načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Osamělý člověk víry - Josef B. Solovějčik

Osamělý člověk víry

Elektronická kniha: Osamělý člověk víry
Autor:

Výklad prvních dvou kapitol knihy Berešit (Genesis), v nichž autor nachází dva lidské prototypy - kreativního a majestátného (a majetnického) "Adama I" a Bohu oddaného muže smlouvy, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » P3K
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 81
Rozměr: 20 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Lonely man of faith
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil a předmluvou opatřil Jiří Blažek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-871-8673-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Esej významného rabína a židovského filozofa, v němž pojednává o dvou prototypech člověka - majetnického "Adama I.", a Bohu oddaného člověka smlouvy, osamělého "Adama II." Vychází přitom z interpretace prvních dvou kapitol biblické knihy Genesis.

Popis nakladatele

Výklad prvních dvou kapitol knihy Berešit (Genesis), v nichž autor nachází dva lidské prototypy - kreativního a majestátného (a majetnického) "Adama I" a Bohu oddaného muže smlouvy, osamělého "Adama II". Klasická práce spojující kantovský existencialismus a židovskou teologii. V r. 1964 přednesl Solovějčik úvahu Konfrontace. V ní poprvé nastínil tezi o "dvojím druhu" člověka, založenou na interpretaci dvojí biblické zprávy o jeho stvoření. Solovějčik dochází k závěru, že tak jako Bible popisuje toto stvoření dvakrát, avšak pokaždé jinými slovy, tak existují i dva typy osobností - na jedné straně osobnost jednoduchá, svým způsobem sebestředná, směřující k moci a k ovládnutí přírody, osobnost neohlížející se zpět, tj. osobnost nekonfrontovaná; a na druhé straně osobnost pochybující, uvědomující si jak svou existenci, tak i nepřekonatelný rozpor mezi tím, "čím je, a tím, čím by měla být". Tato teze se pak stala základem Solovějčikova eseje Osamělý člověk víry.
Rabi Josef Dov (Bär) Solovějčik (1903-1993) byl talmudista, filosof, jeden z vůdčích představitelů tzv. moderní ortodoxie. Ve své práci se zabýval vytvořením a prohloubením konceptu Tora u-mada, tedy syntézy klasické židovské učenosti, vycházející z Tóry a Talmudu, s moderním západním vědeckým myšlením. V češtině vyšla jeho kniha Halachický člověk (Academia, Praha 2012).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Josef B. Solovějčik - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství P3K

2012

Osamělý

člověk

víry

JOSEF B. SOLOVĚJČIK


© Josef B. Solovějčik (dědicové), 1965

Translation © Jiří Blažek, 2012

© Nakladatelství P3K, 2012

ISBN 978-80-87186-73-2 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-87343-04-3 (eKniha – PDF)

Tonye,

ženě oplývající velkou odvahou, vznešenou důstojností,

naprostou oddaností a nekompromisní věrností.


( 5 )

Předmluva k českému vydání

Rabín Josef Dov (Bär) ha-Levi Solovějčik (1903–1993), nazývaný

též „Rav“, vůdčí představitel hnutí Tora u-mada (doslova „Tóra

a věda“), byl jedním z nejvýznamnějších představitelů moderní

židovské teologie dvacátého století. Nutno podotknout, že skuteč

ných náboženských filozofů a teologů v židovství během uplynulého

století nebylo mnoho. Ve srovnání se západním, ať už katolickým

či protestantským křesťanstvím, dokonce velmi málo. Částečně je

tato situace dána samotným charakterem judaismu, který kladl vždy

větší důraz na činy a správné vykonávání Božích přikázání (ortopraxi)

v každodenním životě než na „správné slavení“ (ortodoxii). Tento

postoj vedl k tomu, že se v židovství vytvářela předevšímnábožen

skoprávní literatura, zatímco etika a teologie zaujímaly menší část,

respektive byly neoddělitelně spjaty s ortopraxí (např. literární žánr

ta’amej micvot nebo mnohem později vzniknuvší musar), což bylo

některými mysliteli kritizováno jako přístup, který z judaismu učinil

místo náboženství pouhý „behavioralismus“, soupis norem chování,

příkazů a zákazů, v jejichž spleti již člověk zapomíná, proč vlastně tyto

příkazy koná, proč je poslouchá, a především – kdo mu je přikázal.

Problém vztahu „víry a rozumu“, který krystalizoval od éryosví

cenství a v plné síle se projevil v devatenáctém a dvacátém století, se

pokoušela řešit řada teologů. Tradiční schéma tohoto „konfliktu“

vypadá tak, že na jedné straně stojí konzervativní teologové lpící

skálopevně na zachování starých norem, zatímco na straně druhé

proti nim stojí „buřiči“, kteří se tyto tradice a normy snaží – každý

ovšem svým způsobem – modifikovat. Tyto modifikace mají růz

nou podobu: od naprostého zrušení a odstranění, které se objevuje

u radikálních reformistů, až k tzv. „umírněné“ reformě, která se


( 6 )

nesnaží normy a pravidla zničit, ale přizpůsobit dané situaci nebo

racionálně vysvětlit, případně náboženství přizpůsobit potřebám

nového, raciem vedeného člověka. V procesu vývoje náboženství

tak došlo k fenoménu „odkouzlení“ – náboženství jako takové mělo

být zbaveno všeho nadpřirozeného, co by jej mohlo v očích nových

věřících diskreditovat jako hloupé, nedůvěryhodné, naivní. Spolu

s nánosem mnoha bezesporu nadbytečných pověr spláchla revoluce

odkouzlení i jeden ze základních pilířů náboženství, totiž autoritu

a nadpřirozenost Božího zjevení. Mezi leckdy naivní pokusy těchto

„racionalistických teologů“ patřila snaha o „uvedení v soulad“ kri

tické a tradiční teze o původu Bible, o stvoření světa a člověka apod.

K tématu vztahu náboženství a vědeckotechnického pokroku

se pochopitelně muselo vyjádřit i židovství. Na zasedání Americké

rabínské rady (Rabbinical Council of America, RCA) v r. 1964před

nesl Solovějčik svou úvahu Konfrontace (Confrontation). V ní poprvé

nastínil tezi o „dvojím druhu“ člověka, založenou na interpretaci

dvojí biblické zprávy o jeho stvoření. Solovějčik dochází k závěru, že

tak jako Bible popisuje toto stvoření dvakrát, avšak pokaždé jinými

slovy, tak existují i dva typy osobností – na jedné straně osobnost

jednoduchá, svým způsobem sebestředná, založená esteticky asmě

řující k moci a k ovládnutí přírody, osobnost neohlížející se zpět,

ani napravo ani nalevo, tj. osobnost nekonfrontovaná; a na druhé

straně osobnost pochybující, uvědomující si jak svou existenci, tak

i nepřekonatelný rozpor mezi tím, „čím je, a tím, čím by měla být“.

Tato osobnost je náhle konfrontována s okolním světem a uvědomění

si své vlastní existence ji nenávratně vzdaluje od ostatního stvoření.

Konfrontovaný člověk se tak stává nejen „probuzeným“ auvědomu

jícím si svou svobodu i oddanost vůči svému Stvořiteli, ale iizolova

ným a osamělým. Tato teze se pak stala základem Solovějčikova eseje

Osamělý člověk víry (The Lonely Man of Faith, 1965). V Konfrontaci

dále rozebírá situaci věřícího člověka, stavěného nejen před závěry

výzkumů ve vědě a technice (v době pokroku v dobývání vesmíru),

ale i před nové eticko-teologické výzvy, mj. mezináboženský dialog


( 7 )

(Konfrontace vznikala během 2. vatikánského koncilu, kde také

nakonec byla po dlouhých debatách – a oproti původnímu návrhu

ve značně neutralizované podobě – přijata deklarace Nostra aetate,

definující nový postoj největší křesťanské církve k jiným náboženským směrům). Myšlenky obsažené v Konfrontaci se také odrazily

v prohlášení RCA k možnostem mezináboženského dialogu v r. 1965.

Jestliže v Konfrontaci Solovějčik hovoří jako žid a primárně kžidovskému publiku, v Osamělém člověku víry již popisuje problémy mnohem obecnějšího rázu týkající se soudobého náboženskyúčastnícího se člověka bez ohledu na náboženskou či konfesní příslušnost, byť tak pochopitelně činí z pohledu věřícího žida.

Solovějčik nehodlá řešit problém „víry a vědy“, evoluci, biblickou kritiku nebo materializaci hodnot – vždyť člověk toužící popodmanění přírody a věčnosti nedělá nic než to, co po něm Bůh vyžadoval a s čím jej poslal na tento svět. Chce zjistit, zdali může v moderním, technologickém světě, zcela ovládnutém a definovaném Adamem I, žít a fungovat i člověk víry, Adam II. Jeho člověk víry je osamělý, zmítaný pochybnostmi a obavami, nikoli sebejistý, moderní člověk přesvědčený o vlastní síle a beze strachu si vytyčující další a náročnější cíle.

Obě osobnosti (Adam I a Adam II) přitom konají to, kvůli čemu

byly stvořeny, plní Boží vůli, a jsou-li ve svém poslání úspěšné, pak

nacházejí svou odměnu: pro Adama I spočívá odměna v podobě

úspěchu, moci, společenském postavení a důstojnosti; pro Adama II

ve vykoupení.

Adam I sice není člověkem víry, ale nemusí být nutně ateistou. Když Solovějčik hovoří o duchovní krizi moderního člověka, nemá tím na mysli bezduché prázdno komunismu, nacismu nebo jiných totalitních režimů, ale naopak člověka „západního typu“, žijícího ve svobodné společnosti, který je členem náboženských komunit (často velmi aktivním) a na náboženství se dívá veskrze pragmaticky a i přes svou vnější náboženskou angažovanost není ochoten slyšet vzkaz, který se mu člověk víry snaží sdělit.

( 8 )

Na aktuálnosti sdělení Osamělého člověka víry nic neubralo ani 50 let, jež uplynulo od jeho prvního vydání. Politické rozdělení světa se změnilo a náboženství je dnes nazíráno jinak – avšak namísto toho, aby byla propast mezi sekulárním a náboženským světem překlenuta, je dnes mnohem širší a hlubší než v roce 1965. Náboženství, které Adam I přetavil k obrazu svému, často slouží jako politická sílaponechávající člověka víry stále osamělého a nevyslyšeného. Soudobý člověk víry se sice dokázal vyrovnat s vědeckotechnickou revolucí, ale v otázkách morálky a etického přežití zůstává stejně osamělý jako dříve a zmítaný vnitřním rozkolem, kdy jej jedna část osobnosti volá do služby Bohu, zatímco druhá jej táhne zpět ke společnosti, aby se jí, stejně jako generace „lidí víry“ před ním, pokusil zprostředkovat své poselství.

Jiří Blažek, 2012

Poznámka překladatele:

Hebrejské termíny jsou přepsány foneticky dle pravidel uvedených v knize Judaismus od A do Z (Sefer, 1998). Biblické verše jsou uváděny dle znění v Českém ekumenickém překladu.

Rád bych touto cestou poděkoval za pomoc při vzniku českého vydání Osamělého člověka víry J. Labendzovi, rabimu R. Zieglerovi z The Toras HoRav Foundation, a především M. Lyčkovi zadůkladnou revizi celého překladu.

( 9 )

I.

Cílem tohoto eseje není rozebírat tisíciletý problém střetu mezi

vírou a rozumem.1 V tuto chvíli se nehodlám zabývat teorií – místo

toho se chci zaměřit na takovou situaci v lidském životě, do níž se

může zaplést věřící člověk jako individuální konkrétní bytost, se

všemi svými obavami a nadějemi, radostmi a trápeními. Nic z toho,

co zde řeknu, tedy není odvozeno z filozofické dialektiky,abstrakt

ních spekulací nebo odtažitých neosobních úvah, ale ze skutečných

situací a zkušeností, se kterými jsem byl konfrontován. Dokonce

i výraz „přednáška“ je zde, popravdě řečeno, nesprávný – spíše je to

příběh osobního dilematu. Namísto abych zde hovořil jako teolog –

didakticky, výmluvně a v klidných, vyvážených větách –, bych se vám

zde rád svěřil se vší váhavostí a nerozhodností a sdílel s vámi některé

obavy, které tíží mou mysl a které často nabývají rozměrů uvědomění

si krize.

Nenapadá mě, jak tento problém vyřešit. Nemám v plánunavrh

nout novou metodu léčby takové lidské situace, kterou hodlámpo

psat; ba dokonce ani nevěřím, že by vůbec šla vyléčit. Úloha člověka

víry, jehož náboženská zkušenost je plná vnitřních konfliktů a roz

porů a osciluje mezi extází ve společnosti Boží a zoufalstvím, kdy se

cítí být Bohem opuštěn, který je rozpolcen stále silnějším kontrastem

mezi sebeúctou a vzdáním se vlastních cílů, byla obtížnou již od dob

Abrahama a Mojžíše. Bylo by ode mě troufalé pokoušet se přeměnit

tuto palčivou, rozporuplnou zkušenost víry ve zkušenost poklidnou

1 Základní ideje tohoto článku jsem formuloval na svých přednáškách pro

studenty programu „Marriage and Family – National Institute of Mental Health

Project, Yeshiva University, New York“.

( 10 )

a harmonickou, zatímco bibličtí rytíři víry se s touto tragickou ipa

radoxní zkušeností statečně potýkali.

Jediné, co chci, je následovat radu Elíhúa, syna Berakeelova, který

řekl: „Musím mluvit, aby se mi ulevilo,“2 neboť pro znepokojenou

mysl spočívá v mluveném slově určitý druh vykoupení a ztrápená

duše nalézá klid ve zpovědi.

2 Jób 32,20.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist