E-kniha: Orientační hry nejen do přírody – Jan Hnízdil; Jiří Kirchner

Tuto knížku bychom rádi věnovali všem, kteří si rádi hrají – tak jako my,

mají nás rádi a fandí nám v naší práci.

Jiří Kirchner, Jan Hnízdil

Orientační hry nejen do přírody

Spoluautoři některých kapitol:

František Novotný, Peter Rehor, Zuzana Dvořáková

Recenzenti: PaedDr. Jiří Kuban, PaedDr. Oto Louka, CSc.

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@gradapublishing.cz, www.grada.cz

tel. +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400

jako svou 1936. publikaci

© Grada Publishing, a.s., 2004

Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová

Grafická úprava Jiří Pros

Ilustrace Martin Košťál

Sazba Lenka Neumannová

Návrh a grafická úprava obálky Antonín Plicka

Počet stran 104

První vydání, Praha 2004

Vytiskly Tiskárny PBtisk Příbram

Prokopská 8, Příbram IV

ISBN 80-247-0798-5

ISBN 978-80-247-6153-4

© Grada Publishing, a.s. 2011

(tištěná verze)

(elektronická verze ve formátu PDF)

Obsah Orientační hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Materiálně-technické vybavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Orientační běh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Trocha historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Vybavení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Soutěžní kategorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Druhy orientačních závodů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Tvorba map a plánků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

Podklady pro vyhotovení map a plánků . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

Tvorba mapy v terénu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

Tvorba mapy doma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Dramaturgie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Mezipředmětové vztahy a projektové vyučování . . . . . . . . . . . . 25 Orientační hry v letní přírodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Orientační hry v zimní přírodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Orientační hry na vodě a pod vodou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Orientační hry v noční přírodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 Orientační hry v budově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

Hry do třídy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

Hry do tělocvičny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Hry pro rozvoj matematických schopností . . . . . . . . . . . . . . . . 75

5

Hry vycházející z tréninkových prostředků orientačních běžců . .85

Liniové běhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

Azimutové formy běhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Seznam her . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

6

6

Úvod

Tato kniha je určená všem, kteří se chystají hrát nebo organizovat orien

tační hry a hříčky, a také těm, kteří chtějí zpestřit dětem školní vyučování,

kurz, školu v přírodě či tábor. Je tedy určená především učitelům základ

ních, středních a vysokých škol (nejenom „tělocvikářům“), pracovníkům

v centrech volného času, vychovatelům, instruktorům „outdoorových“ akti

vit, instruktorům „team buildingu“ a v neposlední řadě i trenérům orientač

ního běhu.

Orientační hry v sobě spojují jak prvky tradičně pojímané tělesné výchovy

s důrazem na vytrvalostní schopnosti, tak i prvky netradiční – „nové“ – s ná

dechem dobrodružství, rizika a napětí. Můžeme je využít ve výuce pro

zpestření i jiných předmětů, než je tělesná výchova. Za všechny uveďme

například zeměpis a vlastivědu, matematiku, přírodovědu, výtvarnou vý

chovu a deskriptivní geometrii. Mohou být i oživením škol v přírodě a kurzů.

Některé orientační hry mohou sloužit ke zpestření tréninkového procesu

v různých sportech. Pomocí podobných aktivit můžeme prakticky ukázat,

jak fungují teorie, které jsme se naučili v předmětech, při kterých se pře

vážně sedí ve školních lavicích.

Cílem knížky je přinést takové náměty orientačních her, které jsou vhodné

pro rozvoj fyzické i duševní stránky každého dítěte s důrazem na mezi

předmětové vztahy.

7

Orientační hry

Orientační hry řadíme na pomezí tradičních pohybových aktivit, tvořících

obsah tělesné výchovy (běžecká lokomoce vytrvalostního charakteru),

a dobrodružných aktivit v nových, neznámých situacích s důrazem na roz

voj schopností a vlastností, které tělesná výchova v tradičním pojetí ne

vždy v dostatečné míře podchycuje a rozvíjí.

Uvědomujeme si, že s ohledem na teorie her (především sportovních), je

název „orientační hry“ nepřesný, přesnější a výstižnější by bylo nazývat

tyto aktivity hříčkami.

Orientační technika a úkoly, které jsou obsahem těchto her, působí jednak

na rozvoj vlastní schopnosti orientace jednotlivce, a na druhé straně rozví

její jeho kreativitu, samostatnost a rychlost v rozhodování a schopnost

reálného zhodnocení vlastních možností. Orientační hry určené kolektivům

zase rozvíjejí schopnost kooperace, vzájemnou pomoc, zodpovědnost

a pocit sounáležitosti ke skupině.

Úspěch ve hře při orientačních hrách není závislý jen na běžecké a vy

trvalostní výkonnosti. Běžecká lokomoce zde není úkolem, ve srovnání

s prvky tradičního pojetí tělesné výchovy (běh na 12 minut, 1500 m apod.),

ale prostředkem. Ani u náročnějších her nelze mluvit o souvislém vytrva

lostním výkonu. Prakticky celý výkon se odehrává v tzv. aerobní oblasti,

neboť vysoké tempo v anaerobním pásmu znesnadňuje orientaci. Orien

tační technika, jako výraznější determinanta výkonu, tvoří jakousi přiroze

nou regulaci běžeckého výkonu (Soulek, 1992).

Materiálně-technické vybavení

V následujících příkladech orientačních her využíváme techniku a materiál,

který se běžně používá v orientačním běhu jako soutěžní disciplíně,

můžeme je však úspěšně nahradit i běžně dostupnými materiály a pomůc

kami. Při orientačních hrách tedy potřebujeme:

Kontrolní stanoviště

Kontrolní stanoviště slouží k zaznamenání průchodu závodníka daným

kontrolním bodem. Tvoří jej trojboký lampion oranžovobílé barvy se zázna

movým zařízením (dříve kleště, dnes elektronická jednotka). V praxi nahra

zujeme kleště razítkem, různými „lepítky“ s předem nadepsaným kódem,

popř. písmenným či číselným kódem, který hráč opíše na záznamovou

kartu. Lampion může nahradit fáborek, terčík výrazné barvy a podobně.

8

Buzola či kompas Buzolu či kompas používáme k určení severu, nejsou bezpodmínečně nutné (světové strany je možné určit také „direktivně“). Buzola se využívá i v celé řadě orientačních her a hříček, jestliže volíme postup za pomoci azimutu. Na trhu je široká nabídka buzol různých typů, od „obyčejných“ až po „závodnické speciály“.

Mapa Bez mapy bychom se špatně orientovali a v neznámém terénu bychom nedošli vůbec nikam. Originální mapu pro orientační běh však lze nahradit – např. pro hry ve třídě, v tělocvičně, popř. v nejbližším okolí školy nebo klubovny nám postačí hrubý plán, na jehož přípravě můžeme zainteresovat i děti. Postačí černobílé provedení, vzdálenosti krokujeme. Jako podklad pro tvorbu plánu blízkého okolí školy nebo klubovny můžeme využít odvozenou mapu ČR velkých měřítek (1 : 5 000 nebo větší). Pro letní kurzy či školy v přírodě je vhodná barevná základní mapa ČR v měřítku 1 : 10 000. Tyto mapy lze zakoupit v oddělení mapové služby nejbližší pobočky podniku Geodézie, a.s. Ideální je samozřejmě speciální mapa pro orientační běh, získat ji můžeme v místním či nejbližším klubu orientačního běhu. V současné době jich je v ČR přes 200 a jejich seznam s kontakty najdeme mimo jiné i na internetu. O mapách píšeme podrobněji v příslušné kapitole.

Sportoviště Orientační běžci se chlubí, že dějištěm jejich tréninků a závodů je les – tedy nejzdravější prostředí, kterému se nevyrovná žádné hřiště a žádná tělocvična. To je jistě pravda, nejkomplexnější a nejzajímavější hry jsou spojeny právě s tímto prostředím, to však neznamená, že hrát si nemůžeme ve třídě, v klubovně, v tělocvičně, na školním dvoře nebo v parku. Využití lesního prostředí se nabízí tam, kde jsou vhodné podmínky, nebo například v rámci školy v přírodě, sportovně-turistického nebo výběrového kurzu. Zařazování orientačních her do programové náplně všech stupňů škol, kurzů, „outdoorových“ aktivit nebo při pobytu a rekreaci v přírodě vytváří situační prostředí, které do jisté míry napomáhá eliminovat rozdíly v tělesných predispozicích a v dovednostní úrovni aktérů. Zároveň přináší nové prvky v podobě přitažlivé pohybové aktivity dobrodružného charakteru, s možností navozování kladných prožitků.

9

Orientační běh

Obsahová náplň orientačních her tematicky vychází ze sportovní disciplíny

orientační běh. Ta má svá specifika, která se do těchto her ve větší či menší

míře promítají. Výkon ve hře je tak určován více faktory, ve shodě se struk

turou výkonu v orientačním běhu. V následující kapitole, kterou ti netrpěliví

mohou přeskočit a vrhnout se rovnou do víru orientačních her a hříček, při

blížíme základní pojmy používané v orientačním běhu. Ti trpělivější se

mohou seznámit se základy nádherného sportu, který v sobě snoubí spor

tovní dovednosti, vytrvalost, houževnatost a prvky dobrodružství s touhou

hledat, nacházet a objevovat.

Citujeme-li pravidla, pak můžeme orientační běh definovat jako sport, je

hož podstatou je spojení běhu s orientací v neznámém terénu. Závodníci

při něm s pomocí mapy a buzoly absolvují trať v terénu (převážně zales

něném). Trať je určena startem, kontrolami (v předepsaném pořadí) a cí

lem. Start je intervalový, volba postupů mezi kontrolami je zcela v rukou

(přesněji řečeno v nohou a hlavě) závodníka. Cílem je absolvování závodní

tratě v minimálním čase. Jinými slovy, orientační běh je popisován jako „hra

v šachy při běhu“. Je ideálním sportem pro všechny věkové kategorie,

nezáleží ani na zkušenostech. Je snadné se jej naučit, ale pořád dává pro

stor nekonečným výzvám a řešení nových situací.

Závěrem tohoto úvodu citujme slova Sarloty Monspart, maďarské závod

nice, mistryně světa v orientačním běhu z roku 1972: „Jsi-li výjimečně

pohybově nadaný, staň se olympionikem. Jsi-li mentální génius, staň se

profesionálním šachistou. Jsi-li průměrný člověk, jakým se sama cítím,

můžeš být úspěšným orientačním běžcem.“

Trocha historie

Historické kořeny má orientační běh ve Skandinávii, konkrétně v Norsku,

kde se v roce 1897 uskutečnil první závod. U nás se začalo v turistickém

duchu závodit v roce 1950. Soutěžily hlídky, povinná byla zátěž v batohu

a běh byl vysloveně zakázán. Ze svazu turistiky se v roce 1969 vyčlenil

samostatný svaz – Československý (dnes Český) svaz orientačního běhu.

Ve světě zastřešuje všechny soutěže v orientačním běhu IOF, International

Orienteering Federation, založená v roce 1961. Počet členských nebo při

družených států je v současnosti 63. Na oranžovobílé lampiony, které jsou

symbolem orientačního běhu, můžeme narazit například v Brazílii,

Indonésii, na Jamajce, v Jižní Africe, na Tchaj-wanu, Novém Zélandu nebo

třeba v Portoriku či v Makedonii. Každé dva roky probíhá mistrovství světa,

poslední se uskutečnilo v roce 2003 ve Švýcarsku. Ke světové špičce patří

10

10

od počátku tohoto sportu Skandinávci, díky zázemí a podmínkám v těchto zemích. O obrovské popularitě orientačního běhu na severu Evropy svědčí například výsledky ankety o nejlepšího sportovce Švédska z osmdesátých let, kdy fenomenální trojnásobná mistryně světa Anninchen Kringstad porazila takové osobnosti, jakými byli tenista Borg a nebo lyžař Stenmark, a to na vrcholu jejich slávy. Seveřanům zdatně šlapou na paty i závodníci z dalších zemí, mezi něž můžeme počítat i naše borce.

Základní pojmy

Terén

S trochou nadsázky můžeme konstatovat, že závodit se dá všude, ale tou nejvlastnější tělocvičnou orientačních běžců je les. Závodí se však i ve městech, v parcích, na sněhu, pod vodou i na poušti. Orientačně závodit a hrát si můžeme také v tělocvičně, ve třídě i v obývacím pokoji.

Mapa

Mapa odlišuje orientační běh od atletiky, od kroužení na oválu – tedy od monotónní a jednotvárné vytrvalostní dřiny. Je alfou a omegou výkonu v orientačním běhu. Mapy vytvářejí speciálně školení kartografové z řad orientačních běžců, je třeba, aby se na ně mohl závodník v každém okamžiku spolehnout. Ve srovnání se standardně užívanými mapami jsou mapy pro orientační běh zpracovány ve velmi podrobném měřítku, aby bylo možné zachytit všechny detaily nutné pro správnou orientaci závodníků. Měřítka těchto map jsou standardně 1 : 15 000, to znamená, že jeden centimetr na mapě odpovídá 150 metrům ve skutečnosti. Pro náročnější terény, jako jsou například skalní oblasti, se používá podrobnější měřítko 1 : 10 000 (1 cm na mapě = 100 m ve skutečnosti). Je-li detailů v terénu opravdu mnoho (například při městských závodech), setkáme se i s měřítky 1 : 5 000 nebo i 1 : 2 500 (1 cm na mapě je 50, resp. 25 metrů, ve skutečnosti). Mapy jsou barevné, každá součást přírodního prostředí je reprezentovaná určitou barvou:

bílá, žlutá a zelená barva znamená vegetaci – žlutá značí otevřené

plochy, jako jsou pole, louky, paseky nebo světliny v lese, bílá zna

mená vysoký, dobře průběžný a přehledný les, zelená označuje hustší

partie lesa, které jsou obtížně průběžné nebo jen průchodné;

modrou barvou je zakresleno veškeré vodstvo, od pramenů, studní

a mokrých jam přes vodní toky a plochy;

černou barvou jsou zakresleny komunikace, kameny, skály a objekty

vytvořené člověkem, jako jsou posedy, krmelce nebo budovy;

11

12

12

terénní tvary jsou na mapě vyznačeny barvou hnědou (jáma, kupka

nebo zářez ve svahu), hnědé jsou také vrstevnice, noční můra všech

začátečníků. Sever na mapě je vždy nahoře a ve směru odshora dolů procházející modré čáry přes mapu jsou tzv. magnetické směrníky, důležité při práci s buzolou.

Vrstevnice

Vrstevnice je pomyslná čára spojující na mapě všechny body se stejnou nadmořskou výškou. Kamenem úrazu je slovíčko pomyslná. Na rozdíl od všech ostatních skutečností zachycených na mapě, vrstevnice v terénu na první pohled nezkušeného oka patrná není. Ale po pár lekcích v terénu (ve třídě lze vrstevnice znázornit např. na rozkrojené bramboře) dostávají kontury vrstevnic jasnější obrysy. Vrstevnic se týká ještě údaj o ekvidistanci, který bývá uváděn na mapách. Ekvidistance je výšková vzdálenost mezi dvěma sousedícími vrstevnicemi a na orientačních mapách je standardně 5 m, v plošších terénech i 2 m. Mapový klíč na mapách pro orientační běh je odlišný od turistického, má jednotný charakter, takže i při závodu na Filipínách bude mít krmelec na mapě podobu malé černé šipky směřující na sever. Významný strom bude zelené kolečko a malá kupka bude hnědý puntík.

Azimut

Toto slovo, vyvolávající hrůzu u začátečníků, neznamená nic jiného, než úhel, který svírá směr pochodu s osou sever – jih. Azimut určujeme s pomocí buzoly, jejíž význam roste s obtížností terénu. V některých závodech je dokonce téměř zbytečná (orientační závody na horských kolech, městský orientační běh). Zásadní význam má buzola pro zorientování mapy k severu, pak odpovídají všechny směry a úhly na mapě i skutečnosti. Mapa by měla zůstat po celý závod ve stejné poloze, závodník se jen točí podle mapy při změně směru pohybu. Vědět, kde je jsou základní světové strany, se vyplatí i v blízkosti kontrol. Mezi severní a jižní patou skalního bloku může být totiž někdy hodně daleko... Provázek na buzole, je určen k připevnění na zápěstí, nikoliv na krk, což oceníme při prvním větším kotrmelci v lese. Jak se azimut nastavuje, vidíme na obrázku. Start leží na rozcestí, kontrola na krmelci. Nejkratší cesta ze startu ke krmelci vede rovně, využijme tedy postup podle azimutu. Na spojnici obou bodů položíme hranu buzoly a otočnou část buzoly (A) vyrovnáme do rovnoběžného směru s modrými poledníkovými čarami. Otočná část buzoly a střelka (A) musí stále směřovat k severu. Pak běžíme ve směru šipky na plexiskle buzoly (C). Pevná část buzoly (plexisklo) je označena písmenem B.

13

Orientační běh

Některé orientační hry vyžadují nastavení číselného azimutu. To se pro

vede tak, že požadovaný číselný údaj ve stupních nastavíme na otočné

části buzoly (A). Pak otáčíme celou buzolou tak dlouho, až se magnetická

střelka vyrovná do „pole“ vyznačeného na spodní straně otočné krabice.

Směr nám určuje šipka na plexiskle buzoly (C).

Trať

Pro tisk tratě se používá červenofialová barva. Základními prvky tratě jsou

start (trojúhelník), kontrolní stanoviště (kolečko) a cíl (dvojité kolečko).

Jednotlivá kontrolní stanoviště, zjednodušeně kontroly, jsou spojeny čarou

a očíslovány. Tak je určeno pořadí, ve kterém je má závodník absolvovat.

Nedodržení pořadí či vynechání kontroly se trestá diskvalifikací.

V terénu je kontrola označena železným stojanem ve tvaru písmene T, na

kterém je zavěšen plátěný trojboký oranžovobílý „lampion“. Cedulka

s kódem je na kontrole proto, aby měl závodník možnost, podle popisu

kontroly, který dostal před startem, zkontrolovat, zda-li je kontrola, kterou

nalezl, skutečně ta pravá. Závodník označí průchod kontrolou zasunutím

čipu, který má upevněný na prstu, do záznamového zařízení. Zvukový

a světelný signál oznámí, zda je vše v pořádku, a pak už může závodník

utíkat, či jen s rozvahou kráčet dál.

Elektronické zařízení, které zaznamenává průchod závodníka danou kon

trolou, lze v tréninku a při nácviku nahradit různými razítky, kleštičkami

s bodci nebo jen opisováním písmen a kódů. Elektronika poslouží pouze

v závodě, poskytne závodníkovi komfort bleskurychlých průběžných vý

sledků i seznam jeho vlastních mezičasů mezi jednotlivými kontrolami,

který obdrží po průchodu cílem. Kontroly jsou v lese přiměřeně ukryty, přiměřenost jejich úkrytu závisí na staviteli tratě. Kontrola by neměla na závodníky křičet zdálky, ale ani by se neměla krčit na dně jámy, ještě k tomu zaházená roštím.

Popisy kontrol Jak již bylo řečeno, na každé kontrole je kódové číslo, které umožní závodníkovi zkontrolovat, je-li nalezená kontrola ta správná. Kódové číslo je součástí popisu kontrol, který závodník obdrží před startem závodu. Tento popis obsahuje zpřesňující údaje o kontrole. Závodník totiž z mapy sice pozná, že lampion je u skalky, ale ani ta sebepodrobnější mapa mu neposkytne informace o výšce skály, o tom, zda je kontrola umístěna u jižní nebo severní paty skály a podobně. Toto je úkolem popisu kontrol. Příklad popisu kontrol: Kategorie H 15 – 5,4 km – 120 m. 1. 31 – vidlice cest, 2. 33 – kámen 1 m, 3. 43 – světlina J okraj, 4. 49 – mělké údolíčko nahoře, 5. 72 – JV skalka, 2,5 metru, S pata, 6. 53 – potok, ohyb, 7. 38 – výrazný strom, 8. 99 – křižovatka cest. V tomto případě má patnácti nebo šestnáctiletý muž (kategorie H 15), na trati dlouhé 5,4 km (měřeno vzdušnou čarou) s převýšením 120 metrů (měřeno na trase ideálního postupu) za úkol nalézt celkem 8 kontrol, přičemž ta první má kódové označení 31 a je v terénu umístěna na rozcestí (vidlici cest). Podobně jako mapa obsahuje pouze mezinárodně uznávané značky mapového klíče vydávaného mapovou komisí IOF, tak i popisy kontrol mají svou mezinárodně srozumitelnou formu, tzv. piktogramy. V symbolické formě pak vyjádřeným popisům rozumí český i japonský závodník stejně.

Čip Zmínili jsme se už o mapě, buzole, popisech kontrol. Další nepostradatelnou věcí z výzbroje orientačního běžce je již zmiňovaný čip, který nosí závodník upevněný na některém z prstů libovolné ruky. Slouží k samoobslužnému označení průchodu kontrolním stanovištěm.

14

14

Vybavení

Popis výstroje začneme od té nejdůležitější součásti, kterou jsou boty.

Orientační běžci běhají ve speciálních botách uzpůsobených pohybu v te

rénu. Podrážka připomíná kopačky, jen špuntíky jsou menší a hustěji osá

zené. Špičkoví borci mají na podrážce navíc ještě hřeby (pozor na zákaz

použití těchto bot v CHKO). Na trhu je opravdu bohatých výběr výrobků jak

světových, tak i českých firem. Začátečníkům postačí třeba jen obyčejné

kopačky nebo botasky.

Dolní končetiny mají být podle pravidel orientačního běhu zakryté. Začína

jícím běžcům postačí „šusťákové“ kalhoty. Společně se svrchní částí odě

vu by mělo oblečení splňovat nároky na prodyšnost a odolnost proti roz

trhání. V náročném terénu plném klacků, ostružin a podobných „lahůdek“

je vhodné ještě „vyztužit“ holeně speciálními chrániči.

Místo bavlněného trika, které začátečníkům zcela postačí, je pro pokroči

lejší závodníky vhodnější tričko z funkčního syntetického materiálu na bázi

polyesteru nebo polypropylenu, který výborně odvádí pot. Dlouhý rukáv je

opět vhodný tam, kde hrozí podráždění pokožky nebo infekce.

Čelenka nebo šátek zabrání tomu, aby pot stékal do očí a komplikoval

nám orientaci. Zvláště nosíme-li brýle, je vhodné chránit se před potem

a deštěm čelenkou, resp. speciálním štítkem.

Obecně platí, že začátečník vystačí s běžným sportovním oblečením a po

stupně si pak vylepšuje svou výzbroj a výstroj. Kvalitní výstroj sleduje pře

devším zdravotní hledisko a umožňuje předcházet zdravotním komplika

cím.

15

Orientační běh

+

Soutěžní kategorie Kouzlo orientačních závodů spočívá také v tom, že sportovně založené rodiny se o víkendech nerozdělují, ale naopak. Každý, nezáleží na věku ani na pohlaví, má šanci změřit síly se sobě rovnými soupeři. Tak může desetiletý klučina startovat na fáborkované trati v kategorii H 10, jeho čerstvě plnoletá sestra v kategorii D 18, maminka si zazávodí a po závodě podebatuje se soupeřkami v kategorii D 45 a tatínek, ač by měl podle svého data narození nárok startovat v kategorii H 50, změří síly se soupeři mladšími v kategorii H 21 (nejvyšší náročnost), což soutěžní řády umožňují (obráceně to samozřejmě nefunguje). No a dědeček opět slavně zvítězí ve veteránské kategorii H 70. Kategorie jsou kromě věku, zejména na velkých a mezinárodních závodech, členěny podle výkonnosti závodníků až na tři podkategorie (např. H 21 A, B nebo C). Kategorie HE a DE jsou vyhrazeny pro ty nejlepší z nejlepších (elitu) a vypisují se pouze v kategoriích H 21 a D 21. Nejlepší z elity pak tvoří reprezentační družstvo ČR. Na všech závodech jsou zároveň vypisovány kategorie pro příchozí, tyto tratě mají přiměřenou obtížnost (kategorie N nebo T). Délky tratí při závodech na „klasické trati“ by měly být takové, aby časy vítězů v minutách byly následující:

16

kategorie D10 D12 D14 D16 D18 D20 D21 D35 D40 D45 D50 D55 D60 D65 D70 D75 D80 D85

čas vítěze 20 25 30 40 50 55 65 55 50 45 45 45 45 45 45 45 45 45

kategorie H10 H12 H14 H16 H18 H20 H21 H35 H40 H45 H50 H55 H60 H65 H70 H75 H80 H85

čas vítěze 20 25 40 50 60 70 90 70 65 60 55 50 50 50 50 50 50 50

čas vítěze

čas vítěze

kategorie

kategorie

Druhy orientačních závodů

Z původního „pěšího“ orientačního běhu se do dnešního dne vyvinula řada dalších odvětví, jejichž společným základem je práce s mapou, vytrvalostní charakter činnosti a postup po kontrolních stanovištích. K jednotlivým odvětvím patří:

„Pěší“ (klasický) orientační běh

O klasickém orientačním běhu pojednává tato publikace převážně. Řekneli se orientační běh, máme na mysli právě klasický (pěší) orientační závod. I ten má mnoho variant. Podle délky závodní tratě jej můžeme rozdělit na:

sprint – (délka trati je přibližně poloviční),

klasickou trať,

dlouhou trať (délka trati je přibližně dvojnásobná oproti běžnému orien

tačnímu běhu). Dalším typem orientačních závodů jsou štafety. Hromadný start prvních úseků, divácká kontrola – to vše přispívá k jejich divácké atraktivitě. Stavitelé tratí využívají různých metod stavby tratí, aby zamezili následování a „opisování“od prvního závodníka. Počet úseků ve štafetě je tři nebo čtyři (mistrovství světa). Parkový nebo také městský orientační běh je obdobou klasického orientačního běhu, sponzoři a televizní kamery „vytahují“ orientační běžce z lesů do prostředí měst a parků. Je to asi divácky nejatraktivnější disciplína, která v posledních letech zaznamenala veliký rozmach. Pořádá se světový pohár, který závodníky zavál i do prostředí zoologické zahrady ve Švédsku, do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm nebo do centra italských Benátek. Zajímavou a náročnou variantou je noční orientační běh (NOB). V podstatě se ničím neliší od denní varianty, kromě toho, že se běhá v noci a závodníci používají čelové svítilny pro orientaci v nočním lese. Jde o dobrodružství, které stojí za to si vyzkoušet.

Lyžařský orientační běh (LOB)

Principem tohoto orientačního běhu je závod na předem připravené síti stop, vyznačených v mapě a projetých v terénu. Kontrol je méně než při klasickém orientačním běhu, jsou umístěny přímo ve stopách, odpadá tedy jejich detailní dohledávka, problémem zůstává volba postupu mezi kontrolami. Mapu vozí závodníci upevněnou ve speciálním „postroji“ na prsou.

17

Orientační běh

Horský orientační běh

Horská orientační běh se od klasického liší především délkou trati, která se pohybuje okolo 30 km pro muže a 20 km pro ženy. Závod se, jak už název napovídá, odehrává v horském terénu. V těchto závodech startují dvojice. Obvykle jsou závody vícedenní s hromadným startem první den a s handicapovým startem ve dnech následujících. Některé závody jsou spojeny s požadavkem na povinnou zátěž, tj. stan, spacák, potraviny a bivakuje se v horách. Tyto závody pořádají především země s vhodnými podmínkami, tedy s pohořími a horami na svém území (Francie, Švédsko, Norsko, Skotsko, ale i Česká republika). Seriál evropských závodů je pořádán pod názvem International Marathon Orienteering Trophy. Ve světě má tento druh sportu více jak padesátiletou tradici, u nás se prosadil teprve nedávno, ale o to bouřlivěji se rozvíjí. První závod u nás proběhl v roce 1996.

Orientační závody na horských kolech

(mountain bike orienteering – MTBO) Jedná se o cyklistickou variantu orientačního běhu. Rozmach těchto závodů přišel s nástupem kvalitních horských kol vhodných do terénu. Princip je stejný jako v klasickém orientačním běhu s tím rozdílem, že se závodí pouze na cestách, jejichž různá kvalita je speciálními značkami vyznačena v mapě. Závodník volí postup na základě informací z mapy (délka, převýšení, kvalita cest). Z důvodu ochrany přírody je zakázáno pohybovat se s kolem mimo komunikace. Je-li závodník nucen vstoupit do terénu mimo cestu, musí kolo nést. Mapa je uložena ve speciálním otočném mapníku umístěném na řidítkách. I tato odnož orientačního běhu má dnes své závody v rámci světového poháru i mistrovství světa.

Orientační běh pro pohybově handicapované osoby

(trail orienteering) Tato disciplína je založená na principech orientačního sportu a zároveň umožňuje účast pohybově handicapovaným účastníkům. Závodník na vozíku, s pomůckami pro oporu nebo s doprovodem, absolvuje trať, která je vedena pouze po komunikacích, Má za úkol určit, které kontrolní body

18

18

v terénu, dosažitelné zrakem, má zakresleny v mapě. Čas absolvování trati zde nehraje rozhodující úlohu. Tyto kategorie se obvykle vyhlašují na velkých mezinárodních závodech, bohužel převážně v zahraničí. Od roku 1994 se v této disciplíně organizuje evropský šampionát, v tomtéž roce se konal také první světový pohár.

Rogaining Rogaining je původem australská extrémní odnož orientačního běhu založená na principu jedné z tréninkových metod – scorelaufu. Úkolem družstva (dvoučlenného až pětičlenného) je v určeném limitu, 12 nebo 24 hodin, najít s pomocí mapy (zpravidla v měřítku 1 : 50 000) co nejvíce kontrolních stanovišť. Ta mají odlišnou bodovou hodnotu podle obtížnosti a dosažitelnosti. O výsledku rozhoduje počet dosažených bodů. Soutěží se ve třech základních kategoriích – muži, ženy a smíšené hlídky. První závody ve světě se konaly v roce 1976, Česká republika uspořádala mistrovství světa v roce 2002 v prostoru obce Lesná u Tachova. V roce 2004 se mistrovství světa uskutečnilo v USA v Arizoně. Rogaining a horský orientační běh u nás sdružuje Asociace rogainingu a horského orientačního běhu založená v roce 1996.

Rádiový orientační běh (ROB) Z původního „honu na lišku“, zábavy to radioamatérů, je dnes seriózní sport, ve kterém je Česká republika v mezinárodním měřítku skutečnou velmocí. Principem tohoto sportu je pomocí přijímače a klasické mapy pro orientační běh vyhledat stanovený počet vysílačů (kontrol), přičemž volba pořadí záleží na závodníkovi. O výsledku rozhoduje dosažený čas. V mapě má závodník zakreslen pouze start a cíl. Mapa slouží jako pomůcka pro volbu postupu mezi kontrolami, které detekuje pomocí přijímače.

19

Orientační běh