlčky přikývla a podala mu ruku. Byl vysoký a statný, měl štíhlé údy

a kostnaté ruce, dosti chlupaté, což se k jeho elegantnímu zjevu nehodilo,

bylo to, jako kdyby si skrze uniformu prorážela cestu příroda.

Sňal dokonale padnoucí čapku, jež jí připadala trochu směšná, a vešel

dovnitř. Anastasia se v duchu divila, kde všichni vězí, celý dům vypadal

jako po vymření, uvědomila si to teprve teď.

Z kuchyně voněla káva a koláč, ale nikdo tam nebyl, prošli tudy s hos

tem do salonu, dveře na zahradu byly dokořán. Do pokoje prše lo a bílé

záclony se třepotaly ve vlhkém větru. Vrhla se ke dveřím a rychle je zavřela.

Déšť pro ni znamenal ohrožení, při pohledu na něj se jí už zase chtělo pla

kat, v přítomnosti cizího muže něco nepředstavitelného.

Uvědomila si, že ji poznal a oslovil jménem, třebaže byly čtyři sestry.

Přitom u nich ještě nebyl, což poznala podle jeho zvědavých pohledů

kroužících kolem. Byla to past. Ano, past. Nyní pochopila, proč se dům

tak náhle vyprázdnil. Takže to byl on. To o něj šlo. Byl hněvivým bohem,

od něhož měla přijmout trest. Byl tvůrcem její budoucnosti. Byl řezníkem,

byl katem. Zbledla a vypotácela se z místnosti.

„Je všechno v pořádku?“ volal za ní.

„Ach ano, ano. Jen rychle donesu kávu a koláč. Pijete přece kávu?“ křik

la z kuchyně, opřela se o zeď a utírala si slzy do rukávů. Nic už nebude

jako kdysi. Náhle to pochopila, náhle se jí dostalo ujištění, že dětství je pryč. Že najednou povede jiný život, že se všechno, veškeré její sny, přání,

vize zredukují na tohoto člověka v bílé ruské uniformě, který je pravdě

podobně podřízeným toho tlustého a nevzdělaného kutaiského guvernéra.

Jaká hrůza!

Chtělo se jí zvracet, ale z kávové konvice se kouřilo a symetricky nakrá

jený čokoládový dort z tatínkovy cukrárny čekal, až ho předloží návštěvníkovi.

A tak se čokoládový dort stal první obětinou, již svému katovi nabídla.

Aby ji pozřel. Stejně jako bude muset tomuto vykonavateli obětovat pří

sliby budoucnosti, jež jí život noc za nocí šeptal do ucha, a začne žít jeho život, v němž pro ni nebude místo, kde bude cizí, kde ji nikdy nepřijmou.

Kousla se do rtu a potlačila bolest, kterou při tom pocítila.

Odnesla stříbrný tác s kouřící kávou a porcelánovým servisem do salonu.

Muž seděl v tatínkově křesle, nohu přes nohu, a upíral pohled do zelenající

se zahrady, utápějící se a zanikající v silném dešti, včetně drobných jarních

květin, které vyrážely z hlíny, dychtící po životě a teple.

„Ach, to je znamenité. Váš otec je vskutku génius. A takový dobrý člověk.

Tak zdrženlivý a pokorný. Takové muže dnes téměř nenajdete. Kdosi zasadí

strom a hned o tom musí vědět celá obec. Nikdo už nekoná dobré skutky, rozhodně ne bez toho, aby to roztroubil do celého světa. Váš otec je jiný.

Jsem velice hrdý, že se smím počítat mezi jeho známé. A vaše maman. Je

okouzlující.“

„Je to moje macecha.“

„Ach.“

„Klidně si berte. Máme toho dost. O sladkosti u nás nikdy není nouze.“

„Ano, znám výtvory vašeho otce. Ty báječné mandlové dortíčky, a jak úžasná je jeho švestková pěna! Je to úplný sen.“

„A odkud tatínka znáte, jestli se smím zeptat?“

„Já... Jednou jsem mu prokázal službu, mohu-li to tak říci.“

„Před chvílí jste tvrdil, že když člověk vykoná něco záslužného, nemá

o tom mluvit. Podle toho se pozná skutečný velikán, pokud jsem vás správ

ně pochopila.“

„Vy jste mi ale puntičkářka.“

„Asi ano.“

„Ten koláč je úžasný. Proč neochutnáte?“

„Jím ho každý den až dost, děkuji.“

„Jenom jsem mu prokázal laskavost. Netvrdil jsem, že jsem vykonal dobrý skutek.“

„Laskavost je ze své podstaty dobrá.“

„To ovšem záleží na úhlu pohledu, nemyslíte? Každý člověk nahlíží na

věci z vlastní perspektivy, kterou nemusí nutně sdílet s ostatními.“

„Tak jsem to nemyslela. Ve vztahu k jistým věcem by měli být všichni lidé stejní. A také sdílet stejné mínění.“

„A co je to za věci?“

„Třeba že slunce je nádherné a jaro dokáže divy, že moře je hluboké

a voda měkká. Že hudba je magická, zahraje-li se dobře. Že bolest zubů

je strašlivá záležitost a balet nejkrásnější věc na světě.“

„Rozumím. Vy vášnivě ráda tančíte, viďte?“

„Ano, je to tak.“

„A já se vám nezamlouvám, protože se domníváte, že tento váš postoj nesdílím?“

„Copak to mohu vědět?“

„Myslíte si to. Předpokládáte to.“

„Nepředpokládám zhola nic.“

„To vám nevěřím.“

„Dobrá, přiznávám se: ano, myslím si, že řadu mých názorů nesdílíte,

už jenom proto, že sloužíte v armádě a já armádě nejsem nakloněna. Co

je na tom k smíchu?“

„Promiňte. Pobavila jste mě.“

„Ach, to je hezké. Alespoň jeden z nás má dobrou náladu.“

„Jezdíte na koni?“

„Cože?“

„Jestli jezdíte na koni.“

„Nu ano, samozřejmě.“

„V dámském sedle, předpokládám?“

„Dávám přednost pánskému.“

„Výtečně! Odvážila byste se vyjet si se mnou zítra do stepi?“

„Zítra mám hodinu baletu.“

„Počkám na vás.“

„Já nevím.“

„Máte snad strach?“

„Z čeho bych měla mít strach? Z vás rozhodně ne.“

„Jsme tedy domluveni?“

„Poslyšte, nevím, co vám o mně otec řekl. Ale určitě to není pravda. A ne

vím, co vám slíbil, ale ani to jistě nemohu dodržet. Budu ochotně riskovat

váš a otcův hněv, ale nemám v úmyslu vám něco namlouvat. Nebudu vás

milovat. Proč se už zase smějete?“

„Jste ještě lepší, než jak vás otec popsal.“

„Co vám slíbil?“

„Nic. Řekl pouze, že vás smím tu a tam navštívit.“

„Abych se za vás později provdala a musela skončit s tancem?“

„Abychom se poznali.“

„Jste mnohem starší. Nehodí se to.“

„Je mi dvacet osm.“

„Přesto jste mnohem starší. Jedenáct let je velký rozdíl.“

„Vypadám velmi mladě.“

„Vůbec se nevyznáte v baletu.“

„Viděl jsem vás tančit na soukromém koncertě u Mikeladzeových.“

„Skutečně?“

„Ano.“

„A?“

„Byla jste docela dobrá. “

„Docela dobrá? Byla jsem velmi dobrá.“

„Možná. Tvrdíte přece, že se v tom nevyznám.“

„Nu, každý laik má právo na svůj názor.“

„Ach, jak jste velkorysá.“

„Nemáte knírek.“

„A co to znamená?“

„Nepatří se to.“

„Podle poslední módy ano.“

„Já jsem konzervativní.“

„Ale nepůsobíte tak.“

„Neznáte mě.“

„Viděl jsem vás, když vám bylo čtrnáct, na houslovém koncertě bratrů

Maximových. Seděli jsme vedle sebe a vy jste byla tak dojatá, že jste se

rozplakala a pak jste si utírala slzy do rukávů. Nevytáhla jste hedvábný kapesníček, to se mi líbilo. A nakonec jste vyběhla ze sálu. O několik měsíců

později jsem vás zahlédl v cirkuse, který si tehdy postavil velký stan v kop

cích. Jedla jste pečené jablko a olizovala si prsty. Nepoužila jste hedvábný

kapesníček, jak se sluší a patří. A ještě později jsem vás viděl na novoroč

ním bále u starosty, byl to váš první ples. Byla jste při svém prvním tanci

okouzlující, jenomže váš partner byl nemotorný hlupák a neuměl vás vést.

V jednom kuse vám šlapal po nohou a vy jste pokaždé protáhla obličej.

Vyšla jste ven a cípem šatů si otřela z čela drobounké kapičky potu. Žádný

hedvábný kapesníček. Pak jste si sedla na kamenné schodiště a zadívala

se na nebe. V té chvíli jsem se rozhodl, že je načase, abych vás poznal.“

„Ale proč bych měla chtít já poznat vás?“

„Protože ani já nikdy nepoužívám kapesník.“

„Co má tohle znamenat?“

„Člověk, který musí mít mezi sebou a světem clonu, tedy předmět, tře

baže z hedvábí, se bojí života. Bojí se věci prožívat, doopravdy je cítit. A já

si myslím, že život je příliš krátký a příliš nádherný, než abychom se na něj

doopravdy nedívali, pořádně se ho nechopili, doopravdy ho nežili.“

„Chcete tím říci, že si jsme podobní?“

„Ne, chci pouze říci, že máme podobný pohled na život.“

„Přesto se za vás nikdy neprovdám a neodstěhuji se s vámi do Moskvy.“

„Já přece vůbec nejsem v Moskvě. Jsem tady.“

„Sloužíte Rusům. Nemám Rusy ráda. Říká se, že brzy dojde ke vzpourám.

V Rusku prý vládne neklid. Povídá se o tom. A kromě toho, i tatínek jel

do Ruska a přivezl si odtamtud ženu, když se podruhé oženil. Vím, jak to

na světě chodí.“

„A jak to na světě chodí?“

„Nu, pro nás dámy to není zrovna výhodné.“

„Takže opravdická modrá punčocha.“

„Co má být zase tohle?“

„V Evropě existují ženy, které jsou přesvědčené, že jsou si s muži rovny.

A za tato práva bojují. Říká se jim modré punčochy.“

„Jestli bojují, mají pravdu. Ale to označení je podle mě vysloveně hlou

pé.“

„Je-li tomu tak, můžeme podniknout pořádnou vyjížďku do stepi. A uvi

díme, jak si jsou ženy a muži rovni.“

„Já si nemyslím, že jsou si rovni. Domnívám se, že ženy jsou lepší.“

„Tím lépe. Tak tedy zítra.“

„Počkejte... Vždyť vůbec nevíte, kam chodím na hodiny baletu.“

„Však já už vás najdu. A pozdravujte otce. Nemusíte mě vyprovázet. Sku

tečně emancipovaná dáma by měla vždycky zůstat sedět.“

„Jaká dáma?“

„Taková, co bojuje za svá práva.“

Lehkými, rychlými kroky a s potutelným úsměvem na rtech odešel.

Sta sia seděla jako zkamenělá a nedokázala uvěřit tomu, co se právě stalo.

Vlastního kata nesmí mít člověk rád, nesmí s ním fl irtovat. Nesmí mu nabí

zet víc obětin, než je třeba. Nesmí se s ním vypravit na vyjížďku v pánském

sedle. A pak se rozesmála. Déšť ustal a ze země prýštily květiny. Všude se

zase objevoval život, včetně mnoha sladkých příslibů. Stasia otevřela dveře

na zahradu a vyběhla ven. Země byla mokrá a chodidla jí uvázla v blátě. Ale

to jí nezabránilo zatančit v rozbředlé hlíně pas de deux. Setkali se a vyjeli si do stepi, oba v pánském sedle. Jistě při tom vypadala neuvěřitelně půvabně a sebejistě. Učila se jezdit odmalička, nejraději měla

temperamentní kabardinské koně a proháněla se bez sedla. Ráda se zdržo

vala v holé stepní krajině. Staré jeskynní město znala jako své boty. I když

se tam lidé neustále ztráceli, v onom tajuplném labyrintu tvořeném tajemnými schodišti, navzájem propojenými prostory a skrýšemi, Stasia pokaždé našla cestu zpátky. Cestu z jeskynního města, které před staletími vytesali

do obrovité hory na příkaz mocné královny této země a z něhož se mezitím

stala opuštěná krajina, kde se ozýval zpěv přízraků. Ano, když člověk dost pevně zavřel oči a umlčel v hlavě vlastní myšlenky. A na nadporučíka určitě ještě více zapůsobily její dovednosti. Určitě si povídali o všem možném a Stasia ho často vyzývala, aby spolu závodili.

Začali se domlouvat na vyjížďkách každý den. Stasia byla z jejich společ

ných hodin ve stepi brzy tak nadšená, že některé dny dokonce zapomínala na tanec.

Naše sedmnáctiletá Stasia se pochopitelně musela zamilovat. Bílý nad

poručík se těšil její důvěře, jež rostla den za dnem, od vyjížďky k vyjížďce.

A byl pevně přesvědčený, že se k sobě hodí, že přesně takovou svéhlavou

ženu potřebuje, a jeho pevné přesvědčení muselo Stasii nevyhnutelně imponovat.

Simon Džaši rovněž uctíval rodinu majitele čokoládovny a otec jeho

zbožňované tyto sympatie opětoval. Anastasia neměla při volbě svého na

stávajícího narazit na odpor, jako tomu bylo v případě její druhé nejstarší sestry, která, kdykoli se zakoukala do nějakého muže, mohla počítat s otcovou nelibostí. Bílý nadporučík se naproti tomu zdál být otcovou první volbou.

A protože doba byla chaotická a člověk nevěděl, jak se karta obrátí, bylo

třeba jednat rychle. I v milostných záležitostech.

Bílý nadporučík skutečně navštěvoval kadetku v Petěrburgu, když Petěr

burg se svými krásnými plesy a nasládlým francouzským přízvukem ještě

existoval, a krátce bojoval v rusko-japonské válce, kde byl zraněn, jmenován nadporučíkem a poslán zpátky do vlasti. Toto zranění ho zachránilo

před nasazením v první světové válce. Po uzdravení ho v jeho ospalém

domovském městečku přidělili ke státní správě, k



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.