E-kniha: Ošetřovatelství v chirurgii I – Lenka Slezáková; kolektiv

OŠETŘOVATELSTVÍ V CHIRURGII I

Vedoucí autorského kolektivu:

Mgr. Lenka Slezáková, Ph.D.

Autorský kolektiv:

Mgr. Hana Čoupková, Mgr. Radka Filipčíková, Ph.D., Mgr. Vladislava Marciánová,

Mgr. Lucie Přikrylová, Mgr. Ludmila Rážková, Mgr. Lenka Slezáková, Ph.D.

Recenze:

Mgr. Renata Vytejčková

Autorky děkují Daniele Chocholkové, doc. MUDr. Vladimírovi Lonskému, Ph.D., FETCS,

a MUDr. Pavlu Marciánovi za odborné konzultace.

© Grada Publishing, a.s., 2010

Fotografie P1–P5: MUDr. Tomáš Bohanes, Ph.D.

Fotografie P6–P10: MUDr. Pavel Marcián

Perokresby podle podkladů autorek přepracoval Karel Mikula

Obrázky 15 a 17 převzaty z knih Slezáková, L. a kol.: Ošetřovatelství pro zdravotnické asisten

ty I a II. Praha: Grada Publishing. Autorka kreseb MgA. Kateřina Novotná-Krédlová.

Cover Photo © fotobanka allphoto, 2010

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

jako svou 3918. publikaci

Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková

Sazba a zlom Karel Mikula

Počet stran 264 + 4 strany barevné přílohy

1. vydání, Praha 2010

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými

ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno.

Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci

jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory

ani pro nakladatelství žádné právní důsledky.

Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být žádným způsobem reprodukovány,

ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství.

ISBN 978-80-247-3129-2

Obsah 5

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 1 Základy chirurgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1.1 Úvod do oboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1.2 Rány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.3 Druhy operací, indikace a kontraindikace operací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.4 Vyšetřovací metody v chirurgii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1.5 Základy operační techniky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

1.6 Obecné výkony prováděné v chirurgii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

1.7 Předoperační příprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

1.8 Pooperační péče. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

1.9 Pooperační komplikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

1.10 Rehabilitace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

1.11 Využití dietního systému v chirurgii (chirurgická dietetika) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

1.12 Dezinfekce a sterilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60

1.13 Anestezie a analgezie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

1.14 Záněty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

1.15 Nádory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

1.16 Šok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

1.17 Acidobazická rovnováha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 2 Chirurgie krku, štítné žlázy, hrudníku a mléčné žlázy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

2.1 Ošetřovatelský proces u klienta s chirurgickým onemocněním krku . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

2.2 Ošetřovatelský proces u klienta po operaci štítné žlázy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78

2.3 Ošetřovatelský proces u klienta s poraněním hrudníku a žeber . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88

2.4 Ošetřovatelský proces u klienta s onemocněním prsu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 3 Traumatologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

3.1 Ošetřovatelský proces u klienta s polytraumatem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110

3.2 Ošetřovatelský proces u klienta s popáleninami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

3.3 Ošetřovatelský proces u klienta s chirurgickým onemocněním skeletu . . . . . . . . . . . . . . 137 4 Kardiochirurgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

4.1 Ošetřovatelský proces u klienta s ischemickou chorobou srdeční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

4.2 Ošetřovatelský proces u klienta po aortokoronárním bypassu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

4.3 Ošetřovatelský proces u klienta s chlopenní vadou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Ošetřovatelství v chirurgii I 5 Chirurgie gastrointestinálního traktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

5.1 Ošetřovatelský proces u klienta s achalázií jícnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214

5.2 Ošetřovatelský proces u klienta s hernií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220

5.3 Ošetřovatelský proces u klienta s nádorovým onemocněním žaludku . . . . . . . . . . . . . . . 228

5.4 Ošetřovatelský proces u klienta s cholelitiázou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237

5.5 Ošetřovatelský proces u klienta s hemoroidy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 Seznam obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258

Předmluva 7

Předmluva Ošetřovatelství v chirurgii I. díl je rozčleněno na celky – chirurgie krku, štítné žlázy, hrudníku a mléčné žlázy; traumatologie, kardiochirurgie a chirurgie gastrointestinálního traktu a náhlé příhody břišní. V úvodní části je pohled do historie oboru a definice chirurgických oborů. Následuje přehled chirurgických oborů, dělení a hojení ran, druhy operací a základní terminologie, dále vyšetřovací metody, základy operační techniky, předoperační a pooperační péče, komplikace po operaci, infuzní terapie, rehabilitace, dietní systém, anestezie a analgezie, záněty, nádory, šok a acidobazická rovnováha. Následuje členění systémových onemocnění. U každého systému jsou v obecném úvodu zařazena anatomická schémata s popisem, přehled nejčastějších chorob se stručnou charakteristikou, etiologií, symptomatologií, vyšetřovacími metodami a terapií. Dále následují podrobněji zpracované ošetřovatelské procesy u vybraných onemocnění. Ošetřovatelský proces v první části popisuje anatomii a patofyziologii, charakteristiku onemocnění, etiologii, symptomatologii, diagnostiku a terapii. Ve druhé části je vytvořena kazuistika na konkrétní onemocnění a zpracovaný ošetřovatelský proces s ošetřovatelskými diagnózami podle domén (členění: doména; ošetřovatelská anamnéza; posouzení aktuálního stavu; třída; aktuální ošetřovatelské diagnózy – s číselným kódem; potenciální ošetřovatelské diagnózy – s číselným kódem; cíl a ošetřovatelské intervence). V této části textu využívaly autorky hlavně svých zkušeností z odborné praxe. Publikace je doplněna kontrolními otázkami a v příloze barevnými fotografiemi.

Cílem předkládané učebnice bylo vytvořit učební texty, které by mohly sloužit k základní orientaci v chirurgických oborech, především pro studenty ošetřovatelství na vyšších zdravotnických školách, bakalářského a magisterského studia ošetřovatelství a specializačního studia.

Student získá základní přehled chirurgických onemocnění, kde se prolíná anatomie, fyziologie, diagnosticko–terapeutický proces a ošetřovatelský proces.

Uvedený přehled onemocnění je pouze rámcový a je vodítkem k dalšímu studiu dané problematiky. Ošetřovatelské diagnózy jsou podkladem k vytváření individuálních ošetřovatelských plánů u konkrétních klientů.

Věříme, že učební text přinese studentům přehledný náhled do chirurgie z pohledu ošetřovatelství. Bude přínosem i pro ty školy, které nemají ve výuce zařazené ošetřovatelské diagnózy podle domén. Může pro tyto školy sloužit jako návod k zamyšlení a využití tohoto textu ve výuce.

Poděkování patří všem kolegyním ze SZŠ a VOŠZ E. Pöttinga v Olomouci a konzultantům z Fakultní nemocnice Olomouc, kteří pomohli při vzniku tohoto učebního textu. Zvláštní poděkování patří také Ing. D. Sedlářovi, E. Havrlantovi, MUDr. T. Bohanesovi, Ph.D., a doc. MUDr. Č. Neoralovi za vstřícnou pomoc při realizaci knihy.

Lenka Slezáková

Základy chirurgie 9

1 Základy chirurgie 1.1 ÚVOD DO OBORU Historie chirurgie Chirurgie prošla dlouhým historickým vývojem. Její začátky jsou ve světě datovány již od doby prvobytně pospolné společnosti. První písemné doklady o chirurgickém oboru pocházejí z doby asi 3000 let př. n. l. ze starého Egypta. Dokument obsahuje návody k léčení ran, vymknutí, zlomenin, ale i k provádění některých operačních výkonů. Už tehdy lékaři prováděli incize, kastrace a odstraňování nádorů. Při léčbě zlomenin používali dřevěné dlahy a plátěná obinadla. Babylonská a asyrská medicína byla pod vlivem astrologie a pravidla pro člověka, který prováděl nějaký léčebný výkon, byla velmi krutá. Operatér mohl být potrestán i smrtí, pokud se léčba nezdařila. Na vysoké úrovni byla chirurgická léčba v Indii. Mimo léčení zlomenin a vymknutí se prováděly i výkony v dutině břišní a také dodnes známé výkony plastické chirurgie. Vysoké úrovně dosáhla chirurgie ve starém Řecku asi ve 4. století př. n. l., znalosti anatomie se získávaly pitvami zvířat. Hippokrates popisuje léčení kýl, píštělí, hemoroidů a také způsoby stavění krvácení. Autorem písemných dokumentů o stavu chirurgie byl Aulus Cornelius Celsus z počátku prvního století našeho letopočtu. Krvácení se už tehdy léčilo opichy a podvázáním cév (první století), později (druhé století) požaháním železem i otáčením (torzí) krvácejících cévních konců. Jedním z nejvýznamnějších lékařů byl Claudius Galenus (Říman). Jeho dílo bylo zdrojem poznatků po dobu dalších tisíc let. Dalšímu vývoji chirurgie však moc nepřispěly, protože chirurgie nebyla počítána za lékařský obor. Chirurgické výkony prováděli různí ranhojiči a lazebníci. Mezi další významné osobnosti patřil tádžický filozof a lékař Abú Alí ibn Síná (Avicenna), který svou knihou „Canon mediconae“ přispěl velkým podílem k rozvoji chirurgie. Zabýval se léčením rakoviny, empyému, nemocí varlat apod. Středověk byl charakteristický zakládáním a rozvojem univerzit, které byly přínosem v celkové vzdělanosti, ale k vývoji chirurgie mnoho pokroku nepřinesl.

V 17. století patřil mezi významné osobnosti William Harvey, který se proslavil objevem krevního oběhu. Vyvrátil přetrvávající názor, že tepny vedou vzduch (odtud je odvozen i jejich původní název – arterie). Francouzský lékař Jean Dominik Larrey prokázal, že střelné rány nejsou jedovaté, také připomněl již opomenutou techniku podvazování cév a zlepšil technický postup některých operací, zejména amputací. K velkému rozvoji chirurgie došlo v 19. století. Historie kardiochirurgie je delší než jedno století. První úspěšnou srdeční operaci provedenou bez komplikací ( sutura bodné rány pravé komory srdeční) provedl německý chirurg Ludwig Rehn v r. 1896 v německém Frankfurtu. Mezi další objevy patřil rozvoj patologické anatomie, zavedení anestezie (Jackon, Wals, Morton), antisepse (Lister), asepse (Semmelweis, Bergman) a X paprsky (Rentgen). Koncem 19. století byly uvedeny do praxe nové operační metody, např. radikální operace kýl, anastomózy, apendektomie, resekce na trávicím ústrojí, operace kostí a kloubů, kožní plastiky apod.

Ve 20. století se zdokonalila diagnostika a operační technika. Během 1. světové války se uplatnily nové poznatky válečné chirurgie. Poválečné období bylo charakteristické operaOšetřovatelství v chirurgii I cemi nádorů mozku a míchy, terapií exoftalmické strumy, tuberkulózy plic, náhlých příhod břišních, osteosyntéz u zlomenin, kloubních plastik, obličejových plastik apod. Počátek 20. století byl spojen s objevem krevních skupin a později s objevem sulfonamidových chemoterapeutik. Po 2. světové válce se zdokonalila anestezie, předoperační příprava pacientů a pooperační péče. Ke zdokonalení diagnostiky přispěly nové diagnostické metody (např. endoskopické vyšetřovací metody, nové rentgenové vyšetřovací postupy, ultrasonografie, počítačová tomografie a nukleární magnetická rezonance).

Rozvoj samostatné české chirurgie se vztahoval k roku 1882, kdy se pražská univerzita rozdělila na českou a německou část. Historie významných lékařů se vztahovala již do 15. století (např. Křišťan z Prachatic). Mezi dalšími, kteří se zasloužili o rozvoj medicíny, byl např. Johannes Jessenius – provedl první veřejnou pitvu v Praze. Až od 19. století se začínají zřizovat chirurgické kliniky, které jsou zaměřeny na břišní chirurgii (např. Karel Maydl, který zavedl do praxe mezi jinými dvouhlavňovou kolostomii), později také na neurochirurgii (Arnold Jirásek). Maydlovým nástupcem se stal Otakar Kukula, jehož zásluhy na dalším rozvoji chirurgie nejsou stále doceněny (např. označil akutní zánět červovitého přívěsku a ileus jako chirurgické onemocnění a začal je s úspěchem operovat). Dále potom zakladatel brněnské chirurgické školy Josef Znojemský, který se zabýval léčením zlomenin, bratislavští chirurgové Stanislav Tobiáš a Stanislav Kostlivý, František Burian (zakladatel plastické chirurgie), Jan Zahradníček (proslavený ortoped), Rudolf Jedlička (zavedl do praxe drenáž žlučových cest a pankreatogastrostomii) a další významné osobnosti působící v chirurgii.

Kardiochirurgie se rozvinula zejména po 2. světové válce, ve druhé polovině 20. století. Její rozvoj je spjat především s vynálezem přístroje pro mimotělní krevní oběh (úspěšně uvedeným do praxe v r. 1953) a také s dalším technickým vývojem v oblasti materiálů a technologií, což umožnilo přenést do praxe mnohé teoretické předpoklady. Průkopníky oboru v Československé republice byli především E. Polák, V. Rapant, J. Bedrna, J. Navrátil, J. Procházka, V. Kořístek, G. Hejhal, P. Firt, J. Lichtenberg, v dětské kardiochirurgii pak V. Kafka. V počátcích rozvoje kardiochirurgie byl kladen důraz hlavně na řešení vrozených vad.

V současné době stojí hlavní těžiště oboru na řešení získaných chlopenních vad a na léčbě ischemické choroby srdeční.

Po druhé světové válce dochází dále k rozvoji hrudní chirurgie, cévní chirurgie a v poslední době vzniká transplantační a replantační chirurgie. Definice oboru Chirurgie je základní lékařský obor zabývající se prevencí, diagnostikou a operační léčbou onemocnění různých orgánů včetně poranění. K léčení používá manuálních výkonů. Název odvozený z řečtiny (cheir = ruka, ergon = dělat) vyjadřuje, že operatér zasahuje v organizmu operovaného buď rukou, nebo nástroji a přístroji. Chirurgie se člení na všeobecné a specializované obory, podstatou je maximální týmová spolupráce, která se opírá i o výsledky jiných lékařských oborů. Od všeobecné chirurgie se oddělila oftalmologie, operativní gynekologie, neurochirurgie, plastická chirurgie, traumatologie, urologie, kardiochirurgie, otorinolaryngologie, stomatochirurgie, ortopedie a dětská chirurgie. K zajištění nejvyšší úrovně odborné chirurgické péče jsou zřizována specializovaná chirurgická centra, ve kterých probíhají velmi složité a nákladné operační výkony, které vyžadují specializované vzdělání a erudici zdravotnických pracovníků, ale i technické a materiální vybavení (tab. 1).

Základy chirurgie 11

Tab. 1 Přehled chirurgických oborů

Všeobecná chirurgie

zahrnuje chirurgické operace břicha, hrudní stěny, končetin, krku

↓

Oft almologie zabývá se problematikou onemocnění oka a jeho přídatných orgánů

Gynekologie

zabývá se problematikou žen

ských pohlavních orgánů

Otorinolaryngologie

zabývá se problematikou uš

ních, nosních a krčních orgánů Stomatochirurgie zabývá se problematikou ústní a obličejové chirurgie Ortopedie zabývá se vrozenými a získanými vadami a úrazy pohybového ústrojí

Urologie

léčí chirurgická onemocnění

močového a mužského pohlav

ního ústrojí

Plastická a rekonstrukční

chirurgie

zahrnuje operace vrozených vad

a získaných onemocnění obliče

je a povrchových částí těla

Tra nspla ntační chir urg ie

zabývá se transplantací orgánů

Popáleninová medicína

rozvíjí se jako samostatný obor

zabývající se léčením rozsáh

lých popálenin

↓

Neurochirurgie zabývá se chirurgickými onemocněními centrálního nervového systému a periferních nervů

Hrudní chirurgie

(tora koch i r u rg ie)

léčí chirurgická onemocnění

plic, mediastina a jícnu

Srdeční chirurgie

( kardiochirurgie)

zahrnuje operace srdce

Cévní chirurgie

věnuje se chirurgickému léčení

periferních cév Traumatologie je zaměřena na péči o zraněné

Kolorektální chirurgie

zabývá se chirurgickými one

mocněními tlustého střeva

a konečníku

Hepatopankreatobiliární

chirurgie

zahrnuje chirurgická onemoc

nění jater, žlučových cest a pan

kreatu Dětská chirurgie zabývá se vrozenými vadami, získanými vadami a úrazy u dětí

Chirurgické oddělení

Chirurgické oddělení se člení na část ambulantní, lůžkovou a operační úsek.

Ambulantní část

Poskytuje základní chirurgické ošetření a diagnostiku akutních, případně chronických onemoc

nění. Měla by být stavebně dostupná pro vozy záchranné služby s bezbariérovým přístupem pro

úrazem postižené a handicapované klienty.

Oddělení urgentního příjmu – EMERGENCY

Na tomto pracovišti se provádí příjem všech klientů v akutním stadiu.

12 Ošetřovatelství v chirurgii I

Centrální příjem – recepce

Zde dochází k zaregistrování všech klientů, u kterých se bude provádět ambulantní ošetření

nebo vyšetření. Dále se zde provádí evidence klientů určených k hospitalizaci.

Vyšetřovny, ordinace specialistů

Jsou zařízeny pro převazy a ošetření drobných chirurgických onemocnění. U dispenzarizova

ných klientů se zde provádějí kontroly ve specializovaných poradnách (např. stomaporadna,

poradna pro hojení ran, poradna kolorektální, poradna pro onemocnění prsu, poradna hrudní,

poradna pro choroby jater, slinivky a žlučových cest, poradna cévní, poradna pro onemocnění

štítné žlázy, poradna pro choroby horního GIT) a vyšetřují se klienti před hospitalizací na lůž

ková oddělení.

Ambulance pro bolest

Vyhrazeno pro klienty s chronickou bolestí (klienti jsou v péči anesteziologů).

Sádrovna

Je zařízena ke zhotovování a odstraňování sádrových obvazů.

Malý operační sál (úrazový sál)

Provádějí se zde drobné operační výkony, ošetření menších poranění a poskytuje se tu odborná

lékařská první pomoc.

Rtg pracoviště

Zde se provádí rentgenologická diagnostika, bez níž se chirurgická péče neobejde.

Čekárny pro pacienty

Prostorné a pohodlné, bezbariérové sociální zařízení, nápojové automaty.

Lůžkové ošetřovací jednotky

Bývají různým způsobem diferencovány, nejčastěji podle pohlaví pro muže a ženy. Ošetřovací

jednotky jsou ještě dále rozčleněny podle poskytované péče.

Standardní ošetřovací jednotky

Aseptické lůžkové oddělení – zde jsou hospitalizováni klienti s konzervativním a chirurgickým

způsobem léčby (proces primárního hojení u chirurgických výkonů).

Septické lůžkové oddělení – poskytuje léčebnou a ošetřovatelskou péči klientům s hnisavý

mi onemocněními (proces sekundárního hojení u chirurgických výkonů).

JIP (jednotka intenzivní péče)

Intenzivní péče chirurgických onemocnění – je zde poskytována intenzivní péče klientům

po operačním zákroku (obr. P1).

Základy chirurgie 13

ARO (anesteziologicko–resuscitační oddělení) Je součástí pooperačního oddělení. Zajišťuje intenzivní péči klientům po těžkých operacích nebo klientům ohroženým na životě po polytraumatech. Dospávací pokoj Je součástí anesteziologicko–resuscitačního oddělení a slouží k poskytování intenzivní péče u klientů po operačním zákroku na omezené časové období. Operační sály Operační léčba u klientů se provádí na operačních sálech. Člení se na aseptický sál, poloaseptický sál, septický sál a ambulantní sál. Operační sály jsou uspořádány centrálně – je zde předsálí, kde jsou uloženy některé přístroje, místnost pro předoperační přípravu s vybavením pro anestezii, dále místnost pro sledování klienta v době po ukončení operace. Mezi další patří také vstupní filtr, kterým přicházejí členové operační skupiny a kde se také převlékají, sprchy, místnosti k odpočinku, umývárna lékařů a instrumentářek, místnost pro mytí nástrojů, místnosti pro uložení léků, nástrojů, prádla, přístrojů a jiných potřebných pomůcek. Operační sál je vybaven přístrojovou technikou (např. přístroj pro elektrokoagulaci, odsávačky, laser, kryochirurgické přístroje, soustava přístrojové techniky pro videoasistované endoskopické operace, narkotizační přístroj, monitorovací zařízení), operačním stolem, operační lampou, rentgenovou technikou a různými druhy operačních nástrojů (skalpely, nůžky, pinzety, různé klíšťky, svorky, jehelce, jehly, šicí materiál).

Na operačním sále pracuje operační tým, který se skládá z lékařů, perioperačních sester (instrumentářek) a sálových sanitářů. Centrální operační sály mají vlastního vedoucího lékaře, vrchní sestru a na sále práci organizuje staniční sestra. Práce je organizována podle provozního řádu oddělení, se kterým je každý člen týmu seznámen. O každém operačním výkonu je proveden záznam do dokumentace (operační kniha, operační protokol), který vyplňuje lékař. Sestry perioperační péče vedou perioperační záznam o klientovi (operační sesterská dokumentace), záznamy o průběhu a předání služeb, dokumentaci o kontrolách přístrojů. 1.2 RÁNY Definice Každé porušení kůže, sliznice nebo povrchu některého orgánu se označuje jako rána. Rána je charakterizována třemi základními vlastnostmi: krvácením, bolestí a ztrátou tkáně. Dělení ran

Rána řezná (vulnus scissum):  rána vzniká tlakem a tahem ostrého předmětu po kůži.

Rána sečná (vulnus sectum):  rána vzniká kolmým nebo šikmým dopadem ostrého předmětu

na povrch těla.

Rána bodná (vulnus punctum):  rána vzniká proniknutím ostrého nebo tupého předmětu

do hloubky těla.

Rána střelná (vulnus sclopetarium):  postřely, zástřely, průstřely.

Rána kousnutím (vulnus morsum):  rána může být způsobena zvířetem a/nebo člověkem.

Rána tržná (vulnus lacerum):  rána vzniká prasknutím kůže vlivem tahu. Ošetřovatelství v chirurgii I Rána zhmožděná (vulnus contusum):  rána je způsobena tupým nárazem. Velmi často se tyto dva mechanizmy kombinují a vzniká rána tržně–zhmožděná (vulnus lecerocontusum).

Hojení ran

 Primární hojení (sanatio per primam intentionem): nenarušené hojení rány. Okraje rány jsou

v dotyku a proces hojení není narušen zánětem. Proces hojení probíhá v šesti fázích: 1. koagulace a zánět; 2. fibroplazie a ukládání matrix; 3. abiogeneze; 4. epitelizace; 5. zrání kolagenových vláken; 6. dokončení hojení (tab. 2). I u primárního hojení může někdy vzniknout hypertrofická, fialově zbarvená jizva, tzv. keloid, který je nutno upravit plastickou operací (nejdříve až po jednom roce).

 Sekundární hojení (sanatio per secundam intentionem): narušené hojení rány (raná infekce,

cizí těleso v ráně, špatné prokrvení poraněné tkáně atd.).

 Terciární hojení: kombinace = tvorba granulační tkáně sekundárním hojením a následná

transplantace kůže s hojením primárním.

Tab. 2 Reparační fáze

1.–3. den exsudativní fáze

(substrátová nebo též latentní fáze)

zástava krvácení, slepení fi brinem, zánětli

vá reakce, exsudace

4.–7. den proliferační fáze

(kolagenová a/nebo granulační fáze)

prorůstání fi broblastů a kapilár

8.–12. den reparační fáze

(fáze jizvení)

tvorba kolagenních vláken, kontrakce rány

od 2.–3. týdne diferenciační fáze uspořádání kolagenních vláken do svazků

→ kontrakce rány → vznik pevné a stabilní

pojivové nebo specifi cké tkáně

Prozatímní ošetření ran:

Ránu očistíme a dezinfikujeme její okolí. Prozatímně stavíme  krvácení (kompresivní obvaz, přímý tlak, tlakové body). Ránu kryjeme sterilním obvazem. Nevytahujeme cizí tělesa vězící v hlubokých nebo penetrujících ranách.

Definitivní ošetření ran:

Revidujeme rozsah poškození. Odstraníme všechny nečistoty a pohmožděné tkáně (tzv. toaleta rány). Zajistíme definitivní stavění  krvácení a sešití, suturu (RES = revize, excize, sutura). Provedeme  primární sešití – u dobře vyčištěné rány. Při větší kontaminaci a/nebo při starší ráně (více než 24 hod.) čekáme, zda se nerozvine  infekce, sutura se odkládá o 3‒5 dnů (odložená primární sutura) a/nebo o 7‒12 dnů ( sekundární sutura). Kryjeme ránu obvazem minimálně 2‒3 dny, po této době je již rána překryta novým epite- lem a nebezpečí infekce je malé. Odstraníme stehy (hlava a krk: 3‒5 dnů; trup: 7‒10 dnů; končetiny: 7‒14 dnů).

Základy chirurgie 15

1.3 DRUHY OPERACÍ, INDIKACE A KONTRAINDIKACE OPERACÍ Rozdělení chirurgických operací Léčebné operace:

Radikální, kurativní – využívají se tam, kde předpokládáme úplné vyléčení klienta (např.

odstranění zaníceného apendixu).

Paliativní – operativním výkonem dosáhneme jen zlepšení stavu, aniž by základní příčina

byla zcela vyléčena (např. odstranění bolesti, odstranění střevní neprůchodnosti, excize me

lanomu). Diagnostické operace Provádějí se za účelem zjištění nebo upřesnění diagnózy (např. biopsie, probatorní laparotomie, laparoskopie atd.). V průběhu výkonu se může ovšem změnit v operaci léčebnou. Operační přístupy

Klasický operační přístup – výkon představuje násilný a nepřirozený zásah do organizmu

(provedení širokého přístupu do tělesné dutiny).

 Miniinvazivní operační přístup – pomocí videosystému a speciálních přístrojů zavedených

do tělesných dutin bodovými incizemi (např. laparoskopicky, torakoskopicky, artroskopic

ky atd.). Endoskopický přístup snižuje operační zátěž, pooperační bolest, redukují se po

operační komplikace, je lepší kosmetický výsledek a zkracuje se délka hospitalizace i doba

rekonvalescence. Nevýhodou endoskopické techniky je nemožnost přímého palpačního vy

šetření orgánu rukou.

Robotická chirurgie (např. robotický systém Da Vinci) – výhodou takto prováděné ope

race je, že klient se nachází i po dlouhé operaci v mnohem lepším stavu, než by byl

po klasické. Jizvy, které po zásahu zůstanou, jsou menší a lépe se hojí (při operaci pro

váděné robotem se do těla klienta chirurgické nástroje dostávají jen několika malými

řezy). Lékař sedí u speciálního ovládacího panelu a operuje klienta, aniž by se ho dotkl.

Protože mu přitom pomáhá počítač, jsou takové zákroky mnohem přesnější a pro kli

enta bezpečnější.

Z důvodu velkého rizika, které každý operativní zásah pro klienta přináší, se zvažuje nutnost operace a celkový stav klienta. Každá operace musí být zdůvodněna – indikována. Indikace k operaci

 Vitální – okamžité provedení operace je nezbytné k záchraně života klienta (např. polytrau

ma kombinované s penetrujícím poraněním dutiny břišní, masivní břišní krvácení).

 Absolutní – jiná možnost k vyléčení není a klient je ohrožen na životě (např. při úrazovém

krvácení do dutiny břišní z poraněné sleziny).

 Relativní – není ohrožen život klienta a je možné zvažovat i jiné způsoby léčení (např. vý

hřez meziobratlové ploténky).

+

16 Ošetřovatelství v chirurgii I

Anesteziologická rizika – kategorie ASA (riziko je definováno jako pravděpodobnost smrti

od zahájení anestezie až do 7. pooperačního dne. Nemusí bezprostředně a kauzálně souviset s anestezií) (tab. 3). Tab. 3 Kategorie ASA

1. Normální, zdravý klient běžné riziko

2. Lehké celkové onemocnění a/nebo choroba bez omezení

funkční výkonnosti

mírně zvýšené riziko

3. Těžké, závažné celkové onemocnění a/nebo choroba s ome

zením funkční výkonnosti

středně zvýšené riziko

4. Těžké celkové onemocnění a/nebo choroba, která ohrožuje

život nemocného, ať operaci podstoupí či ne

vysoké riziko

5. Moribundní klient, u něhož lze očekávat úmrtí do 24 hodin,

ať operaci podstoupí či nikoli

velmi vysoké riziko

Pro neodkladné operace se schéma rozšiřuje o kategorie

6. Akutní klienti skupiny 1‒2 zvýšené riziko

7. Akutní klienti skupiny 3‒5 vysoké až velmi vysoké riziko Kontraindikace k operaci

 Absolutní – operace by bezprostředně ohrozila klienta na životě (např. akutní infarkt myo

kardu).

 Relativní – mohou být zmírněny vhodnou předoperační přípravou (např. diabetes mellitus).

Indikace z časového hlediska

 Akutní ( urgentní) – k operaci se přistupuje co nejrychleji, po nejnutnější předoperační pří

pravě nebo i bez přípravy (např. tepenné krvácení, akutní apendektomie).

Odkladné (plánované)  – volí se doba vhodná pro klienta i zdravotnické zařízení (např. od

stranění žlučových kamenů, kýly).

Terminologii užívanou u operací uvádí tabulka 4, terminologii u operací v ortopedii tabulka 5.

Tab. 4 Užívaná terminologie operací

Incize řez, rozříznutí

Excize vyříznutí, odstranění povrchové léze

Exstirpace odstranění hlouběji uložené léze (např. nádoru, kostního úlomku)

Enukleace vyloupnutí dobře ohraničeného chorobného útvaru (např. cysty, očního bulbu)

Amputace snesení koncové části

Ablace odstranění části těla nebo tkáně (např. nehtu, prsu)

Resekce odstranění části orgánu (např. žaludku)

To m i e otevření, protětí tkáně nebo orgánu (např. gastrotomie, artrotomie)

Ektomie vynětí, odstranění orgánu (např. apendektomie)

Základy chirurgie 17

Stomie vyústění některého dutého orgánu navenek (např. kolostomie)

Repozice napravení zlomeniny zevní manipulací

Exkochleace vyškrábání patologického ložiska (např. píštěle)

Litotripse drcení kamenů (např. ve žlučových cestách) Tab. 5 Užívaná terminologie operací v ortopedii

Osteotomie protětí kostí za účelem korekce deformity, zkrácení nebo prodloužení kostí

Resekce kosti vytětí části kosti (např. u nádoru)

Osteosyntéza spojení kostních úlomků kovovými dlahami, šrouby, hřeby, fi xátory

Abreviace snesení končetiny

Artrotomie otevření kloubní dutiny

Kapsulotomie protětí kloubního pouzdra

Artrodézy zpevnění kloubu pro deformitu, úraz nebo zánět

Elongace prodloužení šlachy

Te n otom i e protětí šlachy

Te n o d é z y upevnění šlachy do kosti

Endoprotéza náhrada kloubu umělými klouby 1.4 VYŠETŘOVACÍ METODY V CHIRURGII Anamnéza Osobní, alergologická, farmakologická, rodinná, pracovní, sociální. Fyzikální vyšetření Pohledem – aspekce, poklepem – perkuze, poslechem – auskultace, pohmatem – palpace, per rectum, měřením (zjišťujeme objem a délku končetin, hmotnost a výšku klienta), u žen – gynekologické vyšetření. Fyziologické funkce TK, TT, P, D, vědomí. Laboratorní vyšetření Odběry biologického materiálu. Vyšetření krve:

 Biochemické vyšetření krve: ionty, Astrup – vyšetření vnitřního prostředí, bilirubin, urea,

kreatinin, glukóza, lipidy, enzymy, hormony, tumorové markery.

 Hematologické vyšetření krve: krevní sedimentace, krevní obraz + diferenciál, krevní sku

pina + Rh faktor.

 Hemokoagulační vyšetření krve: Quickův test, aPTT. Ošetřovatelství v chirurgii I

 Sérologické vyšetření krve: BWR (Bordetova–Wassermanova reakce), HIV (vyšetření

se může provést jen se souhlasem klienta), HBsAg.

 Imunologické vyšetření krve: standardně se nevyšetřuje.

 Hemokultivační vyšetření krve: při podezření na infekční onemocnění.

Vyšetření moči:

 Biochemické vyšetření moči: moč + sediment, cukr + aceton.

Bakteriologické  vyšetření moči: vyšetření moči na bakterie a kvasinky. Vyšetření stolice:

Vyšetření stolice  na okultní krvácení: tři dny před vyšetřením speciální dieta, která neobsa

huje potraviny s vysokým obsahem železa, minerální vody a léky obsahující železo (častěji

se vyšetřuje na interním oddělení, chirurg indikuje kolonoskopii).

Vyšetření stolice  na zbytky: tři dny se podává speciální Schmidtova dieta (strava bohatá

na bílkoviny).

Odběr stolice  na bakteriologické vyšetření.

Odběr stolice  na parazity. Zobrazovací metody

 Nativní rtg snímek: snímek břicha, plic, skeletu.

Rentgenová vyšetření za pomoci kontrastních látek  (např. rtg tlustého střeva a konečníku –

irigografie, rtg tepen – angiografie, rtg žil – flebografie, rtg mízních uzlin – lymfografie, rtg

kloubů – artrografie atd.).

Ultrasonografické vyšetření  (USG): odraz ultrazvukových vln od tkáňových struktur ve vy

šetřované oblasti (nezatěžující, rychlá jednoduchá metoda).

 Rentgenová denzitometrie: k měření kostní hmoty rtg paprsky.

Počítačová tomografie  ( CT): spojení principu rentgenového zobrazení s výpočetní techni

kou (provádí se i s kontrastní látkou).

Nukleární magnetická rezonance  ( NMR): zobrazení tkání a orgánů pomocí krátkodobě

působícího vysokofrekvenčního elektromagnetického pole. Obrazy řezů tkáněmi, vysoká

rozlišovací schopnost.

Pozitronová emisní tomografie  (PET): transaxiální tomografie založená na emisi pozitronů.

Emisní výpočetní tomografie  ( SPECT): princip matematické rekonstrukce obrazu, který

se získává selektivním vychytáním radiofarmaka v příslušném orgánu.

Radionuklidové vyšetřovací metody: při vyšetření se využívají radioaktivní látky (např. scin

tigrafie skeletu, scintigrafie ledvin).

 Ter mogra f ie: metoda je do určité míry podobná ultrazvuku, založená na tepelných a na zvu

kových vlnách a na poznatku, že některé části těla a patologické procesy v nich se odlišují

vydáváním tepla čili vyzařováním množství infračerveného záření. Endoskopické vyšetřovací (terapeutické) metody Metody umožňují prohlédnutí vnitřních tělesných dutin nebo dutých orgánů přímo zrakem pomocí speciálních přístrojů endoskopů a fibroskopů (rigidní, flexibilní endoskop). Endoskop se do dutin zavádí přirozenými otvory (např. ústy, konečníkem, močovou trubicí) nebo otvory