načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osmé dny - Petr Bílek

Osmé dny

Elektronická kniha: Osmé dny
Autor:

Soubor sloupků, který držíte v ruce, představuje creme de la creme mého dlouholetého pravidelného oslovování čtenářů. Za dobu svého šéfredaktorování v Reflexu (1995 až 2008) ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  110
+
-
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 210
Rozměr: 19 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-2144-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Obsahuje autorovy komentáře k aktuální společenské situaci, bystré postřehy k zajímavým událostem politiky i kultury či stručné poznámky k výrazným osobnostem české literatury. Mezi tématy Bílkových sloupků najdeme mj. knižní trh, současná média, globalizaci, specifika české národní povahy nebo celoevropské problémy. Soubor sloupků, které napsal v letech 2008-2013 literární kritik a redaktor Petr Bílek pro časopis Reflex a pro Literární noviny.

Popis nakladatele

Soubor sloupků, který držíte v ruce, představuje creme de la creme mého dlouholetého pravidelného oslovování čtenářů. Za dobu svého šéfredaktorování v Reflexu (1995 až 2008) jsem týden co týden v editorialech adresoval světu své poznámky na jeho okraj a snažil jsem se ho vnímat v celé šíři a pestrosti. Své názory jsem tam pod titulkem Osmý den zveřejňoval i poté, co jsem redakci opustil. Na svém novém působišti v Literárních novinách jsem své názory nepřestával formulovat a postupem času mne začalo stále více čtenářů oslovovat v tom smyslu, že bych své texty měl sebrat do knihy, že by si jimi docela rádi někdy listovali.

Zařazeno v kategoriích
Petr Bílek - další tituly autora:
Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář
Osmé dny Osmé dny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Petr Bílek

Osmé dny

Galén


© Petr Bílek, 2015

Cover illustration © Jiří Slíva, 2015

Photo © Jan Šibík, 2015

© Galén, 2015

ISBN 978-80-7492-177-3 (PDF)

ISBN 978-80-7492-178-0 (PDF pro čtečky


/ 5

Soubor sloupků, který držíte v ruce, představuje crème de la crème

mého dlouholetého pravidelného oslovování čtenářů. Za  dobu

svého šéfredaktorování v  Reflexu (1995 až 2008) jsem týden co

týden v editorialech adresoval světu své poznámky na jeho okraj

a snažil jsem se ho vnímat v celé šíři a pestrosti. Své názory jsem

tam pod titulkem Osmý den zveřejňoval i  poté, co jsem redakci

opustil. Na svém novém působišti v Literárních novinách jsem své

názory nepřestával formulovat a postupem času mne začalo stále

více čtenářů oslovovat v tom smyslu, že bych své texty měl sebrat

do  knihy, že by si jimi docela rádi někdy listovali. Podlehl jsem

tomuto vábení. Jelikož však autor je ke  svým textům nekritický,

požádal jsem editora z  nejdůvěryhodnějších, Jana Šulce, jestli by

nebyl tak laskav a  neprosel ty tisíce znaků. Ptal jsem se ho, zda

má vůbec smysl o knížce uvažovat. Jeho přikývnutí mne přesvěd

čilo a  ponechal jsem mu volnou ruku k  výběru i  řazení sloupků.

Jednotlivé osmé dny se sdružují do oddílů a řadí se ve sledu, který

naprosto nerespektuje datum jejich vzniku nebo zveřejnění.

Podstatné pro uvedení v  knize bylo jejich obsahové zacílení. Jen

pro základní časovou orientaci je třeba uvést, že editor pracoval

s texty publikovanými od počátku roku 2008 do konce roku 2009

v Reflexu a na internetu a se sloupky vycházejícími od roku 2010

do konce roku 2013 v Literárních novinách.

Petr Bílek


Nic nechtělo

však pevný

rám...

Vladimír Holan


/ 8

Rozhraní

Dovedu si představit svět bez knih, ale nedovedu si představit,

co bych v  něm dělal. Nejen že by se tam pro mě nenašla práce,

ale ani bych nevěděl, co si v těch lánech času bez čtení knih jako

knih počít. Není náhodou, že se používá pojem knižní kultura.

Šťastně se jím dává najevo, že existuje určitá svébytná, historicky

ukotvená oblast lidské činnosti strukturovaná kolem knihy jako

předmětu. A tento předmět vládne nápadnými nároky na způsoby,

jakými vzniká, jakými si jej opatřujeme, jakými s  ním prožíváme

čas i  jak jsou přitom sladěny naše smysly a  hodnoty. Číst text

se dá samozřejmě z  obrazovky nebo displeje, můžete jím i  nezá

vazně procházet při surfování. Jenže to není totéž jako listovat si

v  knize. Listování je smyslově bohatší než kliknutí, hmat a  čich

při něm nepřicházejí zkrátka. Synestézie, tak se nazývá prolnutí

smyslových vjemů. Kniha coby předmět také dává tvar času, dělí

ho na  představitelné úseky. Tušíme, co znamená, když někdo

řekne, přečetl jsem nového Eca. Kniha jako elektronický text však

nebude mít, co se týče porce času, tvar. Dosud jsme v etapě, kdy

překlápíme tištěné knihy do elektronické podoby, ale to je jen pře

chodná fáze. Určitou obdobu tohoto procesu lze vidět v devadesá

tých letech v  médiích při hledání cest od  deníků k  informačním

portálům na  internetu. Zatím jsme na  začátku a  netušíme, co se

knihou ve  virtuálním světě vlastně bude rozumět. Kolik znaků

bude muset text mít, aby byl knihou? Zánik předmětné formy se

zákonitě projeví i  naprostou změnou obsahu, tedy strukturování

textu. Celý tento proces široce překročí hranice umění a bude mít

antropologické konsekvence. Naši potomci budou vyprávět jinak.

Nebo nebudou vyprávět vůbec.

Zároveň nás ovšem pojem knižní kultura odvádí od  podstaty,

odpoutává pozornost od  skutečnosti, že o  kulturu jde jen zčásti.

Psaní, výroba, distribuce, prodej, uchovávání, výkup, restaurování

nebo likvidace knih jsou významnou ekonomickou oblastí. Pra

covní místa, která se tu nabízejí, patří většinou ke  kvalifikačně

náročnějším, někdy dokonce k prestižním. Zatímco z mnoha elek

tronických portálů a  kůrů zní mohutné rekviem za  knihou jako

hmotným fenoménem, jsou pořád spisovatelé, kteří dnes píší tvr

došíjně tužkou na papír a teprve následně nechávají texty přepsat

na  počítači, a  vývojáři tiskárenských technologií horečně inovují

a jsou schopni dosahovat fantastických efektů. Ještě než zaniknou

knihy, zmizí prý noviny. Je tedy ekonomicky účelné, aby se vyví


/ 9

jely a stavěly nové tiskárny? Nepochybně ano, změní se jen sorti

ment. Spotřeba papíru rozhodně neklesne. Stoupne, jak ukázalo

zavedení počítačů do obecné praxe. Místo knih, novin a časopisů

se bude papír potiskovat reklamou, slevovými kupóny, budou se

tisknout rafinované obaly spotřebních předmětů a katalogy. Slyšel

jsem přednášku o  tom, že nejnovější tiskárenská technologie je

schopna zařídit, aby se při nalistování reklamy příslušného auto

mobilu v  nějaké tiskovině ozval zvuk napodobující zatroubení.

Od chvíle, kdy si můžete vytisknout pistoli, lze v tiskárnách vyrá

bět prakticky cokoli.

Fyzická meditace

Z  pytlů na  odpadky nebo na  mrtvoly se jako z  vajec líhnou lidé.

Nejdřív se ke  světlu derou nohy nebo ruce jako klíčky ze zrnek

hrachu. Klíčí tu život. Cpe se na  svět a  sotva vystrčí hlavu, už

hledá druhou, aby nebyl sám, aby se zdvojil, aby se sdružil, aby

měl s kým vyrazit na dlouhý pochod nikam. V kruhu. Stále rych

leji. Kdo nestačí tempu, musí z cesty. Neustále a znovu je tady ono

„musíš“. Šplhat po tyči nahoru. Sjet dolů. A opět. Do úpadu. Musíš,

i  když nemůžeš. Stereotyp únavy, tělo je vláčné, sotva se hýbe,

gumoví lidé. Civilizace coby ždímačka. Kývající se hrazda jako

perpentykl odměřuje čas. Stihneme se dotknout druhého, pohla

dit jej, než nás neúprosný kov smete? Dá se oklamat? Ano, když

dokážeme nemožné. Postavíme se na hlavu a budeme přitom létat,

osedláme si ten čas. Ne každý má ale takovou sílu. Vozíčkář a myš

lenka na oprátku. Na laně můžete viset, může však k vám po něm

přijít žena, láska, připluje k  vám jako sen v  červených lodičkách

s vysokým podpatkem. A nespadne.

Sedíte v manéži a zakoušíte slast z fyzické přítomnosti živých lid

ských těl, z jejich snové dovednosti a nemučí vás červ pochybností.

Tohle je doopravdy. Nejste obětí virtuálních klamů a  triků. To, co

vidíte a slyšíte, je hmatatelná skutečnost. Óda na realitu. Houslistka

na kovovém laně kráčí vzduchem před vašima očima a hraje si při

tom. Tady se nepodvádí, tady se nedá předstírat, tohle není žádná

sociální konstrukce reality. Tohle je. Deset metrů nad zemí se pře


/ 10 tlačují na laně muž a žena. Milují se, nebo nenávidí? Věčný souboj přitažlivosti a odporu bez jištění. Zapomínáte dýchat, a najednou se vám uleví. Obava pomine, protože ta dvě těla se chovají, jako by byla na pevné zemi. Té nejpevnější zemi důvěřivého vztahu, absolutního spolehnutí se jeden na  druhého. Když je riziko pádu největší, jsou nejvíc spolu. Vzájemně se drží nad propastí smrti.

Vzít druhého do  náruče, tančit, lízat pomalost jako smetanu, tělo jako socha nebo živý obraz, tělo jako zázrak. Najednou padá k  zemi dívka roztočená jak větrník, zapletla si visící lano jako osud, sama ručí za to, že se nezabije, že dosedne do smyčky těsně nad zemí. Rytmus, kontrast, šikovnost. Asiatka, mulati, Evropané, koncert ras. V tomhle divadle se nemluví. A když, tak jsou to jen výkřiky. Jazyk klame a  zavádí, jazyk je pro srandu. Živá hudba a živý pohyb vyprávějí o počátcích a koncích, o překračování hranic, o  tom, že akrobacie tajemství je nevyčerpatelná. Neplatí tu žádné rafinované metafory, na  hrazdě musíte partnera pořádně uchopit a nepustit. V tomhle spektáklu jde o poezii činu, o přímý náraz reality. Papoušek na  motocyklu je směšný, trapný a  umělý. Surrealismus je odvar činu. Umění těchto lidí nechodí oklikami, jejich tvorba je neodvozená, jejich imaginace roste z  celé lidské bytosti. Znamená totální nasazení. I  za  cenu života, když se to nepovede. Principál na  invalidním vozíku nebyla jeden čas role, byl to úraz. Umění na ostří nože. Život.

(Zachycení dojmu z  představení Ples nedotknutelných francouzského souboru Les Colporteurs na festivalu Letní Letná.) Kdopak by se Joyce bál „Vlast se změnit nedá. Změňme téma,“ navrhuje případně Štěpán Dedalus, hrdina knihy Odysseus sepsané Dubliňanem Jamesem Augustinem Aloysiem Joycem. Snadno se to řekne, hůř udělá. Sám Joyce, Homér naší doby, podobající se svému antickému pravzoru i svým praktickým oslepnutím, ačkoli opustil rodné Irsko roku 1902 a  už se tam na  delší dobu nikdy nevrátil, nedokázal ve  svém díle uniknout z  milované i  odmítané náruče rodného města. Proč by nás to ale mělo vzrušovat právě nyní v Praze? Jednak proto, že dnes

/ 11

uplynulo sedmdesát let od chvíle, kdy spisovatel vyčerpán duševně i  tělesně zemřel na  operačním stole v  Curychu. Jednak proto, že Joyce měl odvahu a energii nahmátnout obrysy tragické mytologie člověka dvacátého století a současně, aniž to tušil, postavit pomník nad hrobem psaného slova ve formě knihy. Jeho Odysseus je monumentální jazyková fuga, jejíž nosnou melodii sice tvoří angličtina, ale kde lidstvo přichází ke slovu i v jiných jazycích. Joyce mluvil anglicky, francouzsky, italsky, německy, latinsky, srbochorvatsky, rusky, novořecky, španělsky, holandsky, norsky, švédsky, dánsky, jiddiš, hebrejsky a uměl prý i trochu irsky. V chrámovém prostoru takové slovesné konstrukce však už zaznívají tisíce kulturních názvuků a odkazů neodbytně parodicky a jsou strhávány autorovým nejvlastnějším živlem, proudem vědomí. Stejně jako antický hrdina bloudí i  moderní člověk světem a  hledá svou domovinu, jenže už to není monumentální podívaná na  lstivou důvtipnost ithackého vládce, nahradil ji blábol opilců a  vilné fantazie nevěrnic. Svět se změnil v  neprostupnou džungli banalit. Odysseus je text, který předvedl bezvýchodnost románu jako vyprávění.

Teprve v roce 1976 se dostává Joyceův Odysseus do rukou českého čtenáře v přetlumočení, jež se může důstojně postavit tváří v tvář originálu vydanému knižně před více než padesáti lety. Autorem překladu je Aloys Skoumal (1904 – 1988) a  bez přehánění je možné jeho čin označit za plod celoživotního systematického úsilí. Skoumalův překladatelský zjev patří k  trvale nedoceněným českým kulturním výkonům minulého století. Věnuje se mu snad jen kniha Dagmar Blümlové Aloys Skoumal. Ironik v české pasti (2005) a jeho vlastní autorská aforistická produkce vyšla ve svazku Malý Budiždán (2004). Když ponecháme stranou desítky jiných knih, Skoumal přeložil, vyložil a uvedl do českého literárního povědomí Jonathana Swifta, Laurence Sterna, Williama Makepeace Thackeraye a s Hanou Skoumalovou také Lewise Carrolla a jeho Alenku. Na Skoumalově joyceovské soupisce najdeme ještě Portrét umělce v jinošských letech a Dubliňany.

Neubráním se třem srovnáním. Po  pařížském prvním vydání Odyssea v roce 1922 následovala léta zákazů a soudů. V normalizačním Československu se kniha prodávala v knihkupectvích jen těm zájemcům, kteří se vykázali potvrzením příslušné kulturní instituce, že ji potřebují ke  studijním účelům, a zájem odpovídal senzaci, především mezi snoby. Dnes, třicet pět let po  premiéře Skoumalova překladu, po Joyceovi v Praze skoro ani pes neštěkne. Osud literatury v kostce. / 12 Luxusní starosti Zaujalo mne, jak Jiří Přibáň v  rozhovoru s  Karlem Hvížďalou v tomto čísle Literárních novin říká, že jeho velmi bohatí kolegové, univerzitní profesoři v  Los Angeles si pořizují obrazy Roye Lichtensteina na leasing. Cena jeho děl je dnes zkrátka i pro milionáře příliš vysoká. Podíval jsem se, co v tomto případě znamená „příliš vysoká“. Dověděl jsem se, že Lichtensteinův obraz Spící dívka byl prodán za necelých čtyřicet pět milionů dolarů. Když to přeženu, za  jedno zvětšené políčko komiksu byl někdo ochoten zaplatit sumu blížící se jedné miliardě korun českých. O čem tato razantní zpráva vypovídá?

Představuji si šťastného kupce. Připadá si jako odpoutaný Prométheus, když láme moc peněz a  ukazuje, že pro něj hodnotu nemají, protože v říši finančních titánů platí jiná pravidla než pod Olympem. Cena, kterou by artikulovala tržní pravidla, nehraje v  globálním nebi roli. V  této transakci totiž nejde o  obraz a  jeho uměleckou hodnotu, tady je ve  hře symbolická hodnota kupujícího. Protože může sice o sobě mít to nejvyšší mínění, nebude mu to však nic platné, pokud ho stejným způsobem nebude vnímat okolí, ve  kterém se pohybuje, na  které je odkázán a  které považuje za  důležité. Samoobsluha při sebehodnocení prostě nefunguje, v extrémních případech končívá v blázinci. Špičky sociálních elit, co se statusu týče, připomínají prostředí mocných gangů, kde už nebývá konkurence příliš početná, zato nelítostně krutá. Jde většinou o to udržet na uzdě aspoň po přechodnou dobu tak dva tři protihráče. Aby se to povedlo a oni vás respektovali a neuhnali k smrti, je třeba hrát jejich kartami a vyhrát. Jestliže je ve hře Spící dívka, není potřeba, abyste obdivovali pop-art, Warhol i  Lichtenstein vám mohou být ukradení, obraz se vám nemusí líbit, na rozdíl od dávných počestných snobů netřeba ani předstírat, že se vám líbí. Jen ho musíte vlastnit.

Patří k iracionalitám naší doby, že tak výrazně prestižní roli se podařilo vtisknout obchodu s výtvarnými díly. Žádný estetik, teoretik umění, nemluvě o  poučených laických milovnících se přitom neodvažuje závazně definovat, co umělecké dílo vlastně je. Obchodníci s  uměním a  jeho sběratelé připomínají sektu zasvěcenců kroužících kolem galerií a aukčních síní a dorozumívajících se skrytými gesty a nevyslovenými pokyny. Znalců mezi nimi moc není. Objektům jejich zájmu dodávají auru hlavně ceny dosažené na  aukcích. Okuřují kadidlem kunsthistorické kabaly umělce,

/ 13

na  jejichž díla spekulují, a  ignorují, že bez celého složitého apa

rátu organizujícího tento provoz by mohla najednou na zdech viset

plátna beze smyslu a působení a o kus dál ležet kameny, o jejichž

cenu jako soch se starala jen ubohá konvence. Trvalost, i  v  tom

nejprostším předmětném slova smyslu (viz performance), byla

zrušena a pro charakteristiku výtvarného umění ztratila význam.

Samotná existence umění je riziková. Přeludná povaha obchodu

s  uměním a  jeho odkázanost na  dočasná pravidla činí ze svých

účastníků odvážlivce. Jsou vrženi do  nepředvídatelnosti podobně

jako burzovní makléři, a proto se obě tyto skupiny lidí překrývají.

Fluidní svět iluzí.

Kniha nepotřebuje reklamu

Před rokem 1989 to měli autoři, kteří byli členy Svazu českých

spisovatelů, zařízeno tak, že za každou besedu se čtenáři inkaso

vali takzvané besedné. Činilo tehdy pět set korun. Když se někdo

snažil, mohlo ho to skvěle živit. Jestli se nemýlím, bylo posléze

vedení svazu nuceno přistoupit k  tomu, že stanovilo limity, tedy

počet besed v měsíci, za který se vyplácelo. Tak jako vše dnes, je

i  současná praxe autorských čtení, jak se besedám začalo říkat,

silně individualizovaná. Na  některého spisovatele mají pořada

telé odvahu požadovat dokonce vstupné, na  jiného musejí tahat

všechny své děti a  příbuzné, aby se Mistr neurazil, když už vážil

tu cestu.

Literární provoz pomalu přebírá praktiky, jež od  svého vzniku

úspěšně používá showbusiness. Jakmile nakladatelství vydá

knihu, její autor se vydává na turné. Objíždí zavedená knihkupec

tví ve velkých i menších městech nebo se nechá pozvat do místní

knihovny a dělá, co může, aby laskavé čtenářstvo upozornil, že se

schýlilo ke  kulturní události. Někdy má nakladatel pocit, že zjev

autora sám o sobě není dostatečně impozantní, a připne k němu

proto celebritu nebo aspoň nějakého hudebníka, aby se publikum

proboha nenudilo. Jenže tam začíná jít o  náklady, protože žádná

celebrita zadarmo nehrabe, pokud nejde zrovna o  spisovatelova

spolužáka či kamaráda, jenž se vznešeně obětuje. / 14

Kdo sleduje český literární život, musí dříve nebo později postřehnout, že právě marketing je jeho nejslabší stránkou. Nakladatelé se pramálo starají o osud knihy, kterou vydali. Kromě několika málo výjimek neposílají recenzní výtisky, je jim líto peněz, ale přitom si neustále stěžují, že o jejich produkci nikdo nepíše. Inzerát v  médiích si zaplatí skoro jen nadnárodní firmy. Když navštívíte některý náš knižní veletrh, zarazí vás amatérská prezentace jednotlivých nakladatelů i akce jako celku. Jako by se lidé kolem knížek styděli zřetelně a srozumitelně oslovit publikum, upozornit na sebe třeba i „zvýšeným hlasem“.

O  nových knihách se na  internetu většinou nedovíte o  mnoho víc, než co vám sdělí distribuční anotace. Přitom je dobře udržovaná stránka nakladatelství prakticky zadarmo, takže by na  ní měly být rozhovory s kmenovými autory, citáty z ohlasů na minulá díla i  informace o  dílech připravovaných. O  možnosti přečíst si zajímavý úryvek z  právě vycházejícího románu si můžete nechat zdát. Přemýšlet tak daleko, že byste se způsoby známými z jiných oblastí kultury dokonce pokusili ze slušného spisovatele cíleně vytvořit intelektuální celebritu, to by se v chrámu českého písemnictví považovalo za nestydatost prvního stupně.

Zajímalo by mne, kolik našich současných spisovatelů má svého agenta nebo agenturu, aby se někdo staral o  překlady a  vůbec šíření děl knižních třeba do filmu. Připadá mi, že připoutáni krátkým řetězem své mateřštiny nechávají se čeští autoři utvrzovat v  tom, že se nedá nic dělat, že literatura prostě nefrčí, že lidé nečtou, že knížky nikoho nezajímají. Bude tomu tak, pokud se nezačnou chovat sebevědomě. Překvapení z antikvariátu Tu a  tam se mě lidé ptají, jak je to dneska s  literaturou. Kdyby se obecně vědělo, jak to je, takový dotaz by nepadl. Kde neznáme fakta, zajímáme se alespoň o názor. Když se pak sejde víc stejných názorů a proniknou do veřejného prostoru, mají šanci proměnit se v módu. Všichni máme nos na módy a někteří cítí přímo slast, když se k nim mohou přilísnout. Není proto málo jeremiád na téma, že

/ 15

beletrie ztrácí publikum, poezii už nečte vůbec nikdo, že vážnost spisovatelů ve  společnosti je nulová a  že čtečky zlikvidují knihu jako způsob komunikace. Z podobných proroctví se pak rodí dvojí druh nálad. Starší a  konzervativnější začnou pociťovat náznaky deprese a  postupně se dopracovávají k  vizi barbarské civilizace plné analfabetů ve  značkovém oblečení. Mladší a  technologičtí optimisté naopak jásají nad zánikem školní četby, nad koncem dětského otroctví pod nabitými taškami plnými učebnic a vyhlížejí chvíle, kdy si budou povídat se svým kamarádem iPadem nebo jak se mu bude říkat.

Lidem podle mého názoru neleží na srdci ani tak osud literatury jako něco, co vnímají mnohem naléhavěji, totiž jejich život v  této civilizaci. Jsme tisíce let lidem knihy, takže se z  ní stala metafora naší identity, aniž by každý někdy v životě musel knihu jako předmět třímat v ruce. Většina z nás pociťuje, že procházíme obrovskou změnou a  že sotva pozorovatelná každodenní hnutí nás neodvolatelně mění, ale my nevíme v co. Nikdo ovšem není s to dohlédnout za okraj dneška a ukázat, kam tato změna míří, co bude znamenat. Pro vyjádření nových možností nám nechybí jen představa, ale také slova. Žijeme v  neviditelném žaláři současného jazyka a, obrazně řečeno, si o jeho mříže rozbíjíme ústa. Jazyková globalizace a strojové překlady vyhánějí navíc z  komunikace postupně emoce. Klíčový je v této souvislosti postřeh Milana Kundery, který napsal, že autentický pocit vulgarity máme jen u  sprostých slov mateřštiny, v  ostatních jazycích se za  ně při vyslovení tak nestydíme. A  tam, kde slova přestávají nést a sdělovat prožitek, končí veškerá beletrie.

Chcete příklad? Nabídl jsem paní antikvářce v sousedství pytel knih, protože boj kdo s  koho o  místo v  našem bytě přestal být únosný a musel jsem jej rozhodnout ve svůj prospěch. Bez komentáře brala jeden svazek po  druhém a  kladla je na  dvě hromádky. S  napětím jsem očekával, který sloupec je ten, jenž si vezme, a který mi zbude. K mému překvapení i romány, jež se dnes objevují v českých žebříčcích bestsellerů, prohrály. Vyhráli a do regálů putovali Václavek s  Lessingem, dějiny USA a  Izraele a  myslím že i  meziválečná marxistická literární kritika. Antikvářka asi předpokládá, že právě tyto texty budou poslední, které by se objevily na  čtečkách. Řekl bych, že její úvaha je správná. O  směru vývoje nebude rozhodovat vkus elit, nýbrž masovost spotřeby. Umělecky významná spisovatelská tvorba si nad svým osudem nemusí lámat hlavu. Digitalizace ji zahrne do svých záměrů až jako poslední. Je to odpověď na otázku, kterou dostávám? Nevím.

/ 16

Huberte! Gordone! Schauere!

Víme to všichni, a  právě proto se tváříme, že se nás to netýká.

Čeština se nehodí do 21. století. Nedají se v ní psát pořádné SMS

zprávy, takže se prudce zužuje její použitelnost pro mladou gene

raci. Navíc jsou potíže s adresami na internetu. Nákladně se adap

tují klávesnice u  osobních počítačů. Naučit se psát česky podle

dnešních pravidel je pro velkou část populace nepřekonatelný pro

blém. S typickým zpožděním si to uvědomili jazykovědci a stydlivě

se odhodlávají k činu. Příkazem dne je zjednodušit psaní. Málokdo

má sice odvahu vyslovit to nahlas, ale ten krok je nevyhnutelný.

Pryč se sentimentem. Hoblíkem digitální komunikace je třeba zba

vit náš jazyk absurdní kučeravosti. Všechny háčky a čárky musejí

zmizet (uškodila tato operace Škodě nebo Baťovi?). „I“ bude jedno

a  zvítězí železná zásada: Piš, jak slyšíš. Jazyk je přece živý orga

nismus, a pokud se nedokáže přizpůsobit změněným podmínkám,

ocitne se na seznamu ohrožených druhů. Už nyní, přiznejme si to,

není čeština klíčovým nástrojem komunikace, v  níž jde o  otázky

životní důležitosti pro tuto zemi. Stěžejní politická a  ekonomická

rozhodnutí padají v jazycích bez háčků a čárek. Naše mateřština je

odkázána do  nižších pater komunikace, což mimochodem po zna

menává úroveň našich médií. Probíhá v  ní každodenní provoz

a vedle těchto všedních poloh vybíjí se náš jazyk ještě v polohách

víceméně nezávazné estetické exhibice. Stáváme se zemí, která

pomalu, ale jistě směřuje k dvojjazyčnosti. Jako by nám byly vzo

rem skandinávské státy. Anglicky tam umí skoro každý. Stále

ještě poměrně široké užívání češtiny u  nás je povážlivé a  souvisí

s mentální leností, ale ono se to poddá. Pořád zřetelněji se v praxi

prosazuje přikázání: Radši blbě anglicky než dobře česky. Nehledě

na to, že najdete stále méně lidí, kteří vědí, co je dobře česky. Oby

vatelstvo se rozestupuje. Na jedné straně se shlukují plebejci, kteří

se za mateřštinu nestydí, jsou stále odvážnější a mluví i na veřej

nosti, jak jim zobák narost. Pro tyto skákající Čechy je mateřština

kmenovým samoznakem, jenž je hájí proti přílivu globalizovaného

plebejství. V distanci od hokejového a fotbalového národa k sobě

přisedávají v open spacech muži a ženy, kteří nemívají porady, ale

meetingy, jsou in, on a kancelář vyměnili za office. Je jen otázkou

času, kdy si tyto dvě skupiny přestanou rozumět úplně. Už teď se

vzájemně moc neposlouchají.

Bude čeština, jež se postupně přesouvá do pozice rustikálního

dialektu, někomu chybět, až nebude? Je tento jazyk v  současné

/ 17

době tak produktivním prostředím, že by s jeho zánikem odešlo ze

světa něco, co by pak scházelo nenahraditelně? A komu? Čeština

jako mrtvý jazyk? Proč ne? Příklady ukazují, že čeští spisovatelé

se vcelku bez potíží adaptují na francouzštinu, němčinu nebo ang

ličtinu. Úpadek řeči v českém divadle je tak samozřejmý, že o něm

recenzenti už ani nepíší. Přírodní i společenské vědy v angličtině

komunikují běžně a původní filozofii nemáme. Prý ještě ten humor.

Vy o nějakém víte?

Jméno jako totem

Kladu si otázku, proč devadesátka občanů Zbiroha vážila 28. června

letošního roku cestu do Prahy na vyšehradský Slavín. Hledám odpo

věď, ale zatím ji jen tuším. Ano, toho dne uplynulo sto let od smrti

jejich rodáka, básníka, novináře a  překladatele Josefa Václava

Sládka, který je na  Vyšehradě pohřben. Jenže devadesát lidí jsou

dva autobusy a  obec zbirožská není magapolis. Stižen třeskutým

mediálním tichem, odpočívá klasik daleko od „prahu ráje“. Považo

val za něj údolí Zbirožského potoka, kam jako dítě dychtivě nahlí

žel do  dění ve  mlýně, kde žila jeho teta. A  přesto, že jeho verše

pro děti dřímou v mízních tepech řady českých generací a mnohé

téměř zlidověly, zaslechnout jeho jméno v dnešním veřejném pro

storu se vám nepodaří. Mediální provoz odpovídá povaze společ

nosti, ve které probíhá, stále nápadněji se podobáme společenství

se zazděnou pamětí. Ta není dílem žádných násilnických zedníků

moci, nýbrž naší touhy žít bez zátěže, netrápit se, nevzpomínat,

bavit se a užívat. Dobrovolně jsme zvedli kotvy, nezatíženi tradicí

a s blaženým výrazem, jenž je bohatstvím nevědomých, se nechá

váme unášet dominantními světovými trendy. Šílíme z novinek, jež

zítra pohodíme jako tretky bez ceny.

Naivita dětství, žízeň po idyle, prostotě a blízkosti se rozhodně

nesnoubí s naší svištivou dobou, a snad proto znějí některá Slád

kova slova až absurdně. Řekněte nahlas lidem kolem stolu „znám

křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les“ a  máte v  jejich očích

zaděláno na slaboduchost. O to neuvěřitelnější mi připadá, že titíž

občané Zbiroha, o  nichž byla řeč, přijdou na  myšlenku upevnit

/ 18

text básně s těmito verši u lesního pramene, který básníka údajně

inspiroval. U  upravené studánky si pak ještě společně zazpívají.

Taky vám to připomíná obřad jakéhosi nově vznikajícího místního

kultu, v němž jde o ukojení potřeby podílet se na zútulnění světa,

o  atavistické hledání kmenové identity, když ta národní vypr

chává? Možná stojíme o  zrodu řetězce takových lokálních kultů,

které budou plnit funkci plicních sklípků a  okysličovat duchovní

rozměr krajiny padající za oběť koloniím solárních panelů a logis

tických center.

Třetí, ale rozhodně ne poslední rodáckou fasetou Sládkova

roku je výstava v Městském muzeu ve Zbiroze. Místní výtvarnice

Jaroslava Horázná se v  barevně zářivých a  tvarově vynalézavých

ilustracích pustila do tvůrčího dialogu se Sládkovými básničkami

určenými malým čtenářům. Jako studenti v Louvru sedí i zde děti

a kopírují do náčrtníků vystavené obrázky. Připadá mi, že daleko

od hlučícího davu se proměňuje obsah přídavného a tak příšerně

zneužívaného jména kultovní. Z  děl či činností, jež dosud tímto

adjektivem označujeme, mizí napříště přídech módnosti, za  své

bere snobská nafoukanost a masovost konzumace je postupně vní

mána jako rušivá. Nastupuje tichá a konejšivá radost, že se svými

slabostmi, potřebami a  touhami nejsme sami, že nás nevydělují,

ale naopak začleňují, že konečně alespoň na chvíli jsme v souhlase

sami se sebou, že si patříme.

Rukopis břevnovský

Kdo napsal Jaroslavu Seifertovi řeč přednesenou v  roce 1984

ve Stockholmu u příležitosti udělení Nobelovy ceny za literaturu?

Tuto otázku jsem si položil už tenkrát, když jsem text laureátova

projevu uslyšel poprvé v nějakém zahraničním rozhlasovém vysí

lání, a kladu si ji i nyní, kdy si připomínáme sto desáté výročí bás

níkova narození. Odpověď neznám. S  velkou zvědavostí jsem ji

proto hledal ve stati Antonína Brouska Národní ... rukojmí?, která

vyšla roku 1987 v sedmém čísle exilových Rozmluv a je přístupná

také v  knize Podřezávání větve vydané v  Torstu v  roce 1999. Ani

tam však po brilantní analýze konkrétní jméno nepadne.

/ 19

Brousek trefně postihl, v čem neladí tehdejší úvaha o lyrickém stavu ducha a  o  přemíře lyriky v  české kultuře se Seifertovou dosavadní autorskou dikcí. „Namístě charakteristické seifertovské lehkosti, jemné ironie a  sebeironie jsme náhle konfrontováni s  výrazovou těžkopádností a  šroubovaností, s  mračnopozornou vážností přímo kazatelskou či kantorskou a hlavně s dutě oznívajícím prsním patosem.“ Je pravděpodobné, že se v souběhu vzácné příležitosti postavit zraněnou českou kulturu na  světovou scénu a  na  druhé straně básníkovy nemoci a  stáří nabídli lidé přesvědčení o  své schopnosti filosoficky odpovídajícím způsobem formulovat páteřní problém naší národní existence. V  záchvatu svaté vehemence ovšem pozapomněli, za  koho se chystají promluvit. Nebo správně kalkulovali s  tím, že pravého Seiferta znají jen čtenáři v  Československu, které v  tomto případě za  cílovou skupinu nepovažovali, a že publikum zahraniční, k němuž se obraceli především, rozpor mezi dílem a  řečí nepostřehne, protože Seifertovy básně stejně nemá možnost znát. Překlady v podstatě neexistovaly.

Brousek přešlap laureátových „spolupracovníků“ nenapodobitelně charakterizoval takto: „To všechno jsou, pravda, precizní formulace, až na to ovšem, že jestliže by skutečně měly pocházet od Seiferta, pak si buď celý život tajně čítal a excerpoval z Husserla a  Heideggera, anebo na  stará kolena pilně vysedával v  kruhu svých mladších přátel a  obdivovatelů v  soukromých seminářích profesora Patočky, aby tam zjistil, že se vlastně celý život míjel povoláním – k velké škodě české filosofie.“

Možná že se původci či kmotři ke svému dílu už někde přiznali a já o tom jen nevím a zabývám se nepřípadným problémem. Proto pro mne stejně jako pro Antonína Brouska ještě pořád zůstává Seifertova stockholmská řeč zbožným podvrhem pokračujícím v  tradici založené legendárními Rukopisy. Koneckonců i ty mají dnes vášnivé obhájce své pravosti a bez ohledu na legitimaci svého původu sehrály mnohdy i vyloženě pozitivní roli jako inspirace původních uměleckých výkonů. Rukopis, který si podle dlouholetého básníkova bydliště nazývám břevnovský, ovšem nepříjemně kontrastuje svou utilitárností s přirozenou samozřejmosti Seifertova životního díla, jež, řečeno s  Kantem, fascinuje svou čistou „bezzájmovou libostí“. Ptávám se vždy znovu, kde se opakovaně v prostředí české kultury bere ta hysterická přičinlivost přimáznout se k velikánům, přihřát si vlastní drškovou na plotně cizí slávy. / 20 Ze života Vladimír Kalina napsal román Signum laudis. Kniha vyšla v  roce 1988 a  podala jedno z  nejpůsobivějších svědectví o  společenské atmosféře Československa v osmdesátých letech minulého století, i když se její děj odehrává v době první světové války. Tohle je věc, kterou opravdová literatura umí, ale není to důvod, proč se o díle, jež má i filmovou podobu, zmiňuji. Vladimír byl mým profesorem na  vysoké škole, a  když text knihy vznikal, chodil pak za  mnou do  redakce nakladatelství Československý spisovatel, kde jsem pracoval, a  vyprávěl. Poznal jsem tak zblízka osobní, soukromé motivy, ze kterých vzlínalo románové vyprávění. Vladimírův otec byl na  frontách první světové války a  synovi neustále povídal o peripetiích bojů, o chybách štábů a o epizodách v zákopech. Syn po těch letech byl schopen nakreslit průběh linie fronty na mapě a posouvat ji v historickém čase. Otcovy zážitky do něj vsákly tak, že skoro už nerozlišoval, co se ve skutečnosti přihodilo tátovi a co si k  událostem přidal sám ze svého. Válka tak otevírala doslova jako klíčový zážitek horizonty života těch, kteří ji prožili.

Klíčem k  pochopení postojů, aktivit a  rozhodnutí generace mých rodičů byla taky válka. Druhá světová. Prakticky po  celou dobu jejího trvání byl můj otec totálně nasazen v Berlíně. Znamená to, že tam otrocky pracoval pro říši. Zažil, jak se země pohnula na konci dubna 1945, když tisíci děly ejakuloval sovětský triumf při finálním útoku na Hitlerovo hlavní město. Čím byl můj otec starší, tím častěji bez varování začínal líčit historky z Berlína a vzpomínal si na stále větší množství jmen spoludělníků a na jejich podivnosti a  průpovídky. Když jsem ho po  sedmapadesáti letech do  Kleinmachnowa dovezl, šel směrem k  Wannsee a  do  mírových kulis mi vsazoval příběhy: Majitel tohoto domu se před příchodem Rusů oběsil, tady vybuchla mina a ruského důstojníka i s koněm přilepila zespodu na viadukt, kolem leželi postřílení esesáci, měli tady školu. Do této pošty jsem si chodil pro balíky s jídlem z domova. V barácích u parku bydlely Belgičanky, nějak mu najednou změkl hlas.

Naše generace má zase plnou hubu šedesátých let. Maturovali jsme, poprvé jsme vyjeli na  Západ, poslouchali jsme Beatles na  deskách východoněmecké firmy Amiga, četli jsme Literární noviny a My 68. Hltali jsme každé slovo napsané Ludvíkem Vaculíkem, Milanem Kunderou, Janem Procházkou, Josefem Škvoreckým nebo Karlem Kosíkem. Na tohle všechno vzpomínáme a radši vytěsňujeme chmurný srpen. Stejně jako v  případě našich dědů

/ 21

a otců šlo o prožívání fenoménu celosvětového. Ve srovnání s nimi jsme byli při vší bídě přece jen šťastnější. Klíče našich životů neležely v  zákopech. Najdou se ovšem i  vrstevníci, kteří si myslí, že tam správně ležet měly.

Určujícím životním okamžikem našich dětí bude bezesporu zvednutí poklopu v roce 1989. Ale co vnuci? Budou nostalgicky vzpomínat na epochální souboj Zeman Schwarzenberg? Nebo na skřípění brzd při umořování státního dluhu? Bude mít klíč k  jejich životu ještě vůbec nějaký kolektivní, celospolečenský rozměr a závěs? Co by to mělo být kromě války? Je globalizace zážitek? Pokušení hitparád Čím je společnost kolem nás složitější a nepřehlednější, tím větší oblibě se těší všelijaké žebříčky. Ve spleti sociálních sítí působí jako turistické značky namalované kolem neschůdných pěšin v  lese. Prý nám pomáhají se orientovat. Zapomínáme se ptát, kdo a podle jakých kritérií je namaloval. Stačí, že vzbuzují dojem, že po jejich přečtení víme víc a že máme jasno, kam kráčíme. Ano, lidé závislí na  mediálních top tenech vědí víc, v  tom mají reklamní výkřiky pravdu, ale to neznamená, že jsou na  tom lépe. Možná by bylo užitečnější, kdyby věděli méně. Pokud nejsou ve  hře pevná čísla o  prodejích nějakého zboží nebo sledovanosti pořadu a  ke  slovu se dostává vyjádření názoru a hodnocení, vzniká nebezpečí manipulace a  zbloudění. Kdyby publikum tušilo, jak vznikají některé redakční žebříčky nejkvalitnějších odborníků nebo jak se hledají třeba různí skokani roku!

Máme-li skutečně přestat tápat a  zamířit k  tomu nejlepšímu zubaři, gynekologovi nebo kadeřníkovi, získat přehled o  tom, kde se nejlépe žije, kde je nejbezpečněji a  kde čeká nejkrásnější dovolená, musíme vědět, kdo a  jak hodnotil. Avšak především záleží na  tom, co my sami hledáme a  potřebujeme. Za  zveřejňované pořadí by měl někdo ručit a kromě toho nás nesmí opouštět vědomí, že každé ručení na  tomto světě je omezené. Soutěživost a  hravost nás ovšem vždy znovu činí málo ostražitými a  snadno podléháme šálivým svodům tam, kde jde o vítěze a poražené. Rádi / 22 zapomínáme na  zásadu, že kvalita poroty každé ceny se nejlépe pozná podle vybraného laureáta. O  povaze prezidentů republiky tak například vypovídají přiléhavě seznamy lidí, které ocenili při různých slavnostních příležitostech.

Přiznávám, že vím, jak sladké je podlehnout žebříčkům. Při listování německým magazínem pro kulturní politiku Cicero jsem narazil na  pořadí dvaceti německojazyčných nakladatelství. Byla seřazena podle toho, jakému renomé se dnes těší u zhruba třiceti redaktorů, knihkupců, nakladatelů a  kulturních manažerů, jež požádala redakce o  názor. Stejně jako před dvěma lety obsadilo první místo nakladatelství Carl Hanser, které prý vydává nejvíce nositelů Nobelovy a jiných cen, mezi nimi například Hertu Müllerovou. Druhý je frankfurtský S. Fischer, pro který dlouhá léta v exilu lektoroval třeba Ota Filip, a třetí Suhrkamp. Do dvacítky se prosadilo osm nováčků ve srovnání s poslední anketou a komentář si pochvaluje, že německá, tak tradicionalistická knižní scéna je natolik živoucí a  vzrušující, že se dokáže za  dva roky výrazně proměnit.

Řeknete, že renomé je přesně ta veličina, již nelze měřit, a budete mít pravdu. Jenže takový, třeba na  základě pocitů sestavený seznam má také relativní platnost. Vyzývá ke  srovnání s  naším kulturním prostředím. Jsme schopni v České republice vnímat jednotlivá nakladatelství jako individualizované instituce s  nezaměnitelným profilem? Staly se pojmy s jasným obsahem taková jména jako Paseka, Prostor, Torst, Argo, Atlantis nebo Host? Podzimní nálada Čapkův domek ve Strži zase tak trochu opravují. Prkenné lešení, lano, kýble. Na  dvorku hromady hlíny. Maminky s  kočárky vjíždějí do parku. Kde jsou tatínkové? Před domem postavili trubkové pódium. Teď si na  něm hraje nějaké dítě, ale určitě tady bývají i  koncerty. Karla by to moc nepotěšilo. V  domě vlhko, není divu, když máte rybník skoro na  zádech, a  venku hluk. Tady se nedá psát. Je mu pětačtyřicet, právě se oženil a  moc času na  práci mu nezbývá. Za čtyři roky na podzim už tady nebude. Voda z výpusti

/ 23

bude hučet dál, potok se proplete k  lukám, olším se zbarví listy. Vesničané už nebudou běhat k  oknům, když uslyší vzácný hluk automobilového motoru. Nebudou zvědaví, jestli k  Čapkům jede Hugo Haas nebo jestli si z  Voznice neudělal výlet Oldřich Nový. Kolem projedou v pravidelných intervalech sajdkáry wehrmachtu a  na  ty už nikdo moc zvědavý není. Je lepší se neukazovat. Tenkrát se v rybníku asi ještě dalo koupat, dnes dosvědčuje reznoucí kovová prolézačka na břehu, že lidé jezdí radši na Hvar. Ticho, ani stéblo se nepohne, postavy na  protější stráni vidím ve  vodě hlavou dolů. Japonský dřevoryt. Brdy v dálce – parodie pohoří. Nuda v  Čechách, řekl by Alexandr Kliment. Tady se odehrávají naše životy. Dobříšský zámek je na  dohled. Colloredo-Mansfeld v  něm nenechal ani jednoho spisovatele. Hotel, muzeum města, prohlídkové okruhy. Ale vždyť to byla skutečnost, dalo se toho dotknout, bylo to očividné! Pod tímto klenutým stropem snídali, obědvali, večeřeli, a když na to přišlo, se i opíjeli Jan Drda, Milan Jariš, A. M. Brousil, Vladimír Kalina, Josef Kadlec, Vilém Závada, Miloš Macourek, Zdeněk Pluhař, Vladimír Páral, Jiří Fried, Roman Ráž, Věra Sládková, Jaromír Tomeček, Oldřich Mikulášek, Jiří Žáček a možná stovky dalších. Zbyly knihy. Čte je někdo?

Velký okruh Karla Čapka má šest kilometrů. Když byl Zdeněk Zapletal ještě spisovatel, jímž, jak sarkasticky oznamuje, přestal být v roce 2000, a když byl ještě zdravý, dával ji jej k snídani. Nemohl jsem ho doprovázet, já bych to neuběhl. Zapsal se do kamenů na cestě alespoň jeden úder našich tenisek? Člověk se odpovědi nedočká, tohle mlčení neprolomí nikdo. S nemilosrdnou lhostejností nám říjen přináší plody a nestará se, jestli je sklidíme. Jsem v sobě utkvělý a cáry nesouvisejících dějů, dojmů a nálad se dílem záhadných náhod spojují jen v  mé hlavě. Stačí to k  potvrzení jejich existence? Svět by praskl, kdyby v něm zůstalo všechno, co se stalo. Čím víc nového se děje, tím víc starého se musí ztrácet. Ale v  jednom neurčitém okamžiku se naše paměť najednou vzepře a  čerstvé zážitky, činy a  události začne odmítat a  ze tmy zapomnění se postupně začnou vysouvat věci staré. Jsou důležité, protože z nich jsme vystavěni. Cihly našich životů. Nic jiného není víc naše, protože majetky zde zůstanou i  po  naší smrti, ale tohle odejde s námi.

I  v  dušičkovém vanutí si představuji, že s  každým dítětem se svět staví znovu, že v  každém dítěti se staví nový svět. Naše přítomnost je jeho minulostí a měli bychom mu dovolit, aby se od nás osvobodilo. Naše rady jsou nepředatelné a stesky jen obtěžují. / 24 Co nám brání Pozvali mě do Městského divadla v Brně na premiéru hry Milana Kundery Jakub a  jeho pán. Po  roce jsem tak znovu jel po  české páteřní dálnici. Užasl jsem, jak se zrychluje její degradace. Dříve jsem po  ní pravidelně a  často putoval z  Prahy až do  Vyškova a na svérázný pražcový efekt jsem si zvykl. Na rozdíl od choulostivějších povah uhánějících důsledně ve sjízdnějším levém pruhu jsem dodržoval pravidla a vytrval vpravo i v úsecích, kde hrozilo, že auto ztratí kolo nebo že začnu koktat. Tentokrát, po  delším časovém odstupu od poslední zkušenosti, mne kaskáda srovnání nechala propadnout ochrannou blánou zvyku. Nahý, nahý stál přede mnou svět českého šlendrijánu jak před cizincem. Připadal jsem si jako kdysi dávno na  tankodromu na  Doupově, jen tehdy kolem nestálo tolik billboardů. Do pěti let mají prý zmizet, ale mám pocit, že dřív zmizí komunikace a že trčet v poli můžou klidně dál.

Začaly se mi vybavovat nejrůznější marketingové kampaně Czech Tourismu, všechny ty designerské veletoče kolem piva, zámků, reklam a  proinzerovaných milionů, které jsme za  léta samostatnosti věnovali na  přilákání zahraničních návštěvníků. Přišlo mi, že s Českou republikou je to jako s její televizí. Místo abychom se zabývali tím, jak z šuntu udělat kvalitní a přitažlivé zboží s  nápadem, lámeme si hlavu a  vysilujeme se zbytečně ve  veřejných debatách o tom, jak změnit logo a jak předstírat změnu, pod níž si ale stejně nedokážeme představit nic víc než ritualizované slovo. Namluvit cizincům, že z Prahy do Brna vede dálnice, se nám nepodaří, ani když do reklamy vrazíme všechny miliardy, které by stála rekonstrukce toho dlouhého, oploceného pásu krajiny. Kdybychom se stali zemí levného benzínu a dobrých hotelů, kvalitních silnic a  čistých záchodů, zemí, kde nekradou zloději ani hospodští, nemuseli bychom nadále zápasit s  image, kterou máme jako evropský bordel a ožírárna.

Jeden čtenář Literárních novin mi na  besedě v  Benešově shovívavě vytkl, že svými sloupky šířím blbou náladu, a  určitě by to zopakoval i  nad tímto textem. Jenže to, o  čem se tu snažím mluvit, není bohužel věc nálady, která přijde a  odejde, jak se jí zlíbí. Je to žíněná košile české každodennosti. Jsme pohádkově umanutí a hledáme zrnka hrášku při neustálém přehrabování popela, a  nejsme schopni se zastavit, zvednout hlavu a  nechat padnout otázku základní: Co tady ten popel dělá? Co nám brání udělat si

/ 25

kolem sebe pořádek, respektovat pravidla, navzájem si neškodit

záměrně a přestat mávat rukou směrem dolů?

V  cíli velkého kodrcání Vysočinou a  prvním sněžením příští

zimy na  mne ale naštěstí čekala ironie Milana Kundery a  v  pro

gramu k  představení, které srdce potěší, jsem našel věty, jež

pokládám za  odpověď na  otázku, kterou jsem vepsal do  titulku:

„Ve svých románech chtěl Flaubert podle svých slov ‚vidět do duše

věcí‘. A v duši všech lidských věcí viděl tančit něžnou vílu blbosti.

Ta nenápadná víla je ochotna tančit se zlem i s dobrem, se vzděla

ností i s nevzdělaností, s Emmou Bovaryovou i s jejím manželem,

s  vámi jako se mnou. Flaubert ji uvedl na  velký bál záhad lidské

existence.“

Lovcovy zápisky

Pozoruji, že jako existuje rigor mortis (posmrtná ztuhlost), vysky

tuje se u  lidí nezřídka i  stupor caerimoniae (strnutí v  průběhu

slavnosti). Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč inteligentní,

soudní a  vážení občané náhle v  jistých zvláštních situacích pro

nášejí výroky, jež by jejich vlastní mysl odvrhla, kdyby se právě

nenalézala ve  stavu obluzeného vytržení. Pro ilustraci, co tím

míním, uvedu například výjev z počátku letošního září. David Jan

Novotný přebírá cenu Knižního klubu za svůj román Sidra Noah.

Dějovým půdorysem autorova vyprávění je povodeň, jež zasáhla

Prahu v roce 2002, a v textu se proplétají osudy několika přísluš

níků pražské židovské komunity. Jednotliví členové poroty, vesměs

profesně úzce spjatí s literaturou, komentují před shromážděným

publikem své rozhodnutí. Dílo je charakterizováno jako určitý typ

beletrie, hodnotí se spisovatelův etický postoj, text se porovnává

se současnými světovými trendy v  písemnictví. Objeví se však

i jedno velmi osobní vyznání v tom smyslu, že porotce neměl ani

tušení o tom, že a jak žijí v současné Praze Židé a že od Novotného

se o  tomto světě dovídá poprvé. Šlo možná o  formulační neob

ratnost, ale začpělo mi spíše po  stuporu cerimoniae. Každá slav

nostní atmosféra, i kdyby se ceremonie opakovala pětkrát ročně,

tlačí aktéry do křeče vyvolávající dojem jedinečnosti, výjimečnosti / 26 a  důležitosti. V  souhře se snahou vyzdvihnout laureáta zaznívají pak památná slova, jejichž neuváženost a  trapnost nahlédnou ve chvíli zrodu jen ti, kdo nejsou sevřeni v kleštích hry a nahlížejí ji zboku.

Nic zvláštního se nepřihodilo, pro ty, kdo si jí všimli, se nepatřičnost vyvětrala dveřmi na balkón a zapila dvojkou červeného, ale přece jen jsem nebyl sám, kdo prožil překvapení. Cestou z vyhlášení ceny jsem totiž na schodech potkal paní doktorku Irenu Zítkovou, kterou jsem po jejím odchodu do důchodu dlouho neviděl a  do  jejíž redakční místnosti v  nakladatelství Mladá fronta jsem léta docházel také za  jejím kolegou Jiřím Navrátilem. „Slyšel jste to?“ zavolal na  mne její nezaměnitelný hlas. Úžas objevitelky talentu Arnošta Lustiga hraničil se zděšením. Že někdo zjistil, že Praha byla a je srostlá se židovstvím, po všech vydaných Frýdech, Fuksech, Sidonech, Klímech, Pavlech, když už necháme stranou toho Lustiga, pokládala paní Irena za skutečnost zdobně vykreslující dnešní naši kulturní amnézii. Když jsem se na ni díval a viděl, jak energeticky náročně dokáže projevit svou emocionální bouři tam, kde já jen pokrčím rameny, stával se ze mne optimista. Takže ještě opravdu se mezi námi najdou lidé, kteří se nedomnívají, že paměť překáží, a  kterým omezenost vadí? A  vadí jim stejně jako paní redaktorce ne ze snobismu, ale právě naopak proto, že dnešní typ snobismu jim připadá odporný svou nekultivovaností. Současný český snob má tolik květů vzdělanosti jako golfová hůl. Vážený čtenáři Jsem v  konfliktu zájmů. Ředitel Televizního studia Ostrava Ilja Racek je můj přítel. Scenárista filmu Sráči, který toto studio produkovalo a v režii Roberta Sedláčka natočilo a ČT1 vysílala v neděli 6. listopadu, Zdeněk Zapletal je taky můj přítel. Může se mi ten snímek líbit a mohu se k tomu veřejně přiznat? Zbytečně kapriciózní otázka, stejně neodolám.

První důvod je ten, že bylo na  obrazovce konečně vidět něco jiného než převyprávěná publicistika. Příběh dvojice třineckých prohnilých policajtů v  podání Jiřího Bartošky a  Jaroslava Plesla

/ 27

držela pohromadě inteligentně ironická stavba důsledně pracující s  dvojznačností scén. Představte si muže (Marek Daniel) provozujícího vzorný útulek pro opuštěné psy upřímně pohoršeného dnešním chováním některých lidí ke zvířatům, jak s klidem pečlivého hospodáře odhrne štěrk ve  výběhu a  z  úkrytu nabídne celý zbrojní arzenál gangsterům, kteří se chystají na  přepadení vozu s  penězi. Film nahmátl mrazivou banalitu zla. Předvedl je jako integrální součást naší všednosti. Upozornil nás, že kriminalita nás nenavštěvuje jako exotická šelma, nýbrž že úplně nepozorovaně vyrůstá z našich vlastních přání, tužeb a aspirací, když svůj život oholíme na úroveň materiální existence. Z její vždy do ruda rozpálené trouby závisti se etické hodnoty odpaří a jejich zbytky ve formě výčitek zažene mávnutí ruky plné prachů.

Jako druhý důvod cítím, že autoři paradoxně usvědčili televizním filmem některé jiné české filmy určené ovšem pro velké sály multiplexů z toho, že se přestávají chovat jako filmy. Uvěřili v sílu minimalismu. Vysvětlovací mánie a doslovnost tzv. hraných filmů vychází asi vstříc nepozornému a povrchnímu publiku, ale s takovým Sedláček a  Zapletal předem nechtěli mít nic společného. Jejich dialogy jsou lapidární, přesné a  evokují vyprahlou vulgaritu pokleslého živoření, do něhož se bez odporu propadají mnozí naši současníci. Kamera se přímo pásla na  bezútěšném industriálu vnějšího prostředí oživovaného kyselými dýmy železáren, jež nesmyslně otravují ovzduší. Na čem visí život Sráčů? Na děvkách, hracích automatech a  nicotě mýdlových bublin, jež s  umanutou posedlostí fouká Bartoškův detektiv vstříc svému milovanému psu z útulku, který je marně lapá. Chraplavý smích silného kuřáka přitom dokresluje metaforu dokonalé prázdnoty.

A snad do třetice bych ještě přiznal své překvapení, že film měl konec. Zvykl jsem si, že podobná díla po uplynutí standardní porce času prostě nekončí, nýbrž přestanou, ačkoli svůj konec měla už dávno. Příběh Sráčů končí s  neúprosnou logikou tam, kde začal. Oba detektivové sedí v autě před kasinem a dohadují se o tom, kdo půjde tentokrát pro výpalné. Akorát že mezitím přišli o život čtyři lidé. Stojí to ale vůbec za  řeč ve  světě Mrázků a  Krejčířů? Nekonečné otáčení bubnu s  veverkami, bezvýchodný kruh, pravidla téhle hry se nevyplácí porušovat. Jdi za  svým a  dbej na  to, abys měl v  rukou pořádné karty. Musíš budit respekt, je třeba, aby se tě lidé báli.

Neříkalo se tomu solidarita? / 28 Amadeus a kšefty Činoherní soubor pražského Národního divadla zadul do  plachet vášní a  snaží se prostřednictvím svého mediálního potenciálu ovlivnit rozhodování o  budoucí organizační struktuře své instituce. Začalo to u  ministerské otázky, co dělat se Státní operou, nyní však jde najednou hlavně o budovu Stavovského divadla. Zdá se mi, že Mozartovo spojení s tímto domem už dávno není kulturním požehnáním, protože přitahuje kšeft. Podnikaví citlivci nejsou s  to projít kolem stavení mezi pražským Ovocným trhem a  Rytířskou ulicí, aniž by se jim nezatočila hlava z vůně peněz.

Boleslav Polívka říkával, že v  divadle je dobré vědět, o  co jde a komu. V tomto případě jsou ve hře peníze jako veličina nesporná, na  druhou část otázky se však přesná odpověď teprve hledá. Přesto mi dovolte zavzpomínat. Bylo nebylo víkendové dopoledne roku 1990. U okna v poklidné Slavii poslouchám Alaina Coblence. Vedle něho sedí režisér Ivan Rajmont a mně dochází, kdo by měl být uměleckým ředitelem Mozartovy evropské nadace, jejíž založení se viditelně chystá. Společenské osvětí spisovatele Zdeňka Urbánka zajistilo svým vlivem, že na  interview s  šarmantním panem Alainem mám v  Lidových novinách celou stranu, takže jeho projekt probíráme ze všech stran. Operní stagiona ve Stavovském divadle se v plánech plynule prolíná s budoucí rekonstrukcí a rozšířením Bertramky, kde se budou ubytovávat mladí účastníci hudebních kurzů z  celého světa. Ani svůdné pomrkávání dobříšského zámku, tehdy ještě ve  spárech Litfondu, nezůstává přehlédnuto. Velkorysost představ bere dech. Špičkoví světoví interpreti, talentovaná mládež, vyhlášené workshopy, bohatí sponzoři, luxusní podmínky, image Wolfganga Amadea a houfy návštěvníků.

Kdo je Alain Coblence, se moc nevědělo. Patřil tenkrát zkrátka k těm mnoha sympatickým a kultivovaným lidem ze Západu, kteří se zamilovali do sametových Čech a rozhodli se jim pomoci na cestě ke kapitalismu. Jeho vizi nebylo však dopřáno rozvinout se do plné krásy. Zřejmě tomu zabránila typická tuzemská omezená představivost a  různá jiná protivenství. Na  internetové stránce mezinárodní právnické kanceláře Alaina Coblence se sídly v New Yorku a Paříži se nicméně lze dočíst, že její zakladatel byl mezi léty 1992 a 1997 prezidentem Mozartovy evropské nadace, hudební akademie, kterou založil ve střední Evropě a jejímž předsedou byl Václav Havel. Jedním dechem se tu připomíná, že pan Coblence byl také víc než deset let ve výboru Centra pro mír Šimona Pereze. Nedávno

/ 29

šel do  amerického senátu jeho návrh právní úpravy duševního

vlastnictví v  oblasti módního designu. Je to muž obdivuhodného

záběru, nicméně ani Bertramce, ani Stavovskému divadlu nebylo

dopřáno odevzdat se do jeho péče a Dobříš dostal v restituci Collo

redo-Mansfeld.

Tahle pohádka tedy neměla pro pana Coblence šťastný konec.

Pokušení vymýšlet další fantastické příběhy tím ovšem ze světa

nezmizelo, ani když inspirace chybí a motivy se opakují.

Krádež jako nezbytnost

Ta představa je devastující. Když si uvědomíte, kolik knih se v této

chvíli píše a  kolik je jich současně čteno, dojdete k  závěru, že

dávno jsou pryč doby, kdy autor mohl počítat s  tím, že jeho text

najde čtenáře. A čtenáře tehdy potřeboval, protože teprve v jeho

očích nacházel ocenění nebo odmítnutí svého výkonu. Souborem

psaných znaků se dnes lid



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist