načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Orlokův nástupce - Petra Vašíčková

Orlokův nástupce

Elektronická kniha: Orlokův nástupce
Autor:

Rebeka se vydá navštívit své přátele Vivien, Liona, Triase a starého mága Anthiose do země Darmeniů. Před čtyřmi lety ji zachránili před mužem jménem Orlok, který ji ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Má kniha.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 109
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Rebeka se vydá navštívit své přátele Vivien, Liona, Triase a starého mága Anthiose do země Darmeniů. Před čtyřmi lety ji zachránili před mužem jménem Orlok, který ji prostřednictvím Dravých jazyků unesl z jejího světa a pomocí temného rituálu z ní chtěl stvořit člověka jako je on. Člověka, jehož duši prostoupila či zničila temnota a dala mu do vínku nadlidské schopnosti. Anthios se jí svěří, že čelit pánovi Dravých jazyků, mu dělá čím dál větší obtíže. Ví, že jedině ona je schopná přežít rituál, který by ji obdařil stejnými schopnostmi, jako má Orlok. Starý mág věří tomu, že je Rebeky osud Orloka porazit.

Související tituly dle názvu:
Ne zcela obsazené Ne zcela obsazené
Vašíčková Pavla
Cena: 79 Kč
Královna Petra Královna Petra
Čermák Petr
Cena: 142 Kč
Petra & Petřina Petra & Petřina
Janů Petra, Petřina Ota
Cena: 458 Kč
Wittlichovi Wittlichovi
Rakušanová Marie
Cena: 315 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

1. díl

Návrat


3

1/

Uběhly čtyři roky od její návštěvy země Darmeniů. Rebeka

se rozhodla navštívit Anthiose.

Sice na podzim měla studovat na střední škole, ale

pronásledovala ji vlna smůly, proto na žádnou školu nechodila.

Alespoň pro letošní rok, jak si Rebeka v duchu často

opakovala.

Všechna ta smůla začala tak, že jí nepřišla pozvánka

k přijímacím zkouškám. Zatím si z toho nedělala hlavu, prostě to

řekla výchovnému poradci.

Ještě si dobře pamatovala, jak se pan Dolanský podivoval:

„Rebeko, nevím, co se stalo, ale jim žádná přihláška nepřišla.

Nespletla jsi tam něco?“

Nakonec dostala pozvání na přijímačky. Při testu odvedla

dobrou práci, takže se ničeho nebála.

Jenže když si Rebeka přišla pro výsledky, nenašla o sobě

ani zmínku. Její testy, poznámky k pohovoru, prostě všechno,

zmizelo. Jakoby tam žádná Rebeka na žádné přijímací řízení

nepřišla. O to horší bylo, když škola naplnila svůj stav. Další školy,

o které měla zájem, už také byly obsazené.


4

2/

Rebeka se prodírala lesem. Byla nedaleko brány vedoucí

do světa Darmeniů, která se otevírala po čtyřech letech jen na

pár týdnů.

Zaslechla zašustnutí. Hnědovlasá dívka se ohlédla. Ruka jí

zajela k přívěšku, jenž dostala od Anthiose a který ji visel na krku.

Najednou na ni něco zezadu skočilo. Stihla uhnout. Jenže uhnula

málo. Bylo by ji to srazilo k zemi, kdyby o něco neviditelného ten

tvor nenarazil. Otočila se směrem k němu.

„Ty?“ podivila se Rebeka při pohledu na černé shrbené

stvoření s dlouhými drápy.

Vzápětí ji obstoupilo několik dalších. Rebeka v nich velice

dobře poznala Orlokovy přisluhovače Dravčíky, nebo také Dravé

jazyky.

„Ty patříšš k nám!“ zasyčel jeden z nich.

„Nepatřím a nikam s vámi nepůjdu,“ odpověděla Rebeka

odhodlaně, i když měla trochu strach.

Cítila, jak se k ní všichni Dravčíci přibližují. Právě v tuto

chvíli se Rebečin přívěšek rozzářil silným bílým světlem. Většina

Dravých jazyků se od ní vzdálila. Dívka pevně sevřela svůj

přívěšek a pocítila v sobě jakousi podivnou energii. Z úst ji

vycházela slova, jejichž význam neznala. Přívěšek se rozzářil

mnohem víc. Jeho oslepující záře, která byla pro stvoření noci

nesnesitelná, zalila blízké okolí. Všichni netvoři se do jednoho

rozutekli. Rebeka chvíli překvapeně stála a dívala se na svůj

přívěšek.

„Žádný přívěšek, ale ochranný amulet,“ uvě domila si.


5

Něco podobného se domnívala, když ji Anthios kladl na

srdce, ať ho nosí pořád. Poté si Rebeka oddychla a pokračovala

v cestě dál.

Konečně dorazila do vesnice Orland. Všichni ji velice

srdečně přivítali.

„Pojď, dovedu tě k ostatním. Už na tebe čekají,“ vyzvala jí

Vivien, místní léčitelka, kterou znala z dřívějška.

Dovedla ji do jednoho z jejich obydlí a tam se poprvé po

dlouhé době setkala s nimi. Lion, muž mohutnější postavy se

špinavoblond vlasy, k ní přistoupil.

„Nazdar, Rebeko, to jsem rád, žes přišla.“

„Já taky,“ ozval se o něco drobnější Trias s kaštanově

hnědými vlasy.

Byl přibližně stejně starý jako Lion, který v létě oslavil

svoje čtyřiadvacetiny.

„Teda, ty ses za ty čtyři roky změnila. Už je z tebe pořádná

slečna,“ pokračoval Lion dál.

Rebeka se mírně začervenala a pak pravila: „ Ani ne, to se

ti asi zdá.“

Poté před ni předstoupil bělovlasý stařec s dlouhým

plnovousem.

„Rád tě vidím,“ pozdravil ji. „Jaká byla cesta?“

Anthios se na ni usmál, ale za chvíli se tvářil velice vážně.

„Já Vás taky ráda vidím, Anthiosi. Cesta byla dobrá. Jenom

jsem se setkala s Dravými jazyky. Naštěstí je ten amulet zahnal.“

„Nevynechala jsi náhodou něco?“ optal se stařec ještě

vážněji.

Rebeku Anthiosovo chování začalo mírně znepokojovat.


6

„No, já si myslím, že to bylo tím amuletem. Prostě jsem

pocítila v sobě zvláštní sílu a řekla jsem něco v cizím jazyce, po

němž se amulet mnohem víc rozzářil a uvolnil do okolí něco

divného.“

„A jak pak se máš? Kam teď chodíš na školu?“ změnil

čaroděj téma. A tak Rebeka začala vyprávět, co se za tu dobu

stalo a jak ji podivná smůla pronásledovala ve všech pokusech

dostat se na střední.

„Rebeko,“ promlouval Anthios, „potřebuji tvou pomoc.

Víš, Orlok nám všem znepříjemňuje život. Naštěstí tu jsem já

a dokážu mu většinu plánů překazit, ale poslední dobou mi to

dělá čím dál větší potíže. Potřebuji tě. Ty bys ho možná dokázala

zastavit. Ovšem, až bych tě všemu naučil. Vyrobil bych ti lektvar

skoro stejný, jaký ti tenkrát vnutil Orlok, abys znovu získala jeho

schopnosti.“

Jak to všechno Rebeka poslouchala, úplně jí zbělela tvář.

Živě si vybavila, jak se prvně s pánem Dravých jazyků setkala. Na

jeho temný a hluboký pohled, než ji násilím přinutil během

rituálu vypít lektvar. Pohltila ji taková hrůza při pomyšlení na

Anthiova slova. Její strach byl téměř panický.

„Ne, ne. To nejde. Já se Orlokovi nechci podobat! Nechci

v sobě znovu hostit temnotu! Nemůžu s ním bojovat!“ téměř

křičela a celá se třásla.

Chystala se odtamtud vyběhnout, když tu jí Anthios pevně

uchopil za ramena.

„Rebeko, uklidni se,“ promluvil k ní konejšivě.

Přesto se dívka snažila čarodějovi vyvléct, ale ten ji držel

pevně.


7

„Rebeko, podívej se na mě! Pohlédni mi do tváře!“ poručil

dívce hlasem, který nepřipouštěl žádný odpor.

Ihned ho uposlechla. Dívala se do jeho tváře a jeho

modrých očí.

„Rebeko, myslíš si, že bych něco takového dopustil? Po

tom všem, co jsem pro tebe udělal?“

Rebeka sklopila hlavu. „Ne,“ špitla, „Strašně mě to mrzí.

Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsem se tehdy tolik bála a bojím.

Předtím, když jste mě zachránili, ve mně převládalo štěstí

a radost, jenže někde v podvědomí se mi skrývá strach, moc

velký strach. Ale já nemůžu, to prostě nejde.“

Anthios si povzdechl: „Ty tomu ještě nerozumíš? Je to tvůj osud. To s tím amuletem nebyla jen tak náhoda. Ty máš v sobě nadání na magii. K čemu by byl Orlokovi nástupce, který nemůže provádět kouzla? Proto mi bylo přirozeně jasné, že takový člověk dokáže ovládat magii. Ale na všechno učení potřebuji čas. Kdybys teď chodila do školy, nemohla bys zde pak být. Bylo by to velice nevhodné a podezřelé opustit studium školy tak příliš brzy. Kvůli tomu všechna ta záhadná smůla.“

„Ale...“

„Ty něco vymyslíš, pokud tedy budeš souhlasit.“

„Asi ano, nic jiného mi nezbývá a dlužím vám to,“ souhlasila.

„Rebeko, budeš muset svoji rodinu na dlouho opustit. Možná se s nimi už znova nesetkáš. Zvládneš to všechno podstoupit? Pro dobro nás všech?“ zeptal se znova Anthios.

Rebeka se zhluboka nadechla a pak odpověděla: „Ano.“

8

„Dobrá tedy. Jsem ti velice vděčný. Můžeš si jít povyprávět

s Lionem, Triasem nebo i s Vivien. Určitě se tě dychtí zeptat, co

dalšího jsi během těchto čtyř let dělala.“

Lion přikývl a Trias posunkem naznačil, ať se jdou projít

ven.

Tak tedy Rebeka vyšla ven. Zbytek dne strávila vyprávěním

si se svými přáteli. Když už bylo na čase, vrátila se domů.

Po deseti dnech se Rebeka objevila v Orlandu s velkým

ruksakem na zádech.

„Už jsem to vyřešila,“ vysvětlovala Rebeka černovlasé

léčitelce, „Namluvila jsem rodičům, že jsem byla přijata do

speciální internátní školy. Teda, moc nerada jsem jim lhala

a opouštěla je.“

„Pro mě by to asi taky nebylo jednoduché,“ přiznala se

Vivien, „Většina tvých věcí se sem moc nehodí. Nějaké ti budem

muset dát. Vypadala bys příliš odlišně a nápadně.“

„Ale některé věci si snad můžu nosit, ne? Vždyť džíny jsou

dost odolné oblečení. Je škoda je nenosit,“ nechtěla se jen tak

svého šatstva vzdát a taky jí bylo trapně.

Pro dnešek se nic dít nebude. Zítra dostaneš ten lektvar,“

upozornila ji.

Patnáctiletá dívka byla ztichlá a trochu pobledlá.

„Neměj strach. Bude mít odlišnější účinky,“ snažila se ji

Vivien uklidnit, „Nic takového jako předtím, ale schopnosti by

měly být stejné. Teď pojď. Dovedu tě do tvého nového obydlí.

Budeš tam mít i spolubydlící přibližně v tvém věku.“

Když došly dovnitř, uviděla Rebeka snad devatenáctiletou

dívku s krátkými černými vlasy a uhrančivým pohledem.

9

„Nazdar Eriko, mám tu pro tebe spolubydlící,“ pozdravila ji

Vivien.

Dívka jménem Erika se zahleděla na příchozí a v očích se jí

podivně zajiskřilo.

„Tady Rebeka pochází z Druhého světa,“ pře dstavila Vivien

obě dívky navzájem.

„Ráda tě poznávám,“ ozvala se Erika přátelsky.

„Já taky,“ usmála se Rebeka.

„Dobrá tedy. Rebeko, běž vedle do pokoje a vybal si. Já ti

dojdu pro oblečení. Nějaké tu určitě bude v zásobě,“ přikázala

léčitelka dívce a odeš la ven.

Za chvilku byla zpět s hromádkou oděvů. Mladá slečna je

s poděkováním převzala a pak ji naštěstí již nečekaly žádné

povinnosti.

Čas rychle uběhl i noc jako by nebyla...

Druhý den byla Rebeka strašně nervózní. K večeru se sešla

s Anthiosem, Lionem, Triasem a Vivien na posvátném místě.

Trochu to připomínalo oltáře Keltů. Před Rebekou ležel bílý

plochý kámen s vyrytým znakem. Dívka se na něj posadila.

Anthios se pustil do vytváření kruhu pomocí bylin a zaříkávání.

Rebeka pociťovala v sobě nejen nervozitu ale i strach.

Ke konci toho všeho jí bělovlasý čaroděj podal pohárek

s neutralizovanou krví Dravčíků. Rebeka si ho vzala. Ruka se jí

třásla.

„Neboj, Rebeko, vše bude v pořádku,“ ujistil ji Anthios.

Rebeka přikývla. Byla celá pobledlá. Párkrát se zhluboka

nadechla a poté rychle vypila krev Dravých jazyků.

10

Po chvíli její duši něco obestoupilo, ale nerdousilo.

Najednou ji zasáhla silná bolest hlavy. Bolest byla tak silná, až se

svalila na zem. Rukama se držela za hlavu a hlasitě sténala.

O trochu později se bolest zmírnila. Vivien jí pomohla vstát.

„Je ti už líp?“ starala se černovláska.

„Ano , už mi nic není. Jen se cítím... tak nějak... divně. Jako

bych už nikdy neměla být taková, jak předtím,“ odpověděla

Rebeka a vzhlédla směrem k Vivien.

Léčitelka Darmeniů uviděla v Rebečiných očích opravdu

cosi zvláštního.

„To je asi tím, že taková už skutečně nebudeš. Trvalý

vedlejší účinek. Měli bychom se vrátit. Vivien ti na to bolení

hlavy jistě něco připraví,“ pověděl Anthios.

Tak se tedy vrátili zpět. Rebeka měla nařízený týdenní klid.

Erika byla celkem dobrá společnice. Nebyly si příliš blízké, ale ani

příliš vzdálené. Erice se moc nelíbilo, když Rebeka trčela celý

týden zavřená v pokoji. A za ten týden prošla Rebeka mnoha

změnami. Její nehty dostaly nádech černé barvy, přiostřily se

a zašpičatěly. Byly také mnohem tvrdší, odolnější vůči zlomení.

Normální nůžky by se s nimi neporadily.

Velice se jí zlepšil zrak i sluch. Výborně teď viděla ve tmě.

Zaslechla každé podezřelé šustnutí a hbitě se pohybovala.

Ve vesnici Orland se jí už líbilo minule, a tak si teď

vychutnávala okolní přírodu. Jediné, co činilo Rebece potíže, bylo

přizpůsobit se. Chyběla jí technologie Druhého světa. Nejvíc

zápolila s praním oblečení. Místo aby něco vyprala, spíš to

rozpárala. Její dlouhé ostré nehty jí překážely a kvůli nim své

oblečení většinou potrhala. Zrovna teď sváděla Rebeka boj se

špinavým šatstvem opodál vesnice.

11

„Sakra, kdybych tak aspoň mohla ty nehty nějak zkrátit.

Jestli to tak bude pokračovat, budu mít z toho hadry,“ zaklela.

Poté zpozorněla. Někdo přicházel. Když se ohlédla, spatřila

svou spolubydlící.

„Ahoj Eriko. Teda, ty umíš chodit potichu. Obvykle

zaslechnu někoho přicházet tři minuty předtím, než se objeví.“

„Hm, co to děláš?“

„Peru. Tedy zkouším to.“

„Ale vždyť tohle není práce pro tebe. Osoba tvých

schopností by neměla nic takového dělat. To je spíš práce pro

mě. Ukaž!“ promluvila k Rebece, jako k princezně, která zkouší

práci poddaných.

„Ne takhle ne. Něco dělat musím.“

„Ale ano. Budeš se učit kouzla a pak pomáhat Anthiovi.“

„To nemyslím, Eriko. Přece nemůžu po každým chtít, aby

mi sloužil. Můžu se aspoň na této práci nějak podílet?“

„No tak jo. Já ti to vyperu a ty mi to pomůžeš

vyždímat,“souhlasila Erika.

Praní šlo Erice od ruky, a tak se brzy dostaly k ždímání.

Velké kusy ždímaly společně.

„No, Rebeko, to je teda rychlost“, poznamenala Erika, když

viděla hnědovlasou dívku obratně otáčet kusem šatstva, jehož

konec držela. Prádlo bylo vyždímané během chvilky téměř do

sucha. Než se nadály, měly hotovo.

„Máš něco na práci, Eriko?“ nadhodila Rebeka nesměle.

Přítelkyně zavrtěla hlavou. „A mohly bychom se projít?“

Erika se zamyslela a mávla rukou do dáli: „Ano, vidíš tam

vzadu tu mýtinu?“

12

„Jistě, vidím. Na zemi je napadané krásně zbarvené listí,“

odpověděla Rebeka.

„Tak jdem?“ otázala se Erika.

Rebeka však smutně zakroutila hlavou.

„Nemůžu. Anthios mi zakázal pohybovat se daleko od

vesnice. Prý je to pro moje dobro. Nemůžem se projít okolo

Orlanda?“

„Jistě, můžem,“ souhlasila se zvláštním tónem v hlase

Erika.

„Nevadí ti to?“ ujišťovala se Rebeka.

„Ne,“ nejistě odvětila Erika.

„Tak dobrá,“ řekla Rebeka a spolu s Erikou vyrazila.

Po chvíli společné chůze se Rebeka zeptala: „Proč jsi

v Orlandu sama? To ses rozhodla opustit rodinu a začít život

jinde?“

Náhle začala Erika promlouvat zastřeným hlasem: „ Ne.

Naši vesničku před dvěma lety napadli Dravčici. Noční výpad.

Nikdo kromě mě nepřežil. Naše vesnice snad měla jenom deset

obyvatel a byla příliš vzdálená od ostatních vesnic. V té době

jsem byla dál od vesnice. Byla jsem strašně neposlušná. Trhala

jsem měsíční kvítí. Kvete jen při úplňku. No, a... a v tu chvíli se to

stalo. Pak jsem si všimla, jak v naší vesnici hoří výstražný oheň.

Než jsem tam doběhla, bylo po všem. Všichni byli mrtví, nebo je

Dravé jazyky někam odvlekly a tam...“

Odmlčela se.

„To je dobrý, Eriko, nic mi dál říkat nemusíš. Je mi to líto.

Já... nevěděla jsem, že by to mohlo být z tohohle důvodu. Moc

mě to mrzí,“ omlouvala se Rebeka své společnici.

13

„To nic. Ty za nic nemůžeš. Teda, Rebeko, to musí být

celkem bezva tak skvěle slyšet a pohybovat se. Obvykle se

dokážu připlížit k někomu až do jeho těsné blízkosti. Máš

takových schopností víc?“

Rozhovor se tedy stočil k Rebečiným známým ale

i neobjeveným schopnostem.

„...Možná existuje ještě víc schopností, o kterých ví jen

Orlok. Jinak příští týden bych měla začít s výukou.“

„Pojď! Prádlo nám už jistě dávno uschlo,“ vyzvala Rebeku

černovlasá společnice.

Pomalu se vracely zpět ke svému obydlí.

14

3/

Příští týden se Rebeka začala učit. Bylo podstatně

chladněji než doposud. Ani by se nedivila, kdyby začalo

následující týden sněžit. Na místě, kde na ní měl čekat Anthios,

stála Vivien.

„Pojď mi pomoct nasbírat některé byliny. Potřebuji pár

Drobnomrázků a Křehulek.“

„Já nemůžu, Vivien. Čekám na Anthiose.“

„Anthios má dnes moc práce. Dnes budeš se mnou.“

„Copak v takovém chladu rostou nějaké rostliny?“

„Ale jistě, Rebeko. Právě těmto květinám takové počasí

dobře svědčí. Tak jdem!“

Nejdříve chodily po různých cestách a pěšinkách. Nakonec

jednu takovou pěšinu opustily a prodíraly se lesem. Rebece se

zdál les hlubší a hlubší. Také měla dojem, že jím procházejí

nekonečně dlouho.

„Snad jsme se neztratily,“ pomyslela si dívka nervózně.

Po chvilce les prořídl a za okamžik se dostaly na palouk.

Rebeka se rozhlédla a oněměla úžasem. Spatřila zde květiny,

které u vesnice Orland ani v jeho okolí nerostly. Kolem ní se

vyskytovaly rostlinky zhruba patnáct centimetrů vysoké. Jejich

květy byly drobounké se slabým nádechem azurově modré.

Stonek květiny měl podivnou strukturu. Lístky byly úzké

a nepříliš dlouhé. Rebece ta rostlina připomínala námrazu na

oknech podobající se nějakým kmínkům nebo stonkům rostlin

z jiného světa. Málem uvěřila, že tato bylinka je tvořena jen

z ledu. Kolem rostly i jiné kytky. Spíš kytičky. Byly takové

15

nanicovaté. Jejich stonek se zdál příliš tenký. Rebeku udivovalo,

jak může udržet tolik malých zvonkovitých kvítků bílé barvy.

Rebeka si zkusila jednu tuhle květinku utrhnout. Překvapilo ji,

když se stonek nerozdrtil pod jejím dotykem ruky, ba tato

rostlina Rebece velice dlouho vzdorovala, než ji hnědovláska

utrhla.

„Zdání klame, viď, Rebeko?“ promluvila Vivien.

„Ano, myslela jsem si, že se mi v ruce rozpadne, jakmile se

jí dotknu,“ přiznala mladá slečna.

„Ale není tomu tak. Ve skutečnosti má Křehulka pevný

a tuhý stonek.“

„Takže tohle je Křehulka?“ ujišťovala se Rebeka.

„Ano, je. A ty ostatní jsou Drobnomrázky.“

„A k čemu jsou tyto květiny?“ vyhrkla zvědavě Rebeka.

„Počkej! Zrovna jsem se ti to chystala říct. Křehulky spolu

s ostatními bylinami vytvářejí účinný posilňující lektvar.

Drobnomrázky dokáží velice dobře srazit teplotu i v závažných

případech. Jsou také dobré jako obklady na popáleniny. Ale já

radši používám jiné byliny,“ vysvětlovala léčitelka.

„A proč?“ podivila se Rebeka.

„Protože Křehulek a Drobnomrázků je velice málo. Šetřím

si j e až do okamžiku, kdy ostatní byliny zklamou.“

„Ale tady jich roste dost,“ namítla dívka.

„Jistě, tady ano, jenže takových míst je strašně málo a já

nejsem jediná léčitelka v tomto kraji. Jsou to magické byliny.

V kombinaci s jinými rostlinami můžeš vytvářet různé lektvary.

Tak se do toho dáme. Ty trhej Křehulky. Můžeš je přeseknout

svými nehty. Aspoň ti teď budou k něčemu užitečné,“ poučila

Vivien pomocnici a pustily se do práce.

16

Natrhaly opravdu jen to nejnutnější. I když toho nebylo

moc, natrhala Rebeka celkem dost Křehulek. Napjatě očekávala,

že se její „drápy“ opotřebují. Byla však nepříjemně překvapená,

když se její nehty staly ještě ostřejšími než předtím a tím pádem

nebezpečnějšími.

„Ale né,“ zaklela Rebeka, když strčila ruku do kapsy.

Natož se v ní udělala pořádná díra.

„Vivien, já nepotřebuju mít ještě ostřejší nehty. Už teď

mám s nima dost problémů. Co když někomu nechtěně ublížím?“

„Jen si zvykej. Neboj, určitě nikomu neublížíš. Později

budeš se svýma rukama perfektně zacházet.“

„Snad,“ zamumlala Rebeka.

Strčila si pár kvítků opatrně do druhé kapsy a pospíchala

za Vivien.

Následující dny trávila Rebeka také s Vivien. Poznala tak

mnoho nových bylin a Vivien ji tak zasvětila do tajů léčitelství.

Brzy se dovtípila, proč na ni Anthios nemá tento týden čas.

„Určitě zas dělá Orlok nějaké potíže,“ pomyslela si a při

vzpomínce na něj se zachvěla.

Příští týden se mladá slečna dočkala. Dnes bylo opravdu

mrazivo. Čekala na Anthiose ve Velké hale. Zde se konala různá

shromáždění, ale v tuhle dobu ne.

„Rád tě vidím. Pojď, posaď se,“ vyzval starý čaroděj

Rebeku, když vešla dovnitř. Hnědovlasá dívka poslechla a sedla si

nedaleko Anthiose.

„Dnes a ani tento nebo příští měsíc se magií zabývat

nebudeme. Tuto dobu se tě chystám naučit vnitřní sebekázni

a trpělivosti. Vidíš tu hromadu polen? Srovnej ji do tvaru věže,“

uložil jí úkol.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist