načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ošetřovatelství II - Ilona Plevová; kolektiv

Ošetřovatelství II

Elektronická kniha: Ošetřovatelství II
Autor: Ilona Plevová; kolektiv

Učebnice ošetřovatelství s ucelenými a aktuálními informace zahrnuje všechna témata, která jsou nutná ke zvládnutí studijních požadavků daného předmětu: komunikace, etika, člověk, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 224
Rozměr: 21 cm
Úprava: sv.: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2011-
ISBN: 978-80-247-3558-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Učebnice ošetřovatelství s ucelenými a aktuálními informace zahrnuje všechna témata, která jsou nutná ke zvládnutí studijních požadavků daného předmětu: komunikace, etika, člověk, jeho motivace a potřeby, paliativní péče, transkulturní ošetřovatelství a výchova ke zdraví. Tato učebnice je určena pro studenty bakalářského a magisterského oboru všeobecná sestra, porodní asistentka a všeobecné lékařství a dále pro studenty všech zdravotnických oborů, kteří mají součástí svého studia předmět ošetřovatelství.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ilona Plevová; kolektiv - další tituly autora:
Management v ošetřovatelství Management v ošetřovatelství
 (e-book)
Management v ošetřovatelství Management v ošetřovatelství
 (e-book)
Komunikace s dětským pacientem Komunikace s dětským pacientem
Ošetřovatelství I -- 2., přepracované a doplněné vydání Ošetřovatelství I
 (e-book)
Ošetřovatelství I -- 2., přepracované a doplněné vydání Ošetřovatelství I
Ošetřovatelství II -- 2., přepracované a doplněné vydání Ošetřovatelství II
 
K elektronické knize "Ošetřovatelství II" doporučujeme také:
 (e-book)
Historie ošetřovatelství Historie ošetřovatelství
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ilona Plevová a kolektiv

Ošetřovatelství II

komunikace – etika – člověk, jeho motivace a potřeby –

paliativní péče – transkulturní ošetřovatelství –

výchova ke zdraví

Ošetřovatelství II

Ilona Plevová a kolektiv

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

Tato publikace navazuje na knihu Ošetřovatelství I.

Ošetřovatelství I

Ilona Plevová a kolektiv

ISBN 978-80-247-3557-3



GRADA Publishing

Ilona Plevová a kolektiv

Ošetřovatelství II

komunikace – etika – člověk, jeho motivace a potřeby –

paliativní péče – transkulturní ošetřovatelství –

výchova ke zdraví OŠETŘOVATELSTVÍ II Hlavní autorka a editorka: PhDr. Ilona Plevová Autorský kolektiv: Mgr. Radka Bužgová, Ph.D., PhDr. Lucie Sikorová, Ph.D., doc. PhDr. Yvetta Vrublová, Ph.D., PhDr. Renáta Zeleníková, Ph.D. Recenzentky: Mgr. Elena Gurková, PhD., PhDr. Andrea Pokorná, Ph.D. Odborná konzultantka: prof. PhDr. Valérie Tóthová, Ph.D. Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2011 Obrázky dodaly autorky. Cover Photo © fotobanka allphoto, 2011 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4519. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 224 1. vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-3558-0 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7103-8 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-7104-5 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy ne

smí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez

předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy

bude trestně stíháno.

Obsah

Úvod 9

1 Komunikace v ošetřovatelství 11

Renáta Zeleníková 1.1 Definice komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 1.2 Faktory ovlivňující komunikaci . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.3 Význam a cíl komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.4 Komunikační model/proces komunikace . . . . . . . . . . . 15 1.5 Úrovně komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1.6 Typy komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 1.7 Verbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

1.7.1 Rozhovor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 1.8 Neverbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 1.9 Terapeutická komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 1.10 Komunikace s vybranými skupinami pacientů . . . . . . . . 52 1.11 Komunikace s pacienty s postižením . . . . . . . . . . . . . 61

2 Etika v ošetřovatelství 69

Radka Bužgová 2.1 Historický vývoj etických principů v péči o člověka . . . . . 70

2.1.1 Hippokratova přísaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

2.1.2 Křesťansko-židovská tradice . . . . . . . . . . . . . . 71 2.2 Současné etické principy ve zdravotnictví . . . . . . . . . . 73

2.2.1 Současné etické principy prvního řádu . . . . . . . . 73

2.2.2 Současné etické principy druhého řádu . . . . . . . . 76 2.3 Teorie ošetřovatelské etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

2.3.1 Charakteristika ošetřovatelské etiky . . . . . . . . . 77

2.3.2 Úkoly a cíle ošetřovatelské etiky . . . . . . . . . . . . 77

2.3.3 Pojetí základních pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . 78 2.4 Etické aspekty při ošetřování nemocných . . . . . . . . . . . 79 2.5 Etické kodexy v ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

2.5.1 Mezinárodní etické kodexy . . . . . . . . . . . . . . . 82

2.5.2 České etické kodexy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 2.6 Právní normy v ošetřovatelské etice . . . . . . . . . . . . . . 85

2.6.1 Zachovávání povinné mlčenlivosti . . . . . . . . . . 85

2.6.2 Poskytování informací . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

3 Člověk, jeho motivace a potřeby 88

Lucie Sikorová 3.1 Třídění potřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 3.2 Faktory motivace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 3.3 Uspokojení potřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

3.3.1 Faktory ovlivňující uspokojování potřeb . . . . . . . 98 3.4 Potřeby dítěte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 3.5 Potřeby v ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

3.5.1 Potřeby v ošetřovatelském procesu . . . . . . . . . 104

4 Paliativní péče 106

Radka Bužgová 4.1 Vymezení paliativní péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106

4.1.1 Principy a cíle paliativní péče . . . . . . . . . . . . 107 4.2 Koncepce paliativní péče v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . 108

4.2.1 Dělení paliativní péče . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 4.3 Potřeby pacientů v paliativní péči . . . . . . . . . . . . . . 110

4.3.1 Fyziologické potřeby . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

4.3.2 Potřeby jistoty a bezpečí . . . . . . . . . . . . . . . . 112

4.3.3 Afektivní potřeby, potřeba lásky . . . . . . . . . . . 113

4.3.4 Potřeba sebeúcty a seberealizace . . . . . . . . . . . 113 4.4 Hodnocení symptomů v paliativní péči . . . . . . . . . . . 113

4.4.1 Bolest a její zvládání . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 4.5 Psychosociální aspekty v paliativní péči . . . . . . . . . . . 116

4.5.1 Psychická reakce nemocného na nemoc . . . . . . . 116

4.5.2 Poslední dny a týdny života . . . . . . . . . . . . . . 118

4.5.3 Psychosociální podpora . . . . . . . . . . . . . . . . 118

4.5.4 Sociální péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 4.6 Duchovní (spirituální) péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

4.6.1 Duchovní potřeby umírajícího pacienta . . . . . . 120

4.6.2 Duchovní péče v závěru života . . . . . . . . . . . . 121 4.7 Etické aspekty paliativní péče . . . . . . . . . . . . . . . . 122

4.7.1 Problematika eutanazie . . . . . . . . . . . . . . . . 123

4.7.2 Práva umírajících . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 4.8 Práce s příbuznými, truchlení . . . . . . . . . . . . . . . . 125

4.8.1 Péče o rodinu v průběhu nemoci . . . . . . . . . . . 126

4.8.2 Pomoc rodině v období zármutku a truchlení . . . 126

5 Transkulturní ošetřovatelství 129

Renáta Zeleníková, Yvetta Vrublová 5.1 Vznik, vývoj a základní charakteristika

transkulturního ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . 129 5.2 Organizace podporující rozvoj

transkulturního ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . 135 5.3 Kultura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 5.4 Cizinci v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

5.4.1 Poskytování zdravotní péče cizincům . . . . . . . . 139

5.4.2 Doporučení pro komunikaci s pacienty

z jiné kultury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140

5.5 Ukrajinci v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 5.6 Slováci v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 5.7 Vietnamci v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 5.8 Poláci v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 5.9 Mongolci v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 5.10 Korejci v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 5.11 Romové v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

6 Výchova ke zdraví 167

Yvetta Vrublová 6.1 Příjem potravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

6.1.1 Nadváha a obezita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

6.1.2 Poruchy příjmu potravy . . . . . . . . . . . . . . . . 171 6.2 Pohybová aktivita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 6.3 Návykové látky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

6.3.1 Kouření jako závislost . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

6.3.2 Alkohol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

6.3.3 Nelegální drogy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

6.3.4 Postup v případě podezření na zneužívání

omamných psychotropních látek . . . . . . . . . . . 180

6.4 Patologické hráčství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

6.4.1 Návykové chování ve vztahu k počítačům . . . . . 181 6.5 Výchova ke zdravému sexuálnímu životu . . . . . . . . . . 182

6.5.1 Teorie sexuální výchovy . . . . . . . . . . . . . . . . 183

6.5.2 Antikoncepce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185

6.5.3 Prevence přenosu pohlavních chorob . . . . . . . . 190 6.6 Prevence úrazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

6.7 Stres . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

6.7.1 Základní termíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193

6 . 7. 2 Projevy stresu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194

6.7.3 Metody ke zmírnění a prevenci stresu . . . . . . . . 196

Seznam bibliografických zdrojů 198 Slovníček pojmů 213 Přílohy 215

Příloha č. 1 – Práva pacientů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Příloha č. 2 – Charta práv hospitalizovaných dětí . . . . . . . . 216

Příloha č. 3 – Kodex všeobecných sester . . . . . . . . . . . . . . 217 Rejstřík 219 Souhrn 222 Summary 223

9

Úvod

Úvod

Dostává se vám do rukou druhý díl knihy Ošetřovatelství, který nabí

zí doplnění dílu prvního o další neméně důležité a zajímavé kapitoly.

Zatímco v prvním díle je důraz kladen převážně na teoretická výcho

diska, druhý díl nabízí specifické ošetřovatelské oblasti, kterými jsou

komunikace, etika v ošetřovatelství, člověk, jeho motivace a potřeby,

paliativní péče, transkulturní ošetřovatelství a výchova ke zdraví.

V kapitole o komunikaci je kladen důraz na komunikaci terapeutic

kou a komunikaci s vybranými skupinami pacientů. Etika ošetřovatel

ství nabízí čtenáři jak stručný historický vývoj, teoretická východiska,

kodexy, etické aspekty při ošetřování nemocných, tak i současné po

znatky, včetně etických principů prvního a druhého řádu. Třetí kapi

tola je věnována člověku, jeho motivacím a potřebám. Kapitola nabízí

třídění potřeb podle různých autorů. Nejsou zde opomenuty ani potře

by dítěte a nemocného člověka. Čtvrtá kapitola je věnována paliativní

péči, jejím principům, cílům a koncepci této péče v České republice.

Kapitolu doplňuje oblast péče o umírajícího pacienta se zaměřením na

jeho celkové (holistické) potřeby z ošetřovatelského hlediska. Součástí

kapitoly je také etika v paliativní péči a péče o pozůstalé. Předposled

ním tématem publikace je transkulturní ošetřovatelství. Podkapitoly

zaměřené na specifika jednotlivých národností byly vybrány podle

statistických údajů nejpočetnějších skupin cizinců žijících v naší zemi,

kterými jsou Ukrajinci, Slováci, Vietnamci, Poláci, a dále zde byly za

řazeny i menšiny Mongolců a Korejců. Každá kapitola popisuje jejich

historii, zvyky, obyčeje, náboženství, komunikaci, včetně role pacienta.

Publikaci uzavírá kapitola výchova ke zdraví, jež pojednává o výživě,

pohybové aktivitě, návykových látkách, patologickém hráčství, zdravém

sexuálním životě, včetně antikoncepce, o úrazech a stresu.

11

Komunikace v ošetřovatelství

1 Komunikace v ošetřovatelství Komunikace je neoddělitelnou součástí práce všeobecné sestry

1

. Je zá

kladem všech činností, které sestry provádějí. Od sestry se vyžaduje především empatické naslouchání a jasné porozumění verbálním a neverbálním projevům. Komunikaci sestry používají k získání informací, motivaci, edukaci, navození důvěry, budování vztahu sestra – pacient, k rozvoji interpersonálních vztahů mezi členy multidisciplinárního týmu apod. Efektivní komunikační zručnosti jsou dále potřebné pro umožnění terapeutických interakcí, hodnocení potřeb pacientů a implementaci intervencí (Antai-Otong, 2007). DeVito (2001) považuje znalosti a schopnosti týkající se komunikace za nejdůležitější a nejužitečnější, a to nejen pro pracovní, ale také pro osobní a společenský život. Pro sestru jsou rozvoj a udržování komunikačních a interpersonálních zručností nepostradatelné. Sestry, které účinně komunikují, jsou úspěšnějšími iniciátorkami změny zaměřené na upevnění zdraví, lépe vytvářejí důvěrný vztah s pacientem a jeho blízkými a předcházejí právním problémům spojeným s ošetřovatelskou praxí (Plevová, Slowik, 2010).

Od 60. let minulého století se používá pojem komunikační kompetence, který vyjadřuje soubor všech mentálních předpokladů, které člověka činí schopným komunikovat, tedy uskutečňovat komunikační akty, zúčastňovat se komunikačních událostí a hodnotit i účast druhých na nich (Šebesta, 1999; in Průcha, 2011).

Základní charakteristiky komunikace vystihuje DeVito (2001), když tvrdí, že je nevyhnutelná (dochází k ní i tehdy, když si člověk komunikovat nepřeje), nevratná (jednou vyřčené slovo nelze vzít zpět) a neopakovatelná (všichni a všechno se neustále mění). 1 Pro potřeby publikace bude pojem všeobecná sestra, popř. porodní asistentka

uváděn ve zkrácené formě – sestra.


1

12

Ošetřovatelství II

1.1 Definice komunikace Slovo komunikace pochází z latinského slova: communico, communicare

2

, což znamená sdílet se s někým o něco (Antai-Otong, 2007;

Šenková, 2002).

I když pojem komunikace evokuje v lidech především proces do

rozumívání a z hlediska významnosti se jedná o jeho nejdůležitější význam, ve skutečnosti komunikace znamená širokou škálu způsobů kontaktu mezi lidmi (Slowík, 2010). Psychologický slovník (Hartl, Hartlová, 2000) komunikaci v ysvětluje jako dorozumívání, sdělování, přičemž obecně komunikace není specifickým lidským jevem, na rozdíl od jazyka existuje i u živočichů. V psychologii se komunikací chápe především přenos myšlenek, emocí, postojů a jednání od jedné osoby ke druhé. Pojem komunikace není jednoduché definovat. Jak uvádí Vybíral (2009), vyčerpávající výčtová definice mezilidského komunikování, jež by zahrnovala všechny aspekty (kognitivní, filozofické, sociální, lingvistické, kulturní, všechny potenciální proměnné a možné roviny významu a dopadu), není možná. Autoři zabývající se komunikací ve zdravotnickém prostředí ji definují různým způsobem. Jednotlivé definice jsou uvedeny v tabulce 1. Společným prvkem většiny definicí komunikace jsou dva znaky: „proces“ a „předávání zpráv“. Tab. 1 Definice komunikace podle různých autorů

Autor Definice komunikace

Balzer-Riley

(19 9 6)

komunikace je reciproční proces odevzdávání a přijímání

zpráv mezi dvěma či více lidmi

Barringer

(2006)

komunikace je proces přenášení myšlenek, pocitů, údajů

a dalších informací, včetně verbálního sdělení a neverbál

ního chování

Honzák

(1999)

komunikace je v obecné rovině definována jako sdělování

informace prostřednictvím nejrůznějších signálů a prostřed

ků: ústně, písemně, mimikou, gesty a dalším neverbálním

chováním, a to především přímo mezi dvěma či více lidmi,

dále pak pomocí tisku, rozhlasu či dalších médií 2 Lat. communicatio = sdělení; communis = společný.

13

Komunikace v ošetřovatelství

Autor Definice komunikace

Nemčeková

(2004)

komunikace je meziosobní interakce, forma chování, při

které neprobíhá pouze výměna informací a jejich zpracování

(věcných údajů, faktů), ale také výměna potřeb, hodnot

a hodnotových postojů, která v optimálním případě ústí do

procesu vzájemného porozumění a otevření se jinému

Špatenková,

Králová

(2009)

komunikovat znamená poskytovat zprávy, sdílet infor

mace, vyměňovat si myšlenky a vyjadřovat se takovým

způsobem, aby si účastníci (aktéři) komunikace vzájemně

porozuměli

Každá komunikace má svou syntax, sémantiku a pragmatickou

stránku (psychologickou a vztahovou). V rámci syntaxe se zkoumají jevy jako kódování, komunikační kanály, kapacita komunikace, ruchy, redundance

3

, statistické jazykové výskyty. Podstatou sémantiky

jsou významy slov. Úkolem pragmatiky je analýza vztahu mezi produktorem a příjemcem v konkrétním kontextu, porozumění záměru a rozbor takových fenoménů, jakými jsou ovlivňování, přesvědčování, potvrzování, přijímání a odmítání komunikovaného sebepojetí druhého (Vybíral, 2009; Watzlawick, et al., 1997). I když teoreticky je uvedené jasné pojmové rozlišení daných tří oblastí možné, prakticky jsou na sobě všechny tři oblasti navzájem závislé. Syntax odpovídá matematické logice, sémantika filozofii a pragmatika psychologii (Watzlawick, et al., 1997).

Metakomunikace je komunikování o komunikování (Vybíral,

2009), sdělení, které se vztahuje k jinému sdělení (DeVito, 2008) (např. toto tvrzení je nesprávné). Metakomunikační prostředky Vybíral (2009) rozděluje na vnější a vnitřní. Při vnější metakomunikaci používáme slova, ale často i mimiku na sdělení přímého komentáře k tomu, co teď říkáme nebo slyšíme. Vnitřní komentování je neviditelné (neslyšené pro druhé) a dá se vyjádřit slovy (vnitřní řeč) nebo pocity, dojmy, sevřením žaludku (Vybíral, 2009). Druhy metakomunikace je možné rozdělit na vztahové a vztahově srovnávací, obsahově srovnávací, hodnotící, únikové a prediktivní. Podle Watzlawicka, et al. (1997) každá komunikace má obsahový (zprostředkuje informace) a vztahový aspekt (vyvolá chování), a to tak, že druhý aspekt určuje předcházející, 3 Vlastnost týkající se předvídatelnosti, a tím i nadbytečnosti údajů obsažených

ve sdělení (DeVito, 2008).


1

14

Ošetřovatelství II

a je tedy metakomunikací. Schopnost přiměřeně metakomunikovat je nejen nezbytnou podmínkou úspěšné komunikace, ale je úzce spojena s obrovským problémem uvědomování si sebe a ostatních (Watzlawick, et al., 1999). 1.2 Faktory ovlivňující komunikaci I když různí autoři vymezují faktory ovlivňující proces komunikace, komplexní faktory uvádějí Potter, Perry (2003), přičemž je rozdělují z různých kontextových hledisek. Dále uvádějí, že situace, ve kterých komunikace probíhá, má několik kontextových aspektů, které ovlivňují povahu komunikace a interpersonálních vztahů. Zahrnují fyzikální a emocionální stav účastníků komunikace, charakter jejich vztahů, prostředí, situace vybízející ke komunikaci a sociokulturní prvky.

Psychofyziologický kontext tvoří vnitřní faktory, které ovlivňují komunikaci: fyziologický stav, emocionální stav, stav růstu a vývoje, nenaplněné potřeby, postoje, hodnoty a přesvědčení, vnímání, osobnost, sebepojetí a sebeúcta.

Vztahový kontext označuje charakter vztahů mezi účastníky komunikace: společenské, přátelské a pracovní vztahy, úroveň důvěry mezi účastníky, úroveň otevřenosti mezi účastníky, společná minulost účastníků, rovnováha moci a vlivu.

Situační kontext naznačuje důvod komunikace: výměna informací, dosažení cílů, řešení problémů, vyjádření emocí.

Environmentální kontext zahrnuje prostředí, ve kterém komunikace probíhá. Patří sem míra soukromí, pohodlí a bezpečí, přítomnost hluku a přítomnost rozptylujících faktorů.

Kulturní kontext zahrnuje sociokulturní prvky ovlivňující interakci: úroveň vzdělání účastníků komunikace, jazyk a způsob vyjadřování, zvyky a očekávání (Potter, Perry, 2003).

Kontext dodává aktuální zarámování komunikaci. Jde o více či méně uspořádaný a uvědomovaný „terén“ v mysli, ve kterém se komunikace uskutečňuje a v němž je důležité: s kým, kde, kdy, o čem, jak, proč, s jakým cílem a s jakým účinkem (Vybíral, 2009). Vybíral (2009) přitom rozlišuje vnitřní kontext (psychologické termíny: zkušenosti, paměť, schémata myšlení a řešení problémů, emoční nastavení, postoje, fantazie) a vnější kontext (sociálněpsychologický, systémový, kulturní, jazykový, společensko-politický, technologický).

15

Komunikace v ošetřovatelství

Uvědomění si faktorů může sestrám ulehčit rozhodování v průběhu komunikačního procesu. 1.3 Význam a cíl komunikace Lidské bytosti jsou společenské a jejich přežití a pochopení vnitřního a vnějšího prostředí je závislé na verbální a neverbální komunikaci (Antai-Otong, 2007). Novorozenec se učí rozlišovat a vytváří si vztah k pečující osobě prostřednictvím výrazu obličeje, doteku a krmení. Komunikace a interakce s nejbližšími v raném věku je zdrojem důvěry, bezpečí a ochrany, jakož i celoživotních interpersonálních vztahů a komunikačních vzorců.

Účelem (funkcí) a dopadem na příjemce dostává komunikace smysl (Vybíral, 2009). Mezi pět hlavních funkcí komunikování patří informovat, instruovat, přesvědčit, vyjednat, pobavit (Vybíral, 2009).

Podobně DeVito (2001) uvádí pět hlavních cílů komunikace:

Učit se (získávat znalosti o druhých, o sobě, o světě) ■

Spojovat (vytvářet vztahy s druhými) ■

Pomáhat (naslouchat druhým a nabízet jim řešení) ■

Ovlivňovat (posilovat nebo měnit postoje nebo chování druhých) ■

Hrát si (těšit se z okamžitého prožitku) ■

Dle Vybírala (2009) existuje také skrytá (latentní) funkce komunikace, a to motivace ke komunikaci, přičemž tím myslí dynamizující odhodlání, často skryté. Motivace ke komunikaci může být kognitivní (potřeba sdělit, vyjádřit se), zjišťovací a orientační, sdružovací (potřeba bližšího kontaktu), sebepotvrzovací, adaptační, „přesilová“ (potřeba uplatnit se), požitkářská (rozptýlit se, odpočinout), existenciální a další. 1.4 Komunikační model/proces komunikace Komunikační model je schéma, které znázorňuje, jak probíhá proces komunikace. Komunikační proces se skládá z jednotlivých komponentů (složek): záměr, komunikátor, kódování, komuniké, komunikační kanál, komunikant, dekódování, prostředí, zpětná vazba a šum. Komunikační proces popisují různí autoři (Feldmann, 1995; Kristová,

+


1

16

Ošetřovatelství II

Tomašková, 2002; Plevová, Slowik, 2010; Potter, Perry, 2003) zabýva

jící se komunikací, přičemž jednotlivé komponenty označují různými

názvy (tab. 2).

Tab. 2 Složky komunikačního procesu

Složka Jiný název Charakteristika

záměr zaměření

intence

záměr komunikující osoby sdělit, sdě

lovat určité obsahy komunikátor vysílač

sdělující

mluvčí

produktor

osoba vysílající zprávu kódování šifrování

zápis

převedení myšlenky do takové formy

sdělení (kódu), které příjemce rozu

mí – použití jazyka nebo jiných spe

cifických znaků a symbolů na poslání

zprávy komuniké zpráva

sdělení

podnět vytvořený vysílačem a zaslaný

příjemci komunikační kanál

cesta přenosu médium, jehož prostřednictvím je

zpráva přenášena komunikant příjemce

posluchač

recipient

osoba přijímající zprávu od vysílají

cího dekódování dešifrování interpretace zprávy příjemcem; iden

tifikace signálů prostředí kontext fyzikální a emocionální klima, ve kte

rém probíhá interakce zpětná vazba feed back informace, kterou přijme vysílající

o reakci příjemce na zprávu šum komunikační

šum

způsobuje zkreslení zprávy v kterékoli

fázi komunikačního procesu

Komunikační proces začíná, když osoba označovaná jako komuni

kátor (vysílač, sdělující, mluvčí, produktor) na základě záměru v y t voří

zprávu. Zprávy jsou kódované použitím jazyka nebo jiných symbolů


1

17

Komunikace v ošetřovatelství

sloužících pro zaslání zprávy. Komuniké je označení pro zprávu, kterou vytvoří komunikátor. Zpráva může být verbální nebo neverbální, dále psaný materiál i umění. Komunikační kanál je nosič, prostřednict vím kterého se zpráva šíří. Existují tři hlavní komunikační kanály: zrakový, sluchový a kinestetický. Zrakový kanál spočívá v pohledu a pozorování. Sluchový kanál se skládá z mluvených slov a pokynů. Kinestetický kanál se týká prožitku vjemů (např. dotek). Komunikant je osoba zachycující zaslanou zprávu. Interpretace zprávy komunikantem se označuje jako proces dekódování. Přijímání zprávy je ovlivněno fyziologickými, psychologickými a kognitivními procesy. Prostředí je klima, ve kterém komunikace probíhá. Aby byla komunikace efektivní, prostředí musí být přijatelné a vhodné pro všechny účastníky komunikace. Úkolem zpětné vazby je poskytnout komunikátorovi informaci o tom, jak komunikant chápe zprávu. Na základě zpětné vazby komunikátor může upravit zaslání zprávy, aby byla komunikace efektivnější.

Šum překáží přijímání signálu, který někdo posílá. Může mít povahu fyzickou (např. rušivé vlivy: hluk dopravních prostředků); fyziologickou (např. porucha zraku, sluchu, paměti); psychologickou (např. rozumová nebo citová zaujatost: intenzivní emoce – hněv, smutek, nenávist) nebo sémantickou (např. jinak pochopený význam: cizí slova, žargon) (DeVito, 2001; Kristová, 2002).

Janoušek (2007) uvádí strukturu komunikačního aktu následovně:

Motivace mluvčího ■

Intence (záměr) komunikace ■

Smysl sdělení pro mluvčího ■

Rozhodování mluvčího o podobě zprávy spjaté s jejím kódová- ■

ním

Promluva s věcným obsahem sdělení ■

Rozhodování příjemce o přijetí zprávy spjaté s jejím dekódová- ■

ním

Smysl sdělení pro příjemce ■

Odhad intence (záměru), případně motivace mluvčího příjemcem ■

Efekt sdělení na příjemce včetně jeho motivace ■

Uvedené schéma v sobě zahrnuje jak aktivitu mluvčího (komunikátora), tak aktivitu příjemce (komunikanta). Komunikace je obvykle oboustranná: komunikátor i komunikant jsou zapojeni do procesu komunikace. 18

Ošetřovatelství II

1.5 Úrovně komunikace Komunikace se odehrává na různých úrovních, přičemž jednotlivé úrovně se vzájemně ovlivňují. Rozeznáváme intrapersonální, interpersonální a skupinovou komunikaci.

Intrapersonální komunikace označuje komunikaci se sebou samým (DeVito, 2001). Přesnější označení je „nitroosobní“ sdělování či komunikace (Janoušek, 2001). Osoba přijímající interní a externí zprávy je uspořádává, vyhodnocuje a přiděluje jim význam (např. když se při rozhovoru ten druhý odmlčí, můžu si říkat: Mlčí, protože mi chce něco zatajit, nebo když nás někdo pochválí: Proč to říká? Asi něco ode mne chce). Výsledkem tohoto procesu je jedinečný způsob vnímání každého člověka. Z hlediska dějin odborného zájmu o komunikaci patří interpersonální komunikace k nejstarším problémům, zejména v souvislosti s rétorikou (Janoušek, 2001). Intrapersonální komunikace se často označuje jako „self-talk“ (mluvení se sebou, vnitřní řeč). „Self-talk“ lze také označit i pojmy sebe-verbalizace, vnitřní myšlenky, vnitřní řeč, sebe-instrukce (Balzer-Riley, 1996). Podle psychologického slovníku (Hartl, Hartlová, 2000) je vnitřní řeč slovní forma myšlení člověka. Její vnější vyjádření mluvou či písmem je záležitostí cviku, bez něho může být mezi oběma formami řeči značný rozdíl.

V každé situaci „self-talk“ určuje (Balzer-Riley, 1996):

Postoj člověka k situaci. ■

Co vidí, slyší a čemu se věnuje. ■

Jak interpretuje to, co přijímá. ■

Co si myslí o výsledku, který bude. ■

Jak koná (včetně pocitů, řeči a skutků). ■

Jak hodnotí důsledky svého jednání. ■

Pozitivní „vnitřní řeč“ zahrnuje přesné posouzení schopností a situace, ve které se člověk nachází.

Interpersonální komunikace je komunikace mezi dvěma osobami, které mají mezi sebou nějaký vztah a navzájem se ovlivňují svými sděleními (DeVito, 2008). Nemožnost nekomunikovat má za následek to, že všechny situace, kterých se účastní dvě nebo více osob, jsou interpersonální (Watzlawick, et al., 1997).

Interpersonální komunikace staví na intrapersonální úrovni komunikace. Důležitým výsledkem interpersonální komunikace je budování vzájemných interpersonálních vztahů. Pro sestry jsou interperso



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist