načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osheimské kolo - Mark Lawrence

Osheimské kolo

Elektronická kniha: Osheimské kolo
Autor:

- V epické fantasy Marka Lawrence se bojácný princ navrací z útrob samotného Pekla, aby svedl největší bitvu svého života – lítý boj, v němž proti sobě stanou živí a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244
+
-
8,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 439
Rozměr: 20 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The wheel of Osheim ... přeložila Martina Šímová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7673-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mezi Snorrim ver Snagasonem a záchranou jeho rodiny leží všechny hrůzy Pekla - tedy za předpokladu, že mrtvé lze pořád zachránit. Jalanu Kendethovi záleží jedině na tom, aby z nepříjemného dobrodružství vyvázl živý a nepřišel přitom o Lokiho klíč. Ten dokáže otevřít jakýkoliv zámek i dveře a svému majiteli by mohl přinést nevídané bohatství a blahobyt. Mladý princ touží po jediném: vrátit se do světa živých, kde na něj čekají víno, ženy a hazard. Osud s ním má však jiné plány. Osheimské kolo se otáčí stále rychleji a pokud ho někdo nezastaví, rozetne svět vedví. S nadcházejícím koncem všech věcí, kdy se není kam schovat, se musí i ten největší zbabělec vzmužit a vydat se hledat nové odpovědi. Jalan a Snorri se postaví mnohým nebezpečím, od armády Mrtvého krále po zrádná zrcadla Modré dámy, avšak Osheimské kolo se navzdory všemu točí dál a stahuje je zpátky. Na konci čeká buď vítězství, anebo smrt. Ve třetí knize epické fantasy Válka Červené královny se bojácný princ navrací z útrob samotného Pekla, aby svedl největší bitvu svého života - lítý boj, v němž proti sobě stanou živí a mrtví.

Popis nakladatele

V epické fantasy Marka Lawrence se bojácný princ navrací z útrob samotného Pekla, aby svedl největší bitvu svého života – lítý boj, v němž proti sobě stanou živí a mrtví.

Mezi Snorrim ver Snagasonem a záchranou jeho rodiny leží všechny hrůzy Pekla – tedy za předpokladu, že mrtvé lze pořád zachránit. Jalanu Kendethovi záleží jedině na tom, aby z nepříjemného dobrodružství vyvázl živý a nepřišel přitom o Lokiho klíč. Ten dokáže otevřít jakýkoliv zámek i dveře a svému majiteli by mohl přinést nevídané bohatství a blahobyt.       

 Mladý princ touží po jediném: vrátit se do světa živých, kde na něj čekají víno, ženy a hazard. Osud s ním má však jiné plány. Osheimské kolo se otáčí stále rychleji, a pokud ho někdo nezastaví, rozetne svět vedví. S nadcházejícím koncem všech věcí, kdy se není kam schovat, se musí i ten největší zbabělec vzmužit a vydat se hledat nové odpovědi. Jalan a Snorri se postaví mnohým nebezpečím, od armády Mrtvého krále po zrádná zrcadla Modré dámy, avšak Osheimské kolo se navzdory všemu točí dál a stahuje je zpátky. Na konci čeká buď vítězství, anebo smrt.  

Přichází strhující rozuzlení války Červené královny!

Zařazeno v kategoriích
Mark Lawrence - další tituly autora:
Trnový král Trnový král
Trnový císař Trnový císař
Princ bláznů Princ bláznů
 (e-book)
Trnový císař Trnový císař
 (e-book)
Lhářův klíč Lhářův klíč
Osheimské kolo Osheimské kolo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Osheimské kolo

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Mark Lawrence

Osheimské kolo – e-kniha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




OSHEIMSKÉ

KOLO

válka červené královny

kniha TŘETÍ

Mark Lawrence

TALPRESS


Copyright © 2016 by Mark Lawrence

Translation © 2018 by Martina Šímová

Map © Andrew Ashton

Všechna pr áva vyhrazena. Ž ádnou č ást této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

IISBN 978-80-7197-673-7

ISBN e-knihy 978-80-719-7697-4


Poděkování

Mnohokrát děkuji všem dobrým lidem ve Voyageru, kteří umožnili vydání této knihy. Díky nim ji te; vy, příznivci Jalana a Snorriho, držíte v rukou.

Zvláštní poděkování patří Jane Johnsonové za její neustálou, všudypřítomnou podporu i za nedocenitelné úpravy textu.

Velké pomoci se mi dostalo i od Agnes Meszarosové, které jsem zavázán za její laskavost zahrnující beta čtení, korektury, víno a čokoládu.

Konečně znovu tleskám svému agentovi Ianu Drurymu i celému týmu v Sheil Land za prvotřídně odvedenou práci.

PoZNÁMKAAUTORA

Pro ty z vás, kteří jste na román čekali rok, přikládám několik souhrnných poznámek podstatných pro třetí knihu. Jednak vám osvěžím paměC a zároveň se vyhneme tomu, aby si postavy musely říkat věci, které už dávno vědí.

Zde uvádím pouze fakta důležitá pro nadcházející vyprávění.

1. Jalan Kendeth, vnuk Červené královny, není ctižádostivým

mužem. Touží se vrátit v bezpečnou náruč hlavního města

své babičky a užívat si pohodlného života u dvora. Také by

moc rád velel svým starším bratrům Martovi a Darinovi. 2. Život se však poslední dobou poněkud zkomplikoval. Jalan

stále touží po své bývalé milence Lise DeVeerové, která si

mezitím vzala jeho nejlepšího přítele. Jal navíc dluží obrov

skou částku vražednému vůdci zločinecké bandy Maeru Al

lovi a velké florentské banky ho stíhají pro podvod. Navíc

přísahal pomstu Edrisu Deanovi, muži, jenž mu zabil matku

a sestru. Jalanova sestra byla v okamžiku smrti stále v mat

čině lůně a nekromantský meč Edrise Deana (který nyní nosí

Jalan) ji uvěznil v Pekle, kde čeká, až se bude moct vrátit jako

nenarozen áa sloužit Mrtvému kr áli. Jalanova sestra měla

potenciál stát se velkou čarodějkou, a tak bude velmi nebez

pečn á– stvoření s takovou mocí však ke svému zrodu vyža

duje smrt blízkého příbuzného. 3. Jalan opustil mrazivý Sever a skončil v rozpálených kopcích

slunné Florencie. Z počátku cestoval se Seveřany Snorrim

a Tuttugem z Undoretských, později se k nim přidala ještě

seversk áčarodějnice Kara a Hennan, chlapec z Osheimu. 4. Jalana se Snorrim poutaly přízraky temnoty a světla: Jalano

vi šeptala Aslaug, Snorrimu Baraqel, avšak v průběhu cesty

bylo toto pouto zlomeno. 5. Jalan m ápři sobě Lokiho klíč, artefakt, který dok áže otevřít

jakékoliv dveře. Touží po něm mnoho jedinců – hlavně

Mrtvý král, jenž by s jeho pomocí mohl utéci z Pekla. 6. K popisu života po smrti, kam se naši hrdinové vydají, vy

užívám v knize křesCanského výrazu Peklo (angl. Hell, pozn.

překl.) i severského Hel. 7. Tuttugu zemřel v umberském vězení, kde ho mučil a nakonec

zabil Edris Dean. 8. Jalana, Snorriho, Karu a Hennana jsme naposledy viděli

v hlubinách solného dolu, sídle čaroděje-dveřníka Kelema. 9. Aslaug unesla Kelema do světa temnoty.

10. Snorri prošel dveřmi do Hel, aby zachránil svou rodinu.

Jalan řekl, že půjde s ním, a svěřil Lokiho klíč Kaře, aby

nepadl do spárů Mrtvého krále. Na prahu Pekla ho však

opustila odvaha a nedokázal Snorriho následovat. Ukradl

klíč Kaře z kapsy, když vtom někdo rozrazil zavřené dveře

do Hel a protáhl ho skrz.

11. A te; obecněji: Jalanova babička Alica Kendethov ázvan á

Červená králova již mnoho let válčí s Modrou dámou a její

mi spojenci. Modr ád áma řídí i Mrtvého kr ále a Edris Dean

je jedním z jejích prostředníků.

12. Červené královně pomáhají její dva starší sourozenci, Tichá

sestra, kter ávidí budoucnost, avšak nikdy nemluví, a její

postižený bratr Garyus, jenž řídí svou vlastní obchodní říši.

13. Ve válce Červené královny jde o změnu v realitě, již Stavitelé

provedli před tisíci lety – změnu, kter ána svět přivedla magii

krátce předtím, než byla předchozí civilizace (což jsme my

za nějakých padesát let) zničena v jaderné válce.

14. Změna, kterou započali Stavitelé, se uspíšila, protože lidé


používají stále více magie, čímž zároveň vzniká další poten

ciál k užití kouzel – jde o začarovaný kruh, jenž rozbíjí rea

litu a pomalu směřuje ke konci všech věcí. 15. Červen ákr álovna věří, že pohromě lze předejít – anebo se

o to alespoň pokusit. Modr ád áma chce věci naopak urych

lit, neboC věří, že ona a hrstka vyvolených přežijí a stanou se

novými bohy v jakékoliv realitě, kter ábude n ásledovat. 16. Zdálo se, že doktor Humberto je ředitel cirkusu, který si hle

dí své živnosti a o nic jiného se nestará. Jalan ho však zahlédl

v šedesát let starých vzpomínkách Červené královny, kde

velel ochrance jejího dědečka a byl zhruba stejně starý jako

dnes... 17. Osheimské kolo je oblast na severu, kde dochází ke štěpení

reality a každ áděsiv álidsk ápředstava dost áv ákonkrétní

tvar. Kařina studia naznačují, že v srdci Osheimu stál velký

stroj, práce Stavitelů, tajemné zařízení skryté v kruhovitých

podzemních tunelech o délce mnoha mil. Jakou roli má

tento přístroj sehrát v nadcházející katastrofě, je nejisté... Věnováno mému otci Patrikovi.

PROLOG

V hlubinách pouště, mezi dunami vyššími než kterákoliv modlitební věž, se z mužů stávají mravenci. Pálí tu slunce, vítr šepotá, všechno je v pohybu, příliš nepatrném, než aby byl viditelný pouhým okem, a přesto nezpochybnitelném. Prorok pravil, že písek není ani vlídný, ani krutý, avšak ve výhni Sahar snadno uvěříte, že vás nenávidí.

Tahnúna bolela záda, suchý jazyk se mu lepil na patro vyprahlých úst. Jel dál, shrbený a se skloněnou hlavou, kýval se v rytmu chůze svého velblouda a mhouřil oči před oslepujícím žárem, který pronikal i přes jemnou látku jeho šátku. Nedbal nepohodlí. Bolavá páteř, žízeň, tvrdé sedlo – na ničem nezáleželo. Karavana za Tahnúnovými zády spoléhala na jeho oči. Pokud Alláh, třikrát bu; pochváleno jeho jméno, dovolí, aby viděly jasně, pak splnil svůj úkol.

A tak jel Tahnún dál, jednu vyprahlou míli za druhou, viděl nekonečný písek i jeho obří prázdnotu. Za ním se klikatila karavana, proplétala se mezi dunami v místech, kam s večerem dopadne první stín. Kolem popojížděli další Ha’tariové, bedlivě sledovali okolí a vedli změkčilé Al’Effem i jejich zašlou víru. Pouze Ha’tariové dodržovali přikázání nejen slovem, ale i duchem. V poušti přežijete jen prostřednictvím absolutní poslušnosti. Ostatní jí mohou projít a přežít, ale jen Tahnúnovi lidé se rodili

15


a umírali na písku Sahar a od smrti je dělila jedin ávyschl ástudna. Jejich životy visely neustále na vlásku. Byli čistí. Vyvolení Alláha.

Tahnún navedl velblouda do písčitého svahu. Al‘Effemové svým zvířatům někdy dávali jména. Další slabost kmenů narozených vně velké pouště. Také pokaždé odbyli druhou a čtvrtou modlitbu, upírajíce tak Alláhovi jeho spravedlivý díl.

Zvedl se vítr, horký a suchý, písek stržený z drsného vrcholu duny zasyčel jako had. Tahnún docílil vrcholu svahu a pomalu sklouzl do dalšího z nekonečných písčitých údolí sužovaných sluncem. Zavrtěl hlavou a v myšlenkách zalétl zpátky ke karavaně. Za oblým ramenem duny se plahočili jeho svěřenci cestou, kterou pro ně vytyčil. Tyhle Al’Effem měl ve své péči už dvacet dní. Ještě dva, a dorazí do města. Musí přetrpět pouhé dva dny – pak ho šejk a jeho rodina přestanou trýznit svými upadlými a bezbožnými způsoby. Ze všeho nejhorší byly dcery. Šly za velbloudy svého otce, oděné nikoliv do dlouhé vrstvené tóby, již nosili Ha’tariové, ale v mnohem tenčí ohavnost, tak těsnou, že její záhyby stěží skryly obrysy postav pod sebou.

Křivka duny znovu přitáhla Tahnúnův pohled a on si představil oblinu ženského boku. Potřásl hlavou, aby vidinu zahnal, a byl by si odplivl, kdyby neměl tak vyprahl áústa.

„Bože, odpusC mi můj hřích.“

Ještě dva dny. Dva předlouhé dny.

Vítr náhle přešel z nářku ve zběsilé kvílení a skoro Tahnúna vyhodil ze sedla. Jeho velbloudice nesouhlasně zasténala a zkusila odvrátit hlavu z dosahu řezavého písku. Tahnún však hleděl přímo před sebe. Jen dvacet metrů před ním, šest stop nad vrcholem duny se tetelil vzduch jako při fata morganě – takovou však Tahnún za čtyřicet vyprahlých let svého života ještě neviděl. Vzduchoprázdno před ním se vlnilo, jako by bylo z tekutého stříbra, a potom se roztrhlo, odhaluje několik záblesků místa za ním: objevil se kamenný chrám ozářený mrtvým oranžovým světlem; to v něm probudilo každou potlačovanou bolest a nepohodlí a proměnilo je v tepající utrpení. Tahnún zkroutil rty, jako by mu ústa naplnila hořk ápachuC, a vší silou se snažil uklidnit své zvíře, které ovládl stejný strach.

16


„Co to?“ zašeptal si sám pro sebe, ale otázka zanikla ve velbloudím kvílení.

Za potrhanou tkaninou světa Tahnún zahlédl nahou ženu, jejíž tělo bylo vysochané z nejhoroucnějších tužeb smrtelného muže: každ ájejí křivka prodchnut ástínem a laskan átím stejným smrtícím světlem. Plnost ženiných tvarů Tahnúna upoutala, zdržela ho na celých deset úderů srdce, než pohledem konečně zalétl k jejímu obličeji. Děs ho vyhodil ze sedla. Ještě ani nedopadl na zem a v ruce svíral svůj zahnutý meč. Přízrak na něj upřel krvavě rudé oči a v rozšklebených ústech se mu leskly tesáky připomínající zuby desítky obrovských kober.

Tahnún se vyškrábal na vrchol duny. Splašená velbloudice mizela v dáli, dunění jejích kopyt sláblo s každým okamžikem. Vrcholu dosáhl právě včas, aby viděl, jak se rozCatý závoj mezi ním a chrámem roztrhl jako stanová plachta pod ostřím nájezdníka. Odhalila sukubus, astrální upírku v celé její kráse, a před ní polonahého muže, který proletěl trhlinou ve vzduchoprázdnu. Tvrdě dopadl na písek, okamžitě vyskočil a zvedl ruce nad hlavu, aby se bránil démonu, který ho pronásledoval a zuřivě šátral potrhanou tkaninou. Žena se po něm natáhla, z konečků prstů jí vyrašily drápy ostré jako jehly, avšak muž vymrštil ruku a v ní jakýsi černý předmět. Ozvalo se zřetelné cvaknutí, a náhle všechno zmizelo. Díra vetkan áv jiný svět – pryč. Přízrak s šarlatovýma očima a dokonalými ňadry – pryč. Zmizel i starobylý chrám a smrtící světlo toho strašného místa zapečetila stejn átenk árouška, kter án ás dělí od nočních můr.

„Do prdele! Kurva! Kurva!“ Muž začal poskakovat z jedné nohy na druhou. „Horký! Horký! Horký!“ Byl to nevěřící pes, vysoký, bílý jako mléko, se zlatými vlasy vzdáleného Severu, co leží za mořem. „Do prdele. To pálí. Kurva. To je horký.“ Nazul si botu, kter ásem musela propadnout spolu s ním, potom uklouzl, spálil si holá záda o horoucí písek a znovu vyskočil na nohy. „Kurva! Do prdele! Do prdele!“ Povedlo se mu nazout si i druhou botu, načež se znovu překotil a s nohama klátícíma ve vzduchu zmizel na opačné straně duny, hulákaje obscénnosti.

Tahnún se pomalu postavil a zastrčil šavli zpátky do zahnuté

17


pochvy. Mužovy kletby mizely v dálce. Byl to člověk? Anebo

přízrak? Uprchl z pekla, takže to musel být démon. Mluvil však

jazykem staré říše, přestože každou jeho slabiku halil drsný, ne

příjemný přízvuk Seveřanů.

Ha’tari zamrkal. Na vnitřní straně jeho víček, utkan áze zele

ného přediva na rudém pozadí, čekala sukubus. Mrknul podruhé

a pak potřetí, avšak její obraz zůstal, svůdný a smrtící. Tahnún si

povzdychl a vydal se po svahu duny ve stopách ječícího bezvěrce.

Přísahal, že na hanebné, ostudně krátké tóby al’effemských žen

už ani nepomyslí.

18


1

Musel jsem udělat jediné: projít chrámem a nenechat se svést z cesty. Padlo by na to nejvýš dvě stě kroků, načež bych opustil Peklo branou soudců a ocitl se, kdekoliv bych si zamanul – v mém případě v královském paláci v Karmínce.

„Do prdele.“ Zvedl jsem se z rozpáleného písku. Obalil mi rty, tisíc tvrdých zrníček mě bodalo do očí, a když jsem naklonil hlavu, zdálo se, že mi padají i z uší. Přidřepl jsem si, plival na všechny strany a mžoural do oslepujícího denního světla. Slunce vysoko na obloze žhnulo s takovou silou, že jsem skoro cítil, jak se mi škvaří kůže. „Do háje.“

Ale byla to krasavice. Ta desetina mé mysli, kter ávěděla, že jde o past, se teprve nyní vypotácela z područí chlípnějších devíti desetin a začala mě častovat hlučným: „J áti to říkala!“

„Do háje.“ Postavil jsem se. Přede mnou se tyčila příkrá písečná duna, vyšší, než bych pokládal za možné, a rozpálená doběla. „Zasran ápoušC. To je n ádhera.“

Avšak po zemích mrtvých mi dokonce ani poušC nepřišla tak strašná. Nepochybně byla příliš horká, toužila spálit každý kus lidské kůže, který se nedopatřením dotkl písku, a bylo jasné, že pokud rychle nenajdu vodu, do hodiny mě zahubí, ale navzdory všem těmto nepříjemnostem jsem byl naživu. Ano, ani tady nebyla jedin ástopa života, avšak toto místo nebylo utk áno z čisté

19


zloby a zoufalství, země pod vašima nohama z vás nevysála vláhu, radost i naději jako savý papír, jejž přiložíte k rozpitému inkoustu.

Vzhlédl jsem k blankytně modrému nebi. Vlastně to byla zašlá modrá, která vypadala, že na slunci strávila déle, než bylo záhodno, ale po neměnné mrtvolné obloze a zlém oranžovém světlu se mi líbila každ áživ ábarva. Rozpř áhl jsem paže. „Kruci, to je lahoda, být naživu.“

„Démone.“ Za sebou jsem uslyšel hlas.

Pomalu jsem se otočil s rukama rozpřaženýma dokořán, s otevřenými, prázdnými dlaněmi. Klíč jsem si zastrčil za vytahaný opasek, který měl co dělat, aby mi udržel kalhoty na zadnici.

Přede mnou stál domorodec v černém hávu a ukazoval na mě zahnutým mečem. Písečný svah za jeho zády pokrývaly otisky stop značící cestu, jíž mě následoval. Přes všechny ty šátky, které m ázdejší lid v oblibě, jsem mu neviděl do tv áře, nicméně nevypadal potěšeně, že mě vidí.

„As-salamu alaykum,“ řekl jsem mu. Což bylo zhruba všechno, co jsem z jejich řeči pochytil za svého ročního pobytu v pouštním městě Hamada. Znamen áto „dobrý den“.

„Ty.“ Bodnul tasenou zbraní k nebi. „Z oblohy!“

Otočil jsem dlaně vzhůru a pokrčil rameny. Co jsem mu na to měl asi tak říct? A kromě toho, s mazanou lží bych se namáhal nadarmo, pokud jazyku Říše rozuměl stejně špatně, jako jím mluvil.

Prohlédl si mě od hlavy k patě. I přes závoj jsem viděl, že přeték ánesouhlasem a pohrd áním.

„Ha’tari?“ zeptal jsem se. Hamadští obyvatelé při přechodu žhnoucí pustiny spoléhali na žoldáky narozené v poušti. Byl jsem si celkem jistý, že se jmenují Ha’tari nebo Ha’tariové.

Neodpověděl, jenom mě sledoval, čepel v pohotovosti. Nakonec jí mávl ke svahu, z něhož sem přišel. „Jít.“

Přikývl jsem a začal se šourat zpátky v jeho stopách. Byl jsem rád, že mě na místě nepropíchl jako sele a nenechal mě vykrvácet. Na to, aby mě zabil, však nepotřeboval meč. Stačilo, aby mě tu nechal, a smrt by si mě brzy našla sama.

Písečné duny se zlézají mnohem hůř než dvakrát tak velký

20


kopec. Boří se vám v nich nohy, s každým krokem vás okrádají o sílu, takže už po pár metrech lapáte po dechu. Po deseti krocích máte žízeň, v půli cesty jste vyprahlí a malátní. Držel jsem hlavu skloněnou a snažil se nemyslet na tu spoušC, kterou slunce tou dobou jistě zanechalo na mých zádech.

Před svůdnou sukubus mě zachránilo spíš štěstí než rozvaha. Nevím, kam jsem dal soudnost, že jsem se jí dal zlákat. Pravda, byla první věcí v celém širém podsvětí, kter ávypadala živ á– víc než to, jako sen spředený z příslibů všeho, co si jen muž může přát. Lisa DeVeerová. Špinavý trik. I tak jsem nemohl tvrdit, že mě nevarovali: když si mě stáhla do náruče a její úsměv se proměnil v zubatý škleb hyeny, vlastně mě to zase tolik nepřekvapilo.

Podařilo se mi vytrhnout, přičemž jsem ztratil košili, nicméně by mě rychle dostihla, kdybych si nevšiml, jak se chrámové stěny zavlnily, a nepoznal, že clona bude v těch místech velmi slabá. Klíč ji pro mě roztrhl a j áproskočil skrz. Nevěděl jsem, co ček á na druhé straně, jasně, že nic dobrého, ale dalo se předpokládat, že to bude mít méně zubů než m ánov ápřítelkyně.

Snorri mi pověděl, že clony jsou nejtenčí v místech, kde lidé umírají. Války, mor, hromadné popravy – kdekoliv, kde duše v hojném počtu opouštějí tělo a potřebují se dostat do zemí mrtvých. Proto mě zaskočilo, když jsem se ocitl uprostřed pouště, kde smrt číhala jedině na mě.

Každá část světa je svým způsobem navázaná na země mrtvých – kdekoliv udeří neštěstí, hranice mezi oběma světy slábne. V den Tisíce sluncí prý zemřelo tolik lidí na tolika různých místech, že se potrhaný závoj mezi životem a smrtí nikdy úplně nezacelil. A nekromanti toho od těch dob zneužívají.

„Támhle!“ Hlas domorodce mě vytrhl z rozjímání. Zjistil jsem, že stojím na vrcholu duny. Pohlédl jsem směrem, kterým ukazovala jeho čepel, a v údolí tísnícím se mezi naší dunou a tou další jsem zahlédl první desítku velbloudů velké karavany.

„Alláh bu; pochválen!“ Obdařil jsem pohana širokým úsměvem. Jak se říká, kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti.

Než jsme dosáhli karavany, sjeli se k nám další Ha’tariové v černých hábitech. Jeden z nich vedl ztraceného velblouda. Můj

21


věznitel, anebo zachránce, na něj vyskočil, zatímco mu jeden z jeho druhů hodil otěže, ale j áse musel klouzat a sjíždět duny po svých.

Karavana se zjevila v celé své kráse dřív, než jsme k ní stihli dorazit. Čítala přinejmenším sto velbloudů, většinu z nich naloženou zbožím. Viděl jsem balíky a zavazadla obalen ál átkou – tyčila se do výšky mezi hrby soumarů, jimž z boků visely obrovské sklenice s kuželovitými dny, kter áskoro rozhrnovala písek. Asi dvacet velbloudů neslo jezdce oděné do bílých, světle modrých a tmavých kostkovaných látek, další tucet pohanů šel pěšky, zavinutý do hory černé látky, v níž se podle mě museli vařit k smrti. Na samém konci se ploužilo několik vyhublých ovcí, drahý špás, vzhledem k tomu, kolik muselo stát jejich napájení.

Choulil jsem se pod palčivým sluncem, zatímco se dva Ha’tariové potkali se třemi jezdci, kteří předjeli před karavanu. Další z nich mě odzbrojil, vzal mi nůž i meč. Po chvíli smrtícího vyhrožování, anebo možná rozumného rozprávění – obé zní v pouštním jazyce podobně –, se jich všech pět vrátilo. Uprostřed jel muž v bílém rouchu, obklopen z každé strany jezdcem v kostkovaném, a ti zase ostražitými Ha’tarskými.

Tři nově příchozí měli odkryté obličeje, tmavě hnědou kůži osmahlou sluncem a oči černé jako noc. Podle všeho příbuzní, možn áotec a synové.

„Tahnún tvrdí, že jsi démon a že bychom tě měli zabít po starém způsobu, abychom odvrátili pohromu,“ řekl otec a tenké, kruté rty se mu v krátce střiženém bílém vousu zkroutily do nepěkného šklebu.

„Princ Jalan Kendeth z Červené marky, k vašim službám!“ Ohnul jsem se v pase. Zdvořilost nic nestojí, což z ní děl áskvělý dar, zvlášC když jste taková držgrešle jako já. „Ve skutečnosti jsem anděl spásy. Měli byste mě vzít s sebou.“ Zkusil jsem se usmát. Naposled to nefungovalo, ale nic lepšího jsem neměl.

„Princ?“ Usmál se v odpově;. „Báječné.“ Jediný pohyb rtů, a celý jako by se proměnil. Jeho černočerné oči se rozzářily a téměř zvlídněly. Dokonce i muži po jeho boku se přestali mračit. „Poj;- te, povečeříte s námi!“ Tleskl rukama a něco štěkl na staršího

22


syna. Tón jeho hlasu byl tak příkrý a zlý, že bych se vůbec nedivil, kdyby mu přikázal, aby se šel vykuchat. Syn rychle odjel. „Jsem šejk Malik Al‘Hamíd. Mí chlapci Džahmín,“ kývl na syna po svém boku, „a Mahúd.“ Ukázal za tím, co odjel.

„Je mi potěšením.“ Znovu jsem se uklonil. „Můj otec je...“

„Tahnún tvrdí, že jste spadl z oblohy, když vás honila přízračná čubka!“ Šejk se usmál na svého syna. „Když Ha’tari spadne z velblouda, vždycky je za tím démon anebo džin – jsou to hrdí lidé. Velmi hrdí.“

Zasmál jsem se s ním a skoro se mi ulevilo. Málem jsem přiznal, že jsem syn kardinála! Nejspíš jsem dostával úžeh.

Mahúd se vrátil s dalším velbloudem. Ta zvířata nemám kdovíjak v lásce, ale ježdění je dost možná můj jediný talent a na velbloudím hřbetu jsem strávil dost času, abych si osvojil základy. Celkem bez námahy jsem se vytáhl do sedla a popohnal zvíře za Malikem. Slova, kter ázamumlal svým synům, jsem si vyložil jako souhlas.

„Utáboříme se.“ Dorazili do čela kolony a šejk zvedl paži. Nadechl se, aby mohl vydat rozkaz.

„Prokrista, ne!“ Panika způsobila, že jsem to vyhrkl hlasitěji, než jsem měl v úmyslu. Rychle jsem pokračoval, doufaje, že Kristus zůstal nepovšimnut. Pokud chcete někomu něco rozmluvit, je důležité s tím začít, než dan áosoba veřejně ozn ámí svůj plán. „Můj pane Al‘Hamíde, musíme dál. Na tomhle místě se brzy stane něco strašného!“ Pokud se clona mezi dvěma světy neztenčila z důvodu masakru či krveprolití, znamenalo to jediné. Každou chvíli tu dojde k něčemu hroznému a stěny mezi životem a smrtí se chvějí v očekávání té hrozivé události...

Šejk se ke mně otočil s očima tvrdýma jako kámen. Jeho synové ztuhli, jako bych je svým vyrušením smrtelně urazil.

„Můj pane, váš Tahnún mluvil pravdu. Nejsem démon, ale skutečně jsem spadl z oblohy. Za chvíli se tu stane něco strašného a my odtud musíme co nejdál. Přísahám na svou čest, že mluvím pravdu. Možná mě sem poslali, abych vás zachránil, tak jako jste vy zachránil mě. Je jisté, že bychom bez sebe nepřežili.“

Šejk Malik přimhouřil oči, v jejich koutcích se objevily hluboké

23


vrásky. Nemilosrdné slunce mu vpálilo věk nesmazatelně do tváře. „Ha’tari jsou prostí lidé, princi Jalane, a pověrčiví. Mé království leží na severu a sahá až k pobřeží. Studoval jsem na Matemě a v celé Libě sloužím jedinému muži – kalifovi. Nedělejte ze mě hlupáka.“

Strach, který mi svíral vnitřnosti, ještě zesílil. Viděl jsem smrt ve všech jejích podobách a za to, abych utekl, jsem draze zaplatil. Nerad bych byl do hodiny zpátky v říši mrtvých, tentokrát jako duše bez těla, bezbrann ávůči hrůz ám, které tam prodlévají. „Podívejte se na mě, pane Al’Hamíde.“ Rozpřáhl jsem paže a ukázal na své rudnoucí břicho. „Jsme uprostřed hluboké pouště. Nestrávil jsem tu ani hodinu a kůži mám v jednom ohni. Do hodiny mi naskáčou puchýře a sloupu se. Jsem bez šatů, bez velblouda, bez vody. Jak bych se sem dostal? Přísahám vám, můj pane, na čest svého domu – pokud odsud okamžitě neodjedeme, všichni zemřeme.“

Šejk na mě pohlédl, jako by mě viděl úplně poprvé. Přešla dlouh áchvíle, přerušovan ájen syčením písku a frk áním velbloudů. Muži kolem nás napjatě vyčkávali, připravení k akci. „Sežeň princi nějaké šaty, Mahúde.“ Šejk zvedl paži a vyštěkl rozkaz. „Jedeme dál.“

Následný úprk byl mnohem pomalejší, než by se mi líbilo. Šejk se nejprve poradil s vůdcem Ha’tariů, načež jsme vyrazili vzhůru po svahu duny, zřejmě kolmo k jejich původnímu zamýšlenému směru. Vrcholným okamžikem první hodiny byl pro mě příděl vody. Nalít si ten úžasný tekutý život do úst bylo jako se znovu narodit – a nejspíš jsem přitom dělal i stejný povyk, vzhledem k tomu, kolik mužů bylo potřeba, aby mi čutoru sebrali.

Přešla další hodina. Stálo mě veškeré sebeovládání, abych svému zvířeti nevrazil paty do slabin a neodcválal do dáli. Při svém pobytu v Hamadě jsem se účastnil velbloudích závodů. Nebyl jsem ten nejlepší jezdec, ale jako cizinec jsem dostal dobrý kurz. Sedět na uhánějícím velbloudu v mnohém připomíná vášnivou soulož s obludně silnou a velmi ošklivou ženou. Nyní jsem toužil jen vyrazit vpřed, ale přechod pouště spočív áve vytrvalosti, nikoliv v trysku. Těžce naložení velbloudi by se do hodiny unavili

24


k smrti a nejspíš by se vyčerpali ještě dřív, kdyby museli nést ty, co předtím cestovali pěšky. Přesto m áslova šejka vyburcovala k činnosti – zjevně však zcela nevylučoval, že jsem šílenec, a nemínil nechat půlku svého majetku napospas písečným dunám.

„Kam máte namířeno, pane Al’Hamíde?“ Jel jsem s ním v čele kolony hned za jeho dvěma syny. Tři další z šejkových dědiců byli o kus za námi.

„Naším cílem byla Hamada a také tam dojedeme, i když ne přímo. Dnešní večer jsem hodlal strávit v Oáze palem a andělů. Dojde tam ke shromáždění kmenů, šejkové se setkají předtím, než naše delegace předstoupí před kalifa. Uzavřeme dohodu v poušti ještě před vstupem do města. Ibn Fayed přijím ásvé vazaly jedinkrát za rok, a tak je lepší mluvit k trůnu jedním hlasem, aby naše požadavky lépe vyzněly.“

„A míříme pořád do oázy?“

Šejk zachrchlal a odplivl si, zvyk, jejž místní zjevně odkoukali od velbloudů. „Alláh nám občas pošle zprávy. Někdy je vepíše do písku a musíte být rychlý, abyste je stihl přečíst. Jindy jsou v letu ptáků nebo v prolité jehněčí krvi a k jejich pochopení je třeba chytrosti. Někdy na vás z nebes v poušti spadne bezvěrec a vy byste byl hlupák, kdybyste mu nenaslouchal.“ Mrkl na mě, rty stažené do trpké čárky. „Oáza leží tři míle na západ od místa, kde jsme vás našli. Hamada dva dny na jih.“

Mnozí by se rozhodli doručit mé varování do oázy. Na chvíli jsem pocítil úlevu, že Malik Al’Hamíd k nim nepatří, jinak bych te; místo útěku seděl v oáze pouhé tři míle od hrůzy, která se k nám blížila, a snažil se přimět desítku šejků k okamžitému odchodu.

„A pokud všichni zemřou?“

„Ibn Fayed stále uslyší jeden hlas.“ Šejk popohnal velblouda vpřed. „Ten můj.“

Za další míli mi došlo, že i když Hamada leží dva dny na jih, ve skutečnosti směřujeme na východ. Znovu jsem přijel za šejkem, čímž jsem jednoho z jeho synů nechtěně připravil o výsostné postavení.

„Už nejedeme do Hamady?“

25


„Podle Tahnúna teče na východ od nás řeka, která nás dovede do bezpečí.“

Otočil jsem se v sedle a ostře na šejka pohlédl.

„Řeka?“

Pokrčil rameny. „Místo, kde čas ubíh ájinak. Svět je plný trhlin, příteli.“ Pokynul k žhnoucímu kotouči slunce. „Muži padají z nebes. Mrtví jsou neklidní. A v poušti jsou pukliny, kde čas uhání směrem od vás anebo chvátá spolu s vámi.“ Další pokrčení ramen. „Vzdálenost mezi námi a tím vaším nebezpečím vzroste mnohem rychleji, když se poplížíme tímhle směrem, než kdybychom se bezhlavě hnali na kteroukoliv jinou stranu.“

O podobných místech jsem slyšel, ale nikdy jsem je neviděl na vlastní oči. Na Bremmerských stráních v Est-Rajchu jsou bubliny pomalého času, které vás lapí a propustí po týdnu, roce nebo století – vrhnou vás do světa, jenž zestárl, zatímco vy jste stěží stačili mrknout. Jinde existují místa, kde člověk schází a chátrá, zatímco ve zbytku křesCanského světa neuplyne ani den.

Jeli jsme dál. Možná jsme opravdu nalezli tu takřečenou řeku času, ale bylo těžké to poznat. Neletěli jsme jako o závod, jedním krokem jsme nepřeklenuli sedm mil. Můžu říct jen to, že večer přišel rychleji, než jsem čekal, a noc byla chladn ájako k ámen.

V sedle jsem se otočil nejméně stokrát. Kdybych byl Lotova žena, solný sloup by stál na prahu Sodomy. Nevěděl jsem, co hledám – černé přízraky přelévající se přes rozpálené duny, záplavu masožravých skarabů? Vzpomněl jsem si na Rudé Vikingy, kteří nás před časem pronásledovali do Osheimu, a napůl jsem čekal, že je spatřím na vrcholu duny s lesklými sekyrami. Avšak navzdory obrazům, jež strach kreslil v mojí zjitřené mysli, zůstával obzor za našimi zády zatvrzele prázdný. Viděl jsem jen Ha’tarie tvořící zadní voj, který na šejkovu žádost posílili.

Jeli jsme dlouho do noci, dokud sténání zvířat šejka konečně nepřesvědčilo, aby dal příkaz k zastavení. Posadil jsem se a lokal vodu z koženého měchu, zatímco šejkovi lidé zkušeně a hbitě rozbíjeli tábor. Rozvinuli stany smotané na hřbetech velbloudů, napnuli provazy na kůly dost dlouhé, aby se daly zarazit hluboko do písku, pomocí velbloudího trusu nashromážděného během

26


cesty rozdělali oheň. Na zápraží pod plátěnými stříškami stanů zahořely petrolejové lampy – ty šejkovy byly stříbrné. Sluhové vyložili kotle, otevřeli sklenice, dokonce vytáhli malou železnou pícku vybavenou vlastními olejovými hořáky. Vzduch naplnila vůně koření, které působilo cizokrajněji než duny a podivné hvězdy nad našimi hlavami.

„Zabíjejí ovce.“ Leknutím jsem nadskočil. Mahúd ke mně přišel zezadu, neviděl jsem ho. „Otec je s sebou vedl celou tu dlouhou cestu, aby při sněmu udělal dojem na Kahlída i ostatní šejky. Vyšli posla, říkám mu, aC je přivezou z Hamady. Ale ne, chtěl, aby si pochutnali na hamerském jehněčí, tvrdil, že Kahlíd pozná, kdyby ho chtěl ošálit. Jehněčí, co prošlo pouští, je tuhé jako houžev, ale másvou vlastníchuC.“ Zatímco mluvil, pozoroval Ha’tarie. Ti se te; po táboře pohybovali pěšky, přecházeli po písku zalitém měsíčním světlem, občas na sebe zavolali tichým melodickým hlasem. „Otec bude chtít vědět, odkud jsi přišel a kdo ti dal tu zprávu o blížící se zkáze, ale mluvit budeme až po jídle, rozumíš?“

„Rozumím.“ Alespoň jsem měl čas vymyslet vhodnou lež. Kdybych jim řekl, kde jsem byl a co jsem tam viděl... obrátil by se jim žaludek a všichni by si přáli, aby nepozřeli jediné sousto.

Mahúd a další z šejkových synů se posadili vedle mě a začali kouřit. Sdíleli jedinou dlouhou dýmku, nádherný kousek vyřezaný z mořské pěny, v níž, soudě podle zápachu, zjevně pálili odpadky. Když mi nabídli, odmítl jsem mávnutím ruky. Asi za půl hodiny jsem se konečně uvolnil a opřel se. Naslouchal jsem vzdálenému hovoru Ha’tariů a sledoval oslnivé světlo hvězd. Stačí krátký pobyt v Pekle, a rádi vezmete zavděk jakoukoliv společností, jen když nebude mrtvá. Poprvé za celou věčnost jsem se cítil pohodlně.

Zástup sluhů u kouřících hrnců s večeří postupně prořídl a řada nosičů začala roznášet výsledky lopotné práce do největších stanů. Zazvonil gong a bratři kolem mě povstali. „Zítra spatříme Hamadu. Dnes hodujme.“ Mahúd, štíhlý a zachmuřený, vyklepal obsah dýmky do písku. „V oáze na mě čekalo spoustu starých přátel, princi Jalane. Můj bratr Džahmín se měl dnes v noci setkat se svou nevěstou. I když tuším, že to setkání s radostí oddálí,

27


alespoň na den nebo dva. Doufejme, že se vaše varování zakládala na pravdě, jinak můj otec ztratí tvář. Pro naše bratry v poušti však doufejme, že jste se zmýlil.“ S těmi slovy odkráčel a já ho následoval do stanu ozářeného světly lamp.

Rozhrnul jsem plachty, které se za Mahúdem se zašustěním zavřely, a chvíli jsem stál bez hnutí, hlavu skloněnou, dočasně oslepen světlem zastřených luceren. Písek pokrýval široký, okázalý koberec z tkaného hedvábí se zářícími vzory červené a zelené, posetý menšími rohožemi v místech, kde byste čekali stoly a židle. Rodina a družiníci šejka Al’Hamída seděli kolem hlavního koberce posetého stříbrnými tácy přetékajícími jídlem: žluté, bílé a zelené kopečky kořeněné rýže, mísy plné datlí a oliv, marinované, sušené a slazené kusy velbloudího masa, které osmahli nad otevřeným ohněm a poprášili pylem pouštní růže, a celý zástup dalších lahodných tajemných pokrmů, o jejichž původu jsem neměl ponětí.

„Posa;te se, princi, posa;te se!“ Šejk mi ukázal, kam si mám sednout.

Zarazil jsem se. Poprvé jsem si všiml, že polovinu společnosti kolem hodovního koberce tvoří ženy. Byly mladé a krásné, oděné v neskromném množství hedvábí. Ladná zápěstí zdobilo těžké zlato v podobě zářících náramků, nádherné, složitě propracované náušnice ve shlucích připomínajících okvětní lístky spadaly dívkám až na ramena nebo se hromadily v důlcích kolem jejich klíčních kostí.

„Šejku... j ánevěděl, že m áte...“ Dcery? Ženy? Zavřel jsem ústa, abych ze sebe neudělal hlupáka, a sedl si, kam mi ukázal. Zkřížil jsem nohy a snažil se nedotýkat tmavovlasých krásek, které mě pokoušely stejně jako sukubus a jejichž případn án áklonnost by jistě byla stejně smrtelná.

„Vy jste neviděl, že za námi kráčí mé sestry?“ ozval se jeden z mladších bratrů, jehož jméno jsem zapomněl. Zjevně byl pobavený.

Otevřel jsem ústa. To byly ženy? Klidně mohly mít čtyři ruce a rohy – pod těmi vrstvami látky bych si ničeho nevšiml. Měl jsem dost rozumu, abych o svých dojmech pomlčel.

28


„Zahalujeme se a putujeme pěšky, abychom nedráždili Ha’tarie,“ řekla dívka po mé levici. Byla vysoká, štíhlá, elegantní a nejspíš jí nebylo víc než osmnáct. „Pouštní muže je snadné pobouřit. Kdyby přišli na pobřeží, možn áby oslepli – nevěděli by, kam se podívat... chudáci. Dokonce i Hamada by pro ně byla příliš.“

„Ale jsou to nebojácní válečníci,“ prohlásila žena po mé levici, zhruba v mém věku. „Přejít žlutou pustinu bez jejich pomoci by bylo skutečnou zkouškou a utrpením. Dokonce i v poušti se skrýv ánebezpečí.“

Naproti nám si mezitím dvě sestry něco pošeptaly a mrkly mým směrem. Starší z nich se zplna hrdla zasmála. Zoufale jsem zíral do jejich očí podmalovaných černým uhlem a vší silou se snažil necivět jim na prsa, jež se hrdě dmula pod vrstvami hedvábné řízy pošité lesklými plíšky. Z doslechu jsem věděl, že libsk ášlechta, aC už početn áknížata, mocnější šejci anebo samotný kalif, si své ženy horlivě stráží a pouhý laškovný pohled může být důvodem ke krevní mstě, kter átrv ástaletí. Čeho by byli schopní, kdyby někdo zprznil jednu z jejich panen, jsem nechal své představivosti.

Přemýšlel jsem, zda mě šejk považuje za vhodného nápadníka, když mě posadil mezi své dcery. „Jsem velmi vděčný, že mě Ha’tariové našli,“ řekl jsem s očima upřenýma na jídlo před sebou.

„Mé dcery Lila, Mina, Tarelle a Danelle.“ Šejk se vlídně usmál a jednu po druhé mi představil.

„Rozkošné,“ řekl jsem a představoval si, jakými všemi způsoby by dovedly být rozkošné.

Jako by mi četl myšlenky, šejk zvedl pohár. „V naší víře nejsme tak přísní jako Ha’tariové, ale zákony, jimiž se řídíme, jsou ze železa. Jste mi vítaným hostem, princi, ale aniž byste se s některou z nich zasnoubil, aC vás ani nenapadne dotknout se mých dcer třeba jen prstem, pokud si ho ceníte.“

Zrudl jsem a pobouřeně zvolal: „Pane! Princ Červené marky by nikdy –“

„Dotkněte se jí víc než prstem, a jako dar jí naservíruju vaše varlata – pozlacená, aby je mohla nosit jako náušnice.“ Usmál se, jako bychom klábosili o počasí. „Čas jíst.“

Jídlo! Díky bohu za něj. Nacpu se tak, že na chlípné myšlenky

29


ve mně nezbude místo. A pořádně si to užiju. V zemích mrtvých trpíte hlady. Od okamžiku, kdy vstoupíte do toho mrtvolného světla, do chvíle, kdy z něj uniknete, vás sužuje krutý hlad.

Šejk sklonil hlavu a pouštním jazykem začal pronášet pohanskou modlitbu. Ostatní následovali jeho příkladu, naslouchajíce jeho slovům. Trvalo to zatraceně dlouho, v žaludku mi kručelo, jako bych nejedl celou věčnost, a nad přehlídkou vybraných pochoutek se mi sbíhaly sliny. Konečně všichni společně pronesli verš nebo dva a bylo po všem. Hlavy přítomných se dychtivě otočily ke vchodu do stanu.

Dva staří sluhové přineslidovnitř hlavní chod na stříbrných hranatých podnosech zdobených v arabském stylu. Ze svého místa na podlaze jsem viděl špičku hory jídla vršícího se v mísách a na talířích; nepochybně šlo o pečené skopové vzhledem k nedávným jatkám, na něž mě upozornil Mahúd. Bože, ano! Můj žaludek zařval jako podrážděný lev a vysloužil si souhlasné pokývání od šejka Malika i jeho nejstaršího syna.

Sluha přede mě položil tác s jídlem a pokračoval k dalšímu strávníkovi. Zírala na mě ovčí hlava stažená z kůže, z níž stoupaly jemné úponky kouře. V očích měla pobavený výraz – ale možná za to mohl jen škleb na její obnažené hubě. Za řadou překvapivě rovných zubů ležel zkroucený černý jazyk.

„Ach.“ S mlasknutím jsem zavřel ústa a pohlédl na Tarelle, kter ápr ávě obdržela vlastní uříznutou hlavu.

Poctila mě sladkým úsměvem. „Úžasné, nemám pravdu, princi Jalane? Takové hody uprostřed pouště. ChuC domova po tolika mílích putování.“

Pokud necháte jejich jídlo netknuté, Libánci prý dovedou být stejně vražední, jako když se dotknete jejich žen. Pohlédl jsem na kouřící hlavu, z níž vytékaly všechny možné šCávy, a zvážil jsem, jak daleko jsem od Hamady a jak dlouho bych vydržel bez vody.

Sáhl jsem po nejbližší míse s rýží a začal si ji vršit na talíř. Možn átomu nebohému zvířeti poskytnu slušný pohřeb a nikdo si ničeho nevšimne. Bohužel jsem byl ten večer kuriozitou a oči celé rodiny se upíraly na mě. Dokonce i tucet zabitých ovcí jako by o mou osobu jevil nebývalý zájem.

30


„Vy máte ale hlad, princi!“ zvolala Danelle po mé pravici. Pokaždé když se natáhla po další olivě nebo datli, zavadila svým kolenem o mé.

„Obrovský,“ řekl jsem a pochmurně vršil rýži na hrůzu na svém talíři. Ta věc měla tak málo masa, že šlo v podstatě o šklebící se lebku. Přítomnost výrazně zahnuté lžičky vedle ostatních běžně tvarovaných příborů na mém tácku značila, že se ode mě čeká pořádná dávka noření a dlabání. Přemýšlel jsem, zda je v souladu s etiketou použít stejnou lžíci na oční bulvy i mozek...

„Ha’tari si myslí, že jste spadl z oblohy. Říkal to otec,“ ozvala se Lila z opačné strany koberce.

„A že vás přitom honila ;áblice!“ Mina se zachichotala. Byla z nich nejmladší a hned zmlkla, když na ni Mahúd přísně pohlédl.

„Tedy,“ začal jsem, „j á–“

Pod mou horou rýže se něco pohnulo.

„Ano?“ zatrylkovala Tarelle a nahým kolenem zahaleným jemným závojem hedvábí se lehce dotkla toho mého.

„Rozhodně jsem –“

Krucinál! Zase! Něco se hnulo jako had razící si cestu blátem. „Já... šejk říkal, že váš voják spadl z velblouda.“

Mina byla drobná a útlá, ale neskutečně krásná. Nejspíš jí nebylo ani šestnáct. „Ha’tariové nám nepatří. My patříme jim, te; když jim otec zaplatil. Tak to bude, dokud nás nevysadí v Hamadě.“

„Ale máte pravdu,“ šeptla Danelle zastřeným hlasem, který mi pohladil ucho jako samet. „Ha’tariové spíš řeknou, že měsíc sestoupil níž, než m áve zvyku, a srazil je ze sedla, než aby přiznali, že z něj spadli.“

Hosté se zasmáli. Fialový jazyk ovce se proplazil pečlivě navrstvenou horou kořeněné rýže. Ohnal jsem se po něm vidličkou a připíchnul jsem ho k talíři.

Náhlý pohyb přitáhl jejich pozornost. „Jazyk, ten mám nejradši,“ řekla Mina.

„Mozek je božský,“ zvolal šejk Al’Hamíd v čele stolu. „Má děvčata ho rozemelou s datlemi, petrželí a pepřem a napěchují ho zpátky do lebky.“ Políbil si konečky prstů.

Zatímco se pohledy jeho dětí obrátily jeho směrem, rychle jsem

31


zvířeti uCal jazyk a několika zběsilými pohyby ho rozřezal na pět nebo šest kousků.

„Kuchařské umění je u manželky velk ávýhoda, nemyslíte, princi Jalane? Přestože nebude muset nikdy vařit, je dobré, když dovede správně poučit služebnictvo.“ Šejk se na mě znovu zadíval.

„Ano.“ Vmíchal jsem kousky jazyka do rýže a navršil na ně další. „Máte naprostou pravdu.“

Šejka to zjevně potěšilo. „Nechte toho chudáka jíst! PoušC mu dala pořádnou chuC k jídlu.“

Několik minut jsme jedli potichu, každý z poutníků se po týdnech chabé stravy soustředil hlavně na jídlo. J áspoř ádal rýži kolem svých mohylek – odporného masa jsem se odmítal dotknout. Rozkošn áTarelle po mém boku mezitím obr átila ovčí hlavu vzhůru nohama, zvedla lžičku a začala si hrnout mozek do úst, kter ámi n áhle zase tak rozkošn ánepřišla. Zahnut álžička drhla o stěny lebky a vydávala nepříjemné vrzavé zvuky.

Věděl jsem, co se stalo. V podsvětí byl Lokiho klíč pro Mrtvého krále neviditelný. Možná šlo o další Lokiho žertík – klíč jste viděli jen tehdy, když byl mimo váš dosah. Na cestě Peklem nám z rukou Mrtvého krále hrozilo mnohem méně nebezpečí než vloni, když jsme putovali světem živých. Samozřejmě nás ohrožoval zástup dalších děsivých věcí, ale to bylo něco jiného. Te;, když se klíč znovu vynořil v zemích živých, každ ámrtv ávěc se mohla pokusit uchvátit ho pro Mrtvého krále.

Byl jsem si jistý, že ovce Tarelle a Danelle obrátily své vypoulené oči mým směrem a neodvažoval jsem se odhrnout rýži z vlastního zvířete, abych náhodou nespatřil, jak na mě hladově zírá. Neustále jsem ujídal z mísy ve středu koberce, takže se mi podařilo spořádat neuvěřitelné množství jídla a přitom stále rozšiřovat mohylu, kter áse mi vršila na talíři. Po měsících v zemích mrtvých bylo potřeba víc než uříznut áhlava, abych přišel o chuC k jídlu. Hltavě jsem pil a neustále si doléval pohár z nedalekého džbánu. Bohužel to byla jen voda, ale podsvětí ve mně probudilo takovou žízeň, že na její zhašení bylo zapotřebí malé řeky.

„To nebezpečí, před kterým jste nás varoval.“ Mahúd odsunul talíř. „O co jde?“ Spočinul si rukama na břiše. Byl stejně štíhlý

32


jako jeho otec, ale vyšší, měl ostře řezanou tvář s jizvami po uhrech, a od přátelského výrazu k hrozivému dokázal přejít pohnutím jediného svalu.

„Je to zlo.“ Využil jsem příležitosti a odsunul talíř. To, že nedokážete dojíst svou porci, je pro libánského hostitele komplimentem stvrzujícím jeho štědrost. „Nevím, jakou na sebe vezme podobu. Jen se modlím, abychom od něj byli dost daleko.“

„A bůh poslal bezvěrce, aby nám doručil tyto zprávy?“

„Božská zpráva je svatá, aC už je psaná na čemkoliv.“ Za ta slova jsem mohl děkovat biskupu Jakubovi. Vtloukl je do mě poté, co jsem vyzdobil stěnu latríny pasáží z bible, v níž se mluví o přilnutí a o tom, jak se z muže a ženy stane jedno tělo. „A posel je vždycky bez viny. To je pravidlo starší než sama civilizace.“ S úlevou jsem si oddechl, když mi bez poznámek odebrali talíř.

„A te; zákusek!“ Šejk tleskl rukama. „Pravý pouštní dezert!“

S očekáváním jsem vzhlédl a sledoval sloužící, kteří se mezitím vrátili s menšími hranatými podnosy naloženými po okraj. Napůl jsem čekal, že nám předloží hroudu písku – které bych dal jednoznačně přednost.

„To je štír,“ zakoktal jsem zbytečně.

„Máte to ale bystré oči, princi Jalane.“ Mahúd se na mě zamračil přes okraj svého poháru.

„Kandovaný štír, princi Jalane! Je možné, že jste ho při pobytu v Libě nikdy neokusil?“ Šejk vypadal zmateně.

„Je to velk ádelikatesa.“ Tarelle se kolenem otřela o to mé.

„Jistě mi bude chutnat,“ procedil jsem skrz zaCaté zuby. Sotva jsem dokázal vydat hlásku. Na talíři mi seděl netvor, který měl od konce stočeného ocasu nad svým hřbetem po špičky přerostlých klepet dobrých devět coulů. Štír byl jakoby průsvitný a jeho krunýř, pokrytý lesklou cukrovou polevou, měl oranžový odstín. Kdyby byl o malinko větší, snadno byste si ho spletli s humrem.

„Jíst štíra je delikátní umění, princi Jalane,“ řekl šejk, žádaje si naši pozornost. „Hlavně odolejte pokušení ochutnat žihadlo. U zbytku se zvyky různí, ale v mé domovině začínáme spodní částí klepeta – takhle.“ Uchopil obludu za makadlo a přiložil k němu nůž. „Drobné pootočení, skořápka praskne –“

33


Koutkem oka jsem zahlédl, jak se štír na mém talíři pohnul a pomalu se otočil směrem ke mně. Šest ztuhlých nohou obalených cukrem marně hledalo oporu na hladkém stříbrném podnosu. Udeřil jsem netvora pohárem, takže jsem mu rozdrtil záda a nohy, kousky krunýře se rozlétly kolem. Z rozbitého těla začal vytékat matný sirup.

Všech devět Al’Hamídů na mě zíralo s ústy dokořán.

„Ehm...takhle...“ Lil ze mě pot, jak jsem se snažil přijít s nějakým vysvětlením. „Takhle to děláme u nás doma!“

Ticho se táhlo a rychle přešlo z trapného v nepříjemné. Pak šejk Malik zaburácel hlubokým smíchem a rozbil škorpióna vlastním pohárem. „Hrubé, ale účinné. To se mi líbí!“ Dvě dcery a jeden syn následovali jeho příkladu. Mahúd a Džahmín mě sledovali přimhouřenýma očima, načež začali porcovat svůj dezert v přísném souladu s tradicí.

Podíval jsem se na sirupovitou kaši, kter ámi zbyla na talíři. Můj útok přežila pouze klepeta a bodec. I tak jsem se do jídla nehrnul. Mina naproti mně zhltla lepkavý kousek rozdrceného škorpióna a olízla si své pěkné rtíky. Byla samý úsměv.

Zvedl jsem kus ulepený od šCáv a doufal jsem, že se mi naskytne příležitost, jak se nechtěné pochoutky zbavit. Škoda, že jsou tihle pohané tak zaujatí vůči psům. Takové psisko u hodovního stolu se hodí, když potřebujete odhodit nechtěné jídlo. Povzdechl jsem si a přiložil si úštěpek ke rtům.

Když konečně přišlo vhodné rozptýlení, byl jsem málem příliš roztěkaný, než abych využil příležitosti. V jednu chvíli jsme seděli ve stanu ozářeném mihotavým světlem petrolejových lamp, a v té další svět venku zaplál září jasnější než pouštní slunce v pravé poledne, pronikla dokonce i skrz stanovou plachtu. Viděl jsem stíny upínacích lan, siluetu procházejícího sluhy. Ostrost světla vzrostla z neuvěřitelné v nemožnou – a pak se z venku začal ozývat řev.

Vyhrnuli jsme se ven jako neuspořádané stádo a s vyvalenýma očima civěli na mohutný ohnivý sloup, který se zdvíhal v dáli. Byl tak obrovský, že vystoupal k samotným nebesům, než se zarazil o střechu oblohy a klesl zpátky v planoucím oblaku tvaru obrovského hřibu.

34


Zírali jsme na něj celou věčnost, nikdo ani nedutal. Nevšímali jsme si křiku sluhů, kteří se drželi za obličeje, ani ryku splašených zvířat či pachu spáleniny stoupající ze stanových plachet, jako by se měly každou chvíli vznítit.

Navzdory nastalému zmatku jsem měl čas pouvažovat nad tím, že se věci ubírají správným směrem. Nejenže jsem uprchl ze zemí mrtvých a vrátil se zpátky do života, také jsem zjevně zachránil život boháči i jeho překrásným dcerám. Kdo ví, jak velká bude jeho odměna, nebo jak hezká.

Vzdálené zaburácení podtrhlo řev lidí i zvířat.

„U Alláha!“ Šejk Malik mi stál po boku. Poprvé jsem si všiml, že mi stěží dosahuje po ramena. V sedle velblouda se zdál vyšší.

Star ájalanovsk áklika začínala působit. Všechno mi hr álo do karet.

„Tam jsme ho našli,“ ozval se Mahúd.

Burácení přešlo v řev. Musel jsem zvýšit hlas, aby mě bylo slyšet. Kývl jsem a snažil se tvářit zachmuřeně. „Byl jste moudrý, že jste mi naslouchal, šejku Mal–“

Džahmín mě přerušil. „To není možné. VždyC je to dvacet mil. Žádný oheň není viditelný z takové dál–“

Duny před námi explodovaly. Nejdřív ta nejvzdálenější a pak další a další, tak rychle, jako když hrajete na buben. Svět kolem se vzedmul vzhůru jako obrovsk ávlna a všechno se změnilo ve změC vířících stanů, písku a temnoty.

35


2

Vědomí jsem nejspíš ztratil jen na chvíli, neboC jsem se probral právě včas, abych viděl, jak se na mě řítí stádo splašených velbloudů s očima vypoulenýma děsem. Vmžiku jsem byl na nohou, prskaje písek, a rychle jsem uskočil stranou. Kdybych měl o půl vteřiny víc, vrhnul bych se opačným směrem. Takhle jsem narazil do někoho, kdo se zmateně potácel kolem, zatímco výbuchy pomalu odumíraly v dálce. Strhl jsem ho směrem, kterým jsem původně skočil, ale neskončil jsem tam daleko, jak jsem chtěl. Udělal jsem, co bylo v mých silách, abych svého společníka dostal na nohy a použil ho jako štít, ale skončil jsem jen s hrstkou gázy a pořádnou modřinou, když mi jeden z velbloudů šlápl na zadek.

S úpěním jsem se chytil za pozadí a převrátil se na stranu, jen abych viděl, že jsem svlékl a dost možn ái zabil jednu z šejkových dcer. Měsíční světlo toho víc odhalilo, než skrylo, ale přesto jsem neviděl dost, abych si mohl být jistý – zvlášC když jí tvář halila hříva zcuchaných vlasů. Ze všech stran se ke mně seběhli lidé; zatímco se blížili, zvířený písek pomalu dosedal na své místo. Odněkud zdáli se ozývalo nepřetržité ječení, ale bylo tlumené, jako by výbuch zdusil všechny ostatní zvuky.

Nejstarší šejkovi synové mě vytáhli na nohy a drželi mě v ocelovém sevření dokonce i poté, co jsem znovu nabyl rovnováhy. Šedovlasý družiník, který krvácel z nosu a levou část obličeje měl

36


pokrytou puchýři, zakryl mrtvou dceru svou tunikou, čímž se sám obnažil od pasu nahoru – měl propadlý hrudník a povislou stařeckou kůži. Synové hulákali jeden přes druhého, osočovali mě a zahrnovali otázkami, ale zvonění v mých uších přehlušilo všechen jejich křik.

Asi za minutu se zvířený písek usadil a měsíční světlo odhalilo spoušC, kter ázbyla z našeho t ábořiště. St ál jsem tam, napůl om ámený, zatímco Džahmín mi držel nůž u krku a Mahúd na mě řval jedno obvinění za druhým, hlavně ohledně své sestry, jako by zpustošené tábořiště nebylo ničím ve srovnání se dvěma odhalenými ňadry. I když byla výstavní. Kupodivu jsem neměl strach. Výbuch mě otupil, jako bych se vznášel nad svým tělem a všechno, včetně Džahmínovy dýky na mém krku, sledoval tak nějak z dálky jako nezúčastněný pozorovatel.

Táborem jako by se prohnal hurikán, který nenechal kámen na kameni. Strhal všechny stany. Těm z nás, kdo byli v době výbuchu uvnitř, se v podstatě nic nestalo. Ti, co pobývali venku, to odnesli spáleninami – seškvařil se jim každý kus kůže, jenž byl v kritickém okamžiku odhalený. Ha’tariové, co byli zrovna na stráži, dopadli lépe, i když jeden muž zjevně oslepl, avšak těm příslušníkům pouštního kmene, kteří při explozi seděli kolem svého modlitebního totemu, se vedlo stejně zle jako sluhům.

Velbloudi vzali do zaječích. Mnoho členů karavany se shromáždilo na úpatí nejbližší duny, kde ošetřovali zraněné, zatímco já, dva bratři a tři vazalové jsme zůstali na otevřeném prostranství. Noční poušC byla pěkně studená, a než jsem se nadál, chvěl jsem se zimou. Bratři si možn ámysleli, že se klepu strachy, a Džahmín se na mě ošklivě ušklíbl, ale některé pohromy jsou tak děsivé, že můj obvyklý strach zkrátka vyskočí a vezme nohy na ramena. Zrovna te; pobíhal někde v temné pouštní noci a nebyl k nalezení.

Teprve když se šejk Malik vrátil z dun se dvěma Ha’tarskými a hrstkou lapených velbloudů, jsem začal postupně přicházet k sobě a zmocnila se mě panika. Vzpomněl jsem si na jeho bodré řeči, jak d ápozlatit koule každého muže, který se odv áží dotknout některé z jeho dcer.

37


„Ani jsem na ni nesáhnul, přísahám!“

„Na koho?“ Šejk nechal velbloudy Ha’tariům a stanul uprostřed hloučku, který se kolem mě stačil nashromáždit.

Džahmín sklonil nůž a dva bratři mě otočili čelem k otci. V noci za ním dál hořel obrovský ohnivý sloup a vysílal k obloze žlutooranžovou záři protkanou černými skvrnami. Navzdory tomu, že by cesta k němu trvala den, zabíral celou oblohu.

„To bylo slunce Stavitelů.“ Šejk mávl k ohni za svými zády.

Ani jsem nestačil zapřemýšlet proč a jak, ale věděl jsem, že má pravdu. Noc hořela jasněji než den. Kdybychom byli o pár mil blíž, stany by se vznítily a z lidí venku by se staly planoucí pochodně. Kdo jiný než prastaří měli takovou moc? Zkusil jsem si představit den Tisíce sluncí, kdy Stavitelé spálili celý svět a rozseli kolem sebe smrt.

„Ten nevěřící pes zneuctil Tarelle!“ vykřikl Mahúd a ukázal na tělo pod tunikou.

„A zabil ji!“ přidal se Džahmín a zuřivě mávl nožem, jako by se styděl, že se svou poznámkou nepřišel dřív.

Šejk strnul. Padl na kolena do písku vedle dívky a stáhl jí látku z obličeje. Přesně v tu chvíli Tarelle kýchla a upřela na otce rozostřený pohled.

„Mé dítě!“ Šejk si ji k sobě přitiskl, čímž odhalil dost jejích ramen a šíje, aby z toho Ha’tarie ranila mrtvice. Vzápětí na mě upřel ledový pohled.

„Ti velbloudi!“ Tarelle chytla otce za paže. „Oni... zachránil mě, otče! Princ Jalan... skočil jim do cesty, když se ke mně vrhli, a odnesl mě do bezpečí.“

„To je pravda!“ zalhal jsem. „Zaštítil jsem ji vlastním tělem, aby ji nerozdupali.“ Setřásl jsem ze sebe ruce bratrů a zavrčel: „Šlápl na mě velbloud, který by jinak zabil vaši dceru.“ Dostal jsem se do té správné řečnické nálady: urovnal jsem si tuniku a litoval, že na sobě místo ní nemám jezdeckou košili a kazajku. „A rozhodně se mi nelíbí, že mě ohrožují nožem – zvlášC když jde o bratry ženy, již jsem bránil s nasazením vlastního života. Bratry, jak musím dodat, kteří by te; hořeli uprostřed Oázy palem a andělů, kdyby mě sem neposlali vás zachránit!“

38


„PusCte ho!“ Šejk počastoval syny temným pohledem a mávl rukou, aby je odehnal. Ani jeden už mě ve skutečnosti nedržel. „Běžte s Tahnúnem a sežeňte zvířata dohromady! A vy!“ Otočil se na tři sloužící, ignoruje jejich zranění. „Dejte tábor do pořádku!“

Pak se obrátil zpátky ke mně a uklonil se až do pasu. „Tisíceré omluvy, princi Jalane. Kdybyste mi prokázal tu čest a strážil mé dcery, zatímco budu dohlížet na záchranu našeho zboží, byl bych vám velmi zavázán.“

„Bude mi velkou ctí, šejku Maliku.“ Uklonil jsem se v odpově;, hlavně abych skryl spokojený úšklebek, který se mi rozlil po tváři.

O hodinu později jsem seděl v druhém nejlepším šejkově stanu a strážil čtveřici jeho dcer, které se choulily uvnitř, opět zahalené do směšného množství látky. Dívky měly tři stárnoucí služebné, jež jim měly být k ruce a zároveň strážit jejich ctnost, ale když stavitelské slunce zazářilo nocí, trojice stařen nedopadla nejlépe. Dvě byly popálené a třetí si nejspíš zlomila nohu, když nás výbuch vyhodil do vzduchu jako hadrové panenky. Ošetřovali je o kus dál, poblíž stanu určeného pro zraněné muže.

Důležité bylo, že žádný ze zraněných nevypadal smrtelně zraněný. PoušC býv álidupr ázdn á. Mrtvý kr ál se možn ádíval mým směrem, ale bez mrtvých těl, kterých by se mohl zmocnit, představoval jen zanedbatelnou hrozbu.

Sestry za mými zády tlumeným hlasem probíraly pohromu, několikrát jsem zaslechl i své jméno. Tarelle jim právě líčila mou chrabrost tváří v tvář splašeným velbloudům a Lila sestrám připomněla, že mé varování zachránilo život jim všem. Kdybych nedřepěl před stanem v domorodém hávu, který na spálené kůži nekřesCansky svědil a páchl velbloudem, byl bych se sebou nadmíru spokojený.

Šejk, spolu se svými syny a vojáky, odešel do dun, aby sehnal dohromady splašen ázvířata i drahocenný n áklad, který měla přivázaný na zádech. Neměl jsem ponětí, jak dokážou zvířata v noci vystopovat, anebo jak potom trefí zpátky do tábořiště, se soumary, anebo bez nich, ale to byl šejkův problém, ne můj.

Stál jsem tam, choulil se ve větru, oči přivřené před jemným

39


pískem, který s sebou nesl. Celou cestu vál slabý západní vánek, ale ten nyní přešel v hotový uragán, jako by odpovídal na něčí volání, a zesílil natolik, že by šel snadno považovat za písečnou bouři. Oheň na jihu zmizel – zbyla po něm jen tma a nezodpovězené otázky.

Po půl hodině jsem nechal stání a raději se na stráži usadil. Do písku jsem vyhloubil dolík, abych to měl o něco pohodlnější, protože zhmožděný zadek mě bolel jako čert. Sledoval jsem, jak šejkovi sloužící, kteří vyvázli s lehčími zraněními, zachraňují náhradní stany zpod nánosů písku a staví je, jak nejlépe dovedou. Taky jsem naslouchal dcerám a čas si krátil tím, že jsem točil kusem stanové tyče, jíž jsem se chopil místo meče. Dokonce jsem si začal broukat: po věčnosti strávené v podsvětí mi i tragická noc jako tahle přišla pln álesku. Zrovna jsem se prohvízdal dvěma prvními verši Útoku Železného kopí, když se kolem rozhostilo nevysvětlitelné ticho. Napřímil jsem se a rozhlédl. Mžouraje do tmy jsem rozeznal siluety nejbližších sluhů, kteří stáli bez hnutí uprostřed napůl vztyčeného stanu. Přemýšlel jsem, proč přestali pracovat. Vzápětí jsem se zarazil. Jak to, že je stěží vidím? Setmělo se, noc kolem nás ztmavla, a to všechno v rozmezí několika minut. Vzhlédl jsem. Žádné hvězdy. Žádný měsíc. Nad námi musel být mrak. Něco takového bylo na Sahar vyloučené. Za celý rok svého studia na Hamadě jsem alespoň žádné mraky neviděl.

První kapka deště mě udeřila přímo mezi oči. Druh ámi padla do toho pravého. Třetí skončila v mém hrdle, když jsem otevřel ústa, abych si postěžoval. Deset úderů srdce a tři kapky přerostly v potopu, kter ámě zahnala ke stanové plachtě v zoufalém pokusu uniknout provazcům vody. Útlé ruce mě chytly za ramena a vtáhly dovnitř.

„DéšC!“ vydechla Tarelle s tváří ponořenou ve stínu. Světlo samojediné lampy zvýrazňovalo matné obrysy jejích lícních kostí, čela a linie nosu.

„Jak je možné, že prší?“ zeptala se Mina, bázlivá a zároveň jako u vytržení.

„Já...“ Nevěděl jsem. „To musí mít na svědomí stavitelské slunce.“ Může oheň způsobit déšC? Mohutný



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist