načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Orchidej a pampeliška - W. Thomas Boyce

Orchidej a pampeliška
-14%
sleva

Kniha: Orchidej a pampeliška
Autor: W. Thomas Boyce

Má dědečkův zážitek vliv na fobii vnuků? Nová disciplína zabývající se příčinami zdraví a nemocí nyní dokazuje, že ozvěny událostí, vlivů a zkušeností z dětství rezonují i ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 300
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 404
Rozměr: 207 x 150 x 30 mm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: přeložil Václav Petr
Skupina třídění: Vývojová psychologie. Individuální psychologie
Vazba: Paperback
Novinka týdne: 2019-26
Datum vydání: 21. 6. 2019
ISBN: 978-80-7553-691-4
EAN: 9788075536914
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Má dědečkův zážitek vliv na fobii vnuků?

Nová disciplína zabývající se příčinami zdraví a nemocí nyní dokazuje, že ozvěny událostí, vlivů a zkušeností z dětství rezonují i v nejzazších chodbách života ve středním věku a stáří. Tímto směrem se ve výzkumu začal ubírat epidemiolog David Barker, který zjistil, že nedostatečná výživa plodu, projevující se ve špatném růstu a nízké váze při narození, může mít příčinnou souvislost s rozvojem onemocnění věnčitých tepen o několik desetiletí později. Ukazuje se, že onemocnění, jež byla dosud vždy přičítána až pozdní fázi dospělého věku – kardiovaskulární choroby, na něž dodnes umírá příliš mnoho lidí –, mají původ v rizikových faktorech, které působily na plod v prenatálním období a na dítě v prvních několika letech života. Jinými slovy, vliv toho, co se stalo v dětství, přetrvává celý život. (šťastné děti - geny, výchova nebo něco jiného?)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

230

Agilní rodič

Už jsem se zmínil, že rodičovská praxe může mít na vývoj

jednotlivých dětí hluboký, nicméně rozmanitý vliv. Zatímco

orchidejovité děti jsou odlišné, ovlivnitelné i jemnými odstí

ny přístupu rodičů k výchově, pampeliškovité děti prochá

zejí dětstvím poměrně hladce, bez ohledu na dovednosti či

slabosti rodičů. Rodiče, prarodiče a jiní významní posky

tovatelé péče, třeba učitelé, mohou přispět k optimalizaci

zdravého vývoje dítěte zvlášť tehdy, jsou-li vyzbrojeni jasným

a aktuálním povědomím o tom, jak se orchideje a pampe

lišky navzájem liší svými potřebami, reakcemi a citlivostí ke

zvolené rodičovské strategii. Optimální rodičovské přístupy

k dětem odlišné senzitivity a temperamentu jsou dnes před

mětem výzkumného zájmu mnoha specialistů na vývoj dítěte

v mnoha částech světa.

Zaprvé, biologičtí i adoptivní rodiče všech zemí světa –

bez ohledu na pohlaví, rasu, etnikum, zámožnost nebo chu

dobnost – by všichni měli zachovat tváří v tvář kolosálnímu

úkolu, který je od okamžiku příchodu nového života na svět


231

čeká, klid a obezřetnou pohotovost. Vybavuji si, jak jsme si

dvou- či třídenního Andrewa přivezli z nemocnice a jak jsem

mu poprvé vyměňoval plenku. Byl jsem plně kvalifikovaný

pediatr s atestací, měl jsem za sebou dvanáct let školy a pro

fesního vzdělávání a tři roky praxe, v níž jsem se věnoval pře

devším péči a ošetřování novorozenců a dětí vůbec. Psalo se dvacáté století, dosud nenastal věk Pampers a Huggies, a tak byly prvotřídním vybavením látkové pleny, vyráběné z pravé bavlny. Pamatuji se, že se upevňovaly dvěma velkými spínacími špendlíky s modrou hlavičkou, a když se použily, vyhodily se do nechutně páchnoucího koše vedle převinovacího stolu.

Se vší péčí novopečeného tatínka a s veškerou sebedůvě

rou vysoce kvalifikovaného dětského lékaře jsem malého Andrewa položil na úhledně složenou plenu, přeložil jsem zadní část pleny přes přední okraj a propíchl oba konce mohutným špendlíkem... a zároveň jsem skrznaskrz probodl svému novorozenému synkovi kůži a vytvořil mu tak vstupní a výstupní ránu. Dítě temně zrudlo od hlavy po patičky a jako čuník vedený na porážku zcela oprávněně zakvičelo. Rychle jsem mučicí nástroj vytáhl a zděšeně prozkoumal první kruté zranění, které Andrew v životě utrpěl... z rukou svého rozpačitého, zdrceného a hluboce se kajícího otce pediatra. Myslím si, že jsme oba od té doby trpěli jistým druhem posttraumatické stresové poruchy, i když Andrew dnes popírá, že by si na cokoli z toho pamatoval. Rodičovství není dovolená na pláži ani pro ty z nás, kteří jsou školenými odborníky na péči o děti.

Měl bych proto předeslat, že žádný instinkt ani zkušenost,

žádná znalost ani kurz, žádná kniha ani podcast nemohou člověka plně připravit na enormní výzvy, jež vyplývají ze zrodu lidské bytosti do pozemského světa a z doprovázení dítěte ve zdraví do vzdálené dospělosti. Každé dítě, které vstoupí do tohoto prostorného světa, je divem absolutní singularity – dokonalým, jedinečným organismem, jehož složitost můžeme pouze tušit a odhadovat. Vzhledem k našim nepřekonatelným a strašlivým omezením tudíž musíme každé nové zrození přivítat s pokorou a posvátnou úctou. Každé novorozeně jsem proto vyšetřoval v tiché úctě k jeho zářící novosti a k příslibu nekonečných možností.

Jak už jsem v této knize zdůraznil několikrát, dětské orchideje – což je zhruba každé páté dítě – disponují neuvěřitelnou a dvojsečnou vnímavostí k okolnímu ranému sociálnímu i fyzikálnímu světu. Zdá se, že vnější události vnímají všemi póry, a proto si akutně, někdy i bolestně uvědomují smyslové vjemy, které jim přinášejí hmat, sluch či chuť, a zároveň vstřebávají vztahové zkušenosti spojené s výchovou, vřelostí, špatnými úmysly nebo netečností. Z této jejich naprosté otevřenosti vůči vnějšímu světu se rodí křehká dualita: v rámci stabilního sociálního prostředí, v němž cítí oporu, se orchidejím daří jako žádným jiným dětem, zatímco v prostředí krizovém, v němž oporu postrádají, ztrácejí jejich životy řád, takže propadají zoufalství.

Takovou dětskou orchidejí byla samozřejmě i moje sestra Mary. Navzdory tomu, že se v ní skrýval potenciál geniality a virtuózních výkonů, každodenní realitou se jí stalo rodinné prostředí, z něhož nebylo úniku a v němž převažovala (většinou nezamýšlená a neuvědomělá) kritičnost a nesouhlasný postoj, vedoucí nevyhnutelně k tomu, že dívčí orchidej neúprosně sklouzávala do života naplněného zklamáním, pocity selhání a potížemi se zdravím. Při zpětném ohlédnutí lze říci, že se její život věčně odehrával na velmi úzkém pomezí mezi genialitou a zmatkem v duši. Prožívala období prosvětlená jasnozřivostí a tvořivostí, během nichž cestovala, pracovala a učila. Mezi ně se však stále častěji vkládala období šílenství mysli a mrzačení těla, kdy byla opakovaně hospitalizována a zůstávala plně v moci démonů, kteří se jí trvale usídlili v hlavě.

Většina orchidejovitých dětí – podobně jako moje sestra během svého třiapadesátiletého života – neustále balancuje na hraně mezi zdravím a nezdravou dysfunkcí. V důsledku své citlivosti a vnímavosti k sociálnímu světu mnohé tyto děti – stejně jako moje sestra – vykazují mimořádně variabilní škálu výsledků. Co mohlo moji sestru zachránit? Co by jí dovolilo vydat se na vytouženou cestu uměleckého úspěchu, k němuž měla všechny předpoklady? Jaké prvky v přístupu rodiče či učitele (nebo bratra) mohou zatarasit cestu přívalu neštěstí a poskytnout životu příslib brilantního výkonu?

Pro rodiče ani učitele neexistuje žádná jednoduchá formulka, jak přistupovat k dětem, tím méně k orchidejím. Existují však nashromážděné znalosti rodičů a pediatrů, jako jsem já, kteří – skrze intuici a vhled – našli způsob, jak o malé orchideje pečovat a chránit je. Navíc tu jsou k dispozici nashromážděné znalosti rodin a sourozenců (opět jako jsem já), kteří se pokoušeli pochopit a interpretovat zkušenosti svých křehkých sester, bratrů, neteří a synovců. A pak tu jsou zkušenosti učitelů, kteří během let pedagogického působení zjistili, jak rozpoznávat orchidejovité děti, jak je ve výuce podporovat a usnadnit jim adaptaci. Níže uvádím svou vlastní sbírku rodičovských a učitelských přístupů, kterou čtenářům nabízím jako nezávazný návod, jakou strategii volit, jaké možnosti využít a jaké metody rozpracovat. Seznam není vyčerpávající ani si nečiní nárok na neomylnost. To, co se podařilo s jedním orchidejovitým dítětem mně, nemusí fungovat

234

u každého. Je to však jistý přehled praktik, k nimž jsem do

spěl po letech pozorování, naslouchání a pečování o „orchi

deje, jež jsem poznal“ – o svou sestru, o své dítě a o všechny

ostatní početné orchideje, jež mě poctily důvěrou a svěřily se

do mé lékařské péče.

