načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ošklivá malá láska - Zdeněk Vlk

Ošklivá malá láska

Elektronická kniha: Ošklivá malá láska
Autor:

- Autor Zdeněk Vlk (1972) tentokráte po několika absurdních románech napsal experimentální divadelní román. Přepychové herečky a mrštní herci, amorci a moli… namazaný ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 229
Rozměr: 24 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2012
ISBN: 978-80-720-7848-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Filozoficky laděný "divadelní román" osobitého českého autora. Zdeněk Vlk v románu využil důvěrně známého divadelního prostředí. Košatým filozofujícím stylem vypráví příběh alkoholického divadelního autora a jeho "žabomyší lásky", poodkrývá a komentuje hektický svět divadla a jeho protagonistů, sleduje proměny tvůrčích procesů autora i dalších divadelníků a jejich emocionálně vypjaté vztahy, svůj styl prokládá častým zcizováním, pasážemi ve formě scénáře nebo texty SMS zpráv.

Popis nakladatele

Autor Zdeněk Vlk (1972) tentokráte po několika absurdních románech napsal experimentální divadelní román. Přepychové herečky a mrštní herci, amorci a moli… namazaný autor, žabomyší láska a veškerá mizérie. Hnisopisné.

Zařazeno v kategoriích
Zdeněk Vlk - další tituly autora:
Ošklivá malá láska Ošklivá malá láska
 (e-book)
Tereza a mokrá čtvrť Tereza a mokrá čtvrť
 (e-book)
„Tereza“ a Mokrá čtvrť „Tereza“ a Mokrá čtvrť
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ošklivá malá láska

Zdeněk Vlk

Volvox Globator

Copyright © Zdeněk Vlk, 2012

ISBN: 978-80-7511-157-9

Vydalo nakladatelství a vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR www.volvox.cz

Štítného 17, Praha 3 - Žižkov

celkově jako svou 968. publikaci

Obálka Lenka Kuralová

E-kniha purehtml.cz

Vydání první Praha 2012

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 16, 130 00 Praha 3



Mému autorovi


1. polovina

Dějství I.

Autorova ložnice (i pro další místnosti jako WC, kuchyň, koupelnu může

být vytvořen jen jeden spojitý prostor). Autor sedí na okraji postele. Na

sobě má domácí čortky a zválenou košili s ohrnutými rukávy. Drží

obyčejnou černou nebo šedivou, už trochu ohmatanou knížku a propisku.

V dalším průběhu zapisuje do této knížky i z ní čte.

AUTOR: Nejdřív prolog, jo, teď cituju: „Vskutku nicotní jsou od

přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého,

co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na

dílo nerozpoznali Tvůrce. Neboť z velikosti a krásy tvorů může být

srovnáním poznán původce jejich bytí.“ B., Moudrosti 13,1.5. (Zazvoní

telefon) Sakra...

TELEFON (autor má při ruce normální mobilní telefon, zároveň je ale

displej telefonu vytvořen scénicky promítacím plátnem nebo obrazovkou

pro SMS zprávy, zvonění a hovor jdou z velkých reproduktorů): cr!

AUTOR (nezvedá telefon): Sakra, telefon, já to dopovím, tohle se

jmenuje ošklivá malá láska.

TELEFON (zvonění je postupně hlasitější a delší): crr!

AUTOR: zdeněk vlk (ukazuje na sebe a zároveň vezme na posteli ležící

telefon)

TELEFON: crrr! crrr!

AUTOR: 1. polovina. (Přijme hovor tlačítkem, ale ještě zakryje

reproduktor) Zamilované tělo, část první, obraz první... promiňte...

noha. (Dáši telefon k uchu a mluví do něj) Poslyš, R, teď nemůžu, jsem v


divadle... Jo, ses tu taky, hraješ mě... tak zatím. (Odloží telefon. Podívá

se do hlediště, pak sklopí oči před sebe na zem) Noha. No... Její... Na

dlaždičce přede mnou se kroutí její vlas, ale už začal konec... To je

moje věta. Napsal jsem si ji hned někdy na začátku, konec je tu opravdu

od začátku. Osoby a obsazení... to vyplyne. Vážení diváci a čtenáři,

vypněte si laskavě zvonění na svých mobilních telefonech. Díky. Sms

můžete posílat, moje telefoní číslo je 728676327. (Koukne na plátno či

obrazovku ‒ displej telefonu) Berte to dnes spíš jako zkoušku... totiž,

vlastně jsme teprve ve fázi psaní hry. Píši ji zároveň s tím, jak ji

žijeme... Anebo víte co? Pojedem naostro. Já se totiž na čtené zkoušce

jiné hry byl podívat a když si představím, jak se tu herci usadí, budou

číst a pronášet s přeříkáváním a hihňáním moje repliky a po straně se

s mnohem větším zájmem bavit, kde se včera ožrali, co na sebe a o

fotbale, a že dneska to prostě nějak... to je tim dneškem, nó... a

plundrovat mi ledničku. Ne. Jedem naostro. (Odmlčí se)

Ještě něco, dnes se hraje pro velmi důležitého diváka, sedí mezi vámi,

ale jeho totožnost neprozradím... Tím nemyslím nikoho z magistrátu,

který tu prý je ohledně uzavření divadla. No... Začátek všeho je trochu

nejasný. Probudíte se zkroucený alkoholem a nic si nepamatujete a pod

peřinou se dotknete cizí nohy. Cuknete sebou, pak děláte, že spíte dál, a

se zavřenýma očima přemítáte, kdo ta noha je. Noha je vzhůru, to

vycítíte. Ale přemítání moc nejde, protože máte mozek vysušený pitím

na troud. (Autor se zarazí) A já vám ten začátek s nohou zahraju... Jen

ještě zdůrazňuji, že v průběhu psaní tohohle, při tomto představení,

nebude zabito ani zraněno žádné zvíře, postava, herec nebo divák, jen

já. Takže Dějství první. První polovina. Začátek všeho. (Osvítí se zbytek

postele, pod peřinou někdo leží. Je ale vidět jen veliká tmavá kupa vlasů

kontrastující s bílým povlečením) Ona se neprobudí... Vlastně by tu

mohl být pod peřinou jen srolovaný obyčejný koberec, ale ty vlasy, ty

se musely dlouho shánět. Takové vlasy zahraje jen paruka z Papui Nové

Guineji, a se zavedenou elektřinou. Podívejte se. (ukáže za sebe na

postel s tím velikým trsem kudrnatých tmavých vlasů) Vypadá to, jako by

mi v noci v posteli vyrašila nějaká divoká postelová rostlina.


Autor si vleze na postel a lehne si. Probudí tím Strašidlo.

STRAŠIDLO (zpod vlasů rozespale. Napůl spí, ani nezvedne hlavu. Hlas

jí trochu vrže. Celý následující dialog vede jen zpod té kupy vlasů):

Vlčku, co je?

AUTOR: Nic, nevrž, smolím, popisuju náš začátek.

STRAŠIDLO: Jó, aha. (Zívne. Poté ale se zájmem) Jak jsme byli u

Dědka?

AUTOR: To si nepamatuju. Tak až jak jsme se probudili. Dědka mám v

okně.

STRAŠIDLO: Jé, to já si to pamatuju... Pili jsme tam po zavíračce s

barmanem, byl hrozně milej, představil se a dal mi pusu... No a

nakonec jsi řekl, že jdeme domů... A paks mě chytnul za ruku, to se mi

líbilo, takový pocit jistoty, a vypadals u toho hrozně vážně, líbilo se mi

to, jak sis mě vedl po ulici. (Zívne) Tys mě vůbec nebalil, vlčku, ty sis

mě odvedl. Ty si to ale nepamatuješ, byl jsi opilý. Ale myslím, že to

málo, cos říkal, jsi myslel vážně. A že spolu budeme v divadle. A

Vlčku, také jsme byli na Řípu. (Posune se trochu k němu.)

AUTOR: A co jsem tam tak zhruba říkal... To je jedno. Díky... externí

paměti. Překrásko, oficiální začátek ale byl, až když jsi složila přijímací

pohovor.

STRAŠIDLO: To si zas nepamatuji! já... Teda jo, že jsem seděla tady v

křesle a nemluvila a mluvil jsi jen ty... jak jsi měl ta klíšťata. Ale moc si

nepamatuju, co jsi říkal. Ale vypadals upřímně. Jo a pila jsem s tebou

solidárně čaje na pocení, místo toho tvého hrozného Božského, a pořád

jsme chodili čurat, každý do své koupelny... A bude se to jmenovat

Vlček a Strašidlo? Tak já už spim, ty taky. (spí dál)

AUTOR (Sedne si zase na okraj postele. Zapisuje si do příruční knížky.

Pak zvedne hlavu a podívá se do hlediště): Stejně... začátek. Je jich asi

deset. Většinu si jich nepamatuju, musí to vyprávět ona. Já jsem teda

autor. Legrační je... že jsem si zrovna říkal, že bych mohl prožít nějaký


milostný příběh a zkusit ho napsat přesně podle pravdy,

dokumentárně... dokonce přísně vědecky. Abych psal o reálné ženštině

a ne si nějakou vymýšlel, podomácku si ji vařil a kdovíco ještě. A přišlo

to opravdu samo. Fakt jsem se zamiloval. Mám tady o tom poznámky.

Celé jsem to chtěl napsat do divadla, na jeviště, kvůli různým časům... a

aby nás mohli zároveň hrát různí herci, kvůli různým vrstvám a

možnostem to objektivně pozorovat. (Otevře knížku na začátku, čte si v

ní) Aha. Vlastně to bylo tak, že jsem se zamilovat nechtěl. Jo. (Čte z

knížky) „15. 3. Stačí, abych si představil, jaké to bude: celý ten kolotoč,

budu chtít víc, pak míň a celou dobu mě bude bolet břicho a nakonec

budu zase tam, kde jsem začal. Blbá tušení.“ No jo. (Přestane číst v

knížce) Vlastně se mi do toho najednou nechtělo. Tohle jsem si zapsal

potom, co jsem s R domluvil, že mi namluví herečku u nich v divadle,

už mi ji předtím dohazoval. Říkal, že je to můj typ. Protože jsem to v

té době už chtěl napsat do divadla, hodila by se ještě víc... Vlastně R mi

taky původně nabídnul, ať napíšu hru, původně tedy vánoční, něco s

Ježíškem pro Východočeské divadlo v Pardubicích. Hned se mi zalíbila

představa, že bych se v tom zamiloval do herečky, takové ty návštěvy v

hereččině šatně s kyticí a s šampaňským a bonboniérou a v černém

cylindru a hlučný smích a mrkání a olizování rtů fialovým jazykem...

Degas nebo Zola. Rychle to přestalo vypadat na pouhou vánoční hru,

ale na hru celoroční nebo jednonoční.

(Odmlčíse, nahlédne do knížky) Na tuhle. Jenomže... A to vám přehraju.

(Ukáže na mobil u ruky)

TELEFON (z velkého jevištního reproduktoru): Crr.

AUTOR (zvedne telefon): Čau, R.

R (namluven ale Autorovým hlasem, neboř ho hraje na jevišti, z velkého

telefonního reproduktoru): Čau. Ty vole. Trapný! Trapný.

AUTOR: Co?

R: Šel jsem za ní, za L, s tim poselstvím, s tvojí knížkou a že by

účinkovala v další s tebou a ty vole, trapný, fakt trapný.


AUTOR: A co jako?

R: No, že mezi náma už něco několik měsíců probíhá a já jsem to nějak

vytěsňoval a teď jsem za ní přišel s tímhle. Tam mi to došlo. Jak na mě

koukala. Trapas. Trapný. Ale mně to fakt doteďka nějak nedocházelo.

AUTOR: Hm. Jo? Aha... Takže mam po cylindru. Ale i tak... vždyť mě

v tom máš stejně hrát... a vzal jsi to teda do hloubky, prožíváš to, to je

Stanislavsky, ne? Vlastně mě takhle nejenom hraješ, ale úplně jsi mě

přeobsadil.

AUTOR (do hlediště): Ji už to neprobudí, nebojte, spí jako dřevo.

(Odmlčí se) No, nejdřív jsem se cítil ošizený, hlavně o Degase a Zolu a

o támhleto a tuhleto v šatnách hereček, ale jak jsem ho potom

poslouchal a četl jeho následné sms, viděl, jak vyvádí... zkusil jsem se

do toho vcítit, jakoby si ho zahrát, zakusil jsem si schválně bolebřich...

a nějak jsem po tom bolebřichu zas až tak nezatoužil. Nebo jsem byl

přinejmenším trochu na vážkách. Jestli bych před sebe přeci jen neměl

prostřít místo budoucnosti nic. Proto ten předchozí zápisek z 15.

března... R mě prostě nějak úplně nahradil, no, přeobsadil... A hned

jsem si začal pohrávat s tím, že to napíšu stejně s tou herečkou L a že

třeba vytvořím fiktivní milostný trojúhelník z nás, nebo že mě R prostě

bude hrát, substituovat, popíšu, co se stalo jim, ale zároveň tam budu

já jako Autor, a hned se to začalo nadějně zmateně vrstvit... Jenomže.

Hm, přečtu vám další zápisek, jen pár dní potom.

Ze zákulisí se tlumeně ozvou hulákající hlasy a zvuk tříštícího se skla.

To jsou ožralí doňané, toho si nevšímejte. Tady se pije. (Otevře zas

knížku a čte) „23. 3. Ježiš! Ono je to snad tady. Mam to úplně v břiše...

Když jsem to sdělil R, povídá, že jestli jsem se já zamiloval, tak je to

degradace lásky.“ (přestane číst) Nemyslel to tak... a já si to myslel

taky. Tak to totiž dopadlo, že jsem se zamiloval skutečně. Taky. Asi po

deseti letech. Proto nás tady R a L nakonec jen hrají. Nechtěl jsem se

ale vzdát divadla a jeho možností. Zaprášených mizerných kulis a

červotočivého jeviště nahrazujícího skutečný svět, lidí předstírajících a

hrajících, že jsou jiní lidé, a tak. Nemusím taky detailně popisovat byt


jako nějaký bytový architekt, popisovat okolní červené střechy nebo

ulici, jak se dole táhne jako řeka Don a je plná kočičích hlav a psích

hoven, to udělal scénograf. Ale když nás R a L hrají, snáz se mi

popisuji já se Strašidlem, mám tak aspoň nějaký odstup. Když si na

papíře a tady na jevišti a v hlavě představím je, můžu tak být

objektivnější a ne se jen naparovat a producírovat a obhajovat. Snad se

tak dokážu držet pravdy. A někdy to třeba může být výhoda, moci se

přeobsadit. Hned jsem si to s R a L domluvil, i když nikomu nebylo

zřejmé, jak to myslím, ani mně, jen se mi to líbilo. Jako že píšu hru

divadelní? Nebo knížku? V tom aby se čert vyznal... Ale opravdu jsem

se v realitě zamiloval zároveň, je to nevěrohodné, ale je to pravda,

všechno se to stalo tak, jak to tu povídám. (Odmlčí se) Navíc R v té

době hrál ve Stabat Mater Ježíše, i když tedy vypadá spíš jako čert, a

ověřil jsem si tam, že by mohl zvládnout i mě.

Tohle není role ze známosti, jak už to tak chodívá, na kříži mu to

slušelo, i když teda toho Ježíše vlastně odehrál břišními svaly, a mě

břišními svaly přirozeně nikdo neuhraje, jsem komplikovanější... a

opuchlejší. L tam hrála jeho matku Marii, i když je tedy mladší než on,

ale tohle je prostě divadlo. Hrají spolu ve víc věcech, a v reálu ještě

hrají, že spolu nechodí, to je život. R se na mě hodí i proto, že umí tak

naturalisticky zahrát pády, rozmlátil si lokty v autistech, v Ellingovi a

Kjellovi, a taky ve Cvocích na cimrcampr, v Její pastorkyni si rozřízl

ruku, že do konce představení na tohleto prkenné světoviště cedil

falešný kečup, skoro se probodl při sebevraždě v už nevim čem, hořel v

Krejčovském salonu, to všechno se tady může hodit. Ale samozřejmě,

příště raději použiju loutky. Aby si je autor mohl bez výčitek otřískat.

Co se tedy týče dokumentárnosti, vystupují tu reální lidé, nebo reální

herci, pokud se tu někdo nepodobá nějaké žijící osobě, tak jsem tu

osobu prostě netrefil. (Autor se odmlčí)

(Potom najednou jiným hlasem, výrazněji) Strašidlo. (Ukáže na Strašidlo

nehybně spící pod peřinou, které zase připomíná jen srolovaný vlasatý

koberec. Pak ještě zapáleněji, nevěřícně) Strašidlo... Stejně: do koho? To

prostě člověk předem neodhadne. Nemá pod kontrolou vůbec. Po


Dědkovi někam jela, do Francie, a následovalo to období, kdy člověk vlastně neví, jak na tom je a jak je na tom ten druhý. Psali jsme si takové ty pečlivé krasopisné sms, nad kterými sedíte 30 minut, a další půlhodinu luštíte a vykládáte odpověď, čtete ji patnáckrát a pod mikroskopem. Nejdříve pečlivě neutrální, potom postupně citově zabarvené. Chvilku je vysíláte jako sršeň, pak zas strháváte prsty z klávesnice a jenom po mobilu pokukujete... Občas jsem zadoufal, že mě jen bolí břicho, že mi onemocněl žaludek, že mám kocovinu, že jsem snědl nějaký sajrajt. A hned návaly vzdoru a že prý... (nahlédne do knížky a čte) ... ale co, vlítnu na operní pěvkyni a bude dobře. (pokývá hlavou) No jo, dokumentárně. A taky, vždyť měla něco s támhletím tim, nečlověkem, a chodila s tamtím, podčlověkem, do ní se přece neto, ne? Všichni jsme z druhé ruky, ale... Tak se s ní můžu stýkat a hned nevykřikovat, že jsem se do ní tento, ne? Taková... na první pohled je na ní vidět, že má postel plnou drobků. Jasně, no, hezká hlavohruď a stojné nožky, klidně i pár párů navíc, ale... Ty strašidelné krasopisné sms... Mám je i uložené. (Autor vytáhl mobil, namačká na klávesnici) TELEFON ‒ na obří obrazovce se postupně zobrazují sms, event, i jak jsou psány:

Ja jsem se zblaznil.

po krátké prodlevě: Ja taky.

prodleva To je dobre.

prodleva Asi jo, co budeme delat?

... Nechame si usit svatebni sveraci kazajky.

... A prevezmes za me odpovednost?

... Jo. A ty za me?

... Jo... bojim bojim☺ AUTOR (stále telefon v ruce): Nebo... (nacvakává)

TELEFON: Au

... Auu AUTOR: ... to ale možná znamenalo, že máme oba kocovinu. Stejně, sms se podobají knižním dialogům víc než mluvená řeč, vznikají obdobně, je čas na formulace a tak... Moje sms dosáhly sevřenosti a obsažnosti haiku v té době. (koukne do knížky a čte zápisek) „29. 3. Co to píšu v těch sms? Sakra. Já jsem blb. Co se z toho dá sakra vyčíst? ... No zas tolik jsem toho nenapsal, může to znamenat cokoliv, ,svatební kazajky', ježíš!" (zvedne oči od knížky a dodá) Skoro všechno jsem si tadyhle přepisoval, do knížky. Aby to bylo dokumentární. Pravda... Píšu to simultánně jako knihu. Tak jsem já, ten člověk tady v tyhle knížce, tehdy uvažoval. Prý se bála kvůli tomu, co o mně slyšela. Legrační je, že R to měl úplně stejné s L souběžně, nebo vlastně o něco dřív, a ty samé sms, občas mně něco poslal, něco o křečích v břiše, když čeká na odpověď, nebo třeba... mam je v telefonu, (namačká) TELEFON - na obří obrazovce

POMOC AUTOR: ... nebo (namačká)

Zatim se neozvala... jestli se na to nevyseru. R. AUTOR: ... a (namačká)

Jen co jsem odeslal predchozi zprávu, přišla od ni... Uf. Jdu

spat. Nechlastej! R. AUTOR (podívá se přímo do hlediště): Vidíte, klidně bychom si je mohli prohodit. Jsou takové univerzální, (přečte) „30. 3. Zkrásněl jsem se kvůli ní, nablýskal si oči a vcucnul tváře...“ To je blb, co? Už zase já. V prděli je... (zamyslíse) Těžko říct. Stejně se mi to ale nezvykle vymklo... Jsem odtehdy celý vymknutý. A hlavně, nezamiloval jsem se celý. Totiž ne mozkem. Tedy rozumem, či čím, ten to sleduje trochu

zpovzdálí. Tady od vás z hlediště. I když se mi to jinak vrazilo až do

nehtů u nohou. A ne nafurt, to je jasné. Je to jen trochu a jen na čas.

Tak na necelý rok, bych to odhadl. Takže v tom už teď straší ten

podělanej konec. Je to jen malá láska. Jenomže: já na ten konec zatím

kašlu. Vím o něm dobře, ale nezajímá mě, nechávám ho být. Vezměte

si tu úlevu, že jsem s nějakou, se kterou nemusím být opilý. Nemusím

obcovat se ženskou, která smrdí kouřem a chlastem a která obcuje s

chlapem, kterej smrdí kouřem a chlastem. Ty poměry s podivnými

cizími lidmi, strkat se a šoupat do podivných cizích vnitřností. Když tu

obcuju potmě s ní, představuju si ji. Můžeme si namlouvat, že to bude

šťastný konec, i když nevím, co si pod tím přesně představit. A v prděli

taky je, jak je to fyzické. Zamilovalo se mi tělo. Ne že by šlo jen o

fyzickou lásku, jen o její tělo, moje tělo se zamilovalo do ní celé, těla,

osoby, bytosti, vlasů. A můj mozek tady skepticky mektá. (teatrálně

povzdychne) No, sídlí to v břiše. Je to prostě fyzický pocit. Zamiloval se

do ní můj žaludek, a ne já. Není to žádná záležitost srdce, je to

bolebřich. Tohleto (znovu povzdychne) je o žaludeční vředy. Láska

prochází žaludkem... a plícemi a játry a slezinou a střevy a ledvinami...

a brzlíkem a kdovíčím, srdcem možná taky. Je to fyzické, nijak

neovlivnitelné rozumem. Pochybovačný mozek jen kroutí hlavou. A

ozývají se mi ve vnitřnostech tedy i takové... nevysoké chabé věci, jako

žárlivost, ta speciální odrůda, zpětná žárlivost, jsem schopný žárlit i

sám na sebe, jak jsem ji ožralej sbalil a hned šla ke mně... kdejaký

ožralý hovado... spíš mě to prostě celé nějak umenšuje, v mých očích,

jak Othella, než aby to byl nějaký podivuhodný zdroj inspirace a

čertvíčeho. Nevím, jestli je to tím, že je to taková spíš jen malá láska.

Dělám i něco jiného, nemyslím na ni, ale bolí mě při tom vnitřnosti. A

k tomu ta věčná chuť někam běžet, kamkoliv, a něco s tím udělat. No

legrace. Týden je ve Francii a týdenní zápisky jsou takovéhle. A že

vlítnu na operní pěvkyni a bude klid, pojedu s ní do těch Benátek a

kdesicosi... Je to jasné: zamilovalo se mi tělo! Dříve jsem všechno dělal

rozumem, vařil si postavy a tak, teď jsem jen zapisovatel vlastního

břicha, břichopisec. (Zvedne obočí, kam to jen jde, aby to bylo viditelné i

z poslední řady) Ale koukám, že už je ráno, tak taky zkusím zalehnout.

Já totiž kvůli ní trpím nespavostí. Prostě vedle ní neusnu... Stejně je to

zvláštní, já, zpuchřelý člověk, a ona, takový nadšený chlupatý tajtrlík.

(Autor si zalezl do peřin, schová hlavu do té kupy vlasů, zmizí. Světlo na

jevišti zhasne.)

Technická poznámka: záleží na divadle, nakolik především následující

scénu svítit razantně – rušivost je ale záměrná.

Vzápětí se světlo opět rozsvítí. Na hodinách je o 5 minut víc. Z peřin se

vystrčila Autorova hlava. Mžourá. A zas mluví.

AUTOR: Je to příjemný, po ránu se probrat pod peřinami, rozespalá

malátná těla se hromadí jedno přes druhé, jsou stejná, ještě

nerozdělená na samčí a samičí... (Zase se zanoří do peřin. Pak se tam

něco pohne, pak se začíná hýbat.)

V tu chvíli znovu zhasne světlo na JEVIŠTI ‒ TMA. A rozsvítí se naopak

v HLEDIŠTI ‒ PLNÉ OSVĚTLENÍ.

Technická poznámka: Případně trochu nasměrovat reflektory do hlediště,

aby nebylo na jeviště vidět. Diváky v tom náhlém světle v hledišti nechat

mžourat v rozpacích na sebe nebo zmateně na tmavé jeviště. Pozdržet.

Poté teprve z jeviště doléhají zvuky obcování. Pak si diváci mohou

postupně všimnout, že tma na jevišti není úplná ‒ nepozorovaně tam

přidat osvětlení.

STRAŠIDLO (ze skorotmy jen její hlas): Vypustil jsi vlčky, teda. A já

taky. HLEDIŠTĚ ZHASNE a JEVIŠTĚ ROZSVÍTÍ. Autor a Strašidlo tam

jsou v posteli.

AUTOR (do hlediště): Promiňte... to světlo. Stačí, že čučí kulisáci. Ty

čerti a kozy zvědavý.

STRAŠIDLO (nahá vstává, hrabe se ve vlasech a protahuje): Já musim

na záchod. Hele, svítí slunko. (Líbí se. A vlasy má obrovské, jako

papuánka, kudrnaté a přírodně dredovité. Jak se ve vlasech prohrábla, je

vidět, že ani prsty pořádně nemohou zajet dovnitř, jen je trochu

zpřeházela, česání tím skončilo. Vlasy se táhnou za sluncem k oknům.)

AUTOR (do hlediště): Ze to ta malá kulička uprostřed toho houští

utáhne. Dere se to, kupí a kroutí, nečesané, nečesatelné, ta musí být

hrozně úrodná. (dívá se na její hlavu) Jestli tam uprostřed vůbec nějaká

kulička je. V drnu. (Strašidlu) Hejhulo, upozorňuju tě, milý Drne, že tě

všichni vidí.

STRAŠIDLO: Vlčku! Ty jsi paranoidní. Vlku, hlavně si zatáhni žaluzie,

ať tě nikdo nemůže sledovat! Chceš, abych udělala piruetu? (jde nahatě

do koupelny)

AUTOR (do hlediště, trochu omluvně): Promiňte, (sám si zakrytý peňnou

natáhne čortky) Pátral jsem tam po ní, po té kuličce, prohrabával to,

trvalo to ale celé dny a svoji ruku jsem už víckrát nespatřil... (křikne za

Papuánkou) Jdeš do práce, Strašidlo?

STRAŠIDLO: Jo, nejdřív ale učim francouzštinu. (Funguje v koupelně.

Pak se vrací už oblečená.) A co ty? Budeš smolit? V noci byl nějaký

křik, že jo?

AUTOR: To já... Musim chvíli kramařit. Zavolat na soud. To je tady

furt, na Donu se pije a řve... A taky jsi ze spánku popisovala, jak jsi u

mě udělala přijímací pohovor... Prý s odřenýma ušima. Prý s tahákem

napsaným na ruce.

STRAŠIDLO: Chal ... Ty se máš, že nemusíš nikam jezdit do práce. Do

kanceláře.

AUTOR: Jo, zavolám tady z postele. Uvážu si kravatu jen na svým

kramářskym hlase, pronesu „ano, jistě, právě jsem dostal na stůl spis“,

a nikam nepojedu. Nevadí ti, že máme advokátní kancelář v posteli?

Ale jak se mi stýská po těch ranních tramvajích kdysi, s podlahou

posetou ospalkama, teď musím volat v důležitý věci... možná si přeci

jen oblek vezmu. (Koukne na ni) Hele, tebe ty tvý vlasy nekoušou? (do

hlediště) Nebudu tam přece volat z čortek, že jo. (Strašidlu) Mě teda

koušou. Jednou mě v noci ukoušou a sežerou.

STRAŠIDLO: Mráz kopřivu nespálí, vlku. Odpoledne jdu na

přednášky. Máme filosofii, ta je v pohodě, to si ještě pamatuju z

Břeclavi z gymplu... „dvakrát nestůpíš do stejné řeky“... a „myslím,

tedy su“... Tak jo, tak já běžím. (Ušklíbne se a zakoulí očima. Technicky

‒ má velké oči jako vejce, zakoulení v drobném obličeji zpod křovisek

musí být zřetelné.) Řekni mi něco kramářským hlasem.

AUTOR: Di už, nebo tě nechám vyvést kulisákama.

STRAŠIDLO: Ty jsi blázen. Vlku. (jiným hlasem) Zavoláš mi, jo?

AUTOR: Jo. Já tě budu sledovat. Budu si na mapě zapíchávat špendlík,

kde zrovna jseš. Mám tady jeden připravenej, s chlupatou hlavičkou.

Obrovskou pidiparukou. (sáhne po knížce, zapíše si něco a povídá do

hlediště) Ona opravdu zdálky vypadá jako špendlík, vlasatej. Možná tu

její špendlíkovitost z posledních řad vnímáte.

STRAŠIDLO: Hele, támhle jsem ti oslintala polštář, tak já jdu, zdar!

(vyrazí ke dveřím, jen se ještě zastaví u ledničky) Rychle, rychle (mumlá

si) lepeňák. (něco si vezme v ledničce, splácne to dohromady a už je pryč)

AUTOR (leží v posteli a dívá se do hlediště): Lepeňák je břeclavsky

sendvič... Stejně, to je vždycky poránu křiku. To je taky tvor, takovej

roztomilej a tento, ale raší to z ní, všude po těle. A křičí a poskakuje,

hejhulí. Je úrodná a hlasitá. (Najednou nic nedělá. Pak si přitáhne na

peřiňáku ležící časopis. Nahlédne do něj) Zavolám těm kreténům na

soud... Ale ještě se kouknu od 8:30 na dokument o gepardech. Zavolám

jim pak ze záchoda. (Zapne televizi a civí na ni. Informuje hlediště) Po

obrazovce rychlostí až 110 km za hodinu běhají gepardi. Jsou ňák

poslední dobou pořád rychlejší... Pak bude Křesťanský magazín. (Ještě

chvíli kouká na TV, pak začne okounět. Chytne na prostěradle kudrnatý

vlas. Zapruží jím mezi prsty) To je dobrý, jak pérujou. To je snad nějaký

vlákno ultraprůmyslový, nebo teda ultrapřírodní. Reklama na posilující

šampón. Vlákno 4. tisíciletí. Ale koušou jak pravá vlna... (přičichne k

vlasu) A tak jako kořenitě voní. A když přijde z kadeřnictví, tak smrdí

kadeřnictvím, strašně totiž všechno nasávají z okolí, možná jsou to spíš

kořeny, než větve, a nasávají zvenku svět jak živinu. Člověk by řekl, že

ona je vývojově o stupeň níž, ale ty vlasy zas... Řasy má taky přerostlý, kolikrát mi jimi při mrknutí málem vyškrábne oko z důlku. Z velkého reproduktoru kvikne SMS! Autor se podívá na svůj mobil, na velké obrazovce:

Vlku!

Autor odepisuje: Ticho! A odloží s teatrálním vzdychem

telefon. AUTOR (znovu se na telefon podívá, zaváhá, pak ho vezme, vytočí číslo): Kde strašíš, Strašidlo? TELEFON (udýchaným strašidlím hlasem z reproduktoru): Ticho! jsem u Olšanských hřbitovů, běžím... Učila jsem tu holku francouzštinu, ale musely jsme spěchat, tak běžím... Volals na soud? Vyhráls? Já si tam kdyžtak půjdu lehnout naprotest na zem. Vlčku, je krásně! Fakt svítí slunko, měl bys vylézt ven! AUTOR (podívá se směrem jako k oknům): No jo. (Vstane z postele a povídá do telefonu) Já vylezu na balkón. (Vyjde balkónovými dveřmi ven do zákulisí. Na temnější jeviště odtamtud kontrastně proniká velice jasné světlo. Zvenku dolehne jeho hlas) No jo. (Vrátí se s telefonem u ucha dovnitř, telefonuje) Viděl jsem, fouká vítr, úplně mi rozcuchal obočí. Na Olšanských hřbitovech mám kontakty, kdybys potřebovala, (do hlediště) Venku je Praha. Krása. V sousedství Olšan jen kousek od našeho rodinného hrobu jsem se u jednoho advokáta vyučil zlodějině. Jako mladý, beznadějný právník. TELEFON (stále udýchaným strašidlím hlasem z reproduktoru): Jsi hrozný. Ty jsi normální poustevník. Povaleči! Já už musím běžet. A je tu úplně nádherně. AUTOR: Jsou to jen kulisy. A já ti tam asi zhasnu. Hele a... zkus vložit do hlasu trochu zoufalství a beznaděje, takhle se s tebou nedá telefonovat. Jsme tu s jedním tvým vlasem v posteli. Tak to... posílám ti tam tramvaj. (Zmáčkne nějaké tlačítko na telefonu, za balkónovými dveřmi právě tím zhasne okamžitě světlo.) (Do hlediště) Dělá deset věcí najednou... Furt se někde raduje... Ale taky třeba ráda bulí. Vlastně se támhle pořád suší jedna či dvě moje spací košile od jejích slz. To já nedělám nic. A jestli bulim pod peřinou, nevíme. I když ona taky radši začne poránu bulit, jen aby si nemusela vymývat ospalky. Žije třikrát hlasitěji než já. I chrápe. Uslyšíte. A mytí moc nedá, to já furt, asi nevidí všechno tak špinavě jako já. A mlaská. A nečistí si řádně zuby a přitom je furt cení. Půjde jednou do očistce. Už jsem jí pohrozil Hygienikem hlavního města Prahy. Je to takovej střapatej jeskynní člověk. I bordel dělá, větší než moje uklízečka. A katě má občas zapnutý sichrhajckou, hipík, boty děravý. A přitom mi vůbec nesmrdí a ani trochu se jí neštítim. Přitom se jinak štítím všeho a všech i sebe... Ona se neštítí ničeho, stříhá lidi a masíruje je, včetně nohou a chodidel. A furt něco jí. Z velkého reproduktoru kvikne SMS!

na velké obrazovce: Vlckuuu!!! Rozčiluješ me!! AUTOR: Ticho... Vidíte, ona má hlasitý i esemsky. Ukřičený. A mně prostě nic nevadí. Vůbec nic, to je divný. Když mi chrápe a horce funí zezadu do zátylku, tak na mě v kocovině nejdou strašidla. Ostatní. Kvikne další SMS. AUTOR: Co zas? (čte na svém mobilu) Jo, R.

na velké obrazovce: Cau. Hele, večer jdeme spolu do divadla,

pak do Suché dasne. Budeme tam do rana. Dik. R. AUTOR: No. To chce furt. Alibi kvůli družce. Zapomněl jsem vám říct, že ji má. Kromě L. Kvikne SMS.

na velké obrazovce: Jdu po vaclavaku a mam uplne nejvetsi

hlavu ze všech prepichni si me sem ty trdlo!!!

Dějství II.

Zhasnuto. Rozsvíceno. Autorova ložnice. Stále sám Autor. Sedí na tom samém místě na posteli. AUTOR: É, jo, Nemocné tělo, obraz... Obraz 3? Asi. Možná výstup. To je taky naprd, jak mám po chlastu věčně okna, nepamatuju si obrazy ani výstupy. Ani nevím, jak jsem na tom s ní, musím jí vždycky zavolat a nenápadně vyzvědět, co se včera stalo, jestli jsme se nerozešli nebo jsem neprovedl něco... něco neslíbil, ach jo... To je jedno. Od toho jsou telefony. Zamilovalo se mi tělo... a kdyby jen to. (výrazněji do hlediště) To tělo totiž láskou onemocnělo. Ze začátku to byla jen nespavost, a taky ta bolest žaludku, samozřejmě. Tím to ale neskončilo. Podívejte se mi na obličej. Loupe se mi nějak kůže, jako bych měl loupavku, jako by mě její vlasy v noci okousávaly. Nebo je to její pot či sliny? Jsem celý potlučený, furt mi padá tělo... Jako bych měl padavku. Teče mi krev z nosu. Jak skládala přijímací pohovor, byl jsem už nemocný. A k tomu jsem celý zpitomělý, jsem s ní v kuse dva dny a už se chovám k jiným lidem a věcem jako k ní, nyvě se na ně dívám a hladím je. Tuhle jsem se špulil na pošťačku a pohladil jí ruku při podpisu policajtský doručenky. Kvikne SMS! na velké obrazovce:

Co delas clovece s pupíkem akorat pro muj nos? Jdu k tobě. Autor odepisuje:

Nestrkej do me nos. Anebo jo. Chci te

...Huuu

... Chci te hejhulo

Slikni se

Jsi uchvatna zena!!!

Huuuuuíd

Vecer delame svingrs party

Co je to AUTOR: No, kde jsem to skončil. Jo, ještě před přijímacím pohovorem jsem se nechal očkovat proti klíšťové encefalitidě, přes zákaz jsem se ožral a druhý den jsem tu encefalitidu měl. Očkování je, že vám píchnou oslabené jedince klíšťat a váš imunitní systém je přemůže a vytvoří si při tom protilátky. Jenomže já se chlastem oslabil taky a ta oslabená klíšťata začala mít nade mnou navrch. Bylo mi blbě. Sledoval jsem, jak se mi žílami proštípávají směrem k srdci, a léčil se Božským čajem. A ona mi po návratu z Francie přinesla potící čaje, prý místo ďábelského Božského, a absolvovala přijímací pohovor... Teď ale pochybuji. Nevím, jestli ta nemoc nebyla taky ona, a ne klíšťata. Nějak jsem si začal se skutečným životem a můj imunitní systém je z toho celý pryč. A ona je životná až moc. Stejně, jestli jsem byl tenkrát, kdysi, zamilovaný, tak už je to o dost víc než 8 let. Tamta tenkrát byla jen duch, jako já. No a jednou za 8 let se prý v těle vymění všechny buňky, četl jsem to my slim někde u Feuchtwangera, takže tohle tělo, co teď mám, si to nemůže pamatovat, nemá žádnou zkušenost, chápete. Pro tohle osmileté dětské nevinné tělo je to poprvé. Teda, co se týče té krysy mého mozku a jeho paměti, tak to je dost speciální, mozkové buňky vybíjím každý den a pamatují si prd i ze včerejška... a krom toho mi Amor stejně vystřelil brokovnicí celý mozek z hlavy. Ten prdělka Amor... A z druhý hlavně to nasypal do žaludku... No. Tohle tělo je z toho prostě celé vyjukané, nespí, tluče sebou o zem, loupe se, praskají mu rty, teče krev z nosu... přes patnáct litrů krve mi už proteklo nosem, zákulisí je tu plné láhví od kečupu... a nechává se bezevšeho okusovat od jejích vlasů. Je zamilované. Samozřejmě, otázka je, jestli ona prostě není zdravotně závadná. Ze jo? Zajímavé totiž je, že nemůže vzít do úst ovoce nebo zeleninu. Sní kilogramy a kilogramy jiné potravy, ale sníst jablko by pro ni prý bylo jako sníst krysu. Všechno to může být nějak propojené.

Samozřejmě by to chtělo nějaký vědecký rozbor, ale... Jinak, dvakrát

mě masírovala, po první masáži jsem se pozvracel, ale svedlo se to na

nějakou virózu, po druhé masáži jsem okamžitě dostal horečku. Na to

se dá říct jediná věc: tak nevim. Byl jsem s tou kůží u kožařky a ta

řekla, že zjevně žiju nezdravě a špatně a ve stresu a že musím změnit

svůj současný život. Vlastně mi naordinovala rozchod. Máme se rozejít

na radu kožního lékaře.

ZVONEK OD BYTU: Crrr!

AUTOR: To je ona, to klíště, Hejhula. (Divadelně se zapotácí a jde

otevřít. Ale ještě se zarazí a povídá do hlediště) Víte, co teď dělám?

Podívejte: tady se přímo proti mně plazí její vlas... Jo, zkouším si

předem napsat svojí nějakou repliku, a i její, a pak zkusím v reálu, jestli

jsem se trefil. Teď má menstruaci, řeknu jí, ať jdeme obcovat. Ona

řekne: teď to nejde, já řeknu: vím, tak za týden, jen jsem si to chtěl

předem najisto domluvit, ona... no, už jí musim otevřít.

STRAŠIDLO (vpochoduje dovnitř celá vlasatá a plná života a bubliny

navrch hlavy místo očí): Vlku! Tobě to trvá, hlemýždi. Cos dělal? Jdem

se někam najest?

Technická poznámka: z jejich veselých dialogů má být patrná určitá

křečovitost, nucenost dobré nálady

AUTOR: Tak jo. Zajdeme do Mokré čtvrti. Vlasáči, zrovna smolím svůj

chorobopis. Jak mi z tebe skomírá tělo.

STRAŠIDLO: A co ten obličej, ukaž? (zkoumá mu kůži na obličeji) Už

je to lepší. Nebo možná horší... To máš z toho, jak si zalezlý. Vylézáš

jedině po setmění a chlandíš. Jako včera. Musíme o víkendu někam jet.

Vlčku, pojeď se mnou do Břeclavi. Pojedeš?

AUTOR: Nevim, pocem, klíště, budeme obcovat.

STRAŠIDLO: Tak jo. Ale, Vlku, pamatuješ si, cos mi včera řekl?

AUTOR: Jo... Jo? A co?

STRAŠIDLO: Ale nic.

AUTOR: Tak mi to řekni... Já to potřebuju zaznamenat. Jestli to teda

něco bylo.

STRAŠIDLO: Ne, nic, neřeknu, pocem.

JEVIŠTĚ ZHASNUTO, HLEDIŠTĚ ROZSVÍCENO, rozpaky, ze tmy

případně repliky „už slyším výt vlčí smečku" „to vyjou donský psi"

„musíme se umyt" „že zrovna ty“.

JEVIŠTĚ ROZSVÍCENO, Autor se Strašidlem jsou již na odchodu u dveří.

Odejdou.

AUTOR (ještě vejde nazpátek a rychle povídá do hlediště): Splet jsem

se. Teď je období... Obraz 4. Nebo který. Nikdy jsem ho ale nenapsal,

ani z téhle doby nemám žádné kloudné zápisky. Nebo pár jo, ale jsou z

větší části nepravdivé. Už v tom předtím, museli jste si všimnout, zněl

maličko falešný tón. Takové jako příměří, raději, zamlčování... Ticho,

kromě teda jejího hejhulení a mého rozumování. No, a taková selanka.

Banální, trochu křečovitost. Ale já jsem se vědomě rozhodl, že nebudu

nic předzničovat... a znevěrňovat... jako vždycky. A ona asi taky, takže

to trochu přilžeme, je to pár týdnů, možná ani ne, a ty prostě necháme

stranou. Nechám to, ať si to dělá, co umí, a uchýlíme se se Strašidlem

trochu do nepravdy. Ten všudypřítomný konec je tu zahnaný někam do

kouta jeviště. Obraz 4 vynechejme, ten vám nepředvedeme, beztak

nebyl pravdivý, i když třeba pravda, třeba si vymyslete každý svůj a

skočíme rovnou do obrazu 5... Mimochodem, Břeclav: tragédie,

truchlohra. Upadl jsem tam dvakrát, přestože to je město v rovině...

Nevíte, jestli může člověk, nebo teda kdokoliv, otěhotnět, i když

menstruuje, na konci menstruování, jako? Je tu někde lékař? (Odejde.

Jeviště se i kvfdi ponechaným světlům zas vyprázdní.)

AUTOR (vrátil se znovu): Mimochodem, ted už opravdu v rychlosti,

zadal jsem si portrét. U L... Sakra, zase L, Strašidlo má ještě sestru L,

samozřejmě kromě herečky L, tohle jméno teda ale řeknu celé,

nemůže to vadit, navíc tu dělala kulisy... (namačkává SMS)

Namaluješ mi kulisy do divadla? (vymaluješ byt)

:-/) AUTOR: ... dořeknu to: enky Kuralové, namalovala mi ostatně i v předchozí knížce papouška růžového na obálku. Také si říká Lenin. Bydlí v Plzni. Které se říká Leningrad. Až bude portrét hotový, pověsím ho tu. Dělá ho podle fotek, ale nechal jsem se vylepšit, vyčistit pizizuby terpentýnem, vlasy pořádně natřít olejem, nehty voskovkami a tak. Je to obraz Doriana Vlka, bude místo mě opuchat, když budu pít. Snad ty barvy nejsou rozpustný v alkoholu... Jo, jinak Strašidlo mi od nějakého maséra-léčitele přineslo můj portrét pro přijímání energie z vesmíru, byl to takový sněhulák načmáraný propiskou na áčtyřce, musel jsem si ho strčit pod prostěradlo. Pak jsme v těch místech asi obcovali a ta modrá nějak prosákla do prostěradla, jako kdyby pitvornej inkoustovej sněhulák roztál, a žádná vesmírná energie zatím nedorazila. STRAŠIDLO (Ze zákulisí): Vlčku, co tam děláš? Jdeme? Já už chci jest. AUTOR: No jo, jdu. (Odejde, zároveň usilovně namačkává SMS na telefonu) na opuštěném jevišti naskočí SMS: vladimire iljici mam nejake změny zevnějšku a vlasy prosimte namalovat gelem misto oleje at nejsou mastný Dveře do bytu se znovu pootevírají, v mezeře ale jen mávne ruka a zas se zabouchnou. Jeviště zhasnuto.

Dějství III.

Zhasnuto rozsvíceno. Autorova ložnice. Autor opět sedí na posteli. AUTOR: Kolikátý... několikátý... Je zas v Břeclavi. Hejhulák. Už jsem tam odmítnul znovu jet. Je tam se svojí sestrou, s L. Jeli tam za jejich rodinným zbytkem, což je Mamamaruš a Tatajara. ... Nespím. Neusnu s ní, sakra, nespím ani bez ní. Vezmu si dva rohypnoly a dám si pěstí do spánku jako Oldšetrhend... a nic. Navíc nestíhala vlak a museli jsme přerušit poslední obcování, na tři dny. Samozřejmě, úplně se to přerušit nedá, vlastně to furt běží, i teď tady... Ale... je dva dny pryč a já už jsem celý tento. Neodpověděla mi na sms, kterou jsem jí včera v půlnoci poslal, tuhle. (Cvaká na telefonu ‒ nepíše, jen ji tam najde)

Spis? A už se mi točí v hlavě kolotoč, že je konec, nemá to cenu, nevěra, musím se utrhnout, sakra kašlu na to, je to jasný, dokonce jsem si hned začal něco smlouvat, poslal jsem sms operní pěvkyni, ale taky neodpověděla... Kluzká Břeclav v rovině. Břeclavané jsou všichni na podpoře a hulí a občas hrají v reklamách. Lidi, které vidíte v reklamách, jsou Břeclavané. Břeclav bývá také často v TV ve zprávách, kvůli zločinnosti, clo, paličství a někdo do někoho žďuchne... vraždy a tak. Před časem se tam ztratilo 400 kamionů s benzínem. Je to dálný východ. Asie. Sms, kterou mi naposled poslala, byla... (vycvaká v telefonu)

Divej se na televizi, je tam verbuňk! vis co to je? tanec,

zatancuju ti ho! byl zapsan do unesca! (odloží telefon) Proč jsem se do téhle věci pouštěl? Vlastně to přišlo vhod, ale už je mi jasné, že není o co stát, akorát mě bolí žaludek a vyvádim jako blázen. Úplně jsem se uvnitř rozpadl a zesulcovatěl, roztekl a promíchal s ní, podléhám tajtrlíkování jeskynní praholky. Chovám se sám jako tajtrlík — Vyprdnout se na to. Zapletl jsem se se životem a světem, taková hloupost, a ona má toho života v sobě až fuj moc... je to prostě tajtrlík. To není skutečný živý člověk, je mnohem skutečnější, hrozně skutečná, extrémně. Živočich živočišný, žádná éterická bytost nebo duch jako obvykle. Extrémistka, ta je éterická, jedině když dlabe a občas si krkne. Začal jsem si s reálným světem, se zeměkoulí, a ona je snad životnější a hlučnější a úrodnější a reálnější než celý zbytek zeměkoule. Byl jsem zvyklý být doma sám, jen se svými strašidly, teď tu pomalu každý den huláká a poskakuje Strašidlo. Furt křik a rozruch. Málokdy je zticha, nedávno jsme šli okolo Berounky a nějací hluční spratkové tam řvali, Hejhula hned začal něco vykřikovat taky, jak nesnesl, že by zrovna on byl zticha. Když nekřičí, aspoň cení zubiska. Teď jsem bez ní fyzicky odrovnaný. Mozek jen kroutí hlavou. Začal jsem si s realitou. A to jsem ještě ze začátku vykládal, že si můžeme každý dělat, co chceme, dělal jsem si tak pěkně prostor pro cestu do Benátek s operní pěvkyní... A teď tohle. Jak ten Othello. A to tu jsou konec se začátkem zároveň, jsou propletený, to jsem zvědavej, k čemu to spěje... Doprdele. (Koukne na mlčící telefon) Občas třeba mluví o svatbě a o dítěti, to ale jen tajtrlíkuje, ani jeden z nás tomu nevěří, ale já zas na to třeba mlčím, takže taky kecám, místo abych řekl nějaké „život za život“, abych to uťal v zárodku, aby se neřeklo takové to „nakonec bude rád“, takže vlastně nám taky kecám a balamutím nás tím mlčením. Něco vám povím, já už vůbec nedokážu dopředu odhadovat, co se stane a jak se to vyvine a jak na tom budu a co na to moje orgány. A prd si i pamatuju, takže vim celkově prd. Takže... TELEFON (zvoní): Crrl Autor ho zvedne. TELEFON (z velkého jevištního reproduktoru je slyšet OPERNÍ ZPĚV. Verdi: O tello?): 1 ... 111 ... AUTOR (do hlediště, překřikuje ten ZPĚV): Operní pěvkyněl To si asi zas při svém představení strčila mobil s mým vytočeným číslem do výstřihu, abych slyšel její zpěv! Jsme teď v záňadří, slyšíte operní poprsí v konkurenčním divadle. Telemost, kurva. (Položí telefon... Ten ale hned kvikne, SMS)

Vlcku! Jsem v Piksle a opila! A vybil se mi telefon zavolej

mi prosim na tohle cislo!!

AUTOR: No... To vypadá, že sms poslala ještě včera v noci... a že

doteď sms nějak bloudila po síti nebo po Břeclavi nebo kde... To teda

určitě.

(ale namačkává číslo a mluví do telefonu) No to ti teda nezavolám,

opico... Kdo je to? Čí je to telefon? Aha, no to jsem já, tak mi jí dej, je

tam? TELEFON (strašidlí hlas z velkého reproduktoru): Ahoj, vlčkul Cos

dělal? Pil jsi? Já jo. Hele, ono se to za chvilku taky vypne. L má taky

skoro vybito. Přijedeš za mnou do Karlina?

AUTOR: Ne.

TELEFON (Strašidlo si nevšímá, co Autor říká): Koukej, Vlčkul L mi

nese můj nej oblíbenější, ale úplně nejmilejší předmět, a nese ho,

představ si, v růžových gumových rukavicích! Vlčku! No tohle, moji

nejoblíbenější věc... hádej, co to je.

AUTOR: No, asi to nebude kartáček na zuby, doraž ty sem.

TELEFON: Už vyrážím. Skoro. Už se chystám. Ale nestíhám. Takže asi

přijedu oblečená neoblečená, učesaná neučesaná...

AUTOR: To jsi vždycky. Tak já jdu už do Šejkspíra, doraž tam.

TELEFON: Tak pro mě přijeď sem do Karlina, vlčku, vlčku...

JEVIŠTĚ ZHASNE. TMA V CELÉM DIVADLE.

Hlasy ve tmě, ale naživo.

AUTOR: Spíš? Fuj, mně teda je... Ty, postavo, nerozešli jsme se včera?

STRAŠIDLO: Nevím... Ale cítim to víno. My jsme se rozcházeli?

AUTOR: Já nevim. Mam pocit... ale nevim. Nejspíš jo, ale asi jsme pak

šli oba sem. Doprčic, já mam ale kocovinu.

STRAŠIDLO: Neodešli jsme třeba jen z hospody? Ze Šejkspíra? Víš,

jako odchod, ne rozchod.

AUTOR: Hm...

JEVIŠTĚ SE ROZSVITÍ Ráno. Autor a Strašidlo malátně leží v posteli.

STRAŠIDLO: Já si pamatuju jen, jak jsi za mnou přijel taxíkem do

Karlina už opilý, ale odmítl jsi tam vystoupit, že je Karlín moc

rozkopaný... Tak jsme jeli do Šejkspíra. Ale tam jsme upadli stejně. Při

tanci, spolu, i když ty jsi tančil myslím verbuňk a já valčík. To byl už

náš 2. pád, vlčku. Pak nevím. A že jsme se myslím i fackovali.

AUTOR: Jo, 2. pád... 2. pád, bez koho, čeho... To skoro vypadá na

rozchod.

Bez koho čeho? Hele, ty bys mi nezamlčela, že jsme se rozešli, že jo?

STRAŠIDLO: Vlku... To jsem zvědavá, kdo to za tebe nasmolí, když už

si to nepamatujeme ani jeden.

AUTOR: Možná R, ten se do toho furt plete. To máme teda pěkný

okno, dáme do něj truhlík s kytkama a vyvěsíme státní vlajku. Ale

vidíš, už 2. pád. Koho čeho? Nevim... My spolu nechodíme, my spolu

padáme. Asi máme gramatický problémy, pády. Jak to mam nasmolit,

když máme takovouhle gramatiku, a jsme ňáký nespisovný. Mně z

těchhle mluvnických pádů dokonce naskakuj ou modřiny. A hrubky.

STRAŠIDLO: Hychikyrydytyny. Vidíš. Vlčku, já už nebudu pít, jsem se

rozhodla. Enejeíá. Musíme žít vzorně. Napiš to tak. Taky jsme včera

zmokli.

AUTOR: Já taky, budu nepít s tebou... Jo, melas mokrý vlasy v noci.

Mokrý ty potvory koušou jak vzteklej pes. Můžeme nepít spolu.

Člověče. Akorát mám pocit, že tak už jsme se jednou rozhodli. Asi

musíme nepít víc. Zít vzorně. Ale podle jakého vzoru... Já už si je ani

pořádně nepamatuju. Nese, bere, maže, peče, umře... To tak vzorně zní.

Jak něčí životopis. Nějakýho pekaře. Prosí, trpí, sází, to zas křesťansky,

tohleto slzavý údolí, ježiš, fuj, je mi šoufl.

STRAŠIDLO: Vlčku, to bude hrozné, až se opravdu rozejdem. Já se na

to tak netěším.

AUTOR: Jo. Mně je z toho šoufl už teď.

STRAŠIDLO: Vlčku!

AUTOR: Představa, že na někoho dalšího za 8 let natrefím... a že bych

měl na někoho natrefovat.

STRAŠIDLO: Já taky nikoho nechcu. To bude hrozné.

AUTOR: Budeme na to dva.

STRAŠIDLO: Ty u toho určitě nebudeš, nebo si nic nebudeš pamatovat.

Tak na to budu jenom já. (bulí mu na rameni)

AUTOR: Nebreč, člověče. Nebo začnu taky, abysme byli dva.

STRAŠIDLO: Toho si nevšímej, to já zas jen bulím.

AUTOR: Já vim ... abysis nemusela vyplachovat ospalky. Mně je teda

blbě. Hele, užs mi zase probrečela košili na rameni, tajtrdlíku. Já do

toho ramena brzo chytnu revma, jak táhne tadyhle od okna. Věčně z

mokrý čtvrti do slzavýho údolí... Jo, revma.

STRAŠIDLO: Tak si budeme hrozně pomáhat a budeme spolu, i když

se rozejdeme. Vlčku, musíme jet do toho Portugalska. Budeme tam žít.

(přestalo bulet)

Autor pomalu vstane z postele. Odšourá se k ledničce. Vytáhne lahváka,

otevře a napije se.

STRAŠIDLO (nesouhlasně ho pozoruje): Zastrčit břicho! Narovnat se!

A nepij zas. Hele, mně už je dobře. Už nemám kocovinu.

AUTOR (najednou se kalně podívá do hlediště a ušklíbne se):

Představuju si ji, jak by řekla R, když hrál Ježíše na kříži, nebo rovnou

ukřižovanýmu Ježíšovi: zastrčit břicho! narovnat se! A jestli třeba

nechce namasírovat chodidla... (Otočí se na Strašidlo) Jakpakto? Tos

ten zbytkáč vybrečela? Poslední pivo, není tu ani kapka kořalky, jen

Božkov. A já mam sucho v žilách. Božkov se samotnej nedá pít. Uvaříš

mi čaj? Já si ho zbožštím, jak se jinak posílit v týhle slabotě.

Přitočí se k ní a foukne jí do ucha.

STRAŠIDLO: Vlku, nefoukej mi do ucha, když piješ studené pivo,

vždyť se nachladím. (odvrátí se od něj) Já prostě tyhle tvoje kocoviny...

Ty tvoje

strašidla nechápu. Už ti tím pitím zase zežloutly zorničky. A vidím, že

ti zase začíná přeskakovat, (rozhlíží se po bytě) Tady je ale bordel. Tak

to ukliď aspoň trochu, ne? Kdy má přijít uklízečka?

AUTOR: V úterý. Hele, ty hipíku, zrovna ty s bordelem, jo? Ani zuby si

nečistíš. Vyrobím ti knížku s kolonkama, kde ti já nebo L nebo rodiče

budeme muset ráno a večer potvrzovat, že sis je vyčistila. (Dopije pivo)

Jinak Hygienik... i nepřípustně zvýšená hladina hluku... a tak.

STRAŠIDLO: Tak, ty si totiž nesedneš na prkýnko ani doma.

AUTOR: Hele... Sladká, ale smrdící... Necháme toho. (Postavil

prázdnou láhev na stůl. Sedl si sklesle na postel a nehýbe se.)

STRAŠIDLO: Já ti uvařím ten čaj. Ale nelej si do něj rum... ten tvůj

Božkov. (vstala, pohybuje se čile)

AUTOR (On se nehýbe, ale zvedne hlavu): Ale stejně... vid, já se tě třeba

vůbec neštítim, myslím jako jinejch lidí a všeho, to je prostě to...

STRAŠIDLO: A vezmeš si mě?

AUTOR: Ne. A ty mě?

STRAŠIDLO: Ještě nevim. (Začala mu vařit obsah některého z

neoznačených pytlíků zdravotních čajů, které vytahuje z kredence. U toho

mluví) Chceš, abych tu zůstala? Teda mám francoužštinu teď a pak

kadeřnictví a asi dvě masáže a odpoledne mám školu... A jógu. A vlčku,

vždyť já musím taky do Karlina pro věcil Ale zůstanu tu, jestli chceš.

AUTOR: Já tu klidně zůstanu sám. Budu dělat kašpárky divákům a

čtenářům. Dneska to není taková ta šílená kocovina, že bych nemoh

mluvit. To možná ten verbuňk... když se člověk trochu hýbe... Kvikla SMSl

Cau. Odpoledne spolu cviceni. Vecer divadlo, do rana Sucha

dasen. A zitra do 12h ctu hru tvoji. Dik. R. AUTOR: Cha. (Vezme si od ní zdravotní čaj, zbožští ho Božkovem a napije se. Pak ještě jednou, zhluboka.) Vlastně cha, jaký cha... (z akinklá se, nápoj mu zřetelně dorazil do mozku. Do hlediště) Vím, že chce jen alibi, kdyby něco, a že nikam chodit nemusím... ale mám hned pocit, že mnou i tak manipuluje... že jo? Abych se zrovna teď někam vláčel. Tohle je furt, budou totiž s L. On je R paranoidní tajnůstkář, jeho družku jsem léta neviděl a rozhodně si u mě nic ověřovat nebude. (Napije se) A vůbec! On mě takhle vlastně píše. A v tomhle stavu! Nikam nejdu. STRAŠIDLO: Co si to tam brbláš? Kdo ti piše? (Váhá, přešlapuje tam a neodchází) A nepij, vlku. AUTOR: Ale řešim tady nějakou vzpouru postav. Mám teď božskou inspiraci. (Pije zhluboka Božský čaj. Do hlediště) Kam mě to tahá? Jako bych já byl postava. Chápete? Vždyť já jsem tady autor. A ještě do takové špeluňky, jako je Suchá dáseň. Kdo tady koho píše? To se budeme psát navzájem, nebo co? To už není můj herec a vedlejší postava, ale spoluautor? Nebo protiautor? Kontraautor? Ďábel? I ty křeče v žaludku si klidně měl nejdřív on... Nějak se tu roztahuje, ten... šmíra jeden. Eště mě tu teď pro vás zrovna hraje, tohlencto já je on, jsem nějakej upozaděnej. Postavy komandujou vlastního autoral Se mnou ani nemusel kvůli mojí roli spát. Ať napíše kuchařku nebo vzpomínky, jako ostatní tihle moudří laskaví klauni, tihle krásní blázni. Na jeho popud jsem ho na začátku hry poslal jako autor za L s poselstvím, nevyužívá náhodou on mě naopak v nějaké své hře? Milostné? Špinavé? Hraju i já u něj, ale nevím co... A to nevim ani tady. Půlku toho musí vyprávět Strašidlo, protože si to nepamatuju, kus nikdo, protože si ho nepamatuje nikdo, zbytek napíše on? Ještě ale v tyhle republice snad platí autorský zákon... Právě mi přinesli na stůl

spis, hochu. (Dopije čaj, podívá se trochu kalně do hlediště) Kdybyste

náhodou někdo z vás postav nevěděl, co teď dělat, dám vám na něj

telefon: 728676327. On vás napíše... No, to je jedno. Dělám si legraci.

Je mi trochu šoufl. Došel Božák. A nějak mě znervózňuje, že teď jsem

ještě někde jinde, v Suchý dásni, jako by mi bylo šoufl na dvou

místech. Dvojnásob. Stejně ta dokumentárnost a realitní postavy

přinášejí jen problémy. Nemůžu je psát všechny najednou, a ty, co se

jim zrovna nevěnuji, si dělají co chtějí. Nějakou přestanu psát v

tramvaji a když se k ní vrátím, je už čertvíkde a dělá si čertvíco. A

vůbec, jakou chce číst hru? Tuhle?

Autor se vyčerpal a došla mu zjevně božská inspirace z Božského čaje,

klesl do lehu nazpátek do postele. Chabě vleže namačká sms:

No jo

STRAŠIDLO (koukne na autora): Nebrblej. Copak na mě tak koukáš,

Vlčku? Ty si se mnou vůbec nepovídáš, ty jsi hrozný nemluva a

škarohlíd a zase se zbytečně opíjíš a rozčiluješ mě.

AUTOR: Koukám, jestli mě nechceš zavraždit. Co to bylo za zdravotní

čaj? Hluchavky a Božkov, nějak to přestalo zabírat... Nepovídám,

protože smolím, máme tu taky diváky, uvědom si to. Nejsme tu sami.

Nejspíš je mi šoufl ze sebe. Já mam vždycky v kocovině pocit... jako

bych měl nějakou prasklinu. Jsem prasklá postava. A do tý prskliny se

sypající. Kruci, a už zase. (Zaleze pod peřinu, úplně zmizí. Peřina je

vydutá a nehybná, jako by pod ní byl srolovaný koberec. Vidět není vůbec

nic. Pak ale ještě řekne zpod peřiny) Musim teď bejt v Suchý dásni.

STRAŠIDLO (chodí po bytě, dojde k oponě, začne za ni tahat a trochu s

ní třepat): Tady je prachu. Nač má tu uklízečku... (Nechá toho. Jen na

oponu chvilku kouká. Vzápětí se od opony odvrátí a otočí se k posteli se

srolovaným kobercem pod peřinou) Vlčku, vylez. Už je lip? Jsi tam už

dva dny. Vždyť jsem ti skoro celou noc ležela na hlavě. Aby na tebe

strašidla nemohla. Ale musíš mezi lidi. Říkals, že máš někam jet,

krtku, vylez.

AUTOR (mluví ještě jako koberec pod peřinou): Jo. Jsem už starej,

abych věřil na strašidla, že jo? (vystrčí hlavu zpod peřiny a rozhlídne se)

Musim koexistovat s lidma... Stejně, tady pod peřinou běží čas jinak.

Měl bych tu bejt zalezlej furt. A setkám se tu i s jinšíma osobnostma,

nemysli si... (Vyleze ven celý) Tam pod peřinou se překvapivě seznámíš

s důležitými lidmi. Taky tam zalézaj. Hroutíme se tam do svých

prasklin... Kontakty, jak z Olšan. Třeba Napoleon, je to prcek. Fuj. A

pak taky všelijaká havěť, bílý myši a trpaslíci. (Postaví se u postele a

rozhlédne.)

STRAŠIDLO (opatrně): Bylo to tak zlé? Bylo, já vim.

AUTOR: U nás v prasklině? Jako vždycky... aspoň že můžu zalézt pod

tu realitotěsnou peřinu. Dík... za tu hlavu. Taky jsi mi ji utěsnila. Mam

prasklinu, jsem zmetek už z výroby, měla bys mě reklamovat u

výrobce.

STRAŠIDLO: Pořád prasklinu. Když ty bys měl nejradši osobní bublinu

velkou přesně jako zeměkoule, aby k tobě nikdo nemoh, pak se ale

ožereš a ostatním jejich bubliny propícháváš... párátkem a žducháš do

nich. Musíš hlavně přestat pít. (Dívá se na něj a na hlavě se jí kroutí a

hromadí vlasy.)

AUTOR: Jo... (podívá se na ni) Člověče, já když tě vždycky nějakej čas

nevidím, tak mi připadáš vyšší a hezčí, člověče. To jsem zas skuhral,

co? Teď ještě musim na nějaký podělaný jednání... pojedu k

netopýrům. Jdeš už taky? (Jde se umýt, vrátí se, obrátí se k hledišti

zády, sundá si košili a čortky, má sympatické hýždě, bere si hromádku

oblečení)

STRAŠIDLO: Jé, ty jsi pihatý.

AUTOR: Vyrobím ti ze svých pih náhrdelník, když si pospíšíš...

Stejně... jak jsme se bavili o tvejch bejvalejch, představuju si je tady v

bytě, jak jsou tu s náma, ten moravskej jak tady sedí odmítavě, ten ten,

no, známe ho, ten Ind z Anglie je mimo a Francouz afektovaný, a ten

přiblblík kuchtí nějakej magoráček a dělá zábavu... A moje ženštiny

jsou venku shromážděný dole pod balkónem, jsou slyšet jen vzdáleně,

a já vylezu ven na balkón a řeknu: Dobrý den. (Postupně si obléká slipy

a ponožky, bílá košile, utáhl si pásek u kalhot, pak si utáhl kravatu,

nakonec si utáhl tkaničky u bot. Sako.)

STRAŠIDLO: To je docela přesné. Já bych tedy na balkón nešla... Je

tam nějaká demonstrace. Proč k netopýrům? Ty je zastupuješ?

AUTOR: Jo. Ne... Jak mají ten ultrazvuk nebo co, tak nějak poznaj,

jestli je nablízku zapnutá štěnice a začnou narážet do stěn. Chodí se

tam do ZOO na jednání. Proto mají zrovna oni tolik sponzorů, furt je

tam někdo... Já do tý tvojí party taky nejdu a nevoď si je sem do bytu,

já žárlím zpětně, víš, že jsem blb, nezapomínej. (Zapne televizi) Hele,

hyeny.

Zazvonil mu mobil.

TELEFON (neznámý hlas): Čau, co děláš?

AUTOR: Du se plazit na katastrální úřad.

TELEFON: Já jedu po Dejvický. Tahle Praha 6 je ale zasranej kus

světa... AUTOR: Hele, já musím jet. Koukám na hyeny, vůdčí samice

má falešnej penis. ... Taky, jo? Tak čau.

(Strašidlu) Jdeme? Nezdržujme děj, Hejhulo.

Autor se okoukl v zrcadle, vzal si doklady a kličky od auta, došourá se ke

dveřím z bytu dozadu do zákulisí, pustí Strašidlo první. Odejdou.

Vzápětí se zase dveře otevřely, vešel dovnitř.

AUTOR: Sme to ale hovada. (Odfoukne si, svlékne se zase do košile a

čortek, dá vařit vodu, vleze si do postele a dívá se znechuceně na diváky)

Stejně, nesnáším lidi, a tady si je pustím přímo do bytu... Ještěže mě

hraje R a nemusím tu být ve skutečnosti já sám. (Zapne televizi)

TELEVIZE (televizním hlasem komentátora): Sup ušatý s růžovou

hlavou se zmocňuje zdechliny, po chvíli se k němu připojuje jeho

družka...

AUTOR: Hezká.

ZHASNUTO.

pár vteřin

ROZSVÍCENO.

AUTOR (do hlediště): Obraz... Možná má bejt už další dějství, nevím.

Nevim, ani jakej je rozdíl mezi obra



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist