E-kniha: Osm - Radka Třeštíková

Osm Vyšlo také v tištěné verzi Objednat můžete na www.motto.cz www.albatrosmedia.cz Radka Třeštíková Osm – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2017 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. Pra ha 2017 Láska je jako voda, cestu si najde. Obsah SKORO KONEC Pocity viny / 9 Všichni ji mají rádi / 20 ZAČÁTEK Mokro v botách / 59 Deset měsíců / 68 Můj budoucí manžel / 77 Taková nějaká coura / 86 Špatné svědomí / 95 Bych pro tebe vraždil / 107 Ucházející pětka / 115 Nikdo nic neví / 123 Je to jen práce / 135 Nejlepší kamarádky / 146 Spočítat si jedna a jedna / 157 PROSTŘ EDEK Když se to nakreslí, je to jasné / 165 Pár novinek / 181 Můžeš přijít? / 193 Za ruce / 203 Dolů z kopce / 219 Vánoce / 233 Překážky na srdci / 242 Prstýnek / 251 Nekonečně šílené / 267 Za chvíli se to stane / 281 KONEC Všechno jako dřív / 293 Všechno je jinak / 305 Dárek / 319 ZAČÁTEK Osm / 345 Tři měsíce a dvacet jedna dní / 353 Marilyn Tomešová / 359 Na stopě / 369 SKORO KONEC 9 Pocity viny „Musíme ji přesunout,“ řekne vrchní sestra. Mluví hlasitě a rázně, jako když bičem mrská, protože přesně takhle ona m luv í v ž dyc k y. Primář zvedne oči od papírů. „Málem bych zapomněl. Kdy to vypukne?“ zeptá se tiše, přijde mu nevhodné mluvit nahlas v místnosti, kde někdo spí, nechce pacientku probudit, i když právě na její probuzení se tady čeká a nic by ho nepotěšilo víc. „Ve čtvrtek.“ „Příští?“ „ Ne , t e n h le .“ Oba se zadívají směrem k lůžku. „Zítra vás přesuneme, ano?“ rozhodne primář a bůhví proč připojí na konec své věty otazník. Jí je to přece jedno, kde bude ležet, jestli to tady potře - bují vymalovat, tak ať si to vymalují, ona ty zažloutlé stěny stejně nevidí, oči má zavřené a působí klidně, jako by jen spala, aspoň Julie má ten pocit, když ji přijde s dětmi odpoledne navštívit. Drží ji za ruku a pořád přitom čeká, že ucítí na dlani pohyb jejích prstů, zašimrání, jen neznatelné, jako když slabý vítr pohladí skrz otevřené okno záclonu, ale ono vůbec nezafouká. Julie přesto ruku nepouští a tiše vypráví o tom, co se stalo dnes ráno. Nic moc se nestalo, jenže sedět tady beze slov, to jí připadá divné, to sem přece ani nemusela jezdit, takže to málo, co se stalo, popisuje do těch nejmenších podrobností. Má obrovský pocit viny, i když ho přece nemusí mít, ona za to nemůže, ona nechtěla, ona má přece Míšu ráda, dokonce i teď, po tom všem, pořád ji má ráda, kdyby ji ráda neměla, tak by tady neseděla. „Bruno rozbil hrneček, jeden z těch čtyř, co jsme si tenkrát společně koupili na trhu, pamatuješ? A Meda mu osolila čaj... schválně.“ 10 „Já jsem mu nic neosolila, osolil si ho sám,“ brání se Meda. „Pourquoi?“ „Protože je blbej.“ „Parlez français!“ „Proč?“ Julie mávne rukou, teď se tím nechce zdržovat, poslední dobou nemá na Medu nervy, poslední dobou nemá nervy na nic, všechno se to rozpadlo, všechno je rozbité. Jako ten kera - mický hrneček s puntíky, který už Julie nemůže nikde sehnat a nemůže ho ani slepit. Je to pryč. „Mami, ona spí?“ zeptá se Bruno, sedne si k Míše na postel a zblízka si ji pozorně prohlíží, dokonce se prstem dotkne špičky jejího nosu. „Ano, Bruno, spí, a slez z té postele, tohle se nedělá!“ okřikne ho Julie. Bojí se, že Míše odpojí nějakou důležitou hadičku. V pokoji něco pípne, ale snad to pípnout má, nezní to výhružně, prostě jen obyčejné pípnutí, stejně mu znovu přikáže, aby slezl, okamžitě! „Proč na ni teda mluvíš, když spí? Dyť tě neslyší.“ Julie dá hlavu zamyšleně na stranu. „Já si právě myslím, že nás slyší.“ „To nechápu.“ „To nevadí,“ řekne Julie a pak si vzpomene na ty orchideje, co přinesla. Vstane, vezme je z parapetu, na který je odložila, a strčí ke třem růžovým růžím, co už jsou ve váze na nočním stolku, protože jiná váza než právě ta na nočním stolku tady není. Julie ji vezme a přesune na stůl, protože tady u okna je mnohem víc světla. „Lidi v komnatu slyší,“ poučí zatím Meda Bruna a dodá, že jí to říkal táta, a táta to musí vědět nejlíp, táta ví o těchhle věcech všechno, táta ví všechno o všem. Bruno se zarazí. „V jakém komnatu?“ Máma mu přece řekla, že Míša spí, a řekl mu to i táta, že až se vzbudí, tak bude zase v pořádku, že si potřebuje odpočinout a nabrat síly, že je nemocná, o komnatu nikdo nemluvil a co to vůbec je? 11 Meda protočí panenky, proč musí mít zrovna ona tak pito - mého bráchu? „To je jako tendleten pokoj, přece.“ „To asi myslíš komnatu,“ zasměje se Julie. „Jo, komnatu,“ zopakuje Meda. „Každá princezna ji má, a Míša je princezna.“ Juliina tvář na okamžik ztuhne. „To taky říkal táta? To o té princezně?“ Meda zavrtí hlavou, to jí nemusel nikdo říkat, to přece každý vidí, že Míša je princezna, a Bruno vykřikne, že už to konečně chápe, že je Míša zakletá, zakletá princezna. „Ona je zakletá, mami, že?“ ujišťuje se. „Tak nějak,“ zašeptá Julie. „Parlez français entre vous!“ „Proč spolu nemůžem mluvit česky?“ diví se Meda. „Protože tu francouzštinu za chvíli úplně zapomenete.“ „No a?“ „Jednou vás to bude mrzet.“ „To teda nebude,“ odsekne Meda. „Ale bude.“ „ Ne bu d e .“ „Jdi radši na chodbu a ty taky, Bruno, já tam za vámi za chvíli přijdu,“ vyžene je Julie a do ruky dá přitom Medě peníze, někde tam určitě bude automat, tak ať si koupí něco k jídlu nebo k pití, jí je to dneska jedno. „Žádnou coca-colu,“ zavolá, než se za nimi zavřou dveře, takže zas až tak jedno jí to není ani dneska. „Proč?“ zeptá se Julie nahlas, když v pokoji zůstane sama. „Dali jsme ti všechno... všechno,“ zopakuje a zní to jako výčitka. Michaela ji neslyší, anebo možná opravdu ano, ale potvrdit to nedokáže, ani nepatrným pohybem, ani hlesnutím. Ničím. Julie se přesune o kousek blíž. „Bylo to tak hezké, měli jsme se přece fajn, a ty jsi to zkazila, úplně všechno... všechno!“ Zase to opakuje a zase to zní jako výčitka. „Nevím, jestli si vůbec přát, aby ses probudila,“ přizná po chvíli ticha, ale pořád tady sedí, nemůže se přinutit k odchodu, pořád se na 12 Míšu dívá a pořád ji drží za ruku, dokonce si uvědomí, že jí přitom tečou z očí slzy, tak si je utře hřbetem ruky a hlasi - tě se vysmrká do papírového kapesníku. „Sakra, vidíš, co se mnou děláš?“ řekne a do třetice to zní jako výčitka, pak se ozve energické klepnutí na dveře a vejde Max. Vypadá překvapeně a naštvaně. Proč sem, sakra, Julie chodí, a ještě ke všemu sem tahá děti? „Väntar du på mig?“ zeptá se. Julie se otočí a je stejně překvapená jako Max. „Já, nebo ona?“ „Ty, samozřejmě.“ „Ne, na tebe tady opravdu nečekám.“ „To je škoda,“ usměje se Max a políbí Julii na tvář. Jakoby nic. „Co tady děláš?“ zašeptá ona. „Chtěl jsem ji vidět. Jak jí je?“ „Pořád stejně.“ „A tobě?“ Julie si sáhne na levou paži. „Myslíš tohle?“ „Myslím všechno.“ „Ta ruka už bolí míň.“ „Pak se ti na ni podívám,“ slíbí Max a přijde až těsně k Míšině lůžku. Ze všeho nejdřív zkontroluje monitor zobrazující srdeční frekvenci, krevní tlak, nitrolební tlak a mozkový perfuzní tlak, pak teprve se zadívá na spící Michaelu. Má chuť políbit ji na čelo, ale před Julií to nemůže udělat, proto předstírá, že ještě kontroluje intravenózní katétr, aby měl důvod se jí aspoň zběžně dotknout, pak si vezme druhou židli a sedne si k posteli, tak jako Julie. Sedí tam oba vedle sebe jako ve školní lavici, jako by je měl někdo oznámkovat. Jedničku za to, že přišli. Trojku za to chování předtím. „Probudí se?“ zeptá se Julie po chvíli. Max to přece musí vědět. „Doufám, že ano,“ řekne Max, a aniž by se na Julii podíval, dodá, že by to bylo pro všechny nejlepší. 13 „I pro mě?“ „Samozřejmě, jestli zemře, tak...“ „Nemluv o tom,“ zarazí ho Julie. „Musí se probudit, prostě musí.“ „Viděls ty její vlasy?“ „Viděl, už předtím.“ Max jemně zatřese hlavou, jako by některé věci z minulosti chtěl z myšlenek odehnat. „A co na to říkáš?“ „Nic. Co bych na to měl říkat?“ „Jasně, ty nikdy nic neříkáš, nic neřešíš, a pak to dopadne takhle.“ Julie prstem naštvaně ukáže na Míšu. „Takže je to moje vina? Fakt chceš, abych se cítil ještě hůř, než už se kvůli tomu cítím, sakra?“ Julie zavrtí hlavou a znovu se rozpláče. „Nech toho, venku se ti cpou děcka čokoládou, a ty tady sedíš a brečíš. Pojď,“ řekne Max, vezme Julii za paži a vede ji na chodbu. „Ona umřela?“ vyhrkne Meda vyděšeně, když vidí mámu, jak brečí, a tátu, jak ji podpírá, to by ji přece nepodpíral, kdyby Míša neumřela, a máma nebrečí skoro nikdy, takže jo, takže umřela... „Neumřela,“ uklidní ji táta a pak navrhne, že si všichni za - jdou na pizzu. Na hezký společný oběd. Jako dřív, jako rodina. Oni čtyři. Jako by se nic nestalo. „Jóóó, pizza!“ křičí Bruno, i když si není jistý, jestli se mu po vší té čokoládě a coca-cole ještě vůbec vejde do břicha, Julie ho pohladí po rameni a pak všichni vyjdou z nemocnice ven na vzduch. ∞ Honza se zastaví u dveří, ke kterým je dovedla staniční sestra, vezme za kliku, a pak se zarazí, nechce jít dovnitř s Alicí, chce být s Míšou zase sám, jako včera, jenže jak naschvál dnes potkal Alici přímo před pavilonem S1, takže jdou za Míšou spolu. 14 „Co je?“ zeptá se Alice a zní to rozzlobeně. Ona dobře ví, že Honza nechce jít dovnitř s ní, a není to žádná náhoda, že ho tady dnes potkala, ona tady na něj totiž čekala. Na recepci v posilovně jí nějaký holčičí hlas oznámil, že Honza má poled - ní pauzu, a mobil měl vypnutý. Asi mi nechtěl lhát, říká si Alice, ale že by ji to potěšilo, to ji to teda nepotěší, všechno je to tak nějak na hovno, všechno je to jinak, než si na začátku představovala, že to bude. „Nic,“ řekne Honza a zaťuká, spíš jen ze slušnosti, jasně že nečeká, že by mu Míša řekla „dále“, pak oba vejdou. Honza si rovnou vezme židli a přisune ji k Míšině posteli a Alice přistoupí ke stolku u okna, na kterém je váza plná kytek. „Ty jsou od tebe?“ zeptá se Honzy a zní to jako výčitka, samozřejmě že jsou od něj, kdo jiný by Míše nosil růžové růže než právě on? A není to úplně jedno, co kdo komu přinesl? V porovnání s tím, že někomu v téhle místnosti jde právě o život, nejde přece o nic. Alice se trochu zastydí, ale nemůže si pomoct. „Ty jsou od tebe?“ zeptá se znovu o něco hlasitěji. Honza se otočí a zavrtí hlavou, i když jo, jsou od něj, teda některé z nich, přinesl Míše tři růžové růže, ale teď je ve váze dalších pět orchidejí, to jí určitě přinesl ten chlap, a to Honzu tak rozzuří, že ve tváři úplně zrudne. Lhář jeden ulhanej, Alice musí zatnout zuby, aby mu nevynadala. „Kdybys nekecal,“ obviní ho nakonec šeptem a dál to nekomentuje, co by z toho měla, kdyby to komentovala? Nechce se s Honzou hádat, chce být nejlepší ženská, chce, aby ji měl rád, aby ji měl mnohem radši než Michaelu! Vybalí z papíru malou slunečnici a strčí ji mezi všechny ty růže a orchideje, už to vůbec nevypadá hezky, na tak úzkou vázu je těch kytek moc a vůbec se k sobě nehodí, ale přece si tu slunečnici zas neponese domů, Míša má stejně slunečnice nejradši, vždycky říkala, že se jí ta kytka podobá, že mají obě stejnou tvář, a teď, když si nechala ostříhat a odbarvit vlasy, už vypadá úplně jako ona. „Proč si ty vlasy odbarvila?“ zeptá se Alice a přisune si židli 15 k Honzovi. I tihle dva tady sedí jako ve školní lavici. Jedničku za to, že přišli. Trojku za to chování předtím. „ Ne v í m .“ „Vůbec jí to nesluší.“ „Řešíš kraviny,“ oznámí jí Honza, vstane a jde k oknu. Nemůže vedle Alice sedět a zároveň se přitom dívat na Míšu, to prostě nedokáže. „Mám tady sedět a mlčet?“ „Jo, to uděláš nejlíp.“ „To jsem teda vůbec nemusela chodit.“ Jo, tos nemusela, napadne Honzu, nahlas sice neřekne nic, ale to ani nemusí, Alice na něm vidí, co si právě myslí, a je jí jasné, že mu tady překáží, že Míša stojí nebo spíš leží dál mezi nimi dvěma, a dokud bude žít, tak mezi nimi bude stát nebo ležet, to je jedno, sakra, prostě mezi nimi bude. Měla by umřít, měla umřít rovnou a bylo by. „Nebude ti vadit, když otevřu okno?“ zeptá se Honza po chvíli. „Mně? Ne. Je tady strašně vydýchanej vzduch.“ „Je ti špatně?“ „Tr o c hu .“ Honza udělá pár kroků k umyvadlu a do skleničky, která na něm stojí, do úplně čisté a netknuté skleničky, protože Míša nemá sílu vstát a dotknout se jí, nalije vodu. „Na, napij se, musíš hodně pít,“ pobídne Alici najednou tak starostlivě, ale on je starostlivý pořád, to akorát Míša odvádí jeho pozornost jinam, to ona může za to, že se jim všechno hroutí anebo se to spíš vůbec nedaří postavit, aspoň dvě kostky na sebe a potom třetí, nic víc. „Díky,“ usměje se Alice, a když pije, tak se skrz dno vítězně dívá na Míšu. „Je to lepší?“ „Je .“ „Nemám ti přinést něco k jídlu?“ Alice zavrtí hlavou, teď jíst nebude, ale Honza se přesto 16 zvedne a jde, když nemůže s Míšou mluvit, když se jí nemůže dotýkat, tak tady nemusí sedět, a s Míšou mluvit nemůže, nemůže nic, když tady sedí Alice. Sleduje každý jeho pohyb, jako by ho chtěla při něčem přistihnout, anebo spíš nechtěla. „Kdyby ses neprobudila, bylo by to pro všechny jednoduš - ší,“ řekne Alice, sotva Honza zmizí, a přitáhne si židličku blíž k lůžku. Dokonce při těch slovech chytí Míšu za ruku, přitom se to vůbec nehodí, držet ji zrovna teď tak pevně, když před chvílí řekla tamto. Dívá se na její strnulou tvář, která bez úsměvu vůbec není Míše podobná, a hlavou jí projíždí všechny ty společné roky, všechno to hezké, všechen ten smích a hrozně moc lásky a Alice to rychle odhání pryč, ona na tohle myslet nechce, ona přece udělala jen to, co udělat musela, a už to stejně nikdy nepůjde vzít zpátky, tak k čemu by jí ta lítost byla? Dveře jemně vrznou a dovnitř někdo vejde, Alice čeká, že to bude Honza s jídlem, ale Honza to není, je to sestřička, která přišla Míšu umýt. „Já počkám venku,“ zašeptá Alice – najednou šeptá, přitom doteď mluvila normálně nahlas − a pustí sestru k lůžku. „Klidně tady zůstaňte. Vy jste její kamarádka?“ Alice se zarazí. „Ano.“ „To je od vás hezké, že jste přišla, ono se to nezdá, ale návštěvy napomáhají k uzdravení ze všeho nejvíc, můžete jí třeba pouštět oblíbenou hudbu nebo číst nebo vyprávět, cokoli. Jedna naše mladá pacientka – to už je dávno – se probudila, když jí její maminka nalíčila obličej. Možná to s tím vůbec nesouviselo, ale já si vždycky říkám, že spolu souvisí všechno.“ „Míša se nelíčila.“ „To byl jen příklad,“ usměje se sestřička a myje přitom Míše bezvládné paže, taky krk a celou horní polovinu těla, pak se ji snaží opatrně přetočit na bok, aby jí umyla i záda. Alice má pocit, že by měla taky něco udělat, nějak Míšu podržet, pomoct té sestřičce, bezvládné tělo musí být těžké bez ohledu na to, jak je Míša drobná, ale celou dobu tam jen stojí jak zařezaná a nemůže se hnout. Teď poprvé se rozbrečí. 17 Sestřička se ohlédne. „Promiňte, měla jsem tušit, že vás to tak sebere.“ Alice popotáhne. „Vy za to nemůžete.“ To já, to já za to můžu, chce se jí křičet a brečí dál, nemůže to zastavit, ta slaná lavina ji úplně zavalila a ona pod ní uvízla a neví, kde je nahoře a kde je dole, nemůže dýchat, v panice vyběhne na chodbu, tam se jí konečně udělá o trochu líp, o malinko. „Něco se stalo?“ zeptá se Honza, úplně klidně a chladně, jako by čekal, až se to stane, až to skončí. V ruce drží celozrnný sendvič a banány v čokoládě, protože tyhle celozrnné věci má Alice ráda a banány v čokoládě jí poslední týdny pořád. Na pár vteřin tam s nimi zůstane stát úplně paralyzovaný smíšeným pocitem, který se nejvíc podobá úlevě. Je konec. „Nic,“ škytne Alice. Nic se nestalo, anebo ne, všechno, stalo se všechno. Honza vydechne. „Ježiš, já se lekl,“ řekne nahlas, snad aby přesvědčil i sám sebe, pak položí ty dvě věci Alici do klína a vydá se znovu za Míšou do pokoje, chce toho využít, že tam teď Alice není, chce být s Míšou aspoň na pár minut úplně sám, ale vevnitř je nějaká sestřička, co jí zrovna myje žínkou nohy. „Dobrý den,“ pozdraví ho. „ D obr ý.“ „Vy jste taky kamarád?“ Honza se ohlédne ke dveřím, asi aby se ujistil, že tam za ním Alice nestojí a že jsou zavřené, pak zavrtí hlavou. „Snoubenec.“ Je to vůbec poprvé, co tohle vyslovil nahlas, a cítí se zvláštně, zvláštně hezky. Míša nikomu jinému patřit nebude, Míša je jenom jeho! „To jsem nevěděla, že je Michaela zasnoubená, to je dobře.“ Sestřička se na Míšu usměje a pohladí ji po vlasech, pak obejde lůžko a snaží se ji přetočit na druhý bok. „Já vám pomůžu,“ nabídne se Honza a rychle k lůžku přiskočí, vůbec se z toho nehroutí jako předtím Alice a v těch jeho dotecích je obrovská něha. Jemně přejíždí prsty po Míšině rameni, šeptá, že všechno bude zase v pořádku, a pak si Toto je pouze náhled elektronické knihy.