načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Orcigard - Vladimír Šlechta

Orcigard

Elektronická kniha: Orcigard
Autor:

V Orcigardu se kdysi rozkládala říše pterrů, bytostí s lidskými těly a ptačími hlavami. V průběhu věků se Orcigard změnil v obrovskou mokřinu. Rozptýleně tu žijí skřeti, potulují ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  144
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 398
Rozměr: 17 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 2., upr. vyd., (V nakl. Brokilon 1.)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6129-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantasy román je příběhem Sylvy, dcery vévody la Barro, vzdělané a samostatné dívky, která se při svém studiu pterrů v říši Ocigard ocitá v mnohých nebezpečích. Sylva la Barro je mezi "svými lidmi" považována za divnou a zvláštní, na rozdíl od ostatních žen se chce vzdělávat, studovat a poznávat nové věci. Zajímá se o vymřelou rasu pterrů a chce se o nich dozvědět co nejvíce. Vytváří mapu magického území Orcigard, kde žijí orkové, goblini, elfové a stvoření, která jsou dílem Temného mága, Alaricha Touraina. V příběhu plném magie nechybí ani přátelství a láska.

Popis nakladatele

V Orcigardu se kdysi rozkládala říše pterrů, bytostí s lidskými těly a ptačími hlavami. V průběhu věků se Orcigard změnil v obrovskou mokřinu. Rozptýleně tu žijí skřeti, potulují se zde různé nestvůry. Ve starých chrámech, utopených v močálech, se skrývá zlato i cenné artefakty.

Orcigard stále ještě ovládá Alarich Touraine, zvaný Temný mág, jeho moc však slábne. Propukají proti němu povstání, na jeho území vnikají hledači pokladů i lovci orčích skalpů. V těchto bouřlivých časech je do Orcigardu zavlečena Sylvia Viktorina, nejmladší dcera vévody z Barro. Aby přežila, musí si hledat spojence a přátele – a to jak v řadách dobrodruhů, tak mezi skřety i nestvůrami.

Kniha Orcigard je závěrečným dílem Likarijské trilogie , volně navazuje na Nejlepší den pro umírání a Likario .

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VLADIMÍR ŠLECHTA

ORCIGARD

Copyright © 2012 by Vladimír Šlechta

Cover © 2012 by Michal Ivan

Maps © 2012 by Ladislav Hrdina

2

nd

Czech Edition © 2012 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-129-0

ISBN 978-80-7456-130-6 (PDF

ISBN 978-80-7456-131-3 (PDF pro ctecky)


Vladimír Šlechta

Orcigard

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2012


Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

KrVaVé pOhraničí

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario

3. Orcigard

Gordonova země

1. Zahrada sirén *

3. Hořící přízraky

Samostatné knihy

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

OggerdOVsKý cyKlus

Střepy z Apokalypsy (povídky)

Kyborgovo jméno *

Keltská brána

Emma z umírajícího města *

* připravujeme


Obsah:

Část první: Pekelný kůň 7

Prokleté zrcadlo 9

Knoflík z lidské kosti 23

Tvrz s věžovým mostem 37

Lovci odpadlíků 52

Raymondovi hosté 60

Světýlka 76

Stín ve tváři 93

Syn Temného mága 116

Město mrtvých 132

Raymond 159

Část druhá: Hromada zlata 185

Muž ze snů 187

Lovci skalpů 204

Hospoda Na rozcestí 217

Odměna za krvavou práci 236

Mohyla 250

Část třetí: Krysí zub 271

Návštěva 273

Pronikání 287

Nový Betharen 301

Hněv Zářícího 317

Staň se bouří 329

Děti z Pohraničí 343

Část čtvrtá: Nenávist 353

Chronologie 391

Doslov 395



Část první

pekelný kůň


9

prOKleté zrcadlO

Netušila, že příšery mohou vypadat tak strašně.

Už od rána se s elánem věnovala své mapě. Znovua znovu listovala poznámkami, studovala útržky informací, které složitými cestami získala od nejrůznějších dobrodruhů nebo vyčetla z ohmataných, špatným jazykem psaných spisků.

Prameny, z nichž čerpala, hovořily takovýmito slovy:

Obcházeli jsme skalisko dva dny, za hustého deště a po pas v bažině...

Z vrcholku oné prastaré věže jsme daleko na jihu zahlédli obrysy Východních Zrcadlových hor...

Vodní tok, který jsme pojmenovali Bahnitá řeka, je zřejmě jedním z přítoků Lodusu...

Orkové zaútočili krátce po poledni, zabili tři mezky a stáhli se do lesa. Ukryli jsme se za mršinami a čekali. Orkové tu a tam vyrazili ze stromů, ale vždy jsme je odrazili. Za soumraku jsme se jali ustupovat. Po několika mílích jsme narazili na širokou dlážděnou cestu, vedoucí nazdařbůh od severu k jihu...

Na dlouhý cár papíru si zaznamenávala odhadyvzdáleností i světových stran. Odpichovátkem odměřovala míle, husím brkem dokreslovala do mapy všechny ty význačné body, o nichž hovořila vyprávění bezejmennýchprůzkumníků. Mapa se rychle pokrývala písmem i topografickými značkami.

Vladimír Šlechta: Orcigard

Ta mapa se měla stát zlatým hřebem její monografie.

Jediná dosud zpracovaná mapa Orcigardu! A jedinámonografie, v níž budou systematicky vypsány všechny dostupné

informace o zaniklé říši tajemné rasy, zvané pterrové.

Jen si nebyla jistá, jak svou monografii nazve. Byl byvhodný název Ti, kteří odešli? Nebo prostě Pterrové? Či spíše

Tajemní pterrové?

Vstala od psacího stolu a přešla k oknu. Okenní křídla, vylepená průhledným pergamenem, byla doširoka otevřená. Za nimi byl les a dlouhý soumrak pozdního léta.

Před nějakými padesáti lety tu hraničáři vyrubali dokožichu pralesa mýtinu a na ní postavili pár srubů. Ty sruby tu pořád stály, sloužily pro ubytování lesníků, stájníků i dalšího služebnictva. Vedle srubů se pak starému vévodovi zalíbilo vystavět lovecký hrádek Skalka. Hrádek? Spíš jen o něcovětší a pohodlnější dvoupatrový srub.

Místnost, z jejíhož okna se mladá žena dívala, senacházela v podkroví loveckého hrádku. Z okna viděla krajní srub, ohradu pro koně a... les. Příjemný les vrcholícího léta, sytě zelený listím dubů a buků s bílými šmouhami břízek, tu a tam potemnělý smrkovými houštinami.

Podkrovní místnost původně sloužila jako ložnice pro méně významné hosty. Teď se do ní vešla jednoduchá postel, pár polic zavalených svazky papírů a manuskripty, stůl s jedinou židlí.

Na parapetu okna zahlédla žena zrcadlo. Natáhla po něm ruku a usmála se. Zrcadlo bylo jedním z pout, která jispojovala s pterry. Důkazem, že tady kdysi žili.

Zrcadla se obvykle vyrábějí ze skla, ale tohle bylo z kovu. Zrcadlovou plošku, velkou jako dlaň, mělo vyleštěnou do úžasné hladkosti a kolem ní širokou obrubu, ozdobenou rytinou s květinovým vzorem.

Vzala zrcadlo za zdobenou rukojeť a pohlédla do něj. Nečekala nic jiného, než že spatří svou tvář, obličej mladé

pekelný kůň

ženy, ani hezký, ani ošklivý, snad jen s trochunaducanějšími tvářemi, rámovaný hustými tmavými vlasy svázanými do

volného copu.

Podívala se do zrcadlové plochy a chvíli jí trvalo, než pochopila, co tam vlastně vidí.

Netušila, že příšery mohou vypadat tak strašně.

Nevykřikla. Jen se zapotácela, zrcadlo jí vypadlo z ruky a kovově zařinčelo. Opřela se o vyřezávaný sloupek postele. Nohy se jí třásly, přemáhala slabost a chtělo se jí zvracet. V té chvíli všechno, všechno pochopila.

Pak se rozplakala.

*

Dlouho do noci nemohla usnout. Když se ráno vzbudila,

měla polštář zmáčený slzami.

Za oknem, které včera nikdo nezavřel, začínal další pěkný den unaveného léta. Slunce se opíralo do řiďounké mlhy, rozpouštělo ji. Sluneční paprsky se třpytily na těžkýchkrůějích rosy, která zmáčela trávu i listy buků.

„No tak, Sylvo,“ řekla žena, ležící v posteli. „Vzchop se. Jsi už dospělá ženská.“

Na chviličku se zamyslela a pak dodala: „Vzmuž se,holka.“

Nervózně se zachichotala vlastnímu vtípku, a to ji vyděsilo ještě víc. Nejenže mluví do prázdného pokoje, ale navíc dělá hloupé vtipy a směje se jim. Měla pocit, že začíná šílet.

„Marianna měla pravdu,“ dodala ještě. „To zrcadlo jeprokleté. Nikdy jsem ho neměla brát do ruky.“

Odhodila přikrývku, nerozhodně se posadila, bosé nohy shodila na podlahu. Roztřásla se zimou. Ranní mlhapronikla dovnitř, povalová podlaha byla prostydlá a vlhká.

Nerozhodně seděla na posteli, tenoučkou noční košilivyhrnutou nad kolena, třásla se zimou, odhodlávala se k dalším

Vladimír Šlechta: Orcigard

projevům života. Kdosi zaklepal na dveře, pak vstoupila

postarší nosatá služebná.

„Podává se snídaně, má paní,“ oznámila. „Pomůžu vám s účesem.“

Žena, která o sobě mluvila jako o Sylvě, potřásla hlavou. „Nebudu snídat, Marianno.“

Služebná se na ni pátravě zadívala: „Není vám dobře, má paní? Jste bledá! Měla jste špatnou noc? Něco vám udělám s těmi vlasy.“

Služebná se ráda probírala hustými kadeřemi své paní, snad proto, že ona sama měla vlasy řídké a zplihlé jako myší ocásky. Sylva kapitulovala. „No tak dobře, Marianno. Něco posnídám. Ale přines mi snídani sem... Učešu se sama.“

Služebná se neměla k odchodu.

„Ještě něco?“ zeptala se Sylva.

„Pan Skjold,“ vysoukala ze sebe služebná. „Včera sem dorazil jakýsi jeho kumpán. Prý něco ví o těch...“

„O čem?“

„No, o domech těch ptákohlavců...“

„O pterrských stavbách?“ vzedmul se v Sylvě kousíčekvčerejšího elánu.

„Ano,“ zahuhlala služebná. „Ale pokud se necítíte dobře, řeknu panu Skjoldovi, aby toho svého přítelíčka poslal pryč.“

„Promluvím si s ním. Vyřiď Skjoldovi, že jsem za okamžik dole!“

„Zapletu vám vlasy,“ trvala na svém služebná.

„Ne, Marianno! Učešu se sama!“

Nosatá služebná odkráčela, nesouhlasně si mumlajíc. Sylva se přioblékla, rozpletla si vlasy, přičísla je a znovu zapletla. Neměla o sobě valného mínění, byla přesvědčená, že je nepohledná a že má pár nepříjemných liber nadváhy. Věděla však, že takhle pěkné vlasy jen tak někdo nemá. Husté, silné a zdravé. Čím si ty vlasy jen zasloužila? Nikdy se o ně nijak zvlášť nestarala.

pekelný kůň

V umyvadle smyla stopy včerejších slz. Opravdu to trvalo jen chvíli. A pak už scházela po dřevěných schodech dolů do haly.

Čekali tam na ni. Rytíř Brono Corawak, Skjold a Skjoldův kumpán.

„Dobré jitro,“ pozdravila je. Lehce se uklonili, kumpán se pokusil o neohrabané pukrle.

„To je Fríghas, vznešená,“ představil kumpána Skjold. „Můj starý spolubojovník. Sloužili jsme pod Raymondem de Couissy.“

„Těší mě, pane Fríghasi,“ přikývla Sylva. „Buďte mým hostem. Marianno, prostři snídani i pro pana Fríghase.“

Služebná se zaškaredila, rytíř Corawak udělal odmítavý pohyb. Sylva se na rytíře upřeně podívala a dívala se tak dlouho, dokud se v rozpacích neposadil na židli.

Sylva si také sedla, její místo bylo v čele dlouhéhodubového stolu. Pousmála se. Rytíř Corawak! Znělo to takdrsně! Ve skutečnosti to byl vyjukaný hubený kluk s dlouhými kudrnatými vlasy. Když se ho onehdy zeptala, kolik že mu je vlastně let, odpověděl, že mu už bude brzo osmnáct. Byl sotva o půl hlavy vyšší než Sylva, ale jistě o dobrých šest liberlehčí. Kdo ví, za jaké zásluhy obdržel rytířský titul. Možná ho pasovali narychlo, protože neměli jiného, kterého by poslali se Sylvou do lesů.

To Skjold byl jinačí číman. Hřmotný pětatřicetiletý chlap s rozježenými slámovými vlasy a se širokou tváří dolíčkovanou po neštovicích. Věčně se usmíval, ale jak říkala Marianna, usmíval se drze a nestoudně. Sylva z něj

občas čichala slaboučký, ale velmi ostrý samčí pach. Pach

potu a ještě něčeho dalšího. Možná tak čpěla Skjoldovabrigantina – vesta ze zčernalé kůže, skvrnitá hlavicemi nýtů,

vypodložená železnými pásky. Skjold sice nosil podbrigantinou košili, ale odpáral z ní rukávy a vystavoval na odiv

zjizvené nahé paže. K brigantině patřily ještě ocvočkované


14

Vladimír Šlechta: Orcigard

nátepníky, kalhoty z obnošeného sukna a bytelnéšněrovací boty.

„Můj kamarád Fríghas vám poví o prastaré kamenné tvrzi, vznešená. Narazil na ni při svých toulkách. Ta tvrz prý není daleko odsud.“

„O pterrské tvrzi?“ chtěla se ujistit Sylva.

„Já toho o ptákohlavcích moc nevím, vznešená,“rozhodil Skjold ruce. „Jen to, co jsem se dozvěděl od vás. Ale můj kamarád říká, že ta stavba je velmi, velmi stará. Viď, Fríghasi.“

„Jo,“ zadrmolil Fríghas. Upřeně se při tom díval do stolní desky a v širokých prackách drobil krajíc chleba. Pakstřihnul očima po loveckých trofejích, rozvěšených po stěnách haly. „Velmi stará, má paní.“

Bylo na něm něco zvláštního. Jeho spodní špičáky se zdály příliš dlouhé. Jako špičáky psa. I pleť měl divnou. Bledou, zažloutlou, kropenatou ostrůvky šedé zhrudkovatělé kůže. Vlasy měl černé, prořídlé, hladce sčesané dozadua zastrkané za veliké neforemné uši. Oblečený byl podobně jako Skjold, tedy do soukenných kalhot, košile a brigantiny. Tyhle brigantiny, jak si Sylva matně pamatovala, bývaly součástí vojenské uniformy v dobách, kdy oba sloužili pod Raymondem de Couissy. Což muselo být před dost dlouhou dobou. Raymond de Couissy byl z vévodství vypovězen před kolika lety? Před patnácti? Vlastně je to ještě víc. Šestnáct let.

„Tak se rozpovídej, Fríghasi, kamaráde,“ pobídl cizince Skjold. „Pověz naší princezně, co jsi viděl.“

„Nejsem princezna,“ podotkla Sylva unaveně. „Ten titul mi nepřísluší.“

Opakovala jim to pořád dokola, Skjoldovi, Corawakovi, Marianně i ostatním, ale oni si toho nevšímali. Pro ně byla princeznou.

„Viděl jsem kamennou tvrz,“ zachrul Fríghas. „Ne příliš daleko odsud.“

pekelný kůň

„Tvrz v lesích?“ ubezpečila se Sylva.

„Ne, má paní. Na skále.“

„Až v Zrcadlových horách?“ zeptala se Sylva zklamaně. „Skjold říkal, že tvrz je nedaleko.“

„To ještě nejsou Zrcadlové hory, má paní. Tvrz je tam, kde se pahorkatina zvedá nad Orcigard. Je vystavěna na skále nad bažinami. Na kusu skály, nahoře...“

„Na skalním útesu,“ napověděl Skjold.

„Tak. Den cesty odsud, víc ne. Kdybych teď vyrazil,doběhl bych k ní do soumraku. Já umím rychle utíkat,“ zdvihl k Sylvě velké oči. Zazdálo se jí, že se v nich rudě zablesklo.

„Den odsud je stará pterrská tvrz?“ vyjekla Sylva. „Jevelká? Žije v ní někdo?“

„Ona je prázdná, má paní, slečno la Barro. Jennetopýři, veverky, jezevci... Veliká? Já nevím, co vy myslíte veliká. Ona je na skále, na útesu, tak. Přístup k ní je po mostě.“

Fríghas se natáhl pro Skjoldovu misku s polévkou, přitáhl ji kousek od té své. Od okraje jedné misky k druhému okraji položil kůrku chleba. „Tady je země, má paní, princezno, tady skála... útes. Na útesu je tvrz, dole jsou bažiny. Sto, dvě stě stop dole jsou bažiny. Tady je most,“ poklepal uzlovitým prstem na chlebovou kůrku.

„Cože?“ vyjekla Sylva. Opřela se dlaněmi o stolní desku a postavila se. „Most?“

„Most, má paní, vznešená princezno la Barro,“ přitakal Fríghas. „Most.“

Zaplavilo ji vzrušení. „A ten most,“ zeptala se opatrně, „nemá na bocích nějaké znamení?“

„Ano, paní, vznešená. Je tam vytesán kruh,“ naznačil Fríghas prackami širokou kružnici. „Na začátku a na konci mostu jsou strážní věže.“

„Tvrz s věžovým mostem!“ vykřikla Sylva. „To není možné!“

„Já to viděl, má paní,“ zachvěl se Fríghasovi hlas. „Tam, ve skalách, den cesty odsud.“

Vladimír Šlechta: Orcigard

„Včera jsem tu tvrz kreslila do mapy,“ chrlila ze sebe Sylva. „Podle zprávy staré třicet let! Tvrz s věžovým mostem by se měla nacházet dvě stě mil odsud! Na severovýchodní straně Zrcadlových hor!“

„Já nelhal, má paní,“ zamňoukal Fríghas zatvrzele.

Sylva si sedla na židli, kolem stolu se rozhostilo ticho.

„Od koho je ta zpráva?“ zeptal se po chvíli Skjold. „Ta třicet let stará...“

„Nějaký gobliní obchodník z Likaria zabloudil, když na severu obchodoval s orky. Objevil tvrz s věžovým mostem, jeho zpráva se dostala až do Barge. Od té doby už tvrzhledala nejméně dvě komanda dobrodruhů. Marně.“

„To je vysvětlení,“ rozšířil Skjold úsměv. „Hledali tam, kde tvrz není. Je blízko vévodství, blízko nás. Goblin lhal –nebo se spletl.“

Znělo to logicky. Hledali tvrz a nenašli ji, protože tvrz je jinde. Blízko...

„Chci vidět tu tvrz,“ řekla Sylva. „Dovedeš mne tam, Fríghasi?“

Fríghas na ni překvapeně vykulil veliké oči. „Vy byste se chtěla vydat tam? Nad bažiny, slečno, má paní,princezno?“

„Ano. Chci se tam podívat.“

„To není cesta na jeden den, má paní, ne pro vás. Jeden den tam, druhý zpět. V lesích. Ne dobrá cesta pro vás.“

„Dovedeš mě tam. Dobře ti zaplatím.“

„Já nechci peníze, vznešená, má paní...“ zakuňkal Fríghas v rozpacích.

„Můj kamarád má zájem o dobrou službu, vznešená,“ vysvětlil Skjold.

„Cože? Aha. Dobře. Zaměstnám tě, Fríghasi. Skjolde – ty se vyznáš v počasí – jak dlouho si myslíš, že bude ještěslunečno?“

Skjold vstal od stolu, došel k otevřeným dveřím haly, které

pekelný kůň

zároveň vedly ven z budovy. Podíval se na oblohu. „Tři dny.

Pak možná taky, ale to už nepoznám.“

„Skvělé,“ vstala Sylva ze židle. „Vyrazíme ještě dnes. Marianno, ať nám udělají pořádný oběd. Skjolde, ty a tvůj přítel připravíte koně a vybavení. Přikrývky, stanové plachty a tak. Vyznáte se v tom, ne?“

Teď už se postavil i rytíř Corawak. „Tak dost,“ vyjeklvysokým, téměř dětským hlasem. „Slečno, vzpamatujte se! Vy se přece nemůžete vydat sama do lesů!“

„Nepojedu sama. Pojedou se mnou Skjold a Fríghas. A vy, rytíři, pokud se nebojíte, pojedete také. A nebo, jestlinechcete, můžete zůstat tady. Za tři dny se vrátím.“

„Já zodpovídám za vaši bezpečnost!“ rozječel se Corawak. „Nedovolím, abyste opustila tohle místo!“

„Nedovolíte?“ zasmála se. Neodolala, natáhla ruku a poplácala ho po bezvousé tváři. „Tak to mě zajímá! Chci vědět, jakými prostředky mi to nedovolíte. A teď mě omluvte, musím se připravit. Skjolde, Fríghasi, víte, co máte dělat. Po časném obědě vyrážíme. Zítra před polednem už můžeme být... na místě.“

Otočila se na patě a rychlým krokem vystoupala do patra.

Vtrhla do svého pokoje, nohy se jí třásly jako včera po pohledu do zrcadla. Zhluboka se nadechovala. Znovu cítila ten starý elán, chuť do práce.

Ale věděla, že se musí vypořádat s tím kloučkem.

Rytíř Brono Corawak vrazil do místnosti hned za ní, ani nezaklepal.

„Zbláznila jste se?“ vykřikl přeskakujícím hlasem. „Cožpak jste si nevšimla, co je ten Fríghas zač?“

Hned si sám odpověděl: „Je to půlork! Půlorkz Hengerone!“

„Oh!“ vydechla užasle. Zdálo se, že je toho štěstí ažpříliš. „Půlork z Hengerone? Autentický půlork z Hengerone? Musí mi všechno vypovědět! O svém domově, o historii

Vladimír Šlechta: Orcigard

Hengerone, o přesném umístění... Vždyť i ve znalostech

o Výspě půlorků je tolik bílých míst!“

Corawak byl zjevně zaskočený jejím nadšením. Čekal,

že ji odhalením Skjoldova kumpána jakožto půlorkapřivede k rozumu, ale přepočítal se. Ta bláznivá ženská se vůbec

nepolekala!

Sebral veškerou rozhodnost, které byl schopen. Zabouřil:

„Já jsem za vás zodpovědný, slečno! A říkám vámrovnou – žádný šílený výlet do pralesa se neuskuteční!“

Zevnitř zavřel dveře a postavil se před ně, jako by je chtěl chránit. Myslel to vážně.

Rozhlédla se po pokoji. Pod oknem, tam, kam hovčera upustila, leželo zrcadlo. Sebrala je a podala Corawakovi, rudému v dětském obličeji, nadurděném jako krocan.

„Podívejte se do zrcadla, rytíři,“ vyzvala ho.

„Co je to za hru?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Podívejte se, prosím. Udělejte pro mne tu laskavost.“

Mimoděk pohlédl do lesklé plochy. „No a co má být? Já vím, že jsem ještě příliš mladý. Ale nemyslete si, že mne pasovali na rytíře za nic! Zasloužil jsem si...“

Zmlkl, vytřeštil oči, zbledl jako stěna. Chvíli stál bezhnutí, pak se zlomil v pase a začal nasucho dávit. Dívala se, jak bojuje s nevolností, pak k němu přiskočila, podepřela ho a přistrčila stranou k umyvadlu.

„Můžete zvracet, rytíři,“ vybídla ho. „Možná vám to pomůže.“

Ještě chvíli bojoval se slabostí a pak nad ní zvítězil. Odstrčil její pomocnou ruku. Na zesláblých nohách udělal tři kroky a sedl na postel. Bledou tvář měl zbrocenou potem.

„Co jste tam viděl, rytíři?“ zeptala se ho.

Zavrtěl hlavou.

Posadila se vedle něj, rameno vedle ramene. Náhle jí už nepřipadal směšný.

„Řeknu vám, co jsem tam viděla já. Podívala jsem se

pekelný kůň

do zrcadla a uviděla malou roztomilou holčičku. Sebe.

Chápete? Takovou, jaká jsem byla před patnácti lety. Jak je

rozkošná, říkali všichni. A jak je chytrá... Jenže ta holčička

byla příliš chytrá. Domácí učitelé ji učili to, co má vévodova

dcera znát. Trochu číst, trochu psát, něco málo počítat. Ale

ona chtěla víc! Chtěla se učit aritmetiku, rétoriku, historii

i biologii! Chtěla mít znalosti o mechanice, geografii,astronomii i astrologii. K čemu takové znalosti, rytíři? K čemu

jsou takové znalosti ženě? Ale ona byla vévodovou nejmladší

dceruškou, tak roztomilou a tak chytrou! Vévoda obstaral

nejlepší učitele a pak, na její naléhání, ji nechal zapsat na

Akademii v Barge.“

Sylva vstala, přešla k oknu. Dívala se do řiďounké mlhy, vysoušené letním sluncem. Zastřeným hlasempokračovala: „Jsem jediná dívka, která kdy studovala na Akademii. Naučila jsem se tolik věcí! Pak, před čtyřmi lety, jsem vyslechla několik přednášek arkastského učence Rônarda. Vyprávěl o pterrech, o rase, která kdysi žila v Orcigardu. Do té doby jsme z cizích ras znali jen elfy, zwergy a orky. A teď najednou pterrové! Tajemné, magickými silami disponující bytosti s lidskými těly a ptačími hlavami. To učenec Rônard je objevil pro náš svět, to on jim dal jméno. A pterrové se stali i mou posedlostí.

Začala jsem je studovat. Dala jsem si za úkol, že vytvořím mapu jejich říše. Čtyři roky jsem strávila nad tou mapou. Byla jsem šťastná, že mě otec před půl rokem poslal sem, dolesního hrádku. Předmět mého studia je nedaleko. Orcigardské bažiny, které kdysi bývaly kvetoucí pterrskou říší, jsou odsud vzdálené sotva třídenní pochod! A co víc! Pár kroků od letohrádku jsem objevila trosky předsunuté pterrské věže a v nich, po provedení vykopávek, toto zrcadlo.“

„To nebyla žádná pterrská věž, ale zřícená udírna prvních hraničářů,“ zachraptěl Corawak.

„A co to zrcadlo?“

Vladimír Šlechta: Orcigard

„Zrcadlo přece objevil Skjold! Objevil? Nejspíš ho tam sám nastrčil! Zamyslete se nad tím, kdo je to Skjold – vždyť sloužil pod Raymondem de Couissy!“

„Oh – to jsou jen vaše dojmy a úvahy, rytíři. Skjold se neštítil vzít do ruky lopatu a odhazovat z trosek navátouhlínu. Což se nedá říct o vás.“

Čekala, že se ohradí v tom smyslu že on, rytíř, je bojovník, a ne nádeník. Ale Corawak zasípal: „Je to prokleté zrcadlo!“

„Ne! To zrcadlo není prokleté, rytíři. Jen ukazuje pravdu. Nepříjemnou, nemilou, zlou pravdu. I já jsem včerapochoila pravdu. Už nejsem roztomilá a chytrá, ach, tolik chytrá holčička, tatínkův miláček. Jsem otci na obtíž – bláznivá, přemoudřelá ženská, pídící se po zbytečnostech. On mě sem neposlal, abych mohla v klidu studovat. Uklidil mne sem! Stydí se za mne! Jsem zrůda! Protože co jiného je vzdělaná žena než zrůda? Kdo by se se mnou chtěl oženit? Užnapořád zůstanu na ocet! Je mi dvacet šest let, a jsem vyřízená! Zaříznutá, jak by řekl Skjold.“

„Ne, nemáte pravdu, slečno,“ pokusil se jí odporovat. „Jste velmi hezká a mnoho mužů po vás...“

„Já vím, že nemám pravdu!“ vykřikla. „Dnes jsem dostala svou životní šanci! Mohu znovuobjevit a popsat tvrzs věžovým mostem. Chápete, rytíři? Mohu otci dokázat, že to, že jsem jiná, neznamená, že jsem špatná!“

Vstal z její postele, do obličeje se mu vrátila zdravá barva.

„Možná by vám měl Skjold poradit, jaké oblečení si s sebou vzít,“ řekl. „Vyzná se v tom lépe než já.“

*

U oběda vládla rozjařená atmosféra. Skjold, Corawak, a tu

a tam dokonce i Fríghas vzrušeně mluvili, odhadovali délku

cesty, hádali se o množství proviantu i přikrývek, které je

třeba vzít s sebou. Přeli se, jak dlouho ještě vydrží pěkné


21

pekelný kůň

počasí. Jako děti, které se chystají na výlet, pomyslela si Sylva

kriticky. Nemohla jíst, žaludek měla stažený napětím. Byla

udivena svou vlastní odvahou, s níž zorganizovala tubláznivou výpravu. Nejraději by všechno zase odvolala, nechala

odstrojit koně a zahnat je zpátky do ohrady.

Doobědvali a vyšli před zámeček, kde čekali koně, nízcí strakáči, kteří se dobře hodili pro jízdu v lesích. Sylvaneměla problémy s tím, co si má obléci. Před pár měsícizjistila, že v pohodlí studovny začíná tloustnout, a rozhodla se s tím bojovat. Vydávala se proto, doprovázená Corawakem a Skjoldem, na dlouhé projížďky koňmo. Dámské sedlo jí však nevyhovovalo, proto si pořídila kalhotovou suknia jezdila obkročmo jako muž. Byla by si snad pořídila i mužské kalhoty, protože kalhotová sukně jí připadala mimořádně neelegantní, tolik odvahy však neměla. To, aby žena nosila kalhoty, bylo proti zvyklostem. Kalhotová sukně se tak stala rozumným kompromisem.

Oblékla si tedy kalhotovou sukni. Na nohy nazula elfské mucklutiny, boty vysoké až ke kolenům, každá bylavykrojená z jediného kusu kůže a ušitá tak, aby bylo zapotřebí co nejméně stehů. Tohle samozřejmě nebyly skutečné elfské mucklutiny, ale výrobek ševce z Barge. Vypadaly však velice elfsky, stejně jako lovecká halena zdobená třepeníma knoflíčky z perleti říčních škeblí, kterou si oblékla ke kalhotové sukni.

Kolem pasu si připnula široký opasek, na němž měla navlečené kožené pouzdro, uchovávající jejínejcennější majetek: svinutý pergamen s čerstvě vytvořenou mapou Orcigardu. Kromě mapy tam dala ještě pár čistých archů a psací potřeby.

Vyšla ven. Všimla si, že její společníci jsou ozbrojení: Fríghas krátkým kopím, rytíř Corawak mečem, Skjoldtisovým lukem a svazkem šípů. Lesník, který je měl doprovázet, rovněž svíral kančí kopí.

Vladimír Šlechta: Orcigard

Vždy je lepší být ozbrojený! Co když narazíme narozmrzelého medvěda? Nebo na tlupu loupežníků?

Loupežníků? Pousmála se té myšlence. Tohle bylo území nikoho, cíp vévodství Barro poblíž Orcigardu a arkastských hranic. Neúrodná kamenitá půda porostlá řídkýmismíšenými lesy, která nijak neoplývala zvěří. Tady by loupežníci neměli co loupit, umřeli by hladem.

Vyšvihla se do sedla. Fríghas se podíval na ni, pak na jejího koně, pak zase na ni. Jeho pohled sklouzl o trochu níž, kde jí látka kalhotová sukně obepínala boky a stehna.

„Ne moc dobrá cesta pro koně,“ potřásl hlavou. „Spadlé stromy, příkopy, houštiny.“

V prudkém slunečním světle vypadala jeho orkočlověčí pleť ještě zvláštněji. Šedé, nehybné hrudky v zažloutlé kůži.

„Pojedeme tam, kam až to půjde,“ řekl Skjold. „Paksesedneme a koně povedeme. Támhle ta strakatá kobyla je pro tebe, Fríghasi, kamaráde.“

Půlork pokrčil rameny. „Pro mně není žádný kůň. Půjdu po svých, po nohách.“

„Jak chceš,“ zasmál se Skjold. „Ale budou tě bolet – ty tvoje nohy.“

„Nebude nám stačit,“ ohradil se Corawak.

„Ale bude, bude,“ smál se Skjold. „Fríghas je dobrý běžec.“

Opodál se loučil lesník, který je měl doprovázet,s manželkou. S ním tam stál i druhý lesník, jeho rodina, Marianna, stájník, kuchař... celkem pětadvacet lidí. Většina z nich tady žila odedávna. Obdělávali chudá políčka, lovili, udržovali opěrný bod, ztracený v pustých lesích.

„Vrátíme se pozítří,“ houkla k nim Sylva. Vedle ní nasedali Skjold, Corawak a lesník, k jehož koni byla na dlouhé oprati připoutána nákladní mula.

Fríghas se rozběhl, vyjeli za ním. Les je pohltil.

KnOflíK z lidsKé KOsti

Letní den se chýlil ke konci a Sylva se cítila příjemněunavená. Dnešního dne urazili pětadvacet mil, a pokud mohla

soudit, vedl je Fríghas víceméně přímo. Les, tvořenýpředevším duby a buky, tady rostl na povlovných pahorcích.

Z koňského hřbetu byl les celkem přehledný, pokud by však

jezdec sesedl, utopil by se v trsech vysokého kapradí.

Většinu času mohli jet rychle a bez problémů. Fríghas běžel neochvějně před nimi, kopí položené na rameni, na zádech mu nadskakoval batoh. Koně měli co dělat, aby mu stačili.

Zastavili ještě za plného dne, aby bylo dost času rozložit tábor. Muži postavili stan pro Sylvu, vnitřek vystlali silnou vrstvou suchých kapradin. Odstrojili koně, pak se dali do přípravy večeře. Cestou vyplašili hejno divokých slípek a Skjold dvě z nich sestřelil šípy. Sylva užasla, jaký je Skjold skvělý střelec. Vždyť ty slípky jen vylétly, plochýmtřepotavým letem popolétly o kus dál, a přesto. I ten kratičký čas postačil k tomu, aby Skjold dvakrát nasadil šíp na tětivu, dvakrát zamířil, dvakrát zasáhl.

Čichala vůni slípek, které Skjold pekl nad maličkým ohýnkem. Corawak seděl opodál s rukama v klíně, lesník se staral o koně. Fríghas zmizel. Řekl jen, že se porozhlédne kolem, aby prozkoumal krajinu.

Vladimír Šlechta: Orcigard

Smrákalo se a Skjold usoudil, že slípky jsou hotové. Sundal z nich veliké listy, do kterých je předtím zabalil, odloupal maso od kostí a pokladl je na nakrájené krajíce chleba. Ten první podal Sylvě, druhý Corawakovi. Sám se spokojil s kousky masa na kostře.

Sylva se zakousla do krajíce, a až se zajíkla, jak to bylodobré. „Nevěděla jsem, že umíš vařit, Skjolde,“ pochválila ho.

„Péci, vznešená, péci,“ opravil ji. „Naučil jsem se to, když jsem sloužil pod Raymondem de Couissy. Voják musí umět všechno: šít, prát, vařit i péct, brousit nůž, spravit zbroj i koňské postroje. Tažení v lesích, ve sněhu a v dešti je ta nejlepší škola.“

„Pořád mluvíš o Raymondovi de Couissy,“ vzpomněla si. „Ale já ho znám! Dvořil se mé nejstarší sestře, dokonce s ní byl i zasnoubený. Vždyť to byl Raymond, kdo mě naučil hrát rantu! A pak, v bitvě s Arkastií,“ hledala správné slovo, „selhal. Ano, selhal. Byl nejlepším z vojevůdců mého otce. Po prohrané bitvě u Le Soto jej můj otec zavrhl.“

„Ano, má paní,“ přikývl Skjold. Z věčně roztlemenépapuly mu zmizel úsměv. „Válečné štěstí nás tehdy opustilo. Bitva byla vyhraná ale pak...“ Přes poďobaný obličej mu přelétl stín.

„Gordon Fee,“ připomněla mu Sylva. „Arkastský voják, který zvrátil náš útok, se jmenoval Gordon Fee.“

„Ano, má paní. Muž jménem Gordon Fee nám ukradl vítězství.“

Chvíli mlčeli.

„Je už téměř tma,“ podotkla Sylva. „Tvůj přítel Fríghas nenajde cestu zpátky do tábora.“

„Ale najde, najde ji snadno,“ mávl Skjold rukou.

Snědla svou porci chleba se slípkou. Corawak mlčel,lesník se držel stranou. Jindy hovorný Skjold zmlkl – snad to byl následek jeho vzpomínání na prohranou bitvu. S plným břichem se Sylvy zmocnila ospalost. Vlastně se nedalo dělat

pekelný kůň

nic jiného než sedět u ohně a dívat se do plamenů, nebo jít

spát. Rozhodla se pro to druhé.

Za hluboké noci ji probudil tichý hovor. Vzbudila se, usnula a opět se vzbudila. Hovor neustával. Zkusila sezaposlouchat, ale nedokázala porozumět slovům. Hlasy mluvily jazykem, kterému nerozuměla. Řeč zněla velmi temně, byla plná ü, ö, ä. Nářečí orků! To poznání ji probudilo do úplné bdělosti.

„...Bras-yr-gö...“

Ten výraz se několikrát opakoval. Bras-yr-gö.

Vykoukla ze stanu. U blikajícího ohýnku seděly dvětemné postavy, jedné z nich se rudě leskly oči.

„Skjolde?“ vyjekla.

„Vznešená?“

„S kým to mluvíš?“

„Probudili jsme vás, vznešená? To je jen Fríghas, vrátil se. Říká, že ona tvrz je už velice blízko. Po ránu k ní dorazíme.“

Noční vzduch byl chladný, a tak se Sylva raději vrátila do tepla pod pokrývky. Zítra, pomyslela si. Všechno jde tak dobře.

Těsně před tím, než usnula, ji napadlo, jak je zvláštní, že Skjold s Fríghasem mluví orčí řečí. Kde se to Skjold naučil? A proč nemluví normálně?

*

Ráno došlo mezi Skjoldem a Fríghasem ke sporu. „Je lépe

koně tady nechat,“ tvrdil půlork. „Dál špatná cesta pro koně.“

„Chceš tu nechat koně, chytráku?“ osopil se na něj Skjold. „Nenapadá tě, že les je plný vlků a rysů? Zítra by tu zbyly jen koňské kosti.“

„Jeden muž s koňmi tu,“ ukázal půlork na lesníka. „Rozdělá oheň. Vlci mají strach z ohně.“

Skjold se na Fríghase zazubil: „A všechno povlečeme na

Vladimír Šlechta: Orcigard

zádech? Přikrývky, proviant, stan? Ne, ne, chlapče. Dej se do

práce. Strhni stan, sbal deky, nalož koně. A hoď sebou, naše

princezna je dychtivá, aby viděla tu tvrz.“

Sylva si uvědomila, že Skjold se chová jako velitel výpravy. A kdo vlastně je velitel? Ona sama snad? Dokáže udržet na uzdě čtyři muže? Je snad nesmělý Corawak s dětskou tváří velitelem? To asi sotva, protože po Skjoldově křiku seposlušně obrátil ke svým přikrývkám, aby je smotal do bandalíru.

Osedlali koně, naložili nákladní mulu. Vyrazili a po chvíli se ukázalo, že Fríghas měl pravdu. Krajina, včera ještětvořená povlovnými pahorky, přešla do strmého skalnatého svahu, rozbrázděného výmoly a erozními rýhami. Museli sesednout, vzít koně za uzdy a opatrně je vést.

Tohle už nebyla zábava. Koně, nezvyklí takhle obtížnému terénu, se vzpouzeli. Sylva se musela postarat o svou stračku, nikdo jiný by to za ni neudělal. Laskavě na ni mluvila,uklidňovala ji, pak už vztekle křičela. Táhla ji za uzdu vzhůru po nezřetelné stezce, vyšlapané vysokou zvěří.

„Skjolde,“ křikla dopředu, kde se bývalý voják hmoždil se svým koníkem. „Fríghas měl pravdu! Vrátíme se, necháme koně v táboře a nahoru vyjdeme pěšky!“

„Nesmysl!“ zahulákal Skjold. „Už jsme skoro nahoře! Tam bude zase rovinka!“

Tentokrát vynechal obvyklé má paní a vznešená. Už žádná úcta. Jen vztek. Skjold byl bez sebe vztekem, ale pokoušel se to zatajit.

Sylva si vzpomněla, že Marianna vždy Skjolda z čehosi podezírala. Kdo ji ochrání, pokud se Skjold postaví proti ní? Rytíř Corawak snad? Ten asi těžko.

Jenže se ukázalo, že Skjold měl pravdu. Náhle stáli nadsrázem a dál od nich ubíhal les v obvyklých povlovných vlnách.

„Kde že je ta tvá tvrz, kamarádíčku?“ zachrochtal Skjold a pokoušel se tvářit spokojeně. Nedařilo se mu to.

„Už blízko.“

pekelný kůň

Skjold se vyšvihl na koňský hřbet. „Do sedel, přátelé,“ vybídl je. Pak vykřikl: „Jelen! Zahlédl jsem vysokou! Jeďte sami, najdu vás. Ulovím k obědu jelínka!“

Škubl uzdou, jeho kůň se poskokem otočil. Pobídl koníka patami a vyrazil do zeleného šera pod korunami stromů.

„Skjolde!“ křikla za ním Sylva, ale nebylo to k ničemu.

Podívala se po ostatních, ti se zase dívali na ni. Pokrčila rameny. „Pojedeme,“ rozhodla. „Fríghasi, veď nás.“

Fríghas vykročil. Pobídli koně a vydali se za ním.

Zdejší les byl mnohem divočejší než ten včerejší. Závěje kapradin se tady střídaly s trsy malin a ostružin, v jejichž šlahounech vázly koním nohy. Na světlinách bujely lískové neprostupné houštiny. Co chvíli museli sesednout a vést koně. Ale jejich cíl se blížil. Musel se blížit, protožeslunce stoupalo vzhůru a blížilo se k poledni. Pak les konečně zřídl, stromy se rozestoupily a od země se zdvihly černé skalní bloky. Sylva se podívala po Fríghasovi a ten na její nevyslovenou otázku řekl: „To jsou jen skály, má paní. Tvrz je dál.“

Chvíli mlčel a pak smutně dodal: „Mnohem, mnohem dál.“

Ještě se nestalo vůbec nic, Sylva však pocítila náporprudkého, takřka živočišného strachu.

Lesník, který po celou jejich výpravu nepromluvil anidvacet slov, zaječel. Otočil koně a pobídl jej. Lesníkův kůň se vzepjal, udělal skok, druhý, třetí.

Čas se zpomalil. Sylva užasle sledovala, jak se dokoňského těla při každém skoku zabodávají další a další oštěpy. Lesník se levičkou držel hřívy a druhou máchal ve vzduchu, jako by se tam chtěl zachytit čehosi nehmotného. A ječel. Neartikulovaně, ale o to hlasitěji.

„Aaa – jaaauu! Haa – arghhh – aaa!“

Kůň padl do kapradin, lesník mu přelétl přes hlavua zmizel Sylvě z dohledu. Nepřestával křičet.

Vladimír Šlechta: Orcigard

Kůň ržál strachem a bolestí.

Pak zmlkl.

Lesník ječel dál: „Jaaaa – iiii – aaa – iiii!“

Vyděšená k smrti nechápala, co se děje.

Les ožil. Z temných stínů vyšly pitvorné postavy s velkými hlavami, robustními hrudníky a krátkými, křivýmikončetinami. Oblečené v cárech kůží, vyzbrojené svazky štíhlých oštěpů, kyji, kamennými sekerami. Nespěchaly.

Jak se blížily, viděla, že mají šedou, zdánlivě nazelenalou pleť, pokrytou řádkami ozdobných jizviček. Spodní špičáky jim vystupovaly z pysků a trčely vzhůru jako kančí kly.

Orkové!

Lesník nepřestával řvát.

Podívala se po rytíři Corawakovi, ten stál vedle svého koně ztuhlý jako socha. Povzbuzený jejím pohledem sáhl pro meč. Tasil s překvapivou elegancí.

Pohnula se, sama nevěděla, co chce dělat. Zda skočit do sedla a ujíždět pryč, nebo se rozběhnout a utíkat lesem po svých. Fríghas byl skokem u ní, chytil ji kolem ramen.

„Žádné zabíjení!“ zaječel. „Žádné zabíjení!“

Orkové je obstoupili. Z kapradin vytáhli lesníka a kopanci ho přistrkali do hloučku. Lesník už jen tiše kňučel,z pravičky, probité dlouhým štíhlým oštěpem, mu stékala krev. Vyděšenýma očima se díval na Sylvu, jako by u ní hledal pomoc.

Ale Sylva neměla daleko k tomu, aby omdlela. Přesto se vzchopila a vykřikla: „Co chcete?“

„Žádné zabíjení,“ chrčel jí za uchem Fríghas, pevněobjímající její ramena. „Žádné zabíjení, Bras-yr-gö!“

Rozložitý ork, oblečený do zprohýbaného pancířea bederní roušky z vylínalé vlčí kůže, došel až k nim. Vlasy měl vyholené až na malý ostrůvek na temeni, kterému, jak Sylva věděla, se říká skalpová kadeř. Svazek tuhých žíní, omotaný řemínkem, mu trčel vzhůru.

pekelný kůň

„Ty hubu drž, Fríghas,“ zamručel ork. Znělo to jakovzdálená ozvěna hromu.

Vlastně nebyl nijak vysoký. I s vyčesanou skalpovou kadeří měl na výšku asi tolik jako Sylva. Co mu však scházelo do výšky, to mu přebývalo v ramenou.

„To je ta žena, Bras-yr-gö,“ chrčel Fríghas. „Nesmíš jíublížit. Žádné zabíjení, pamatuj.“

„Pusť ji,“ zachrul ork. Sylva si všimla, že kromě pancíře a bederní roušky má obuté boty zdobené třepením,vysoké až nad kolena. Jako by k němu nepatřily. Vypadaly příliš elfsky.

Křížem přes prsa měl na řemeni zavěšený obouručnípalcát.

Fríghas přestal Sylvu objímat, dokonce poodstoupil. Ork zvedl pravici, uzlíkovatými prsty stiskl Sylviinu bradu,natočil její tvář nalevo a pak napravo.

„Vybledlá,“ zahuhlal. „Vybledlá lidská fena.“

„Jsem Sylvia Viktorina, dcera vévody z Barro,“ zajektala zuby. „Žijeme s Alarichem Tourainem v míru.“

„Alarich Touraine?“ zaskřehotal ork. „Plivám na něj! Jsem Bras-yr-gö, svobodný bojovník!“

Poodstoupil. Pohlédl na lesníka, pak na rytíře Corawaka: „Nikdo z vás nebude bojovat o samici, psi?“

„Žádné zabíjení!“ vyjekl Fríghas.

„Žádné zabíjení,“ přikývl Bras-yr-gö. „Jen se ptám červů: vy nebojovat o samici? To dobrá nabídka. Já bojovat. Jenom já. Když vy zvítězit, vy odejít. I samice.“

„Utkám se s tebou, zrůdo!“ vyjekl chlapec. „Nebojím se tě!“

Třesoucími se prsty rozepnul přezku, opasek s pochvou spadl do kapradí. Pozdvihl meč.

„Žádné zabíjení, Bras-yr-gö,“ zaječel Fríghas. „To jerozkaz!“

Ork zaržál: „Mládě chce zápasit! Čest pro něj, žeBras-yr-gö s ním se utkat!“

Vladimír Šlechta: Orcigard

Srdce měla až v krku. Bylo to jen pár okamžiků od chvíle, kdy se plná štěstí a elánu blížila k rozvalinám. Teď tu jakási zrůda licituje o Corawakově životě. Lesník krvácí, a jestli mu někdo nepomůže, tak ztratí všechnu krev.

To já jsem vinna! Já! Svou pošetilou touhou vidět nějaképitomé trosky jsem je vystavila nebezpečí.

Vzpomněla si, jak se lesník loučil se ženou.

Kde je Skjold? Kde vězí?

Vší silou odstrčila Fríghase a vrhla se k chlapci: „Rytíři! Vy se s ním nesmíte bít! Musíte zůstat naživu! Chtějí jenom mne, nevidíte? Nechte je odejít, postarejte se o lesníka a vraťte se na Skalku.“

„Musím se s ním utkat,“ chrčel Corawak.

„Nesmíte! Co chcete, abych vám slíbila? Já se vrátím,přísahám! Otec mne vykoupí! A až se vrátím, dám vám všechno, co jen žena může muži dát! Zůstaňte naživu, rytíři. Prosím!“

„Nerozumíte,“ sípěl Corawak. „Ničemu nerozumíte.“

„Překážíš, feno,“ zachrčel ork. Popadl ji za rameno a smýkl jí stranou. Tam ji chytily pazoury jiných orků.

Bras-yr-gö sevřel dřevěnou násadu palcátu, stále však měl zbraň pověšenou na řemeni. „Jak ses rozhodl, červe? Budeš bojovat?“

Corawak se na něj upřeně díval, zplihlé kučery muvisely do tváře. Na bledém obličeji mu vystoupily rudé vřídky chlapecké vyrážky. Neřekl nic, jen potřásl hlavou. Sevřel meč obouruč a vyrazil.

Byl to dobrý a překvapivý útok. Začal plochým seknutím ve výši orkova krku, plynule přešel do bodnutí. Rychlý.

Ale ne dost rychlý.

Ve chvíli, kdy Corawak zaútočil, měl Bras-yr-gö řemen palcátu přehozený křížem přes prsa. Pak se ork pohnul.

Corawakův meč se svistotem pročísl vzduch, ozvalo se zadunění a zapraskání, které přešlo do ošklivéhočvachtavého zvuku.

pekelný kůň

Corawak ztuhl ve výpadu. Mečem, drženým obouruč, stále bodá po orkovi. Ten už stojí o kousíček vedle, hlavicí palcátu se dotýká chlapcových žeber. Dotýká? Palcát rozdrtil žebra, promáčkl hrudní koš až k páteři.

Corawak zvrátil hlavu a bez jediného hlesnutí se skácel na záda.

Lesník vykviknul, pajdavými poskoky se dal na útěk. Nepronásledovali ho. Jen Sylvě předvedli, jak se používá zařízení zvané vrhač oštěpů.

Vrhače oštěpů, orčí zbraň. Už o nich slyšela. Střely,opatřené pazourkovými hroty, jsou delší než šípy a kratší než oštěpy. Zakládají se do rovných, naplocho seříznutých větví, opatřených žlábkem a rukojetí. Pak stačí jenom máchnout rukou, a zíp! zíp!, šípy se zakousnou do lesníkova těla.

Lesník naposled vykřikl, zabublal, padl na obličej.

Kamenná sekera roztříštila hlavu Corawakovu koni. Vzduch se naplnil pachem horké krve.

Fríghas se vrhl na Sylvu. Povalil ji, zakryl ji vlastním tělem: „Ona musí přežít!“ ječel.

Přála si omdlít, zůstávala však při vědomí. Viděla, jak zrůdy buší do koňských těl a chlemtají krev z naříznutých tepen. Z mrtvých koní vyřezávaly kusy masa a hladově, s chrochtáním, si je cpaly do tlam.

Jeden z orků se přiblížil ke Corawakově mrtvole, nejspíš proto, aby ji okradl. Bras-yr-gö však chrochtavě zavrčel a ork šel jinam. Bras-yr-gö pak strhl Corawakovi z hlavy skalp a zavěsil si ho na opasek. Mrtvolu odklidil do kapradí a zabodl vedle ní rytířův meč. Žádný z orků se nedotkl ani meče, ani chlapcova oblečení.

Lesníkovo tělo vysvlékli do naha, poprali se o ukořistěné kousky šatstva a nakonec je zahodili. Odstrojili koňskémršiny. Přikrývky i nádobí rozházeli všude kolem, nechali si jen řemení z postrojů.

Sylva bez dechu čekala, že nakonec zabijí i ji. Fríghas ji

Vladimír Šlechta: Orcigard

objímal a chránil. Také Bras-yr-gö se postavil vedle a dával

pozor, aby jí žádný z rozdivočelých bojovníků neublížil.

Šílené orgie trvaly nekonečně dlouho. Pak Bras-yr-gövelitelsky zachrochtal a jeho soukmenovci, pokrytí škraloupy zasychající koňské krve, se rázem uklidnili. Fríghaspostavil Sylvu na nohy a ona si s úžasem uvědomila, že nechali naživu nákladní mulu – stála opodál, naložená balíky a třásla se, zastrašená pachem krve.

Fríghas se vyčítavě obrátil po orkovi: „Cos to udělal? Pamatuj! Voják kázal: žádné zabíjení!“

Ork k němu otočil kulaté, krví podlité oči: „To starépříkazy, Fríghas. Voják řekl nové: všechny zabít. A teď my jít. Dlouhá cesta! Dlouhá...“

„Musíme jít, má paní,“ popostrčil Fríghas Sylvu. „Jít a jít.“

„Kam jít?“ zachroptěla.

„Dva dny. Možná tři. Jít a jít.“ Přestal mluvit plynulou obecnou řečí. Sklouzl do hantýrky, kterou prokládalhrdelními zvuky.

„Jít kam?“

„Jít, má paní, princezno. Neptat se. Jít.“

*

Les ustoupil skaliskům. Orkové ji hnali úzkýmiroklinami, zarostlými trnitými keři, které se zdály neprostupné.

V houštinách se však pokaždé objevila srnčí stezka, kterou se

mohli protáhnout. Šli a šli. Sylva, vyděšená k smrti, dávala

jednu nohu před druhou.

Teprve teď poznala, co je skutečná námaha. Včera to byla jen dětská hra, nastrojená Fríghasem, aby ji vlákal do léčky. Kdyby byla vystavena takovéhle dřině už včera, obrátila by se a vrátila na Skalku. Jazyk měla nateklý žízní, rucepoškrábané od trní, vlasy zcuchané.

Bolest ji vracela zpátky k vědomí.

pekelný kůň

Jsi vědec, Sylvo. Uvažuj. Mysli, děvče. Přemýšlej.

Skjold. Kde je Skjold? Je součástí spiknutí? Pokud je součástí, proč tu není s námi? Nebo Skjold také naletěl na Fríghasovy lži a jen šťastnou náhodou vyklouzl z pasti?

Už se stmívalo, když se otočila po půlorkovi. „Kde je Skjold?“ zeptala se.

Položil uzlíkovitý prst na pysky: „Žádný Skjold. Mlčet, má paní. Tiše.“

Jakou hru tady hraje Fríghas? Zneužil svého přítele,spolubojovníka z armády Raymonda de Couissy, ale teď hochrání? Nejspíš. To znamená, že Skjold unikl. Přivede pomoc.

A co chtějí udělat se mnou?

Setmělo se. Zdálo se že se orkové vůbec nemíní zastavit. Půjdou dál a dál, dokud... dokud nepadnu vysílením.

„Už nemůžu jít dál,“ zajektala.

Půlork na chviličku zaváhal, ale pak křikl kupředu: „Žena si chce odpočinout!“

Ork před nimi se pootočil a cosi zachrochtal.

Fríghas se naklonil k Sylvě: „Jen kousek, má paní. Tam voda.“

Nevěděla, zda se orkové v tomhle opuštěném krajivyznají, nebo zda našli vodu po čichu. Po chvíli došli k potůčku, stékajícímu ze skal. Zalehli kolem něj na břicha a chlemtavě pili. I Sylva měla hroznou žízeň, ale štítila se pít vedle nich.

Popošla kousek proti proudu, napila se, chladnou vodou si omyla tvář i týl. Fríghas si sedl vedle ní: „Tady, má paní, jídlo.“ Rozložil plátěný uzlík, byly v něm ječné placky a kus uzeného masa. To jim včera zabalila Marianna.

Snažila se jíst, ale neměla hlad. Místo toho myslela na svou mapu.

„Rozděláš oheň?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěl kedlubnovitou hlavou. „Žádný oheň.Knoflík nechce... Rozložím vám přikrývky. Zujte si boty, máte jistě odřené nohy – namažu vám je mastí.“

Vladimír Šlechta: Orcigard

„Knoflík?“ podivila se.

„Bras-yr-gö. To je jeho jméno.“

„On se jmenuje Knoflík?“ užasla. To je tak legrační...

„Bras-yr-gö. To znamená: Knoflík z kosti... Knoflíkz lidské kosti.“

Ah! Už jí to vůbec nepřipadalo směšné.

Orkové se tiše dělili o koňské maso. Už věděla, pročzrána tak nemilosrdně zabili všechny koně a ušetřili jen mulu. Velká zvířata by neprošla cestičkami v houštinách.

O chvíli později ležela na lůžku ze suchého kapradí,zabalená do přikrývek, které celou tu cestu vláčel Fríghas na zádech. Pochopila, že nemůže mít starostlivější chůvu, než je půlork.

Opakovala si to, co ve tmě nemohla připsatk poznámkám. Doufala, že to do rána nezapomene:

Lesem jsme šli na severovýchod. Od loveckého hrádku Skalka jsme urazili pětadvacet mil zvlněnou krajinou, porostlousmíšeným lesem. Došli jsme zřejmě až k předhůří Východních Zrcadlových hor. Druhý den jsme pokračovali dál – strmým svahem. Zhruba po třech mílích nás napadli orkové. Zabililesníka a rytíře Corawaka, mne vzali s sebou. Celý zbytek dne jsem s nimi putovala... Kamže? K severu? K severovýchodu?K severozápadu? Podle čeho to mám, pro Bledou paní, poznat...? Jak daleko jsme šli? Pětatřicet mil. Nepřeháněj, Sylvo, tolik to určitě nebylo. Ale dvacet určitě.

Ještě jeden den takového pochodu, nanejvýš dva,a dorazíme k okraji Orcigardu.

V noci se budila zimou a trápily ji hrozné sny. Pořád se jí zjevoval lesník, loučící se se svou manželkou. Také rytíř Brono Corawak s dětskou tváří pokrytou chlapeckými pupínky.

*


35

pekelný kůň

Před svítáním ji vykopali z pokrývek. Sotva ji nechali umýt

a provést další obvyklé ranní činnosti, a už ji hnali dál.

Žádné jídlo, na nic takového nebyl čas.

Rozlámaná, hladová a třesoucí se zimou šlapala dál. V noci toho moc nenaspala a nedostatek spánku ji přivedl do zvláštního transu mezi bděním a sněním. Několikrát špatně došlápla, a byla by padla do výmolu, ale Fríghas na ni dával dobrý pozor. Vždycky ji zachytil a podepřel.

Dopolední chůze byla jako dlouhé, nekonečné mučení. O polednách se orkové zastavili na skaliscích, vyhřátých sluncem, aby sežrali zbytek koňského masa. Fríghas nutil Sylvu do jídla, měl pro ni ještě bochánek chleba a zbytek uzeného, ona však neměla chuť. Místo jídla se raději stočila do klubíčka a usnula.

Osvěžená spánkem se cítila mnohem lépe. S novými silami se dala na pochod. Dokonce si začala všímat krajiny kolem sebe. Oblé pahorky vrchoviny, jak je znala z okolí hrádku Skalka, ustoupily skalám a balvanům, porostlým divokými, převážně jehličnatými lesy. Jen březové háje zůstávaly, jak byly předtím – jako vetřelci v kožichu lesa.

Tu a tam, když přecházeli hřeben, se otevřel výhled dokrajiny. Na severu se zdvíhaly vršky Zrcadlových hor. V duchu porovnávala krajinu se svou mapou. Orkové ji vedli k severu, ale během cesty zřejmě odbočili. Pokud by totiž šli přímo na sever, museli by už dosáhnout okraje Orcigardských bažin.

A nebo byla Sylviina mapa nakreslena špatně?

Jednu chvíli, když se zastavili na vyhlídce, měla pocit, že se na pravé straně, za trčícími skalisky a temnými lesy, rozprostírá rozsáhlá strakatá plocha. To mohl být Orcigard. Znamená to, že ji nevedou tam, do bažin, ale směřujík severozápadu, aby Orcigard obešli?

Zdálo se, že i orkové jsou unavení, protože se utábořili ještě před soumrakem. Zastavili se u horského potoka,hučícího po srázu, a chystali se k přenocování. Rozprostírali

Vladimír Šlechta: Orcigard

přikrývky, dosud smotané do bandalírů, připravovali sihnízda ze suché trávy. Na skalnatém břehu potoka dokoncerozdělali oheň.

Vše se odehrávalo v tichosti, a tak hádka, která mezi orky vybuchla s prudkostí letní bouře, Sylvu znovu vyděsila k smrti.

Nerozuměla slovům, ale pochopila, že náčelník tlupy, Bras-yr-gö, vzdoruje třem nebo čtyřem samcům. Bras-yr-gö stál zády k houštině, bokem k třesoucí se, odstrojené mule. Kolem se rozestavili jeho protivníci. Křičeli na něj, on ječel na ně. Okolní skály vracely ozvěnou jejich zvířecí řvaní.

Ječeli, gestikulovali, strkali do sebe. Pak Bras-yr-gö mávl rukou, plivnul jim pod nohy a otočil se k nim zády. Jeden z orků vytáhl z opasku železnou sekeru se zubatým ostřím. Rozpřáhl se k ráně.

Sylva zavřískla hrůzou a vecpala si pěst do úst.

Mula padla na skálu s roztříštěnou lebkou.

Ticho se vrátilo a bylo stejně strašné jako předcházející jekot. Orkové se bez hlesu schumelili kolem padlého zvířete a začali je párat pazourkovými nožíky.

Sylvě chvíli trvalo, než popadla dech. „Co se stalo?“zasykla směrem k Fríghasovi.

„Mula, má paní, vznešená. Chtěli zabít mulu, Bras-yr-gö nechtěl dovolit.“

„Proč? Proč ji chtěli zabít? A proč nechtěl dovolit?“

„Oni hladoví, má paní. Bras-yr-gö říkat jim: zítra. Voják dá nám jídlo. Jak vy nést ho – pytle s boby, pytles ječmenem? Na vlastních zádech, vy psi, pokud vy zabijete mulu.“

Odmlčel se a po chvíli dodal: „Oni mít moc velký hlad, má paní, princezno.“

„Kdo je to Voják, Fríghasi?“

„Ty znáš ho. Ty už víš, kdo on je.“

tVrz s VěžOVým mOstem

Následujícího rána skutečně zahlédla Orcigard.

Objevil se znenadání na pravé straně, hluboko pod nimi. Skvrnitá země zahalená v bělavých párách. Skaliska, po nichž putovali, se zvedala vysoko nad bažiny a ze strany Orcigardu byla strmě ukončena – jako odseknutá obrovskou sekerou. Zaujalo ji to.

Cesta, po které šli, se chvílemi blížila k okrajipřírodního ochozu a pak se opět vzdalovala. Ano, cesta, široká sotva tři kroky a místy už zcela pohlcená vegetací, ale stále ještě patrná. Někdo ji tady před věky vysekal do skály a místy i vydláždil. Na jednom místě vedl přes úzkou průrvujednoduchý kamenný most. Byla by si ho ráda prohlédla a udělala si pár náčrtků, nebylo jí to však dopřáno. Už všaknepochybovala, že putují po staré pterrské cestě!

Z přednášek učence Rônarda věděla, že pterrská říše se rozkládala především tam, kde se teď nacházejí orcigardské mokřiny. Východní Zrcadlové hory tvořily jednuz přirozených hranic pterrského území. Tato cesta, po níž právě pochodovali, jistě spojovala pterrské pohraniční pevnosti.

Jít po upravené cestě bylo mnohem pohodlnější než se prodírat křovisky. Slunce stoupalo vzhůru, minulo vrchol a začalo se sklánět níž. Z území, které se nacházelo hluboko pod nimi, občas zavanul pach tlení a bahna.

pekelný kůň

V půli odpoledne napřáhl Fríghas ruku: „Támhle,vznešená.“

Proti modré obloze, obtěžkané bělavými mračny, serýsovaly zubaté hroty hor. Mezi nimi, už docela blízko,vyvstávala svislá linka jako zdvižený prst. Vysoká věž.

Pevnost!

Krok za krokem se blížili a Sylvě se opět rozbušilo srdce. Nemohla tomu uvěřit, ale bylo to tak. Orkové ji dovedli až ke ztracené tvrzi s věžovým mostem.

Skály spadaly strmě dolů k močálům a stranou skalního ochozu, vzhůru z bažin, se vypínaly útesy vysoké jako stěna samotná. Ohlodaný kamenný pás, souběžný se strmýmistěnami, vypadal jako řada obřích prstů.

Tvrz byla posazena na temeni nejmasivnějšího z útesů. Vypadala nedobytně. Od skalního masivu ji oddělovalarozsedlina, jejíž dno se ztrácelo v šeru. Na skalní blok s tvrzí sice navazoval systém dalších útesů, úzký a rovnoběžný s hlavním skalním masivem, ale i po těchto útesech byla tvrz nepřístupná.

Jediné, co spojovalo tvrz s pevninou, byl klenutý most, dlouhý zhruba třicet kroků. Na začátku i na konci ho opatřili věžičkami, které měly zřejmě jen okrasnou funkci. Na boku mostu, jak si mohla Sylva všimnout, byl vytesán reliéf kruhu.

Od věžiček se pohnuly nějaké postavy. Osm nebo devět mužů, pohublých, zahalených v dlouhých pláštích. Nad propadlými, neoholenými tvářemi se horečnatě leskly oči, dlouhé, nečesané vlasy vlály ve vánku. Všude tam, kde se pláště rozevíraly, bylo vidět zašlou kůži brigantin, probitou širokými hlavicemi nýtů. A také řemeny se zavěšenýmizbraněmi: meči, samostříly, palcáty, bojovými sekerami.

Jeden z mužů vyšel orkům vstříc: „Zdravím tě,Bras-yr-gö,“ řekl. „Vidím, že jsi byl úspěšný.“

Pak se zahleděl na Sylvu: „Zdravím i tebe, holčičko. Vítám tě ve svém sídle.“

Vladimír Šlechta: Orcigard

Zalapala po dechu: „Raymonde?“ řekla opatrně.

Býval mladým, veselým vojevůdcem, zasnoubeným se Sylviinou nejstarší sestrou. Očekávalo se, že by sev budoucnosti mohl stát nástupcem Sylviina otce, vévodou la Barro. Ano, takhle se to klidně mohlo stát. Vévoda, Sylviin otec, nemá mužského potomka a Raymond mohl vyženitvévodský titul.

Po prohrané bitvě u Le Soto Raymonda vypověděli.

Teď už mu muselo být pětačtyřicet nebo ještě víc, stále však byl vysoký a urostlý. Vlasy si nechal ostříhat nakratičko, téměř dohola, a podobaly se spíš srsti. Od čela ustupovaly dozadu kouty. Jeho tvář, zarostlá třídenním strništěm,vypadala opotřebovaně, kolem nosu se červenaly popraskanéžilky silného pijáka. Očka se skrývala v závějích vrásek.

Přes to, jak ji zpustošil čas, vypadala ta tvář stále ještěpřátelsky a sympaticky.

Vzpomněla si, jakým býval mužem. Dokázal vespolečnosti svých vojáků pít celou noc a ráno je vedl do útoku. Ty slabé pak bez mrknutí oka odsoudil k smrti za zbabělost a oni i v okamžiku umírání cítili hanbu, protože zklamali svého velitele.

„Nepoznáváš mě?“ usmál se na ni.

„Změnil ses.“

„Všichni se měníme. I ty ses změnila. Když jsem tě viděl naposledy, byla jsi holčička. Teď jsi dospělá.“

Došel až k ní a dotkl se jejích vlasů: „Nejsi tak hezká, jako byla tvá sestra. Ale něco z ní v sobě přece jen máš.“

„Snažíš se mi zalichotit?“ hlesla. Necítila ani hněv, ani strach. Jen únavu.

„Nesnažím se ti zalichotit, děvčátko. Jsem rád, že tě vidím živou a zdravou.“

„Ještě patří nám,“ zavrčel Bras-yr-gö. „Máš pro nás jídlo?“

Raymond de Couissy se na orka široce usmál: „Mám spoustu jídla, můj příteli. Všechno podle dohody, a ještě víc.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist