načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Osm múz mého života - Martina Riebauerová; Josef Koutecký

Elektronická kniha: Osm múz mého života
Autor: ;

Knižní rozhovor, který vznikl po sérii pravidelných setkání u ranní kávy s věhlasným profesorem Josefem Kouteckým, zakladatelem české dětské onkologie. Život tohoto moudrého muže ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  128
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  160 Kč
20%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 84.3%hodnoceni - 84.3%hodnoceni - 84.3%hodnoceni - 84.3%hodnoceni - 84.3% 98%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Počet stran: 201
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 12 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
Epub velikost (MB): 10.06
PDF velikost (MB): 6.09
MOBI velikost (MB): 9.76
ISBN: 978-80-7429-685-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Knižní rozhovor, který vznikl po sérii pravidelných setkání u ranní kávy s věhlasným profesorem Josefem Kouteckým, zakladatelem české dětské onkologie. Život tohoto moudrého muže mnohonásobně překračuje dimenze jednoho oboru, a tak autorka rozdělila rozhovor celkem do osmi pasáží, jež představují jednotlivé životní lásky profesora Kouteckého. Je to medicína, fauna, hudba, čeština, Praha, starožitnosti, víra, a v neposlední řadě jeho milovaná žena Jitka, která mu loni zemřela. Josef Koutecký, ačkoliv je mu dnes již pětaosmdesát let, zůstává fascinujícím vypravěčem, kterého není třeba podrobovat palbě otázek, ale kterému se vyplatí empaticky a trpělivě naslouchat.

Předmětná hesla
Koutecký, Josef, 1930-
* 20.-21. století
Onkologové -- Česko -- 20.-21. století
Vysokoškolští učitelé -- Česko -- 20.-21. století
dětská onkologie -- Česko -- 20.-21. století
Kultura a společnost -- Česko -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Martina Riebauerová; Josef Koutecký - další tituly autora:
Děti s nádorovým onemocněním I -- Rady rodičům Děti s nádorovým onemocněním I
Koutecký, Josef; Cháňová, Markéta
Cena: 159 Kč
Se studenty -- Krásná setkání III. Se studenty
Koutecký, Josef
Cena: 320 Kč
Nejen s uměním a vědou - Krásná setkání IV. Nejen s uměním a vědou
Koutecký, Josef
Cena: 283 Kč
Podivuhodné osobnosti české psychiatrie Podivuhodné osobnosti české psychiatrie
Riebauerová, Martina
Cena: 153 Kč
Kde se líbat v Praze Kde se líbat v Praze
Riebauerová, Martina
Cena: 250 Kč
Oldřich Kulhánek & Miloš Ondráček - Známková tvorba 1990-2011 Oldřich Kulhánek & Miloš Ondráček
Kulhánek, Oldřich; Ondráček, Miloš; Koutecký, Josef
Cena: 445 Kč
Spondeo ac polliceor Spondeo ac polliceor
Koutecký, Josef
Cena: 499 Kč
Osm múz mého života Osm múz mého života
Koutecký, Josef; Riebauerová, Martina
Cena: 214 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Martina Riebauerová / Josef Koutecký
osm múz mého života










Vyšehrad
Martina Riebauerová /
Josef Koutecký
Osm mÚz
mého života





Foto archiv autora
Obálku s použitím fotografie Vojtěcha Vlka
a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner
E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
v Praze roku 2016 jako svou 1487. publikaci
Odpovědná redaktorka Marie Válková
Vydání v elektronickém formátu první
(podle prvního vydání v tištěné podobě)
Doporučená cena E-knihy 160 Kč
Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,
Praha 3, Víta Nejedlého 15
e-mail: info@ivysehrad.cz
www.ivysehrad .cz
Copyright © Martina Riebauerová, Josef Koutecký, 2016
Photo cover © Vojtěch Vlk, 2016
ISBN 978- 80- 7429- 725-0
Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz










 Portrét od Oldřicha Kulhánka k 75. narozeninám Josefa Kouteckého,
kresba tužkou





( 9 )PŘEDMLUVA
PŘEDMLUVA
Rozhovory s panem profesorem Kouteckým vznikaly na
přelomu roku 2015 a 2016. Nebylo to jeho úplně nejšťastnější
životní období, ba právě naopak. Byl stále posmutnělý ze smrti
své milované ženy před dvěma lety, a pár dnů před odevzdá ‑
ním rukopisu mu zemřela dcera. Na nemoc, které zasvětil celý
svůj profesní život.
A přesto setkání s ním byla vždy oázou radosti v běhu
všedních dní. Týden co týden, vždy úderem deváté ráno jsem
vstoupila do starého holešovického bytu, pan profesor mne
ve dveřích vítal v košili a s motýlkem u krku, a pokud náho‑
dou ne, omluvil se, že se kvůli starostem nestihl obléci do gala.
V cibulovém porcelánu na stolku v obývacím pokoji po každé
voněla káva, napůl turecká a napůl rozpustná. Byla mi nabíd‑
nuta napoprvé jen k ochutnání a já už u ní zůstala, jakož
i u krabice nachystaných belgických sušenek. Mám totiž ráda
rituály, stejně jako můj hostitel. Moje stálé místo na pohovce,
hned vedle toho, kde sedávala paní Koutecká, bylo zalito
teplým světlem starožitné lampy a ve vzduchu byla cítit těžká
vůně doutníku, který si pan profesor po ránu vykouřil a odlo‑
žil vždy ještě předtím, než jsem zazvonila. Dost dlouho jsem
sbírala odvahu jej požádat, aby přede mnou nekouřil, protože
z dýmu mě bolívá hlava a nic s tím nenadělám. „Vaše chyba,
mé věty a úvahy budou o to chudší,“ zamračil se naoko. Ale
mně to tak nepřipadalo.
Stačilo zapnout diktafon a pak už se jen nechat unášet na
vlnách jeho myšlenek a vnímat jejich hloubku. Protože život





( 10 ) PŘEDMLUVA
Josefa Kouteckého je jako širý, nikým a ničím neohraničený
oceán, který obývají múzy. Tedy Múzy s velkým M.
Fauna, jeho celoživotní slabost pro zvířata, která započala
už u tatínkova akvária.
Medicína, přesněji dětská onkologie, jeho profese.
Manželka Jitka, jeho femme fatale.
Hudba, zvláště pak ta komorní, jeho vášeň.
Praha, jeho láska.
Antikvita, jeho velká záliba.
Čeština, jeho silná stránka, což se projevilo i při práci na
této knize.
A konečně Víra, náplň a podstata jeho života.
Osm těchto Múz je zachyceno na následujících stránkách.
Nepochybně je to jen jejich zlomek – a nepochybně existují
ještě další, nepopsané... Třeba na ně dojde někdy příště.
22. března 2016





První Múza
Fauna






Byt v prvním patře holešovického činžáku, do jehož zlaté
cedulky na dveřích je vyryto jméno „Kouteckých“, je vzorně
uklizený a naprosto tichý, ale kdysi to prý bývala zoologická
zahrada. Malá zoologická zahrada samozřejmě, a jak znám
profesora Kouteckého, umím si představit, že musela být
dokonale nebo alespoň v rámci možností vypulírovaná. I tak
býval byt plný hadů, ještěrů, štírů, pavouků, papoušků. Josef
Koutecký tu bydlel už jako malý kluk – a v malém pokojíku,
kdysi dávno určeném služkám, měl svoji malou laboratoř.
Tady pitval svá první zvířata, žáby. Tady se rodil zájem o to,
co tajemného se děje uvnitř těla, který později přerostl v zájem
o člověka. Protože jak se říká, kdo neporozumí chování zví ‑
řat, nepochopí konání lidí. Duše zvířat jako by v bytě zůstaly,
i když dnes je kromě početných vycpaných tvorů připomínají
především porcelánové sošky Agátek, fenek francouzského
buldočka, které se tu později vystřídaly jako poslední přísluš‑
nice zvířecího rodu. Mimochodem k jedné z Agátek se váže
následující historka: Když kdysi malířka Marina Richterová
pozvala na prohlídku své nové zahrady profesora Kouteckého
s jeho chotí, ale bez pejska Agáty, odpověď na toto úsměvné
faux pas byla velmi výmluvná: Nepřišli.
S gorilkami Goldou a Gájou v náručí, 1973





( 13 )FAUNA
Pane profesore, věříte v nějaká osudová znamení?
Co myslíte pojmem osudová? Třeba že letí kometa?
Spíš jestli si zpětně vybavíte nějaký moment, který předurčil,
aniž jste si to v danou chvíli uvědomoval, že z vás jednou bude
slavný dětský onkolog.
Na žádný takový si nevzpomínám. Abych byl úplně upřím ‑
ný, nikdy nepřišel okamžik, který by mě sám o sobě nasmě‑
roval, a ani já si nic takového nepředstavoval. Ovšem v gym‑
naziálních letech přišlo jakési náhlé osvícení, když jsem si
uvědomil, že chci být lékařem, a od té doby už mě nikdy
nenapadlo, že by to mělo být jinak. V sextě jsem začal vášni‑
vě studovat biologii, protože jsem se chtěl dozvědět něco víc
o tajích života. Klukovsky jsem experimentoval a četl knihy
o historii medicíny. A o sobotních a nedělních podvečerech
jsem chodil rád do Všeobecné nemocnice. Předstíral jsem, že
jdu za někým z nemocných, ve skutečnosti jsem ovšem chtěl
nasát atmosféru nemocničního prostředí. A ještě raději jsem
chodil na Albertov, bloumal kolem ústavů lékařské fakulty
a díval se okénkem do sklepních prostorů, kde byly klece
s laboratorními potkany. Když bylo okno po otevřené, byl cítit
pach zvířat. Mně voněl. Myslím, že na mém rozhodnutí stát se
lékařem se podílela už od útlého věku láska ke zvířatům. Těmi
úplně prvními byli rájovci v otcově akváriu. Akvárium bylo sta‑
rodávné, osmihranné, uprostřed byla umělá skalka s průzorem
a kolem vodní rostliny. Stálo na secesním květinovém stolku,





( 14 ) PRVNÍ MÚZA
vedle měla maminka cyperus, mimochodem od té doby milu ‑
ji jak rájovce, tak cyperusy. A před tím stolkem bylo houpací
křeslo od známé firmy Tonet. Jako malý dvouletý špunt jsem
sedával v tom křesle, houpal se a fascinovaně zíral na ryby.
Jaký byl váš tatínek?
Můj otec byl sice velmi přísný, ale rodina pro něj byla vším.
Rozkrájel by se pro ni. Viděl se v tom, že má syna. Matka sto‑
nala a nemohla už mít další dítě, takže jsem byl jedináček.
Otec sám prožil velmi těžké dětství. Pocházel z Rakovníka,
jeho tatínek byl drogista, měl obchod zbožím materiálním,
jak se tomu tenkrát říkalo, ale když bylo tátovi jedenáct let,
dědeček zkrachoval a situaci vyřešil tím, že se v tom obchodě
zastřelil. Otec byl tedy od jedenácti let polovičním sirotkem.
Dvouletý Josef v houpacím křesle značky Tonet, z něhož pozoroval
tatínkovo akvárium s milovanými rájovci





( 15 )FAUNA
A když mu bylo čtrnáct, zemřela mu matka na zánět mozko ‑
vých plen. Zbyly čtyři děti jako sirotci. Dva starší bratři byli
odvedeni do armády a šli bojovat na frontu, čtrnáctiletý táta
zůstal s jedenáctiletou sestrou sám.
Bez babiček?
Bez babiček, bez kohokoli. Dostali úřadem přiděleného
jakéhosi poručníka, ale otec o tom hrozně nerad mluvil, takže
nemohu v podstatě říct nic bližšího než to, že obě děti byd‑
lely ve sklepní místnosti, večer táta přepral punčochy a malá
sestřička mu v nich ráno zaštupovala díry. Po tomto děsivém
dětství si otec neobyčejně zakládal na rodině. Kompenzoval
si ho tím, že lpěl na výchově syna a domácnosti jako ze ška‑
tulky. Matka musela být se mnou, nepřicházelo v úvahu, aby
šla do zaměstnání. Jako kdyby chtěl nahradit to, o co v dět‑
ství přišel. Ale i při přísné výchově respektoval mé klukovství,
a když jsme se na něčem domluvili, držel slovo.
Svatební fotografie
rodičů, 28.2.1927





( 16 ) PRVNÍ MÚZA
Například?
Za mého dětství nosili i kluci dlouhé punčochy jako holky
a k nim nezbytně patřil podvazkový pás. Víte, jaká to byla pro
kluka potupa? Ale uzavřeli jsme spolu dohodu. 19. března,
na můj i tátův svátek, ať bylo počasí jakékoliv, jsem mohl
vyměnit punčochy s podvazky za podkolenky. Rodiče se mi
věnovali, jak jen mohli. Téměř každý večer se mnou hráli spo ‑
lečenské hry – domino, člověče nezlob se, blechy, jednoduché
karty. Ale zbytky na talíři jsem nesměl nechat nikdy a ve čtvrt
na devět jsem musel být v posteli. Otec, ač velmi přísný, byl
ale nesmírně hodný. Za celé dětství a klukovství jsem dostal
jedinkrát v životě výprask.
Co se stalo?
Jak byl pořádný na  rodinu, tak byl pořádný ve  všem.
Zkrátka pedant. Všechno muselo běžet přesně – obsahově
i formálně. Odpoledne, když přijel z práce, se vždy servíro‑
Tříletý na dvorku domku v Kralupech
nad Vltavou
Dvouletý, u počítadla





( 17 )FAUNA
vala svačina. Na stole byla připravená maminčina bábovka
nebo koláč, k ní káva a čaj, v rohu stolu musely ležet noviny,
zarovnané přesně s tím rohem, nesměly být ani trochu nakřivo.
Svačina byla povinností i pro mne. Bydleli jsme tehdy v jedno ‑
patrovém domku v Kralupech, dům měl dvorek a v jeho rohu
S rodiči v 1. třídě obecné školy, 1936/37





( 18 ) PRVNÍ MÚZA
byla betonová jáma krytá prkny, kam nájemníci vysypávali
popel. Onoho inkriminovaného dne jsme si tu hráli s kama‑
rády a někoho napadlo, že si budeme hrát na pohřeb. Já jsem
dostal roli mrtvoly. Taková mrtvola musí ovšem ležet a nehýbat
se, že ano. Položili mě na ta prkna, a abych se mrtvole co nej ‑
více podobal, posypali mě celého popelem od hlavy až k patě.
Když jsem byl takto namaskován, ozvalo se: „Peťo, svačina!“
Počkejte, vy možná nevíte, že mně se odmalička říká Peťo.
Jako sokol na Všesokolském
sletu 1938. „Cvičil jsem od šesti
do osmnácti let, s výjimkou pauzy
během války.“
Jako student Akademického
gymnázia ve Štěpánské ulici
v Praze, 1947





( 19 )FAUNA
K tomu se ještě musíme vrátit. Každopádně v tu chvíli jsem
musel okamžitě vstát z popela a běžet domů. Tak, jak jsem
byl. A v tom perfektně čistém, mámou spravovaném bytě, to
otec nezvládl a já poprvé a naposledy v životě dostal výprask.
Jakou metodu výprasku otec uplatnil?
Přehnul mě přes koleno a naplácal mi na holý zadek. Rukou
samozřejmě, doma žádná rákoska nebyla. Pak už to nikdy
neudělal. Vždycky stačilo, aby se jen podíval, a já věděl, kde
je hranice. Jak jsem řekl, můj otec byl neobyčejně hodný.
Byli jsme chudí, rodiče žili z jednoho platu, od gáže do gáže,
a představte si, že v roce 1946, rok po válce, kdy ještě nebylo
nic k mání, jsem přišel jednoho dne domů a na stole stál mi ‑
kroskop.
Kolik vám bylo let?
Nějakých šestnáct a půl. Otec samozřejmě dobře věděl
o mém zájmu o biologii. Nevím ale, jak na ten mikroskop
sehnal prostředky, netuším, jak ho při tom všem nedostatku
dokázal obstarat, ale bylo to tak. Pro mne to byl zázrak, další
motivace a vlastně závazek. Stále intenzivněji jsem se začal
zajímat o to, jak vypadá život zevnitř. Neboť život se neproje‑
vuje jenom zevně, pohledem na ladné pohyby šelem či vznosné
plachtění ptáků. Táta mi obstaral i pitevní prkénko, pinzety,
nůžky a jehly. Tenkrát vyšla knížka brněnského profesora bio‑
logie na lékařské fakultě Ferdinanda Herčíka. Jmenovala se
Mladý biolog. Byl to vlastně návod, jak mají studenti přistupo‑
vat k pokusům. Knížka byla rozebraná, tak jsem si ji vypůjčil
v městské knihovně a celou si ji rukou opsal. Můj zájem o to,
jak vypadají těla zvířat, se pak postupně posunoval k zájmu
o strukturu lidského těla.
Kolik takový mikroskop tehdy stál?
To si nedovedu vůbec představit, a hlavně nebyl k dostání.
Prostě jsem přišel domů a stál na stole. Je to jedna z věcí, kte‑
rou si dodnes neumím vysvětlit, ale hluboce si umím vysvět‑
lit otcův postoj: koupil mi ho ve chvíli, kdy si byl jist, že můj
zájem je opravdový.





( 20 ) PRVNÍ MÚZA
Asi bych vám to taky věřila, kdybych viděla tu ručně opsanou
knihu.
Tu vidět můžete. Mám ji dodnes, spolu s protokoly mých
experimentů. Počkejte, teď mi došlo, že první knížka, kterou
jsem opsal, byla ještě jiná. Asi tak ve dvanácti letech si náš češ ‑
tinář umanul, že každý z nás musí opsat jednu celou knihu,
kterou má rád. Vybral jsem si Karafiátovy Broučky, dokonce
i s obrázky. Taky ji mám dodnes schovanou.
Vidíte a byla také o zvířatech.
To je pravda, i když z jiného úhlu pohledu. A v oktávě jsem
pak publikoval svoji první „vědeckou“ práci. Vyšla v časo‑
pise Vesmír, byla o barvách perlooček a dělal jsem na ní celé
prázdniny. Ke zvířatům jsem se snažil maximálně přiblížit
už odmalička. Všechny prázdniny svého dětství jsem trávil
u tety v Novém Městě na Moravě. Byl to kraj nedotčený, kde
louky protínaly křišťálově čisté potůčky, kolem Nového Města
bylo třináct rybníků, než je zničili a vyměnili za uranové doly.
V potocích byli okouni, které jsme chytali na proutek a na niť,
za pět halířů bylo možné koupit háček. A taky pstruzi – ty jsem
nechytal na mušku, protože jsem žádnou neměl, ale do rukou.
Víte, jak se chytá pstruh do ruky?
Ne, vždycky mi utečou v zákrutě pod břehem.
Když se k tomu pstruhovi přibližujete oběma rukama k hla‑
vě i k ocasu, můžete se dostat až tak blízko, že on stojí a vy
hladíte volného divokého pstruha. Nádherný pocit! Jste‑li
opatrná a nevyrušíte ho nějakým rychlejším pohybem, nechá
se hladit, věřte mi. Pak ruce sevřete – a máte pstruha. Chy‑
tal jsem nejenom pstruhy, ale taky raky. Doma mi dali kýbl,
a když jsem se s ním vracel, byl plný raků. Prvních šest let
života jsem prožil v Kralupech nad Vltavou. Na procházky
jsme chodili do lesa, na polních cestách nás obklopovaly roje
čmeláků, my je chytali do dlaně a pak si je vzájemně házeli pod
košili. Když jsme přišli do lesa na jaře, bylo to jak na malém
letišti. Ale nelítala tam letadla, lítali roháči, desítky krásných
velkých brouků roháčů. Chytit takového roháče byla rozkoš,
ale bylo to taky riskantní, protože když to byl samec s vel‑





( 21 )FAUNA
kými kusadly a kousnul, pěkně to bolelo. Do školy jsem ale
začal chodit v Praze. O prázdninách v roce 1936 jsme se pře‑
stěhovali do pražských Holešovic. A jedna z našich prvních
procházek vedla do zoologické zahrady. Od té doby jsem byl
jejím ne únavným návštěvníkem, zpočátku o nedělích s rodiči,
Domácí experimenty s mikroskopem, nezapomenutelným darem od otce





( 22 ) PRVNÍ MÚZA
Gratulace slonici Gulab k jejím 50. narozeninám, 2009
od nějakých devíti desíti let sám i ve všedních dnech. Podnikal
jsem kouzelné výpravy z Holešovic přes Stromovku, Trojský
ostrov a přívozem na prámu do staré, vesnické Troje. Víte, že
jsem starší než zoologická zahrada? Pamatuju všechny slony.
Vydrželo mi to až do stáří, a protože mám dlouhá léta úzké
vztahy s vynikajícími pracovníky zahrady, stal jsem se kmot ‑
rem řady pražských slonů. Jako kluk jsem znal i toho úplně
prvního. Pocházel ze Srí Lanky a do pražské zoo se dostal
v roce 1933. Jmenoval se Baby.
Málem bych zapomněla – dlužíte mi ještě vysvětlení, proč se
vám říká Péťa.
Pozor, Peťa s krátkým e! Ne jako Béďa, Méďa, ale, zdůraz‑
ňuji, Peťa. V rodině byla řada Josefů, Pepů, Jožků a Josefin,
i můj otec byl Josef. Říkalo se mu Pepa. Když jsem se narodil
a podívali se mi do rozkroku, bylo jasné, že jsem‑li kluk, musím
se také jmenovat Josef. Jenže už na mě nezbyla žádná varianta
jména. Tak mi začali už v porodnici říkat místo Pepa – Peťa.





( 23 )FAUNA
Na Josefa celý život neslyším, toho si píšu jen do úředních
dokladů.
Kde jste se narodil?
V Praze u Apolináře, deset minut před půlnocí jednatři ‑
cátého srpna 1930. Jsem nedělňátko a říká se, že nedělňátka
jsou šťastní lidé. Pokud bych měl dnes shrnout svůj život –
a samozřejmě nebudeme hovořit o posledním období, které je
chmurné, tak přes všechny obtíže to byl život krásný a šťastný.
Hned za rohem Apolináře je ulice Ke Karlovu a na jejím konci
nalezinec. A v tom nalezinci byla Klinika dětské chirurgie, kde
jsem pracoval už od studentských dob a na které jsem později
našel svůj obor. A také Jitku, svoji ženu.
Možná, že tohle bylo to osudové znamení, na které jsem se
na začátku ptala?
Možná. Ostatně na této klinice jsem si vybudoval i zmíněné
úzké osobní vztahy k zoologické zahradě. Operoval jsem zde
totiž gorilu. To bylo tak: Někdy v sedmdesátých letech koupila
zoologická zahrada dvě mláďata goril nížinných, narozená
v šeru kamerunského pralesa. Pořídila je za veliké peníze,
jedno za padesát tisíc západoněmeckých marek, takže o ně
samozřejmě měla maximální strach. Veterinář zahrady doktor
Svobodník – můj od té doby letitý osobní přítel – při vyšet‑
ření zjistil, že jedno z mláďat má vedle řiti na zadečku velké
tuhé zduření. Samozřejmě ho napadlo, jestli nemá vrozený
nádor. Já už v té době dělal onkologii v rámci Kliniky dět‑
ské chirurgie, a jelikož gorila není opice, ale primát, lidoop,
čili je blízká člověku, a mládě je tudíž něco jako dítě, nasko‑
čilo jim jméno Koutecký. Pozvali mě do zahrady a oblékli
do empíru, jaký nosí chirurgové, aby mi gorilka, kdyby se
počurala, nemočila rovnou na sako. Pak přišla pečovatelka
a vedle ní cupkala a držela se jí za ruku dvě gorilí mláďata.
Než jsem se nadál, tak na mě obě vylezla a objímala mě. Jedna
se jmenovala Gája a druhá Golda. Tenkrát to byla ze strany
pracovníků zoologické zahrady určitá, nevím, jestli mám říct
zlomyslnost, ale jak víte, gorily nemají nos, respektive mají
ho úplně vmáčklý, a premiérkou Izraele byla v té době Golda





( 24 ) PRVNÍ MÚZA
Meierová, která měla nos naopak hodně veliký. Tak jedno
mládě pojmenovali Golda. Ale to jen tak na okraj. Mláďátko
jsem vyšetřil, samozřejmě i hmatem v konečníku. Nechalo se
vyšetřit ochotněji než leckteré dítě.
Jen tak, neuspané?
Přesně tak. Bylo zřejmé, že nalezené ložisko je třeba odstra ‑
nit a zjistit jeho podstatu. Domluvili jsme se, že operovat
budu na Klinice dětské chirurgie, odpoledne, kdy už není
provoz. Vše bylo připravené, před operací jsem si ještě nechal
udělat rentgenový snímek – a zjistil jsem, že nejde o nádor,
ale o zástřel.
Zástřel?
V Kamerunu v té době ještě přežívalo lidožroutství. Vláda
proti němu pod tlakem světa bojovala a domorodci zákaz
obcházeli tím, že místo zabitého člověka jedli zabitou gorilu.
Zastřelili samici a mládě prodali překupníkovi, v případě
Goldy holandskému překupníkovi, který je pak za mnohoná‑
sobně vyšší cenu prodal pražské zahradě. A zřejmě se to celé
odehrálo tak, že ti domorodci vystřelili po samici, netrefili ji
a velká olověná kulka se odrazila buď od nějaké skály, nebo
od tvrdého stromu a vnikla do zadečku mláděte. Kdyby kulka
trefila mládě přímo, tak by ho roztrhala. Skutečně, z jedné
strany byla ta kulka, kterou jsem vyoperoval, placatá. V těle
gorilky se opouzdřila a vypadala jako velký útvar připomína‑
jící nádor.
Tedy happy end?
Ano, nechali jsme gorilku dospat v mé pracovně, byla zima
a ona byla oblečená jak miminko. Za týden mi ji přivezli
na kontrolu. Dostonala to velmi dobře a pak z ní vyrostla
naprosto normální velká samice. Dodnes mi tohle zvíře při‑
pomíná na klinice posmrtná maska gorily, samozřejmě ne té,
kterou jsem operoval. Dostal jsem ji na památku. Zoologickou
zahradu jsem opravdu miloval. Chodil jsem tam jako malý
raději než s klukama na fotbal. V baťůžku jsem nesl kousek
svačiny pro sebe, mrkev, několik kostek cukru a tvrdý chleba





( 25 )FAUNA
nebo co doma zbylo. Všeho bylo málo, byla válka a přídělový
systém, ale na zvířata se vždycky dostalo. V zoologické zahradě
jsem sbíral pírka, drápy, bodliny dikobraza, všechno, co se
dalo. Když otec za války dostával tabačenky, vyměňoval jsem
je s pečovatelem akvarijního úseku za akvarijní rostliny, které
v obchodě nebyly k mání.
Tatínek si toho nevšiml?
Táta mi ty tabačenky dával! Byl jsem přece vášnivým klu ‑
kovským akvaristou. Těch akvárií jsem pak měl plno. Byla
to ještě akvária se železnými rámy, která se musela zakyto‑
vat a ke sklenáři jít koupit sklo. Když to nebylo dobře udě‑
lané, akvárium teklo a vše se muselo dělat znovu. To byla
jiná akvaristika než dneska! V akvaristickém obchodu pana
Kindla v Dělnické ulici jsem byl několikrát týdně. Rybky jsem
Domů by se želva sloní nevešla. Tak ji Josef Koutecký chodil krmit do zoo





( 26 ) PRVNÍ MÚZA
krmil zásadně živým krmením: perloočkami, nitěnkami nebo
patentkami. Za padesát haléřů jsem jich měl na dva tři dny.
Postupně jsem začal pěstovat čolky i žáby.
Čistotná maminka a pedantský otec byli natolik tolerantní?
Ano, mohl jsem mít i morče, jmenovalo se Šmrksa. Nevím
už, jak jsem na to jméno přišel, ale zvířátko bylo dokonale
ochočené. Jen psa mi naši nedovolili, protože jsme měli malý
byt. Moc jsem po něm toužil, protože psy jsem miloval odma‑
lička. Naši kralupští sousedé, starší a bezdětní manželé, měli
dobrmanku Ritu. Hrával jsem si s ní jako malý kluk a mohl
s ní dělat cokoliv. Byla to moje první zvířecí, báječná kama‑
rádka. Taky jsem miloval koně, poštovní i pivovarské, protože
jsme bydleli kousek od pivovaru. Nosíval jsem jim dobroty.
Mí synové mají zvířata rádi stejně jako já, a tak když povyrostli,
Žirafák (žirafí samec) Šimon byl přátelský a jemně si bral tvrdé housky
a rohlíky. „Záhy po mé návštěvě zahynul.“





( 27 )FAUNA
začali jsme chovat zvířata opravdu ve velkém. Tady musím
zdůraznit toleranci mé ženy, která to jistě i kvůli mně, ale
daleko více myslím kvůli dětem, snesla a dovolila. Z kuchyně
jsme měli zoologický pokoj plný akvárií, terárií a klecí. Měli
jsme doma mnoho hadů, ještěrů, štírů, pavouků a exotických
ptáčků, po bytě chodil, když jsme ho vyndali z terária, velký
leguán, který vypadal jako druhohorní ještěr. Pro zvířata
bylo samozřejmě potřeba shánět potravu. Takový leguán sní
vajíčko natvrdo nebo zbaští hlávku salátu, ale pro drobné ješ ‑
těry a hady jsme potřebovali myši. Moje laskavá žena se mnou
pro ně jezdila do Černého Vola, což je vesnice u Prahy, kde byl
ústav, který pěstoval laboratorní zvířata, a vždycky nám tam
nechali nějakých dvacet třicet myší. Když ovšem máte doma
myši, občas se stane, že některá uteče. A chyťte myšku. Nebo
šla žena žehlit, vzala koš s vypraným prádlem, odkryla první
prostěradlo a tam byl stočený had.
Svatá žena. Bylo nějaké zvíře, kterého byste se štítil?
Nikdy. Všechna, úplně všechna zvířata jsem měl hrozně rád.
Snad s výjimkou komárů a jim podobného hmyzu.
Jak jste pak mohl jako kluk zvířata zabíjet a pitvat?
Převážila touha po poznání. To je jeden z principů mého
života. Samozřejmě jsem se mohl podívat na obrázek, ale
daleko atraktivnější bylo, když jsem si mohl orgány vyprepa‑
rovat a prohlédnout sám.
Jaké první zvíře jste takhle usmrtil?
První, koho jsem pitval, byly žáby.
To už jste měl ten mikroskop od tatínka?
Ne. Tehdy teprve můj opravdový zájem vznikal a otec mi
pomáhal. Obstaral mi prkýnko na pitvání, na kterém musela
být korková deska, aby do ní šly píchat špendlíky, protože vše,
co vypreparujete, je potřeba natáhnout. Zvlášť když pitváte
malinké zvíře, tak musíte vypreparované orgány roztáhnout
a zafixovat, aby se vám nepletly a nepřilepovaly k ostatnímu.
Postupně jsem dospěl k tomu, že jsem si zvířata pěstoval proto,





( 28 ) PRVNÍ MÚZA
abych je pak mohl preparovat. Žáby a ještěrky jsem musel
krmit mouchami, potřeboval jsem jich třeba dvě stě, takže jsem
chodil kolem jatek. Tenkrát jsme bydleli, jak jsem už říkal,
dole v Holešovicích, ulice se jmenovala Malá Jateční, dnes je
to Stupkova. Jatka páchla po krvi a přitahovala mouchy.
Jak jste je chytal?
Do ruky. Později jsem dostával ze zoologické zahrady cvrč ‑
ky nebo jsem chodil na žížaly. To už jsem pracoval v nalezin‑
ci, a když jdete po albertovských schodech dolů, tak po levé
ruce je Brožkova genetická zahrada. Velice dobře jsem se znal
s jejím zahradníkem panem Lehečkou, který mi dovolil chodit
na kompost pro žížaly. Šel jsem z kliniky, vydlabal sto žížal
a teprve pak jel domů, abych mohl nakrmit zvířata.
Tu svoji první žábu jste pitval doma?
Ano. Všechny pokusy jsem dělal doma. Měl jsem jak pitevní
stolek, tak pitevní zinkovou krabici, jejíž dno bylo zalito vyso‑
S papouškem žakem. V malé domácí zoo se vystřídali dva,
tenhle se jmenoval Koko





( 29 )FAUNA
kou vrstvou vosku. Některá zvířata je totiž zapotřebí pitvat
ve vodě, aby se v ní vypreparované orgány vznášely. Špendlíky
se zapichovaly do toho vosku.
Stále mi nejde do hlavy, když jste tehdy dostal výprask za ten
popel, jak jste mohl doma pitvat žáby?
Zdědil jsem po tátovi pedantství, takže svůj malý stolek
jsem po pokusu celý umyl, vše vyčistil a uložil.
Teď je u vás doma úplné ticho. Nechybí vám ta zvířata?
Je jich tu plno, jen se pojďte podívat. (Vede mě do pokoje, kde
jsou preparovaná zvířata.) Takže tady třeba máte krokodýla,
mládě. A tady krásnou karetovou želvu. Tato zvířata jsem
nepreparoval, ta jsem buď koupil, anebo dostal od dětí jako
dárky. Tady jsou mláďata dvou druhů žraloků, visela u stropu
v Mezihoří s těmito nafouklými rybami. Podívejte, jak mají
ostré bodliny, když budete zlobit, tak vás píchnu. A tamhle je
ropucha obrovská, tu jsem si přivezl z Kuby za jeden dolar,
vedle pak vycpané mládě tchoře, které nám přinesla zakous‑
nuté před dveře na chalupě v Mezihoří sousedovic fenka. Znal
jsem se s ředitelem Národního muzea, který mi zařídil jeho
preparaci. U nás zkrátka byla zvířata vždy. A když ne živá, tak
aspoň preparovaná. S ženou jsme pak měli ještě dvaadvacet let
psa, tedy postupně dva psy. Fenky francouzského buldočka,
obě Agátky. Jedna žila deset a druhá dvanáct let.
Nebylo to doma trochu málo, jenom jeden pes?
Ne, pes spotřeboval veškerou naši lásku. Byl členem rodiny,
to už děti byly pryč. Když druhá Agáta umřela, třetí už jsme si
s ženou nepořídili. Byli jsme staří, občas nemocní, tak jsme si
řekli: Už na to nemáme, zvíře by s námi nežilo tak, jak potře‑
buje žít.
Čekala bych, že třeba budete mít ještě akvárium. Že se tak
kruhem vrátíte ke svému tatínkovi.
To vás samozřejmě nezklamu, neboť akvárium mám, ale
jsem zatím zklamán sám. Teď se trochu odchýlím, ale tak to
při vyprávění bývá. Zažil jsem ještě zakladatele moderní české





( 30 ) PRVNÍ MÚZA
pediatrie profesora Brdlíka. Ve své soukromé ordinaci na malo ‑
stranském nábřeží měl velké akvárium. Když k němu přišly
děti na vyšetření, díky rybičkám s nimi snáze navazoval kon‑
takt. Profesor Brdlík měl za ženu dceru univerzitního profe‑
sora, otorinolaryngologa Otakara Frankenbergera. Říkalo se,
že to byla nejkrásnější dívka v Praze. A vždycky když skončil
s ordinováním, vzal dvě křesla, postavil je před to velké akvá‑
rium a zavolal svoji ženu. Ona přišla, sedli si, vzali se za ruce
a třeba hodinu se dívali na akvárium. Dlouho jsem toužil
po něčem podobném, ale za života své ženy jsem to nakonec
už nestihl. Když umřela, řekl jsem si, že v kuchyni, kde si už jen
něco nanejvýš ohřeju, bych mohl malé akvárium mít. Syn mi
je koupil k Vánocům – a do něj i rájovce. První rybky, vlastně
první zvířata mého života.
Tak přece tu jsou.
No ano, jenomže tragédie je v tom, že ať dělám, co dělám,
tak se voda stále řasí. Akvárium nevypadá dobře, je zarostlé
řasami a nic nepomáhá. Mám dva krásné samce, nádherně
barevné, ale ani vám je nemůžu ukázat, protože se stydím.
Pořád věřím, že se mi s tím něco povede udělat. Máte ale prav‑
du, na sklonku života jsem se zase vrátil ke svým rájovcům.
Kdybyste si měl a mohl vybrat, jakým zvířetem byste chtěl být?
To si vůbec neumím představit, protože na taková převtě‑
lení nevěřím.
Nemusíte na ně věřit, jde mi jen o vaši představu, o váš sen.
To je těžké, protože zvířata nemají úplně lehký život. Samo‑
zřejmě, většina lidí by vám řekla, že by chtěla být psem, ovšem
s životem, jaký měl například pes u nás. Ne psem, který je celý
den uvázaný na metrovém řetězu. Jinak, protože miluju slony,
bych chtěl být slonem. Ale život slona je neobyčejně těžký.
Když je doba sucha, musí putovat kilometry a kilometry, aby
se vůbec někde mohl napít, a hloubit vyprahlou zem, aby se
dostal ke spodní vodě. A všude číhají pytláci, aby získali kly...
Takže vlastně nevím, zda bych jím chtěl být.





( 31 )FAUNA
Malá nápověda, co třeba letícím ptákem?
Pokud ptákem, tak dravcem, který krouží ve výšinách...
Vybavuje se mi domek v Mezihoří, který jsme si pořídili se
ženou, já tam vpodvečer sedával pod ořechem se skleničkou
v ruce, bafal doutník a rozjímal. Nade mnou kroužili draví
ptáci a vydávali své skřeky. Když vidíte let toho ptáka do oněch
výšin, je to skutečně povznášející. To si člověk ani nedovede
představit. Víte, já jsem vždycky odsuzoval zákon, který sta ‑
novoval, že zvíře je věc. Podle mne má zvíře duši stejně, jako
má duši člověk.
V pracovně s francouzskou buldočkou Agátou II.





( 32 ) PRVNÍ MÚZA
Našel jste tu duši někdy během svých pitev? Nebo později při
operacích?
Ne, samozřejmě, že nikdy. Duši nemůžete nalézt.
Když vás tak poslouchám, říkám si, proč jste se vlastně nestal
spíš zoologem nebo veterinářem?
To mě nikdy nenapadlo. V určité fázi zájem o to, co je
uvnitř zvířat, přerostl v zájem o to, co je uvnitř lidského těla.
Možná v tom sehrála roli ještě jedna věc. Četl jsem spousty
knížek o zvířatech, ale taky řadu knížek z historie medicíny.
O Robertu Kochovi, Louisi Pasteurovi, Antonym van Leeu ‑
wenhoekovi, Josephu Listerovi a mnoha dalších, ale i o našich
lékařích, na kterých rostla česká medicína, od Tadeáše Hájka
z Hájku přes Jana Jesenia po velké postavy devatenáctého sto‑
letí a první poloviny dvacátého. Všechny ty knihy byly napsané
fascinujícím způsobem a nepochybně přispěly k tomu, že jsem
se obrátil k humánní medicíně.





Na chvíli izolován od společnosti, s neodmyslitelným doutníkem





Laskání milovaného slona
<
Krmení pelikánů
Josef Koutecký je s pražskou zoo nerozlučně spjatý. Vedla tam jedna
z jeho prvních cest, když se s rodiči v roce 1936 přestěhoval do pražských
Holešovic. Pamatuje všechny slony, znal toho úplně prvního a pro řadu
dalších se stal kmotrem. Do zoo chodí a je zván dodnes.





Velbloudi mají rádi jablka ...
... stejně jako želva sloní





Pavilon Kliniky dětské onkologie, o jehož výstavbu se Josef Koutecký zasloužil
Keramika od skupiny vedené Matějem Formanem ve vstupní hale Kliniky
dětské onkologie, při rekonstrukci dětského monobloku Fakultní nemocnice
Motol bohužel vzala zasvé. Bohatě vyzdobena byla i všechna oddělení kliniky





( 33 )FAUNA
Druhá Múza
Medicína






Zatímco při našem předchozím setkání Josef Koutecký sršel
úsměvy a vtipem, tentokrát mě přivítal smutný a skleslý. Večer
předtím odvezli jeho těžce nemocnou dceru Dodlu na jed ‑
notku intenzivní péče. Při vyprávění dělal dlouhé pauzy a chví‑
lemi mu vlhly oči. Pookřál, když mu zazvonil telefon a na
druhé straně aparátu se ozvala Dodla. Už to byla známka
naděje. Jako lékař, a dětský onkolog zvláště, podobné situ‑
ace dobře znal. Ale ocitnout se sám na druhém břehu, mezi
rodiči plnými obav, je něco jiného a nepřenosného. Byl šéfem
kliniky, děkanem lékařské fakulty a prorektorem Karlovy uni‑
verzity, ale vždycky především byl – a dodnes zůstal – lékařem.
Dodnes mu zvoní telefony, v nichž jej lidé žádají o pomoc,
dodnes mu píší dopisy. „Před čtyřmi lety jsem vážně onemoc‑
něl a Vy jste mi nezištně pomohl. Dlouho jsem marně přemýš‑
lel, jak se Vám revanšovat. Nic rozumného mne nenapadlo, tak
se za Vás pouze modlím,“ napsal mu Josef H. Josefu Koutec‑
kému je dnes – a já se musím znovu podívat na datum narození
a ujistit se, že je to tak – pětaosmdesát. A stále má plný diář
a minimálně jednou týdně dochází na kliniku. Před deseti lety,
což není zas tak dávno, mu známý chirurg Pavel Pafko poslal
originální kompliment: „Omlouvám svou neúčast na včerejší
slavnosti. Přeji Vám pevné zdraví a radost ze života. Bohužel
svým životem škodíte lékařskému stavu, který neustále zdůraz‑
ňuje náročnost a stres, jenž naše povolání představuje. Pohled
na Vás to totiž vylučuje.“
S kostřičkou nenarozeného Emánka,
darem od profesora Václava Tošovského z roku 1958





( 35 )MEDICÍNA
Pane profesore, vy jste lékař, nadto onkolog, jak můžete kouřit
doutníky? Vím, že vás tahle otázka už asi zlobí a stokrát jste
na ni odpovídal, ale zeptat se musím.
Já ten dým nevdechuju, ale bafám a psychicky mi to ne ‑
obyčejně pomáhá. Mojí filozofií je koncentrace požitku. Na
začátku noci si naleju skleničku, vyberu si muziku, na kterou
mám chuť, zapálím si doutník, pokuřuji a poslouchám. Dřív
jsem muziku poslouchával při práci. Je to hloupost. Buď člo‑
věk pracuje, nebo se ponoří do hudby, přičemž doutník ten‑
to prožitek zvyšuje. Bafám, usrknu si ze skleničky, je tma, já
poslouchám a dostanu se do úplně jiného světa. V muzice pro‑
žívám spousty pocitů a nálad. Vrací se mi vzpomínky a mnoho
věcí mě napadne. Proto mám pořád vedle sebe bloček a tužku.
Víte, abych se vrátil k tomu doutníku: naše zdravotnická osvě‑
ta je po mém soudu naprosto špatná, protože je vedena třemi
principy. Zákazem, příkazem a výhrůžkou. Tohle nesmíš, tohle
musíš, a když to nebudeš dělat, onemocníš. Správná osvěta
čili výchova má vypadat jinak: Můžeš v podstatě všecko, ale
ve všem musíš mít smysl pro úměrnost. Stejně jako se nemá
vypít láhev whisky a navíc ze skleničky od hořčice, sníst půl
prasete a vynikající šunku z papíru, tak i kouřit se má s mírou.
Mám samozřejmě na mysli noblesní kouření doutníků a ne
rutinní, stereotypní kouření cigaret. Víte, kolik světových veli‑
kánů vědy a umění kouřilo doutníky?





( 36 ) DRUHÁ MÚZA
Takže díky smyslu pro úměrnost dokážete z doutníku udělat věc,
která je vlastně zdraví prospěšná?
Ano, vždycky říkám, že doutník je zdravé kouření, je to
františek všedních dnů. Doutník se nekouří ve spěchu. Dout ‑
ník nekouříte, když dobíháte tramvaj nebo když sekáte dříví,
to jen cigaretáři u toho mají cigaretu přilípnutou na rtu. Pro
mě je doutník malý svátek dne. Patří k rituálu a já mám ritu‑
ály rád. Mám rád Vánoce, Velikonoce, Dušičky, ale mám rád
i každodenní rituál. Jeden doutník ráno a jeden večer, abych
den zakončil ve vnitřním smíru. Uvědomím si, co jsem ten
den udělal špatně a jestli to můžu druhý den napravit. Víte,
kolik ohavností se nadýcháte bez toho kouření všude jinde?
Co všechno sníte? Vždyť těch karcinogenů je všude tolik.
Teď zrovna v salámech, že ano, jak varovala Světová
zdravotnická organizace.
Ale karcinogeny najdete v podstatě všude. Když dostanu
jednou za čas chuť na salám, koupím si ho a pak ho zase týden
nejím. A na svatého Martina má být pečená husa, takže jsem
pozvaný k přátelům na husu. Jsem zkrátka člověk rituálů,
hodnotný život pro mě musí být provázen řádem. Pokud není
řád, tak vzniká zlořád, a kdo ho dělá, je neřád. Samozřejmě
jsem omezován, ženami zvláště, takže si teď kvůli vám nemohu
zapálit doutník. Ale nezapálím si ho, udělám to, až odejdete.
Jste hodný, bolela by mě hlava, takže vás asi ještě nějakou dobu
omezovat budu. Chci se vrátit na začátek a zeptat se, kdy nastal
ten bod zlomu, že jste od zájmu o zvířata přešel k zájmu o lidi?
Já jsem ve skutečnosti se svým zájmem o zvířata nepřestal,
pouze jsem mu v jistou dobu zájem o lidi nadřadil. Stalo se to
zhruba v šestnácti letech, kdy jsem se definitivně rozhodl, že
půjdu na medicínu.
V rodině jste měl nějaký vzor?
Žádný. Když jsem odpromoval, byl otec ten nejšťastnější
člověk, neboť syn sirotka a po celý život chudého úředníka,
kterého komunisti vyhnali z úřadu a poslali do kladenských
hutí, to dotáhl na doktora.





( 37 )MEDICÍNA
Kam jste zamířil po promoci?
Přidělili mě na umístěnku a v takzvaném zájmu zachování
zdraví pracujícího lidu do Nového Bydžova, kde jsem pracoval
šest měsíců na dětském oddělení. Byla to opravdu velká praxe,
už první den jsem držel noční službu. Přišlo roční dítě, křeče,
horečka. Co mně zbývalo? Musel jsem udělat lumbální punkci,
odsát mozkomíšní mok a dát ho pod mikroskop, vyšetřit
krevní obraz a dítě pod štítem zrentgenovat. Dnes už to dok ‑
toři nedělají, protože mají ve dne v noci k dispozici speciální
laboratoře. Tehdy však byly laboratoře v noci mimo provoz.
Byla to úplně jiná medicína. Po půl roce mě přeložili do Jan‑
ských Lázní, do léčebny pro děti postižené dětskou obrnou.
V horské boudě leželo osmdesát dětí předškolního věku, což
Sekundářem
v léčebně
pro postižené
dětskou obrnou
v Janských
Lázních, 1956





( 38 ) DRUHÁ MÚZA
pro mě byla tragédie, protože jsem tam byl co platný jen jako
praktický dětský lékař. Neurologii jsem neuměl a o rehabilitaci
se na fakultě ještě nepřednášelo. Byl to pro mě ztracený rok
a půl. Po dvou letech na venkově jsem po konkursním řízení
nastoupil na Kliniku dětské chirurgie na Karlově, kde jsem
předtím tři roky působil už jako student.
A tam jste, jak vím, zůstal, než vaši kliniku přestěhovali do
Motola.
Ano. Byl jsem nejmladší, anesteziologové ještě nebyli, tak
jsem byl „holkou pro všechno“. Anestezii se tehdy říkalo nar ‑
kóza, ale to kdybyste dnes anesteziologovi řekla, tak s vámi
nebude mluvit. Dával jsem stovky a stovky anestezií a měl
z toho hrůzu. Používali jsme jednoduše konstruovanou Schi‑
mmelbuschovu masku podle velikosti obličeje dítěte, do níž
se vložil mul, který jsme pokapali éterem z lahvičky. Dovedete
si představit, jak jsem byl po patnácti takových anesteziích –
v pondělí býval takzvaný „kýlní“ den – obluzený? Pak jsme
dítěti koukali na zornice, jestli se mu nerozšiřují.
V Janských Lázních s malou pacientkou z tehdejší NDR. „Věnoval jsem jí část
volného času po odpoledních.“





( 39 )MEDICÍNA
Jak jste odhadl správnou dávku?
Právě podle těch zornic. Když se rozšiřovaly, znamenalo
to, že se dítě probouzí, a operatér se rozčiloval, že se orgány
vytlačují z břicha. Ale mohlo to také znamenat nebezpečné
předávkování. Samozřejmě jsem měl pokaždé strach. Zaplať ‑
pánbůh se nikdy nestalo, že bych to přehnal. Taky jsem už
tehdy operoval. Od kýl, zánětu červovitého výběžku slepého
střeva přes odstraňování kamínků z močových cest až po jed‑
nodušší korekce různých vývojových vad. Práce na Klinice
dětské chirurgie byla dřina, ale já jsem se v ní vyžíval. Pra‑
covní doba neexistovala, pracovalo se a operovalo, dokud
bylo třeba. První roky i v sobotu dopoledne. Noční a víken‑
dové služby nebyly honorovány, sloužili jsme zadarmo, bez
náhradního volna. Uvažte, že jsem nastoupil do práce v sobotu
ráno a domů se vrátil v pondělí k večeru. Bylo to padesát sedm,
padesát osm hodin nepřetržité práce. Rány, zlomeniny, popále‑
niny, bolesti břicha, často náhlé příhody břišní, otřesy mozku,
Nalezinec v ulici Na Karlově





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.