Osm - Radka Třeštíková

Osm
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Radka Třeštíková
Osm – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2017
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Pra ha 2017





Láska je jako voda,
cestu si najde.





Obsah
SKORO KONEC
Pocity viny / 9
Všichni ji mají rádi / 20
ZAČÁTEK
Mokro v botách / 59
Deset měsíců / 68
Můj budoucí manžel / 77
Taková nějaká coura / 86
Špatné svědomí / 95
Bych pro tebe vraždil / 107
Ucházející pětka / 115
Nikdo nic neví / 123
Je to jen práce / 135
Nejlepší kamarádky / 146
Spočítat si jedna a jedna / 157
PROSTŘ EDEK
Když se to nakreslí, je to jasné / 165
Pár novinek / 181
Můžeš přijít? / 193





Za ruce / 203
Dolů z kopce / 219
Vánoce / 233
Překážky na srdci / 242
Prstýnek / 251
Nekonečně šílené / 267
Za chvíli se to stane / 281
KONEC
Všechno jako dřív / 293
Všechno je jinak / 305
Dárek / 319
ZAČÁTEK
Osm / 345
Tři měsíce a dvacet jedna dní / 353
Marilyn Tomešová / 359
Na stopě / 369





SKORO KONEC










9
Pocity viny
„Musíme ji přesunout,“ řekne vrchní sestra. Mluví hlasitě
a rázně, jako když bičem mrská, protože přesně takhle ona
m luv í v ž dyc k y.
Primář zvedne oči od papírů. „Málem bych zapomněl. Kdy
to vypukne?“ zeptá se tiše, přijde mu nevhodné mluvit nahlas
v místnosti, kde někdo spí, nechce pacientku probudit, i když
právě na její probuzení se tady čeká a nic by ho nepotěšilo víc.
„Ve čtvrtek.“
„Příští?“
„ Ne , t e n h le .“
Oba se zadívají směrem k lůžku. „Zítra vás přesuneme,
ano?“ rozhodne primář a bůhví proč připojí na konec své věty
otazník. Jí je to přece jedno, kde bude ležet, jestli to tady potře -
bují vymalovat, tak ať si to vymalují, ona ty zažloutlé stěny
stejně nevidí, oči má zavřené a působí klidně, jako by jen
spala, aspoň Julie má ten pocit, když ji přijde s dětmi odpoledne
navštívit. Drží ji za ruku a pořád přitom čeká, že ucítí na dlani
pohyb jejích prstů, zašimrání, jen neznatelné, jako když slabý
vítr pohladí skrz otevřené okno záclonu, ale ono vůbec
nezafouká. Julie přesto ruku nepouští a tiše vypráví o tom, co se
stalo dnes ráno. Nic moc se nestalo, jenže sedět tady beze slov,
to jí připadá divné, to sem přece ani nemusela jezdit, takže to
málo, co se stalo, popisuje do těch nejmenších podrobností.
Má obrovský pocit viny, i když ho přece nemusí mít, ona za
to nemůže, ona nechtěla, ona má přece Míšu ráda, dokonce
i teď, po tom všem, pořád ji má ráda, kdyby ji ráda neměla,
tak by tady neseděla.
„Bruno rozbil hrneček, jeden z těch čtyř, co jsme si
tenkrát společně koupili na trhu, pamatuješ? A Meda mu osolila
čaj... schválně.“





10
„Já jsem mu nic neosolila, osolil si ho sám,“ brání se Meda.
„Pourquoi?“
„Protože je blbej.“
„Parlez français!“
„Proč?“
Julie mávne rukou, teď se tím nechce zdržovat, poslední
dobou nemá na Medu nervy, poslední dobou nemá nervy na
nic, všechno se to rozpadlo, všechno je rozbité. Jako ten kera -
mický hrneček s puntíky, který už Julie nemůže nikde sehnat
a nemůže ho ani slepit. Je to pryč.
„Mami, ona spí?“ zeptá se Bruno, sedne si k Míše na postel
a zblízka si ji pozorně prohlíží, dokonce se prstem dotkne
špičky jejího nosu.
„Ano, Bruno, spí, a slez z té postele, tohle se nedělá!“
okřikne ho Julie. Bojí se, že Míše odpojí nějakou důležitou hadičku.
V pokoji něco pípne, ale snad to pípnout má, nezní to
výhružně, prostě jen obyčejné pípnutí, stejně mu znovu přikáže, aby
slezl, okamžitě!
„Proč na ni teda mluvíš, když spí? Dyť tě neslyší.“
Julie dá hlavu zamyšleně na stranu. „Já si právě myslím, že
nás slyší.“
„To nechápu.“
„To nevadí,“ řekne Julie a pak si vzpomene na ty orchideje,
co přinesla. Vstane, vezme je z parapetu, na který je odložila,
a strčí ke třem růžovým růžím, co už jsou ve váze na nočním
stolku, protože jiná váza než právě ta na nočním stolku tady
není. Julie ji vezme a přesune na stůl, protože tady u okna je
mnohem víc světla.
„Lidi v komnatu slyší,“ poučí zatím Meda Bruna a dodá,
že jí to říkal táta, a táta to musí vědět nejlíp, táta ví o těchhle
věcech všechno, táta ví všechno o všem.
Bruno se zarazí. „V jakém komnatu?“ Máma mu přece
řekla, že Míša spí, a řekl mu to i táta, že až se vzbudí, tak bude
zase v pořádku, že si potřebuje odpočinout a nabrat síly, že je
nemocná, o komnatu nikdo nemluvil a co to vůbec je?





11
Meda protočí panenky, proč musí mít zrovna ona tak pito -
mého bráchu? „To je jako tendleten pokoj, přece.“
„To asi myslíš komnatu,“ zasměje se Julie.
„Jo, komnatu,“ zopakuje Meda. „Každá princezna ji má,
a Míša je princezna.“
Juliina tvář na okamžik ztuhne. „To taky říkal táta? To o té
princezně?“
Meda zavrtí hlavou, to jí nemusel nikdo říkat, to přece
každý vidí, že Míša je princezna, a Bruno vykřikne, že už to
konečně chápe, že je Míša zakletá, zakletá princezna. „Ona je
zakletá, mami, že?“ ujišťuje se.
„Tak nějak,“ zašeptá Julie. „Parlez français entre vous!“
„Proč spolu nemůžem mluvit česky?“ diví se Meda.
„Protože tu francouzštinu za chvíli úplně zapomenete.“
„No a?“
„Jednou vás to bude mrzet.“
„To teda nebude,“ odsekne Meda.
„Ale bude.“
„ Ne bu d e .“
„Jdi radši na chodbu a ty taky, Bruno, já tam za vámi za
chvíli přijdu,“ vyžene je Julie a do ruky dá přitom Medě
peníze, někde tam určitě bude automat, tak ať si koupí něco k jídlu
nebo k pití, jí je to dneska jedno. „Žádnou coca-colu,“ zavolá,
než se za nimi zavřou dveře, takže zas až tak jedno jí to není
ani dneska.
„Proč?“ zeptá se Julie nahlas, když v pokoji zůstane sama.
„Dali jsme ti všechno... všechno,“ zopakuje a zní to jako
výčitka. Michaela ji neslyší, anebo možná opravdu ano, ale
potvrdit to nedokáže, ani nepatrným pohybem, ani
hlesnutím. Ničím.
Julie se přesune o kousek blíž. „Bylo to tak hezké, měli
jsme se přece fajn, a ty jsi to zkazila, úplně všechno...
všechno!“ Zase to opakuje a zase to zní jako výčitka. „Nevím, jestli
si vůbec přát, aby ses probudila,“ přizná po chvíli ticha, ale
pořád tady sedí, nemůže se přinutit k odchodu, pořád se na





12
Míšu dívá a pořád ji drží za ruku, dokonce si uvědomí, že jí
přitom tečou z očí slzy, tak si je utře hřbetem ruky a hlasi -
tě se vysmrká do papírového kapesníku. „Sakra, vidíš, co se
mnou děláš?“ řekne a do třetice to zní jako výčitka, pak se
ozve energické klepnutí na dveře a vejde Max. Vypadá
překvapeně a naštvaně. Proč sem, sakra, Julie chodí, a ještě ke
všemu sem tahá děti?
„Väntar du på mig?“ zeptá se.
Julie se otočí a je stejně překvapená jako Max. „Já, nebo
ona?“
„Ty, samozřejmě.“
„Ne, na tebe tady opravdu nečekám.“
„To je škoda,“ usměje se Max a políbí Julii na tvář. Jakoby
nic.
„Co tady děláš?“ zašeptá ona.
„Chtěl jsem ji vidět. Jak jí je?“
„Pořád stejně.“
„A tobě?“
Julie si sáhne na levou paži. „Myslíš tohle?“
„Myslím všechno.“
„Ta ruka už bolí míň.“
„Pak se ti na ni podívám,“ slíbí Max a přijde až těsně k
Míšině lůžku. Ze všeho nejdřív zkontroluje monitor zobrazující
srdeční frekvenci, krevní tlak, nitrolební tlak a mozkový
perfuzní tlak, pak teprve se zadívá na spící Michaelu. Má chuť
políbit ji na čelo, ale před Julií to nemůže udělat, proto
předstírá, že ještě kontroluje intravenózní katétr, aby měl důvod se
jí aspoň zběžně dotknout, pak si vezme druhou židli a sedne si
k posteli, tak jako Julie. Sedí tam oba vedle sebe jako ve školní
lavici, jako by je měl někdo oznámkovat. Jedničku za to, že
přišli. Trojku za to chování předtím.
„Probudí se?“ zeptá se Julie po chvíli. Max to přece musí
vědět.
„Doufám, že ano,“ řekne Max, a aniž by se na Julii podíval,
dodá, že by to bylo pro všechny nejlepší.





13
„I pro mě?“
„Samozřejmě, jestli zemře, tak...“
„Nemluv o tom,“ zarazí ho Julie.
„Musí se probudit, prostě musí.“
„Viděls ty její vlasy?“
„Viděl, už předtím.“ Max jemně zatřese hlavou, jako by
některé věci z minulosti chtěl z myšlenek odehnat.
„A co na to říkáš?“
„Nic. Co bych na to měl říkat?“
„Jasně, ty nikdy nic neříkáš, nic neřešíš, a pak to dopadne
takhle.“ Julie prstem naštvaně ukáže na Míšu.
„Takže je to moje vina? Fakt chceš, abych se cítil ještě hůř,
než už se kvůli tomu cítím, sakra?“
Julie zavrtí hlavou a znovu se rozpláče.
„Nech toho, venku se ti cpou děcka čokoládou, a ty tady
sedíš a brečíš. Pojď,“ řekne Max, vezme Julii za paži a vede ji
na chodbu.
„Ona umřela?“ vyhrkne Meda vyděšeně, když vidí mámu,
jak brečí, a tátu, jak ji podpírá, to by ji přece nepodpíral, kdyby
Míša neumřela, a máma nebrečí skoro nikdy, takže jo, takže
umřela...
„Neumřela,“ uklidní ji táta a pak navrhne, že si všichni za -
jdou na pizzu. Na hezký společný oběd. Jako dřív, jako rodina.
Oni čtyři. Jako by se nic nestalo.
„Jóóó, pizza!“ křičí Bruno, i když si není jistý, jestli se mu
po vší té čokoládě a coca-cole ještě vůbec vejde do břicha, Julie
ho pohladí po rameni a pak všichni vyjdou z nemocnice ven
na vzduch.
∞
Honza se zastaví u dveří, ke kterým je dovedla staniční sestra,
vezme za kliku, a pak se zarazí, nechce jít dovnitř s Alicí, chce
být s Míšou zase sám, jako včera, jenže jak naschvál dnes potkal
Alici přímo před pavilonem S1, takže jdou za Míšou spolu.





14
„Co je?“ zeptá se Alice a zní to rozzlobeně. Ona dobře ví,
že Honza nechce jít dovnitř s ní, a není to žádná náhoda, že
ho tady dnes potkala, ona tady na něj totiž čekala. Na recepci
v posilovně jí nějaký holčičí hlas oznámil, že Honza má poled -
ní pauzu, a mobil měl vypnutý. Asi mi nechtěl lhát, říká si
Alice, ale že by ji to potěšilo, to ji to teda nepotěší, všechno je
to tak nějak na hovno, všechno je to jinak, než si na začátku
představovala, že to bude.
„Nic,“ řekne Honza a zaťuká, spíš jen ze slušnosti, jasně že
nečeká, že by mu Míša řekla „dále“, pak oba vejdou.
Honza si rovnou vezme židli a přisune ji k Míšině posteli
a Alice přistoupí ke stolku u okna, na kterém je váza plná
kytek. „Ty jsou od tebe?“ zeptá se Honzy a zní to jako výčitka,
samozřejmě že jsou od něj, kdo jiný by Míše nosil růžové růže
než právě on? A není to úplně jedno, co kdo komu přinesl?
V porovnání s tím, že někomu v téhle místnosti jde právě
o život, nejde přece o nic. Alice se trochu zastydí, ale nemůže
si pomoct. „Ty jsou od tebe?“ zeptá se znovu o něco hlasitěji.
Honza se otočí a zavrtí hlavou, i když jo, jsou od něj, teda
některé z nich, přinesl Míše tři růžové růže, ale teď je ve váze
dalších pět orchidejí, to jí určitě přinesl ten chlap, a to Honzu
tak rozzuří, že ve tváři úplně zrudne.
Lhář jeden ulhanej, Alice musí zatnout zuby, aby mu
nevynadala. „Kdybys nekecal,“ obviní ho nakonec šeptem a dál to
nekomentuje, co by z toho měla, kdyby to komentovala?
Nechce se s Honzou hádat, chce být nejlepší ženská, chce, aby ji
měl rád, aby ji měl mnohem radši než Michaelu! Vybalí z
papíru malou slunečnici a strčí ji mezi všechny ty růže a
orchideje, už to vůbec nevypadá hezky, na tak úzkou vázu je těch
kytek moc a vůbec se k sobě nehodí, ale přece si tu
slunečnici zas neponese domů, Míša má stejně slunečnice nejradši,
vždycky říkala, že se jí ta kytka podobá, že mají obě stejnou
tvář, a teď, když si nechala ostříhat a odbarvit vlasy, už
vypadá úplně jako ona.
„Proč si ty vlasy odbarvila?“ zeptá se Alice a přisune si židli





15
k Honzovi. I tihle dva tady sedí jako ve školní lavici. Jedničku
za to, že přišli. Trojku za to chování předtím.
„ Ne v í m .“
„Vůbec jí to nesluší.“
„Řešíš kraviny,“ oznámí jí Honza, vstane a jde k oknu.
Nemůže vedle Alice sedět a zároveň se přitom dívat na Míšu,
to prostě nedokáže.
„Mám tady sedět a mlčet?“
„Jo, to uděláš nejlíp.“
„To jsem teda vůbec nemusela chodit.“
Jo, tos nemusela, napadne Honzu, nahlas sice neřekne nic,
ale to ani nemusí, Alice na něm vidí, co si právě myslí, a je jí
jasné, že mu tady překáží, že Míša stojí nebo spíš leží dál mezi
nimi dvěma, a dokud bude žít, tak mezi nimi bude stát nebo
ležet, to je jedno, sakra, prostě mezi nimi bude. Měla by umřít,
měla umřít rovnou a bylo by.
„Nebude ti vadit, když otevřu okno?“ zeptá se Honza po
chvíli.
„Mně? Ne. Je tady strašně vydýchanej vzduch.“
„Je ti špatně?“
„Tr o c hu .“
Honza udělá pár kroků k umyvadlu a do skleničky,
která na něm stojí, do úplně čisté a netknuté skleničky, protože
Míša nemá sílu vstát a dotknout se jí, nalije vodu. „Na, napij
se, musíš hodně pít,“ pobídne Alici najednou tak starostlivě,
ale on je starostlivý pořád, to akorát Míša odvádí jeho
pozornost jinam, to ona může za to, že se jim všechno hroutí
anebo se to spíš vůbec nedaří postavit, aspoň dvě kostky na sebe
a potom třetí, nic víc.
„Díky,“ usměje se Alice, a když pije, tak se skrz dno vítězně
dívá na Míšu.
„Je to lepší?“
„Je .“
„Nemám ti přinést něco k jídlu?“
Alice zavrtí hlavou, teď jíst nebude, ale Honza se přesto





16
zvedne a jde, když nemůže s Míšou mluvit, když se jí nemůže
dotýkat, tak tady nemusí sedět, a s Míšou mluvit nemůže,
nemůže nic, když tady sedí Alice. Sleduje každý jeho pohyb,
jako by ho chtěla při něčem přistihnout, anebo spíš nechtěla.
„Kdyby ses neprobudila, bylo by to pro všechny jednoduš -
ší,“ řekne Alice, sotva Honza zmizí, a přitáhne si židličku blíž
k lůžku. Dokonce při těch slovech chytí Míšu za ruku,
přitom se to vůbec nehodí, držet ji zrovna teď tak pevně, když
před chvílí řekla tamto. Dívá se na její strnulou tvář, která bez
úsměvu vůbec není Míše podobná, a hlavou jí projíždí všechny
ty společné roky, všechno to hezké, všechen ten smích a hrozně
moc lásky a Alice to rychle odhání pryč, ona na tohle myslet
nechce, ona přece udělala jen to, co udělat musela, a už to
stejně nikdy nepůjde vzít zpátky, tak k čemu by jí ta lítost byla?
Dveře jemně vrznou a dovnitř někdo vejde, Alice čeká, že to
bude Honza s jídlem, ale Honza to není, je to sestřička, která
přišla Míšu umýt.
„Já počkám venku,“ zašeptá Alice – najednou šeptá, přitom
doteď mluvila normálně nahlas − a pustí sestru k lůžku.
„Klidně tady zůstaňte. Vy jste její kamarádka?“
Alice se zarazí. „Ano.“
„To je od vás hezké, že jste přišla, ono se to nezdá, ale
návštěvy napomáhají k uzdravení ze všeho nejvíc, můžete jí
třeba pouštět oblíbenou hudbu nebo číst nebo vyprávět, cokoli.
Jedna naše mladá pacientka – to už je dávno – se probudila,
když jí její maminka nalíčila obličej. Možná to s tím vůbec
nesouviselo, ale já si vždycky říkám, že spolu souvisí všechno.“
„Míša se nelíčila.“
„To byl jen příklad,“ usměje se sestřička a myje přitom Míše
bezvládné paže, taky krk a celou horní polovinu těla, pak se
ji snaží opatrně přetočit na bok, aby jí umyla i záda. Alice
má pocit, že by měla taky něco udělat, nějak Míšu podržet,
pomoct té sestřičce, bezvládné tělo musí být těžké bez
ohledu na to, jak je Míša drobná, ale celou dobu tam jen stojí jak
zařezaná a nemůže se hnout. Teď poprvé se rozbrečí.





17
Sestřička se ohlédne. „Promiňte, měla jsem tušit, že vás to
tak sebere.“
Alice popotáhne. „Vy za to nemůžete.“ To já, to já za to
můžu, chce se jí křičet a brečí dál, nemůže to zastavit, ta slaná
lavina ji úplně zavalila a ona pod ní uvízla a neví, kde je nahoře
a kde je dole, nemůže dýchat, v panice vyběhne na chodbu,
tam se jí konečně udělá o trochu líp, o malinko.
„Něco se stalo?“ zeptá se Honza, úplně klidně a chladně,
jako by čekal, až se to stane, až to skončí. V ruce drží celozrnný
sendvič a banány v čokoládě, protože tyhle celozrnné věci má
Alice ráda a banány v čokoládě jí poslední týdny pořád. Na pár
vteřin tam s nimi zůstane stát úplně paralyzovaný smíšeným
pocitem, který se nejvíc podobá úlevě. Je konec.
„Nic,“ škytne Alice. Nic se nestalo, anebo ne, všechno,
stalo se všechno.
Honza vydechne. „Ježiš, já se lekl,“ řekne nahlas, snad aby
přesvědčil i sám sebe, pak položí ty dvě věci Alici do klína
a vydá se znovu za Míšou do pokoje, chce toho využít, že tam
teď Alice není, chce být s Míšou aspoň na pár minut úplně sám,
ale vevnitř je nějaká sestřička, co jí zrovna myje žínkou nohy.
„Dobrý den,“ pozdraví ho.
„ D obr ý.“
„Vy jste taky kamarád?“
Honza se ohlédne ke dveřím, asi aby se ujistil, že tam za
ním Alice nestojí a že jsou zavřené, pak zavrtí hlavou.
„Snoubenec.“ Je to vůbec poprvé, co tohle vyslovil nahlas, a cítí se
zvláštně, zvláštně hezky. Míša nikomu jinému patřit nebude,
Míša je jenom jeho!
„To jsem nevěděla, že je Michaela zasnoubená, to je dobře.“
Sestřička se na Míšu usměje a pohladí ji po vlasech, pak obejde
lůžko a snaží se ji přetočit na druhý bok.
„Já vám pomůžu,“ nabídne se Honza a rychle k lůžku
přiskočí, vůbec se z toho nehroutí jako předtím Alice a v těch
jeho dotecích je obrovská něha. Jemně přejíždí prsty po
Míšině rameni, šeptá, že všechno bude zase v pořádku, a pak si





Toto je pouze náhled elektronické knihy.