I. Hrůza z nového a útěcha v obvyklém

Mezi typy přecitlivělosti, v níž se zmítá život dětské orchi

deje, patří vnímavost ke všemu, co je nové a neočekávané.

Jerome Kagan hovoří o tomto fenoménu jako o „neofobii“ –

hluboce zakořeněném strachu ze všeho nepředvídaného

a neočekávaného nebo z toho, s čím se jedinec dosud nese

tkal. Moje vlastní dcera Amy nám předvedla, jak nepříznivou

zkušeností může být pro orchidejovitou holčičku novost

a jak v ní naopak může vzbuzovat uspokojení a pocit důvěry

stabilita. Pro Amyin raný svět představovaly zvlášť nepříjem

ný zážitek nové, dosud neznámé osoby na hlídání dětí. Amy

z nich cítila spoustu nových pachů, neuměla číst v jejich tvá

řích, nedokázala interpretovat jejich řeč a snažila se co nej

více vyhýbat jejich specifickým a nepochopitelným rituálům

ukládání do postýlky. Každý školní rok začínal tím, že si Amy

musela nějak zvyknout na novou učitelku, která na rozdíl od

toho, co předešlá učitelka ve třídě postupně zavedla, přistu

povala k výuce a ke kolektivním zvyklostem nevyhnutelně ji

nak. S mimořádným podezřením se Amy stavěla vůči novým

potravinám, zejména těm, jež měly poněkud exotickou chuť,

barvu či konzistenci, a snažila se je za každou cenu nepo

zřít. Když se setkala s neznámými děcky nebo se ocitla v no

vém sociálním prostředí, byl to důvod k útěku či skrývání se. Na začátku předškolních zkušeností ve věku tří let se tak moje dcera stala angažovanou neofobkou.

Zvláštní je, že zdrojem této důsledné angažovanosti nebyla ani plachost, ani nedostatek odvahy. Amy měla a dosud má stejně odvážnou a dobrodružnou povahu jako její pampeliškovitější bratr Andrew. Ve skutečnosti se u nich obou projevuje jakýsi druh udatnosti, jehož se rodiče děsí a jenž zahrnuje skoky o tyči do pětimetrové výšky, skoky z letadla, zdolávání umělých stěn a skalních útesů, sjíždění obtížných sjezdovek či potápění v bouřícím příboji. Amy odvahu rozhodně nepostrádala; zato však naprosto postrádala základní schopnost klidně důvěřovat sociálnímu prostředí, s nímž neměla žádné předchozí zkušenosti.

Na strach z dosud nepoznaného Amy reagovala – podobně jako děcka, jež se projevují ještě orchidejovitěji – jakýmsi vyvažovacím mechanismem: lnutím k neměnnému a rutině. Jako rodina jsme proto úmyslně dodržovali rutinní zvyklosti: každý večer jsme kupříkladu společně večeřeli, každý týden jsme chodili do kostela, zadávali jsme svým potomkům úkoly, jež museli denně či každý týden plnit v rámci časového harmonogramu, určitý čas jsme vyhradili na klid a zdřímnutí, každý měsíc jsme se účastnili tradičního tanečního setkání otců a dcer, spát jsme chodili pravidelně a před spaním jsme dodržovali náležité obřady (nejprve oblékání pyžama, čištění zubů, odchod do postele a čtení před spaním a pak zachumlat a zhasnout). Nic nápaditého, komplikovaného či výjimečného. Všechno tedy spíše všední, obyčejné, příjemně obvyklé – nic, co by vybočovalo z normálu. Je však pozoruhodné, jak často jsou tyto rutinní, předvídatelné prvky v kolektivním životě současných rodin přehlíženy a opomíjeny. Rutina přitom dává dítěti pocit, že má věci pod kontrolou

a že se může ve světě, který je někdy šíleně neuspořádaný,

nepředvídatelný a nedokonalý, spolehnout na něco stálého,

jistého a neměnného.

Znám jednu rodinu, která svým dětem umožnila jistý stu

peň kontroly nad denním rozvrhem tím, že na magnetickou

tabuli umístila obrázky úkolů pro daný okamžik či den – na

příklad čištění zubů, snídaně, oblékání a příprava svačiny,

což se všechno musí stihnout před odchodem do školy. Syn

těchto rodičů má ráno možnost stanovit si pořadí svých úko

lů tak, že obrázky na tabuli v kuchyni uspořádá po svém. Kaž

dé ráno před odchodem do školy se musí všechno vykonat,

jen je ponecháno na dítěti, aby si zvolilo způsob a pořadí.

Tato malá úlitba odevzdání iniciativy dítěti je vykompenzová

na včasným splněním složité každodenní rutiny.

Realizace dětské potřeby rituálu však nepředstavovala

mou první zkušenost s psychologickou užitečností rodinné

rutiny. Když jsme v 70. letech minulého století spolupracovali

s Johnem Casselem v Severní Karolíně, uvažovali jsme o stre

su a nepříznivých podmínkách jako o aspektech toho, čemu

jsme tehdy říkali „životní změny“ – tj. jako o aspektech životních událostí a zvratů, negativních i pozitivních, jež znamenají pro adaptivní schopnosti jedince výzvu. V podstatě jsme již měli k dispozici obrovské množství výzkumných výsledků, k nimž dospěli psychiatři pro dospělé Thomas Holmes a Richard Rahe a psychiatrický epidemiolog Bruce Dohrenwend. Tito badatelé uváděli přehled „jednotek měnících život“ a propočítávali z nich index stresové zkušenosti, zatímco my jsme jejich škálu modifikovali pro pediatrické potřeby tak, že jsme poměřovali expozice nepříznivým vlivům u sledovaných dětí. Jak už jsem se zmínil ve 2. kapitole, naše výzkumná spolupráce vedla k myšlence, že pokud stres může plnit roli

237

faktoru měnícího život, pak může pro děti vystavené nepříz

nivým vlivům platit i opak: životní stabilita a rodinná rutina

mohou změně zabránit a sloužit jako podpůrný, ochranný

faktor. Výsledky studie venkovských dětí a jejich rodin z Cha

pel Hill podle očekávání potvrdily, že rutina zmírňuje dopa

dy stresových životních změn na predispozici k respiračním

onemocněním. Barbara Fieseová, vývojová psycholožka na

Illinoiské univerzitě v Urbana-Champaign, posléze prospěš

né a ochranné funkce rodinné rutiny dokumentovala na zá

kladě elegantní, celoživotní série studií.

II. Láska k dítěti

Druhou rodičovskou praktikou, která poskytuje orchidejovi

tým dětem pocit klidu a opory, je jednoduše trvalá přítom

nost rodičovské pozornosti a lásky. I když po pozornosti rodičů

touží všechny děti a všechny děti tuto péči potřebují, dětské

orchideje rodičovskou náklonnost a čas potřebují obzvlášť

a také z této rodičovské přízně nejvíce těží. Takovou pozor

nost může poskytovat jen jeden rodič nebo oba, případně se

jí může dítěti dostávat jako zvláštního daru od babičky a dě

dečka, kmotry a kmotra či chůvy. V pojednáních dětských

psychiatrů, jako je profesor z Harvardu Robert Coles, nachá

zíme četné doklady, že transformativní vliv na život může mít

i jeden jediný dospělý, který je dítěti oporou. Je to právě tato

neochvějná láska pečujícího dospělého, která může zcela

proměnit život a vývoj dítěte, zejména dítěte orchidejovitého.

Jednou z uznávaných kulturních legend naší doby je před

stava, podle níž je možné nedostatek času věnovaného dětem,

ať už vinou tlaku v zaměstnání, společenských povinností či obecně zaneprázdněnosti, vykompenzovat tím, že dětem věnujeme tzv. kvalitu času, tj. že si vyšetříme skromný čas, kdy se dětem opravdu věnujeme a vedeme s nimi smysluplnou konverzaci a provozujeme s nimi různé činnosti. Jak jsem však v roce 1990 v časopise American Journal of Diseases in Childhood uvedl:

Rád bych uvedl na pravou míru to, co dosud schraňujeme

skoro jako posvátný mytologický artefakt současnosti. Kvali

ta času je pouhým kulturním mýtem. Nic takového neexis

tuje a nikdy neexistovalo. Na její účinek bychom tedy neměli

spoléhat a neměli bychom se ji pokoušet vytvářet.

14

Skutečností je, že se nejkrásnější okamžiky rodičů s dětmi dostavují neplánovaně a nečekaně – třeba během jízdy autem na sobotní ranní fotbalový zápas či během jinak naprosto všedního koupání batolete, anebo když připravujete snídani, abyste vypravili děti do školy. Můžeme se snažit organizovat takový čas sebevíc, a přesto přicházejí nejvzácnější okamžiky s dětmi ve chvílích, kdy je nejméně očekáváme. Takové okamžiky předem naplánovat nelze. Prostě se vynoří nad hladinu normálního, monotónního toku každodenního života až poté, co rodič s dětmi strávil dostatek obyčejného času. Právě 14) Na tomto místě je třeba říci, že s tím, co autor zamýšlel vyjádřit, nelze nesouhla

sit. Je zcela zřejmé, že při zběsilosti západního života lidé nemohou vytvářet

dobrou „kvalitu času“ na povel. Je však třeba upozornit, že v první části citá

tu autor volil nešťastnou formulaci, protože čas nemá jen aspekt kvantitativ

ní („chronos“), ale vždy i kvalitativní („kairos“) – ať už tuto kvalitu vnímáme

v dané chvíli jako dobrou, nebo špatnou. Kvalita času jako taková samozřejmě

existuje, co svět světem stojí. Autor tak mylně ztotožnil „kvalitu“ s pozitivní kvali

tou času (a negativní kvalitu s „kvantitou“). I kdybychom však přistoupili na tuto

zavádějící terminologii, museli bychom říci, že pro většinu lidí se „kvalita“ času

dostavuje nečekaně, jakoby sama od sebe – jak autor sám píše na dalších řádcích

velice citlivě a výstižně. (pozn. překlad.)

během tohoto obyčejného času se mohou zrodit okamžiky

mimořádné komunikace, důvěry a intimity.

Vzpomínám na takový okamžik se svým synem Andrewem.

O jednom víkendu jsme se s celou rodinou a batohy vydali na

krátký výlet (a činili jsme tak docela pravidelně) přes nerovný terén větrem bičovaného pobřeží Severní Karolíny směrem k primitivnímu tábořišti. Andrew, jemuž tehdy bylo asi osm let, a já jsme šli pěšky. Slunce se zvolna sklánělo k západu a překrásně zbarvilo oblohu nad Tichým oceánem. Když se odpoledne podle očekávání zvedl vítr, původní velice studená mlha letního rána se rozptýlila a za mírným hřbítkem se na konci pěšiny, po níž jsme kráčeli, rýsovalo naše tábořiště. Nádhera slunečního západu Andrewa přiměla zastavit se. Tehdy mne vpustil hlouběji do svého vnitřního světa.

„Víš, tati,“ prohodil, „fakt bych rád kreslil a maloval. Fakticky bych chtěl dělat výtvarné umění.“

Bylo to odhalení smysluplné, nicméně nečekané – v rozmezí čtyř až pěti hodin šlo doslova o jakési chvilkové intermezzo, v němž syn předjímal či se pokoušel předjímat směr svého budoucího života a kariéry. Pravděpodobně by k něčemu takovému nedošlo, kdybychom předtím dlouho necestovali automobilem a pak se několik kilometrů neplahočili po mlhou zahalené pěšině. Odpověděl jsem, že si uvědomuji, že má pro výtvarné umění určité vlohy, a že takové celoživotní umělecké poslání rozhodně uskutečnit lze.

Pak, když si Andrew všiml, že se celá klenba tichooceánského nebe zbarvila jasnou, průsvitnou oranžovou, znovu mě překvapil. „Jo,“ vydechl, „oranžová je ze všech barev nejméně pochopená.“

Jaké to zjevení! Zde bylo děcko – můj syn! –, které uvažovalo o barvách, jako většina z nás uvažuje o lidech. Upřímně

řečeno, nikdy mě ani nenapadlo, že by oranžová barva mohla

být nepochopená – a když už jsme u toho, ani pochopená. An

drew se stal a dosud je velmi talentovaným výtvarným uměl

cem s velkou představivostí, graduoval na Yaleově divadelní

škole, získal ocenění za výtvarné pojetí kulis a dnes působí

jako profesor divadelního umění na význačné univerzitě. Nej

důležitější ponaučení z dřívějších let, které jsem si dobře za

pamatoval, znělo: nejlepší věc, kterou můžete věnovat svým

dětem, je čas! Toto poselství sice zní jako slogan, ale je to

hluboká pravda. Odborníci, kteří studují nejrůznější vztaho

vé dimenze rodinného života, se naštěstí shodnou, že součas

ní rodiče věnují dětem více času, než tomu bylo před třemi

či čtyřmi dekádami. Zároveň však může být pravda, že počty

hodin, které rodiče tráví skutečnou participační interakcí se

svými dětmi, se zkrátily. Zajímavé a patrně poměrně nečeka

né jsou doklady o tom, že se blahodárné účinky rodičovského

času – například na potíže dítěte s emocemi a chováním – stupňují během adolescence, neboť se zdá, že rodičovský čas a dohled snižují nebezpečí rozvoje rizikového chování, jež by mohlo vést ke kriminalitě, zneužívání návykových látek a dalším adolescentním morbiditám. Jde tu o příklady vývojových „kontaktních bodů“ (touchpoints) T. Berryho Brazeltona mezi rodičem a dítětem, mezi lékařem a rodičem – o okamžiky zvláštní vnímavosti a pamětihodných chvilek, charakteristické zvýšenou vnímavostí a náchylností ke komunikaci a vzájemnému ovlivňování mezi dětmi a dospělými osobami, jež o ně pečují. Již na počátku svého výzkumu si Brazelton všiml předvídatelných období během vývoje, kdy dítě vykoná cosi nového, například začne chodit, a krátce poté přestane dělat něco jiného, co dělalo pravidelně po celé měsíce (třeba začne mít potíže se spánkem, ačkoli předtím obvykle prospalo

celou noc). Jiným příkladem může být osmiměsíční dítě,

jež se opět začne budit v důsledku toho, že si začne citlivěji

uvědomovat rozdíly mezi maminkou a cizím člověkem. Tyto

„kontaktní body“ charakterizují v rámci vývoje dítěte okamži

ky kvalitativních skoků vpřed – okamžiky, kdy se rodiče, vě

nují-li se jim školení kliničtí odborníci a poradci, mohou na

učit mnohému o potřebách svého dítěte, o jeho přednostech

a slabinách, o jeho výjimečných schopnostech i o jeho způso

bu vyjadřování pocitů. Tohoto poučení a stabilizace rodinné

ho systému, která se tím zajišťuje, se však rodiče nedoberou,

pakliže svému dítěti nevěnují náležitý čas a pozornost.

V reakci na sociokulturní „války maminek“, v jejichž rám

ci se mladé maminky ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny v podobě dvou neřešitelných imperativů, jimiž jsou aktivní kariéra a intenzivní mateřství, přišli někteří sociologové s tvrzením, že přítomnost matky nemá – zejména na počátku života dítěte – příliš velký vliv na zdravý vývoj potomka. Jednotlivé studie ovšem nic takového nepotvrzují. Tak například zásluhou práce Charlese Nelsona a jeho kolegů o rumunských sirotčincích (viz 6. kapitolu) již rozhodně máme k dispozici přesvědčivé důkazy o zhoubných účincích ústavní, nerodičovské péče o malé děti. Taková péče působí u dítěte nepříznivě na všechno – od tělesného růstu přes mozkové funkce až po socioemocionální pocity pohody. Je zcela nezpochybnitelné, že přítomnost alespoň jednoho milujícího, vstřícného rodiče je v rané fázi života klíčová pro standardní, pozitivní vývoj dítěte. Pokud přítomen není, dostáváme se do sféry jemnějších rozdílů, které je v rámci observačních a experimentálních studií obtížnější detekovat. Nicméně výsledky mnoha studií ukazují, že optimálněji se vyvíjejí děti, jež žijí v rodině se dvěma sezdanými rodiči, což je závěr, s nímž

se ztotožňuji. Víme také, že vývoj a zdraví dítěte jsou silně

a negativně ovlivněny výchovou v „rizikových“ rodinách, tj.

v rodinách, v nichž panují agresivní, konfliktní podmínky

a chladné vztahy, jež dětem neposkytují oporu. Existují rov

něž četné doklady o tom, že pro zdravý vývoj dítěte je dobré,

když je v domácnosti přítomen otec.

Stručně k rodičům samoživitelům a rodičům z řad LGBT

(komunity leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob). Někte

ří z nejodvážnějších, nejúžasnějších a nejschopnějších rodičů, jaké jsem kdy poznal, vychovávají své děti sami, bez pomoci další dospělé osoby v domácnosti. Druhý rodič se může za ideálních okolností starat o dlouhou škálu potřeb dětí i svého partnera (partnerky): může v rodičovských povinnostech podpořit partnera (či partnerku), jemuž docházejí síly a situaci nezvládá, může poskytnout užitečný druhý názor na obtížné otázky rodičovství, může přispět na principu „rozděl a panuj“, může fungovat jako alternativní dospělý vzor pro „bytí a stávání se“ ve světě a může být i zdrojem opory a tahounem řešení problémů, když rodičovství upadne do svízelných situací. Výhody společného rodičovství jsou sice významné a zjevné, ale existují případy dvou rodičů v jedné domácnosti, jejichž vztah pohodu dítěte spíše narušuje, než aby ji posiloval. A existují miliony pozoruhodných rodičů samoživitelů, kteří byli schopni zásluhou své odvahy, laskavosti a vytrvalosti vychovat silné a schopné děti, na něž by byl hrdý kterýkoli národ či komunita. I když nejsem expert na rodičovství v rodinách párů z LGBT komunity, musím na základě svých pediatrických pozorování konstatovat, že pokud se jedinci téhož pohlaví věnují společně výchově, výsledkem jsou zdravé, normálně se vyvíjející děti bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou biologicky s rodiči spřízněny. Děcka

243

vychovaná v takových domácnostech jsou obecně zdravá,

šťastná a co do tělesné a duševní pohody rovnocenná vrstev

níkům z rodin většinové populace. A veškeré výhody a před

nosti výchovy dvěma rodiči platí i zde: pokud se výchově vě

nuje LGBT pár společně, prospívají obecně tyto děti daleko

lépe a jsou přizpůsobivější než děcka vychovávaná jen jedním

LGBT rodičem samoživitelem.

Naprosto nejdůležitější je však pro nás to, že všechny tyto

účinky rodičovského vlivu – jemné a dramatické, pozitivní

a negativní – jsou u orchidejovitých dětí žijících ve stejných

rodinných podmínkách a typech mnohokrát zesíleny. Orchi

dejovité děti mají v důsledku mimořádné všímavosti a citli

vosti vůči sociálnímu světu mnohem větší prospěch z toho,

že se o ně starají dva pozorní rodiče, kteří je v jejich zájmech

trvale povzbuzují a nezištně je milují. Pokud se děti téhož

orchidejovitého typu nešťastně narodí do rodiny, kde panu

je konfliktní a chladné ovzduší, nesou si větší rizika důsled

ku vlivu takového prostředí než kterékoli jiné dítě. Někteří

z mých orchidejovitých pacientů měli to štěstí, že se o ně sta

rala maminka, jako je Jill. Neboť i když Jill s našimi děcky v je

jich adolescentním věku často hlasitě nesouhlasila, byla to

právě ona, kdo si vytrvale udržoval laskavý, křesťanský postoj

a štědrost a kdo děti vždy bezmezně a neochvějně miloval –

kdo uměl nabídnout právě ten typ lásky, který orchideje ke

svému růstu a prosperitě nezbytně potřebují. V posledních

letech jsem také s posvátnou úctou sledoval, že se některým

z mých prvních orchidejovitých pacientů dařilo v pozdních

letech dospívání natolik dobře, že si našli životního part

nera, shodně naplněného velikými dary štědrosti – empatií

a láskou. Dětské orchideje fungují jako naši něžní „důlní

kanárci“, prostřednictvím jejichž senzitivity – k pečujícímu

244

i destruktivnímu prostředí – se zviditelňují nejranější znám

ky vlivu environmentálního kontextu. Jsou jakýmisi zvěstova

teli milosti na jedné straně i zlé vůle na straně druhé.

III. Reagování na odlišnosti

Třetím rodičovským prostředkem, jak podporovat a pečovat

o dětské orchideje, je rozpoznávat a respektovat pozitivní

roli individuálních odlišností. Rodiče by si měli pamatovat

nejen to, že žádné dítě není vychováváno ve stejné rodině,

ale také by měli umět rozpoznat, pojmenovat a ocenit rysy,

jimiž se jejich potomci liší jeden od druhého. Existuje jedna

rozkošná knížka kanadského autora dětské literatury Jeana

Littla, nazvaná Tou statečnou byla Jess (Jess Was the Brave One).

Je to příběh dvou sester: starší, bázlivější a nápaditější Claire

a mladší, nebojácnější Jess. Jess byla schopná dívat se na stra

šidelné filmy, aniž hnula brvou, na píchání injekcí u lékaře

reagovala stoickým klidem a bez bázně šplhala do nejvyšších

partií korun stromů vedle rodinného domku. Claire naopak

reagovala na podkožní injekce, jako by to byly dýky, a koru

ny stromů ji děsily, ale měla bujnou představivost a ráda na

slouchala dědečkovu vyprávění a jeho historky pak vyprávěla

sama. Bylo zřejmé, že obdivovanou osobou ve vztahu obou

sester byla výhradně Jess. Jess byla „tou statečnou“. Když

však jednoho dne ukradli sousedovic posměváčci „Růžového

Teda“, Jessina milovaného medvídka, byla to Claire, která ve

výbuchu kreativní imaginace dokázala posměváčky zastrašit

příběhem o svalnatých udatných bratrancích, kteří jsou na

cestě, aby medvídka získali zpět násilím. Z onoho příběhu

samozřejmě plyne několikeré ponaučení: jednak o adaptivní

245

užitečnosti variací povahových rysů sourozenců, jednak

o tom, že srdnatost a chrabrost závisejí na kontextu, a také

o tom, že každé dítě je výjimečné. I když se Claire jevila při

každodenních rodinných záležitostech jako bázlivá, v krizo

vém okamžiku to byla ona, kdo v sobě našel velký rezervoár

věrnosti a statečnosti a zachránil situaci.

Podobně jako Claire i ostatní orchidejovité děti se snad

no mohou cítit v rodinném pampeliškovitém prostředí jako

podřadné, nižší bytosti. Je tudíž třeba, aby – po vzoru nejlep

ších učitelek na vyšším stupni předškolního vzdělávání v již

zmiňovaném projektu na Berkeley – rodiče rozpoznali, uzna

li a ocenili zvláštní schopnosti a přednosti svých dětských

orchidejí. Orchideje se sice někdy mohou jevit v rušné atmo

sféře rodinných aktivit jako slabé či bezvýznamné, ale vždyc

ky v sobě skrývají celou řadu výhodných nadání a význam

ných potenciálů. Úkolem rodičů je během interakcí s dětmi

tyto vlohy odkrývat, před dětmi na ně otevřeně upozorňovat

a vkládat důvěru do individuálních schopností každého svého

potomka. Právě tato „vnímavost vůči vnímavosti“ umožňuje

schopným a všímavým rodičům rozpoznat širokou škálu od

lišností v potřebách dětí a reagovat na ně. Orchideje a pam

pelišky mohou rozkvést a prosperovat jen tehdy, když rodič

tyto rozdíly rozezná a uzná, že jsou legitimní a oprávněné.

IV. Rodičovská trpělivost a svobodné vyjádření dítěte

Začtvrté, orchidejovitému dítěti se bude skvěle dařit u rodi

čů, kteří jsou schopni uznat a příznivě přijmout jeho jemné

srdce a pravé, kreativní já. Dětské orchideje velmi intenzivně

vnímají, co o nich rodiče soudí a jak o nich smýšlejí, a reagují

246

na to citlivě a zároveň živě. Jsou rovněž často tvořivé, s vel

kou představivostí, a cítí potřebu najít způsob, jak tuto krea

tivitu vyjádřit a využít. Pokud takové dítě vidí, že se od něho

očekává jen bezchybné naplňování představ a ambicí rodičů,

jeho naděje, sny a tvořivost se zbrzdí a zakrní. Alice Millerová

v knize Drama nadaného dítěte popisuje, jak psychoterapeu

ticky postupovat v případě vysoce přemýšlivého a senzitivní

ho dospělého pacienta, jehož dětství bylo poznamenáno oče

káváním rodičů (v jehož důsledku u pacienta nastal „tragický

a bolestný stav oddělení od jeho vlastního pravého já“). Dět

ské orchideje – „nadané“ svým naladěním na ostatní – mo

hou snadno uvíznout v pasti rodinných očekávání, uvězněné

intolerancí nebo zaslepeností rodičů a neschopné prožívat

a vyjadřovat své vlastní, často intenzivní dojmy a naděje. Or

chidej, aniž by to vyslovila, touží po svobodě – chce se stát

veskrze a neskrývaně sama sebou.

Na dětskou senzitivitu by proto měli rodiče orchidejí re

agovat shovívavě a trpělivě, často i tak, že se budou orchi

dejovitému dítěti věnovat víc než ostatním. To je možné

praktikovat například tak, že u společné večeře dostane kaž

dé dítě u stolu příležitost mluvit a vyjádřit, co mu leží na srd

ci. Lze to učinit i formou hledání příležitostí pro uplatnění

kreativního vyjádření dítěte v hudbě či malování, v tanci či

divadelním herectví. Je možné také úmyslně pracovat na vy

tvoření rodinné kultury, v níž je svoboda emocionálního vy

jádření chráněná a v níž se cení odlišné názory. Znám jednu

rodinu, kde nabyla tato kultura svobodného vyjádření formu

„mluvící taktovky“ – jakéhosi druhu hmatatelné licence pro

hovor. Taktovka se během večeře postupně předává kolem

stolu a garantuje každému rodinnému příslušníkovi právo

na svobodné a nepřerušované vyslovení vlastních myšlenek

247

a sdělení novinek či názorů. Tato rodina poskytuje svým or

chidejovitým členům ochranu a časový prostor, v němž mo

hou svobodně hovořit a vyjádřit se. Výchova dětské orchideje

by tudíž neměla zahrnovat jen činnost a vnímavost rodičů,

ale také sourozenců a ostatních členů rodiny. Orchideje ros

tou na skalách a stromech, nikoli v půdě, a dětské orchideje

rovněž vyžadují odlišný, mnohem pevnější substrát a „ukot

vení“, aby mohly prosperovat a vzkvétat.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist