načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Osm hlav šílenství -- Poezie, próza, deníky a korespondence ruské lágrové básnířky - Anna Barkovová

Elektronická kniha: Osm hlav šílenství -- Poezie, próza, deníky a korespondence ruské lágrové básnířky
Autor:

Reprezentativní výbor, který připravila Radka Rubilina, poprvé v češtině uvádí dílo ruské básnířky Anny Barkovové (1901–1976); to mohlo být postupně objevováno doma i v ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  130
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 257
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložili Radka Rubilina a Jakub Šedivý
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0313-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Reprezentativní výbor, který připravila Radka Rubilina, poprvé v češtině uvádí dílo ruské básnířky Anny Barkovové (1901–1976); to mohlo být postupně objevováno doma i v zahraničí teprve po pádu sovětského režimu. Autorka kvůli své tvorbě strávila mezi roky 1934 až 1965 více než dvacet let života v sovětských gulazích a další léta v mezidobí ve vyhnanství. Její spisovatelská dráha se zpočátku slibně vyvíjela. Už v roce 1922 vyšla její první básnická sbírka Žena s předmluvou Anatolije Lunačarského, který jí také zajistil práci v moskevské Pravdě a ubytování v samotném Kremlu. Kvůli kritice panského života kremelské smetánky však záhy upadla v nemilost a dveře Kremlu se pro ni navždy zavřely. Od konce dvacátých let mezi její hlavní témata patřil hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivní podoby, básnířčino alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. Od padesátých let reflektuje také hrozbu světové apokalypsy v podobě atomové války. V próze, psané především ve vyhnanství, zachycuje Barkovová podstatu zla, diskutuje se svými postavami o smyslu existence a zobrazuje jejich vykořeněnost a nesvobodu. Její texty vyjadřují naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu. Přes dominanci mnohdy až beznadějného pesimismu, jako je tomu v novele Osm hlav šílenství , lze v prózách Štěstí statistika Plačkina a Huspenina zaslechnout i gogolovsko-čechovovský smích skrze slzy.

Zařazeno v kategoriích
Anna Barkovová - další tituly autora:
Osm hlav šílenství -- Poezie, próza, deníky a korespondence ruské lágrové básnířky Osm hlav šílenství
Barkovová, Anna
Cena: 246 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

w 1 w





w 2 w





w 3 w
Anna Barkovová
Osm hlav šílenství
Poezie, próza, deníky a korespondence
ruské lágrové básnířky
přeložili Radka Rubilina a Jakub Šedivý
PROSTOR | PRAhA | 2015





w 4 w
© PROSTOR, 2015
Selection and epilogue © Radka Rubilina, 2015
Translation © Radka Rubilina, Jakub Šedivý, 2015
ISBN 978-80-7260-313-8
Published with the support of the Institute
for Literary Translation, Russia
Knihu finančně podpořilo
Ministerstvo kultury České republiky.





w 5 w
V baráku
Nespím. Bouře vichry hnána
vypráví o dávné, neznámé době,
o pestrých stanech Tamerlána
tam, v stepích... A ohně, a ohně.
Být zas mongolskou carevnou
v hlubinách stovek let,
své milé i své nepřátele
za koňským chvostem povláčet!
Pomstou divošskou bych omráčila
tebe, dobytý světe,
hostinu bych pak vystrojila,
hostinu barbarskou pro poražené.
A pak, během jedné bitvy,
když ze světa nezbyla než seč,
ve chvíli neodvratné prohry
nalehla bych na svůj meč.
Řekněte sami, co já s tím,
že žena jsem a básník?
Jen vhlížím jak vlk tesklivý
do hloubky dob tak dávných.
Pálí mě lačnost nenadálá,
hořím touhou divošskou,
a stany, ohně Tamerlána
jsou daleko, tak daleko. [1938]





w 6 w





w 7 w
„TŘÍDNÍ BOJ ZESILUJU...“
(sociálně kritické básně a próza)





w 8 w





w 9 w
Třídní boj zesiluju,
tovární komín opěvuju:
B-b-bu-bu-bu.
Dávno žiju v bludu,
stále čekat budu:
U-u-u!
Ženy měli, děti,
už nemají nic na světě.
Bože, o zázrak žádám,
člověka oživ v těch kravách.
Jidáši
věčná
sláva! [1931]
Prosáklý krví a žlučí
život náš nedobrým se stal,
nenasytná srdce vlčí
nám chmurný osud věnoval.
Zuby i nehty se perem,
vraždíme vlastní matku i otce,
my po bližním nehážem kamenem,
my rovnou mu prostřelíme srdce.
Co? O tomhle že se nemluví?
V tom případě, milý můj,
všeobjímající veselí
podej mi na tácu jako chléb a sůl. [1928]





w 10 w
Hladoví
1. Patka chleba
Schovala jsem v chlívku ve slámě
pro děti poslední patku chleba.
Táněčka ani už nepískne,
Andrjucha hlavinku nezvedá.
Ukryla jsem ji dobře, od domu dál,
dál od mého Gleba,
ten mizera toho ažaž spořádal
z posledního pudu chleba.
Nadarmo neslídí po truhlicích,
lačnýma očima jídlo si hledá.
Proboha! Ztratil se ze světnice!
Co když ho najde? Sežere dětem chleba?
Chlívek! Ten mizera! Slámu rozhrabal!
Tak hostiny se ti zachtělo?!
Z posledních sil žena hladová
muže po temeni ťala sekerou.
2. Apetit
Přivádí je kuplířka Bída,
plna smutku na mě hledí,
i mě občas hrůza jímá,
jaký že to mám apetit.
hltám ten žalostný hladový křik,
čisté duše si vychutnávám
jak kdysi vzácná vína v sklepeních.
Dívenek něžných si dopřávám,
i ony se však rychle učí,
líčka si malují a pudrují,
na promenádě pak drze čučí





w 11 w
a čím dál víc si dovolí.
Občas, pravda, věc se nevydaří,
když dívence příliš vadí tyhle hrátky,
jednou má nejmilejší milenka hladová
hlavu hned po tom strčila do oprátky.
Tvůj pohled, děvče, je plný zahanbení,
mě oblomit však nelze ani zkrotit...
Sám sobě se občas divím,
jaký že to mám apetit.
3. Droboučká dívenka
Droboučká dívenka s ručkama prokřehlýma,
s očima plnýma slz po mostě se blíží,
lidé ji obcházejí zleva i zprava,
klanějí se přitom kostelnímu kříži.
Prochází kolem kdosi kolébavě,
k drobečku sklonil se, něco mu šušká,
pak prsty třaslavými laskavě
dotkl se malého ouška.
Slitoval se onen muž na mostě
nad holčičkou hlady stále tišší.
Můžem si oddechnout. Není to tak zlé,
dokud se klaníme ještě kostelnímu kříži. [1921]
Poprava
Důkladně zvážili mé hříchy,
rozsudek vynesli: Ke zdi.
Mé oči dál vesele svítí,
jenom rty zchladly a zbledly.





w 12 w
Kulka vyslaná rukou přesnou
zaryla se mi do čela.
To máš za to, že ses klamně
jak příští hvězda viděla.
A pevné sevření mých rtů
rozrazil úder dalších ran.
To že ses smála hlupákům.
hloupý je přece požehnán.
Výbuchem všechno potemnělo,
rozpad srdce nelze zastavit.
To máš za to, že jsi směla
svou lásku v básně přetavit. [1921]
Už vrší se mohyla z kamení,
polykej, země, mrtvého boha,
dvounohých vší schopných myšlení
pohřební píseň byla strohá.
Modlili jsme se předpisově,
i ruce spínali podle liturgie,
sláva bohu, co skončil v hrobě,
tomu, co žije, postavte nové kříže.
hrdinům věčná sláva!
Bůh skonal, skončil v zapomnění,
vždyť nad námi podle práva
žádného troufalce už není.





w 13 w
Každému rovnoměrně, stejně.
Pas se, stádo, od nynějška.
Dobytku s hubou u země věčně
nač byla by hloubka anebo výška? [1927–1928]
Ve dne podobni jsou prachu
a v noci tiší jako myši.
Ostražitě naslouchají vzdechům,
které v domě slyší.
Na schodech... Bože! Kdo je to?
Ke komu? K nám? Teď zvoní...
Ze srdce jedno velké klepeto,
v něm třaslavě měkké svědomí.
Pak vzpomínají každý den:
snad není to za to, že v pátek
s jedním dost podezřelým, já blázen,
vodku jsem pil a jedl karbanátek!
Ráno vstanou. Kruhy pod očima.
Den však strach s nocí odehnal.
Zpívají o zemi, kde se tak volně dýchá,
o naší zemi veliké... a tak dál. [1954]
Září hvězdy tam v nebeské dáli?
Pozvednout tlamu už mi nejde.
A to mě dřív člověkem nazývali





w 14 w
a tvrdili, že člověk – to zní hrdě.
Na tisíce poém znělo ve mně,
těmahle prackama jsem však nemoh psát.
Já už jsem jak to zvíře němý,
mé jméno mi z hlavy vítr vyvál snad.
Možná že začnu i věřit znenadání:
hle – můj huňatý, zvířecí Bůh.
Kdysi mi přece přísně zakázali
pozvedat zraky své k nebesům.
Co zbylo v nás z člověka,
přebilo tupé stádo lidské,
sám ze sebe vyhnán jsem navěky
nelítostně, nekompromisně.
A pak dokonce z lidské kůže
voděvzdorné boty šili.
A v nebi? Tam se to taky může?
Pozvednout tlamu nemám už síly. [1932]
Mámivá lyrika, milostné písně
nás nepřežijí ani zdaleka.
My jen bublinky plovoucí jsme
na hladině zvířených vod života.
Co dělat? Zbytečně tesknit?
Svědčit, že marně jsme úpěli?
Prostě jsme se jen vynořili, praskli,
a beze stopy navždy zmizeli. [1931]





w 15 w
V ďábelské liturgii,
v pekelném kruhu,
tebe poslední, ubohou,
ochraňuju.
Všechno je temnější,
oslepl svět.
Toť můj chléb vezdejší,
to je můj chléb.
Krajíc žebráku je drahý
jak matce jméno dítěte.
Nepřítel chodí znenadání,
ukradne ho, a ještě se zasměje.
Mírná, nehezká a milá,
nad strží křehký most,
krví jsi proudící v mých žilách,
na zemi poslední hvězdný host.
Jizvy, hřbet přeražený,
mezek udřený.
Jen ty jsi moje přesvědčení,
uvěř mi!
V ďábelské liturgii,
v pekelném kruhu,
tebe poslední, ubohou,
ochraňuju. [1930]





w 16 w
Moc pozdě je, lyrické vlny!
Přišel čas loučení s písněmi.
Slastně i bolestně ještě tu šumí,
ten příboj se nese však z ozvěny.
Každým večerem horší než zrána
odpověď tuším na palčivé otázky.
Ty, živote můj, skico zpřetrhaná
velkého díla – vyhasni! [1931]





w 17 w
Ocelový muž
I
V září roku 1922 jsem svému dobrému známému,
největšímu vědci naší epochy, neznámému stejně
jako velikému, inženýru elektrotechniky a chemie,
jemuž se mohl rovnat jen Einstein, řekla:
„Definitivně jsem se rozhodla. Udělejte mi
ocelového muže. Zřetelně vidím, že moje mizerná povaha
a moje nikoli prvotřídní vzezření jsou
neodstranitelnou překážkou pro románek s opravdovým, živým
reprezentantem druhého pohlaví. Ti, kteří by mě
mohli milovat, se mi dokonce ani nelíbí, a ti, do
kterých se zamiluju, mi oplácejí naprostou
lhostejností nebo své odmítnutí odůvodňují ‚nedostatkem
duchovní jednoty‘, ‚rozdílem v názorech a smýšlení‘
a ani za nic nechtějí poznat lásku mimo program
a kategorie. Psychologie se mi zprotivila. Opakuji
vám: udělejte mi ocelového muže.“
Malinkatý stařeček s obrovským čelem a k němu
skromně a zbaběle přilepenou zbývající drobounkou
částí obličeje pozvedl hlavu od výkresů a já jsem
uviděla nevýrazné modré oči s dírkami černých
zornic, podle všeho velmi hlubokými, vyvrtanými čímsi
úzkým, a nápadnou zakřivenou vrásku přetínající
čelo nad obočím a kořenem nosu v místě, kam se
zjevně přilepila nešťastná, naježená a ubohá
otrokyně tyranského čela – spodní část obličeje.





w 18 w
„Zaprvé to nebude ocelový muž. Bude složen
z mnoha fyzických a chemických prvků; zadruhé, vy
jste použila slovo ‚živý‘, co ale znamená? To slovo
označuje pokožku, formu celé té věci. Ale kde je
jiná věc nazývaná slovem ‚živý‘ – ‚duše‘? Buďte
opatrná při výběru slov. Zapamatujte si: existují pouze
reakce na vnější podráždění, pouze jevy prostorové,
slyšitelné, viditelné, hmatatelné. Všechno ostatní
jsou výmysly z prehistorie. Psychologie neexistuje.
Vy, sentimentální dcera otrocké éry, která přišla na
svět opožděně, to nechápete. Ať žije soustava
‚organických pohybů‘, o kterou usilujeme my.“
„No právě že organických. Ale ocelový muž,
kterého pro mě ve své laboratoři přichystáte, je něco
mechanického.“
A sklopila jsem oči před otrávenými lancetami
inženýrových černých zornic.
„Něco mechanického!“ vykřikuje ten ignorant
a mrká. „Vím, jaké tiché, lunou ozářené, po
květinách vonící mystické oblasti ve vás asociuje slovo
‚organický‘, kterému nerozumíte. Organické – to je
pro vás to, co není mechanické, co je tedy
psychické, panpsychické a nakonec božské.“
„Tak dobře. Neodvažuju se s vámi přít, tím spíš,
že sama vás prosím o pomoc. Ale stejně mi řekněte:
ocelový muž bude... No, cítit, prožívat jako
opravdoví živí lidé, milovat, poznávat...“
„Zkonstruuji ho co nejdokonaleji. Obdařím ho
všemi organickými pohyby vyjadřujícími takzvané
‚emoce‘: lásku, nenávist, strach, něhu a tak dále.“
„A co rozumové schopnosti, intelektuální
stránka?“





w 19 w
„Bude umět číst, mluvit různými jazyky; vybavím
ho názory, jakými si budete přát. Zkrátka váš muž
bude něco daleko dokonalejšího než všichni lidé
narození běžným způsobem. Už jen tím, že mu dám
do vínku stoprocentní odolnost. Namísto řídké,
zkažené, pasivní lidské krve naliju do cév vašeho
muže elektrický proud o síle schopné zničit celé
malé městečko. Ocel a elektřina. Jemně a
dokonale uspořádaná elektrická stanice uvnitř a
elastická syntéza mnou objevených deseti nejnovějších,
nejjednodušších prvků na povrchu – to bude váš
budoucí muž.“
„No tohle! Žádná krev, žádné trávení, nic
takového? To je úžasné. A přitom to může vyvolat
podezření: člověk, který nikdy nic nejí. Opravdu nezkusíte
zdokonalit svůj způsob výroby těchhle lid... těchhle
strojů?“
„To je nadmíru vylepšená metoda. Vězte:
budoucnost patří lidem s elektrickou stanicí místo nevábné
hroudy masa, které se říká srdce.“
„Lidem! To nejsou lidé – jde o stroje, jsou to
přece stroje. Copak to nevidíte, vy bláznivý
podivíne?“
„Jsou to organismy nejvyšší hodnoty. Je to
poslední stupeň kultury, jsou to naši nástupci.
Kdybych vlastnil materiální prostředky, všechny
nezbytné preparáty, přístroje a zařízení, vyrobil bych
tisíc takových organismů, přiměl bych je dobýt svět,
naučil bych je vytvářet sobě podobné a sebe bych
zabil. Moje poslání, řečeno feudálním jazykem, by
bylo splněno.“
„Promiňte, omlouvám se. A co revoluce? Ve svém





w 20 w
vědeckém šílenství jste zapomněl na proletariát.
Čemu se budou věnovat vaše stroje v budoucnosti?“
„Proletariát je hrobník buržoazie a ocelový muž
bude hrobníkem starého lidstva z masa a kostí.
Proletariát razí cestu tomuhle elektřinou
prostoupenému, nesmrtelnému organismu zbavenému třídních,
národnostních a rasových znaků.“
Následující slova nebyla, o tom jsem
přesvědčena, řečena, ale na mém bubínku vyškrábána
odpornými zornicemi staříka.
„Proč se se svými ‚hrůzami‘ a ‚odporem‘ obracíte
na mne? Potřebujete stroj lásky? Vyrobím vám ho.
Samotná tahle skutečnost prozrazuje, že se ‚živí‘
lidé mění v mrzutý, nešťastný, nemobilní a
neekonomický archaismus. K věci. Jakými názory a
činnostmi mám vybavit vašeho muže?“
„Ať má umělecké sklony, ale ať nejsou ani trochu
literární. Nechci, aby stroj triumfoval tam, kde jsem
já, živý člověk, utrpěla porážku. Ať je například
hercem. Jestlipak ho dokážete vybavit potřebnou
soustavou pohybů?“
„To je jednoduchá soustava. Po přijetí řečových
projevů partnera bude zvedat ruce, naříkat, bít se
v prsa a padat na kolena... Bude slavným hercem.
A dál?“
„Pokud jde o názory... Nechtěla bych muže,
který má stejné názory jako já. To je nezajímavé. Ale
nesnáším lidi, kteří den co den tvrdí to samé a
říkají tomu neochvějnost světového názoru. Nešlo by
zařídit, aby měl ocelový muž celou škálu názorů
od jasně materialistických až po sentimentálně
liberální? Vyřaďte jenom ekonomický materialismus





w 21 w
a komunismus. To by bylo pro stroj příliš mnoho
počestnosti.“
„Všechno zařídím. Budete vašeho muže spouštět
podle svého přání a nálady.“
„Spouštět... Ale jak? Často? Každý den, každou
hodinu, nebo...?“
„Je možné ho nastavit na několik let, ale když
říkáte, že máte ráda rozmanitost, tak si ho tedy
nastavte na den, na dva, na týden. Ukážu vám na čele
místo, které bude třeba odpovídajícím způsobem
stisknout.“
„A co láska? Je to delikátní otázka, ale ta
nejdůležitější. Koneckonců je to všechno nepřirozené.
‚Nastavovat‘, ‚stisknout místo na čele‘, všechny ty
mechanické kejkle...“
„No, lásku je možné také nastavit. Polibkem na
ústa podráždíte energii proudící...“
„Děkuji, nechci. Takhle si ho usmyslí spustit
kdejaká ztřeštěná ženská, ale aby mi zahýbal stroj,
promiňte mi ten výraz, s tím nesouhlasím.“
„Garantuji vám u vašeho budoucího muže
naprostou věrnost, půjde o složitý mechanismus.
Ústrojí rtů uvedete do chodu jenom tlakem na
určitý bod pravého ramene. Po využití dané soustavy
pohybů ukončíte práci opět stiskem určitého bodu
na zátylku.“
„Ano. To je teda pěkná motanice. Budu se to
muset nabiflovat jako násobilku.“
„Pokud jde o ‚nepřirozenost‘, tak vám radím,
abyste nezapomínala, že většina ‚živých‘ mužů se
pomocí polibků nespouští o nic hůř než vámi
opovrhovaný stroj. Ale skladbu všech pohybů, které





w 22 w
spadají do této soustavy, mi račte vylíčit podrobně
a písemně. Já jsem vědec, starý mládenec, znám to
všechno pouze v hrubých rysech, ale vaše
psychika a nadšení, jak se zdá, dosáhly v tomto ohledu
vrcholu.“
„hm, třebaže mi není příliš příjemné psát o
takových věcech, vynasnažím se...“
„Možná budete chtít vidět samotný proces
výroby?“
„Ne. Ne, vím, že bude ocelový, a
... to mi stačí.“
„A bude brzy hotový?“
„Za měsíc. Ale počkejte ještě. Co zevnějšek?“
„Ach ano! Vysoká postava, šedivějící vlasy, ma -
linko nesouměrný nos nahoru, takový, jakému se
říká vzrušující, a bezpodmínečně cvikr.“
„Dobře.“
II
Přesně za měsíc jsem se po moskevských ulicích už
neprocházela sama. Šla jsem zavěšená do ocelového
muže.
Dílo to bylo velkolepé, až mě jímal děs. Vedle mě
kráčel svižným, vítězným krokem namyšlený, silný
a sebejistý krásný muž. Smála se na mě naprosto
živá, zářící ústa; slyšela jsem sytý hlas a cítila, jak
tady, vedle mě, intenzivně, pravidelně a mohutně
bije elektrické srdce mého muže. Veškerou svou





w 23 w
sentimentálnost, která se mi zprotivila, všechny me -
sianistické tužby jak osobní, tak sociální, všechen
intelektuální liberalismus, všechny nesmělé pokusy
o předvídavost, které se kdovíproč u nás říká
proroctví, jsem promítla do stroje, jenž byl vyroben
podle mých instrukcí.
Teď jsem s požitkem poslouchala klidný,
panovačný hlas svého ocelového muže.
„Moje drahá, umělec může žít jen s hluboko
skrytou vírou v převahu umění nad životem. My
všichni jakoby čerpáme ze života, jenže pak část
vytrvale pohlcuje celek. Umění stojí nad životem
už proto, že předvídá působení sil, které se v životě
ještě neprodraly z inertní spící potence. Futurismus
je umění-řemeslo – cosi hluboce nepřirozeného,
odporujícího logice světové tvorby.“
Stiskla jsem ruku svého milovaného hloupého
stroje a ucítila jsem tlukot elektrického tepu.
„Miláčku, to je sofisma pohanského kněze.
Náboženství je mrtvé, ale tvoje instinkty duchovního
tě pobízejí k hledání Absolutna. Z umělecké tvorby,
kam dodnes nepronikl skalpel exaktních věd, si
vytváříš boha. Proč futuristy tak zuřivě
nenávidíš? Zničili teologii umění a jeho techniku učinili
srozumitelnou. Nauč se techniku a i ty se staneš
umělcem.“
„Proč říkáš to, co si nemyslíš? Umělec, to je přece
především pronikavě jasný intelekt a
koncentrovaná emoce. V jeho výtvorech zůstávají stopy prvního
i druhého. Tím umělecké dílo vystupuje z řady čistě
technických předmětů. A co je stroj bez dělníka,
letadlo bez letce? Umělecký duch potlačený materií





w 24 w
nyní pochopil, v čem jeho závislost na ní spočívá.
Království ducha je v budoucnu. A proletářská
revoluce je vskutku nadějí i utrpením celého světa
– navzdory přání jejích vůdců povede ke vzkříšení
mrtvých, k vítězství vznešené, peskované Psyché,
Sofie, Duše.“
Za cvikrem mého ocelového muže se blýskaly
elektrické jiskřičky. Naštěstí není sklo vodivé, a tak
jsem s poněkud drzým úšklebkem, dokonce i na
ženu, odrazila jeho názory.
Soužití se strojem obdarovaným těmi
nejdojemnějšími a nejsmělejšími iluzemi živých tvorů
znamenalo pro mou zkaženou cynickou uštěpačnost
úžasné hody. Objetím tohohle krasavce-stroje, které
způsobovalo závrať a bylo prodchnuté takzvanými
‚emocemi‘ něhy, vášně, nadšení, se zbytky mých
principů rozdrobily na jemný prach, takže jsem
občas pochybovala:
„Je to vůbec stroj? Nenapálil mě ten starej
bídák?“
Ale stačilo mírné zatlačení na sotva hmatatelný
výstupek na zátylku a „emoce“ lásky ustaly. Stroj
odpočíval. Tlukot elektrického srdce se zpomaloval.
Básníci prehistorických dob by nad mým mužem
donekonečna afektovaně vzdychali:
„Slastné milostné vysílení ho ovanulo svými
chladnými křídly.“
A v danou chvíli, rozveselená dostatkem své
předvídavosti, jsem se s veselou něhou dotkla rukou
jeho čela a zmáčkla intelektuální bod v
požadovaném směru.
Ocelový muž se na mě usmál, zmlkl, nahlédl do





w 25 w
výlohy, kolem které jsme procházeli, pevněji a
něžněji sevřel můj loket a promluvil tónem ženami
rozmazleného, unaveného, ale pořád silného a lačného
inteligentního bonvivána, lhostejného k „začátkům
a koncům“. Mechanismus fungoval.
„Moje milá, je to tak, že se někdy rozhlédneš
kolem, uvidíš slunce, sníh, mrazem ruměné tváře
žen, zaslechneš nějaký nakřáplý valčík v kavárně
a pomyslíš si: tohle je život, věčný a nepomíjivý.
Všechno ostatní je hloupost. Všechno ostatní
pochází od ďábla. Souhlasíš? Co? ha, ha, ha. Ty jsi
dočista hloupoučká, pedantická dívenka, pleteš mi
hlavu gymnazijní filozofií a bolševickou
rigorózností. Ale vždyť i ti tví komunisté jsou především lidé,
inteligentní, milí, kteří si rádi užívají.“
Zmateně jsem se zastavila, spálená polibkem
svého rozdováděného ocelového muže.
„Ty ses zbláznil. Dívají se na nás. A pak, jsi
nelogický. Teď, chvilku před svými posledními slovy,
jsi vykřikoval o Psyché utrápené materií a o tom, že
proletářská revoluce povede k jejímu vzkříšení...“
„To jsem říkal? Podivínko. Zkrátka jsem tě
parodoval. To byl vtip.“
Okamžitě jsem se rozčílila a vylekaný stroj ihned
provedl celou škálu organických pohybů
vyjadřujících lítost. Díval se mi do očí, nesměle a prosebně
mi svíral ruku, ospravedlňoval se smířlivým hlasem,
ujišťoval mě, že všechno se mi patrně jen zdálo.
Iluze životnosti mě až děsila. V té chvíli jsem si
usilovně přála, aby se tkáň mého ocelového muže,
napuštěná jakousi směsí, stala vodivou a já se
ubezpečila, že v žilách tohohle sebevědomého, vysokého,





w 26 w
silného, krásného a šedivějícího stroje skutečně
namísto krve koluje elektrický proud o síle schopné
zničit celé město.
Ale ovládla jsem se. Došli jsme k divadlu, kde
můj muž pracoval. Začalo představení. Lidé zběsile
tleskali, vyvolávali ho, přistupovali ke mně,
prohlíželi si mě od hlavy k patě, chrlili na mě výkřiky
obdivu, povykovali nadšením, vřískali zvědavostí.
„Váš muž se úplně vydává. To je ohromující,
vždyť on nakonec umře na scéně!“
„Jak jste se s vaším mužem seznámili?“
„Váš muž je tak krásný!“
„Váš muž má hlas jako housle od Stradivariho.“
„Má duši, duši! Tu starou, velikou a čistou duši
ruského herce!“ vzrušeně zdůrazňovala ta věta.
„A kde jste se s vaším mužem seznámili?“
„Se svým mužem jsem se seznámila v okamžiku,
kdy se zrodil v laboratoři jednoho moskevského
chemika a elektrotechnika, svého tatínka.“
Nepochopili mě. Potom jsem slyšela, jak si má
slova sdělovali jako důvěrné tajemství, jako pikantní
anekdotu. Pohoršení nad mým cynismem neznalo
konce.
Čas běžel; já se však z obyčejné lidské
zkostnatělosti nemohla smířit s tím, že můj muž je stroj. Můj
přítel i učitel, inženýr, mi při našich setkáních dával
znát ponižující opovržení s nádechem lítosti.
Skutečně se ke mně choval tak, jak bych se já chovala
ke zbitému, kňučícímu psovi.
„Opravdu nemůžete postihnout ten
jednoduchý axiom, že žádné mimoprostorové jevy
nazývané ‚duše‘, ‚psychika‘, ‚prožitek‘ neexistují? Vy





w 27 w
je nepozorujete. Váš muž vám poskytuje všechno,
co potřebujete, dokonce víc, než vám může dát
váš ‚živý člověk‘. Mého mechanického syna zásoba
elektrické energie ochrání před ‚únavou‘, ‚úpadkem
ducha‘, ,depresí‘ i ostatními nesmysly, které
vyvolává slabá, řídká krev a rozšiřující se, opotřebovávající
se žok masa – srdce.“
„To všechno je pravda, ale vědomí, že je celý
z oceli, ničí veškerou rodinnou idylu, nemluvě už
o vyšších sférách mé duše. Nemůžu se smířit s tím,
že svou domnělou životností tenhle stroj balamutí
všechny, i sama sebe...“
„Jakou životností? Sama jste přece chtěla, abych
ho vybavil organickými řečovými projevy, jaké byly
vlastní lidem staré epochy. Samozřejmě že jeho
hlasivky produkují slova jako ‚duše‘, ‚Sofie‘,
‚Apollón‘, ‚Kristus‘, ‚Dionýsos‘, ,světový duch‘, tedy slova
vymyšlená vykořisťovateli.“
„Poslouchejte. Je mi prostě protivné, když vidím,
jak pije vámi vynalezené elektrické víno, kterému
jste ještě v rozporu se všemi zákony lidské
gastronomie přidal vůni vína portského. To je naprosté
šílenství. Chápete? Já se zblázním, zešílím. Ano,
jsem živý člověk, a ne čertovo kvítko. Nechci být
svědkem pošlapávání podstaty.“
„Vraťte mi ocelového muže a vezměte si živého
hlupáka. Ve své laboratoři z něho budu mít větší
užitek než vy ve své ložnici.“
„Táhněte k čertu. Však já vás znám. Jste schopen
umořit dokonce i stroj.“
Ó, s jakým potěšením bych utrhla tu ubohou,
k čelu přilepenou spodní část vědcova obličeje...!





w 28 w
III
Proč bych se vlastně měla cítit nešťastná? Ženská
otázka, materiální stránka lásky, pohlavní problém
lámou hřbet ženám našeho přechodného období,
ale v mém případě se vyřešily s mechanickou –
synonymum – zázračnou lehkostí. Děti jsem se svým
ocelovým mužem mít nemohla – nakonec bych měla
blahořečit vynalezenému způsobu čisté, elegantní
produkce jako té nejjemnější intimní zkušenosti
lidské rasy.
A poezie naší vášně si ani v nejmenším nezadala
s Písní písní, ne nadarmo jsem se tři dny v kuse
namáhala se sestavováním podrobného seznamu
soustavy vrozených pohybů, které vyjadřují emoci-lásku.
Zimní večery, kdy zuřila vánice, i jarní prudké
bouřky obdařovaly ženu a stroj obzvlášť trýznivou,
nezkrotnou a opojnou vášní. To je naprosto
pochopitelné. V zimě se chceme zahřát a bouřka nás
nabíjí bouřlivou energií bořící slabé hradby těla.
Obvykle jsem přistupovala k ocelovému muži tak,
že jsem ho objímala pravou rukou, levou jsem mu
skotačivým kočičím pohybem pokládala na pravé
rameno a pak jsem „spouštěla zařízení rtů“, řečeno
termíny starého inženýra.
Můj muž se proměňoval. S rozpálenou tváří mne
pevně svíral nádhernými silnými pažemi. Elektrický
proud v jeho žilách začínal pulzovat s
desetinásobnou silou. Srdce pracovalo děsivě a usilovně,
opájejíc se hromadící se elektrickou energií a rozesílajíc
ji po celém těle „zachváceném láskou“. A mé
nešťastné, neurotické opotřebované srdce rozervávala





w 29 w
vášeň a strach. Co když se najednou tenhle vysoce
organizovaný mechanismus přemírou činnosti
pokazí? Zabije mě prvním elektrickým výbojem
deroucím se na povrch.
„Ale“ – přemýšlela jsem – „kdo ví? Kdybych
stejné metody ve vhodný okamžik uplatnila na muže
z masa a krve, možná bych dosáhla stejně
velkolepých výsledků.“
Nicméně jsem docházela k závěru, že objetí
živých bytostí mají do objetí elektrické stanice daleko.
Ocelový muž šeptal:
„Miluju tě, miluju tě, má milá, zachmuřená
holčičko. Nikomu tě nedám, neopustím tě.“
„Proč mě miluješ? Jsem strašně tvrdohlavá,
strašně zlá. Tyhle vlastnosti nevyváží bohužel ani krása.
Vypadám jako čert.“
„Ano, proč tě miluju? Pro tvůj rozum
velkolepého zvířátka, nelogický, egoistický, žensky smyslný.
Miluju tě proto, že chceš stůj co stůj vyskočit z ženy
a nemůžeš. Jsi nicotná, líná, snažíš se být
intelektem, ale zůstáváš živlem stejně nesrozumitelným,
jako je nesrozumitelné a záhadné zvíře...“
„Teď poslouchej, proč tě miluju já. Jsi báječně
vybavený stroj se zárukou na celý můj život. Když
budu chtít, můžu tě někomu odkázat. Uvede tě do
chodu polibky, abys projevil něhu, a dotekem ručky
nádherného zvířátka spustí tvé názory.“
„Přestaň miláčku, drahoušku. Proč mě tolik
zlobíš, tak nevkusně, nudně a hloupě? Takovými
neobratnými, prosím promiň, banálními žerty!“
„No jo, už nebudu. Máš pravdu, je to ošklivé. Ty
mě tedy neopustíš? Nikdy?“





w 30 w
„Jsem starý, prošedivělý člověk. Pamatuješ:
Ach, jak na sklonku našich let
milujeme něžněji a pověrčivěji...
Jen sviť, sviť světlo na rozloučenou
lásce poslední, červánkům večerním.“
„Jsem stařík a nevěra je přepychem mládí.“
Přesto mě tahle sentimentální ocelová skříň po -
dráždila.
Nejoddanějším, nejněžnějším hlasem jsem
zavrkala:
„Ano drahý, ty mi nebudeš nevěrný, pokud ti
ovšem hloupou náhodou nějaká dáma, když tě bude
líbat, nepoloží ručku na pravé rameno.“
„Proč to říkáš? Miluju, když mi tvá ruka spočívá
na rameni, skutečně však jakákoli žena může udělat
to samé...“
„Jakákoli. Jakákoli. Ať hodiny natáhne kdokoli,
jdou pořád stejně.“
Takové popichování mého ocelového muže
znepokojovalo a zlobilo. Vážně žádal, aby takovéhle
žerty ustaly, a rozčiloval se, dokud jsem lehkým tlakem
na jeho zátylek nepřerušila proud lásky a nespustila
jeho rozumový aparát.
hra mě přitahovala i zneklidňovala. Na jedné
straně mě chatrné morální cítění bezzubým
šepotem káralo za porušení přírodních zákonů. Byla
jsem připravena hledat v trestním zákoníku
paragrafy, podle nichž jsou zvrácené pohlavní vztahy se
strojem trestné; na druhé straně jsem denně
dostávala koňskou dávku jistoty, že můj ocelový muž je





w 31 w
ten nejopravdovější, nejskutečnější člověk se všemi
reakcemi člověku vlastními, se všemi lidskými zá -
jmy a sklony.
„Ale vždyť nic necítí,“ křičela jsem sama na sebe,
„nemyslí, nemá duši, je to jenom mechanika, jenom
elektřina, to jenom nevodivá pružná vnější tkáň je
tak příjemně a rozkošně lidsky nabarvena.“
Před mýma očima poskakovala grimasa inženýra
s ohromným čelem:
„Duše. Co je to podle tebe duše? Něco
prchavého, mimoprostorového, Descartova slabost nebo
malé dítě, které odnáší anděl na ikoně zobrazující
nanebevzetí Panny Marie. Vaše duše, vaše psychika
je pouze pohyb. Jak dokážeš svoji i cizí životnost?“
„Mě ale nikdo nespouští: nevyvolává ani lásku,
ani ideologii.“
„,Láska‘, ,ideologie‘, už jenom tím, že používáš
tahle slova, tu skořápku bez jádra, dokazuješ, že tě
spustili velmi dávno, ještě ve škole, ještě v rodném
domě, a teď tvůj jazyk automaticky opakuje slovní
formulace a tvůj mozek se vysiluje neúspěšnou
snahou reagovat na neexistující rozčílení. Buší do něj
den co den opakovaná a sluchovými nervy
přenášená slova: ,duch‘, ,ideologie‘. Z tvého mozku se stala
pod údery těchhle mimoprostorových bičů kaše.“
Byla jsem nucena práci proklatého vědce čaroděje
ocenit. Mého ocelového muže bylo možné kompletně
uvést do chodu jednou provždy. Já jsem však
nepodstoupila riziko dát stroji neohraničenou svobodu.
Vždyť taková svoboda by jistě vedla k nevěře,
nesouladu názorů, rodinným scénám, protože ocelovému
muži byly vlastní všechny lidské chyby a slabosti.





w 32 w
Mohl si říct: jsem člověk a nic lidského mi není
cizí.
IV
Z divadla jsme se vrátili v jednu v noci. V ten
památný tragický večer dosáhlo geniální převtělování
mého muže závratné výšky. Na svém křesle v
parteru jsem jasně pocítila a pochopila, že takhle se dál
žít nedá, že se s triumfem tohohle stroje nemůžu
smířit. Proto jsem se rozhodla stroj zničit. Šílená
myšlenka se ve strachu a zlosti pohybovala
obrovskými nelogickými skoky.
„Tohle si nemůže dovolit, to tenhle prokletý
elektroocelový aparát nesmí. Obdarovává svět opojením
z umění a mě posilující opojností vášně plněji,
silněji a čistěji, než obdarovávají lidé. Nechci ztratit
poslední zbytky víry v lidskou řídkou krev a snad
ani v nemluvně odnášené andělem. Musím, ať to
stojí, co to stojí, přesvědčit stroj, že je strojem.“
A bylo to zvláštní: zdálo se mi, že neobvyklý
smutek a nebývalá něžnost a pronikavý chlad trýznivé
předtuchy se mi rázem zařízly v podobě vrásek do
tváře a srdce. Rozetnutí příliš velké lásky nebo
příliš velké nenávisti pokaždé přidává léta.
A muž, který celý planul něhou, radostí nebo
prostě elektřinou, se mě zeptal:
„Proč se se mnou nikdy nenapiješ z jedné láhve?
Prosím, dnes neodmítej. Naliju nám.“
Elektrické víno zářilo žlutorudou ponurou
hrozbou zotročeného slunce. Stařík inženýr mě





w 33 w
ubezpečoval, že víno je neškodné i pro ubohá
stvoření s psychikou a špinavou tekutinou nazývanou
krví, ale až doteď jsem ho z principu nepila: nikdy
nepožívej strojní olej.
Dnes jsem se odhodlala. Přiťukla jsem si s
mužem a nikoli bez utajovaného strachu jsem do sebe
naráz hodila skleničku.
Opojení? Ne. Nevím, jak bych to pojmenovala.
Spíše projasnění, dovedení zřetelného vědomí ad
absurdum.
Ocelový muž si unaveně lehl na pohovku. Ubohá
elektrická stanice, jakou ti zasadím ránu!
Žertem, ve chvílích nebývalé něžnosti, jsem mu
říkala ocelový muž a on se nezlobil. Byl přesvědčen,
že epiteton se vztahuje na jeho duševní sílu:
vytrvalost, rozhodnost, neoblomnost a věrnost.
„Proč někdy ve tvé lásce ke mně pozoruju jakousi
beznaděj, jako bys nevěřila ani mně, ani sobě, ani
naší vášni? Ty něco skrýváš, a nemůžeš to skrýt.“
„Dost možná, že nevěřím ani nám oběma, ani
lásce. A možná mám strach, že tě ztratím.“
„Zbytečně. To je už poslední láska, úsměv na
rozloučenou, na můj smutný sklonek života. To já
musím mít strach z tvé obratnosti, moje nohy jsou
příliš staré, abych utekl, a ruce příliš slabé, abych
zpřetrhal řetězy.“
„Ano, máš pravdu. Jsem tvá první, poslední a
jediná láska.“
Rty mého muže roztáhl potměšilý, škádlivý
úsměv, opravdový úsměv, úsměv živého,
lehkomyslného člověka.
„Chronologicky nejsem samozřejmě první, jsem





w 34 w
pouze poslední. Ale jako taková jsem první i
poslední, jediná láska.“
„Taky chronologicky první.“
„Ať je teda po tvém a basta.“
„Řekni mi něco jiného. Chronologie bylo
prozatím dost. Jsi šťastný?“
„Jsem šťastný, jak je možné být šťastný na
sklonku let, než přijde stáří. Nyní jsem na samém vrcholu
štěstí. V žilách jako bych neměl krev, ale elektřinu,
banálně řečeno.“
„Tohle banální vyjádření je velmi blízko pravdě.“
„Opravdu? Tím lépe pro mě i... pro tebe.“
Nicméně jsem se polekala, že nebezpečná něžnost
ke stroji překazí můj úmysl vrátit ho mezi věci, jak
se stalo už několikrát předtím. Ale z lidské slabosti
jsem bezpodmínečně chtěla začít hádkou, najít
záminku, něčeho se chytit. Oznámit zkrátka, upřímně
a otevřeně – měl bys vědět, že jsi stroj – jsem
nemohla. Jenom v záchvatu zaslepeného vzteku bych
vmetla tuhle urážku do tváře ocelového muže. A teď
jsem se zamotávala: vyříkávala jsem si to se strojem,
jako bych si to vyříkávala s člověkem. Snažila jsem se
způsobit mu bolest, urazit ho, rozčílit.
Letmo jsem se dotkla bolavého místa.
„Tak co, má milá elektrická baterie...“
„Milá přítelkyně.“
„Jsem tady, má drahá skříňko.“
„To je hloupé.“
„Pusť, prosím.“
Ach, jak je pevný
stisk tvé ocelové pravice.





w 35 w
„Víš, všechno je dobré v malých porcích. Ty mi
chceš zkazit dnešní večer.“
Ach ano... „dnešní večer“. Konečně jsem
pochopila nevyslovenou hanebnou příčinu mého rozezlení
„dnešního večera“. Tam, kde se mi vysmívali, stroj
sklidil zbožňování. Nebylo by špatné vybít tuhle
chodící elektřinu uprostřed emocemi opájeného
davu, nebylo by špatné touhle ocelovou konstrukcí
rozbít křehké slabé hlavy, které dávno přišly o své
vlastní vášně a vlastní myšlenky. Idioti se
nechápavě dívají na stroj sestavený podle nich a vykřikují:
„Ó, to jsou nervy! To je síla! To je hraní!“ Ano,
nešťastní hlupáčci, je to síla, když dokonce i stroj
hraje s větším talentem, miluje silněji, než
milujete a hrajete vy, prodchnutí opovržením k vlastní
podstatě. Vždyť vy máte v žilách jenom řídkou,
srážející se krev a jenom chatrný, opotřebovaný
měch v hrudi.
„O čem tak dlouho přemýšlíš? Zapomeň na
všechno, dívej se na mě.“
Jak neuvěřitelně se tu poslední noc lásky měnily
mé nálady patrně vlivem elektrické opilosti!
Rozhodla jsem se nebezpečné něžnosti podvolit a v
nejvyšším bodě ji zničit. Když to nezvládnu, zůstanu
celý život zamilovanou otrokyní stroje. Člověk utrží
poslední potupnou porážku.
Jsem v právu? Jak dokážu svou a cizí
„životnost“? Daroval mi všechno, co může láska darovat.
Každý by mě považoval za blázna, kdybych veřejně
prohlásila: „Tenhle člověk je stroj.“
Ubohé, divoké žalostné vášně Danteho a Beatrice,
Laury a Petrarky, Romea a Julie. Vaše chvalozpěvy





w 36 w
jsou uvězněny v klávesách mechanické opice a váš
tajný slastný šepot se snáší ze rtů nabarvených
zlověstným teplem elektřiny.
„Poslyš. Slib mi, že vezmeš vážně všechno, co ti
řeknu, a že všemu uvěříš.“
„Proč? To není třeba.“
Po tomhle bezděčném výkřiku – prosbě o milost –
jsem sebou trhla. V očích stvoření, kterému jsem
už nedávala žádné jméno, jsem si přečetla bázlivost
a lidský úlek nad nehorázností a nevysvětlitelností.
„Někdy se to musíš dozvědět. Nemůžu to dál
odkládat. Dej mi své slovo.“
Dokonce natáhl před sebe ruce:
„Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento
kalich.“
Tohle silné mechanické cosi teď stálo a snažilo se
schoulit, aby nebylo rozdrceno.
„Slibuju, že uvěřím všemu, co mi řekneš.“
„Tak věz, že jsi stroj. Jsi stroj-člověk a stvořil tě ve
své laboratoři stařík-inženýr, který nás navštěvuje.“
„To nemůže být pravda. Ty ses zbláznila! Ty
žertuješ. Mýlíš se.“
V posledních dvou slovech byla poslední jiskřička
naděje i naprostá, strašlivá jistota. Stroj se
přesvědčil, že je stroj. Byl by šťastný, kdyby se ukázalo, že
jsem se skutečně zbláznila.
„Nezbláznila jsem se ani se nemýlím. Jsi stroj
s kostrou z nějaké slitiny. Jsi složen z oceli,
elektřiny, nejrůznějších bílkovin, kyselin a ostatních látek,
které nejsem schopna vyjmenovat, protože se v
chemii nevyznám. Ale nemáš proč si zoufat. Inženýr
tvrdí, že nejdokonalejší jsou ti lidé, které vyrobil





w 37 w
podle svého vynálezu. Jim patří budoucnost. Vždyť
žádný duch neexistuje, to jsou hlouposti. hlavní je
pohyb. A tvoje pohyby jsou harmonické a účelnější
než pohyby běžných lidí.“
Všimli jste si veškeré nesmyslnosti tirády
následující po první ráně? Náhle, už se nepamatuju,
kolikáté „náhle“ to tu noc bylo, jsem pochopila, že
se dopouštím hanebně hrozného, necivilizovaného
a neodpustitelného zločinu. Vyslovila jsem slova:
„Jsi stroj“ – a hned jsem o nich zapochybovala.
Vždyť já nic nevím, nic přece nevím.
Díval se na mě dřívějším, láskou naplněným
pohledem. No, myslete si, že jsem nána, jak je libo.
Ale já v očích automatu viděla nejskutečnější lásku.
I když to zní nemožně, obludně, a co je nejhorší –
směšně.
Začal být neobyčejně klidný. Asi tak deset vteřin
stál a díval se na mě, potom těžkou, mechanickou
chůzí zamířil ke dveřím. Jeho pohyby pozbyly
nenucenou elastickou pružnost. Stroj se vrátil ke své
podstatě. V té chvíli jsem se skutečně pomátla.
Vrhla jsem se za ním téměř nevědomky, chvějící se
rukou jsem k sobě otočila jeho hlavu a stiskla na
čele bod intelektu s přáním odvést myšlenky
automatu jinam.
Usmál se, stiskl mi ruku a odešel.
Zpoza dveří jsem uslyšela jeho hlas, smutně
veselý a pevný:
„Přístroj je rozbitý.“





w 38 w
V
Několik dní můj ocelový muž nevycházel ze své pra -
covny. Co tam dělal? Opatrně jsem chodila kolem
dveří. Copak jsem mohla vědět, co může provést
vzbouřivší se, kontroly zbavený stroj? Setrvačník
rozdrolí člověka, promění ho v mleté maso, ani
nestačíš mrknout. A nemohla jsem zapomenout na
zmatené, příliš lidské koktání, s jakým můj ocelový
muž přijal mou ránu.
Zmocnil se mě zářivý prázdný klid; rázem jsem
od svého života odřízla vášeň i osudový vliv stroje.
Věděla jsem, že mi to neprojde jen tak, že ta
nejintimnější blízkost s elektrickou stanicí v podobě
překrásného zamilovaného člověka převrátila celý
můj svět jednou provždy. Zároveň jsem si
nemilosrdně palčivě uvědomovala, že v budoucnu by
mě to zahubilo. Vůbec jsem nepředvídala, ani
v nejmenší míře mě nenapadlo to, k čemu mělo
dojít.
Jednou mezi ránem a nocí jsem vyskočila s
návalem bušení srdce. Vědomí důležité hodiny, která
už končí, mě vyhnalo z postele. Vrhla jsem se do
pokoje ocelového muže. Nezavřené dveře a prázdný,
jasně osvětlený pokoj. Na psacím stole velká obálka
s velkými písmeny „Mé ženě“ upoutala moje zoufale
bušící srdce.
„Má drahá!
Odcházím, abych se zabil. Našel jsem způsob, jak
zničit tohle prokleté umělé tělo, svoje ,já‘. Opravdu
jenom to svoje ,já‘?
Odejdu daleko. Nechci společně se mnou zahubit





w 39 w
silným elektrickým výbojem stovky lidí – s vaším
masem, nervy a kostmi.
Nejsem až tak nechápavý. Všechno se vrací na
své místo do nevyčerpatelného mateřského lůna
kosmické energie.
Říkám: ,Miloval jsem, vnímal jsem, byl jsem zcela
oduševnělou bytostí, navzdory tomu, kdo mě na
zakázku vyrobil ve své laboratoři.‘ Jak se stal takový
zázrak? Vím jak. Teď vidím a trpce a chmurně
oceňuji svou půlroční minulost slepého mrtvého stroje.
Ne. Tak to není. Byl jsem mrtvý první měsíc, dva,
byl jsem strojem podřízeným tvé kruté, umíněné
a usoužené ruce. Trápila ses, když jsi inertní
elektroocelový přístroj uváděla do pohybu. Chtěla jsi,
aniž by sis to sama přiznala, oživit stroj. A dosáhla
jsi cíle. Láska je silnější než smrt, silnější než
železná, mrtvá zarputilost strojů. Ožil jsem pro lásku
a pro tvorbu. Prožíval jsem pro mě nepochopitelný
strach a odpor, když jsi mne ve své krutosti, aniž
bys měla tušení o zázraku, který jsi způsobila,
nazývala strojem. Teď jsem to pochopil. Člověk ve mně
se nejasně pamatoval na svůj původ.
Nemůžu zůstat vedle tebe. Já sám cítím tu
lehkou, pružnou a pevnou kovovou kostru, která je ve
mně, svoje elektrické srdce, a je mi strašlivě. Ale to
není to hlavní. hlavní je tvůj odpor! A bez tvé lásky
nechci a nemůžu žít.
Stařík se mýlil. Jeho stroje s ,jednotnou
soustavou organických pohybů‘ nedobudou svět. První
zkroušeně odchází a přepouští místo člověku.
Během těchhle tří dnů byly chvíle, kdy jsem podléhal
neúměrné, nadlidské hrdosti.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.